Filosofie : Publikace

(Texty, které byly otištěny v přílohách: Prostor Hospodářských novin, Zemědělských novinách ad.)

ROZHOVOR S BIOTRONIKEM TOMÁŠEM PFEIFFEREM

Pádem totalitního systému se dostali do centra veřejného zájmu nejrůznější aktivity, dříve utlumované a potlačované. Jednou z takových je také BIOTRONIKA, řečeno laicky je to předávání léčebné energie rukama. Přinášíme vám dnes rozhovor s našim předním sanátorem (jak sám svůj obor označuje) Tomášem Pfeifferem, žákem J. Zezulky, nestora české biotroniky Josef Zezulka vedle své čtyřicetileté léčitelské praxe propracoval i její komplexní teoretický systém. Jeho zájmem bylo tento zdravotnický obor očistit od šarlatánství a neodbornosti a pokusit se o navázání spolupráce s lékaři. Bohužel však toto nebylo v zájmu komunistické moci a ta, přes nesporné úspěchy např. v léčbě rakoviny a dalších nemocí, tuto ochotu i z řad některých lékařů, potlačila. Dnes již tento 80.letý pán žije v ústraní a v jeho stopách kráčí T. Pfeiffer. Je třeba říct, že ani jeho úsilí, i když žijeme v demokratičtějších podmínkách, není bez problémů. Položil jsem mu za vás několik otázek. V případě čtenářského zájmu je možné se k nim vrátit detailněji.

Ot: Jak jste se dostal k léčitelské praxi?

Od: Vždycky jsem se zajímal o paranormální jevy, vzbuzovaly u mě velký zájem, ale k samotnému léčitelství jsem se dostal až prostřednictvím pana Zezulky. On můj talent objevil, sdělil mi, že tuto schopnost mám, a že kdybych podstoupil další školení, tak bych mohl i účinně působit a pomáhat lidem v nemoci.

Ot: Josef Zezulka je dost výjimečná osobnost v oboru léčitelství nejen u nás, ale i ve světě?

Od: Ano, pan Zezulka, pokud vím, je náš nejlepší a nejsilnější léčitel. Pracoval od roku 1948 a byl průkopníkem v této oblasti. Jako první prokázal suverénní léčbu nádorových a jiných velmi vážných onemocnění, které spadají do oblasti bioenergetické nedostatečnosti čili do sféry chorob náležejících našemu oboru. Mimo léčitelství je také nadán ještě jedním darem, a to darem ducha. Je to zvláštní vrozená schopnost, jakési rozpomenutí si na to, co člověk má hluboko ve svém nadvědomí (ne podvědomí). Díky tomuto daru může odpovídat na základní otázky, které si lidstvo kladlo a klade, otázky filozofické, otázky po smyslu našeho bytí apod.

Ot: Existuje podle vás jediný léčitelský směr, nebo je více proudů?

Od: To je ožehavá otázka. Je tu mnoho škol, mnoho názorů. Já se domnívám, že je jenom jedno léčitelství, nebo řekněme biotronika. Je to způsob, kterým se ten, kdo působí, zapojuje k Podstatě, což je jiný název pro Boha a vše, co si lidé pod tímto pojmem představují a pomocí zvláštního vrozeného daru průtoku energie léčí. Tzn., že oni nepracují se svým vlastním silovým systémem, ale ta energie je jakoby obtéká a oni ji jen usměrňují. Samozřejmě je i jiný způsob, jak pracovat. Např. léčitel působí vlastní silou, vlastní energií, nebo se určitou magickou praxí spojuje s nějakou energií, kterou používá, to však nepovažuji za biotroniku v pravém slova smyslu. Ale je to možné a jsou to obory někde i rozšířené, a pokud jsou dělány čistě, jsou i vydatné ve své pomoci. Pokud vím, tak v Anglii je rozšířena spirituální léčba, kdy léčitel nepůsobí přímo, ale je prostředníkem a mediem.

Ot: Znamená to, že i energie používaná z vlastního tělesného systému je léčivá?

Od: Může být léčivá, ale v podstatě by bylo jejím předáváním škozeno vlastní bytosti. Šlo by vlastně o určitý druh auto vampyrismu.

Ot: Je u nás víc léčitelů, kteří by se dali označit za žáky biotronické školy p. Zezulky?

Od: V současnosti jsou tu dva až tři lidé, kteří by mohli aktivně zasahovat u toho nejtěžšího, co v této oblasti biotronických poruch je, a to jsou nádorové procesy. A protože jsme velmocí na duchovní talenty, snad se podaří najít další adepty, kteří budou schopni, a hlavně ochotni dále rozvíjet svoje nadání. Jsou země, kde není ani jeden takto nadaný člověk.

Ot: Můžete říct něco blíž o zdroji bioenergie, kterou používáte k léčení a o oblasti z níž ji čerpáte?

Od: Je to vlastně oblast nekonečna, oblast vzniku všeho, co je, původu toho všeho. Dá se vydedukovat, že energie je základní vlastnost časoprostoru, kdy vše je energie, i myšlenka je energie a vše je myšlenkou. Budete-li hledat pevnou hmotu, naleznete atomové jádro a oběžnice, budete-li je dále pitvat, najdete jiné podčástice a budete-li i ty rozebírat najdete opět další podčástice, a nakonec vám v rukou zbyde ne pevná hmota, ale jenom energie.

Ot: Jakým způsobem tuto energii získáváte?

Od: Spíš jsem jejím průtokem. Energie je všude kolem nás, je to anorganická energie a úkolem léčitele, biotronika je převod této anorganické energie v energii biologickou, a navíc energii humánní. Ono totiž ji lze transformovat i na úroveň rostlinnou nebo živočišnou. Podle toho potom řadíme ty, kteří s ní pracují, buďto mezi humánní biotroniky, bioveterináře anebo třeba výborné zahradníky. Je to ale podmíněno vrozenou schopností průtoku. To je schopnost, která se nedá získat nějakou výukou nebo školením. Rozhodně ne během jednoho života. Znamená to, že dotyčný člověk se vědomě filosoficky ladí právě k těm zdrojům, k podstatě všeho, co je a to ladění ve větší nebo menší míře potom umožňuje napojení se a protékání energie mimo jeho vlastní tělový silový systém.

Ot: Když potom s touto bioenergií pracujete, tak ji zřejmě musíte nějak formovat?

Od: Ano, během léčby je energie podle potřeb pacienta laděna tak, aby docházelo k vyrovnávání na straně pacienta a tím vlastně k úpravě zdravotního stavu. Proto biotronika pomáhá zejména tam, kde se jedná o bioenergetické nerovnovážnosti nebo poruchy a dá se říci, že téměř třetina onemocnění má podíl v této nerovnováze. Další část náleží medicíně, tam je hmotná příčina a další část psychiatrii, kde je vada v oblasti ducha. Máme totiž stejné úrazy jak na duši, tak třeba na kolenu.

Ot: Které druhy nemocí spadají do vaší léčby? Někteří lidé si totiž myslí, že takto lze léčit vše, a potom často podléhají i různým podvodníkům.

Od: Začnu tím, co se bude zdát nejtěžší, ale to proto, že ostatní obory nezasahují cíleně přímo na příčinu, snaží se pouze zachraňovat, protože nemají k cílenému zásahu v rukou nástroj. Jsou to poruchy imunity a nádorová onemocnění. Dále mohu jmenovat některé formy diabetu. Ne juvenilní formu, pouze diabet získaný, nevrozený a pokud možno v době, kdy ještě není podáván inzulín. Pak jsou to roztroušené sklerózy, které se daří tímto způsobem ovlivňovat žádoucím směrem. Z nejjednodušších chorob jsou to různé neurovegetativní potíže, žaludeční vředy, některé cévní příhody, revmatoidní choroby jako celek, gynekologické choroby podle příčiny. Dá se působit na cysty i myomy, někdy i s velmi dobrým úspěchem, záleží případ od případu. Není totiž dvou stejných lidí, každý pacient je trochu jiný, a to má svůj vliv. Je tu velká pestrost. Dá se říct, že takový rozdíl jako je mezi anorganickou hmotou a organickou, takový rozdíl bychom mohli nalézt i mezi anorganickou energií (tepelné a radioaktivní záření apod.) a organickou energií, která je mnohokrát složitější. Je to dáno stupněm vývoje hmoty.

Ot: Jak se díváte na možnost samoléčení se vlastní energií?

Od: Pokud je energie mířená na vlastní dobíjení, tak to možné je. V podstatě každá mystická a jogická praktika jsou svým způsobem i silové cvičení. Např. dechové cvičení jsou velmi silná silová praktika. Je pravdou, že to pomáhá upravovat zdravotní stav spíš sekundárně, není to cíl praktiky, cíl je sladění jedince, zharmonizování jeho tělesných i duchovních center tak, aby lépe rezonoval s řádem, který je mimo jiné vyjádřen zákonem karmy. To je oblast, která by měla lidi nejvíce zajímat. Z úzkoprsého jedno životního pohledu je celkem jedno, co člověk činí, ale pokud člověk pochopí, že se životy opakují v dlouhé řadě za sebou, vyvstane větší důležitost toho, co si vytváříme. Cokoli totiž vytvoříme, musíme zpětně snést na sobě, strávit to, abychom dosáhli rovnováhy nejenom v sobě, ale i ve světě jako celku, v realitě, tvůrčím díle. Proto jsou tyto zákony nesmírně důležité a doufejme, že v časovém horizontu, který nebude příliš vzdálený, lidé začnou mít zájem i o tyto oblasti, které jsou pro ně svrchovaně důležité. Lidstvo řadě věcí věnuje mnoho energie, ale často je to plané poznání, protože nejde ke kořenu, k podstatě našeho bytí klouže pouze do mnohosti, do rozpitvání a nehledá ten společný jednotící element. Nehledá zákonitosti, ale naopak zabředává do dalších a dalších podrobností, aniž by tušilo právě ten zákon, o němž jsem se zmiňoval.

Ot: Proč si myslíte, že je v dnešní době čím dál víc lidí nemocných?

Od: Dá se říci, že v posledních stoletích velmi stouply rozumové schopnosti lidí. Zvýšilo se to, čemu se říká chytrost. Ruku v ruce s tím nešla však moudrost, tzn., že nebylo vyrovnáváno citem, a proto společnost začala vytvářet věci, které sice fungují, zdánlivě řadu věcí usnadňují, ale ve svém konečném výsledku velmi škodí nejenom člověku, ale celému prostředí jako celku. Tento vadný způsob myšlení, který byl nastolen, dá se říct, před tisíciletími, vyústil v možnost totálního zničení prostředí, ve kterém žijeme. Vyústil v absolutní ignoraci potřeb ostatních tvorů, kdy člověk se dívá na živé i neživé jako na svůj majetek a je to pozice otrokáře, který má pranepatrný zájem o jím ovládané. Ovšem zcela paradoxně on sám tímto postojem trpí a bude trpět čím dál tím více. Tak jako rakovina např. byla chorobou z neuváženého používání spalovacích procesů a chemie, tak to, čemu se dnes říká AIDC, je civilizační chorobou, která má zase jiné příčiny. V tomto případě se jedná o chorobu z nepřirozeného záření a jedná se vlastně o pandemii.

Ot: Copak vy jste schopen AIDC léčit?

Od: Poruchy imunity ano. Můj názor na AIDC je poněkud rozdílný od současných medicínských názorů. Medicína tvrdí, že virus HIV, je příčinou AIDC, kdežto biotronika říká, že je pouze následkem procesu, nikoli příčinou. Tento virus dokonce není ani virem v pravém slova smyslu, ale jedná se o viroid, jde tedy o částku živé hmoty vzniklou na podkladě vlastní genetické zásoby pacienta. V počátcích, pokud nebyl tento vir sdělen pohlavním stykem, jak se prezentuje a což je samozřejmě možné, tak se vytvářel přímo v těle pacienta. To umožňuje vysazení některých funkcí tělesného organismu, který pak dovolí, aby tento cizí život v něm mohl existovat. Systém buněčné imunity je vlastně systémem agresora a obránce a AIDC je poruchou v této úrovni. Lymfocyty nefungují, ne protože by byly zničeny virem, ale proto, že ztrácejí motivaci. Jde o oblast silového systému těchto „vojáků“. Ztrácejí motivaci, stávají se flegmatickými a jde-li kolem nich nepřítel, tak na něj nezaútočí. Toto je AIDC. Samozřejmě že znám dobře všechny názory a teorie, které tuto chorobu provázejí, ale domnívám se, že lze to vše, co bylo dosud pozorováno a publikováno, vysvětlit i z tohoto pohledu. Proč například dostávají ve větší míře tuto chorobu prostitutky a homosexuálové? Je to proto, že jejich činění se vyznačuje zvýšenou měrou vyčerpávání silového systému v sexuální oblasti. Při styku dochází k přesunu energie z dolní i horní části těla do tohoto jediného bodu, kde se spolupodílí na tvoření nového života, nebo se jen bez užitku vybije. Proto například homosexuálové, kteří si chemickými prostředky zvyšují potenci a mají i více styků za den, patří do nejrizikovější oblasti. Droga je zase látka, která velmi zasahuje náš tělesný systém. Je to něco, co do těla nepatří a tělo velmi ničí. Narkomani se opět oslabují a stávají se z nich ti, kteří jsou špičkou ledovce této choroby. Přistěhovalci z Haiti, kteří v počátcích dostávali tuto nemoc přednostně, mají opět ve svém životním stylu něco, co je k ní disponuje. Osobně nechápu AIDC jako samostatnou jednotku, ale jako nejčistší vykrystalizování pochodů a procesů, které na nižších úrovních se projeví jen postižením imunity, ale ve svém nejvyšším stupni totálním vysílením těchto funkcí, tedy její ztrátou. Proto se domnívám, že AIDC je civilizační choroba, která je úzce vázána na životní styl naší společnosti. Zdůraznil bych především oblast anorganických nepřirozených záření, které se objevily v předešlých 70 letech a posledních 20 let zvýšenou měrou. K tomu přistupuje ještě záření dopadající na nás z kosmu porušením ozonosféry, a které tady dříve také nebylo.

Někdo může namítnout, že velký výskyt AIDC je v Africe a jak je to možné, když tam mají ještě čisté životní prostředí? Ano, ale mají ho tak čisté, že jejich generace si neměly možnost na znečištění ani částečně přivyknout a jejich civilizační skok byl značný. Došlo tam také k masovému přesunu obyvatelstva do měst. Navíc i zde na ně působí znečištěné celoplanetární vyzařování. Už je tam rovněž hodně televizních a radiových vysílačů, a protože dosud nebyli zatíženi žádnou škodlivinou, jsou zcela nechráněni, a tím se ocitli nyní na špici výskytu choroby. Velký výskyt AIDC v západních zemích s velkoměsty velice zatíženými zplodinami ukazuje pak jednoznačný trend.

Mimo jiné, řeknu to v legraci, bych uvedl ten fakt, že zatím máme ještě dostatek zubních lékařů, a přitom jde vlastně o krvavou chirurgii. Podle počtu pravděpodobnosti nákazy by měli ale být zubaři vlastně už na vyhynutí a zatím to není pozorováno. To jen pro zajímavost. Jedna z možných námitek např. u hemofiliků je: Vždyť se přece transfuzemi předává i tento virus? To je pravda, virus je sdělitelný, ale pouze do toho, kdo je připraven ze své podstaty, kdo má k této chorobě sklon. U zdravého člověka bude tento vir zničen vlastním imunitním systémem. Hemofilik je člověk, který má velmi vážnou poruchu krevní tkáně a je velmi oslaben v oblasti silově vitální. Opět tedy zdůrazňuji, že AIDC je chorobou čistě bioenergetického původu. V podstatě se nedá ovlivnit jiným způsobem než biotronikou, protože kdybychom likvidovali léky viry, plísně či kvasinky, které v tom člověku přímo bují, tak zlikvidujeme i jejich nositele.

Ot: Dá se tedy říci, že teď, kdy jsme se konečně otevřeli západnímu světu, můžeme i u nás počítat se zvětšeným nárůstem AIDC.

Od: Ano, bude to znamenat zvýšení počtu případů, protože s úměrně stoupajícím počtem počítačů, vysílačů a jiných elektronických zařízení, bude stoupat i toto nepřirozené pozadí, na které si člověk během milionů let vývoje neměl možnost zvyknout, a které je teprve problémem současnosti.

Ot: Můžete tedy léčit i tuto strašnou chorobu. To by ale mělo vyvolat ve zdravotnictví dost velkou revoluci?

Od: Já myslím, že by to nemělo vyvolávat revoluce. Mělo by to vyvolat jedinou věc, a sice solidní výzkum. Zpočátku například na 5 pacientech uzavřených v lůžkovém oddělení, kde by byli touto metodou léčeni a podle výsledků by se potom pokračovalo dál. To je jediný důvod, proč to říkám.

Ot: Existuje podle vás nějaký způsob, jak lze vůbec dnešní lidstvo zpátky ozdravět?

Od: Existuje jediný způsob: Začít myslet! Začít jednat odpovědně a uvažovat o důsledcích svých činů. Věda by měla v prvé řadě promýšlet u každého dalšího objevu, co přináší nejenom pro člověka, ale pro život jako celek, a potom teprve vynález nebo vědomost uvolnit k širšímu použití. My jsme dnes v situaci, kdy si říkáme: „Tak teď už je to výborné budeme jednat ekologicky, teď už víme jak na to!“ Jenomže velmi pravděpodobně se brzy ukáže, že odstraňujeme nějaké následky příčinami dalších následků. Je tedy jediná naděje, začít přemýšlet jinak než dosud. Musíme trochu odstavit svoje ego a nahradit ho malinko altruismem.

Ot: Jenže pochybuji, že veškerý ten industriální systém, moderní průmysl, techniku, které v důsledku poškozují ekosystém celé planety, by lidé sami od sebe zlikvidovali?

Od: Já myslím, že nemají jinou možnost. Buď ho zlikvidují sami, nebo ten průmysl zlikviduje sám sebe. Mechanismy, které působí na naši planetu, jsou velmi zjevné. Můžu jich několik jmenovat. Je to například již zmíněná porucha ozonosféry. K tomu bych řekl, že i kdybychom dnes zcela přestali vyrábět freony, které se považují za největšího ničitele ozonové vrstvy, tak jsou dál na skládkách milióny sprejů a miliony vyřazených chladících zařízení, které jednou prorezaví. Takže ten přísun freonu nějakou dobu ještě bude značný. Málokdo také ví, že kapalné palivo je z nádrží některých typů raket vypuzováno právě tímto plynem. To je další velké množství freonu, které se dostává do velkých výšek. Z ostatních mechanismů, které nás můžou napadnout, je oteplování klimatu způsobené chemickými pochody, tedy spalováním. Nikdo netuší, kolik kysličníku uhličitého je mořská voda schopna absorbovat a kde její absorpce skončí. Je zcela možné, že existuje práh, kdy absorpce přestane být už tak rychlá a nerovnováha kyslíku a kysličníku uhličitého se projeví naplno. Potom mohou procesy dostat velmi rychlou gradaci a může dojít k velmi zásadním změnám v teplotě naší atmosféry. Osobně se domnívám, že tyto změny již nastávají. Můžeme sledovat roztávání ledovců a zvyšování hladin moří za poslední desetiletí. Další mechanismus je používání látek, které nejsou přírodě vlastní, a platí zásada, že vše, co nebylo vytvořeno vývojem v přírodě, ji v něčem více nebo méně škodí. Přitom naše životní prostředí je zamořováno umělými hmotami – látkami, které nejsou přirozené a v množství, v němž jsou produkovány způsobují pomalou, ale nezadržitelnou devastaci, třeba i na úrovni genetické výbavy jedinců. Myslím, že jediná náprava spočívá v přehodnocení filosofického vztahu ke svému okolí. Člověk se musí začít chápat jako jeden z mnoha tvorů a musí podle toho začít jednat. Musí zmizet jeho pyšná nadutost pána a musí nastoupit úloha služebníka. Pak bude možné začít měnit to, co dlouhé roky bylo opomíjeno a osobně se domnívám, že to není věc techniky, ale filosofie.

Ot: Při ministerstvu zdravotnictví byla ustavena po pádu starého systému Komise pro alternativní medicínu a dále zde existuje Česká asociace odborných léčitelů. V obou organisacích se významně angažujete, můžete přiblížit vaše snahy v této oblasti?

Od: Biotronika je částí v této budované organizaci, která by měla sdružovat všechny obory a směry spadající dnes do alternativní medicíny. Jsou to samostatné obory, které nejsou medicínou, mají s ní společného jen pacienta, ale metody jsou rozdílné. Je to vlastně doplňkový obor k medicíně, a tak jako my nemůžeme rozhodovat o léčbě lékaře, tak i on není odborníkem zde. Je tu tedy jistá hráz, která by neměla být na překážku, ale vést spíš k spolupráci.

Ot: Jak by podle vás měla vypadat ideální činnost těchto společností?

Od: Já bych řekl zdravotnictví vůbec, protože to, o čem mluvíme, je vlastně zdravotnictví. Medicína není celé zdravotnictví, ale jeho část. Já se domnívám, že v budoucnosti zde budou vedle sebe medicína, biotronika a jiné doplňkové obory, které budou pečovat o zdraví člověka, a bylo by žádoucí, aby se v zájmu pacienta tak stalo co nejdříve. Řekl bych, že tyto obory musí být rozvíjeny opatrně krok po kroku, aby se předešlo chybám, ale musí se začít v praxi prověřovat a prokazovat účinnost těchto oborů a na tom stavět. Tzn. nestavět na velkoústých prohlášeních, ale na realitě.

Ot: Vedle své léčitelské praxe se věnujete i nakladatelské činnosti. Můžete čtenáře Prostoru seznámit se svými nakladatelskými plány?

Od: Snažím se zprostředkovat svým spoluobčanům tu filosofii, kterou ze svého subjektivního hlediska jsem poznal jako nejlepší a založil jsem nakladatelství, které se vlastně specializuje jen na jednoho autora – Josefa Zezulku, který, jak jsem již řekl, jedním ze svých darů přinesl výpověď o nás, o našem hledání i o stavu dnešního světa a naznačil i východiska z tohoto krizového stavu. To ale musí posoudit každý sám, to není možné nikomu vnutit. Je to věc přísně individuální a lze si jen přát, pokud je to správně formulovaný směr, aby ho přijalo co nejvíce lidí, a tak začalo pracovat na tom velikém úkolu, který čeká nás všechny, ať chceme nebo nechceme. Tímto velikým úkolem je právě záchrana všeho, a tedy i nás.

Ot: S jakými potížemi se při své nakladatelské činnosti nejvíce potýkáte?

Od: V současnosti nefunguje ještě příliš dobře distribuce na našem knižním trhu. Já osobně jsem to vyřešil tak, že zasílám svým čtenářům knihy na objednávku nebo posílám ediční plány tomu, kdo si napíše, aby si mohl vybrat z toho, co by ho zajímalo. Adresa nakladatelství je Dimenze 2+2, Soukenická ulice 21. Praha 1. Z knihkupectví zásobovaných našim nakladatelstvím, to jsou např. pan Primus, pan Růžička nebo knihkupectví Hledajících pana Jelínka.

Ot: Na závěr ještě jaké je vaše přání, co se týká nakladatelské činnosti?

Od: Kdyby moje knihy dokázaly přinést radost a duchovní vedení těm, kteří to potřebují.

Na konec bych chtěl dodat jen to, že když jsem v listopadových dnech dodělával rozhovor s Tomášem Pfeifferem, přišlo mu právě rozhodnutí z ministerstva zdravotnictví, jímž ministr P. Lom rozpouští Komisi pro alternativní medicínu. Je tedy vidět, že i nadále z komunistického režimu přežívá snaha potlačit všechny netradiční obory ve zdravotnictví nehledě na jejich opodstatněnost a prospěšnost pacientům.

s T. Pfeifferem rozmlouval J. P. Krásný

24.3.- 14.4.1993

ooo

MAGICKÉ MYŠLENÍ - VĚŠTĚNÍ, SNY A PROROCTVÍ / 1.část

VĚŠTĚNÍ

Od nejstarších dob chtěli lidé poznat svou budoucnost, proto vypracovali postupem času řadu nejrůznějších systémů, které jim to měly umožnit. Ty byly součástí ucelenějších náboženských představ. S mírnými obměnami je můžeme nalézt ve všech kulturách. Trochu jinak věštili egyptští hierofanti, asijští šamani, babylonští kněží, keltští druidové nebo američtí indiáni. Princip byl však stále týž, neboť vyplýval ze stejného magického myšlení. Pojem „Magie“ má původ ve staroperském slově „maguš“, což znamenalo “mocný“. Byli tak označováni lidé, kteří ovládali nadpřirozené síly. Podobný význam má indogermánský termín „magh“. Magická věda, kterou známe dnes je údajně jen poškozeným zbytkem původní pradávné všeobsahující vědy o skrytých silách v přírodě. Znalci tohoto oboru tvrdí, že její podstatná část zmizela v oceánu současně s bájnou Atlantidou před 12 OOO lety. Staroegyptští kněží, kteří údajně část nauky zachránili, rozvinuli na jejím zbytku svůj vlastní systém. Ten se stal základem pro pozdější esoterní vědy. Tak, jak se postupně začali lidé orientovat na zevnější stránky poznávání, upadaly tyto nauky v zapomnění.

Dnešní vědomosti jsou už velmi povrchní, neúplné a naivní. Neznamená to však, že stará moudrost přestala platit, pouze se díváme dnes na člověka i vesmír z jiného zorného úhlu. Základ magického myšlení je postaven na principu analogie čili podobnosti. To, co se nachází nahoře, je i dole. Co se odehrává v makrovesmíru, je obdobné ději v mikrosvětě. Formulaci této myšlenky nalézáme už na tzv. “Smaragdové desce“ Herma Trismegista, což bylo údajně jiné jméno staroegyptského boha Thovta, jehož zobrazovali s ptačí hlavou a který přinesl Egypťanům znalost písma. Na tomto textu, jenž dává klíč k pochopení universa, stavěla i židovská kabbala.

Starý svět byl světem neotřesitelné víry v metafyzický základ všeho pozemského bytí. Teprve moderní doba vnesla do hry nový prvek – pochybnost. Ta vyústila až v relativistickém pojetí světa, které na jednu stranu člověka přivedlo až k individualismu v dobrém slova smyslu, na druhé straně ho však zbavilo jistoty Mýtický svět žil senzibilní vírou ve všemocné síly a božstva, které si bylo možné naklonit dary a oběťmi. Tak se udržoval v harmonii s původní přírodou a pomocí rituálů se povznášel nad čistě vegetativní vztahy. Vrcholem této citové exaltace byl trans, jímž bylo možné spojit se s mimovědomou skutečností. Je to také jeden z předpokladů věšteckých praktik. Spojením silné emoce s určitou představou se věštec posouval do transcendentální dimenze ležící mimo reálný čas a prostor.

Řecký název pro věštění je „mantika“. Pracuje se v ní s uměle navozenou situací a prostředky, které mají zástupný a symbolický význam. Věštění z bezprostředních zjevení, božích znamení a snů se nazývá „divinace“. Sem například patří i astrologie. Obě metody se občas zaměňují.

Řekli jsme si již, že mantika má tedy dva aspekty: 1) navození stavu hlubokého soustředění až vytržení a 2) náhodné seskupení prvků, ze kterých věštíme.

Dokonale propracovaná čínská technika I Ting nám říká, že věštit lze úplně ze všeho, protože každá jednotlivost je znakem příští události. Kabbalisté však poukazují na to, že lidé záměrně nemají schopnost vidět do budoucna, protože by to mohlo narušovat jejich vůli svobodně jednat a vedlo by to k pasivitě a fatalismu. Jsou však okamžiky v životě, kdy se nám tato schopnost objevuje. Stává se to ve chvílích, kdy hrozí člověku nějaké vážné nebezpečí nebo před významnou osudovou událostí. Většinou se tak děje například formou varovného snu nebo tušení. Tohle znají převážně lidé senzibilní, často jsou to umělci nebo děti. Je to dáno tím, že citová složka hraje u nich dominantní roli. Tyto stavy mohou být ještě umocněny vhodnou konstelací planet, zvláště pak Měsíce. Senzibilita prudce stoupá hlavně v úplňku, lidé jsou vnímavější, nervóznější a hypnotabilnější. Skutečné vidění do budoucna je však výsadou jasnovidců, kteří jsou hypersenzibilní až mediální. Existují nejrůznější cviky, kterými si může tuto latentní schopnost prohloubit každý, ne všem to ale prospívá.

Povězme si však blíž něco o mantických a divinačních praktikách v minulosti. Jednou z nejrozšířenějších metod bylo předvídání z vnitřností obětovaných zvířat, nezřídka však i lidí. Používala se k tomu hlavně játra, slezina, ledviny.

Babyloňané věřili, že játra jsou sídlem duše a Etruskové je chápali jako analogii mikrokosmu. Tato metoda byla rozšířená v celé Mezopotámii. Etruskové ji později rozšířili i do Evropy, kde ji přijmuli Římané, Řekové a další. Věštci, tzv. Haruspikové, rozdělili játra pomyslně na několik dílů, jež měly určitý vtah k makrokosmu, a tak mohli každou část dešifrovat z jejího vzhledu. U Etrusků hrály věštby nezastupitelnou roli. Celá tehdejší společnost se řídila podle tzv. Knihy věšteb a vše bylo úzkostlivě podřízeno vůli bohů. Měli například pečlivě zpracován výklad blesků, každý z nich měl vzhledem k budoucnosti určitý význam. Možná odsud pochází i rčení o blýskání se na časy? Když takový blesk udeřil do země, musel být rituálně usmiřován, protože za ním stál jistě nějaký mrzutý bůh, jak už bohové bývají a bylo třeba si ho udobřit. V Mezopotámii se věštilo také podle chování zvířat, z odrazů ve vodě nebo hladiny nápoje v poháru. Také se lil olej a vosk do vody. Věstění z povětrnostních jevů časem degradovalo až do lidových pranostik.

Národy žijící v Mezopotámii měly rovněž velmi rozvinutou nauku o snech. Dodnes je vydáván Chaldejský snář. Sny by nám dokázali vyložit Babyloňané, Peršané, Sumerové, Asyřané, Egypťani a další. Asyrská kniha snů je psána ještě klínopisně. Říká se, že písmo vznikalo až v době, kdy nastal úpadek bezprostřední schopnosti astrálního vidění. Obrazně řečeno v době, kdy lidstvo se začalo probouzet.

Poněkud drsnější metody předvídání měly Mayové. Ráno hodili do hluboké studny svázané děti, a pokud některé z nich přežilo do oběda, vytáhli jej a kladli mu otázky, na které dítě údajně v transu odpovídalo. O nic méně drastické praktiky můžeme vidět u Germánů. Kmenové věštkyně probodávaly zajatcům hrdla a krev chytaly do kovových nádob, z nichž věštily. Jiným roztínaly břicha a předvídaly z jejich vnitřností. Existovaly však i humánnější metody, jako třeba předvídání z letu a hlasů ptáků, chování koní, bublání potoků, z vírů na řece nebo postavení hvězd a měsíce, což v sobě zahrnovalo už racionální přístupy. Rozšířené byly také tzv. losovací hůlky. Zajímavé je, že nesmělý být z odumřelých větví neboť při věštbě hrál významnou roli i “duch stromu.“ Také Slované měli bohatý arzenál praktik. Bylo to už zmíněné lití olova nebo vosku, ale také pouštění květin a věnečků po řece, jak to známe dodnes. Zvláště pozoruhodné rituály prováděly ruské vdavekchtivé krasavice. Svlékly se donaha a v lázni očekávaly dotyk neviditelné ruky. Podle jeho povahy pak usuzovaly na charakter a pracovní poměr budoucího ženicha. Blíže se s tím můžete seznámit v knize Svět slovanských bohů a démonů.

Z Řecka známe pro změnu slavnou věštírnu v Delfách, která byla zasvěcena Apollonovu kultu. Ze země zde vystupovaly omamné dýmy a nad nimi na své trojnožce seděla Pýthie, skrze níž promlouval Delfský duch. Za spolupráce kněží byly pak věštby dávány do souvislostí s otázkami. Bylo to hojně navštěvované turistické místo, a kdyby se časy nezměnily, určitě by zůstalo dodnes.

Jiného druhu je zase věštění z povahy krajiny. Bažiny a temné lesy odjakživa přitahovaly zvrhlé duchy, démony a temné struktury nejtvrdšího kalibru. Bylo je možné však potkat i na pouštích. Z krajinoznalectví vycházely také praktiky s virgulemi a kyvadélky, které dnes prožívají svou renesanci. Slované s oblibou věštili i z popela. Věštec v něm nakreslil řadu čar a ty potom vykládal. Odtud také pochází slovanské slovo „čarovník“ neboli „čaroděj“. Jak je vidět možností je nepřeberně a jistě byste přišli i na další. Z těch známějších to jsou např. Kartomancie (věštění z karet), krystalomancie (z kamenů), bibliomancie (ze svatých knih), rapsodomancie (posvátné verše), katopromancie (zrcadla), ornitomancie (pozorování ptačího letu), zoomantie (chování zvířat. Např. kočky a psi vycítí zemětřesení, krysy opouštějí loď, která se má potopit, ještě v přístavu, koně se plaší na místech vražd), oneiroskopie (sny), presmologie (různá zjevení a jasnovidnost, nekromantie (informace od nebožtíků), kritomantie (z pohybu brouka), grafologie (písmo), chiromantie (čáry na rukou), numerologie (z vibrace jmen a data narození), astrologie (konstelace planet), tasseografie (čajová sedlina), pyromantie (oheň), aeromantie (meteorologické jevy), hydromantie (z vody, nikoli z vodky), scapulamantia (kosti), haruspicie (vnitřností), kapnomancie nebo livanomancie (kouř), ofiomancie (pohyb hadů), kattabomancie (skleněné koule a číše s vodou), morfoskopie a frenologie (tělesné proporce), geomancie (z chvění země) a mnohé další. V příští části si řekneme něco o snech a jasnovidnosti.

4.7.1992

ooo

MAGICKÉ MYŠLENÍ - VĚŠTĚNÍ, SNY A PROROCTVÍ / 2.ČÁST

SNY - SVĚT POZEMSKÝ A NADPOZEMSKÝ

V předešlé části jsme si řekli něco o různých metodách věštění, které byly v minulosti hojně používány. Dnes se chci zmínit o snech a jasnovidnosti ve vztahu k možnosti předvídat budoucnost. Možná to mnohému materialistovi pohne žlučí, ale mluvíme zde o přístupu starých kultur a přírodních národů k světu. Imaginaci nelze posuzovat jako něco méněcennějšího, než je exaktní myšlení. Chceme-li lépe chápat svět, z něhož vyšla i naše kultura, je třeba na chvíli přivřít vlastní oči a pohlédnout jejich očima.

Snům byla odjakživa přikládána maximální pozornost, neboť se s nimi bezprostředně setkáváme všichni. Dotýkáme se v nich podvědomého světa představ, v němž hraje hlavní roli síla přání. Podle nejrůznějších mystických škol byl stav spánku přirovnáván ke stavu smrti. Je to poměrně logické, neboť vědomí je odpoutáno od smyslového světa a vrženo do světa vnitřních emocí. Magici vystavěli své praktiky na předpokladu, že duše člověka v hlubokém spánku je (stejně jako v hypnóze) schopna přímo opouštět své fyzické tělo a tím i trojrozměrný prostor a čas. Vstupuje do tohoto druhého paralelního světa spadajícího do sféry emocí, imaginace a symbolů, proto je také nazýván světem hvězdným, nadpozemským, netělesným neboli astrálním. Vnitřní psychoenergetické bytosti, která je schopná vyvádět zde nejrůznější podivuhodné kousky, říkají okultisté astrální dvojník. Staří Egypťané ji nazývali Ka, kabbalisté ji jmenují Neteš. V těchto pláních emotivního vesmíru může údajně potkávat duše jiných spáčů, lidi už zemřelé, ale i bytosti odlišných řádů – přírodní duchy jako jsou skřítci, víly, elfové a démoni všeho kalibru. Ocitáme se tak rovnýma nohama ve světě mýtů a pohádek, ve světě personifikovaných sil nevědomí, ovšem ve světě o nic méně skutečném, neboť je spícím bezprostředně zažíván. Původní pohádky, které se ještě tradovaly ústně, byly vlastně jakýmisi „cestopisy „zasvěcenců po astrálních pláních. Postupem času se na ně nabaloval balast věci neznalých vyprávěčů, a ten překryl prvotní zasvěcující transcendentální význam. Moderní pohádky ho ztratily docela. Jejich původní smysl byl mimo jiné v tom, že pomáhaly naladit člověka na tento paralelní svět, aby v něm putující duše nezabloudila. Neboť se jedná o rovinu skrytých vášní a tužeb, je spjatost nočních a denních postojů větší, než si připustíme. V běžném životě se sympatie a antipatie tlumí množstvím nepřetržitých dojmů, svět snů nás však ponechává jen s těmi imaginacemi, které se do nás hluboce vtiskly. Emoce se vysvobozují ze svého zajetí raciem a ožívají vlastním životem, neboť mozek nad nimi ztratil kontrolu. Proto je astrální svět ztotožňován se světem pudů a neuskutečněných přání. Je to i svět magie.

Možná se vám už někdy stalo, že jste se ve snu pohádali třeba se svým šéfem. V denním životě byste takovou hloupost nikdy neudělali, ve spánku vám však zmizela kontrola. Druhý den v práci se k vám šéf bezdůvodně choval podrážděně. Magik by vám vysvětlil, že vaši astrální dvojníci se ve spánku setkali a skutečně se pohádali. Ačkoli si to ani jeden z vás nemusel vůbec pamatovat, pocit z toho zůstal živý. Je to příklad toho, jak konkrétní jsou i nejtajnější pocity k okolí a jak velkou roli hraje v životě vnitřní harmonie. To bylo ostatně ve všech náboženských systémech dobře známé, a proto byl kladen důraz na mravní postoje, usmiřování a odpouštění, neboť bez tohoto, svět nevědomých sil ve svém důsledku škodí hlavně nám samotným. Energie citů přesahuje nositele ať už v bdění nebo spánku a ovlivňuje své okolí. Samozřejmě, že funkce snů je především relaxační, zbavuje nás tenzí, ale jsou i takové, které se nějakým způsobem dotýkají existenciální situace, sny varující a předjímající budoucnost, sny, které radí v životě i sny vyučující.

Jasnovidci, kteří sledovali usínající osoby, popisovali, jak se z těla uvolňuje astrální dvojník. Viděli i jakousi astrální „pupeční“ šňůru, kterou byl s tělem spojen a po níž dostal při jeho probouzení signál k návratu. U umírajících osob toto spojení mizelo a duše ztrácela s tělem bezprostřední kontakt, zůstalo jí uzavřeným, podléhající už jen fyzickému rozkladu. Možná jste slyšeli strašidelné historky o případech, kdy tělo i po smrti zůstalo neporušené. Jedna z hypotéz je, že tito lidé nejsou skutečně mrtví. Údajně zde stále ještě existuje jakési napojení na astrální duši. Dalo by se s nadsázkou říct, že na své tělo možná zapomněla. Jiný příklad nalézáme u fakírů, kteří se nechávají za živa pohřbít, aniž by jim to uškodilo. Zde se však jedná o vědomé opuštění těla. Dokonce existuje jev známý jako bilokace, kdy se může mág zhmotnit na jiném místě. Jsou to jevy, které dokazují nadvládu psychické složky člověka nad tělesnou a v magickém myšlení tudíž nejsou nijak překvapující. Nemusí pak ani udivovat možnost pohybovat se v takovémto netělesném stavu časovými rovinami.

Podle mystických nauk existuje jen věčná přítomnost, v níž můžeme nalézt všechny časy existující paralelně vedle sebe. Je to podobné, jako když máte před sebou filmový pás se všemi statickými fázemi. Ty ožívají v časovém kontinuu teprve při projekci filmu na plátně. Podobně by se dalo hovořit o projekci fyzikálního světa světem duchovním. Další příklad bude, když pojedete autem z jednoho města do druhého. To první je pro vás už minulostí, to druhé leží v budoucnosti, ale obě města stále jsou. Ještě jiný příklad: Z knihovny si vezmete knihu a tu začnete číst někde uprostřed. Vy ji budete prožívat až od určité stránky. Začne pro vás teprve existovat příběh v čase. Kdykoliv jindy můžete číst na jiném místě a neděláte nic jiného, než že se pohybujete libovolně jejími časovými rovinami. A těchto paralelních časů stále trvajících máte plnou knihovnu. Jak jsem psal již minule, magické myšlení chápe takto analogicky ustrojen celý vesmír a z tohoto pohledu se lidem otevírají netušené možnosti poznání „Jak nahoře, tak i dole“. Na tomto pojetí času byly postaveny i všechny teorie o reinkarnaci. O tom však jindy. Takto chápaný čas však má v sobě i jedno nebezpečí, protože si můžete říct, že když už budoucnost existuje hotová, není třeba o nic usilovat. To by byl ale omyl, protože skutečnost je mnohovrstevnatá. Každá událost má množství rovin a člověk vlastní aktivitou může svůj osud nadlehčovat nebo zhoršovat. Záleží to na jeho vyspělosti a kvalitě. Ve svých činech má svobodnou vůli. Dnešní doba je dobou velkých otřesů, což je osudově dané. Je však rozdíl, jestli tyto problémy řešíme přímo střelbou nebo zda postačí přestřelky pouze slovní. V tom je svoboda člověka v pevně daném osudu a vše závisí na jeho kulturnosti. Z toho je patrné, že magické myšlení v sobě obsahuje hlubokou moudrost a uvědomění si globální jednoty, kde vše je spjato se vším. Člověk je v něm pojímán jako tvůrčí síla, která spolurozhoduje o kvalitě tohoto světa.

Vraťme se však na závěr ještě ke snům. Představte si tu skvělou možnost, kdyby si člověk skutečně pamatoval všechny snová dobrodružství, nebo dokonce byste zcela vědomě mohli navštěvovat místa, kam se jinak nikdy nepodíváte anebo se setkávali s těmi nejzajímavějšími lidmi. Mohli byste nahlédnout jak do minulosti, tak i do budoucna. Asi vás to překvapí, ale taková možnost skutečně je! Existují totiž návody, jak se do snového světa dostávat vědomě, vyžaduje to ale poměrně náročný tréning. Jsou i takové, které jsou velmi nebezpečné, protože člověku, který není zcela čistý, mohou odkrýt svět nevědomých sil v takové intenzitě, že ho to poškodí. Existují však i takové, které ho naopak naučí mít vládu nad sebou samým. V Bibli je úsloví: „Tlučte a bude vám otevřeno“, což je pobídka naší vůli, pomocí níž je možné prakticky všechno. Nakladatelství „Bollingenská věž“ nedávno vydala knihu Putování duše aneb Metafyzická zdravověda, v níž autor P. Richelieu popisuje své zážitky právě z takovýchto „cest“. Uvádí zde jednu z možností, jak do snu vejít a přitom „neusnout“.

Pro zajímavost se na závěr stručně zmíním také o jednom způsobu. Když večer ulehnete, zbavte se relaxací všech zbytečných a špatných myšlenek a plně se soustřeďte na přání, abyste se rozpomněli na své vědomí, až vstoupíte po usnutí do říše snů. Je to celé postavené na tom, že si potom musíte jako první věc uvědomit sama sebe, což je velmi náročné na schopnost koncentrovat se. Pokud se vám to po pár pokusech skutečně podaří, snažte se spatřit ve snu své ruce a nohy, pozorujte svůj krok a neztrácejte své sebeuvědomění. Až zvládnete i tuto fázi, rozhlédněte se pozorně kolem sebe a snažte si zapamatovat své okolí, prohlédněte si pozorně i lidi, se kterými se na své výpravě setkáte. Později, až se budete pohybovat ve snu jako doma, dejte si i další cíle, například navštívit nějaké známé místo. Záleží pak už jen na vás, kam to až s metodou těchto postupných kroků dotáhnete. Každopádně, když už nic jiného, možná vám tato cvičení zvýší alespoň bdělost v denním životě. Pro méně náročné je možno alespoň si před spaním přát nějaký speciální sen. Je jen třeba si ujasnit co nejpodrobněji, jak by měl vypadat. Je to jako byste svému podvědomí napsali podrobný filmový scénář a ono se už postará o zpracování dle možností vaší fantazie. Předpokladem je vždy jen síla vašich přání. Člověk by měl svou imaginaci rozvíjet podobně, jako to dělá se svým myšlením, tím se jeho svět stává mnohem pestřejším a harmoničtějším.

Příště si povíme něco o proroctvích, která se týkají naší doby.

25.7.1992

ooo

MAGICKÉ MYŠLENÍ - VĚŠTĚNÍ, SNY A PROROCTVÍ \3.část

PROROCTVÍ

V poslední části se zastavme u proroctví, která promlouvají z hloubi času, jako odkaz magického světa naší době. To, že žijeme ve významném historickém předělu, si uvědomuje téměř každý. Uveďme si tedy několik vizí, týkajících se konce dvacátého století. Proroci k nám nemluví nijak povzbudivě, ale to je samozřejmé, vždyť smyslem není, abychom zavírali před skutečností oči, ale naopak zmobilizovali síly k překonávání nepříznivých událostí. Snad nejznámější jsou proroctví Sibyly. I když bylo v průběhu času dílo doplňované o další vize, nemění to nic na jeho celkové síle. Ocitujme si několik úryvku z této knihy vydané v minulém roce i u nás:

„Přijde doba, kdy člověk plně ovládne celý svět a podmaní si všechna zvířata, aby mu sloužila, a zachytí vzduch, vodu i slunce¨. A v tom čase nespokojí se člověk ani s tím, že zneužije díla Hospodinova pro sebe, ale vytvoří umělá zvířata, aby i tato jemu podmaněna byla… člověk se bude snažit svět z místa původního přenésti… vytvoří něco, co předčí svět i člověka. A já vidím ono divné zvíře z různých kusů kovu vytvořené: místo nohou obruče divné, místo těla kus lesklého kovu a místo hlavy křídla. Toto člověkem vytvořené zvíře, sluncem a vodou živené, utíká rychle po zemi, že síla větru mu nestačí, pluje po mořích, že i před dopadem vln se zachraňuje a letí v oblacích rychlostí supa… Člověku však nebude stačiti tento svět, a proto s nářadím, mi dnes velmi podivným, bude snažiti se odletěti z tohoto světa… a zkoumat bude, zda cesty lidstva, světa i hvězd pozměniti by nemohl… než tomuto přání nebude vyhověno nikdy. V mém prvém snu člověk mocným plamenem ze země vyšlehnuvším zahuben byl a ve snu druhém nechal dále běžeti hvězd v ustálených cestách jejich… přijde ale den, kdy Hospodinova milost přestane a donutí člověka, aby tento chtěje zachrániti jenom sebe, odvrátil se od všech svých kovových tvorů a vrátil se tam, odkud vyšel: do hor a les, do polí a hájů, k řekám a jezerům…“

„…Přijde doba, kdy celý svět bude zotročen a podmaněn. To bude kolem roku dva tisíc… Mnoho lidí v té době válkami, bídou a hladem zemře…“

„Přede dnem samotným řeky budou vysychati, traviny vymírati, skot hladem a žízní padati, pahorky se zemí se srovnávati a mnohé kraje pískem zaneseny budou… pak se začne země silně chvěti a téměř všichni lidé vykrvácejí…“ „…V každé době, kdy člověk bude chtít překonati dílo boží, přijdou pohromy, bouře, války a zemětřesení, která plně dílo člověka znemožní.“

„Přijdou dnové, že se bude zdáti Hospodin člověkem poražen, ale vzápětí nato nastane pohroma, jíž příkladu není a nebude! To se stane přesně v letech dva tisíce sto po narození Mesiáše.“ „Rovněž každé století v letech 7, 14, 21, 28, 35, 42, 49, 56, 63, 70, 77, 84, 91, 98 bude míti v těchto letech velké změny, anebo přípravy pro tyto. V těchto letech vypuknou vždy nejhroznější války a utkví lidem dlouho v paměti.

Ve starých kulturách byl rozšířen názor o cykličnosti věků. V aztéckých mýtech se hovoří o tom, že této světové éře předcházely už tři další a na konci každé z nich byl svět zničen přírodními živly. Poslední éra zanikla potopou, což se shoduje i s biblickým podáním a atlantologové ji ztotožňují se zkázou Atlantidy zhruba před 12 000lety. To odpovídá polovině doby Zvěrokruhu. V astrologii jsou tyto půldoby brány jako silně krizové. Aztékové kladli zkázu tohoto čtvrtého věku rovněž k letopočtu 2000.

Snad nejznámější proroctví je Janova Apokalypsa. Bývala často zpochybňována jako dobová alegorie. Teprve v roce I986 se připomněla v otřesné konkrétnosti. Musíme si totiž při jejím čtení uvědomit, že k nám promlouvá člověk z doby, která neměla pojmenování pro mnohé z toho, co z budoucnosti uzřel. V kapitole 8/10 čteme: “...zřítila se z nebe veliká hvězda, hořící jako pochodeň… jméno té hvězdy je Pelyněk. Pelyněk je jen jiné jméno pro rostlinu černobýl! Nebo dále 9/1: “A viděl jsem, jak hvězdě která, spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti: otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší… „Nepřipomíná to silně válku v Kuvajtu a požáry ropných polí? A takovýchto paralel bychom zde našli více.

13. 10. 1917 došlo ke zjevení Panny Marie ve Fatimě. Lidstvu zde bylo sděleno varovné poselství, ale církev se zalekla toho, že by mohlo ve světě způsobit paniku, proto se rozhodla ho utajit. Teprve roku 1964 byla jeho část zveřejněna. Obsah je asi tento: Mezi lety 1950–2000 má na celé lidstvo přijít veliký trest, protože lidé porušují boží příkazy, šíří kolem sebe nenávist a zhotovují zbraně masového ničení. Tento trest má být tvrdší, než byla potopa světa a polovina lidstva přitom zahyne… Na této zkáze se budou spolupodílet všechny živly – oheň, voda, ledová zima, vichřice. Panna Marie vyzývá potom lidstvo k svému obrácení, neboť tím je možné tuto apokalypsu zmírnit. Když pomyslíme, že církev zveřejnila jen přijatelnou část tohoto proroctví, stěží si domyslet jeho zbytek.

14. 12. 1503 se narodil v Saint-Rémy ve francouzské Provenci nejslavnější jasnovidec středověku Michel De Nostradamus. V Centuriích, které sepsal, zastřel do těžce rozluštitelných veršů své vize budoucnosti až do roku 2000. Jejich smysl byl odhalen vždy, až se událost skutečně stala. S údivem pak bylo zjištěno, že ji Nostradamus popisuje velmi podrobně. Velmi pochmurné předpovědi má i pro naši dobu.

Centurie 10/33: „…přijde krutá sekta v dlouhých pláštích, vůdce dobude Florencii a dvoujazyčné město…“ a 4/63: “Na jednom blízkém místě nedaleko od Venus dva největší z Asie a z Afriky přišli překročivše Rýn. Křik a slzy na Maltě a ligurském pobřeží…“

2/96: „Planoucí oheň se objeví na večerním nebi u pramene Rýna. Hlad, válka. Plánovaná pomoc přijde pozdě. Vpád Peršanů do Makedonie začíná.“

2/4: „Od Monaka po Sicílii bude celé pobřeží zpustošeno. Už nejsou žádná města, vesnice a ostatní osídlení více, která by nebyla vypleněna a zničena barbary.

Centurie 1O/72: „…z nebe sestoupí velký Král hrůzy, aby oživil velkého krále Mogulů, aby před i po březnu šťastně panoval …“

Astrologové spočítali, že k této události má dojít přesně 11. 8. 1999, kdy se očekávají i neobvyklé konstelace planet a v 10.53 hod dojde k úplnému zatmění slunce. Co se však má dít, to neví zatím nikdo.

„…a po válkách bude velké zemětřesení, které změní svět…“

Další veliký jasnovidec, žijící na počátku našeho století: Edgar Cayce, předpověděl, že kolem roku I998 má dojít ke kataklysmatickým změnám na zemi a k jejímu přepólování. Ve svém transu viděl mnoho zemí zaplavených vodami oceánu a oživení tektonické a vulkanické činnosti. Podobně popisuje katastrofu nor A. Johanson, který roku 1907 spatřil ohromnou potopu celého západoevropského pobřeží a změny klimatu na zemi.

Podle kabalistů znamením blížícího se konce dnů je, když pozemský a nebeský svět začínají být hluboce narušeny. Všude jsou patrny velké poruchy, které naznačují, že přichází změna. Po světě se budou rozmáhat války a zmatky.

Nedávno navštívila Prahu bulharská jasnovidka Elka Georgievová, která mimo jiné přesně na den předpověděla pokus o vojenský převrat v Moskvě. Popisovala neuvěřitelné setkání s egyptským bohem Thovtem, které bylo doprovázeno objekty UFO. Od něho se dozvěděla, že svět budou v příštích letech sužovat nejrůznější přírodní katastrofy a válečné nepokoje.

Je vidět, že klidu se hned tak nedočkáme, jak potvrzuje i další vizionář. Tentokrát se jeho vize týká i naší země. Žil ve 2. polovině 18. století v německé části Šumavy a nazývali ho Šumavským prorokem. Ve své vizi hovoří o třech dobách, které nastanou v příštích 2OO letech v této oblasti. První dvě předpovězené éry se již naplnily včetně obou světových válek i komunistické diktatury. Citujme z jeho předpovědi:

„…Noví páni nebudou dělat nic jiného než vymýšlet nové zákony, podle nichž se nebude žádný člověk moci řídit. Pak přijde úklid třetí doby. Lidé z měst budou na Šumavě zabírat půdu a stavět chatrče, přesto budou nadále bydlet v městech… Pro dobytek se budou stavět velké domy… Následovat bude velká nouze… Ukáží se nebeská znamení. Ještě předtím však přijde velice přísný pán a ten lidem stáhne kůži z těla. Jeho vláda nebude dlouhá. Pak bude Bavorsko zpustošeno a česká země koštětem vymetena. Stane se to jedné noci. Přes šumavské hory přejdou tisíce červených kabátců… Kdo tuto dobu přečká, bude muset mít železnou hlavu. Lidé budou zachráněni tam, kde tekou černé potoky a kde stojí obráceně kostel. Ostatní budou nemocní a nikdo jim nepomůže. Všude budou lidé jako procezeni, jako vymlácené žito… Mezi těmi, kteří přežijí, bude jen jediný pozdrav: „Pochválen buď Ježíš Kristus.“

Ale na závěr bych ocitoval přece jen trochu útěšnější proroctví týkající se také naší země. Je to tzv. Poselství z Agarthy z roku I977:

„Váš malý nárůdek v moři nepřátel, procházel vždy kritickými údobími svého vývoje a procházel i utrpením a to proto, aby uzrál pro svůj příští vůdčí úkol v kultuře ducha. Již několikrát byl na pokraji záhuby, byl by zničen, avšak jinak bylo psáno v knize osudu… Nesměl zahynout, protože má své předurčení. Nezhyne, protože jméno Praha, pocházející ze slova Pragaja Déva Pragaja znamená „Setkání bohů“, proto Praha se má stát střediskem obrodného hnutí světového duchovního vývoje. Ale otevřete oči a pozorně se dívejte, zachovejte naprostý klid a důvěru v příští dny. Ať postihne tuto planetu jakákoliv přírodní katastrofa, zůstaňte ve své zemi, přesně na tom místě, kam vás vaše karma postavila. Neutíkejte, vaše karma ví nejlépe, kde jste v bezpečí. Jste národem, který je z nejbohatších na duchovní hodnoty v celé Evropě, a proto musíte růst, protože oči celého světa budou na vás upřeny jako k duchovnímu srdci. To je zákon.“

Existuje více proroctví, které nám takto fandí a mluví o vůdčí roli tohoto národa ve Vodnářském věku. Pravdou je, že naše republika měla vždy v Evropě důležité postavení, proto se nechejme překvapit.

ooo

LYCHNOMANCIE

Tento pojem znamená věštění z plamene svíček. Aby však bylo účinné, musíme se hluboce soustředit na rituál, protože do hry zapojujeme vlastně vyšší síly. Nejprve zatemníme místnost a potom v ní rozestavíme 3 svíčky tak, aby tvořily rovnostranný trojúhelník. Čtvrtou si postavíme do místa, z kterého budeme celou věc pozorovat. Jedinou zápalkou je pak obřadně zapálíme a můžeme začít věštit. Budeme klást jednoduché a srozumitelné otázky.

Když se jeden plamen třepotá ze strany na stranu, znamená to, že budeme cestovat. Kam, to nám však svíčka neříká. Bude-li jeden plamen hořet jasněji, je to znamení velkého úspěchu.

Žhnutí či záře na vrcholu knotu značí dokonce prosperitu, ale pozor ať vám při věštění neshoří firma.

Kudrnatý šroubovitý plamen – vaši nepřátelé kují pikle (pravděpodobně konkurence nebo staré struktury). Je-li plamen jiskrný a šroubovitý – pozor si dejte. Když se plaménky zvětšují a zmenšují, případně hoří nerovnoměrně, hrozí vám nebezpečí.

Jestliže svíčka prská, asi budete něčím nebo někým zklamáni.

A zháší-li docela, raději ani nedomyslet.

Jestliže však hoří jasným plamenem, očekávejte příjezd cizince. Bude-li však valutový nebo rublový, o tom texty nic nepraví.

Přes svíčky si můžete rovněž zaskákat, což se vám zhodnotí i kondičně. Zapalte v kruhu 12 svíček. Podaří-li se vám některou z nich v ladném skoku uhasit nebo zvrhnout, znamená to smůlu v tom měsíci, který svíčka zastupovala.

Pokud by se Lychnomancie osvědčila, možná by to ocenili i v Prognostickém ústavu, případně i v politice by mohla sehrát svou nezastupitelnou roli.

ooo

JAK ČERPAT ENERGII STROMŮ?

Ačkoli si to ani plně neuvědomujeme, jsme soustavně ponořeni do nejrůznějších energetických záření, která působí na náš tělesný systém.

Podle jejich charakteru můžeme tyto energie rozdělit do dvou skupin. První z nich se týká energií organických či vitálních. Jsou vyzařovány „živou“ přírodou a jejími organismy. Užívá se pro ně také výraz bioenergie a je v nich obsažen i psychický faktor. Tyto síly nejsou ještě tak známé jako energie anorganické, neboť člověk se orientoval více na poznávání hmotné stránky přírody. Do této skupiny můžeme zařadit například elektromagnetické vlnění, geomagnetismus, radiové záření, atomovou energii apod.

Není vůbec jedno jakého charakteru jsou silová pole, která nás obklopují a jaké vlivy na nás působí. V některém prostředí se budeme cítit lépe, v jiném hůř. To je dáno převážně složením a kvalitou energetických vibrací. Jinak se budeme cítit v lese, jinak na ulici rušného města, v blízkosti trafostanice nebo v místě geologického zlomu. Naše vitalita je buď posilována nebo dušená.

I mezi organickými silami můžeme rozlišovat jejich kvalitu, která je dána psychickou úrovní bytosti. Lidé, i když se považují za nejvyspělejší tvory planety, dokáží svou myslí produkovat často velmi destruktivní energie. Dalo by se říci, že čím je bytostný život jednodušší, tím i jeho energie vzhledem k nám jsou čistší. Z tohoto pohledu na nás působí nejpozitivněji síly rostlinné říše, které posilují a osvěžují náš organismus. Je to opak nejrůznějších umělých zářičů, jejichž vlivy spíše oslabují naši vitalitu. Dnešní industriální společnost produkuje stále větší množství takových zdrojů, což se druhotně projevuje na zhoršeném zdraví. Městský člověk je zhoubnými vlivy přímo zahlcen a přičteme-li k tomu další stresující faktory, nemůžeme se divit, že náš imunitní systém je stále chatrnější.

Vyspělejší staré kultury a přírodní národy, které nebyly tolik zaměřeny na poznávání a tříbení hmotných zákonů a forem, dokázaly mnohem intuitivněji vnikat do přírodní podstaty a vyciťovat povahu jejich sil. Lidé chápali přírodu jako živý, vzájemně spolu propojený organismus a na tom vystavěli své rituální magické obřady. Jejich funkce byla mnohostranná, od očišťování, vyladění na přírodní rytmus, až po hluboké splývání s kosmickými silami. Jestliže rozpoznávali tzv. posvátná a démonická místa, nebylo v tom nic imaginárního, jak se dnes prokazuje znovuobjevením působení geopatogenních zón.

Jistě jste četli nebo slyšeli o tzv. auře či plasmatickém obalu těla. Tento jev je předmětem stále většího zájmu ve vědeckém bádání. Nejde zde o nic jiného než právě o vyzařování vitální energie. Auru můžeme nalézt kolem všech hmotných forem tedy i u rostlin. Řekli jsme si již, že právě jejich síly působí na nás blahodárně. Existuje mnoho způsobů, jak tuto energii můžeme vědomě přebírat a tím posilovat vlastní vitální složku.

Jeden z nich si můžete sami vyzkoušet. Na procházce v přírodě si vyberte zdravý a statný strom, ze kterého chcete energii načerpat. Vyhněte se však stromům nemocným, neboť ti potřebují sílu na vlastní přežití. Když jste si již nějaký vybrali, uvolněte úplně svou mysl, aby neblokovala příjem. Nejprve strom požádejte, aby se vám otevřel a „věnoval“ trochu své energie. Možná se vám to bude zdát komické, ale má to svůj psychický význam. Vy sami se totiž vylaďujete na jeho jemné vibrace a otevíráte se jim. Tím, že strom oslovíte, povyšujete ho ve vlastní představě z pouhého předmětu na rovnocennou individuální bytost s jejím vlastním životem. Takto se vám podaří mnohem jemněji vyladit na jeho frekvenci. Obejměte potom jeho kmen a snažte se s ním pouhým citem splynout. Sami na sobě poznáte, jak se po určitém čase budete posíleni a vaše mysl bude uklidněná, čistší a vnímavější vůči celému okolí. Jako by na nás ulpělo něco z jeho trochu jinak vnímaného času a prostoru. Některým z vás se může podařit hlubší splynutí či dokonce až ztotožnění s tímto stromem, přičemž dochází ve výjimečných případech i k pochopení univerzálnějších pravd. Výborné je, máte-li možnost si na chvíli zdřímnout v jeho rozložité koruně (a přitom nespadnout). Zde dochází k přijmu sil nejplněji, protože vám v tom nebrání neustále těkající myšlenky. Kdykoli později, budete-li se cítit oslabeni, můžete se se stromem spojit i na dálku pouhou představou. Vždy však k němu vysílejte jen pozitivní myšlenky.

Chcete-li si sami vyzkoušet tento prastarý obřad, je k tomu nyní na jaře a v létě ta nejlepší příležitost. Vybírejte si stromy skutečně statné, nejlépe staré duby nebo buky. V nich je energie velmi koncentrovaná. Když takto pocítíme ozdravující účinky přímo na sobě, možná změníme i svůj vztah k přírodě jako celku. Začneme ji vnímat z trochu jiného zorného úhlu, osobně a otevřeněji, plnou vnitřního života a jeho tajemství. A uvědomíme si naši bytostnou provázanost skrze tyto energie.

Naši předkové měli ke starým stromům často až posvátnou úctu, protože znali nebo tušili jejich magické a léčebné účinky. Zkusme tento vztah znovu nalézt, a pak se nám pro změnu podaří vyléčit i nemocné lesy.

20. 6. 1992

ooo

ARACHNOMANCIE

K pavoukům měl člověk vždy tak trochu ambivalentní vztah. Většinou v něm probouzejí nepříjemné pocity, racionálně stěží odůvodnitelné, jako by se v nás tato zvířátka něčím dotýkala těch nejzasutějších archetypálních rovin podvědomí. Snad právě proto přitahovali pavouci i pozornost mystiků. Pavučina, tento ojedinělý výtvor v říši hmyzu, symbo­lizovala v Orientu hebké předivo máji čili iluze světa.

V řeckých bájích můžeme nalézt pověst o krásné dívce Arachne, jež vyzvala bohyni věd a umění Pallas Athénu k soutěži, která z nich utká krásnější obraz. Ačkoli Arachne vytvořila dílo, jež nemělo obdoby, přesto bohyně zvítězila a za opovážlivost potrestala dívku tím, že ji proměnila v pavouka. Odtud také řecký výraz pro pavouky: Arachnoidea.

Není tedy divu, že se tento záhadný tvoreček stal i častým předmětem věštění. Řekněme si, co nám tedy pavouci prozrazují o budoucnosti, ale neberte to zase až tak vážně, neboť jde skutečně jen o lidovou pověru.

Vidět pavouka: ráno – smutek

v poledne – úzkost

večer – finanční ztráta

houpat se na vlákně – dobré zprávy

spouštět se po vlákně – štěstí

dosáhl-li již podlahy – naopak smůla

tkát síť – dar

tkát síť ráno – štěstí

tkát síť odpoledne – cesta

najít ho ve dveřích – návštěva

najít ho na šatech – peníze, dopis

najít ho na těle – dobrý osud

vidět ho lézt přes stěnu – štěstí

1992

ooo

ooo

REINKARNACE A KARMA - ČÁST 1.

motto:

„…Brahm bylo a je v každé jednotlivé mysli jedno, celé a věčné, bez jakékoli výjimky – absolutní, neboť není v něm ani dílů, ani času, ani prostoru, ani příčin, to vše je pouhá hra máji, pouhý klam a mam smyslů, nahodilé pojímání – právě jen lidské. Tento smyslný klam je třeba překonat, neboť není dvoje, ale jedno jediné Brahm.“

(ze staroindických Upanišad)

Posledních 6000 let probíhal vývoj dostředivých kultur završených křesťanstvím. To stálo na počátku dnešní racionální civilizace se svým mýtem o jedinečnosti a neopakovatelnosti (tím i výlučnosti) jednotlivce. Tento přístup umožnil sice individualizaci lidské duše, ale současně jsme se vytrhli z kořenů kosmické sounáležitosti, a paradoxně postavili do centra všeho dění sebe. Abychom si pak toto výsadní postavení mohli udržet, bylo nutné velmi jednostranně rozvíjet jen racionální stránku své mysli. Naše kultura se tak začala orientovat na poznání zevní složky přírody, na její formální aspekt, ve snaze podmanit si ji. Vše, co tomuto modelu neodpovídalo, bylo potlačováno do nevědomí. Dnešní krize tohoto způsobu nazírání je příznakem toho, že jsme narazili v budování technologické civilizace na hranice únosnosti přírodních systémů, které tento tlak nevydržely a začínají se hroutit. Jelikož ale vše je spojitou nádobou, vyvolává to i krizi našeho vidění světa. Hranice se staly jaksi porézními a najednou jimi začíná pronikat onen jen zdánlivě neexistující vesmír potlačených energií. Ukázalo se, že jsme dosud poznali jen slupku, pod níž se skrývá žhavá plasma mimovědomého.

Na odhalení tohoto průšvihu se podílel i curyšský psychiatr C.G.Jung tím, že si tak dlouho pohrával s podvědomím, až se mu podařilo objevit archetypy, nejskrytější hybatele všeho jsoucího, a tak dal do pohybu revoluci nového vědeckého nazírání. Jeho hlubinná psychologie přišla na to, že všichni jsme ovlivňováni jakýmisi pravzorci, které svým životem opisujeme v lidské rovině a tím jsme ne zcela vědomou částicí v kosmické hře, kde se vše pohybuje ve vířivých rytmech a spirálách, kde se vše cyklicky opakuje a kde pojem zánik a smrt je velice relativní a nahrazuje ho spíš pojem neustálé proměny – metamorfózy. Tímto zjištěním zabodl nůž hluboce do těla klasické materialistické vědy, což mu nemohli odpustit hlavně naši bolševičtí ideologové a pomstili se mu alespoň tím, že odmítli u nás jeho dílo vydávat. Ovšem zákon karmy, o němž budeme ještě hovořit, jim to nyní vrátil i s úroky. Takže zatímco v Čechách se do hlav vtloukala čtyřicet let ateistická věda, na Západě zatím svobodně pokračovalo bádání v Jungových šlépějích. To uvedlo v 6O. letech v život i hnutí New age – čili vědu a umění Vodnářské kultury a ovlivnilo i životní styl. Dle astrologů někdy v této době znamení Vodnáře začíná střídat dosavadní znamení křesťanských Ryb. Tento nový vliv se vyznačuje tím, že přináší odstředivé vibrace, a tím narušuje všechny umělé nefunkční hranice a dogmata doby minulé, čímž přináší do dění revoluční neklid. A tak dík těmto trendům se stalo, že se k všeobecnému překvapení náhle setkaly, mimo jiné, na jedné straně kvantová fyzika a na straně druhé orientální mystika, a co víc, podaly si obě přátelsky ruce. Tím jako by došlo k opětovnému navázání na kulturní kořeny, jež se nám podařilo ateismem – onou odvrácenou tváří křesťanství, zpřetrhat. Jak říká Werner Heisenberg: „Svět se z tohoto hlediska jeví jako složité předivo procesů, v němž se nejrozmanitější souvislosti mění, překrývají a vzájemně ovlivňují, a tímto způsobem nakonec určují strukturu celého přediva“ a Fritjof Capra, přední fyzik, rovněž přívrženec New age, k tomu dodává: „Podobným způsobem však vidí svět i východní mystikové a svou zkušenost vyjadřují často slovy, která se až překvapivě shodují se způsobem vyjadřování jaderných fyziků.“ Není tedy divu, že v rámci hlubinné psychologie se zájem soustředil i na otázky týkající se reinkarnace, tzn. převtělování neboli opětného zrozování, které bylo známé ve všech dávných kulturách, nevyjímaje ani několik ranně křesťanských filosofů, mezi nimiž vynikal zvláště Origenes. Křesťanství však udělalo této „herezi“ rázný konec na církevním koncilu v 5. století. O znovuvtělování můžeme číst i v židovské kabbale pod pojmem Gilgulim, tzn. „kola“ nebo „otáčení“. V 1. knize Samuelově 25/29 je možné se dočíst o životech, které se jako kámen v praku roztočí a odmrští zpět do světa. Podle kabalisty Šimona Haleviho se to děje tehdy, když člověk není schopen stát dalšímu světu (po smrti) a jeho pročišťovacím procesům tváří v tvář a hledá rychlé znovuzrození, aby se vyhnul duchovní odpovědnosti. V orientálních naukách je zase důvodem dalšího vtělení podlehnutí máji-čili klamnému světu duality. Řekové znali toto učení jako „metempsychózu“ čili putování duší. V pythagorejském učení se mluví o duši člověka, která je příbuzná duši světa, tzn., že je v ní podobná harmonie a koloběhy. Ve spisu Timaios se dokonce hovoří o převtělování lidských duší do ptáků a zvířat.

S reinkarnací úzce souvisí i druhý zákon, kterému říkají Indové Karma nebo také „zákon odplaty“. Nejpřijatelnější název se mi však zdá Zezulkův pojem „zákon odrazu“, neboť tak i skutečně působí. Jeho princip spočívá v tom, že vše, co člověk stvoří svým myšlením a skutky, trvá a odráží se na něj zpět ať v této či další inkarnaci. Tím sám na sobě zakouší plody svých předchozích činů, aniž by přesně znal jejich příčiny. Má to údajně ten smysl, aby události, které sám způsobil, prožíval autenticky a tímto vnitřním prožitkem docházelo u něj ke změně jeho kvality. Zákon odrazu má tedy naučit člověka to, v čem je nedokonalý, uvádí ho zpět do rovnováhy, z níž vybočil a rozvíjí v něm duchovně etické normy. Podle hermetických nauk se však lze vyhnout působení tohoto zákona tím, že člověk pracuje na svém zdokonalování dobrovolně a vědomě. Jsou vypracovány nejrůznější meditačně kontemplativní metody, jimiž lze měnit hlubinnou strukturu a kvalitu své osobnosti. Nestačí zde totiž pouhé rozumové pochopení, protože to je povrchní a nedotýká se vnitřního rozměru bytosti, ale je nutné citové ztotožnění s předmětem své meditace a teprve potom může docházet k hluboké vnitřní změně. Tímto se pak karma vyvažuje do klidu. Fakt, že reinkarnace skutečně existuje, potvrzují i konkrétnější příklady. Jsou tu jednak jasnovidci, kteří dokáží nahlížet do minulých inkarnací, ale jsou zde i hypnotizéři, kteří umí převést člověka v hypnóze zpětně jeho životem až za práh zrození. Zde se mohou pokusné osobě začít vybavovat zážitky minulého života. Tohoto procesu se využívá i v psychoterapii, neboť je možné nalézt vztah mezi nimi a některými psychosomatickými potížemi. Nejzajímavější případy jsou však ty, v nichž určité procento lidí si dokáže na své minulé životy vzpomínat bezprostředně. Týká se to zejména malých dětí, které ještě nemají tyto vzpomínky překryté novými životními zkušenostmi a kulturní výchovou. Výzkumem této schopnosti u dětí se zabýval již v 60.letech Dr. Ian Stevenson z fakulty neurologie a psychiatrie na Virginské universitě.

Výsledky výzkumu shrnul v knize „Twenty Cases Suggestive of Reincarnation.“ Tímto fenoménem se zabývá i Stanislav Grof, český psychiatr žijící v USA, zakladatel Transpersonální mezinárodní společnosti (ATP), kolem něhož se sdružila řada vědců pracujících na nových vědeckých přístupech. Je také se svou ženou autorem tzv. holotropního dýchání, při kterém se uvolňují tyto hraniční zážitky. Grof říká: „Věřím, že v situaci dnešní krize ve světě je poznání a zvládnutí hluboké dynamiky lidského nevědomí kritickou nutností pro zachování života na této planetě.“ Jsou zde však i další, kteří se v tomto oboru snaží o seriózní výzkumy. A tak se pomalu a jistě začíná na konci 20. století měnit úhel pohledu na objektivní skutečnost.

I u nás se otázkou reinkarnace zabývá řada lidí. Čelný představitel v oboru biotronické léčby, známý bohužel stále ještě více v zahraničí než doma, Josef Zezulka, velmi hluboce rozpracoval teorii reinkarnace ve svém ucelenějším duchovně filosofickém systému. V knize „Bytí – životní filosofie“ píše: „Vzešli jsme z Podstaty, jako vše. Velká jednotná mysl se roztříštila na mnoho jednotlivých myslí. Z toho vznikly bytosti nižší, vyšší, jejich cesta, jejich vývojový průběh, který směřuje zpátky do jednoty… Každá kapička „jsem“, ať už je tvorem nejnižším, rostlinou, malým živočichem, člověkem, každá má vědomí svého „jsem“, které je částí centrálního vědomí. Tak, jak postupuje jednotlivá částka a stává se složitější, může se měnit její psychická životní základna v tom smyslu, že na chvíli ztrácí rovnováhu. Nabude ji dvojím způsobem. Buď pasivně, nebo aktivně. Pasivně dochází do rovnováhy Zákonem odrazu. Ve vyšší fázi vývoje, kdy už je bytost člověkem, asi v polovině lidské cesty, uplatňuje se už více aktivní složka. Aktivní změna značí, že poznává sebe, svoje prostředí, svět, vesmír, věčnost, nekonečnost čili poznává duchovní zákonitosti.

Toto moderní pojetí reinkarnace poukazuje k duchovnímu modelu vesmíru, kde vše je z transcendentálního pohledu energetickou vibrací, silovým polem či dechovými fázemi nejvyšší univerzální bytosti, jíž lze hledat pod vším stvořeným.

J. Zezulka k tomu ještě dodává: „Všichni tvorové jsou si rovni. Nikdo není cennější než druhý. Kdo je dnes vyspělý, byl v minulosti malý, kdo je dnes malý, je v budoucnu vyspělý. Jsme jenom svým vývojovým rozměrem položeni do jiného času, ale naše cena je v Tvůrčím díle stejná. Právě proto, že jsi v lidském vývojovém stupni, máš pochopit, že jsi zde proto, abys v Tvůrčím díle sloužil, a ne abys panoval. Budeš-li sloužit jiným, budeš sloužit sobě, protože v dalším hlubším pochopení poznáš, že vlastně TY JSI VŠE.“

Jak pozoruhodně se shoduje tento citát s několika tisíciletí starým mottem v úvodu tohoto článku.

V některé z příštích příloh Prostoru si řekneme o reinkarnaci a karmickém zákonu něco blíž.

REINKARNACE A KARMA - ČÁST 2.

motto:

„…soudce mrtvých zkoumá jejich minulé činy v zrcadle, v němž se obrážejí, nebo je váží v podobě bílých a černých oblázků a podle toho, převládá-li dobro nebo zlo, určuje, v kterém světě se duch znovuzrodí, a zároveň podmínky tohoto znovuzrození: tělesnou krásu nebo ohyzdnost, duševní dary, sociální postavení rodičů atd…“.

(K. Minařík - Přímá stezka)

V minulé části jsme si řekli obecně o zákonitostech reinkarnace a karmy, pojmů používaných v orientálních náboženstvích. Dnes toto téma, pro někoho krajně odpudivé a jiného tajemně přitažlivé, rozvineme o kousek dál, neboť vyčerpat při nejlepší vůli ho nelze.

Vulgární materialistická věda líčila prvotní lidskou komunitu jako smečku krutých a bezcitných barbarů pohybujících se v drsném světě vášní a pudů a stavěla ji tak naroveň dravých dinosaurů. Duchovní nazírání je v hodnocení mnohem příznivější. Mystici a okultisté, pokud hovoří o ranném věku lidstva, označují tuto éru jako Zlatý věk. Člověk nebyl ještě zatížen „slepotou ducha“ a žil v jakémsi harmonickém objetí kolektivního nevědomí. To mu umožňovalo mimoverbální, intuitivní či jasnovidnou komunikaci s nadpřirozeným světem personifikovaných duchovních sil. Tato doba se odráží v dochovaných mýtech jako archetyp prvotního ráje. Později přistupuje do kolektivní lidské zkušenosti nový impuls, kdy se životní podmínky na planetě zhoršují, ať už vlivem přírodních katastrof nebo příchodem ledových dob a dochází k postupnému regresu. Lidstvo začíná poněkud barbarštět, začíná bojovat o svá území, jeho přirozené zření jemnějších sfér se mu postupně zahaluje.

Tím ovšem rovněž začíná proces jeho individuace a sebeuvědomění, coby tvora evolučně nejvyššího. Až dosud se považoval za rovnocenného s ostatními tvory přírody, což umožňoval právě intuitivní vhled do okolní přírody. Tuto novou drastickou zkušenost lze odhalit v archetypu vyhnání z ráje.

Uchovávání historické paměti lidského rodu a jeho význam v kosmické hře, byly umožněny kosmologickými mýty. Ty poukazovaly ke kořenům lidské rasy a mnohé z představ měly svůj původ dokonce ještě v éře předhominní, v kosmologických představách zvířat. (Teprve poslední historická a poněkud upadlá náboženství totiž neuznala zvířatům duši).

Historie písma se odehrává přibližně teprve posledních 6000 let a to je velmi krátká doba na to, abychom lépe vnikli do zkušenosti lidstva, které již statisíciletí před tím putovalo po této planetě. Hermetické nauky, které si všímají lidské evoluce, poukazují na to, že vznik písma byl vyvolán teprve potřebou zachování poznání z prvotního Zlatého věku tušení, nazírání a vizí, které se počalo postupně vytrácet vlivem zhoršujících životních podmínek.

Takto vidí prvotní lidstvo tedy hermetici. Budeme-li se držet této hypotézy, pak není tak těžké odpovědět na otázku, odkud se zde vzala povědomost o převtělování duší. Je to poselství prvotního mýtického a magického vnímání světa, je to v sobě zacyklený had Uroboros, který byl znám pravěkým kulturám, a který symbolizoval věčnou recyklaci času i bytostí v něm.

K chápání těchto archetypů, s nimiž víra v převtělování souvisí, vedly tedy konkrétní přírodní zkušenosti. Lidé od počátku chápali cykličnost dějů v přírodě, jejich rytmus změn. Např. pohyb měsíce po obloze nebo střídání ročních dob, kdy každé údobí pro ně současně symbolizovalo jednotlivé úseky života. Doba jara tak představovala čas zrodu a dětství v lidském životě, léto zrání a dospělost, podzim stáří a odumírání a zima období smrti a přípravy na nový život. Stejný význam pak symbolizovalo putování slunce se zrodem na východě a smrtí na západě. Kult slunce byl v tehdejším světě snad nejrozšířenějším a již tenkrát sjednocoval globálně světovou kulturu. V řeckých mýtech je zákonitost zániku a znovuzrození symbolizovaná Fénixem, ptákem, který vždy znovu povstane ze svého popela. Člověk tuto cykličnost přírodních procesů vztahoval analogicky na vše kolem sebe, tedy i na svůj individuální život a smrt.

Byli zde však i lidé, kteří se dokázali transponovat mnohem hlouběji na metafyzické skutečnosti a ti přinášeli cenná svědectví o skutečnostech ležících mimo dosah vědomí ostatních „materiálněji založených“ lidí. Trénované vědomí lze totiž rozšiřovat takřka nekonečně a lze jím pronikat do tajů, které jsou druhým skryté. V indické svaté knize Bhagavadgítě, která je dílem právě těchto mudrců, tak můžeme nalézt tento citát:

„Podobně jako člověk odhazuje zchátralé šaty a bere si nové, stejně tak vtělený duch odhodí zchátralá těla a vstupuje do jiných a nových.“ (2/22) a „Tento duch vtělený v těle veškerenstva je trvale nehynoucí…“ (2/30).

V knize advaitské filosofie Tripura Rahasya se dočteme: “Právě tak jako snová stvoření jsou pouhými obrazy, pohybujícími se na promítací ploše mysli, tak také i tento svět včetně tebe, je lícem obrazu čistou inteligencí vykresleným. Není ničím více než obrazem v Zrcadle.“

Povězme si však blíže o několika zajímavostech okolo reinkarnace. V Tibetu existuje náboženská tradice, podle níž jsou mezi narozenými dětmi vyhledáváni zemřelí mniši, kteří dosáhli stavu „osvobození“ od dalšího vtělování, neboť se stali nepřipoutanými k reáliím tohoto světa. Přesto se však vracejí, údajně proto, aby k tomuto stavu mysli dopomohli i druhým. Na jejich identifikaci existují přísné zkoušky. Kolem vytipovaného dítěte jsou rozloženy nejrůznější předměty, z nichž jen některé patřily hledanému světci. Sáhne-li dítě právě po těchto, je to známkou toho, že jde o dotyčnou osobu. Zkoušek je tolik, že omyl je prakticky vyloučen. Takto je vyhledáván především také nový dalajláma.

V I. části jsem psal o tom, že reinkarnace a karma čili zákon odrazu, jdou ruku v ruce jako souběžné doplňující zákonitosti. Pokud se hovoří o karmickém poutu, jedná se o takové události v osudu, kterým se nedá ani přes veškeré úsilí vyhnout. Člověk si je v minulé inkarnaci svými činy sám scénáristicky připravil a nyní se mu vnitřně aktivovaly v současném vtělení. Některé závažnější konflikty, problémy či provinění se mu mohou projevovat i několik životů za sebou, dokud je člověk plně neprožije a nezmění své smýšlení a tím neintegruje i stinnou stránku své osobnosti… Pomocí karmické numerologie či karmické astrologie, což jsou nejzajímavější odvětví těchto oborů, je možné takováto zatížení v horoskopu vyhledat, blíže definovat a najít i způsob jejich překonání.

Karmická pouta jsou tvořena i hlubokými citovými vazbami mezi lidmi, ať už přáteli, milenci, rodinnými příslušníky, zkrátka všude tam, kde působí silné vztahy. Takové vztahy pak mohou držet pohromadě i po mnoho inkarnací, přičemž se proměňují a střídají jen polarity a vzájemné role v rámci jednotlivých komunit.

Takto lze nahlížet například i na klanové a rodové seskupení. Například příslušníci šlechtických rodů se mohou do nich opět v dějinné linii navracet, poutaní např. silou rodových tradic ap. Stejnou fixaci lze vidět i u větších skupin etnických, národních, státních, rasových ap. Můžeme zde hovořit o jakési kolektivní karmě. Trochu to ovšem posouvá pojem jako je kolektivní vina, u níž je snaha po všem tom, co tato teorie způsobila, ji vyloučit. Bohužel zrušit její působení nelze, neboť i pouhé antipatie či sympatie nás spojují či rozdělují s nějakým celkem, přispíváme tím událostem v dobrém či špatném. Platí zde známé rčení o motýlích křídlech.

Tyto silné vztahy ale mohou být jak pozitivní, tak negativní tedy sympatické či odpuzující u karmy vytvářené národy či státy, si povšimli jasnovidci pozoruhodných věcí.

Kdyby byl obecně znám a přijímán fakt, který zjistili hermetici, patrně by si lidé dávali mnohem větší pozor, s čím sympatizují, protože se jich to nakonec dotkne vždy naprosto osobně.

Typickým příkladem mohou být vztahy mezi dvěma sousedními zeměmi, z nichž jedna agresivně expanzivní potlačuje druhou slabší. Dějí se pak zde nadčasově velmi zajímavé věci, které postihují každého aktéra těchto nacionalisticko šovinistických her. Jasnovidci takto zjistili, že ti, co se nejvíc podílejí na agresích, jsou nuceni se v dalším svém životě narodit do utlačeného národa, který sami pomáhali podmaňovat. Dost často pak sami vedou odboj proti původně mateřské zemi, neboť náhle chápou zlo i z druhé strany. Karma pracuje takto s dějinnými paradoxy. Abychom nechodili daleko, můžeme jen namátkou jmenovat: Rusko – Čečensko, dříve ale i Česko a další „spřátelené“ země, Anglie – Irsko, Španělsko – Baskicko, Izrael – Palestina, USA – Vietnam… To jen z poslední doby, ale týká se to veškerých impérií a diktatur v dějinách. Dokonce zpětně lze vystopovat tento řetěz příčin a následků včetně vyrovnávání karmických dluhů. Na vlastní kůži musí pak lidé odžívat všechny nerovnosti, které pomáhali, byť jen svým tichým souhlasem vytvářet, dokud nepochopí, že každé zlo ať je kdekoli a kdykoli se jich nakonec bytostně dotýká a sráží kvalitu jejich osobního života.

Proto největší radikálové a fanatici se dostávají do absurdní situace, neboť je zcela jisté, že si právě připravují přechod do opačného ideologického tábora, proti němuž vystupovali. Zvlášť u rasistů jde o tragikomickou situaci. Možná jsou právě tito lidé pak největší bojovníci i na opačné frontě a patrně vůbec mají dost osobních problémů.

Vyplývá z toho absurdita všech kolektivních nenávistí a prosazování jedněch nad druhými.

Vraťme se ale zpět k osobní karmě a jejím typickým příkladům. Např. vztah zločince a jeho oběti. Podle karmického principu zlosyn sám na sobě jednoho dne pocítí následky svého chování k oběti. I když se chová v dalším životě třeba už jako stoprocentně seriózní občan, který je mezitím již dalek takovýchto barbarských skutků, dopadají na něj tvrdé rány a zdánlivě nevinně musí trpět.

Toto schéma je dosti oblíbeným karmickým syžetem v mnoha variantách. Další příklad: Pád mocných tohoto světa na nejhlubší dno v případě zneužívání moci, která je člověku dána ke službě druhým a nikoli jejich zotročování. To je typická pastička na všechny diktátory. Pád je nevyhnutelným stupněm jejich kariery a pravé peklo se přenáší do dalších vtělení. Jinou variantou je bohatství a chudoba. Někdo se narodí bohatým, aniž by hnul prstem, případně získá majetek ze dne na den, jiný i kdyby usiloval 25 hodin denně, zůstává chudým jak kostelní myš. Specialisté na příčiny a následky to vysvětlují opět kvalitou minulých životů, kdy bohatec si svými skutky vytvořil takové zásluhy, které se nyní projevují. Podobně i nuzák trpí pravděpodobně svým dřívějším lakomstvím. Nebylo by ovšem správné posuzovat takto všechny, neboť jsou i jiné příčiny chudoby, a ne všechny nečestné.

Téma chudoby a bohatství se týká i větších celků, jako jsou státy a národy. I kolektivní karma státu vychází z kvalit jeho občanů a promítá se do kolektivního bohatství či chudoby, jak si lze povšimnout na momentální situaci, která je přesně taková, jakou si národ zasloužil. Princip karmy nepůsobí až v další existenci, ale jsou zde periody, kdy působí už během jednoho života. Jedna z period je desetiletý cyklus, kdy se zhodnocuje kvalita těchto desetiletí a přenáší se do nových. Takových period různých délek existuje víc.

Zvláštní kapitolou je rození do zvířat. I když je člověk už evolučně výš, může se v jistých případech vracet zpět, přičemž svou lidskou nadstavbu na tuto dobu jako by odložil pouze do podvědomí jako kabát do šatny. Děje se to tehdy, chová-li se člověk ke zvířatům, našim mladším bratrům v evoluci, kteří se v budoucnu rovněž zrodí do lidských forem, jako my, chová-li se k nim jako tyran. Zákon karmy učí totiž sounáležitosti všech tvorů. Někteří jasnovidci tvrdí, že do zvířat je nucena vrátit se převážná část naší populace, protože si z nich udělala pouze produkt své spotřeby a krutost postoje v masovém měřítku dosáhla nebývalé míry. Stačí si jen představit ten nikdy nekončící proud živých tvorů, který denně protéká jatkami celého světa. Lidé ztratili schopnost vidět ve zvířatech emocionální bytosti a musí to objevit sami na sobě.

ooo