Sny : 1976 - 1989

1976

O NEBESKÉ KLOUZAČCE

Je nádherně modrá slunná obloha. Pohlédnu nad hlavu a vidím, že tou oblohou směrem vzhůru vystupuje spousta veselých a barevných lidiček. Vypadá to, jako by tam vedly pro ně neviditelné schody. Vypravím se za ostatníma a tu uvidím, že napříč celou oblohou se táhne dlouhá klouzačka až dolů. Lidičky nahoře naskočí a vesele se po ní řítí k zemi. Když dole dosednou, opět začnou stoupat vzhůru oblohou a já se vydávám zúčastnit se této zábavy společně s nimi.

…

1978

O PARNÍCH LÁZNÍCH A AUTECH

Došli jsme se S. k parním lázním, které se nacházely hluboko v kdovíjaké mínusové etáži. Tuším však, že to byla ta nejspodnější, snad. Nad námi ale přesto stále zářilo modré nebe, a stejně tomu bylo i ve všech vyšších poschodích, která byla od sebe oddělena zeminou podlahy dalšího patra, další svébytné reality.

Tlustá masérka u vchodu nás nechtěla pustit dovnitř, a my přitom tak mocně toužili po očistě. Seděli jsme přesto ve foyer zdejších lázní a kolem nás byly na stěny promítány plastické laserové filmy, které suplovaly realitu.

Nakonec nám nezbylo než se vydat na neznámou dlouhou cestu bůhvíkam. Šlapal jsem po prašné dálnici. S. šla padesát kroků přede mnou. Kolem nás přejížděla mohutná a bizarní nákladní auta. Sahali jsme jim jen asi do půlky jejich kol. Mám podezření, že Bjorg mi sen vykradla do svého klipu. Auta nás míjela v půlmetrové vzdálenosti a my měli hrozný strach.

5. 9. 1978

…

O JADERNÉ RAKETĚ

Hleděl jsem na obrovskou pustou a žárem rozpraskanou zemi. Oblohou prosvítal syrový, železitým pachem naplněný strašidelný přísvit. Uprostřed na horizontu čněl ze země asi padesátimetrový stříbřitě lesklý trup bojové rakety. Náhle se vzduch začal plnit černými dusivě radioaktivními tělísky a popelem a já si naplno uvědomil totální zkázu světa.

…

O ZKÁZE A CHLAPEČKOVI

Vycházel jsem z podzemního labyrintu nějakého kopce spolu s malým, asi 5letým chlapečkem, který nejspíš přišel o své rodiče a já se ho ze soucitu ujal. V podzemí jsme byli ukrytí, dokud venku neskončí katastrofa apokalyptických rozměrů.

Před sebou jsme uviděli do nekonečna se táhnout holé spečené kopce rudohnědých barev bez jakékoli vegetace. Celou oblohou prozařoval krvavý přísvit a krajina v něm byla hluboce ponořená.

Procházeli jsme spolu mrtvou krajinou. Chlapeček se mě držel za ruku a já se cítil příšerně staře s pocitem marnosti a bezvýchodnosti, ale i náročné odpovědnosti k tomu dítěti. V tu chvíli jsem věděl, že jsme zůstali na Zemi jen my sami dva. Ale přesto mě táhla víra, že přeci jen snad někde…

…

O KONCI SVĚTA

Bydlel jsem na studentských kolejích akademie u Karlova mostu. Zrovna jsem se vracel Nerudovkou od spolužáka M., který bydlel na Hradčanském náměstí, když tu náhle a zčistajasna nastal konec světa. Silné zemětřesení začalo bourat baráky na Malé straně. Všude zavládnul úděsný chaos a panika.

Prchal jsem ke Karlovu mostu. Byl jsem právě u Mostecké věže a všude uviděl jen zkázu a smrt. V ulicích vyšlehávaly plameny požárů, patrně od porušených plynových potrubí. Doběhl jsem pod most v naději, že se mi tam podaří ukrýt. Vtom se začal řítit jeho první oblouk a já zasypán jednou z nejvýznamnějších pražských kulturních památek jsem odevzdal svou duši Pánu.

…

1981

O KONCERTĚ LENNONA

Potkal jsem Ivu D. Přišli jsme spolu k řece. Ona do ní vstoupila a celá zmizela pod hladinou. Se značnou dávkou obav jsem vešel za ní. K mému překvapení, jsme se pod hladinou ocitli v jiném světě. Věděl jsem, že je to astrál.

Potkávali jsme na velké zelené louce všude skupinky mladých a veselých lidiček. Všichni byli nápaditě a barevně oblečeni a odevšad vanula pohoda, radost a optimismus. Všimli jsme si, že celý dav někam směřuje. Přidali jsme se k nim a dověděli se, že jdeme na koncert Johna Lennona, který byl teprve nedávno zavražděn.

Došli jsme až na místo, kde pod širým nebem stálo hudební pódium. Nějací muzikanti, kteří s Lennonem měli hrát, si ladili ještě nástroje. Potom přišel John, nadšeně vítán publikem na louce, a začal hrát a zpívat své známé skladby. Koncert v astrálu byl fakt skvělej a už se tam těším na další.

…

O LÉTÁNÍ

Svobodně, plavně a příjemně létal jsem s přítelkyní vysoko v oblacích nad krásnou krajinou, zalitou všemi barevnými odstíny světla. Žádné elektrické dráty ani lovci s fotoaparáty, žádné zaplétání v jemných pavučinách vztahů, žádné pronásledování ani honičky.

Potom jsme přistáli u nějaké zaplivané hospody. Zde se přítelkyně seznámila s člověkem, co mu ten pajzl patřil a rozhodla se, že s ním zkusí žít.

Seděl jsem vysoko nad hospodou snad na věži s gotickými okny a smutně na ni koukal dolů. Stála za výčepem, točila pivo štamgastům a koukala rovněž smutně na mě. Pro lásku k pozemšťanovi obětovala svá křídla.

Po chvíli truchlivých pocitů nad její přízemní volbou, otočil jsem se a rozhlédl se do kraje kolem. Do nedozírna se přede mnou rozprostírala severská zalesněná krajina a v svěžím chladivém vzduchu se ztrácela na horizontě v jemném oparu. Vyzařovala z ní naprostá svoboda a volnost. Potom jsem roztáhl svá orlí křídla a zvolna se jimi rozmáchl. Vstřebal jsem do sebe příslib krajiny a plavně se vznesl nad lesy do ranních dálek. Ten let byl opojný.

…

1982

O ENVIRONMENTÁLNÍM MĚSTĚ

Byla to spíš vize než sen, kterou lze jen stěží opsat. Přede mnou se táhlo město zalité měděným soumrakem zapadajícího slunce. Jeho silueta připomínala spíš umělecký environment. Nad plochými střechami krychlovitých domů vysoko do nebe čněly jakési zvláštní stavby – byly to nesmírně obrovité sochy, gigantická průchozí sousoší, která současně zastávala i funkci městské architektury. Vše vypadalo jako ulité z mědi či bronzu. Vyzařovala z toho podivuhodná krása, ale s jistým masochistickým nádechem.

…

1983

O ŽENĚ ŠELMĚ

Stanul jsem v neurčitém prostředí, v němž žila krásná a smyslná žena. Měla však hlavu levharta a její tělo bylo porostlé jemnou bílou kožešinou. To jí však propůjčovalo značnou smyslnost. Postupně jsem pozoroval, jak se začala proměňovat v krásku plnou smyslové vášně.

Nacházel jsem se mezi neznámými lidmi, ke kterým jsem přesto cítil vnitřní pouto. Náhle onu ženu kdosi zranil. Usekl jí chodidlo. Celá zbledla a zešedivěla. Vypadala příšerně zemdlená a zároveň jako by z ní vyprchala veškerá dřívější smyslnost. Kupodivu však mnohem víc oduševněla vnitřní krásou.

Vyšetřovalo se, kdo z nás jí to provedl. Všichni museli podstoupit jakousi nejasnou zkoušku cti. Nepamatuji si už její průběh, ale v každé jsem prohrál a vina tedy padla na mě, i když jsem netušil, co jsem vlastně té ženské provedl. Místo toho, aby mě to však deprimovalo, vzbuzovalo to spíše šlechetné pocity, které mě v očích druhých ospravedlňovaly. Dodatečně jsem měl opravdu pocit, že jsem ji zranil já, aniž bych se jí jakkoli dotkl. Domníval jsem se, že to mohla způsobit pouhá moje přítomnost, za což jsem však vinu příliš nepociťoval.

Žena se stala krásná a ušlechtilá a měla z toho patrně i nějaké své výhody. Pochopil jsem, že useknuté chodidlo znamenalo přetnutí pouta se zemí, a tím i animálností.

…

O KARMĚ DIVOKÉ ŠELMY

Vše se konalo buď na výletě do Kroměříže nebo na Zbraslav. Nejspíš však obé v jednom. Ujel mi poslední autobus zpátky, a já si tedy zašel sednout do zahradní restaurace. Tam jsem zaslechl, jak se štamgasti s hrůzou baví o nějakém netvoru, šelmě či drakovi.

Náhle nebe potemnělo a lidé se v panice rozprchávali do svých domovů. Z nebe se snášela inkriminovaná šelma. Nějaké opozdilce rovnou pozabíjela. Když jsem jí viděl, bylo jasné, že je to mix veškeré animality.

Dostal jsem strach, ale čekal jsem, co se bude dít dál. Bylo stejně na útěk už pozdě. Netvor přistál vedle mne. Po vzájemné telepatické výměně osobních energií jsme kupodivu začali spolu komunikovat.

Později jsem se osmělil a mravokárně šelmě vyčetl její zločineckou kariéru. Odpověděla něco v tom smyslu, že zlo v ní ji nutí zabíjet, a že za to ani moc nemůže, neboť to patří k její evoluční vyspělosti. Současně potvrdila, že ví o tom, že bude muset být proto karmicky taky zabíjená a hodně trpět, aby se mohla mravně zušlechtit.

Náš vzájemný telepatický rozhovor byl ovšem mnohem intelektuálnější a zdvořilostně vybroušenější. Bylo mi jí náhle líto, když jsem pochopil, že to musí být těžký úděl o tomto všem vědět. Asi jsem jí dal najevo své sympatie, neboť se chovala náhle velice krotce. Pak se proměnila v mluvícího psa a pes v člověka a naopak. To si už však nepamatuji.

…

O PRAŽSKÉ PYRAMIDĚ

Procházel jsem coby turista památkami Starého města Pražského a s potěšením jsem na Malé straně objevil unikátní stavbu velké egyptské pyramidy, která vysoko čněla nad ostatní střechy.

Vstoupil jsem dovnitř a zjistil, že jejím interiérem vede návštěvní trasa. Výpravy turistů ze světa i z domova vedli profesionální průvodci. Připojil jsem se k nějaké skupince návštěvníků a spolu s nimi postupoval po širokých schodištích stále výš, prohlížeje si pečlivě vnitřní výzdobu. Náhle jsem však objevil ve zdi velmi úzký tunýlek vzhůru. Zůstal jsem se smíšenými pocity před ním sám meditovat.

Z jeho šachty přicházelo zvláštní trochu syrové a strašidelné světlo. Napadlo mě, že když se dokážu tímto komínem vyšplhat vzhůru ven, bude to značit jakési vysvobození. Šachta však byla strašně těsná a já dostal hrůzu, že bych se v ní vzpříčil a nemohl pak ani dovnitř ani ven. Odběhl jsem proto od ní zpátky ke schodišti, které vedlo k obrovitánské temné hale, a tu se mi naskytl surrealistický pohled.

Skupiny lidí, jež byly před chvílí ještě bezpečnými návštěvníky, se tu měnily pod ozubenými koly jakéhosi obrovského mlýnského kola či velkorýpadla v pouhou mazlavou hmotu či hlínu, valící se a mísící se na jeho otáčivých lopatkách nahoru a zase dolů, jako by se vše octlo v smrtelném víru či prstenci. Vzájemně se to zde hnětlo, mísilo, tlačilo, skřípělo, trpělo, očišťovalo a zjemňovalo. Velikánský bagr s mohutnými lžícemi, jako někde na Mostecku, převracel a mísil tu lidskou hmotu a měnil ji v prach, a jeho karmické kolo bylo neúprosné. Obě možnosti, které jsem v té pražské pyramidě objevil, byly tedy strašidelné.

25. 12. 1983

…

1984

SEN O SMRTI POLITIKA

Před sebou jsem zahlédl jakási skaliska, celá jako by byla odlitá z betonu. Měla tvar homole, na kterou se snažili vyšplhávat různí lidé. Zamířil jsem v zástupu rovněž k nim. Kolem nás kráčeli i nejrůznější politici, a já si všiml, že ve frontě postupuji za zády Hitlerovy milenky. Pohlédl jsem na homoli a spatřil, jak z ní nějaký politik zrovna kácí a padá dolů. Prosvištěl kolem nás raketovou rychlostí, a pak se kdesi v hlubinách roztříštil o další skaliska.

(Zemřel ruský Andropov)

…

O POLDECH

Nesl jsem odněkud někam plnou brašnu ilegálních tiskovin. Náhle se objevili policajti a začali mě kontrolovat. Nechtěli vidět vůbec moji občanku, ale rovnou šli po obsahu tašky, jako by mě někdo práskl nebo byli jasnovidní. Možná by si mě na ulici vůbec nevšímali, ale na přání nějaké holky jsem vešel do nádražní haly, kde jsem byl právě odchycen jejich hlídkou. Dal jsem se na útěk, vždy mě však opět dohonili.

Nezbylo tedy jiné řešení na únik než využít možností magie. Pro začátek jsem použil nižší stupeň. Pomohlo to však jen na chvíli, než mě opět dostihli. Nedalo se nic dělat, a tak jsem se do toho obul naplno. Vytasil jsem na ně nejvyšší stupeň svých magických schopností, což spočívalo v tom, že jsem nechal upadnout jejich mysl do naprostého zapomnění. Tak se mi podařilo uniknout. Teď jen doufám, že za zneužití černé magie k osobním účelům nebude příliš těžká karma.

…

SEN O ČARODĚJNICI

Byli jsme někde s D., dalšími dvěma kluky a dívkou. Povídali jsme si o různých mystických schopnostech. D. chtěla ukázat, že je má také, a začala kontemplovat. Já ji přitom objímal a dodával jí tak sílu. Náhle jako by se z ní stala ležící silueta pozvolného pohoří, které přecházelo přes její hruď až k tváři.

To ale ty dva hochy nesmírně rozzuřilo a vrhli se na mě. Napadlo mě jediné, a sic více se soustředit, což je vzápětí odmrštilo někam do dálky. Nicméně se o útok pokoušeli znovu a znovu, já byl ale stále koncentrovanější, a to až natolik, že jsem pocítil velmi ostrý tlak na vrcholu lebky v místě tzv. Bráhmova otvoru 7. čakry. Tu se ti dva začali náhle smršťovat, různě kroutit a usychat, až z nich zbyly jen jakési malé tvary a lístečky, které se daly telepaticky různě formovat.

Když to ta dívka uviděla, začala se neskutečně vztekat, soptit a změnila se ve zlou čarodějnici. Byla silnější. Vynaložil jsem ale veškeré úsilí a koncentraci, takže i ona se nakonec začala měnit až do jakési vzteklé opice. Vtom na ni odněkud padla klec a ona se tak octla mezi dalšími opicemi, od kterých se již nikterak nelišila. Zůstal tam ve vzduchu viset jen její bezmocný vztek.

Ráno jsem se vzbudil nesmírně koncentrovaný a ještě „vibrující“.

…

O PRŮCHODU DO RUSKA

Nějakými ulicemi a uličkami města jsem došel až k zaprášené, zpustlé a rozbité pasáži, velmi podobné pasáži Lucerna. Když jsem do ní vstoupil a prošel jí na druhou stranu, náhle se otevřely přede mnou leningradské ulice, ale i ty byly neúnosně zaprášené a šedivé. Kam se člověk podíval, vládla všude deprese, úzkost a napětí.

Také jsem zde potkal několik známých, s nimiž jsem toto město navštívil. Nicméně nás po chvíli zaregistrovala a začala pronásledovat místní milice. Po složitých únikových manévrech jsem se dostal opět k průchozí pasáži. I ta již byla z této strany hlídána, ale po mnoha dalších únicích včetně střelby ostrými se mi s úlevou podařilo k ránu dostat zpět do své postele.

21. 2. 1984

…

O VLAKOLODI OSUDU

Jel jsem vlakem. Dlouho. Byla v něm nejrůznější téměř nesmyslná zákoutí a cestovalo tam i několik mých známých. Všiml jsem si, že vedle mne sedí smyslná slečna, nahoře bez. Její tvář a pokožka však byla velmi hrubá, jinak ale byla veskrze sympatická. Bylo to rozhodně lepší zjevení než před chvílí, kdy jsem tam uviděl sedět Ing. H., vůdce brněnských jogínů.

Dívka mě začala svádět. Já se však i přes veškerou lechtivost situace zatvrdil, a také jsem ihned uviděl, že na nic nečekala a začala se v našem kupé milovat s nějakým mladíkem. Hoch však k ní byl stále krutější, až po ní posléze začal přímo dupat. Zapřemýšlel jsem, zda jí mám pomoci, ale zůstal jsem nakonec v roli nepohnutého svědka.

Náhle se vlak stal velkou lodí, pršelo a já procházel po palubě i kajutami směrem k přídi. Na lodi vládla dusná atmosféra, proto jsem raději vyskočil na břeh. Zjistil jsem, že stojím na jakémsi nádraží a viděl i vlak, na který se proměnila zpátky loď.

Právě přijížděl velkou rychlostí po kolejích a zde na něj již čekalo množství lidí. Vlak však zpomalil jen nepatrně a bylo tedy nutné do něj naskočit za jízdy. Někteří naskočili, jiní nenašli odvahu. Mně se podařilo naskočit, ale dopadl jsem na železobetonovou plochu nákladního vagónu bez postranic.

Vtom již vjížděl vlak do tunelu s plochým betonovým stropem. Kupodivu v něm nebyla tma. Vnímal jsem za jízdy nízký strop nad hlavou a domníval se, že si postačí jen bezpečně lehnout. Jenže strop tunelu se začal stále více svažovat. Kupodivu mě to nijak nevylekalo a rozhodl jsem se, že tedy neuhnu, i kdyby mě to stálo život.

Vlak už svým objemem zaplňoval celý tunel a před námi se začal rozevírat volný a svobodný průhled do krajiny, když v tom jsem ucítil tupý úder o strop do hlavy a o malou chvíli později jsem byl již docela mrtev.

13. 3. 1984

…

O V. SVĚTOVLÁDCI

Nepřetržitě pršelo. Kamarád V. se stal vládcem světa. Svou moc dostal dokonce od samotného Boha. Měl nyní dar vnitřně očistit každého, koho si přeje. Sdělil mi, že dosáhl úplně toho nejvyššího možného poznání, jaké lze v této době vůbec získat.

Začal nás tedy všechny ihned očišťovat a nějak přeměňovat. Každý měl na sobě několik vrstev nánosů. Někomu tak pročistil jen vrchní vrstvy, někoho musel rozložit celého a vytvořit ho znovu, na každého však měl promyšlený koncept.

Z jedné dívky udělal nejprve jakousi malou mechanickou loutku, pak ji proměnil v dívku, avšak s mužnými rysy. Měla náhle husté obočí jak Brežněv a ostré oči v hranaté tváři. Na konci procesu z ní však byla již poměrně hezká a přitažlivá holka. Něco tam ale přesto překáželo, zřejmě chybou jeho výpočtů, nějaká skrytá nemoc v mysli či čo.

Tomuto procesu ale předcházelo to, že nám musel nejprve způsobit jakési utrpení, jakože náhražku za uklidnění karmy, kterou bylo třeba nějak odčinit. Vypadalo to jako kolektivní ukřižování. Museli jsme si obout boty s hřebíkem, který nám probodl chodidla. Bylo to sic dobrovolné, ale všichni s tím souhlasili a cítili jen vzdálenou bolest. On se zatím hluboce modlil a veškerou naši bolest prožíval na sobě tak mocně, že mu z očí tekly proudy slz, současně se však nacházel i v extatickém vytržení. Teprve potom obdržel moc všechny očistit.

I já se tedy společně s ostatními modlil, a V. mi sdělil, že čím víc se k němu obracím, tím víc musí trpět i za mne, ale tím víc milosti i získává. Jiné lidi zase omlazoval či zjemňoval. Měl jsem pocit něčeho křečovitě tuhého v sobě a bylo znát, že si nevěděl příliš rady.

Z nebe padaly stále proudy vod a vše končilo záplavou v ulicích města. To jsem se už ale probouzel.

18. 6. 1984

…

O INVAZI A SCHODIŠTI PYRAMIDY

Sehnal jsem podnájem v nějakém městečku. Byla to současně menší dílnička na malém náměstíčku v podloubí. Vše mohla být romantická selanka jak od Nerudy, nebýt toho, že na město podnikli invazi fašouni. Už chvíli předtím přicházeli do města uprchlíci z venkova. Za nimi pak postupovala invazní armáda. Těžiště bojů se dostalo až do města. Všude byla spoušť, ruiny, tříšť, rozbité sklo a mrtvoly.

Stál jsem s někým za výlohou svého obydlí – dílny. Abychom byli nenápadní, tvářili jsme se jako že z toho máme radost. Dovnitř vstupovali další lidé. Mezi nima i nějakej zrzavej fousatej mánička. Začali jsme se spolu vesele objímat a já mu říkal: „Ty jsi Kristus!“

V noci jsme se dohodli, že z tama musíme utéct, pokud chceme vůbec přežít. Plížili jsme se temnými ruinami města mezi ležícími spáči a mrtvolami. Mnohdy si byli navzájem k nerozeznání podobni. On šel vpředu a byl velmi pružný a hbitý. Já cítil tisíce vazeb a fixací na to, co mám opouštět. Strhávalo mě to zpět. Nevěděl jsem, co si vzít s sebou. Nakonec jsem se rozhodl pro tužku a papír. Podíval se na to pohrdavě.

Začal jsem mít tradiční potíže s botami. Jednu jsem ztratil mezi ruinami. Zoufale jsem ji hledal a viděl, jak mě to na útěku zdržuje. Když si toho všiml, sundal i své boty a rozeběhl se. Sice s nelibostí, ale i já se vykašlal na ty své a běžel za ním, jak to jen šlo.

Na ulicích jsme se museli chovat velice obezřetně a nenápadně kvůli ozbrojeným hlídkám. Bál jsem se, aby si nevšimly, že jsme bosi. Prošli jsme však v pohodě a dostali se z centra.

Po mnoha dalších válečných epizodách jsme se ocitli před gigantickým schodištěm pyramidy, končícím někde v nedohlednu. Mánička Kristus běžel po schodišti lehce, oproštěn od všeho a za chvíli mi zmizel nahoře v nedohlednu. Já měl přes rameno tašku s hloupými písemnostmi, a ta mě pořádně tížila a zdržovala.

Běžel jsem nahoru už sám. Na jednom stářím rozpukaném pyramidovém schodu jsem objevil starobylé zažloutlé listiny a hromady mincí. Věděl jsem, že to představuje jakousi kabalistickou alegorii židovského náboženství. Člověk měl položit na schod minci a vzít si jednu z moudrých listin. Zpočátku jsem měl chuť vzít si i ty prachy, ale zvítězilo lepší já. Zdálo se mi to teď všechno stejně zbytečné. Pobořil jsem alespoň ty pečlivě srovnané hromádky mincí. Kabalistická moudrost na papíru či pergamenu mi připadla náhle mrtvá a prázdná oproti reálné naléhavosti mého útěku, takže jsem ji tam nechal být.

Běžel jsem dál po stupňovitých schodech, až jsem se dostal do nějaké místnosti, která vypadala jako učebna. Sedělo tam na školních lavicích spousty mladých lidí, poznával jsem i některé své spolužáky. Byli rozčarovaní a zdeprimovaní. Nemohli jít dál, protože místnost neměla výstupní dveře. Bylo tam jen okýnko do světlíku. Myslel jsem, že jím prolezu, ale nešlo to. Hnala mě však stoprocentní víra, že musí existovat východisko. Cítil jsem rovněž, že se blíží za námi stíhací vražedné fašounské komando. Ostatní seděli rezignovaně a plní strachu z nastalé budoucnosti. Mne ten strach smíšený s vírou v existenci východisek pudil vpřed.

Začal jsem prohledávat zadní stěnu učebny, hledaje nějaká zapomenutá dvířka. Skutečně, když jsem vpravo odtáhl skříň, byla tam. Bohužel jen do další místnosti opět bez východu. Vrátil jsem se do učebny a hledal na levé straně, kde stál věšák. Za ním jsem taky nalezl jedny menší dveře. Byly od dámského WC. Vyšlo z nich několik žen, včetně D. Vešel jsem dovnitř a náhle to byla ložnice. Tudy tedy cesta nejspíš nevedla. Vrátil jsem se. Mezi tím se na chodbě ozvaly ostré povely a výstřely. Morbidní esesácké komando běželo po schodech nahoru. Na schodišti se již střílelo.

V učebně jsem si povšiml, že mezi sympatickými lidmi, je i spousta ošklivých mužů v šedých uniformních oblecích, nebo se dokonce v obleky měnili přímo ti lidé. Ohlížel jsem se po D. a uviděl ji jakoby mátožně a zhypnotizovaně sestupovat dolů po spirálovitých schodech, ne nepodobných těm v zámeckých věžích. Zespodu se k ní již blížili esesmani v černých uniformách, ale ona nic netušila. Překonal jsem strach a vrátil se pro ni. Chytl jsem ji za ruku a táhl ji za sebou. Spousta lidí na tom schodišti i zařvala.

Vběhli jsme zpět do dvířek za skříní vpravo a zoufale hledali jiný průchod. Díky mé neochvějné víře se tam skutečně objevil. Vedl ale opět jen do dalšího pokoje. Situace se opět zdála beznadějná. Všechny další místnosti byly zařízeny jako sektorové pokojíky, a opět a opět jsme hledali a nacházeli další a další dvířka a beznadějná situace se opakovala stále dokola. D. jsem už pustil, abych mohl pozorněji hledat východiska z této situace. A náhle, po průchodu dalšími dveřmi se to stalo, ocitl jsem se na prosluněné ulici.

Ta se vpravo i vlevo ztrácela do nedohledna v záři slunce. Naproti stál dům, který vypadal přesně jako vila se školou pro slabozraké naproti našim oknům. Jenže v té době jsme bydleli ještě jinde, a ten dům neznali. Z celé scény šel vnitřní mír a jas. Pochopil jsem, že se mi podařilo uniknout do dimenze, kam se žádná komanda nedostanou, alespoň ne v nejbližší době. Máničku Krista jsem tu sice neviděl, ale určitě tímto směrem běžel také.

Náhle jsem tu scénu spatřil z vrchu očima nevtěleného ducha, který je přítomen jak v tom, tak i nad tím. Viděl jsem své tělo vracet se zpět do pokojů, dál hledající únik. Tu jsem spatřil i pobledlou D., které jsem zanechal předtím návod, kudy má postupovat na svobodu.

Nyní jsem uviděl, že již vyšla rovněž do ulice a byla doprovázená dvěma muži. Chránili a pomáhali jí, jako by to byli její andělé, i když v oblecích s kravatami. Mohla jít vlevo či vpravo, ale já si přál či lépe, něco mě nutilo si přát, aby vstoupila do onoho domu naproti. Cítil jsem radost, úlevu a jistotu, že přestože jsem nyní nehmotným duchem, tak jednou se opět sejdeme a již pevně se spojíme, protože ji vedla láska a důvěra. Ten dům nepatřil už do dimenze se schodištěm a zdál se být bezpečný. Byli jsme asi někde blízko vrcholku pyramidy.

1. 8. 1984

…

1985

O GIGANTICKÉ ŘECE

Uviděl jsem se stát u neskutečně gigantické řeky, která protékala krajinou. Svou mohutností i zlověstností naháněla opravdový strach. Postupoval jsem opatrně podél toku a fascinovaně pozoroval valící se vody. Na bouřlivé hladině jsem ve vířivé vodě zahlédl plout nejrůznější věci.

Takto jsem došel až k přehradě, tudíž jsem byl nucen se vracet zpět. Bylo tu však něco jakoby silnějšího, něco, co mne v tomto snovém kraji velice udivilo. Přede mnou se týčil jakýsi zvláštní objekt. Byl to obrovský kus kovu, celý obalený v hedvábí.

…

O ATELIERU A JEHO OBSAZENÍ

Vlastnil jsem ateliér. Byly to asi tři místnosti s dílnou, která byla trochu vyvýšená. Podobala se něčím podkroví či kůlně, do níž se vystupovalo po schůdkách. Uvnitř byl neskutečný bordel, který potřeboval vyklidit, aby bylo možné z toho udělat příjemné místo k žití.

Když jsem vyšel z místnosti druhými dveřmi ven, ocitl jsem se v pavlačovém dvoře, kde jedna strana byla otevřená do krajiny s řekou. Čišela z toho atmosféra energie, ale i poezie.

Jednou jsem tam natrefil na nějaké mladé výtvarníky, snad z akademie výtvarných umění. Ti si u mne v ateliéru upravovali nějaké své místnosti. Zahlédl jsem, že si tam vybudovali luxusní kuchyň a koupelnu. Potom mi zazdili dveře k nim. Nicméně i nájemníci z domu si na ně stěžovali.

To mne také rozlítilo a přinutil jsem je jejich veleskvostnou vestavbu v mém prostoru zbourat a vyklidit. Cítil jsem se přitom ovšem nesmírně trapně, protože neměli chudáci kde bydlet. S pocity viny jsem se jim snažil alespoň vysvětlit mou potřebu soukromí.

6. 1985

…

O RITTSTEINOVI

Akademický malíř Michael Rittstein kroužil v bojovém vrtulníku nad přerovskými paneláky, kdy nad ně postupně nalétával a ostřeloval je kulometem.

Bylo tam ale i spousta jiných umělců, kteří se ho pro změnu snažili sestřelit. Jejich kulky ho však nedokázaly zasáhnout a padaly bezmocně dolů.

S Alešem O. jsme z bytového balkonu po něm začali rovněž pálit, já jsem však u toho pociťoval nesmyslnost tohoto souboje, takže jsem střílel jen ležérně a na oko.

…

O TAJEMNÝCH POMNÍCÍCH

Jelo se na školní výlet, s jakou školou, to jsem se ale nedozvěděl. Jedna z epizod se odehrávala u nějakého památného místa a v prohlídce byly zahrnuty i podzemní katakomby.

Vešli jsme dovnitř a postupně jima procházeli. Chodby se však začaly stále víc rozrůstat v hotové podzemní bludiště, plné dalších menších chodbiček, vyvrtaných přímo do země. Celé to svou rozvětveností připomínalo kořeny stromu. Dlouho jsem mezi nima bloudil, občas se už ani nešlo prosoukat dál, jak byly úzké, takže jsme nakonec všichni raději vylezli ven.

Ocitl jsem se v interiéru nějakého zámku či muzea. Dva sály tam byly za skleněnými dveřmi napěchovány starožitnostmi. Dveře byly zamčeny, já se tam však tajně znovu později vkradl, nicméně se mě začal zmocňovat strach z něčeho neznámého. Plížil jsem se právě místností k dalším dveřím, z nichž zavanulo jakési šero. To se mě již začala zmocňovat přímo hrůza a já se musel dát na útěk před tím záhadným strašidelným neznámem.

Autobusem jsme pak projížděli několik měst a vesnic a v jednom jsme i vystoupili. Město bylo plné mramorových rozlehlých pomníků, které svou atmosférou připomínaly ten Stalinův nad Letnou. Seděl jsem na jednom z podstavců a zmocňovaly se mne bizarní pocity z těch nesmyslných objektů, které připomínaly spíš mauzolea.

Stáli jsme v ohromné hale kostela s obrazy. Dělo se tam něco velmi zvláštního a nepochopitelného. Náhle se v dáli kostelní lodě začal střídavě zjevovat a zase mizet kněz. To se několikrát bezúčelně opakovalo. Ve vedlejší kapli právě probíhala mše s kázáním.

…

O ZAČÁTKU VÁLKY

Procházím ulicí na Klárově, když vtom se odněkud ozve rachot samopalu. V tu chvíli všude nastává velká panika. V místech výstupu z malostranského metra vidím všude pohybovat se tanky. Teď se již začalo bojovat naplno. Vtom mě jedna dávka ze samopalu zasáhla přímo do břicha a já zkroucený palčivou bolesti jsem umíral.

Připomnělo mi to jiný válečný sen, v němž jsem byl právě ve Varšavě a prožíval zde nějakou velkou lásku. Jednotlivé epizody byly velice výpravné a vše končilo okupací města. (sen předcházel před polskými událostmi). Nicméně jsem si tam prožil i plnohodnotný romantický příběh, včetně ilegálního partyzánského odboje a závěrečné popravy zastřelením.

…

O RODIČÍCH BYDLÍCÍCH KDEKOLI

Byl jsem ještě malý kluk a šel si ven hrát. Když jsem se ale chtěl vrátit domů, úplně jsem zapomněl, kde bydlíme. Po zoufale marné snaze najít domov jsem to vzdal a rozhodl se nahodile zazvonit u nejbližších dveří. K mému nečekanému překvapení mi otevřeli rodiče.

Taková svoboda volby se mi zalíbila, a tak jsem to vyzkoušel opět znovu a znovu na různých místech ulice. Vždy jsem však opět na ně narazil. Z toho by mohlo být vyvozené poučení, že můj domov i s rodiči může být kdekoli, protože ve skutečnosti si ho nosíme s sebou v srdci.

Podobný sen byl opakován vícekrát v nejrůznějších variantách. Občas ty rodiče ne a ne najít, ale otevírali jen cizí lidé. Nakonec i ty jsem svým vnitřním přáním postupně ve své rodiče proměnil.

…

O HŘBITOVECH

Přišel jsem se podívat na hřbitov, který se nacházel v pusté krajině s rudými holými kopci. Samotný hřbitov byl plný bizarní krásy. Jako by se zde smísily všechny umělecké slohy a styly – secese s klasicismem, ale i surrealismem. Bludiště mezi hroby bylo přecpané černými kyticemi a fotografiemi mrtvých. Občas se hroby vzájemně slévaly do soustav malých krychliček, vysokých snad jen půl metru a pokrytých mrtvou vegetací. Někoho jsem tam hledal, ale ten tam asi vůbec nebyl.

…

O UFOUNECH

Stál jsem opět na balkoně přerovského bytu (stejně jako ve snu o Rittsteinovi). Byla noc a já hleděl na hvězdnatou oblohu. Náhle jako by celá obloha zprůhledněla. Bylo nádherně vidět jednotlivé světlé body hvězd a mezi nima bylo možné rozeznat i jakési souřadnice, které je vzájemně spojovaly. Pod nimi jsem náhle spatřil mnohem jasnější a zřetelnější body, které se pomalu a důstojně pohybovaly po určitých mně neznámých významových drahách. S úžasem a okouzlením jsem zjistil, že to jsou kolem Země geometricky rozmístěná plavidla ufounů, kteří na ni z výšky dohlížejí a hlídají ji před větším nebezpečím.

…

O MRTVOLÁCH NA VÁCLAVÁKU

Šel jsem po Václavském náměstí. Z nějakého auta tam právě řezníci vykládali flákoty masa. Přišel jsem blíž a uviděl, že to jsou odporně šlachovité a rozkládající se mrtvoly lidí. Zřízenci je házeli skrz sklepní okénko do jednoho z výstavních domů. Myslím, že se tam nalézala přímo pitevna.

…

1986

O DVOJITÉ D.

Čekal jsem na autobus u hřbitova, který byl obklopen panelovým sídlištěm podobným Motolu. Jeden bus právě přijížděl, jenže já si náhle uvědomil, že byla posunutá zastávka na druhou stranu ulice, takže jsem ho musel dobíhat.

Vtom do něj nastoupila i D., která přišla přímo ze hřbitova, byla velice krásná a půvabná a já si uvědomil, že je to její duch. Přišli jsme domů, kde nás však již čekala skutečná D., nicméně od svého ducha k nerozeznání, dokonce měla i stejné květované šaty.

Sen končil velice příjemně tím, že jsme leželi v manželské posteli a z obou stran mě objímala jedna z nich. Hle duch a hmota, život a smrt, jak k nerozeznání a navíc vzrušující.

15. 5. 1986

…

O USCHLÉ KYTCE V DEŠTI

Pršelo a já se běžel někam schovat. V mokrých botách mi čvachtalo a v ruce jsem držel květináč s uschlou květinou v suché hlíně. Podíval jsem se na kytku blíž a uviděl do jejího vnitřku. Hemžilo se to tam malými černými brouky, kteří sebou strašně rychle mrskali a celé hnízdo se jimi přímo černalo.

Doběhl jsem k budově, která mohla být pionýrským domem či pěstitelským kroužkem mladých. Zul jsem si boty a vstoupil. Z vedlejší místnosti sem padala sláma, tak jsem si dal na ni boty usušit. Mladí tynejdři, co zde pobývali, byli docela milí a bylo s nimi i fajn posedět. Když jsem však chtěl odejít, mé boty byly fuč a já je po zbytek noci musel hledat, …a pak věřte mladým.

…

O HLEDÁNÍ DOMU A NAPADENÍ MIGRANTY

Marně jsem na ulici hledal přerovský dům, někam se nejspíš vypařil. Hledal jsem ho i skrz sklepení, důvěrně známé z dětských snů. Tentokrát ale bylo světlejší, prostornější a klikatější. Nějaká dívka, kterou jsem tam potkal, vezla tam kočárek s dítětem. Ocitli jsme se v bludišti panelových sídlišť a vlastně ani nevěděli, jestli jsme ve správném městě, zdálo se, že až tak úplně taky ne.

Připojil se k nám ještě nějaký kluk, který v jednu chvíli v obchodě vzal dítě z kočárku a odnesl jej někam pryč. Marně jsme ho pak nějakou chvíli hledali.

Vtom k nám již přicházeli nějací Vietnamci nebo Afričani, možná i lidi z východu to byli. Každopádně začali po mně střílet ostrými kovovými jehlicemi. Jedna mi probodla ruku za zápěstím v předloktí. Zabolelo to úplně stejně, jako když se probodne ruka. Všiml jsem si ale, že jehlice je tak trochu jako matrjoška – teleskopicky se z ní vysouvaly ještě další dvě menší, a prý i mnohem účinnější. Útočící chlap mi ji zase tak nějak přátelsky vytáhl z ruky, ale nicméně se do mě dál trefoval. Třikrát takto probodený, ocitl jsem se v jiném ději.

17. 5. 1986

…

O MÉM DRUHÉM JÁ VE ŠKOLE

Navštěvoval jsem nějakou školu, nejspíše střední. Učitel pronášel svůj výklad učiva a všichni si ho pečlivě zapisovali, až na mne. Vůbec mě to nebavilo a ani jsem netušil proč ještě sedím ve školní lavici. Takto se v učivu vystřídali asi tři profesoři.

Kantoři se začali dožadovat i mých zápisků, vždy mě však zachránili nějací spolužáci či spolužačky. Jeden z nich prohlásil, že to zapisuje i za mě. Podruhé jsem zase profesorce oznámil, že jsem jen své druhé já a to první, že si vše pečlivě zapisuje. To ji uklidnilo.

17. 5. 1986

…

O HLEDÁNÍ HOTELU A KOSTELÍCH V NDR

Bydlel jsem s D. v NDR, v nějakém hodně hnusném hotýlku. Vyšel jsem se poohlédnout ven, abych se podíval, jak se daří našim německým socialistickým spolubratrům.

Octl jsem se na obrovském rozestavěném panelovém sídlišti, v němž jsem se nedokázal naprosto zorientovat, a navíc jsem ještě beznadějně zabloudil. Marně jsem teď hledal hotel, který se měl nacházet někde na okraji sídliště. Celý sen jsem zoufale prochodil mezi mraky paneláků, a také spoustou demolic (snad že nějakého starého vykořisťovatelského systému). Povšiml jsem si, že všechny hospody, které jsem míjel, byly taky zdevastované a měly vybouraná okna.

Potom jsem ale v dálce zpozoroval nádherné chrámy. Jako by vůbec nepatřily do této židovsko-křesťanské kultury, ale spíš do nějakých budoucích časů. Každá ze staveb byla jiná. Jejich složitá architektura jako by chtěla vyjádřit i ty nejskrytější myšlenky nějakého tajemného náboženství, plného mysticismu a nepoznatelnosti. Byly však dosud (?) osiřelé, snad jen dvě tři jeptišky se v nich pohybovaly. Neměl jsem ale čas to blíže prozkoumávat, neboť jsem stále ještě hledal náš hotel. Ten však již nebyl do rána k nalezení.

květen 1986

…

SEN O NEMOCNICI

Zabloudil jsem svým vědomím do nemocnice a zaboha nemohl najít východ z ní. Bloudil jsem tak jejími chodbami a sály, přestože jen svou myslí.

V jednom ze sálu jsem uviděl třást se vášněmi a pudy vzepjatého člověka. Byl nahý a snad i zraněný. Přešel jsem do vedlejšího sálu a zde byly pod bílými prostěradly vidět náznaky nějakých nemocničních přístrojů, lehátek apod. V dalších místnostech se pak válely po zemi zbytky zakrvácených končetin.

25. 5. 1986

…

O LEVITACI PANA JZ

Přišel jsem na návštěvu k panu Zezulkovi a snad jsem měl u něj dokonce i přespat, nicméně místnosti byly přecpány množstvím nejrůznějších lidí. Hledím na něj a on odněkud vytáhne a zapálí si marjánku. Za malou chvíli již nad námi v pohodě levituje a promlouvá něco o tom, že jen takto lze povznést svou hmotu k duchu. Co mi tím jen chtěl říct?

28. 5. 1986

…

O AGRESIVNÍM SÍDLIŠTI A UFO

Opět jsme po čase s D. procházeli chladně odcizeným sídlištěm. Panelová krajina působila monstrózně a odlidštěně. Mezi paneláky se rozprostíral i zdejší hřbitov. Vstoupili jsme vzápětí do jednoho z panelových bytů, patrně snad jako zájemci o bydlení.

Náhle se však přihodilo něco zcela nečekaného. Uviděl jsem před sebou na obloze vznášet se velký objekt složený ze dvou jehlanů sesazených do tvaru koso-krychle. Že by freudistické ufo?

Pak nás šlo asi pět tam či zpátky, až jsme se dostali na místo obklopené dokola betonovými zdmi s různými fasádami. Snad to byl nějaký zadní trakt jakéhosi architektonického komplexu. Okolo nás se začali všude nenápadně poflakovat nesympatičtí a agresivní chlapi. Občas se porvali i mezi sebou, občas někoho přepadli a zmlátili. Sídlištěm se začala šířit atmosféra strachu. Patrně se dal vystopovat vztah mezi oním vznášejícím se objektem a jejich bojovnou nadržeností.

Čekali jsme v obavách na zastávce na městský autobus. Stále však nic nejelo, než jsem si povšiml, že skutečná zastávka je až v místě, kde se mezi sebou řezali ti chlápci. Chtě nechtě jsme museli mezi ně a v rámci nenápadnosti se snažili být stále menší a menší až úplně nejmenší na celém světě. Zkrátka snažili jsme se opticky vymizet. Kupodivu si ti pánové v naší přítomnosti začali pozvolna zklidňovat hormon.

1. 6. 1986

…

O PRASKLÉ VODĚ V NSR

S otcem a bratry jsme byli emigranty v jakémsi západoněmeckém městě a přežívali zatím v migrantském lágru. V jednom z baráků jsem něco dělal, a přitom se bavil se známým o jeho rozvodu.

Znenadání prasklo vodovodní potrubí. Voda vytékala z baráku stále mocnějším proudem. Za chvíli se tam začaly sjíždět opravářské čety a městský rozhlas mezi bigbítovou muzikou informoval z tlampačů o havárii v utečeneckém táboře. Zpráva byla tlumočena i do češtiny.

Šel jsem nějakou ulicí pryč od havárie, když tu mě dostihli tři mladíci. Napřed jsem si pomyslel, že to je nějaká protimigrantská bojůvka, ale oni se nechovali nikterak agresivně. Vysvětloval jsem jim, že jsem z Česka a rozpovídal se i o strašným průšvihu u nás doma ve vlasti. Kupodivu to kluci i chápali. Děj pokračoval, nicméně byly přetrhány jeho jemné nitky novým ránem.

6. 6. 1986

…

O KRIMINÁLNÍM VÝSLECHU

S D. jsme se nalézali u nějaké stavby, nejspíše kostela. Okolí bylo poseto a lemováno různými valy a příkopy. Vypadalo to, že tam spolu i něco tvoříme, snad to mohlo mít nejblíž k divadlu. Vtom přijela kriminálka a začala tam vyšetřovat nějakou událost.

Byl tam ¨mezi nima taky jeden obtloustlý a vymydlený mladý policajt, který se tvářil zpočátku docela přátelsky. Nicméně v průběhu času se stával čím dál agresivnější. Nakonec mě začal doslova mučit. Bál jsem se o D., kterou vyslýchali odděleně ode mne, s tou ale bylo zacházeno slušněji.

Celé vyšetřování probíhalo právě u toho kostela, ale mohl to být klidně i nějaký dům či divadlo. Nicméně jsem se cítil ke konci strašlivě utýrán, ale smyslu toho jsem se absolutně nedobral.

…

O KOMUNISTICKÉ BUDOVĚ, KOSTELE, UFO AD.

Studoval jsem podlahu v rohu místnosti a objevil tam jakousi škvíru, přikrytou jen poduškami. Vařil jsem také vodu, když se v ní náhle octly dvě slepice o velikosti ředkviček. Jako takové dvě bezvládné chaluhy vznášely se ve sklenici. Když jsem chtěl tekutinu vypít, probraly se k životu a dychtily se dostat ven ze sklenice. Přesvědčoval jsem je, že to nemá cenu, protože jsou už stejně uvařený. Jim to však nevadilo, takže jsem je vypustil někde mezi rozestavěným panelovým sídlištěm a ukázal jim zhruba směr, kudy by mohly odejít do přírody pryč od lidí.

Šel jsem potom sídlištěm, podobným Bohnicím, na autobus. Věděl jsem, že někde blízko má být zastávka, odkud se dostanu zpět domů, neboť jsem to tady znal již z jiného snu. Místo ní však na tom místě vidím ohromnou komunistickou budovu. Na fasádě byla umělecky vymakaná výzdoba s nějakými nápisy. Dojmem připomínala výzdobu metra. Při zemi byla fasáda z plastické či keramické hmoty s prolamovanými kostičkami a žlutohnědou lazurou. Ihned jsem si vzpomněl na sen, v němž jsem viděl tuto budovu teprve rozestavěnou.

Na obrovské ploše čněl tam tehdy skelet konstrukce z železobetonu, jednotlivé haly byly strašně vysoké a na staveništi se přemisťovalo ohromné množství zeminy. Okolo areálu pak vedla gigantická superdálnice. V jiném snu byla budova už před dokončením. Nyní bylo už jasné, že je to budova komunistické strany. V jiných snech byly na jejím místě ale občas i sídlištní kavárny a obchodní domy.

Potřeboval jsem si zavolat. Telefon byl připevněn z boku budovy. Vytočil jsem číslo, zjistil jsem ale, že drát od sluchátka je přetržen, tak jsem se ho jal svazovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to vlastně není ani tak telefon, ale fotoaparát zn. Flexaret. Měl poruchu. Vedle něj stál telefonický fotoaparát značky Zenit. Vzpomněl jsem si na epizodu z reálu, kdy jsme s Dobrem natáčeli na Kampě film podle jeho scénáře. Šla okolo nějaká paní a volala na nás: „Jen to, chlapci, všechno pěkně natelefonujte!“ Ve snu jsem ji ale nikde nespatřil.

Všiml jsem si, že vedle mne stojí malý synovec Ludo, toho času se věnující šachovým přeborům. Měl na těle skvrny, které připomínaly nějaký nápis. Řekl mi, že mu to do kůže vypálili na vlastní přání. Nápis byl nedokončen, neboť mezi tím prý zmoudřel. Na kůži stál začátek slova „REICH...“

Potom se vedle mne objevilo asi jako loket malinké dítko. Průzorem mezi paneláky jsem spatřil letět nad sídlištěm podivné chumáčky mraků. Měly čelní a koncová světýlka a vydávaly mírný hluk. Nemohlo být pochyb, že jsou to ufoni.

Dostali jsme se s dítětem někam za sídliště. Dítě chtělo sáňkovat a vůbec mu nevadilo, že sen se mi zdá v létě. Já se stále ještě zaobíral v myšlenkách rozbitými telefonními fotoaparáty. Bál jsem se, že budu nařčen z toho, že jsem je zničil já. Navíc jsem zapřemýšlel, jak by se daly odcizit. S chlapečkem jsme stále hledali místo, kde by se dalo sáňkovat, ale všude byly jen kopce bez sněhu.

Došli jsme až na nějakou lesní cestu. Nahoře na kopci stál malý gotický kostelík. Jeho gotičnost i církevnost byla tvarově poněkud předimenzovaná, takže stavba se jevila dosti expresivně. Náhle se vedle mne objevila D. a chtěla se podívat dovnitř. Proč tedy ne? Šlapali jsme spolu po kamenném schodišti ve stráni. Schody bylo spíš tušit než vidět.

Vstoupili jsme dovnitř a překvapeně zjistili, že je to nějaké muzeum. Bylo zde i spousta dalších návštěvníků. V jednom sále stály o sebe opřené sololitové pláty. Měly údajně představovat výstavu obrazů. Zavadil jsem o jeden sololit a konstrukce se začaly kácet. Snažil jsem se je rozpačitě uvést do původního stavu, ale nešlo to. Cítil jsem se tak trapně, že jsem raději volil únik do ranní šedé reality.

8. 6. 1986

…

O VOJENSKÉM CVIČIŠTI

Z okna byla vidět neurčitá krajina. Před ní se táhla silnice lemovaná ostnatými dráty, za nimiž se rozprostíralo vojenské cvičiště. Pokoušel jsem se okno, z kterého jsem tuto scenérii pozoroval, pořádně dovřít, ale jedno křídlo nešlo zajistit.

Na cvičišti, které patřilo nějaké militaristické armádě, se právě pořádalo cosi jako automobilové či motocyklové závody. Viděl jsem docela hezkou ženu, která to odmávávala startovním praporkem.

V krajině se makalo. Zahlédl jsem tam i nějaké holky a asistenty z akády. Na kolečkách odvážely odpad. Chtěly, abych se do práce zapojil i já. Když jsem však viděl, že se to vozí po oné silnici až někam daleko za bouřlivý a zamračený horizont, tak jsem pracovat odmítl. Nikdo mi však nic nevyčítal.

Vypravilo se nás později několik ven na onu silnici. Museli jsme z opatrnosti z nějakého důvodu sejít z cesty. Prodírali jsme se tedy nepříjemnými výmoly a bažinami, a tak se nám podařilo dostat kolem místních vil až k trati. Vedl jsem Marka, syna herce Brodského, který by to údajně sám nezvládl.

Postupně jsme se shromažďovali na malém nádražíčku. Nějaký chlap mi furt hustil do hlavy, že mu Marcel P. slíbil dohodit parcelu tady u trati. Pomyslel jsem si, že je to blbost, protože to by museli napřed zrušit tuhle trať.

Další epizody z vlaku a příchodu do nějakého domu vymazalo z paměti ráno.

12. 6. 1986

…

O BUDOVĚ S NEKONEČNEM DVEŘÍ

S D. jsme se vypravili na východní Slovač za matkou. V jedné hospodě, kde jsme čekali na spoj, se objevil Jaro. Chvíli tam posedával, ale záhy přišel v jiném oblečení znovu, a také s jiným výrazem ve tváři. Opakovalo se to přinejmenším 4x. V jednu chvíli se tak u stolu sešel i sám se sebou.

Rozhodli jsme se s D., že se vydáme na výlet. Pamatuji si, že jsme se chtěli dostat do nějakého konkrétního města, snad České Lípy nebo lázní Lipová. Přijel autobus, ten ale končil, takže bychom museli až tím dalším. Řekli jsme si, že je to jedno a vyjeli přesto tím, který zde končil.

Vystoupili jsme na jakési hodně nudné zastávce v nudné vesnici, o které D. tvrdila, že se tam narodili její rodiče. Procházeli jsme vesnicí sem a tam, byla zaprášená a šedivá a protínala ji jen hlavní silnice. Když se z ní sešlo stranou, tekla kolem řeka.

Stála u ní jakási historická stavbička, ale necítili jsme potřebu ji navštívit. U řeky jsem spatřil Marcela se s někým prát. Byl to on, ale i nebyl, tento byl mnohem pompéznější a válel se tam se svým rivalem po zemi v zátočině. Také jsem tam chvíli pohovořil s nějakým svazákem, který jako by vypadl z oka trumpetisty Krásných nových strojů. V mém snu si zahrál na nějakého konferenciéra či diskžokeje.

Na závěr jsem se ocitl s malým dítětem v jedné budově. Měla křivolaké chodby a všude bylo spousty bílých klasicistních dveří. Vždy jsem některé otevřel a ocitl se v dalších chodbách s dalšími stejnými dveřmi. To samé se pak dělo ve vyšším patře. Jen za jedněmi z nich se nalézala nějaká školní učebna. Byl jsem naprosto zmaten z tolika dveří, tolika možností, a přál si za nimi objevit něco velmi příjemného.

Rozhodl jsem se, že otevřu každé sedmé z nich, ale výsledek byl stále tentýž – opět jen další chodby s dveřmi bílými jak sníh. Chtěl jsem se dostat do dalšího vyššího patra. Zde byly dvojí schody, oboje ale vedly jen dolů. Celkem mě to nepřekvapilo, neboť ve snech jsem zvyklý na větší bizarnosti. Zkoumal jsem tedy co s tím, a zjistil tak, že schodiště do vyššího patra je zbourané. Musel jsem to vzít nějakými oklikami, až jsem se tam nakonec přeci jen dostal.

Za jedněmi dveřmi jsem i s dítětem objevil kohosi, kdo měl být zdejší ředitel. Ten mi pak ukázal za jinými dveřmi jakési záhony, ale spíš vypadaly jako hřbitovní rovy. Vůbec se ten člověk choval divně, když uléhal do manželské postele, která se tam z ničeho nic objevila. Byl to zaručeně nějaký cvok.

13. 6. 1986

…

O LÉČENÍ INDIE JZ A KAMARÁDECH

Bloumám jen tak ulicemi patrně opět moravského města. Jsou rozkopané, zchátralé a opuštěné. Před krámkem uvidím frontu lidí a zařadím se poslušně do ní. Zjišťuji dodatečně, že se zde prodávají dámské klobouky. Když dojde řada na mě, dojdou i klobouky.

Jdu tedy domů a tam na mě čekají ždírečtí s kamarády. Je tam i pan Zezulka a říká mi, že zrovna léčil Indii. Kvůli tomu prý musel odcestovat do Moskvy a z tama ji léčit na dálku. Vysvětloval také, že v neděli bylo všem lidem špatně kvůli otevřenému vlivu Síria. Nebyl jsem si však jistý, jestli nemyslel Saturna.

Čaroděj s Pablem vypadali nějak zvláštně. Uvědomuji si, že mají zastřižené vlasy s výbrusy na krku. S Fiedlerem hrají na kytaru a doprovázejí muziku unylým zpěvem.

15. 6. 1986

…

O HUDEBNÍCH NÁSTROJÍCH A POLDECH

Procházel jsem neznámým městem, ale místo ulic s domy, byly zde jen vysoké betonové zdi. Občas jsem přešel přes kolejiště, patrně metra. Nad sebou jsem cítil neviditelný dozor Veřejné bezpečnosti a snažil se chovat co nejmíň nápadně.

Taky jsem zjistil, že mám poměrně slušnou sbírku hudebních nástrojů. Byla mezi nima tahací harmonika, housle, kontrabasy ad. Nějaký mladík přišel za mnou a půjčil si jeden z nástrojů. Zpátky se však už neukázal.

Bloudil jsem ulicemi – koridory a hledal jej. Potkal jsem nějakou dvojici a ptal se jí, zda ho neznají. Znali. Řekli mi, ať jdu s nima. Šli jsme tedy společně a oni ukazovali, že bydlí asi padesát minut odsud. Zdálo se mi to poměrně dost. Museli jsme procházet spoustou chodeb, asi metra, a být značně obezřelí, protože policejní očko bylo všude. Každou chvíli jsme naráželi na procházející hlídku. Mistrně jsme předstírali, že jsme úplně normální chodci bez jakéhokoli postranního úmyslu, kteří nemají vůbec s ničím nic společného. To patrně na tuto duševní policii zabíralo.

Patrně jsme nakonec došli na správné místo a možná i hudební nástroj mi byl vrácen, a pokud ne, tak v nějakém jiném snu se to určitě jednou stane.

13. 7. 1986

…

O UMĚLECKÉM OBJEKTU M+M

V sálech Paláce kultury v Praze se konalo nějaké představení. Byla to buď módní přehlídka nebo filmové představení. Já byl v jednom sále, D. v druhém. Později jsem ji přivedl do svého, jenže záhy jsem asi zjistil, že jsem ji připravil o mnohem zajímavější program v jejím sále. V něm bylo mnohem víc epizod a rovněž byly bizarnější. Jedna z nich mi však utkvěla v paměti.

M+M tam vystavovali obraz – objekt velký asi metr krát metr a do hloubky měřil přibližně 30 cm. Obraz sám byl jakási zdusaná suť nebo něco podobného a oni si na tom poměrně zakládali. Chtěl jsem jim jejich dílo někam přenést, ale začalo se rozpadat, a tak jsem se raději někam tiše vytratil.

16. 7. 1986

…

O ÚTĚKU PŘED TEMNOU SPOLEČNOSTÍ

Opět bloudím nějakým záhadným činžákem, v němž v přízemí sídlí jakási temná společnost. Netuším, co jsem měl s nima kdy společného, a není to ani důležité. Jediná vzpomínka se vrací, že jsem s nima bojoval o svůj život a často se spasil až útěkem. Vždy mě však zase objevili a já stále zoufaleji unikal. Nakonec se mi přeci jen podařilo stát se neviditelným.

Bohužel prostory schodiště byly velice těsné a nepřátel bylo hodně. Když do mě párkrát strčili, nebo na chvíli uviděli ve slunečních paprscích můj odlesk či stán či mě zaslechli šramotit, pochopili brzy mou výhodu a hledali ještě usilovněji.

Po mnoha marných pokusech, kdy mě vždy v těsném prostoru lapili a já se jim opět s vypětím sil vykroutil, dostal jsem se k nějakému oknu, čnějícímu vysoko nad hlubinou. Nezbývala mi už jiná možnost, než vyskočit a doufat, že se mi podaří v pádu vzlétnout.

Vznesl jsem se velmi těžce, ale oni mě pronásledovali dál i v mém letu. Musel jsem tak neustále kličkovat a uhýbat nad nějakými domy a posléze krajinou, přestože i nadále neviditelný. Opět mě ulovili, opět jsem unikl, a nakonec z posledních sil se vznášel nad podzimními stromy pryč odsud.

20. 7. 1986

…

O FILMU A DIVNÝCH ZVÍŘÁTKÁCH

Natočil jsem 8 mm film o nějakých příšerkách. Mé záběry mají být použity do profesionálního hraného filmu. Jsem zvědav, jak to bude v kině vypadat. Na plátně běží titulky se jmény. Své tam ale nevidím, zato: „Námět a scénář: D. K.“.

Ocitám se náhle přímo ve filmovém ději. Nájezd kamery mě zachycuje, kterak jdu krajinou. Na horizontu se objevují nějaké stavbičky. Je vidět pravoslavný kostel a nalevo katolický. Všude kráčí hromady lidí. Stále se těším na to, až se objeví mé záběry. Dojdu ke katolickému kostelu a procházím úzkou uličkou za něj. Vede ke hřbitovu. Místo něj však vidím náměstíčko zaplněné cetkami, svatými obrázky a dalšími lacinými katolickými kýči. Všude jsou naivní imitace šperků.

Objevuji se v nějakém domě. Vidím dvě zvířata. Jedno se podobá krávě, ale je jakési měkčí, s jemnou kůžičkou a celé jakési žvýkačkovitě bublinkovaté. Druhé ještě víc. To má dlouhý chobot jako by to byl had a je měkké a měňavkovité. Svou vizáží vzbuzují nejroztodivnější pocity.

Mé záběry stále nepřicházejí. Místo toho jsem už dokonale zapleten do děje. Jdu nakupovat. Se mnou jde Dobro. Vejdeme do krámku. Mají tam jen maso a já vyjadřuji odpor. Prodavači a jeho kámošům se to nelíbí a vypadají na to, že nás chtějí zmlátit. Emoce zasviští vzduchem a Dobro se zachraňuje skokem z okna z druhého patra. Vidím, jak dole pevně dopadá na nohy.

Venku je nějaká slavnost. Ještě se čtyřmi lidmi se vracíme vyzbrojení do krámu a přepadáme prodavačovu partu. Bereme to jako snadnou akci. Jednomu z nich bodám dýku do prsou. Nakonec nás ale přemohou a my jsme obviněni z trestného činu, což mě značně udivuje. Do toho se zamotají obě zvířata a vše je náhle naprosto chaotické. Je to ještě film nebo ne? Svých záběrů jsem se ovšem už nedočkal.

…

O NÁVRATU NA ZÁKLADKU

Sedím ve třídě na devítiletce, protože jsem se rozhodl znovu navštěvovat školu. Jsem ale nesmírně roztěkaný a příliš nevnímám ani to vyučování. Všechny lavice ve třídě jsou chaoticky seřazeny. Nějaká dívka mi zasedla místo, které jsem měl obsazené svými věcmi a odmítá mě na něj pustit. Přesedám si tedy do jiné lavice, a pak další a další, až jsem z toho nesmírně unavený a už mě to nebaví.

Vidím, že je tu víc studentíků z mé generace. Výklad vyučující je ale nějak moc stupidní. Učitelka je také stále víc rozptylovaná mojí rozběhaností po třídě. Na chvíli se tam objeví také D.

Chodím tak už do školy asi 3. den a cítím, že tu jen dobrovolně ztrácím čas. Říkám si, že se dál už na to vykašlu. Učitelka mi dokonce začala vyhrožovat, což mě ale zanechávalo chladným, protože tu přec chodím dobrovolně. Všechno dění mi tak i nadále uniká a já zjišťuji, že to asi nebude řešení vracet se na základku. Nic to vlastně neřeší.

22. 7. 1986

…

O POŽÍRAČÍCH HADŮ

Močil jsem v africkém přímořském letovisku v převlékací kabince. Měla průhledné plexisklové stěny. Celkem mi to bylo fuk, ale v hotele nefungovaly telefony. Na filmové vývěsce byl propagován nějaký film z „black-life“. Vedle ní seděli na schodech tři černoši. Drželi v ruce jedovaté hady a zaživa si je ukusovali jako salám. Vždy ukousli asi tak třiceticentimetrový kus. Jeden z nich konzumoval nenuceně hada již silně rosolovitého.

29. 7. 1986

…

O BRODĚNÍ PŘES ŘEKU

Vlak, v němž jsem jel, zastavil až daleko za nádražím. Vystoupili jsme, neboť bylo jasné, že se musíme přebrodit přes úzkou ale dravou říčku sami. Byl však problém do ní vstoupit, aby člověka nestrhl divoký proud. Nějaká slečna to přeci jen zkusila na místě mělčiny po proudu dolů, když v tom se přes ní převalila jakási obrovitánská skříň. Myslel jsem, že holka bude napadrť, ale skříň měla vysoké nožičky, takže ji nerozmáčkla.

Všechno to ale bylo jakési symbolické. Byli tam i lidé, kteří ze všech sil jistili, abychom se na druhý břeh nedostali.

6. 8. 1986

…

O DEMONSTRACI KAPEL A SVĚDOMÍ

Šel jsem po ulici a spatřil jsem shluk lidí. Kolem nich kroužila policejní auta. Dověděl jsem se, že několik pražských kapel se rozhodlo uspořádat veřejnou demonstraci proti bolševikům. Pamatuji si, že mezi nima byla i skupina Garáž. V nějakém klubu probíhala současně výstava obrazů. Lidi, kteří se kolem akcí motali, mě vítali jako svého známého. Ptal jsem se, jestli se nebojí policajtů a oni odpověděli, že s represemi počítají, ale že svědomí jim nedovoluje jednat jinak.

9. 8. 1986

…

O LESNÍ NEMOCNICI

Procházeli jsme s M+M a dalšími hlubokými lesy a já se náhle ocitl zpět ve skautských dobách, pokud i to nebyl sen, který se mi již v té době zdál.

Snad jsme si v lese i hráli, když vtom jsme spatřili, že se větve stromů pohnuly a za nimi je skrytý neznámý nepřítel. Na útěk už nebylo pomyšlení, a proto jsme vymysleli lest. Oblékli jsme si doktorské pláště, které se tam zhmotnily jako na zavolanou, a taky se náhle objevili i nějací nemocní na polních lehátkách kolem nás. Předstírali jsme, že jsme lesní nemocnice, což nepřítele natolik zmátlo, neboť nemocnici akceptovat musel, že se nakonec vytratil do ztracena.

10. 8. 1986

…

O KRYSE

Žil jsem na nějakém dvorku, který byl od hlavní ulice oddělen řadou domů. Všiml jsem si, že v sousedním dvorku není něco v pořádku s vodou – snad, že se tam nějaká objevila, nebo že byla čistá jak ze studny. Sousedi hned hlásí, že to nahlásí a já jim to vymlouvám, že pokud se to rozkřikne a zveřejní, že nebudou mít už klid, a vůbec kdoví jaký problémy jsem si vymyslel. Už jsem viděl, jak mají na dvůr přisunuté velké lesklé potrubí. Dali na mě a já se jal studovat situaci. Nakonec jsem objevil otvůrek, jímž voda vzlínala. Více zahrabu do země, a tam uvidím v průřezu vstup do nějaké zemljanky. Je v ní hromada harampádí a sutě. Náhle na nás zezadu vyskočí asi 70 cm chlupatec. Je to krysa, kterou jsme vyrušili z letitého poklidu. A protože zde žila jaksi pod vodou, hned se vědělo, že je to krysa vodní, sedící na prameni místo žáby.

13. 8. 1986

…

JAK JSEM BYL HERCEM

Jsem herec nějakého avantgardního divadla a cítím se celkově skvěle a tvořivě, jsem plný síly a inspirace. Začalo to přibližně tak, že jsem uviděl dlouhou výkladní skříň. Něco mě však začalo ohrožovat a já se potřeboval rychle zamaskovat. Proto jsem vedle výlohy vyhloubil dveře, které překvapivě vedly přímo do sálu divadla. Dveře pociťuji jako zabezpečené proti vetřelcům, neboť by měly zůstat ostatním očím neviditelné.

Uvnitř jsou jen duševně blízcí lidé a hrají divadlo. Každá emoce se promítala do pohybového ztvárnění, a tak dokonalá pantomima by snad v reálu ani nebyla možná. Vnímám to jako divadlo budoucnosti. Když předvádíme shrbené lidi, jdoucí po ránu do práce, jsme na kolenou a rukama s tělem při zemi se těžce suneme vpřed.

Cítím se tímto vystoupením plně realizován, téměř k pýše, když v tom se zde v sále objevují nějací tajní. Jsem odhalen jako herecký génius, svým významem však přesahující nežádoucně do politiky, neboť tím mám velký vliv na lidi. Svým herectvím jsem schopen jim jasně ukazovat pravdu, takže se stávám nebezpečným pro systém. Po dalším dění mě policajti zatýkají a já to přesto pociťuji s jistou hrdostí a jako ocenění.

20. 8. 1986

…

O ENVIRONMENTU UTOPENCŮ

Sleduji nějaké hudební show Aleše Drvoty a vzápětí se vidím plout po hladině Vltavy. Připlouvám ke břehu a pod vodou spatřím potopený autobus s utopenými lidmi. Nechci se na to dívat, působí to otřesně. Něco mi však říká, že utopenci nejsou praví. Jde prý o environment nějakého avantgardního sochaře a utopenci jsou prý vyrobeni jen z plastů. (Plastici?)

22. 8. 1986

…

O KONCERTU LUTKY

Vykračuji si po Karlově mostě a všude potkávám množství mladých lidí. Dozvídám se, že má být nějaký koncert a dodatečně, že bude hrát bard Petr Lutka. V místě, kde se z mostu schází po schodech na Kampu, se shromažďuje dav lidí. Také je tam mohutný sál. Nevím již kde vzala D. vstupenku, ale máme jen jednu. Předkládá ji uvaděči a já se mezitím protahuji dovnitř nezpozorován. Potkávám i fotografa Tondu Halaše, který mi něco s mírným afektem povídá. Snažím se však dostat pryč z jeho dosahu. U pódia probíhá další kontrola lístků, ale vidím, že je trhá můj známý, takže se dostáváme dovnitř. Lidé zde sedí jako v pravé aréně dokola a uprostřed je prázdný kruh. Stále se však nic neděje.

24. 8. 1986

…

GURU RADÍ

Potkávám se s nějakým fousatým guruem, jak z indického žurnálu, který mi radí, že by mi mohla trochu uškodit transcendentní filosofie, a ať se držím raději křesťanství. Já však mám v mysli filosofii JZ, coby srdci nejbližší. On mi to nevyvrací.

26. 8. 1986

…

O MÉM POBODÁNÍ

Přišli za mnou na návštěvu nějací mladí kluci. Zpočátku mi byli trochu nesympatičtí, později se jejich image trochu vylepšilo. Byl tedy šok, když se z nich vyklubali zlosynové. Pravděpodobně před něčím navíc utíkali. Ten, který byl z nich nejsympatičtější, vzal kudlu a chtěl ji do mě zabodnout. Zavřel jsem oči a odevzdaně očekával ránu. Bodl mě do břicha, pak ještě pod obě klíční kosti. Umíral jsem v bolestech, ale umřít dočista stále ne a ne.

Mezitím se situace v okolí zlepšila a já už začal zase chodit, stále však nevěda, zda umřu či ne, ačkoli vnitřně už bylo jasné, že ne.

1. 9. 1986

…

O BYTŮSTKÁCH I BŘÍ SAUDCÍCH

Švagr M. chtěl zapálit táborák přímo u vchodu paneláku. Přesvědčil jsem ho o nebezpečnosti takového počínání, a tak jsme to celé přesunuli kousek dál.

U ohně se náhle objevily malé bytůstky, byly docela roztomilé. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že se mohou zmenšovat až na velikost 2 mm hmyzu. Zmenšovaly své formy jakýmsi teleskopickým skládáním a zasouváním do sebe. Se smutkem jsem však zjistil, že se mi nechtěně podařilo jich několik i zalehnout. Nakonec se mi podařilo najít i jejich hnízdiště. Byli to malí ufounci. Se dvěma z nich jsem navázal bližší kontakt. Jejich dušička byla velmi nepokojná, pohyblivá, a také dosti zvídavá.

Když táborák dohořel, vypravil jsem se na návštěvu k bratrům Saudkovým. Byla tma a v řadě domů v ulici svítil jen obdélník jejich dveří. Honza Saudek v nich stál jen bez košile. Se studem jsem si uvědomil, že i já jsem bez košile. Běžel jsem se tedy schovat do nejbližších dveří. On mne však uviděl, tak jsem opět vylezl.

Seděl jsem pak v jejich domě v jedné místnosti a snad tam na ně čekal. Kolem bylo mnoho dalších pokojů. Vchody do nich i stropy byly nepravidelné, zaoblené a jakoby uplácané z hlíny a zabílené. Působilo to příjemně útulným dojmem. V jedné z místností jsem zahlédl sochařský ateliér, což mne udivilo. Každá z místnůstek pak měla svou zvláštní atmosféru a jako by byla určena vždy k nějaké jiné činnosti.

4. 9. 1986

…

O PROLÉZÁNÍ HRADU

Přišel jsem do velké místnosti, v níž levitovali nějací lidé. Nevěděl jsem, jestli to umím taky, ale za chvíli jsem se rovněž lehce vznesl a úplně volně jsem si poletoval až u stropu. Byl to starý důvěrně známý, samozřejmý a příjemný pocit.

Potom se jelo někam na výlet. Šli jsme po chodníku a já zjistil, že jsem bez šatů. Překvapilo mě to, ne zas však tolik, abych to řešil. Došli jsme až na obrovský hrad, napůl zřícený. To jsem už měl na sobě alespoň trenýrky. Přestože byla zima a sníh, nevadilo mi to. Potkal jsem tam herce Kaisera, který hledal inspiraci na nějaký humor. Já však byl úděsně střízlivý, takže u mne nepochodil. Začal mě však ohrožovat dýkou nějaký člověk a vzápětí mě bodl pod první žebro. Snášel jsem to klidně a rána se brzy zahojila. Na jizvu jsem byl pak i patřičně hrdý.

Prolézali jsme hrad skrz naskrz. Chvílema to vypadalo jako soutěž, kdo v něm dřív najde cestu a proleze ho první. Z jednoho ochozu jsem uviděl jeho gigantické zdi kolem vnitřního nádvoří. Z něj čněla mohutná věž kruhového půdorysu. V jednu chvíli jsem si povšiml, že už mám na sobě flanelovou košili a čerstvě vyprané džíny. Pociťoval jsem je jako nesmírně čistý oděv. Hledal jsem správnou cestu v oné fiktivní soutěži a vypravil se po hradním schodišti nahoru. Tam jsem měl volit, zda jít dál rovně nebo zahnout. Marně jsem hledal nějakou značku nebo znamení, které by mi napověděly. Nakonec jsem zahnul a dostal se do komůrky, kde jsem narazil na ostatní.

Dále jsem se potřeboval dostat i na ochoz. Vedlo k němu několik rozbitých schodišť nebo jen žebříků. Ne po všech se dalo vylézt. D., která tam náhle byla také, samozřejmě našla ihned ten správný výstup. Já jich musel vyzkoušet několik.

Když jsem se konečně dostal nahoru, byl jsem uvnitř věže, kterou jsem dříve viděl z ochozu. Studoval jsem detailně její povrch. Byl oblý a pod nim hlubina nádvoří. Nalezl jsem tu nějaké cetky. Svaté obrázky zasazené ve vyřezávaných rámečcích, nějaké struktury, které připomínaly staré šperky. Bylo mi líto, že tu podléhají zkáze. Náhle se dostavil pocit, že jsme v Rusku, a že je třeba tyto starožitnosti zachránit. Uvážlivě jsem vybral asi pět co nejmenších relikvií, protože jsem se jimi nechtěl zas příliš zatěžovat. Měl jsem ale přesto pocit krádeže.

Vedle mne šel náhle spolužák a přítel Petr S. Vtom jsem uviděl, že zahučel do průrvy v dřevěné podlaze. Myslel jsem, že je po něm, ale spatřil jsem ho dole na nádvoří, jak se zvedá ze země. V průrvě uvízla jen jeho dlaň. Volal jsem na něj cynicky dolů, aby si přišel pro prsty.

Potom jsme s D. vyšli z hradu. Byl z něj náhle ale jen kostel obklopený lešením, spíše jen jakýsi skelet. Rozhlédl jsem se okolo a zjistil, že se nacházíme v Leningradě. Všude se vznášel stříbřitě modrý opar, připomínající samet modřínů. S potěšením jsem hltal církevní umělecké památky z carských dob. Uvědomil jsem si ale, že musíme do dalšího hradu (kostela?) a rychlostí stíhačky jsme těsně nad zemí k němu zamířili.

9. 9. 1986

…

SEN O STÁDU KONÍ, BESTII I O TOM DALŠÍM

Jdu s matkou po silnici a ženeme na pastvu stádo černých koní. Letí plavně asfaltkou a před nimi běží jiní a další. Celá silnice plná černých koní. V jednu chvíli naše stádo chce uhnout na louku, já však na ně jen zavolám a oni se poslušně vracejí na naši cestu. Potom se ale spojují s ostatními stády, co jsou vůkol, a všechna běží spolu dolů silnicí. Jsou rychlí, pružní, přesní a já se cítím volně.

Jdeme kolem nějakého statku. Vidím přijíždět nákladní auto. Přivážejí na statek jakéhosi netvora podobného vlkodlakovi. Vyloží ho a já vidím branou do dvora, která vyvýšením připomíná jeviště, jak se ono děsivé zvíře vrhá na jednoho z chlapů, co tam pracují. Zakusuje se mu do ruky a smýká jím kolem sebe. Je kovově lesklé, nahání děs a není s ním žádná sranda. Není k němu ani žádný přístup. Chlap se snaží zoufale vytrhnout ze spárů šelmy, volá na ostatní, aby mu pomohli, ale ti si ho vůbec nevšímají. Řve, že mu zvíře drtí klouby a skutečně mu je systematicky kousek po kousku zcvakává. Nakonec se ten ubožák přeci jen uvolní ze sevření a já cítím, že měl v sobě zřejmě něco nekalého, takže to nemohla být náhoda. Potom se brána statku před námi zavírá.

14. 9. 1986

…

O KŘÍŽI A SKŘÍŇCE

Byl jsem na nějakém putování s dalšími lidmi a společně jsme narazili na velký asi 8metrový dřevěný kříž, který se zde v krajině vypínal. Jevil se ale poněkud labilně a větrem se různě natáčel.

Napadlo nás, že by bylo vhodné něco zavěsit na jeho vrcholek. Já cítil velký strach se vyšplhat až nahoru, mohl bych také spadnout a ublížit si, tudíž jsem zbaběle čekal, co budou dělat ostatní. Byl to myslím Petr S., kdo se tam jal nakonec šplhat jako první. Tuším tam s ním byl i katolík Pavel z P.. Viděl jsem, jak oba balancují úplně nahoře a něco tam upevňují, takže jsem se o ně začal docela bát.

Chvílemi se začalo zdát, jako by se kříž vypínal na silnici mezi dvěma prosklenýma dveřmi, o které se nohama zapírali. Takto tam spolu něco budovali a postupně se tam vystřídali snad již všichni. Začalo mi být poměrně trapně z mého strachu. Nicméně jsem náhle zpozoroval, že nahoru vedou dřevěné schůdky, takže jsem si dodal odvahy a vyšplhal se po nich také.

Šli jsme pak dál a já se cítil velmi svobodně, když tu jsem na cestě před sebou uviděl malou dřevěnou bedýnku. Byly v ní i nějaké věci. Byly to sice krámy, ale já k nim pociťoval určitou vazbu. Naštvalo mě, že se to zde jen tak povaluje a není v bezpečí, za což jsem vynadal D., co to provedla. Co ale teď s ní, přeci ji tam nenechám ležet? Bylo v ní tolik věcí, že se mi nevešly do ruksaku. Už když jsme objevili ten kříž, napadlo mě, že bych mohl na něj zavěsit nějaký ten batoh pro jeho větší bezpečí. Teď by se mi hodil.

Zašel jsem do místního obchodu, kde pracovaly prodavačky, a byly to poměrně hezké slečny. Nabídly mi na výběr ze dvou krásně černých baťohů, menšího a většího. Menší se mi líbil víc, ale do něj bych všechny ty nalezené věci nenacpal. Napadlo mě, že větší by se hodil spíše pro faráře.

Řekl jsem to také někomu z přítomných turistů. Problém nastal, když se ty krámy ze skříňky nevešly ani do toho velkého. V tu chvíli jeli okolo nějací cizinci a jeden z nich, asi 50letý seriózně vyhlížející americký milionář, mi nabídl, že mi skříňku domů doveze. Po vyplnění všech úředních papírů, které byly nutné kvůli záruce, se tak i stalo.

Jenže jak jsem dodatečně zjistil, skříňka se poškodila jako by nějakým výbuchem a začalo dlouhé vyjednávání o škodě. On totiž chtěl za její přepravu poměrně dost dolarů, které jsem mu předtím slíbil, ačkoli jsem je vůbec neměl, takže to poškození mi posloužilo jako záminka, že nemusím platit. Zkrátka jsem byl zas jednou za pěknou svini.

17. 9. 1986

…

O HAPPENINGU

Ve velikém sále, rozlehlém asi jako tělocvična, jsem pozoroval nějakou akci. Zpočátku to vypadalo na divadlo, jenže kdesi v šeru dále leželo něco, podobajícího se rakvím nebo urnám, byly to jakési tubusy. Blíže ke mně nějací herci právě vytvářeli akční scénu a chtěli, abychom se do toho zapojili všichni.

Stál jsem s mnohohlavým davem rozestoupeným v tělocvičně a vždy po dvojicích jsme byli odděleni jakousi přepážkou z dekorace, každý také dostal sklenici s vodou. V určitou chvíli dal kdosi povel a všichni měli svou sklenici vylít na protihráče. Byl jsem z tohoto podivně bizarního happeningu mírně řečeno udiven.

19. 9. 1986

…

O DÍTĚTI KUŘÁKOVI

Kolem mne se velikou rychlostí střídala nějaká prostředí a já si uvědomil, že to celé jsou reálie z Ruska. V pohybu byly i jakési detaily spojené s celkem, písmena různých tvarů. Nakonec jsem své vědomí zastavil v nějaké nemocnici, v nějakém pokoji, v nějaké posteli. Vedle mne leželo sotva narozené dítě a hrubým hlasem mi řeklo, že by si zakouřilo. Byl jsem z toho dost v rozpacích. Kolem se mihla tvář Volodi z Carského sela a něco chtěla.

30. 9. 1986

…

O NEKONANÉ OSLAVĚ

Přišel jsem na náměstí, kde se měla konat nějaká oslava revoluce, snad že té ruské. Nikde nikdo ale nestál a všude zcela vylidněno. Postávali tam jen tři mí známí, jinak to celý národ jaksi bojkotoval.

5. 10. 1986

…

O PUTOVÁNÍ PO ŘECE

Bylo nás asi 5 lidí na cestě a něco jsme hledali. Až později jsem zjistil, že jdeme k někomu na návštěvu. Na noc jsme se usadili v jakémsi stavení a oknem bylo vidět stromy do ulice. Usnul jsem.

Když jsem se probudil, uviděl jsem, že stromy za oknem kamsi ujíždějí. Když jsem se ale pozorněji podíval, spatřil jsem, že to ujíždíme my po nějakém toku. Před námi se do dáli táhla řeka, nebo to byl vodní kanál. Proud nás však táhl někam do prava po nenápadných odbočkách. Bylo to zcela nelogické, protože to byly přítoky do hlavního toku a nás táhl proti proudu..

Jel jsem v malé loďce a za mnou jako z mlh se náhle vynořovali ostatní v prastarém člunu, jako přízrak z mytologických dob. Doplul jsem až napadaným stromům a všemu, co řeka vzala cestou, dál byl tok ale již nesplavný.

Opět jsme se usídlili v nějakém městečku či vesnici nebo i táboře, kde se pak dělo cosi mystického. Co to bylo nevzpomenu, ale byl večer a v tom se z nebe ozvala hudba a píseň. Kdosi řekl, že to je pozdrav od kluka, ke kterému jedeme. Nebylo mi jasné, jak je toto možné vytvořit a někdo mi vysvětlil, že se na nás jednoduše naladil. Skutečně, když jsme tam po nějakých zápletkách nakonec dorazili, potvrdil nám to.

17. 10. 1986

…

O MALÍŘSKO-VOJENSKÉM SOUSTŘEDĚNÍ

Přijel jsem na malířské soustředění. Ubytovali nás v jakémsi hotele, který jako by z oka vypadl vysokoškolským kolejím. Vyfasoval jsem za spolubydlícího umělce Frantu S. Potěšilo mě to, jenže se začal ke mně chovat poněkud důvěrněji, než je v kraji zvykem a mně nezbylo než se dát na útěk. Svého úprku jsem racionálně využil k bližší prohlídce nového prostředí. Viděl jsem, že v každém pokoji je namačkáno spousta kluků. Spali všude, dokonce i na chodbách, chodbičkách a v jakýchsi speciálních kójích. Byli zde i jacísi sportovci, kteří chodili za panem JZ se dopovat vitální energií. Hovořilo se o něm dokonce jako o hlavním trenérovi.

Opatrně se vracím do našeho pokoje a nahlížím dovnitř. Franta tam není. Místo něj vchází asi dvacet hezkých holek. Projdou místností do rohu, kde je velké sklápěcí okno. Vylezou na parapet a umně sešplhávají po fasádě z druhého, třetího či kterého patra. Opět spatřím Frantu, a tak prchám k oknu taky. Skáču dolů a přidržuji se ve skoku kliček oken v jednotlivých patrech.

Potom se opět ocitám v ubytovně, opět jí procházím. V jedné místnosti leží Dobro na lehátku a čte si časopis, který Čaroděj udělal speciálně pro něj. Zdravím ho: „Čau!“ On však dělá, že mě nevidí a já mu říkám: „Tak jdi tedy do prdele!“

Asi jsem zabloudil, protože nemůžu najít náš pokoj. Potkávám grupy lidí, nahlížím do dalších pokojů, všude je ale již obsazeno. V zákrutách chodeb soustavně zakopávám o obrazy a sochy, které si umělci přivezli s sebou. Tuším, že v dolních patrech jsou ubytovaný holky, ale nejdu tam. Některé bydlí i v patrech horních. Zrovna na dvě narážím. Objímají se spolu v posteli, líbou se a profesionálně prováděj všechny další rutinní lesbické úkony. Taky potkávám svou první lásku ze střední školy. Jen na sebe přátelsky kývneme.

Sedím v jídelně, cpu se obloženými chlebíčky a sháním se po mlíku. Přichází Dobro, chová se náhle vstřícně přátelsky a chce po mně půjčit časopis Sado/Maso od Čaroděje. Já si však uraženě pamatuji jeho dřívější nezájem, nakonec mu ho ale přeci jen přislíbím, i když nevím, zda ho vůbec mám.

Nastal poslední den onoho podivného soustředění a já se poprvé dozvídám, že jsme po celou dobu pobytu měli nějaký program, o kterém všichni věděli a jen já byl tradičně mimo. Prý se vstávalo v půl šesté ráno a muselo se zúčastňovat pravidelných nástupů s lampasákama. Franta tam chodil pravidelně. Velmi mě pak potěšilo, když toto vojensko-umělecké soustředění skončilo.

4. 11. 1986

…

O HLEDÁNÍ BRÁCHY

Mám na starosti dvě malé děti, holčičku a chlapečka. Z toho se stává bratr Jirka, v době, kdy mu byly asi 4 roky. Jsme v nějakém městě, jež je současně podivným areálem, ZOO a bytem v jednom. Náhle zjišťuji, že chlapeček zmizel. Procházím místnostmi a volám ho. Ptám se tedy holčičky, ta ví jenom, že se urazil a odešel.

Bloudím sám sídlištěm, až přijdu na stanici VB. Nahlížím do jedné z místností, kde je spousta policajtů provádějících hygienické úkony. Jeden se ptá, co chci, a potom mě posílá k velitelovi. Ten vyslechne můj problém a pošle mě sednout si do čekárny. Za chvíli mi posílá koblihy se šlehačkou a mezi tím vyšetřuje. Sotva sním tři koblihy, dovídám se, že brácha je na hlavním nádraží.

Vyjdu na ulici a koukám, že přede mnou se týčí tribuna a hraje dechovka. Kolem probíhá politická slavnost. Pochodují tam malé děti s učitelkou a zpívají revoluční písně. Náhle do toho vpadne dechovka s úplně jinou melodií a děti zmlknou.

Já však přemýšlím, jak se dostat na nádraží. Vedle mne se objevuje otec a ke všemu začíná lejt jak z konve. Za chvíli jsme totálně mokří. Radím mu, ať si rozevře deštník. Ten je děravý a neforemný, ale aspoň trochu pomůže. Běžíme v dešti a zjišťujeme, že na nádraží asi do rána nedoběhneme.

24. 11. 1986

…

O VLAKU A STRAŠIDLE

Opět jedeme s D. někam vlakem. Na jedné stanici ona náhle vystoupí a já, neboť jsem myslel, že až na další, tak to nestíhám a z plošiny vzdalujícího se nákladního vagonu ji pozoruji, jak to míří rovnou k nádražní budově. Vůbec si nevšimla, že s ní nejdu. Obávám se, že až to zjistí, že propadne panice, proto dál stojím na plošině a snažím se na sebe upozornit máváním.

V jednu chvíli ji jakoby zachraňují nějací vojáci či policajti. I vlak nakonec zastavuje kousek od nádraží. Rychle jsem vystoupil a přiběhl k ní, ona si však za celou dobu nevšimla, že jsem s ní nešel.

Přicházíme k nějakému baráčku, či spíše větší chatce s verandou. Koukáme, že tam máme sousedy, kteří v plážových křesílkách snídají na verandě, byli to lidi, co v jiné realitě bydlí nad námi. Vevnitř objevuji dva menší pokojíky a přemýšlím, jak v nich udělat patro na spaní.

Jsem teď sám a pomalu se setmělo. Náhle mám nepříjemný pocit, že je zde se mnou ještě někdo další. Vždy otevřu nějaké dveře a zašermuji pěstmi do tmy, ale nic se neděje. Potom si stoupnu za dveře a číhám. Vtom se ale samy pootevřou, někdo či něco neviditelného tam skutečně je. Prudce nahmátnu do tmy, uchopím to a vtáhnu dovnitř do světla. Jelikož mám pootevřené okno, tak s myšlenkou, že to cosi z něj rovnou vyhodím, smýknu s tím na parapet. Vidím, že to je jen jakýsi božíček, štípnu ho tedy do prdele a on slibuje, že už nebude více strašit.

23. 11. 1986

…

O ZJEVENÍ PANNY MARIE V MEDUGORJE

Rozhodli jsme se s D., že se podíváme do Medugorje v Jugoslávii, kde se údajně od roku 1981 zjevuje Panna Marie.

Přijeli jsme autobusem do značně rozlehlé vesnice. Skrz ni vedla silnice, která se serpentinovitě vlnila po úbočí kopce dolů. Potkávali jsme cestou nejrůznější lidi. Byli to převážně staří. Někteří nám ukazovali kopec, kde ke zjevení došlo. Procházeli jsme vesnicí dolů ke kostelu. Byla v něm právě mše. Ptali se nás, zda nezajdeme za Vickou, jednou z malých vizionářek. Odpověděl jsem, že už to bohužel nestihneme, protože v sedm večer nám jede poslední autobus zpátky.

…

O ZADRŽENÍ NA LETIŠTI

Máma měla někam letět, tuším do Bratislavy. Připojil jsem se tedy k ní a v letištní hale zakoupil letenky, tam jsme pak čekali na své letadlo. Povšiml jsem si, že tam mají přístroj, který názorně ukazuje, jak je letadlo od letiště ještě vzdáleno. Když už to bylo jenom 500 metrů, objevilo se na obloze a za malou chvíli stálo kousek od nás.

Tu se však odněkud vynořil nějaký chlap v civilu, který nás legitimoval a chtěl potvrzení o našem zdravotním stavu. Bylo zcela evidentní, že mu jde o to, abychom nikam neodletěli. Ať jsem mu nadával, jak chtěl, tupě před námi stál a nechtěl nás pustit dál. Za chvíli letadlo odletělo a on v pohodě odešel. Šli jsme tedy navštívit Jara, který tam pracoval v jedné z prosklených kukaní, upoutal mě však svým velmi mladistvým vzhledem.

…

O MOTELE A BRATŘÍCH

Byla to nějaká luxusní ulice s hotelem a luxusními restauracemi. Také bylo vidět nějakou přehradní nádrž s podivnými konstrukcemi. Pohyboval jsem se tam s Jirkou a Vlaďou, kterým mohlo být tak 3–5 roků. Občas z nich někdo spadl do vody, ale opět se vysoukal a nic se nedělo. Potom se někam vytratili.

Hledal jsem nějaké bydlení. Vešel jsem do jedné z restaurací na rohu ulice, kde hrála hudba, byla luxusní a soukromá. Z toho mi došlo, že se nejspíš nalézám někde na Západě. Že jsem v Německu mi upřesnila až budova nemocnice. Byla moderní a z tlustého skla do hněda zabarveného. Na zdech bylo vidět symboly hadů a vah.

S nějakým člověkem jsem zamířil kolem druhé restaurace. Tam již hudba nehrála. Restauratér mi vysvětlil, že mají rozbitý gramofon. Nějaký člověk hned začal něco vzadu opravovat a já předstíral, že opravuji rovnou ten gramec. Napřed jsem s ním různě pohyboval, ale nakonec ten chlap vzadu ho opravil a restauratér nám proto nabídl nocleh zdarma.

Šel jsem hledat bráchy. U hotelu stál seřazený dav lidí k odjezdu autobusem. Objevili se tam i oni a společně jsme se vypravili na dotyčnou recepci. Nikdo tam však již nebyl. Náhle to kolem vypadalo jako socialistický oprýskaný hotýlek. Očumoval jsem za pultíkem zavěšené klíče, abych se ubezpečil, že mají stále volné pokoje. Přišourala se šatnářka a nevrle mi jeden podávala, nejspíš donucená svým šéfem. Při pohledu na dva malé brášky podotkla, že dává přednost velkýmu Jarovi.

8. 12. 1986

…

O INTERNÁTĚ A DIVADLE

Navštěvoval jsem nějakou školu a bydlel na internátě či kolejích. Byla to celkem malá místnost, ale bylo v ní narváno až 6 nemocničních postelí, oddělených od sebe jen malými nemocničními stolky. Celkově to nemocnici dost i připomínalo. Moje postel byla třetí v řadě.

Odněkud jsem se vracel do svého pokoje a tam vidím spoustu lidí. Čekal tam i otec a byl už na odchodu, protože jsou prý rodičovské schůzky. Pak se proměnil v matku s malými bratry. Je mírně autoritativní a taková vnitřně pevná.

Jsem zřejmě trochu uvolněný výrostek, protože když sedíme na schodišti u vstupu, koukám, že tam jde jakýsi chlap, nějaký Bek, či který to herec. Já k němu příběhu a děsně jej seřvu a vyhazuji ze školy. On poslušný strachy vybíhá ven a neví, co se děje. Já se chechtám a mám z toho legraci. Potkávám také pana A., který se přišel vyptávat na svého syna Mirka. Je však z něj takový shrbený mrzáček a já si v duchu říkám, že to z něj asi udělalo to mocenské pracovní postavení hlavního architekta Brna.

Cítím se obdivuhodně lehce a elegantně přeskakuji nejrůznější zábradlí i lidičky a chvílemi se mi daří chodit i po kolmé stěně, což mě uspokojuje. Rozhoduju se ještě se dvěma kluky a dvěma dívkami, které si vybírám dle talentu i vzhledu, že budeme hrát divadlo. Skutečně má každý z nich nacvičené nějaké číslo, ale dohromady nejsme s to dát nějaké ucelené vystoupení. Máme již vystupovat a stále ještě nevíme, co předvedeme. S vnitřními rozpaky hledáme své jeviště, procházíme sálem plným lidí, ale ty zde jsou kvůli nějakému oficiálnímu divadlu. Dál následují už jen místnosti, ve kterých se nachází jakési environmenty, vytvářejících dojem malých divadélek s kulisami a herci, a jako by to byly normální pokojíky, kterými lze procházet.

Nalézáme nakonec i svou scénu, kde asi dvacet lidí čeká na naše představení. Vůbec netuším, co přijde, ale k mé úlevě se pouští nějaký film, který pouze komentujeme. Jsou tam zajímavé záběry, ve kterých vystupujeme a jsou umístěny třeba i tři vedle sebe. Mají tak vytvářet jakýsi dojem, o kterém ale trochu pochybuji. V jednom záběru dívka z naší party vystupuje v nějakém dechovkovém souboru coby sufražetka. Vidím, že diváci ale začínají být zklamaní, neboť přišli přece na divadlo. Zkouším to alespoň zachránit divadelním efektem, že vplavu na pódium, za plátnem se otočím a plavu proti divákům. Pak tam každý z nás ještě něco předvede a snu je konec.

…

O AFRICKÉM OSTROVĚ

Octl jsem se na nějakém ostrově v oceánu, někde na jihu, kde je teplo. Skutečně to zde vypadá docela africky, přede mnou moře a tam ostrov hustě porostlý stromy až přímo k pobřeží. Říkám si, že zde asi slovenský grafik Brunovský čerpá svou inspiraci a já náhle držím v ruce i diapozitiv jeho obrázku. Jsou na něm vyobrazeni černoši či jakási zvířata. Jeden je v moři zcela vpravo od ostrova. Sen je totiž zcela panoramatický, což jsem zapomněl z kraje sdělit.

9. 12. 1986

…

O MÁGOVI KRŮTILOVI

D. byla mrtvolka, malá a skrčená. Jak jsem ji však zkoumal, už to nevydržela a byla nucená sebou stále víc vrtět. Mé myšlenky ji rozhýbávaly, až byla téměř již v pořádku. Pak jsme šli v Přerově po chodníku domů.

Tam nás však na kole předjel pan Krůtil, všiml jsem si, že má řídítka – berany. Když nás míjel, zvolal, ať k němu přijdu na návštěvu. Zazvonil jsem tedy u něj. Za chvíli mi otevřela jeho manželka v noční košili a on nahatý stál vzadu a narychlo se obaloval kusem plátna. Pak rychle skočil do manželské postele, kde se úplně zahrabal do peřin. Oba mi vyčetli, že jdu tak brzy po ránu a byli překvapeni, že jsem vůbec přišel, když jsem u nich předtím nikdy nebyl.

Krůtil mě zavolal k sobě do postele, což znělo poněkud divně, ale všiml jsem si, že tam má jakési matematické tabulky a nějaká čísla. Potom nakreslil geometrický obrazec, do něhož vepsal čísla. Byl to čtverec, na jehož každý roh přiléhala kružnice, v níž bylo číslo napsané. Pamatuji si jen jedno č. 88 a mělo mít jakýsi mystický smysl, týkající se nějakých duchů severu a západu, či něčeho takového. Bylo náhle cítit, že v tom diagramu se něco děje, něco tam proudí.

10. 12. 1986

…

1987

ÚTĚK PŘED BANDOU

S D. jsme se šli projít do večerního města a zaujala nás zajímavá stavba. Byl to spíše takový klikatý monolit a částečně vypadal jako čínská zeď a částečně jako řada starých baráků či jen hradba.

Dole pod námi se kdosi objevil. Snad jsme mu něco provedli, o čemž jsme neměli tušení, a začal nás pronásledovat. Šplhali jsme se po fasádě nahoru, kde byly jen malé výstupky či nepatrné chodníčky. Stále se nám však nedařilo se pronásledovatele zbavit, dokud jsme nevlítli dovnitř.

Byly zde staré zaprášené byty, do nichž snad za posledních 50 let nikdo nevstoupil. Pronásledování tím však nekončilo, a dokonce jsme se nějak rozmnožili my i naši pronásledovatelé. Dalo se nyní uniknout jen okny, ale pronásledovatele jsme měli stále v patách. V jednu chvíli jsem již nemohl běžet, tak jsem předstíral, že jsem omdlel. Moc to nepomohlo, neboť nepřítel, velký a trochu mi povědomý chlap, si dřepl ke mně a čekal, jestli se nepohnu. Taky do mě pro jistotu trochu zašťoural. Toto se již nedalo vydržet, tak jsem začal předstírat, že se překvapeně probouzím.

Pronásledování tedy pokračovalo dál. Opět jakýsi starý byt a my hledali únikový východ, nikde však nebyl k nalezení. Nakonec jsme tedy vybourali malé okénko, kterým jsme se pokusili protáhnout. Pak ale došlo už k přímému střetu s nepřátelskou bandou. Zručně jsem se oháněl kudlou, abychom se vysekali z obklíčení, někteří padli, jiní si situace téměř nevšímali, dokonce ani někteří, do kterých jsem právě vrážel nůž, snad to zaregistrovali až po druhé či třetí ráně.

…

O ÚTĚKU CHODBAMI

Pohlédl jsem do mraků. Byla už téměř tma, ale na obloze jsem rozeznával siluety bombardérů. Letěly hrozně pomalu a byla jich plná obloha. Na zem začaly dopadat bomby. Některé vybuchly, jiné ne. Na jednu takovou jsem narazil a snažil se ji od sebe odhodit co nejdál, ale opět nebouchla. Zkusil jsem to ještě jednou a nic. Stáli tam nějací mladí, tak jsem je varoval. Usoudil jsem, že musím utéct. Věděl jsem, že jednotlivé domy jsou propojeny okny, otvory, sklepeními a chodbičkami. Chtěl jsem se dostat z tohoto ghetta pryč na svobodu.

Někde na Václaváku jsem ještě s někým vlezl do jednoho z domů a chtěl projít do vedlejšího a tak dál. Myslel jsem, že budu tak nejlépe při útěku skryt. Nepřítel nás však okamžitě zaregistroval a my začali bezhlavě i s dalšími prchat. Vlítli jsme do sklepa a narazili na nějaká dvířka. Octli jsme se v labyrintu. Zvolili jsme ty nejméně nápadné dveře a dostali se jimi do další chodbičky. Chodbičky svým rozměrem odpovídaly přibližně umývárnám ve vlaku. Prodírali jsme se jimi vpřed s pronásledovateli v patách.

V jedné chvíli jsem vylezl otvorem pod schody v budově nějakého ministerstva. Běžel jsem po rozlehlém schodišti, probíhal úřadovnami a skrýval se i před ministerskými úředníky. V jinou chvíli jsem se skrýval v jakémsi výklenku a tu jsem objevil nějaká tajná dvířka. Slepě jsem do nich vběhl. Asi jsem si to ale špatně spočítal, protože po tak dlouhém útěku jsem vylezl opět na Václaváku a „ven“ se mi tak nepodařilo dostat.

V místech, kde stojí bufet Koruna jsem nyní uviděl hotel. Vypadal jako vytepaná mísa či pohár. Znal jsem to uvnitř. V 1.patře byla kavárna. Už jsem v ní seděl v jednom ze snů. Tentokrát ještě s více lidmi jsme ale zamířili hned na WC, odkud se jevila nejideálnější úniková cesta. Proklouzli jsme opět dvířky, abychom se vynořili na jiném hajzlu. Tak jsme prostupovali opět řadou domů. V jednom z baráků jsem se musel nasoukat do otvoru, který byl široký, jako moje hlava. Pomalu jsem se soukal do hloubky jakési spáry, kde jsem objevil nová dvířka. Tady už bylo volněji.

A zase útěky s pronásledovateli. Všiml jsem si, že se mění. Jednou jdou po mně záměrně, jindy čistě náhodně se na mě nalepí. Také průlezy byly různé. Některé jsem mohl ovlivňovat svou vůlí, jiným se podřídit. Člověk by nevěřil, kolik je všude průchodů, a tím i možností průniků, a na jak nečekaných místech se nalézají, a také jak jsou současně i prázdné, nejisté a zavádějící. Prchal jsem tak až do rána, a přestože jsem nikam nedoběhl, chvílemi jsem už v tom soustavném unikání spatřoval i jistý pocit svobody. Být na permanentním útěku ze svobodné vůle.

1. 2. 1987

…

O KAPITÁNU SANČOVI A UNDROŠU

Seděl jsem ve společnosti undergroundových přátel a náhle se mezi námi objevil kpt. ČSLA Sanča, můj podřízený ze Skautu. Byl velmi přátelský, družný a velice se zajímal, co se to vlastně dnes děje, včetně zájmu o mé duchovně mystické názory. Já se však před ním snažil, co nejvíce věcí utajit, jenže pak mi ukázal časopis, kde mu vychází populární seriál o záhadách a tajemství ala Ludvík Souček. Také mě pozve na přespání u něj a já to musím z nějakého důvodu přijmout. Nemůžu však usnout, zoufale se převracím na lůžku, až se nakonec rozhodnu odsud prchnout.

Letím si to přes nějaká pole a jezera, vracejíce se tak k undergrounďákům. Jenže Sanča se tam opět objeví, tváří se vyčítavě a ještě zvědavěji. K jeho prospěchu je však třeba říct, že je velmi korektní ke všem mým názorům, které konformní rozhodně nejsou. Já se však poněkud děsil jeho publikační činnosti, neboť vše se v ní snažil vysvětlit ryze materialisticky.

Nakonec jsem ale pocítil soucit nebo snad i pocit viny, že se takto chovám k příteli z dětství a rozhodl se na noc k němu vrátit. Cválal jsem onou krajinou chvílemi na koni, chvíli i metrem, a dokonce jsem chvílemi i letěl, vyřešit tak tuto osudově snovou záležitost.

7. 2. 1987

…

O ŠELMÁCH V SOKOLOVCÍCH

Přijel jsem na návštěvu k tetičce na jižní Slovensko. Když ale vstoupím do jejího dvora, běhá tam lev spolu s tygrem. Jsou sice na řetězu, ale ten je asi dvacet metrů dlouhý. Zjišťuji, že je tam také nějak moc lidí, mimo jiné i prof. Smetana z akády. Přestávám se obou šelem bát a docela si je i zamiluji.

1. 3. 1987

…

O PRAŽSKÉM METRU

Vraceli jsme se s D. odněkud do Prahy. Vypadalo to, že i po dlouhé čase, dokonce se zdálo, že jsme tu i poprvé, a tak jsme konfrontovali své představy o ní se skutečností. Lidé kolem nás se jevili jako cizinci. Ptali jsme se jich, jak se dostat na Vinohrady. Poradili nám metro a vystoupit druhou zastávku na trase.

Tak jsme tedy jeli a chvílemi z vagónu zahlédli i město venku. Nicméně jízda se nám zdála přeci už jen nějaká dlouhá, neboť jsme projeli téměř již celou Prahou a teprve někde na konci na periférii byla 1. zastávka. Jeli jsme dál až jsme dorazili do nějakého města na Slovensku s moderními, avšak betonovými sídlišti. Tam nám oznámili, že musíme zpět, jenže my se nedokázali orientovat ve všech těch jízdních řádech a tabulkách a neznali jsme ani směr jízdy.

D. se mi někde mezi lidmi, kteří nastupovali do vagónu, ztratila. I já jsem byl někde vmáčknutý mezi nimi. Kupodivu jsme se však ve vagónu opět nalezli. Jeli jsme tedy zpět, a já se náhle uviděl na střeše metra, svištícího si to podzemním tunelem, když tu mi náhle došlo, že se jen dívám na dětský stavebnicový vláček.

15. 3. 1987

…

O GILOTINOVÁNÍ ALEŠE

V domečku, v němž jsem bydlel, jsem předčítal známým úryvky ze svého románu, nejspíše Eposu o státu P. Přišel i Aleš O. Později se však dozvídám, že Aleš je jat a obviněn z nějaké kontrarevoluční činnosti. V místnosti, ne nepodobné školní třídě, stála gilotina. Ve třídě byli shromáždění lidé, většina mladých včetně několika spolužáků z vejšky.

V tom již kati přivádějí Aleše a mě překvapuje, jak je klidný. Když mu položili hlavu do přístroje, udělalo se mi z toho špatně a musel jsem poodejít k oknu. D. na mě s úsměvem pohlédla, ale to již zasvištěl nůž gilotiny a prudce dopadl na špalek. Se zavřenýma očima jsem očekával, jak jeho hlava odlétne a vystříknutá krev nás všechny pocáká. Ticho. Otevřel jsem pomalu oči a uviděl, že se Aleš zvedá zpět na nohy. Břitva zasvištěla totiž kousíček vedle něj.

Nejprve jsem zůstal udiven, ale pak jsem se pohoršil, že to celé byla jen jakási habaďůra. Pak mi jeden vyšetřovatel řekl, že jim Aleš vše doznal, kde kdy kdo s kým, takže to vše bylo jen naoko a jako. Snažil jsem si ještě vzpomenout, co jsem mu kdy napovídal a jestli mě tím neohrozil.

21. 3. 1987

…

O PODZEMNÍM LABYRINTU

Postupoval jsem obezřetně nějakými temnými a vlhkými sklepními chodbami. V jednom z koutů jsem měl vlastní obývaný sklep. Nevěděl jsem však ani kde ho najít. Sklepní labyrint byl poměrně rozsáhlý a zvláštní. Vyvolalo to ve mně obavy, abych v něm nezabloudil, proto jsem hned na prvním schodišti vystoupal na povrch.

Ocitl jsem se rázem v jakémsi velkém městě. Opět jsem sestoupil tedy do sklepení, teď jsem se zde vyznal již o něco lépe. Později jsem tam zavedl i více lidí včetně D.

Ocitli jsme se v obrovitých sálech a já si uvědomil, že nad námi se nachází jezírko, které jsem prve na povrchu spatřil, a které jsem chtěl přejít po něčem jako pěnových výstupcích. Tento nápad jsem posléze vzdal, neboť jsem uviděl, že pěna se začala zvolna rozpouštět.

Nyní jsem došel až k sálu, kde stály pulty s potravinami. Byla to samoobsluha. Lidé si v ní sem tam něco brali, ale prodavače jsem nezahlédl. Vypadalo to tedy, že je to zdarma, já však tam nic brát nechtěl. Teprve po odchodu jsem v jednom velkém sále nějakou prodavačku zahlédl u kasy.

Opět jsme s pár lidmi vystoupili na povrch a já se marně ohlížel, kde je D. čekal jsem ještě, zda nevyjde také ven a zmocnily se mě obavy, že zabloudila v podzemním labyrintu. Vrátil jsem se tedy po schodech zpět a začal jí v labyrintu hledat. Nakonec jsem ji přeci jen spatřil na jednom schodišti ustrašenou a opuštěnou stát. na sobě měla vínové šaty s černými vzory. To mě trochu překvapilo, protože mi někdo před tím říkal, že ji někde dole viděl jít ve žlutých šatech. Po improvizovaném bloudění jsem ji nakonec vyvedl ven.

Ocitli jsme se v obchodě s foťákama a s potěšením jsem zjistil, že mám v kapse tlustší balík peněz (asi 3 tisíce Kčs) a právě si kupuji luxusní barevný zvětšovák na fotky, který měl v sobě nějakou automatiku, a dokonce i projektor. Chvíli jsem se obával, že mi na to nepostačí prachy a D. mě uklidňovala. Posléze jsem zase zjistil, že to nepobereme do rukou, takže jsem vyšel ven hledat nějaké taxi. Měl jsem smůlu, protože okolo žádný právě nejelo, i když ulice byla zaplněná auty. O kus dál či níž jsem si povšiml, že se tam nacházejí garáže a v nich uvidím zaparkovanou taxi dodávku, u které ale nikdo nebyl. Přicházeli ke mně nějací lidé, což mě vyrušilo a probudilo.

22. 3. 1987

…

O MÉ HLAVĚ V TLAMĚ PARDÁLA

Vyšel jsem na zápraží. Ke mně přicházejí tři muži. Vypadají násilnicky. Podávají mi jakousi formu s písmeny a vynucují si, abych jim ji odlil. Chtějí prý něco tisknout. Co nejpřátelštěji jim vysvětluji, že to nelze uskutečnit.

Jsem na návštěvě u Zubaře. Otevřu náhodně nějaké dveře a vidím za nimi černého pardála. Chci je rychle zabouchnout, ale pardál je jedním skokem u nich a vyvrací je. Vrhá se na mě a moje hlava se rázem ocitá v jeho tlamě. Ležím na zemi pod ním a cítím stisk čelistí. Kupodivu je jemnější, než jsem čekal. Vidím z tlamy ven a snažím se volat o pomoc. Otec se nade mnou sklání a říká, že mám vydržet. Pardál prý dostal křeč a nemůže tlamu rozevřít. Navíc už není černý. Stal se z něj skvrnitý levhart. Ten se snaží uvolnit tělo, natahuje ho na podlaze a čeká až křeč čelistí poleví. Ležím vedle něj, hlavu v tlamě. Podivuji se, že mohu dýchat, ale tísní mě toto vězení. A stále čekám...

7. 4. 1987

…

O PANELOVÉM SÍDLIŠTI A PRONÁSLEDOVÁNÍ

Procházím mezi kopci rozvrásněnými panelovými bloky a betonovou džunglí obřích stavenišť i panelových monolitů, které se rýsují někam až k horizontu. Hledám jakousi cestu, někoho potkávám a někam jdu. Pak se k tomu přidá pronásledování a já se snažím uniknout. Jsem takto zaháněn až do jakýchsi záchodků a koupelen. Nebojácně se na útěku snažím protáhnout těmi koupelnovými okýnky a slézt pak dolů po fasádě. Jenže ty jsou moc malá a já se jima neprotáhnu. Pronásledovatelé se nezdají být vyloženě zlí či agresivní, spíš umírněně tvrdohlaví a hlavně tupí.

Později s nějakými lidmi kráčím po kopci, kde vede spirálovitě se vinoucí cesta po jeho homoli.

8. 4. 1987

…

O LONDÝNSKÝCH RYBÁCH

S D. zjišťujeme, že jsme se ocitli v Londýne. Mám však trochu strach, že se mi to jen zdá. Procházíme nějakými ulicemi, kde potkáváme spoustu mladých, většinou vlasáčů, výstředně oblečených. Jeden z nich měl na sobě kárované sako a šedý pracovní plášť.

Pak vystupuji po schodišti jednoho domu stále nahoru až jsem u půdy. Nějaký mladík se mě ptá, koho hledám a já si uvědomuji, že jdu navštívit Comiho a přešel jsem jeho patro. Vrátím se a Comi mi otevírá dveře, z kterými vidím velkou halu. Jsou tam nějací lidé a každý z nich se něčím zabývá.

Potom jdu dál ulicemi Londýna. Spatřím tam nějaké velké betonové nádrže s vodou a v nich nesčetné množství ryb. Jsou to nějaké dravější a agresivnější – štiky, úhoři a jiné. Jsou jich tam opravdu tisíce. Občas přijde rybář a nějaké uloví. Fascinuje mě ta podívaná.

Později potkávám jakéhosi člověka, který má jistou moc, snad nějaký zaměstnavatel. Právě vytýká jinému mlaďochovi, že to neumí. Co to má být, to ale fakt netuším.

Nakonec se ocitám v menším prostoru, možná v pokoji, možná ve vlakovém kupé. Tuším, že tam je i Pablo a zcela jistě se pohybuji v nějakém zmateném chaotickém dění. Vidím jen se na pavučině houpat asi 5 cm pavouka. Je již mrtvý, a snad to není ani pavučina, ale silon. Chci jej odstřihnout, protože D. děsí.

9. 4. 1987

…

BRUSLENÍ

Nazul jsem si brusle a začal jezdit po nějakém náměstí i přilehlých ulicích elegantními obloučky a piruetami. Jsem nadšen tímto pohybem a cítím se nespoután kočičí dlažbou ulic.

11. 4. 1987

…

O BOULDERINGU

Ovlivněn boulderingem (šplháním po skalách a fasádách bez jištění) zazdálo se mi, jak jsem začal šplhat po hladké téměř sklovité homoli, přičemž mnou pronikala nevšední radost z tohoto sportu.

Byl jsem už dost vysoko, když jsem pohlédl dolů a začal nechtěně sjíždět po ultra hladkém povrchu. Vzhledem k výšce to bylo dost nebezpečné. Pokusil jsem tedy zaseknout chodidlo do kolmé stěny a skutečně se mi to i podařilo, přičemž jsem zjistil, že pod jako by speklou slupkou je drolivější hmota, do níž se lze nohou zaseknout. Takto se mi již dařilo opět vystupovat vzhůru, což jsem nadšeně činil.

Když jsem tím místem procházel později s nějakou skupinkou, zjistil jsem, že se jednalo o jakousi sýpku a dojem homole navrchu vytvářela hromada zrní, avšak nějak sklovitě spečená.

13. 4. 1987

…

O ATELIERU FOJTÍKA

Uviděl jsem se v malém, ale krásně zabordeleném atelieru u malíře Fojtíka. Bylo zde několik asi 2metrových pláten, navzájem si podobných, ale poměrně zajímavých. Byla to většinou zátiší, avšak abstraktně pojatá.

Jedno z nich jsem maloval nakonec i já, přičemž jsem pociťoval radostné rozechvění a jakousi emoční naplněnost. Když jsem přejel špachtlí po rozmydleném podkladu, vytvářela se krásná struktura. V tu chvíli se mi rozevíraly také další možnosti tvorby i jasná cesta, kudy se ubírat dál, a toto naplňovalo nitro výtvarníka téměř rajskou blažeností. Uvědomoval jsem si také, jak je možné zobrazovat tu nesmírnou plnost prostoru v kontaktu s realitou. Byl tam se mnou ještě další výtvarník ze Smetanova ateliéru na AVU.

14. 4. 1987

…

U JZ

Byla neděle a já přišel navštívit pana JZ. Seděl tam již kolega Roman, a bylo poznat, že k sobě chovají přátelské sympatie. Uvelebil jsem se uvolněně na kanapi, jenže jsem vycítil, že tam chtějí být sami. Odešli do vedlejšího pokoje, kde JZ Romana začal léčit. Když se vrátili zpět, bylo na první pohled znát, jak je R. kompletně vyrovnaný. Pochopil jsem však, že jsem se tam vecpal svévolně a pouze jejich zdvořilost nedovolila, aby mne ihned vyprovodili. Zvedl jsem se, že tedy půjdu. Nikdo mě nezadržoval.

15. 4. 1987

…

O ÚTĚKU NA ZÁPAD

Nalézal jsem se na zalesněném kopci. Pod ním byl sráz a dole tekla široká řeka. Za řekou byl pověstný Západ. Přes řeku vedl most, jenže v jeho půli stáli čeští pohraničníci se samopaly.

Chtěl jsem na druhou stranu a nenapadlo mne nic lepšího než si sednout rozkročmo na most, nohy mi visely každá po jiné straně zábradlí dolů, a zběsilou rychlostí jsem takto ručkoval vpřed. Došlo mi však, že se strážím nevyhnu, a tak jsem stejnou rychlostí vycouval zase zpátky.

Lesem se potulovali různí mladíci. Mezi nimi i muzikant John Black Sahara. Oznámil jsem jim, že za řekou je Západ a mnozí se pak pokoušeli přes řeku nějak dostat. Později jsem je uviděl zajaté, kdy čekali v poutech na basu. Byl to příšerný pocit. Některým se útěk přesto podařil. Myslím, že právě Saharovi, i když ani to nebylo jisté, protože jeden ze zatčených se mu dost podobal.

Na zalesněném kopci z naší strany se začala míhat podivná individua. Byli to ostří hoši, typičtí vrahouni. Jedním z nich jsem byl napaden. V nastalé rvačce jsem ho ale oddělal. Vynořovali se však další a další a já kupodivu v soubojích tělo na tělo hrdinně stále vítězil. Mé ninjovství však bylo poněkud znavující a padouši nebrali konce. Navíc po první jejich skupince se objevila další, značně drsnější. Mstili se i za své padlé soudruhy. Zápas byl ještě urputnější a já už do nich bezohledně vrážel kudly hlava nehlava. Nakonec jsem je však s bravurou masového vraha vyřídil. Jenže se objevilo komando nejdrsnější. Byli to nekompromisní Asiaté a matkou jim byla džungle a vojenské výcvikové tábory. Zlikvidoval jsem je však taky i s mírným úžasem, jakýže to jsem skvělý Rambo. Jediné, čeho jsem se nakonec obával bylo, zda moje karma tohle všechno unese. Potom jsem odkráčel do jiného levelu, aniž bych překročil spásnou řeku.

30. 4. 1987

…

O KAVÁRNĚ SLÁVIA A SKALNÍM OCHOZU

Snažím se dostat do kavárny Slávia. Nechtějí mě tam však vpustit, protože je prý obsazeno. Kavárna se mi jeví poněkud odlišně od její reálné podoby. Mimo jiné má delší chodbu. Irituje mě to, neboť k ní cítím domovské právo, jelikož ve snu bydlím přímo nad ní.

Za chvíli do ní vchází větší množství lidí a já zahlédnu, že v ní bylo téměř prázdno. Nakonec si sedám u stolku a u servírky objednávám kafe. Jenže mě začne dusit oblečení, jsem v něm zachumlaný až po krk, a tak ho soukám ze sebe dolů. Servírka na mě nechápavě zírá a já jí říkám: “No co, chci se převléct do domácího oděvu.“ A skutečně mám s sebou snad župan či pyžamo.

Občas projde kavárnou nějaký avantgardní umělec s avantgardním dílem pod paží. Všimnu si, že jeden nese coby artefakt hřebíky stlučená prkna.

Později si všimnu, že po straně kavárny je něco jako galerie. Procházím jí s D. a něco nebo někoho usilovně hledáme. Na konci galerie je otevřený výhled. Je pod ním svislá skála a dole říčka. Na protější straně tohoto kaňonu jsou vidět nezřetelně domy z druhé strany ulice.

D. se tam někde potřebuje dostat a hned taky vyleze na úzký ochoz skály. Dole asi tři metry nad řekou je výstupek, na který hrdinně seskočí a já jen zírám. Chce z něj skočit přímo do řeky. V tu chvíli si uvědomím, že koryto je suché a ona to neví. Kde se vzal, tu se vzal, objeví se však pod ní další výstupek, na který umně seskakuje. Mírně se zapotácí a koukne s úsměvem na mě. Pohoda, konec snu.

4. 5. 1987

…

O VIDEU A ZÁTAHU

Přišel jsem k M. Němcovi na video. Sešlo se tam poměrně dost hostů, a tak jsme se rozhodli rozdělit do dvou skupin, do dvou místností, neboť i videa byla dvě. Nějakým způsobem jsem se dostal k obsluze jednoho z nich. Bylo to legrační, protože televize se postavila jako promítačka a promítalo se z ní na zeď. Bohužel se televize dosti viklala a páska z kazety se chvílema šmodrchala. Snažil jsem se ji nenápadně nasoukávat zpátky, ale vyžadovalo to soustavné přerušování filmu. Ostatní to začínali nelibě nést.

Ve vedlejší místnosti už měli svůj program zkouklej a čekalo se na nás. Přišel Martin, vzal televizi a postavil ji čelně téměř ke stěně. Ejhle, ono to předtím nešlo, protože se to mělo na zeď promítat jen z půl metru. Barvy na klipech hned vypadaly zblízka líp. Mělo to jen vadu v tom, že jsme přes tu bednu televize skoro nic neviděli.

Od vedle se rozhodli, že půjdou ven a na nás počkají na jakémsi opuštěném placu. Naše partička se domluvila, že půjdeme taky a zbytek že si dopromítáme venku. Němec tam postavil video na štokrle, pustila se muzika a začali jsme trsat. Při tanci někdo video srazil na zem. Všimli jsme si, že nahoře je skleněná kukaň studia a někoho napadlo, že to tedy budeme pouštět z něj na větší plochu.

Bylo by to dobrý, přijeli ale policajti a začali nás zatýkat za nedovolené shromažďování. Rovnou nás měli zavírat do cel. Z plácku se stal jakýsi sál v baráku, v němž byla taky hromada chodeb.

Spolu s D. a Viktorem jsme se snažili v nich ukrýt. Dostal jsem se na pánskej hajzl s koupelnou, skrytý za zástěnou, kde se močilo, a já se pokusil o to rovněž. Zároveň jsem však koukal přes dveře, v nichž byl průhled skrz skleněný kruh. Bylo jím vidět na chodbu. Procházely tam báby – policajtky a bachařky a slídily, kde se kdo ukryl. Na pánskej hajzl si ale netroufly.

Viktor byl ukrytý za nějakými dveřmi z dohledu okna. Já abych se líp koukl ven, jsem vystrčil hlavu zpoza vykachlíkované stěny, a vtom mě spatřila jedna bachařka. Pokoušel jsem se ještě zdrhnout do nějaké chodby, ale hlídka mě stejně dostala.

Čekal mě nepříjemný výslech a basa. Viktora tuším nedostali. Nejhorší bylo, že každý z nás měl s sebou různé osobní věci, které ho mohly usvědčovat z čehokoli. Přemýšlel jsem, co mám v tašce za nebezpečný doličný materiál a napadlo mě, že chudák Viktor ji má nabouchanou závadnými knihami. To by bylo nejvíc nepříjemný.

Náhle zazvonil telefon. Byl z reálu a já si oddych, že jsem jim nakonec zdrhnul takto.

8. 5. 1987

…

O ČS.UNDERGROUNDU

Přijel jsem se zájezdem do spřátelené socialistické země, patrně Polska. Ubytovali jsme se, či lépe vyjádřeno, rozložili si své věci na ploché stříšce nějakého periferního domečku. Pod námi se táhly uličky, starobylé a líbezně romantické, až někam k zámku na kopci. Velmi mě lákalo se tam podívat. Tvrdil jsem, že to bude asi Leningrad nebo nějaké ruské městečko a vůbec jsem se nezabýval tím, že jsme v jiné zemi. Přání je otcem myšlenky.

Pod vlivem této touhy vypravit se do oněch uliček, balancoval jsem zatím na žebříku ke stříšce, soustavně něco zapomínaje, vracel jsem se a opět odbíhal a vůbec roztěkaně kroužil kolem střechy. Občas jsem se v této roztržitosti zapomněl a kroužil i vzduchem. Ostatní spolucestovatelé o historické centrum příliš zájmu nejevili, protože jsem je později objevil v parku, kde hráli fotbal a nohejbal. Zůstal jsem tedy s nimi.

O něco později jsem se do centra vypravil s D.. Octli jsme se však v sídlištním komplexu u nějakého klubu dosti podobnému Opatovu. Jenže tenhle byl v Polsku. Koukli jsme na program, jestli nebude hrát nějaká kapela. U stolku před dveřmi stáli pořadatelé, kteří nám po chvíli nedůvěry nakonec pošeptali, že je tam nějaký speciální program, a protože jsme cizinci, tak nás pustili dovnitř.

Vstoupili jsme do klubové kavárny a sedli si k volnému stolku. Bylo tam natřískáno mladými a na plátně byl promítán film o československém undergroundu. Vystupoval v něm buď Magor nebo Čuňas, což si už přesně nepamatuji. K filmu probíhala i beseda. K našemu milému překvapení, náhle téměř ladně vplul do klubu Pablo. Byl étericky jemný, téměř průhledný. Za ním se objevil po chvíli o něco bytelnější Čaroděj. Sedli si oba k nám a Čaroděj vytáhl poznámkový blok a tužku. Začal si jako správný reportér dělat poznámky o filmu.

Bohužel do historického centra jsem se ale už onu noc nedostal.

16. 5. 1987

…

O ZAHRADNÍ KOLONII A ŽIVOLE

Vyšlo si nás několik na vycházku či výlet a došli jsme až na území zahrádkářské kolonie, velmi podobné místům mého dětství z Moravy nad strží jménem Zabiják. Někomu jsem i vyprávěl o pískové cestičce, která vedla kolem ní až dolů k řece Bečvě, a po níž jsem rád sjížděl na kole. Nyní tam už nebyla.

Bylo to vůbec oblíbené a poněkud divoké prostředí mých snů. Uvědomoval jsem si, že ty vrstvy zeminy skrývají pod sebou něco dávného, nejspíš mé dětství i mou dřívější naivní psychiku.

Někde na sever od zahrádkářské kolonie se rozprostíralo Polsko. Ukazoval jsem to V., se kterým jsme tam i mířili a cosi chtěli.

Tuším jsme procházeli i jakousi místností, v níž údajně bydlel brácha, ale mohl to dost dobře být i byt Čarodějů. ale mohl to být i Fousek, každopádně vypadal jak úctyhodná mrtvola, zaprášená a chycená rezavě šedozelenými barvami. Působilo to poněkud strašidelně, když se tato mumie začala hýbat. Překonal jsem strach a pokřižoval ji. Zjevně se jí ulevilo a chovala se již přátelštěji = zlidštěla. Někam mě nakonec i vedla, neboť jsem patrně cosi chtěl. Pak jsme se vrátili a ona mi něco vyprávěla. Snažil jsem se po celou dobu na ni vysílat pozitivní vibrace. Nakonec se začala pomalu rozpadat, ale již v míru své duše.

18. 5. 1987

…

O MÝTICKÉ KRAJINĚ, VLAKU A POŽÁRU

Stál jsem v divoké romanticky rozervané krajině. Viděl jsem kolem neprostupné lesy, skalní ochozy a převisy, bizarní otvory ve skalách, tajemné jeskyně a ze všeho čišela atmosféra mýtické prehistorie. Naše skupina prozkoumávala tento terén. Zjistili jsme, že se tu nachází i nějaká skupina „vetřelců“. Byli mezi ní různí skřeti a divní naprosto cizí a nepochopitelní lidé, kteří se do krajiny buď tajně vkradli či násilně expandovali. Jeden z nich měl podobu spolužáka z vejšky.

Při bližším ohledání terénu jsme narazili na jakési mýtické sídliště-bydliště, v němž žil kmen lidí kolem Čaroděje. Spatřil jsem tam i p. Karru.

V jednu chvíli jsem šplhal po strmém ochozu. Drolil se mi pod nohama a šutry padaly do propasti pode mnou, ale zvládl jsem to. V ruce jsem držel kalašníkova. Vedl jsem nějakou skupinu a zároveň jako bych sám byl veden. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se tady vlastně děje a kde jsem se to ocitl.

O něco později jsem zjistil, že sedím v rychlíku. Přijeli jsme na malé nádraží, kde byla pauza. Vystoupil jsem a zapálil cigáro, ale vzápětí jsem začal hledat svůj vagon v hrůze, že se vlak rozjede a já se do něj nedostanu. Byla to trpká zkušenost z jiných snů. V poslední chvíli jsem skutečně naskočil a vlak se dal opět do pohybu.

Na další stanici měl mít vlak delší přestávku a já ještě se dvěma dalšími lidmi jsme byli pověřeni něco sehnat v městečku. Objevili jsme v něm i príma hospodu. Při návratu na nádraží jsem uviděl kouř a spatřil, že hoří louka. V planoucí trávě stál kůň, kterému už začaly hořet nohy. Další domácí zvířata byla už ohořelá a zuhelnatělá. Při běhu k tomu místu jsme narazili na nějakou venkovanku a řvali na ni, ať rychle zavolá hasiče. Nějak se však k tomu její selský mozek neměl, a tak jsme požár hasili sami.

Když jsme se konečně vrátili špinaví na nádraží, byl samozřejmě náš vlak v čudu. To nás pochopitelně nasralo, protože do městečka nás poslal průvodčí. Vše ale dopadlo dobře, protože čirou náhodou jel okolo další vlak stejným směrem a my si navíc odváželi příjemný pocit z dobrého činu, který lze jak jinak zapsat i do Foglarova modrého života.

22. 5. 1987

…

O DUCHOVI A CIKÁNEČCE

Letěl jsem bravurně a dost rychle nad hlavami lidí. Bál jsem se však, že by na mě mohli začít střílet, tak jsem se snažil být maximálně nenápadný. Právě jsem prolétl tunelem metra, když jsem si všimnul, že se dole pode mnou něco děje. Octl jsem se ve velkém sále plném cikánů.

Vtom jsem uslyšel hlas nějakého ducha. Patřil matce, jejíž dcera se znovuvtělila mezi cikány. Duch hrozně bědoval a kvílel, volaje zoufale na dceru. Tlumočil jsem to ještě v letu shromáždění, a potom jsem prudce dopadl na židli. Uvědomil jsem si, že sedím obkročmo u asi dvanáctileté cikánečky. Začal jsem se omlouvat, protože jsem si nevšiml, že na židli sedí. Nemohl jsem se však z židle zvednout. Pochopil jsem, že to bude patrně ona, kvůli níž duch její matky tak řádí. Začal jsem se toho ducha bát a pro jistotu jsem proti němu nakreslil ve vzduchu kříž. Nakonec jsem dívence sdělil, že má mezi cikány poslání duchovně je pozvednout. Všiml jsem si jen, že měla atypicky špinavě blond vlasy.

7. 6. 1987

…

O SOUTĚŽI A CERBEROVI

Stál jsem na chodbách školy, obsahující v sobě prvky všech těch, kterými jsem až doposud prošel. Pod paží jsem si nesl elpíčko s krásným obalem. Stále jsem se ubezpečoval, že jsem ho nahrál já. Mělo sice na sobě etiketu Supraphonu, to však nehrálo roli. Nevěděl jsem pouze, co na něm zpívám. Přistoupila nějaká profesorka a chtěla desku vidět. Snášel jsem při rozhovoru s ní hromadu papírů a osobních věcí pod schody. Vzápětí jsem se je snažil složitě sbírat, což se mi jaksi nedařilo a ona zatím ztratila trpělivost. Pak jsem vyběhl nahoru a natrefil ředitele školy, který na mě udeřil, co tu vlastně dělám. Konečně jsem se ze školy vymotal.

Ocitl jsem se u nějaké zdi s výklenky. Byly u nich poházeny nejrůznější časopisy a výstřižky. Před zdí rostl strom. Probíhala hra na to, kdo najde ve výklencích poslední výstřižek nejnovějšího časopisu, nebo snad poslední zprávu o jakési události. Soutěž pořádala nějaká dáma pro elitní smetánku. Viděl jsem, že se spousty lidí přehrabují ve stozích papírů. Chtěl jsem je předběhnout, a proto jsem se hnal k poslednímu výklenku. Nějakým mládencům se to příliš nezamlouvalo. Zjistil jsem, že musím zabrousit až do sklepa.

Ve sklepním sále rozčleněném dřevěnými ohradami se to rovněž hemžilo hledajícími. S kamarádem Comim jsme měli dlouhatánskou tyč, kterou jsme z vrchu do sklepa zašťárali, jako do mraveniště. Hned to tam také oživilo hemžení lidiček. Vypadali jako brouci. Napadlo mě, že ze sklepa budou určitě vylézat příšery, a že bude dobré zabouchnout dveře. Pro jistotu jsme volali dolů, jestli tam někdo není, nikdo se však neozýval, tak jsme zabouchli poklop. V poslední chvíli se stačil zevnitř protáhnout škvírou akademický malíř Konvička a pánská skupina Ženy.

Seděli jsme opět v chodbě školy. Přijel jezdec na koni a kůň se sklonil k někomu z Žen. Chytl ho svými zuby jemně za nos. Polekal jsem se, že to kůň provede i mně a skutečně taky že jo. Chvíli mne dokonce držel v tlamě mezi nosem a bradou. Snažil jsem se to však statečně vydržet.

Později jsem se se skupinou lidí odněkud ubíral podvečerní krajinou. Vůkol byl vidět hornatý horizont a od černé oblohy byl odpíchnut oranžovým světlem zapadajícího slunce. Na kopcích mezi horizontem a tmou oblohy se týčily nějaké věže nebo snad menhiry a tma dosahovala až k nim. Vlevo, mírně vzadu, čněla za nejbližším horizontem trochu průzračně a přízračně Kamenná hora.

Mezi námi pobíhal obrovský pes. Snad mě někdy v minulosti trochu ohrožoval, přinejmenším jsem se ho tenkrát bál. Teď byl klidný a vedl nás k rozcestí, které symbolizovalo jakýsi návrat. Napadlo mne, že ten pes je něco mezi psem a koněm a čišela z něj vyhraněná individualita, takže to mohl být klidně i bájný pes Cerberos. Tuším, že jsme se vraceli k dámě pořádající předchozí společenskou hru. V krajině se mihla malířka a kartářka, rozhodně však mysteriózní žena, Josefína Garaiová.

9. 6. 1987

…

O ZEMI OZ A BRANCE V PLOTĚ

Začalo to na dvorku u Čaroděje. Koukal jsem tam přes plot, a ještě k tomu z dálky, a zahlédl něco, co připomínalo malířský ateliér.

Později jsme se s nima a přáteli vypravili na tradiční výlet. Přišli jsme až na vysoký horský hřeben a hluboko pod námi rozprostírala se krásná krajina. Hřeben, po kterém jsme kráčeli, jsme neviděli, takže to vypadalo, jako bychom se nad krajem vznášeli v hluboké modři. O něco později jsme se pro změnu ocitli mezi obrovskými listy lopuchů. Odhadoval jsem, že mohly být vysoké tak tři až čtyři metry a měly výrazně sytou barvu, neboť celé jaro i léto pršelo. Vypadali jsme mezi nimi jako broučci a já si všimnul, že Pigi nese v náručí miminko.

Potom jsme stoupali společně po kamenných schodech, až jsme se ocitli u branky Čarodějova domu, nicméně ale zevnitř. V brance byl vyříznutý úplně při zemi asi dvaceticentimetrový otvor. Chtěl jsem jím prolézt ze dvora, ale neprosoukal jsem se. Někomu z nás se to přitom zjevně podařilo. Ostatní jsme zmateně stáli před touto nečekanou překážkou a nevěděli si rady. Zkusil to i Pablo, ale stejně neúspěšně. Prohlédl jsem si tedy pozorněji branku a zjistil jsem, jak jinak, že má kliku. Otevřel jsem dvířka a prošli jsme ven. Začali jsme prozkoumávat plot a zjistili, že se jím dalo v jedné části normálně také projít, protože byl v tom místě suplován jen starou pohovkou a křeslem. Poodstrčil jsem je a nahlédl zpět do dvora. Uviděl jsem tam opět onen malířský ateliér ze začátku snu.

1. 7. 1987

…

O ŽIDOVSKÉ TŘÍDĚ A PAPEŽI

Putoval jsem krajinou a prozkoumával ji kolem místa, kde jsem žil. Přišel jsem až k nějaké škole nebo internátu. Přivítali mě tam nějací mladí lidé, ale nebylo to příliš přívětivé a vstřícné. Spíše naopak. Byli to židi, ale připomínali Rusy. Zjistil jsem, že mám s nimi podstoupit jakýsi jejich slovní rituál. Řekl jsem tedy něco ve smyslu, že si vážím našeho setkání. Jejich představitel byl tím pádem nucen reagovat také uctivě. Řekl tedy, že i on je potěšen. Já mu odpověděl, že je v tom případě nucen mi vyhovět v mém přání, což on s nevolí připustil a zajímalo ho, co to bude. Čekal něco složitého a materiálního. Já mu však řekl, že mě má přijmout skrz své srdce. To ho zarazilo a vzápětí se zastyděl. Nenávist roztála a všichni se začali se mnou kamarádit. Když jsem odcházel, loučili se už srdečně a dokonce chtěli, abych někomu něco vyřídil.

Vracel jsem se krajinou zpět a potkal D., které jsem svůj zážitek vyprávěl. Chtěla je také vidět, proto jsme se spolu vypravili nazpět a už z dálky je zahlédli. Mávali na nás.

Šli jsme opět zpátky a já uviděl, že u řeky se srocují lidé. Šel jsem se podívat, co se tam děje a viděl jsem, že se tam objevil papež Vojtila. Odněkud jsem vylovil 16 mm kameru.

Papež stál nyní u městské špinavé řeky přímo pod mostem a já i s dalšími filmaři jsme ho začali natáčet. To, když právě balancoval okolo mostního pilíře na šutrech trčících z vody. Byl docela pohyblivý, lidský, veselý a téměř komediální. Objevil se tam i akademický spolužák Aleš, který se snažil v řece stoupnout na nějaké prkno, ale ihned se vymáchal.

Pocítil jsem k papeži určitou úctu, ale filmařská profese mi nedovolovala ji projevit. Navíc jsem měl trapný pocit z toho, že ho filmuji detailně zblízka. Bylo mi ho dokonce líto, že musí soustavně vystupovat na veřejnosti pod takovou tíhou kamer a v každém okamžiku je sledován. Nestačil jsem téměř ostřit a clonit, abych ulovil, co nejvíc záběrů.

Potom se odebral do bazénu. Přidala se k němu Raisa Gorbačovová, jako jeho snová manželka. Papež hupnul do bazénu a chvíli se v něm cáchal. Měl jsem strach, aby mi nedošel film, ale nějak to vyšlo.

Vzpomněl jsem si, že ještě před návštěvou papeže přijela na návštěvu jakási známá židovská třída a já je měl fotit nejprve ve školní posluchárně s lavicemi stoupajícími za sebou vzhůru. Nemohl jsem je ale zabrat všechny do hledáčku, i když mi nějaká holka půjčila svůj foťák s širokáčem. Nakonec jsem je vyfotil někde venku a jen zběžně nacvakal nahodilé záběry.

3. 7. 1987

…

O BÝČICI A DŘEVĚNÝCH PANELÁCÍCH

Bloudil jsem mezi zámeckými klasicistními a barokními budovami. Snad to byla muzea. Byla hlídána hlídačkami. V některém ze sálu byl ubytován brácha Jirka. Byl tam však načerno zalezlý někde v koutě. Hlídačky tu a tam objevily poškození interiéru, které způsobil a snažily se bratra vypudit.

Octl jsem se s nějakým zájezdem v cizím městě. Vypadalo částečně westernově, ale již víc zbohatlicky. V bufáči jsem si dal k jídlu salát. Prohlížel jsem si dřevěné stylové domy alla kovbojské salóny. Dál od nich se táhla už jen prérie. Nerostla na ní žádná tráva. Stáli tam dva psi a na něčem se domlouvali. Dal jsem se s jedním do řeči a on mi řekl, že v prérii žijí obrovští býci.

Při nejbližší potulce jsem je ještě s někým skutečně spatřil na horizontu. Pes nekecal. Byli to spíš mamuti. Chvatně jsme se vraceli zpět. Jeden z býků se za námi rozeběhl a bylo jasný, že mu neunikneme. Kličkoval jsem kolem dřevěného domu. Byla to spíš jen průchozí konstrukce a nedalo se v ní ukrýt. Rezignovaně jsem zůstal stát a čekal, co se stane.

Býk se přihnal až ke mně, ale místo něj jsem spatřil pohlednou mladou dívku. Měla šaty bez ramínek a na prsou se jí prolínaly volně s kůží. Vypadalo to, jakože má obnažená prsa, ale zároveň z lesklé látky. Začali jsme se v domě beze stěn bavit. Ona chvíli angažovaně hovořila o fašistech a já si pomyslel, jestli není náhodou komunistka. Pak jsem však usoudil, že je jen nadmíru citlivá. Povšimnul jsem si, že má kolem sebe spousty barev. Zřejmě v tom domě i bydlela.

Pohlédl jsem naproti, kde stály nějaké činžáky, postupně se z nich však stávaly opět dřevěné stylové stavby. Zůstalo jen pár čtyřposchoďových paneláků. Byly však celé ze dřeva a bylo do nich zvenku vidět. V některých patrech jsem pozoroval vyřezávaná dřevěná schodiště se sochami, jinde iluminované knihovny, vše krásně expresivní, materiálově připomínající plastiky Franty Skály.

Chtěl jsem se do těch paneláků dostat, neboť v nich probíhal nějaký happening. Hlídačka tam ale nechtěla nikoho pustit, tak jsem toho nechal. Dýchalo z toho mýtično.

8. 7. 1987

…

O AIDC A VLACÍCH SMRTI

Městečkem se šířilo AIDC. Denně nemoc dostávaly stovky lidí. Rozhodli se proto ukončit život dřív, než nemoc naplno vypukne. Všichni se shromažďovali na malém nádraží, odkud je speciální vlak odvážel do „komor smrti“. Umírali tam buď v plynu nebo zastřelením.

Všichni mí známí se už postupně odebrali na smrt. Odešla i D.. Když jsem poznal, že i já jsem už nemocný, přišel jsem tedy na nádraží. Byli tam shromážděni samí mladí lidi. Prohlížel jsem si je a viděl, že jediný příznak nemoci byly zmodralé či zčervenalé skvrny na obličeji.

Přijel nový vlak. Odvážel lidi každou hodinu. Shromáždění nastoupili, mně se však náhle ještě umřít nechtělo, tak jsem se rozhodl, že počkám až na další. Mezitím se nádraží začalo opět zaplňovat. Bylo tam spousta hezkých holek a já zjistil, že jsem jediný, kdo se nedokáže s tou věcí srovnat. Nakonec jsem však odjel i já.

Při jízdě jsem si náhle vzpomněl na léčitele JZ. Vyskočil jsem z jedoucího vlaku a utíkal kamsi do dálky k panelovému sídlišti. Za mnou se hned pustila dozorkyně s pistolí. Utíkal jsem seč jsem mohl, ale ocitl jsem se obloukem zase zpátky u vlaku.

Nakonec jsme dojeli na místo smrti. Na chvíli se mi podařilo zbaběle ukrýt na WC spojeném s umývárnou, kde se měli všichni před smrtí pečlivě omýt a sprchovat. Viselo tam ještě oblečení po předchozí várce. Byl jsem opět vypátrán.

Znovu se mi s pár dalšími podařilo utéct. Prchali jsme ztemnělým opuštěným sídlištěm. Dozorkyně po nás střílela. Chtěl jsem utéct někam na venkov do důvěrně známých klidných míst. Snad se mi to i podařilo, cítil jsem se tam však opuštěn a vyvržen z kolektivu adeptů na smrt.

8. 7. 1987

…

O DIVADELNÍM TVOŘENÍ

Byl to sen plný tvořivých vibrací a nálad. Jako hlavní protagonisté se v něm prolínali Martin, Čaroděj, Pigi , Pablo a další. Na jednom z nádvoříček, podobném tomu u hospody na Rychtě, měly mít koncert Beatles. Lístky jsme neměli a abychom se tedy na něj dostali, stavěli jsme pro ně pódium. Měli jsme snahu vytvořit ho tak, aby zachycovalo náš pocit z této kapely. Šéfovala to ženská, kterou jsem neznal. Viděl jsem, že Jamaj lepí na pozadí jeviště nějaké své koláže. Martin tam taky něco plodil a já se spíš poflakoval okolo.

Potom se vše trochu posunulo jinam a šlo zřejmě spíš o hrané divadlo. Pigi měla obličej nalíčený na modro. Celá partička začala hrát své představení a každý měl svou roli. Koukám ale, že chybí publikum, přesto však všichni statečně hráli dál. Martin přidělil nějakou roličku i mně. Měl jsem zpívat strašně dlouhou písničku a bál jsem se, že si nezapamatuju slova. Oznámil mi, že se je přes noc musím naučit.

Druhý den jsem měl své vystoupení. Stál jsem na pohyblivé plošině, která se používá pro práci na fasádách. Pohupovala se kousek nad zemí. Náhle se převrátila a já současně zaslechl zprávu z rádia, že autoři mé písničky právě zahynuli. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem vlastně ani neměl potřebu divadelně exhibovat. Chtěl jsem jen být na místě tohoto dění a byl prost všech tvůrčích konceptů pro lid.

13. 7. 1987

…

O ESTEBÁCÍCH

Na jakémsi anonymizovaném sídlišti potkala D. několik známých kluků z mládí a potulovali se teď v jakémsi vysokém domě, plném hospod a galerií. Hledal jsem ji podle šatů v davech lidí, ale většinou jsem si ji spletl s jinýma. Občas jsem ji však při tom hledání potkal s někým jiným a začínala být již trochu opilá. Já však měl své problémy.

V jednom z hospodských baráků seděli dva muži a já zjistil, že mají obálku s mým jménem. Pochopil jsem, že to budou estébáci, a že mě sledují. Chtěl jsem se dozvědět, co konkrétně v obálce je. Uviděl jsem, že tam jsou mé deníkové listy a jeden z mých filosofických sešitů. Vypravil jsem se jinam, ale cestou mě zastavila hlídka VB a začala kontrolovat. Nikoli ale občanku, neboť věděli, kdo jsem.

Na jiném místě, asi to byla galerie a visely tam velké avantgardní obrazy, se opět objevili podezřelí muži v civilu. K jednomu z nich jsem přistoupil a říkám mu, že vím, že je policajt. Bránil se jen chabě a ukázal mi průkaz, že je jen ve vojenských službách. Řekl jsem mu však, že je jasnej a on už nic nenamítal.

Cítil jsem se chycený ze všech stran, a přesto se pohybující svobodně. Konečně jsem potkal poněkud již připitou D. a vypravili se spolu domů.

…

O SVATÉM MUŽI

Jel jsem s tchány autem za rodiči. Po nějaké době jsme se dostali až k nějakému sídlišti, kde se právě stavělo metro. Tady jsme se potkali s otcem. Nepoznával jsem to tu, ale zhruba se přeci jen orientoval. Cestou jsme přišli k nějakému klášteru. Vchod připomínal průjezd do obyčejného dvora. Žil zde však sv. Roger či Rodgerik. Otevřel nám stařičký mnich a pozval nás dál.

Na dvoře právě pochodovala rota vojáků z Napoleonských časů. Překvapilo mě to, někdo však říkal, že jsou to jen požárníci. Dál tu žilo už jen pár ženských. Stařec nám ukázal své lože. Byla to velká plošina na dvoře a na ní spával. Když se s námi vítal, každému tisknul srdečně ruku. I mně. Nějak jsme se však zahákli prsty, takže jsme málem upadli.

Odcházeli jsme, když tu se odněkud vynořil Marcel P. a uctivě se něco starce ptal. Svatý muž mu odpověděl: “V příštím vtělení budu trávou a rostlinami, abych mohl přinášet ticho.“

Po cestě jsem si všiml, že otec je ověšen taškami, tak jsem mu dvě vzal, nevěda, zda mne takto k altruismu pozměnilo setkání se svatým mužem.

…

O AMERICKÉM TRIPU

Jsme s D. v New-Yorku a stojíme u metra. Je to babylon nejrůznějších lidských typů, mraveniště archetypálních staveb. Potkáváme tu Čaroděje a následně pochopíme, že jsme všichni emigrovali. Ptám se ho, jestli se vrátí do Česka a on říká, že se mu tu líbí, a že se cítí konečně volně. Rozhoduju se tedy, že se nevrátíme ani my.

Zpočátku mám problém s angličtinou, ale časem se to nějak vstřebává. Je tu rovněž spousta inteligentních psů jakoby moudrých psích bohů s hlubokou psychikou.

Bydlíme s D. v nějakém hotele a vypadá to, že máme děťátko. To však umře. Musíme ho pochovat tajně, protože se bojíme jakýchsi strážců. Když dáváme poklop na rakev, mám obavu, jestli jsme malé tělíčko nějak neskřípli. Pro jistotu víko znovu sundám a něco se mi tu nezdá. A skutečně děťátko se snad pohnulo. Vidím, že má podivně svrasklou kůži. Vtom ale z rakvičky vyskočí vzteklý čokl a škrábne mě na krku. Nevím, zda není náhodou mrtvý a neinfikoval mě. Nevím dokonce zda jsme měli dítě nebo čokla.

Sedíme na lavičce u jedné betonové krychle. Přisedají si k nám podivná individua, někteří ještě děti, míšenci, snad že mexikáni. Chtějí nás vyprovokovat ke rvačce. My však do držky dostat nechceme a snažíme se jim jejich úmysly slušně a lidsky vymluvit. Apelujeme na city a oni si myslí, že jsme z nich posraný. A my asi jsme. Zahlédli jsme totiž, jak za bílého dne přepadají na ulicích lidi a nikdo jejich obětem nepomůže. Působí jako zlí démoni vybírající si náhodné chodce.

Dítě zase žije. Je ale hrozně maličké. Má přitom hlubokou inteligenci. Já však mám podezření, že si to mrtvé tělíčko vypůjčil a oživil nějaký zlý démon.

O něco později se dostávám do české čtvrti, kde žijí čeští usedlíci. Je večer, běžím ulicí a udiveně se rozhlížím. Ulice přede mnou se expresivně rozevírá, ale fasády domů, obchody a vinárny se jeví chladně nepřístupné jakoby za měděnou clonou. Potom se ulice rozestoupí a vyústí na malé náměstíčko se soukromými obchůdky, nápisy napůl českými, napůl anglickými. Potkávám lidi, kterých se ptám česky na cestu. Jsou slušní, ale ostražití a odtažití. Hledám nějaký hotel a ocitám se u stanice metra jako na počátku.

23. 7. 1987

…

O ČIŠTĚNÍ 3. OKA

Potkal jsem shrbeného fousatého muže, ne nepodobného známé malostranské postavičce a opilcovi 70. let Fakírovi. Vzal jakousi trubičku či ruličku a jal se mi ji šroubovat mezi oči přímo do 3. oka. Pociťoval jsem, jak zajíždí stále hlouběji do čela, až to vyvolávalo prudkou bolest. Řekl mi, že se musím napřed ještě očistit a než začnu vidět, je třeba projít do dalších osudových událostí každodenní všednosti. Současně jsem měl dojem, jako bych byl chvíli vnořen do nadvědomí.

16. 8. 1987

…

DISIDENTSKÝ SEN

Dobro přijel do Moskvy a zde podvrhl v jakémsi úřadě tučný svazek disidentské literatury od jistého věhlasného disidenta, zřejmě Havla. Avšak svazek měl půlku utrženou, což měla být z jeho strany důmyslná a škodolibá provokace.

Začaly se rozvíjet dramatické epizody policejního pátrání, hodné Jamese Bonda. I exteriéry byly typické pro tento žánr, bohužel vše upadlo během probouzení v zapomenutí. Jisté bylo to, že všechny nitky případu vedly KGB neomylně k mé osobě. Jak jinak, že?

S obavami jsem to sledoval, strachujíc se o svou snovou ženu a dceru. Ve snu jsem měl rovněž nějaké neurčité obchodní zaměstnání. Byl jsem však jak hercem své role, tak i nezaujatým pozorovatelem.

Jedné noci, když coby pozorovateli, mi bylo již zřejmé, že budu zatčen a uniknout nelze, rozloučil jsem se s nic netušící ženou i dítkem a odebral jsem se do jakéhosi dvora. Zde jsem byl konečně zadržen milicí.

…

O MĚSTEČKU SNŮ

Byl to napůl sen, napůl realita, napůl role napůl bytí. Napůl minulá Praha, napůl idyla a napůl fantazie. Vše ale bylo vykresleno s obrovským smyslem pro detailní záběry. Vytvářely celkový kolorit jakéhosi města, snad v budoucnu, snad v minulu, snad v představách, snad v astrálu. Jednalo se o takový náhled do svobodnější dimenze bytí.

Pohyboval jsem se reáliemi města, neznajícího ještě moderní technologickou dobu. Byly to ale částečně i filmové reálie, jako by tam byl natáčen nějaký film. Vystupoval jsem v něm jako umělec či spisovatel nebo novinář. Také jsem byl o něco mladší a patrně slavná osobnost, což mě samotného zaráželo.

Celá událost připomínala film v jediné scéně, kdy sedíce s uměleckými druhy v kavárenské zahrádce, rozpoložené v úzké secesní uličce. Vůbec celá atmosféra snové reality hodně prvorepublikovými představami zaváněla.

Povídáme si společně, když tu se náhle odloupne kus dekorace za námi (dosud jsme si mysleli, že je vše autentické). Voláme na fiktivní filmaře, aby zatím, než se dají věci do pořádku, zabral i protější kus ulice, kde posedával nějaký herec v dobovém kostýmu a něco v protější zahrádce recitoval. Později se odtud ozval i zvuk houslí.

Mezitím mi nějací italští páskové kolem pětadvacítky, ne starší než já, zastupují cestu. Z protějšího baráku vychází houslista, páskové se tiše rozcházejí a nebezpečí pominulo.

Bloudím uličkami a vím, že zde žije hrozně málo lidí. Vcházím do nejrůznějších krámků či dílen, kde vidím občas viset nějaké šaty. Probírám se jimi a občas mě někdo zdraví jako známého žurnalistu či spisovatele, který se zabývá životem městečka, jeho kritikou i nadšeným obdivovatelem. Ze všeho vane příjemná volná atmosféra, než aby se dala zachytit do slov, a taky tak odlišná od dnešní doby, plné civilizačních neuróz. Městečko ještě nezachvátila civilizační rakovina.

Asi jsem se do všeho vnořil skrze ty šaty. Mají lehký uvolněný střih kalhoty i všemožné blůzičky a obleky. Ulicí se pohybují krásné dívky, ze kterých čiší křehká duševní krása. Nedá mi, abych si je se zatajeným dechem všechny neprohlížel.

Také mladí intelektuálové zde vyvíjejí nějakou svojí tvůrčí činnost. Všichni zde žijí přítomností, malým, avšak svobodným duchem.

Postupně poznávám i své rodinné zázemí. Bydlíme s otcem a matkou v malém bytě. Kupodivu tam však je i výtah. Když tam pak vedu pár přátel na návštěvu, ani nevím, zda si to mohu dovolit. Musím nejprve vstoupit sám, abych zjistil, zda se vůbec do bytečku vejdou.

Je již něco kolem půlnoci a kolem beze slov prochází načuřená domovnice. Vstupuji dovnitř a zjišťuji, jak to doma vypadá. Hledám pokoj, kam bych mohl všechny usadit. V koupelně se myje otec a v kuchyni zahlédnu matku mezi rozvěšeným prádlem. Oba jsou rovněž mladší, kolem čtyřicítky. Také tam někde tuším patnáctiletého bráchu. Musím s politováním oznámit přátelům, že mejdlo nelze uskutečnit, a ti se začnou zvolna rozcházet. Opouštím ono úžasně rustikální městečko zpět do postmoderní reality.

21. 8. 1987

…

O VZPÍRÁNÍ AUTORITĚ

Byl jsem na návštěvě u jakéhosi filosofa, který právě studoval Kafku a L. Klímu. Byla to ale současně velice autoritativní osobnost.

Když jsem od něj odcházel po schodišti klasicistního činžáku, všiml jsem si, že ve výklenku mezipatra má nějaké role černé látky, tak jsem si kousek vzal. Dotyčný člověk měl zřejmě v úmyslu mě ovládnout a poslal za mnou jakési mladé grázlíky, kteří se mě snažili polapit. V jednu chvíli se mi dokonce pokoušeli omotat kolem krku ocelový drát. Začali jsme se prát a mně se podařilo nakonec chytit do drátěného obojku jednoho z nich.

Přesto jsem se u toho muže znovu ocitl, byl nyní podobný židovskému herci Haidlerovi z Brna. Ten mě opět chtěl jakýmsi způsobem spoutat, já tam přitom náhle stál jen ve spodkách a zoufale těžce si snažil natáhnout kalhoty. S obdobně obtěžklou pomalostí jsem začal sbírat do tašky své věci, přestože jsem potřeboval z tama co nejrychleji zmizet.

Muž byl mou obranou velmi popuzen. Zazvonil telefon a v něm se ozval Aleš Drvota, že mi přivezl ze Západu štěteček. To se však dělo již v této dimenzi.

20. 9. 1987

…

SÍDLIŠTNÍ LETY

Trochu jsem řádil na nějakém postarším přerovskému podobném sídlišti. V jednom paneláku v nejvyšším patře bydlel Kája Saudek. Občas jsem tam zahlédl, jak jedna z paní Saudkových vyšla ven (Honzova byla silnější postavy), pak jsem prohodil pár slov S Kájou. V nejvyšším patře na chodbě byl pracovní stůl, pravítka i barvičky. Pouze jsem nevěděl, jestli je to jeho nebo moje.

Náhle jsem dostal zběsilou energii a rozletěl dolů po schodišti jako blesk. Svištěl jsem si to panelákovou chodbou asi metr nad schody. Vylétl jsem ven, kde jsem samou uvolněnou radostí začal ve vzduchu plavat prsa, přičemž jsem šokoval pár lidí (včetně skautského druha Mazáče). Ještě později jsem si zaexhiboval chůzí po stěně paneláku, sice jsem se chvíli bál, že slítnu dolů, chvílemi to šlo ztěžka z důvodu gravitace. Chodit po stropě jsem si ale netroufl.

Následně jsem začal mezi domy prolétávat sídliště a hledal jsem panelák se Saudkem. Bylo to dost marné, protože všechny domy byly uniformně stejné. Za jedním oknem jsem zahlédl, že má někdo v bytě pověšený new paintingový obraz – na balícím papíru namalovaný jehličnatý stromek s oranžovými fleky. Všiml jsem si, že takový roste na střeše vedlejšího paneláku, avšak amatérský umělec obraz zidealizoval a namaloval strom rostoucí z lesní půdy a nikoli betonu.

5. 10. 1987

…

O KOMIKSOVÉM SOUSEDU

Navštívil jsem souseda, který bydlel v snovém bytě pod námi. Byl to velmi starý pán, a já ho považoval za naprosto nevýrazného průměrného důchodce. Vtom jsem si ale všimnul, že něco tam tvoří a spatřil, že se mu tam povalují komiksové sešity. Přiznal se, že to je jeho dílo.

Byla tam s ním i nějaká žena, která se ke mně obrátila a řekla: „Copak nevíte, že to je světoznámý malíř?“

Prohlížel jsem si udiveně další sešity a musel neustále o ně loudit, protože soused se dost zdráhal. Později mi začal vysvětlovat i různé technikálie, jako jsou barevné lazury apod. Měl rovněž nějakou speciální folii, ze které vystříhával jednotlivé tvary a lepil je na kresby, čímž získávaly jakousi větší plastičnost a metálový povrch.

Starý pán měl takovou zručnost, že dokázal ty i velice složité věci vystřihnout bez předkreslení. Byl jsem poměrně udivený, protože až do této chvíle jsem si myslel, že komiksy musí být vybarvovány barvičkami. Jeho kreslené stránky byly jaksi celkově kompaktní až artistně umělecké a některé se již podobaly víc obrazům.

Cítil jsem touhu, aby mě do svého umění zasvětil víc, a taky radost, že někdo poblíž mne je tak skvělý umělec. Profesionalita je tudíž potřebná i pro „společensky pokleslá snová umění“.

6. 10. 1987

…

O ZRANĚNÉM DÍTĚTI, V. A SAUDCÍCH

Bavili jsme se s D. v nějaké vinárně. Odnášel jsem si nějaké své věci odněkud domů a nacházel stále další. Nebylo jich sice zas tolik, abych byl jima spoután úplně, ale plné ruce jsem měl. Nyní jsme si u vína nostalgicky uvědomili, že je to vůbec poslední den ve škole, a tedy i začátek možných prázdnin.

Jeli jsme povrchovým metrem. Chvíli jsem se bavil sledováním zastávek. Prostor metra byl velmi složitý a měl i spoustu různých oddělení. Někde tam jsme uviděli i V. s Radkou, kteří nás zvali k sobě na návštěvu.

Bydleli v jedné vilce vilové čtvrti, která působila dojmem velkého chaosu. Choval jsem se k nim trochu zdrženlivě a V. poznamenal, že jsem se k nim nějak změnil, a že si všiml, že více lidí. Odpověděl jsem mu, že se na něj asi vrací jeho minulé působení. Reagovat na to jsem ho neviděl, neboť jsem si se zájmem prohlížel nějakou slečnu.

Později jsem přespal v jiné vzdálenější vilce na opačné straně silnice. Silnice se vinula mezi dvěma pozvolně se svažujícími svahy k ní. Mezi vilami byly uličky i zahrady.

Vtom si všimnu, jak se k oknu, pod nímž mám postel, blíží nějaký dědek. Burcuje mě a volá, že potřebuje pomoc, protože nějaká holčička spadla ze stromu a je mrtvá.

Rychle vstanu, ale děsím se té představy, a tak přemýšlím, kdo by mohl pomoct. Vzpomenu si na V. a seč mi síly stačí se rozběhnu k jeho bydlišti. Běžím jen ve spoďárech, lidé se za mnou otáčejí a chechtají se mi nějaké dívky. Přestože se stydím, nedeprimuje mě to tolik.

V. má u sebe nějakou společnost a já ho nutím, ať jde se mnou. Nechce a já se zklamaně vracím. Vtom ho uvidím, že se za mnou přeci jen vydal. Dojdu až na místo tragické události a V. mezitím opět zmizel. Uvidím zde matku s miminkem. Je ještě vyděšená, ale již se zklidňuje. Dítě je sice potlučené ve tváři, ale jinak velice klidné a jakoby v bdělé koncentraci. Přichází ještě nějaký pán, který by snad mohl být doktor či zdravotník a říká, že to bude dobrý. Ptám se ještě, jestli odvezli dítě na první pomoc, říkají, že ne. V. definitivně nepřichází.

Odcházím, stále ještě ve svých komických spodkách a docela se stydím. Potkávám dva mladíky, snad umělce, kteří jsou rovněž ve spoďárech, berou to však jako běžnou součást oblečení, což mne částečně smiřuje s touto situací. Vracím se ještě k V. baráčku a vidím, že se právě vrací, kde byl ale neřekne.

17. 10. 1987

…

O ÚTĚKU Z VOJENSKÉHO ZAJETÍ

Potuluji se bezcílně po městě Přerov, bloumaje kolem domu. Dokonce se přistihuji provozovat nějaké dětské hry a mezi hrajícími si kamarády spatřuji i Pigi s Čarodějem.

Opouštím místo dětských her a malin nezralých a jdu dál, snad k řece, někam do přírody. Narážím na vojenský objekt, který je přísně tajný. Jsem zajat vojenskou hlídkou. Jejich velitel jim dává rozkaz, že mě mají kamsi dopravit. Vedou mne úzkou klikatou cestičkou, ohrazenou vysokými pláty z vlnitého plechu. Jsem veden před hlavněmi samopalů. Ve chvíli, kdy míjíme místo, v němž je plot nižší a nějaké pláty tam dokonce chybí, se pokusím o zoufalý útěk. Za plotem vidím svah a dole teče řeka, ke které se snažím doběhnout. Několik vojáků se ke mně přidává. Strhne se přestřelka mezi hlídkou a dezertéry. Na obou stranách jsou mrtví. Ostatní jsme se dostali až k řece a běžíme kolem ní. Jsem překvapen, že se nám útěk podařil a nikdo nás už nepronásleduje.

Opět jsem se ocitl zpátky v Přerově a potuluji se bezcílně kolem našeho domu. Hrají se tam dětské hry.

30. 10. 1987

…

O GORBAČOVOVI

Nastala velká událost. Do našeho bytu na Moravě přišel na návštěvu Misha Gorbačov. Sešlo se i spousta příbuzných a známých, aby ho uvítali. Vůbec nevadilo, že stěny pokojů jsou polorozpadlé, plné trhlin, spár a děr. Že by nám chtěl Míša opravit byt?

Sedíme u bráchy v pokoji a on ukazuje Gorbymu nějakou křesťanskou literaturu. Gorbačov zjevně zdrženlivě si nechává vysvětlovat některé náboženské principy. Vcelku nepolemizuje, ale říká bráchovi, že jsou mu bližší východiska ze starořecké klasiky a zvlášť má oblíben román „Pygmalion“ od G. B. Shawa. Hmm.

Odněkud přichází Dobro, má pod paží hromadu samizdatů a snaží se ruského státníka zapálit pro myšlenky Charty 77. Ten ho poslouchá, ale spíš ze zdvořilosti či nutnosti vyslechnout každého, z důvodu svého „demokratického“ image. Dobro se tedy nechytá, nicméně je příjemné poznat Míšu osobně a je potěšující v něm nalézt i lidské kvality. Přesto z něj byla cítit velká obezřetnost při jednání s lidmi na návštěvách v jejich snech.

7. 11. 1987 (VŘSR)

…

O JZ A KARMĚ

Navštívil jsem JZ, ten mi však vytkl, že nedělám, co bych měl, a že je ze mne trochu zklamán. Potom mi však vypočítal z datumu můj minulý i budoucí život. měl tam toho popsáno několik listů, ale bohužel jsem si to nestačil přečíst.

Nicméně mi vypočítal, že v minulém životě jsem si snížil osudovost tím, že jsem se měl ženit, ale nedostavil jsem se na svatbu a lidem okolo tím způsobil velkou bolest. Odehrávalo se to kdesi na venkově.

Potom mi však spočítal, že někdy kolem roku 90–91 bych měl neblahou karmu překonat a dosáhnout jisté duchovní pozitivity. Všiml jsem si, že JZ u toho kouřil.

13. 11. 1987

…

O EMIGRANTSKÉM LÁGRU A ROZDĚLENÍ ČESKOSLOVENSKA

Jsem ve vídeňském emigračním táboře. Netuším, jak jsem se sem vlastně dostal. Na jednom z pokojů jsem vyfasoval postel a povlečení. Povídal jsem si s ostatníma a ukazovali jsme si vzájemně fotky. Na jedné mé byl Lyžařův otec a starej Dobro. Lidi vyprávěli, že už se to v Čechách nedalo vydržet. Každého jsem pozorně poslouchal a říkal jim, že jsem tu spíš ze zvědavosti, protože mě zajímal život v lágru.

Objevila se tam pohledná holka, která mi vlezla do postele. Mí spolubydlící byli z toho na větvi a to tak, že doslovně. Vylezli si na stromy, aby nerušili. Když chtěla jít dívka na věc, zvedl jsem se a odešel. Částečně proto, že jsem se bál nečekaných nemocí, částečně ze solidarity s ostatníma, aby nemuseli sedět na stromech.

Obcházel jsem lágr. Mé kroky mě přivedly k hospodářské budově, a pak do jídelny. Byla rozdělena na dva úseky: pro bohatší emigranty, kde byly stoly s ubrusy a s obsluhou, a pro chudší, připomínající klasický bufáč. Měl jsem však problém. Neměl jsem šilinky. Motal jsem se tam, hledaje záchod. Někdo z personálu mi ukázal cestu.

Později se pár lidí vydalo busem do města. Dojeli jsme jen na nějakou předměstskou křižovatku, kde jsme vystoupili. Dál jsme šli pěšky. Po cestě mi nějaký desetiletý hoch vyprávěl, že tu žije sám, protože s rodiči se něco přihodilo. Říkal mi co, ale moc jsem tomu nerozuměl. Bylo to asi nějaké drama. Uvědomil jsem si, že bez peněz jsem ve Vídni v háji a začal se pozorně koukat po zemi. Pár šílenců se tam skutečně válelo. Nevím proč jsem jim říkal kopějky. Pak jsem si řekl, že je na čase být konstruktivní a nenechat se jen pasivně unášet svou situací. Vzpomněl jsem na spolužáka Pepu B., který má ve Vídni byt a uvědomil si, že já vůl nemám jeho adresu. Nějaká ženská mi řekla, že v jedné ulici mají přehled o adresách všech zdejších emigrantů, ale teď se tam už nedostanu, protože tam jezdí jen jedna červená tramvaj, která musí světélkovat a světélkuje až večer. Je to však daleko a zase bych se nedostal zpátky. Tak jedině až zas zítra.

Koukal jsem, že jsme na periférii a centrum není nikde vidět. Jen kilometry šedivých ulic dobře známých z Česka. Byly i stejně zaprášený. Pár se nás rozhodlo přečkat čas v hospodě. Šlo se na pivo. Objevil se tu i kamarád Pítr a vypadalo to, že je tu už dýl. Sedli jsme si do soukromé hospody a on objednal u baru dvě piva. Vyšoural se hospodskej a českoněmecky lamentoval, že nám taky nemusí nalejt. Pivo bylo laciný, stálo dvojku a my jsme si docela požvanili.

Potom mi někdo dal dopis. Byl od té holky, co mi prvně vlezla do postele. Byl na dvou velkých papírech a mě potěšilo, že to bude alespoň zajímavý, protože jsem se dozvěděl, že je to neurotička. Nic mi nevyčítala, spíš naopak se zdůvěřovala.

Hospodskýho jsem se zeptal na „českou otázku“, zda se tam u nás nedá něco zlepšit a tak. Poslal mě do zeleniny naproti. Prý tam zelinář přemýšlí o odtržení Česka a Slovenska. Když jsem tam vstoupil, byl krámek jen asi metr široký a stála tam řada lidí. Byl tam už taky hospodskej a něco krákoravě zelináři šeptal. Otočil jsem se, protože jsem uslyšel telefon. Volal z třetího rozměru, takže jsem se probudil.

26. 11. 1987

…

O VENEROVI, PSECH A CHODÍCÍM AUTOBUSE

Stál jsem na ploché střeše nějaké budovy a pode mnou se rozprostíral výhled na Prahu. Tonula v zeleni přírody. Dole stál nějaký člověk. Za chvíli nahoru ke mně přišel kreativní umělec Vincent Venera a koukal se taky dolů. Ptal jsem se ho, jestli tam dole nestojí náhodou Vincent Venera?

Přišel pes, velký černý ohař. Přitiskli jsme k sobě přátelsky čumáky. To neslo nelibě malé štěně, které se zde objevilo. Mělo mindráky, že nemá krásnou hustou srst. Utěšoval jsem ho a ono se nakonec ke mně začalo taky tulit.

Octl jsem se na ulici a vtom jsem spatřil zvláštní autobus. To mě tak rozesmálo, že jsem se válel smíchy po zemi.

„Autobus“ šel. Vpředu pochodoval řidič a za ním seřazený zástup lidí, šlapali ulicí. Řidič volal: „Raz dva, raz dva.“ Další lidé na zastávkách se zařazovali dozadu. Řičel jsem smíchy, do té doby, než jsem si všiml, že stojím na protější zastávce, a právě připochodovává obdobný autobus.

A pak jsem se šoural zpátky sídlištěm a viděl se jít v kraťasech, skautské košili s šátkem a říkal jsem si: “Hle, jsem skaut.“

5. 12. 1987

…

O PROPASTNÝCH SKALNÍCH HLUBINÁCH

Obrovskou rychlostí jsem se spouštěl do skalní štoly, ale také by se dalo popsat, že se přede mnou takto rozevírala skála pod nohama, což činilo dojem, jako bych běžel stále hlouběji, skákaje z kamenu na kámen do hloubky pod sebou. Občas jsem rychle bez bázně a hany proběhl některou úzkou chodbičkou pod skalou. Za mnou asi běželi další lidé.

Ocitl jsem se na skalním ostrohu a zastavil těsně před dírou ve skále. Byla zvláštní, protože nikde nekončila, zkrátka byla nekonečná.

Uvidím náhle, že za mnou běžela dvojčata Pospíšilova ze základky a jedna z těch holek vlítla rovnou do té ďoury. Zmizela v ní, nekonečně teď padajíc, a taky nenávratně. Projela mnou hrůza.

(Před spaním jsem myslel na A. Drvotu, kterého teď křísí na áru po bouračce a je to s ním nahnutý.)

15. 12. 1987

…

O KOUPI OBROVSKÉHO DOMU

S D. jsme z jakéhosi důvodu hledali nové bydlení, přestože jsem si uvědomoval, že přeci již bydlíme. Takto jsme došli až k nějaké babě, u níž prý D. dříve bydlela, ale ta ji uzurpovala včetně i ostatních nájemníků. Z ulice vypadal její dům docela staropražsky, romanticky.

Vešli jsme dovnitř a uviděli, že se jeho prostory stále rozšiřují a byly již obrovské. Tato záhada mi vrtala hlavou. Cestou jsme potkávali nejrůznější podnájemníky a vypadalo to zde spíš jako na vysokoškolské koleji. Z jednoho okna jsem spatřil průhled do mého aťasu, který ale neodpovídal tomu skutečnému. Procházelo jím spousta mladých umělců, které jsem neznal, ale přesto je poznával. Cítil jsem lítost, že ateliér již není můj.

D. mi vyprávěla něco o nějakém pokoji, ve kterém dříve bydlela. Ocitli jsme se v rozsáhlé chodbě, v níž byla řada dveří s podnájemními pokojíky. Kolem procházelo spousta lidí a mně se to docela i líbilo, neboť z toho čišel pocit života.

Budova byla čtvercová a dvoupatrová, chodby opisovaly její půdorysný tvar, a celý dům tak působil dojmem zámku. Stále mi však nešla z hlavy záhada té vnitřní prostorovosti, když zvenku dům vypadal tak malý.

Ve druhém patře bydlela bytná, asi pět pokojů tam bylo jejích a dveře k nim byly zataraseny smetákama, což působila nedotknutelně, ale i k čemusi odkazovalo. Prohlíželi jsme další a další pokoje, které však byly většinou prázdné a začaly postupně působit dojmem velkých školních tříd s tabulemi.

Právě jsme přemýšleli, že tabule přetřeme na černo, aby se na ně daly kreslit návrhy na obrazy, když jsme potkali bytnou. Oznámil jsem jí, že zřejmě koupíme celý tento dům asi za 100000 Kč, nicméně jsem stále ještě váhal. Šlo o to, že tam mohlo být na sto pokojů i víc, a já nevěděl, jestli budu mít na všechny dost energie.

Nyní jsem přemýšlel, kde si postavím malířský stojan a představil si ho v rohu jedné školní místnosti, která byla ale náhle jaksi kosočtvercová. Další věc, zda vystěhovat nájemníky, kteří zde přebývali.

Sám jsem pak v domě vystoupal po schodech ještě výš. Zde to vypadalo již opravdu velmi starobyle. Do tmy se zde ztrácely románské sloupy i pobořené klenby snad nějaké starodávné svatyně. Chvílemi z toho šly jakési erotické pocity a chvílemi hrůza, neboť z některých místností zde jako by přímo vystřelovala neproniknutelně agresivní tma.

Vrátil jsem se fascinován touto obrovskou budovou, plnou prázdných místností a jen na nás záleželo, co nového v nich vybudujeme. Napadlo mne, že v jedné z nich by se mohla udělat tiskárna na knihy, do dalších nastěhovat přátele, ale zároveň jsem cítil potřebu zachovat si i soukromí.

Peníze na koupi baráku jsme sice neměli, ale co na tom záleželo, když už uzrálo pevné přesvědčení dům koupit.

21. 12. 1987

…

1988

O OBJEVU PARLÉŘOVĚ HUTI

Ocitl jsem se ve velikém sále, ve kterém byly školní lavice. Vpředu bylo obsazeno, tak jsem, postupujíc dozadu, hledal nějaké volné místo. Objevil jsem ho až na konci. Seděla tam směska lidí ze základky, učňovky, střední i vysoké školy. Seděl tam i můj spolužák a nepřítel z útlého dětství M. K. Myslel jsem, že bude vyučování, ale vpředu po pódiu pobíhala nějaká zpěvačka.

Potřeboval jsem kleště. Miloš šel se mnou a v jakémsi sklípku jsme nalezli celou bedničku. Strčil jsem jedny tajně do kapsy. Měly trochu zvláštní tvar. Při bližším ohledání místa, zjistili jsme, že je tam kleští desítky snad stovky. Všechny byly tvarem nějak originální. Napřed jsme měli snahu nechat si je všechny pro sebe, ale napadlo nás, že nález má historicko-společenský význam. A skutečně jsme vlastně objevili starou kovářskou dílničku. Náhle jsem věděl, že je to dílna Mistra Petra Parléře.

Miloš mezitím splašil někde soudruha Biľaka, který se na to přišel podívat za ústřední výbor Komunistické strany a já mu plamenně a přesvědčivě začal kázat o nutnosti zachování uměleckých památek v Čechách a o věhlasu Petra Parléře. Taky jsem do něj hustil, že na Západě by po takovém nálezu byla ihned sláva a vedlo by to i ke zvýšení cestovního ruchu do této lokality. Horoval jsem před Biľakem za vytvoření Parléřova muzea kleští. Napadlo mě mimoděk, že v Sojuzu je takových muzeí spousta. Vypadalo to, že jsem ho přesvědčil.

Mezitím se ono historické naleziště stále víc rozšiřovalo co do plochy i do nálezů. Trochu mě zaskočilo, když jsem spatřil, že v jedné jeho části se skladují potraviny z nějakého obchodu. Vyšel jsem ven ze sklepení a rozhlédl se. Spatřil jsem, že kolem je už veliký areál napůl zbouraných historických staveb zarostlých stromy. Prošel jsem jím a ocitl se ve vnitřní Praze. Viděl jsem spousty krásných historických staveb, kostelů, paláců, náměstí. Jedno se táhlo do nekonečna, a jak jsem po něm šel, objevovaly se stále nové krásné budovy a vznosné paláce. Teprve až vzadu, kde jsem se původně domníval, že už nic není, spatřil jsem náš areál s pobořenými paláci a kostely.

Prošel jsem z náměstí dovnitř areálu. Teď to tady vypadalo trochu na vykopávky a trochu na staveniště. Lidé mého stáří, včetně spolužáků, tam vyčišťovali prostor pro rekonstrukci Parléřovy hutě. Skupina lidí, vedená ak. mal. Alešem. O., začala pilou vyřezávat strom. Rozkřikl jsem se na ně, proč ničí ty krásné stromy. Koukli na mě jak na cvoka a odpověděli, že je to nutný. Rvalo mi to srdce až tak, že jedné partičce jsem sebral pily a odnesl je. Sám jsem se divil své rozhorlenosti.

Miloš mě volal do nějakého dalšího sklípku – dílničky a ukazoval nově nalezené krásné kleště. Když jsem se podíval lépe, zjistil jsem, že je to brnění nádherného provedení. Otáčel jsem jim před očima. Něčím mi asociovalo pokojovou lampu se stínidlem. Zatoužil jsem ho mít doma v rohu pokoje, ale nešlo to, protože mělo společenskou hodnotu.

A tak, přičiněním mladých a díky s. Biľakovi, se začalo s historickou rekonstrukcí areálu, na jejímž začátku stál nález bedničky s kleštěmi.

3. 1. 1988

…

O KOMUNĚ A ZAHRADNÍ HOSPODĚ

S D. jsme se vydali na menší výlet. Vlakem či tramvají jsme jeli po proudu Vltavy někam dál za Barrandov. Sledoval jsem skály a kopečky podél řeky. Vidím reálnou krajinu, která se mi prolíná se sledováním mapy. Na jedné zastávce jsme měli vystoupit, ale špatně jsme se domluvili a dojeli o stanici dál. Naštěstí to nebylo daleko, takže jsme se vraceli po břehu zpět. Na svahu jsem zahlédl jezírko, tak jsme se k němu vydali po pozvolném svahu nahoru. Nějak jsme se doslechli, že tam žije jakási komuna. Došli jsme až k zahradní restauraci ještě s nějakým kamarádem, který se k nám připojil a D. dostala chuť se trochu máznout. Já to odmítal.

Byly tam dokonce hned 3 restaurace a v jedné z nich se podávala jen masitá jídla. Druhá byla jako vinárna a třetí coby normální hospoda, nicméně se stoly ve svahu. D. chuť na chlast neopouštěla, ale nakonec jsme si ze džbánku nalévali jen jakýsi limonádový mix. Pak jsme se ocitli přímo v komuně.

Vůbec jsem nevěděl, jak se mám s těma mladýma tam bavit, nikoho jsem neznal a nebyli to ani máničky. Teprve později, kdy se tam objevilo víc lidí, jsem se trochu uvolnil. Seděl jsem tam a nesnažil se ani o přehnaně srdečný hovor, vyhovovalo mi být přirozený. D jaksi pasivně měnila obličeje a chvílemi jako by byla sebou ale i její kámoškou, opilecky blábolíc. To mě poměrně dost dráždilo, neboť čím víc měla chuť na víno, tím víc se mi nelíbila.

6. 1. 1988

…

O SKALNÍ PLOŠINĚ

V lesnaté krajině jsem vyšplhal na skálu, byla snad 100 metrů vysoká. Nahoře se nacházela plošina a dolů vedla kolmá stěna. Odpočinul jsem si, pokochal krajinou a zapřemýšlel, co dál.

Byl už večer a já při pohledu ze skály, jejichž výčnělky byly ale spíš oblé, ztratil odvahu sešplhat dolů. Náhle se otevřely nějaké dveře a já si uvědomil, že tam je ke skále přilepený nějaký domeček, kterého jsem si dosud nevšiml. Z něj vyšel majitel, něčím mi připomněl tchány, a zval mě dovnitř. Moc se mi sice nechtělo, ale věšel jsem dovnitř a zapředl rozhovor.

Později jsem vyšel opět ven. Tam, kde však dříve zela propast pod kolmou stěnou, byla náhle plošina a na ní navazovala další blátivá rovinka. Opatrně jsem vyzkoušel, jestli mne udrží, a protože se zdálo, že ano, vydal jsem se kolem skály. Tam jsem zjistil, že se o kus dál se rozkládá celé město s domy i s ulicemi a křižovatkami, jezdila tam auta i tramvaje, nicméně připomínalo spíše periférii. Vydal jsem se tedy k něm, následován tuším D..

11. 1. 1988

…

O ÚTĚKU PŘED MARŤANSKOU BOMBOU

Ve městě Přerově se náhle objevila gigantická atomová puma. Byla sem podvržená jakousi marťanskou civilizací. Již předtím jsem viděl, jak jejich marťanská idea byla postupně zhmotňovaná od technického nákresu, až vklouzla do naší pozemské dimenze.

Náhle tam ležela v místech rekreačního území lesa Žebračka. Pocítil jsem hrůzu, když jsem si uvědomil, že za chvíli se rozpoutá jaderné peklo. Zoufale jsem začal prchat a všechny kolem varoval. Cestou jsem posbíral otce i s bráchama. Ti byli ještě malí a chtěli si hrát. Hnal jsem je od epicentra, i když jsem nevěděl, zda není příjemnější zůstat rovnou u jádra tohoto problému.

Bomba se nyní týčila vysoko nad městem. Doběhli jsme do míst mých dětských her. Byla zde nyní autobusová zastávka. Popoháněl jsem řidiče autobusu, aby přidal, když vtom to skutečně bouchlo. Větší zář jsem neviděl ani v realitě, natož ve snu. Čekal jsem, co to s námi udělá a ono zatím nic. Přijeli jsme domů. Celý barák byl vzhůru nohama. Sousedi naříkali na chodbě domu a jedna sousedka tvrdila, že už nemá nic smysl. Čekali jsme, co se bude dít dál.

13. 1. 1988

…

O LETECKÉ KATASTROFĚ, MILOŠI KOPECKÉM AD.

Mám před sebou barevnou fotku a prohlížím si na ní vrcholky domů na Můstku. Vtom vidím, že je to fotka jen napůl a napůl realita. Dostanu závrať, když kouknu níž. Vidím hluboko pod sebou ulici. Sedím zřejmě v kupoli kostela sv. Mikuláše. Podívám se nalevo, kde má být Petřín, tam je však jen travnatý svah. Město se zdá být opuštěné.

Scenérie se mění. Před sebou vidím malý hotýlek u dálnice. Kamarád Pítr jede na dálnici s karavanem, který se chvílemi proměňuje v tirák. Chvílemi zastavuje, takže auta za ním do něj taktak nevletí. Vždy však znovu šlápne na plyn a zachraňuje kolizní situaci.

Vidím na obloze letadlo. Cítím, že se s ním něco děje. Ozve se třeskutá rána a letadlo začne padat. Dopadá za horizontem dálnice a je vidět výbuch. V tu chvíli se to zableskne i na obloze v temných mracích. Nevím, co to znamená. Zdali jak nahoře, tak i dole? Běžím k tomu místu a doběhnu k areálu nějaké fabriky. Ještě vidím zář požáru. Vzápětí jsou tu ale už jen ohořelé trosky stroje. Požárníci, kteří jeli na místo neštěstí, se jen otočí a odjíždějí zase pryč.

Jsem opět v hotýlku u dálnice. Comi mi dává lahvičku z parfumerie. Tvrdí, že to vyvolává transcendentní stavy. Půlku vypiju a zbytek dávám kočce, která to žvejká. Vidím, že je to náhle nějaký papírek nasáklý tou tekutinou. Jsou na něm písmenka a snad jen ty jsou opiová. Kočka žvejká chvíli s nechutí a chvíli s rozkoší. Pítr opět v poslední chvíli uhýbá se svým karavanem. Vidím, že jich tam má spoustu a nechápu, jak to může stíhat jednotlivě se všemi uhýbat.

Teď jdu po Václaváku a zastavím se před nějakým divadelním klubem. Přichází Miloš Kopecký a bere mě s sebou dovnitř. O něčem si povídáme a já se dozvídám, že jsem tam prý vystavoval obrazy. Prostředí však nepoznávám. Na velké zdi visí metrová fotografie kluka a holky. Jsou tu i jiné fotky. Jsou na nich nějaké náznaky nahoty, ale jde spíše o zobrazení citových vztahů.

17. 2. 1988

…

O MAGICKÉM LETOHRÁDKU

Někde u řeky Bečvy potkal jsem zubaře Polednu s dítětem. Udělal mi přednášku o pocitech plnosti, jimiž děti naplňují rodiče. Později jsem se vydal na kopec, kde stál letohrádek. Místo se hodně podobalo Petřínu a Loretě dohromady.

Letohrádek byl zamřížován a dovnitř se nesmělo. Prošel jsem tajně vchodem s vrátnicí. Vrátná spala, takže jsem mohl proklouznout. Překvapilo mě, že je tu takhle načerno víc lidí, pokud ovšem neexistoval jiný vchod. Stavba byla terasovitá. Trčely tu ze země nejroztodivnější věžičky. Gotika byla smíchána s barokem, islámskými prvky i indickou architekturou. Procházel jsem všemi věžičkami a každá rezonovala jiným pocitem.

Bába u vrátnice se probudila a chtěla nás vyhodit. Snažili jsme se před ní ukrýt, až jsme doběhli do jedné místnosti. Byla prostorově velice složitá. Teď jsme nevěděli kam dál. Tu jsem spatřil nějaké falické homole a napadlo mě, že v sobě skrývají metafyzické hlubiny. Částečně to připomínalo asi dvoumetrové nosy. Nahlédl jsem dovnitř a spíš mé přání vykouzlilo v hlubině „mystickou plazmu“. Schovali jsme se tedy dovnitř. Bába nás nakonec ale stejně vyslídila.

Takto jsem ještě procházel v areálu letohrádku více podivných útvarů. Někdo mi oznámil, že jsem složil tři duchovní zkoušky. Jedna patřila vytrvalosti, jedna snad kupodivu statečnosti. Když se to bába dozvěděla, změkla a zavedla mě k okénku, jehož sklo bylo strašně tlusté a broušené do hran jako nějaký drahokam. Pohlédl jsem skrze něj a spatřil gigantický sál pod sebou a ten byl plný lidských koster. Všechno bylo v barvě rzi. Koster se nedalo dopočítat, bylo jich mraky.

Tu jsem zahlédl tři mladíky, kteří sálem prošli a zmizeli v nějakých dvířkách. Dověděl jsem se, že jsou to muzikanti, a že tam mají zkušebnu. náhle jsem stál v tom sále na točitém schodišti vedoucím dolů. Pozorně jsem si prohlížel ten strašidelný prostor, když tu mi kolem hlavy třikrát po sobě něco zasvištělo. Byli to rovněž kostlivci. Jeden byl omotán červeným suknem, které za ním vlálo. Dopadli dolů a než rovněž zmizeli ve dveřích do zkušebny, jeden z nich mi řekl: „My bychom si mohli rozumět, brácho.“ Asi to byli taky muzikanti.

29. 2. 1988

…

O MRTVOLÁCH A MAGICKÉ KNIZE

Stalo se to u Národního divadla v noci. Dozvěděl jsem se, že tam leží několik mých mrtvých kamarádů. Přišel jsem na místo. Ležely tam krvavé mrtvoly, nebylo však jasné, zda byly zavražděni nebo je přejela tramvaj. Chladnokrevně jsem jako policejní inspektor vyšetřoval, co se tady stalo. Mrtvoly jsem identifikoval jako Lyžaře, Zubařovi, Ivu a Němcovi. Trochu to mnou přeci jen otřáslo.

Vypátral jsem, že existuje nějaká čarodějná kniha, která přináší svým majitelům neštěstí. Pár lidí se ji pokoušelo přesto získat. Byla kapesního formátu a vázaná v kůži. Jako správný kriminalista jsem tedy začal po ní pátrat. Později se mi podařilo zjistit, že existují asi tři opisy a mně šlo o to je zničit. Ten, kdo je vlastnil, se za žádnou cenu nechtěl ale knihy vzdát. Nakonec se mi podařilo přece jeden opis objevit a jen doufám, že jsem si ho nenechal.

5. 3. 1988

…

O UMĚLCÍCH, KLOUZAČCE AD.

Na ulici u refýže stojí pan JZ a demonstrujíc nějakou svou myšlenku tím, že skládá třímetrovou vlaštovku z papíru. Když se však ohne, zatočí se mu hlava, zakopne a zavrávorá. Nechá vlaštovku vlaštovkou a zařadí se nenápadně mezi ostatní lidi.

Jako bych byl videokamerou, můj zrak zrychleně se pohybuje v betonovém koridoru. Jeho stěny jsou metr a půl vysoké a zkosené. Koridor je oválný a můj zrak v něm objíždí dokola. Má to záhadný vztah s bigbítovým koncertem.

Nechávám se unášet proudem vodního kanálu. Jsem pohodlně ve vodě usazen. Pluje nás tam víc lidí. Připluji k nějaké škole a vidím, že trenýrky místo na sobě, mám přehozeny přes rameno. Irituje mě to, proto sedím dál ve vodě. Nade mnou postávají spolužáci z devítky. Postupně se vžívám do svého oblečení.

Vstupuji do školy, která připomíná akademii. Vidím halu plnou lidí, kteří se připravují na dráhu umělců. Je jich tam jako much a působí to dojmem fabriky. Mají kolem sebe hromady nějakých pomůcek, takže to vypadá jako na výstavišti. Diskutují o svých obrazech a každý má videoplátno, na nějž ostatním promítá svá díla. To jim nějak umožňuje vědecky odstraňovat nedostatky. S nějakou tlustou malířkou to komentujeme, že za dob našich studií jsme takové vymoženosti neměli, a že jen na západě byl tenhle přístup. Jak potom konkurovat téhle vědecké přípravě? Nutně nás ti mladí musejí přeci předčít!

Na druhé straně se mi líbí zdejší činorodá a pospolitá atmosféra a připadám si jako osamělý běžec. Procházím tou halou jakoby na exkurzi, mám ostříhané vlasy a se zájmem pozoruji týmovou práci. Vidím, že můj individualismus tu nemá šanci a cítím se opomenut.

Kdesi za kopcem má být bigbítový koncert. Je uspořádán za účelem nějaké tryzny. Mířím tam s holkami ze střední školy. Po bigbítu se vracíme zpátky holou krajinou bez vegetace. Holky mě předběhnou a já vidím, že na horizontu naskakují na klouzačku. Jede po ní spousta lidí krajinou někam dolů. Přijdu až k ní a vidím, že klouzačka je trochu kaňon, trochu silnice a je z bláta. Jezdí tu i hromada dětí. Někteří mají i kola. Ty jsou i přes dva metry vysoká. Poskakují v jízdě na nich a přitom neví, na jaký výmol dopadnou, avšak řítí se dál dolů. Chvílemi to vnímám jejich očima, ale zároveň odmítám na klouzačku naskočit, abych se nezašpinil. Hledám si méně blátivou cestičku kolem skluzavky. Teď jsem spatřil, jak nějací dva kluci se vymázli a škaredě se pochroumali. Vím však, že za chvíli budou zase v kupě.

Jsem v Přerově u baráku a vedle mne stojí kamion. Je vzadu otevřený a stojí v něm lahve s nápoji, jen přijít číšník. Hledám nějaké dobré nealko, ale zjišťuji, že všechno je jen alko. Ještě s jinými popíjím, a pak tam objevíme ležet účtenky za svou konzumaci. Někdo volá, že se vrací číšník a my rychle cpeme skleničky zpátky do auta.

28. 3. 1988

…

O MAGICKÝCH RUKÁCH

Bydlel jsem s rodiči a vládla zde rodinná selanka. Venku začala průtrž mračen. Voda se náhle dostala až do pokoje a postupně zalévala stále větší část místnosti. Začal jsem zachraňovat z podlahy cennější předměty. Nechávalo mě to ale celkem chladným. Ani otec se nevzrušoval. Zvedl se z postele a prošel kaluží vody. Chvíli si myslím, jestli není slepý. Je však puštěná televize, takže myšlenku hned zapudím.

Někdo zvoní u dveří a jeden z bráchů mu otevírá. Do chodby se vecpal zvláštní člověk. Má jedno oko zvlášť obrovské. Možná rybí, určitě zvířecí. Stojí tam a mezi námi je zátaras z psacích stolů. Působí to bezpečně. Pozdravuje mě od nějakého Petra z Ostravy a uvádí dalších pár jmen. Nic mi neříkají a ve mně roste podezření, že je to estébák. Vidím, že by se rád dostal dál. Vyhazuju ho, za chvíli však znovu zvoní. Vejde v podobě ženské a vyjmenovává dalších x jmen, která neznám. Proměňuje se zpět do své podoby. I tentokrát ho vyhazuji. On se však neodbytně objevuje do třetice. Vida, že se ho snadno nezbavím, ptám se, co si vlastně přeje. Vytahuje sošku z keramiky, na které chce upravit hlavu. Kus odřezat, kus domodelovat. Oddechl jsem si a mé podezření se oslabilo. Říkám mu však, že takovou práci neumím, a že bych to mohl rozbít. On je ochotný to risknout. Při našem jednání se mi podaří rozbít jiný keramický objekt – vázičku od D.. Utěšuji se alespoň příslovím, že střepy značí štěstí. Podezření však úplně nezmizelo. Tentokrát chlapík tvrdí, že se zná s hercem Karlíkem z Brna.

Chci se vrátit zpět do pokoje, kde jsem zanechal rodiče, ale náhle i s tím člověkem se ocitáme v místnosti úplně jiné rodiny. Ironicky na nás shlížejí. Jejich starší syn nabízí něco k zakousnutí tomu chlapovi. Teď už mám chvílema k němu až soucit. On si chce kousnout, ale syn se zákuskem ucukne a chlap skousne na prázdno.

Zjišťuji, že náš byt s tímhle je spojen chodbičkou a máme stejné domovní dveře. Vracím se už sám zpátky a v jednom pokoji vidím nějaký lidi. Lidi jsou i v druhém pokoji. Jsem překvapen, kde se tu vzalo tolik místností, téměř sálků. Lidé se chovají nenuceně, jako by tu patřili. V jednu chvíli na mě pár lidí i zaútočí. Objevuji stále nové sály, noví lidé a nové zrádné útoky.

Dva se na mě vrhli. Ve snaze zbavit se jich, kličkoval jsem mezi třemi vchody. Byly to náhle tři cesty na křižovatce. Zjistil jsem, že mě stále ti dva sledují. Střídavě jsem vyrážel vpřed a střídavě vracel a oni dělali totéž. Vzdal jsem to a intuitivně si vybral jednu z cest. Vstoupil jsem do další místnosti. Lidí bylo stále víc, skupinky se rozrůstaly. Stále se snažím pochopit, co jsou zač a náhle se mi rozjasní. Jsou to duchové, mrtví. Zaleknu se a v tu ránu cítím, že mě mají v moci. Skutečně, stal jsem se pro ně přitažlivý svým strachem. Soustřeďuji se proto a tím se uklidním. Hned se jeví bezmocně. Potom koncentrovaně projdu rovnou skrz útočníky.

Ocitám se v další místnosti. Vtom vidím před očima záblesk, na jedné straně mizí stěna a já se nacházím v sále podobném Lucerně či v nějakému starému divadlu s arkádami. Vidím, že jsou tam dvě poschodí. Opět chodím místnostmi kolem dokola. Všude je stále víc těch lidí – přeludů. Byť se jeví mladě, mají dost hrubé primitivní tváře.

Nacházím se na schodišti a před sebou vidím svatbu. Při pohledu na překrásnou černovlasou dívku v průhledných svatebních šatech, pod nimiž prosvítá štíhlé nahé tělo, se mi téměř zastaví srdce. Cítím strašlivou touhu k ní, ale současně i ochromující bezmocnost, neboť se údajně právě vdává. Poklekám před ní na schodech a teatrálně jí objímám nohy.

Jsem v dalším sále a zde se děje to hlavní, kvůli čemu jsem vlastně tento sen chtěl snít. Dle Dona Juana vstoupit vědomě do svého snu prostřednictvím koncentrace na své ruce. Mé podvědomí se zvolna spojuje s vědomím a já pomalu sunu dlaně před oči. V okamžiku, kdy ruce spatřím, dostaví se pocit vědomé přítomnosti ve snu a obrovské radosti z úspěchu. Jsem současně udiven, že to šlo tak hladce a napoprvé (but never more).

Náhle se mi tímto dostává zvláštní moc. Neboť jak úklady kolem houstnou, napřahuji ruce proti útočníkům, a ti jsou odvrháváni, jako bych v nich měl neviditelnou zbraň. Skutečně cítím vyzařovat z dlaní příjemnou energii a vidím, že na nich mám fialové skvrny, což prý je dobré znamení, jak mi někdo sděluje.

Teď se však zdají i útočníci náhle vyspělejší. Uvědomuji si, že celá cesta boje s nimi byla postavená na silovém principu, na tom, kdo má silnější energii. Před tím to byly pouze takové vášnivé figurky. Nyní však vyspělejší útočníci mají svou energii magicky zvládnutou vědomím, což nevěstí nic příjemného.

V jednu chvíli se vynořuje muž, který se mne snaží porazit magnetickým pohledem očí. Ke svému údivu nad ním vyhrávám. Další chlap už používá jak očí, tak rukou. Tu spatřím, že mám nějaké pomocníky. Možná, že už dřív tam nějací nepovšimnutí byli, teď mi pomáhají zatlačovat protivníky.

Útočníci nyní postupují jak zepředu, tak zezadu. Musím se soustavně otáčet a vítězím jen díky vypjaté pozornosti. Koncentruji se tak prudce, že se mi soustavně nad hlavou blýská.

Dostávám se zpět do místnosti, kde je svatba. Usedám proti té krásné princezně a jsem štěstím bez sebe, když vidím, že i ona má radost. Chytne mě za ruku a chvíli ji tiskne. A potom. ale začne s někým hrát hazardní hru s kartami či kostkami. Jsem z toho paf. Vím, že vyhraje, vždyť se právě kvůli tomu chytila mé „magické“ ruky. Já uvažuji, jestli je to vůbec ona, nebo zda její podobu nevzal na sebe někdo jiný. Vidím, že vedle ní sedí jiná dívka v bílých šatech. Má však jistou kosmetickou vadu – bílý plnovous. I ona mě chytá za ruku. A ejhle! Plnovous mizí. Vyklube se z ní taky docela hezké děvče. Avšak i ona touží po štěstí ve hře.

Mizím pryč a dostávám se do chodbičky, kde jsou už jen čtyři možnosti vejít do čtyř místností. Je to už něco jako před vrcholem pyramidy a žádná ze zvolených cest by nebyla špatná. Nechávám se však vést vnitřně a procházím dál, kde už mnoho útočníků není. Místnost s rodiči jsem sice nenašel, s černovlasou animou to taky nedopadlo nejlíp, ale zůstává pocit nesmírného uspokojení a vnitřního vítězství. Něco v podvědomí bylo překonáno. Pohlédnu na své ruce a probouzím se. Stále ještě koukám na své ruce.

…

O ÚVAZKU V KANCELÁŘI

S hrůzou a zděšením si uvědomuji, že mířím do práce, že zkrátka musím. A co víc, rovnou do kanceláře. Čeká mě v ní úřednice, moje nová šéfová, a ta mi přidělí skříňku na mé věci, a jen malou tašku s cigárama si můžu vzít s sebou. Potom začíná nekonečných 8 hodin pracovního procesu, kdy vlastně ani nevím, co mám dělat. Asi osm ostatních úředníků namačkaných v místnosti datluje, koná porady, vyřizuje kdejakou agendu. Já tam jen sedím a ani myslet nemůžu, naplněn úzkostí z tohoto prostředí. Hledám očima alespoň někoho mladšího, jsou to však jen staří mladí a hodiny se nechutně vlečou a pak se probouzím z tohoto horroru.

1. 5. 1988

…

SEN O LETCÍCH DUŠE

Do krásného nekonečného povětří jsem vzlétl. Svou silou vůle určoval jsem výši letu. Byl soumrak, teplý vlahý, zavánějící spoustou lákavých a neznámých vůní, spoustou možností k dobrodružstvím a mimo pozemské zákony společenské gravitace.

A vidím, že jakýsi drak je ke mně připoután. Taková velká papírová konstrukce to je, a té se přidržují mí známí, což zatěžuje můj let. A opět vůlí se zvedám k obloze, ale má vůle je omezená a vzlet ne tak vysoký, jak bych si přál, před těmi věčně přítomnými „lovci vznášejících se“. Ač na ně nemyslím, jsou zde, prostupují soustavně mými sny, synové temnoty, nicoty, mrtvé hmoty.

A při jednom vzletu uváznu mezi zdmi. Nedaří se mi je překonat. A ejhle je tu žena, snad matka představená nebo snad ježibaba? Má na starosti i ústav malých holčiček, něžných kočiček. Asi je přísná jako zákon a nás polapila. Máme jí snad zahrát světce? Nedá se uniknout z jejího skleněného pokoje. Vidí nás v něm odevšad. A jsou zde i další skupinky nám na vlas podobné. Skupinky zajatých snových letců. Snad i oni mají hrát svaté, ale já vidím, že jsou napůl v šaškovských oblečcích. Snad svatí kašpaři? Co vlastně předstírají? Svaté? Vždyť vím, že jsou to pouze duchovní letci a bez prostoru svobody jsou jen prázdnými maskami naučených rolí.

Přesto však v jedné nestřežené chvíli se nám podaří dostat se k svému drakovi a s vypětím veškeré vůle, z malého dvorku obehnaného betonovými zdmi, se zvednout a letět. Opět zachycováni tu a tam „lapači letců“.

A vzpomínám ještě, že v nějaké letové pauze jsem přišel do menzy, bez lístků na oběd, a tam už vidím pár letců jíst bramborové knedle a jdu si tedy k okýnku. Bezmasá jídla bývala svého času v menzách zadara. Kuchařka se však velmi rozlítí, že si z ní všichni děláme blázny, neboť všichni chceme bezmasé jídlo. Vidím, jak se na mě řítí, ale je to jen stín, který mnou prochází a mizí neznámo kde.

A to už opět letíme večerním prostorem možností a temnota soumraku nám dovoluje ukrýt se pro dalekou pouť ptáků.

4. 5. 1988

…

O SETKÁNÍ S DRAKEM

Byli to trpaslíci, kteří mi později oznámili, že se mám setkat s drakem. Mělo se to odehrát u metra na Smíchovském nádraží na předem určené lavičce. Kolem tekla Vltava. Trpaslíci mi vysvětlili, na které lavičce ho mám očekávat. Prý to bude setkání značně bolestivé, podobné zásahu elektrickým proudem. Dostal jsem skutečný strach, ale podřídil jsem se příštímu osudu.

A potom jsem ho spatřil. Byl mocný a gigantický a prosvištěl vždy oblohou jako tryskové letadlo. Za ním zůstávala proudová čára a z oblohy to hromově burácelo. Už mne hledal. A pak se spustil dolů přímo na mě. Z druhé strany oblohy jsem ale spatřil řítit se obrovského šavlozubého tygra. Měla to být ale jen ukázka příštího skutečného setkání.

Náhle se mě držel malý chlapeček. Nevěděl jsem, jestli náhodou nepatří k minulým snům, kdy v jednom přede mnou frivolně hopsala nějaká těhotná blondýna a sváděla mě a další noc jsem byl odsouzen pečovat o nějaké mimino. Posílal jsem hocha domů, protože tady to bude pro něj nebezpečné. Držel se mě jako klíště, ale nakonec přeci jen zmizel.

Opět jsem spatřil draka, jak se ke mně řítí. Nevím proč, ale nazýval jsem ho Červeným lvem, byť spojitost s alchymií mě nenapadala. Vyhledal jsem tedy domluvenou lavičku ke schůzce. Jenže tu stálo spousta lidí a lavička byla obsazena. Na jednu stranu mě to potěšilo, na druhou jsem měl starost, zda mě drak najde. Objevoval se totiž teď chvílemi na obloze a zase mizel. Já cítil touhu rovněž zmizet. Hledal jsem však dál vhodné místo a prošel nějakými dveřmi, kde stálo míň lidí. Sotva jsem však prošel, proudy lidí se chtěly valit za mnou. Musel jsem tedy dveře zajistit a konečně se mohl v klidu koncentrovat na přílet draka. Dodnes jsem připraven.

12. 7. 1988

…

O POPRAVČÍ KOMOŘE

V koncentračním táboře se rozhodlo, že půjdeme na smrt. V jednom baráku byla popravčí komora. Šlo se k ní kolem starých zdí a nějakým schodištátkem nahoru nebo snad dolů?

Vedli nás tam ještě s dalšími lidmi. U zdi jsem v prachu na cestě našel ležet asi pěticentimetrovou stříbrnou minci. Měla to být pětikoruna, a ležely tam ještě i nějaké další koruny. Říkal jsem si, že teď mi to je už naprd, ale zvedl jsem je. Cestou jsem spoluvězni ukázal toho búra, prohlížel si ho a odmítl ho vrátit. Nemělo smysl se s ním dohadovat, když smrt byla za dveřmi. Na útěk nebylo rovněž pomyšlení. Koncentráky jsou dobře hlídány.

Popravčí komora byla zvlášť pro ženský i pro chlapy, stejně jako veřejné záchodky a snad je trochu svou syrovostí i připomínala. Konečně byli jsme v tu chvíli rovněž jen jistými výkaly. Svými katy jsem byl překvapen. Byly to totiž katyně, dvě sympatický ženský kolem čtyřicítky. Pevně člověka uchopily a píchly mu smrtící injekci. Ve třech minutách bylo po všem.

Říkal jsem si, že tři minuty se snad vydržet dají. Vlastní smrti jsem se nebál. Uvědomoval jsem si, že za chvíli budu svobodný a volný. Hrůzné bylo jen to, že jsem byl k své transcendenci přinucen. Ona blízkost a chápání smrti však naplňovalo nedozírnou touhou žít. Měl jsem potřebu sdělit své pocity i ostatním. Chtěl jsem hlavně manželce říct, že to má brát tak, že mě bude za chvíli fajn. Chvílema téměř skvělou náladu zastiňovala avšak i úzkost.

Někdo mi pošeptal, že za úplatek se dá s katyněmi nějak domluvit. Když jsem se jich na to ptal, odsouhlasily to. Nahlédl jsem do jedné komory a zděsil mě její chlad. Byla černá a ledová a stěny byly ledem doslova i pokryty. Uvědomil jsem si, jak je nepříjemné umírat v mrazu bos. V komoře na zemi umírala nějaká žena.

Katyně však byly docela lidsky zúčastněné, což působilo poněkud bizarně. Zaujalo mě to. Jako by do své profese chtěly vnést srdce a něhu. Řekly mi, že když jim dám úplatek čtyř korun ve staré měně, zachrání mě a mé jméno vymění s jiným popravencem. Búra mi sice ten hoch nevrátil, ale měl jsem dost korun v drobných. Na život jsem zkrátka finanční krytí měl, ale já řešil dilema morálního oprávnění výkupného, když ostatní chudáci si tento přepych dovolit nemohou.

Nelidskost prostředí a amorálnost situace však nakonec rozhodly, že ve mně zvítězily slabší povahové kvality. K tomu se připojil i had pragmatismu, který mi našeptával jedovatou slinou, že když to přežiju, tak mohu ostatním pomoci. Mohu jim sdělit, že i na popravišti fungují úplatky, a tím jim zachránit život. Bylo zajímavé kolik spoluvězňů náhle taky začalo vytahovat a chřestit skrytými zdroji.

O něco později jsem si vzpomněl, že tu byly zajímavé možnosti ještě před popravou. Bylo například možno si smrt oddálit o hodinu, dvě či třeba celý den. Dát si před ní kafe na účet katyň. Mně však přišlo zbytečný si tu úzkost protahovat.

Když jsem tedy udělal svůj životní kšeft, a katyně mi dokonce nabídly, že za tisícovku mi mohou zařídit i odlet z koncentráku a bezpečný návrat domů. Tolik jsem však neměl. Ostatně zjištění, že ekonomika je nejsilnější zbraň i zde, bylo dostačující.

14. 7. 1988

…

SEN O VOJENSKÉ ŠKOLE

Stál jsem na dvoře obklopeném kasárenskými budovami. Dvůr se náhle proměnil v oválný stadion, na jehož kruhovou dráhu dosedalo staré letadlo, asociující počátky letectví. Pomalu ubíralo rychlost kroužíc po oválu kolem mne. Docela se mi to líbilo.

Jenže jsem zjistil, že ještě s několika dalšími jsme se stali studenty vojenské školy. Zpočátku jsem toto zajímavé zjištění bral trpně. Když nás ale poslali do umývárny, uvědomil jsem si s plnou hrůzou, že mne teď ostříhají, vymetou hlavu. a já se proto rozhodl prchnout před skvělou kariérou leteckého důstojníka.

15. 7. 1988

…

O FEKÁLNÍM SKLEPĚ

Bydleli jsme s D. ve sklepní betonové kobce bez oken. Přístup byl jen dveřmi se schůdky. Rozložil jsem si u zdi spacák a ulehl, jenže jsem se přitom namočil do chcanek. Okolo zdi vedla totiž jímka na moč. Smrad z ní byl nepředstavitelný a ač jsem se odtahoval co nejdál, fekálie mě neustále smáčely. U druhé zdi tomu bylo nejinak. Bylo tam však vybetonované korýtko vedoucí do jakéhosi tunýlku ve zdi, snad od odpadního potrubí. V korytu tekla chvíli čistá voda a chvíli moč a sračky. Tři zdi ze čtyř byly takto omývané. Zmocnil se mě neutěšený pocit. Zvlášť puch znepříjemňoval zdejší bydlení.

Z tunýlku se vynořili dva chlápci na člunu nebo snad v autě. Jeden měl hlas Káji Saudka. Na oko byli sympatičtí, měli však nějaké nekalé úmysly. Snad to tady chtěli vyhodit do vzduchu i s celým domem. Běžel jsem tedy nahoru varovat nájemníky. Bydlel tam i otec a na dveřích měl cedulku: „Studentíci Krásní“. Celý dům byl zburcován a nájemníci bezmocně zmateni.

No věc skončila jinak. Betonovým korytem se přihnal obrovský příval vody. Pseudo-Saudek tam už nebyl, ale jaký děs! U zdi jsem měl naskládány osobní věci, knihy, filmy, sešity a příval je bral s sebou a splachoval. Encyklopedický slovník chvíli vzdoroval. Snažil jsem se ho v betonovém korytu zachytit, než navždy zmizí v tunelu. Výsledek byl žalostný. Zůstal jsem bez osobního majetku.

Později se mi podařilo do tunelu dostat. Vypadalo to tam jak v metru, jen místo kolejí tekla voda. Na jednom z perónu jsem spatřil stánky soukromníků a náhle pochopil celý ďábelský plán. Proud vody donášel stánkařům mé věci a oni s nimi bezostyšně kšeftovali jako se suvenýry. V jednom stánku obloženém náušnicemi a šperky jsem začal po svých věcech pátrat, nic jsem však nenacházel. Jen stará tlustá šmelinářka se snažila maximálně zanonymnět.

27. 7. 1988

…

SEN O SRPNOVÉM VYHNÁNÍ Z RÁJE

Pociťuji to přesně jako vyhnání z ráje. Konec svobody, volnosti a vzletů. Nová éra se zdá být ostrá, tvrdá, nemilosrdně krutá a absolutně odcizená. Má tanky a ty jsou všude okolo.

Jsem hippie a se svou dívkou nešťastně brázdíme náhle strnulým a zmrtvělým prostorem české reality. Odevšad, kam přijdeme, v naději na alespoň fiktivní chvilkový azyl, nás vyhazují. Poukazují všude na mé dlouhé vlasy a výstřední květinový oblek. Cítím, že jsme vystaveni pouze syrové prázdnotě dnů příštích.

21. 8. 1988

…

O STRÁŽCI PRAHU

Vstupuji do podzemních chodeb. V jednom černě zejícím otvoru, odkud vane jen strach a chlad, mám se setkat se Strážcem prahu. Jsem vyděšen, neboť netuším, jak hrozivou bude mít podobu Cerberos hlídající vstupy do podsvětí.

Vtom vystupuje ze tmy. Je úplně bílej, odkrvenej, tvář zdeformovanou do strašné křeči. Škrtič. Sápe se mi po krku. Děsím se, ale současně pociťuju i jistou úlevu, neboť jsem očekával něco příšernějšího než tohoto teatrálního panáka. Chytá mě pod krkem a drtí mi ho. Vím, že mohu jediné – zvítězit tím, že vydržím a zůstanu pod kontrolou vědomí. A skutečně, zjevení se pouští mého krku a mizí. Já však vím, že se s ním musím setkat ještě dvakrát, dle nějakého kabalistického zákona.

Očekávám s napětím jeho příští podobu. Když se objeví znovu, jsem překvapen jeho nedostatkem fantazie. Má totiž stejný xicht jak prve a mé nové vítězství je o to snadnější. Do třetice vylézá opět bez jakékoliv inovace a střet trvá už jen krátce.

Potom vedle mne stojí Míša P., která má podstoupit stejnou proceduru. Uklidňuju ji a povzbuzuju. Z otvoru vylézá starej známej škrtič. Jsem docela klidnej a říkám ji, že když nezpanikaří, škrtič ji pustí. A taky že jo.

Později ho potkávám na ulici mezi lidmi už jako normálního plnokrevného chlapíka v džínsách. Mám pocit, že jsme mu asi dost pomohli.

23. 9. 1988

…

O MOSTĚ NAD VODOU

Opět se toulám v Přerově, v místech mezi zahrádkami a nemocnicí. Vypadá to jako za starých časů. Je zde však hromada autobusových linek spojujících obvody do jediného elektronického přístroje.

Jsem přítomen v bytě rodiny, kterou postihla domácí tragédie. Následkem automobilové bouračky je dříve početné příbuzenstvo zlikvidováno. Očekávám zprávu, zda vůbec někdo z nich to přežil. Vidím rozsekané zkrvavené lidi.

Teď jsem v jiném městě. Právě se vystěhovává čtvrť, v níž žili máničky, bývalí hippies. Prý už tu nemohou dál žít. Nasedají do autobusů a odjíždějí pryč z města. Někam jinam. Zůstává bez nich pocit prázdna a vymírání.

I já musím z tama pryč. Nasedám na vlak a jedu nazdařbůh do nějakého jiného města. Vidím už jeho siluety. Podobá se lázním Teplice. Vpředu stojí most a já jdu teď po něm. Pod ním jsou strašidelně temné masy vod, magické svou rozvrásněností a temnotou. Zdají se být nespoutatelné a neuchopitelné. Sleduji už tradičně se viklající zábradlí, přestože je z tlustých ocelových trubek. Nevěřím mu a ono skutečně po chvíli mizí.

Voda už dosahuje k plošině mostu, a ta je náhle oblá, jako by šlo o ponořený tlustý válec. Dělá mi problém udržet na něm stabilitu. Motám se, jak to jde. Náhle vidím dívku, která běží z mostu přímo do zpěněných vod. Jsem překvapen, že voda je náhle mělká, samé bláto. Sahá dívce sotva pod lýtka, přitom se zdá, že běží daleko od břehu.

Do vody vstupují další dívky. Ty se však již noří stále hlouběji. Bojím se, že nedosáhnou na dno a utopí se. Voda je náhle jasně průzračná. Vidím dívky s jednou tlustou pod hladinou. Nevím, jestli se utopily, ale časem vidím, že tam jen tak zvláštně spočívají.

Mám dostat nějakou práci od redaktora Špírhanzla. Vidím ho stát v onom mostním plechovém válci, který náhle připomíná silo. Je tam otvor a on do něj shrabuje lopatou obilná zrna, aby se mohla někam vysypat. Já se k pomoci nemám.

Sedím úplně na kraji mezi vodou a pevnou půdou naplněn strachem i zvědavostí. Objevuje se nechutně sympatický blonďák. Je to typický intelektuál a vypadá trochu jak carský důstojník. Mluví něco o prozření Rusů, o poznání pravdy a tisících vyhnanců na Sibiři. Mám přivřené oči. To dovoluje, abych viděl já jeho, on mě však ne.

Jsem na mostě, Rusové poznávají pravdu a mně má za chvíli jet vlak z lázní domů. Už se však asi nikam nedostanu.

25. 9. 1988

…

O LVU V PAVLAČOVÉM DVOŘE

Žil jsem v jakémsi pavlačovém dvoře a měl tam kamaráda lva, s nímž jsem občas diskutoval a měl ho velmi rád. Jednoho dne však milý lev začal být poněkud nevrlý a říká mi: „Když mi neseženeš maso, sežeru tě!“

…

O CHATRČI A BÝCÍCH

Začal jsem stavět chatrč či srub ve velkém dvoře mezi činžovními domy. Zpočátku se mi stěny trochu viklaly, ale postupně jsem je zpevňoval a zdokonaloval. Uvnitř sídla bylo více lůžek a se mnou tam měli být ještě Ikaráci. Sice jsem zcela nechápal účel naší stavby, ale pracoval jsem usilovně.

Později jsem se dostal k jakémusi nádraží, od kterého vedla cesta. Cestou jsem přišel až k nějaké zvláštní bariéře. Ležely tam poražené mrtvoly býků z jatek, napůl stažené z kůže, avšak velice placaté, a činily tak přehradu v další cestě.

S hrůzou jsem od té zátarasy odskočil, neboť jsem cítil, jak mě magicky odpuzuje. byla to zóna, kam jsem nemohl vstoupit.

…

O SAUDCÍCH A SÍDLIŠTI

Procházel jsem prostorami sídliště až jsem se dostal k nemocničnímu bloku v Přerově. Nyní zde však stály jakési vysoké věžáky a betonové „hroby“ obydlí, vše napůl rozestavěné. Znal jsem ho v trochu jiné podobě již z jiných snů, ale jistý úžas mě přesto zaplavil. Snad i proto, jak se tato místa mého dětství náhle rozbujela.

Občas jsem tam zašel s bratry Saudky. Kája mi ukazoval ilustrace k nějaké knize a mě zajímalo, jak si s touto vážnější a náročnější tématikou poradí. Kupodivu ilustrace, na nichž byly nějaké figury, byly velmi zajímavé až k surreálnu.

Později jsem se ocitl v bytě z dětství. Byl opuštěný a rozbouraný, přesto však jaksi prostorný. Spatřil jsem, že ho majitelé, co se nastěhovali po nás, opustili. Pak jsem však objevil pokoj i kuchyni ještě poměrně zařízenou. V bytě jsem se nacházel i s otcem a matkou a pociťoval sentimentální vztah k nenávratnému dětství.

10. 1988

…

1989

O CESTÁŘÍCH

Bylo to v šedivém a zaprášeném městečku podobném České Lípě. Bydlel jsem tu na ubytovně a nastoupil jsem do rachoty jako cestář. S velkým vnitřním odporem jsem se stal manuální pracovní silou. Bydlel se mnou parťák, který mě strašlivě sral. Ráno v šest se chodilo už hákovat.

Cesta, kterou jsme měli opravit, byla plná výmolů, děr, všude rozházený dlažební kostky. Neměl jsem ani žádný pořádný vercajk. Navíc jsem zaspal. Ostatní už makali. Všimnul jsem si, že ostatní lopaty jsou vlastně kluci z Aktivu mladých výtvarníků. Sochař Vojta Adamec organizoval práci.

Bylo mi blbý na ně jenom koukat, jak dřou, jenže jsem neměl žádný nářadí, tak jsem alespoň rukama nohama zarovnal pár nerovností, poskládal na hromadu rozházený kostky. U hlubokých propadlin jsem se cítil bezmocně. Uvažoval jsem tedy, že se na to vykašlu a najdu si jinou práci, a že stejně nemám sílu ani chuť na plnění pracovních celospolečenských zakázek.

V hlavě se mi náhle představilo nějaké velkoměsto, snad i Praha a já pocítil touhu do něj odejít, obklopit se jeho anonymitou, ztratit se v některém z jeho mnoha sklepení a žít si jen sám pro sebe.

…

JZ A VLAŠTOVKA

Na ulici u refýže stojí pan JZ a demonstrujíc nějakou svou myšlenku tím, že skládá třímetrovou vlaštovku z papíru. Když se však ohne, zatočí se mu hlava, zakopne a zavrávorá. Nechá vlaštovku vlaštovkou a zařadí se nenápadně mezi ostatní lidi.

Jako bych byl videokamerou, můj zrak zrychleně se pohybuje v betonovém koridoru. Jeho stěny jsou metr a půl vysoké a zkosené. Koridor je oválný a můj zrak v něm objíždí dokola. Má to vztah s bigbítovým koncertem.

Nechávám se unášet proudem vodního kanálu. Jsem pohodlně ve vodě usazen. Pluje nás tam víc lidí. Připluji k nějaké škole a vidím, že trenýrky místo na sobě, mám přehozeny přes rameno. Irituje mě to, proto sedím dál ve vodě. Nade mnou postávají spolužáci z devítky. Postupně se vžívám do oblečení.

Vstupuji do školy, která připomíná akademii. Vidím halu plnou lidí, kteří se připravují na dráhu umělců. Je jich tam jako much a působí to dojmem fabriky. Mají kolem sebe hromady nějakých pomůcek, takže to vypadá jako na výstavišti. Diskutují o svých obrazech a každý má videoplátno, na nějž ostatním promítá svá díla. To jim nějak umožňuje vědecky odstraňovat nedostatky. S nějakou tlustou malířkou to komentujeme, že za dob našich studií jsme takové vymoženosti neměli, a že jen na západě byl tenhle přístup. Jak potom konkurovat téhle vědecké přípravě? Nutně nás ti mladí musejí předčít.

Na druhé straně se mi líbí zdejší činorodá a pospolitá atmosféra a připadám si jako osamělý běžec. Procházím tou halou jakoby na exkurzi, jsem ostříhanej a pozoruji týmovou práci. Vidím, že můj individualismus tu nemá šanci a cítím se opomenut.

Kdesi za kopcem má být bigbítový koncert. Je uspořádán za účelem nějaké tryzny. Mířím tam s holkami ze střední školy. Po bigbítu se vracíme zpátky holou krajinou bez vegetace. Holky mě předběhnou a já vidím, že na horizontu naskakují na klouzačku. Jede po ní spousta lidí krajinou někam dolů. Přijdu až k ní a vidím, že klouzačka je trochu kaňon, trochu silnice a je z bláta. Jezdí tu i hromada dětí. Někteří mají i kola. Jsou i přes dva metry vysoká. Poskakují v jízdě na nich a oni neví, na jaký výmol dopadnou, ale řítí se dál dolů. Chvílemi to vnímám jejich očima, ale zároveň odmítám na klouzačku naskočit, abych se nezašpinil. Hledám si méně blátivou cestičku kolem skluzavky. Teď jsem spatřil, jak nějací dva kluci se vymázli a škaredě se pochroumali. Vím však, že za chvíli budou zase v kupě.

Jsem v Přerově u baráku a vedle mne stojí kamion. Je vzadu otevřený a stojí v něm lahve s nápoji, jen přijít číšník. Hledám nějaké dobré nealko, ale zjišťuji, že všechno je alko. Ještě s jinými popíjím, a pak tam objevíme ležet účtenky za svou konzumaci. Někdo volá, že se vrací číšník a my rychle cpeme skleničky zpátky do auta.

31. 1. 1989

…

O ČAROVÁNÍ A ŽIVLECH

Zkusil jsem čarovat, protože mě k tomu vyhecoval kamarád, který tvrdil, že kdosi to umí. Já tedy suverénně a pyšně, že to umím také. Zakroužil jsem rukou nad nějakým poklopem, řekl čáry máry či něco podobně banálně osvědčeného, a s neochvějnou vírou, že mé přání bude splněno (jen pár drobtů nejistoty se vloudilo), a skutečně ano, sundávám poklop. Pod ním leželo Elpíčko. Ta nejistota však způsobila, že to nebyly Stouni, jak jsem chtěl, ale mně neznámá skupina.

Později jsem opět zkusil čarovat, tuším, že jsem potřeboval pro někoho šaty. Čaruji tedy nad jakousi pokrývkou či koberečkem a náhle se to v něm začalo různě převalovat, až se v něm začal rýsovat jakýsi tvar. Kobereček se odhrnul a přímo přede mnou vyrostl kostlivec. Zatajil se mi vážně dech, protože jsem toto opravdu ale opravdu nečekal, hrůze jsem však nadále nepropadal.

Kostlivec mi pak přímo do tváře měkce skřípavým hlasem praví něco ve smyslu, že je to skutečně tak. Netušil jsem však, co mi z jeho sdělení vyplývá, něco jako přátelské varování?

Do snu bylo zacykleno i jakési vyučování o 4 živlech a nějakou svou asociací to mířilo k V. Díval jsem se na schéma páteře a na ní bylo úsečkami vyznačeno působení těchto živlů v těle a tvořilo opakované vzorce. Pochopil jsem, že takto se dá zobrazit působení živlů ve všem, a že by bylo dobré to vědecky propracovat.

4. 8. 1989

…