Próza : Epos - 1

Motto:

… Neexistuje dar, pokud ho nepřipravíš. A nedojde k navštívení, jestliže není připraven dům, abys jej přijal. Vojáku, vojáku na hlídce, právě tehdy, když přecházíš po hradbách zkrušen pochybností, jaká se rodívá za horkých nocí, a slyšíš zvuky města, které však k tobě nehovoří, a hlídáš lidské domovy, které jsou však jen chmurným seskupením, a dýcháš vzduch pouště, ve které je jen prázdno, a bez lásky se nutíš milovat a bez víry věřit a zůstat věrný, třebaže není kosmu, právě tehdy se v nitru připravuješ zazářit světlem hlídky, světlem, jež někdy přichází jako odměna a dar lásky…

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

olo

kapitola 1.

SMRT PRESIDENTA

Na stát Pé dopadaly těžké chuchvalce poetického smogu depresívy, takže hranic nebylo možno dohlédnout a severní vojsko marně zaměřovalo své cílomety.

V oné chvíli i na šedivé masce Presidentovy tváře se vykouzlil nadoblačný úsměv. Ano, cítil něhu tento podivuhodný muž, něhu ke svému národu, jenž svou krátkou historií zdaleka nemohl konkurovat žádnému z ostatních světových států, jakékoli z miliardy vesmírných soustav.

I brouzdal se President lesem teleskopů, skopů, hromosvodů, svodů a bodů státního činžovního domu, z komnat do komnat, občas se nechaje zlyričtit klaďákem na dynamický pohon, neboť každý muž, ať už původu z lidu toho nejbodřejšího, dostavši se k výšinám, zůstával v té době stále ještě sám za mřížemi vlastní papírové reality. Jen milenka - idea - hvězda plastikové oblohy, blikala mu do tváře více či méně šťastnou konstelací.

Podléhal často z této příčiny smutku vladař nové říše, neboť v prvních létech vlády nad náhodně zrozenou zemí výbuchem podzemní superlhostejnosti v Oceánu nutnosti, byl jediným tvorem této ještě labilní pevniny, nepočítaje kousavý hmyz myšlenek, přilétavší zcela bez zákonitostí z Oceánů vřídel, aby tak znemožnil revoluční ideu Presidentovu. Ve vlastní fázi revoluce byl však vyhuben Presidentovými dvojníky ze Světa zrcadlových odrazů, díky nimž taky zhynul, aniž by kdy našel pravou a vlastní tvář tohoto muže, jenž sám se skrýval v anonymitě zrcadlového prostoru reality.

Teprve později, mnohem později, byla osídlena bělošedá krajina Presidentovy duše bytostmi jemu podobnými, avšak zcela osobitými, a když poznal Princeznu Víru Světlonůši z Lotosové říše, přivedl ji do své země, aby se stala její paní a symbolem.

Nyní tento muž miliónů tváří, každé pravé a přitom dílčí, pocítil něhu a touhu. I sjel liftem do podzemního Lotosového města, které nechal vystavět pro Princeznu, a dal se zvolna unášet Vážkami - roboty k jejímu paláci. Přelétl kolem třistametrové plastiky Lotosu, vévodící náměstí s tribunou, kde v den státního výročí byly pořádány Oslavy přežití, na závěr kterých vždy Princezna splynula v šťastném orgasmu s ideou státu. Potom již spatřil modře zářící okno jejího podkrovního pokoje.

Ten večer běžel 786. díl televizního seriálu „Z dějin státu“, jenž byl nejoblíbenějším programem obyvatel říše, jelikož z důvodů tak krátké historie, setkávali se v něm sami se sebou. I ukazovali svým novým dětem své děti minulé, milencům a milenkám milence a milenky minulé. Tento seriál státní kinematografie popularitou dalece překonal povinnou státní četbu „Čaroděj ze země Oz“, čímž dal vzniknout diskusím, státem podporovaných umělců a intelektuálů, o působení uměleckých forem na masy.

President nyní nerozhodně postával pod oknem. Jeho Víra Světlonůše by ho jistě v tuto svatou chvíli národa odmítla. Ta touha po první fiktivní ženě však byla silnější. I vyšplhal se po imaginárním žebříku své vlastní fantazie a nahlédl do pokoje. Teprve nyní uzřel, že modré světlo nevychází z tváře magické obrazovky, ale je světlem Bláznovy radosti. Přetékalo mu z očí a vpíjelo se do Princeznina bledého těla a vtláčelo ji tak do pohovky, takže se zdálo, že jen hlava Princezny sama zde tiše a nostalgicky vyzařuje modrou neurčitostí.

Srdce i pohlaví Presidentovo poskočilo žalem nad nedokonalou absolutností této víly, jeho fantazie se prolomila a on padal dolů neslyšným plavým pádem čerstvě odkvetlé pampelišky. Padal bílým světem zúrodněným zvrásnělou krakeláží syntetické bílé barvy, čtvrtil se o mřížky kanálů, vázl ve štěrbinách dlažebních kostek. Na zem dopadl smutek okrového opilce. Střepiny se pak rozprskly po celém státě a několik pocitů utonulo v Oceánu lhostejnosti neonových a papírových hlubin.

Tehdy zavládl v zemi pravý a nefalšovaný smuteční chaos. Vyvěšovaly se bílé fangle, tu i onde však, a zvláště pak v tmavých pavlačových dvorech, kde žili v kružnicových orgiích sabatů lesklého egocentrismu Kněží tiskařského opia a Magnáti dutých nádob, sdruženi v opoziční stranu Velkých Hlav, vlály zástavy slavnostní, zlaté s černou batikou.

I konala se na náměstí lotosového města v mínus 286 etáži smuteční manifestace u smaragdově celuloidového katafalku a lidé v zemi poprvé si nasadili šedomodré brýle. Jen Princezna Víra Světlonůše, dvorní Blázen Tyrkysového Pohledu a Naslouchač Ze Státní Debatérny věděli, že v rakvi namísto Presidentova roztříštěného těla leží plastiková loutka.

Zatím však střepiny pocitů, které poprvé pocítily osamělost, jelikož krajina zrcadlových prostorů byla již dávno podle pětidenního plánu odstraněna, neboť všechny jenom mátla v jejich směřování, rozprskly se po volné prostoře všech realit, aby se nadále již marně snažily najít prapůvodní celistvost. Tehdy Presidentovo srdce konečně poznalo cosi, co ho dosud jen míjelo. Jeho vědomí se poprvé přiblížilo lidu, a mezi ním se záhy roznesla podivuhodná zvěst o novém mesiáši, věčně vidoucím synu dvanácté dimenze, a země se náhle vznesla do Prostoru Dychtícího očekávání.

olo

kapitola 2.

POD TROLEJOVÝM NEBEM

Duše Presidenta v tiché a nepopsatelné radosti shlížela na své roztříštěné tělo pod Trolejovým nebem, pro hmotné bytosti jediným. Pociťovala volnost bez tíže, štěstí bez tělesných pocitů a vznášeje se nad svou zemí, lehce ji líbala něhou myšlenek.

President viděl Princeznu Víru Světlonůši stále někam odcházející, stále se odněkud vracející, doprovázenou Bláznem Tyrkysového Pohledu. Blázen nyní pokynul prstem a na vysoké vládní budově se zatřpytila bílá smuteční vlajka.

Spatřil i několik Kněží slepého vyznavačství hmoty a Magnátů samolibosti i samohonky či egoismu říznutého egocentrismem. Z jejich rób křičel hysterický smích barev ješitnosti a tupého narcismu. Shromažďovali se ve spodních podlažích státního činžovního domu, které pro ostatní obyvatelé města, dokonce včetně Presidenta, zůstávalo utajeno. Snad do nich viděl jen Trolejový bůh a ten co ví, nepoví. Kovově lesklé pláště Kněží a Magnátů působily z výšky dojmem, jako když pohlédnete do obrovské líhně černých olejnatých brouků v tělech mrtvol. Snad z těchto mrtvol i tyto temné podzemní bytosti zla a intrik vznikly, z mrtvol citů a iluzí, které nebyly stráveny.

Teprve nyní tedy uviděl President svou zemi z patřičného nadhledu a zděsil se její neovládnutelné rozrůzněnosti.

Byli zde i lidé vystupující z vybetonovaných podstavců zabetonovaných citů. Flegmaticky přihlíželi, ba ani to ne, byli spíše vytesáni z žuly lhostejnosti, a protože jim čas vtloukl do tváří hřebíky cynismu, zůstávali ve své kovové lhostejné natvrdlosti nesmrtelní. Ani zvířata prý nechtěla takhle existovat, strach jim to nedovoloval, kdežto lidem bez nebe nepřipadlo nic hroznějšího než objevit sebe.

Do tváře Princezny vjel náhle žlutý blesk infekční nemoci, jež zvala se BEZNEBES. „Bez nebes“, opakoval v Presidentovi poslušně nějaký skrytý hlas. To značí bez víry, a tedy i bez Princezny, napadlo jej náhle. Strašlivě se zděsil těch tváří Velikonočního ostrova. Žily bez víry. S bolestí si uvědomil, že i toto existuje v jeho zemi, Zemi Princezny Víry Světlonůše.

Děsivá bílá propadla neradosti, nezoufání, nebolesti, neštěstí, propadla, která tušil spíše víceméně v Oceánech lhostejnosti. Děsila ho ta nekonečná pláň obelisků, necitlivých dotyků, mrtvých událostí, pláň, jež se táhne daleko do vnitrozemí duševních krajin.

Hluboká a nevylíčitelná hořkost ho vrhla do stratosféry pocitů, asociací a halucinací bez ovací. Nebylo v dosahu už žádného Robota Vážky, jenž by mu pomohl v cestě, žádného ukazatele směru ani dopravní značky, která by mu vysvětlila, co má učinit. Chyběla už navždy ta nekonečná celistvost mozku. Byl ztracen, neboť sám sebou zatracen.

olo

kapitola 3.

ZVĚSTI O NOVÉM MESIÁŠI

Ostrovní stát P. letěl prostorem hořké depresívy, přes Oceány zoufalství, lží i beznadějí. Pod ním se leskly hladiny emailových nádivek, čerstvě nalakovaných i pohoří cynických pevnin dobyvatelských zemí.

Tramvaje loupeživých liliputánských loutek, jehličkovité lži Severního vojska, jež se rozhodlo k velkému ideologickému tažení proti státu P.; vojska, které nemohlo připustit fríflajt, nemohlo připustit pohled do dálky, do hloubky, zatímco vlastní Říše Stříbrolesklé tapety okouněla u prahu Domu života a zoufale se ho snažila oplotit před pochopením vlastních obyvatel.

Velký Plagiátor, vladař této říše, už léta přetavoval laserovými imitátory odstíny ve stíny, tóny v odmocniny, poznání v tapety s nicneříkajícími písmeny.

Postupně, za pomocí armádních generálů, vědců a umělců, budoval nové typy obyvatel, dokonalejších než bytosti nebe, neboť ty jsou beztvaré. Obyvatel ne nepodobných konstrukčně krychlím, jež by mohly být řazeny, přikládány, stlačovány, rovnány k sobě, vedle sebe, nad sebe, pod sebe, bez nebezpečí jakéhokoli zadrhávání, bezvadně zařezávající svými plochami i hranami.

Nebylo proto divu, že ostrov obyvatel státu P. přinášel Velkému Plagiátorovi zuřivost i zoufalství do žil. Bál se neohraničenosti i bezednosti výšek; bál se bleších trhů pocitů, jež stále více zalétaly z ostrovní země P. nad oceány, a občas některá ze střepin duhové radosti zabloudila až nad Říši Stříbrolesklé tapety. Bál se infekčního onemocnění vlastních poddaných. Nebylo proto příhodnějšího okamžiku k útoku než tehdy, kdy se donesly zvěsti o smrti Presidenta P.

Úder započal.

Stát Pé unášen prostorem vírů komunikace a událostí, zasahován střelami nenávisti, žil přesto dál. Idea Princezny dodávala sílu zmateným občanům i víru v Mesiáše, který je přijde zachránit.

„Mesiáš… Mesiáš… M E S I Á Š........,“ šeptala ústa ústům, dlaně chodidlům, roztoužení touhám, naděje beznadějím.

„Mesiáš… Mesiáš… M E S I Á Š........,“ šeptali lidé rostlinám, rostliny skalám, skály oblakům.

Nepřátelská vojska však ostřelovala dál zemi šípy závisti, kulkami strachu, plynem odporu.

I chodila procesí k nově narozeným a hledala u nich znamení nové inkarnace světcovy. Nenacházeli však ničeho podobného a dál zůstávalo vše tak, jak bylo.

olo

kapitola 4.

BLÁZNOVO UNIKÁNÍ

Blázen Tyrkysového pohledu stál v tichém zadumání, hledě na mouchu uvízlou v pavučině. Bylo mu jí nesmírně líto, kterak bezmocně škubala nožičkami. Někde v dálce vytušil blížit se chlupatou pěst Křižákovu. Blázen v předtuše smrtelně dramatické události vztáhl jemně ruku k mouše, uchopil ji mezi prsty a rychle zmáčkl. Ozvalo se tiché lupnutí. Oči Křižákovy zableskly se bezmocným zklamáním.

Blázen kráčel zahradou oplocenou ostnatým drátem na střeše státního činžovního domu, přemýšlel o svém dobrém skutku a svou tvář nechal laskat paprsky laserového Sluníku. Potom usedl na okraj činžáku, spustil nohy dolů mezi ostnatými dráty slabosti a sledoval roje reaktivních Floatů, které kroužily nad oceány kolem ostrova a vysílaly své duhové sondy do smaragdových hlubin.

Chvíli o tom všem ještě přemýšlel, potom vstal a přešel doprostřed zahrady k lesklému přístroji, který dnem i nocí šuměl do Trolejového nebe, občas přitom vystřelil své chapadlo a na okamžik se zachytil trolejí. Chapadlem projel modrý blesk. V tu chvíli bylo možno spatřit soustavu tmavočervených vlásečnic a tepen, jež se větvily jako kořeny pampelišek. Ve stejnou chvíli spustily kontrolky mechanismus uvnitř přístroje a ten začal vyzařovat bílé světlo, až zprůhledněl docela. Informace z Trolejového nebe byla nyní navěky zafixována v samé podstatě země Pé. V těch chvílích Princeznina komnata rozzářila se smaragdovým přísvitem a ona pociťovala nesmírnou energii impulzů.

Blázen nyní pohladil chladnou a lesklou tvář stroje. Cítil, jak jemně se přístroj chvěje pod jeho dlaní dychtícím očekáváním. Stiskl malý knoflík se štítkem P-77 a ze stroje začala vycházet nepopsatelně krásná melodie. Byla to emoce převedená do tónů dle nejnovějšího kodexu impulzivních struktur. Melodie nejprve vzdálená a jemná, jako by to byla zprvu jen nejpodstatnější osnova tkaniny, pomalu hutněla, sílila, zaplňovala hluchá místa, až prosytila plně celou svou krásou Blázna Tyrkysového pohledu. Ten se roztřásl pocitem nekonečného blaha.

Melodie už prosytila a zaplavila celou zahradu, a dokonce i obří oblé smaragdové listy se otevřely, aby rovněž mohly vstřebat ony tóny, a z jejich lodyh počala vytékat sladká oranžová tekutina, které přibývalo čím dál více, zaoblovala se, hutněla a pevněla, a za chvíli celá zahrada voněla oranžovými plody, zpočátku malých, postupně se zvětšujících mandarinek.

Hudba vystupovala ze zahrady do prostoru pocitů a Blázen ztrácel půdu pod nohama. Obestřen závojem kouzelně melodického omámení, letěl vysoko nad ostrovní říší, nechávaje pod sebou nejprve všechny vodovodní kohoutky, odpadní potrubí i trubice, uzávěry odumřelých potřeb, dále radary, antény, hromosvody, větrolamy, lamy, lapače, teleskopy i skopy čnící z Trolejového nebe. Potom se vznesl i nad něj až do stratosféry mezi skutečností a sny, kam už nedosahovaly reklamy státních heren a pojišťoven, a připojil se k ostatním andělům z jiných dimenzí. Cítil štěstí z dokonalého splynutí všemocné duše.

Letěli přes stovky prostorů i časů věnovat dar Trolejovému Bohu. Celá říše rozkvetla květy Galaceónů a Pridónů.

olo

kapitola 5.

OFENZÍVY DEPRESÍVY

Princezna Víra Světlonůše se jen těžce vracela z tyrkysově oranžového světa nočních snů. Její ústa se nechtěla rozloučit s ústy bledého Anděla noci, ten však již docela zprůsvitněl, až zmizela i jeho pomerančová vůně a na Princeznu dopadla zvenčí syrová šeď depresívy Presidentova pocitu. Zamrzelo ji, že tato šeď se vkrádala stále častěji do hlubin státu P.

Ležela nyní na neviditelných poduškách uprostřed podkrovního pokoje a slzy zvolna kanuly dolů. Blázen mlčel, pohroužen v poloze lotosu na mechovém koberci. Prozařoval ty slzy tyrkysem svých očí a vléval do křišťálových pohárů.

Cítili se oba strašlivě osamělí v ta rána a chyběla jim hmotná přítomnost Presidentova, přestože tušili, že v nějaké ze svých dimenzí je zde s nimi stále přítomen. A bylo tomu skutečně tak. Zoufale se pokoušel rozviřovat svou těžkou depresívu přáním Princeznu rozveselit. Sil mu však ubývalo i kvůli neutuchajícím střelám Severního vojska, a do duší obyvatel státu se tak stále hlučněji vkrádala podzimní nostalgie.

Hlavní náměstí ve všech podlažích bývala v tom čase zaplněna lidmi, kteří čekali v dlouhých mnoho zástupných frontách před fontánami, z nichž vanulo měkké teplo, aby si ho nabrali trochu i na časy dlouhé syrovosti, surovosti a mrazů.

U jiných fontán se pomocí lapačů nalévaly do velkých kanystrů bylinné šťávy naděje, jedinou potravu zimních měsíců ve státě.

Čím víc se však klonil čas, tím méně vydávaly fontány jasu, až umrzly na dlouhou dobu dočista. Ve státě nastal zimní spánek, jenž trval až do chvíle než Trolejový Bůh opět rozžehl všechny Sluníky na Trolejovém nebi k životu.

olo

kapitola 6.

NEMOC PORCELÁNOVÝCH SNŮ

Již delší dobu panovala ve státě jakási citová porucha. Bylo to v době zimních mrazů, kdy obyvatelé po většinu času spali, oddávaje se snům, nikoli o realitě, ale o snění. Náhle však začaly do státní Debatérny docházet stížnosti občanů, že jejich sny se zdají být jakoby nakřáplé, a z těch prasklin vytéká jakási bahnitá slizovitá břečka, která postupně tuhne a krystalizuje do depresivních střepin strachu.

A tu Naslouchač ze st. Debatérny, Filosof a Lékař v jediné osobě se nechal spustit cévami st. činžovního domu dolů do jeho srdce. Zvolna prolétl na robotu Otakárkovi aortou, pečlivě sleduje na digicyklomatu cykly výměn jaderného paliva. Přátelsky pokynul parťákovi, který právě stiskl tlačítko zvukového signálu, aby zaznamenal do děrných štítků šest set milióntý tisící sedmi set osmý tep od vzniku státu. Jeho práce jej nesmírně bavila, takže si nechal odložit svou smrt o dalších pět let, což učinil za posledních dvacet let již čtyřikrát. Trolejový Bůh, anebo jak ho familiárně přezdívali TROLEJOVÝ BOB, byl však nakloněn lidem, pro něž práce byla vším, takže mu vyhověl.

Lékař se nyní zvolna ubíral kolem měděných stěn centrálního srdce, které se nad ním klenuly a uzavíraly ve tvaru dvou polokoulí.

Již čtvrtý den takto, píď po pídi, naslouchal u stěn, ze kterých se linula tichá a nikdy nekončící hymna země Pé, stále však nenacházel příčinu nemocných snů občanů země. Jen tu a tam se mu zazdála některá místa zvlhlá až zmokralá.

Obešel takto nekonečný kruh srdce, a po třiceti dnech unaven, došel si odpočinout k Fontáně citlivé Jasnosti, která stála uprostřed srdeční komory. Filosof s ní dlouze rozprávěl, a když skončil, usnul na její hladině, aby mohl být ještě hlouběji vnořen do srdce státu Pé.

Když se probudil, stálo již slunce vysoko na obloze a smývalo mu po měsíční úporné dřině únavu z tváře. Již dlouho nezavítal do těchto končin a nyní byl příjemně překvapen neposkvrněností krajiny, z níž Fontána čerpala jas a sílu k výživě centrálního srdce st. činžovního domu.

Krajina se v tomto místě zvolna svažovala a končila tam, kde začínal nekonečný Lotosový oceán Víry, z něhož si před léty přivedl President Princeznu, dceru velké Matky Citu.

Naslouchač kráčel lehce vzhůru od oceánu, nechávaje se opájet ve svém složitém mozku jednoduchostí příjemné atmosféry. Před ním se mihlo stádo ohnivých kontralop.

Sedmý den cesty, jež ho vedla dubovými, pomerančovými a borovými háji, došel na malou mýtinu. Uprostřed stála dřevěná výhybkářská budka, na jejímž štítě se kdysi dávno možná i leskl nápis „REKLAMACE“.

Naslouchač zaklepal. Nikdo se neozýval, vzal proto za kliku. Ve chvíli, kdy však dveře otevřel, do uší mu vlétlo tisíce decibelů, belů i docela nepatrných ů. Teprve když si je z tama vyklepal, spatřil starého Reklamáře, kterak nehybně sedí před televizní obrazovkou, sledujíc již čtyřicátý den hokejový zápas ze sousední říše, která tímto nesmyslně neproduktivním zabíjením času byla nechvalně známá po všech paralelních galaxiích.

Teprve nyní pochopil Lékař příčinu rozkřáplých snů obyvatel, povzdychl si a vytrhl kabel ze zásuvky. Obraz se urychleně vytratil, starý Reklamář však i nadále nehybně zíral na zšeřelou plochu televizoru, ničeho více nevnímaje. Televizní přenos byl totiž tak mocnou zbraní ponuré ideologie sousední říše, že tohoto ctnostného nebožáka, jemuž veškerá podlost byla cizí, tak mocnou dávkou svého jedu zahubil.

Naslouchač vymačkal několik čísel na svém telefonním přístroji a požádal Debatérnu o novou pracovní sílu na celoživotní úvazek. Potom z vestičky vytáhl sprej a postříkal jím nebožtíka. Ten se v minutě sesypal na prášek a zasypal tak ihned hnis, který celou dobu vytékal z obrazovky a vsakoval se do plsti centrálního srdce, a tím i do snů občanů, jež jím byly stále více zasviněny.

Porcelánové nádoby pozitivních vibrací se opět počaly plnit hřejivostí jasu.

olo

kapitola 7.

KONTRAREVOLUCE DUTOSTI A NADUTOSTI

Magnát Naduté dutosti a duté Nadutosti pozvedl prst. Prst, který členové strany Velkých Hlav (VHS) dychtivě sáli svými zraky a ten před nimi vykreslil křížem krážem horizontální a vertikální úsečky. Záhy se překlopil hlavou dolů, pokud by nějakou měl. Divoký řev jásotu a frenetické plácání dlaní zvedlo se ze sedadel zasedací síně strany doprovázené rytmickým cvakáním zubů.

Šílené křivky narcismu vylétly průchozími body a Tunely a rozlétly se po území státu. Vstupovaly do nevěřících a zpochybňovaly věřící. Psychotický anilín se táhl proti Lotosovému městu v mínus 286 etáži st. činžovního domu.

Naslouchač ze státní Debatérny, Filosof a Lékař měděného srdce v jedné a týž osobě byl defenestrován do Oceánu padlých emocí. Blázen se rozpustil v tyrkysové záři svých očí a plexisklová obloha nabyla jejich barvy.

Jen Princezna Víra Světlonůše snila svůj něžný sen o milování s blouznivým Andělem bledého průzračna, Presidentem státu P., jenž dychtivě sál rajský sirup její víry, opomenuv tak střežit bezpečnost země.

Armády severní perverze, vyzbrojeny kolaborantskými Magnáty a Kněžími z kazatelen třeštících pudů, vyzbrojeny lesklými a ostrými snítkami novinových lží, rychlopalnými spermiemi a výbušninami zn. AFFECT, tyto armády samolibé onanie táhly nyní na Lotosové město, aby ukřižovaly Princeznu Víru u vchodů do svých doupat a Velký magnát duté čelisti při té představě slintal rozkoší.

Lidé v panice mrtvěli v pohybech, snažili se rychle stáhnout kolem sebe všechny žaluzie lhostejnosti. Někteří se dokonce vytratili do průhledné neexistence a armáda zfanatizovaného podsvětí se dostala až k fiktivním zdem podkrovního zámku Princeznina. Ta však i nadále se oddávala, nic netuše, touze Presidenta vlétnout do stratosféry jejích citů.

Dutí reformisté, oportunisté, revizionisté, převratníci, odpadlíci, disidenti, kontrarevolucionáři, anarchisté, pravičáci, zrádci, levičáci, korupčníci, zkrachovalci, fašisti, pučisti, kolaboranti a všichni další přistavovali solarizované žebříky k oknům podkrovního pokoje a hierarchicky i egocentricky omezení, drali se vzhůru k životodárným bradavkám prsů Princezniným a nostalgické touze vyvtěleného Presidenta, ztělesněné v průzračné perutě blouznivého anděla.

A tu se to stalo. Trolejový Bob si ztropil žert ze všech Pozounů i Trubiců, dekorovaných největšími úsečkami samotným Magnátem Siřičitého mozku, neboť škodolibost byla nejvlastnějším atributem jeho božství, padni, komu padni.

Zahalil Princeznin sen elastickou vůní Lotosového mýdla a vojsku hrůzou zbělely červotočivé ambice. S takto vybělenými, vykleštěni od své černé podstaty, byly rázem smeteny asfaltově mlaskavou Řekou Okraje, jež vytékala klikatícím korytem z vnitrozemí do Porculánových oceánů, kde armády navždy zmizely ve ztracenu. Strana Velkých Hlav se tak začala bez jejich spojenectví zvolna dusit a její velké hlavy odpadaly jedna za druhou.

I nastala v zemi veliká radost. Občané si opět srolovali své žaluzie nedotknutelnosti pro jindy, pro případ kdyby náhodou najednou zase něco cosi. Ti, vytrativší se dříve do ztracena a neexistence, zprvu nesměle, avšak později jistěji, opět bytněli a všichni se vypravili nenuceně oslavovat Jaro spasení na náměstí Lotosového města. Chtěli jej oslavit silou svých nově nabytých radostných myšlenek.

Defenestrovaný Naslouchač ze st. Debatérny, Filosof a Lékař Centrálního měděného srdce v jedné osobě povstal ze své defenestrace, jíž dialekticky překlenul, k novým slyšením centrálního mozku státu, přičemž ve své vrozené skromnosti jen nerad se přiznával z medicínské funkce prvního stupně.

Zrůžovělý bledý Anděl touhy po Víře Princezně, President Pé, pak alespoň fiktivně ukojen, vnesl do jiskřivého chvění mysli občanů akumulovanou nervnost nové vitality.

Blázen Tyrkysového pohledu nadechnul se vůně z Fontány euforie a opět vykrystalizoval v neurčité poetično; a Princezna Víra Světlonůše pod lechtivou svorností obyvatel státu odlétla, jako oddaná bytost, načerpat novou sílu k novým státnickým úkolům až k samotnému Trolejovému Bobu.

olo

kapitola 8.

SLAVNOST PŘEŽITÍ

Panelová tvář nezvaného Hosta byla drsná a nezúčastněná, jako perfektní odlitek neproniknutelné nicoty. Blázen se zvolna snesl ze svého tyrkysového snění v Zahradách rozkoší, pohledem pohladil smetiště citů, jež míjel a z něhož lidé, kteří sem často přicházeli, občas nějaký z hromady vytáhli, poměřili na svém těle a odnášeli domů v naději jeho recyklace. Teď tu Blázen stojí rozechvělý, rukou přejíždí po tváři Hosta, kterýžto jest mlčenlivý a nehybný až k zákeřné záludnosti. Jeho panelová tvář zakrývá polovinu náměstí, na němž se již počali scházet první lidé k oslavě Jara znovuzrození i přežití. Postávají nyní rozpačitě a mlčky u plastiky Lotosu a vyčkávají, co se bude dál dít.

Blázen sám stojí nyní před tváří Hosta a jeho klidný hlas nyní jako vlny svlažuje neznámého. Ten však dál mlčky zabírá pro sebe náměstí a pohlazení Bláznovo bez odezvy klouže po panelové struktuře a vpíjí se do vínových dlažebních kostek, jimž zůstala tato barva z dávných časů, v nichž byly zbroceny obětní krví a vínem.

Princezna Víra zatím v tuto svatou chvíli mlčky upírá zrak na svou tvář do zrcadla v podkrovní palácové komnatě a opět zvolna začíná pociťovat přítomnost Presidentovu. Je to vlastně poprvé, kdy on nebude fyzicky zhmotněn v jejich splynutí s ideou státu při této každoroční slavnosti.

Naslouchač ze státní Debatérny, Filosof a Lékař Centrálního srdce v jedné osobě posílá poslední pokyny partě tvrdejch chlapů, kteří obsluhují seismograf citů, tam dole v Měděné komoře srdce, aby včas odpálili gejzír vroucího štěstí, čímž slavnost započne.

Blázen nadále ještě stojí zmaten před zatvrzelou hmotou nepozvaného Hosta, který se zde této noci zpřítomnil. Někteří občané se vyšplhali na plastiku Lotosu, aby uviděli Hosta z nadhledu. Eskadra robotů-vážek stojí mrtvě opodál, aby se úderem sedmé hodiny večerní vznesla k trolejové obloze. V jejich tělech byli již připraveni mladí milenci, kteří budou svou lásku sesílat hedvábnými padáčky dolů mezi ostatní občany. Ti ji pak budou zachytávat a přijímat do svých úst.

Vše je již těhotné očekáváním, neboť vše miluje svůj stát nade vše. Jen opoziční Strana Velkých Hlav, oslabená nedávnou porážkou se choulí až na dně podlosti a zbabělosti a hltavě saje výživu ze spodních odpadových vod v naději na příští možnou kontrarevoluci někde v čase budoucím.

Z rychlodráhy času se nyní ozval porcelánový zvuk gongu. Slavnost započala. Parta tvrdejch chlapů přiložila do spalovací komory poslední lopatu paliva a parťák zmáčkl zlatý čudl. V tu chvíli se radostně protrhla obloha Lotosového města v mínus 286 etáži st. činžovního domu a obrovský gejzír štěstí ji zbarvil všemi chutěmi duhových barev. Ozón se naplnil lechtivým chvěním a štěstí zaplavilo všechna srdce občanů i přes neutuchající nehybnost vetřelcoidního Hosta. To již vzlétla i eskadra robotů-vážek, plná chvějivé lásky mladých milenců a první padáčky rozkvetly oblohu.

Tu se však počalo dít cosi velmi podivného. Panelová tvář Hosta se náhle zachvěla. Tyrkysový pohled Bláznův na okamžik zemdlel úlekem.

Z Hostovy tváře začaly vystupovat horizontály a vertikály. Všichni ustrnuli a pozorovali, kterak tato podivná struktura roste a hranatí, kterak se v ní již počala uvolňovat lesklá kovově namodralá kola a oka, ty pak rovněž zhranatěla a za malou chvíli tu stál gigantický kvádr s geometrickými liniemi jedovatě namodralých okének.

Avšak ani to nebylo konečné. Na povrchu kvádru začal vyrůstat hustý prales tyčí, antén, tén, én, hromosvodů, svodů, drátů, rátů i radarů. Do duhového ozónu náměstí byla vystřelována dravá chapadla a rašily nové a nové kovové stožáry, háky a dráty.

Netrvalo ani chvíli a úžasem oněmělí občané státu byli zamřížovaní a pohlceni v neprostupné industriální síti. Ta se dále větvila a houstla jako síť pavouka Síťáka. Za další chvíli pak bylo odděleno dusivým strukturálním rastrem náměstí od šťastného nebe. Netvor začal otevírat ve své induraci podivné průniky, ze kterých se začal valit hustý čpavý dým, otravné kysličníky a všechny myslitelné dusíky, takže konce končetin nebylo možno dohlédnout.

Blázen se zalykal a pomalu poklesal v kolenou. V hlavě se mu rodily podivně otrávené vize. I ostatní obyvatelé shromáždění k oslavám Přežití, klesali omámení k vínové dlažbě a ta náhle v předtuše nové tragédie děsivě potemněla.

Zatím Princezna Víra Světlonůše v transcendentní konjunkci s duší Presidentovou, neměla ani ponětí o tom, co se děje za jejími okny, neboť svět vnitřní ne vždy je efektivně propojen se světem vně. Rty se jí horečnatě třásly v očekávání budoucího orgasmu, celá vyprahlá, ač duše její nořila se do vod Lotosového okeánu. Tak stalo se.

Ještě pohroužena v blaženosti vystoupala po nějaké chvíli na balkon a tu spatřila nepochopitelný prostor, který nepoznávala, jakoby hleděla na makrostrukturu agresivní rzi, která požírala veškeré vědomí. A Princezna ho začala zvolna ztrácet.

Duše Presidenta spatřila nyní konečně, co se stalo, i nakřáplá mohutnou bolestí obrátila se proto v modlitbách k Trolejovému Bobu.

I přihodilo se cosi. Střepiny duše v okamžiku, kdy se dotkly nepřátelské bytnosti, oslnivě vzplály. Host vydal ze sebe mohutný chropot a začal se podivuhodně vytrácet jako tající sníh. Sem tam ho ještě bylo možno zahlédnout v prostoru, až docela vymizel. Mrzutý sen se protrhl a na rychlodráze času došlo k podivuhodné přesmyčce. Sen byl z času důsledně vymazán.

Ozval se porcelánový zvuk gongu, jenž dal započít slavnosti, a zbytky noční úzkosti se vsákly do podzemní bažiny. Parta tvrdejch chlapů přiložila do spalovací komory poslední lopatu paliva a parťák zmáčkl zlatý knoflík. V tu chvíli se radostně protrhla obloha Lotosového města v mínus 286 etáži st. činžovního domu a obrovský gejzír štěstí ji zbarvil všemi chutěmi duhových barev. Princezna za malou chvíli splynula v šťastném orgasmu s ideou státu ozařovaná tyrkysovou melodií Bláznova pohledu. Slavnost byla šťastná.

olo

kapitola 9.

EPILOG

… Ta země… ta země… rodí bezbarvé květiny! Prý stouply vesmírné oceány, zpíval Blázen tyrkysového pohledu z věže. Lidé si rvali vlasy z hlavy i srdce z hrudi ven, na důkaz smutku. Čekali Spasitele a pohlédli do ironického úsměvu prázdnoty.

Z bezmoci vraždí své nejbližší, se zatrpklou láskou doprovázejí je k popravištím iluzí, a ti, co zůstali, odešli hodovat do pohřebních síní hmoty.

Plné márnice tlejících trosek v očekávání ničeho, naposled se páří, zmrazeni po houfech padají z okenních rámů, umírají opuštěni, třesouce malou chvíli ještě nožičkami. Vylíhnutí z kukly jako by nebyl porod, ale smrt.

Princezna naposledy požehnala se pod Trolejovým nebem a vyrazila pojistky Lotosového města, aby se navždy utopilo ve tmě nicoty, potom byla sežehnuta roboty-vážkami.

President, vida smrt prostoru i času, konečně pochopil jejich iluzivnost a spáchal druhou a definitivní sebevraždu.

Ostrovní stát P. byl překryt všemi Oceány písmen, slov, vět, souvětí, teplot i smýšlení. Severní vojsko marně pak zaměřovalo své cílomety, nenacházeje žádného cíle ke své expanzi. Bylo z toho natolik zmatené, že obrátilo své zbraně vůči sobě, a tak se stalo, že i Říše Stříbrolesklé tapety rovněž navždy zmizela ze všech svých dimenzí.

Nad vodami se vznášel těžký opar a Trolejové nebe se krčilo docela nízko nad hladinou Olejnatých a Sírových oceánů. Vládl těžký smog depresívy, smutek Trolejového Boha.

Ten však na smrt nemyslel, ani neuměl, vždyť byl nekonečně trvalý, jeho smutek měl punc věčnosti. Bob existoval stále dál, stejně jako předtím a všechny ty prostory i časy trvaly i nadále v něm. Kdyby nebyl právě bohem, mohl by tak v sobě potkávat Presidenta na jeho toulkách starým činžovním domem, vidět, jak se mazlí se všemi těmi Klaďáky, Optimály a Víromety, Inspiromety či Touhokoty, které sám Presidentovi vnuknul. Navštěvoval by Princeznu Víru Světlonůši tyrkysem Bláznových očí. Mohl by prolétat doupaty Kněží a Magnátů, věda o jejich marnosti. On to byl, kdo v duších obyvatel státu P. probouzel víru v Mesiáše, který nikdy nemohl skutečně přijít, neboť v Trolejovém nebi Mesiášů, synu božích, nikdy nebylo. Ti, pokud už přišli, přicházeli odjinud. Bob byl samojediný, a proto jeho dílo muselo v čase neustále umírat. Proto v něm musela být i všechna ta Propadliště tmy a Oceány zla. Byly nutné, aby čas mohl zajímavěji kráčet kupředu kolem dokola.

Bob dobře věděl, že dílo, které tvoří, nemůže nikdy s sebou přivést na věčnost. Jenže nemohl si pomoci, jeho vášeň tvořit nedovolovala jinak, neboť dílo musí být realizováno, ať je jakékoli a kdekoli. A tak bylo dílo uzavřeno mezi porodem a smrtí, bylo snem a sny jsou přece konečné i bez konce souběžně.

olo

konec 1. dílu