Próza : Epos - 2

Motto:

… Mohu se jen opakovat. Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít. Jen tělo umírá a pomíjí, neustále se plazí dík chemickým fermentům, které mu dávají informace; věčně je tvárné, věčně krystalizuje jen proto, aby zase roztálo v tekutý stav a znovu vykrystalizovalo v nových a rozmanitých formách, které mají jepičí život a zase roztávají v tekutou hmotu. Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až budu zase žít? To bych rád věděl… Rád bych to věděl…

Jack London: Tulák po hvězdách

„… Snil jsem o tom dni, kdy se lidé přestanou nenávidět, kdy přestanou válčit, jeden druhého zabíjet…“
„Kdy to bude?“ osmělil se zeptat Bob jenom proto, že diktátor ho nebral na vědomí.
„Až vyhrajeme a pokoříme si celý svět.“

Perč Zejtuncjan : Legenda dvacátého věku

… Viděl jsem člověka, který byl oblečen ve fraku, ale věděl jsem, že pod pečlivě nažehleným slavnostním oděvem má špinavé tělo. Tento člověk přišel k řece a měl se v ní umýt. Samozřejmě, že do ní nevstoupil oblečený. Svlékl se, oděv nechal na břehu, vstoupil do řeky, umyl se, a když pak byl čistý a suchý, zase si oblékl frak, upravil se a byl takový jako dříve, jenom navíc čistý…

Josef Zezulka: Bytí

Zvedne-li se prach, je v každém zrnku celá země. V jednom lvu jsou milióny lvů, v miliónech je jeden lev. Jsou jich tisíce, ale stačí znát jednoho. Pak zvedl svou hůl: Tohle je má hůl: Kde je jeden?

C'-ming
Otázka: Jak mohu uniknout z koloběhu života a smrti?
Odpověď: Kde jsi teď?

… Zhodnotit výsledky uplynulého období, zamyslit se nad příčinami úspěchů i potíží, vytýčit v plánu práce na příští kalendářní rok cesty další aktivity… Řekněme si však otevřeně a hlavně konkrétně, v čem tkví problémy a nedostatky…

Mladá Fronta 4.12 1979

olo

kapitola 1.

ŘEKA OKRAJE

Varianta A)
Ta země byla nesmírně krásná; bez vředů, stožárů a propadlišť. Byla krásná, protože si to neuvědomovala a nebylo nikoho, kdo by jí to sdělil.

Varianta B)
Ta země mohla být krásná, jako obraz bez užitku, bez poznání pocitů, bez jejich pochopení. Mohla být krásná jen tak, jako něco navíc. Neměla by slovník, žila by, dýchala; sama o sobě, sama pro sebe; žádné nucení k tlumočení, symbolům, alegoriím, metaforám. Nepoškozena přitesáváním tváře do podoby užitku. Krásná jako jogurt s marmeládou v lahvi na okurky … nežít v ní ovšem lidé, neslavní pokračovatelé a dědici hmyzího vývoje.

Varianta C)
Nad zpustošenou zemí, v čase, kdy dostředivost bolestivě se lámala v odstředivosti, vycházelo slunce. Ledovce dokonaly na 20° rovnoběžky svou pouť a opět tiše ztuhly. Antarktida odhalila své tak dlouho skrývané půvaby. Mrtvá civilizace civěla na planetu dvanácti tisíciletou slepotou a nabízela toliko města zničená jadernými výbuchy. A přeci. Život tu byl. Ze země se s námahou vysoukal tvor Škvor.

…

A potom se v ní objevili znovu lidé a já zaslechl její volání hluboko v sobě. Tak hluboko, kde jsem již nebyl ani sám sebou, ale Něčím; kde jsem již nebyl JÁ nýbrž MY. Někteří vědí, že komunikace neleží tam na povrchu křižovatek řečí, ale zcela jinde, o milióny mikročasů a mikroprostorů hlouběji. A že to je to místo, kde se navzájem společně dotýkáme, a kam pro ustavičný pohyb nemůžeme proniknout, pro pohyb daný naším existováním.

Až někde odsud se ke mně po spirále pocitů dostal signál, který mě volal do Země jasných a definovatelných barev, na rozdíl od nebarev měst a exhalátů civilizace a jejich inkubátorů, jež prosytily stříbřitou atmosféru; na rozdíl od země čistých citů, na rozdíl od pocitů existenciálních, od pocitů komplikovaných, jako bludiště souřadnic na zemském povrchu. Odsud mě volala láska, tak odlišná od lásky erotické či kořistnické. Láska bez utrpení, které je zde nutno pro propadnutí či vzestoupení do hloubek. Utrpení v oné zemi nemělo místa, byl zde jen stav čistoty a prostoty; prostoty, která byla pravdivou. Neexistovalo řeči, nebyla potřeba lží, nebylo důvodu nikoho pomocí ní spoutávat, před nikým omlouvat myšlenky ze strachu z myšlenek.

…

A tak jednoho dne sečetl, odečetl, znásobil, odmocnil, umocnil, vydělil, zevidoval, utřídil, sestavil a upravil jsem zdejší svůj životní výkaz a v naprosté samotě, doprovázen jen posledními tóny hudby, neboť myšlence je hudba blízko a ještě blíže myšlence oné země, vydal jsem se na cestu z povrchu dovnitř, zpět do světa, z něhož jsme přišli po svém zrození, a který nám ožívá jen v halucinogenních nocích.

…

Člověk kráčel nejprve krajinou urbanizovanou městy ukončeného času. Nacházel zde děje ve stavu uštknutí; a jak kráčel dál do vnitrozemí, počaly se mu odvíjet zpětným chodem, až vymizely docela v bodech porodů. Teprve nyní chápal jejich kontinuitu a bylo mu mnohdy smutno, a bylo to dost často v spatřování toho, co při pobytu na zemi neviděl či vidět nedokázal. Všechny chyby jeho počínání byly zde vyznačeny tak jasně, všechny jeho stopy uhýbající ze stop předznačených, tvořily složité křižovatky a bludiště. Neboť všechno jeho dřívější počínání bylo zde zhmotněno; mohl se přiblížit k tomu osudu, ustrnulém v čase a prohlédnout si jej zblízka.

Mohl nyní vidět všechny své pohyby a myšlenky, oproštěné od barev emocí a chápat, že ten či onen pohyb, ta či ona myšlenka, měly být voleny jinak a jinudy. To všechno nyní člověk viděl a trpěl. Ale rovněž pochopil, že jeho nesvoboda vyrůstala právě z nepředvídatelné improvizace, jež mu naháněla v jistých chvílích strach a vytvářela jeho život chaotickým a nejednotným, bez celistvosti vnitřního řádu. Byla to zhoubná improvizace, kterou se opotřeboval a ztratil, neboť nenacházel smysl. Sešel v cestě a zemřel, aby mohl začít znovu a odjinud na cestě nové.

Viděl tváře známé i neznámé, tváře, jež po cestě zpět stále mládly. Viděl prostory, které se stále více rozšiřovaly, než si uvědomil, že se vlastně zmenšuje on sám. Prošel všemi krajinami svého bytí a ty postupně ztrácely na předmětovosti. Obklopoval ho stále prudší jas, až byl náhle uchopen neznámou silou; letěl zúženým prostorem, letěl TUNELEM.

Přivíral oči, ale intenzita jasu nepolevovala. Náhle pocítil příjemnou rozkoš. Obklopovalo jej něco hebkého, příjemně hřejivého, šimralo ho to v duši, plících i střevech. Přestal si uvědomovat své tělo a pohltila jej sladká malátnost. Prostor kolem něj se zdál být nesmírně rozlehlý, a přitom jakoby ani nebyl. Vzpomněl si, že něco takového vnímal kdysi strašně dávno ve chvílích usínání. Potom se propadl do vláčné tmy.

…

Když se probral, měl před sebou cosi jemného. Ta krásná lechtivost ho neopouštěla. Uvědomil si, že se cítí šťastný, přestože to bylo zcela jiné štěstí, než jaké znával. Bylo to štěstí bez jakékoli potřeby, jakýchkoli cílů, jakéhokoli sdělování; štěstí, o jakém dříve ani netušil, že může existovat. Nešlo jen o chvilkový pocit, byl to jasný a trvalý stav.

Otevřel oči úplně a spatřil nedozírnou modř. Modř nikterak se vnucující, modř naprosto čirou, nerozčtvrcenou a nepřirovnatelnou. Vstal. Uvědomil si, že je to modř oblohy, a přesto ještě nikdy takto oblohu nevnímal. Stál na mořském břehu a před ním se do nedozírna vlnil smaragdový oceán.

Chvíli se pokoušel zalovit ve vzpomínkách, ale vše, co zbylo, jevilo se mu náhle mlhavé a zředěné. Zapomněl i na to, proč vlastně stojí u tohoto oceánu. Zapomněl i svou totožnost a poslání. „Asi se mi něco zdálo,“ pomyslil si, „jakejsi blbej sen.“

Cítil se nyní nesmírně volný a lehký. Udělal několik kroků a zůstal v údivu stát na místě, kam přilétala každá sedmá vlna.

Nabral do dlaní hrst písku a zvedl ji proti slunci, a vzduch nevtíravě voněl po mandarinkách. Písek se zvolna sypal k zemi, rozviřován sotva znatelným vánkem. Člověk zhluboka vdechoval voňavý ozón. I oceán měl svou vůni, snad trochu podobnou mleté albánské kávě a člověk stál v němém úžasu nad nedotknutelností tohoto místa. Dětskýma očima nasával nekonečnost krásy a ta neměnnost jej uchvacovala nad všechny ostatní děje.

Jeho zrak nyní upoutaly mělké prohlubně v písku. Přistoupil blíž a uvědomil si, že jsou to lidské stopy. Mířily k němu. Zvedl chodidlo, skutečně, poslední končila pod ním. Vydal se po nich nazpátek. Vedly k oceánu, a když došel k poslední, sedmá vlna mu zalila chodidla. Stopy mizely pod vodou.

Stál a zamyšleně pozoroval vodní hladinu. Tam pod ní se tedy skrýval jeho noční sen. Pozvedl zrak a pohlédl na horizont směrem od oceánu. Uviděl barevné háje táhnoucí se hluboko do vnitrozemí. Vypravil se tím směrem.

Neměl ponětí, jak dlouho již jde. Nepociťoval únavu ani hlad či žízeň. Dokonce přestal chápat i pojem času jako takový. Čas se rozplynul a on netoužil po cíli své cesty. Bylo mu dobře zrovna tak zde jako tam. Bylo mu stejně dobře v chůzi, vsedě i vleže.

Obklopovaly jej stromy všech možných tvarů, barev a vůní. Jejich větve byly obsypány nejroztodivnějšími voňavými plody. Zdálo se mu, jakoby z nich vystupovala nějaká neznámá magická melodie. Vše bylo pro něj tak nové a neotřelé. Ta melodie jej uchvacovala stále silněji, ale přinášela i neurčité vzpomínky na noční sen. Chvílemi bral do rukou stonky trávy a nechával rozplynout je na jazyku. Byl už daleko od oceánu a melodie stromů sílila, mohutněla, slévala se. V jednu chvíli se pozorněji zaposlouchal. Před očima mu kmitla představa a za chvíli jimi ožil jako mávnutím proutku celý les. Les byl obydlen.

A potom ho tam uviděl stát.

 „Už tě čekám,“ ozval se jeho sametový hlas.

Člověk na chvíli zrozpačitěl.

„Vy mě znáte?“

Stařec se usmál a pohlédl člověku do očí, a ten náhle poznal, že hudba, kterou celou cestu slyšel, vytéká se starcových očí.

„Znám,“ pravil.

„Kdo jsi? Bůh?“ otázal se člověk udiveně.

„Ó, nikoliv, jsem Most, Převozník,“ pravil klidně a uplivl si.

„Převozník? Odkud a kam?“

„Převážím mezi skutečností a imaginací, převážím z míst, která jsi prožil, do míst, po kterých jsi toužil. Jsem převozníkem mezi světy.“

Stařec mu pokynul a člověk se vydal za ním. Kráčel vznešeně a vzpřímen. Za malou chvíli stáli u temné řeky, která snad ani řekou nebyla. Její zápach byl nesnesitelný.

„Toto,“ a stařec ukázal prstem, „to je Řeka okraje. Zde se slévá veškerá nečistota paralelních vesmírů. Je to prostor Zla, prostor Hniloby, prostor Tuposti. Je to jediný prostor, který skutečně dělí. To je Stoka.

Odněkud se na hladinu vyloupla loďka. Stařec nastoupil a za ním i člověk.

Stál s Převozníkem v kocábce a Most sledoval na obrazovce ovládacího panelu impulsy v podobě proudících siločar. Byly to kmity emocí, které mu prozrazovaly, co s čím je v souladu a co čemu brání; který poutník a kam má být dopraven přes nedohlednou řeku, připomínající spíše bažinu, z níž vystupovaly těžké a jedovaté výpary zplodin. Řeka se téměř nepohybovala, jen líně mlaskala bahnitými vlnami. Co chvíli bylo možno spatřit v husté černé břečce množství podivných předmětů, nápisů, tabulek, štítů, štítků, rour, trubic, trubiček, krabiček, malých i velkých drátů, drátků, nití, karosérií, těl i jejich končetin a okončetin, kostí, aby to vše bylo v příští chvíli opět s mlasknutím pohřbeno a odkryly se věci jiné, jinde.

Člověku se nyní zazdálo, že spatřil v bahnité břečce tvář. Byla bledá a nervózní. Snad jen přelud si zahrál s jeho fantazií a vzápětí zmizel v řece. Most uchopil dlouhé bidlo a zabodl jej do bahna. V radaru Komunikace to cinklo. Tyč zůstala nehybně stát a teprve po chvíli se počala vynořovat nad hladinu, až vystoupala úplně celá. Na jejím konci bylo možno spatřit napíchnuté zbytky těla.

…

„Do trubice,“ uplivl si Most do stoky. Naklonil jsem se, abych lépe viděl. Loďka se líně naklonila k mému okraji. Most nyní svou holí přitáhl opět jedno tělo blíž a mně se zazdálo silně povědomé. Teď bahno steklo z tváře a já zděšeně uskočil. Díval jsem se sám na sebe.

Stařec se ironicky zasmál a skrz děravé zuby vyflusl slinu. „Tahle stoka nevydává lacino své zajatce,“ pravil, „ponechme jí tedy, co její jest.“ V tu chvíli bahno opět slastně mlasklo a tělo zmizelo tak náhle, jako se objevilo. Převozník odložil tyč, na jejímž konci byl malý radárek Svíťálek.

„Jak je to možné?“ vysoukal jsem omráčeně ze sebe. „Jak je možné být současně tam i zde, mrtev i živ?“

„Copak jsi nepochopil, že to byl jen tvůj noční sen?“ uchechtl se Převozník. „Cožpak jsi ve snu bez těla? Cožpak se jej ve snu nedotýkáš? Cožpak není pro tebe ve snu tvé tělo tak hmotné a konkrétní? Cožpak víš, zda za malou chvíli i tohle nebude jen tvůj noční sen? Cožpak po probuzení z tohoto snu, nebudeš mít opět své tělo?“ Zaplavil mě Most vlnou palčivých otázko-odpovědí a uplivl si.

Snažil jsem si vzpomenout na svůj minulý sen. Vybavily se mi však jen nějaké gumy, plech, zavařeniny, smutní psi a veselé vdovy, kandelábr, svítiplyn, igelitové sáčky, zemní plyn a mucholapky.

„Ale vysvětlete mi, milý Moste,“ přešel jsem k familiárnějšímu tónu, „vysvětlete mi, prosím, jak je možné, že jsem se střetl s mrtvolou svého snu, řekl bych ve formě tak neabstraktní, nesnové, přímo hmatatelně fyzické, a tedy nanejvýš reálné, když přeci, jak známo z obecné psychologie, noční fikce vůči skutečnosti čili existenci hmotného bytí, nestojí v časoprostoru shodně na stejné úrovni, nýbrž jak bych to jen řekl, vzájemně se prostupují, prolínají, avšak nedotýkají se přímo?“

„Ony se, můj milý, dotýkají, avšak v jiném smyslu, než si myslíš. Jednou to snad pochopíš lépe, můj hochu.“ A Most si uplivl. „Tím, že byl ukončen cyklus střídání, nebylo již třeba tvého starého snu a s ním ani jeho fiktivně hmotného těla, tudíž bylo nahrazeno novým tělem nového snu. Mimo to si uvědom, můj zlatý hošku, že se nyní nacházíš v jistém stavu charakterizovaném snad nejlépe pojmem ‚Anti‘, tudíž hodnoty fikce a tzv. reality je nutno chápat z opačného pólu…no… a naopak.“ Pravil Most a další slina plavně sklouzla po masařkovitě lesklé vlnce.

„Ale co moje současné tělo, kam vlastně náleží?“ Pravil jsem již dočista zmatený. „Vždyť mám stejné ruce, nohy mi stejně kráčejí, vlasy se lepí do očí a jazyk na patro a vestu?“

Převozník mi vážně a mlčky naslouchal, přičemž otáčel knoflíky monitoru na ovládacím panelu kocábky. První knoflík vykresloval vertikální čáry, druhý pak horizontální a při zručném ovládání, a Most skutečně zručným byl, vytvářely se tak podivuhodně složité obrazce sloužící k navigaci. Potom pleskl dlaní na obrazovku a čáry opět zmizely.

„Hm… minulé tělo…současné tělo…budoucí tělo“, pobrukoval si do rytmu vln v nejrůznějších melodiích a tóninách. „Tvoje tělo,“ pravil pak, „to je něco jako ty obrazce... je ... není… stoka je… není…já jsem… nejsem…vše je… není. Tvé tělo je jako skořápka vejcete. Kocábka skořápka… jako cibule. Proč, do trubice, nevidíš jednotu protikladů, proč vidíš jen to či to, tohle tělo či támhleto tělo? Proč nevidíš, co vlastně za tím vším stojí, tu děsivou konspiraci? Další slina předhonila předcházející, která ještě klouzala plavně po hladině. Teď se s porcelánovým křápnutím srazily a já, jestli jsem před tím rozuměl alespoň trochu, byl jsem nyní zmaten totálně. Most měl skutečně nevšední dar objasňovat.

Zřejmě si povšiml mých rostoucích rozpaků a pravil: „Abys už konečně pochopil, tvoje tvář je tvou vlastní projekcí a tvoříš ji tím, jaký jsi ve svém nitru. Jednou až se změníš, budeš jiný, a tak bude jiná i tvá tvář. Ta předchozí potom bude plout touto zapáchající vesmírnou stokou prošlého času. Hle jsou to jen fikce, obyčejné fikce, stejně jako jsou fikce obrazy akademických umělců Konvičky, Bártla či Němce.

…

Mezitím se na horizontě objevila pomerančová zář, která se podivně vyjímala nad řekou Okraje. Jakoby spolu vůbec nekorespondovaly a mne napadlo, zda tomu tak není se vším, co se děje na téhle řece. Jakoby zde nic s ničím nesouviselo, a přitom nějak jaksi ano.

S narůstající září sílila i vůně.

„Á hele, už tam budem,“ uplivl si Most. Chtěl jsem se zeptat kde, ale pohlédl na mě tak, že jsem se už na nic neptal a pochopil to raději sám.

Převozník se přisáknul melodií svého pohledu ke břehu a loďka, jím přitažená, přistála.

Most se na mě ještě usmál a než si opět odplivl, tiše a něžně ke mně pravil: „Nebuď překvapenej, co budeš teď žít, neboť to bude přesně to, co jsi sám sobě připravil, a co bys tedy nikdy nečekal. Zpět do krajiny Oceánu můžeš dojít jen s mou pomocí, takže se zase brzy uvidíme.“ Mrkl na mě a podal mi ruku. Její dotyk mi asocioval vínem změklou cigaretu.

„Jó, a abych nezapomněl, jmenuješ se teď An.“

Kývl jsem, jako že rozumím. Než jsem však vystoupil, nedalo mi to a zeptal jsem se Mosta na to, co mi vrtalo v hlavě celou dobu nejvíc, proč pořád plive do těch vln.

Most se usmál. „Je moc dobře, že ses zeptal právě na to. Je vidět, že jsi připraven. Je to totiž veliký symbol a metafora Veškerenstva. Přemýšlej o tom od začátku do konce a pozor, taky ještě zpátky.“

Viděl jsem ještě, jak se vzdaluje po mastné hladině řeky Okraje, až zmizel dočista do špinava. Jen tam někde na horizontu stoupala nad mraky píseň jeho pohledu. Melodie však byla nyní jiná…zněla pozpátku, od konce k počátku, snad že jsem ji nyní slyšel z druhé strany břehu, či snad z důvodů snové kauzality? Teprve nyní jsem pochopil, že to byla píseň mého minulého hmotného snu, zatímco z druhé strany, ve snu, jevila se jako sen skryté touhy po snu příštím.

Byl jsem tedy tady. Moje smrt i porod současně se skrze Převozníka vydařily a já zcela oproštěn již jakéhokoli porozumění a chápání, vydal jsem se tedy opět vpřed.

…

An vystoupil po dřevěných schůdcích na kamenné molo. Dole v přístavu vykládali dělníci obrovské bedny ze zaoceánského parníku. Několik opilých námořníků hulákalo z nejbližší krčmy cosi podobného jedné námořnické písni, která vyprávěla o podivném starci v kutně. Ten se vždy zjevoval na palubách lodí, jež šly v příštích okamžicích ke dnu.

Na parkovišti stálo několik bouráků, ne nepodobných rakvím a v budce pro hlídače byl přišroubován starý Kerouac. Mastný fous mu přetékal někam dolů k místu, kde Lilith Greenová prodávala hot-dogs. Kerouac se vlastně jmenoval Ken Bridges a patřil ke staré kastě ostřílených mořských vlků. V jisté námořní bitvě přišel o obě nohy a tedy i k metálu. Nyní tedy seděl v budce na parkovišti a na čepici se mu leskl zlatý štítek se zdobným nápisem ‘PARKOVNÍK‘.

An kráčel po rozpukaném betonu, vzduch v odpolední výhni nesnesitelně páchl benzínem a slunce mu házelo oslnivé prasátka z vyleštěných karosérií přímo do očí. Na hlavní třídu se dostal pár kroků kolmo od přístavu, kolem Paláce milicí. Zde vstoupil do nejbližší krčmy, nad jejímž vchodem ho vítala smaltovaná cedule U rudého námořníčka.

…

Zprvu byl nemírně překvapen hosty, kteří zde seděli zabořeni v koženkových otáčivých křeslech, ne nepodobných zubařským environmentálním trůnům, což ovšem An nemohl vědět. Lidé si navzájem tiše bzučeli do svých trychtýřů, na nichž měli muži uvázané úzké černé kravaty, a ženy je měly bohatě ověšeny svými šperky.

Po důkladnější analýze návštěvníků bylo možno definovat čtyři hlavní skupiny lidí a několik odvozených podskupin, jež si ovšem neustále vyměňovaly své společenské role. Byly zde Naslouchači pánského pohlaví, Naslouchači dámského pohlaví, Špitači pánského pohlaví a Špitači dámského pohlaví. Několik hermafroditů v číšnických stejnokrojích mezi nimi bravurně vibrovalo prostorem.

Mezi Naslouchači a Špitači bylo možno zahlédnout dokonce několik trychtýřů předválečných zrodů. Tyto nuance by však zaregistroval jen člověk, který zde dlouhá léta žil, a který se vyznal v politické situaci několika posledních let, nikoli však An.

Přisedl si opatrně k jedné z dvojic. Byli to již od pouhého pohledu milenci. S teplou něhou se dotýkali svých trychtýřů. Muž něco rytmicky vyklovával do ženina trychtýře a ta zasněně naslouchala vzdouvající se kohoutí vibraci. Po chvíli si své trychtýře vyměnili a nyní klovala zase ona. Ani jeden z nich mu nevěnoval sebemenší pozornost.

Jemný závan vzduchu přiměl Ana stočit zrak vzhůru. Nad hlavou mu právě přelétal číšník, a když spatřil nového hosta, prudce zabrzdil a elegantní piruetou se snesl před něj. Z kapsy se mu přitom vysypaly drobné. Veselí však nevzbudila v Anovi ani tak tato drobná epizoda, nýbrž číšníkova supí hlava, na temeni notně olysalá. Hermafrodit decentně přehlédl Anův potlačovaný smích a v zobáku mu podával jídelní lístek. An do něj nahlédl. Názvy jídel byly abecedně seřazeny. Zvolna v něm zabruslil pohledem a mimoděk zabrzdil u písmene K. Nabízela se zde řada minutek, vzývavě se před ním nakrucujících. Chvíli přemýšlel, zda zvolit mezi smaženým kontryhelem s noční oblohou či dušeným krajníkem, jelikož však měl stále větší hlad, přiklonil se nakonec ke kurosauří pečínce. Sotva si vybral, už tu byl opět supí hermafrodit s kotlíkem zavěšeným na dlouhém krku a v něm plovala kýžená kýta ve vlastní ještě teplé krvi.

Muž se ženou si nepřestávali líbat své trychtýře. An s chutí dojedl a při odchodu odevzdal v šatně prázdný kotlík stařičké šlachovité šatnářce. Muž ji zmizel někde na moři už před dvaceti lety a od té doby žila Dora sama v bláhové naději, že se jednoho dne opět šťastně shledají. Výměnou za kotlík dostal od Dory 5 NM (pozn. 1 numisim = 58,332 hal).

Příjemně naladěn, vydal se nazdařbůh ulicemi přístavního města. Právě ve chvíli, kdy však zahýbal na třídu Pasáků, byl sražen projíždějící limuzínou primátora města. Ještě téhož dne zemřel v nemocnici na následky těžkého zranění, aniž by kdo zjistil jeho totožnost.

…

Opět stál na břehu Oceánu a jeho stopy vedly směrem od moře. Stál a zamyšleně pozoroval neklidnou hladinu. Zdálo se mu, že ukrývá tajemství jeho nočního snu. Jaký sen to však byl, to zapomněl, v hlavě uvízlo jen několik mlhavých pocitů, které nedokázal dešifrovat. Zaslechl píseň, jejíž melodie se mu zdála důvěrně známá. Vydal se po jejích tónech do vnitrozemí.

olo

kapitola 2.

INSPIROMET 1

Chroust přistoupil na křižovatce k jednomu z Inspirometů a zmáčkl knoflík. Tentokrát k novému dni vypadla tato báseň:

BÍLÁ ZÓNA

Jsi mojí cestou a já tvým poutníkem
Hledám tě všude v střepinách měst
V mý hlavě zůstalo tak málo z poezie
Slova stala se milníkem
Na chvíli na nich můžu pozdržet

Dnes již vím, že budeš pro mne vždy jen částí
I když budeš nahá
I když budeš plná touhy
nenávratně se darovat
Protože neumíme a nemůžeme
Ty:vše dát
Já: pochopit tvou nekonečnost
To bílé území mezi náma
Se navždy stane prostorem
dobyvačných snů>

Kdyby to nebylo, mohli bychom se milovat
Bez vášní i nenávistí
Bez nadsázky a bez bolesti
Víc podobni zažloutlému listí u nemocniční zdi
Či betonovým koulím ve městě bez parků

Objímám kmeny mohutných javorů
Jsou tak podobny něčím nám
Přestože tak osaměle vzhlíží
Líbají se kořeny, vidět nemohu až kam

Jsme cestou i jejími poutníky
Jsme tím, co zdaleka nemůžeme pochopit
Jsme víc spíše básníky,
Co vše vytuší jen, i víc než znaj.

olo

kapitola 3.

NEPODOBNÝ DVOJNÍK

Chroust ho našel v ústavní zahradě. Teď se zatajeným dechem na útržku papíru četl toto:

…

„Hm, co to má bejt za volovinu?“ pomyslel si Chroust a zmačkal a odhodil papírek do koše.

…

Na okno dopadlo něco těžkého, jako když helioptéře dojde hélium. Chroust otevřel rozdrnčelou okenici a pohlédl na římsu. Ta mu ihned ochotně ukázala svou kořist. Chroust spatřil chrousta. Chroust na okamžik zrozpačitěl a zamyšleně střídal pohled na sebe Chrousta v zrcadle a chrousta na římse. Ten jen překvapeně zachroustal. Bylo na první pohled patrné, jak se ti dva navzájem povahově liší, zvláště co do vzhledu.

Brouk na okně, chtěje zakamuflovat trapnou epizodu, předstíral, jak umírá. Zato Chroust u okna, působící již delší dobu ve vitalistickém sdružení Vitásek, neskrýval své znechucení a z chroustova charakteru se mu zvedal žaludek. Nakonec si však jen povzdechnul: „Inu i já byl kdysi takový, jsi ještě mlád a nevyzrálý, “zavřel okenici a následně i oči. To se mu již celý svět rozplýval v nočním nekonečnu.

olo

kapitola 4.

PSYCHIATR

Na okno zaťukal Jolan, co mu všichni říkali Nohan, protože stále páchl samohonkou. V poslední době zastával funkci vlajkonoše spolku SOC-KISS-MUS, a proto i teď deklamoval stranické citáty Mr. Spunta. Kupříkladu tento:

Samohonka takto prováděl, či spíše se domníval, že provádí, názornou sen-bučkistickou kissmetizaci.

Vtom se nečekaně objevila obstrukce a on se rozplakal, cítíce se tak osamělý na špičce pomyslné hierarchické pyramidy, z níž nevěděl jak slézt dolů. V slzách, jež ho zaplavily, uviděl, jak se k Chroustovu lůžku nenápadně plíží MUDr. Drvolta, a s žiletkou v ruce tiše si prozpěvuje vražedný.

olo

MUDr. Drvolta se sklonil nad inhibovaným Chroustem, několikrát mu nad hlavou zasvištěl žiletkou na prázdno a šmikl. Zbytečně. Chroust se ihned zase scelil a navíc se již docela probral. Doktor tak nebyl ušetřen trapného okamžiku. Se slovy: „Vari, vari od našich Carlo-vari!“ se jej jal Chroust přátelsky utěšovat, když si psychiatr chtěl z ostudy utržený kabát přišít vlastní sebevraždou.

„Hej kapacito, kápo citu, kopu si tu, jak jen chci to!“ zvolal na Drvotu přes okno rozjařený Samohonka Nohejl. MUDr. se vypařil, jakoby se rozplynul a do vody hodil.

olo

kapitola 5.

JAMAICA

Vrchní sestra Jamaica seděla melancholicky nad zpola vypitou štamprlí své oblíbené značky rumu Jamaica a nad neméně oblíbenými básněmi barda české literatury JPK. Do uší se jí vloudila zbloudilá vibrace Bachovy Loutnové svity E moll, a tak jí vše splývalo do vzácné chvíle jednoty těla i ducha, včetně modravého dýmu zmírající cigarety. Jamaičiny kadeře se vnořily do vln bublající básně:

olo

Jamaica jen smutně povzdechla a cudně sklopila zrak k rozepnuté halence. Někdo zaklepal na dveře.

„Dál!“ špitla tichounce, “ je přece votevříno.“

Do místnosti vběhl vztekem doutnající MUDr. Drvolta.

„Ten Chroust mě přivede snad do blázince!!“ zařval.

„Ale pane doktore, jakoby jste v něm už nebyl?“ podivila se vrchní sestra a kopla do sebe zbytek štamprle.

„Vidíte, sestřinko, na to jsem dočista zapomněl. Člověk porád lítá jako blázen … A cože to tady vlastně děláte? Sama … samojedinká … moje sestřinka … malinká … pusinka … pr…“

Další rýmy psychiatra radši jaksi ne a ne napadnout, neboť zrak mu laškovně sklouzl k rozepnuté sestřině blůzičce, a pak ještě níž a ještě níž,… až ke knize vydané nakladatelstvím Magický nočník, a ihned rozebrané knihovnami i cenzurními úřady, čímž se stala bezcelerem, ba přímo bezkedlubnou roku.

„Hm… JPK…JPK…,“ zabručel si psychiatr pod vousy, pokud by ovšem nějaké měl.

„Jakoby mi to jméno něco říkalo!“

„To je ten, co dostal nobelovku za literaturu,“ vzrušeně zašeptala Jamaica. “Za Epos o státu Pé,“ špitla a zasnila se.

„Ááááááááá, už víííííím,“ zvolal vítězoslavně doktor. „Toho jsem taky léčil. Trpěl akutním mesianismem!“ ^[1]

olo

kapitola 6.

VIBRACE JAMAIČINA POKOJE

Jamaica prošla úzkou chodbou oddělující Ústav od okolních oceánů depresívy a vešla do svého pokojíčku. Jeho stěny byly pokryty plastickou fototapetou bílých obláčků. Podle intenzity osvětlení se pak obloha na tapetě smrákala nebo naopak rozednívala. Na podlaze byl rozprostřen plastický koberec ve formě anglického trávníku firmy Kralupy n/Vlt. a spol.

Ulehla na vyhřívanou pohovku a otevřela knihu Reinkarnace na place a zasněně četla:

Pod okny slévaly se hvězdy s vlnami ve stříbromodrém lesku hladiny. Jakoby to Jamaice něco připomnělo: „Naše pracoviště je ostrovem bláznů, kteří propadli tak hluboko do nitra, že se v něm utopili.“

Tato podivná myšlenka se jí vkrádala do hlavy a ne a ne se rozplynout. A pak někde zdáli uslyšela ve své mysli tato slova:

„Byl jednou jeden člověk, který chtěl vytvořit dokonalý stát ve své duši a oživit jej dokonalými idejemi. Jenže sám, vládce této říše, nedokázal odejít se světa třpytné pomíjivosti, a tak zůstával ve svém vnitřním světě přítomen jen fiktivně; a já… já byla tou, která vnášela světlo do jeho bloudění. Já byla jeho idea – Princezna, která mu dodávala víru v onu cestu. Byla jsem tou, kterou měl stále při sobě, a přesto ten blázen, jak slepec, hledal někde až za hranicí snů, v ostrém světle hmoty. A i proto snad najít nedokázal. Byla jsem s ním neustále, byla jsem součástí jeho duše, majákem křižovatek a jeho vnitřním světlem. Ale teď? … Vždyť jsem už někým zcela jiným. Jsem vrchní ošetřující sestra tohoto Ústavu, kolegyně MUDr. Drvolty. Ale tam za bariérou zdí a několika prostorů žije ta zvláštní bytost, která mi i na dálku vnukává tolik podivných zneklidňujících myšlenek. Jakoby se odehrávaly v někom jiném, jakoby se má duše rozdvojila a žila dvěma životy. A co z nich je sen, Jamaica nebo Princezna, President nebo Chroust? Co z nich je skutečné, nebo snad není snů? To jen my se vtělujeme do nejrůznějších realit? A já, probudit se ze snu, který není sen, můžu zde i tam? A co když budu probuzena tam i zde současně? Nebudu pak podobna tomu, o kom všichni sní i ví, a přesto jej neznají? Nebudu pak podobna více cestě než poutnici?“…

„Ach můj milý, kdy se opět setkáme? Teď já jsem skutečná a v tobě hledám Světlonoše svého srdce. Ani nevíš, jak jsem tě vždy milovala. Míjíme se na cestách svými životy, jako se na své pouti vesmírem míjí paprsek zmírající hvězdy s paprskem hvězdy právě se zrodivší. Naše láska žije astrálním životem a jedině v něm spojuje se opět v jedno tělo a jednu mysl…“

Příliv nepokojných myšlenek naplňoval Jamaičin pokojík nafialovělým přísvitem, kolébajícím její tělo ze strany na stranu ve svých pavučinových vlnkách.

Vtom vběhl do pokoje do běla rozežhavený psychiatr a než se zalkl přílivovou vlnou Jamaičiny kontemplace, hystericky zařval:

„Von nechce umřít, von je asi nesmrtelnej, paralýza jeden!“

Náhle se však zarazil, nevěříce svým očím. Naučeným gestem si rychle chytl zápěstí a chtěl počítat. Tep však nenahmatal, neboť krve by se v něm nedořezal.

Nepřítomně hledíc na vznášející se zprůsvitnělé tělo vrchní sestry, bezhlese zašeptal: „Tak sem asi umřel já… ale kdy… že sem si toho vůbec nevšiml…?“ Myšlenky mu již běžely samy na volnoběh. „Musím se mrknout, kde sem to vlastně pochovanej… napsat rodičům, aby mi přinesli na hrobeček věneček kytiček… ti se budou sakra divit… chachacha… to sem asi umřel, když jsem šel sem … a Chroust… no jo, sakra… Chroust, co Chroust… tak nevím, on ještě žije nebo ne?… codyš sem umřel já… dyš sem ho šel bacit… a von byl už možná mrtvej … vlastně živej … já sem byl mrtvej a ten syčák jenom předstíral, že se v tom veze taky … ale navopak… tuze byl živej … nebo taky navopak… a vrchní sestra si tu ke všemu levituje, jakoby nic… tak v tom případě, dyš sem já mrtvej, tak von určitě taky… asi … a všichni sou mrtví … a kolega Plzeňák taky … tedy tomu to nedaruju … dluží mi dvě kila… tak to už máme na prkně taky řezníka… a zrovna dnes jsem měl u něj zamluvenou podpultovou svíčkovou… servis… dotrubice… v servisu mám už půl roku žigulíka… já se na to vys… hovňajs … v servisu budou taky mrtví… to ti amerikáni… vyhodili nás určitě do luftu a já si toho asi nevšim`… dyť je to fuk… dyť v tom jedem stejně spolu … sme mrtví … já se z toho asi zblázním… a co žena a děti … co ostatní soudruzi … všichni sme mrtví … lidi! … já se z toho pose…zblázním … ani po smrti nemá člověk trochu klidu … sestro, sestro! … nelevitujte mi tu a pojďte mi pomoct to nějak šetrně oznámit pacientům!!!”

olo

“Drž ho pevně, vole!”

“Von sebou, mrcha, škube. Já ho něčím majznu…ták, dobrý… votoč ten modrej kohoutek, Franto!”

“Á dotrubice, dyť je to vřelý!” zařval náhle procitnuvší Drvolta.

“Pardon, šéfe, já si spletl barvy, mně se to tentonc … občas poplete… to víte, doktore, nemám vzdělání jako vy. V kurzu jsme probírali akorát karate a balení do svěrací kazajky. No hlavně, že jste se probral, už sme se o vás báli… chacha… že ste nám trochu zcvoknul, pane doktore. Vy ste ale parádně vyváděl.”

“Stát! Počkat! Já nejsem mrtvej?”

“Hele, Lojzo, pusť tam i ten druhej kohoutek, on je fakt zcvoklej!”

“No jó, chtěl bych poznat toho hňupa, kerej tvrdil, že práce zušlechťuje. Prdlajs. Při svým povolání znám jen takový, co z ní zmagořili. Dyť se mrkni, jak sebou škube.”

“Myslím, že budeme muset pana doktora zamknout na čásek do klícky. Tam už zkrotl nejeden ptáček.”

C V A K Y     C VA K !!!

„Ták, to byzme měli. Dem na telku do dámskýho oddělení, prý tam dovezli ňáký nový buchty z ministerstva hospodářství… ňáký ekonomky, či co!“

„Myslíš ty, co vypadaj, jak odmocněný množiny, jo?“

„ Dyš já nevím, jak vypadá odmocněná množina, ale ty máš dycky pravdu, tak asi jo.“

„No těpéro!“

„Dotrubice, kluku, kam ty na ty fóry furt chodíš?“

„Ále, koukám na Dietla, ne?“

…

Dva veselí kumpáni, ranaři odcházejí ze scény do zákulisí, zatímco MUDr. Drvolta sklesle přemýšlí, jak vypadaj odmocněné množiny.

…

V ten čas již vrchní sestra Jamaica porušila zákony gravitace a ocitla se v realitě státu Pé. ^[2], aby se opět na čas stala Princeznou Vírou Světlonůší a mohla v přítomnosti Blázna tyrkysového pohledu toužit melancholicky i po přítomnosti Presidentově. Ten, byť jen nehmotný, řídil svou dobrou zemi, obklopenou ponurými oceány. A jelikož časoprostor této země byl fiktivní, mohla se do něj navracet v různých místech jeho bytí.

olo

kapitola 7.

SEN DRVOLTŮV

Kámen, kámen, samota a tvrdě ohraničené ego. Není z něj východiska, leží mezi ostatními kameny, dotýká se jich, ale nespojí, neprolne … kámen… tvrdě ohraničené ego.

Dým se vznáší prostorem, dým se rozplývá ve vzdušném tanci, dým vycházející z úst lidí, dým cigaret, dým myšlenek. Oči a sliznice pálí. Sedící lidé v uzavřených místnostech, jedoucí již jen na pohon omámení, otravy a vybuzení. Lidé pohlceni euforií drogového opojení. Hovoří, diskutují, vášnivě se přou, mlčí.

V Lotosovém městě, v mínus 286 etáži státního činžovního domu, stojí ke zdi tváří otočen Lékař Měděného Srdce. Stojí u zdi, oči nevidí, je kamenem, neboť uzavřen v sobě ničím se neprolíná. Stojí mrtvě a neví o tom.

Bolest jej uzavřela v sobě jako bodnutí jehly do motýla. Ta, jíž miloval, cestuje nyní novými šťastnými dny, oceány lásky a naděje a on neví, kam se teď poděje.

Bloudí zahradami mezi starými stromy. Ty, které míjí, se zachvějí, neboť jsou to ještě čisté duše a všechno navíc jejich čistotu zabíjí. Nepřemýšlejí o lékaři, neumějí to, jen pocítí závan trpkosti a bolesti.

Miloval čím dál víc a nyní na vrcholu své lásky i svého opuštění neví, co dál; kámen, který v žáru nebeské výhně rozpuká a jeho střepiny vzápětí chladnou, a ještě víc křehnou.

Ach, sochy Velikonočního ostrova, jak jste osamělé uprostřed mnohotvaré jednoty či jednotné mnohotvárnosti. Jak jste osamělé ve své touze, a přesto neumíte opustit svá těla, sebe sama a vydat se do neznáma. Jste v sobě uzavřeny, ukamenovány a nelze vám rozplynout se v okolní kráse. Jste osamělé v proudech bytí.

Lékař oslepen, ohlušen, ocítěn, neumí vyjít ze své bolesti a vstoupit do jednoty.

…

MUDr. Drvolta se probudil a vzpomněl si na noční sen, zůstal sedět zhrouceně v kleci a jen tiše pro sebe si opakoval: „To je konec, to je konec…“

olo

kapitola 8.

INSPIROMET NR. 2

Přibližně v době, kdy Jamaica odcestovala do Lotosového města, MUDr.... Drvoltu začaly pronásledovat podivné sny a Emanuel Chroust se připravoval na inkarnaci do jednoho ze svých minulých životů, tehdy Inspiromet vyvrhl tyto verše:

olo

kapitola 9.

VŠEDNÍ DNY ÚSTAVU

„Ále, co bych povídal. Tam, kde je jedna, musí být i dvě, takže jste-li tu sám, tak tady musíte bejt ještě jednou a já s váma, protože, jak jistě víte, jsme duálně podvojní. Jelikož vás ale tady vidím jen jednoho, tak ten váš druhej protipól, bude asi neviditelnej… a můj nápodobně. Ale ty naše neviditelný protipóly se musej vidět, no ne? A je nasnadě otázka, kdo je vlastně pro koho neviditelnej. Jestli oni pro nás, nebo my pro ně. Co z toho plyne? Stačí, když povedou rozhovor voni a my můžem kliďánko na jedno či dvě, voni to už bez nás zvládnou. Průšvih by ale byl, kdyby ti protipólové se odebrali taky na jedno či dvě a nechali tu řeč na nás. Možná by to ale bylo nejlepší, protože to bychom se v tý hospodě sešli ve vší plnosti a mohli tak mlčet jednotně ve čtyřech, dyť v množství je síla, no ne? Mlčet jednotně v davu to je svornost a krása. A tak jsem, pane, šťastnej, že sme se v tý dvojnosti tak krásně sešli a uléhám s vědomím, že to není žádná schíza, jak podsouvá Drvolta. Schíza by byla, kdyby nás tu byla od každýho jenom půlka a ta by se domnívala, že je celá. Teď už víte, pane, proč je schíza nejrozšířenější nemocí doby. Žít ve dvojnosti a nevědět o svý druhý půlce, to musí bejt děs a vede to k nesmyslům a celýmu tomuto podivnýmu Ústavu. Jestli to vůbec Ústav je, protože na to nemáme žádný důkazy, když nevidíme nikde za jeho hranice. V takovém případě bychom tu byli v kleci, protože by nás byla jen ta půlka. Bejt půl, to je děsná nuda, otrava a deprese akorát na žiletku. Tak nashle v lepších časech, pane!“

Člověk shrabující trávník dál mlčel a zarytě se díval do země. Samohonka však byl neodbytný a ještě jednou se k němu otočil a zvolal: „Zkusil jste si vůbec přiznat, kdo jste, aniž byste cokoli jmenoval?“

Potom si ucucl z butylky samohonky a dál pozoroval mužíčka, kterak kolem sebe zadumaně víří prach zemřelého listí, trávy a brouků. Ten pak v jemných chuchvalcích, trhaně a zpomaleně, jako vzpomínka na uprchlý čpavek, či jako proces blednutí pradávné fotografie z dětství, se tanečně rozvlnil, než opět, ještě s několika menšími odrazy konečně dosedl a uvelebil se na svém původním místě.

„Už ani ten blázen si není jistej sám sebou,“ povzdechl si Samohonka nad mužem a opět si hluboce přihnul samohonky.

Několik dalších dnů se snažil zobrazit tvar čtverce sestrojeného nad odvěsnami pravoúhlého trojúhelníku tak, aby se vyhnul přímkám a křivkám. Svatojistě věděl, že nějaký způsob být musí, ale rady s tímto koanem si už věděl méně. Sedl si tedy, vzal lehce do ruky tužku, soustředil a napojil se na astrál. Z Centrály přišla ihned odpověď, že je vůl a ať si jde radši lehnout. Zítra má brzy vstávat a sundávat vlajky z dnešního výročí spolku SOC-KISS-MUS, aby mohl poté ihned vyvěsit vlajky nové k výročí zítřejšímu. Ostatně toto bylo Samohonkovo každodenní zaměstnání.

Martin Ň Klingáč v tu stejnou dobu seděl u telefonu, zatímco na městě ležela na zádech impulzivistická noc a děsně chrápala. Klingáč nervózně vdechoval tisíce mikrobů civilizačního impulzivismu a úkradkem pozoroval telefonní přístroj. Zdálo se mu, že každou chvíli musí zazvonit a vyzvonit něco strašně důležitého a převratného. Sedával tak u něj noc co noc už dvaadvacátý rok. Telefon však opět mlčel a jen Valerie znala taje divů.

Ani Hachle v onu chvíli nezahálel. Pracoval a snil. Jeho projekt osmiválcového pyje se zvolna přesouval z mozku na papír. Zbývalo ještě dořešit automatickou převodovku, rychlostní skříň a ruční brzdu.

„Bude to chtít nějaké konexe, abych dosáhl sériové výroby v příštím kvartále,“ pomyslel si. „Tuším, že Pé se zná osobně s Trolejovým Bobem, ale na to se nedá spoléhat,“ zamyslel se znovu Hachle.

„Pé usiluje spíš o prosazení vysílacích telefonních rozhmotňovacích budek. Ale já ho prokoukl, úmyslně zatajil, že přijímací zhmotňovací budky nebudou existovat, takže účastník éterické přepravy zůstane uvězněn v komunikačních šumových kanálech bez možností návratu. Tuším, kam ten nebezpečný šílenec míří. Pod záminkou vyřešení populační krize, chce odstranit z tohoto prostoru obyvatelstvo planety, aby mu na ní neničili pozitivní vibrace. Ne kdepak, na Péa se obrátit nemůže, co ale takhle Black Sahara z vedlejšího pavilónu? Hm, to taky nelze. Ten teď prahne v kalužích někde na vojenském cvičáku.“

Hachle dále přemýšlí, přičemž mu občas padne pohled na protilehlý hřbitov za barákem. Odmítá vidět, kterak mrtví zpívají své blues o šťastném modrém nebi a veselých jeho pastvinách, když vystupují při různých příležitostech z hrobů.

…

Jamaica čekala na příchod Tyrkysového blázna a bála se, že místo něj opět vtrhne Naslouchač duší MUDr. Drvolta, což se nakonec skutečně i stalo, neboť se konečně propiloval z klece.

„Ty ekonomky vypadaj fakt odmocněně!“ prohlásil a omdlel.

…

Na nebe se vyhoupl úplňkový měsíček jako kobliha. I bylo možno spatřit, jak z jednoho jeho kráteru počal vystupovat světelný paprsek, jenž se vzápětí vnořil do pozemského oceánu. V tu chvíli se moře rozvlňuje a z jeho hlubin vystupuje velká zářící koule. Je celá průsvitná a v jejích útrobách leží malé dítě.

„Dnes se narodí veliký muž!“ šeptá několik proroků. „Právě nás míjí dvoutisící perioda.“ Moře hýří barvami a koule letí na světelném paprsku k měsíčnímu křtu. Astrolog v zatuchlé vinárně dopíjí zvětralé víno a jde se vyzvracet. Právě před chvílí zapsal do hvězdné mapy nové jméno a sestrojil horoskop pod znamením Vodnáře.

„Musíte se očistit, lidé!“ zvolal do již prázdného lokálu k dřímajícímu šenkýři.

„Hajzl je na chodbě!“ zívl ušmudlaný šenkýř v odpověď. Astrolog zdvořile poděkuje a ráno ho uklízečka nachází na toaletě s hlavou v míse udušeného zvratky.

„Kdo to tu má porád čistit, sakra!“ zakleje a zatáhne za splachovadlo.

…

Moře mění divoce barvy a koule šplhá výš a výš. Stává se novým sluncem. Oceán se bouří, bije zběsile vlnami kolem sebe, prolévá ho horkost, syčí a bublá a zahalen do bělavé páry, mizí někde v nenávratnu.

…A ejhle, sedm andělů majících pro lidstvo sedm ran posledních, jimiž dokonán má být hněv boží…

…A viděl jsem, jak moře sklené, s ohněm smíšené, i ty, kteříž zvítězili nad šelmou dravou a obrazem jejím, a charakterem jejím i nad počtem čísel jména jejího, oni stojíc nad tím mořem skleným, majíce harfy boží…

Uklízečka v posvátné hrůze padá na kolena, ruce sepjaté, o odpuštění prosí.

„Bůh ví, že jsem svou práci dělala vždy poctivě a čistě!“

A nebe je již v jednom plameni a pevniny se oddělují a vzdalují od sebe, propasti odhalují své jícny a lidem je vidět až na dno duší. Ohromující vesmírné dunivé hlasy zní zvukem ÓÓÓMMMM… a z nebe padá, na zemi dopadá dusivý popel atomového deště. Trosky měst pokrývá těžce černý sníh.

Sen konce nekončí, sen začátku nezačíná, sen konce začíná, sen začátku končí. Vibrace ÓM posouvá a tvaruje nové pevniny, nová těla; čerstvý vzduch, čisté duše. Vodnář pozvedá své žezlo a dvanáct měsíčků volá: „Rychle, Maruško, nasbírej plodů plnou náruč, zázraky trvají jen krátce, když skončí, nevěříme již v ně!“

Zlá macecha posílá rovněž svou dceru, vyhlíží, dcery se však nedočká. Sama jde tedy hledat skryté poklady a nevrací se již, mizíc někde na křižovatkách času.

V přesličkovém pralese zrodil se nový tyranosaurus. Zlá macecha vynořuje se z křižovatky časů. Nyní bude za trest pozřena rozvášněnou přírodou třetihor. Maruška objevuje se na křižovatce času; něžné bytosti s blankytnými křídly hladí její čerstvě narozené sametové tělíčko.

„Budeme ti říkat ÍA, dcero odstředivosti,“ slyší telepatickou zprávu. Žezlo nad ohníčkem planety převzal nový měsíček. Jeho tvář je tváří sličného junáka. Z dychtivé půdy tryskají skupenství nového pestrobarevného života. S prsknutím se rozletí do všech stran krunýře a trsy květů hýřící divokými barvami.

ÍA má věčně mladé rodiče. Chroust na listu palmoví zpívá lyrický hymnus lásky a plození, doprovázeje zpěv stříbrným vodopádem tónů harfy. Atlantida ve svých věčných dimenzích rozkvétá novou láskou. Uklízečka dojetím roní slzy a lomí rukama.

„Ó ty vize, ty vize překrásná!“ zvolá, na hlavu posadí si kbelík, udělá stojku a smetákem pádluje po záchodové místnosti.

Pak se Jamaica probudila.

…

olo

kapitola 10.

HMOTNĚNÍ A INKARNACE

Pat přetahoval zuřivě předměty po místnosti. Nyní stál na jevišti svého environmentu a slídivě se rozhlížel. Spatřil, že kobereček je stále na původním místě a odkopl ho naštvaně do kouta.

Samohonka a Chroust seděli za stolkem v druhém koutě, kam je Pat předchozím kopem rovněž dopravil. Chroust právě prohazoval kapesní hodinky deskou stolu.

„To je výborný!“ zaječel nadšeně Samohonka. „Jak to děláš?“

„To máš jednoduchý, prostě je ve chvíli dopadu rozhmotním a ve chvíli propadu hned, jak proklouznou, je zase normálně zbytelním. Anebo navopak, rozhmotním stůl!“ dodal zamyšleně.

„Tak všechno, ale tohle ti fakt nevěřím. Hodinky – dobrá, ale stůl?“ a zapřel se Samohonka o desku stolu na důkaz pevnosti hmoty. Loket mu však projel naskrz a on s sebou pleskl o zem. Chroust se uchichtl.

„No tak, nedělej fóry, co jsou to za fígle?“

„Neřeknu.“

„Řekni!“

„Neřeknu.“

„Řekni!“

„Neřeknu.“

„Řekni!“

„Neřeknu.“

„Řekni!“

„Neřeknu.“

„Řekni!“ ^[3]

…

Á nyní pozor, nastává gradace:

„Řekni! Dám ti cínovýho vojáčka a skleněnku!“

„Jenom?“

„Tak dobrá, přidám navrch slepej náboj!“

„Tak jó, ale pošeptám ti to jen do ucha.“ Chroust se naklonil k Samohonkovi a něco mu do ucha zašpital.

„Chachachá, to je dobrýýý čéče, to musím taky vyzkoušet!“ vybuchl veselým smíchem Samohonka.

…

Mezitím Pat klesl vyčerpaně na podlahu.

„Tak a máme to. Dodal jsem vesmíru novej řád, když jsem přerval všechny ty zkonvenčnělý vztahy mezi tím haraburdím. Teď si vytvořím tu svou klícku dočista jinak, svobodnej a bez Drvoltova nátlaku!“

„Hele, bodej na to!“ zvolal Samohonka: „Tady vem tu přelomenou židli a Chroust ti něco ukáže. Tvůj efekt není totiž úplný. Novou realitu jsi sic vytvořil, ale sám jsi zůstal nepozměněn. Pojď sem a dílo dokonáme!“

Pat si sedl nedůvěřivě do opěradla židle a opřel se o sedátko.

„A to chceš jako úplně… mě přetencto…?“

„To ještě nevím. To se nikdy dopředu neví. Zatím jsem to zkoušel jen s hodinkama, a to dopadlo výborně. Akorát malá ručička se po přehmotnění stala velkou a velká malou, to se ale ztratí a nikdo si toho nevšimne.“

„Tak jó, tak ze mě udělej novýho člověka!“ zvolal nadšeně Pat.

Chroust povstal, třikrát klepl ukazováčkem Pata do temene a počal česat jeho mozkové siločáry. Po čtvrt hodině zbytněly a vybarvily se, kdežto Patova tvář pomaloučku bledla.

Když terapie skončila, Pat zde již nebyl, zato však jeho plasmatické záření vesele skotačilo po oddělení. MUDr. Drvolta, když narazil na veselou zář na chodbě Ústavu, vůbec ničemu se již nedivil a urychleně zamířil do sprchy.

Emanuel chtěl situaci ještě zachránit a přivést Pata zpět do hmotného skupenství, ale to už i on cítil, jak jeho vědomí se zrychluje, vzápětí se těžce prodralo červeně natřeným potrubím („Aha, to bude asi vodík,“ pomyslel si ještě), a pomalu se prolnul do meziprostoru, aby se zrodil opět do jednoho ze svých alternativních životních okamžiků.

…

Když se opět probral k vědomí, byl už podzim. Zvodnatělá země vydávala omamnou vůni. S utkvělou představou se prodíral chladnou vrstvou půdy vzhůru. Chodbička za ním byla okamžitě zaplavena vodou. Konečně se dostal až na povrch. Vedle něj se s hromovou ránou roztříštila ohromná vodní koule. Další byla přesnější a zasáhla ho do zadku. Nárazová vlna ho odmrštila o kus dál. Kolem něj právě spěchali červení mravenci, kteří stěhovali nábytek a kojence ze svých zatopených panelákových bytečků.

„A bude ještě hůř!“ zavolal na něj jeden z nich. V tu chvíli ho obří kapka připleskla k zemi. „Měl pravdu,“ pomyslel di Chroust a odplazil se mezi stružkami vody. O chvíli později zakryl obzor černý stín. Chroust byl spatřen.

…

„Hele, hele, žížalička!“ zvolal pihovatý chlapeček. Chroust byl uchopen do obří dlaně a vynesen vysoko nad hladinu. Na chvíli se mu z té výšky zatočila hlava. Z plných plic zoufale zvolal: „Jsem Emanuel Chroust v náhodném vtělení do nižšího tvora!“

Hukot vodní hladiny, bičované provazy deště, však jeho zoufalé volání přehlušil. Když byl pak později napíchnut na rybářský háček a ponořen zpátky do řeky, omdlel, takže si už nemohl všimnout, jak byl pozřen pstruhem říčním.

Chroust ležel tupě na posteli, na pelesti seděli Pat a Samohonka.

„No tak, kamaráde, prober se!“ bušili do něj pěstičkami. „Za chvíli je vizita!“ Chroust otevřel nepřítomně oči. Cítil s naprosto rozžvýkaný.

„Tomu pstruhovi to nedaruju!“ přemýšlel, „ale jak mám poznat, kerej z nich to byl, když už taky nemusí teď bejt pstruhem?“ A pak jej napadlo, že to nemohl být nikdo jiný než MUDr. Drvolta v pstružím vtělení.

…

Samohonku mezi tím napadla spásná myšlenka. Vylovil z kapsy nemocničního županu butylku rumu a postavil ji před Chrousta. Ten si otupěle přeslabikoval: „JA-MAI-CA- RUM“ a náhle zprudka vyskočil a řítíce se ke dveřím, zvolal: „Princezna Víra, vlastně Jamaica … ó, kde jsi, vrchní sestro… má lásko…!!!“

Dveře se otevřely a Emanuel padl rovnou do náruče Drvoltově.

…

…

olo

kapitola 11.

KONCENTRÁK

„Bacha, rozejděte se, jdou sem dva bachaři!“

„Koho si asi odvedou dnes?“ povzdychl si Chramst.

„Vždyť víš, že to berou po ročnících, teďkom je na řadě jednadvacátej.“

„Myslíš, že nás vezmou všecky?“

„Ty si tu novej, co?“

„Hm, dojelo nás včera dvacet ze sousedního lágru.“

„Myslel jsem, že vás už všechny oddělali.“

„Měli jsme štígro, v lágru vypukla skvrnivka, tak nás nenakažený separovali.“

„Nejhorší ale je, že začíná právě sezóna!“

„To budou zase jatka!“

„Přátelé, jestli budeme dál váhat, tak z nás co nevidět nadělaj akurát jelita!“

„Ty jsi ňákej vtipálek, co?“

„To není fór, mladej, to je syrová realita 20. století.“

Ze sousedního baráku se ozvalo tiché zachrochtání. Brum zpozorněl. Zachrochtání se opakovalo. Chramst zašeptal: „To bude určitě Chroust!“

Přiblížili se k drátům. Chroust je již očekával.

„Tak co, jak jste se rozhodli? Dnes večer je nejpříhodnější chvíle. Bude asi bouřka, takže budeme kryti tmou a deštěm!“

„Tady tenhle novej si myslí, že to s náma není ještě tak horký. Prase jedno, doufá, že to tady přečkáme až do osvobození!“

„To se teda, kamaráde, pleteš, odbojové jednotky byly už dávno poraženy, a když ti nevadí, že si z tebe mrchožrouti udělaj vepřo knedlo zelo, tak prosím!“

Za ohradou se ozvaly hlasy a blížily se k nim.

„Bacha, zmizte a zaryjte se čumákama hluboko v baráku!“ zvolal Chroust.

Po cestě kráčeli dva muži. Jeden z nich měl nové ještě neumaštěné sako. Na klopě mu svítil malý odznáček. Druhý, dvakrát hubenější, měl na sobě bílý lékařský plášť. V ruce držel blok, do kterého si zapisoval čísla vězňů, kteří měli být druhého dne časně zrána odvezeni na popravu.

„Tak, jak to u vás jde, soudruhu?“ zeptal se tlusťoch bodře.

„Ale to víte, jde, dobře to jde, soudruhu ministře. Dali jsme si zvýšený závazky, ale chlapi už věděj, co maj dělat pro splnění plánů,“ usmál se hubeňour. „Ale nenaříkáme si, to vůbec ne. Do konce kvartálu pojedeme na 215,06%!“

„Pošleme vám teď nové, mnohem výkonnější stroje z dovozu. V rámci zvýšení efektivnosti je třeba automatizovat a zase automatizovat a nic než automatizovat!“ zvolal vítězně ministr tlusťoch.

„Ó děkuji za celý kolektiv, soudruhu ministře. Rozhodně vaši důvěru v nás vloženou nezklameme!“ Klaněl se poníženě hubeňour a setřel pozorně z ministrova saka drobné smítko.

„Přeji vám mnoho úspěchů a sám navrhnu váš pracovní kolektiv na vzornou brigádu SOCPRC. A jak říkám, soudruhu: Automatizovat, automatizovat!!“

Chramst přitisknutý k výklenku se zachmuřil.

„Tak si to slyšel, mladej, jo?“

„Co takhle zahájit hladovku?“ navrhl nový chovanec.

„Nebut´ labuť, když jsi prase, čuníku, copak jsme se už někdy dokázali v těchhle věcech sjednotit? Ty hloupí vepři nevidí nic jinýho, než to žrádlo a zase žrádlo. Některá žerou dokonce už i maso!“

„A ty se divíš, Chramste?“ Připojil se Chroust, „když jeden ví, že ho stejně čeká jenom smrt, tak se snaží zredukovat svoje myšlení na minimum. To je už zákon našeho živočišného druhu – nemyslet a žrát, co to jen jde!“

„Jo, bohužel, je to tak, příteli,“ přitakal Chramst.

„Jinak jsme ale domluveni. V plotě na konci jsem objevil malou skulinu. Až přejde po půlnoci dozorce kolem, vyrážíme!“

„A kam půjdeme?“ zeptal se nováček.

„Na tom nezáleží, hlavně pryč odsud na svobodu, pak se uvidí! Naši předci žili přeci v lesích, je tam zdrávo. Proč bychom nemohli jít v jejich stopách i my?“

Úderem půlnoci nastal v lágru zdánlivý klid před bouří. Jen v baráku dozorců zářily všechny lustry a zněla odtud reprodukovaná taneční hudba, přehlušená sem a tam výstřelem šampaňského, to když zátka vystartovala na svou krátkou životní pouť prostorem. Občas se také otevřely dveře na dvůr, aby se z nich vzápětí vypotácel některý z opilých dozorců a ulevil svým ledvinám i měchýři, nic netuše, že ze tmy je probodáván nenávistnými pohledy trestanců.

Před půlnocí se pak opravdu spustil prudký liják, doprovázený hromobitím. Promoklý dozorce zmizel v baráku, kde se zábava začínala dostávat do plných obrátek.

„Kamarádi! Kupředu!“ zachrochtal v tu chvíli Chroust a masa těl se lavinovitě pohnula. Naneštěstí se však v tu samu chvíli opět nečekaně rozlétly dveře a z nich se vykutálel již notně zpitý ministr tlusťoch, který prováděl odpoledne vizitu a na jehož počest se nyní slavilo. Dopadl rovnou na mokrou kapotu vládní šestsettřináctky a na chvíli ve zpětném zrcátku spatřil svou odulou tvář. Nebyl to pěkný pohled. To se však již za ním ozval divoký ryk a ministr stačil jen zahlédnout masu zdivočelých těl, jak se ženou jeho směrem. Hrůza mu projela celým tělem, až z toho vyděšeně vykvikl. Všechny ty tváře se tolik podobaly té jeho. O pomoc však již volat nestačil…

Lidé, kteří později vyběhli ven z baráku, přivábeni nezvyklým hlukem, spatřili už jen hrůzné divadlo. Viděli, kterak stádo zdivočelých prasat se přelilo jako tsunami přes dvůr JZD, strhnuvše na svá záda i soudruha ministra s jeho autem, a vzápětí všechno zmizelo někde ve tmě. Od té doby o ministrovi už nikdo nikdy neslyšel. Jen zlí jazykové šířily fámu, že se s nima nakonec pro vzájemnou podobnost důvěrně spřátelil.

Smečka prasat byla mnohem později nalezena hluboko v lesích Labyrintu a odstřelena 1. rotou ženistů, pochodující náhodou kolem.

kapitola 12.

INSPIROMET NR.3

Pat přistoupil na křižovatce k jednomu z Inspirometů a stiskl knoflík. Tentokrát vypadla k novému dni tato báseň:

kapitola 13.

SOUDCE SEVAK

V provinčním městě Ústavu bylo vše kolmé, vodorovné a bledé; lidé nenucení, žádné znechucení. E. Chroust postál před vchodem do restaurace, pak narovnal záda, ledabyle upravil účes a vstoupil.

Lidé uvnitř byli stejně bledí, jako fasády domů vně, mlčeli a strnule upíjeli pivo. Nikdo si ho nevšímal. Posadil se do rohu. Odněkud se vynořila gazelí servírka.

„Prosil bych čaj!“ usmál se na ni vlídně. Servírka Gazela překvapeně zamrkala a rychle zadržela ironický úšklebek, který už už hrozil padnout Chroustovi na hlavu.

„Ano, vlastně ano… čaj,“ zabublala do rezavé paruky a na vlnách svého zadečku se odhoupala do výčepu. Ten host u ní vzbuzoval zvědavost. Nikdy ho zde ještě nespatřila. Nebyl „místní“.

Všichni „místní“ chodili do této restaurace. To od doby, kdy NV provinčního městečka Ústavu zavedl povinný obřad vypití jednoho piva denně. Mělo to své opodstatnění, i když nikdo nevěděl jaké. Mezi občany se však proslýchalo, že to je opatření nové vlády Ústavu, jež si vymohla OSLA (Organizační sdružení lepšího aktuálu).

Servírka Majda Gazela se tím k nemalé potěše mužského osazenstva stala sociální pracovnicí, čímž získala neodvratnou povinnost uspokojovat všechna přání hostů.

Za malou chvíli stála před Chroustem konévka plná horké vody a šálek. Uchopil jemně do prstů křehký pytlík s plaketkou na niti, vnořil pytlík do vody, a ta se počala ihned zabarvovat do hněda. Ve stejnou chvíli začala z šálku vystupovat příjemná vůně. Chvíli pytlíkem vířil pravidelně zleva doprava a zase zpět. Potom jej napůl vytáhl z hrnku a nechal odkapat, aby jej vzápětí jemně odložil zpět na podnos. Uchopil konévku a vlil obarvenou tekutinu do sklenice. Pak uchopil jiný sáček v impregnovaném papírku, roztrhl jej a lesklé krystalky cukru vsypal rovněž do již voňavé tekutiny. Nakonec vše zamíchal přiloženou stříbrnou lžičkou a nápoj byl připraven.

Pomalu usrkl, aby si nepopálil rty. Cítil, jak mu tekutina protéká hrdlem. Příjemně jej to hřálo a za malou chvíli se mu již začala z těla vytrácet únava a myšlenky si čile poskočily. Teprve nyní se pozorně rozhlédl po restauraci a zarazilo jej to nezvyklé ticho, přestože byla místnost plná.

Občané provinčního městečka seděli naprosto tiše a ani nedutali, jen sem a tam bylo možno zaslechnout žblunknutí polykaného piva. Chroustovi to nedalo a přisedl si k ošumělému dědovi, sedícímu nepřítomně u vedlejšího stolu. Měl na sobě umaštěné modráky a sešlé, rovněž umaštěné sako.

Emanuel se k němu naklonil: „Prosím vás…“

I tak jeho šepot zřejmě dolehl k dalším stolům a několik hostů sebou škublo. Děda v úleku přimhouřil stejně umaštěné oči jako oděv.

„Prosím vás…,“ dodával si odvahy Chroust, „proč tu všichni jste tak mlčky?“

Děda úlekem zavřel oči docela a neodpovídal. Náhle to v něm ale zarachotilo, jako ve starých hodinách a významně na Chrousta mrknul. Zvedl se od stolu a odšoural na záchodek. Chroust se sice podivil, ale zvedl se rovněž a následoval dědu.

Neviděl již, že u stolu v rohu se současně zvedl i malý mužíček v černém obleku, který až dosud louskal sportovní rubriku novinového plátku ÚSTAVNÍ RADOST.

…

Záchodky byly šedé a otlučené a všude páchla moč. Bylo slyšet neustávající šum, jakoby zde padal neustále věčný déšť. A opravdu, když popošel kousek dál, ocitl se až po kotníky v jakési žluté zapáchající břečce.

Děda stál v koutě, potutelně se ušklíbl a pokynul Chroustovi drobným prstíkem, aby jej přilákal k sobě. Náhle se vesele rozšveholil.

„Vy nejste zdejší, což?“ Chroust přitakal.

„Tak já vám to řeknu,“ přivřel zvolna oči umaštěnec, „ale varuji vás! Dozvíte-li se pravdu, už nikdy z tohoto města neodejdete!“ Děda se rozesmál na plné kolo. Chroust si pomyslel, že je to blázen a bezstarostně přitakal.

„Tak víte, pane,“ naklonil se chlapík až úplně k němu. Jeho oči dostaly ještě umaštěnější výraz než prve, „oni mají s t r a c h!“

Chroust se zatvářil nechápavě.

„Rozumějte, bojí se, b o j í … copak to nechápete?“ zvolal nečekaně radostně děda.

Chroust připustil, že již také takový pocit kdysi zažil.

„Tak vidíte!“ zvolal stařec vítězoslavně. Teď již byl přilepen na Emanuela celým svým umaštěným tělem.

„Tak vidíš,“ přešel náhle dědek k tykání, „no a teď, když jsem ti to řekl, už nikdy neopustíš tohle město!“

Jeho noha v příštím okamžiku pružně vylétla a narazila na měkký odpor Emanuelova rozkroku. Chroust vyjekl a svalil se do páchnoucí břečky. Pomalu mu vnikala do úst. Spatřil ještě starce, kterak vytahuje z kapsy dvouhlavňový revolver a s úsměvem zaměřuje na jeho čelo.

Vtom se rozlétají dveře a malý mužíček v černém sráží ruku s pistolí dolů. Tvář starouše je již celá mastná a linou se z ní čůrky potu, jen jeho prořídlé vlasy svítí čirou bělobou.

„Ne, ten je náš!“ zvolal mužíček a jeho kostnatá pěstička dopadla na starcův zpocený obličej. Ten se v mžiku podivně nafouknul a vzápětí se konkávně promáčkl. Kůže po stranách se vypnula, jak maso uhýbalo pod úderem, na několika místech praskla a odhalila část holé lebky. Potom se začala pěstička pomalu odlepovat a starcova hlava, táhnoucí za sebou celého starce, dopadla až někam, kde Chroustovo vědomí už nedosahovalo. Žluť páchnoucí tekutiny na okamžik zesolarizovala a počala blednout. Chroust ztratil vědomí.

…

Prudké světlo násilím od sebe odtrhávalo ztuhlá víčka. Chroust je otevíral jen velmi pomalu. Cítil v hlavě koktejl ohromné bolesti a žlutě zapáchajících myšlenek. Před ním se pak táhla nedozírná mlha, rovněž žlutá, v puse měl jak v polepšovně. Jen někde daleko před sebou zahlédl vycházet matné slunce. To se již však ozvala i žhoucí bolest v rozkroku, a jak se jeho vědomí probouzelo, trhala ho stále výš. Brala to neurvale přes podbřišek, břicho, pak zamířila do žaludku a prozatím se zastavila v plících. Ale vtom jakási rázová vlna, jež bolesti předcházela, mu náhle vtiskla do mozku významnou myšlenku, že již navždy zůstane impotentní.

Potom mlha řídla a slunce jasnělo. Před sebou spatřil nejasné obrysy. Nejprve si myslel, že je to nějaký dravý pták, který letí k němu, aby mu vyrval další kus jater, a proto se snažil co nejvíce schoulit. Jeho rozpřažené ruce však nedovolovaly učinit jakýkoli pohyb. Snad nebyl přitlučen? Pták začal měnit obrysy a on spatřil postavu visící na kříži. „Bože, kde se tu vzal tenhle?“ blesklo mu hlavou.

Malá ručička mu přelítla před obličejem a zmizela. Teď již jasně viděl, že ukřižován není on ani Ježíš, ale onen protivný umaštěný praštěný dědek. Mastné montérky mu směšně vlály nad probodenými chodidly. Místo hřebů však z nich vyčnívaly injekční stříkačky. Stejný obraz poskytovaly jeho ruce. V srdci mu ještě uhasínala zabodnutá Sparta. Slunce bylo už tak jasné, že bylo možno vidět jeho rozžhavená vlákna 200 wattové žárovky.

Chroust pohnul hlavou. Malý mužíček, zanonymnělý kulatými úřednickými brejličkami, pootočil Sluncem a to popálilo Chrousta až v patách.

„Bože, jak je to absurdní,“ pomyslel si Emanuel, „večer budu stejně úplně jinde než v noci a co teprve ráno? Ale hrajme tuhle hru až do konce.“ Pak si všimnul, že nejde o slunce, ale hornický kahan.

Mužíček za paravánem si zatím oblékal gumový potápěčský oblek. Jeho pohyby, přestože měřil zhruba něco kolem sto třiceti sedmi centimetrů, byly vláčné, naturalistické, ba přímo důstojné. Za paravánem se ozval jeho sametový bas.

„Dovolte, abych se vám představil, milý Emanueli. Jsem Soudce Sevak a na přání obyvatel provinčního městysu jsem nucen vás soudit.“

„I já jsem velmi potěšen, jen škoda, že vám nemohu stisknout ruku na pozdrav, jak by se v takové situaci slušelo. Tuším ale, že ji mám pevně přivázanou. Přes to všechno, co pro mě Sevaku konáte, dovoluji si však podotknout, že našemu setkání nerozumím ani za mák,“ odvětil Emanuel zdvořile.

„To nic,“ o poznání přátelštěji pravil Soudce. „Hned vám to vysvětlím. Vidím, že jste slušný člověk a jistě jste měl ve škole z chování jedničku, není-liž pravda?“

„Ano zajisté, jak jste to poznal? Jste vskutku dobrý psycholog. Neznáte náhodou MUDr.... Drvoltu? To je můj osobní psychiatr a mám u něj kartu se svou diagnózou!“ rozjařil se Emanuel.

„Jakpak bych neznal, můj milý, vždyť jsem ho dlouhá léta sám léčil ve svém Ústavu. Avšak nyní chutě do práce, určitě se nevidíme naposled, haha!“

„Taky věřím,“ podotkl vesele Chroust.

„Tedy rozumějte, mně na vás osobně vůbec nezáleží. Pro mě za mě si můžete povídat a konverzovat, jak je vám libo. Naši občané jsou však dostatečně uvědomělí a nikdy by neměnili tento Ústav za ten váš. Vždyť si to, pane, přiznejte, co by z toho měli učit se znovu od začátku pravidla chování jiného ústavu?“ a dodal: “Každý se vrací nejraději domů, kde je… co? No přeci tam, kde je to jistý!“ zvolal již rozzářený Sevak.

Potom si nasadil na hlavu potápěčskou kuklu a zašrouboval vodotěsné okénko. Nyní jeho hlas doléhal jakoby z velké dálky, což na Chrousta působilo vcelku vznešeným dojmem.

„Jenže, ehm… je tu několik hlášení… pro mě za mě… že jste vnášel do posvátného obřadu pivního moku jakési nové zvyky, a to se hostům opravdu nelíbilo. Tady mám ostatně svědka,“ obrátil se k ukřižovanému, který až dosud nejevil známky života. Ze stolku vzal novou stříkačku, naplnil ji nějakou tekutinou a pečlivě zapíchl do starcovy nohy, načež pomalounku zmáčkl.

„Dobrý, dědku?“

„To víš, že jo, vole!“ ozvalo se shora.

„Tak vidíte,“ usmál se SS na Chrousta a opět přistoupil k visícímu starci.

„Do trubice!!“ ozval se jeho hlas shora. Soudce Sevak se omluvně zasmál, když v ruce zažmoulal starým benzínovým zapalovačem. Pak škrtnul a přiložil ho k dohasínající cigaretě v srdci. Stařec vyjukl a mužíček opakoval: „No tak, je to tak, dědečku?“

„No jo, porád, synečku.“ Odpověděl mu ochablý hlas svrchu.

„Tak vidíte, panáčku!“ usmál se opět Soudce na Chrousta. „Je to tak. Mně je to opravdu fuk, říkejte si, co chcete, já vás ale musím soudit… na přání občanů, vždyť jste to slyšel. Kdyby bylo na mně, pro mě za mě…“

„Já bych se s ním nepáral,“ ozvalo se opět shora.“ Ani jeden však nepochopil, kterému z nich to patřilo.

„Ty se do toho nemíchej, nebo mě namíchneš!“ zvolal Sevak již převlečený celý v potápěčském úboru a opět se obrátil k Chroustovi: „Yhm… a abyste věděl, že mi na tom prd záleží, tak se rovnou meju!“

Po těch slovech odešel do rohu místnosti, který byl bíle vykachlíkován. Teprve nyní se v Emanuelovi pohnulo ukřivděné svědomí a dotčeně podotkl: „Promiňte, prosím, ale já jsem žádnou víru nehlásal, nikoho nepobuřoval, ba dokonce nebyl ani náležitě překvapen zdejšími zvyky… a… a daně taky pravidelně platím!“

„To máš fuk,“ přerušil ho z rohu Sevak. „Oni by si stejně našli někoho jinýho!“

Sprcha si odkašlala a začala sprchovat. Soudce se důstojně otáčel ve směru hodinových ručiček do všech čtyřech světových stran a voda se mlaskavě srážela na gumovém obleku v malé kapičky. Ty se spojovaly do úzkých stružek, pak potůčků, potoků, řek, až došla do veletoku a moře; to pak odtékalo malou jímkou do jiného prostoru. Ostatně jako v životě. Chroust si povšimnul, že i gumový oděv SS náhle zmastněl, stejně jako jeho páníček

…

„Do trubice!“ pomyslil si ECH a zapálil si novou cigaretu. Měl právě pětiminutovou pauzu v trestu. Pohlédl na své bílé břicho, jež se nyní nepřirozeně dmulo, ačkoliv k tomu nemělo žádný důvod. Pohled mu sjel rozpačitě ještě níž. Přirození bylo zmodralé a nateklé. Při doteku mu projela prudká bolest celý tělem.

„Do trubice!“ ulevil si, ale jinak byl celkem rád, že ústrojí je stále ještě funkční. Nervózně zabafal cigaretu a raději se neodvažoval představit si muka, která ho po kuřácké pauze opět čekají. Trvalo to již druhý den i noc jen s pětiminutovými rauch-pauzami, a ne a ne se z toho ošklivého snu probudit. Vlastně ten rozsudek nevypadal na první pohled vůbec zle, ba právě naopak. Vše má ale svůj háček. Sadismus vládne mezi lidmi a ten šašek SS se ze všeho jen vysprchuje a jede dál. Kdyby ale na něm neležela ta mastnota, jako na ostatních. Ta ho prozrazuje. Je stejnej a možná ještě horší, tváří se jakoby žádná mastnota zde ani nebyla.

„Ještě patnáct hodin, ach přírodo, dej mi sílu,“ brumlal si zpocený Emanuel.

Dveře se otevřely a dovnitř vešla blondýna kolem dvacítky, oděná v modrých a velmi, velmi krátkých šatečkách. Na postel položila legitimaci, na níž bylo v plastu vyraženo 90-72,5-91 a v závorce poznámka: ‘POZOR TLOUSTNE‘.

Emanuel z druhé strany legitimace odevzdaně potvrdil čas příchodu a krasopisně se pod něj podepsal. Napadlo ho, jestlipak ty dámy neberou tento džob opravdu jako odtučňovací kůru. Tahle ale byla vskutku výstavní kus, ba přímo celý.

Blondýna si odložila kabelku na věšák, z báru vytáhla flašku Vizoura a blaženě se rozložila na otománku. Chroust se zatím snažil neúspěšně skrýt v rohu za fiktivní mlhou.

„Dem na to!“ houkla náhle bloncka a vehementně práskla šatičkami o zem tak prudce, že přelomila parketu. Byla stejně už shnilá.

Parketa zasténala pod úderem, blondýna přetékající vášní a Emanuel nepříjemnou bolestí. V očích se mu zatmělo a rudé pěticípé hvězdičky počaly tancovat v orgastickém kole. ECH měl pocit, že se někam propadá a bylo tomu skutečně tak. Zatím její krvelačné rty zákeřně číhaly na tuto příležitost, a neúprosně se přiblížily tam dolů k … Chroust pocítil mrazivé pálení. Tisíce ledových jehliček se mu zabodlo do těla i hlubin mozku.

…

Ležel vyčerpán a bolest neustupovala, pouze blondýna se v tu chvíli vznášela daleko v mlžných horách, zapadlí vlastenci byli zapadlí ve sněhu a Jupiter nad Kladnem i se svými věrnými prstenci… potenci… sníh a led…

„Už aby mě konečně ukřižovali,“ vmísilo se do chaotického mumraje vizí jeho přání.

Blondýna byla už fuč a on si zapálil další cigaretu, kdoví kolikátou již dnes.

„Jsou to ale trubice, když je tohle baví, chyby se líbí. Sen však neúprosně pokračoval dál. Běžel jitřní trávou k rudému slunci na horizontu. A… pocítil volnost, pocítil na okamžik nekonečnou volnost. Pak ale počala tráva růst a mohutnět a rudnout a na stéblech a lodyhách se objevily malé kuličky poupátek. A jak slunce stoupalo výš a výš, začaly se rozvíjet. Bylo již možno spatřit malé tlamičky, ty se zvětšovaly a zvětšovaly a náhle byla louka plna rudých rtů jako máků. Chroust, malý, klopýtl a upadl a stébla se k němu natahovala zbobtnalými pysky, které se mu přimykaly na kůži po celém těle. Vykřikl: „Brrrrrrrrrr…. To byl blbej sen!“

Seděl na pelesti a místo pohlaví mu někdo přimontoval pěst a jen ty obligátní symboly, patřící k pěstem vždy, chyběly. Pohlédl na digitální hodinky se stříkoměrem. Ručičky právě ukazovaly čtvrt na celou bez pěti minut. Obloha za mřížemi zvolna světlala a na věži pátá již bimbala. Sláva, že tak. Rukou nahmatal na stolku novou krabičku cigaret, pečlivě ji rozbalil a vsunul si do úst další cigaretu. Dnes v šest má být ukřižován. Nic nedbaje bolesti v rozkroku, udělal na posteli radostný kotoul. Nohy náhle dopadly na něco studeného. ECH vyskočil a spatřil, že se zarazily o mříž v okénku, kterého si dříve nepovšiml. Vydrolilo se kus cementu, potom se mříž pomalounku naklonila, několikrát se zhoupla ve svém žebroví a se skřípavým rachotem se převalila ven. Před Chroustem zelo prázdné okno.

Stál jak zařezán, že krve by se v něm nedořezal. Cigareta mu vypadla z koutku úst a velmi nešikovně se zastavila nikde jinde, než o pěst tam dole. Samou bolestí vyjukl a zaklel: „DOTRUBICEDOTRUBICEDOTRUBKY!“

Mříž však byla již někde hluboko ve spodních vodách kanálu, kde by ji i žabí muži těžko mohli najít. A Chroust pochopil, že dnešní poprava bude muset být vykonána bez jeho účasti. Bylo mu náhle nějak líto toho gumového panáčka SS, který si to teď vypije za něj. Zloba davu bývá bezedná, jak pohár vína a perla hořkosti zhořklá na jazyku.

Vykřikl: „Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr…to byl ale sen!!!

…

Seděl na pelesti a byl šťasten, jak jen šťasten dokáže být člověk, když mu pošťák podává psaní. Vedle něj chrápal Pat a ze spánku vykřikoval: „Crrrrrrrrrrrrrrrrr… meju se … čvacht…,“ a z druhé strany Samohonka ze snu přizvukoval: „Au, ne tak hluboko, ty stříkačky nejsou desinfikovaný!!“

A pak, že je v Ústavu nuda, pomyslel si Chroust a pomalounku se nechal přenášet do dalšího pokračování.

…

olo

kapitola 14.

ARCHA

Na zemi mžil jemný a vytrvalý déšť. Pevniny, které po zemětřasu vzdychaly ještě čerstvými tržnými ranami, pily chamtivě, až se zalykaly a voda jimi počala prostupovat tak, že zůstaly zcela vyčerpané ležet na dně. A bylo tomu tak všude, kam oko, které tu možná někde zbylo, mohlo dohlédnout. Zůstávala jen ocelově ostrá hmota vln; dotkneš se a uřízne ti nohu. A potom ji stráví na mikroorganismy, jimiž její žaludek opět znovu ožije.

Někde na horizontu pluje koráb. Je dřevěný a kolem něj se usadila zářivá duha. Jakoby slunce zaměřilo svou vitální energii jen na něj. Koráb se houpe na vlnách a z jeho útrob zní zpěv ptáků, ryk zvířat i šepot několika hlasů lidských.

Vlny si pohrávají s těly, které jsou neodvratně odnášeny do žravých útrob moře. Vlní se tu kus plotu, támhle plave okenice, jinde vyřezávaný ornament z čela manželské postele. Za chvíli mizí ve vlnách a objevuje se po tisíci letech jinde, jako něco zcela jiného. Dřevo je věčné.

…

Jsem pohlcen zářivým světlem a splývám s ním v jeho součást, jako kapka se pojí s mořem, atom s molekulou. Začínám pociťovat nesmírný tlak, cosi mě bere do rukou a chce mě roztrhat na kusy v mé neohraničenosti. Začínám pociťovat bolest, nesmírně vyčerpávající bolest, někdy i tak podobnou blaženosti. Je to totální orgasmus, totální jak první nádech a poslední výdech v jediném okamžiku. Uvědomuji si, jak se z mého nekonečna vylupují obrysy. Míří někam do dálek, zaplavují jakousi trubici, a míří ještě dál, do ještě užších tubusů. Snažím se pochopit, kam až to vlastně sahám… a je to nedozírně daleko. Snažím se vcítit až na konec všech těch trubic a snad se mi to i daří. Něco cizího se však dostává dovnitř mne, něco mi brání se nadechnout, a je to tekuté a je to slané…

…

Ve vlnách se pohnulo nějaké tělo. Nebylo to však způsobeno pohybem vln. Pohyb vycházel zevnitř dosud zdánlivě mrtvé hmoty. Vzápětí sebou tělo prudce zaškubalo. Koráb se přiblížil. Bylo možno ucítit vůni dosud čerstvého dřeva. Někdo z paluby vyhodil červenobíle pruhovaný kruh a spustil provazový žebřík. Tělo instinktivně nahmátlo kruh, a pak se vysoukalo po žebři vzhůru.

Z muže crčela voda, a když se konečně vyšplhal na palubu, zůstal na chvíli konsternován úžasem. Do nedohledna se táhla travnatá louka a v ní poletovali bezstarostní motýli, brouci hledali potravu, ptáci zpívali, květy nastavovaly své kalichy včelám. Před očarovaným mužem přehopsala králičí rodinka.

„Snad jsem se neocitl ráji?“ vydechl. Teď si teprve povšiml vzpřímeného a úctu vzbuzujícího starce. Bílý vous a vlasy se mu v pramenech plazily po zádech i hrudi až k pasu.

Stařec se usmál: „Vítej mezi námi!“

„Dovolte, abych se Vám představil. Jsem Emanuel Chroust a byl jsem učitelem ZDŠ v SSÚ ^[4], obor mateřský jazyk a vlastivěda.“

„Vím, vím. Mé jméno je Abraham Noe, tohoto času zakladatel a filosof nové říše; jen, co to kolem kapánek oschne. Už tě se ženou a dětmi očekáváme.“

Emanuel nechápavě zakroutil hlavou: „Odkud víte, že jsem měl přijít?“

Stařec ledabyle ukázal prstem někam vzhůru: „Nebesa jsou přesnější než ranní noviny.“ pravil.

Přiloudala se k nim asi padesátiletá žena v doprovodu chlapce a dívky. Těm mohlo být něco kolem dvaceti. Přinesli chléb, zeleninu a ovoce a následně je rozprostřeli v trávě. Stařec pokynul. Všichni si sedli do trávy okolo a ta je přivítala přátelskými doteky. Stařec pak promluvil:

„Předpokládám, že víte, co se přihodilo?“

„Ano, ano, myslím, že jsem šel zrovna s jedním žáčkem do ředitelny. Myslím, že se jmenoval Platon, či tak nějak podobně, hroznej nezvedenec. Přinesl do školy bouchací kuličky a uznejte sám, že ty tam rozhodně nepatří. Nu a jak kráčíme po chodbě, uslyším ohromnou ránu, takový trhavý zvuk to byl, jako když se roztrhne pytlík s cukrovými bonbóny přes 500 wattový zesilovač, vše se zatřáslo. A to již zvenčí zazněly sirény, děsivý řev, to vám řeknu, pane Noe. Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, neboť jak možná víte, války byly poslední dobou na denním pořádku. No a jak jsme se blížili k ředitelně, chodba, po které jsme šli, se počala lámat a pukliny zdí se rozšiřovaly přímo před námi. Rychle jsme přiskočili ke stěně a pozorovali, jak se podlaha uprostřed chodby trhá a láme a jako ledová kra se počíná vzdalovat. Štěrbina se naplnila ihned vodou, za chvíli to byl již potok, a vzápětí řeka.

Nezbedný žák Platon byl unášen na druhé kře. Děsně se ten holomek tomu chlámal, protože ředitelna zůstala na mé straně a začal dokonce deklamovat něco o stínech v jeskyni. Potom jeho kra zmizela v dáli na rozbouřeném moři.

Doplížil jsem se ke dveřím ředitelny a bylo mi divné, že nikde nikoho nevidím. Tak tedy otevřu a co nevidím, tedy vidím. Za dveřmi je taky okeán a kdesi v dálavách pluje stůl, za ním sedí ředitel a chlácholí v náručí sekretářku.

To již slunce rudlo a sklánělo se za obzor. Ředitele se sekretářkou oblily rudé paprsky a oni tam osaměle pluli dálavami vod. Hledím na ně skrz rám dveří a mám velebný pocit z té člověčí alegorie. To bych do nich nikdy neřekl, jak dokáží udržet tu důstojnou fazónu i v této chvíli. Hladina se v příštích okamžicích rozežhavila dotykem Heliova kotouče a oni s ní splynuli ve velkolepé syntéze.

Plul jsem tam sám a opuštěný a do duše se mi vkrádala nostalgická atmosféra. Chodba již docela zmizela a já stále ještě stojím na prahu dveří, opřen o jejich futro a vítr fouká do rozevřených veřejí. Tak pluji na tom katamaránu, pod sebou v hlubinách vidím ulice i náměstí, otevřená okna domů a šňůry na prádlo, no a to prádlo si hraje vesele s vlnami a nikdy, nikdy již neuschne. Pak se rám dveří rozklížil a začal se potápět. Nejprve mi voda sahala po kolena, potom po pás, až jsem v tom vězel po krk a víc si nepamatuji.“

Stařec dolil teplého kozího mléka do sklenice. Pohoda se vkrádala mezi ně a všem jim bylo taky tak nějak lidsky teple a mile.

„Ano, příteli Emanueli, byl jsi svědkem úžasné věci - zániku starého světa. Byl jsem jediný, kdo věděl, co se na svět chystá. A zatímco se v sjezdových sálech nejrůznějších paláců řečnilo o vynikajících výsledcích ekonomiky, vědy i kultury, stloukal jsem tohle plavidlo; ze smetišť sbíral odhozené věci, abych přeměnil budoucí náš útulek v rozkvetlou louku. A zde vidíš, že mé dílo se podařilo.“

Stařec ukázal paží vůkol a pokračoval: „Co se pak týče těch vod, za nějakých 40 dnů opadnou. Potom i se svou rodinou vybuduji na pevné půdě opět novou společnost tak, jako již tolik jiných přede mnou. Náš IEOUA je spravedlivý. Byl bych ti velice vděčný, příteli, když to, co nyní slyšíš, jednou, třebas i v budoucích vtěleních, budeš klást lidem na srdce.“

Stařec pak ještě velmi vážným tónem pravil: “Lidé, zachovávejte rovnováhu a bude dobře. Bude to však dlouhý čas, než to pochopí všichni. Jednou musí ještě přijít neolit, a ten vystřídají další a další kultury. Budou nové pevniny, nové jazyky, nová jména, lidé však budou stále týž. Buď si ale svým jednáním připraví příjemný život, nebo méně příjemnou smrt. Zkrátka, co si zasejí, to i sklidí. Za 6000 let, někdy kolem osmdesátýho druhýho či čtvrtýho roku, život toho, který nemá tvář, se opět nakloní k zemi a bude ji tvarovat k svému obrazu. To, co tvář nemá, stvoří ji. Záleží na lidech, aby nemuseli začínat opět od úplných začátků!“

Stařec se ženou i dětmi povstali a podávali postupně Emanuelovi ruku na znamení nerozborného přátelství.

„Nyní se jdi prospat, aby ses mohl probudit čerstvý do oné budoucí doby a pamatuj, co jsem ti řekl. Ahoj!“

…

olo

kapitola 15.

INSPIROMET NR.4

Samohonka přistoupil na křižovatce k jednomu z Inspirometů a stiskl opět knoflík. Tentokrát vypadla k novému dni takováto báseň:

olo

kapitola 16.

VYHLÁŠENÍ A PROHLÁŠENÍ

§§§

VYHLÁŠENÍ PRIMÁŘE ÚSTAVU KE VŠEM PODŘÍZENÝM ÚSTAVŮM

Vláda Ústavu se na shromáždění ze dne 9. 8. 1982 rozhodla provést reorganizaci celého Ústavu a jeho totální dezinfekci. Za podpory všech složek pacientů a jim nadřízených orgánů se proto na den 15. 8. vyhlašuje slavnostní svržení detronidové bomby na Ústav. Účast všech na slavnostním projevu je dobrovolně povinná. Výroba a svržení vlastních bomb je nepřípustná z důvodu centrální koordinace akce.

Odvolat se proti tomuto nařízení je možné jen u nejvyššího ústavního soudu NÚS do tří dnů, což však bude kvalifikováno jako trestný čin proti ústavě Ústavu, a jako takový trestán nejpřísnější sazbou, a to trestem smrti.

§§§

OTEVŘENÝ DOPIS E.CHROUSTA PRIMÁŘI ÚSTAVU

Z výše svého poznání respektujeme každý svou pravdu či alespoň její část. Ti, co se nečlení, i ti, co drtí svým pohybem veškerou energii jednoty, a potom se ocitají sami proti sobě ve svých egoistických myslích.

Ale kde jsou ty uzly, ve kterých se přechází z protipólů do protipólů a to věčné zdvojování sítě? Každý z nás se pohupuje v té samé, jen po jiných provázcích šplhá vzhůru, a i když jen zdánlivě. Což nejsou sítě bez vrcholů, což ta oka se nepodobají sobě navzájem? Což celá ta síť se nedá přirovnat k božským principům? Což nejsme si jen vzájemným pokračováním jako obpletena oka sítí? Neproplétáme se cožpak navzájem do jediné sítě? Je snad podstatný rozdíl mezi úlomkem skály a skálou celistvou? Člověkem jediným a lidstvem jako celek? Lidstvem, faunou a florou? Což netvoříme jedinou společnou buňku? Což jen nedoplňujeme mozaiku do jediného komplexního organismu?

Znám tajemství velkých učenců. Je to to nejprostší. Pochopení a zažití Pravdy. Ať už role byly nejrůznějšími rolemi divadelními, a ať už si mnozí vybrali role šašků, vládců, MUDr.ců či mučedníků, všichni onu jedinou Pravdu ctili. V čem tkví? Řekli to sami - v oceánu. Ač cítíce se osamělými, představují naše životy malé opuštěné kapky, rozdrobené do členitosti forem, v cestě k božství, v cestě k celistvosti, ke společné jednotě.

Je rozdíl mezi tvým já a mým? Jsi lepší? Dokaž a budu tě ctít a učit se od tebe. Myslíš, že to, cos v životě nadrobil, tě činí moudřejším? Což nežiješ ve stejné světové etapě? Jak se tedy můžeš cítit dokonalejším, když zničené prostředí, v němž žiješ, je i tvou duší?

Proč pohrdáš ostatními, když oni jsou součástí tvé duše? Nebo snad svou duší pohrdáš? Proč tedy tolik nabubřelosti a sebeuctívání?

Emanuel Chroust (ve vší úctě a současném vtělení)

§§§

LÉKAŘSKÁ ANALÝZA PRIMÁŘE K OSOBNOSTI E. CHROUSTA

Z předešlé anamnézy pacienta můžeme vyvodit závěr, že se jedná o osobnost paranoidně schizofrenní. Pacient už od mala trpěl komplexem vícecennosti, obscénními představami a metafyzickou úzkostlivostí. Již jako chlapec se stranil ostatních dětí v kolektivu, rád vysedával v nejtemnějších koutech Ústavu, kde podléhal nebezpečnému snění. Jeho komplex dál bezuzdně narůstal, čímž se snižoval imunitní práh vůči nastalým životním a tudíž stressovým situacím. Nemalou roli přitom hrála úzkostná fobie z nástupu na základní vojenskou službu pro obranu Ústavu. Konečná fobie, které podlehl, byl strach z rozkladu jeho fyzické osobnosti na jednotlivé dílčí segmenty, jak sám uvedl. Poslední reziduum obranného mechanismu u něj vyvolalo zoufalé hledání alespoň nějakých jistot, kterých se mu až dosud nedostávalo, jak v okruhu rodiny, tak na ústavním pracovišti, což mělo neblahý vliv pro navazování družných vztahů v pracovním kolektivu. Následná reakce organismu pacienta, bránícího se tomuto rozkladu, vytvořila u něj mechanismus vize vlastního imaginativního vesmíru, ve kterém zastává krajně nebezpečnou roli „Všetvůrce“.

Sebezáchovné psychické procesy však zahrnují v sobě mimo ochranných rysů i nebezpečí postupující paralýzy, ztrátu styku s vnějším prostředím a pravidly společenského života. Tím došlo k celkové dezorganizaci pacientovy osobnosti.

Pozn.: Proč se pacient nikdy nedokázal reinkarnovat (přestože to o sobě tvrdí) před hodnověrnou lékařskou komisí, ale vždy jen pokoutně, kde si na něj není možno blíže psychologicky posvítit?

vrchní primář ústavu MUDr. Drvolta

§§§

MÍROVÉ PROHLÁŠENÍ K PRIMÁŘI ÚSTAVU

O co jde? Jistě, válka urychluje náš masový přestup do nových dimenzí života. To, co bylo dovršeno v srdci zmírajících, stává se novým, a jen zdánlivě nepopsaným listem duše příštího novoobčana. Nepopsaným papírem je tedy jen zdánlivě. Existuje přeci vtisknutý, byť jen latentní obraz, což zahrnuje jisté psychoenergetické zvlnění duše, jež bude od počátku obrážet svět nového občana. To, jak bude tento obraz deformován, jaká bude jeho alchymická kvalita, je výsledek minulých vtělení. Bude to výsledek životů kohosi, s kým se možná, nic netuše, setká i na stránkách ústavních čítanek či válečných dokumentů.

A válka? Jak může urychlovat reinkarnaci při devalvaci všeho zbylého? Naopak, zpomaluje procesy celistvění. Nejde přeci o kvantitu vtělení, ale o maximální využití každého z nich ve smyslu pozitivního zkvalitňování.

Proto my pacient Emanuel Chroust se všemi svými ostatními já nesouhlasíme s plánem očisty pomocí detronidové bomby, aby byla umožněna reorganizace Ústavu. Je třeba si navíc uvědomit, že v takovém případě by byl asanován pouze tento vybraný časový úsek, kdežto minulost by se stejně valila i nadále svými průchody, tunely, potrubími i trubicemi všeho druhu. Chtěla by se nutně směle rozvíjet kupředu, ale narazila by na hraniční bod inkriminovaného zničujícího výbuchu, trvale vepsaného v časoprostorovém kontinuu, ale nemohla by již nadále postupovat, čímž by se stala permanentně frustrovanou.

Takové duše by se tudíž byly nuceny rodit jen do minulosti, či si případně hledat zcela jiné formy na jiných místech všehomíra. Navíc, pane doktore, mít zatížené svědomí anihilací miliard lidských bytostí včetně dalších biliard, megaliard a kvantiliard duší fauny a flory, není zajisté maličkost a osud Vaší příští inkarnace by byl naprosto neudržitelný, jelikož by zde zasáhl zákon odrazu a vy byste to měl všechno na triku.

P.S. BOMBU NE !!!!!

Pacienti Ústavu

§§§

Ještě téhož večera je svolána zvláštní zdravotní vyšetřovací komise, které předsedá MUDr. Drvolta, vrchní primář Ústavu. Zasedání probíhající v srdečném soudružském ovzduší se protahuje do časných ranních hodin. Obsah jednotlivých referátů byl shrnut do následujícího komuniké:

§§§ ROZSUDEK §§§

Dotyční pacienti se provinili proti ústavnímu řádu a je nutné jejich okamžité potrestání. To se uděje izolací od ostatních choromyslných. Separace bude provedena ihned, a to do nově zřízeného nejmenšího ústavu Ústavu, který bude pečlivě separován, a kde bude vyhlášená nová ústava, která bude v rozporu s naší ústavou. Tím izolujeme hnilobu v našem Ústavu přenosem do jejich ústavu. V dalším kroku zahájíme proti nim válku svržením obyčejné neutronové pumy. Po separaci v nepřátelském zařízení, bude následovat konečná deratizace bombou detronidovou.

Rezultát: BOMBA ANO !!!!!

ÚSTAVNÍ KOMISE

HLAVNÍ PRIMÁŘ ÚSTAVU MUDr. Drvolta

olo

kapitola 17.

SVRŽENÍ BOMBY

B           U         M              ! ! ! ! !

olo

kapitola 18.

ZÁVĚR

A tak se zase všichni přátelé šťastně setkali v nové realitě. Pouze prostor a čas se trošinku pozměnil účinkem detronidového výbuchu. Ocitli se totiž z ničeho nic ve XX. století, a v současných podobách byli nuceni stát se účastníky dalšího experimentu, sžíranými rakovinou sídliště. A já mohu ubezpečit své věrné čtenáře, že i nadále tedy budou řešit své příští nové problémy, dokud se jim to definitivně nepodaří a nezmizí konečně v nekonečnu, neboť jak zaseješ, tak i sklidíš…

olooloolooloo

happy

konec 2. dílu

1. [1] Bylo to sice přesně naopak, jako ostatně všechny nepravdy. Musíme však soucítit s psychiatrovou ješitností, jelikož jde dosud o svéprávnou osobu.
2. [2] viz 1. díl: LOTOSOVÉ MĚSTO
3. [3] (Poznámka editora: Tento dialog, který autora nesmírně proslavil, bylo nutno z ekonomických důvodů zkrátit z původních 325 stránek rukopisu jen na pouhé ilustrační torzo, čímž se však nutně pozměnil i jeho původní smysl. Věříme, že laskavý čtenář si sám kriticky uvědomí, kolik energie by muselo neekologicky protéct jeho žárovkou, než by to množství stran přelouskal.)
4. [4] Spojené státy Ústavu