Cestování : Rusko

SETKÁNÍ S ANDĚLEM BIZARNOSTI (cesta do SSSR a zase zpět - 1981)

Rád bych ji ještě někdy navštívil. Byla tak bizarní. Omotá člověka svými emocemi a on pak celý život vzpomíná na ten hřích s ní.

Dala mi prožít celou škálu pocitů až do dna, byť sama bezedná. Tím mi utkvěla v duši. Ne tím, co mi sama o sobě navyprávěla, ale vyzařováním své rozporuplné povahy.

Vydržet s ní celý život však nelze. Jen takovej malej úlet, úlet do fantaskních snů. Jsou však i tací, co s ní žít musí do konce svých dnů. Ano, ti to mají doživotně. Ta představa mě trochu děsí. Ať jim Bůh pomáhá.

Dovolil jsem si s ní jen takovou malou nevěru a nyní z ní mohu celý život čerpat. Jsou vztahy, jež se dají shrnout jednou větou, ba i slovem. Na ni je však každé slovo krátké, žádný popis ji plně neobsáhne a všem se jeví jinak. Tak vznikají pouta přetrvávající za hranice smrti, osudové lásky za hrob a věčný nepokoj, dokud nedojde ke konečnému splynutí.

Nechci ji už ani vidět a zároveň po ní toužím. Ach, propadla jsi hříchu, ani nevíš jak. Nebyla jsi nikdy pro prostřední lidi. Buď pro obry, nebo trpaslíky. Všechno, jen ne průměrná. Na to jsi příliš mladá a bouřlivá. Tvá skutečná síla se teprve probouzí. Kéž Bůh vede vždy tvé kroky jen po dobrých cestách.

Ti, co tě chtějí plně obejmout a uchopit, musí se teprve narodit. Škoda, že když chodil Ježíš po zemi, na tebe jaksi pozapomněl, zajisté, padla bys mu k nohám…

2. 7. 1981 - po 28 hodinách ve vlaku…

Chýlí se k druhé noci a my opustili konečně Lvov, kde jsme čekali asi 4 hodiny na přípoj, který nás pustí dál po širokorozchodné trati. Což o to, pro bratry zde jde o detail - hodina, den, rok, život - jsou trpěliví, zato my jsme byli k uzoufání z čekání.

Vyrazili jsme tedy do večerních ulic. Nevědět, kde jsem, myslel bych si, že jsme se octli někde na dálném jihu. Vakzal zahuštěn všemožným puchem a přeplněn lidičkami jižanského i asiatského vzezření v ošoupaných oblecích, ze stěn zírají portréty V. I. L., a nikde nic k jídlu pro naše hladové žaludky. Snad jen nějaké moroženoje, cosi podobného limonádě a uzený rybičky (ty však nejsou pro mě potravou). Složili jsme se tedy s ostatními účastníky naší výpravy alespoň na flašku vodky. To už bylo trochu lepší – trochu, ten přechod mezi kulturami je vždy trochu šok. Na nádraží zakopáváme o samé vojáky. Je to jejich země. Jsou všude. V polích, lesích, vodách, ve vzduchu i pod zemí a v ohni jsou taky furt. Vojáci, vojáci, vojáci – manuální síla této země… manuální, ale i duševní…

V jednu chvíli vtrhla na nádraží cikánská komuna. Ženský s dětma, barevní, špinaví, rozjásaní, rozhádaní. Šel z nich pocit volnosti po pár hodinách strávených zde tak kýžený. Asi třicet jich bylo, nádraží je však vcuclo jako bonbónek. Fešák s knírkem, opřený frajersky u vchodu, s perfektně naučeným pohrdavým výrazem přezíravého blba, jen unuděně k nim stočil zrak. Shrbený metař, vysloužilý voják (jak jinak) do nekonečna zametá nádražní schody, stejně jako stará ošklivá bába bude věčně hadicí postřikovat plac před nádražní budovou. Až zemře, vezme to za ni jiná a nikdo nic nepozná. Bába stříká, u toho děsně nadává a dloube do chodců svým smetákem, s tím, že jí to tam zase prasej. Z okna naproti se jí chechtá milicionář a opodál leží ožrala skolený vodkou.

Čistou ruštinu tu neslyšíme, neboť Lvov, jak známo, byl před válkou polské město a polština smíchaná s ukrajinštinou zde stále ještě přetrvává.

Lidé proudí ulicemi jako v každém jiném městě světa, ale zde mám pocit daleko větší šedě. Jakoby všichni byli nějak zaprášení, bezbarví a bez života, silně nepřitažliví. Ti lidé snad za to asi ani nemohou.

Džípy, poválečné náklaďáky, chaos, prach, na zdech nápisy: SLAVA KPSS, pach uzenáčů a kolínské. Bába zametačka praštila smetákem u bufáče, vyžahla pivo, a opět se pustila do práce. Proč ale těm lidem okolo soustavně nadává?

Máme spoustu času, než přijede ten správnej vlak, ke kterému pak připojej ten náš československý vagón, a tak nasáváme – zdejší vibrace. Právě teď jakási opilá šlapka nám močí venku na vagón. Jen tak si přehrnula sukni a pod ní holá prdel…

V nádražní hale objevujeme stánek s cetkami. Je tam pár nějakých politických nálepek a dosti bizarní brože za 5 rublíků.

„Fuj, zapálit to,“ ulevil si Mirek. Nějaká tlustá ženština si brož zálibně prohlíží. Vypadá dost neorealisticky (ta žena).

„Ženská, ženská, nekupujte to, dyť je to hnusný,“ volá na ni Mirek odvázaně.

Ona se otáčí a s úsměvem slovensky odpoví: „Prečo, mňa sa to páčí.“

Tak jsme se posunuli raději o něco dál. Bohouš si ještě fotí dva spící důstojníky pod olejomalbou Vladimíra Iljiče. Konečně přijíždí ten správný vlak. Jedeme dál do nitra komunistické velmoci.

Jedeme nekonečnem placaté krajiny, jen tu a tam narušené puntíkem nějaké dřevěnice. Pouštíme si tranďák. Stanice Hvězda zmizela někde v éteru a „oblíbené“ disko je vystřídáno sovětskými melodiemi v provedení balalajkových souborů. Teď se dokonce statečně pustily i do Bacha.

Podkarpatská Rus. Z okna vlaku se však jevila krásná – hrouda brambor v jinak placatém talíři. Čišel z té krajiny pocit křesťanské chudoby. Čistá poezie.

Už vím, co je to DĚŽURNAJA. V každém vagónu sedí jedna a dokonce uvaří na přání cestovatelů i pravý ruský čaj. Ta naše je ale na nás jaksi nepochopitelně zlá. Nevím proč, vždyť zas až tak moc tu nevyvádíme. Pokud pokřikujeme z okýnka vlaku na lidi, tak to jen proto, že se s nimi vlastně vítáme. A pokud kouříme v kupátku, to proto, abychom si vytvořili onu správnou atmosféru domácí české hospůdky, rozhodně to není projev neúcty k pracujícím masám, které vidíme polehávat podél tratě, některé i tvrdě spící. Faktem je, že sluníčko už notně připaluje, i mistři Tao to tak měli rádi.

Nevím proč, ale náhle na mě doléhá jakýsi smutek a nedá se mu utéct. První dojmy se sečetly a umocnily a všechno směšné se mi jeví náhle v přísvitu smutného dramatu. Nevíš, zda se smát či plakat. Možná nás tak přišel pozdravit pan Čechov či Dostojevský. Chybí slova, ta necudná šidítka, papírové fasády. Je zde jistý pocit, pocit uvědomění si existence, a ten mě bude pronásledovat do poslední chvíle zde.

Ti, co pohrdají návštěvou v této zemi, netuší, oč se ochuzují.

Leningraďané říkají svému městu i po desetiletích Petěrburg či jednoduše Pítěr, po svém zakladateli Petru Velikém. Když jsme je oslovili coby sověty, protestovali: „My jsme Rusové!“ Z jejich obličejů však nečišel ani optimismus ani hrdé odhodlání, jak jsme byli zvyklí ze sovětské kinematografie. Ani jiskra v oku, spíše jakási stísněnost, únava a cosi podobného beznaději. Proč? Hledal jsem mezi nimi pěkné tváře, na nichž by oko spočinulo s potěšením. Marně. U mužů se to snese, ale hledět na ty tlusté nehezké ženštiny s chlapskými rysy, to rve srdce. Konečně je známe i zpod orloje na Staromáku. Získáváme postupně dojem, že zde se nežije velkými idejemi, ale všední tvrdou každodenností. Tak to jsou ti noví lidé nové doby, hrdinové práce, jak nám denně tvrdili v novinách či TV?

Právě z takových malých detailů si sestavujeme obraz tohoto 4 ½ milionového města, táhnoucího se na 40 km rozloze. Za cara byla snaha postavit toto město jako severskou kopii Benátek. Spousta vodních kanálů, na 300 mostů i mostků. Nepovedlo se to zcela, nedostavělo. Z urbanismu města lze však vyčíst zdejší duši, její mentalitu.

Táhne se zde síť širokých bulvárů, které se přísně pravoúhle křižují – rovina, placka, rovně, doleva, doprava, zpět – žádné křivolaké uličky, jen do nedohledna ubíhající fasády klasicistních domů či paláců. A pár opakujících se obchůdků, v nichž málo co nalézáme, bufetů zvaných Kafe či pár oprýskaných jídelen.

V nabídce je několik druhů konzerv, asi 3 druhy sýra, máslo na váhu a margarín ve 4 baleních. Také poněkud špatné pivo a víno a hodně tvrdého alkoholu.

Octli jsme se v obchodě s hodinkami, abychom viděli sovětské digitály – nejsou. Ve fotu si prohlížím foťáky, tytéž jako u nás a i ceny jsou stejné. Filmy do nich nejsou k mání. Když jsem se zeptal krkolomnou ruštinou prodavačky: „Jesť vazmožno pakupiť v Leningradu kinopljonku?“ jen se ironicky ušklíbla.

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří posuzují vyspělost národa podle konzumní úrovně. Kulturnost může existovat i v zemích, které jsou hmotně chudé. Projev kulturnosti vidím spíš ve vztazích a na ty jsme naráželi na každém kroku. Cítili jsme je nějak odkrytější než u nás doma, kde je vše jaksi zkultivováno v průběhu času.

Mistr bizarnosti se však připravil na naši návštěvu dobře, jak bude ještě patrné. Břitká satira není na místě tam, kde jsou lidé nuceni bojovat o každou novou myšlenku s nasazením života či alespoň svobody. Zde však vidíme tak silně se projevovat protiklady utrpení i tuposti, že naše pocity pulzovaly splašeně od krajní ironie po kýčovitý sentiment až bolest, od pohrdání až k náklonnosti, vnímání a radši nevidět. Začínám tušit tu rozporuplnost všeobjímající ruské duše.

Něvský prospekt – tato ulice se už trochu podobá velkoměstské třídě, jak jsme zvyklí od nás ze „západního okruhu“. Široké bulváry, tisíce lidí, na velkoprodejny však nenarazíš. Co jsme však postrádali nejvíc, byly lidové hospody, restaurace, kavárny, kde se dá na chvíli u kafe nebo piva odpočinout či zameditovat a zapsat pár postřehů. Několik restaurací, které jsme přeci jen objevili, byly stále plně vytíženy a před nimi dlouhatánské fronty. Jen, co dojíš, už musíš vypadnout, abys uvolnil místo dalšímu. Škola asketické pokory.

Na ulici jsme si dali s Martinem kvas. Smrděl po kvasnicích a chutnal jako hodně zředěná kofola. Později jsme si už trochu zvykli a chodili na něj pravidelně. Objevili jsme dokonce i Pepsi-Colu – ve dvou druzích – lepší a horší. Zato cigarety jsou tady laciný od dvou korun českých po rublík.

Všude na ulicích stojí automaty na gazírovou vodu, což je vlastně soda – za kopějku. Jsou vidět na každém rohu a … fungují! Jen je třeba si pořádně omejt skleničku.

Prošli jsme si Tržnicí. Starý báby i mladí kluci a holky tu prodávají kytky, ovoce a zeleninu. Kilo třešní za 6 rublů, kilo rajčat taky. Těžký to tu mají vegetariáni, ke kterým také náležím. Naši noví sovětští přátelé se mi to přesto snaží co nejvíc ulehčit. Už se ani nedivím, že tu potkáváme tak málo pohlednějších lidí – při takovém přísunu živin.

Stále ještě trvají „Bílé noci“, už ale pomalu doznívají. Přehoupne se poledne a je večer a je noc a pořád je denní světlo – takové pozdně odpolední. Do ulic vhání stovky bílejch námořníků. Hledají děvčata a není těžké je ani najít, neboť v tuto hodinu jsou už jimi obsazeny všechny lavičky ve městě. Na každé lavičce jedna. Vybírají si. Tolik osamělých dívek a žen jsem ještě nikde jinde neviděl. Všichni „normální“ kluci jsou většinou na vojně či na moři, zkrátka v uniformě, a tak jsou parky plné žen, čekajících večer co večer na svou příští lásku. Ani muže střední generace téměř nevidíš. Prý doznívání války – stále živé jizvy.

A jsou zde dvory a ty se večer zalidní. Toulali jsme se jimi s foťákama, Já, sochař Bohouš, Mirek, architekt Martin, Zdenek, objevujíc tvář této země, tohoto města.

Na lavičce třesoucí se otrhanej mánička hraje šachy se starším mužem v kvádru s medailí. Mánička se třese nejen zimou, ale z jeho urputného zápalu je cítit, že mu jde o cosi víc. O kus dál parta týnejdžrů hraje nadšeně na kytary anglické rokenroly a další skupina partajníků hraje domino s takovou vášní, jakoby šlo o život.

Pod nohama se nám proplétají kočky. Je jich tu na tisíce. Fotíme si skupinku hrající šachy. Jeden z přístojících se nás ironicky ptá, jestli nejsme američtí agenti. Na protější zdi visí monumentální obraz sovětských politiků a alegorie práce.

Vešli jsme nahodile na schodiště v jednom baráku a prohlíželi si překližkové schránky. Vyšla nějaká žena a zeptala se: „A čto vy zděs?“ „My chačem pasmatriť, kak vy živjotě,“ odpovídáme. Ona se zarazí a než vejde zpět do bytu, povzdechne si: „Plocho my živjom, očeň plocho.“ Řekla to bez obalu a dalších doplňků. Zní to smutně, ještě nikdo nám zde neřekl: „Da, charašo, charašo my živjome.“

Na jednom dvorku jsme vyplašili dva mladíky. Prošli s nepřátelskými výrazy kolem nás a u zdi zůstala po nich ležet jen prázdná flaška od vodky,

V obchodě s alkoholem se zavírá. Ve dveřích stojí zřízenec a vypouští zbylé zákazníky. Nějaký muž se tam přeci jen ještě dobývá. Zřízenec ukáže cosi na prstech, něco, co značí: „Pustím tě, ale za tolik kopějek, či pojedeme s vodkou, co ti dovolím koupit, napůl…“

Leningrad plný milenců, poezie, Puškina, lásky na břehu Něvy, kde osamělcům je očeň plocho.

olo

Pátek 10. 7. 81

Sedím na pokoji kolejí a snažím se psát. Je zde výhled do dvora, a tak vidím sluncem zalité protější domy. Dvůr silně asociuje kasárna. Přilétají a odlétají holubi a na vše zvysoka kadí. Dole uprostřed dvora je široká betonová ohrada s kontejnery na odpadky. Vždy brzy k ránu se tam ozývá hluk, jak přijíždějí popeláři. Všude se vyhřívají velké zdivočelé kočky. Dvůr náhle zaplavuje nějaká nostalgická hudba. Odněkud zdola se ozve mužský vzteklý hlas, jsou slyšet nadávky. Vykloním se z okna a vidím potácet se dole nějakého ožralu. Zastaví se a rozzuřeně zakřičí do jednoho z oken: „Ty děvko, kurvo…!“, a jakoby se za tím oknem mihnul plachý stín. Takoví nešťastníci dokážou rozechvět duši pozorovatele.

Piju gruzínský čaj, ten nejlevnější, který jsem zde objevil. Už se snažím šetřit. Vodka – pití k přežití – taky něco stojí.

Pokouším se dát dohromady souvislejší myšlenky. Není to až tak jednoduché po týdnu napěchovaném rozhovory s lidmi, návštěvami všech možných i nemožných památek, opojných večerů, strašného horka a nedostatku mého rutinního kafového rituálu. Večer všichni padáme únavou, ale bílá noc nedovoluje usnout. Je v tom kus jakéhosi lidského šílenství. Prožít naplno, naplnit číši po samý okraj. A tak alespoň kolem půlnoci ještě na chvíli ven, ve dvě se vrátit a padnout rovnou do bezvědomí. A ráno znovu celý kolotoč. Škoda, že tu neopakovatelnost (či opakovatelnost?) života dovede člověk vidět jen v extrémních podmínkách. Doma by jej to ani nenapadlo.

Není možné vidět tuto zemi jen jedním pohledem, byla by to hrubá vulgarizace. Je tolik různobarevná, tak nekonečně kontrastní, vtělená dualita i jednota protikladů. Je třeba dobře znát nejen její jazyk, ale i dějiny a literaturu – Puškina, Dostojevského, Čechova, Gogola, všechny tyto velké ruské duše, protože, jak s překvapením zjišťujeme, všechny ty duše zde dodnes žijí. Lidé zde totiž často berou románové postavy, jakoby byly kdysi skutečně reálné. Jsou zde k vidění reálné domy, v nichž autoři nechali své románové hrdiny fiktivně žít a Rusům se tak propojila realita s fikcí. Naši noví přátelé nás poučují, že je třeba umět rozlišovat mezi předrevolučním Ruskem a porevolučním „Sovětskem“, protože v tom jsou i klíče k pochopení současných Rusů.

Myslím, že národ, který prudce změní své ideje a směřování, formuje se v čemsi novém a odlišném, musí trpět obrovskými vnitřními rozpory. Je zde příliš uvězněné energie ve všech jeho strukturách a vztazích. Bílá místa prostoru pro lidské vědomí, které se pozvolna začíná probouzet, a jeden velký handicap, oproti jiným, již probuzeným. Jestli si lze vybírat místa pro budoucí své zrody, doporučuji všem velkým kristovským duchům právě místo toto, neboť zde se musí člověk s jasným vědomím nasadit plně a do krajnosti. Každá oblast života zde provokuje k tvorbě a rozvíjení. Zvnějšku to nepochopíš, je nutno se do toho vnořit a odevzdat. Tak vzniká i prostor pro poezii a je velká povrchnost negovat tento společenský organismus. Byla by to neúcta vůči životu. Touha, to je ten stav, co na mne tady ze všech míst čiší. Touha po životě, touha po kulturnosti. Sečíst emoce této země, ozval by se vzdech otevírající nebesa. Už chápu všechny, komu to zde učarovalo. Je to prostor jiného času, než známe. Je zde přítomno něco, co vymizelo z evropských zemí. Ale co to je? To zatím nevím. Snad nezastřenost té vší bídy kolem?…

Jako bychom po těch všech zážitcích i večerních mejdanech s vodkou na kolejním pokoji začínali zapomínat česky, až se skoro stydíme. Tak silný je ten jejich duch. Pohlcuje nás to. Jsme nuceni náhle i myslet rusky, chceme-li to vše zde ustát.

Včera jsme navštívili Novgorod - město, nalézající se asi 200 km od Leningradu. To je vzhledem k rozloze Sajůzu téměř za rohem.

Školní autobus nás vezl společně s grupou Němců a Maďarů. Jsou zde na stejné výměnné štaci jako my. Projížděli jsme nekonečnými bezlesími rovinami stepí a polí, vesničkami, kde stojí, jeden jako druhý, dřevěné domečky, vyvedeny v modrých, zelených či oranžových barvách, a kde vzdálenosti mezi vesničkami jsou obrovské. Ostatně jako vše.

Projeli jsme Uljanovkou a po 4 hodinách dorazili do starého a slavného Novgorodu. To je město desítek pravoslavných kostelů. Před revolucí měla dokonce každá vesnice svůj kostelík. Bývalo to evidentně velmi hrdé město, hrdé v pravoslaví. Do toho vstoupila progresivistická vláda Sovětů a vymetla vše, co považovala za historické haraburdí. Zašlou hrdost připomínají už jen „mrtvé obelisky“ oživované toliko jen turistickými výpravami. Duch doby je však nemilosrdný k tradicím na celém světě.

Rozhlížel jsem se z hradeb vyvýšené pevnosti na druhou stranu řeky. Panovalo neskutečné parno a na březích řeky Volchov odpočívaly stovky lidí. Starobylé město bylo zalité sluneční září a od řeky stoupal dým. Odněkud zdola se ke mně linuly tóny arabské hudby a po řece líně pluly lodičky a větší parníky. Z té atmosféry kupodivu doléhal nefalšovaný duch Středního východu. Proč ale zde? Pocítil jsem touhu být tedy ještě o pár tisíc kilometrů dál na východ – někde tam, odkud vyšlo mnoho národů, putujících za štěstím někam na západ, a vzpomenul si na poetický román Královna vln od ruského autora Alexeje Grína.

Naši věrní průvodci nám chtěli poskytnout satisfakci za akutní a neukojenou potřebu české mentality, někde si „posedět“. Učinili gesto velkorysé a pozvali nás do luxusní stylové restaurace Detinec, zbudované v bývalé lodi chrámu. Ihned jsme pochopili, že to nebude ono námi vytoužené intimní posezení v hospodě u piva, nýbrž to bude ochutnávka zdejší ruské pravé kuchyně a tradičního stolování. Návštěva samotná byla jeden velký rituál. O něco později jsme zazáviděli Němcům a Vengrům, kteří se zatím někde v pohodě uvolňovali.

Jediné, co nezapadalo úplně do kontextu, byli muzikanti, kteří seděli nad námi na balkoně hospody-kostela a místo balalajkových častušek vyluzovali na svých balalajkách rytmy bigbítu.

Přišel první chod. V misce homole paštiky, polité majonézou a posypané hrachem, petrželí a červenou řepou. Jako ortodoxní vegetarián jsem sezobal jen zeleninu. Následně přinesli mládežníci v červených rubáškách (zahlédli jsme je zde prvně), neboť podnik byl komsomolský, džbány medoviny. Chutnala jako hustá šťáva z jablek, mixovaná s nějakým likérem a byl to děsný lomcovák. Po jednom deci se už motala hlava.

Druhý chod – v misce pečené a dušené maso. Tento chod jsem tedy vynechal celý k nemalé radosti kolegů, kteří se po dlouhé době konečně dostali k pořádným flaksám. Další džbány medoviny a navrch šampaňské. To už měl každý dost, ale stále tomu obžerství nebyl konec. Na závěr byly „blíny“ s medem – hrozně syté omelety máčené v medu. To již nikdo, k mé nemalé radosti, nemohl. Dojídal jsem je za asi pět svých kolegů a kolegyň. Závěrečný nápoj byl zvláštní svařák - směs čaje, opět medu, vína a hřebíčku. Po motadle medoviny (či správně po rusky meduchy), to bylo stavidlo, které zabrzdilo stále rychleji se roztáčející hlavu a vytvořilo v těle příjemný teplý pocit.

Zato však v autobuse na zpáteční cestě padla česká výprava do hluboké letargie, zatímco Němci s Uhry vesele řádili, neboť se vrátili bůhví odkud z vodky. Všichni jsme to pociťovali jaksi symbolicky a uvědomovali na svých bedrech tisíciletí krizového vývoje českého národa a blahosklonně jsme sledovali jejich dětinské počínání.

Skutečně, bylo to velmi obtížné brzdit nadšení z organizování našeho pobytu zde ze strany přidělených studentů pro výhradně naši českou expedici. Museli jsme svádět urputný boj o každou chvíli našeho volného času. Hostitelé to však jaksi špatně chápali. Chtěli nám ukázat vše – tedy ohledně kulturních památek a historie, my cítili spíš přínos v potulování se ulicemi, než muzei. Opět střet dvou mentalit. Maďary brali jejich přidělení průvodci jaksi volněji. Ti se prostě sebrali a šli společně, kam se líbilo jim, zúčastňuje se jen několika nevyhnutelných akcí. Jako bychom to odněkud znali.

…

To již máme za sebou slavnou Ermitáž, všemožná ruská muzea, jako je třeba muzeum nádherných ikon malovaných mnichy v klášterech, návštěvu Aurory, kde je nainstalováno muzeum revoluce, i památník 670000 padlých z dob Leningradské blokády. Velice smutný areál, s velice vážnou hudbou, jež na tom rozlehlém hřbitově zní od rána do večera. I muzeum vědeckotechnického pokroku, instalované v bývalém kostele, obdobně jako i muzeum ateismu a další. V tomto muzeu byl oltář nahrazen prosvětlenými fotografiemi z budování socialistické vlasti. V místech, kde obyčejně stojí hlavní oltář, zářila velká fotografie V. I. L., místo kostelních lavic jen vitríny s exponáty – průmyslovými výrobky posledních let. Mnoho filmů jsme zděs nafotili.

Tóže jsme navštívili letní sídlo velikého Petra I., který Pítěr, jak svému městu zdejší stále říkají, založil. Občané k němu pociťují velikou úctu, jakožto velkému muži a šiřiteli kulturnosti na Rusi. Zde nás srotili do společné výpravy s ruskými návštěvníky. Ti využili našeho privilegia, že innostranci mají ve všech frontách přednost, obdobně jako veteráni Velké vlastenecké, a vstoupili jsme ihned bez obligátního čekání.

Upjatá průvodkyně v kostýmku a ukazovátkem nás provázela po vladařském sídle. Netrvalo dlouho a již se začala klubat neodvratná katastrofa. Rusové tiše a pozorně naslouchali výkladu a oči se jim stáčely ve směru průvodkynina ukazovátka. To naše oči a neukázněná západní mysl nesvedla a brzy jsme se začali volným popocházením po sálech vymykat rigorózně spořádané prohlídce, ovšem k nevoli průvodkyně i místních tjůristů. Potom nás vyhodili. Ve spěchu chvatně jsme opouštěli sídlo velikého cara vší Rusi, procházeje kordónem všech zdejších strážců minulosti a snažili se alespoň letmo zahlédnout zbývající expozice. Zdenkovi se navíc podařilo zapnout hlučné poplašné zařízení, když si neomylně šáhl na předmět v kuchyňském koutu. Sovětští kamarádi se v tu chvíli snažili vypadat velice česky, ukrývajíc se nenápadně v našem hloučku. Náhle jsme měli pocit, že jsme snad svým rozjařeným chováním urazili celý ruský národ. Nicméně jsme se nedokázali zbavit vtíravého pocitu, že nás tam pozoroval někdo, koho to velice rozveselilo. Oknem sídla jsem totiž zahlédl, jak nám přátelsky shůry zamával samotný Petr I.

…

Jednoho večera se nám konečně podařilo přemluvit Rusa Aljošu s Bělorusem Voloďou, aby nás vzali na nefalšovaně pravou pravoslavnou mši. Zpočátku se báli mládenci vševidoucího oka moci, ale nakonec se nechali umluvit.

Vstoupili jsme plaše do jednoho z pravoslavných chrámů. Uvnitř desítky drobných babiček s šátky na hlavách stály, klečely, modlily se, zpívaly a zapalovaly svíčky. Vězeli jsme náhle v nepopsatelné nábožné atmosféře, tak nepodobné katolickým mším. Kněz obklopený dokola svými věřícími ovečkami a všichni zpívaly, a zpívaly, a zpívaly … nekonečně dlouhou a prapodivnou litanii. Rozprostřeli jsme se po kostele a nechali se unášet na vlnách nám neznámých vibrací.

Netrvalo dlouho a k nám přistoupili dva nenápadní muži. Sovětští přátelé nasadili opět české turistické výrazy. Muži nás začali slušně přesvědčovat, abychom opustili toto místo. Tvrdili, že zde stejně neuvidíme nic zajímavého, a že toto není vhodné prostředí pro naši kulturně osvícenou mysl. Nedali jsme se, takže nakonec pod záminkou, že nám ukáží něco lepšího, byli jsme vyvedeni na schodiště, které vedlo do druhé kostelní lodi v 1. patře. Chrám byl opravdu dvoupodlažní. Dolní patro v minulých dobách bylo určeno pro chudinu a vrchní pro vrchnost. Vedli nás po schodišti vzhůru a dlouze zastavovali u každé ikony. Ten s mongolskou tváří nám tam sáhodlouze něco vyprávěl, čemuž zřejmě nerozuměli ani mezi námi ukrytí Rusové. Účelem totiž nebylo, abychom rozuměli, ale abychom rychle z tama vypadli. My měli ale pocit, že dole nás to zajímá víc, tam to bylo živější. Byli jsme teď ale zajatci, ke kterým jen zdola doléhala sborově pobrukovaná litanie.

Naši dozorci nám pak zběžně ukázali luxusní část chrámu s čerstvě zrestaurovanými ikonami (bože, kolik jsme jich jen za ty týdny už viděli), a když už měli jistotu, že obřad dole skončil, s familiárními úšklebky nás konečně propustili. Byli jsme sice mírně otráveni, ale i vděčni za další střípek do mozaiky dojmů. Kupodivu Aljoša s Voloďou po přestálém strachu z odhalení nám byli nesmírně vděčni za to, že mohli spatřit ten nádherný interiér chrámu, neboť jinak by se do něj nikdy nedostali. Vyšli jsme ven a zničehonic se spustil strašlivý liják, který vymetl to děsivé dusno z ulic.

…

Rád bych se však ještě vrátil k Novgorodu. Někdy kolem 11. hodiny v noci, když jsme ujížděli zpět do Leningradu a stále ještě bylo světlo, náhle se na obzoru vyhouplo gigantické rudé slunce. Bylo to to největší slunce, jaké jsem kdy v životě spatřil. Jeli jsme starou rozbitou asfaltkou mezi nekonečnými rovinami polí bez vegetace, a její dokonalá přímka mizela daleko na obzoru přesně uprostřed oné obrovité žhavé koule. Bylo tomu skutečně tak, všechna auta, vířící kolem sebe mračna rudého prachu před námi, pohltil ten velký rudý koláč. Možná, že silnice byla s tímto záměrem již schválně projektována, a mně to přišlo jako určitý symbol, i když s možností více výkladů. Tady holt člověk nikdy neví…

573,1:

…

Naši přátelé se snaží všechny naše rozpory i pochybnosti vždy řešit promptně – vodkou. Asi to je funkčním zvykem i pro ně samotné, nevím.

Bloumám městem podél široké Něvy. Brázdí ji parníky i lodě na vzduchových polštářích. Teprve ve 2 hodiny v noci se otevírají všechny mosty na řece a do města vplouvají těžké námořní lodě z přístavu. Místy hloubka řeky dosahuje až 20 metrů. Myslím, že v ní žije dost zvláštních a podivných tvorů.

Dnes máme volný den. V hlavě mi ještě zní píseň Bulata Okudžavy ze včerejšího večera:

Děvuška pláče… šárik uleťajet
marně utěšujou, balónek letí
Nevěsta pláče… ženich nepřišel
marně utěšujou, balónek letí
Proč pláče žena? Muž ji opustil
marně utěšujou, balónek letí
Stařenka pláče… užila jen žal.
Balónek se vrátil, modrej balónek.

…

Pozorujilidi a píseň mi stále zní v hlavě. Zaslechl jsem ji prvně v obchodě s gramodeskami.

Lidé si mě prohlížejí se zájmem i nedůvěrou, nedivím se, vypadám jinak, inostraněcky. Dlouhé vlasy, fialové triko a džíny. Uražení a ponížení, napadá mě román Dostojevského. Neomylně je zde rozpoznán každý cizinec ze západu. Západ je pak vše, ležící tím směrem. Tedy i Česko…

…

Dlouho se již mezi námi šuškalo o zdejší zvláštní instituci jménem BANI. Po nadšeném vyprávění ostatních jsem tedy nakonec neodolal ani já. Zapříčinila to nejspíš má touha, poznat zde vše, co jinde není, a taky to, že přes léto neteče v půlce Leningradu teplá voda. Bani jsou v podstatě městské lázně, avšak zde se k nim přistupuje zcela jinak. Slouží, i coby jakási kulturně vzdělávací instituce, v hojné míře navštěvovaná pracujícími po směně i místními povaleči. Vedle sebe zde sedí desítky až stovky naháčů, kteří odložili své montérky, saka, uniformy, náhle si tak zcela rovni ve své nahotě a čekající na místo v lázni.

Čekárna, v níž se čeká na místo v šatně, je šedivá místnůstka, ne nepodobná cele. Kolem dokola jsou rozestavěny lavice s obrovským popelníkem uprostřed. Chlapi zde živě diskutují o svých pracovních či rodinných problémech. Desítky se jich pak ošlehávají metličkami, pak vběhnou do horké páry, vychrstnou na sebe lavor studené vody a pokračují v ošlehávání svých mužných těl.

Okachlíkovaná místnost, do níž jsme nakonec taky vstoupili, byla olezlá již značně zašlou patinou. Po parném dni s teplotami kolem 40° jsme se kolektivně s chutí vrhli do sprch.

…

Ach, vodka. Pijou ji všichni. V magazínu si koupíš půllitrovku za 4 rublíky, a pak si sedneš někam nenápadně do parku, či do dvora a popíjíš. Sám či s partou, kdy „jedete na dva nebo tři“. A parků je tu skutečně hodně. Jsou v nich bílé lavičky, sochy, pomníky a nejrůznější fontány.

Po tomto rituálu se lze cítit odlehčeně, únava je smytá a dostavuje se chuť blbnout a kamarádit se s lidmi, kteří jsou už na sousední lavičce taky veselí. Z nekonečného nábřeží Něvy sem doléhá hudba od ruských dumek, country až k bigbítu. Těžká jsou však následující rána.

Nejvíce mne tu však zajímají lidé a jejich způsob všedního života. Město Leningrad má teprve 200 let a vystavěno bylo v barokně klasicistním duchu najednou podle urbanistického plánu.

To prý tenkrát zavítal Petr I. do těchto končin a všude okolo viděl rozkvetlou zemi. Rozhodl se tedy, že zde bude stát krásné město jakožto Benátky severu. Osud si však podivně zahrál, neboť to prý byl jediný rok v historii, kdy tu vše kvetlo. Ve všech ostatních letech zde bylo po většinu roku sychravo a zima. Vyvažují to jen dva letní měsíce, kdy zde panuje nesnesitelné vedro. Přechody zimy a léta jsou tedy velmi prudké, a to se odráží i na psychice lidí, kteří se najednou chovají jako opilí a pomatení. Právě do takového počasí zasadil Dostojevský příběh Rozkolníkova z románu Zločin a trest, kde takové „přežhavené dráty psychiky“ popisuje. A právě výpravě po stopách Dostojevského zasvětili naši průvodci jeden takový tropický den.

Vrátím-li se však k počátkům výstavby města, bylo nám sděleno, že neorganizovaná výstavba domů zde prakticky neexistovala. Vše se stavělo dle předem vypracovaných urbanistických plánů, a přitom zahučelo velké množství dělníků. Bylo to způsobeno tím, že město vlastně stojí v bažinaté oblasti, která musela být předem vysušena. Jelikož zde chyběla ta samovolná a neorganizovaná výstavba, jak je možno vidět v našich historických městečkách, postrádá toto město i onu malebnost a poezii živelné improvizace. Zdejší ulice, široké až 20 metrů, překračují lidské měřítko. I přesto zde však působí jakési zvláštní kouzlo, neboť se mi tu začíná jaksi až masochisticky líbit.

…

Ve vnorech do Rusi nám pomáhá Sergej, Serž, Voloďa, Aljoša a Léna. Chovají se velmi přátelsky i tak trochu dětsky, svými kritickými názory se netají. Léna je zajisté miláček umělecké školy. Pochází odněkud z Kujbiševa, z povodí Volhy. Vlaky, letadly či stopem procestovala již velkou část Rusi. Na svých cestách se seznamovala s lidmi, od zemědělců a dělníků, přes nejrůznější funkcionáře až k popům pravoslavné církve. Když vypráví své zážitky, je to jedno velké divadlo, neboť dokáže prožívat každé své slovo, jak to asi dokáží jen Rusové.

Tak jsme se dovídali spousty zajímavostí, jako třeba o Olympiádě v Moskvě minulý rok 1980. Ta vnesla prý do Ruska něco světovosti. Lidé náhle mohli vidět jakési kontrasty. V době Olympijských her museli všichni studenti opustit Moskvu z důvodu ideologického nebezpečí kontaminace. O to víc však začali toužit po exkluzivnějším a uvolněnějším způsobu života. Když se někdo z nás zeptal, jak si tedy představují socialismus, bylo nám řečeno toto:

„Mít hmotnou úroveň Západu a k tomu marxistickou ideologii. Vše je jen otázka času.“

„Potřebujeme mír, abychom nemuseli investovat do zbraní, ale do konzumních výrobků.“

„Každý bude mít u nás komfortní bydlení a auťák a bude cestovat po světě.“ ad.

Pak nám vysvětlovali, co to vlastně znamená „Ruská duše“: „Objímat s láskou tuto zemi v dobrém i zlém.“

A jiní říkali: „Proto je pro nás velký Puškin, Gorký, Tolstý, Dostojevský, Bulgakov.“

„Milujeme Bunina pro jeho hloubku, šířku i umělecký jazyk, který nám dovoluje se vcítit. Možnost vciťování je pro nás měřítkem dobré literatury.“

„Solženicyna známe všichni, máme jeho knihy, ale nemáme ho tak rádi. Poznamenalo jej vězení tak, že zatrpknul. Jistěže jsou u nás i špatné věci, ale on vidí jen je. Nevidí anebo nechce vidět i to dobré.“

Nemělo smysl o tom více diskutovat, či to nějak zpochybňovat. Určitá oblast názorů je pro ně neoddiskutovatelná. Rusové milují a ctí autory s vysokým uměleckým jazykem. Formální stránka je často argumentem… a to je Bunin, Solženicyn ne…

…

Bloudíme – guljajem sa véčerami po Pítěru. Vodka je mocný nápoj. Piješ, piješ, mluvíš, zpíváš a náhle BUM!!! A je to již zlé. Tak lze spatřit na chodnících, v parcích i kolem řeky ležet opilce v bezvědomí. Vypadají hodně mrtvě. Kdysi jsem se v Praze bavil s cizinci ze západu, kteří byli udiveni, když na ulici viděli motat se nějakého zlitého mladíka. Zde by z údivu nevycházeli ani vteřinu. Zde můžete zhlédnout staré chlápky, ještě starší báby, mrzáky i veterány II. Světové ležící na ulicích totálně na mol.

Ta stařena ležela mezi bedničkami od ovoce; jednu botu někde za hlavou, síťku s nákupem pohozenou přes prsa. Bylo asi 6 hodin večer a slunce stále ještě hřálo, zapadne až po 11. hodině. Byli jsme tu teprve první den a na vše ještě hleděli poněkud vyjeveně, takže jsme uvažovali, jestli vůbec baba ještě žije. Lidé chodili nevšímavě kolem. Hned naproti byl stánek s pivem, s českým samozřejmě nesrovnatelným. Kolem postávali chlapi s půllitry a k pivu zakusovali uzené ryby. Jejich pach naplňuje ulice i obchody ne zrovna příjemnou vůní, ze které se mi zvedá žaludek.

Kolem se přebelhal muž, chyběly mu nohy od kolem dolů a nasazené vojenské boty mu sahaly až někam k rozkroku. Jejich šlapky směřovaly opačným směrem dozadu. Teď zrovna minul jiného, podobného více balónu než člověku. Z té lidské kuličky trčely jen tenké nožky a malá hlavička. Stařena ležela i nadále bez hnutí. Nestačil jsem ujít ani deset metrů a objevil se žlutý skříňový vůz. Silně mi připomněl vozy na sběr toulavých psů a koček z 1. republiky.

V hlavě se mi mihla vzpomínka na brněnské nádraží jednoho večera, kdy po perónu projelo tiše pohřební auto. Dojelo až na konec, tam naložili z kolejiště čísi rozmašírované tělo, auto opět přízračně projelo po perónu a zmizelo v ulicích.

Tohle auto bylo však žluté. Vystoupili z něj dva milicionáři. První chytl bábu v podpaží a jako těžký pytel ji vlekl po dlažebních kostkách k autu. Druhý za ní hodil tašku a boty. Ještě jsem mohl zahlédnout, jak žena vztáhla své kostnaté ruce v marném odporu. Z jejího gesta čišelo vtělené zoufalství a bezmoc. Milicionáři uviděli, že je bedlivě sleduji. Na chvíli strnuli, pak nade mnou mávli rukou a odjeli. Viděl jsem pak toto auto při tomto „sběru“ každý den.

…

Před vysokoškolskou kolejí, kde jsme ubytovaní, se strhla nečekaná a divoká rvačka. Sledovali jsme ji z balkonu. Dole přibližně deset černochů a deset Rusů se tam mydlilo hlava nehlava – pěstmi, klacky a vůbec vším, co bylo po ruce. Vše trvalo snad 20 minut. Na závěr se dostavila sanita, která odvezla raněné z bojiště, a ostatní se nenápadně vytratili. Od Rusů jsme se dozvěděli, že je to tady docela běžné. Černí studenti prý záměrně provokují nadřazeným a arogantním chováním, a také dostatkem financí. Ruští přátelé nás ještě uklidňovali, že Leningrad je jinak velmi klidné a v podstatě nejkulturnější město s jistými kulturními i jinými privilegii. Nicméně nás shodně varovali před Moskvou, prolezlou kriminálními gangy, kam jsme měli teprve namířeno. Byli jsme varováni, abychom večer raději nikdy nechodili bočními ulicemi sami. A my mysleli, že to se může dít toliko v Américe.

…

Bloudíme stanicí Metra a nedokážeme se v té strašné spleti chodeb vůbec zorientovat. Naším cílem je dopravit se z Moskevského na Něvský prospekt. S Olinou nasedáme jen tak nazdařbůh do jednoho vlaku a já se ptám nejblíže stojících dívek lámanou ruštinou: „Kak my pajechajem na astanovku?“ Dívky nepohnuly ani brvou, zkouším to tedy znovu a opět nic, jako bychom byli neviditelní. Pro jistotu se na sebe s Olinou podíváme, je to dobrý, vidíme se. Dívky ve vagónu se od nás odvracejí na druhou stranu a my spatřujeme, že totéž udělal i dav ostatních pasažérů, tlačící se u dveří. Celý vagón se od nás štítivě odtáhl, jako bychom smrděli na pět honů. Víme sice, že zde panuje přísný zákaz vodit si cizince domů do bytů, ale že mají i příkaz se s námi nebavit, to jsme netušili. Nakonec se nás zželelo nějakému staršímu pánovi s medailí na hrudi, naklonil se k nám, šeptem vysvětlil cestu a urychleně vystoupil z vagónu provázený zarputilými pohledy ostatních cestujících.

olo

Úterý 14. 7. 81

Toulám se nocí s Lénou a Martinem, stále o něčem živě diskutujeme. Člověk se zde naučí rusky, ani neví jak. Procházíme kolem vodních kanálů, připomínajících ty benátské, kostelů, paláců a Ermitáže. Přecházíme urychleně po mostě, než jej za chvíli zvednou, aby mohly do města vjíždět námořní lodě, a nám tím odříznou cestu k ostrovu, na němž bydlíme. Něva se vlévá do Finského zálivu a Petrohrad leží na jeho břehu.

Lénu navádím, aby nám zazpívala nějakou oblíbenou ruskou píseň, takovou tu od srdce. Zarputile se brání, že nemá hudební sluch. Jenže ve stejnou chvíli je mé přání přesto splněno. Z druhé strany řeky se ozve z jakýchsi tlampačů hudba a její tóny se přelévají a nesou po celé hladině pompézní řeky, odplouvaje kamsi do mořských dálav. Milenci na březích se k sobě tisknou blíž a člověka prostupuje pocit zvláštního klidu a nostalgie, či tichého vytržení podpořeného alkoholem, neboť všude kolem ožila poezie bílé noci. A Něvou nyní protékají tóny rockových skladeb kapely Mašinovremja (Stroj času).

Druhý den vidíme na tomtéž místě ležet člověka v trenýrkách, kterého ráno vylovili rybáři z řeky. Jeho tvář i prsty jsou ožrány velkými rybami. Poezie byla vždy zrádná.

…

Je večer a opět bloumáme ulicemi a náměstími. Z oken činžákům slyšíme písně Vysockého, Gorodského, Bičevské, Okudžavy. V jednom dvoře zahlédneme tančící skupinu lidí u reproduktoru v okně. Je to surrealistické.

…

Jednoho večera při popíjení na koleji nám dochází vodka. Serž chvíli přemýšlí, pak na mne kývne a vyrážíme na ulici. Kolem projíždějí taxikáři. Serž mávne, palec vztyčený vzhůru a také další prsty vytvářejí jakýsi znak. Nejbližší taxikář ihned staví, beze slova otevírá kufr, z kterého zasvítí flaška vodky. Dostává do dlaně pěti rublovku a mizí. Jojo, to jsou ty signály…

…

Další den jedeme do Puškina, bývalého Carského sela. Cestou městem nás předjíždí milicionářský džíp. Ulice lemované vodními kanály jsou docela úzké. Před námi je zatáčka a my již užasle sledujeme, jak tři metry od nás jejich auto prolamuje zábradlí a mizí pod hladinou kanálu. Jen modrý majáček ještě chvíli bliká. Jsme konsternováni, výjev trval jen pár vteřin. Nábřeží, ještě před chvílí zalidněné, zeje náhle prázdnotou a nikdo z místních nic neviděl. Nehybné ticho trvá jen okamžik, a to se již na hladinu vynořily dvě promočené postavy a kolem kamenného hrazení říčky mizí urychleně pryč. Na hladině pluje jen napěchovaná šrajtofle…

O silných dojmech se píše jen stěží, člověk hledá správná a výstižná slova, neboť se jedná převážně o emoční dojmy. Slova je však drolí jako omítku bičovanou větrem a deštěm. Nejsilnější dojmy jsou ty, co slovy nelze vyjádřit.

…

Čišela z toho jakási radostná naplněnost, když jsme na kolech projížděli s Olinou a Aljošou rozsáhlým areálem lesoparků Carského sela. Zmizela kamsi chiméra Dostojevského, která na nás ve městě vanula z každého zapadlého koutu. Nyní nás naplňoval po okraj ten prozářený, provoněný a rozbujelý les a louky svádějící ke hříchům. Takový ráj milenců bez lidí. Chudák Aljoša zamilovaný až po uši do s jeho city si pohrávající Oliny a já v roli jakéhosi jejího ochránce. Všechno tu žilo naplno v předtuše blízké smrti za pár měsíců, a vše zde bylo mnohem různotvárnější a pestřejší než známe z naší krajiny.

Projížděli jsme úzkými pěšinami nekonečnou zdivočelou vegetací, přičemž kola se nám již dávno proměnila v cválající koně a náš plebejský původ se rozpustil v modré šlechtické krvi.

Večer nás Aljošovi rodiče čekali na oběd (jak označovali večeři). Připíjelo se notně na Česko a k tomu prozpěvoval miláček národa Vysocký. Vysocký, pro Rusy druhý Puškin, ale sám Puškin stále balšoj, jak jsme se dovídali. Pár dnů potom, kdy budeme odjíždět z Moskvy, bude se tam konat velká manifestace k 1. výročí Vysockého úmrtí. Jenom minulý rok se jí zúčastnilo kolem 10000 lidí, přičemž studenti kvůli Olympijským hrám museli město opustit. Letos se prý zúčastní lidi z celýho Sajůzu. Pro Rusy je tento bard víc než písničkář. Je jakýmsi mluvčím všech generací, který uměl zformulovat jejich ruské pocity a problémy. A je tomu tak i po jeho smrti minulý rok. Líbily se mi jeho písně a dovezl jsem jeho nahrávky i domů. Tady jsem je vymazal, nekorespondovaly mi zde s českou emocionalitou, doma mě to neoslovilo. Jiný kraj – jiná muzika.

Hodně se toho během večera namluvilo a na jeho konci se trochu chytla mladší a starší generace. Staří Rusové tvrdili, že západ je nebezpečnej, protože se snaží rozpoutat válku, mladí protestovali, že je to blbost. Necháváme je dořešit si to v rodinném kruhu a vracíme se na „obščežitie“, čili studentskou kolej.

…

Petropavlovsk a obrovská šedobílá mračna. Na vzduchových polštářích Střely prolétáme Finským zálivem.

Vzpomínám na jeden večer, kdy jsme bloudili leningradskými ulicemi. Dostali jsme se až k přístavu. Na molo to však už nešlo kvůli zavřené bráně. Přes ni jsme pozorovali skupinku rozjařených, rozdováděných lidí. Jeden z nich na nás udělal dlouhý nos a rusky vykřikoval něco o tom, že se právě vrací lodí do Finska a my ať si tu klidně zůstaneme. Na chvíli jsme se tak mohli vcítit do kůže Leningraďanů.

olo

Pátek 17. 7. 81

V úterý jsme navštívili koncert Žany Bičevské. Vládla tam úžasná atmosféra pohody a nostalgie, ale i satiry a ironie. Je to jejich ruská Jean Baezová, jak byla i oficiálně i uváděná.

Leningrad je městem umění - architektury, malířství, sochařství, literatury, poezie, tance, muziky. A je to i město mystické.

…

Na ulici vedle kol nákladního auta ležel mrtvý holub. Přišla mi ta scéna velmi smutná a jaksi symbolická. Zaostřil jsem na něj objektiv. V hledáčku se však záběr jevil velmi fádně. Zapřemýšlel jsem, čím ho oživit a všiml si, že opodál sedí jiný holub a výjev pozoruje. Napadlo mě, že by nebylo od věci, kdyby se zvedl a proletěl nad mrtvolkou svého druha. Jen, co jsem na to pomyslel, holub zatřepal křídly a prolétl nad padlým kamarádem. Jeho stín přitom dopadl vedle mrtvého tělíčka. V tu chvíli jsem zmáčkl spoušť. K mé mrzutosti to však bylo poslední políčko filmu a navíc se mi při převíjení přetrhl právě v tomto místě. Později v temné komoře jsem zjistil, že i to k tomu záběru patří.

…

 Budovu umělecké akademie vystavěl jistý architekt, který se snažil do ní vložit maximum svých ideálů. Když však byla budova dokončena, zjistil, že je špatná a spáchal sebevraždu. Od té doby nešťastník chodí po chodbách školy, aniž by dosáhl klidu a pohody. Studenti, kteří zůstávají ve škole do pozdní noci, slýchávají na chodbách jeho kroky a občas se otevřou i dveře, za nimiž nikdo nestojí. V nočním Leningradu žije takto mnoho strašidel.

…

Od doby, co jsem se vrátil ze Sajůzu, se mi občas zdají sny, které se navlas opakují. Ocitám se v ulicích zaprášených neživotím, někam mířících. Kráčím po nich se strachem, abych nebyl nikým spatřen, a ocitám se v nejrůznějších průchodech a pasážích. Když pak z nich vyjdu, zjišťuji, že jsem zpět v Rassiji. Potkávám kamarády, s nimiž jsem se zde potkal. Vše je všední, zaprášené, unavené, bezvýchodné. Po projití několika ulic mě zachvacuje děs a já chci rychle zpátky. Hledám nějaký Průchod a v poslední chvíli jej i nalézám, přičemž prchám před hlídkami, které vchod stráží. Dostávám se zpět a pak… se s úlevou probouzím.

…

Svatby na nábřežích Něvy
Fronty mužů brzy ráno na vodku
Oprýskané Bani
Spletité průchozí byty…

…

Jednoho dne nás pozvala i s Martinem Lena na návštěvu do svého podnájemního bytu. Vstoupili jsme do ponuré tmavé chodby domu, osvětlované jedinou slabou žárovkou, z níž téměř nevystupovalo světlo. Museli jsme se tiše proplížit, aby o nás nikdo nevěděl a neudal nás milicionářům.

Postupovali jsme opatrně temnou chodbou. Nalevo se rýsoval světlý obdélník otevřených dveří, tiše jsme proklouzli kolem a stačili si všimnout navršené ohromné haldy šatstva na špinavé dřevěné podlaze. Místnost byla bez nábytku a na okně seděl mladý muž se ženou a nepohnutě zírali ven na ulici.

Vstoupili jsme do bíle vykachlíkované kuchyně, která byla rovněž obrovská, jako ostatně vše ve zdejší zemi. Bělost kachlí dávno již nebyla skutečností, všude okolo vládla nahnědlá patina a mastné skvrny se poflakovaly na omítce i na stropě. Uprostřed místnosti stál opět, jak jinak, gigantický sporák, z každé strany alespoň dvoumetrový. Zde každý den všichni nájemníci kuchtili svou stravu.

Prošli jsme kuchyní a ocitli se v privátní místnosti. Konečně něco menšího. Místnůstka široká asi metr a půl a dlouhá šest metrů, na jejímž konci bylo zamřížované okénko. Krátce řečeno – cela.  

Sdělila nám, že na futru dveří do pokoje se oběsil nějaký děda, který ji beznadějně miloval. Býval tu rovněž nájemníkem, žil opuštěně a ona se mu snažila občas dělat společnost. Velice se na ni upnul, a když se u něj pár dnů neobjevila, vyhrožoval jí pak sebevraždou. Jednou musela zůstat nějakou dobu v nemocnici a bylo to s ní hodně vážné. Upadla tenkrát do klinické smrti.

Ve své vizi se ocitla ve vesmíru s nekonečným množstvím zářících hvězd. Když na ně lépe pohlédla, pochopila, že ty hvězdy zdobí šaty průhledné kosmické Paní. Volala Lénu k sobě, a ta pocítila nesmírné blaho. Když se otočila, spatřila ubohou bídu lidských tvorů. Kterým směrem se dát? V té chvíli si uvědomila, že z té Paní čiší jakýsi hvězdný chlad, kdežto bída těch lidiček byla obestřena lidským teplem, které jí bylo tak známé. Rozhodla se vrátit a lékaři konstatovali, že jí byl zachráněn život. Dědu už pak víc nespatřila.

Zde tedy Lena žila a byla s tím plně smířená a dokonce i spokojená. Lena byla idealistka. Když jako malé dítě žila s tátou na venkově, vypravili se jednou v noci spolu ven. Bylo to kolem vánoc. Padala do sněhu a vytvářela v něm „andělíčky“. Táta se tomu smál a byli šťastní. A jak v tom sněhu ležela s rozpřaženýma rukama, hleděla vzhůru do hvězdného nebe a obří hvězdy byly téměř na dosah, cítila, jak ji hypnotizují a náhle spatřila, že tam nahoře, že to jsou tváře lidí. Viděla je zcela jasně. Něco si spolu šeptali a hleděli dolů na ni. Tenkrát si poprvé uvědomila to, co se pak stalo její životní filosofií: „Jsme v pimprlovém divadélku loutkami, jejichž provázky se táhnou hluboko do nekonečného vesmíru…“

…

Dvory plny velkých koček
Busty politiků po 10 rublech
Nekonečné sály Ermitáže
Nekonečné chodby Metra
Déšť cinkotu rozměňovaných mincí
Nervózní obchody se zatuchlým puchem
Party mladých s kytarami
Půlnoční ruch bílých nocí
Skupinka žen sedících v noci
o půl druhé za telefonní budkou a
třesoucí se zimou

…

Lidé čekající celou noc na bedýnkách od ovoce na bilety. Pokud se na ně dostane, odletí na jih. Ptal jsem se jich proč a jeden muž odpověděl, že tam není zima, a to slovo významně zdůraznil.

…

Na kolejích se potkáváme s Češkou, která tu studuje už tři roky a ihned nás dokázala popudit. Na kolejích totiž bydlíme i spolu s Němci a Maďary. Když se to slečna studentka dozvěděla, vyhledala jako první Němce a nás přišla navštívit až mnohem později. Nejvíc nás však iritovala tím, že již natolik zapomněla svůj rodný jazyk, že každé její páté slovo bylo ruské. Vlastenectví se nejlépe uvědomí, je-li člověk mimo svou vlast. Tahle holka už neměla zájem vracet se do Česka. Budiž, její volba, ať je v životě šťastná.

…

Zběsilé mejdany
Milicionář na vrátnici kolejí
Naše únava a žízeň po domově
Loučení s Lénou
Rybáři a osamělé ženy na nábřeží
Miláček Amanda Leer a Smokie
Sbírky poezie a zlaté poklady muzeí
Pyšky a kvas
Petrodvorec a humor Petra I. - měl
sbírku trpaslíků (živých) a špehýrkou je pozoroval při
milostných hrách.

Všeobecná úcta k carskému dvoru Leningraďanů.
Chlapeček posetý celý bradavicemi
Láska v Turgeněvském lese
Plné galerie Šiškinů
Žár Leningradu, ve kterém vraždí Raskolníkové přes léto stařeny.
Všechny nuance atmosféry přetaveny do vedra, únavy z chůze a
vodky

Zhmotnělé bizarnosti duše
Spánek klasicistních obrazů o půlnoci v Ermitáži, unavených
z tisíců návštěvníků

Bdící toužící, milenci a osamělci
Smutek Dostojevského - věčně živého jak V. I. L.
Oškubané slepice s pařátky a vyvalenými bulvami v kulináriích
Pravoslavné mše
Stud obyvatel za bídu
Svištění Meteorem Finským zálivem
Narvaný upocený vlak z pláže
Sůl moře i země
Všeobjímání ruské duše
Chorobný strach z války
Nekonečné dálky
Nekonečné rozlohy
Město dne - město noci
Nadupané pocity
Teď - Tady - V tom

…

Bouřlivé mejdlo ve studentském městečku, kdy rozdováděn vodkou jsem vyšplhal po fasádě na střechu nízké budovy kolejí a obhlížel okolí, a pak zpět. Milicionář, který hlídal na vrátnici, mě nechtěl pustit pak dovnitř. Teprve, když mu jakási hezká ruská studentka, se kterou jsem se dosud neviděl, řekla, že se známe, umožnil mi vstup. Pak jsme spolu dlouho pili a já se už nikdy nedozvím, o čem jsme si spolu tak dlouho povídali.

…

Modré transparenty na křižovatkách ulic s velkým Leonidem B., úryvky jeho myšlenek s politickými hesly.

…

Lidé hledící si do očí:

Gestikulace – povahová (vnitřní)

                           náladová (vnější)

Mlčící – z nostalgie, únavy, otravy, vnoření

Mluvící – filosofové : kariéristi, diskutéři

                  citlivci : pozéři

                  hmoťáci : opilci

                                     srdeční : hádající se

                                               Zvednuté mosty po půlnoci

                                               Zaoceánské lodě

 Něžný soucit s touto zemí

            Důchodci v prosluněném parčíku, kdy jediným zvukem tam je

                                                skřípění dětské houpačky s malou holčičkou …    

            jediným pohybem v tom parném dusnu…  

           Váleční invalidé se stužkami za hrdinství

           Amerikanizace mladých

…

Zvuková analýza okamžiku mezi 18.45 - 19. hodinou ze dvora v okně kolejního pokoje:

Slunečný večer
Mrouskání koček
Řinkot rozbitého skla
Plechové údery
Hlasy televize a rádia
Nesrozumitelné lidské hlasy
Skřek havrana
Hukot trolejbusu
Dětský pláč
Nabírané uhlí
Ozvěna hádky
Břeskná muzika
Vrzání parket a skříní
Mužské odchrchlání
Hvízdot ze všech oken – televize
Dunění kroků na chodbě
Zabouchnutí okna
Zamávání holubích křídel
Ženské hlasy z chodby
Cinkot lahví
Dětský pláč
Ženský hlas
Mužský hlas
Operní zpěvák z rádia
Zamňoukání kočky
Árie ze dvora
Dva hlasy z chodby
Odcházející kroky
Přicházející kroky
Ženský hlas hovořící německy
Distingovanost hlasu
Doznívání kroků
Hlas ruské báby ze dvora
Zavrzání dveří
Zaklepání
Vrznutí dveří
Ticho chodby
Hlasy ze dvora
Hádka dvou žen ze dvora
Operní árie
Zvuk trolejbusu
Rachot kýble se smetákem
Gradace hádky
Dunivé kroky z chodby
Bigbít
Kýbl
Vzdalující se motor auta
Bouchnutí dveří
Zavrzání nábytku
Ženské na dvoře
Budovatelský zpěv z rádia
Zprávy z rádia
Bezvětří a dusno slunečního večera
T I C H O

...

Nový okamžik v prudší gradaci - závan větru, vibrace plné hlasů, zpráv, koček, hlomozu a rachocení…

olo

Poslední den v Leningradu

Ještě poslední návštěva Ermitáže, kterou jsme navštěvovali dosud snad denně. Vstupovali jsme vždy na permanentku vchodem pro zaměstnance, abychom se nemuseli omačkávat v chaosu fronty, neboť innostranci mají přednost.

Každého turistu zaujmou nepříjemně hlavně toalety, a nejen zde. Naštěstí jsem je nemusel používat příliš často, neboť jsem raději trpěl zácpou, když jsem je poprvé spatřil. Turecký záchod tady, oproti například zámeckému areálu v Carském selu, nebyl, ale…

Vstoupil jsem na toalety a spatřil nečekaný výjev. Kolem delší zdi se táhlo několik klozetů obehnaných nízkou ohrádkou, ze které vyčuhovaly jen hlavičky sráčů. Vedle dělníka koukala na mě hlava nějakého Ázerbájdžánce, vedle něj malého chlapce, vedle kterého si ulevoval jakýsi generál a úplně na kraji turista ze západu v tmavém obleku. Všichni tam takto svorně a nenuceně srali, uvelebeni, jako v největším soukromí, až na turistu, tvářícího se velmi ale velmi rozpačitě.

Později jsem si uvědomil hluboký význam tohoto přístupu. Je to obdobné jako v obchodech, kde si musí jedinec vystát až několik dlouhých front, neboť pulty jsou specializované na jednotlivé výrobky. Jak ještě lépe organizovat a regulovat lidem volný čas? Odpadají zbytečné problémy, které by vznikaly z toho, že lidé dost dobře nevědí, jak s ním naložit a mohli by se věnovat třebas něčemu móc škodlivému a nebezpečnému pro společnost. No a na těch hajzlech, to je projev socialistické otevřenosti, žádné soukromničení, všichni na sebe pěkně vidí, holt kolektivizace.

…

Seděl jsem dlouho před obrazem od Matisseho v sekci moderního umění. Jednalo se o obří figurální kompozici v těch nejelementárnějších barvách. Všechny zážitky jakoby se mi do něj transponovaly. Zachycovat však okamžiky je bláhovost. V jediném okamžiku věci vystoupí na povrch a v dalším nenávratně mizí, přestože jsou vzdáleným obrazem stálé přítomnosti.

Plná galerie obrazů, přes jeden nevnímáš druhý. Je toho zkrátka nadmíru moc. Na chvíli v nás zajiskří a mizí, přestože jejich samotná existence nějakou dobu trvá, ale nakonec končí i jejich život jednou v budoucím čase. Není třeba toho litovat, bylo by to stejné jako litovat prožité pocity, které se rovněž již nevrátí. Přílišná upoutanost na takovou relativitu a marnost času by vedla jen k nostalgii a snaze vrátit ho zpět do zidealizované minulosti a čas přítomný pak začne proklouzávat mezi prsty. V tom je nebezpečí muzeální konzervace života. Je v ní obsažen strach z budoucího, neznámého, odvrácení od právě žitého okamžiku přítomnosti. Je třeba zachovávat, ale je třeba i nelitovat prošlého. Neboť vše se vrací, vše se vrací, když už na tom nelpíme.

Seděl jsem tedy nyní před obrazem Francouze Matisseho v ruské galerii já Čechoslovák a kolem proudily davy Švédů, Němců, Angličanů. Snad že odlesk příští jednoty?

Přistoupil ke mně nějakej mánička v ošoupaném obleku. Považoval mě nejprve za Estonce či jiného sovětského seveřana, pak na mě obdivně vzhlédl, když zjistil, že jsem Čech. Naše sympatie nebyly vázány na to, že oba jsme měli dlouhé vlasy, to určitě ne. Jednalo se spíš o jakési vzájemné telepatické vnímání čehosi existenciálního v nás. Nabídnul mi, že mne zavede mezi své přátele. O zdejším undergroundu panují přímo legendy. Smůla, právě dnes jsme měli odjíždět směr Moskva. Možná to však mělo tak být, neboť o to víc bych mohl uváznout v mystické pasti tohoto časoprostoru. Věřím plně tomu, že vše, co se odehrává ve mně, je zpřítomněno i venku kolem mne.

Návštěva v této zemi mi otevřela dosud neznámé skrýše vlastní duše. Něco strašně zasutého, podivný sen, Máju, jež občas prokmitne až do současné přítomnosti, a pak se z nitra line zvláštní bolestivá melodie, volající: světlo,  s v ě t l o…  a zvenku přiletí odpověď v podobě nočního koncertu na březích Něvy.

Slovanští pohanští bozi na chvíli pohnuli svými víčky.

…

Rozžaté lucerny na nábřežích
Smutek kamenné koule, z níž čouhají nohy
(snad že za ní sedí někdo beznadějně zamilován do přízraků)
Reflexy hladiny zrádné svým vábením
A snaha písní splynout s řekou v nirváně.
Pomník s kytarou obklopen dívkami
Za chvíli se zvednou mosty
A připomenou návrat k opuštěnému stolu
Kde lahve a nedopalky odumírají
Noční rozhovory do usnutí
A sny do ranního zapomnění
Rozplynuté přízraky v slunečném ránu…

…

Prokletý sentiment nás doprovází až na perón. Z tlampačů zaznívá vážná hudba a na kolejišti jsou přistaveny dva superexpresy mířící na Moskvu. První pro význačné osobnosti a druhý, méně luxusní, přesto taky, pro ostatní, čili plebs. Poslední přípitky tvrdýho na rozloučenou, poslední sliby a předsevzetí, která nebudou už nikdy splněny. A poslední nadechnutí vzduchu města, které již možná víckrát nespatříme. A vlaky se rozjíždějí do srdce komunismu, hlavního města socialismu, jedné ze dvou světových supervelmocí – centra jednoho z protikladů.

olo

Poslední okamžiky v gorodě

Pili jsme čaj, na vodku již nezbylo

Přišla chvíle, která nás zaskočila

Údiv mění se v nostalgii

Nad něčím, co je naposled, co navždy míjí

Město plakalo nad naším odjezdem

Snad chce smýt náš pot

Abychom na něj v dobrém vzpomínali

Zamilovalo se do nás po uši

A snad i my do něho,

Vždyť bylo bizarní jako my

Poslední stakan kubánského rumu

Smuteční hudba do nás reje

Někam se schoval náš průvodce – Satan

A pak vpluli jsme do noci

Zasypáni růžemi

Mince klesla na dno Něvy –

Je to zdejší zvyk, který návraty jistí

Hledíme zpátky na perón

A tam mává nám pan Dostojevský

doprovázen i Gogolem

olo

20. 7. 81 - Moskva

V myslích doznívalo ještě loučení a my už mysleli na 800 km vzdálenou Moskvu, ukrytou v nočním závoji.

Jeden profesor nám kdysi ve škole vysvětloval důležitost rozdílných vzdáleností v uměleckém díle takto: Když jde člověk pěšky z vesnice do vesnice u nás, je to vzdálenost akorát na vznik básně. Když ale jde v Rusku, pak mu cestou vznikne román. Tak by se dal vystihnout hlavní důvod rozdílných mentalit epického Ruska a snad lyričtějšího Česka. Přestože jde o argument poněkud Cimrmanovský, musím uznat, že na tom něco bude.

Když jsme se ráno probudili v kupé, vjížděli jsme právě do Moskvy a děžurnaja právě roznášela čaj. Na rozdíl od té první, tato byla milá a vlídná.

Moskva, před níž nás pítěrští přátelé tolik varovali, v nás kupodivu vyvolala docela příjemný první dojem. Usoudili jsme, že v jejich slovech se odrážela pověstná rivalita obou měst. Člověk se zde konečně setkává s jistou nepravidelností architektury a výškovými rozdíly, na rozdíl od podle pravítka nalajnovaného urbanismu Pítěru.

Vystoupili jsme do 30°ranního pařáku, který prudce gradoval k polednímu. To již uliční teploměry signalizovaly čtyřicítku. Proti nám se týčily k obloze tři „Lomonosovky“. Proti jednotvárnému architektonickému stereotypu „ šlechtického a buržoazního“ Leningradu nás nyní oblažovala spásonosná tříšť členitosti. To, že je zrádná, pochopili jsme ještě týž den po našem ubytování v „obščáku“ konzervatoře.

Druhý den jsme se vrhli do spletitých ulic. Pokud jsme v nich zpočátku nalézali cosi evropského, postupně v nás mizel pocit příbuznosti s evropskými sídly a uvědomili si urbanistický chaos rozbité tváře města.

Na hlavní Kalininově třídě, hned vedle několika výškových paneláků, stojí na zatravněné ploše starý pravoslavný kostel, sahající jim asi do dvou třetin výšky. Jsme na pověstném Arbatu, o němž víme, že se zde schází mnoho umělců. Dnes je z toho původního zachovalá jen část a jeho zbylé uličky mizí v největší a nejrušnější třídě města. Samotné metro je zde dokonalým bludištěm.

Hledáme GUM. Chodník je narvaný ve švech. Náhle cítím zezadu ránu do hlavy. Ha, tak ti Leningraďané měli pravdu, když nás varovali před nebezpečím zdejší kriminality. Krmili nás historkami o tom, jak se zdejší mafiáni honí po městě navzájem v západních limuzínách a nechybí ani střelba mezi lidmi za bílého dne, což nezní moc kolektivisticky. Vyděšeně se ohlédnu a spatřím mašírovat za sebou malou seschlou stařenu, přes rameno velký jutový pytel, kterým rozráží chodce, jež se jí připletou do cesty. Je nyní zcela jasné, že všechny ty romány a filmy o statečnosti ruských žen nekecaly.

GUM se uvnitř jeví poněkud exoticky. Jako žáčci na základce jsme se o něm učili dokonce v hodinách ruského jazyka a učitelka k němu neskrývala svůj obdiv. Ani my jsme ho neukryli, ale spíš by tam měla být předpona ú- místo ob-. Tržnice v budově připomíná nejspíše botanickou zahradu s dusným a vlhkým skorovzduchem. V samotné budově se to hemží lidičkami všech evropských i asiatských ras. Motají se všude kolem nás jako mravenci odněkud někam, neustále kmitají sem a tam, poposedají, přenášejí věci z místa na místo, jedí či jen očumují, ale hlavně si soustavně překážejí. Z každého rohu se vina dlouhatánská fronta a člověku dá dost práce zjistit, co je její příčinou, protože ze všech stran na nás civí prázdné pulty.

Se spolužáky se již nemůžeme dočkat návštěvy toho pověstného Rudého náměstí a při nejbližší příležitosti vyrážíme k němu. Jsme zklamáni. Z jedné strany nedobytný Kreml, obrněný červenou kremelskou zdí s předsunutou krychlí mauzolea. Bohužel, právě mají zavíračku. Naproti z druhé strany náměstí se táhnou dva podlouhlé a naprosto nezajímavé baráky a náměstí uzavírá chrám Vasilije Blaženého, který působí jako malý dortík se šlehačkovou polevou. Tak tohle je náměstí, kudy prošla dějina, říkám si. Nám se však jeví o mnoho menší, než známe z těch televizních vojenských přehlídek, překvapeně zjišťujeme. Z toho plyne ihned nový poznatek, a sic, že ne vše, kam dějiny zavítají, musí být gigantických rozměrů. Stačí neznalé představy a podvědomí si je dokáže již zveličit.

Postupně zjišťujeme, že Moskva vlastně nemá tvář. „Jo, kdysi ji měla,“ říká náš zdejší průvodce Sergej. O tu současnou se tak trochu hodně postaral s. Stalin, který zde v rámci boje proti náboženskému tmářství, nechal zbourat na 300! kostelů a historických objektů. Velikášství za sebou zanechává skutečně nesmazatelné stopy. Tu a tam se jako kopí zvedá ostrá věž či zaleskne zlatem pokrytá kupole chrámu, který se tomuto architektonickému holokaustu dokázal vyhnout, a tu a tam vyčuhují vrcholy „Lomonosovek“. Vyhlodané zuby se však jen těžko obnovují.

Všichni se už ale nemohou dočkat návratu do zlaté Prahy, matky měst, co každý s jiným má, a to je případ pro Freuda… jak zpívá bard Hutka.

Trochu mne osvěžil pohled na dva vlasaté, fousaté popíky, kteří s úsměvem od ucha k uchu, kráčejí si to vesele kolem Kremlu. Odkud pramení ta jejich síla i radost?

olo

3. den v Moskvě

Hrozná únava, dostavila se na všechny. Nic už nechceme vidět (k naší pozdější lítosti), jen se válet nenuceně na kanapi a prožívat si slasti relaxace v našem mírném podnebí.

Kousek od Moskvy, asi 2 hodiny vlakem, leží provinční městečko Zagorsk, s velkým monastýrem, v němž žijí pravoslavní kněží. I zde jsme vyslovili přání navštívit některou z pravoslavných mší. Procházeli jsme chrám s ikonami takových mistrů, jako byli A. Rublev, Grek a další.

Snad každé místečko zde bylo celé olíbáno věřícími. Stejně, jako v Leningradu, i tady to byla především doména žen. Některé stařeny byly zjevně tulačkami s dekou srolovanou na zádech.

Pod monastýrem v městečku začíná skutečný provinční život. Máme pocit, že jsme se nějakým záhadným způsobem ocitli v minulém čase.

Jdeme si tak po chodníku a na lavičce před námi narážíme na výjev jako z filmu. Pod báněmi kostelů se snaží nějaký muž násilnit obézní ženskou. Cpe neurvale ruku za její tlustá ňadra. Kolem procházejí nevšímavě lidé a ti dva bezhlese zápasí na lavičce. Někdo z nás si je chce vyfotit, lidé ho začnou odhánět, snad aby nerušil tu „láskyplnou“ vášeň.

Zvedá se prudký vítr a za malou chvíli je vzduch plný zvířeného prachu. Odevšad se ozývá velký hluk a skřípění. Nebe je náhle těžké a olověné jako před Apokalypsou. Vtom se jen pár metrů od nás zhmotnilo malé, avšak prudké tornádo, v jehož víru začalo tancovat vše, co nebylo pevně uchycené. Písek nám zalepuje oči. I tak ale vidíme lámat se velké větve stromů kolem. V nastalém úprku k nádraží míjíme vyhublého dědka ve staré vojenské uniformě, na hlavě má naražený bílý klobouček a chechtá se na celé kolo. Místní blázen.

Podaří se nám stihnout akorát vlak. Máme trochu obavy, aby jej nastalá vichřice nesmetla z kolejí. S Olinou si jdeme zapálit na chodbičku, když vtom do vagónu vtrhne grupa nefalšovaných cigánek v květovaných hadrech, divoké kočovné výrazy ve tvářích.

Venku zuří divoká vichřice a ony nám nabízejí věštění budoucnosti. Žvatlají cosi o konci světa. Nakonec se jim podaří nějaký peníze z nás vytáhnout, neboť jsme usoudili, že ten zážitek za to stojí. Jsme zkrátka sběrateli zážitků a za leckteré jsme ochotni i zaplatit. Z jejich věštění, ale moc moudří nejsme. Věští nám z ruky a zaříkávají proti čarám. Někteří z nás poněkud pobledli, když to věštkyním vycházelo.

Na doporučení jedné filmové kritičky, u níž jsme se stavili v Leningradu na návštěvu, jdeme se podívat na Stalkera (později běžel i u nás ve filmových klubech). Paní kritička nám ho přiblížila, jako nejdiskutovanější film poslední doby, na nějž jsou reakce buď krajně kladné, nebo naprosto záporné, což je vždy příslib dobrého uměleckého díla.

V obrovském kině je nesnesitelné vedro a nabito diváky. Spolu s většinou mužů sedíme v sále bez košil a nejraději bychom si stáhli i z kůže. Občas děj diváky natolik rozrajcuje, že živelně vykřikují a tleskaj. Pro nás je to spíš takový koan, protože rozumíme až každému třetímu slovu. Teprve v Česku jsem po zhlédnutí filmu s titulky zjistil, že je to o něčem úplně jiném, než jsem se domníval. Asi by stálo za to srovnat ruské dialogy s českými titulky, jestli náhodou nedošlo k nějakým ideovým posunům.

Jakoby se nám však jedna z posledních filmových scén přihodila při odjezdu i v reálu. Diváci si jistě vzpomenou na scénu, kdy Stalker po dlouhé době přivedl konečně vědce a spisovatele do místnosti, kde se plní všechna přání, a po té předchozí kalvárii neměl žádný z nich odvahu přání vyslovit. Seděli tak na prahu místnosti a náhle se dalo do deště, jenž smazal dusné napětí.

Takto jsme se asi cítili poslední den v Sajuzu, kdy jsme již všichni netrpělivě očekávali vysvobozeni z toho bizarního snu. A opravdu jsme tu snovost poslední den skutečně pociťovali. Procházeli jsme se po ulicích města a říkali si, že už za chvíli nebude z toho všeho pro nás nic pravda, přestane to existovat pro naše smysly, probudíme se a vyprší všechny ty nenaplněné možnosti a přání v sladkém uvolnění návratu.

…

Popíjíme poslední večer před odjezdem s grupou Němců a zpíváme. Zapomněl jsem totiž říct, že v cizině jsou písničky něco, co dodává pocit sounáležitosti domova, a ty se nemůžeš úplně rozplynout, pohlcen jinou kulturou. Je to jako jakýsi vnitřní národní kód, cosi archetypálního v nás a člověk z něj čerpá sílu v okamžicích, kdy je nucen se v cizině vzdát všech svých osobních rituálků. Téměř jsem žasl, jak se z nás samovolně ty známé odrhovačky, popík i lidovky uvolňovaly. Napadl mě ne zcela adekvátní příměr s kuřáky, kteří skončili s kouřením a teď špína z plic začíná pomalu ale jistě odcházet. Společným zpěvem se také zlepšuje i komunikace ve skupině, sdílející společnou národní emocionalitu. Škoda, že lidé už spolu zpívají méně než dřív, protože kde mizí zpěv, nastupuje i jistá odcizenost.

S Němci jsme se tak střídali, co se týká předvádění svých národních kultur a docela se i snažili, což je lepší obhajoba národních zájmů, než boj. Vzpomínali jsme v naší partě společně na slova písniček Osvobozeného divadla i písničkáře, jako Hutka a jiní, či hity 60. let. Nicméně naši snahu písní k srdci, srdcem k vlasti ukončil náhle do místnosti vstoupivší milicionář, který vykřikoval cosi o rušení veřejného pořádku a nočního klidu. Naštěstí včas zjistil, že by byl nucen jednat na mezinárodní úrovni a raději zas zmizel.

…

Má mysl zalétá zpět. Opět bloumám zemí, kde zítra znamená již včera (a to doslova) a zjišťuji, že jsem si dal úkol nad své síly, reportážně zachytit co nejvíce dojmů a pocitů z této výpravy.

Každý z těch zážitků, probíhajících na časové ose, se náhle rozevírá, vystupují z nich minuty i vteřiny, a s nima nepřeberná mnohost, každý okamžik se stává nekonečný do šíře i hloubi, jako ramena kříže v prostoru a čase. Tam, kde se protínají, otevírá se něco nového, průchod do dalších vesmírů. Tak skrz kříž se vše rodí i zaniká. Plný vesmír křížů a síťových křížení. Tak na nás z každé mikrosekundy času a mikro milimetru vzdáleností vykukuje těhotné bytí a vědomí, zvědavý Bůh.

Nelze dobře vylíčit naše křižování touto podivuhodnou zemí. Ach věčnosti, jsi k nalezení všude, i tam, kde panuje povýšenost vyvažovaná krajní pokorou a chudobou. Stálé vyvažování protikladných ramen kříže, dědičné viny, karmických trestů či povzbuzení, nebo i obětí, aby i příští generace dostaly svou šanci. A tam, kde je tento proces živý, tam lze očekávat ještě hodně a hodně…

…

Jsme konečně na nádraží a čekáme na vlak do Čech. Kolem nás posedávají grupy Asiatů na svých rancích, sedí a čekají snad den, týden, rok, nebo zde žijí celý svůj život, roděj zde děti a staří umírají. Sedí kousek od kolejí, čekaje až pojede jednou ten jejich správný vlak domů. Kupují si odznáčky s V. I. L.

Byl to zřejmě neobyčejný muž, když dokázal přimět k pohybu nejen celé Rusko, ale celý dnešní svět a jeho revoluce stále není ještě u konce a kdoví jakou skončí katastrofou.

Zakoupil jsem rovněž několik těchto cetek, spíš jako bizarní suvenýry. Kolem mne projíždí muž, sedící na dřevěné bedýnce s kolečky, bez nohou, odráží se jen holýma rukama. Kolik takových mrzáků z Velké vlastenecké jsme jen za dobu pobytu tady potkali. Kde jsem jen takový výjev už viděl? Aha, na obrazech Hieronyma Bosche, pochopitelně, kde taky jinde, že? Pro jistotu si ho prohlídnu lépe a ano, medaile válečného hrdiny mu skutečně září na prsou. Za odměnu se celý život může už jen vozit.

 Kam to jede? Potichu jej následuji a před sebou vidím stále víc těchto zmrzačených mužíků, normálních zdravých lidí ubývá a oni slévajíce se ze všech postranních chodeb jsou již všude kolem a strhávají i mne do svého říčního proudu. Nemůžu již z této řeky zpět na břeh a jsem jim stále více podobný – bezruký, beznohý, bezhlavý, torzo. Jsem nesen, všichni jsme neseni, a polévá mne horko. Jsem nesen, na sobě hromadu písmen – jsem transparent s oslavným heslem… probouzím se.

Jedeme ve spacím vagónu. Už nevím, koho z nás to napadlo, když prohodil: „Možná se nám to vše jen zdálo. Před měsícem jsme nasedli do vlaku a stále v něm ještě jedeme někam …“.

Kdoví, třeba právě teď, když to vše sepisuji, stále ještě spím a za chvíli se probudím v tom stejném vlaku, stále ještě dlouho, dlouho před cílem. Stále v něm sedí stejná děžurnaja a mezi pauzami v buzeraci vaří čaj a s něhou roznáší svým cestujícím. Nebudu proto raději říkat: “Sbohem, ty orwellovský sne…,“ neboť nevím, kde se v příští vteřině zas probudím.

olo

B. Okudžava: Francois Villon

A dokud se ještě točí Zem

                A den se nám rozedněl

Dej, pane, bližnímu našemu

                Co má mít, co by chtěl:

Moudrýmu hlavu zachovej,

                 Zbabělýmu koně dej

A šťastnýmu peníze…

                 Na mě nezapomínej.

A dokud se ještě točí Zem,

                 Toť vláda tvá, pane náš:

Hned tomu dej, kdo se k vládě rve,

                 I trůn, i ekvipáž,

Štědrýmu ruce požehnej

                 I spánek mu ohlídej.

Kainovi dej pokání…

                 Na mě nezapomínej.

Já vím, jak jsi všemohoucí,

                 Jak moudrost velká je:

Tak věří i voják zabitej,

                 Že letí rovnou do ráje,

Tak věří ucho snad každý

                  I tvejm tichejm kázáním,

Tak věříme a nevíme,

                  Jen to, že jsem, to já vím…

Pane náš, můj bože,

                  Zelenookatej můj:

A dokud se ještě točí zem,

                  Ty s ní se nad tím podivuj.

A dokud máš ještě páru a oheň snad ohnivej,

Dej přece všem víc než málo…

                   Na mě nezapomínej.               

olo