Cestování : Expo - 92

EX POST EXPO 92 (říjen-listopad 92)

Na Expo 92 se bylo možné dívat z nejrůznějších úhlů, v nejrůznějších souvislostech. My jsme se nechali unášet střípky dojmů, které jsme stačili za tak krátkou dobu několika hodin návštěvy zachytit. Byla to nepatrná chvilička na to, abychom si mohli udělat ucelenější a objektivnější obraz. Ostatně nebylo to ani našim cílem, ty útržky pocitů, které jsme si odnášeli, stejně jako ostatní návštěvníci, nám k přemýšlení postačili. Neboť symboliky, která se dala vidět, slyšet, čichat, chutnat, hmatat, tu bylo na přemýšlení až příliš.

Sevilla, v níž se tentokrát světová výstava konala, je všeobecně považována za perlu Andalusie. Existuje úsloví, že kdo neviděl toto město, neviděl zázrak. Psali o něm nadšeně mnozí autoři a mnohé inspirovalo k velkým dílům. Mozart sem například zasadil děj opery Figarova svatba. Sevilla je čtvrtým největším španělským městem po Barceloně, Madridu a Valencii a žije v něm přes 700 000 obyvatel. Podle legendy ji založil sám bájný Herkules. Později se zde střídaly různé národy, mimo jiné i Vandalové, jméno znějící dnes našim uším dosti pejorativně, a r. 712 se zde usídlili Arabové, kteří toto město přivedli k rozkvětu. Od té doby proslulost Sevilly trvá až do dnešních dnů. Asi 8 km odsud, v městečku Italica, se narodili slavní římští císaři Traianus a Hadrian. Zdejší gotická katedrála bývá považována za největší na světě. Konečně byla za tímto účelem i stavěna. Objevení Ameriky přinesl Seville zlatý věk rozkvětu.

V roce 1929 se v tomto městě konala velká hispanoamerická výstava, jíž možná navštívil i K. Čapek, který zde v tomto roce pobýval, jak se zmiňuje ve své cestopisné knize Výlet do Španěl. Spleti uliček s historickými stavbami, o kterých tak okouzleně ve své reportáži básní, působí dodnes velmi romantickým dojmem. Vůbec nevadí, že jste neustále okopáváni, bodyčekovaní, strkáni a muchláni mraky turistů, kteří s mapami v ruce beznadějně bloudí jejími uličkami, aby se vzápětí vynořili v úplně jiné části města. Přestože nevíte ani jak, za pár minut se k svému překvapení naleznete opět zpátky ve výchozím bodě.

Při tomto příjemném bloudění můžete obdivovat nádherná patia - malé dvorečky, obložené ornamentálními kachlíky maurského stylu a plné květin. V celém městě nenaleznete dva stejné. Můžete tak chodit od dveří ke dveřím a nahlížet místním téměř do ložnice. Jsou to skutečně malé oázy estetiky a Sevillané jsou na ně patřičně hrdi. Sečtete-li si to s přirozenou hrdostí Španělů vůbec, která vyplývá z přesvědčení i toho nejposlednějšího z nich, o svém dějinném poslání, potom si přibližně vytvoříte představu o mentalitě místních obyvatel.

Výstavní areál leží od centra města, přes řeku, na ostrově La Cartuja na ploše kolem 215 hektarů. Ostrov dostal své jméno podle karteziánského kláštera, který se stal součástí výstavy. Je symbolické, že Expo, končící 12. října v den 500. letého výročí objevení Ameriky, vyrostlo právě kolem tohoto kláštera, v němž Kolumbus po nějaký čas bydlel. V říčním přístavu hned vedle areálu můžete spatřit i kopii jedné z jeho lodí. Jedná se však už o kopii kopie. Ta první je totiž zakotvená v Barcelonském přístavu v dosti chatrném stavu. O kontroverznosti výročí, kterým započalo vítězné tažení křesťanství přes oceán a jež vyvrcholilo v tragickém dramatu celé původní indiánské kultury, aby z jejího popela, jako bájný Fénix, povstala kultura jiná, se v poslední době napsalo už hodně. My jsme si ono dilema uvědomovali nejen při návštěvě Expa, ale celá Andalusie na nás dýchala jakousi nedořečeností a rozervaností této křesťanské kultury, která právě ve Španělsku slavila svůj triumf.

Vraťme se však k samotné výstavě. Její pořadatelé byli nuceni vyřešit spoustu obtížných úkolů, aby se jim podařilo tuto pustinu změnit v celkem příjemné místo. Už 4 roky před zahájením bylo sem sváženo nejrůznější rostlinstvo, jež se tak postupně přizpůsobovalo zdejším nesnesitelným vedrům. Vždyť tato oblast tvořená trojúhelníkem měst Sevilla, Granada a Córdoba je považována za nejteplejší místo v Evropě. Celkově zde bylo zasazeno na 1000 nejrůznějších druhů rostlin a asi 25 000 stromů a 30 000 keřů. K příležitosti Expa se dokonce podařilo vypěstovat i nový druh růže, jejíž květ je žlutý s červeným okrajem. Zajímavostí může být i skutečnost, že kousek od výstaviště se nachází jedna ze známých sevillských čtvrtí Triána, pověstná tím, že bývala vždy domovem zdejších cigánů. Z jejich řad údajně pocházelo nejvíce toreadorů. Ostatně i španělský tanec Flamengo je cigánského původu a zrodil se někde v této oblasti.

Záměrem pořadatelů výstavy, jejímž tématem se stala idea „Věk objevů“, bylo přenést návštěvníka do budoucnosti. V tomto duchu zde byly vybudovány nejrůznější technologické atrakce. Například obrovská bioklimatická koule, která ochlazovala okolí, důmyslné zavlažovací systémy, které umožnily, aby stěny a střechy některých pavilonů byly pokryty vegetací. Návštěvník mohl také zelenat, a to nejrůznějšími pády do hlubin při návštěvě trojrozměrného kina, kde i sedadla svým pohybem pomáhala dotvářet tuto iluzi. Jestliže byste naopak zatoužili po výšinách, měla vám to umožnit věž s vyhlídkovou kabinou, která se šnekovitě šroubovala vysoko nad výstaviště. Ta se z důvodů vysokých veder zasekla právě při kolaudaci králem Juanem Carlosem. Když ho konečně vyprostili, prohlásil, že takové horko ještě v životě nezažil. Traduje se, že potíže s výtahem měl i na Pražském hradě při audienci u G. Husáka. Patrně půjde u tohoto demokratického monarchy o nějaký psychoanalytický problém.

Z dalších akcí lze vyjmenovat alespoň tyto: nově vyhloubený říční tok, postaveno 70 km silnic, obrovské parkoviště pro autobusy z celé Evropy, nový letištní terminál a na 60 hotelů. V tom nejdražším jste mohli příjemně (?) snít za 60000 peset za noc. Pokud by měl některý z českých yuppies zájem, ať se ptá po hotelu Alfons VI. Poměrně chudá Andalusie si od Expa slibuje ekonomické a kulturní pozvednutí celé oblasti, na níž se dodnes odrážejí důsledky totality, která ve Španělsku padla teprve v roce 1975(!). Dámy potom asi bude spíše zajímat nový druh parfému v modré lahvičce, vyrobený speciálně pro Expo. Poradcem přes kulturu se stal světoznámý operní zpěvák Placido Domingo, který se snažil získat pro vystupování ve zdejším amfiteátru špičkové osobnosti kulturního života atd. atd.

Vybaveni těmito všemi informacemi a noční vstupenkou za 1000 peset, vešli jsme o půl deváté večer do tohoto gigantického mírového kolbiště národů. Procházíme v jedné z jeho bran - Porta Italica - pečlivou policejní kontrolou, vynucenou teroristickými hrozbami baskických separatistů. Policejními komandy ostrých hochů v plné zbroji se to ostatně v době konání výstavy hemží v celé Seville.

Od této nejzazší brány večer co večer v 8 hodin vycházel maškarní průvod, který zahajoval noční program. Marně jsme se však po něm ohlíželi. Průvod měl alegoricky znázorňovat způsob oslavy svátků v Andalusii. Ostatně celé Expo bylo španělskými pořadateli chápáno jako jedna velká fiesta čili oslava. Hned vpravo od brány leží velká laguna, na níž se noc co noc odehrával multimediální program. Ačkoli jsme k ní dorazili přesně, kdy měl program začít, mnoho jsme z něj nespatřili, neboť už dvě hodiny předem je laguna neprodyšně obležená diváky. Desítky tisíc návštěvníků nadšeně hltá velké laserové show. Mezi hlavami se nám občas podaří zahlédnout útržky programu.

Ve stanovenou hodinu tato pompézní projekce začíná. Z hladiny vyrazí vodotrysky a na cloně kapek vykouzlují laserové paprsky sugestivní obrazové výjevy. Za tónů dramatické hudby, k níž je program komponován, se tak náhle vynořuje z laguny gigantický mořský netvor. Jeho dokonalá Spielbergovská iluzivnost téměř děsí. Vše je dokonale animováno na počítačích. Obrazy se mění, občas zahlédneme mezi hlavami diváků nějaké pohádkové bytosti, španělské tanečnice v zajetí flamenga a .... průhled se nám uzavírá. Marně se pokoušíme nalézt jinou škvíru. Na závěr se nad hladinou objevuje duhový most, do něhož je promítán ve všech řečech, nevyjímaje češtiny, nápis VÍTEJTE. Celou tuto noční show uzavírá ohňostroj.

Pohled na mraky návštěvníků nás chce téměř šokovat. Je to jedno hučící moře, které námi smýká, my se však nebojíme a prodíráme se těmi příboji lidí, abychom stihli navštívit ještě některé pavilony, neboť úderem 22. hodiny se zavírají. Potíž je jen v tom, že stejný plán mají i ostatní, a tak vidíme všemi směry křižovat se nekonečné hady znervóznělých front. Marně pak hledáme orientační cedule, které by nás dovedly k expozicím jednotlivých zemí. Španělé si s takovou precizností ale hlavy nelámou, a tak národní expozice objevujeme spíše nahodile. O nějaké informační tabule občas přeci jen zakopneme, jejich šipky však neomylně směřují většinou jen k restauracím, toaletám a pavilonům tematickým. Mapa výstaviště nám rovněž nic bližšího o národních pavilonech neříká. Pomalu si však na tu jižanskou nedbalost zvykáme, neboť občas má i své kouzlo.

O československý pavilon zakopáváme náhodou a ihned nás upoutává. Vyzařuje k nám jakýmsi zvláštním masochismem. Samotný design uzavřené černé krychle, potažené kovovým pletivem a obité kolem dokola dřevěnými lištami, mrazí asociacemi na doby nedávno minulé, kdy hranice našeho státu byly podobně nedobytné. Člověka před touto temnou stavbou začala přepadat obsedantní představa, že se dívá na jakési mauzoleum totality. Es terrible, tak nějak se mohlo dříve jevit území za železnou oponou zvnějšku. Nejsme si však jisti, zda právě toto měli autoři budovy arch. M. Němec a J. Štempel na mysli. Jejich přáním, jak se dozvídáme, bylo naopak navodit stavbou vzrušující tajemný pocit, který bude lákat ke vstupu. Patrně náš smysl pro magično byl už mnohými zážitky poněkud opotřebovaný, a tak nás pavilon spíše reálně skličoval svou pochmurnou uzavřeností a odloučeností od okolního prostoru. Nenacházeli jsme na něm nic, co by se nějak snažilo navázat komunikaci se svým prostředím, jen schody eskalátoru (v koncepci Expa bylo vytvořit všude bezbariérové vstupy pro invalidní občany) vnášely diváky do tohoto prostoru černé díry. Zdalipak je ta kostka ještě někdy vyvrhne ven?, říkali jsme si. Ale to byly jen chvilkové asociace, a proto jsme se pro jistotu snažili své pocity konfrontovat i s jinými českými návštěvníky. Rozpaky však byly jevem všeobecným.

Před pavilonem je krátká asi půlhodinová fronta, způsobená tím, že se pouští jen omezený počet návštěvníků. Ale třeba je to výjimečně jen dnes, utěšujeme se, vždyť generální komisař naší expozice, pan Galuška, naznačoval v Českém deníku, že fronty před naším pavilonem jsou téměř nehynoucí. U jiných pavilonů nicméně vidíme řady nepoměrně delší a obéznější.

Uvnitř jste potom mohli spatřit světelně kinetickou projekci, která měla dát trochu jiný rozměr prezentaci výrobků sklářských výtvarníků, posunout jejich vnímání do polohy esteticko symbolického zážitku. Děj projekce je asi tento: Před divákem se za stroboskopických efektů rozsvěcují neonové trubice, které vytvářejí siluetu stavby, je slyšet hluk města, hlasy lidí, šumění deště, hřmění, neony svítí modře a zeleně, vlny bílých záblesků. Sklářské výrobky jsou prosvětlovány halogenovými světly a emotivní děj končí ve tmě. Do toho zní hudba M. Pavlíčka. Autoři chtěli tímto programem, jak sami říkají, „posunout hranici reality do světa mysteriózních snů a iracionálních fantaskních dějů“, posunout koncepci od konzumního přístupu k duchovnímu poselství. Zda se jim tento záměr podařil naplnit, musí vědět nejspíš oni sami. Domníváme se však, že v tomto kulturním snažení nebyli rozhodně ojedinělí. Každopádně eventuální diváci z Československa, na rozdíl od ostatních nezaujatých návštěvníků, projevili trpělivost i snahu porozumět poselství, které se zde odehrává, a tak jsme od nich mohli slyšet nejrůznější reakce, které v nich program vzbudil. Někdo pochopil tento symbolický děj jako střídání dne a noci, jiný v tom viděl pád totality, další v tom objevili memento světové ekologické katastrofy atd. Shoda panovala v jediném, a sice chorálová hudební skladba Michala Pavlíčka zaujala všechny.

Na naší expozici se rozhodně projevil zmatek a zákulisní boje, které přípravu Expa provázely. Původní, ještě předrevoluční projekt byl zrušen a narychlo byla vypsána nová soutěž, změny však probíhaly nadále i na vítězné koncepci. Rovněž „soudružské“ vedení naší účasti mělo na výsledný dojem jistý vliv, jak bude dále ještě drbáno. Originálním a osvěžujícím dojmem pak na nás zapůsobila expozice pražského výtvarníka Franty Skály, umístěná v jakýchsi skleněných „akváriích“ v české restauraci. Jeho pitvory a šklebůzy, drobné to plastiky i environmenty, se rozlézaly podél stolů a šplhaly téměř na hodující návštěvníky, kteří zde baštili české knedlíky a k tomu něco velmi cizokrajného, jak jsme si mohli zběžně povšimnout. Díky laskavosti personálu nám byl totiž umožněn vstup do restaurace i bez následné degustace. Za několika rohy od čs. pavilonu, nalézáme krčit se speciální slovenskou restauraci - Kolibu. Vida, vida, říkáme si, ani jí se nelíbila naše společná kostka a raději takto samostatně zamířila rovnou do Evropy. Vydal-li se návštěvník jejím směrem, došel k ruskému pavilonu.

Popravdě řečeno nás však ani tolik osud naší expozice nezajímal. Byla jen jednou z mnoha. Chtěli jsme si vytvořit určitý dojem z celé výstavy o stavu naší doby, kultury, civilizace a tak vůbec. A ten byl velmi rozporný. Snad k tomu přispěla únava, hlad či zima v samém centru evropské výhně. Pochopitelně, že každá země se snaží prezentovat to nejlepší. To však právě vytváří určitou povrchnost všech podobných akcí. Nejde konečně o nic jiného než o jarmark. I v tom se odráží myšlení současného světa. Před kanadským pavilonem se táhne tlustý a dlouhý had, tipujeme to asi na hodinové čekání. Několika hodinové fronty zde nejsou ostatně výjimkou. Od některých návštěvníků se dozvídáme, že takto stihnou od rána vystát vstup asi jen do 4 - 5 pavilonů. Člověk by tu tedy musel logicky strávit alespoň měsíc, aby viděl vše, co se tu k vidění nabízí. Není proto divu, že lidé ve snaze vidět maximum, se příliš u expozic nezastavují a jejich snaha porozumět duchovně náročnějším projektům klesá na minimum. Konečně vždyť jsme na světové Fiestě.

Do francouzského pavilonu vystavěného z kosmických materiálů se nám podaří vniknout v poslední vteřině. Těsně za našimi zády se vstup pro dnešek zavírá. Jezdící schody nás vtahují do magické tmy. Schody se nám náhle mění pod nohami na pohyblivý chodník. Zmocňuje se nás pocit rozlehlého prostoru okolo sebe, a potom hluboko pod sebou dole spatříme světelný čtverec, kolem něhož se tlačí siluety lidí. Upřeně hledí do čtverce, který jak si náhle uvědomujeme, je jakýsi krychlový bazén se zrcadlovými stěnami. Vtom prostor zaplní hudba a do zrcadel se promítají nějaké abstraktní kompozice. Jejich odrazy se slévají v jednolitou plochu a vytvářejí tak pocit, jakoby dole pod námi vznikal nový vesmír. Jenže to nás už k našemu překvapení chodník vyplivuje opět na plochu výstaviště. Inu, kdo pozdě chodí…

Před německým pavilonem nás upoutaly nenápadné vitríny propagačně zaměřené na recyklační procesy. Ve vitrínách byl odpad z nejrůznějších materiálů a současně výrobky, které z něj lze vyrábět. Jednoduchý, ale velmi účinný poukaz.

Ve švýcarském pavilonu, který jsme objevili hned vedle našeho, se promítá film, jehož jedinými statisty jsou „oživlé“ předměty, jejich kinetická a tepelná energie dominovým způsobem rozhýbává další a ty opět další a opět… a nás zvedá ze sedaček k další prohlídce. Před pavilonem si zájemce ještě může zatroubit na obrovité trouby, a když Švýcarsko, tak snad rohy hojnosti, a také kdo má ještě dech, vesele troubí.

Chtěli bychom spatřit pověstnou podlahu v Holandské restauraci. Údajně v ní mají zaskleno veškeré smetí, které zůstalo po přípravě expozice. Nedá se to všechno ale při nejlepší vůli stihnout. Nemůžeme si tudíž prohlédnout ani skleněné podlahy ve Francouzském pavilonu, které museli pořadatelé zakrýt koberci, jednak z důvodu, že bylo vidět dámám ve vyšším patře pod sukně a jednak způsobovalo vkročení na průhlednou plochu závratě. Návštěvníci se prý po ní soukali velice pitvorně a nejistě v hrůze, že v příští vteřině propadnou podlahou. Klam a mam. Neviděli jsme ani kus ledovce, který vystavuje Chile, ani japonský pavilon, údajně největší dřevěnou stavbu světa. Neviděli jsme toho zkrátka většinu.

Před pavilonem budoucnosti míjíme nefalšovanou americkou raketu. Nebo, falšovanou? Tento plechový komín, že by dokázal létat? Nepůsobí příliš bezpečným dojmem ani na delší cestování po zemi. Zkrátka klam a mam.

Davy lidí všech národností proplétají se tu okouzleni iluzemi. Jakoby Sevilla se stala na čas pupkem světa, lidé stejní v nadšení, zvědavosti, touze po něčem novém a neobvyklém, stejní v únavě, mírumilovně defilují před námi. Pozorujeme je pohodlně usazeni na lavičce pod Eiffelovou věží a Sochou svobody, i když jen ve zmenšených kopiích, coby precedens bývalých výstav. Všichni si nás nadšeně fotí s pozadím těchto symbolů.

U ruského pavilonu koncipovaného jako jakási dača, či čo, stojí socha vyžilého atleta, muskulatury nesoucí na ramenou dítě. Master and Blaster? Tělo a duch? Demokratické dítě imperialistického starce? Kdo ví. Kéž by!

Přesně o půlnoci nás náhoda a hledání teplého přístřeší přivedla ke Kuvajtskému pavilonu. Strohá zaoblená plocha, nad ní se týčí sloupy, na nichž je zastřešení. Když na ni vystoupíme, zjišťujeme, že je to vlastně také střecha a pavilon leží v hloubce pod námi. To je ta rafinovanost arabského světa, říkáme si, nebo že by zkušenost z “Pouštní bouře“? U reflektorů, které jej ozařují, si konečně ohříváme dlaně prokřehlé zimou a odmítáme už v tom hledat jinotaje.

Přesto člověku nedá, aby si nevzpomněl na dozajista drb, který koluje v souvislosti právě s Kuvajťany. 20. května byl na Expu čs. národní den. Touha po originalitě bude už asi našim národním zvykem, a tak na rozdíl od jiných zemí, byl náš pavilon pro veřejnost pečlivě uzavřen a konala se zde recepce. Při té příležitosti byli dovnitř vpuštěni kuvajtští zástupci s dortem ve tvaru československé vlajky. Naši komisaři to kvitovali slovy: Přišli nám poděkovat za pomoc soudruzi z Kuvajtu. Jak říkám, je to drb, stejně jako ono jejich tak něžné oslovování „soudruhu“ mezi sebou. Podobně zaujatých fám jsme ostatně vyslechli vícero a rozhodně jsme je pochopili jako „ohováračky“. Třeba o tom, jak naše hostesky si odpáraly z kostýmů jmenovky a soutěžily pak o největší laxnost vůči návštěvníkům. Případně ta o jistém panu P., který již s pravidelnou zarputilostí si bere do pronájmu čs. restauraci na posledních Expech, a při tom minulém se mu podařil skvělý džob. Výhodně prodal už před zahájením výstavy selskou jizbu, v jejímž stylu byla restaurace zřízena a nahradil ji sériovým zařízením. Doufejme ale, že to jsou skutečně jen fámy zlovolných nepřejícníků, kterým je podnikání trnem v oku. Zřejmě podobná fáma zapracovala i u národní restaurace Thajska, jejíž interiér nás přitáhl orientální výzdobou a krásnými perskými koberci na stěnách. Nevěřícně jsme se potom dívali na bílé odlitky sériových cukrárenských stolků a židlí uvnitř, korespondujících s orientem asi jako vodní dýmka s mycím prostředkem Fairy Ultra. Nechme však fámy fámami, dovedou jen mnohou pověst poškodit a mnohou žlučí pokydat.

Za dobu několika hodin zde, jsme uchozeni téměř až k smrti. Občas nás vyděsí ještě hlomoz nad hlavou, ale to jen na visuté dráze nad námi prosviští další rychlovláček. Odpočíváme u velkých skleněných ploch, po nichž nepřetržitě stéká voda. V tom zběsilém ruchu působí jako oáza odpočinku a balzám pro unavené oči. Vytváří mnohem magičtější pocity než leckteré konstrukčně složité efekty.

Vlastně jsme okouzleni každým přírodním prvkem, který zde v těch tunách betonu a oceli objevíme. Sebedůmyslnější konstrukce pavilonů nás nedokáží tolik uchvátit, jako malebné stavby tvořené z přírodních materiálů, snad také proto, že moderní geometrické tvarosloví známe v tisícerých obměnách současné technicistní architektury. Výtvarná jednoduchost přírodních národů se však v našich evropsky zastřených očích zviditelňuje svou svůdně inspirující před či post (?) industriální estetikou. Díváme se však toliko očima laiků a ty mnohotvaré stěny tvořené hlínou, dřevem, rákosem či bambusem, proplétané živými rostlinami, bizarně kultovní sochy, umělá jezírka, obkládaná barevnými kamínky, na rozdíl od moderních pavilonů, v nás uvolňují a vytvářejí zvláštní pocit jistoty a pohody. Je to absurdní, ale i to si může člověk odnést jako odkaz z této kolumbovsky laděné výstavy.

Zde leží tyto pavilony v míru vedle pavilonů zemí industriálních, a jak se nám zdá, mají si toho navzájem ještě co říct. Ironií osudu pak vyzněla, jako nechtěné varovné memento, skutečnost, že pavilon Oceánie, vystavěný celý z přírodnin, vyhořel těsně před zahájením. Za pomoci jiných zemí byl sice obnoven, ale jeho původní krása byla nenávratně ztracena. Na tabuli před vstupem jste mohli vidět fotografie tragického požáru. Tak výstižnou alegorii globálního ohrožení přírody celé planety by stěží nějaký konceptualista vymyslel. A tak vlastně zde na Expu vidíme symbolicky zastoupeny dva protichůdné směry, které hýbou naší planetou. Industriální a ekologický, a je v tom pravý španělský svár.

Docela se nám zde zalíbilo využití vody jako konstrukčního prvku. Tak například anglický pavilon jí byl celý obtékán. V základech kanadské expozice bylo vytvořeno jezírko s podiem, k němuž se dalo sestoupit po širokých schodech kruhové arény. Jako opona se pak proti vám týčily obrovité plochy zeleně nasvícených skleněných tabulí, a jak jinak než, že opět po nich stékala voda. Kupodivu tento až teatrální prostor působil velice intimním a osvěžujícím dojmem. Mohli jste se zde zaposlouchat třeba do uklidňující reprodukované hudby, nebo si, v případě jste-li Čechy, sníst na koleně večeři před dalším putováním.

Brány výstavy se zavírají až ve 4 hodiny ráno. Ve 2 hodiny v noci zde však proudí stále ještě davy lidí. Je nám ale tak pekelná zima, že nás nerozehřívá už ani horké kafe za horkou cenu 150 peset, ani rockový koncert, přenášený na obrovskou obrazovku nad koncertní halou, ani ohnivé flamengo, které na jednom z mnoha pódií předvádějí sličné Andalusanky v mantilách s kastanětami v rukou. Daří se jim u reprodukované hudby roztančit i několik přihlížejících Španělů se Sangrií, sladkým to španělským vínem, v ruce. My seveřané se snažili marně najít teplý úkryt před nočním mrazivým větrem od Středozemního moře. Nakonec přeci jen, vyčerpáni únavou a zážitky, výstavu opouštíme, v zádech tóny horkého flamenga a neutichající kvas. Noční život je přeci španělské mentalitě vlastní. Není proto ani divu, že jako první v historii bylo tohle Expo otevřené i v noci.

Takže Buenos noches, nunca jamás sevillské Expo, k jakému pak asi budeš výročí příště, jakou budeš mít tvář tentokrát?

J. P. a D. Krásní (psáno pro Metropolitní Telegraf)