Sny : 1990 - 1999

1990

O PAVOUKU RADŽNIŠOVI

Nějakým způsobem se zjistilo, že když se na velkého indického gurua Radžniše zavolá jménem, a potom soustředěně myslí, aby přišel, že se tak i stane. Viktor to zkusil a skutečně to fungovalo. Ze zdi, na kterou se usilovně soustředil, začaly se vysouvat velká černá ptačí péra a hned za nimi tlusté dlouhé pavoučí nohy. K úžasu všech ze zdi se vysoukal obrovský černý pavouk. Byla to poněkud strhující a nečekaná podoba Mistra duchovních věd.

Chtěl jsem si tedy i já ověřit, jestli se bude celá věc opakovat, a taky že jo. Černý pavouk tu byl opět. Uviděl jsem po ruce kbelík s bílou hmotou. Mělo to snad být vápno, ale spíše vypadalo jako těsto. Pavouk se záhadně zmenšil a byl teď velký pouze jako dlaň. Tak jsem mistra Radžniše drsně pohřbil v onom kbelíku.

29. 8. 1990

…

O VĚŠENÍ MLADYCH

Jelo se na výlet. Jelo s námi spousta mladých. Dostali jsem se společně až do nějakého města. Tady jsme však záhy zjistili, že zde vládne rudý teror. Větší skupinka lidí byla také vzápětí napadená místními surovci. Viděl jsem, jak věšeli na provazech z domovních oken kluky i holky bez rozdílu. Aby jejich čin získal větší váhu, hrdlořezové se na oběti vždy zavěsili celou svojí váhou.

Mezi ostatními zavládl strach, že příště dojde řada i na ně. My se octli v jakémsi ležení, kde jsme měli přenocovat. Vedle mne přespávala na úzké lavici nějaká dívka. Chvíli se mne snažila přesvědčit k tělesným radovánkám, já však byl otřesen násilím, které jsme před chvíli zažili, takže měla smůlu. Čekali jsme všichni, co se bude zítra dál dít.

1. 12. 1990

…

1991

O 1.SNOVÉM MUZIKÁLU

Jdu se podívat do areálu Vltava, nacházejícím se někde v centru Prahy. Chci vidět, jak nám krásně frčí politické reformy. Baráky okolo mají stále ještě vytlučená okna a čekají na nové majitele. I areál Vltava vypadá obdobně. Stále zde funguje socialistický monopol, vlastnící kavárny a hospody.

Dva umělci, Vláďa Kokolja ještě s někým, se rozhodnou samostatně podnikat. Vidím je s kladivem a majzlíkem, jak se jmou na terase Vltavy něco sekat. Záhy jsou však odtud vykázáni se slovy: „Privatizovat se nedáme!“

Přicházím na jakési pobřeží, řešíc si v nitru romskou problematiku. Přicházejí dva indiáni velmi však Romům kupodivu podobní. Je to zřejmě tím, že údajně pocházejí ze středního východu. Místní cigáni to komentují slovy, že jediný rozdíl mezi nimi a sebou spatřují v jejich ještě snědší pleti. Usuzujeme tudíž, že rasismus je mezi nimi nežádoucí faktor.

Po zadních přichází sněhobílý lední medvěd a já mám podezření, jestli v něm není někdo převlečený. Medvěd rovněž řeší nějakou aktuální otázku, ale potom začíná zpívat.

Mění se scenérie. Český venkov je náhle plný starých struktur. Dozvídáme se, že se má v obci konat undergroundový festival. Všude nestává nežádoucí pozdvižení. Mladí se začínají sjíždět a venkovani se rozhodnou, že jim natrhnou zadek. Nikolivěk fyzickou silou či administrativním zákazem, ale uspořádáním vlastního „Rolnického festivalu“.

Jedním z míst, kde protagonisté venkova nyní pějí, je i hospoda. Překvapivě tam mám také svou menší roličku. Odevšad to zní rýmovanými nápěvy, improvizuje se rovnou na místě a tematicky se muzikál váže k tradičním venkovským hodnotám. Celé představení tak trochu připomíná Járu Cimrmana.

Zpívám několik písní, na jejichž refrény plynule navazují a odpovídají ostatní venkované. Zvlášť výrazná je role místního blázna, jenž celý svůj život vydlabává ze dřeva jakousi složitou nádobku či spíše tácek, v němž jsou vidět smysluplně nahodilé prohlubeniny. Žije jen tím. Někdo mu jako součást jedné ze scének jeho veledílo zničí, a to tak, že mu z toho naseká vícero nádobek. Ostatní to komentujeme sborovým zpěvem jako z Prodané nevěsty. Rýmuje se nám to tak pěkně, že se nestačím divit. Reakci blázna příliš nevnímám.

Zaujat naším muzikálem je náhle i underground. Takových dvacet písňových textů a melodií se zdá být dokonce nadprůměrně zdařilých.

7. 1. 1991

…

O KOMANDU A JAPONSKÝCH TURISTECH

S několika muži jsme procházeli periférií opuštěného a rozbitého města. Nikde ani noha, neboť bylo těsně po válce a lidé většinou vyhynuli. Opatrně jsme prolézali dvory, v rukou připravené samopaly, kdyby zde náhodou přeci jen ještě zůstal naživu nějaký nepřítel.

V jednom dvoře, kde byla soukromá autodílna, jsme pojali podezření, že se tu někdo skrývá. Obklíčili jsme tedy dílnu jako v kvalitním thrilleru, a nakonec objevili i vyděšeného majitele, který to válečné běsnění nešťastnou náhodou přežil. Napětí polevilo a naše komando se vydal na další průzkum bojem.

Vtom jsme však zůstali šokovaně stát. Po rozmlácené silnici směrem k nám přijížděl velký turistický neoplán. Zastavil kousek od nás a začala se z něj soukat výprava japonských turistů s foťákama, kteří za ustavičného japonského brebentění si nadšeně fotografovali okolní domy v hromadách trosek.

únor 1991

…

O BYTU PRO ANGLICKOU VLÁDU

V Londýně jsem objevil byt, sice trochu vlhký, ale byl k pronajmutí. I paní domácí byla potěšena, že jsem o něj projevil zájem. Nechtěl jsem ho však pro sebe, ale jako vládní salónek, takže mi z toho jasně vyplynulo, že jsem zřejmě jakýmsi agentem anglické vlády.

Zpočátku vlhký byt ke konci příběhu byl už poměrně na vysoké úrovni, co se týká interiéru. Měl jsem jedinou obavu, jestli se celá ta jejich vláda do těch dvou místností vejde, a také zda je byt dostatečně nenápadný, patrně kvůli případným teroristům. Hm.

20. 2. 1991

…

O HONIČCE VE SPIRÁLOVITÉM MĚSTEČKU

Procházel jsem se městečkem, které bylo rozpoloženo na mírně pozvolném kopci. Bylo však zajímavé tím, že mělo tvar sbíhající se spirály směrem vzhůru. Na ulici jsem našel nějakou tašku a část něčího oblečení, a tudíž jsem přemýšlel, komu bych to mohl odevzdat.

Nalepila se na mě ale nějaká parta a začala mě pronásledovat, v rukou svírali skleněné střepy. Proběhl jsem tedy areálem jakési základní školy, ale vnímal spíše prostředí její tělocvičny. Prchal jsem před nimi nejrůznějšími náhodnými interiéry, mezi kterými nechyběly ani restaurace a bary. Vždy mě však znovu objevili.

Po zmíněné spirále jsem se dostal až někam dolů, kde se v mlze pod městem vypínalo mohutné pohoří. Zastavil jsem se u skládky s betonovými panely a tam si chtěl odpočinout. Bohužel i tam jsem byl jimi objeven.

Nakonec jsem vběhl do jakéhosi baru, kde u šatny seděly servírky, a ty mi pomohly se skrýt mezi ně a kabáty. Byl jsem tedy zachráněn, pouze jsem se tím během totálně uštval.

6. 3. 1991

…

O FRANCOUZSKÉM CYKLISTOVI

Na přerovském náměstí se objevil francouzský dálkový cyklista s poselstvím pro nás z Evropy. Nikdo z měšťanů si ho ale jaksi vůbec nevšímal, ba ani ho nevítal, což vyznělo vůči jeho zvěstovatelskému úsilí poněkud trapně. Pozoroval jsem ho a alespoň jsem mu symbolicky mírně zatleskal. Zvuk mého potlesku se však v panujícím hrobovém tichu dunivě rozlehl náměstím. Cyklistu velice potěšilo, že alespoň někdo jej vítá, avšak můj individualismus mi nedovoloval, abych se mu věnoval i nadále, a navíc jsem si taky nechtěl komplikovat život s nevítaným poslem. Zůstal tam tedy zmateně okounět naprosto sám.

7. 3. 1991

…

O LÁSCE

Dostal jsem se mezi nějakou komunitu. Byli mi hodně sympatický, tak jsem se chtěl k nim přidat a žít taky s nima. Krajina kolem působila pohodovým přímořským dojmem. Na svažité stráni údajně žily opice. Byla tam i zvláštní příjemná architektura. Komplexy atriových domů. V jednom z nich byla malá kavárna, kam lidi z komuny si chodili spolu povídat.

Mezi nima byla jedna černovlasá dívka. Citová, veselá, dynamická. Líbila se mi čím dál víc, a tak jsem ji chtěl na sebe nějak upoutat. Ona ale chodila s docela příjemným hochem a ten měl jakési zvláštní magické schopnosti. Na chvíli z něj vždy zazářil jeho astrální dvojník a sám uměl taky do astrálu nahlížet. Později jsem si to však znejistil tím, zda ho spíš já nejsem schopen vnímat takto astrálně jasnozřivě. Uviděl jsem z něj zářit sladce jedovatou, ale jinak sympatickou energii. Asi si všiml, že vím o charakteru jeho energie. Možná to o mně věděli všichni, že to vím.

Nicméně se přesto pokouším tu holku balit tím, že se začnu vznášet a beru také ji s sebou do vzduchu. Jsem šťastný, když mi konečně věnuje trochu pozornosti, neboť k ní již citově velmi lnu. Její kluk ale jako by tím začal ztrácet své schopnosti a silně zreálněl. Já zase pro změnu jako bych stále víc umíral výměnou za tyto své schopnosti. Jako bych byl čím dál méně reálný a docela jsem to i pociťoval.

Začínáme s dívkou chodit. Vím, že jí asi nebudu svou mizející vitalitou dlouho stačit, a že náš vzájemný vztah je tudíž jen na krátký čas. O to intenzivněji se snažím svou lásku prožívat.

V jednu chvíli se spolu nacházíme vysoko nad mořem. Stojíme na nějaké vyvýšené fiktivní knihovně a ta se s námi začíná náhle kácet. Skáčeme rychle do vody a hluboko se do ní noříme. Voda je mírně zakalená.

Pocítím hroznou bolest, když jednoho rána vidím na pobřeží zakrvavená těla mrtvých opic. Někdo je všechny postřílel.

Můj cit se průběhem času stále víc vyvíjí, ale současně fyzicky stále víc odumírám. Navíc jako bych začínal být ostatním nějak na obtíž. Komunita chce žít vzájemně pospolu v přítomnosti a mé city svým způsobem na ně působí dotěrně. Ještě jim jednoho dne udělám na chvíli radost, když odněkud z astrálu vylovím spoustu drobných zlatých mincí a rozhazuju je mezi ně. To už se mi ale i ona začíná odcizovat. Začíná jí vadit rozpor mezi mou zvláštní nereálnou existencí a její živou partičkou.

Cítím smutek a bolest a pokouším se zopakovat znovu trik s mincemi. Svou představou se ji pokusím jimi posypat jako konfetami. Efekt se ale vymkne a místo mincí, začnou na ni tvrdě dopadat jakési kovové matice. Způsobuje jí to fyzickou bolest a začíná se mě bát. Dál se však ke mně chová ještě přátelsky.

Jenže já se pro ostatní stal negativní silou, protože jsem se ji pokusil vytrhnout z party pro sebe. Nechci si to připustit a zkouším zastavit vzájemné citové vzdalování mezi námi. Jediná možnost však je se jí vzdát, abych jí dál svými magickými schopnostmi neubližoval. Ještě naposled se ve mně probudí plná síla pudové náklonnosti, naposled se k ní snažím přiblížit, jsem ale zděšen z toho, co následuje. Jsem k ní náhle prudce přitažen a jakoby magneticky přisát k jejímu pasu. Dívka úplně zbělala a začala ze sebe dávit poloshnilou odpornou okurku. Tato příhoda mě naprosto zlomila a já si uvědomil, že jediná možnost pokračování našeho vztahu je proměnit pudovou sílu na pozitivní duchovní energii, zbavit se egoistické smyslné touhy a mít se rádi duchovně a nadčasově. Jen tak jí mohu pomáhat, zatímco ona bude žít nadále své pozemské lásky s jinými.

15. 5. 1991

…

JAK MĚ PRONÁSLEDOVALI ŽRALOCI

Jeli jsme autobusem na zájezd a ubytováni jsme byli v jednom z hotýlku. Povšiml jsem si, že tam mají obrovské akvárium, ve kterém se prohánělo hejno žraloků. Žraloci uviděli, že je pozoruji, a ihned se snažili dostat z akvárka ven, což se jim po chvíli i podařilo.

Všichni lidé hned začali prchat po schodech nahoru, ale žraloci s podivně kvákavě mlaskavými zvuky nám byli v patách. Rozběhli jsme se do městečka s krvelačnými dravci v zádech. Nedařilo se nám stále uniknout, plazili se za námi dokonce i po dálnici.

Doběhl jsem tak do jiného hotýlku. V jednom pokoji, kde jsem se chtěl ukrýt, jsem narazil na nějaké mladé dámy, které byly právě v negližé. Nicméně jako ve správném horroru se jeden žralok opět objevil za dveřmi.

Vběhl jsem do menší místnosti, a teď jsem stál v otevřeném okénku, které ústilo do ohromně velkého světlíku. Dál to nešlo, protože se pode mnou rozevírala nekonečně hluboká propast a za zády jsem měl žraloka. Probudila mě silná bolest v krku – asi mě ta mrcha dostala.

5. 10. 1991

…

1992

ŠPANĚLSKÝ SEN O VYMÝTÁNÍ ZLA

Byl jsem španělským fanatickým knězem, někdy v 15–16. století. Všude kolem sebe jsem viděl pohybovat se lidi posedlé zlem. Rozhodl jsem se ho z nich vymýtit. Začal jsem tedy vztaženou žehnající rukou vyhánět z jejich těl a duší démony, jimiž byli posedlí.

Celkem se mi to i dařilo, jenže čím více jsem jim kreslil znamení kříže nad hlavami, tím bylo posedlých stále víc a víc. I jejich zlo bylo stále jaksi nepochopitelně složitější, rafinovanější a problematičtější. Cítil jsem se již téměř tímto magickým žehnáním vyčerpán, když mi náhle došlo, zda to zlo nevidím v nich pouze já, protože sám jím jsem vlastně zasažen a zkalilo tak mé vědomí. Obrátil jsem tedy kříž proti sobě samému.

A v tu chvíli se cosi přihodilo. Náhle jsem před sebou spatřil kruhovou asi metr či dva vysokou zídku, poskládanou z kamenů tak, jak se na jihu staví na terasovitých svazích. V ní v soustředných kružnicích bylo vestavěných několik dalších menších zídek. Vidím, že z mé strany byl skrz ně náhle probourán otvor, který vyúsťoval na protější straně kamenného kruhu. Uprostřed v centru zářila nádherná vysoká palma. Šel z ní pocit lásky, míru i odpuštění.

(Kolumbovo 500leté výročí objevení Ameriky 1492-1992)    10. 1992 Andalusie

…

1993

O ROGALU A JEHOVISTECH

Ještě s dalšími lidmi vystoupali jsme na jakousi vysokou věž, z níž jsem se začal vznášet na něčem, co jsem považoval či chtěl považovat za rogalo, ale byla to pouze plachta nadouvaná větrem. Přidržoval jsem se jí a poletoval přitom nad stadionem plným jehovistů. I z té výšky jsem viděl, že to nesou velmi nelibě. Zasvěcovali tam totiž právě pražské inťošské výtvarníky. Moje poletování však bylo stále obtížnější, neboť jsem si stále víc začal uvědomovat svou závislost na směru větru. Dokud jsem o tom nepřemýšlel, nebyl problém.

11. 8. 1993

…

1995

O DÉMONICKÉM SVĚTLE

Nalézal jsem se v budově školy ve funkci školníka či údržbáře. Pobíhal jsem v pracovním plášti sem a tam a občas se pociťoval v této roli poněkud i trapně.

Náhle se tam začal zjevovat nějaký zvláštní zdroj světla, který prozařoval zdi. Světlo způsobovalo jakýsi démonický zlý pocit. Náhle namířilo přesně na mě kamkoli jsem přitom šel a nebylo před ním úkrytu. Přemýšlel jsem, zda nemám tento efekt sám na svědomí a nebyl si tím stoprocentně jistý. Ptal jsem se tedy lidí, jestli to světlo se začalo objevovat už před třemi dny, kdy jsem ještě nebyl školníkem. Potvrdili mi že ano, takže jsem se uklidnil.

Ve škole se nacházely dvě třídy. Jedna byla základní, do ní chodil jeden z bráchů. Druhá vysoká. Věděl jsem, že tu druhou jsem už absolvoval a školníka, že snad teď dělám z nedostatku jiné práce. Pro studenty jsem byl ale mírně k smíchu, protože byli staří jako já. V této druhé třídě bylo světlo stále silnější a i zlejší.

Hledal jsem školní menzu, abych se trochu najedl. Když jsem tam došel, objevily se v ní nějaké rostliny. Vtom však z prstence mne pronásledujícího světla vyšlehl blesk a rostliny vzplály a shořely.

Panika zachvátila obě třídy. Žáci po schodech budovy se překotně běželi ukrýt do sklepení. Zastavil mě nějaký profesor a ptal se, jestli jsem rovněž student. Odpověděl jsem že nikoli a společně jsme doběhli rovněž do sklepa.

K mému překvapení se zde nalézal katolický chrám. Viděl jsem, že studenti leželi kolem oltáře. I já jsem tam rychle vběhl, ale démonické světlo se propálilo už i sem. Náhle mi došlo, že někdo z žáků se zaručeně musí věnovat černé magii. Začal jsem se mezi nimi nenápadně vyptávat. Říkal jsem jim ať se dotyčný nebojí přiznat, protože jen on sám to může zase napravit. Zdráhavě mi řekli, že skutečně jeden z nich i se svou holkou černou magii provozují.

Situace byla už velmi vyhrocená. Jedovatá zář nás hrozila všechny zničit. Našel jsem studentíka, seděl v sakristii a měl depresi, dobře věděl, že to způsobil on. Sedl jsem k němu, objal ho kolem ramen a prosil, že jen on sám s tím může teď něco udělat. I když jsem se totiž před tím zkoušel modlit a vzývat veškeré katolické svátosti, co mě napadaly, vše to bylo neúčinné. Cítil jsem přímo jejich plochost a bezzubost. Zlo šlo z mnohem větších hloubek.

Nevěděl jsem, co má ten hoch udělat, jen že se nějak musí vnitřně očistit a připustit si veškerou svou vinu za tuto prekérní pekelní situaci. Soustavně jsem do něj hučel a současně si ho prozkoumával. Chlapec byl celý uhrovitý a měl zvláštně špičatý obličej.

Nakonec mě poslechl. Nevím, co udělal, ale náhle se v kostele začala rozsvěcet všechna světla, že to tam nakonec vypadalo jak ve dne. Zlé světlo celé jako by zmrtvělo a tím polevila i ona dusivě napjatá zlá atmosféra.

Všichni jsme zvolna vycházeli ven. I on. Uviděl jsem, že na obličeji mu vyskočily červené skvrnky jakoby pihy. Ty rychle zmizely a vzápětí se začaly jeho obličejem převalovat velké krvavé skvrny. Bral to celé v klidu, když jsem ho na skvrny upozornil. Vzpomněl jsem si, že na začátku snu v tom s ním jela i nějaká holka a přemýšlel jsem, jestli ji mám začít také hledat. Vykašlal jsem se ale na to, protože zlé světlo už stejně téměř zmizelo.

Vyšel jsem z budovy a octl se ve městě Prešov na východním Slovensku. Ptal jsem se, kde je tady nádraží. Jízdenku jsem si zakoupil od nějakého chlapa, co postával na zastávce. Bylo zde ale několik směrů linek a já se v nich nedokázal orientovat. Přecházel jsem od jedné zastávky k druhé na rozbité opuštěné periferii města. V jednu chvíli jsem spatřil, že po ohromně nakloněné plošině se na mě velkou rychlostí řítí vlak. V tu ránu zahlédnou i z druhé strany zpod mostu se blížit další, přestože tam nevedly nikde žádné koleje. Když jsem to uviděl, v klidu jsem jim uhnul stranou.

26. 5. 1995

…

NA NÁDRAŽÍ

Kupuji si v nádražní hale jakési papírové domečky se zajímavými fasádkami a různě si je sestavuji k sobě jako skládačky.

Stojím v obeskleném prostoru nádražní haly, který s těmi domečky nějak souvisí. Nic v něm ale není. Vstup dovnitř je otevřený, takže kterýkoli cestující tam může vstoupit. Z druhé strany se nalézá obchod. Přesto je to můj příbytek.

Přichází nějaká kontrola. Ženská z ní mi říká, že prostor je moc velký a já tedy za něj budu muset platit víc. Pak uvidí ten obchod a už nic nenamítá.

23. 6. 1995

…

O KONCI VÁLKY

Končila světová válka, ale lokální boje ještě tu a tam stále probíhaly. Stál jsem mezi zříceninami rozsáhlého městského areálu. Vnitřně jsem nějak věděl, že symbolizuje celé Česko a snad i kus okolních zemí. Dovnitř areálu jsem se dostal skrz nějaké rozbité zdi jakožto voják. Někdo mne začal náhle šacovat, aby zjistil, zda nemám zbraň, ale měl jsem pocit, že si počíná jaksi přiteplale.

Vešel jsem do jednoho z těch rozbitých dvorů, kde se shromažďovalo stále víc lidí, vesměs to byli všechno mladí kluci. Byli to zřejmě ale taky vojáci. Některý jsem dokonce i osobně znal. Viděl jsem, že je mezi nima i pár holek. Uviděl jsem kámošku Zorku, ale nikterak jsem se k ní nehlásil. Byli zde taky Walík s Comim. Oba, ač je znám jako vášnivé nekuřáky, vášnivě hulili.

Pak jsem tam uviděl taky Čaroděje OZ. I on musel podstoupit osobní prohlídku a stejně jak já, těžce nesl její přihřátost. Dvůr pomalu začal kolotat společenským životem. Na hromadě šutrů jsem měl odloženy osobní věci. Byl to foťák a revolver (patrně kontrola skutečně myslela na něco jiného než na zbraně). Všimnul jsem si, že za zdmi areálu se stále ještě bojovalo a byl slyšet válečný rachot, vevnitř to ale již vesele společensky hlučelo.

Obzvlášť nějaký mládenec, který si vylezl na zídku, hulákal tak hlučně, že mě to namíchlo a syknul jsem na něj, že má držet hubu, jestli nechce bejt odprásklej nepřátelskou armádou. Ostatní se rovněž ztišili. Jenže milému hochovi se má prosba nelíbila a poslal na mě partičku svých bouchačů. Viděl jsem, že maj v rukách boxery. Blížili se zlověstně ke mně, když tu se jim vpletl do cesty nějakej nešťastník, takže si ho pro radost ihned zmlátili. Překonal jsem svou připosranost, rychle tvrdě zhrdinštěl, a namířiv na ně hrdě svůj revolver, jal jsem se je moralizovat, a tím je takticky verbálně pacifikovat. Jenže ti chlápci byli i nadále mravně neohební, ba navíc na mě vytáhli své palné zbraně, takže jsem musel přikročit k výchově vyššího kalibru a v sebeobraně jsem na ně vystřelil první.

Jednoho z nich jsem k vlastnímu překvapení zasáhl rovnou někam do srdeční komory, i když bylo mi divné, proč ji má na pravé straně. Nestačilo mu to a střílel po mně dál, jenže se už nedokázal kvůli zranění trefit. Vystřelil jsem po nich ještě asi třikrát, ale pak mi došli náboje. Zastavil jsem nějakýho kluka, co šel kolem, s tím, jestli nemá střelivo. Měl. Dal jsem mu tedy ihned chytře a pohotově svůj revolver a požádal ho, jestli by tedy jako nemohl toho gaunera rovnou zpacifikovat. Ochotně si revolver převzal, nabil a vystřelil na padoucha jakýsi dlouhý projektil. Tento zásah útočníka skutečně zastavil. Byl náhle bledý v obličeji a naprosto zbaven vší agresivity. Pak se mnou přistoupil na smír.

A pak válka definitivně skončila a nastal skutečný mír. Proudy lidí se vydaly na cestu k domovům. Šli jsme krajinou, až jsme došli na nějakou křižovatku, z které se rozbíhaly dvě cesty. Chvíli jsem váhal, vzpomenuv si asi na poučky z pohádek, kde základ úspěchu vždy leží ve správné volbě jedné z možnosti, kterou z nich se vydáme. A pak jsem zjistil, že je to teď vlastně úplně jedno.

Šel jsem až někde úplně vzadu za ostatními, snad s bizarní nadějí, že kdyby se náhodou dav rozhodl otočit, že se automaticky stanu vůdcem já, ale to mě patrně ani ve snu vůbec nenapadlo. Chodit úplně vzadu a poslední je rovněž důležitá společenská role, neboť dotyčný poslední svým postavením vlastně určuje, kam až dav sahá, a kde již má své nebezpečné hranice. Rovněž svou loudavostí se podílí na charakteru davu, může tím zklidňovat jeho horečnatost a fanatismus, eventuálně na něj případně činit i tělesný nátlak k většímu spěchu před nepřítelem ap. Navíc dává i pozor, aby se nějaká zbloudilá ovce neodtrhla nechtěně či dokonce chtěně od svého stáda. Je tudíž tzv. “pastýřem a vůdcem zadních řad“ a mnoho dalších paralelních rovin významů se zde nabízí k úvaze. Šli jsme tedy domů, kolem zářil blažený mír a já si mohl takto meditovat.

Když jsme míjeli areál kláštera, Dobro, kterého jsem si dříve nevšiml, přeskočil náhle jeho plot a začal tam rvát církevní květenu. Povšiml jsem si, že ho z oken nevraživě pozorují asi čtyři řeholní bratříci. Chyběly jim však hábity a měli obnažené hrudě. Proto možná byli raději zticha. Napadlo mě, že to budou zřejmě Premonstráti. Počin Dobra sklidil ovace jiných mladíků, koukajících z jiných oken. A já si řekl, že tam možná tihle lidi budou drženi řádovými dogmatiky proti své vůli.

Šlo se ale dál. Nějaký chlap, co vezl s sebou polní kuchyni, nabíral naběračkou chlast a zadarmo rozdával okolostojícím žíznivým bývalým bojovníkům. Měl jsem chuť na pivo a on mi ukazoval, že hospoda je kousek odtud. Tam se mi však nechtělo. Přestože jsem se před tím domáhal piva, dal jsem si tedy dvě jeho skleničky. Byl to jakýsi mix a byl sladce opojný.

Někteří z nás si cestou rozmysleli svůj cíl a říkali, že se do vlasti už nevrátí, neboť tam brzy vypukne socialistická revoluce. Kdosi říkal, že půjde do Egypta, který byl patrně za humny. Ostatní jsme směle kráčeli vstříc lepším zítřkům domova. Byl jsem po tom chlastu mírně euforický a nametený a pociťoval jsem jakési kolektivní štěstí z konce války a nadobyté svobody. Budoucnost se jevila optimisticky a nadějně.

Tu ke mně přistoupila jakási cikánská ženština, a chtěla, abych jí podal ruku a řekl datum narození, protože mi vyvěští příští osud. Obé jsem jí sdělil a jen jsem se podivil, že si ve snu pamatuji svůj datum. Místo 8. dne zaslechla 10tý. a říkala, že jí to na mě nesedí. Zopakoval jsem tedy znovu datum, zajásala a prý, že si to hned myslela. Potom se hluboce soustředila a jako odpověď na mou budoucnost mi dala truhlík s kaktusovými výhonky a nějakými dalšími rostlinkami. A oznámila mi také, že mám víc studovat, což je však rada dobrá pro každého a nic se jí nezkazí. Potom ale chtěla bába zaplatit. Mě však její věštba neuspokojovala a nabídl jsem jí navíc stovku, když mi řekne víc. To ji zaskočilo a mě napadlo, že by to taky nemuselo být nic příznivého, takže jsem na ni dál netlačil. Napadlo mě však taky, že tu něco nehraje, protože podle povšechného pozorování bych se měl vracet z druhé světové, a přitom se mám narodit až přesně deset let poté. Až do probuzení jsem si pak lámal hlavu s tím, v který válce jsem to vlastně tak hrdinně bojoval a byl-li jsem to vůbec já...

17. 7. 1995

…

O TERASE NA TURISTICKÉ TRASE

Procházel jsem Prahou po turistické trase. A když trasa, tak tam musela být i terasa. Ta byla na střeše jednoho ze zdejších paláců, a právě se opravovala. Turisté tedy museli přeskakovat z jedné střechy na druhou, navíc přes změť říms a různého haraburdí, pokud se chtěli dostat dál.

Pozoroval jsem je a spatřil, jak se spousta z nich snaží přeskakovat na další střechu, ale nejsou sto se zachytit a padají z výšky dolů, kde se hromadně zabíjejí. Byla jich tam dole už pěkná hromádka.

Léto 1995

…

O MNĚ DUCHOVI

Asi jsem umřel, protože jsem ihned zjistil, že jsem duch. Zpočátku mi má nová role moc nešla, neboť mě někteří vtělení jedinci tu a tam zahlédli, vycítili ap. Postupně jsem však získával stále větší bravuru, takže za čas mnou lidé naprosto bez problémů prostupovali.

Zpočátku jsem se pohyboval po jedné z rovin astrálního světa sám. Byla to rovina asi dosti spoutaná se zemí, neboť jsem mohl dobře vnímat zemské prostředí. Později jsem zjistil, že je nás tady takových víc, partička asi osmi až deseti mladých duchů. Tak, jak jsme se začali víc kamarádit, tak mi každý z nich vyprávěl své duchové zkušenosti. Ptal jsem se, jestli už někdy viděli anděly. Jeden z party tvrdil, že jakéhosi anděla už spatřil. Byli jsme, ale spíš než filosofy, docela veselí a nezvedení kumpáni, jímž činilo potěšení provádět vtěleným lidem různé škodolibé kousky. Dokázali jsme se pohybovat ve svém meziprostoru značnou rychlostí a vcelku svobodně.

Jednou jsem viděl někoho z lidí umírat. Nějaká dívka chtěla, abych ho zachránil. Zkusil jsem rukama bioenergeticky ho nadopovat, ale nepomáhalo to. Jeho tělo se rychle začalo rozkládat a byly z něj vidět už jen šlachy a kosti. Udivovalo mne, že přitom nevidím v naší rovině jeho duši. Možná to ani nebyl člověk, ale alegorie něčeho jiného. Přesvědčil jsem i ostatní kámoše z party, aby pomohli na přání oné dívky vrátit mrtvole život. Společně jsme vysílali na něj veškerou svou energii, až se skutečně v něm podařilo nastartovat motor života a on začal dýchat. Jeho tělo se začalo postupně opět nabalovat masem, obnovila se kůže a po mršině nezůstalo památky. Všichni, byť totálně vyčerpaní, jsme pocítili hlubokou radost přesahující dokonce blaho z naprosté osobní svobody. Byl to hluboký zážitek vlastní naplněnosti z altruistického skutku, bylo to blaho daleko intenzivnější.

Za čas se jeden kluk z party přišel s námi rozloučit. Zřejmě měl vejít do vyšších plání nebo se možná i vtělit. Doprovázeli jsme jej k moři, cítili se mírně sentimentálně a on pak odešel přes moře a zmizel nám někde na stříbrném horizontu.

O něco později jsme opět byli s partičkou. Oznámili mi, že chce se mnou někdo hovořit. Otočil jsem se a uviděl vedle sebe stát zvláštní dvojici, která nepatřila do našeho rozměru. Byl to malý Ind s turbanem na hlavě, dětskou avšak dospělou a moudrou tváří a doprovázel ho bělovlasý muž amerického vzezření, bělovlasý, který mi okamžitě asocioval vědce respektive profesora. Působili dojmem, že patří k sobě. Dodatečně jsem dvojici pochopil jako cit či intuici východu a rozum a intelekt západu.

Měli pro mě zprávu. Oznámili mi, že patřím k „cyklistům“. Nechápal jsem, co mám společnýho s jízdou na kole, pročež mi vysvětlili, že pojem „cyklista“ je u nich používán jako vtipné označení pro lidi, kteří už chápou, že život se skládá z nejrůznějších cyklů. Pravděpodobně jsem tedy stanul před nějakým novým. Jinak by mi to neměli ti dva zapotřebí ani bonznout. A po tomto oznámení mi způsobili zajímavý mystický zážitek.

Zaslechl jsem hlas pana Zezulky. Byl blízký, tak jak jsem ho znával. Byl však mnohem plnější, skutečnější a jaksi kosmičtější než za živa, snad zbaven svazující hmoty. A potom jsem ho i poněkud mlhavě jakoby, přes nějaké závoje dimenzí spatřil i osobně. Vnímal jsem ho rozprostřeného po hvězdném vesmíru. A tím kosmickým hlasem povídal jakoby celému tomu kosmu něco o sounáležitosti a vzájemném soucítění a toleranci k ostatním tvorům. Chtěl jsem se k němu ještě víc přiblížit, ale mé úsilí mne nakonec probudilo. Ještě chvíli poté jsem stále ten hlas slyšel.

14. 10. 1995

…

O PAŘÍŽSKÉM OBCHOĎÁKU

S potěšením jsem zjistil, že se nacházím v Paříži pod viaduktem městské dráhy u obchodního domu Tati na Montmartru. Vidím však, že zde nyní místo něj stojí obrovský supermoderní a mnohaposchoďový obchoďák.

Původně jsem se chtěl dostat do starých pařížských uliček poblíž Seiny, ale jako by mě nějaká síla držela spoutaného s tím ohavným marketem. Nakonec jsem byl vůbec rád za ten pocit, že jsem v Paříži.

10. 1995

…

O ZDIVOČELÝCH LVECH

Spatřil jsem po Letenské pláni pochodovat jakési militantní hnutí vyzáblých neuspokojených žen. Vykračovaly pod praporem nějakého náboženského kultu a tvořily zarovnané pevné šiky. S mírným úžasem jsem je pozoroval. O kus dál jsem zahlédl i nějaké jejich misijně agitační středisko, vytvořené z plachet.

Na obzoru se náhle zvířil prach a objevila se ohromná rozvášněná a agresivní smečka zdivočelých lvů. Pobíhali naprosto volně mezi lidmi, strhávali je a žrali. Pevné šiky se v tu ránu rozprchly a vzduchem poletovaly větrem hnané rozervané plachty. Každý se snažil ukrýt, kde se dalo, ale téměř nikomu to nebylo nic platné. Lidé končili v hladových tlamách a žaludcích zdivočelých šelem. Rovněž jsem se dal na útěk. Občas jsem vyšplhal na nějakou zídku, ale ani tam nebylo, jak jsem viděl, bezpečno.

Podařilo se mi doběhnout k nějaké vile. Altruističtí majitelé spásné nemovitosti mě vpustili dovnitř. Já však viděl, že za mnou běží i další zoufalci všech možných ras a národností, a proto jsem jim rovněž přidržel hostitelské dveře. To se ale nelíbilo příliš majitelům, protože za chvíli nebylo v domě k hnutí. Ostatní venku měli tedy bohužel již smůlu.

Později, kdy se šílená animální smečka přehnala a krajem pobíhala už jen osamělá zvířátka lovící osamělé božíčky, jsem se odvážil vystrčit ven nos a vydat se na další snovou hledačskou cestu. Byl jsem však mnohem obezřetnější než před tím, a snažíc se nemyslet na svazující strach z šelem, uviděl jsem, jak se hrdinně plížím do spásných dálav.

10. 11. 1995

…

O BOJI S ĎÁBLEM

Byli jsme spolu s D. na chalupě u známých a bavili se o tom, že se má začít něco zlého dít. A skutečně se tam začaly objevovat jakési bytosti-nebytosti i neznámí lidé, kteří v sobě skrývali neidentifikovatelné zlo. Začaly na nás útočit.

Chci se jim magicky bránit, ale v rukou mi chybí jakákoli „střelná energie“, takže musím zapracovat na své větší koncentraci. To se mi i daří a útočníci se začínají měnit, mizí a z některých se stávají zpátky lidé.

Náhle vidím před sebou stát samotného ďábla. Má opičí xicht se žlutýma zlýma očima a vysmívá se mi, že na něj nemám. Koncentruji se, jak to jen vůbec jde a on se zprvu překvapeně a následně už s děsem začíná rovněž měnit, krabatit a kroutit, až zmizí docela.

To mi dodává další energii pro ještě lepší koncentraci, kterou rukama vysílám na nepřátelské bytosti, až úplně vymizí i ty.

13. 11. 1995

…

O ZLU V KOMOŘE

Něco mě probudilo ze spánku a já vidím, že ležím v kuchyňském koutu na stole. Ohlédnu se a zahlédnu D., kterak spí pro změnu na prádelním sušáku.

Všiml jsem si, že dveře do komory jsou pootevřeny a z ní proniká slabé světlo. Jdu tedy k vypínači, který je ale až vzadu místnosti.

Vtom však pocítím, že je zde nějaká koncentrovaná zlá energie, přímo agresivní metafyzické zlo, ale přesto jsem tam vstoupil a šel k vypínači. Něco neviditelného se však na mě vrhlo a začalo mi prudce lomcovat zátylkem. Sebral jsem veškerou svou sílu a snažil se to v klidu vydržet, což se nakonec i povedlo a zlo uvolnilo své sevření.

Vrátil jsem se zpátky a probouzel D., abychom si šli lehnout normálně do postele. Ve spánku mi odpověděla, že nejde a zůstala dál spát na sušáku prádla.

18. 11. 1995

…

O POVOLÁVACÍM ROZKAZE

S D. jsme seděli v temné místnosti a dusila nás zdejší tíživá atmosféra. Jenom jsme pasivně čekali, co se bude dít. Za dveřmi bytu jsem zaslechl nějaký šramot a vyběhl ven na chodbu. Srocovali se tam mně neznámí sousedi. Nejstarší sousedka v domě se vznášela nad schodištěm v černé gondole. Napadlo mě, že je to asi vědma, která je ve spojení s duchovními světy. Ptám se jí, co se to děje a ona mi v spěchu odpovídá, že jí její duch oznámil, že má brzy začít něco velmi důležitého a ať rozsvítím všechny možné a myslitelné lampičky.

Vběhl jsem zpátky do pokoje a v chvatu rozsvěcoval všechna světýlka a lampičky, které jsem v bytě objevil. Atmosféra se stávala žhavou téměř k vzplanutí. Nervózně jsem kouřil. Na zem mi upadl zapalovač, ale nehledal jsem ho.

Náhle nastalé hrobové ticho přehlušil děsný hukot a za okny jsem uviděl na protější fasádě míhat se zdivočelé stíny. Něco hrozného se blížilo s rachotem ulicí. Napadla mě myšlenka na ufouny. Potom něco zvenčí proniklo zdí místnosti a prošlo to i mnou. Uviděl jsem to cosi zhmotnit se do dvou šedých postaviček kačerů Donaldů, kteří prolítli pokojem a zmizeli v druhé stěně. Za nimi propochodovalo ještě několik zlověstných postupně stále víc jakoby maškarních bytostí, některé i s hudebními nástroji. Celé to poněkud asociovalo komiksovou estetiku ve stylu amerických filmů o Batmanovi či Supermanovi.

Jenže jsem nějak věděl, že se blíží to nejdůležitější. Přede mnou se náhle zjevil temně veliký zelený Anděl. Byl jsem tuhej hrůzou, když se ke mně naklonil, ale kupodivu jsem stačil být i nesmírně zvědavý, co v mé blízkosti pohledává.

Anděl zvedl ruku a v ní se mu objevila jakási lejstra a kniha. Podal mi to a já překvapeně uviděl, že v ruce držím vojenskou knížku a povolávací rozkaz, kam jsem měl vepsat své nacionále. Dozvěděl jsem se, že mám v nejbližší době nastoupit k nějakému technickému ženijnímu útvaru pro stavění pontonových mostů. Nějak jsem vytušil, že moje modrá knížka pro andělské pluky neplatí, přesto se zdálo, že to není až tak ztracená situace a leccos slibného i naznačuje.

26. 11. 1995

…

O PAVOUČÍCH HEJNECH

Se skupinou lidí jedeme autobusem a následně jdeme pěšky krajinou směrem ku Praze. Zdá se nám už poměrně blízko, ačkoli nám chybí ujít ještě asi 150 km, vesele si ale vyšlapujeme.

S D. se na chvíli ocitáme v jakési místnosti, kde lezou hejna pavouků. Jsou nádherně černí, někteří velcí jako pěst a snaží se lézt i po nás. Mezi nimi zahlédnu se vyjímat i jakousi zvláštní můru či vážku s pestře zbarvenými křídly. Otevírám proto dveře a všichni se vyvalí ven na světlo.

4. 12. 1995

…

KDYŽ MI HLAVU SEKALI

Děj začínal slibně výhledem na překrásnou mořskou zátoku, ale později se přenesl na nějaké místo pražských Vinohrad, kde jsem zahlédl v parku několik laviček.

Zde se pohybovaly dvě mé známé. Právě na zem do hlíny nakreslily čtverec spojený v rozích úhlopříčkami. Vadilo mi, že je poněkud odbytý a požadoval jsem, aby ho opravily přesně.

Pak se obě ke mně sklonily, uřízly mi hlavu a nasadily mi ji znovu trošinku pootočenou, s tím, že mi bude nyní líp na krku sedět. To mi nějak ani nepřišlo, zato jsem pociťoval docela silnou a nepříjemnou bolest.

5. 12. 1995

…

O ÚTOČÍCÍM NAKLADATELI

Toulal jsem se po zřícenině starého činžovního domu. Byla v dezolátním stavu jako po výbuchu plynu.

Objevil se tam nakladatel, pro něhož pracuji, a vrazil mi do rukou jakési bodla. Měl jsem od nich rány a netušil proč mi to provedl.

Když se zjevil znovu, měl na sobě středověké rytířské brnění a znovu mě bodl, tentokrát mezi palec a ukazováček pravé ruky. Vyčítavě jsem mu ukázal, co mi udělal. On se naklonil a pozorně si prohlížel ránu, která náhle vypadala jako kus hnijícího masa. Teprve nyní toho nechal.

9. 12. 1995

…

O REVOLUCI V SOJUZU

S několika dalšími lidmi jsme zjistili k svému nepříjemnému překvapení, že se nacházíme na ruském, myšleno i s ukrajinským územím. Něco se asi právě dělo. Ze všech stran se srocovaly davy lidí, o něčem vášnivě diskutovali. Zatím ale ještě působila atmosféra relativně svobodně.

Náhle se objevily vozy milice a odněkud i těžká vojenská technika. Vojáci a policajti začali rozhánět skupiny lidí. Byli jsme hozeni v kotli, a snažili se proto rovněž rychle utéct. Odehrál se tam pak jakýsi masakr, a tím se pozvolna začal do ruské země navracet tísnivý totáč.

18. 12. 1995

…

O PUMOLIŠCE A OČNÍ TEKUTINĚ

Stál jsem na terase domu ve vilové čtvrti poblíž temného lesa, který asocioval podvědomí, a čekal jsem připraven na vše, co se z něj vynoří.

Začali z něj vystupovat nejrůznější bizarní bytosti a šelmy, které jsem se snažil svou vůlí i vyzařující energií z rukou zastavit, zkrotit a zbavit vnitřní agresivity.

Zatoulala se sem i záhadná šelma, něco mezi liškou a pumou, a nyní hledala cestu zpět do lesa. Pokusil jsem se s ní navázat přátelský kontakt a nasměrovat zpět. Šelma se ruchu na ulici bála a vždy se někam skryla. Objevil jsem ji pak na dvorku sousedního domu, kde se ukryla za lví smečkou. Zkusil jsem tedy navázat sympatický kontakt i se lvy, což se i povedlo, a tak mohla být nakonec pumoliška nasměrovaná zpátky do lesa podvědomí.

Takto uspokojen jsem později šel a v ruce si nesl zaletovaný sáček s tekutinou. Měla být laboratorním vzorkem z mých očí o mém zdravotním stavu. Tekutina byla mírně narudlá a u ní laboratorní zpráva, že mi v těle chybí některé chemické látky.

Někam jsem tak kráčel, když vtom jsem náhle zakopnul a oční tekutinou vše polil, navíc jsem si jí i trochu loknul. Byla odporně hořkoslaná.

15. 12. 1995

…

O DOGÁCH

Držely mi ruce v zápěstí černé dogy. Byly asi tři a já cítil bolestivě jejich zatnuté zuby. Pokoušel jsem se jim vytrhnout, ale o to víc mě jima tiskly. Zkusil jsem se tedy uvolnit a nic nedělat, tím kupodivu zpasivněla i ta psiska. Bezpochyby to musely být Cerberové, hlídači do podsvětí.

Nezbylo mi než udržovat ve své bezmoci jakýsi bdělý stav, čímž se jejich sevření stalo bezbolestným. Přesto jsem se i nadále nemohl pohnout a vydržet tak až do probuzení.

16. 12. 1995

…

1996

O JADERNÉ ELEKTRÁRNÉ

V zástupu mnoha lidí procházeli jsme rozvinutě industrializovanou krajinou, podobající se více ostravskému VŽKG než přírodě. Přes řeku naproti jsem viděl velkou siluetu jaderné elektrárny. Obloha nad námi hrála celou škálou sienových barev, žlutí a červených okrů, jaké by nenamaloval žádný malíř fantasy obrazů.

Šli jsme podél řeky z nějakého města či ležení, kde jsme předtím nocovali. Náhle se ozval hromový rachot a já v šoku spatřil mohutný záblesk. V té náhle oslňující záři bylo možné rozpoznat, jak mohutný a nečekaný výbuch trhá elektrárnu na kousky. Potom se k obloze vyvalil mohutný atomový hřib. Bylo zbytečné již cokoli ještě dělat. Byli jsme zasaženi radioaktivitou v plné své intenzitě.

1. 1. 1996

…

O SLUŽEBNÍM POMĚRU VE VLAKU

Jedu vlakem. Nějaká ženská spí v našem kupé nahoře na zavazadlových nosičích. Všechny vagóny mají zabedněné dveře. Otec s bratry si prohlížejí nějaké mé neumělé kresby, za které se dost i stydím. Někomu společně ještě radíme na téma xeroxu.

Já sbírám cigaretové krabičky. Na blízkém letišti právě probíhá jakési testování letadel a helikoptér. Z mě neznámého důvodu teď musím tímto testovacím koridorem projít. Hned u baráku se zamotávám do nějakých zednických koleček, majitelům to však vysvětlím a omluvím se.

Vidím bráchy a otce, kterého rozpačitě zdravím. Říkám, že se k němu ještě vrátím. Asi ho pak potkávám ještě mladého jako vojína základní vojenské služby, pozorně se na něho zadívám, ale jdu dál.

Ve vlaku jsem nakonec začal dobrovolně pracovat, a už se tedy jen pasivně nevezu. Chci zabouchnout dveře, ale nejde to (zjišťuji později, že se zavírají automaticky samy). Některé vagóny jsou celé jako bufety, někde jsou jen židličky, jinde sedadla či bufetové stolky.

Nějací mladý mě tam začínají prudit, tak jim velmi výhružně oznamuji, že zavolám průvodčího, pokud se jim něco nelíbí. To aby věděli, že nejsem jen obyčejnej cestující, ale že jsem ve vlaku služebně. Průvodčí jako na zavolanou prochází kolem, kupodivu se však tváří odtažitě a všem je hned jasný, že mě vůbec nezná. Nakonec ale i to na ně stačí a přestávají zlobit.

…

SEN O NÁVODU NA POZNÁNÍ

Sen se věnoval jednoduchému principiálnímu návodu, jak odhalit jakékoli tajemství věcí. Jednalo se tedy o jakési rozpoznání jejich vnitřní struktury a archetypálního smyslu, rozvinutých do našeho časoprostoru. Šlo o poměrně jednoduché převádění konkrétních vibrací do nejrůznějších podobných forem a vlastností pomocí svých asociací.

Poznávací systém měl navíc asi 3 fáze procesu, a jedna z nich byla na téma osvětlení hlubokého významu kratší osy na elipse. Snad právě skrze ni byl mozek schopen přijít nejlépe ke konkrétním vysvětlením všech kladených otázek a problémů a napojoval se nějak tudy na vyšší úroveň vědomí?

Bohužel podrobnější návod mi do rána vymizel z paměti. Nicméně jsem získal alespoň jistotu, že takové postupy existují a jsou možné praktikovat.

…

O UVOLNĚNÍ VÝCHODU

S mnoha lidmi jsme byli uzavřeni ve velmi rozlehlém podzemním prostoru. Chtěl jsem z něj odejít a hledal kudy ven. Nakonec jsem i objevil malá dvířka a okénko, nešly však otevřít.

Pokusil jsem se z nich sundat vrstvu pletiva a plátů skel, jimiž byly zatarasené, což se mi po chvíli i podařilo a východ se tak uvolnil. Přitom mi asistovali i ostatní, kteří byli mladší než já. Nakonec jsme se všichni zvolna vytrousili ven.

23. 1. 1996

…

O HALE METRA

Přijel jsem časně ráno do Prahy a chtěl ihned odjet metrem domů. Perón byl ve čtvercové hale, kolem jejíhož obvodu vedly koleje, upoutalo mě, že se v rozích lomí v pravém úhlu. Vagónům metra to však nevadilo a dokázaly objet halu vždy dokola. Taky tam byly vedle sebe koleje dvoje. Jedny vedly sem a druhé tam a bylo třeba pečlivě rozlišovat, kterým směrem nastoupit, aby mohl člověk halu objet.

Zanedlouho skutečně metro přijelo. Bylo však tak nacpané, že jsem se rozhodl vyčkat na další, což jsem neměl dělat. Za nějakou dobu se vlak sice objevil, přejel ale kolem bez zastavení. Čekám tedy dál a ono nic (jak už to chodí). Po nějakém čase se mi to přeci už jen zdá dlouhá doba. Pohlédnu do kolejiště a vidím, že kus kolejí občas chybí, snad že je ukradli? Taky stěny haly jsou najednou nějaké zetlelé. Nechápu, že tu vůbec může něco ještě jezdit. A taky že furt nic nejede.

O něco později už koleje v betonovém korytu úplně chybí. Kouknu se na hodiny. Přijel jsem po čtvrté ráno, teď bude půl osmé. Najednou zaslechnu se mezi sebou bavit nějaké údržbáře, že teď už hned tak něco nepojede. Buď že se stávkuje nebo z důvodů poškození tratě.

Naštvaně odcházím a chci jet tedy tramvají. Před nádražní halou je zrovna zastávka. Zjišťuji, že odsud jedou tramvaje 2,3,5. K mému bydlišti však jede jen č.3. Už ji také vidím, ale zatáčí úplně jinam a málem mě přejede, když se ženu na zastávku. Za ní přijíždí č.5. Doběhnu tedy alespoň na ni, abych se z toho podělaného nádraží vůbec někam pohnul. Do tramvaje se nastupuje zadem jako do trupu vojenského letadla. Vevnitř to pak vypadá spíš jako v poschoďovém vlaku. Zjišťuji, že nemám jízdenku a risknu jízdu na černo. V tu ránu je u mě revizorka a já solím pokutu. Holt blbej den, alespoň že vůbec jedu.

29. 1. 1996

…

O ZEMĚTŘESENÍ V EGYPTĚ

S větším množstvím lidí jsme procházeli nějakou krajinou. Později jsem zjistil, že jsme v Egyptě. Všude jen písek a mezi tím trčelo několik památek. Zrovna jsme procházeli jednou, když tu se začala prudce třást a vzápětí i pukat země. Vnitřně jsem vycítil, že pod zemí je obrovský tlak a snad i mohutný žár. Na horizontu jsem viděl, jak se právě boří nějaké město.

3. 2. 1996

…

O ŠKOLE A KLOUZAČCE

A je tu opět zájezd. Tentokrát na něm vidím urbanismus, který připomíná trochu ze Španělska a trochu z Itálie. Možná jsou zde i prvky Benátek. Věnuji se plně turistické prohlídce a hledím právě na krásný záliv.

Později podnikám exkurzi do nějaké zdejší školy. Byla pěkná, moderní, ale měla jednu chybu. Chybí jí tam umývárka a hajzlíky. Je tam jen jakýsi nedozděný kamrlík bez dveří a jedné stěny. Navíc je asi metr pod úrovní podlahy. Seskočil jsem tedy do něj. Přijíždí Aleš O. s nějakou inspekcí a nařizuje, že se to musí ihned opravit.

Později jsem si převařoval vodu. Byla strašně špinavá a já měl žízeň. I potom byla stále ještě kalná, ale nezbylo mi než ji vypít.

Dále jsem si povšiml malých tělíček nějakých dětí. Všechny vypadaly dost mrtvě. Jedno z děťátek mělo světlé vlasy. Patrně s tím měli cosi společného hnusní chlapíci hispánského typu, kteří se začali poflakovat nenápadně okolo. Pokusili se na mě i zaútočit. V ruce se mi, kde se vzal tu se vzal, objevil nějakej blaster. Byl ze mne náhle jakýsi Rambo a drsně jsem zamířil svou zbraň na dva padouchy před sebou. Z jednoho z nich se stal náhle černoch. Později jsem toho druhého střelil do hrudi. Povšiml jsem si hluboké rány po náboji, ale chlap furt dál chodil a útočil. Skolil jsem ho tedy příští dávkou. Můj vítězný a nekompromisně militaristický postoj mi vynutil patřičný respekt i u ostatních.

Stál jsem s nimi ve vrchním patře jakéhosi domu a koukali jsme se na toboganovou klouzačku, která se kroutila dolů patry místo schodiště. Klouzačka byla plná bláta, přesně jako v jednom starém snu. Mysleli si, sráči, že bych takto neměl odvahu sjet dolů. Bylo to však pro příměří s nimi jaksi nutný, tak jsem se, ač nerad, přemohl. To už někdo z nich naskočil a v podřepu si to svištěl dolů do zatáček. Vzal tím naštěstí větší část bláta s sebou, takže jsem dál nepřemýšlel a naskočil taky. Na zbytcích bláta a vodě to dobře klouzalo, a z nadhledu jsem uviděl, jak si to radostně svištím taky dolů. Povšiml jsem si přitom, že okolo tobogánu se vine staré, ze dřeva vyřezávané snad dokonce mahagonové, zábradlí. I ostatní dřevěné stěny a podlahy toho domu zaváněly starobylým dojmem minulých století.

Profrčel jsem tak několika patry a byl dole. Uvědomil jsem si, že přede mnou to sjel i Aleš. Dole mě však již čekali stejně nesympatičtí chlápkové jako nahoře, ale po týhle jízdě mě už respektovali, ačkoli přáteli jsme se nestali.

Za sebou jsem si povšiml poskládaných školních lavic a nějací tři muzikanti tu připravovali svůj koncert. Jeden z nich měl malý bubínek. Moc se mi ta jejich kapela nepozdávala a oni to taky za chvíli sebekriticky zase sbalili.

Ze staré dřevěné skříně vylezlo jedno z těch malých dětí, o nichž jsem si předtím myslel, že jsou všechny mrtvé. Z toho mi vyplynulo poučení, že možná ne všechny mrtvoly ve skříni bývají opravdu mrtvé.

6. 2. 1996

…

O VÝSTAVĚ, HUSE A SJEZDU KOMUNISTICKÝCH ODBORŮ

Měl jsem mít ve venkovních vitrínách Domu železničářů v Přerově výstavu a dovezl tam velké kresby ve složkách. Přijel jsem vypůjčenou šestsettřináctkou, která měla krásně lesklý černý povrch. Zaparkoval jsem u místa výstavy i bytu, v němž bydleli sympatičtí asi padesátiletí manželé. Měli dva syny. Ti mi pomáhali s instalací výstavy ve vývěskách. Vybírali kresby a dávali je za sklo. Byl jsem nepříjemně překvapen, když jsem náhle uviděl, co jsem to vůbec nakreslil. Jednalo se o nějaké figurky lidiček, které se vzájemně překrývaly, a tím vytvářely jakési kompozice. Barvy na kresbách však připomínaly ten nejvyblitější socialistický realismus.

Do města se nyní začali sjíždět odboráři z celé republiky na nějaký svůj velký kongres. Diskutovali jsme o nich s rodinou, co mi pomáhala, a měli shodný pocit, že se to tady začíná opět beztrestně bolševizovat. Z rádia jsme se akorát dozvídali, které další ulice jsou kvůli odborářům neprůjezdné.

Náhle ke mně přilítla husa a tahala mě někam, že potřebuje pomoct. Vzal jsem ji do náruče a uviděl snad stometrový skalnatý strmý svah. Jak tam mám vylézt? S husou v náručí jsem se ale náhle začal vznášet, přičemž mě však evidentně posrala. Nebylo to nijak příjemné a ona s rozpaky ze mě ty sračky zkoušela zobákem shazovat. Takto jsme se „dovznášeli“ až nahoru. Tady poletovalo několik jinejch kachen či hus a po beztravnatém povrchu se tu potulovali i vlčí nebo psí smečky. Netušil jsem, jak jí mám pomoct. Patrně asi stačilo, že jsem se sem vůbec dostavil.

Zpátky jsem se dostal někudy bokem, protože čelně to slézt nešlo. Skála byla úplně kolmá a hladká. Z bočního výhledu jsem uviděl, že to nějaký kluk slaňuje stylem, jako by jel malířským válečkem po celé stěně dolů, přidržujíc se ho, a současně se mu nějak takto divně rozmotávalo i jistící lano.

Opět jsem se vrátil k výstavě. Teď tu již byly asi tři kóje, jedna z korby náklaďáku zakryté plachtou. Už jsem tu taky neměl jen já své obrázky. Evidentně proto, že se nelíbily. Smíchali je proto se školními pracemi místních dětí.

Mezitím bylo už plný město odborářů, kteří ucpali většinu ulic. Neměl jsem ponětí, jak se budu moct autem vrátit a auto vrátit. Už bylo taky jasný, že jsou to všechno bolšáni. Kluci z rodiny vytáhli ze srandy odněkud starej komunistickej poutač s velkým srpem a kladivem, jako že se to teď bude hodit. Uvědomil jsem si, že výstava by mohla vyznívat jako propagační průvodní akce bolševického srazu, a přesto, že mi bylo líto vynaloženého úsilí, tak jsem ji zrušil. Řekl jsem si, že každé organizované hnutí s prapory krade duši. Ráno jsem zjistil, že je právě výročí převratu.

25. 2. 1996

…

O BRODĚNÍ BENÁTKAMI A OBVAZE

Byl jsem na dně jakési prohlubně a z bahnitého dna jsem vybíral různé cetky, které tam v průběhu času napadaly, snad mince to byly. Všiml jsem si, že prohlubeň je oddělena jen nepatrnou bariérou od řeky, která tak nějak začala asociovat průplav v Benátkách.

Až k místu, kde jsem se hrabošil v bahně, připlula najednou loď. O něčem jsme pak diskutovali s jejími lodníky. A o chvíli později jsem se již sám brodil onou rozlehlou, avšak mírnou řekou. Kolem byly domy a já teď již bezpečně poznával benátský záliv.

Okolo proplula gondola. Gondoliér z mne neznámého důvodu hodil na mě smrdutý a špinavý starý obvaz. Dopadl mi na levou ruku. Zděsilo mě, když mi pak řekl, že je obvaz infikován nevyléčitelnou nemocí nějakého člověka. Rychle jsem ho ze sebe strhl, ruka mi ale stále páchla po oné chorobě. Zoufale jsem ji drhl ve vodě, ale ten nemocný puch byl cítit stále.

26. 2. 1996

…

O J.SUCHÉM, DÍTĚTI, METRU, GANGU A SLEPICI

Potkal jsem se s Jiřím Suchým a se dvěma dalšími lidmi jsem ho kus i doprovázel. Pozval mě na představení, které měl mít právě někde ve městě. Cestou jsme došli až na místo, které naprosto přesně odpovídalo atmosféře 70. a 80.let totáče. Ulice byly prázdné, otlučené a bez obchodů. Byl tam jen jeden, který se pokoušel vypadat trochu moderněji. Prodávaly se v něm křesla a ušáky. Meditoval jsem chvíli před výkladní skříni a říkal si, že zas až takový rozdíl mezi socíkem a novou dobou tady nevidím, a že se stejně pořád myslí stejně.

Přistoupila ke mně důchodkyně a já ji ukazoval směr kudy jít, ostatní mi ale mezi tím někam zmizeli. Měl jsem nejasný pocit, že D. šla s nima taky. Zasekl jsem se pohledem na tomto uličním environmentu minulosti a nevěděl kudy se vydat dál, protože od tama vedly tři možné cesty. Jedna mířila někam rovně do kopce kolem plotu, za kterým bylo vidět chatičky. Další podél plotu doprava a další doleva po stráni někam dolů k městu a ke stanici metra. Rozcestí bylo podobné tomu nad Prokopským údolím.

K tomu všemu jsem si všiml, že jsem obtížen i kočárkem s malým dítětem, které bylo již notně hladové. Právě kvůli tomuto dítěti jsem měl největší starosti, kam mi zmizel Jiří Suchý a spol. Chvíli jsem doufal, že se snad znovu objeví, ale marně. Dítě teď už hlady brečelo, tak jsem se rozhodl, že se s ním vrátím k metru. Sotva jsem vyšel, všiml jsem si, že mě doprovází nějaká dívka, prý údajně moje partnerka. Viděl jsem ji však jen zezadu. Měla sestřižené blond vlasy a trochu připomínala S. Náhle mě zalil hřejivý pocit, že toto je moje rodina.

Octl jsem se v metru a dojel až na jednu zastávku. Atmosféra dosti asociovala komiksy od Enki Bilala. Byla noc a vše zde bylo odcizené i jaksi podivně členité. Z tlampače se právě ozvala informace pro cestující, kteří si mají dát pozor, protože tu řádí nějaký gang a našly se už i 4 mrtvoly. Udivilo mě, že to takto narovinu veřejně přiznali.

Vyšel jsem před metro, okolo bylo vše vybetonované, takže jsem z toho usoudil, že se nalézám na nějakém sídlišti. Objevil se i Medvěd. Já měl na sobě bundu, chvíli koženou, chvíli proměněnou v džínovou. V kapsičkách jsem našel hromadu bankovek, a taky nějaký baťoh jsem si nesl. Sedli jsme si před vchodem na betonový kvádr.

Přistoupil k nám jakýsi polocigán a chtěl mou bundu. Bylo mi hned jasný, že patří k tomu vyhlášenému gangu. Přesto jsem mu ji odmítl vydat a čekal jsem, jak se zachová on. Samozřejmě že začal vyhrožovat. Odněkud se vyloupli další tři jeho kumpáni. Já si řekl, abych se povzbudil, že nejde o bundu, ale o princip a odmítl jsem se podvolit. Překvapivě zanechal dalšího naléhání a výhružek.

Medvěd se mezitím raději někam vypařil. Chodil jsem tam tedy dál sám. Nějaká holka, co měla přezdívku Paprika, tam se svým klukem, který měl nabílený obličej, předváděla svou taneční pantomimu.

Zmizela mi však bunda i s batohem, a já tam zůstal stát jen v kalhotách. Ze zmizení jsem ihned obvinil předchozí partičku a dožadoval se od ní navrácení svých osobních věcí. Dušovali se však, že nic nevzali a já skutečně za malou chvíli bundu opět našel. Nevěděl jsem jen jestli je to ta moje. Bed boys, když viděli, jak jsem nebojácnej a tvrdej chlapík, získali ke mně ihned větší respekt.

Povšiml jsem si, že otec tam natírá fasádu jednoho domu. Nějakým způsobem u toho ale používal slepici, která se vždy vznesla, což bylo místo žebříku potřeba. Smutné však bylo, že slepice touto energeticky náročnou činností pomalu hynula. Nepochopil jsem z toho pranic.

29. 2. 1996

…

O SNAZE SE POHŘBÍT

Uviděl jsem jakéhosi blonďatého máničku, byl celý takový zvláštně divný, což jsem si vysvětlil tak, že asi prošel tím, co jsme s dalšíma teprve chtěli později taky uskutečnit.

Stál jsem se spolužáky ze střední v jakési podzemní snad barokní kobce. Bavili jsme se, jestli a jak podle jeho vzoru přečkat jakési nadcházející pro nás zlé období. Nakonec jsme se dohodli, že ulehneme na podlahu do jakýchsi geometricky uspořádaných geologických vrstev a takto budeme zasypáni hlínou. Tím na toto období skutečně umřeme, ale až udeří náš čas, tak opět obživneme. Nakonec se však celá zajímavá akce neuskutečnila.

1. 3. 1996

…

O MOSTĚ PŘES ŘEKU

Byl jsem opět z nějakých nepatřičných důvodů pronásledován. Vydal jsem se tedy sebevědomě zarostlou krajinou náhodně zvoleným směrem, doufajíc, že se v bujné přírodě svým pronásledovatelům takto někde ztratím. Byli mi však neodbytně stále v patách. Změnil jsem proto občas i směr, což ale vůbec nepomáhalo. Krajinu jsem viděl současně i z určitého nadhledu, a mohl jsem tak spatřit, že se na horizontu mírně zaoblovala.

Došel jsem až do míst jednoho skautského tábora a potkával tam i nějaké skauty. Nakonec jsem se rozhodl a velkým obloukem jsem odbočil doprava. Původně jsem totiž mířil doleva na západ (snad že by rozum a cit?). Tento nečekaný manévr mé pronásledovatele s velkou pravděpodobností setřásl a já se tak na původně zvolené místo dostal právě jen díky zaoblenosti Země, ačkoli jsem vůbec nechápal, jak je to možné.

Došel jsem k velké řece a chtěl na druhou stranu. Přebrodit se pro velkou hloubku nedala a plavat mě v tu chvíli nepřišlo vůbec na mysl. Hledal jsem tedy most. Teď nás bylo už více takových. Dokonce tam bylo mostů několik, všechny ale končily pár stop v řece. Po delším hledání se přeci jen zdál jeden dobrej. Byl jaksi terasovitě poskládán z nejrůznějších menších a větších oblouků a přes řeku se po něm postupovalo tak, že se muselo jít vždy kousek po jiné takovéto terase. Takto se dala řeka nejrůznějšími rovinami překonat. Na horizontě už vábila silueta Paříže.

4. 3. 1996

…

O UKRADENÉM KOLE, DÍVCE A DETEKTIVOVI

Jezdil jsem před neznámou školou na kole a prováděl nejroztodivnější ekvilibristické kousky. Činil jsem tak i s patřičnou bravurou, volností a téměř i rozkoší. Kolo mě perfektně poslouchalo.

Později jsem nastoupil i s kolem do autobusu a jel několik zastávek. Začal jsem se bavit s nějakou spolucestující dívkou. Když jsem chtěl ale vystoupit, zjistil jsem překvapeně, že mé kolo někdo čajznul a já marně teď prohledával autobus. Vyhledal jsem tedy jakéhosi proslulého detektiva vizáží mezi Slotterem a Odpadlíkem. Měl viset svůj portrét na vratech tovární haly a nejspíše tu měl i svou kancelář.

Právě tam však vtrhli nějací gangsteři, a tak jsme se běželi všichni i s dívkou z autobusu ukrýt. Mezitím došlo i na přestřelku, jako v správném thrilleru. Ocitl jsem se na úzkém chodníčku jakéhosi dvora, obklíčeného vysokými cihlovými zdmi. Přelezl jsem nižší zídku, pak drátěný plot, ale nejvyšší cihlová zeď se nedala. Šel jsem tedy podél ní, až jsem nakonec našel východ.

S dívkou i detektivem jsme si užili ještě mnohé historky plné napětí, které však skončily v ranním zapomnění.

18. 3. 1996

…

O POLÉVCE OD JZ

Stojím na rozlehlém schodišti, rozhlížím se a je nás tu víc lidí. Chceme si v čajníku uvařit čaj. Přichází pan Zezulka a zbytek vylévá, čajník je jeho. Udělal to proto, abychom si do něj mohli nalít čistou vodu. Po schodech se rozlévá velké množství nudlové polévky a rychle se vsakuje do koberce. Ten se tím stal jaksi hutnější. A já tuším, že budu ty nudličky muset všechny posbírat.

…

O PLOTĚ A CHLAPEČCÍCH

Jdu v Přerově kolem nemocnice poblíž Bečvy. Na straně, kde se nacházejí panelové domy, vidím plot a v nemocničním areálu se povalují pokácené stromy. Uprostřed stojí jakási budka.

Chci vyjít na hlavní silnici, plot mi však v cestě překáží. Hledám v něm nějakou branku. Skutečně ji i nalézám, nicméně vypadá náhle jako průchod do metra.

Náhle se u mne objevují dva malí rozjívení chlapečci a zavěsí se na mě. Chci se jich zbavit, a tak začnu levitovat. Je to však velmi vyčerpávající a oni na mě vždy dosáhnou, zvláště jeden z nich. Já se na chvíli vznesu výš, ale ani to nestačí. Nicméně chlapeček už zdaleka není tak rozjívený jak předtím, a možná je i trochu okouzlený z mého poletování jim nad hlavou.

Vyčerpaně doplachtím až do bytu k bráchům a unaveně teď odpočívám na koberci.

29. 3. 1996

…

O ZRÁDNÝCH VLNÁCH A JEŠTĚRKÁCH

Chtěl jsem se vykoupat v mořském zálivu lemovaném divokými skalisky. Někdo mě však varoval, že bych se tam utopil, neboť je tam velká hlubina a vlny jsou hodně zrádné a nepředvídatelné. Jsou chvíli obrovské a pak malé a bez jakéhokoli vnitřního řádu narážejí o břeh z různých směrů.

Uviděl jsem na břehu ležet nějaké malé balíčky, když v tom z nich vyskočily asi 5cm ještěrky. Vůbec nebylo jasné, zda jsou živé nebo jen nějaké stroječky.

2. 4. 1996

…

O KONCI NAŠEHO KMENE

Jsem na nějakém území v nějakém domě a žiji zde s nějakými lidmi. Mám pocit, že jsme něco jako indiánský kmen nebo taky rodina se svými zvyky a rituály.

Jednoho dne jsme přepadeni skupinou statných chlapů. Nejsou až tolik hnusní ani agresivní, přesto se s nimi popereme, jak to jen jde – pěstmi, judem. Několik se jich snažím zneutralizovat. Vždy je chytím kolem pasu a přehodím přes zábradlí domu nebo oknem. Letí vždy po hlavě dolů. Oni se ale zdají jacísi gumoví, nikdy se jim nic nestane a znovu zaútočí. Ten boj se zdá naprosto marný.

Uvidím matku, je to matka rodu a je to stará indiánka. Stojí pyšně a hrdě vztyčená jak nějaký kamenný monolit a říká všem, že rozpustíme náš kmen. Že zkrátka končíme, zanikáme, protože nepřítel je silnější a nemá smysl dál s ním bojovat. Smiřuji se s tím.

…

O ŽENĚ HADOVI

Vidím obrovského hada s dlouhými jedovatými špičáky. Zvířata ani lidé nejsou před ním v bezpečí. Přemýšlím o něm a nevím, co s tím dělat. Mění se v ženu.

Je chvíli normální, ale za chvíli snad nějakou připomínkou se opět vrací do hadí podoby. Dokáže i uštknout, jedovatý sliz jí kape ze zubů a zanechává všude skvrny.

Ještě s někým řešíme tuto situaci a vidíme, že se její proměny dějí jaksi postupně a samovolně. Pokud se jí však něžně dotkne, přestane být v podobě hada nebezpečná.

4. 4. 1996

…

SEN O JZ A TPF

S D. jsme se potkali s TPf. Vypadal velmi dobře, což jsem jí musel poreferovat. TPF s trochu tajuplným ale radostným výrazem nám oznamoval, že se k JZ připojuje čím dál víc duchů a zval i nás. Posléze se tam objevil i sám JZ a byl mnohem energičtější i pohyblivější než zaživa. Zeptal jsem se ho, jak se mu daří, ale nevím, jestli mě slyšel.

23. 4. 1996

…

O VELKÉ HŘE

Pokouším se zachránit kozu a dítě, kteří stojí na železničních kolejích, po nichž právě přijíždí osobní vlak. Vidím však, že je již pozdě a koza zůstává ležet rozčtvrcená na kolejích, dítě někam zmizelo. Jsme na pozemku, který se pokoušíme s ještě dalšími 2-3 lidmi chránit, patří rodině kolem kamarádky Jany.

Stojí tam i jejich dům a já vidím, že ho začala obkličovat policie. Od někoho se dozvídám, že v něm tu rodinu nejspíš mučili. Pokouším se tedy před policajty bránit i ten dům a jednomu z poldů se mi podaří zranit nohu. Nějak je mi ale nakonec naznačeno, že to vše kolem je jen jaksi naoko a zinscenované.

Vzápětí se rozjela divočejší hra, jejíž program vymýšlel Čaroděj OZ. Ve hře byla zaangažovaná dokonce i ta policejní jednotka. Hra měla mít svá pravidla, kterým jsem ale naprosto nerozuměl. Na místo se dostavila dokonce i česká televize a zpřítomnělí herci začali v přímém přenosu přehrávat novou soutěžní hru pro celý národ.

Jednou z disciplín byl také vrh korunovými mincemi za běhu, což spíš připomínalo věštění jako při I-tingu. Vyhrála to samozřejmě Pigi, protože Čaroděj jí pomáhal průběžnými změnami pravidel hry, aby mohla být stále první.

Já začal šplhat na dům, kolem něhož se vše odehrávalo, v domnění, že to vyžaduje nové herní kolo, tentokrát poldové nikterak již nezasahovali. Uvědomil jsem si, že nikde nevidím D., ptal jsem se tedy, jestli ji někdo nezahlédl, ale z reakcí přítomných jsem vyčetl, že nyní hraje v jiné hře.

Poldovi, kterému jsem poškodil nohu, nakonec i pomáhám s chůzí. Podpírám ho a říkám, že to zlo, co tu předtím vytvořili, bude muset on a ostatní karmicky draze zaplatit. On se tomu ale nijak nebrání.

1. 5. 1996

…

O BOŽÍ PŮSOBNOSTI V IZRAELI

Ocitli jsme se s D. v Izraeli. Kolem nás proudily hromady lidí a k mé potěše mluvili i česky a polsky. Něco nejasného se potom přihodilo. Spatřil jsem jakousi plochu, která asociovala rozlehlou poušť. Vtom se písky začínají zvláštně vlnit a proměňovat své tvary.

Spolu s ostatními lidmi opouštíme urychleně tento prostor. Ptám se kolemstojících, o co vlastně tady jde. Z jejich odpovědí pak chápu, že je to děj ve smyslu jakési podivné působnosti Velkého Ducha. D. tomu rozumí lépe. Nějaký prodavač jídla ji vysvětluje analogii tohoto jevu v souvislosti s místní potravou. Pánovi je kolem pětapadesátky, je světlovlasý a jsou si s D. vlastně i docela podobní, ta nyní září samou spokojeností.

Jev, který se zde právě děje, místní prý znají, ale těžko jsou schopni ho přesně pojmenovat a vysvětlit. D. mi mé původní pochopení trochu upřesňuje coby jakýsi proces boží působnosti či karmy.

…

O SKOCÍCH Z TERASY

Na vysoké skalní terase nad řekou se vypíná dlouhá dřevěná plošina. Na samém kraji nad skálou je zábradlí. Mám téměř závrať při pohledu dolů. Někdo vedle mne odsud skáče do řeky. Bojím se, ale nakonec i já poněkud ztuhlý hrůzou se rozebíhám po plošině dlouhé snad 50 metrů a skáču po nohách dolů do asi 30metrové hloubky. Kupodivu se nepřerazím o dno, jak jsem si zpočátku myslel, a které svrchu vypadalo hodně mělké. Vyplavu a o kus dál šplhám z vody na břeh.

Opět se ocitám nahoře na plošině. D. se tam křečovitě drží zábradlíčka, kouká dolů a klepou se jí kolena. Přesto tam však zůstává stát. Bojím se, aby nespadla dolů, nicméně skáču znovu a začíná mě to i bavit. Tentokrát se zdají ¨být vody už mnohem hlubší. Nejsem si jistý, zda nefrajeřím takhle jen kvůli ní.

…

O PŘÍVALECH VOD

Vyhlížím ven z nádražní haly, v níž končí všechny vlakové koleje. Přijíždějí vlaky (nebo to jsou tramvaje?) s lidmi. Lidé spěchají, blíží se prý totiž nějaká pohroma. A skutečně, zpěněné přívaly zdivočelých vod jako jeden mohutný příboj se odněkud přiřítily a nyní již doléhají až k hale.

Přesto další lidé stále ještě přijíždějí ze všech stran na nádraží a pokoušejí se zde zoufale najít záchranu. Po eskalátorech v hale vyjíždějí nahoru od nástupních perónů. Zahlédnu mezi nimi a spolužačku Radku H. s kočárkem a pomáhám jí skrýt se před dorazivšími vlnami za sloupy haly. Venku již zuří zběsilé a pekelné vlnobití a v něm vidím smýkat se na vlnách i tramvaj, v níž pasažéři nepřežili.

9. 6. 1996

…

O SPANÍ POD VODOU

S Jarem a Miluší si ustýláme pod nějakými deskami pod vodní hladinou, jako bychom byli na čundru. Kupodivu tam však voda není. Jsme tam zasunutí, jak drobní vodní živočichové. Je s námi ještě nějaký člověk, ten ale po chvíli nasupeně odchází, neboť tam prý onemocněl. Okolo vody objíždí policajt na motorce, ale nevidí nás, jsme dobře pod hladinou ukryti.

Vtom nás však vyrušuje výletní parník, který nad námi pluje po hladině. Náhle se však vzpříčí na těch deskách. Snažím se rychle sebrat naše věci, což je docela fuška, protože musím napřed parník nadzvednout a dát stranou, abych se k nim dostal. Vtom se na břehu objevuje i máma a hrdě a nekompromisně oznamuje, že se to musí řešit nějak oficiálně.

8. 8. 1996

…

O DÉMONOVI M.AM..

Šel jsem po chodníku, když tu jsem spatřil nenápadné hrobky. Bylo jich tuším šest. U každé z nich jsme ještě s někým položili Bibli. Uviděl nás přitom policajt a snažil se agresivně zakročit. Sebevědomě jsem mu nařídil, aby se zklidnil, a on, když uviděl ty Bible, tak zkrotl.

Také jsem tam zahlédl mladou ženu, jak vytahuje malé děti z rakviček. Snad ještě i žily. Mohlo jich být taky asi šest nebo sedm. Následně je zkonzumovala.

Později jsem se ulicí s hrobkami vracel zpět k bytu. Náhle se ke mně přidal duch mého spolužáka Mirka A., patrně předtím zemřel.

Jeho duch byl přátelský. Našel jsem u jedné z hrobek i jeho tašku. Byla plná mincí a jiných věcí. Nejspíš se jednalo o kosmetické přípravky. Tašku jsem před ním schoval. Objevila se však jeho bývalá žena a evidentně tušila, že mám něco jejich. Dal jsem jí tedy hrst kovových desetikorun a pajsek, aby neprudila.

Mezitím jsem se ocitl v bytě a posílal spolužáka zpět na onen svět, aby tu už nestrašil. Zpočátku jsem mu jen domlouval, on ale začal o to víc „démoničtět“, nějak podivně se mu přitom proměnila hlava a vůbec působil značně strašidelně.

Bylo naprosto jasné, že nastal čas tlení jeho pozemského těla, a že se jeho duševní stav bude už jen zhoršovat. Zkusil jsem ho tedy ozařovat energií z rukou a rovněž ho křesťansky pokřižoval. Místo, aby zmizel, se mi však vrhnul po krku. Nějaká žena mi duchapřítomně poradila, že je třeba vytvořit „východní proudění“ a ve své kuchyni ho skutečně nějak vytvořila.

V kuchyni u sporáku byl také hajzl. Pokusil jsem se v něm démona spláchnout. Podařilo se to ale jen částečně, protože se držel pevně mých kolen. Vůbec to nebylo příjemné mít na sobě démona, a navíc bývalého kamaráda. Jeho žena mezitím stále neodbytně a urputně zkoumala, jestli nemám ještě po něm nějaké cennosti. Abych se obou zbavil, dal jsem jí konečně celou jeho tašku a vítězoslavně se probudil. V pokoji bylo ještě cítit přítomnost strašidel a něco tam hlasitě prásklo.

18. 10. 1996

…

O PONURÉM BYTĚ S MRTVOLOU A POSTELÍ NA PLÁŽI

S D. jsme měli nový byt. Byly to podlouhlé dvě místnosti. V jedné byl poněkud temný a trochu strašidelný nábytek. Druhá měla skleněné stěny na chodbu se schodištěm. Byla to koupelna s nějakými deprimujícími boxy.

Začali se sem trousit nějaké mladší páry. Neměli zde co pohledávat, ale nějak jsme se přesto skamarádili. Byt se mi jevil dost nepříjemný, snad že byl zrcadlem mého nitra? Pak jsem ale objevil další dveře v první místnosti a jednomu hochovi jsem nařídil, aby se tam podíval. Vypotácel se od tama úplně zelený, ale nic mi neřekl. Poslal jsem tam tedy D.. I ta se vypotácela samou hrůzou. Sdělila mi, že je tam zmordovaná mrtvola nějaké babičky. Všiml jsem si, že D. má celý obličej zalitý kečupem. Byl na ní ztuhlý jako nějaká plastická hmota. Atmosféra byla těžce ponurá.

Octli jsme se patrně v nějakém německém městečku. Snažili jsme se zorientovat. Došli jsme až k zálivu. Místo pláže se zde však rozprostírala obrovská manželská postel. Lehl jsem si tedy do ní a koukal na moře. Napravo bylo něco jako gigantické projekční plátno, na kterém se objevovali lidé, kteří rovněž vstupovali do této postele.

Snažil jsem se mít stále pod dohledem své svršky, byl jsem přeci teoreticky na pláži. Holka políbila pelest postele, snad že jí měl takový rituál přivolat nějakou velkou lásku. Otočil jsem se dozadu a uviděl za žbrlením postele rektora akademie Knížáka, kterak tam trochu v pozadí bruslí. Nikdo mu nevěnoval pozornost, proto sbalil brusle se slovy, že tu asi nikoho nezaujme a odešel.

Záliv se jmenoval Belmondův průliv a byl kousek od bytu herce Jeana Maraise v Paříži na Montmartru.

8. 11. 1996

…

O CHALUPĚ VÁCLAVA KLAUSE

Byli jsme se skupinou více lidí na chalupě. Jelo se tam podobně jako i na chalupy v jiných snech, ale tentokrát to nemělo nic společného s reálným a mně známým místem.

Tam jsme pak víkendově relaxovali. Téměř ke konci pobytu jsem zjistil, že je to chalupa Václava Klause. Náhle se začal organizovat společný odjezd, takže jsem se snažil rychle sbalit věci. Vašek mě familiárně oslovoval Honzo a domlouvali jsme se, kdo odjede s ním a kdo zvlášť. My se s D. rozhodli, že pojedeme zvlášť.

9. 11. 1996

…

O PARTIČCE ZLODĚJŮ

Kolej či ubytovna. Je zde se mnou rovněž hromada dalších lidí. Odcházejí, zůstávají, přicházejí. Jsou tu taky 3 holky a jedna z nich mě na chvíli i upoutala. Já zde přespávám na jednom pokoji. Místo postele ale mám dvě k sobě přišouplá křesla. Uvědomuji si přitom, že někde pode mnou se nachází složitý labyrintální systém v jakýchsi mezipatrových dutinách. Až kdesi hodně hluboko dole v jedné z nich žijí malí skřítci. Z jedné zdi tu vystupuje kolo štěstí. Roztočíš ho a něco z tama vypadne, třeba rukavice, dvakrát mi vypadly ale jen bačkůrky.

Jsem v nějaké pražské čtvrti. Z tašky mi to, co jsou snad právě ty bačkůrky, ukradne nějaký mladík a rychle „to“ předává své komplicce s náušničkou uprostřed nosu. Tlačím na ně, aby mi „to“ vrátili. Kupodivu se mě bojí, neboť se taky chovám náležitě tvrdě a nebojácně, a tak mi „to“ nakonec vracej.

Nějakej mladej, evidentně si o mně myslící, že jsem fízl, mě s velkou nelibostí dovede až do své partičky, s největší pravděpodobností zlodějský. Vyžaduji po nich vrátit ještě nějaký cédéčka. Jedna z holek na mě zamíří pistolí, a někdo z nich tam má i bojovou magickou hůl.

Bez sebemenších pochyb se soustředím a má vůle dívce ihned vykroutí pistoli z ruky a ta se pak plavně přenese vzduchem ke mně. Někoho z nich dokonce paralyzuji tím, že ho zmrazím. Získávám tím ovšem velký obdiv a úctu.

Leží tam hromady předmětů a mě napadá, že bych mohl jimi obdarovat tu zlodějskou partičku. Darem v duchu nejlepší křesťanské věrouky bych je mohl polepšit, očistím je tím jaksi, a to je přiměje myslet jinak, více altruisticky. Zkrátka, že jim udělám Jéžíška.

Zmraženec taky právě roztál. Rozdávám jim tedy malý cédéčka s nápisem UFO 241 aj. Mají radost a já mám radost z toho, že mají oni radost a uvědomuji si, jak dokáží dary člověka změnit k lepšímu. Vůbec mi nevadilo, že jsem je obdaroval jimi nakradenými věcmi.

Prosinec 1996

…

1997

O MILOŠI ZEMANOVI

Uviděl jsem před sebou jakousi nízkou dělnickou ubytovnu. Vstoupil jsem dovnitř a tam spatřil řadu poměrně nevlídných místností, které byly zcela opuštěné. Otevřu dveře do jedné z nich. Tam je v koutě postel a na ní sedí Miloš Zeman. Byl zcela opuštěný, odcizený a vnitřně vyprázdněný.

3. 2. 1997

…

O PODRAZU NA BOHOSLOVECKÉ FAKULTĚ

Vyškrabal jsem se z nějakého sklepního okénka, oprášil ze sebe prach a ocitl se na ulici. Měl jsem na sobě dlouhý kabát bronzové barvy až k zemi. Zamířil jsem k bohoslovecké škole a chtěl se ubytovat na jejích kolejích. Potkal jsem dokonce jejího rektora, kterému jsem oznámil, že bych rád u nich i studoval. Zatvářil se trochu divně.

Vystupoval jsem nahoru po mramorovém schodišti budovy, abych si našel svou přidělenou místnost. Udivil mě příšerný bordel na chodbách. Studenti tam přímo z pokojů chcali skrz klíčové dírky přes velice úzkou chodbičku, na jejíž protější stěně byly zavěšeny pisoáry. Prostředí působilo podivně chaoticky a děsně špinavě. Nakonec jsem zjistil, že mě rektor podvedl a místo na bohosloveckých kolejích mě ubytovali v blázinci.

17. 3. 1997

…

O HROZIVÉM ÚKAZU

Z velkého proskleného okna zabírajícího celou jednu stěnu se dívám ven. Náhle na ulici dole spatřím dav prchajících lidi, je jich velké množství a vzhlížejí v hrůze k obloze. Nevidím dolů až tak dobře, protože mi cloní nějaké fasády domů, celá atmosféra však strašidelně zesinala. Některým lidem v té polotmě září silueta zlatou aurou, jako když je na ně zezadu zamířen silný zdroj protisvětla, několik jich je mohutně přezářených celých. Něco strašného se asi děje na obloze v onom místě. Říkám si, že se tam muselo snad zjevit jakési strašlivé UFO, ale vnitřně vím, že je to něco hroznějšího.

27. 3. 1997

…

O ZBLOUDIVŠÍ ANDULCE A SOUBOJI KAMIOŇÁKŮ

S D. bydlíme v jakémsi sklepním bytě. Zedníci zde začínají nečekaně dělat nějakou instalaci. D. pootevřela okénko, toho mrštně využil Filípek, naše andulka, a vylétl ven. Snažil jsem se ho nalákat zpátky, ale asi někde zabloudil. Chodím teď nešťastně po sídlišti a hledám ho. Vidím, že zde lítá více barevných ptáků. Místo něj se ke mně lepí jakási slepice s červeným zbarvením, odeženu ji. Ptám se, na stromech poposedávajících andulek a papoušků, jestli někde neviděli Filípka a vyčítám D. její neopatrnost.

Ocitl jsem se až v terénu, který částečně připomíná napůl skautské tábořiště s ohništěm a napůl perón metra. Vím bezpečně, že vlak číhá záludně ve tmě tunelu a mám nepříjemný pocit, že ve světle perónu jsem mu příliš na očích.

Pak zahlédnu dva kamiony. Jeden z nich řídí Stallone a druhýho chlapíka neznám. Druhý kamion působí velice dravě, agresivně a téměř vítězoslavně. Vidím oba řidiče, jsou gigantičtí, vysocí tak 3 až 5 metrů. Vlastními silami tlačí zezadu své kamiony proti sobě a používají je jako zbraně. Jsem proti nim trpaslíček, přesto se je snažím nějak usmířit. Jsou to však dvě mohutné protilehlé energie, které by mě mohli semlít. Nakonec se mi přeci jen podaří trochu ochladit jejich bojovné vášně.

Filípka chytám nakonec venku přímo před oknem… a také s překvapením zjišťuji, že jsem sloužící anglické královny.

(princezna Diana téhož roku umírá andulka Filípek o rok později)

Duben 1997

…

O GENDERU A LETU

Setkávám se s nějakou hezkou dívkou a náš hovor končíme kdesi v ústraní řečmi o sexu. Za chvíli se připojují i další pohledný ženský. Zpočátku celá věc vypadá na báječný grupáč. V jednu chvíli se přidala další holka, a ta chce jít na věc rovnou. Ostatní to také silně rozrušilo.

Ležel jsem a ona si na mě nahá sedla. Dvě jiný holky šly po sobě. V tu chvíli jsem znal i jejich jména, byly nekonvenční (ta jména). V jeden okamžik je kolem už asi 5 slečen a mé pudy jsou vygradovány i bez viagry. Jaký ale nastává šok, když zjišťuji, že každá z nich má vedle kundičky i varlata. Tímto se bohužel situace mění a místo nezkrotné erotiky jsem začal psychoanalyticky zkoumat tento závažný dobový fenomén, to jako že se z žen dnes stávají muži?

K mé úlevě se scéna přeci jen poněkud obměnila. V jednu chvíli se mě drží jedna ze slečen za lýtka, jí pak stejným způsobem další, a ta další opět předchozí, a já je všechnu společně v energickém letu táhnu vzhůru. Připomínají tak ocas papírového draka.

Zpočátku letíme noční krajinou, je to příjemné a romantické. Chvílemi prokroužíme i mezi lidmi, přitom se nás zachycují další, já však cítím, že jich tolik utáhnout nemůžu. Hledáme v letu místo, kde by přeci jen mohlo k nějakým hrátkám dojít. Teď už ale tvoří ocas draka holky i kluci, jak se k nám všichni přichytili. V jednu chvíli se pokoušíme proniknout dokonce do jakéhosi hotelu. Nahlížím dovnitř, je tam tma, jsou tam však i mříže na dveřích a za nimi neúplatná vrátná. I když jsme se pokoušeli tajně proniknout dovnitř, nezadařilo se.

Chytili jsme se tedy a opět se vznášeli prostorem. Sám jsem mohl nabírat výšku jen částečně, ostatní mi museli pomáhat svou vůlí. Měli ji mít vzrušeně naladěnou. V jednu chvíli nás tak mohlo být, držíce se jeden druhého za nohy, dokonce asi patnáct.

Vlétli jsme nějakou šachtou do prvního patra velké haly. Byla to „dimenze“ jednoho z těch kluků. Vedly zde koleje a my vletěli do haly zespodu skrze ně. Z protějšího tunelu právě v tu chvíli vyjela po kolejích lokomotiva a rozjela se přímo proti nám. Dva z těch mládenců už nestihli za námi vlétnout do této úrovně a museli proto zůstat pod kolejemi v nižší sféře. Nic se jim tam nedělo, ale nemohli jen za námi. Za lokomotivou měla prý projet ještě jakási bryčka či kočár, to nás už ale nezajímalo.

Pak jsme se vzepjetím vůle onou šachtou dostali do další vyšší roviny. Zvláštní, že čím jsme byli výš, tím byla naše mysl stále méně naladěna eroticky. V poslední rovině řádil tzv. „filozofický démon“. Na první pohled to byli dva úplně normální mladíci. Uviděl jsem však ostatní v jakémsi strnulém zajetí. Seděli kolem zdi na lavici jaksi podivně umrtveni. Dotyčný, jehož problém zde vše symbolizovalo, seděl rovněž na lavici v kvadratuře k ostatním a měl se jen koukat.

Všiml jsem si tam povědomého fousatýho kluka. Já jsem mohl vše pozorovat jen vleže snad na zádech či břiše z druhé strany místnosti. Démoni sice o mně věděli, ale když mě chtěli nahmatat, pokud jsem se nehýbal, zalovili jen rukou do prázdna. Nechali pak alespoň zhasnout světlo, takže zůstaly svítit jen 2 svíčky, pak sfoukli i ty a začali mlátit jednoho z těch kluků. Mladej jehož problém tu byl přehráván to vše pozoroval, a tím si ho nějak i vyřešil. Já jsem ale protestoval proti tak blbému konci toho tak dobře začínajícího příběhu, a tak mě nechali vzbudit.

Červen 1997

…

O POBYTU V CIZINĚ S V.M.

S Vladimírem M. jsme byli nejspíš v Kanadě nebo Americe. Ubytovali jsme se v jedné noclehárně. U vchodu byla vrátnice s velmi laxním vrátným. V noclehárně bydleli ještě nějací divní mladíci a všude byl nebetyčnej binec. Nechal jsem si tam baťůžek s penězi a dalšími osobními věcmi a vyrazil ven. Když jsem se pro ně s nepříjemným tušením vrátil, místo toho mého tam ležel úplně jinej. Někdo ho snad že „omylem“ vyměnil.

Sháněl jsem se po tom svém, ale bylo jasný, že je to marný. Nakonec mi vrátný podával alespoň mou peněženku. Peněz tam však zůstalo na další pobyt v cizině málo, a ani na zpáteční jízdenku to nestačilo. Smířil jsem se s tím. Vyšel jsem na ulici a potkal Lucii Bílou, o něčem jsme pak chvíli žvanili. Později jsme se opět setkali s V.M.

Stačil jsem si v jedné telefonní budce i z telefonního sluchátka vyposlechnout vysílání rádia Svobodná Evropa. Hlasatel četl právě fejeton či reportáž o našem pobytu v cizině, který napsal sám kolega V.M. Příjemně mě to udivilo. V.M. mi potvrdil, že to bylo fakt od něj.

20. 7. 1997

…

O MRTVOLE STARÉ PANÍ

Jdu navštívit v baráku sousedku paní Šiškovou do sousedního vchodu. V tu chvíli se přiřítí černé auto, ze kterého vyskočí několik lidí. Jsou to policajti v civilu, snad kriminálka a reportéři. Vstupuji sice právě do vchodu, dávám jim ale přednost. V přízemí otevřou násilně jeden byt. Nahlídnu jim přes rameno a vidím tam v posteli ležet mrtvolu staré paní. Z místnosti se šíří příšerný puch. Pak se vypotácí s pláčem sousedka, která ji identifikovala. Všichni si zacpávají nos kapesníky. Já mám namířeno do vyššího patra, hnilobný puch mě však pronásleduje i tam.

28. 9. 1997

…

O CIGÁNECH A HAVLOVI

Jdu kolem nějaké zahrady a vidím tam hrát a zpívat cigány. Trávník je poměrně svažitý. Cigáni se jeví uvolněně a docela i pozitivně naladěni. Já se vůči nim cítím z neznámého důvodu provinile až jsem z toho celý kožený.

Havel mi pak v jedné místnosti vysvětluje svůj filozofický koncept jednoty či jediného či jedinečnosti či vlastně čo. Téměř mu přes cizí slova a komplikovanou frazeologii nerozumím.

29. 9. 1997

…

O MYSTICKÉ UDÁLOSTI U MĚSTA TOVAČOV

Jsem na východ od Tovačova, nejspíš to bude Rusko. Patrně se jedná o jakýsi zájezd do těchto míst. Právě mě ale napadlo, že jsem sem neměl vůbec jezdit. Vše se děje na nějakém skalisku. D. sedí nad propastí asi půl až metr širokou, která se rozevírá za ní a z druhé strany je už jen kolmá hladká skalní stěna, vedoucí někam do hlubin. Je oblečená v černém svetru a černých džínách a sedí tam za tmavě mahagonovým klavírem, přičemž se houpe na klavírní stoličce až nad nebezpečnou průrvu. Taky tam zahlédnu Zorku. Ta je celá potlučená, má na sobě čerstvé jizvy, živé maso je vidět v obličeji a snad i na těle, skryté pod svetrem. Nicméně se tu potulují i nějaké sympatické dívenky. Mám hlavně strach, aby D. nespadla při tom svém bezstarostném houpání do průrvy, takže se ji snažím přidržovat.

Vidím obchod, je to bývalá hospoda. A vidím také, jak prodavače opruzuje nějaká opilá ženská, rozhodně není zdravotně v pořádku. Asi bych jí měl pomoct, ale mezi tím ji už odvážejí do nemocnice.

Vyjdu za vesnici, nebo kde to vlastně jsem, a spatřím blížit se po stepi (asi té ruské či ukrajinské) malá tornáda, ne vyšší než metr, spíš menší. Vidím lidi, kteří se jim připletou do cesty, jak se na ně ty víry vrhají, trhají a žerou je. Jdu ostatní varovat na skalní ostroh, ale mezi tím jsme tornádky již zcela obklíčeni, takže stejně nelze nikam utéct. Zdá se však, že se tornádka chovají velmi inteligentně a lidi před nimi ani neprchají, a naopak chovají se jaksi fatálně odevzdaně, jako by byli náměsíční, a někteří je dokonce ani nezaregistrovali.

Nyní vidím, že se ty víry podobají malým dýmovnicím. Někoho ignorují, na jiného se cíleně zaměří a obtáčí jej jako hadi. Hledám bezpečí na skalní terase. D. rovněž nějak zmalátněla, dál však umíněně sedí a houpe se za svým klavírem. Nechce z tohoto svého místa zkrátka odejít. Přidržuji stále klavír, neposlouchá mě, proto nakonec klavír jemně upouštím. D. se tím ale zhoupne více přes propast, ihned se však zády zapře o kolmou skalní stěnu vzadu. Pro jistotu klavír stále ještě držím. Ani to ji ale nevyburcuje. Jako by ji naprosto chyběl pud sebezáchovy nebo jí to bylo jedno. Později spadne klavír skutečně do průrvy.

Dovnitř skalní terasy, kde se věci odehrávají, jsou zabudované prosklené místnosti. Jsou v patrech nad sebou a zapuštěny někam do hloubky. V každé z místností jsou další lidé. Jdu se podívat dolů, nic zvláštního tam však není, proto se vracím opět nahoru. Vnitřně vím, že situace bude trvat asi měsíc, a že z toho místa teď již nemůžeme odejít.

Připlazily se k nám už první „dýmovnice“. Jedna se velkou rychlostí mění v jakéhosi zeleného dráčka. Má 4 krky a 4 hlavy. Napřed je to malé mládě, to se mění, až se stává strašidelným psem, nejspíš by to mohl být i Cerberos. Vidím, že někomu se ho daří jednoho z nich přemoci, a tak si dodám odvahy i já.

Pevně si ho k sobě přitáhnu a koukám mu upřeně do očí. Tímto způsobem nad ním silou vůle vítězím a on zvadle odpadne. Jiný jednohlavý dráček drží nějakého pejska a je do něj zakousnutý. Pes ležící na zádech je pro změnu zakousnutý do něj. Odtrhávám je tedy od sebe.

Kolem sebe vidím další desítky nebezpečně záludných dýmovníček – tornádek – dráčků. Jen pomalu postupují na západ (K Praze? Jsem přeci někde na východ Moravy). Mám strach, aby si mě nevyhlídly a nevrhly se na mě. Je však už jasné, že si vybírají jen toho, kdo v sobě pro ně nese nějaký magnet.

D. si nakonec přeci jen i s ostatními dívkami začala svého okolí všímat. Později situace vypadá již mnohem přehledněji a dá se i proti této invazi nějak obstát. Jak kdo ovšem. Vše záleží na jistých vnitřních kvalitách napadených a na jejich schopnosti pozornosti a koncentrace. Naši skalní plošinu už invaze minula a já se probouzím.

5. 10. 1997

…

O CIRKUSU NA KONCI POUTI

Nejprve nás čekala předlouhá cesta metrem, vlaky i pěšky; brodili jsme přes široké řeky, snad jen bez těch spálenišť. A další úmorné putování rozsáhlou krajinou, dostavuje se únava, a nakonec i vyčerpání.

Hledám místo, kde přespím. Jdeme spolu s D. a dalšími, taky se objevuje Pavel B. Ukazuje někam za horizont, že se již konečně blížíme ke svému cíli. Skutečně spatřím rozsáhlé panorama s nekonečnem siluet cirkusových stanů.

Znamenalo to snad, že náš úmorný cíl byl jen pro smích, nebo nám to naznačuje, že veškeré lidské pachtění je jedna velká šaškárna či již příští období, že budeme zažívat velký cirkus?

13. 10. 1997

…

OČISTA KRÁLŮ

Ve snu jsem procházel řadou jakýchsi blíže zapomenutých událostí. Když jsem z nich však vystoupil ven, jako z nějaké už uzavřené epizody, řekli mi, že patřím k dynastii králů a jejich účelem byla snad jakási očista i koncentrace magických sil. Potom jsem pomáhal připravit se na tutéž cestu někomu mladému. Snad i mne předtím někdo takto připravoval ve smyslu guru a žák.

14. 10. 1997

…

O ROZBÍJENÍ, CHAOSU A NESMYSLNOSTI

Vidím se zde nacházet jakousi směsku lidí, dětí, popocházejících sem a tam, a kolem probíhají nějaké časem již zapomenuté mikroděje.

Stojí zde dům nějakého postrevolučního zbohatlíka. On sám v něm není právě přítomen. Jakési dívky mu z naschválu rozbíjejí okna vily. Dívky perforují skleněné výplně téměř do jakýchsi ornamentálních tvarů. Zrazuji je od ničení cizího majetku, jako bych byl nějaký Rychlý šíp. Zvenku jsou na domě dvoje dveře, přehrazené řetězy. Na jedněch je i mříž, dovnitř se tak stejně nikdo nedostane.

Scéna ze záchodku. Nějaký mladý muž se zde projevuje s výraznou důležitostí. Baví se s někým, že tam kdysi šéfoval (snad na těch hajzlících?) Záchod je velice úzký a jaksi neforemný. Procházím kolem tlustého holohlavce, který je zcela bez šatů. Vyčítá mi to a já se mu omlouvám.

Na závěr malému dítěti vytahuji z nohy velký trn či obrovské žihadlo. Je hodně masité. Ze všeho zde čiší absurdní nesmyslnost a podivný bezduchý chaos, a vůbec zdejší atmosféra stojí za velký H…

…

O OPLOCENÉ ŠKOLE A JINÝCH VĚCECH

Na úvod procházím místnostmi rozsáhlé hospody. Číšníci mě tam evidentně neradi vidí. Adam mi opravuje zuby. Vytváří mi na nich v puse šedivá prasátka s křidélky. Taky mám na končetinách navíc hromadu prstů.

Kolem pavilónové školy se táhne po obvodu drátěný plot. Vchází se tam brankou kolem zdi jednoho pavilonu. Před vchodem leží jakási mrtvola (později se snažím, aby byla uklizená pod dlažbu chodníku). Cítím ji tam ale i nadále rozkládat. Na plot věším kolem dokola nějakou síť, snad jako izolaci před lidmi z vnějšku. Nějaký desetiletý chlapec (asi syn někoho známého) mi chce pomoct, ale je nešikovný a síť mu z plotu sjela. Hned tam začnou vesele proudit lidi jako nějací lumíci. V budově je právě výstava grafiky, které se taky účastním. Některá dílka jsou však dost divná. Hlavně ty moje. Jedna z mých grafik představuje sérii domů, které se mají teprve nějak poskládat. Čelní stěna domu se mi nepovedla. Je to celý rozmazaný, umatlaný, mimo kontury, vím, ale že není čas to předělávat.

Okolo se rozkládá velké sídliště. Jdu s Adamem navštívit nějaké jeho kamarádky. Jsou velmi krásné. Je tam i jedna, která je zvnějšku velmi pěkná, vnitřně je to však slonice, nebo podobné zvíře, a to sice doslova. Chci tím říct, že má duši toho zvířete a jen tělo dívky. Právě ji popadl chtíč a běží za nějakou holkou. Chudinka před ní v hrůze prchá

Nad školou uvidím letadlo, které náhle padá kolmo dolů. Dopadá na horizontě někde poblíž školy. Ozve se výbuch, plameny a z nich vylétá mohutný sloup jisker, je to úžasný noční záběr. Vidím to však jen já. Když se vrátím ke škole, všimnu si nového terasovitého valu zeminy. Za ním budou určitě ty letecké trosky, ale pociťuji nesmírnou obtížnost se na val vyšplhat, tak to vzdávám.

Jdu k areálu školy, je stále oplocený. Vešel jsem dovnitř jinou brankou, ležící patrně v kvadrátu k první. Sune se tam po dvoře jakási nadživotně velká mašina a v ní sedí černoch. Z jakéhosi důvodu se dostáváme do konfliktu a on se snaží mašinou na mě najet. Nedám se a dokonce i zaútočím, přičemž se jeho mašině zdatně vyhýbám. Czernoch je poměrně nasranej a vyběhne z mašiny, já se však toho týpka až do rána nebojím.

23. 10. 1997

…

O ORIENTAČNÍM ZÁVODĚ, BICYKLU

Přede mnou se rozprostírá scenérie krajiny s jezerem. V ní se odehrává orientační pochod, závod, průchod nebo něco tomu velmi blízkého. Celé to však má charakter nějakého daného časového cyklu. V jednom místě své bojovky ponechávám bicykl (viz cyklus – bi-cyklus čili dvoj-cyklus nebo taky bio-cyklus ve smyslu policajt-monocajt :-). Neprotáhl bych se s ním totiž nutnou štěrbinou, abych mohl jít dál. Zbytek krajiny už procházím pěšky.

Orienťák končí a všichni účastníci se vracíme k jezeru či řece, odkud nás má odvést parník. Já však zanechal tam někde na trase své kolo, rychle se pro něj tedy vracím, nejdu však dost daleko, takže ho nemohu najít. Až do konce snu řeším, ve kterém místě toho podivného závodu jsem ho ponechal, a kde a kdy vůbec pochod začal. Vracím se bez kola. Parníky už mezitím nalodily účastníky tohoto cyklu, já jsem ale neklidný a nevím co s tím. Dozvídám se, že poslední parník odplouvá přesně za půl hodiny, takže by se dalo stihnout znovu se vrátit pro kolo. Vracím se tedy.

I ve snu mi je mi ale jasné, že jde o symbol životního cyklu.

…

O PTÁČKOVI

Nacházím malého ptáčka, byl dost bezmocný, snad i zraněný. Snažím se o něj pečovat. Není možné ho však vypustit ven, neboť je tam velká zima. Mám ho schovaného v jakési obálce v tašce. Když ho z ní vytáhnu, je již trochu polomrtvý, vysušený, a já ho musím znovu ošetřovat.

U nějakého kostela vynadám mladšímu flanďákovi, že není schopen se o ptáčka postarat. Jdu k T. Pfeifferovi. Něco mi dlouze povídá a já mu dlouho mlčky naslouchám, nic si ale vzájemně nevyčítáme, nicméně ptáčka ani nezaregistruje, a já tedy mlčky odcházím.

Dávám ptákovi napít. Spadne mi ale do misky a je nyní vidět, jak se zcela zbaven vůle noří do vodní hlubiny. Snažím se ho nějak vytáhnout z vody ven a konečně se i zadaří. Mám taky určité obavy, zda není slepý, dávám mu tedy hořící zápalku před oči, pták naštěstí reaguje. Nechávám ho tedy nazobat. Zjišťuji taky, že ho nelze již déle v tašce dusit. Pro nacházím i nějaký slunečný prostor a vypouštím ho ven na svobodu, neboť vím, že je to nejlepší místo pro ptáky.

16. 11. 1997

…

OBĚŠENEC V POULIČNÍ SPRŠE

Někde poblíž nádraží stojí na ulici kabinka. V ní je sprcha, ve které se můžu osprchovat. Právě si myju šampónem vlasy, když tu pohlédnu vzhůru do rohu ke stropu, ještě předtím jsem si ale všimnul, že vedle je za jakousi zástěnou oddělen hajzl. Teď nahoře u nádržky s vodou vidím čísi hlavu. A opravdu, visí tam naprosto oběšenej chlap, který má trochu primitivnější asijský či jižanský vzhled. Docela mě to znechutí. Vyjdu ven na ulici s namydlenou hlavou a sháním se po policajtech. Mezitím mi ale někdo ukradl tašku se všemi osobními věcmi. Očista k na ho...

21. 11. 1997

…

O RODINĚ, ZÁLIVU A ELEKTRICKÝCH PŘÍSTROJÍCH

V bytě, z jehož okna je výhled na překrásný záliv, bydlí otec s bratry. Moře si hraje chvíli na příliv a chvíli na odliv. Při odlivu je vždy z okna vidět cáchat se ve vodě spousty krásných a velikánských psů, volů a býků. Celá scéna má silně romantický nádech i světelnou atmosféru starobylého anglického venkova.

Otec právě vyhlížel z okna, když jedna z přílivových vln ho pocákala až do místnosti. Pak všichni někam odešli, ale nechali zapnuté veškeré elektrické spotřebiče – televize, rádia, magnetofony ad.

Chtěl jsem to v rámci ekologického cítění všechno povypínat, ale jednalo se o velice rafinovanou techniku a já marně bojoval s tou spoustou vypínačů, tlačítek, elektrických šňůr, konektorů a vůbec. V jednu chvíli mi drátky z konce nějakého kablíku zmáčkly bolestivě bříško prstu, naštěstí jen na ukazováku. Bylo to ale velice nepříjemné a bolestivé. Chvíli mi s tím vypínáním pomáhali také sousedé. Docela zmožen jsem to chtěl už vzdát, když tu se rodinka vrátila zpátky. S sebou si bratři přitáhli i nějaký holky. Mé ekologické uvědomění bylo úplně naprd.

…

O JÍZDĚ NA KOLECH A ZBYTKU CESTY VLAKEM

Jsem ve fest zarostlém a zapleveleném areálu nemocnice a rovnou se tam i vyčurám. Objevuje se Pepa policajt na kole. Já tam rovněž nějaké kolo hledám, až nakonec skutečně jedno vyberu. Předtím jsem měl už jedno modré, to mi ale někdo, jak je v Čechách dobrým zvykem, šlohl, takže beru taky co je a vyjedeme.

Chvíli jsme šlapali, a pak si udělali pauzu u nějaký hospody v jakési vesničce. Když jsem vyšel opět ven, vidím, že mi kolo ukradli a žádné jiné tam už nezbylo. Chtěl jsem tedy jít dál alespoň pěšky. Někoho se ptám na cestu a on mi říká, že za chvíli přijede vlak. Kouknu a před venkovským nádražíčkem vidím ohromnou frontu na lístky. Objevuje se i D., to když právě vjíždí na nádraží rovnou vlaky dva, každý na jednu kolej. Netuším ale, jaký je v nich rozdíl, jeden má ale být snad pánský a druhý dámský. Já dokonce ani nevím, jestli jedou stejným směrem. D. ihned rozhoduje, že nastoupíme. Já stále ještě váhám, ona se však již žene k nejbližším vagónům vlaku, který stojí na pravé koleji. V ruce třímá bankovku s tím, že jízdné zaplatíme až ve vlaku. Do Přerova, kam jsme měli mířeno, to má být sice už jen malý kousek pěšky, ale když jinak nedala, tak jedeme.

22. 11. 1997

…

O KLAUSOVĚ A LUXOVĚ HŘIŠTI

Setkal jsem se s Klausem právě když přicházel o moc. Na otázku o budoucím politickém vývoji mi odpověděl tím, že nechal objevit se v mé vizi fotbalové hřiště s brankami. Politika v ní byla zobrazena jako fotbalové utkání. Na tomto velkém „Klausově hřišti“ se uprostřed trávníku jaksi prolínalo ještě druhé malé hřišťátko lidovce Luxe s hráči. Ve srovnání s velkým hřištěm se na tom menším zdála hra hbitější, což byl ovšem optický klam daný poměrem velikostí. Navíc tam nějakým způsobem Luxovi nahrávalo i umístění branek na větším hřišti Klausově, mohl tak nějakým způsobem ve svůj prospěch využívat velké hry i na svém malém hřišti.

12. 12. 1997

…

1998

O ŘECE BEČVĚ A OKOLÍ

Přerovská scenérie kolem řeky Bečvy. Stojím na mostě do parku Michalov a řeka je nyní hluboko pode mnou, je široká a svou průhledností odhaluje voda samotné dno. Po povodni se koryto krásně vyčistilo. Na břehu směrem k tenisovým kurtům jsou vidět jakási skalní podloubí a v nich je zvláštně smutná Zoo, pár zvířátek zapasovaných divně v drátěných klecích. Na protějším břehu směrem k lesíku Žebračka jsem na mělčině objevil velkou medaili či plaketu. Byl to ale asi nějaký los, o kterém později otec podle výherní listiny zjistil, že jsem nic nevyhrál.

Pozoruji starší ženskou, jak handluje s prodavačkou u stánku s houskami a sýrem. Tam, kde měla být předtím Žebračka, je nyní jakási starší městská čtvrť, je jemně romantická téměř jako stará Praha. Zde tuším někde bydlí bratr Jirka se ženou. Vracím se zpět k řece. V místech, kde leží místní rybníky, je teď velké jezero.

Potkávám tu oba dva. Skrz jezero tam zahlédnu plavat i Pavla B. Sám se vydávám rovněž přes jezero. Poměřuji, zda mám sílu ho překonat. Zjišťuji že ano, chvíli plavu stylem kachního letu nad hladinou, zbytek nějakým způsobem doplovávám. Navíc půlka jezera je vlastně jen kamínkama pokrytý břeh, překrytý nepatrnou vodní hladinkou.

18. 1. 1998

…

O UFOUNECH V PŘEROVĚ

V přerovském bytě vařila D. bratrům nudličkovou polévku. Vtom jsem ale z okna spatřil přelétávat nad námi roj UFO. Měla tvar tmavých trojúhelníků s řadou světel zespodu po stranách. Bylo jich 6 až 8. Vyšel jsem ven ve směru jejich letu a uviděl, že vyšli i další lidé. Mluvili pro mě nepochopitelně o zjevení nějakého kostela, což mě dost udivilo. Snad jim situace suplovala nějaké náboženské pocity. Na místě, kam nás to dovedlo, jsem neviděl ani UFO ani kostel a ostatním se dařilo nápodobně. Stál zde jen činžovní dům. Všichni se tedy odebrali alespoň do obchoďáku, který tam čirou náhodou také byl. Vtom z nějakého letadla či vrtulníku začali shazovat malé hnědé padáčky. Sbíral jsem je ze země a chtěl dát nějaký i manželce bráchy, která se tam s dcerou taky objevila. I ona ale zamířila do obchoďáku.

13. 2. 1998

…

O BOJI PO BOKU DÉMONA

Potkávám výtvarníka Lojzu Křesalu. Sestupuje chodbou směrem k jakémusi sálu. Zděsilo mě to, neboť jsem věděl, že se jedná o jakýsi pekelný sál či sídlo démonů. Varuji ho tudíž, že to místo znám, a že to zde není vůbec bezpečné. Nedal si ale říct a zmizel mi za rohem v sále.

Opatrně jsem nahlédl. Byly tam jakési psychedelicky vyhlížející stěny a nějaký prostor, který se stěží dá popsat, jako by barvy na stěně a barvy v prostoru vytvářely společně roztodivné optické efekty, jen stěží vybavitelné. Hned za rohem po levé ruce jsem spatřil Lojzu. Ze zdi se tam soustavně sypalo cosi jako popel z velkého krbu. Lojza do toho rejpal a já ho varoval ať neblbne. Tu jsem už rovnou uviděl démonickou bytost. Lojzy si nevšímala, šla jen po mně.

Měl jsem stále dojem, že se tu již něco z minula opakuje, takže ač s vypjatou opatrností, přesto bez větší hrůzy, začal jsem s démonem opatrně bojovat na širokém čtvercovém schodišti, a jen uprostřed s volným prostorem. Silou koncentrace jsem se soustředil na zlého démona. Má koncentrace ho vyzvedla za krk a on se třepotal v prostoru uprostřed nad hlubinou schodiště, což dosvědčovalo mou plnou převahu. Dusil jsem ho stále silněji, takže byl již zcela bezmocný. Jenže jsem si pak uvědomil, že zlo se zabít nedá, takže jsem ho nechal být.

Vyšel jsem na dvůr mezi činžovními domy. Náhle se ozvala střelba, někdo po mě z jednoho okna pálil nejspíš z revolveru. Ukryl jsem se za kmen stromu a spatřil kus ode mne svého démona, již notně zkrotlého, varoval jsem jej ať se taky schová. Napadlo nás pak oba, že z toho můžeme vyjít jen tím, že se spojíme a plně zkoncentrujeme svou energii. V ruce se mi z jakéhosi důvodu objevil i náboj, byl zřejmě zlatý, snad devítka.

Démon měl speciální plášť, který nás měl svými vlastnostmi částečně proti kulkám ochránit, zbytek záležel na nás, naší schopnosti soustředění. Nebylo to úplně bezpečné a kupodivu jsme dostali i jakýsi čas na přípravu koncentrace. On však někam zmizel a ačkoli se mělo již začít, stále nebyl nikde k nalezení. Vydal jsem se ho hledat a uviděl jsem, že ho někdo vede a podpírá. Démon byl dokonale zlitej. Pak jsem opět čekal, než bude připraven ke společné obraně.

…

O PSEUDOANDĚLI NA STŘEŠE

Šel jsem po říčním nábřeží, byl to však jen velmi úzký pruh, takže, když jsem potkal kamarádku, tak jsme se na něj oba nevešli, a ona jednou nebo dvakrát přepadla dolů do asi 10metrové hloubky, v níž tekla řeka. Nebylo to však nic vážného, protože se za chvilku vždy objevila zase vedle mne.

Povšimnul jsem si cestou jisté budovy, ale domníval jsem se, že ji sleduji ve vysílání Reportu ostravské televize, a že jde tudíž o velmi povedený gag, když zároveň se mohu vidět stát před ní. Budova se údajně vyznačovala tím, že na ní v dřívějších časech jezdíval na celou délku střechy sem a tam anděl. Takový ostravsko-havířovsko-karvinský či jaký orloj to mohl být. Nyní však tento gag spočíval v tom, že nějaká dívka, oblečená do róby s křídly, kráčela po tom vikýři sem a tam, stále rychleji pobíhala a jaksi již ani nestačila.

Potom jsem přišel do větší místnosti. Uprostřed byl obdélníkový jakoby bazének v betonové podlaze, nicméně byl bez vody V něm se vlnil a předváděl různé kreace nějaký neholený a chlupatý chlapík v oblečení indické tanečnice, kterou tím snad imitoval.

10. 3. 1998

…

VÝJEV Z NÁDRAŽÍ

Ptali jsme se s D. nějakých lidí, kde je tu nádraží a dověděli se o dvou možnostech. Šli jsme tedy rovně, naproti na obloze zářil neskutečně obrovský úplněk. Došli jsme na nádraží, z kterého jely vlaky na Prahu. Stály tam hned tři, ale ani jeden tím směrem nejel. Rozhodli jsme se tedy počkat na další v nádražní budově.

Zde nějaký mladíci prozkoumávali hlavu třetího tak, že do ní bušili tak dlouho, až se mu dostali do lebky. Provázel to poměrně hnusný zvuk a já se odvracel od toho výjevu. Pak mu tu hlavu začali čímsi naplňovat, aby vypadala jak předtím, a vypadalo to jako by ji vytvarovali z ponožky. Rovněž do ní nacpali mikrofon nebo snad reproduktor. Celá příhoda byla poněkud drastická a já to šokovaně sledoval.

6. 4. 1998

…

O ODMĚNĚ – MÍSE PLESNIVÝCH FAZOLÍ

Jel jsem vlakem, až jsem se nakonec ocitl ve vysokém a velice rozsáhlém labyrintálním sklepení, v němž byly vestavěny různé ulice, já z toho vnímal spíše jen nějaké domky, které však působily značně kulisovitě.

Všiml jsem si, že tam právě probíhá vyhodnocení nějaké výtvarné soutěže, a kupodivu i já jsem dostal svou odměnu. Byla to mísa velkých fazolí. Když jsem si tuto vzácnou cenu u místních prodavaček vyzvedával, všiml jsem si, že fazole jsou dosti porostlé jemnou plísní, a tudíž jsem je urgoval, což se nakonec i zadařilo.

21. 4. 1998

…

O UVAŘENÉM CHLAPOVI VE ZDI

Opět vstupuji jako již tolikrát do vysočanského ateliéru. Nikdo tu není, ani žádní sousedi okolo. Měli to tu dřív obývat nějací umělci, kteří snad aťák rozšířili i do dvora, to se však odehrálo již v předešlých snech, teď po tom všem není ani památky.

Přemýšlím tedy, že tu zůstanu. Potom se ale dovídám o nějakém chlapíkovi, který coby řemeslník tu něco nezvládl a zůstal uvězněn ve zdi v jakýchsi trubkách, snad vodovodních nebo z ústředního topení.

Přijeli i záchranáři. Otevřeli nějaká dvířka do zdi jako by to byla pec a naměřili uvnitř teplotu až 70°C. Nechce se mi věřit, že by to mohl chlap přežít, i když jsem měl pocit, že v jednu chvíli jsem ho zaslechl volat o pomoc. Skutečně nakonec po částech vytahují jeho ve vodě uvařené tělo po kouscích – ruky, prsty, drobné kostičky. Nemůžu se na to koukat a odvracím oči.

24. 4. 1998 (Přerov)

…

O PRONÁSLEDOVÁNÍ TEPLOUŠEM

Projížděl jsem autobusem nějakými neznámými a rozlehlými sídlišti. Nevěděl jsem, kde se nacházím, neboť vypadala všechna stejně, tak jsem netrpělivě vyhlížel centrum města. Žádné však nepřicházelo. Náhle jsem si řekl, že je třeba si nejdřív uvědomit své já, a taky jsem měl hned pocit, že se to i podařilo.

V autobuse jelo víc lidí. Taky nějakej teplej chlap, který se na mě nalepil. Vystoupil jsem, abych snad nepřejel, ale octl se tím naprosto ztracen v nekonečných sídlištních areálech.

Vydal jsem se nazdařbůh, doufaje tiše, že takto dojdu nějak k centru. Ten chlap šel ale stále za mnou a začal už i prudit. Dostal tedy 2x do držky, ale ani to mu nevadilo.

Šel jsem dál a postupně jako bych měl na sobě stále méně šatů. Napřed jsem si uvědomil, že jsem v černým pyžamu, později úplně bos. Opět se odněkud objevil na scéně ten teplouš, ale mohl to být klidně i jinej. Náhle jsem měl pocit jako bych vlekl své tělo na vlastních zádech. Naštěstí jsem uviděl na horizontě centrum města, což bylo potěšující, protože jsem byl už totálně vyčerpanej.

12. 11. 1998

…

O ANDULKÁCH, DOKTOROVI, DOMOVĚ A ŽENĚ-ŠELMĚ

Měl jsem spoustu andulek, a ty mi někam zmizely. Zahlédl jsem pohyb v tričku, tak jsem ho prozkoumával, a nakonec tam našel jednu zapadlou, byla žlutozelená a lezla v zavřený plexisklový krabičce, která byla trikem překrytá. Nechápal jsem, jak se může vůbec udržet průhledného plexiskla, když visí hlavou dolů jako pavouk. Byl jsem rád, že alespoň jedna je zachráněná.

Vypravil jsem se k doktorovi, s tím, že mám žaludeční potíže. Ten mi vydal hromadu jakýchsi prášků a já je rovnou spolykal, i když měly být na delší dobu. Pak jsem se měl přes nějaký most vydat na cestu zpátky domů. Doktor řekl, že mu končí směna a že tedy půjde kousek se mnou.

Došli jsme až k domům, kde jsem údajně bydlel, ale vůbec nepoznával prostředí a nemohl si ani vzpomenout, odkud jsem vyšel, a kde je tedy můj domov. Doktor se mi ho pokoušel pomoct hledat ještě s nějakou ženou. Byla to buď zdravotní sestra nebo jeho manželka. Procházeli jsme několika ulicemi s menšími paneláčky v řadě, ale já si nic nevybavoval. Potom jsem si řekl, že to snad bude právě ta ulice, co ležela přede námi.

I s doktorem a jeho paní jsme vešli do jakéhosi bytu. Tam všude visely nějaké obrazy a žily tam dvě slečny, obě malířky, takže jsem pochopil, že tady určitě bydlet nemůžu. Opět jsme vyšli ven, kde jsem za plotem uviděl obrovskou šelmu, mohla mít na výšku tak 3 metry. Byla to snad nějaká gepardice či co. Chvíli jsem na ni koukal, byla mi docela sympatická. Vzpomněl jsem si na to, že se mi před 3 lety zranila kočička, když mi ukazovala cestu kupředu. Jestlipak to není ona, ale už uzdravená? Hned se taky započala postupně zmenšovat až dosáhla lidské velikosti. Kupodivu se začala také proměňovat, až se stala velmi atraktivní černovláskou, která mi naznačovala, že mě může poškrábat. Nicméně se mi líbila natolik, že jsem si řekl, že to kvůli ní snesu. Skutečně jsem chvilkovou bolest od jejich drápů pocítil, ale hned přešla a my si dali opojný polibek. Happyend.

4. 12. 1998

…

O VĚZEŇSKÉM LÁGRU

Ocitl jsem se v nějakém vězeňském lágru, kde bylo hrozně moc mladých – chlapců i dívek. Proč, to jsem absolutně netušil. Všiml jsem si ale, že se jich několik pokusilo uniknout přes betonovou zeď obehnanou ostnatými dráty. Dole za nimi se rozkládalo jakési městečko. Stačilo se tedy dostat jen přes zeď, která však nyní připomínala už mohutné městské hradby.

Lágr byl hlídaný dozorci a bylo vidět i strážní věž. Pokusil jsem se také dostat přes hradbu zručným přelézáním i záhadným podlézáním. Nikdo mě kupodivu nepronásledoval, ale musel jsem dávat bacha, protože dole pod hradbou se potulovali špiclové z lágru. Pár lidem se takto ale podařilo uniknout.

V městečku jsem prošel několika ulicemi. Část z nich byla uzavřena kvůli pouličním výkopům, evidentně se zde něco bouralo, stavělo a rekonstruovalo. V celé čtvrti tím ale byly možnosti pohybu omezené.

Později jsem se nějak ocitl svrchu nad lágrem a uviděl v něm zavřených tisíce lidí, působili jako celistvá masa složená z buněk těl.

…

O LAMPASÁCÍCH A JZ

Přišel JZ. Stojí tam důstojnický sbor asi 4 lidí v lampasáckých uniformách na nějaké vyvýšině či kopečku a salutuje jeho směrem. Je zde i několik mladých, ti jsou ale v civilu. Já se cítím zcela zdevastován po minulých zraněních, proto se opírám o rameno vedlejšího důstojníka. Od pasu vzhůru jsem ale o.k.

…

OSUDOVÁ VOLBA

Budova připomínala nejspíš gymnasium. Neměl jsem tam co pohledávat, a tak mě někdo propíchl střeva. Doplazil jsem se na konec chodby. Tam se náhle objevila zářící postava z jiného světa a zeptala se mě, jestli chci umřít. Asi jsem nechtěl, protože jsem vstal ráno z postele.

…

SEN O ŽENĚ - ŠELMĚ

Ocitl jsem se v blíže neujasněném prostředí, kde měla pobývat pověstná a záhadná žena – šelma. Byla to nádherná a smyslná žena s hlavou levharta a tělem porostlým jemnou kožešinou. Časem se dokonce proměnila i ve velmi smyslnou krásku. Byl jsem tam s neznámými lidmi, pociťoval jsem k nim určité osobní pouto. Náhle ženu někdo těžce zranil – usekl jí chodidlo. Celá zbledla a zešedivěla, vypadala náhle hrozně unaveně a současně z ní zmizela smyslovost, čímž ona ale oduševněla.

Vyšetřovalo se, kdo z nás jí to udělal. Dělo se tak pomocí různých zkoušek cti a já jsem v každé překvapivě prohrál, takže vina padla na mě. Místo toho, aby mě to ale deprimovalo, vzbudilo to ve mně jakýsi ušlechtilý pocit, což mě z nepochopitelných důvodů plně ospravedlňovalo v očích ostatních.

Dodatečně jsem získal pocit, že jsem ji skutečně zranil já, aniž bych o to vědomě usiloval, a aniž bych se jí dotkl. Jako by to bylo způsobeno pouhou mou přítomností. Svůj symbolický význam mělo i zranění v kotníku, tj. přeťatá šlacha v místě doteku se zemí, přeneseně tedy spojeném s nízkými pudy.

26. 12. 1998

…

1999

UKŘIŽOVANÝ PES A KOSTEL

Jako obvykle kráčel jsem s D. krajinou, tentokrát byla pod sněhem, z čehož jsem správně vyvodil, že to bude nejspíš v zimě. Občas nás doprovázel i nějaký průvodce či alespoň jeho hlas.

Na jednom elektrickém sloupu jsem spatřil viset ukřižovaného psa. Nebyl na něj vůbec příjemný pohled. Nicméně jsme museli jít dál.

Později jsem přešli kolem jakéhosi kostela, kde se však běžně návštěvníci nepouštěli. Pokusil jsem se ale přemluvit báby, které tam hlídaly, a ty nás tam na chvíli nechaly vstoupit.

Místo architektury jsme ale objevili jen průchod do jakéhosi dvora, kde jsem už taky jednou zaručeně ve snu byl. Tenkrát tam byly náletové křoviny, a taky nějaká vinná réva, tentokrát jsme však spatřili jen písek.

Ještě předtím jsem navštívil tetu Maňku v Sokolovcích. byl tam i strýc Jano a říkal, že to snad přežije.

1. 1. 1999

…

TURISTICKÝ OKRUH V PAŘÍŽI

Bloumal jsem na nějaké cestě kolem rybníka či spíše čehosi více močálovitého. Nějací malí kluci ho docela v pohodě přebíhali po hladině, ale to už později, kdy byl záhadně přenesen do míst, připomínajících Paříž.

Než jsem se u něj vůbec ocitnul, tak jsem vstoupil do jakési jídelny, i když jsem zjevně neměl požadované stravenky. Nicméně žena, co tam šéfovala, mi přesto jídlo poskytla. Dostal jsem dobré koblihy. Seděl jsem u stolu. Byl tam i její manžel a něco konzumoval.

Pak už se děj přenesl přímo do Paříže. Ti dva mě tam vezli, akorát manžel byl chvíli naprosto neviditelný a já měl obavu, jestli jsem ho nějak nezasedl a nezamáčkl do sedačky auta.

V Paříži jsem hledal chvíli Eiffelovku, ale nikde jsem ji nezahlédl. Procházel jsem nějakými starobylými uličkami, z nichž v jedné byly domečky jako ve Zlaté uličce na Hradě. Rovněž se zde nacházel podivný turistický okruh, končící až v korytu podzemní říčky.

Turisti se přidržovali lana, a to je protáhlo tunelem pod vodou. Údajně tam jindy voda nebývá, teď ale ano. Mokří turisté se venku odklepali a rozcházeli se na prohlídku města. Stejně i mí průvodci. Já jsem tuto potřebu neměl, protože jsem opět sledoval chlapečky, jak přebíhají po hladině přes močál, jenž se teď nacházel hned přímo vedle turistického okruhu, začínajícího u jakési dřevěné boudy či kasy.

2. 1. 1999

…

O RYBĚ A KOČIČKÁCH

V malém akváriu plavala či spíše jen tak vězela velká ryba, kapr to byl. Náhle vidím, že se mu na hřbetě vozí malinkaté kočičky, drápky mají bolestivě zaťaté do rybího hřbetu, a okolo nich plavou malé žluté kačenky.

Chci rybě, která zjevně trpí, pomoci a beru ji proto do náruče, hledajíc tak pro ni lepší místo. Nic venku ale nenacházím, jen špinavé či od chemikálií zaprasené kaluže, občas mi ryba vyklouzne z náruče a mlátí sebou pak na suché zemi. Občas se i nějaká kapka vody najde, aby se mohla ryba napít. Občas vnímám její obličej zepředu. Nakonec volám na D., aby rychle přinesla hrnec s vodou.

Ona místo toho přináší jen vodou naplněný igelitový pytlík, kam se žádný kapřík nevejde, a v obličeji se jí zračí zkoumající, vědátorská a experimentující potřeba. To mě naštve, a tak zařvu, aby šla někam i se svými soustavnými experimenty. Rozhoduju se, že už rybu nenechám dál trápit a useknu jí hlavu.

…

O JAPONSKÝCH RODIČÍCH

Jsem synem japonských rodičů a celá rodina jsme právě na výletě v nějaké západní zemi. Mám nějaký menší citový problém, jelikož jsem ještě adolescent. Chci se s ním komusi svěřit, zapomínám však o jaký problém kráčí.

Tatínek je malý černovlasý Japonec, je velice kultivovaný, laskavý a pozorný. Já jsem spíš samotářské dítě, oba se však chápeme a on mi ponechává naprostou svobodu. Je to příjemný pocit. Mám taky nějaké menší sourozence. Matku jsem zahlédl jen bokem.

Otec právě vaří pokrm, něco jako knedlíky v rajsko ovocné omáčce, zdá se že borůvkové. Jídlo má takovou sladko slanou chuť a já jsem od borůvkové šťávy celej upatlanej, včetně ubrusu. Není to vůbec špatný.

Ještě před jídlem někudy procházíme a já chvíli upřeně koukám na výlohu, kde jsou vystaveny malířské potřeby, něčím to ve mně zarezonuje, nevím však přesně čím.

8. 1. 1999

…

O ŠKOLE, NÁBŘEŽÍ A NEZNÁMÉM MĚSTU

Sedíme ve školní lavici i s D. Zjišťuji, že budou státnice a já vůbec nenavštěvoval přednášky z některých oborů (např. češtiny). Teď mám z toho vítr a podivuji se, že mě na zkoušku neupozornili dřív. Rozhodně je to učivo pro mě naprosto neznámé, složité a je mi hned jasné, že mě zachrání jen zázrak. D. mi dá opsat alespoň otázky, pak si odsedá dozadu za mne. Vedle mne si sedne jiná holka, s kterou si vyměnila místo.

Mezi tím zjišťuji, že učebna je chvíli také jakýmsi bazénem, který je vypuštěný a válí se v něm plno mrtvol ryb. Dáváme je někam na hromadu, prý pak přetlakem vybuchnou. Končí škola a já vycházím ven do ulic pro mne naprosto neznámého města. D. jde po boku Marcela. Doženu ji a ptám se proč si odsedla, a ona říká, že se se mnou rozchází.

Nechávám ji jít. Sám se vydám směrem k nábřeží, za nímž je záliv, vlny narážejí divoce o nábřeží. Na konci pod stromem sedí na lavičce nějací podezřelí mladíci. Když mě spatří, začnou po mě házet šutry. Necítím se na rvačku a raději ustupuji.

Sejdu z nábřeží směrem k městu. Vidím, že mezi betonovými nosníky břehu je vycpávka z balvanů a písku. Při každém nárazu vln o nábřeží voda se dovalí až ke mně. Nějak proklouznu. Vidím nějaké lidí, jak se snaží prostoupit tou nábřežní stěnou, a jsou již celí od mokrého písku. Jak voda prosakuje zasypává je i dalším pískem, ale jim to nevadí.

Jdu směrem k městu a náhle si naplno uvědomím, že je pro mě naprosto cizí a neznámé. Vlastně si nemůžu ani vzpomenout, jak se jmenuje a co v něm vlastně pohledávám. Neznám svou minulost, nevím ani kam mám pořádně jít, cítím se jako absolutní zbloudilec či ztracenec ve vesmíru.

Napadá mě poslední myšlenka, že se musím probudit, a že pokud se zahledím na své ruce, tak se to podaří. Hledím tedy na své paže a vidím, že jsem trochu opálený, ale nic jiného se nestane. Pouze si s ještě větší naléhavostí uvědomuji, že jsem muž bez paměti a v naprosto cizím prostoru, a taky to, že mě v něm vůbec nic nečeká. Teprve potom se probouzím.

9. 1. 1999

…

O TURISTICKÉ PROJÍŽĎCE PRAHOU

Potkal jsem Mechovku. Měla nové zaměstnání průvodkyně v turistické kanceláři. Za malým traktůrkem měla připojenou plošinku, na které vozila turisty. Ti stáli na plošině a fotili si pouliční zákoutí. Projížděla suverénně pražskými uličkami, které byly v některých místech tak úzké, že plošinka téměř drhla o protilehlé zdi. Nicméně svou jízdu vždy bravurně zvládla.

Nechal jsem se rovněž takto vozit po pražském městě a mohl tak navštívit četné antikvariáty a galerie.

11. 1. 1999

…

O HÁDKOVI A ATELIÉRU

Do prstu mě kousl jedovatý hádek. Tiskl zuby a nechtěl potvora pustit, i když jsem mu různě mačkal hlavičku, a naopak skousl ještě víc. Nakonec se mi přeci jen podařilo ho odtrhnout bez toho, aby mě propíchl kůži, a tak mě otrávil.

Čekáme s D. strašně dlouho na tramvaj u jakési pražské plovárny. Ještě předtím jsem v rádiu o sobě zaslechl nějaký medailónek o tom, jak jsem se zúčastňoval nějakých amerických a světových scifi conů či ilustrátorských prestižních soutěží. Samotného mě to udivilo, protože jsem tohle o svých úspěších vůbec netušil, ale radši jsem se v tom nevrtal, aby to náhodou nebylo úplně jinak. Ale nejspíš se komusi přeci jen pochlubím.

Nakonec tramvaj přeci jen přijela, a tak můžeme odjet někam z centra. Jdu nyní po sídlišti a hledám nějaký prostor, kde bych mohl bydlet nebo mít ateliér. Vcházím dokonce do sklepa jednoho paneláku, ale ačkoli mám pevné přesvědčení, že určitě nějakou místnost najdu, v tomto paneláku nenacházím žádnou.

12. 1. 1999

…

O VÝSTAVIŠTI A K. SAUDKOVI

Chodím na výstavišti, a právě se dovídám, že další akce je až někde o kus dál. Ostatní jedou autobusem, já se rozhodnu jít po svých a vydám se po trase autobusu. Autobus míří kamsi k sídlištím. Uvědomím si, že vlastně ani nevím, kam jít a ptám se nějaké ženy, kde je pokračování té výstavy. Něco mi odpovídá, mluví o dvou výstavách, já ji však téměř nerozumím a je mi blbý se ptát znovu. Vydám se tedy tušeným směrem.

Uvědomuji si, že jsem v Přerově a koukám z oken bytu směrem k letišti. Místo polí je vidět ale rozbahněná krajina s lesními stromy. Vydávám se tím směrem. Bláto a výmoly cesty jsou totálně prosáklé vodou, o kousek níž je rozlitá řeka, má však naprosto klidnou hladinu. Spatřím Čaroděje, který vstoupí na její okraj, varuji ho, ale mu to nijak nevadí.

Dále se na scénu dostává otec s nějakou neteří. Dovídám se, což mi otec tlumočí, že jsem pomohl českému fotbalu. Nechápu čím, otec se však tváří tajemně, že se to brzy dozvím.

Uvědomím si, že vlastně nesu nějaký svůj komiks, není zrovna nejlíp nakreslený a já se tedy rozhodnu konzultovat ho s Kájou Saudkem. Zaujme ho a pochválí příběh. Hned se také rozhoduje, že mi ho trochu opraví. Začne skutečně překreslovat a vylepšovat obrázek po obrázku.

Na jednom obrázku je mistr sám vykreslený coby komiksová postava. Neustále vidím před očima srovnání svého originálu a jím opravenou verzi. Je mi tedy trochu trapný, že tam mám mít stále ještě uvedeno jen své jméno, když mi to tak sympaticky překreslil svou typicky plnou linkou. Nabízím proto, že bych tam uvedl své jméno jen coby scénárista (i když popravdě se mi to zdá přeci jen trochu málo). Kája to naštěstí odmítá a necháváme tak celou věc otevřenou.

25. 1. 1999

…

DRAVEC S JEDNÍM KŘÍDLEM

Pozoroval jsem dravého ptáka. Byl ochočen a na zavolání přilétl rovnou ke mně. Zdálo se mi však, jako by mu něco bránilo v plném letu. Potom jsem si všiml, že má chudák jen jedno křídlo. I tak jsem ho hluboce obdivoval, že vůbec dokáže takto vzlétnout.

4. 2. 1999

…

DÉMONI Z HROBKY

V jakési sklepní místnosti byla hrobka s kostrou koně. Když jsem ji objevil, vyvolal jsem tím v život nějaké temné síly. Jakýsi démon, asi to byl upír v podání Daniela Hůlky, mě celou noc i se svou kolegyní či družkou pak pronásledoval.

Bil jsem se jako lev magickými silami vyzařovanými z rukou. V jednu chvíli jsem je svou vůlí vtlačil oba téměř pod zem, ale vždy se z toho zase dostali. Šplhal jsem nyní na vysokou zeď, abych zneškodnil i jejich další služebníky. Zničit se nedali, já taky ne, ale ten marný a vyčerpávající boj je alespoň trochu polidštil.

3. 2. 1999

…

O MÍŠE UPÍRCE

Hřbitov. Míša se sestrou, která vypadá naprosto identicky, jdou spolu na svůj hrob. Je zde mnoho lidí, hřbitov je hlídaný a v šest večer se zavírá. Míša je neklidná, protože jejím tajným cílem je spojit se se svou mrtvolou v hrobě, aby to nikdo neviděl a mohla se takto stát upírkou. V jednu chvíli se jí to skutečně podaří. Nicméně to vypadá jako by lezla do své hrobky s rakví, umístěnou pod postelí. Všimnu si, že na všech hrobečcích (postelích?) sedí jedna vedle druhý hezký holky, všechny holt mrtvé.

Dávám si pozor, když je Míša teď tou upírkou, aby na mě nečekaně nehupsla a nevysála, raději se ze hřbitova rychle klidím pryč. Jdu s Mirkem A. po ulici. Přijede auto a zabrzdí mu rovnou na noze. Obíhám auto dopředu k řidiči a gestikuluji na něj, aby kousíček poodjel, neboť parkuje na kamarádově noze. Řidič mě vyslyší a kousíček popojede.

7. 2. 1999

…

O ČIŠTĚNÍ STROPU

Tentokrát jsme s D. byli naháněni mnohem rozsáhlejší partou mladých, než tomu bývá jindy. Nebyli dokonce ani tak již tradičně záporní, ale nějak mě tentokrát bavila hra na útěk a pronásledování, protože trochu nepředvídatelné akčnosti není nikdy na škodu, zvlášť pokud se odehrává v nočních peřinách.

Tentokrát jsem byl zahnán do starých uliček s rozbitými domy a prázdnými zdemolovanými místnostmi, kde jen prkny byly zatlučené otvory po oknech. V jedné místnosti mě napadlo, že se někde tady ukryji. Ta však patřila jakémusi hospodskému, který právě na tomto místě chtěl vybudovat hospodu.

Nabídl mi, že když mu místnosti vyčistím, tak mě zbaví pronásledovatelů. Kývl jsem na souhlas a on mi podával dlouhou ocelovou tyč s hrotem, jako bývá v retušovací pistoli, akorát metr a půl velkou. S ní prý mám napichovat na stropě kokony pavouků, a tímto způsobem vyčistit strop. Chvíli jsem se o to i pokoušel, pak mi ale přišlo, že mnohem jednodušší je vzít metličku a tou strop omést.

Chvíli tedy ometám, pavouky však nikde nevidím až si nakonec povšimnu malé, avšak mrštné akvarijní rybičky, která se rychle protahuje dovnitř nějakým okýnkem právě ve chvíli, kdy ho chci zavřít. Vyděsím se, že jsem ji rámem rozmáčkl, ale kdepak, čiperka se protáhla ven a už je v prdeli. Stojím na žebříku a metu dál, když náhle uvidím další rybku. Ta je větší, měří asi tak deset cenťáků, snad nějaký skalár to je. Líně se tam pohupuje u stropu. Nechávám ji tedy v klidu žít.

8. 2. 1999

…

O ATOMOVÉ PUMĚ A PRINCEZNĚ

Stál jsem na terase nějakého domu – paláce, a vnímal ji jako vyústění či výstupek z nějaké minulosti či zapomenutého podvědomí. Taky byla dost možná trochu poničená. Dole pode mnou šplouchala voda. Jako by to rozprostírající náměstí bylo současně i mořským zálivem.

Teď se tam udála jakási dramatická ba přímo nepěkná věc. Dolů do vody spadla odněkud atomová bomba. Nikoli z letadla, jen tam jaksi vyklouzla a hrozilo nebezpečí, že za chvíli bouchne a všechno zničí. Viděl jsem ji však spíše jako stříbrolesklou raketu.

Mnoho dobrovolníků se ji teď snažilo vylovit, ale nikomu se to nedařilo. Vzal ji proud a já viděl, že jí hledají v řece, která tekla ulicí města, či spíše samotná řeka byla tou ulicí, snad trochu jako v Benátkách. Objevil se tam i nějaký slavný herec, snad to mohl být Bred Pitt, a chtěl ji rovněž hledat. Nepodařilo se to však ani jemu.

Sám jsem se nyní ocitl dole v té vodní ulici. Navštívil jsem tam rovnou jednu hospodu a vyslechl i řeči domorodců, co si o celé věci myslí. Pak jsem viděl, že nějaká dívka, která byla nejspíše princeznou, neboť ji tak titulovali, se rozhodla, že bombu najde sama. Ta mezitím ve vodě pomalu a jistě korodovala a napětí z výbuchu stoupalo. Princezna „vplula“ do ulice a skutečně se jí za chvíli podařilo bomboraketu pod vodou objevit. Tak se stalo, že princezna zachránila tuto morfeovu říši.

11. 2. 1999

…

O PANÍ Z KUPÉ

Celý zástup lidí se shromáždil na perónu kolejí. Pak přijel konečně vlak a všichni jsme se do něj nahnali. Chvíli jsme takto jeli do neznáma.

V kupé, kde jsem jel s D. a dalšími ženami seděla vedle nás i jakási postarší brýlatá paní. Z okna jsem zrovna zahlédl míjet černovlasou dívku někde u trati a pomyslel si, že to je určitě křesťanka. Paní v kupé si asi myslela, že i já, což jsem rychle vyvrátil. To ji tak uvolnilo, že skočila břichem přes vedle stojící stolek. Samozřejmě zahučela pod něj. Vyděsil jsem se, ale ona se zvedla jakoby se nic nestalo.

Pak se vlak někde zastavil a měla být delší pauza. Vystoupili jsme a šli se podívat do uliček neznámého města. Chvíli jsme se procházeli, když mne náhle vyděsila představa, že vlastně neznám čas odjezdu, a i přes ubezpečování ostatních, že máme času dost, hnal jsem to zpět ke vlaku. Samozřejmě tam pořád ještě na červenou stál.

12. 3. 1999

…

O KONCEPTUALISTECH A ŘECE MRTVÝCH

Byla to nejspíš nějaká konceptuální skupina 3 starších asi padesátiletých výtvarníků a jejich umělecký počin vzbuzoval úctu i šokoval.

Někde v orientu splachovaly se mrtvoly vodou. Viděl jsem hromady mrtvých nahých těl, nejspíš ale jen mužů, které ve stoje brala voda. Mrtví byli na sebe těsně namačkáni a mezi nimi byly jen uzoučké průchody, kterými se oni výtvarníci procházeli. Mělo to znázorňovat jakousi pouť mezi mrtvými, kterých se tu táhly do nekonečna mraky, a tito podivní umělci se v nich mohli docela dobře a na dobro ztratit, pokud by se jejich průchod semknul a uzavřel. V tom byl onen jejich nepředvídatelný risk. Konceptualisti, vědomi si toho, byli bledí a soustředění, když se brodili kupředu tou řekou mrtvých.

3. 4. 1999 Ždírec

…

O SATANOVI A KVĚTECH

Chtěl mě manipulovat nějaký záporný démon, ale nedařilo se mu to. Objevil se proto přímo satan (myslím, že měl trochu xicht Halíka). Jeho metody manipulace byly spíše intelektuální, zpochybňovaly dokonce i jeho vlastní postoje.

Symbolicky bylo dobro a zlo vyjádřené hlavičkami květů, které člověk rozséval. Modré znamenaly snad zlo a bílé dobro. Satanovi se pak stačilo rozhlédnout se jen okolo a viděl převahu těch či těch. Z tohoto pohledu skutečně bylo snadné rozpoznat kvality lidských povah. Nevím už jak to dopadlo, jen vím, že jsem se s ním pokoušel bojovat rozhazováním bílých květů kolem sebe.

19. 4. 1999

…

VÝTVARNÍCI V LIJÁKU

Přišel jsem do nádražní haly. Zde jsem mezi davy lidí spatřil i několik výtvarníků. Někteří troubili na nějaké foukačky, trumpetky či flétničky, jiní zase hráli na bicí. Vedle mne se objevil akademický malíř Konvička, snad jsme tam spolu zašli i na pivo.

Pak se spustil silný liják. Hala osiřela. Všichni výtvarníci z ní vylézali jakousi úzkou štěrbinou u podlahy ven. Bylo mi jasný, že já se jí neprovleču, zaklínila by se mi tam hlava a už bych v ní zůstal navěky uvězněn. Nevěděl jsem co dělat, přeci tu nezůstanu, a liják byl čím dál větší. Následně jsem ale přeci jen zjistil, že se dá z tama vylézt normálně a bez potíží někde bokem. Venku jsem se ještě ohlédl a spatřil, jak liják stéká po kamenných zdech, za nimiž kdesi dole bylo nádraží.

23. 4. 1999

…

O PROMOKLÉ MÍSTNOSTI

Měl jsem v nějaké místnosti výstavu svých prací. Když jsem se tam přišel podívat, uviděl jsem, že stěny jsou celé promáčeny vodou a chybějí zde mé obrázky. Nebyl jsem si ale úplně jistý, zdali se již předtím neprodaly.

Prozkoumal jsem si důkladněji mokré stěny a všiml si, že ve stropě vězí velká díra, kudy zatéká dovnitř. Náhle se však místnost změnila na pokoj vysokoškolských kolejí, v němž jsem měl svou postel. Přesně nad postelí byla ve stropě díra a oknem jsem viděl. že je proražená střecha nejspíš od nějaké bomby. Vedlejší postel souseda byla v pořádku.

25. 4. 1999

…

NA HARLEYI

Jedu na Harleyi napříč Amerikou po gigantické magistrále. Pociťuji přitom ohromnou volnost a radost. Zastavuji se i v nejrůznějších motelech a bufáčích na svačinky a zase jedu dál dlouhou cestou do vnitrozemí. Takto jsem dojel až do rána.

8. 5. 1999

…

ZEZULKOVO MOUDRO

Bavil jsem se s JZ a říkám mu, že je to všechno asi nějak jinak, než jsem si dosud myslel. Dlouze se zamyslel, jestli mi to má říct a já ho k tomu i vybízel. Nakonec odpověděl v tom smyslu, že jeden člověk se odráží v jiném nebo z něj. Poněkud mě toto vysvětlení zklamalo, popravdě, čekal jsem nějaké hlubší moudro, nicméně možná by stačilo o tom trochu víc zameditovat.

11. 5. 1999

…

O BUBÍNKU A INVALIDECH

Bubnoval jsem na malý bubínek, který jsem měl navlečený na ruku. Zněl hezky a já šel po chodníku mezi lidmi, bubnoval, aniž bych si připadal nějak trapně.

Uviděl jsem dva mrzáčky – tatínka se synáčkem. Synáček se nějak nešikovně plácal kolem invalidního vozíku a fotřík se z něj musel zvednout, aby mu pomohl. Přitom pajdal, potácel se, slintal a klepal se, nicméně mu pomohl.

Pán byl komplet technizovaný, za pasem mu trčel mobil i další pomocná technika (viz: pomocí technologií lze dobýt celý svět). A takto cestovali oba kolem světa, byli to invalidní amerikáni.

…

O MERCEDESU A KATASTROFĚ

Byl jsem s D. a ona mi ukazovala nový mercedes se zlatou metalízou, co si právě koupila. Ptal jsem se kde na něj vzala půl miliónu, ale nechtěla mi to říct. Meďáka měla zaparkovaného přímo v pokoji. Pokoj se pak nalézal v dřevěné vilce či apartmánu u moře. Přišel Zubař a říkal, že nám to lidi budou určitě závidět. I já získal pocit, že na sebe takto zbytečně upozorňujeme.

Vtom přisvištěl silný uragán. Moře se začalo zvedat a zalévalo celou přímořskou krajinu. Auto teď bylo zaparkováno na mírném svahu, ale viděl jsem, že moře dostoupilo už i tam. Byla to velmi impresivně expresivní scéna, když luxusní auto bylo pozvolna polykáno mořským vzedmutím. Uviděli jsme, že je tam takto více vraků, a nakonec i my jsme museli před přívaly vod opustit dům, neboť hladina za námi se postupně uzavírala. Další lidé na tom nebyli o nic lépe a všichni byli houfně evakuováni z místa katastrofy. Později se situace již trochu uklidnila a hladina začala klesat.

Ustupující voda ale odhalila spousty poškozených domů a trosek. Mrtvé nebylo nikde vidět, jen ohromné hmotné škody. Když voda ještě víc poklesla, objevil se tam i D. meďák, byl ale již poněkud přešlý od solné vodní lázně.

21. 5. 1999

…

O JEMNĚ AGRESIVNÍCH CHLAPCÍCH A VĚZENÍ

Opět se nacházím v jakémsi městečku. Vydal jsem se cestou do svahu a dorazil až na místo, kde se nalézala větší plocha, sloužící jako amfiteátr či koncertní podium. Právě měla zahrát jedna z folkrockových kapel. Cestou jsem však potkával jen jakési agresívnější mladíky, kteří obraceli svou vnitřní zlobu ke mně. Vždy se mi je ale podařilo nějak zpacifikovat. Přišlo mi, že jsou jen jacísi zblblí, jako by to nebyla jejich agresivita, ale jen skrz ně nějak procházela, a oni jako by ztratili schopnost vnitřní rovnováhy. Přesto jsem se musel s nima trochu přetahovat.

Když jsem došel až na místo, trochu jsem se tam porozhlédnul a vydal se zase nazpátek. Náhle mi něco oznámilo, že je to tady vlastně celé vězení a ti mladíci jsou zřejmě trestanci. Mezi nimi se ale procházeli i normální turisti. Taky tam někteří vězni museli cvičit, jeden se stal dokonce i jogínem či nějakým budhistickým nebo tibetským mnichem. Předváděli pak svá podivná show pro návštěvníky.

Jedni rozprašovali jakýsi prášek či plyn a druzí na to něčím foukali (plamenem či chemikálií) a to vytvářelo ve vzduchu bělostné krystalické struktury, které vypadaly, jako by ale zkrystalizovaly pod vodou.

Pak jsem opustil za již povadlých projevů agresivity některých hochů ono podivné vězení. a sestupoval z kopce dolů až do městečka, odkud jsem chtěl odjet vlakem pryč. Mezitím jsem však ještě pozoroval zdejší řeku s úzkými můstky, vedoucími k tomuto kopci. Zkoumal jsem, jestli by přes ně mohlo projet osobní auto, zdálo se, že snad i ano.

Vracel jsem se kolem řeky, noříc se stále hlouběji do toho města. Ze stromů jsem si nabíral ovoce, které vypadalo trochu mezi housenkami a rybízem. Bylo drobné a mazlavé, a mělo ¨příjemně nasládlou chuť. Na břehu v jednom místě s paneláky jsem uviděl tísnit se u vody mraky lidí. Prošel jsem mezi nimi, ale pořád jsem měl na mysli, že musím odjet pryč odsud.

15. 11. 1999

…