Poezie : Dušetřas - 1
PRVNÍ POVÁLEČNÁ GENERACE
1968-1976
1968
POCTA JANU PALACHOVI
Temnou nocí vyšlehly
do výše plameny
Ten, kdo je uviděl
zůstal stát smyslů zbavený
V těch plamenech viděl jsem
tvář bolestí zkřivenou
dál už nic jen tmu
a v ní postavu spálenou
Ta tma byla horší
než to světlo
Každý bál se hnout
udělat jen gesto
Před nimi teď leží
člověk ztracený
Jeho černé tělo
je nyní již bez ceny
1971
ŠVIHOVKA
Jednou chtěl jsem se jít podívat na svět.
Sbalil jsem si tedy ranec, zapálil cigáro a šel.
Ale, ale, co to? Svět nikde!
Rozhlédnu se, stojím uprostřed galaxie
A nikde nevidět živé duše.
Vtom však spatřím tabuli a na ní švihovkou
Napsáno je: „SVĚT NEEXISTUJE!“
Obrátil jsem se a domů šel si zase lehnout
1971
ORANŽOVÝ FILTR
Sedím v trávě a medituji
Náhle je vše príma oranžový
Podívám se na ruce - jsou oranžový
Tráva kolem je oranžová
Obloha je oranžová taky
I myšlenky mám oranžový
To opravdu je zvláštní
Vždyť před chvílí byla jiná
Sakra, jaká jen před chvílí byla?
Ááá, myslím, že už vím!
Sundám oranžový brýle
A vše v pořádku zase je
Krásně, krásně černobílé
1973
V ČASE LIJÁKU
Slunce v kapkách dopadá na kámen
a odráží se miliony světel
Provazy deště ve filtru C4/5
vlní se, dýchají a jsou třpytivé
Motýl - sebevrah letí pro zářivou smrt
políbit plynový hořák poprvé a naposled
Pochodeň vzplála vnitřním žárem
To jedna blbost se nevyplatila hned
Moli ve staré pohovce se zase už páří
u zdi příjemné bývá teplo
Brýle oken vnímají kapavčité světlo
Je zvláštní, ale jsme v klecích svých rádi
Prostor v plný kysličníku mění čas
venku zasvitlo už slunce zas
Zdá se, že mrzí to i moly
dřív mohli se k sobě tisknout snáz
Je po dešti a vzduch zavoněl
lepidlem plakátových zdí
Kam noha chodce došlápne
boty drtí jen nešťastné žížaly
1974
POHŘEB IKARŮ
Za nocí špinavých
Viděl jsem Ikary
Jak zvolna kráčí
Na křídlech spoutaní
Zraky své otočil
Jeden z nich na mne
Šedé, kalné, bezvýrazné
Pomalu dál však šel
Nekřičel, nežádal, neprosil
Abych jej vyprostil
Šel dál, jen pohled očí
Zůstal tu ve mně stát
Pronikl do deště do noci
A oni kráčeli krajem dál
Jak něčí otroci
Zrak sklopit musel jsem já
Nepoznal jsem, Ikare
Nepoznal já v tobě sebe
Vždyť tvář jsi měl jinačí
Vždyť ty jsi byl rebel
Já jsem jen, Ikare
Já jsem jen šedý stín
Bez křídel se vlekoucí
Konců svých nevidím
Na stráni zčernalý
Kříže tam stojí
Mraky jsou krvavý
Krátkozrací bozi
Ó vy ubozí
Hnijete tady nazí
A vaši vrazi
Dál netečně si spí
1975
SOUKROMÁ VICHŘICE
Opět začala jedna soukromá vichřice
Pes olizující se po dobrém obědě
Otevřel a četl zprávy z černé kroniky
Opět začala jedna soukromá vichřice
Nelze však vědět zatím o tom více
Pak je znechuceně sklapnul zas
A do zmuchlaného pelechu ulehl si
Řetěz teď nekonečně dlouhý se mu zdál
Jak tak na jednotlivé články koukal
Ztrácely se v dálce neprůhledné mlhy
Opět začala jedna soukromá vichřice
Když někdo v nedohlednu stál
Řetěz uchopil a prudce jim trhnul
To pejsek nejraděj by hned zdrhnul
Zradil by však svého vůdce, svůj ideál
ALIBI
Práskl o stůl tlustou vkladní knížkou
Ze svého života vytvořil tím alibi
Tak jako dřív se tomu smála
Teď v jeho přízeň zadoufala
Na mou bolest nestačí
Ani vietnamský balsám
Do očí mu teskně lkala
Žebřík k sobě splétaje tím
Fantazii rozum nebrání
Opatrnosti a pravdy nezbývá
Každá hra má svá pravidla
Bolestné bývá poznání
Podruhé práskl vkladní knížkou
A přisadil do hry srdcového krále
Zas jednou tuhle partii tak vyhrávaje
Jeho láska stala se hazardní hrou
PARIDŮV SOUD
Ve Florencii našel jsem šerosvit
A na ulici šedou realitu
Pokusil jsem se to tedy spojit
Však nevyšlo mi z toho nic
Mona Lisa svým úsměvem
Snažila se mě spoutat
Já však Máji přednost dal
Ta dál ale byla nedobytná
Také tam byla lesbická Venuše
V extatické křeči vzpínaje se
A svatý Sebastián šípem proboden
Zmíral zas v křeči smrtelné
Na kříži visel zkrvavený Kristus
Vzpínaje se vírou v Boha
U nohou plakala mu
Nešťastná matka Madona
Tak komu své jablko Paride
Komu ho teď asi dáš?
Jen tvoje je teď volba
Svůj osud ve svých rukou máš
KŘÍDLA
Hledali své sny
Peněz měli málo
Chtěli nemít nic
Přesto šťastní být
Jejich touhou bylo
Svými křídly
Svět obletět
Dokola i zpět
Ref:
Křídla touhy
Bývají děravá
Kdo je bez víry
Nikdy nevzlétne
Stará to pravda
Jak všichni ví
Chvíle zdají se
být tolik dlouhé
Jejich byla víra
I celý zdejší svět
To ona teď
Po těle je pohladila
A nechtělo se zpět
Nač hloubku hledat
Kde žádná není
A přeci ji nevidět
Nelze jen tak
Napříč letěli
celou svou zemí
Ze severu na jih
A pak zase zpět
Ona a já
BÍLÁ ZEĎ
Řekl mi starý blázen
Žijící za bílou zdí
Přijď někdy za mnou
Jsem pánem i sluhou
Jen pro své květiny
Koukej, kolik jich tu je
Přijď někdy sem
Jen tak bez věcí
Jsi zatím bez viny
A o to přeci jde
OSMNÁCTILETÍ
Klika školy střídá se
s klikou privátů a hospody
Dokolečka to stále je
věčně jenom dokola
Ty upocené kliky
Ty znají naše okamžiky
i proměnlivé nálady
kdy noční splíny
zdají se být nejhoršími
a nová rána vítají zas
optimisty v nás
Vše na chvíli jen
vše na chvíli
REFLEXY
Na oknech autobusů
reflexy života hrají si
naopak a pozpátku
obrazy míhající
relativního světa
divadelních kusů
Impresi na duši
zahlédneš v kukátku
Možná se vše ale
jenom tak zdá
Střídání nocí
s paprsky slunečními
Ty situace stejné
točí se v kruhu dokola
Konstelace se jen liší
Dokola hraje se
Stále ta samá hra
KOKTEILY EMOCÍ
Párkrát se napili
zajedli cukrovím
potom si lehli
sníce tak o štěstí
Někteří z nich
vzali i žiletky
hráli si na ostří
Jak šílený hudebník
Kocovina sbližuje
Koktejlem bez chutí
Když ráno připluje
Chutná jak blín
NAKLONĚNÁ ROVINA
Ta tíha stínu, co s sebou vláčíme
stala se posledním tajemstvím
Lidé již rozbili atomy i mraky
Stín se jako vždy opět jim vysmekl
V továrnách na válku
už zase jim bouchl plyn
A tak i myšlenka na lásku
mizí teď jak ve větru dým
Socha svobody se naklonila
zas o malý kousek víc
Nemluví o tom však plakátové zdi
ani psi toulaví v ulicích
Aby sochu znovu narovnali
zeměkouli zešikmit se ujali
Křivost se tím napřímila
lež se s pravdou usmířila
1976
JAZZOVÁ MUCHOLAPKA
Mucholapka na mouchy
Nesnášívá melouchy
Mívá ráda čistou práci
To se mouchám nevyplácí
JAZZ
Mám já doma taky jednu
Pod ní si já vždycky sednu
A koukám se na mouchy
Jsou jich celé rampouchy
JAZZ
Pak já velkou radost mám
Ženu hnedka objímám
Je to velká prdýlka
Trhat mouchám křidýlka
JAZZ
Mucholapka optimista
Zábavu nám vždy přichystá
Až se smějem dojatě
To je humor proklatě
JAZZ
JAZZ
JAZZ
INTIMNÍ CHVÍLE
Lomoz odpočítal vteřiny naší blaženosti
Snídali jsme očima železobetonové stavby
a zapíjeli je dýmem cigaret
Vítr k nám odněkud dovál
smrt hnijícího dřeva a jeho ideálů
a vše to pro nás teprve začínalo
Marně jsem lapal po troše čistoty
CO2 vznášelo se poeticky nad hlavami
a nutilo poklonit se až k dlažbě
„My vypadli jsme Ikarovi z náruče
doprostřed olejnatých oceánů!“
volá teď filosof a žilky si pigluje
Benzínový dech ocelových monster
mrskl námi zlostně o zemi
Někde daleko zůstala nám křídla
a my pociťovali každý její dotek
Bosá chodidla pálila nás lží
Nás poutníky duchovními pouštěmi
Světla, za kterými jsme mířili
my následníci Prometheovi
k svým skalám duševně přikovaní
víc reální než vymyšlení
nedovolila nám nic už víc
než skončit v tomto technoráji
všech lidských pijavic
ALEXANDERPLACE
Ve městě zlodějských telefonních automatů
vrážel jsem do chodců nechtěně
Každý z nich obestřen setmělou září
svých tváří dávno již bez svatozáří
spěchal dál za neznámým svým cílem
„I k vám jednou přijde stáří!“
Nápis na zádech válečného invalidy
apokalypticky věštícího zánik
Několik míst ještě zbylo zde
pro účast na lidské slavnosti
Dominanta města s fazónou zeleně
odrážející se ve skle betonových mohyl
Koráby slepých lodníků na útesech lží
se tříští ve dnech všech příštích
Kupte si štěstí za pár feniků, již brzy zavíráme!
Okradly mne, okradly mne
žluté telefonní automaty
A reklamy svými hieroglyfy
bubnují jak prostituti do kroku
na náměstí jménem Alexanderplace
„Pane, kam kráčejí všichni lidé ti?“
„Kupředu, kupředu, kupředu!“
„Prosím vás, a kde to jako je?“
„No přeci tam, kam kráčejí ti lidé!“
„Promiňte, asi jsem se splet a zabloudil.“
PŘÍPITEK STRANY „VELKÝCH HLAV“
Na oslavu ochočení mouchy
pozvedl Magnát dutých nádob
Vítězně sklenici šampaňského
Oči parabolických zrcadel
úspěchem úspěchů se rozjiskřily
„Nastal teď onen slavný den
kdy stali jsme se nesmrtelnými!“
Pronáší Magnát svůj přípitek
„Odhalili jsme princip muší existence
Teď ovládnutí vesmíru již se také blíží!“
V jeho poháru začala se topit moucha
což na zjevnou sabotáž vypadá to
Průser velký z toho kouká
přípitek vítězství na neurčito odložen byl
DĚTSKÁ ARMÁDA
Leželi v trávě
S vlasy spletenými sny
Do ňader vniká vůně obilí
Prázdná flaška rumu
Navlečená na plotě
Hrnce na hlavách
Umrlčí to zástava
Malý bubeníček
Prošel kolem nás
Pak zastavil se
A ohlédl se zpět
Zůstali po něm
Zmírající koně
I vypálená zem
Běžel jsem za ním
Snažíc se ho předhonit
Bubínkem mi zašeptal
Měl ses líp narodit
Leželi v trávě
S vlasy spletenými smrtí
Do ňader vnikl
Zápach benzínu
Flaška rumu
Ve větru se točí
Smyčka na hrdle
Hrnce vypíchaných očí
V žaludku strach
Pohlaví koňů
Přerážená kopí
Kristova vojska
Brnění vojáků
Pubertou páchnoucí
I zvrhlými sny
Třpytí se tam v krvi
Těch padlých dětí
A těm, co přežily
Nezbyly touhy
Leželi v trávě tam
Pod cynickými oblaky
Ti slovutní a udatní
Bojovníci prázdnoty
DVA NA KOBERCI
Červené víno je sevřelo v pase
Leželi na špinavém koberci
a popel spiklenecky odklepávali
do převrácené busty Marxe
No vidíš, stačí věci obrátit na ruby
a hned jiný smysl mají, smála se
A on přemýšlel, jak toho využít
pro svůj zamýšlený účel
co možná potěšit by mohl oba dva
„Vážení diváci,“ řve televize
„teď následuje chvilka poezie
Posléze dít se bude slavnost z gubernie!“
Vřeštěl sdělovací prostředek skrz zdi
Na pietní akt vyvalené bulvy přísedících
svorně tam hledící
Do modra splynulo vše ve směsici
smíchaných se surreálními pocity
Dva lidé v jednom pokoji si ale teď
namlouvají romanci na vetchém koberci
ROZPORY
Hledal svou víru po hospodách
A zakopával o beznaděj
Přemýšlel o pravdě
A slýchal jenom lži
Chtěl být tak sám
Přitom běhal za lidmi
Šeptal jim slova o lásce
Prázdný stejně jako dřív
Občas se cítil svobodný
Svazován však o to víc
Opovrhoval vždy penězi
Přitom na nich závislý
Snažil se k nebi létat
A držkou padal k zemi
Cestami svými znavený
A přitom chtěl jít dál
Když se už konečně zastavil
Pozdě již bylo na návrat
MADONA NA MOSTĚ
V půlnoční parádě
starobylého mostu
a jeho strážců kamenných
hledal jsem beznadějně
harmonii v dlažbě
Postavy světců zachmuřeně
ke mně tam zhlížely
Bezradně schoulenou
já náhle uviděl ji
Pod nohami Krista stát
Opilou Madonu
Co šeptala mi:
„Přijď! Přijď! Přijď!
Ještě chvíli budeme zas
na svatý si spolu hrát.“
Smrtelný chlad
od Střeleckého ostrova
natáhl své přirození
do dlaní k ní
aby ji útěchou svou
duši zničenou oblažil
Hledal jsem obvazy
na rány svoje
a našel nakonec
v smrtící erekci
sevřenou umírat ji
Madonu boží nebohou
co na lásku čekala
než zmohl ji alkohol
HMYZ V CIVILIZACI
Ulice přeplněny fádní špínou jsou
a beztvarými chodci, co stále jen spěchají
co denně po kapkách si míchají
své koktaily, lektvary a jedy
jen aby se probůh dobře zase sjeli
Za výlohou Uzenin krvavé fláky se skví
mouchám, co vrátily se z teplých krajin
již na ně sbíhají se všechny sliny
Na akci svou láká plakát mladé generace
Tento hmyz naopak se rozmnožuje hladce
Konzumenti jedů a barbiturátů všichni jsme
Jsou i takoví co rádi mají desinfekční spreje
Dav bludiček se zhoubnou nemocí žije však dál
jen z partičky několik vyhoštěných umírá
Tím směrem nikdo se však nedívá
Jen několik zdravých jedinců tu vegetuje
na masách malomocných těl
K nim slétají se všichni oddaní
pokoušející se léčit svět vypsáním
úmrtních listin pro nepoddajné
Stále méně místa k improvizaci
Stále méně prostoru k létání
Nad hlavou nabité proudem jsou mříže
Jeden, jmenoval se Ikaros, poznal to i blíže
na svých sežehnutých křídlech
Jednou, a snad nebude to ani příliš pozdě
opět začnu žít na vesmírné útraty
s křídly vyspravenými hřebíky a dráty
Nad hlavy ulétnu všem salvám z děl
pak počkám v skrytu, až se svět zase uzdraví
Z DRUHÉ STRANY ZDI
Jen mouchu na skle rozmáčkli
a tolik hrdosti na své vítězství
Plakátová zeď z druhé strany
důkaz nám dá trochu odlišný
Hrdý člověk pomalu iluze své ztrácí
jen prázdno po nich mu tam zůstalo
Pod vybledlým rouchem důstojnosti
teď bojí se o svou celistvost
Opilý svět upadl do kocoviny
Filosof říká „Vždyť on zas vystřízliví!“
Přepočítala se ale kukačka
a vejce snesla do tlamy lví
Potom se stává i takovéto drama
zlo povýšeno je do hodnosti kapitána
V akváriu rybka rybku sežrala
do temné noci zlé Země upadla
ADOLESCENTI
Plamenem alkoholu
snažili se rozptýlit nudu slov
a potom se i spálili
Medvídek Pú je pozoroval
knoflíkovýma očima
a kapitán Nemo na polici
v námořnickém postoji
na cestu je vyzýval
Ze stěny v dělnické čepici
otec hrdinně se usmíval
Na cestu nahoty vydali se sami
neznaje přitom lepší z cest
Armáda smyslů následně
udávala rytmu jeho běh
Když do kocoviny upadli
pustit plyn nad ránem si chtěli
nakonec na to jaksi ale zapomněli
Medvídek s knoflíkovýma očima
laskavě se na to díval
Kapitán Nemo v přísném postoji
marně dál na cestu je vzýval
Medvídka kapesníkem přikryli
a Nemo v kamnech jasně vzplál
Otec hrdina v dělnické čepici
se na ně dál hrdinně usmíval
TAK TO CHODÍ
Jak to bylo včera
A co se stalo dnes?
Bylo to kdysi
Nebo je to teď?
Musíme kráčet!
Kam, se nikdo neptá
Jen malý pejsek
Právě teď počůral
Plakátovou zeď
ŠTAMGAST
Seděl a přemýšlel
nad zšedlým ubrusem
s fleky od piva
Nedospěl však nikam
Hospodská podává
poslední půllitr
Svět se mu naklonil
a potom se vylil
Zase šel domů sám
Bůhví jen kam
ŠPATNÝ DOŠLAP I.
Jsem stále s tebou
a přitom tak mimo
Jsem pouhou epizodou
tvého dne
Stále tobě nablízko
a není to mou vinou
že tvůj krok s mým
se nikdy nesejde
ŠPATNÝ DOŠLAP II.
Tvá hlava hemží se růžovými nápady
Já v dálce raději postávám
Ty letíš láskou svou nad mraky
Já své sny na příště schovávám
Náš život souběžný přitom tak vzdálený
Být spolu chceme a přitom jdeme
Jinudy každý do vysněné země
Cesty nám dělí obavy z rána
MUDRC ZE IV. CENOVÉ
V bulváru se dočet
o lidském neštěstí
Teď volá: „Já chci žít!“
Po další rundě pláče
Nechci bejt rváčem
svou duši spasí jen
kdo vypije víc piv
Musíš se umět bít
pro svoje štěstí
v životě vyhrává
kdo první dává
do zubů pěstí
Ten jen se bude mít
Ujídá z života
ten krajíc posypaný
popelem cigaret a solí
a hrozně se bojí
že druzí nepochopí
jeho velké dilema
Jen proto začal pít
aby unesl tíhu svoji
a všem teď povídá:
Musíš se umět bít
pro svoje štěstí
V životě vyhrává
kdo první dává
do zubů pěstí
Ten jen se bude mít
DIALEKTIKA
Miluji tě, řekl jsem jí
a nevěřil svým uším
že jsem to pronesl jen tak
Připočet jsem to tedy
na účet téhle doby
že vyšlo už z módy
se přitom červenat
Náramně se dnes hodí
dialektiku ovládat
KŘÍŽOVÁ CESTA
Několik andělů
v barokní křeči
na oltáři stojí
někdo u nich klečí
Kristus se usmívá
ví, co brzy přijde
Chór zpěváků zpívá
zbožné liturgie
Petr s Janou sedí
v kostelní lavici
Nenávistně na ně hledí
žena podobná světici
„Jako nevěřící
táhněte se odsud!“
Volá žena na ně
svatým ohněm plane
Křížová cesta
věrně zpodobněna
na útěku provází je
ven z kostela
Kristus se usmívá
Ten ví co dál přijde
Chór zpěváků dospíval
a míří už zas jinde
DŮCHODCE
Dým mu tanečnici
vždycky připomíná
Sedává u piva
na lidi se dívá
Netečnost ho časem
stále více pálí
u piva když sedí
špatně se jí brání
Pryč je tanečnice
zvětralé jsou bublinky
zmizely pestré barvy
zšedly i vzpomínky
On tam stále sedí
v kapse drobný svírá
bez úsměvu hledí
v paměti je díra
Doma nad kanapem
usmívá se stále
je už sice bledý
každá fotka stárne
V paměti je díra
kdo byl dříve neví
Deset piv je míra
léta se nemění
Za vzornou práci
čestné uznání
Vedle něj visí
důchodové přiznání
Je už trochu matné
život jiný není
zkrátka jsem už starej
šeptá pro uklidnění
Žena s černou stužkou
ze stěny se dívá
Stojí vedle s puškou
dítě na něj kývá
Vzpomínky jsou matné
v paměti je díra
U piva dál sedí
a deset je jich míra
SLUNNÉ ODPOLEDNE
V Národním hrají
něco od Smetany
Ve studentském klubu
zpěvák protestuje
Pánové a dámy
koketují v báru
Jejich fantazie
naplno tu bují
Otcové se hrozí
co se z synů stane
U starého dubu
stojí socha hrdiny
Na bulváru města
vysázeli květiny
Máš velikou hubu!
řve matka na dceru
Děda trhá třešně
sousedovi ze stromu
Na ulici ve stanu
kouří dělníci
Auta s vlaječkou
vezou zas politiky
Turisté filmují
slavné pomníky
Rozhodčí je vůl
řvou ze stadionu
Berou na něj hůl
když utíká domů
Děti škrtaj sirkami
ve slaměném stohu
U malého stolku
dva se tam smlouvají
Básník v kalendáři
hledá slavné dny
aby opěvoval hrdiny
Cizinec podává
recepčnímu bankovku
V bufáči dojídá stařena
opuštěnou gulášovku
Umělec maluje
u vysokých pecí
Filmaři filmují
budovatelské úspěchy
Ve vedlejším státu
létají na měsíc
Zkorumpovaný politik
si pouští doma plyn
Epizody z války
zaznívají jen z dálky
Kupte si večerník:
Žně jsou v plném proudu
V Národním hrají
něco od Smetany
Pánové i dámy
skvělý den zas mají
KAVÁRNY
Říkáme naivita, ale je to spíš nepoznání
Říkáme neupřímnost, ale je to přirozenost
Mluvíme o okamžicích, ale věříme v trvání
Sníme o věčné lásce a stačí nám na jednu noc
Bonton kaváren všude stejný zdá se být
Jen těžko se v něm lze splést
Čím víc lidí potkáváme tím větší lest v nich jest
Pro šeptání „Miluji tě“ nezbyde tak mnoho cest
Slunce vychází a zapadá nad nápisem „Kavárna“
Od filosofů ubrusy zanešené popelem cigaret
Na věky přilepeni jsou k těmto zdem
A vše, co zplodí, zůstane posvěceno zde
BLUES O JÓDOVÉ TRAMVAJI I.
Svítá jako když malíř báječný
z přelomu minulého století
měl smutnou náladu
do šedí namíchal tu svoji paletu
Ta holka v koutě řekla pak:
„Pojďme se trochu milovat!“
A polibek dala okennímu sklu
a kdosi pozvracel Tonymu kytaru
Jeli jsme někam jódovou tramvají
kde můžeme se mít více rádi
a sbírali všechny ty sny
co poztráceli je cestou opilci
Zbyly jen vzpomínky na ni
kdy vstoupila do blbý mý nálady
Pití až do střízlivosti ranní
míval jsem kdysi rád pro barvy svítání
BLUES O JÓDOVÉ TRAMVAJI II.
Opile řvalo blues
a duši všem rvalo
On dál šel sám
opuštěn jako pes
Ze spousty kamarádů
jen několik mu zbylo
Hyeny první vycítí krev
než dokonají své dílo
Světlo na konci
dojít už stačí jen
Člověk potácí se
osamělý krajem
Došla tam i ta
co nechá říkat si
nedělitelná pravda
Přišla prý odkudsi
Nikdo z nás jí
prý tu nerozumí
jen ona vysvětlit
nejlíp ale vše umí
Opile řvalo blues
a duši všem rvalo
On dál šel sám
o puštěn jako pes
JEŽÍŠ ZE IV. CENOVÉ
Hledal prý člověka
Hudba ho dojala
Hledal jej všude
Jen ne tam kde byl
A pak jsem uviděl
Že usedl vedle mne
A já se zarazil
Červené víno
Do očí žár vlilo
Neuhasilo jej
Ani to pivo
O Bohu ódy pěl
A leccos i věděl
Hezky se nám tam
společně snilo
Tmou domů odcházel
Z hospody sám Ježíš
A noc jej přibila
Na opilecký kříž
OPTIMISMUS VE SLÁVII
Probudil mě někdo
do slunečního rána
Voda ve Vltavě
jak asi chutná?
Napadlo mě
„Sladce, sladce“
našeptává
vonící mi káva
Je zase neděle
v kavárně Slávce
Celkový optimismus
dnes nezkazí
houkačka sanitky
natož režisér agitky
o slavných dějinách
Opodál žije dál
svět ticha a ledu
známého výtvarníka
jinak však neposedu
Další kávu si dám
a bude mi do skoku
jak krásný je žít
tu svoji dobu
V řece pak utopím
dekadentní autory
i jejich nohsledy
a všechny jejich story
Racci s tím souhlasí
letem to oslaví
bez zadrhnutí a chyb
dnes není čas na horrory
A VODA STOUPÁ DÁL
Rozleptaná křídla touhy
marně tloukla o skály
Tam na úpatí velké hory
jsou skrýše jen pro nás dva
Pojď rychle, pospěš si
někde praskla žárovka
a žhavá láva z ní
Zaplavila celou ulici
Jen my dva a nikdo jiný
jsme uletět již nestačili
Čtyřicet dnů trvaly lijáky v nás
než ji celou uhasily
Času je málo již
a voda dál stoupá
Všichni teď jen doufajíc
že nedojde až k nim
Ta citová apokalypsa
IKARŮV SEN
Moře si hrálo se svými vlnami
a její vlasy úplně plavý
pokryly hladinu zlatými slzami
ptáků, co žijí jen na ostrově Sen
Někde se ozvalo hlasité zvolání
a Ikaros klesal zvolna teď ke dnu
Tolik chtěl být svému bohu podoben
až ten ho normálně před všemi sejmul
Zachraňte vesmír zoufalý filosof vyzýval
Na záchodcích byla už skoro tma
v lokálu neslyšel nikdo ta slova
když ve zvratkách chudák tam umíral