Poezie : Dušetřas - 3
V PŘEDVEČER 3. SVĚTOVÉ VÁLKY CITŮ
(výběr 1977-1978)
VRAŽEDNÉ BLUES
Už se k tobě blíží tiše
Nenápadně zaměří
Potom jenom spouští stiskne
Obklopí tě příšeří
Tak už to máš odbytý
Odhoď už to břemeno
Nestálo to stejně za nic
Teď tu ležíš zabitý
Podívej se na své tělo
Vypadá až komicky
Co by z toho chudák mělo
Kdyby žilo navždycky?
HMOTA
Hmota je jen zkamenělý stav duše
v určité fázi svého vývoje
A tak nedivme se, že nesníme o křídlech
ale o molitanu do své postele
VÍTĚZ DĚJIN
Z okamžiků, které se nám nesmrtelné zdály
zbylo jen pár vzpomínek, a i ty již vyprchaly
a co nebylo znovu zrestaurováno
přestat navždy již existovat mělo
Poučením proto věk Dokumentu nastolen byl
ze strachu před křivopřísežnictvím dějin
ze strachu, že příčiny pádu Římské říše
nebudou již příštím zrodům známy více
Ze strachu z legend, jež přesně neurčily
jediného vítěze, co vše zdolal ve své pýše
A ti, co jeho argumentům nepodlehli
ti na sloupech všech se pohoupali výše
Proto nastalo hledání toho génia
k němuž se i pomazané hlavy stáčí
jak ze správného úhlu na věci se podívat
Titul boha přidělen byl Centrálnímu počítači
VZDÁLENOSTI
V prvé minutě
byli jsme si blíž
dnes však dál
a co je víc?
V první minutě
chtěli jsme
míň než dnes
i pocitů více je
z bláhové naděje
Ne každý však
je pevný tak
že je i unese
ZA SPÁLENÁ KŘÍDLA NOČNÍCH MŮR
V židlích z laminátů
a prostorech do hran
jen těžce o shodu se zakopává
a závratné lety končí u piety:
„Za spálená křídla nočních můr“
od luceren hořáků plynových
Jen ti, co sami pálí si prsty
Ve své černé ohnivé hře
Chtějí militarizovat naše duše
Teď po nás další těla chtějí
pro své křížové výpravy
a myslí si, že tím zcelí
mezigenerační propasti
a děti správně podchytí
v zajetí svých světovládných idejí
Školení v oblasti tragédie
tragédii oprostí od tíhy
a připodobní nezávazné hře
i když jen na tající kře
proměnlivé naší historie
A všichni budou zase bez viny
A S VÍROU ZBOŽNĚ VYSTAVĚNOU
VZÝVÁME TRAMVAJE
CO ZASE UŽ NEJEDOU
DO SLIBOVANÉHO RÁJE
JEJICH HRY
Ne nejsem nihilista
jen mě z vás bolí hlava
Vedou se pře, jak dál
jinak je to celkem jasný
Program je program
a ten je spásný
Znám pár bláhových
co myslí, že do toho mluví
a když změní se doby
v skrytu zas cosi kují
vždyť je to jejich hobby
Zlo dál si tu potom bují
Nejsou velké tragédie
to vraždí se jen lidé
Procenta ztrát jsou na to zvyklá
v té jejich velké hře
Zbytek pak je suchá statistika
To politika přece je:
Všechno mít jen pro sebe!
RANNÍ ULICE
Každé ráno probouzím se
Jak by šutrem do hlavy
První pocit osloví mě
Co s tím mám já společný?
Když pak vyjdu na ulici
Ze své nory podzemní
Mračí se tam cizí tváře
S nebezpečným vzezřením
Jsou to přeci taky chodci
I když nejsou domorodci
Tak proč mě žádný nezdraví?
TV
Televizní obrazovka
vyprskla zas další jedy
negativních zpráv
Na silnici mezi P. a H.
tři osoby zahynuly
pachatel však plách
Ty šachy jejich ukrývají
nekonečno možností
jak lze chytře vysvětlit
politické událostí
pro společný blahobyt
Bez školení, bez osvěty
nepochopí nikdo víc
Chrlí proto bez přestávky
jedovaté svoje věty
televizní megashit
UHELNÁ PÁNEV I.
V tom kraji, kde ocelové konstrukce oblohu nabodávají
Kde ohně průmyslových kombinátů propalují díry v ní
Kde rány až do nitra země symboly své temné vyrývají
V těch jamách lidé dusí se, aby večer jejich lokál zase byl
Tam kde lidé i město popelaví a neurotičtí jsou
Tam v zemi, jež nazývá se pánví uhelnou
Tam někde v čase nejistot z věcí budoucích
Před jedním důležitým krokem jsem přemítal
Mezi těmi, co musejí zde do smrti své přežívat
A v jednom ze špinavých podniků
Zatímco ona ve svém dětském pokojíku
snila své vlhké sny o našem blahobytu
ve společném panelovém kurníku
Já magickým obřadem zhmotňoval pocity své
pomocí „svaté“ tužky na listech papírů
a že jsem jich v rukávu ještě spousty měl
A v jedné té špinavé hospodě
i jeho pocity uznal jsem po chvíli za své
když myšlenky své mi sděloval
každý z nás z jiného kraje přivandroval
Skloněn nad biblickými verši byl
a působil jak starodávný král
v tom zaplivaném hornickém lokále
Pak ke mně se naklonil a povídal
jak Bůh svému synu poručil
aby syna pro lásku v něj utratil
I o chvílích úzkosti Lotovy
kdy Sodomu ničily divoké plameny
anunnackých zbraní posvátných
Také o chvílích bolestných vyprávěl
kdy první lidé vyhnáni byli ze svého ráje
A byly i chvíle zlovolné, kdy tramvaj porazila
další své chodce osudem vyvolené
a nastal čas přerušení kontinuity jejich já
V oné chvíli, kdy rozum člověčí octne se
mimo hru za vápnem nakopnut do holeně
Hra se však nezastaví a dál hraje se
jak každý umí, jak každý zná, jak kdo unese
V televizi běží x-tý díl zábavního večera
Sídlištěm zní ozvěna těch slov
On a její matka cenící ještě včera
úsměvy na sebe, cení teď zuby jen
a mezi nimi duní už jen chladný kov
Škrtí se mlčením a vraždí výčitkama
Tak už to chodí ve městech Most a Litvínov
UHELNÁ PÁNEV II.
Uniformita Sídliště zmírnila úžas z té krajiny
Snad jen v noci probouzí se v lidech
do zvířecí krvelačnosti Boschovy Apokalypsy
toho věčně šedivého betonového města
s poněkud uvolněnými mravy hornických učňů
cigánů a arbeiterů, co přišli sem kdoví odkud
Kraj jak vystřižený ze surrealistických obrazů
Vítr ho industriální hudbou celý rozeznívá
line se z chemických ocelových zkumavek
blízkého sirovodíkového megaměsta
co leží na hraně reality a zdivočelých snů
snad po celý již svůj zemský věk
Byl jsem tam sám s naivní nadějí
stejnou jak víra Sisyfa prvního dne
Nadějí, že dojdu cíle někde zde
doprovázen věrnými svými anděly
Všechna okna rudla v záplavě
mrazivého zimního slunce
Jedno mělo by být ale teplejší
a za ním svět její vezdejší
Kolik ale prošlo zbytečného času
Kolik síly nadarmo uniklo mi, kdoví
A kolik vypadaných vlasů dopadlo na chodník
než jsem ho tam konečně objevil
V hlavě dětský sen zplozený úzkostí
že kterékoli dveře jsou otevřeny
že, kterékoli dveře jsou však i cizí
a všechny mají své záludné vyústění
v němž leccos najde se, většinou však zmizí
A já tak ocitám se na ledové kře
u syrového pobřeží Arktického moře
kde studené vločky za límcem tak mrazí
Jen s prázdnou plechovkou od džusu vítr
pohrává si tu, nehledíc na to, co člověka pálí
Měli jsme na výběr z knižních oceánů
zbyly po nás ale jenom prázdné stoly
vypitých půllitrů i vinných džbánů pod obojí
V holičstvích chomáče pírek ostříhaných
kam oko dohlédne, po zemi se válí
a zůstaly po nich jen lysé hrby Andělů
I kytarám již proto ztvrdly struny časem
A chlapecká srdce obejmutá ostnatým drátem
mrštěna byla na náhodná okna paneláku
Zasažena jima televizní obrazovka
v níž sledovalo malé dítě pohádku
a ta navždy neukončena vněm zbyla
Písničková estráda ve sdělovacím prostředku
dál běží dle svých každovečerních zvyků
Po životě v divočině křehká zpěvačka v ní lká
co nikdy neušla než pár kroků na jeviště od taxíku
Umí si však naklonit své milující publikum
co za všechna ta léta tak dobře zná
Večer nám láska skončila nad rozbitou žárovkou
nesklopeným záchodovým prkýnkem
a tajně snězenou kyselou okurkou ze spíže
to vskutku velkým zločinem nazvat lze!
Těla pod společnou peřinou k sobě se neznaje
Myšlenky děsí se toho, co horšího ještě přijde?
A tak stalo se, a já ocitl se zase jinde
v krajině o stovky kilometrů jindy a dál
kde přivítal mě mráz studentského pokoje
co dávno nesváděl nikoho už do boje
v bláhových představách o lepší ideál
Napjaté city jak na niti žiletkové gilotiny
Zhaslo světlo, prý výpadek elektřiny
A zmrzlý člověk skočil pod peřiny
kde teploučko k nerozeznání je od hnoje
Poklusem klus
zas dav běží
dohonit autobus
Není čas na rozbory
co duši bolí
Teď jdeme směle
v duchu doby
což nás zdobí
věříce všichni jen
že ne do prdele
V tom věčným rytmu k zblití
není čas nadechnout se k žití
V tom hrozným shonu
nadechnout se znovu
a postavit se opět svému bytí
A tak ubíraje se ve stopách archaické snahy
poznat a dobývat zas svůj vlastní svět
Sám sobě předstíraje, že lze pro to i cos vytrpět
Potajmu přiloženou dlaň k telefonnímu sluchátku
že až bude nejhůř, zavolat ji bude smět
Jsou tragické okamžiky na křižovatkách osudů
Kdy jeden ze dvou vkročí na červenou
V den, kdy svítání věštilo tak skvělou pohodu
Teď drcen pod pneumatikami fiktivních vozů
sní o měkké trávě, v níž milovali nedávno se spolu
Znáš tu hru s válcem upevněným na hřídeli?
Myš dokola v něm běží čím dál rychleji
Pak válec předběhne ji a v kruhu uválí
Podobné je to v tom zakletém kraji
Lásko má i s námi, kde nás takto zpracovali
Jako když zakopneš na pohyblivých schodech
Zatímco dolů padáš, schody jedou vzhůru
Schodiště, co tak symbolické pro nás je
neboť vše v něm zacyklené je v kruhu
a člověk na něm rozbije si klidně hubu
V pasáži stojí podivné holičství
Měl jsem pocit, že duše tam stříhají
Až před výlohou jsem s údivem zjistil
že koukám na Cremoniniho obrazy
v nichž svrasklé postavy se válí
v koupelnách mrazivě studených
a některé i na italských plážích
To v těch křeslech mi připomněli
všechny ty schoulené šedivé osoby
A tekla tam i krev v tom božím holičství
když břitva omylem do ucha vjela
to i Van Gogha by ta rána zabolela
natož pak zdejší božíčky
V zajetí vlastního těla spočívá zakletí anděla
Duše zakuklená je do věcí, jež zhmotňují se z nás
Nacházíme se právě spolu uprostřed temné noci
ráno svítáním roztrhne se zeměkoule zas
Není teď vhodný čas na sdělování informací
které jen pro nás důležité se teď zdaj
Ve sdělovacích prostředcích estrády dál zní
a vršení pyramid zbytečných slov nikdy nekončí
Já vyčkávám zde tiše na chodníku
V kapse žmoulám foukací harmoniku
Čekám na prodavače svého štěstí sám
abych mu blues k jeho bankrotu zahrál tam
Cestou vzhůru se schody zastavily
Setrvačnost o zem mrskla všemi lidmi
Nebi by se jinak těžko poklonili
Šestsettrojka v smyku bruslí mezi nimi
My dva ještě nepřestali pitvat hloupě city
v nichž nelze se dobrat jejich kauzality
Snad přeci jen ve městě na severu někde
existují bozi, co myšlenkou řídí tento svět
A ten Trolejový je jen jedním z nich
co může působit nejen v oblasti dopravní
Bude mu dovoleno, bude ochránit nás smět?
Trochu v hrůze věříme v to, v co věřili i ti
kteří pro svou víru byli krutě zabiti
Oblékáme šaty bláznů napůl sarkastičtí dobou
abychom mohli prezentovat pohrdání vším
co falešnou je jenom modlou
co pryč od štěstí nás odvádí
Mluvili o politice, mystice, sexu i senzacích
mistrně se vyhýbaje změklosti sobě vlastní
Vše svědčilo pro syrák a dada v dějepise absurdním
smích se pláči před zítřejším bojem podobal
což dějiny nedosvědčí už asi nám
Symbol generace - stažené prase
Reflexy háků na vykachlíkované stěně
Blues práce chechtacím pytlíkem vkusně doplněné
Přes modré oči černé brýle a ostříhané vlasy
(tak už to chlapečkovi brzy začne)
Se zbraní v ruce hájit bude lidové naše masy
Na fotografii, co nedávno aktuální ještě byla
Jedna tvář proškrtaná čínskou propiskou je
Ta její šeď novou kulturou teď fixovaná
Tak kdy nám to už doopravdy začne?
Dnes ještě ne! Dnes ještě ne!!!
Na druhém programu dál běží estráda
„Ester máš mě ráda?“ z TV ozve se
Mezi převrženými židlemi a střepy skla
„Máš radši jitrnice nebo jelita?“
„Jitro po milování, více ne, více ne…“
Tak urychluje se předvečer
třetí světové války citů smíchem
u nekonečných dílů televizních estrád
a pohltí i toho, kdo je nemá rád
kdo vždy stojí jen v úhlu lichém
Poslední výjev teď právě začíná
Budeme sami sebe sledovat
v loutkové Commedia dell‘ arte:
Třetí světová válka - generálka
První dějství již zkouší herci hrát
Shakespearovi, co někde vesele tam
pod pódiem baví se s nóbl dámou
zacpěte ústa a odveďte ho stranou
Režisér znelíbil si jeho absurdní hry
Málo pokrokové a civilizační jsou prý
Na scéně umírá Prezident a Princezna státu Pé.
Zamáčklí jsou kompjutrovou klávesou
Kněží a Magnáti vítězí formulí magickou
Ovládnuli již veškeré názory veřejné
Pro blaho své, co přitéká jim ze země té
Cestou vzhůru se zase schody zastavily
A setrvačnost o zem mrskla všemi lidmi
Falešná hra uprostřed poslední generace
Jen mezi tóny je třeba hledat její vzorce
Než všichni do další války své zamířili