Sny : 2000 - 2023

2000

O STŘEDOVĚKÉ VĚŽI A ĎÁBLOVI

Jednalo se o kulturně historickou památku. Turisté tam procházeli středověkou kamennou věží. I já jsem se dostavil na toto místo, ale na rozdíl od druhých jsem se zde měl utkat nějakým způsobem se samotným ďáblem (viz Tarot – Věž, ďábel). Dobře jsem ale věděl, že je silnější. Okolo se motalo pár dalších lidí, kteří stáli na mé straně. Nastávající boj se měl odehrát na ploché plechové střeše věže.

V pozadí bylo vidět mořský záliv. Hledal jsem nějakou zbraň, ale nacházel jsem jen nějaké násady od nářadí, tyče, snad i nějaký kovový kousek se objevil. Soustavně jsem si uvědomoval, že jsem slabší, avšak šel jsem do toho boje.

Když jsem již stál připraven na střeše, tak ďábel nikde, zdálo se, že to snad i vzdal. To se však stalo až v okamžiku, kdy jsem si povšiml malého chlapečka, který zde zevloval a vše bedlivě pozoroval. Dozvěděl jsem se, že démonovi nějakým způsobem napomáhá. Nechal jsem tedy chlapečka odvést pryč, což byl zřejmě ten pravý důvod, proč démon nakonec nepřišel.

17. 2. 2000

…

O AUTOBUSU A RYTÍŘÍCH NA KONÍCH

Autobusem jsme dojeli až k železničním kolejím, kde jsme zastavili na červenou a nemohli zatím dál.

Vystoupil jsem, a v tom okolo proklusala jízda na bílých koních. Nebyly to praví rytíři, i když měli bílé dlouhé plátěné haleny, spíše vypadali na historickou šermířskou skupinu. Všiml jsem si, že před jezdci se objevil vysoký, snad až pětimetrový plot, za ním cesta pokračovala ve výši toho plotu. Jezdci jej museli chtě nechtě přeskočit. Zdálo se mi to nemožné a zatrnul jsem, když začali jeden po druhém plot přeskakovat.

Kupodivu se to podařilo všem až na toho posledního, který plot sice taky přeskočil, ale vychýlil se trochu stranou a dopadl kamsi do veliké hloubky. Kůň se nezabil, ale chvíli byl otřesený a nemocně nažloutlý. Nakonec se přeci jen vzpamatoval a odjel i s jezdcem za ostatními.

Náš autobus tam u přejezdu stále ještě čekal na zelenou.

16. 5. 2000

…

O STARÉM ATELIERU

Stál a rozhlížel jsem se na jakémsi pahorku. Tuším, že vlevo byla vidět hladina moře. V náhorní plošině zela hluboká skalní průrva. Protékala jí znečištěná tmavá tekutina. Dole za zády jsem zahlédl vchod do domu, kde se nacházel můj starý ateliér. I když scenérie byla naprosto odlišná, jednalo se bezpochyby o něj.

Byla zde se mnou i D. Docházel jsem k ateliéru a ona mě měla následovat, někde se však zdržela. Sešel jsem dolů do sklepa ke dveřím aťáku a všiml si, že je u nich vylomený zámek. Věděl jsem jen, že jsem ateliér již před časem přenechal mladším výtvarníkům, a teď jako bych dostal možnost získat jej zpátky. Výtvarníci ho už rovněž opustili. Prohlížel jsem si jednotlivé místnosti, které byly téměř prázdné, dokonce bez podlahy, všude se válel jen prach a špína. Vzpomněl jsem si, jak jsem to měl tady dříve perfektně vybavené.

Mezitím dovnitř začali proudit další lidé, ale moc mě to nevzrušovalo. Povšiml jsem si, že někde byly zdi probourané do dalších pro mě neznámých prostor. To mě také nepřekvapilo, protože jsem o tom věděl už z předchozích snů, že se tu děla nějaká přestavba. Tentokrát ale bylo těch místností nějak stále víc. Procházel jsem tím labyrintem a občas prošel i nějakým sousedním bytem, který s ním byl náhle propojen, a kde bydlely nějaké starší ženský.

D. furt nešla, evidentně jí vadilo, že tam jsou cizí lidé. Po výtvarnících tam zůstaly rovněž nějaké jejich environmenty. Válely se tam totiž jakési plastiky na ploše, která byla chvíli podlahou a chvíli venkovním trávníkem. Nakonec jsem D. objevil spát kdesi v koutku jedné z místností.

18. 5. 2000

…

U J. ZEZULKY

Ocitl jsem se na návštěvě u léčitele J. Zezulky ještě spolu s Pablem a Táňou, D. a panem Karrou. Pan Zezulka je jednotlivě bioenergeticky léčil rukama a já zatím byl v předpokoji a čekal, až dojde řada i na mě. Náhle tam však začala stříkat z hadice voda, která již částečně zaplavila prohlubně v podlaze. Pokoušel jsem se vodu hadrem vysušit kvůli o patro níž bydlícím nájemníkům. Asi se to postupně i dařilo, ale bylo mi líto, že jsem se už nestihl nechat energetizovat jako ostatní.

29. 5. 2000

…

2001

O ATENTÁTU NA VLAK

Jeli jsme vlakem skrz neznámou krajinu. D. dostala od mého otce příkaz, že musí ten vlak zničit. To by však znamenalo, že spolu s ním i nás dva. Nekomentoval jsem to, i když jsem měl trochu strach, že za chvíli se potkáme tváří v tvář smrti.

Vlak byl plný lidí a procházeli jím jeho průvodčí. V jednom vagónu jsme s D. zanechali kufřík, ve kterém měla být nastražená výbušnina. Čekáme a ono nic. Museli jsme tedy akci zopakovat. V ruce jsem držel balíček plastické trhaviny, nejspíš to byl semtex. Hodili jsme ji ze střechy vlaku dovnitř, ale opět nic.

V další chvíli jsme se dokonce octli na kapotě kovové lokomotivy, nicméně každý jiného vlaku, které oba jely vedle sebe po rovnoběžných kolejích. Pak se D. opět nějak ocitla vedle mě. Člověk si musel nutně vzpomenout na podobné kousky Indiana Jonese. Nakonec se nic, ale vůbec nic nestalo a otcovo přání tak nebylo naplněno.

…

O ZÁMKU, PAVOUKOVI A STRAŠIDELNÉ TVÁŘI

Žil jsem na zámku. Jednoho dne jsem tam objevil velikého pavouka a snažil se ho nasměrovat někam ven. Pavouk byl větší než dlaň, tři nohy měl dopředu a jednu dozadu coby pařát, a ačkoli působil strašidelně, chtěl jsem mu pomoct na svobodu.

Snažil jsem se s ním dostat až k zavřené hlavní zámecké bráně. Vpravo od ní byly ve dvoře při zdi koňské stáje, za kterými se nalézala malá místnůstka či spíše řemeslnická kůlna. Zde jsem se s pavoukem chvíli ukrýval a čekal na vhodnou příležitost dostat ho ven ze zámku. Dával jsem přitom pozor, abych nevyplašil koně a neprozradil se tak. Pavouk se mezitím někde skrýval.

Dověděl jsem se, že každou chvíli má vyjet ze zámku hraběnka v kočáru, což mi přišlo jako vhodná příležitost pro můj záměr nabídnout strážným svou pomoc při otevírání brány pro průjezd kočáru, a tak se dostat na chvíli ven z areálu. Událo se tam pak povícero konkrétních epizod jak v kvalitním romantickém filmu, ale pamatuji si jen, že záměr se asi tak zcela nezdařil, neboť mě z hradeb kolem budovy začali do dvora ostřelovat strážní hořícími šípy a házet po mně kameny.

Nakonec se mi přeci jen podařilo bránu nějak otevřít, vykrást se ven, a patrně i opatrně vynést pavouka do volné přírody. Vrátil jsem se zpátky s vědomím, že se tím cosi dobrého vyřešilo. Rovněž po jakémkoli ostřelování nebylo již vidu.

Pohlédl jsem nyní vzhůru do oken zámku a spatřil obrovskou ruku, jak na mě přes okno zamávala. Přistoupil jsem trochu blíž a uviděl tam velkou nestvůrnou tvář, která jako by patřila někomu mnohem většímu, než je člověk. Zkoumavě jsme na sebe pohlédli, a pak tvář za okny zase rychle zmizela. Snad že to byla samotná smrt?

Záhadnou tvář jsem potom zahlédl ještě jednou, ale měla již lidštější a přátelštější výraz. Myslím, že proto, že jsem se jí nebál. Překvapovalo mě jen, že ta bytost – nebytost bydlí přímo na tom našem zámku, jehož jsem se stal na závěr přímým vlastníkem.

11. 1. 2001

…

2002

O VOJNĚ A STARCI

Byl jsem na vojně teprve v její první čtvrtině, a bylo to kdesi v cizině. Zároveň jsem měl ale možnost chodit si do přírody malovat, byla tam luční cesta a poblíž protékala menší řeka.

Tam také jednoho dne ke mně přistoupil zvláštní stařec. Zjistil, že mluvím česky, tak přešel ze slovenštiny také na češtinu, přičemž bylo vidět, jak ten muž náhle omládl. Oznámil mi, že mám 2 kameny, jeden je smolný a druhý snad nějaký ametyst či opál. On ten smolný vzal a hodil jej do řeky a já podle něj odhodil ten druhý. Stařec přitom hovořil něco o válce a koncentráku. V jeho slovech zazněla jakási vazba ke mně a mé karmě.

20. 10. 2002

…

2003

O SKAUTSKÉM VEDOUCÍM

Jsme oddíl mladistvých skautů a máme jet na nějakou dobrodružnou výpravu. Na určeném místě se máme setkat s dalšími skautskými družinami. Vedoucí však vede naši skupinku na společný sraz někudy jinudy, než by měl, a tak začínají mezi námi vznikat konflikty. V naší partě je i jakýsi Vietnamec a neseme zamčenou skříňku.

Všechny skupinky skautů se nakonec přeci jen spojují na cílovém místě. Jsme v hezké krajině a já v ní zahlédl nějaký tábor v dáli. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si, že se pod ním nachází starodávné rozlehlé sklepení.

Spolu s několika dalšími lidmi v něm objevujeme i chodbu, mířící vpředu někam do prava k východu ven. Před ní si povšimnu hnízda malých ptáčků. Na scéně se také objevuje skupinka jakýchsi agresivních „herců“, jeden se vyznačuje silně přidrzlou tváří. Mám v kapse několik svazků klíčů, jeden hercům z nějakého důvodu odevzdávám, jako že je vracím.

Jedeme teď bílým autem, které však nikdo neřídí. Buď jsme si ho půjčili anebo jen objevili stát opuštěné někde v ulici, která však původně byla onou sklepní chodbou. Celou dobu nás však pronásleduje auto jakýchsi Asiatů. To své tedy raději ponecháváme v jedné z úzkých uliček a vydáváme se dál pěšky.

Máme dojít někam do vzdálenějšího místa, a já se chci tudíž vrátit pro svou turistickou výbavu. Náš skautský šéf mi ji však zamkl v úschovních skříňkách. Žádný svazek klíčů již nemám, a tak se agresivně domáhám klíčku od svojí schránky. Vedoucí mi ho ale odmítá vydat, a já místo něj držím v ruce jen otvírák na lahve. Popadá mě velký vztek. Nakonec přeci jen někde jeho svazky klíčů nacházím, pro změnu ale zase nevím, který je ten od mé skříňky.

Postupně odhaluji, že skautský šéf na nás všechny ty trable a překážky sám ušil v rámci jakéhosi svého zlovolného experimentu a své zjištění sděluji holce jedoucí s námi v autě. Ta si to nenechává pro sebe a oznámí to i všem ostatním. Uslyšel to i vedoucí, a nakonec se i potvrdí, že člověk, který nás měl vést bezpečně k cíli, nám v tom naopak naprosto záměrně škodil.

…

BANDERAS

Oslovil mě slavný hollywoodský herec Banderas, že by potřeboval, abych mu umělecky zvelebil interiér jeho bytu a z velkého množství papírů, nejrůznějších knižních obálek a drobných předmětů, které se válely všude po podlaze, udělal mu v tom nějaký přehledný systém. Dal mi k tomu dokonce naprosto volnou ruku i důvěru. To samozřejmě potěší.

21. 2. 2003

…

2011

NA VOJNĚ

Byl jsem na vojně či vojenském cvičení a měli jsme jít právě na lékařskou prohlídku. Celá naše jednotka hledala mezi spletitou sítí dálnic, nadjezdů, podjezdů, objezdů či tunelů sídlištní nemocnici, kam jsme se měli dostavit. Byla vzdálená asi 20-25 km, nicméně každý, koho jsme se ptali, nám odhadoval vzdálenost jinak. Dlouho jsme takto bloudili odcizenými betonovými komplexy.

Na obloze bylo možné zahlédnout jakési mandalovité útvary mraků či kusy prosvítajícího vesmíru. Došli jsme nakonec až do nějakého moderního proskleného asijského kulturního centra, kde měla právě začínat čísi přednáška. Nikdo tam však kromě nás nebyl, a tak jsme zaváhali, zda máme zůstat. Přednášela tam nakonec nějaká starší paní kdoví již o čem.

…

2012

O ZJEVENÍ V KOSTELE

Stojím v jakémsi křesťanském kostele a mám v něm i přenocovat. Zachycuji v tom prostoru ale poměrně strašidelnou vibraci, která se začíná zvolna zhmotňovat, či možná já zaostřuji své vnímání tohoto místa. To podivné zhmotňování mě silně zneklidňuje.

Vtom se tam již zjevuje nějaká žena, či spíše dívka, a s ní ještě nějaké další dvě bytosti. Dívka je však opravdu velice negativně naladěna a plná zloby a zakyslosti. Překonávám postupně počáteční strach. Ona je již hodně reálná a odebírá se někam do sakristie s tím, že potřebuje jakési své prášky. Celou dobu na ni zkouším vysílat pozitivní vibrace, ale jako by na ni neměly žádný vliv a nedaří se ji jakkoli zpozitivnit.

Po ránu se cítím velice oslabený se silně negativními pocity.

29. 3. 2012

…

2014

O UPÍRECH

Jsem v luxusním domě, je to docela rozlehlá honosná vila, která patří mému známému M.A. Přišel jsem za ním na návštěvu a byl domluvený, že u něj i přespím. Prohlížel jsem si právě nějaké předměty, které měl vystavené u sebe ve svém pokoji. M vstoupil do místnosti, a když to uviděl, změnil se mu prudce výraz, zřejmě se domníval, že mu je chci ukrást.

Stává se z něj náhle démonický upír. Ihned se také objevují ještě další jeho pomocníci a společníci, i ti jsou rovněž upíři. Pokusil jsem se rychle vypadnout z domu na cestu, abych se dostal co nejrychleji k nádraží, ale všichni ihned vyběhli za mnou.

Občas jsem byl nucen se zastavit a s napřímenou rukou proti nim vyslat magické obranné síly. Nemám pocit, že by z nich nějaká energie ale vůbec proudila. Přesto je mé gesto na chvíli zastaví a někteří se díky tomu opět mění v lidi. Byli však jasně rozeznatelní i nadále podle démonicky svítících očí. I spolužák se začal nepatrně proměňovat, ale svou tvář změnil jen v jiného známého M.N., což příliš nepomohlo.

10. 6. 2014

…

NA ZÁJEZDĚ

Vyjeli jsme autobusem někam na zahraniční zájezd. Po určitém čase měla být pauza v jednom francouzském městečku, alespoň to naznačovala místní architektura. Vystoupil jsem ven, abych si vyfotil nějaké objekty, převážně ale struktury starých zídek, které se okolo nás rozpínaly.

V okamžiku, kdy jsem zmáčkl spoušť fotoaparátu se však zídka přede mnou náhle prudce rozprskla jak při výbuchu a já uviděl, jak její kousky letí zpomaleně směrem na mě.

Mezitím se však můj autobus rozjel pryč a já tam zůstal osamoceně stát bez svých osobních zavazadel. Zahlédl jsem už jen, jak sjíždí někam dolů po serpentinových zákrutách. Rozběhl jsem se zoufale za ním, ale nevzpomenu si, jestli ho dohonil či ne.

17. 6. 2014

…

O ČEKÁNÍ V GARÁŽI

Čekám u Medvěda v dílenské garáži. Stojí mu tam luxusní fáro. Někam si na chvíli musel odskočit, nejspíš odjel na kole do hospody na pivo, a já tam čekal, až se vrátí.

Tu se přede mnou náhle zjevil ohromný buvol či býk, ale měl lidskou postavu, jako by to Minotaurus vystoupil odněkud z řeckých mýtů. Hned za ním se začali objevovat další, tentokrát ale poněkud zkarikované bytosti. Mezi nimi bylo i několik mladých žen, rovněž však s groteskně karikaturními těly. Netrvalo dlouho a začaly mě eroticky svádět, což ale příliš nezabralo.

Mezitím dosud zde nehybně stojící auto je z nějakého důvodu náhle nabourané s pomačkanými plechy. Mám obavy, co na to M. řekne, až tu zkázu uvidí. Čekám přesto neochvějně dál.

Po čase jsem ho skutečně zahlédl vracet se na kole zpátky, a když jsem se podíval na auto, uviděl jsem, že tu náhle stojí celé opravené.

…

O ČEKÁNÍ V KANCELÁŘI

Vyhledal jsem v jakémsi zahraničním výtvarném studiu či něčem tomu podobném jeho majitele. S největší pravděpodobností to měl být Adam M. z Londýna, což mě napadlo až dodatečně. Vydali jsme se spolu do nějakého úřadu či kanceláře.

Vstoupil dovnitř a já zůstal zatím v čekárně. Sedím a čekám až se opět objeví ve dveřích, ale je to již opravdu poměrně dlouhá doba i na noční sen. Nahlédl jsem proto dveřmi dovnitř a viděl, že je tam stále hodně lidí, kteří o čemsi diskutují. Opět jsem si tedy sedl a čekal dál. Nyní to již opravdu bylo příliš dlouho, a proto jsem se rozhodl odejít. Problém byl však v tom, že jsem na Adama neměl žádné spojení. Napadlo mě tedy, že bych mu zde mohl zanechat alespoň své telefonní číslo a snažil se ho z hlavy rychle vybavit.

Vstal jsem, že tedy půjdu, ale po chvíli jsem si všiml, že to není moje bunda, co jsem si právě na sebe oblékl. Byla tlumeně oranžová. Vrátil jsem se tedy nazpět a našel tam na židli ležet omšelý rolákový svetr, který se svou sepraností jevil, že by mohl být spíše můj. Vzal jsem si ho a vydal se ven z čekárny. Náhle ale vidím, že ten vysoký mladý muž, který měl být oním Adamem, vyšel ještě s někým z kanceláře. Netušil jsem sice, co tam tak dlouho, téměř celou noc dělal, ale nakonec jsme odcházeli společně. Tím nastala naše dlouhodobější spolupráce i v reálném světě.

29. 8. 2014

…

2016

O MAGICKÉM BOJI

Pod našim oknem na ulici nějaký šílenec s motorovou pilou začal porážet vzrostlé stromy.

Okřikl jsem ho z okna, což byl ale teprve začátek celé anabáze. Upoutal jsem tím jeho pozornost, a spolu s ním i dalších stejně podivných existenci. Náhle vidím, že začali šplhat po zdi do mého okna v 1. patře jako zombíci a jdou po mně.

Vystřelil jsem na ně proud silné energie z rukou, čímž jsem je na malou chvíli odrazil. Nicméně se za chvíli začali opět aktivizovat. Zkusil jsem to tedy s křesťanskou modlitbou: „Otče náš…“. Kupodivu však i tato mantra zapůsobila jen na krátký čas. Mezitím jsem se začal probouzet, jenže opět jen do další roviny iluzorní reality.

Snažil jsem se magicky vyčistit v místnosti negativní astrální energie. Z obýváku přišla D., a já chvíli přemýšlel, jestli se mi náhodou jen nezdá, všude byla totiž hluboká tma, takže jsem jí neviděl do obličeje. Nakonec jsem usoudil, že by mohla být skutečná, a že není jen převtěleným démonem.

Za malou chvíli se agresivní bytosti pod okny znovu zaktivizovali. Pomyslel jsem, že tedy musím na ně jinak. Napadlo mě, že jim vsugeruji myšlenku seberozkladu, a ono to skutečně zafungovalo!

Spočívalo to například v tom, že jim díky mé sugesci upadnou končetiny. I stalo se tak. Taky že se propadnou do země, a i toto se stalo; že se celkově rozloží, i dělo se, či že explodují, a opět funkční magie. Jenže nikdy není nic definitivní a noví a noví zmetkoidní démonci se snažili urputně dostat po fasádě oknem do mého pokoje, hnaní nepochopitelnou vnitřní agresivitou.

To jsem se už octl rovněž na ulici a bojoval s nimi i tam. K ničemu to ale stále jaksi nevedlo. Nakonec jsem si uvědomil, že touto magicky destruktivní cestou to asi nepůjde, a její užívání v boji není příliš pozitivní jednání ani ode mne.

Pochopil jsem tedy, že na to musím jít úplně naopak. Začal jsem jim sugerovat pocit sebelásky. A právě toto řešení mělo nakonec onen definitivně žádoucí účinek. Až do rána byl už okolo klid a já se mohl konečně vyspat.

28. 12. 2016

…

2017

O PORUŠE LETADEL

Přistávali jsme letadlem nouzově na silnici, protože bychom dál již nedoletěli. Věci jsme nechali v zavazadlovém prostoru a vzali si jen to, co jsme měli všichni po kapsách, tedy peníze. Bylo tam z našeho letu několik lidí, postupně se k nám ale přidávali i další cestující z jiných letů, které kupodivu všechny končily na tomto stejném místě. Objevilo se tam i několik Angličanů nebo Dánů.

Pro ukrácení čekání na další letadlo, které mělo pro nás přiletět, jsme se odebrali k blízkému menšímu městečku. Bylo ale potřeba nejprve přejít most, kterému se říkalo Brooklynský. Dělníci na něj z nějakého důvodu právě lepili čerstvou černou smůlu. Bylo taky třeba si vzít na hlavu jakousi přilbu pro dobíjení energie, ta mi však přestala blikat, jak by správně měla.

Tak jsem se dostal až kamsi k neznámému řídícímu centru tohoto všeho. Byli tam lidé u počítačů v nějaké neurčité laboratoři či řízení provozu, kde se snažili naši situaci všemožně napravovat. Posléze ale oznámili, že již není víc času, a je třeba tento celý úsek včetně městečka i s mostem začít pojímat kompletně jako jedno dopravní vozidlo, čímž se údajně problém vyřeší. Asi se nemýlili, protože se celá oblast náhle dala zběsilou rychlostí do pohybu i s námi.

Hledal jsem tedy D., po marných pokusech jsem se ale vrátil k letadlu. Bylo tam ještě dost opozdilých lidí, a já jim říkal, že musí přejít hlavně ten most. Objevila se nakonec i D. s nějakými taškami, ale byl problém ji přesvědčit o nutnosti přechodu přes řeku. Chtěla si to udělat po svém.

6. 3. 2017

…

SEN O EGYPTSKÝCH HROBKÁCH

Přicházíval jsem občas k jakýmsi hrobkám, nejspíše egyptských faraonů, a přitom tam ohlídával nějaké jejich atributy, mezi nimiž bylo i egyptské žezlo a miska. Snad že tam byly uloženy také nějaké úlomky kostí čili „svaté ostatky“. Pokud by se k nim dostala voda, následující reakci by se začaly nadouvat.

Kolem procházeli různí lidé a nějaké slečny tam spolu i laškovaly. Procházel jsem tudy, přenášel faraonské věci a nějaké jsem i půjčoval zájemcům.

Něco se však stalo s oblohou. Objevily se na ní 2 obrazce. Jeden z nich byl složen z množství mandal a cosi přitom padalo z oblohy. Míša, která se tam objevila, prohlásila, že to je konec světa a já jí oponoval že ne, a že to nechci prožívat jako nějakou teatrální slavnost.

Vtom se na náhle ztemnělé obloze objevila obrovská silueta jakési spíše polehávající bytosti, která měla nějaký jasně zelený zdobený oděv či plášť. Napadlo mě hned, že to bude anděl. Měl jsem s sebou foťák na kinofilm, prakticky nefotil, ale přesto jsem se o to pokusil. Z foťáku se však ozval hlas: „Nezobrazovat!“

Mezi námi se náhle objevil nějaký člověk se zvláštním obličejem, celkově vypadal trochu odlišně, a my se domýšleli, že to bude asi ten, jehož siluetu jsme předtím zahlédli.

Na fasádě v hrobce, kam jsem si občas odskočil ji zkontrolovat, se začaly zjevovat nápisy, psané kolmo dolů, a prozařovala z nich zelená fosforeskující barva. Byly však trochu rozmlžené, a dalo se na nich částečně rozluštit jen něco ve smyslu: „Nezjevím se“. K nápisům přistoupil i Marcel, který si je rovněž přečetl. Oba jsme věděli, že to bude nějaký metafyzický božský vzkaz.

Ten, co sestoupil mi náhle začal zezadu jemně masírovat tvář svými dlaněmi, abych prý nebyl tak smutný a probudil se.

Viděl jsem pak ještě nějaké tři lidi, kteří měli jasně zelená roucha a každý z nich mi podával ruku. Jeden z nich – světlý veselý mánička – bubeník, mě dokonce políbil.

…

O GAUČORAKVI

Zazdálo se mi, že se nacházím v domě, v němž se snažím chránit jeho majitele. Byl to sympatický muž, který se bránil proti vnikajícím mladým vetřelcům. V jednu chvíli jsem se s nima byl donucen dokonce i poprat, bylo jich ale hodně a postupně zaplnili celý dům.

Vtom se odněkud vrátila jeho manželka. Muž se šel mezitím ukrýt do patra, kde stálo něco mezi otevíracím gaučem a rakví. Jeho žena tam spěchala za ním, ale našla tam již jen prázdnou rakev, v níž uvnitř ležel pouze nějaký plyšák. Byl tam však i jeho dopis se vzkazem, že se jim již vzdal.

24. 10. 2017 - po volbách

…

2018

FAŠISTICKÝ PŘEPAD

Byl jsem právě v budově s mnoha kancelářemi, ale také to mohly být dost dobře ateliéry výtvarníků nebo nějaká škola s učebnami, nejspíš ale vše v jednom..

Vtom jsem z okna budovy zaslechl nepřirozený hluk a zahlédl blížit se německou fašistickou armádu i s tanky. Do budovy nyní vtrhla její komanda udělat čistku mezi poschovávanými lidmi. Několik jich nepřátelští vojáci rovnou postříleli.

Ve spěchu jsem hledal nějakou místnost, kde by se dalo lépe ukrýt, ale nikde se to nezdálo být možné a všude na mě nakonec vyčmuchali. A tak prchám a prchám…

24. 12. 2018

…

V RUSKÉ VAZBĚ

Honili nás ještě s Bohoušem Č. ruští pronásledovatelé, asi byli z tajné policie, a také nás i chytili. Byli jsme umístěni v nějaké velmi omšelé místnosti nejspíše ve vyšetřovací vazbě, kde jsme museli čekat až přijdeme ve výslechu na řadu. Vypadalo to na celou noc. Bylo tam celkem 5 postelí, na kterých posedávali či leželi i další zadržení.

31. 12. 2018

…

2019

NA INVALIDNÍM VOZÍKU

Přistihl jsem se, jak se umně pohybuji na invalidním vozíku, projížděje tak uličkami Starého města Pražského, protože chůze mi již dělala značné potíže. Projížděl jsem rychle a bravurně jejich labyrintem a cítil se tím pohybem ohromně svobodný. Jízda na invaliďáku byla skutečně velmi energetizující.

3. 1. 2019

…

O VÝTAHU A NEUSKUTEČNĚNÉ NÁVŠTĚVĚ

Vypravil jsem se vlakem a následně metrem na návštěvu jedné bývalé spolužačky. Nějak se mi podařilo dohledat, že bydlí na sídlišti s moderními výškovými věžáky. Předpokládané místo se mi podařilo po nějaké chvíli bloudění i najít.

Vstoupil jsem tedy do jedné z těch moderních budov a v přízemí uviděl výtah, obsluhovaný stařičkým liftboyem. Ten však byl ochoten mě vyvézt za 300 Kč jen do 3. patra. Začali jsme se trochu dohadovat, nedal se však ničím přesvědčit. Velký zbytek schodů až nahoru jsem tedy musel vybíhat po vlastních.

Tam se táhla široká domovní chodba s mnoha dveřmi do jednotlivých bytů. Zde nahoře bydleli vesměs nějací mladí, kteří působili spíš dojmem hipíků. Chtěl jsem se jich ptát, kde moje spolužačka bydlí, ale s překvapením jsem zjistil, že si nemohu vzpomenout na její jméno. Nedalo se to tudíž vyřešit ani sledováním jmenných štítků na jednotlivých dveřích. Po nějakém čase jsem se tedy na další pátrání vykašlal.

Dole už seděl jiný výtahář než prve. Odjížděl jsem neúspěšně odlidštěným a neestetickým sídlištěm pryč odsud.

12. 1. 2019

…

O POSMRTNÉM SETKÁNÍ S MARCELEM

Procházel jsem vykachlíkovanou a umakartovou chodbou a posléze přistoupil k širokému obdélníkovému oknu, kterým se otevíral průhled do druhé místnosti. Za ním stál Marcel a vnitřní interiér jeho pokoje působil dojmem nemocničního pokoje. Mezi námi bylo tlusté sklo. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, pak náhle přistoupil blíž, jakoby tam ani to sklo nebylo, naklonil se a políbil mě na rty.

Stál tam někde rozlehlý dům, ve kterém se pohybovalo více lidí. V něm jsem našel jeho ženu M., bavící se se svými přáteli. Naznačil jsem, že jí potřebuji něco důležitého říct, avšak jen o samotě. Ihned se vydala za mnou a já jí o té události v nemocnici vyprávěl s tím, že se Marcel takto loučil, a že tedy brzy umře. M. zůstala omráčeně stát, neboť Marcel zemřel již někdy před dvěma dny.

23. 1. 2019

…

O ARABSKÉM HOTELU

Seznámil jsem se s kýmsi bohatým z „vyšší třídy“. Nacházeli jsme se právě v nějakém superhotelu a všude kolem procházela spousta arabských turistů.

Bloudil jsem chodbami, které vůbec nepřipomínaly hotelové chodby s rozmístěnými pokoji. I já byl napůl oblečen jako Arab, měl jsem dlouhou bílou košili až k zemi, na ní oblečenou zdobenou vestu a navrch bundičku. S ostatními jsem se dorozumíval částečně anglicky, ale později jsem přešel už jen na češtinu, což nikomu z hostů zdálo se nevadilo, a zdálo se, že není žádný problém s komunikací. Něco či někoho jsem tam ale celou dobu hledal… a nenašel.

22. 8. 2019

…

O ÚTĚKU V PODZEMÍ A VOJENSKÉ HROZBĚ

Skrývali jsme se před neznámými nepřáteli, působili dojmem velmi agresivních slunínek. Nejprve jsme to zkoušeli v místnostech za skříněmi apod., což ale nestačilo, tak jsem vběhl rozlehlým vstupem dolů do podzemí, jak jsem to úspěšně učinil v minulosti již vícekrát. Věděl jsem totiž již z minula, že se v něm lze cítit bezpečně, přestože se táhl někam doširoka dodaleka ten podzemní labyrint chodeb, a také světlo v něm bylo velmi vzdálené.

Ulicí právě hřmotivě projížděl tank s nahoře umístěnou raketou, projížděl velice pomalu a osamocený. V tom jsem v podzemí zachytil zprávu, že zatím se ještě nic neděje, ale za 4 roky se situace vyhrotí. (2023-24?).

30. 12. 2019

…

2020

O CIGÁNSKÉ TLUPĚ A NÁDRAŽÍ

S D. jsme chtěli časně ráno odjet z domu do jednoho východoslovenského města. Ona říká, že je půl 8mé, kdežto já, že je půl 9té, a že v té tmě to stejně nepojede. Šli jsme tedy na vlak každý zvlášť, ale kolem nádraží jsem ji už nikde nepotkal.

Místo toho jsem spatřil blížit se ke mně velmi agresivní cigánskou tlupu. Hledal jsem na zemi alespoň nějaký klacek, abych se mohl případně bránit, a který jsem nakonec i našel. Cestou se tam ubírala i jakási starší tlustá paní. Šli jsme tedy společně a cigáni si už tolik netroufali.

Nicméně jsem došel místo na nádraží do nějakého muzea, galerie či restaurátorské budovy. Bylo tam víc lidí a zde jsem konečně potkal i D. Pak jsme všichni seděli kolem dlouhého stolu a dávali si do žaludku nějaké dobrůtky.

4. 1. 2020

…

NA NÁVŠTĚVĚ U T. PFEIFFERA

Jdeme s D. navštívit léčitele Tomáše Pfeiffera, žáka Josefa Zezulky. Před jeho dveřmi se však začíná shromažďovat větší množství lidi, kteří ho rovněž přišli navštívit nejspíše kvůli biotronickému léčení.

Nebaví mě tak dlouho čekat a mezitím venku pokuřuji, přestože si uvědomuji nemístnost takového počínání v blízkosti jeho léčebny, ale co už.

S T.Pf. pak vystupujeme do nějakého vyššího patra jeho domu. Na tabletu či mobilu mi ukazuje naskenovanou jakousi 3D fasádu, snad indického chrámu s mramorově bílou texturou, působící však jakoby z umělé hmoty. Také tam má jakýsi situační plánek či mapu, kde člověk prstem, pod nímž se zjeví zaměřovací bod v podobě menšího čtverečku, přetahuje ho po různých místech mapy na obrazovce tabletku a zřejmě mi něco k tomu vysvětluje.

Sestupuji následně dolů, a přitom nakouknu do otevřených dveří místnosti. V ní to vypadá jako ve školní třídě. Všechny lavice tam jsou obsazené. D. tam ale nikde nevidím. Protože však žádná z lavic není volná, nechce se mi tam dál vyčkávat a odcházím. Nakonec ji potkávám až před domem s nějakou starší paní a obě si tam vesele vykuřují. Odcházíme ze scény.

2. 7. 2020

…

O ZMIZELÉM KALAŠNIKOVU A INVAZI

Nacházím se v klasicistní budově nějaké školy a z okna zahlédnu, že venku právě probíhá německá fašistická invaze. Po ulici se valí tanky a za nimi je vidět i invazivní vojsko. Ve škole je nás víc a všichni se připravujeme na obranu učeben, protože tušíme, že vtrhnou i sem. Jedna ze tříd se zdá být polská, a také tam probíhá příprava k obraně.

V naší třídě sháníme zoufale nějaké zbraně a podaří se nám nakonec dát dohromady asi pět samopalů a pistolí. Zoufale nám však chybí náboje, tak se je snažíme sehnat, kde se jen dá. Pár nábojů si nakonec i obstaráme.

Jenže mezitím mi někdo zcizil mého kalašnikova, tak se ho vydávám hledat i do sousední polské třídy. Ptám se Poláků, jestli mi ho někdo z nich neznárodnil, nikdo se však nehlásí. Místo hrdinného odboje bloudím tak celou dobu už jen budovou a nešťastně hledám svou zbraň… a až do probuzení nenalézám.

26. 12. 2020

…

O PASTELKÁCH V NĚMECKÉM CHRÁMU KONZUMU

S D. navštěvuji německý chrám konzumu. V jednom regále vidím krásné sady pastelek. K mému překvapení jsou zadarmo a já vybírám nějaké pro D. Ta si zatím kreslí něco u stolečku na dvoře obchoďáku. D. se vybrané pastelky líbí, tak se vydám do obchodu pro další a vybírám jen samé pěkné a nezvyklé barvy.

Když se ale vrátím, vidím už jen její batoh, který mezitím někdo navíc vykradl, a ona nikde. Přichází malý tlustý chlapeček, který k obchodu nějak patří, a odnáší si námi nahromaděné bedny pastelek zpátky do obchodního regálu. Zamračím se nad obchodnickým podvodem, když bylo u pastelek jasně napsáno, že jsou zdarma.

Vidím tam nyní stát dlouhé fronty mladých. V jedné z hal obchoďáku se tlačí ke stolům vpředu, prý zrovna probíhá jakýsi konkurz. I mne se zeptají na tři otázky. Jedna z nich zní: „Co je důležitější: vlastnosti nebo charakter?“. Moc otázce nerozumím, připadá mi to jaksi totožné.

29. 12. 2020

…

SEN O HERCI DUŠKOVI

Seznámili jsme se spolu skrz koženou tašku přes rameno. On tvrdil, že je jeho a já zase, že je moje. Postupně jsme se za jízdy v kupé vlaku více sblížili. Nakonec jsme si vyměnili telefonní číslo a než vystoupil, ukázal mi, kde bydlí – kolem jeho domu vedla do oblouku železniční trať.

30. 12. 2020

…

2021

O VYMALOVÁNÍ ROCKOVÉHO KLUBU

Jsem v nějakém rockovém klubu. Jedna zeď je počmáraná od dost nevzhledného a již otřískaného graffiti. Otec se rozhodne, že jim klub hezky a pozitivně vymaluje, a ihned se také pouští do přemalovávání zdi do harmonického, avšak tlumenými barvami trochu kýčovitého obrazu. Dává si přitom hodně záležet, aby se jeho malba všem líbila.

Sedí tam Dan Landa, jemuž snad klub patří a malba se nelíbí ani jemu, ani ostatním. Když otec svou práci dokončí a odejde, přemalují si zeď opět dle svého. Říkám bratrovi S., ať o tom otcovi neříká, že by byl strašně zklamaný. On však neposlechne a bonzne mu to. Otec nedá své pocity nijak najevo a je poznat, že se s tím nějak vnitřně smiřuje.

28. 12. 2021

…

2022

O SÍDLIŠTI, GENDERU A BAZÉNU

Procházím tradičně po silně urbanizovaném a rozlehlém betonovém sídlišti, některé chodníky jsou zaslepené, jiné člověka vracejí zpátky na výchozí místo, jsou tam ale i takové, které vedou skrz nejrůznější restaurace, hospody či nálevny. Já tu nyní tím architektonickým environmentálním symbolem bezcílně bloudím.

Procházením jsem se nějak dostal až na náměstí podobném Václaváku. Postává tu skupinka mladých dívek s nějakým hochem, jehož obličej se právě proměnil rovněž v dívčin. Nabízejí mi, abych se k nim přidal. Já však usoudil, že jsem už dost starý na to, než abych se zaobíral jejich neujasněným genderem.

Později jsem se ocitl v prostoru velkého zastřešeného bazénu. Z mé strany přes něj vedly chodníčky na protější stranu, avšak ne až úplně k zadní stěně, takže všechny končily někde uprostřed bazénu. Šel se mnou jako průvodce nějaký kristovský mánička a rovnou do té vody skočil, celý se tam ponořil a já viděl už jen obličej

Já ale nechtěl být mokrý a hledal jsem dál suchou cestu, abych se neumáčel. Zbystřenou koncentrací jsem ji přeci jen našel skrytou kolem pravé zdi. Na protější straně jsem uviděl procházet kolem okraje bazénu nějaké postarší manžele. Kdoví, co ti dva byli zač.

11. 1. 2022

…

O SETKÁNÍ S V. KLAUSEM

Setkali jsme se překvapivě na malém dřevěném můstku s výhledem do krajiny, táhnoucí se až za horizont. Všiml jsem si oblohy směrem na jih, odněkud tam vystupovala rudá zář k obloze. Klaus zachmuřeně ukázal rukou tím směrem a podotkl, že se k nám blíží velké nebezpečí pro naši zemi. Cítil jsem to obdobně, jen jsem nevěděl, jestli to myslí čistě ekonomicky, nebo je to ještě mnohem horší a nestačil jsem se ho už na to zeptat.

…

JAK TO JE S TORNÁDY

Uviděl jsem na horizontu tornádo, které se postupně rozdělilo hned na čtyři další. Poněkud mě to vyděsilo. Náhle jsem se však octl nahoře v jakési podlouhlé kabině, připomínající částečně malou kavárničku, kajutu, prostor v letadle, ale nejspíše interiér podlouhlé kabiny vzducholodi.

Zde jsem spatřil u stolečků i další cestující, vyhlížející chvílemi z okýnek našeho vznášedla. Odněkud zepředu z řídícího velína k nám vstoupil asi čtyřicetiletý elegantní muž v pěkném obleku, částečně připomínajícího slušivou uniformu a přátelsky se usmál.

Pochopil jsem, že plavidlo souvisí nějak s těmi tornády, a náhle se zdálo, že je dokonce přímo a naváděně odsud řídí. Svrchu jsem totiž uviděl, že tornáda zasahují zcela vědomě a cíleně jen určitá nenáhodná konkrétní místa. Dověděl jsem se, že ta řízená tornáda jsou vykonavateli jejich těžké karmy.

Jsem na Moravě, je šero, a když se ohlédnu za sebe, vidím na ztemnělé obloze několik menších tornádek, putujících seřazeně za sebou. Jsou ještě mladá, stojím a oni mě míjí. Ptám se jich: „Jdete zničit toto město?“ a ony mně odpovídají: „Abychom ho mohly zničit, musely bychom ho pak i postavit!“ Pohlédnu přitom na místo, odkud jsem vyšel, a nyní tam uvidím dva gigantické sloupy téměř černých dospělých supertornád.

10. 5. 2022

…

O ZEZULKOVĚ VÝZVĚ K RELAXACI

Ve dveřích mého pokoje na mě vykoukne hlava pana Zezulky a láká mě ven, že je třeba se trochu uvolnit. Představil jsem si, že si někde, snad v nějaké letní zahrádce, sedneme a popovídáme.

Vyběhl jsem tedy za ním ven před dům, ale to jsem ho již viděl, jak si to bystře a energicky žene naší dlouhou ulicí vpřed k náměstí, a k němu se připojilo ještě pár dalších lidí. Vyběhl jsem za nimi, sotva jim stače a přeskakujíce drobná oplocení trávníků, běžel jsem za nimi, abych je dohnal. Přesto mi zmizeli někde v dálce z dohledu.

13. 5. 2022

…

O KOUPĚ BYTU

Koupili jsme s D. od nějaké paní starší byt. Když jsme do něj vstoupili, uviděli jsme, že tam zbylo ještě hodně jejích věcí.

V noci nás však probouzí nějaký hluk a my spatřili, že se tam vkradla jakási dvojce, a hned na nás i udeřila, že jsou všechny ty věci jejich. My se nedali a trvali na tom, že jsme byt právě koupili. Byli to manželé a paní měla být snad sestra prodejkyně. Vehementně nám tvrdila, že prý o žádném prodeji neslyšela a kdoví jak to s tím prodejem je. My ale trvali zarytě na svém. Nakonec si začali z tama brát nejrůznější věci – obrázky, dekorační i další předměty. V tom se tam objevila i samotná prodejkyně, něco jim řekla, takže to ti dva vzdali a odnesli si jen vybrané rodinné památky.

6. 11. 2022

…

UFOUNI SE VRACÍ

Opět zpozoruji na setmělé obloze jako před bouří ufounské armádní stroje, a jako vždy symbolizují nějakou nečekanou agresi „odjinud“. Tentokrát se však letouny zdají být o něco menší, nebo jich je celkově méně. Vím, že v příštích chvílích z nich vyskákají jejich vojáci fašounského ražení a na zemi začne mela. Hledám proto nějaké vhodné místo, kde se dá před nimi ukrýt.

25. 11. 2022

…

RODINNÉ SETKÁNÍ VE SKLEPĚ

Přicházím do sklepa, kde jsem míval v mládí svou malou pracovnu či první svůj aťásek. Tentokrát se zdá být dosti rozlehlý a mně se tam vrací pocit bývalého domova. Ve dveřích do něj visí otcův ukrutně objemný svazek klíčů od kdoví čeho. Vevnitř vidím v rohu spát bráchu J. a asi ho i nechtěně budím. Nelíbí se mu to. Snažím se ho uklidnit, aby spal dál, a zhasínám i několik zde svítících lampiček.

Objevují se tam ale i zbylí bráchové. Ohlížím se, kde by se mohli uložit ke spánku i oni a jednu možnost nabízí křeslo. V. je skromnej, když říká že si může lehnout někam na zem. J. je poněkud rozmrzelý, že nemůže kvůli nám spát. Přichází ale ještě M. s Pavlem. Ten se rozhodně uklidnit nenechá a svým typicky bouřlivě hlasitým hovorem nenechá již nikoho do rána usnout.

31. 11. 2022

…

O VÝHLEDU NAD ŘEKOU

Se slovenskou rodinou v jejich městě se vydáváme někam si sednout, pánové chtějí zajít na víno. Jsem proti, když tak na pivo, to se dá popíjet i venku na zahrádce. Do uzavřené nekuřácké vinárny se mi vůbec nechce. D. se od nás odpojí s tím, že zajde ještě pro Miluši. I Marian s dětmi jdou někam zvlášť.

Později se snažím obě skupinky, pánskou i dámskou nějak dohnat a spojit je. Vidím se kráčet po travnatém svahu, na němž je vyšlapaná širší pěšina. Pode mnou je výhled na krajinu s klikatící se silnici podél řeky. Vidím tam i zastávku autobusu a čekající lidi, autobus ale stále nepřijíždí. Zjišťuji, že důvodem je stoupající hladina řeky, která v některých místech již silnici zcela zaplavila.

Ze své výšky na svahu si všimnu dvou menších hošíků, kteří se rozhodli do řeky skočit a vykoupat se. V úleku vidím, že jeden z nich to přežil, i když se šrámama, druhý však zmizel někde pod hladinou.

Docházím po vyšlapané pěšině až k místu, kde je u malé kamenné zídky jakási vyhlídková odpočívárna s lavičkou a dvěma či třemi stolky jako v restaurační zahrádce. Odtud je nejlepší výhled na silnici dole, kudy jezdí autobus zpět do centra. Silnice je ale postupně zaplavovaná vodou. U stolků se potkávám s Marianem a jeho dětma, kteří tu odpočívají z výletu.

10. 12. 2022

…

KDO ZA TO MŮŽE?

Zúčastňuji se nějakého kvízu či soutěže. Porota ke mně přidělila bývalého šéfa národní banky Singera, a měli jsme zjistit, kdo může za současnou politickou a ekonomickou neutěšenou situaci. Dospěli jsme k názoru, že za to může sicilská mafie.

26. 12. 2022

…

O BIZARNÍ VÝSTAVĚ

Pohyboval jsem se areálem či labyrintem starých činžáků a domků, částečně se zřícenými zdmi, připomínajících již téměř zmizelý Přerov. V nejrůznějších zanedbaných a potlučených místnostech a halách byly nyní umístěny postmoderní výtvarné kreace, malířské, sochařské i módní, některé se tam jen povalující po zemi a celkem beze skladu a vlastního vnitřního smyslu, občas tyto artefakty splývaly i s další nepotřebnou veteší či stavebním materiálem. Procházel jsem onou absurdní výstavou, doprovázen tam dvěma mladými zaangažovanými slečnami – výstavními průvodkyněmi. Některé místnosti měly jen část zdí, takže se dalo nahlížet na exponáty skrz nejprapodivnější průhledy, což mělo být rovněž součástí těchto environmentů. Bizarní, avšak i zajímavé.

27. 12. 2022

…

O TRUMPOVI A JEHO BUDOVĚ

Setkal jsem se s Doníkem Trumpů v nějaké výškové budově. Byl všeobecně považován za velmi přísného dohlížitele a nejspíše i šéfa nad touto mnohaposchoďovou stavbou, která mohla být klidně i školou, hotelem či divadlem.

Zachtělo se mi náhle na WC, a tak jsem se ho vydal hledat do vyššího patra. Nicméně jsem se obával, jak na to při této své zdejší pověsti velký šéf zareaguje. On však zachoval klid a byl ke mně i nadále velice vlídný a přívětivý. Hm, kdo by si to pomyslel.

29. 12. 2022

…

O ÚTĚKU LABYRINTEM

Nalézám se v jakémsi areálu, který je spíš velkým labyrintem, a který je nyní postupně obsazován fašistickými vojsky. Snažím se před nimi skrývat na nejrůznějších možných místech, přičemž prolézám rozmanitými chodbami, chodbičkami, průchody, průlezy, škvírami, okny i sklepními a střešními okýnky. Snad mnohem později naše strana nad nimi zvítězí.

30. 12. 2022

…

2023

O SEKTÁŘSKÉM DOMĚ

Je to menší atriový dům ve městě, s vnitřními pavlačemi do dvora. Na konci společné chodby v prvním patře je místnost či byt, kde se sdružuje jakási náboženská skupina či spíše sekta, orientovaná tuším k Indii. Někde v přízemí domu mají dokonce i svou jídelnu, kam může přicházet na jídlo i místní veřejnost.

Vzpomněl jsem si, že jsem rozhodně v tomto domě byl už i někdy dříve, neboť jsem se tu docela orientoval. Mám zde vlastně také svůj pokoj (možná jen pronajatý) ve vedlejším bytě, spojeném s nimi onou společnou domovní chodbou. Ze svého okna vidím ven do příjemné krajiny.

Na chodbě se mezitím něco děje a já musím rychle vylézat oknem, seskočit z něj do krajiny a uprchnout někam pryč.

5. 1. 2023

…

O DOMKU A KLÍČÍCH

Jsem někde na Slovensku a kráčím dlouhou ulicí s řadovými domky, jejichž zdi ji podélně lemují, a jsou navzájem propojené čelními fasádami. Opouštěl jsem právě jeden z těch domků, neboť i sourozenci, kteří zde bydlí, z něj kamsi odešli. Pečlivě jsem za sebou zamknul dveře, ale tím byl náhle postaven před otázku, kam schovat klíče, aby až se oni vrátí, mohli se dostat dovnitř.

Hledal jsem tedy příhodný úkryt, ale žádný bezpečný ani venku jsem nemohl najít, neboť všude si hrály malé děti a mohly by klíče ukrást. Bylo to poněkud frustrující zjištění. Prošel jsem již všechny místnosti, které byly chvílemi propojeny dveřmi i do baráků k sousedům, jako by šlo jen o další místnosti našeho domku. Nakonec jsem je přeci jen u jedněch serióznějších sousedů zanechal a sešel dolů k nádraží. Bylo dost zanedbané a špinavé a byl už pozdní večer.

Na nádražní ceduli a následně i v pokladně jsem zjistil, že pro dnešek už všechny vlaky odjely, bylo již taky něco po osmé či desáté hodině večer. Vypravil jsem se tedy na autobusovou zastávku poblíž, ale tam už taky nic do rána nejelo. Pro dnešek se tedy nedalo z tohoto místa již nikterak dostat pryč. Kolem se rozprostíraly poněkud zlověstně noční hory a lesy, připomínající krajinu kolem východoslovenské přestupní stanice Kysak.

8. 1. 2023

…

O UPÍRSKÝCH DÉMONCÍCH

U dveří bytu nám zazvonili tři velmi vysocí démoničtí mládenci, a když jsem otevřel, agresivně se snažili vtlačit dovnitř. Bránil jsem se urputně a použil k tomu i svůj španělský meč a další vhodné propriety. Tím jsem je na chvíli zpacifikoval, za okamžik však ožili a znovu zaútočili.

Děj se nenápadně přesunul do exteriérů, kde pobíhalo víc lidí, ti tři ale šli evidentně jen po mně. Napadlo mě, že se jich zbavím jen použitím vhodné kyseliny. A skutečně to zabralo a agresivní tekutina z nich udělala takové poněkud scvrklé mrtvolky. Jak ale jinak, opět jen na nějakou chvíli.

Všiml jsem si ale, že jim podobných démonků už kolem pobíhá víc, a každého koho kousnou nebo mu píchnou injekci, se proměňuje v ně tak, jak to bývá i u staromódních upírů.

Boj s nimi tedy naprosto nefungoval. Zůstala už jen poslední možnost, zkusit to na ně s modlitbou, neboť jsem si při mém pronásledování nějak vzpomněl na křesťanské ukřižování. A kupodivu toto skutečně zabralo. Každý z infikovaných se začal postupně měnit zpět. Předcházelo tomu ale to, že jsem je přiměl pokleknout a nad nimi pak vyslovil onu spásnou mantru: „Ve jménu otce, syna a ducha…“.

8-9. 1. 2023

…

O NOČNÍ LEVITACI

Nemohl jsem dlouho usnout a půl noci se jen převaloval v posteli. Jak jsem tak zápasil o spánek, cítím náhle, jak mě nějaká neznámá energie zvedá pokrývku směrem vzhůru. Snažím se jí přidržet, ale vzápětí začala obdobně vytahovat z postele i mne. Vzpomněl jsem si, že něco podobného se mi přihodilo už několikrát dříve.

Tah to není až tak silný, takže se jen na chvíli ocitám až u stropu. Vidím však, že se teď nacházím v úplně jiné místnosti než před okamžikem v té své. Tato byla dosti strohá a spojená s oprýskanou a silně umaštěnou kuchyní. V hlavě mi bliklo světélko a já si teprve nyní uvědomil, že se mi to jen zdá. Probouzím se zcela energeticky vyčerpaný.

10. 1. 2023

…

O VOJENSKÉM VERBUNKU A UA

Procházím silnicí kolem řadových domků někde na venkově. Vcházím do jednoho z nich, kde bydlíme. D. tam má zrovna nějakou slezinu s více lidmi. Jsou mezi nima i Čarodějové a nějací další známí. Byl bych rád, aby se mejdlo už ukončilo, ale nechci je vyhánět násilím. Je tam víc místností, ve kterých posedávají a baví se další lidé.

Pohlédnu z okna a vidím po hlavní silnici odněkud od lesů náhle přibíhat větší skupinu lidí v černých uniformách a se světlými nárameníky. Vím vnitřně, že to je vojenská jednotka nějakých militantních Ukrajinců. Snažím se před nima alespoň zabezpečit okna a vrata do dvora. Nějak mi dochází, že chtějí verbovat nové vojáky do své nacionalistické války. Do bytu nám přesto vstupuje jakýsi poďobanej mladík s brýličkami, který jim pomáhá propagandisticky. Je to Čech. Děsně ho zjebu, co si to vůbec dovoluje nám lézt do soukromí a obtěžovat nás svou idiotskou propagandou.

O něco později procházím odlehlou částí vesnice. Jsou zde oplocené zahradní domy a vily. Snažím se varovat i ostatní venkovany, které cestou potkávám, aby se někde skryli před těmito násilnickými verbíři. Všude nemilosrdně odvádějí nové rekruty, dokonce i zde v Čechách. Nikdo ze sousedů ale zatím netuší, co se to vlastně kolem děje. Na chodníku potkávám mladou slečnu a říkám jí, jaké hrůzy se k nim blíží, aby všechny varovala.

Později potkávám i nějaké starší známé, některé z okruhu spolužáků, jiné od scifistů, kdy zahlédnu i spisovatele Leonarda Medka. Společně odcházíme na jakousi přírodní vyhlídku přímo nad vesnicí. Stojí tam již dávno časem rozpadlá kamenná bašta se zarostlými točitými schůdky z vyskládaných kamenů, překrytých místy zeminou a rostlinstvem. Celá věžička i s terasou nahoře připomíná exteriérem dobové romanticko-klasicistní obrazy. Dole pod námi stojí D. a já ji volám, ať se také vyšplhá po schodech nahoru k nám pro lepší rozhled a bezpečí. Ona se ale na ty točité schody bojí vystoupat.

15-16. 2. 2023

…

O JÍZDĚ NA ČERNO

Jezdím metrem sem a tam. Mezi stanicemi jsou velmi dlouhé úseky. Mám sice v kapse drobný, ale z nějakého záhadného důvodu nelze na žádné zastávce zakoupit jízdenku, i když jsou na každé stanici pokladní kukaně s prodejkyněmi. Vzdám to tedy a jezdím dál na černo ze stanice do stanice. Ty jsou spíš povrchové a kolem lze přes sklo zahlédnout různé části města.

Když už jezdím takto dlouho, začínají si mě všímat v různých stanicích dozorčí, podávají si mezi sebou zprávy z jednotlivých zastávek a snaží se mě chytit. Před jedním takovým se zrovna pokouším schovat v jakémsi parčíku se zajímavou drobnou architekturou, a nalézajícím se hned naproti stanice.

Náhle mě přepadá neblahé uvědomění, že jsem snad musel někoho zabít, když po mně všichni tak vehementně jdou. Vylézám proto z parčíku odhodlaně se nechat chytit.

12. 3. 2023

…

O ZEZULKOVĚ PODPISU OBRAZU

Byl jsem v našem bytě s D., ale byl mnohem prostornější, a před ním se nacházel i malý dvorek V pokoji postávaly skupinky postarších lidí, mezi nimi procházel pan Zezulka, konverzovali a některé i léčil. Někomu jinému jsem ukazoval, že si může odskočit na WC na dvorečku. Chtěl jsem si s JZ promluvit, ale neodvážil se ho rušit při rozhovorech i občasném léčení přítomných.

Pak jsem si všiml, že přistoupil k mému ještě čerstvě namalovanému obrazu v rohu a něco tam dole vpravo šudlal štětečkem. Uvědomil jsem si, že tam přidal podpis. Pouze nevím, zda svůj či můj. Chtěl tím snad sdělit, že dílo je hotovo? A čí, jeho či moje?

Květen 2023

…

O ZABITÉ SOUSEDCE A UKÁČKÁCH

Z domovní chodby jsem uslyšel nějaký hluk a zjistil, že v přízemním bytě pod námi zabil někdo starou ženskou. Před její dveře se teď začali sbíhat další sousedé. Vyzýval jsem je naléhavě, aby někdo zavolal z mobilu záchranku a policajty, nikdo se k tomu ale nikterak neměl, a ani později ne.

Objevila se tam však nějaká žena, byla to Ukrajinka, a s největší zřejmostí vina ležela právě na ní. Nějakým způsobem jsem se s ní dostal do potyčky, při čemž mi pomáhal ještě někdo další. Dokonce se už zazdálo, že jsme tu arogantní babu nějak zneškodnili. Za ní se však objevil v chodbě další ukrajanec, což se následně opakovalo asi 5x, než se nám podařilo dostat je všechny z baráku pryč.

27. 12. 2023

…