Úvahy : 1981
O SPOLEČENSKÉM ÚPADKU
Vývoj světa dosáhne v budoucí době Vodnáře rychlejšího spádu. Nemá smysl dnes již ve své tvorbě stavět „věčné“ pomníky, je možné tvořit pouze jakési epizody na rozevírající se cestě. Devalvace společenské kultury a vůbec lidství nakonec povede k obrovské „očistě“ planety, a tím i nutnosti vzdát se privátnějších osobních cílů ve prospěch přežití budoucího celku. Mnohem později nastoupí vnitřní potřeba rozšířeného vnímání na vše, zesílení vztahu k Bohu i jeho projevům. Dosud zde narůstala v posledním století jen stále větší odtrženost a kořistnictví. Bude náročné hledání vzájemného štěstí, harmonie, optimismu, pro generace, které teprve přijdou.
(1981)
…
O SPOLEČNOSTI A REVOLUCIONÁŘÍCH
Jsou jako děti, které chtějí vše hned. Žijí rychleji a čas, jenž se jeví vyspělejšímu jedinci krátký, jim se zdá nekonečně dlouhý. Jsou netrpěliví a nedočkaví, což je příznakem pubertální omezenosti, stejně jako jejich nadšení pro urychlený pohyb a ruch. Pravým opakem je vyrovnaný klid, jehož matkou je moudrost a projevem přemýšlení a vědomé činy. Jen tak lze plněji vnímat krásu okolních věcí. Ta krása, která se line a prolíná do světa kolem, je vnitřní, je naší velkou schopností ji vnímat. Je krásou naplněnosti, krásou celistvosti a jednoty.
Moudrost je vlídná a klidná jako stáří, které již prohlédlo světské iluze.Moudrost je vlídná a klidná jako stáří, které již prohlédlo světské iluze. Opakem moudrosti je spěch a nedočkavost, a tedy především zájem o materiální věci v pohybu. Co upoutá poprvé dítě? – pohyb. Z duchovního hlediska je to známka nevyzrálosti. Vše mladé, a tedy i ještě nerozvinuté, je v pohybu. Obojí jsou však jen strany téže mince či gramofonové desky.
Jestliže budeme chtít revolucí předělávat svět, jedná se o stejné urychlení, jako když urychlujeme růst zeleniny či kuřat. Takové řešení vyplývá jen z nepochopení zákona příčin a následků, chybí ale znalost všech těch osudových zákonitostí, všech procesů kolem buněk, které tvoří celek. Potom se takové revoluční jednání stává nevyváženým, impulzivním, až destruktivním, a je popoháněné „umělými injekcemi“. Poté nastává fáze nekonečného násilného vyvažování, zabírající spoustu lidské energie, a zapomínající na přirozenou krásu, harmonii a vnitřní půvab věcí. V tomto stádiu případné úspěšné revoluce se podobáme umělci, který donekonečna hledá, bojuje a obrušuje abstraktní tvary, a přesto stále nalézá tisíce dalších variant řešení, každou sice možnou, ale disharmonickou a neúplnou, neboť úplnost se nedá vyjádřit pouhým výběrem některé z omezených variant. Podobá se to hledání pevného bodu v přesýpacích hodinách, kdy se snažíme nalézt místo, kde hladina písku zůstává neměnná.
Dětství je stádium přechodu k dospělosti, a ta zase přechodem ke stáří, které šlo-li správnou cestou, má dozrát do moudrosti. Šlo-li však cestami neklidného ega, pak povětšinu spíše zhlouplo. S ideálním stářím se spojuje původní dětská hravost, její citovost s rozumem dospělosti a jejich propojením do finální moudrosti života. Pochopením životních cyklů i lásky klade takto vyzrálý jedinec význam každému okamžiku přítomnosti. Lidské poznání je však vždy omezené, protože jen málokdy zahrnuje pochopení i dalšího vyššího. Je to jako zavřené dveře ke světlu.
…
Je to prosté. V nás samotných se zrcadlí celý svět a my v něm. Jsme atomem vnímajícím kosmos a kosmos vnímá nás. Jsou-li otevřeny všechny průchody, celá mysl je k němu nakloněná. Jsme potom na nejlepší cestě ho spatřit a zažít. Potom možná uvidíme zmíněné revolucionáře jako děti, pro něž je vlastní pískoviště vším. K onomu otevření dveří je ale třeba čas, jako k osvojení každé činnos Revolucionářství je puberta.
Každá společnost musí uzrát všemi buňkami k tomu, aby byla lepší, jinak bude vždy drhnout. Společnost bude dobrá, bude-li se přirovnávat k celku. Proto jej potřebuje pochopit do maximální hloubky. Proto je třeba onen celek rozebírat a vysvětlovat. Lidé si to už sami přeberou a jejich inteligence stráví.
Nezapomnělo se však dnes na příčinu současného stavu – nedozírný lidský egoismus? Jak se zbavit toho? Materialistickým konzumním myšlením to nepůjde nikdy. Podstatné je duchovní uvědomění. Je-li duchovní směřování podloženo fakty a poznáním, potom samo začne ovlivňovat jednotlivé „lidské buňky“ a najde si i své formy. Ani nevětší hradba techniky neodstraní z mnoha lidí tušení, víru či poznávání něčeho vyššího.
…
O RELATIVITĚ ČASU
Čas je relativní. Dítě se narodí do určitého okamžiku v lidském osudu a my nemůžeme říct, zda je to minulost či budoucnost. Pro něj je to Teď – výsek přítomnosti. A pak člověk zemře a dosud známý čas přestane pro něj náhle existovat. Vrátil se opět do svého „nečasu“. A jiný, který se narodí pro nás za tisíc let, taky to bude vnímat z pozice teď. Čas je tedy velice relativní a subjektivní kategorie.
Je nepopiratelné, že na jiné hypotetické planetě běží čas trochu jinak, dle oběhových cyklů kolem svého slunce. Prakticky se život tam i tady shodnou jen tím okamžikem TEĎ, ne již tak ve svém postupu a cyklech.
A zde je příklad jiných živočichů. Celý život jepice my vnímáme z pozice jediného dne, ona ho však subjektivně prožívá možná stejně dlouhý, jako my lidé. Kde je měřítko času?
Rytmus a délka času je tedy relativní a vyplývá z vnitřního ustrojení individuální bytosti. Lidé ho mají v poměru k sobě přibližně stejně dlouhý, neboť pocházejí většinově ze stejné vývojové úrovně. Ale i mezi nimi je jeho subjektivní prožívání různé (šíře a intenzita zájmů a kvalita prožitků), a to vynechávám téma reinkarnací.
…
SPOLEČENSKÉ ZÁKONITOSTI
Všechny myšlenkové filosofické i ideové směry vycházejí z určitého pochopení a propojení zákonitostí a faktů předmětného světa, zvýrazněním jen jejich určitých vybraných kontextů.
Můžeme zjišťovat, co je a co není pro nás společensky přijatelné, jen z pozice toho, kterého systému, nikoli z libovolné časoprostorové roviny. V každé z nich je jejich energetický kód trochu jinak projevený a akcentuje jiný výběr a význam hodnot.
Teprve pochopením struktury všech kódů si můžeme vytvořit lepší představu o celku, a tak dojít ke známému faktu, že vše souvisí se vším, a dualita, že je projevem jednoty. Jako lidské bytosti však nedokážeme ještě toto vše prohlédnout, pouze se přibližujeme po nekonečné cestě k vyššímu poznání – to je ale úkol celé bytostné generační vývojové řady.
Překonávání jednodušších systémů na cestě směrem k absolutnu neznamená ještě, že je nutnost je negovat. Hledáme jen maximálně výhodnou cestu k tomuto vzdálenému cíli, a čím budeme na ní dál, tím spíš objevíme propojováním protikladů jednoduchost jeho zákonitostí. Nicméně, minulost je třeba zkoumat, protože přítomnosti chybí nadhled a nemá ponětí, kam míří.
…
SLOVA
Na počátku byl Bůh a Bůh se projevil skrz „slovo“ (Tvůrčí Dílo), a slovo tak následně zplodilo i floru a faunu. Později kdosi plamenným mečem uzavřel brány ráje, a tehdy se Bůh začal pro lidstvo ztrácet, a lidstvo se začalo v množství slov topit a ztrácet chápání jejich původního obsahu.
Člověk je však boží substancí stále, je bohem přímo prodchnut, přestože i jeho nejdokonalejší myšlenky jsou jen nedokonalou ozvěnou božství. Lidská slova na něj nestačí a mizí v propadlištích času. Zdálo by se, že to je nenávratné, ale ty myšlenky tam někde krouží soustavně. Čím víc jich je, tím silnější mají náboj. Když se pak zrodí nový člověk do příslušné doby, dokáží ho nepostřehnutelně zasáhnout celou svou silou. Chybí mu jen slova na vyjádření takové jemnosti, jež do něj prostoupila.
A mezi milionem slov bývá jen minimum pravdivých. Snad ale stojí za to vyslovit těch milion k dopátrání toho jednoho pravdivě prožitého?
(3. 3. 1981)
…
EVOLUCE – VIBRACE
Evoluce je univerzální zákon kvalitativního vývoje. Lze ji charakterizovat jako časoprostorovou vývojovou příčinnost. Kdybychom viděli vesmír v jeho centrálních silových bodech, bude se odehrávat v každém z nich včetně hmotných procesů.
Jednotlivá silová centra koexistují v hierarchických uspořádáních – tj. jejich struktura se odráží i ve všech dalších sférách.
V praxi by to znamenalo, že jsme-li v současnosti zrozeni na 3. planetě Sluneční soustavy, budeme se vývojově ubírat směrem k centrálnímu slunci ve středu soustavy, která je opět oběžnicí vyššího galaktického systému Mléčné dráhy. Je to analogické i s lidským tělem, jeho buňkami a orgány.
…
Dnešní nesmyslnou tendencí je zahradit si evoluční cestu vpřed, opevnit planetu bariérou umělé hmoty, zabetonovat se na ní natrvalo a zajistit se tzv. „technickým pokrokem“. Vede to však jen k zablokování přístupů k hlubšímu vědomí, a tím i k celkové degeneraci.
Je to obdobné, jako když zatarasíme tok řeky naházenými balvany do proudu. Proud se tříští, vznikají víry, a některé stružky se vířivě vracejí zpátky. Vyplýtvává se tak zbytečně mnoho úsilí.
To samé však činíme dnes se svou bytostnou energií, které jsme postavili do cesty zbytečně balvany, zatímco smyslem duchovního vývoje je vyčistit koryto od nánosů, oprostit se od přemíry slepých cest.
Realitu vnímáme v určitých dimenzích (rozměru, hranicích, čase). Jsou i takoví, kteří tvrdí, že za naší trojrozměrnou realitou už není nic. Vezměme však v úvahu např. zvuk – infra i ultra, ležící za vnímatelnou hranicí lidského sluchu, a přesto dokáže působit v netušených rozměrech (i rozbíjet hmotu).
Zvuková vibrace je v analogii s vibracemi tepelnými, světelnými, pachovými a dalšími. To vše na bytostnou psychiku mocně působí.
V duchovních praktikách je snaha o rozšíření hranic vnímání = širší frekvenci přijímaných vibrací. Velký význam v tomto hrají i tzv. Mantry, což jsou zvukové zakódované vibrace, které pomáhají rozvíjet určité části psychiky.
Také dechem se tvoří vibrace (nádech – SÍ, výdech – HANG), za den je podvědomě vyslovíme asi 21600 x, přesný dosah těchto manter však přesto zcela neznáme.
Tak, jako zvuková vibrace (hlásky, tóny), působí i barevné spektrum. Budeme-li dlouho zavřeni v místnosti vymalované ostře červenou barvou, způsobí to přinejmenším velmi silné podráždění. Obdobně, budeme-li se nacházet v naprosté tmě či naopak v přezářené místnosti, bude to mít na nás adekvátní dopady. Světlo aktivuje procesy, tma je utlumuje a nechává promlouvat podvědomí.
Dnes je svět přesycen umělými světelnými zdroji (anorganickými), které působí na urychlování růstu, stárnutí a předrážděnost nervové soustavy, ad.
Podobně to platí i pro hmotné objekty, protože hmota je svou podstatou rovněž vibrací. Budeme-li pobývat v prostoru zahlušeném velkým množstvím předmětů, bude to v nás vzbuzovat chaos, nervozitu, roztěkanost a izolovanost. Navíc se naše vnímání bude velmi zvnějšňovat.
To samé platí i o tepelnosti. Žár budí aktivitu, chlad útlum, klid (viz procesy v přírodě).
Všechny tyto vibrace jsou jedné a téže podstaty, pouze různých frekvencí, které se projevují jinak v prostoru, jinak v našem smyslovém vnímání. Měli-li bychom jednotný všestranný smysl, vnímali bychom realitu pod takovýmto zorným úhlem opět trochu odlišně.
Latentní schopnosti bytostí jsou neomezené. Každý z nás má svou neopakovatelnou individuální frekvenci – kód dle stupně vyspělosti.
Vibrace lze mezi sebou převádět i do abstraktních forem – obrazců, čísel, geometrických tvarů. Můžeme je v sobě rozvíjet komplexně i každou zvlášť.
Na určitém stupni vývoje můžeme dojít k vnímání celého kruhu života, či lépe k představě nekonečné koule, v níž se život odehrává a sama životem je, a do níž přerůstáme svou evoluční kvalitou. Ale ani to není konečné, protože konečnost je iluze.
Pokud si toto vše uvědomujeme, nezbývá nám než najít vhodnou cestu k uskutečnění své ideje. Lidská historie zde zanechala různé systémy duchovních cest. Je tedy možné si vybrat takovou, která nám to umožňuje, a která má především na paměti univerzální celek, abychom neupadali zpět do chaosu samoúčelnosti ega.
Jsme v sobě nositeli světla, které je však nutno živit svým poznáváním. Na určitém stupni nás jednou přesáhne a bude nám i druhým osvětlovat cestu.
Březen 81
…
CESTOVATELÉ ČASY A SOUČASNÁ SPOLEČNOST
Pohybují se mezi námi cestovatelé časy i prostory. Nejsou odkázáni na vlaky, lodě, auta ani letadla. To vše je pro ně zcela zbytečné. Mohou žít na jednom místě i celý život, a přesto je jejich život plný a bohatý oproti životům ostatních.
Dnešní lidé jsou nervózní, roztěkaní, kamsi spěchající, cosi obstarávající; ženou se z místa na místo, domnívaje se, že jim na novém bude líp. Chvíli tam pak setrvají, nadechnou se a běží zase dál. To však dokáží i mravenci.
Nechápu, jak mohou tak divně uvažovat ti tvorové, co si říkají homo sapiens čili člověk rozumný. Vždyť nestačí ani vydechnout a uvolnit se; věčně napružení, dezorientovaní, bez pochopení smyslu svého počínání. Jsou zde však i ti zmínění cestovatelé dimenzemi, a ze svého jednoho místa v pohroužení dosahuji dál než tito lidé.
Jediná smysluplná cesta pro nás na zemi je zkvalitňování sebe a našich vztahů, k čemuž dříve nebo později dojde postupně každý. Pokud se tak dosud neděje, dochází ke krizím, zplošťování až k nepřirozenosti a duševní nadstavby se začínají hroutit. Myšlení i hmota jsou druhem energií – vibracemi. V myšlení současných lidí se projevuje opačná snaha – obklopit se co nejvíce předměty, konzumním přežíváním, otupělou intuicí, zvětšující se propastí mezi mizejícím citem a sílícím rozumářstvím.
Na tento styl života působí víc vlivů. Je to dáno silovým frekvenčním charakterem doby. Jsou zde vlivy, které člověka plně ovládají, ale jsou i takové, které patří k jeho nižší přirozenosti– např. egoismus, agresivita, pokrytectví, touha po moci, zabíjení zvířat kvůli potravě atd.
Člověk se mylně domnívá, že změní-li hmotné dění, změní se i mentální. To může být do jisté míry pravda, ale jedná se o nejnižší stupeň přeměny. Navíc by musel napřed pochopit univerzální zákony, aby jeho konání mělo pozitivnější dopady. Takto dnes zcela programově a kompletně devastuje přírodu a s ní i sebe. To, co dosáhl hmotnou technikou, dalo se obsáhnout lépe a plněji rozvíjením svých niterních schopností.
Zakleli se všichni ti náhončí i utečenci do malinkého kousíčku prostoru, vystavěli kolem sebe bariéry, překážky a zdi, a o to více podléhají nyní klamu iluze. Co jim dříve mohlo sloužit jako berlička, slouží nyní proti nim jako zbraň. A to se domnívají, jak velkou moc nad přírodou získali.
Jsem cestovatelem jednoho bodu, a přitom je můj prostor nekončící, bez hranic. Nejsem snílek, nemám ani zavřené oči, přestože se to tak může jevit. To „oni“ žijí v polospánku, v jakémsi ustrnulém transu. Pohybují se s automatičností a schematičností strojů v omezeném rejstříku programů.
Tam, kde je pohybu přespříliš, je i mnoho povrchnosti, a tím i úzkosti a strachu, a také duševní klaustrofobie. Jsou nesvobodní tito lidé, rychle stárnoucí, podléhaje proměnám času, který proměnu a pohyb značí. A čím víc před ním utíkají, tím stárnou rychleji.
…
SPEKTRUM
Rodíme se do nejrůznějších dob zvěrokruhu dle své charakterové kvality – do odstředivých, dostředivých, chladových či žárových dob.
Je to obdobné jako s barevným spektrem. Budeme-li jen žlutí, obsáhneme na kruhu života jen žlutou, budeme-li zelení, obsáhneme zelenou, včetně již i modré a žluté, které ji spolutvoří a naše kruhová výseč se rozšiřuje, obdobně u ostatních barev, takže získáváme větší spektrum možností ve zrodech.
Čím víc budeme mít vyvážených barev (vlastností), tím budeme i blíž univerzalitě, až dojdeme ve světelném spektru k výsledné bílé, obsahující již všechny barvy spektra (celý zvěrokruh), a tak se dostáváme do vyšší bytostné kvality.
Koloběhy životů i zachování každého okamžiku v nich – soustavné oživování bytostných schránek; rození i umírání a opětné rození každou vteřinu = duše bytostí jsou trvalé, nepomíjející, slévající se.
…
BEZČASOVÉ HLEDISKO
J. Zezulka: „Budoucnost je hotová, jen my do ní svým vnímáním vcházíme“ – dle naší kvality pak zákon odrazu (karma) vybírá příští osud.
Bytosti, které procházejí určitým bodem (časoprostorovým uzlem), osud tohoto bodu oživují a naplňují, vnášejí do něj svou kvalitu a sílu, posunují ho dál k lepšímu či naopak horšímu.
„V jednom lvu je tisíc lvů a v tisíci jeden.“ – zenový citát.
…
Okamžiky trvají – vžiješ-li se zpětně do předchozího okamžiku: jsi to ty nebo už někdo druhý?
Odpověď popírá mnohost a omezenost. Uvědomíš si, že zaujímáš dočasně v proudu jen určitý stav, psychologický tvar, který se mění, a ty jsi tedy něco jiného, než si myslíš. V nejhlubší skutečnosti jsi již nyní stavem božství, pokud si uvědomuješ, že celý vesmír jsi vlastně ty, ale dosud se tak nevnímáš.
Je tedy hloupost celou dobu setrvávat v nějakém činění jen pro momentální obohacení a upevnění vnější osobnosti – svého ega. Ve skutečnosti jsi součástí proudu, a proto potřebuješ proudit. Všechny bytosti, jdoucí ať už skrze tvoje nynější tělo či v jiné evoluční řadě, jsou v pravdě TY.
Vžíváš-li se do minulosti, její okamžik stále trvá, je žitý tebou v minulosti, která je ale pro tebe přítomností, protože ve skutečnosti jsi vše a všude. To, že to momentálně nedokážeš pochopit, že cítíš izolovanost a členitost, tkví v problému nahlížení na existenci času, po jehož vlnách stále pluješ. Cesta vede k rozšiřování a prohlubování, a tomu odpovídá i forma prožívaného času, dokud jednoho dne nevpluješ do oceánu bezčasí. Pak si uvědomíš i onu fiktivnost časoprostorovosti, a sebe nad ní ve všem a stále.
…
Lineární časovost můžeme dělit na minulost – přítomnost – budoucnost, přičemž přítomnost se permanentně stává každým okamžikem minulostí. Čím víc však dokážeme rozšířit pojem TEĎ do všech rozměrů, tím blíž budeme i k chápání bezčasovosti a rozprostření se do všeho jsoucího.
Soustředíme-li se jen na povrchní dění, čas nám ubíhá rychleji, rozšíříme-li a prohloubíme-li svůj náhled, čas se nám zpomalí v jeho prožívání a změní se i „prostor věcí.
Ve skutečnosti jsme každým a všemi, ať už jejich životy prožíváme, prožívali jsme, prožívat teprve budeme, anebo se jen vnějškově setkáváme. Je tedy v zájmu všech pomáhat druhým, neboť tím pomáháme vlastně i sobě.
Nenávidět někoho je stejné, jako nenávidět část sebe. Můžeme se vyvarovávat špatných vlastností, kterými je ta druhá bytost obdařena, ale kvůli odsouzení jedné či dvou, nezavrhovat bytost celou.
Každý ztotožňujeme své já se svými vlastnostmi. To podstatné já, čiré bytí, je však božství v každém. Vlastnosti jsou již jen projevem konstelací v čase.
…
Nestačí znát zákonitosti bytí jen rozumově (viz celý vadný systém dnešního školství), ale vše mít vnitřně zažité i citem, aby to zasáhlo i podvědomí a prosytilo celou bytost, teprve potom se člověk stává vnitřně svobodný a tvůrčí. Filosofie pak přestává být pouhým racionálním tokem abstraktních myšlenek a pojmů, ale člověku pomáhá i prakticky na jeho duchovní cestě.
To je snad to PROBUZENÍ, které je snahou všech duchovních nauk. Zpětně si člověk může uvědomit všechny hlouposti, naivity a chyby své i celé lidské společnosti a začne se stavět úplně jinak k životu; nepotřebuje již cizí berličky, protože již vnitřně ví a není už závislý na konvenčním materiálním poznání z okolí, které se pro něj tak stává jen snůškou povrchních dogmat. Může se mu stát, že velice těžko pak hledá spřízněné lidi, kteří jsou skutečně moudří a nepapouškují jen jiné papoušky. Je však nesmyslné stavět se vědomě proti takovémuto probuzení, když k němu podvědomě stejně směřují všichni. Jednou, dříve či později, pak k němu i dojdou.
Čím více se člověk ponoří do své přítomnosti, tím průzračněji vidí všechny ty složitosti dnešního života. Vidí je průhledné a dočasné v čase; vidí za nimi prosvítat světlo jednoty, které se pomalu vlévá i do něj a naplňuje teplým pocitem míru a univerzální pospolitosti. To jen špatné ladění jeho ega mu zatemňuje ono universální světlo, které zde stále je i pod vším tím chaosem lidského jednání. Dokud se však bude raději poutat ke tmě (nejnižším složkám své duše), bude ho tma, a z ní plynoucí bolest, stále provázet.
Všechny ty bariéry života jen odkazují ke stupni, jaký jsme vzhledem k postoji k celému světu dosáhli. Kdyby si to lidé uvědomili, zbývalo by mnohem víc místa i pro lásku, hry a humor.
…
Každý čin v sobě nese i následky – vyhýbat se ale činům nelze. Stojí za nimi celá naše bytost, držená časem, a ten ji žene kupředu. Není tedy svobodná a musí „se činit“. Teprve v okamžiku, kdy se z času vysvobozuje zažitím: Já jsem vše a stále, svléká ze sebe kabát dočasnosti čili i příčin a následků a stává se svobodnou od karmy, připodobňuje se již více Podstatě. Chápe pak již i nutnost všech těch procesů a má je vnitřně víc zažité. To, co nyní chápeme jako mechanické neživé zákonitosti, stává se živým bytím.
Proto poznávání je jedinou cestou do pozitivnější doby. Buď jsme po ní smýkáni a odíráni, anebo jsme-li již probuzeni a přesyceni hmotnou povrchovou vrstvou, nastoupili jsme cestu poznání = duchovní cestu.
Smyslem je pak vzít sama sebe do svých rukou = řízení, a ať již máme osud jakýkoli, mít neustále na paměti smysl a úkol své cesty. K tomu je však teprve potřeba se vysvobodit z kolektivního šílenství, překonat karmická pouta, která nedovolují svobodně se rozhodovat a vnímat. Jednoduše řečeno: Překonat sebe (své ziskuchtivé ego) a začít si uvědomovat propojení sebe se vším.
Karmická pouta nám zastírají onu univerzální přítomnost, nutí nadřazovat své subjektivní zájmy, čímž se stahuje pozornost od plnějšího vnímání jednoty.
Ve vyšších vývojových fázích mizí rozdíl i mezi spánkem a bděním, mužstvím a ženstvím, životem a smrtí, hmotou a duchem. Mizí rozdíly mezi barvami, tvary, zvuky, vůněmi, zkrátka mezi veškerou protikladností a dochází k celistvému vnímání jednoty všeho – světla, blaha apod.
…
Bytosti jsou v podstatě jako silová energetická centra, která na sebe navzájem působí a navzájem vytvářejí nejrůznější konstelace a vlivy. Ideální by možná pro společnost jako celek bylo jejich působení jedním směrem, zatím však společně vytváříme spíše jen chaos. Sejde-li se však několik duchovních lidí – bytostných center, mohou se společně naladit na vysílanou energii a oživit určité záměry.
Centra mohou mít různou svoji intenzitu – od nejslabšího po nejsilnější. To samé platí i o vývoji každého centra zvlášť. Vnitřek se zrcadlí na vnějšku, a naopak a dohromady vytváří evoluční silové pole.
Každý jedinec působí v určité své úrovni (někdo je výš, někdo níž, někdo dál, někdo blíž), měl by se však snažit pochopit i věci ležící pod jeho úrovní a pokusit se pozitivně působit a pomáhat i v těchto rovinách. Aby byl někým z nižší roviny pochopen a přijat, neboť jejich životní hodnoty jsou odlišné, musí jim dotyčný rozumět i na této nižší úrovni.
…
NOŘENÍ SE
Rodím se do hmoty
Rostu ve hmotě
Umírám z hmoty
Žiji dál nehmotný
Rodím se do ní zpět
Rozšiřuji se psychicky
Prohlubuji se
Rozšiřuji o další životy, které tvoří prstenec jednotlivých dnů hlubší vnitřní bytosti
Prohlubuji se dál propojováním dalších vnitřních bytostí
Rozšiřuji o celý okruh vnitřních bytostí
Spojuji všechny dimenziální okruhy do jediného celku – vesmíru – Tvůrčího díla (TD)
Procházím etapy živlů ohně, vody, země, vzduchu
Překlenuji čas vesmíru
…
Čas je jen jednou z našich vlastností, kdy to, čím jsme byli, jsme a budeme, trvá stále v každém svém okamžiku.
V bezčasovosti TD jsem vše, co je a uvědomuji si, že vše, co je, je opět jen jedním pólem celkové pravdy. V tu chvíli však začínám chápat pravdu celou a splývám opět s Podstatou = vším, co je i co není.
…
JSEM VŠE, CO JE I CO NENÍ – Takto charakterizuje vědomí Podstaty český filosof a biotronik Josef Zezulka.
…
A vše začíná pro nás znovu od začátku. Objeví se 1. bod = 1. příčina. A opět vzniká projevení bytí a dualita.
…
J. Zezulka dělí TD (Tvůrčí dílo = projevený vesmír) také do trojnosti: na ducha (psychiku, mentalitu), energii (vitalitu, duši) a hmotu (tělo). Tímto prolínají pak 4 živly: oheň (žár, nadšení), voda (cit, proměnlivost, letargie, chlad), země (dostředivost, pevnost, tuhost, krystalizace) a vzduch (odstředivost, rozptyl, vanutí, plynutí).
…
Vznikla tudíž trojnost (3) protnutá čtverností (4) = 7 (číslo pozemskosti).
…
Projevení vesmíru = část TD je totožná s Podstatou, rozdvojuje se však na hmotné a psychické (duchovní) frekvence a křížem je staví proti sobě, aby nesplynuly zpět do jednoty. Třetí energetická složka je průtokem oživuje a vnáší tak dynamiku – pohyb – následně tím vzniká čas pro pozorovatele.
Také postupně vzniká organická hmota, organický duch, organická energie jako základ biologického života.
…
BUDOUCÍ SPOLEČNOST
J. Zezulka: „Budu-li já lepší, bude vše lepší“.
Budoucí lidská společnost odstředivé doby bude již převážně vegetariánská, a tedy založená více na zemědělských základech. Pravděpodobně se tím více rozšíří i venkovský komunální život , podporovaný novými technologickými vynálezy. Spousty dnešních měst tak osiří, rozpadne se a zaroste stejně, jako dnes například památky starých indiánských kultur Jižní Ameriky.
Zcela jistě bude docházet i ke snahám po obnovení idejí socialismu a komunismu, snad již ale na duchovnějších rovinách, kdy peníze se vrátí k prvotnímu účelu při směně zboží.
V dosavadním světě ale takový systém existovat nemůže, protože předpokladem pro to je, aby společnost odmítala jakékoli formy mocenské ideologické nadvlády, a aby byla uznána i rovnost všech bytostí a jejich ochrana, což je dnes nepředstavitelné.
K zavádění takové společnosti by však dnes dopomohly jen drastické kroky proti současným světovým systémům a jejich postupná likvidace (vnitřně násilím a válkami, vnějšně velkými katastrofami; možnost vnitřního pochopení lidstvem je zatím nedosažitelné). Jakákoli umělá a předčasná snaha by vedla opět jen k násilnému mocenskému prosazování, které by i z dobrých věcí učinilo novodobé zlo. Z toho plyne, že ráj na zemi leží ještě daleko před námi.
3/1981
…