Úvahy : 1997
PROJEKCE V DUALITĚ
Budu-li uvažovat o projekcích, budu mít na mysli především tvůrčí činnost, jíž se také přenášejí duchovní kvality do hmotné oblasti. Jedná se o soustavný proud tvořivé energie ve všech myslitelných rovinách. Bytosti jednotlivých rovin jsou nadány vlastní vůlí odvozenou poměrně od univerzální. Skrze ně prochází tvůrčí síla Podstaty. V konečném (nadduálním) smyslu to Podstata tvoří skrze sebou stvořenými bytostmi. Ty reflektují tuto projekci jako svůj individuální časoprostor, který na hmotné úrovni odzrcadluje jejich psychickou kvalitu.
Jedna z projekcí těchto sil se jeví jako expanze do vnějšího prostředí.
Význam projekcí pro nás bytosti lze charakterizovat jako možnost a způsob sebepoznávání tím, že zde pro nás existuje individuální „hřiště“ protikladných entit a sil, v nichž se pohybujeme, zažíváme je a zvnitřňujeme si zpětně jejich kvality. Projekce protikladů je tedy jakási energetická potrava, přes kterou se psychoenergeticky vyživujeme. Výstižně to snad symbolizují formulace jako např. hlad po dojmech, nových zážitcích, citová vyhladovělost či naopak duševní přesycení ap.
Pomocí projekcí sytíme tedy své frekvenční hladiny, harmonizujeme jejich kvality se svou potencí. A naopak ony zpětně sytí tyto projekce.
Jako druh projekce můžeme tedy vidět i celé dějiny hmotné kultury (posledních zhruba 5–6000 let o nichž máme zmínky), tedy malý výsek z historie lidské rasy, jejího jazyka, řeči či kultury, coby formy zhmotnělých představ. S projekcemi pracuje vědomě také magie.
Abstraktní myšlení je nejvědomější tvůrčí akt, který nepotřebuje již ani příliš záchytných bodů v realitě (milníků), a omezuje zbytečná zbloudění. Přirovnání k Ariadniným nitím, vedoucích zpět k centru, není až tak od věci. Nejde přeci o nic víc ani míň než si uvědomit vší stvořenost, boží projekci v podobě Tvůrčího díla a jeho osudových možností. Nelze k ní nic přidat ani ubrat. Indiáni říkají tomuto stavu bez projekce „Síla“ (bytí v ní).
Celý svět představ a iluzí (Indové jej nazývají Májou) je třeba překonat svým pochopením, abychom mohli jako lidstvo postoupit na vyšší příčku evoluce, tzn. k nadčlověku. Ten již nepotřebuje hmotné zrody, neboť je schopen vědomě žít již v a z „pouhých“ energetických kvalit, jež jsou příčinném pohybu pro hmotný odraz skutečnosti.
To je také smyslem vědomých duchovních cest = zbrzdit svou další expanzi do nekonečné mnohosti projekcí, přestat se sytit dráždivými iluzemi, ale snažit se o spojení s „bytostmi“ vyšších kvalit. To je také nejlepší způsob překonání projekce (iluze) vlastní oddělené bytosti.
Námi poznávané zákony duality odhalují dosavadní rozpolcenost vědomí a nevědomí (pod a nadvědomí).
Stupeň probuzelého vědomí se odráží na naší celkové evoluční vyspělosti, kdy bytosti se postupně přerozují od ryze hmotných až k čistě psychickým (mentálním), které se pak již nepotřebují rodit do fyzických těl, vydělují se z protikladného světa bojujících sil, jejich mentálních protipólných silových toků, a vystupují k univerzálnějšímu vědomí kolektivní kosmické bytosti – bytosti TD.
…
Kvalitativní vývoj se odehrává I ohledně formy naší stravy. Její hmotné projekce se stahují od iluzivních bytostných forem k možnosti sytit se přímo samotnými energiemi (dechem).
…
Se světem projekcí nás spojují především první 3 dolní čakry:
- pud sebezáchovy
- pud plození (libido)
- pud k moci, expanzi, pud bojovat, ovládat
- Teprve na úrovni 4. čakry se děje přechod k duchovním světům, vše pod ní patří tělesnosti a egu.
…
Dle J. Zezulky v každém vývojovém bytostném stádiu, tedy u každého živočišného druhu existují jeho 3 kvalitativní vývojové stupně, jimiž musí osudově projít, než se dostane do 4. úrovně, ve které se nemusí již zrozovat, ale ladí své vnitřní vlastnosti tak, aby mohl přejít do dalšího vyspělejšího vývojového druhu, kde opět pokračuje v tomto rytmu střídající se materializace a beztělesnosti dál.
Konče 3. a počínaje 4. stupněm v evoluci u člověka, transformuje se pozorovatel pochopením všech těchto projekcí a sjednocením jejich protikladných sil v nadřazené jednotě, čímž se podílí samotném božím dechu.
Lze to formulovat i tak, že vědomí postupně „zaplavuje“ sféru nevědomí. Samotné Tvůrčí dílo na konci času samo sebe poznává také jako formu iluze, dochází k jejímu prohlédnutí univerzálním vědomím bytosti TD, do níž vše bytostně oddělené míří, a dochází ke vtažení zpět do jednoty Podstaty. Tento proces se děje soustavně, tedy trvá tak dlouho, jak dlouho trvá samotný „boží dech“.
Pro běžnou lidskou představivost takový proces slučování dvojnosti do jednoho v TD značí jít vlastně až do jakési představy neexistence, rozdělování na fyzikální i spirituální vesmír pro bytosti na přechodu do této vyšší fáze vědomí ztrácí již reálný smysl. Vyprojektované (stvořené) duše bytostí stávají se tak postupným chápáním ve spirále časově vývojové osy opět stvořiteli na cestě „domů“. Poznávají své iluze o dříve pro ně pevném a neměnném světě, prohlubují svoji imaginaci o něm.
Z našeho pohledu se jedná o absolutní nic, jak si lze také představovat Boha bez jakýchkoli atributů (vlastností a projevů), z něhož přitom ale cyklicky vyplývá celé stvořené universum.
Ve vyšších bezčasových dimenzích se role Boha Otce – Stvořitele mění spíše v nazírání na Boha jako Podstatu veškerého bytí, která je bez jakýchkoli přívlastků (viz Zezulkovo „Jsem vše, co je i co není“).A1
Společenské systémy postavené na takovémto vyšším uvědomění a zpracování multidimenziálních projekcí dnes neexistují a dlouho v tomto časoprostorovém pásmu ani nebudou. To ale neznamená, že se do takových světů nelze dostat individuálně přes vnitřní práci na své kvalitě třebas už v příštím svém zrození.
Nicméně i dnešní společenské systémy umožňují nějaký omezenější způsob sebepoznání duše. I ty materialistické jsou propojeny skrz interdimenzionální tunely, jež se v nějaké formě nacházejí v každém místě jakéhokoli bodu kosmu.
Pokud si vzpomeneme na křesťanské pojmy jako je obrácení a umrtvení, a které jsou pro tuto církev tak důležité, i ony jsou určitými způsoby stahování projekcí z vnějšího světa, tedy cestou k Bohu. Ta má platnost v jakékoli době, pouze je tato cesta někdy snazší a jindy velmi obtížná, až téměř nemožná. Rovněž význam samotných těchto pojmů bývá chápán různě.
Nejhůř na tom byl snad středověk, který nutil násilím jednu určitou formu duchovní cesty z mnoha jiných, a vyplynula z něj dokonce až adorace utrpení pro tzv. „spásu nehodné duše“. Mocensko-duchovní tlaky tak narušovaly jemné nitky psychických sil v celé společnosti především k svému prospěchu.
Jakýkoli totáč je kontraproduktivní, v důsledku vede k „duševnímu vyhladovění“ všech podřízených subjektů“ a má za následek hlavně deformaci psychiky, čímž vyvolává potřebu extrémní kompenzace. Čím víc je subjekt vytlačován z rovnováhy na jednu či druhou stranu, tím víc se následně vychyluje kyvadlo opačným směrem (viz konzumní boom po sametce).
Nemá velký smysl se v tomto případě moralisticky pohoršovat nad úpadkem, který byl po revoluci vyvolán hladem po otevírajících se možnostech, jež začal život náhle nabízet.
Jakékoli násilně vnucované celospolečenské projekty jsou kontraproduktivní. Je třeba nechat lidem svobodu volby, umožnit jim kompenzaci potřeb po jejich v pokud možno mírumilovném a tolerantním prostředí.
Extremismus bývá vyvoláván psychickými tlaky, deformacemi i traumaty, které si ovšem bytost přinesla již s sebou do této své inkarnace ze svých předchozích životů.
Společenský systém, který preferuje vědomější kvality života, je tak sám zárukou toho, že do něj budou vstupovat (rodit se) i kvalitnější subjekty.
4. 1. 1997
…
VLIVY YUG NA DĚJINY
Poslední etapy lidské historie jsou dlouhou sérií úpadků do stále hustějších a pomalejších frekvencí hmotného světa, tj. propadáme se do jeho nejhmotnějších rovin. Konstruktivní věky, které tomuto regresivnímu vývoji (či spíše závoji) na vibrující časové křivce předcházely, můžeme rekonstruovat pouze z nepatrných stop, které tu po předpotopních věcích zůstaly, a těch není mnoho. Mnohem víc napovídají útržkovité poznatky ze starých mytologií a pamětí přírodních národů anebo těch, které dokáží někteří jasnovidci vyčíst z akášických záznamů.
Každý z předcházejících věků (od zlatého až po dnešní železný), které po sobě následovaly, tvoří svou jednu samostatnou iluzivní dimenzi se svými energetickými frekvencemi = egregor. Každý z nich, ačkoli složením trochu odlišný, má ale obdobnou zákonitost zrodu, růstu a úpadku příslušné civilizace. Pro otevřenou analyticko-syntetizující mysl je zde proto několik dalších záchytných bodů a predispozic, umožňujících jejich přibližnou rekonstrukci. Předpokladem je pochopení univerzálních zákonů tvoření a znalost cyklického střídání 4 živlových ér napříč universem.
Každá éra měla nějak vypracovaný duchovní či náboženský systém, hodnotová měřítka a své spirituální poznání, včetně rituálů a obřadů.
První lidské kultury (Zlatého věku) nepotřebovaly ještě vytvářet umělý náhražkový svět, byly přizpůsobeny životu v přírodě, ze které vzešly, jejich transcendentní evoluce probíhala v nitru bez zbytečných projekcí do hrubohmotného světa.
Byl to tedy spíše svět magicko-kosmologického smýšlení, který se ale od světů zvířat odlišoval schopností větší abstrakce (i evolučně vyspělejší zvířata mají už plně rozvinuté citové vnímání – viz jejich intuitivní a telepatické schopnosti). Zřejmě takovýto stav prožíval i současník či předchůdce neandrtálců, nějaký hominid, který byl ještě porostlý kožešinou, bez rozbujelé hmotné kultury a živící se jako sběrač plodů přírody. A možná, že právě tohoto období konce zlatého věku a příchodu stříbrného se týká biblický příběh vyhnání z ráje.
Dnes tak mnohými opěvovaná kultura staré Atlantidy se pravděpodobně týkala až konce stříbrného věku, a již také upadající bytosti cromagnonského člověka, živícího se už čím dál víc masem (často i lidským), a majícího už potřebu zabezpečovat si své duševní pochody hmotnými projekcemi v architektuře všemožných svatyň, v různých pozorovatelnách, magických věžích, ohradách či hradbách, stále pevnějších obydlích apod.
Jde již o člověka, který vlivem změny kosmického záření a v méně příznivých klimatických podmínkách ztrácí svou původní bezprostřední bezelstnou dětskou schopnost nazírání na jemnější energetickou úroveň astrální reality, stále víc se materializuje, individualizuje a specializuje.
Na kabalistickém schématu stromu – „Illanu“ - lze poměrně dobře zobrazit sestupující úroveň těchto základních rytmických dob (viz Kabala od Haleviho).
Zlatá éra – potlačené vědomí polarity muž – žena, vnitřní zrcadlení spirituálního řádu, tj. samovolné vnory a splývání, jednotná společnost (pozn. ovšem i lehčí psychologická manipulovatelnost, neboť chybělo vypěstované kritické myšlení a byla zde tedy jistá bezelstná naivita).
Stříbrný věk – počátek větší individualizace, vydělení pohlaví, první rozpory mezi subjektem a kolektivem.
Schéma je analogické se 4 vývojovými stádii u člověka, takže následuje věk bronzový až železný (Kaliyuga).
Problémem u těchto yugových cyklů je, že sice umíme přibližně časově zařadit jak krátké, tak i dlouhé periody, které jsou těm kratším nadřazeny (a krátké jsou vnořeny v dlouhých), ale přesto se u tak dlouhých period jedná už jen o teoretické časové odhady.
Opírám se o tradiční hermetické dělení ve snaze najít příčinné souvislosti, a ve snaze zahrnout co nejvíc tradičních schémat vycházím z předpokladu nadřazenosti energeticko-psychické složky nad následnou projekcí do hmotné sféry. Nikoli tedy ztrácet čas zbytečným hledáním příčin v této důsledkové hmotné sféře a její dodatečné projekci do psychiky, jako je tomu u materialistické vědy. Evoluce je u ní chápána spíš v rámci soustavného společenského pokroku.
Z pochopení, že v Podstatě existuje již hotový konceptuální plán a v projekci získává Tvůrčí dílo svůj individuální život, vyplývá, že nejde o nic jiného než vnést do osobního života uvědomění si toho, co zde již je přítomno, třeba i latentně, a s tím se snažit harmonicky spolupracovat. Nelze změnit kosmické zákonitosti, lze se pouze pohybovat svou vůlí v takovém silovém poli, které umožňuje maximálně se rozvíjet.
Zvnitřnění dějin – jejich osobní prožívání
Uvědoměním:
- 1. Vše se děje teď – čas i prostor je iluze hmotné reality.
- 2. Ve veškerém bytí zrcadleného kosmu najdeme projekce základních 4 živlových archetypů.
- 3. Analogie a synchronicita je ve všech dějích souběžná, také důležité dějinné události, jako jsou například i zrody, korunovace či smrti králů, napadení zemí a jejich dobytí nepřáteli, je analogické k životu ostatních jednotlivců, neboť vše se odehrává na pozadí universálně kosmických vibrací, a tyto frekvenční děje se odrážejí pouze v jiném provedení a v nejrůznějších svých rovinách.
…
YUGY – CYKLY DĚJIN
Zájem o stará náboženství, kultury a jejich mytologie se pádem železné opony zvolna rozšiřuje i do naší země. S tím souvisí i znovuobjevování cyklického pojímání časoprostoru. Narozdíl od mechanistického lineárního, a tedy běžného chápání časovosti, toto cyklické pojetí vychází z pochopení existence a významu nejrůznějších časových rytmů, odehrávajících se ve svých specifických intervalech ve všech vrstvách známé i dosud neznámé reality. Tyto rytmy jsou důsledkem působení 4 primárních všemu nadřazených sil, utvářejících kompletní skladbu vesmíru (se silami A, E, U, I), protože to z jejich silových vzorců je „utkána“ kompletní silově iluzivní struktura kosmu.
Tento rytmus působících sil přenesený na naši planetu lze sledovat jak v přírodních cyklech, dějinných fázích, tak i v cyklech psychické sféry. Jejich analogické projevy najdeme zkrátka všude – od mikro po makrovesmíry.
Jak zde bylo už mnohokrát napsáno a ještě bude, jeden cyklický okruh na časové spirále (šroubovici) tvořící dlouhý věk, lze dle tradičních duchovních systémů rozdělit na střídavě opakující se 4 dominantní živlové síly: A – oheň, žár, nadšení, transformace, E – dostředivost, země, hmota, U – klid, voda, city, intuice I – odstředivost, vzdušné proudění, kdy každá tato panující doba obsahuje jako podmnožinu ještě ostatní 3, dohromady tedy 12 základních různě psychicky zabarvených variací sil (viz. Ai, Au, Ae, Ei, Eu, Ea …), které se soustavně promítají do všech vrstev vesmíru, a vlastně ho takto formují. Každou sféru, každý tvůrčí akt lze tedy pojímat i jako jeden uzavřený celkový okruh (množinu), na základě primárních silových zákonitostí. Každý okruh je tak množinou, obsahující v sobě další podmnožinové dělení. Každý okruh je tak i celkem pro další vnořené mikrocykly, které jsou však vnímány jako makrocykly ještě vnořenějších mikrocyklů atd. Tato struktura sil se analogicky a periodicky opakuje skrze všechny dimenze a uzavírá se v nekonečné kouli, což dokonale přibližuje fraktální geometrie s jejími možnostmi nekončících variací.
Základních střídajících se kombinací 4 sil je tedy celkově 12, což je archetypové číslo. Znamená to, že se periodicky střídají, a tudíž se také vracejí vlivy, které v minulosti stály za vznikem i nám známějších kultur. Když pak přijde správný čas a vliv nastalé doby je s tou kterou právě synchronní, oživují se a vracejí do hry i její staré myšlenky a tendence, včetně aktivace přináležejícího karmického vypořádání. Do těchto vlivů se pak rodí bytosti, které jim odpovídají svým silovým charakterem, nezávisle na tom, zda je to z našeho pohledu budoucnost či minulost. Symbolickým jazykem archetypů lze říct, že se takto jedná o soustavné „povstávání Fénixe z popela“.
Rytmickým opakováním těchto cyklických struktur se mohou tak propojovat i oddělené časové éry (vznikají synchronické analogie) mezi sebou (viz nejrůznější koridory, porty a tunely jak ve fyzické, psychické i metafyzické oblasti, které jsou spolu vibračně propojeny). Do nich se rodí bytosti charakterově náležející těmto érám, a na „povrch“ vystupují také stopy dějů po předešlých vibračně shodných érách.
Ideový základ každé kultury je tedy vyprojektován z této silové universální struktury TD, a musí tedy odpovídat konkrétní pravidelně se střídající kombinaci těchto sil, čímž získává i svůj osobitý a nezastupitelný charakter.
Cyklické pojetí času nám otevírá fenomén synchronicity a analogií vůbec. Vývoj a změny se tudíž nedějí jen lineárně a kauzálně řetězením příčin a následků, jak je známe v návaznosti dějů ve hmotné rovině, ale dochází i k „rezonanci“ i mezi zdánlivě oddělenými, ale frekvenčně podobnými vlivy z různých jiných dob a dimenzí, což nabourává tradiční chápání lineární posloupnosti (minulost, přítomnost a budoucnost), ale otevírá se tím i vnitřní prostor pro zkoumání alternativních světů všemi směry.
Při studiu hermetických věd (astrologie ad.) se nám otevírá uvědomění větších časových celků i přibližná orientace v nich. Můžeme pak snadno zjistit, které živlové éry spolu souvisí, nebo které spolu kolidují, tzn. že lze definovat i jejich kvalitu ve vztahu ke Zdroji, což přináší spoustu invence do budoucích vědních výzkumů.
Odmyslíme-li si nadřazené, pro nás nekonečně dlouhé cykly na vyšších úrovních vývojové spirály TD, které však na nás rovněž dopadají, pak analogicky shodné synergické vlivy jako dnes panovaly na Zemi i před přibližně 24000 lety (resp. 25800 lety dle Platónského cyklu = přibližně 2150 x 12 = 25800 let). Jenže to dle paleontologů právě probíhalo druhé období vymírání mamutů, takže co si o tom pak myslet, že?
Tzn., že nastane-li vibrační synchronicita s některým z předešlých věků, začíná lidstvo zaujímat podobný způsob myšlení, které je založeno na obdobných frekvencích.
Je to obdobné jako u astrologických výpočtů, kdy planetární konstelace, ležící vůči sobě ve zvířetníkovém kruhu v sextilu, trigonu, kvadratuře ad., spolupůsobí buď pozitivně umocňující silou nebo vytvářejí překážky a tlaky podle geometricky úhlové povahy silových vztahů.
Z tohoto pohledu je možné očekávat i budoucí variantu nějakého přírodního převratu v době přechodu do Vodnáře, charakterizovaného symbolicky Plutem, tj. směrem k myšlení typu be here now (být zde nyní). Z introvertní „neptunské“ emoční snivosti věku Ryb, a jisté vnitřní uzavřenosti, vyvádějí k otevřenosti, dynamice a akčnosti zaktivované síly Urana.
Jestliže si v astrologickém schématu rozdělíme 24000 (resp.25800) letý okruh na 12 znamení, pak nám každá specifická 12ctina výseku udává dobu 2000 (resp. 2150) let, a s ní i silovou charakteristiku každého úseku se svým zrodem, průběhem i zánikem. Pak už jen stačí si do každého časového políčka dosadit i konkrétní historické události, abychom našli určité vztahy mezi touto a ostatními dobami.
Pokud byl i nadřazený 24000letý cyklus pod dostředivým vlivem, a nejen poslední jeho čtvrtina, bude se nyní měnit i ten v odstředivý, a nová doba by byla umocněna přechodem ze zemského do vzdušného živlu hned dvojmo (o ještě vzdálenějších cyklech nevíme už vůbec nic, ale dalo by se teoreticky dospět k statisíciletým periodám i víc, neboť dimenze jsou v sobě fraktálovitě vnořeny a opakují se, takže by se dalo matematicky dospět až ke vzniku člověka, ba ještě hlouběji do minulosti.
Podle indického systému střídání 4 základních cyklů yugových věků se nacházíme v intencích nejnižší éry krátkého cyklu Kaliyugy (dlouhé cykly trvají desítky až stovky tisíc let), anebo již na přechodu k pozitivní fázi vyšších vibrací Dváparayugy, kdy by se měly opět otevírat dlouho zavřené „brány a průchody k vyšším světům“.
Těžko si dokážeme v této „nejpokleslejší“ době do hmoty představovat kvality Zlaté éry Krtáyugy, která zde panovala před miliony let. Dá se dokonce pochybovat, zda se vůbec jednalo ještě o tuto naši hmotnou dimenzi, nebo spíše o její jemnohmotnější projekci, kterou tehdejší bytosti procházely.
Jisté je, že pomalu nastává období, kdy se ve větším počtu začnou rodit velké osobnosti typu nejvyšších indických mistrů nebo moderních duchoznalců, jako byl např. R. Steiner, C. G. Jung aj., tj. ti, kteří již fyzickým i mentálním fraktálovým sférám budou rozumět již mnohem více do hloubky.
V každém případě stojíme na počátku nové éry ducha, a tudíž i základů nové vědy o bytí vůbec. Zbývá jen otázka, jak se k tomuto přechodu dob postaví vládnoucí elity se svým mocenským aparátem.
6. 1. 1997
…
DNEŠNÍ DOBA KRIZE – ČIŠTĚNÍ:
Pohledem alchymie přichází k nám pomalu doba tzv. „alchymické očisty“ celé společnosti. Jak známo alchymistické procesy byly spjaty se systematickým žíháním ušlechtilých kovů, čímž se odstraňovaly škodlivé příměsi v naději, že dojde k transmutaci kovů ve zlato jakožto nejušlechtilejšího z kovů.
Přenesení tohoto procesu na psychiku to znamená „čištění“ lidského ega. Dosavadní převaha dostředivých sil (tj. určité zacyklenosti či ustrnulosti ve hmotě) bude stále víc umenšovaná postupným silovým rozevíráním (odstředivostí), které se ale rozhodně neobejde bez těžkých třenic. Tento proces s sebou přinese i velkou deziluzi z tradičních společenských modelů a ideových mocenských systémů, protože ty bránily individuální svobodě volby lidského ducha.
Revoluce 89. roku na východě otevíraly hlavně ekonomickou sféru společnosti a startovaly její novou dynamiku. Další fáze nutně bude v rozvíjení plurality a duchovních alternativ, i když to bude ještě delší čas trvat. Do popředí se ale postupně budou dostávat snahy o transformaci všech dosavadních hodnotových vztahů. Bude se tak překonávat časová kvadratura posledních tisíciletí dostředivých dějin, což zcela změní i kompletní společenské struktury.
…
VYŠINUTOST DOBY
pokračování z 14. 12. 1996
Pozorováním u zvířat jsou zjišťovány větší změny pohlavní polarity. Velký vliv v tom hrají chemikálie, které způsobují mutace samčích chromozomů v samičí.
…
Přemnoženost má za následek postupnou degradaci individuality (včetně imunitní ochrany), což nutně vede k devalvaci vyšších nemateriálních hodnot lidí, vytrácení se individuálního smyslu života, zplošťování psychiky, narušení rovnováhy mužského a ženského principu až k agresivnímu vyhrocování konfliktů do krajnosti až k návratům do globálních kolektivistických stádních systémů. Svět chtějí stále plněji ovládat elitářské „high“ rodiny. V důsledku toho se pak jednotlivé společnosti zmítají v krajních polohách: buď směrem k totalitní světovládě nebo k anarchistickému relativismu.
Dochází také k postupné ztrátě významu tradičních disciplín v nejrůznějších společenských oblastech, orientace na krátkodeché ekonomické programy z důvodů zajištění alespoň existenčního přežití celku. Jedná se tedy o globální ztrátu smyslu pro vytváření dlouhodobých spirituálních pozitivních projekcí, což se začíná jevit jako opak středověku a renesance, kdy byly vytvářeny nejkrásnější architektonické sakrální skvosty minulosti, byť inspirované již od počátku deformovaným křesťanským náboženstvím.
V rámci udržení své individuální vnitřní rovnováhy je nutné si v takovémto světě najít svůj vlastní duševní střed mezi odstředivým a dostředivým, vnějším a vnitřním, jen tak se můžeme alespoň částečně uchránit před silnými poryvy vnějších negativních vlivů.
…
DIMENZE A POZNÁVÁNÍ
Je boží vůle latentním plánem nebo konkrétním silovým polem? Čili jedná se o teoretický koncept světa, který se dodatečně postupně replikuje a materializuje už samočinně ve všech svých dějích, které jsou odvozeny z prvotních zákonitostí? Nebo je to již od počátku plně rozvinutý a projevený komplex všech dimenzí a možností, včetně všech dosud tušených alternativních světů? A jsou tyto oživeny soustavně a nepřerušovaně nebo podléhají rovněž rytmickým pulzacím vzniků a zániků? Protéká tedy jimi všemi soustavně bytostný život, nebo jsou oživovány jen příležitostně dle předem daného schématu?
Odpověď by mohla zahrnovat obé, a sice, že jednota i dualita existuje souběžně a vše je závislé jen na způsobu vnímajícího vědomí, tedy na úhlu vnímání a chápání reality. Teoreticky tak mají svou relativní pravdu všichni – jak zastánci evoluce, tak i kreacionisti, a nemuseli by opoziční myšlenky spolu bojovat, vždyť to vše jsou pro obyčejné smrtelníky jen filosofické či vědecké hypotézy.
Z vyššího a jemnějšího vnímání duality jsou jednotlivé bytosti projekcemi do časovosti jediné a nejhlubší bytosti Já (v Indii nazývané jako Átman), a tak všechny jsoucí vtělení v čase přede mnou i za mnou, vedle mne, ve mne i nade mnou, jsou z tohoto úhlu pohledu opět mnou nejvyšším, je to stále totéž Já, jednotná opakovaná množina. Z tohoto náhledu jsme tedy každý součástí určitého bioenergetického pole či proudu (stejně jak elektřina), a není vlastně jiných já v této nejhlubší rovině vůbec. Lze se tedy vymknout sám sobě, utéct sám před sebou?
Každá rovina vědomí má svůj ideální předobraz v samotné tvůrčí Podstatě a její zušlechťování v životě každého má hluboký vlivový význam i pro všechny ostatní roviny. Pokud bychom vnášeli do svého okolí jen rozpory a chaos, stali bychom se jeho retardační silou, strhávající vše ve svém okolí dolů. Proto má hluboký smysl harmonické působení na okolní prostředí, v němž se osudově nacházíme, neboť jinak bychom karmicky škodili a způsobovali utrpení nejen jemu, ale především sami sobě.
Abychom ale mohli něčemu vědomě pomáhat, musíme se naučit odpoutat od egoistické stranickosti. To je umět nahlédnout s větší objektivitou na určité problémy vyplývající z jejich protikladnosti a kontinuity, pochopit princip jejich silových „her“. Potom lze druhým i účinněji pomáhat a současně jim nezasahovat do svobody volby, díky které si sami mohou řešit svůj životní „koan“, neboť jedním z cílů je i vnitřní samostatnost duše, jež se neobejde bez individuální svobody.
6. 1. 1997
…
ÚVAHY 97/1
Z pozice moderního člověka se musíme denně ve svém prostředí potýkat s nekonečným množstvím podnětů a problémů, o nichž lze donekonečna přemítat, pracovat s nimi a nacházet v nich své osobní významy, přestože jsou tyto běžné strasti obecné a dotýkají se nás všech. Na každého v jeho osobním zabarvení působí vnější realita trochu jinak dle toho, jak se člověk vyrovnával se spoustou osudových křižovatek po celou svou bytostnou historii.
Podobně jako ve sférách konceptuálních abstrakcí jakýkoli hmotný útvar, děj či pojetí reality nám vždy vypovídá o něčem, co spolu s dalšími projekcemi vychází z univerzálních zákonů.
…
Dnes lze kritizovat pomalu už cokoli ve vnějším světě, neboť celá tato doba se vymkla starým ověřeným pravdám, a je tedy potřeba nadmíru bdělé pozornosti v tomto transformačního pohybu.
…
Přemíra inspirace ubíjí aktivní tvorbu stejně jako její nedostatek. Ze současných podnětů, které přináší každodenní život ve společnosti, by se dal vystavět umělecký program na několik desetiletí. Otázkou ale je, zda by vůbec měl na současnou situaci nějaký dopad.
Hry duality dovolují tvořivě zpracovávat cokoli, ale je otázkou, zda to také někoho, až na menší subskupinky, vůbec zajímá. Každý má dnes dost vlastních inspirací i deprivací ve shonu o přežití. Přesto tvořit něco konstruktivního pro druhé zůstává stále ještě pozitivním aktem, i kdyby byl dopad jen na jediného člověka. Dnes spíše než autenticita autorského vyjádření oslovuje lidi věcné zobrazování dobových hrátek a komerce (viz nekonečné TV seriály ze života).
Je-li však tvůrce pravdivý a autentický v tom, co tvoří, může se pro něj stát i takováto tvorba duchovní cestou se svými vlastními pravidly. A pravdivost znamená, že jde o živou interakci mezi ním a hlubší rovinou reality. Pak je schopen tvorbou pro druhé řešit nejen svůj vlastní životní koan.
…
ABSTRAKCE A ILUZE
Již delší dobu mě při ztvárňování určité myšlenky zajímá vnímání iluze a napětí mezi ní a ideovou abstrakcí. V abstraktním umění je snaha umělců vyhmátnout základní stavební kameny, z nichž se skládá vnímaný obraz reality, tedy její smyslová představa.
Pokud je tato abstrakce dotažena do krajnosti, tak nás přivádí až k jednorozměrovému bodu. Ten, když je rozfázován jakýmkoli směrem (v pohybu), vytváří dvourozměrnou rovinu – čáru, křivku, obrys. Pokud k této přidáme na ploše ještě rozměr prostorové hloubky (perspektivu), dostáváme již iluzi trojrozměrného prostoru, která je však stále jen dvourozměrným odrazem skutečné trojrozměrnosti, v níž se odehrává naše životní realita.
Když se tedy dostaneme myslí za tyto iluzivní hranice, docházíme abstraktně k určitým stavebně kompozičním schematickým centrům a siločarám s jejich matematicko-geometrickými hodnotami a významy. Tímto postupným abstrahováním lze přejít hranice umění a dojít dokonce až k programovacím komputerovým jazykům, založených na kombinacích 1 a 0 coby vrcholných matematicko-logických vzorcích. Toto již ale leží za hranicemi praktického výtvarna.
Tudy jsem jít ovšem nechtěl, a proto mě přitáhl opačný pól, a sice prozkoumat možnosti iluzivního zobrazování kauzálních příběhů (procesů), tj. cesta od archetypální abstrakce k iluzivní realitě, která je její projekci a projevem. Ve skutečnosti jsem si uvědomil, že jde jen o různé formy téže myšlenky.
Jedná se tedy o tentýž proces jen v různých úrovních vědomí – dva zdánlivé protiklady jsoucí ve své podstatě v jednotě. Pokud si uvědomíme, že roviny všech dimenzí jsou navzájem propojeny (čímž tvoří vlastně jeden celek), a z nich vyplývají stejným způsobem i další dimenze, uvidíme, že se soustavně opakují zrcadlové projekce prvotního bodu (myšlenky), které spoluvytvářejí další a další mnohorozměrnosti.
Z hlediska vyššího náhledu je hodnota iluze i deziluze (myšleno abstrakce) stejná, neboť obojí je cestou poznávání a zrání duše, ale pro bytosti je obrovský rozdíl v jejich prožívání. Obé tak může být pro jednoho velkou hodnotou a pro jiného jen zavádějící odpad dle vyspělosti jednotlivých pozorovatelů či konzumentů. Iluze ale budou pro většinu z nás vždy srozumitelnější a přitažlivější než holé matematické pravdy. Jen kvůli nim se dějí ty nejposvátnější, ale i nejdémoničtější věci.
V umění tedy jde spíše o to, jakou vyjadřovací formu sdělované myšlenky (a tou může být i cit či emoce) je případné publikum ochotno nejlépe přijmout. Intelektuál bude odmítat sdělení příliš iluzivní formou, kdežto obyčejný člověk zas nebude přístupný formě větší abstrakce. Navíc svou roli hrají i historické tradice a společenské směřování, nehledě na dobové vlny módního snobismu atd. Moderní umění (postmoderna) pak rádo oba tyto aspekty míchá dohromady s různou úspěšností.
Ať se tedy v umění jedná o nejrůznější styly – klasickou naturalistickou malbu či abstraktně stylizovanou, všechno to jsou jen způsoby vyprávěcího jazyka a jeho formy, podstatný bude vždy obsah, o němž se tu vypráví. A také kontakt s divákem, posluchačem či čtenářem, kterého se snaží umělec oslovit, svým dílem inspirovat, a kterému svou formu i přizpůsobuje.
Hlavním atributem dnešní doby se stala již neskutečná komplikovanost ve všech směrech, což nutí i umělce ke stále složitějším a marnějším kreacím, a přesto není v lidských silách již umělecky odrážet všechny tyto kolektivní extrémní projekce. Nemá však smysl vnucovat svůj vlastní způsob vidění skutečnosti. J. Zezulka často zdůrazňoval: „Můžete jen předložit, ať si z toho vezme každý to, co kdo chce“.
1. 1997
…
EVOLUČNÍ ZMĚNY
Jestliže pochopíme analogii mezi vnitřním a vnějším světem, jež jsou řízeny obdobnými stavebními zákony, pak vnější mocenský systém, odklánějící se svévolně od tohoto univerzálního řádu, ztrácí pro uvědomělejší jedince, vedené hlavně svým svědomím, závaznou autoritativnost. Takový systém může přežívat jen díky podpoře naivní víry pasivních občanů za příslib, že se jim někde v nedohlednu postará o vysněný blahobyt.
…
Dá se pokládat rovnítko mezi bohorovný klid mudrce, který je vnořen ve svém životním nadhledu do vnitřního míru jednoty, s ještě neprobuzenými človíčky, kteří se čerstvě zrodili do prvních lidských životů a odžívají si svou spokojenou poddajnou pasivitu?
Jde tedy o pochopení rozdílu mezi obyčejnou pasivitou a aktivní pasivitou, které předcházelo vývojové poznání mnoha předchozích životů.
Mezi oběma těmito krajnostmi leží časově dlouhý proces rozvíjení rozumově citové sféry jedince, kdy bytost ve svých životech nejprve přešla do aktivnějších rolí, aby nakonec po mnoha a mnoha dalších poznáních dospěla až do zmíněného stavu aktivní tedy vědomé pasivity. V tomto stupni již hluboce přesahuje protikladnosti života na zemi a nemusí je tedy již opětně řešit a rodit se zpátky do fyzického těla. Její život se odehrává již na mentálně energetických tělesných úrovních.
V jisté fázi lidské vývojové řady tedy dochází k uvědomění si protikladností veškerého dění a člověk pro ně hledá společné vnitřně významové jednotící měřítko, tedy vnímá již život komplexně a objektivně. Tomuto vývojovému procesu se věnuje obšírně J. Zezulka ve své knize Bytí.
…
Na bezčasové úrovni je přítomno vědomí „vše je teď“. Je to vědomí vnitřní jednoty bez protikladné struktury, a kde všechny osobní historie světa jsou vnímány jako životní celek jediného Já.
V takovémto vědomí je vše již hotové a kompletní a rozčleněnost čehokoli je jen Májou – iluzí v dualitě „chycených“ tvorů. Pochopením principu a procítěním této mysterie skrz meditace tedy úplným ztotožněním s tímto poznáním osvobozuje z koloběhu životů v jakýchkoli sebetemnějších dobách.
…
Tím se dostávám k největšímu lidskému fenoménu a koanu: iluzím a emočně psychickým projekcím lidstva ve společném tavícím psychickém kotli, v němž se utváří kolektivní klima celé doby.
Před námi zde existovalo již množství velkých dobových kultur, které se snažily tuto iluzivnost našeho světa rovněž pochopit. Z naší historie můžeme vysledovat, že postupem doby pod vlivem dostředivých vibrací ve hmotě, kdy se uzavíralo napojení na jemnohmotnější úrovně vědomí, se ztrácelo univerzální poznání a zájemci o něj se izolovali do malých skupin kolem „osvícených“ jedinců. V těchto nepříznivých vlivech vyvstával i stále větší rozpor mezi chápáním ducha a hmoty. Pro vědomější bytosti se stal zemský prostor této éry vibračně velmi nepříznivý, takže zůstávají, až na pár výjimek, ve svých jemnohmotnějších sférách a neprojektují se do osudů naší pokleslé doby.
Je to u nich věc svobodné volby, zda jít „dolů“ do nových životních her nebo čekat na přijatelnější podmínky v jiném silovém uspořádání světa. Podobné volby podstupujeme denně i my všichni ve svém každodenním rozhodování v běžných situacích. Buď události kolem sebe divoce akčně roztáčíme, nebo se spíše v klidu snažíme o jejich pochopení. Je jen na naší povaze, čemu dáváme přednost a v jakém duchu se bude odvíjet náš další osud.
…
Přicházející vlivovou změnou, kdy bude docházet k obratu k odstředivějším vlivům naskrz celou planetou, se začnou opět postupně otevírat průchody k vyšším (hlubším) vrstvám skutečnosti. Právě i proto zažíváme dobu neuvěřitelného technologického boomu, a můžeme také sledovat stále víc podivných a nevysvětlitelných fenoménů (Ufo, podzemní objevy aj.).
Mnoho zasvěcených se rovněž shoduje, že jde o biblicky prorokovaný konec nám známé éry, a my všichni stojíme na jakési fenomenální osudové křižovatce lidstva.
Část populace svým smýšlením nepochybně sestoupí do ještě nižší nekvalitativnější osudové roviny, část se zůstane motat v současném chaosu, a malý zbytek se povznese do jemnější dimenzionální úrovně. Nyní tedy probíhá mezičas jakéhosi „třídění zrna a plev“, duchovního zápasu o další lidské směřování. Z výsledku, který částečně můžeme všichni ovlivnit svým duševním vzorem, se bude odvíjet i další směřování lidské populace.
Smyslem našeho osudového vtělení v dualitě je prožitek a pochopení svých vnitřních psychických kvalit, které se nám názorně odvíjejí v časoprostorové dimenzi v podobě konkrétních dějů. Uvědomováním si vnitřní jednoty těchto poznávaných protikladů v praxi se nám tak postupně otevírá celé kosmické univerzum.
Na cestě poznání tedy probíhá postupné chápání všeho odděleného v jeho vnitřní provázanosti a jednotě se vším stvořeným. Člověk proniká pod závoje iluzivních klamů Máji, čímž se napojuje na své vyšší vědomí.
Jde tedy o transcendenci pozorovatele a pozorovaného v sjednocujícím procesu. K tomu však nestačí jen pasivní rozumové akceptování poznané skutečnosti, ale musí to být doprovázeno i osobním emočním ztotožněním – hlubokým prožitkem.
Z hlediska mužské a ženské polarity vše, co je námi zkoumaným objektem, lze charakterizovat jako pasivní ženský princip, proti němuž vystupuje aktivní zkoumající mysl coby mužský princip. Tak dochází ke vzájemné interakci a propojení. Snad by se to dalo charakterizovat jako kabalistická „mystická svatba“, ze které se rodí tzv. Adam Kadmon = nejvyšší bytost Tvůrčího Díla (TD) čili Átman (?).
25. 1. 1997
…
NEGATIVNÍ VLIVY
V blízké době se bude jevit kolaps současného systému již jako nevyhnutelný, neboť ten je zaměřen výhradně na vnější expanzi ve hmotném světě na úkor vnitřní rovnováhy všech jedinců. Za posledních přibližně 200 let tento duševně omezený přístup umožnil nenávratně vydrancovat téměř celou planetu, znehodnotit přírodní zdroje, zničit velkou část přirozeného biotopu, ačkoli se technologický boom odehrává jen v třetině světa.
Nicméně čím dál větší přemnožení lidstva a s ním i soustavná touha po zisku se šíří jako virus, a má tak stále mohutnější dopady na destrukci životního prostředí pro všechny tvory. Soustavně se hledají další nová naleziště surovin, produkce i odbyt stoupá v jakémsi téměř pomateném transu, hory odpadů neutěšeně narůstají, a to vše se podílí na nezvratném a definitivním holocaustu celé planety.
To jsou známá fakta. Méně již vnímáme skrytější oblasti destrukce, když si uvědomíme, že vlastně všechny vyrobené elektrické spotřebiče mají svá anorganická silová pole, a ta se navzájem stále více kříží, násobí a zintenzivňují svá vyzařování a škodlivé frekvence.
Tyto anorganické vibrace dopadají negativně na fyzické i duševní zdraví všech, a nejen lidí. Naše imunita se tak nenápadně každým dnem čím dál víc oslabuje, až ji jednoho dne ztratíme úplně. Velká většina lidstva si však vůbec neuvědomuje, že tento skrytý nepřítel na ně dnem i nocí soustavně útočí a ukrajuje kousek po kousku z jejich životů.
U moderního člověka se vlastně většina jeho problémů odehrává na úrovni nevědomí, takže jejich skryté příčiny ani následky prakticky nezná a nevnímá anebo je přičítá zcela jiným faktorům.
Zájem o kvantitu všeho smyslného i nesmyslného je tak přednější než zájem o kvalitu. Pod stále silnějším ekonomickým tlakem i společenští outsideři jsou nuceni nechat se semlít těmito nenasytnými kombajny civilizace, před kterými není úniku, a nechávat se tak negativními vlivy doslova zaživa požírat.
13. 2. 1997
…
STINNÉ STRÁNKY
Abychom lépe pochopili jednotu protikladů ve svém životě, je třeba se nebojácně podívat i na vlastní stinnou stránku. Člověk na své pouti pozvolna odhaluje množství nevědomých sil, které ho ovlivňují či přímo ovládají, a se kterými se následně potýká i ve vnější realitě, aniž by znal jejich kořeny.
Dokázal-li by v jediném životě integrovat komplexně svou stinnou stránku (tj. veškerou svou pudovou přirozenost), mohl by se stát rovnou bohočlověkem. To je však nadlidský úkol, a proto je tento proces rozložen do množství jednotlivých inkarnací – projekcí duše.
Chce-li si člověk v životě zachovat svou rovnováhu, měl by tedy se svým vědomím zacházet velmi opatrně, neboť nerovnováha se většinou nepříjemně vymstí (závislostmi, zotročením, zblouděním atp.). Navíc nejrůznější únikové drogy, se kterými se v životě setkáváme, což může být cokoli, na čem jsme závislí, nám časem spoutávají svobodnou vůli. Mohou sice na čas pomoci uvolnit velký potenciál sil, ale otevírají také množství nových nečekaných blokací, které dokáží pěkně zavařit i na několik dalších životů. Člověk tak sice může leccos pochopit, ale za cenu velkých ztrát a nejistot.
…
Jistou záchrannou síť před přílišnými duševními excesy a úlety mohou suplovat generacemi ověřené společenské a duchovní tradice a rituály. V Evropě i křesťanství zachovávalo spoustu takových starých zvyků, obřadů či svátků, byť je přenálepkovávalo svými pojmy a významy, společenství se ale i přesto mohlo soustavně udržovat v určitém spřízněném celku.
J. Zezulka definoval odpověď na otázku jaký je smysl lidského života slovy, že jde o permanentní vnitřní změnu (transformaci) u všech jednotlivců, která je vztažená k nejvyšší rovnováze Jednoty. V jeho filosofii se jedná hlavně o záležitost v 3. vývojové filosofické fázi člověka, kdy dochází již k větší kritičnosti, individuaci, odmytologizování a oddogmatizování se od kolektivních a většinou povrchních vzorů a názorů. Člověk se přestává ztotožňovat i s vnějšími ideologiemi a posuzuje a porovnává vše již v konfrontaci se svými vyspělejšími postoji, vnitřní psychické síly a duševní hodnoty vnímá jako reálné veličiny.
V praxi při poznávání vyššího hodnotového pólu vystupuje z nevědomí ve stínové podobě zpravidla i jeho opak, díky širšímu záběru vnímání. Vše je navzájem propojené, i když to nevidíme. Tento proces se imituje i při používání různých vybuzujících prostředků pro mozek. Na jedné straně umožňují vrcholné výkony, na druhé otevírají ale i opačnou polohu, kdy číhá vnitřní vyprázdnění či pocity malomyslnosti, marnosti, absurdity a nesmyslnosti. Zde v psychické sféře lze hledat problémy s návykovostí všech povzbuzovadel, tj. v potřebě úniku před stínovými neuvědomělými a nepříjemnými stavy své duše, k nimž se ona takto naopak paradoxně otevírá.
…
Tzv. duchovní adepti na počátku své cesty většinou zažívají určité dosud nepoznané povznášející duševní stavy a zážitky, které je později v nevyhnutelných krizích motivují a povzbuzují. To je nakonec nutně přivádí k práci na sobě ve snaze o svou vnitřní rovnováhu, bez které nemohou postoupit hlouběji.
Ve všech dějích můžeme najít 3 vývojové fáze: tezi, antitezi a syntézu neboli počátek, průběh a konec, plus 4. méně zřetelná fáze jako přechod k novému začátku, což je i princip individuace duše. V praxi tak duchovní žáci přecházejí skrz tyto „zasvěcovací“ stupně od kolektivních dogmat a dobových názorů k přímé „konfrontaci“ s realitou a světem vnitřních sil, které utvářejí vnější podobu reality. Pokud adeptům chybí určitá duševní pokora a čistota, ale i pevnost a rovnováha, tak nemusí ze svého úsilí vyjít vždy vítězně, často právě naopak sklouznou do mnohem horších negací. V reálném životě se tak z mnoha mladých naivních hipíků stali třeba i protřelí demagogové, lstiví obchodníci či dokonce militantní fašisti.
Pluralita lidských povah a osudů je umožněná právě šíří rozehraných sil a osudů v této realitě. Jako lidské bytosti máme všichni větší část své vnitřní bytosti v nevědomé emoční sféře, tudíž i při teoretickém uvědomování si jednotného základu všeho stvořeného nelze překročit k jeho přímému vnímání. Můžeme se mu jen krůček po krůčku přibližovat ve svém chápání a činech a ani sebevíc osvícená či „opatrovnická“ společnost za nás takový duševní pokrok není schopná udělat.
…
Historické zkušenosti nasbírané po tisíciletí měly za následek respektování toho, čemu se říkalo TABU, což je v podstatě souhrn jednoduchých zákonů a zákazů pro překročení jistých mantinelů a hranic, oddělujících bezpečný prostor pro danou komunitu od věcí, které již byly zavádějící či zhoubné. To pomáhalo společnostem udržovat si svou dějinnou kontinuitu.
Moderní relativismus všechny možné hranice revolučně bourá, čímž vnáší do společnosti dávku chaosu a nejistoty. Ale sám relativismus je již následkem postupného bourání těchto zažitých tabu. Neznamená to, že by nic pozitivního tato revoluce v myšlení i způsobu života nepřinesla, mnohdy právě naopak, pokud určité zákazy již brzdily další vývoj. Pro pokročilejší duše, které nevidí smysl jen v hmotném střádání (a současně strádání), to poskytlo také mnohem více duševní svobody a možností seberealizace než nadiktovaný duchovně rigorózní řád. Nicméně tím byla otevírána i tzv. Pandořina skříňka, dříve zakázaná „třináctá komnata“, a umožněna tak volná cesta na svobodu i zhoubným silám chaosu.
Během křesťanské éry byla narušená rovnováha také církevním popíráním významu materiálního světa, což se samozřejmě účelově týkalo především chudší vrstvy poddaných a sledovalo se tím i mnoho mocenských zájmů. Církev se pokoušela násilně potlačovat přirozenou smyslovost a instinkty, což na druhou stranu posilovalo i pýchu a povyšování se člověka nad ostatní tvory. Jednostranný a necitelný tlak církve na potlačování fyzických stránek života vyplýval ze špatně pochopeného a mocensky zneužitého poselství Krista.
Již ve středověku lze zahlédnout praktické počátky globalizačních snah v zakládání státních útvarů a přes ně i nového uspořádání světa s vedoucí roli šlechty.
Zpočátku mohla být nová ideologie a teologie ještě vyrovnávána předchozími dobovými vlivy a tradicemi přírodních polyteistických náboženství kmenových kultur a národů. V pozdním středověku ale nastává pozvolná frustrace z nevyváženosti poměru mezi duší a tělem a je vyvolána reakce na takovéto jednostranné dogma.
Toto extrémní potlačování přirozenosti a autentičnosti v zájmu překroucené spirituality vedlo tedy nakonec někdy před 500 lety ke kulturní revoluci a opozičnímu nástupu dosud potlačovaných exaktních věd, se svým racionálním vědeckým zkoumáním dosud zanedbávané sféry fyzického světa. Přicházela éra renesance, která nacházela velkou inspiraci v harmonii starořecké kultury.
V rámci odezdi-kezdismu tento druhý pól myšlení začal ale postupně nabírat na síle a vytlačovat dosud dominující mocenský katolicko-křesťanský spiritualismus, dokud v průběhu 19. století zcela nepřevážilo materialistické učení, které odřezávalo i poslední zbytky starých nauk a vědomostí.
Tím se otevřela již přímá cesta k transformaci do industriální společnosti – k technologiím a robotizaci počátku 20.století, což vyvolalo také nutnost nastolení nových společenských hodnot, jako je např. účelovost, pragmatismus, cestování ad., ale i technologicky zdokonalovanou masmediální propagandu, nelítostné soupeření a celosvětové válečné střety o půdu a surovinové zdroje. To vše dopomáhalo i k plošnému válcování přirozeného životního prostředí ostatní flóry a fauny. Dnes můžeme vidět důsledky tohoto směřování v lidském přemnožení, konzumnosti, požitkářství, lenosti, nesamostatnosti a postupující duševní retardaci celého lidstva, protože celá tato spirála směřování se karmicky otočila již proti němu.
Nicméně i tato krajnost v rámci rytmického střídání protikladů vyvolává v nevědomí lidstva svůj opačný pól, jako každá krajnost v minulosti, a lidstvo tak začíná pociťovat sílící potřebu nové duchovnosti a smysluplnosti, protože se dostalo již do závěrečné fáze úpadku, kdy vše ztrácí svůj hlubší význam a další cesta se zdá být v nedohlednu, ačkoli se celá civilizace utápí již ve hmotném nadbytku.
24. 2. 1997
…
STÁLE ŽIVÁ MYTOLOGIE
Člověk je 1. tvorem ve vývoji, který vnáší intelektuální světlo do svého bytí. To znamená, že je schopen již odhalit (lépe řečeno odzrcadlit) univerzální zákony kosmu.
Jeho individuální vědomí je však z velké části stále ponořeno v kolektivním nevědomí. Cesta vzhůru je tedy cestou k vlastnímu uvědomění. V tomto směru hraje pokora velkou roli, protože nás vede k akceptování existence skrytých sil, jimž dosud nerozumíme a stěží je tedy můžeme ovládat. To byl snad i hlavní důvod úporné snahy popírat dokonce samotnou jejich existenci. Má-li se tedy zvrátit dosavadní trend sešupu do stále hlubšího nevědomí, je třeba se obrátit v myšlení k universální vícerozměrovosti života a snažit se poznávat i dosud potlačované obsahy vědomí (v astrologii jde o rozvíjení 9. domu poznání a vzdálených cest).
…
Bytostný vznik vesmíru se odehrál obrazně tak, že se odzrcadlila část univerzálního Já a jakoby „sestoupila“ do její neuvědomělé (nesofistikované) části, tj. nahlédla na sebe samu, a následovně se ztotožnila s takto stvořeným iluzivním odrazem dosud nerozděleného primárního Já. Toto iluzivní zrcadlo lze chápat jako první koncept vzniku duality, který se dál vlivem vnitřních sil oživoval a rozvíjel. Mytologicky je tento akt zpodobněn pádem andělů (viz Lucifer), symbolizující akt stvoření duálního kosmu.
Tento trend expanze a návratu je obsažen v každém prvku bytostného Tvůrčího díla, jeho univerzálního výdechu a nádechu, vzniku a zániku.
…
Prosvětlování nevědomí a neustálé vyvažování individuality v poměrné rovnováze pomáhá udržovat zákon odrazu (karma) v průběhu celé řady inkarnací její vnitřní bytosti do tělesných subjektů. Část tohoto vnitřního Já vtěleného do hmotné existence skrz své jednotlivé inkarnace je tak zapojena do hry materializovaných silových polí v nejrůznějších realitách, z nichž se jí otevírají nové dosud nevědomé zkušenosti, a díky jimž multidimenzionálně vrůstá zpět do původní celistvosti. Každá takto ztělesněná bytost v rámci svého evolučního druhu individuálně poznává sféry, v nichž pobývá a získává různorodé zkušenosti, potřebné pro její další vnitřní rozvoj vždy v rámci svého vývojového druhu. Tak spolupracují síly stvoření společně s evolučními procesy.
…
Starořecké mýty vystihují univerzální archetypy, od nichž je odvozená všeobecná lidská psychika, a odpovídají obrazně intuitivní době starého Řecka. Tato personifikace se odrážela v archetypálních postavách bohů a jejich vzájemných interakčních hrách na nebeském Olympu. U moderního člověka se tyto mýty dají vztáhnout k jeho nevědomým psychickým pochodům, v nichž se odráží jejich původní živlový charakter. Jsou tedy analogické oněm „božským“ pouze jinak projeveným v moderních symbolech a analogiích. (Agresivní síly vyvolané naším nevědomím, tj. tradiční sféra démonů, jsou v dnešním světě projevené např. v teroristických skupinách. Mýtické říše zla v totalitně expanzivních režimech apod.).
Konkrétní atributy (příznaky) jsou vždy dobové. Za nimi však stojí totožné síly jako kdykoli v minulosti. Schopnost odhlédnout od jejich konkrétní formy umožňuje pochopit jejich hlubší souvislosti a trendy společenské, vývojové i kvalitativní.
Moderní civilizace se tudíž v nitru subjektů nalézá ve stejném mytologickém postavení, jak tomu bylo i u všech předchozích neracionalistických kultur, pouze jsou zahaleny univerzálně platné znalosti onou zdánlivou racionalitou a zástupnými symboly a pojmy. To nám umožňuje si „ochlazovat“ přímým nazíráním, a tak si udržet zdánlivý povrchní individualistický odstup, tj. zachovat si chladnou hlavu v tomto celokosmickém transformačním divadle.
Rácio tedy jako obrana individuálnosti umožňuje zachovávat si zdánlivý vnější klid hladiny tohoto světa a určitý status quo celé současné civilizace, a tím nedovoluje zaplavit naši psychiku ještě nezpracovanými silami kosmu. Bez těchto duševních filtrů bychom se stali jen hříčkami neznámých hlubinných sil, ke kterým měly starověké civilizace přeci jen větší intuitivní přístup.
…
Velká proroctví historie jsou k dnešní době velmi negativní a skeptická. Ve všech se vynořuje obava, že v této době Kaliyugy se svět vymkne svým kořenům a jeho procesy skončí globální katastrofou, stejně jako tomu bylo v daleké minulosti. Zákony života jsou stále stejné. Paradoxně tak apelují na racionální myšlení zdůrazňováním nezbytného morálního řádu, takového, který dokáže udržovat v rovnováze pozitivní i negativní síly. Pokusy o to se zde děly stále, ať už v osvíceneckých snahách o všenápravu světa, v křesťanském důrazu na obrácení se k duši, ve filosofickém žití v pravdě atd.
Astrologicky jsou tyto věci symbolizovány planetárními vztahy k individuálnímu já a vymezením okruhu jeho osudového nevědomí. Tato opomíjená věda poukazuje i na vlivy, které vstupují do našich životů z prostoru „za“ (mimo naši sluneční soustavu), a kterým se nedá bránit čelně. My se můžeme jen snažit vnitřně narovnávat svou bytostnou kvalitu, čímž se tato životní sféra uzdravuje (posílení imunity organismu). Jsou tedy „boje“, které lze vyhrát jen zkvalitněním sebe sama a následně svého prostředí větší úctou k sobě i druhým bytostem na této planetě.
Objev moderní psychoanalýzy, kvantových energií či fraktálových zákonitostí je předzvěstí zcela nových trendů budoucnosti a otevření pozitivního východiska z dnešních sraček. Jde však také o to, aby se rozšířilo toto nové poznání mezi co nejvíce lidí, a tím posílilo společný egregor (psychoenergetickou mandalu a její myšlenkovou sílu a kvalitu) také o jiný pól, tj. o vědomí společného smyslu života na zemi směrem k jeho univerzálnosti.
…
O NEGATIVITĚ
V pozitivním prostředí je člověk uchlácholen příjemným povrchovým děním. Nejde zde ještě o životní hru doopravdy, která teprve prověřuje vnitřní charaktery lidí. Tento povrchní blahobyt ale uspává hlubší vědomí, což je první příčina vnitřní nerovnováhy, a otevírá vrátka pro protipólné síly, čímž světská hra začne postupně nabírat na vážnosti a stupňující dramatičnosti.
Člověk je v rámci své osudově vývojové hry v sobě nucen objevit jak animální rovinu, tak i božskou kvintesenci (biologické sperma i boží jiskru). Znamená to poznat jak sklepení, tak i půdu své architektonicko-psychické stavby. Nakonec ale i ten největší lotr je donucen stoupat po duchovním žebříku vzhůru, dokonce často pro vyrovnání svých dluhů až k největšímu mírotvůrci. To se ovšem neděje v jediné inkarnaci, a cesta vzhůru je pro něj skutečně karmicky protrpěná.
Negativitu lze prožít buď bezprostředně konkrétními událostmi nebo jako psychologické uvědomění skrze představy nebo filosoficky, kdy člověk pochopí principy zla, aniž by je vytvářel a byl jimi následně zasažen. Meditacemi na toto téma se může vyhnout mnoha nepříznivým věcem velkým obloukem.
V meditacích si lze uvědomit, že zlé věci jsou doprovodným faktorem jen do doby, než pochopíme jednotu protikladů ve všech životních aspektech. Tudíž k universálnímu dobru jsme nuceni se vlastním úsilím teprve propracovat.
6. 3. 1997
…
KE KASTOVNICTVÍ
Každý kontakt s druhými nese s sebou i setkání s jejich nevědomou psychickou složkou, která se projevuje emočně a ovlivňuje nás v dobrém či zlém.
Tato znalost mohla stát i u vzniku kast ve starých dobách. Tj. společenské skupiny si tak udržovaly vzájemnou imunitu myšlenkových úrovní na základě vývojově trochu odlišného chápání světa. Tím se předcházelo také třídním konfliktům.
V rámci změny vnějších podmínek, stále většího míšení obyvatel i jejich postupného vzdělávání, byl kastovní systém už neudržitelný, i když ve skryté formě existuje stále i dnes, a najdeme jej po celém světě. Postupná liberalizace života vyvrcholila až do dnešního chaosu a pochybností o demokratickém systému vůbec. Ten potřebuje nutně dodržovat morální hodnoty, aby se nezvrhl do anarchie (kdy žádná hodnota nemá kolektivní závaznost) nebo formy nějaké diktatury.
20. 3. 1997
…
TECHNOLOGIE STARÝCH DOB
Rozvoj technické civilizace probíhá přibližně posledních 250 let, proto se umíme ještě vžít do života v přírodních podmínkách předchozích dob (odehrávající se v tlupách, osadách, hradištích či u kočovných kmenů). Život dříve byl více pod vlivem intuitivně „magického“ myšlení a cítění. Nebylo to dáno lidskou hloupostí, ale naopak zkušenostmi a moudrostí ze života v přírodním prostředí. Z generace na generaci zde byly soustavně předávány znalosti ověřované po tisíciletí. Z písemných materiálů známe jen obrysově úseky historie dávných civilizací.
V průběhu dlouhé evoluce lidstva bylo tedy dost času i na vědeckotechnické objevy předpotopních kultur. Schopnosti geometrické abstrakce, a tedy i matematických znalostí, můžeme vidět v dochovaných prehistorických památkách dávno před starověkým Egyptem.
Gigantické prehistorické stavby dodnes svědčí o velkých terénních úpravách a manipulaci s těžkými hmotami v dávné minulosti. Lidé vytváří jen takové projekty, na které jim stačí síly a technologie. Tyto znalosti musely být tedy tehdejším zasvěcencům dobře známy. Při zničující katastrofě před zhruba 12000 lety byly ale na dlouhou dobu ztraceny. Důvodů mohlo být víc, ať už civilizačním úpadkem v době probíhající katastrofy nebo i dobrovolným zničením, aby se nedostaly do rukou nepovolaných „barbarů“ nové doby.
Ve všech érách lidského vývoje se zkoumal trochu jiný typ silového působení a od něj se vyvíjely adekvátní technologické možnosti, ať to bylo jen používání kamenných mlatů či sekyr, strojů založených na převodové síle kladek, parních turbín, až k dnešním objevům v oblasti záření a laserových přístrojů. Každý takový technologický směr byl ve své době přiveden ke své dokonalosti.
V prehistorických dobách nebyl vnímán až takový rozpor mezi duchovním a hmotným světem, jako je tomu dnes, proto i větší znalost kosmických stavebních zákonitostí se mohla promítat do více společenských odvětví, ať šlo o běžný život, řízení společnosti, vědecká, architektonická a umělecká činnost či magická praxe. Principy magické geometrie a krystalografie byly rovněž součástí dobových znalostí.
Jestliže uměl například takový domorodý šaman levitovat (tj. zrušit účinky geomagnetismu), ovládal tedy také určitou techniku (neboť každý vědomý akt je v podstatě technologickým postupem).
Magické ovládání fyzikálních sil umožňovalo mnohem víc, než si umíme představit (včetně nejrůznějších teleportů, levitací, bilokací – být na různých místech současně, astrálního vymísťování ad.).
V těch časech panovalo uvědomění, že narušením rovnováhy přírodních sil by došlo k nevyhnutelného civilizačnímu úpadku a konci světa, a jednostranná orientace na zevní hmotu k tomu patřila.
20. 3. 1997
…
VNITŘNÍ NAPOJENÍ
Josef Zezulka: „Jsem vše, co je i co není“ a „Smyslem naší vnitřní bytosti je projev v bezprojevení“.
Z pohledu nejvyšší bytosti Tvůrčího díla (TD): Všechny projevy existence jsem Já a cítím jejich úplnost.
V lidech je vnitřní touha po duševním růstu – zúplnění a zcelistvění sebe, ale naplnění hledají ve vnějším prostředí, v jeho iluzivnosti. Například cítí potřebu něčím se stát, něčím se odlišovat od ostatních, něco vlastnit.
Není ale třeba vměstnávat se do vnějších rolí, honit se za konkrétními prožitky, hlavní věci se odehrávají v mentální oblasti pochopením smyslu dění a vše ostatní přijde s tím.
8. 4. 1997
…
ZMĚNAMI K HARMONII
Psychické problémy s tělesnou inkarnací souvisí hlavně s přizpůsobením a sladěním se se zemskými silami a okolní realitou, tj. s pokorou vůči dosud nepoznaným silám = akceptováním svého místa v osudovosti konkrétního časoprostoru. V této rovině pak bytost vzhlíží i k nadčasovým ideálům, což ji aktivizuje.
Pozemské prostředí nás nakonec všechny fyzicky udolá a člověk umírá vyčerpáním svých energetických dispozic. Současně jej však omezený úsek jeho života vyhraňuje, prohlubuje a psychicky posiluje pro další existence. Tlačí ho v mysli vzhůru, formou střídavých iluzí a deziluzí ho vede k rozpoznávání jeho chyb a nedostatečností (nesmyslností) a postupně se mu tak odhaluje jeho skutečná existence, coby univerzální duchovní bytosti kosmu.
…
J. Zezulka:“… smyslem života individua je změna…“
Tím autor nemyslí vržení se do kolotoče proměn (jejich kvanta), má na mysli kvalitativní změnu od konkrétně poznávané duality k nadbytostné jednotě univerza, od konkrétní smyslovosti k mentální rovině. Psychická složka ovlivňuje hmotnou i s jejími silami, které se jí pak podřizují stále víc.
…
JZ: „věřím, protože vím“.
Rozumem si zdůvodňujeme a zobecňujeme okolité jevy a děje, odhalujeme vzájemná propojení a souvislosti. Tím aktivujeme vlastní vůli i duševní samostatnost, což posiluje víru, že věci se mají tak, jak je i chápeme. Dnešek přímo burcuje nutnost rozumového poznání a jeho aktivitu.
Vírou označujeme něco, co leží v oblasti našeho nevědomí, co neumíme ještě bezprostředně chápat a vede nás to k přilnutí k nějaké vnější autoritě, jejímž tvrzením důvěřujeme. Je to tedy pasivní dlouhodobě rozvíjený stav v průběhu minulých animálních inkarnací, který vstupem do lidských životů začínáme již měnit rozvíjením rozumové složky mysli.
Společnost upadlá do nevíry je nerozumná, upadá tím do nekvality a přitahuje tak automaticky především zrody ještě mladých nevyzrálých duší. Tím přitvrzuje i v osudových a karmických událostech, protože jednostranný společenský systém vyvolá nakonec vždy proti sobě opozici.
…
J. Zezulka, Bytí str78: „…musíme se oprostit od pohodlnosti kolektivního myšlení…“
V prvopočátku individuální kritické cesty stojí nedůvěra a obrana proti všemu, co se začalo jevit vůči našemu egu jako nepřátelské. Dochází k pubertální duševní revoltě, kdy se začínáme kriticky vymezovat proti všemu, co v nás budí negativní emoce. Později tyto věci zpracováváme již mnohem racionálněji.
Měli bychom ale přijímat do svých názorů jen to, co si dobře promyslíme a zdůvodníme = základ pro duchovní (nekarmickou) cestu, kterou si na nich stavíme.
16. 4. 1997
…
PROSTŘEDÍ = SILOVÁ POLE RŮZNÝCH KVALIT.
Objekt-subjekt prochází prostředím silových polí a pociťuje jejich vibrační frekvence buď příjemně, neutrálně nebo naopak. On sám podléhá řadě těchto kvalit na základě osobních vlastností. Každý objekt má své vlastní silové pole – charakterové vyzařování. Tomuto rozboru se věnuje vědní obor astrologie.
Bytost má své základní psychické vyzařování a rovněž emoční náladové, pokud jsou navzájem v souladu, dostavuje se jí pocit vnitřní rovnováhy. Osudové tlaky tedy pociťuje dle mentálního zaměření a emočního naladění, a tím si udržuje také svou integritu a hodnotovou orientaci. Ta se ovšem může měnit silnými zážitky a novými zkušenostmi, lepším chápáním jevového předmětného světa.
Do určitého energetického časoprostoru – osudu přicházíme z důvodů rozvinutí potenciálu svých vnitřních sil, a toto prostředí tím, jak na nás působí určitým psychofyzickým tlakem, umožňuje tento potenciál rozvinout obdobně, jako se rozvíjí rostlina ze semene.
Prostředí (časoprostor) zrodů je nám vybíráno na základě naší vnitřní kvality, vyplývající z předchozích konkrétních životů v různých dobách. I samotné časoprostory mají své osudy a současně poskytují osudové linie tvorům, kteří jimi procházejí. Nejsme tedy jen entitou náhodně hnanou svým prostředím, do něhož jsme se čistě náhodně narodili, protože neexistují jevy bez konkrétních příčin. Svou postupně rozvíjenou mentální kvalitou získáváme možnost svobodnějšího výběru i v knihovnách osudů.
…
MANIPULACE JE FORMA MAGIE
Manipulace lidí je velmi snadná věc. Stačí k tomu veřejně opakované lži, shazování, pomluvy, šíření strachu apod.
Ti, co se takové činnosti oddali, by měli ale počítat s dočasností svého působení, neboť vše, co vysíláme ven do prostoru se šíří v kruzích, takže jednoho dne tyto lidi nepříjemně překvapí, až v zádech ucítí to, co sami vypouštěli dopředu ven ústy. Každá silová magie se tak nakonec vrací zpět k svému zdroji a vědomé šíření zla je rovněž formou magie.
Duchovně vyspělejší jedinci se snaží nadnést nad své osobní emotivně zabarvené postoje, snaží se vnímat dění více objektivně a v souvislostech. Mají již mnohem jasnější představy o svém směřování, do čeho chtějí vkládat svou osobní energii a co naopak podporovat nechtějí, tzn. dokáží již mnohem lépe uřídit běh svého života a vyhnout se tak zbytečné aktivaci karmických zákonů.
21. 4. 1997
…
ÚVAHY 97/2
Psychické ustrnutí či ztuhnutí u člověka nastává, když bytost plně upadá do kolektivních konvencí bez vlastních názorů, přebírá vše, co slyší, nemá snahu samostatně přemýšlet a neumí rozlišovat. Ztrácí i touhu po vnitřní svobodě či transcendenci (cestě vzhůru), čímž se stává jen jakýmsi psychickým zombikem.
Sebedestrukční myšlení nastává z důvodu nemožnosti řešit rozkol mezi vnitřními ideály a vnějším konvenčním světem. To se týká a bude ještě víc převážně mladé nastupující generace.
…
Každá sféra vesmíru, včetně psychické, má své ochranné valy, obaly, filtry, z jejich živlového charakteru lze usoudit na vnitřní myšlenkovou strukturu objektu či subjektu.
…
Dobrovolnost duchovní cesty je podstatná a posvátná, ne všichni k ní už vývojově dospěli.
…
Práce na své astrální (citově intuitivní) úrovni v prvé řadě předpokládá schopnost připustit, přijmout a pojmenovat své autentické vlastnosti, což u těch pokleslejších nebývá vůbec snadné. Jen tak se dá ale povznést k objektivnějšímu vnímání nad egoistickou zaujatost.
21. 4. 1997
…
INDIVIDUÁLNÍ CESTY
Při osudových rozhodováních je nejlepší, když člověk volí cestu, která je nejblíže jeho srdci a není proti jeho svědomí, i pokud se jeví nepředvídatelně. Záleží tedy na osobní preferenci, která může být v každé době jiná, tak jak jsou i jiné vibrační podmínky. Není důvod bloudit bludišti nekonečných názorových projekcí druhých.
…
"Kdyby si člověk uvědomil, že smysl jeho života, který žije, je ten, aby tady všemu sloužil, tak by se žilo jinak. Na prvém místě by nebyl každý já, ale na prvém místě by byl zájem celku. To je náboženství budoucnosti! To je ten protiklad v náboženském myšlení tomu, co dnes lidé v náboženských naukách mají. Doposud se člověk hnal jen za sebou samým. V myšlení všech náboženských a filosofických kultur, které dnes jsou, je dostředivost: Já, moje rodina, můj národ atd. To je chyba!“ (Josef Zezulka)
…
Časoprostor je také kvalita. Jeho vnímání se mění hloubkou poznání a odvozenou vnitřní proměnou.
Zásadní viditelné změny ve vnějším hodnotovém světě, který je odrazem kolektivního nevědomí a pod silovým působením čtyř základních živlů, lze vyvolat jen vertikálním (duchovním) směřováním, nikoli zacyklenou horizontální příčinností: akce-reakce, na úrovni nižších čaker v rámci protikladné duality. Většinou se to však děje kombinací obou.
…
INDIÁNI A BĚLOŠI
Indiánští šamani považovali bělochy za ještě nezralé dětské duše, kteří svou necitelnou kořistnickou expanzí ničí velkého Ducha země. Svůj názor přikládali tomu, že vláda bělochů trvá v Americe příliš krátce a oni ještě nestačili srůst se svým prostředím, poznat a ztotožnit se s duchem místa. Co však Evropa? Ta se zdá být stará dost a nevypadá to s jejím myšlením o nic lépe?
Přírodní člověk ještě uměl naslouchat zemi, živlovým silám a jejich „projekcím“ – tj. výskytu a složení rostlin, přírodním útvarům, teritoriu dalších zvířat apod. Měl svá svatá i prokletá místa, kterým se vyhýbal či naopak přicházel se propojovat s matkou světa a otcem kosmu. Nebyly ještě beznadějně pohřbeny pod nánosy, asfaltu, betonu, železa.
Přírodní člověk nehledal ještě své uspokojení a naplnění pouze zde na zemi, ale v harmonii přírodní i kosmické spirituality. Smrt ho tak přátelsky vracela do jeho původní pravlasti, do jeho věčných lovišť pod ochranou Velkého ducha Manitoua.
Mělo to však také své podmínky, kdy musel splňovat určité morálně fyzické vlastnosti. Tzn., musel ctít a dodržovat pravidla a zákony své rodové linie, svého kmene, své země, které mu umožňovaly tento vnitřní kontakt s vyššími světy.
Bílá rasa zrušila celou řadu tradičních TABU pro ideu bezbřehých svobod a prosazování své vůle a moci, což byl už jen krok k následné devastaci životního prostředí celé planety, které dokázala dřívější pokolení tak dlouho uchovávat neporušené.
…
Časoprostor je rovněž kvalita. Jeho vnímání se mění hloubkou poznání a vnitřní proměnou.
Zásadní změny ve vnějším hodnotovém světě, který je odrazem kolektivního nevědomí a pod silovým působením čtyř základních živlů, lze vyvolat jen vertikálním (duchovním) směřováním, nikoli zacyklenou horizontální příčinností: soustavná akce a reakce v rámci her protikladů.
7. 5. 1997
…
FATALISMUS NEBO SVOBODA VOLBY?
Do jaké míry jsou lidé sami strůjci svého osudu? J. Zezulka odmítá fatalismus a podřízení se mu, přestože tvrdí, že v osudu je již vše dopředu dané. Na první pohled se to může zdát jako protimluv, což je pravda jen z pozice lineárního dvourozměrného vnímání.
Zezulka ve svých úvahách ale mluví také o kvalitativních dimenzích osudovosti, které jsou v sobě fraktálně a vibračně vnořené, a které lze lépe chápat jen z hlediska 4. nadčasového rozměru.
Mimo tuto osudovou danost totiž existuje i lidská vůle, která se v ní může projevovat a pohybovat, čímž se může vyhnout zbytečně zatěžujícím nekarmickým událostem. Existuje zde totiž nespočetné množství kvalitativních rovin, v nichž se člověk může víceméně volněji rozhodovat o své další cestě. To znamená, že nepodléhá zcela fatální jednolineární osudovosti.
Zezulka ve své filosofii tak formuluje teorii časoprostorových dimenzí, jsoucích v čase souběžně a nesoucích každá svou kvalitativní úroveň. V jednotlivých osudovostech jsou události kříženy všemi směry a dimenzemi, a lze jimi tudíž procházet dle osobní kvality na mnoha úrovních.
V odpovědi na smysl lidského života pak uvádí, že jde o soustavné vyspívání a kvalitativní proměnu člověka na jeho osudové cestě jednotlivými životy. Je-li lidská mysl orientovaná jednostranně do hmotné sféry, zvětšují se tím vnitřní rozpory a chaotičnost vztahů. V celospolečenském měřítku taková společnost míří ke svému rozvratu četnými revolucemi, válkami a anarchistickým chaosem.
Otázkou je, zda lze vyvolat takovéto stavy vášní v libovolný čas cílenou manipulací společenského vědomí, nebo zda lidé musí nejprve dojít na časově osudové ose do vibračně příhodného okamžiku pro takové převraty a rozvraty, a na základě autonomně působících silových vlivů v něm je pak již automaticky aktivován potřebný destruktivní scénář.
…
PERSONIFIKOVANÉ PROJEKCE A LIDSKÉ DĚJINY
Tvor zvaný hrdě člověk, je ve svém vývoji silně krizovou bytostí s neustálou potřebou materializovat všechny své nedokonalé duševní projekce do vnějšího prostředí. Následnými střety svých omezených představ s omezenými představami druhých se postupně mění jeho mysl, ale mezitím v neustálých konfliktech si vytváří stále nové příčiny a následky, čímž si své osobní bloudění prodlužuje.
V průběhu časů naskrz nejrůznějšími životy si postupně rozvíjí chápání svých vnitřních sil, polarit dobra a zla, progrese a regrese, zaujímá nejrůznější ideologicko-filosofické postoje, rozvíjí vědní i umělecké disciplíny a rozšiřuje tak zvolna svou individualitu. Takto na sobě prožívá nejrůznější myslitelné role, včetně těch nejpokleslejších, kdy po nějakou dobu zneužívá nabytou moc, aby se následně vlivem karmy opět měnil zpět k lepšímu. Takto je spolutvůrcem celosvětového dramatu.
Neschopností domýšlet si plně následky svých činů člověk vytváří kontinuálně nejrůznější bludná schodiště a slepé cestičky v hmotném osudu, jimiž pak musí procházet, než opět nalezne cestu k východu ven z labyrintu světa.
…
Poznání, že naše individuální vůle není ve vesmíru tak velká, nás přivádí k pokoře. Přestože v určité pubertální fázi vývoje usilujeme o všemocnost a nadvládu nad ostatními (viz. aktivace 3. čakry), jednou nastává okamžik, kdy jsme osudovými událostmi (do nichž jsme se svým myšlením sami vmanipulovali) již dostatečně přitlačeni k zemi, takže nám už nic jiného než ta pokora v zažívané bezmoci ani nezbývá. (Saturn v 10.domě).
…
Demokratický vývoj ve společnosti vede ke stále zjevnějším vzpourám proti mocenským a koloniálním autoritám a osvobozeneckému boji s nimi.
Týká se to i vzpoury proti současné katolické církvi a nadvládu civilní ateistické moci nad společností. Je to důsledek světských i náboženských válek, frustrace z jimi zničených mravních hodnot lidské rasy. Jako reakce na tato násilí vznikly snahy o budování občanské společnosti.
V dnešní době známe ale jen její jedinou formu: obchodně spotřebitelskou, v níž veškeré citové a mentální potřeby lidí jsou nahrazovány hmotnými berličkami. Lze si však představit i jiné vyspělejší formy civilní společnosti založené na vyspělejších hodnotách mezilidských vztahů.
Vodnářská éra otevírá mnoho dalších dimenzí. Některé se budou vyznačovat větší rovnoprávnosti pohlaví a narušením expanzivně maskulinní kultury posledních dob. Také se zásadně změní vztah k jiným tvorům a přírodě vůbec. Ekologické myšlení bude součástí lidské kultury.
Pozitivní vývoj společnosti tedy spočívá v rozšíření ryze hmotných projekcí o vědomí dalších úrovní reality a schopnost udržet si ho ve vyšší rovině vibrací. Předpokladem je udržení nízkých pudů a vášní na uzdě, jejich sublimace z animální roviny do spirituálnějších sfér.
To, že na tento stupeň lidstvo v současnosti ještě nemá, ale neznamená neexistenci takových civilizací v blízkém vesmíru. J. Zezulka na to poukazuje, když říká, že život je všude i na slunci, jen v jiné podobě, v energeticko plazmatické formě.
V naší přelomové době by bylo potřebné pravdivě zanalyzovat podstatné projekce této technokratické civilizace. Vyplývá to ze samotné potřeby udržet životní rovnováhu společnosti. Bez hlubšího pochopení jejího smyslu, není možná žádná vyváženost a harmonie. Hlavní je vždy vnitřní pravdivost a autentičnost. Bez ní mizí i poetičnost z našich životů.
Jeví se to jako fantazijní alegorie, ale přitom jde o skutečný zápas s drakem, zastupujícím naši nevědomou přirozenost. Odměnou za tento vnitřní boj je, že lidské vědomí se bude postupně rozšiřovat směrem do dalších dimenzí a z pozemských otroků karmických rozporů se budou stávat naddimenziální světelné bytosti.
…
Vnější dějiny lidstva jsou tedy personifikací a projekcí polovědomých konfliktních psychických sil ve hmotné oblasti. Dramatičtější úseky historie odpovídají dobám úpadku do hrubohmotných vibrací a blokování vnitřního napojení na ideje universální jednoty, což se dělo posledních minimálně 12000 let po zkáze starého světa.
Vyšší sféry ducha se ale snaží harmonizovat i tato temná údobí „dějinných ran“, a dovolují každých přibližně 2000 let příchod duchovně vyspělejší bytosti, která se sem rodí již dobrovolně, a jejímž úkolem je přinést do lidské společnosti vyšší poznání životních zákonů (Mojžíš, Ježíš ad.). Symbolicky je to snad vyjádřeno znakem jin – jang, zobrazujícího princip polarity v jednotě.
Univerzální zákon panující nad kosmickými dimenzemi je zákonem rovnováhy (karma) a ze své povahy nutí všechny deformované vztahy se zpětně opět harmonizovat. Jen tak nedochází k definitivní entropii a chaosu a je zajištěna kontinuita života ve vesmíru. Proto i ti, kteří silám rozkladu napomáhají a způsobují tak ostatním zlo, budou muset vše bolestivě v budoucnu napravovat. To již není v moci světské spravedlnosti, ale té nejvyšší a vševládnoucí.
Bohužel nebýt těchto zbytečně vytvářených excesů, kdy část lidstva pomáhá vytvářet podmínky pro šíření zla a chaosu, mohla by být vyvažující energie těchto vyspělých géniů využita mnohem lepším způsobem pro život člověka. Jen lidská hloupost a primitivnost oživuje nejspodnější temné dimenze, aby jim otevřela cestu do této naší reality.
25. 6. 1997
…
VELKÁ VODA NEVĚDOMÍ
Lidé, kterým se „hroutí“ svět musí hledat jiný důvod k přežití.
Ti, co zažijí nějakou pohromu, ji nevylučují už ani pro příště a stávají se mnohem obezřetnějšími ve svých činech.
Čím je člověk starší, tím pokorněji snáší i katastrofy.
Katastrofy a pohromy zastavují nekontrolovatelnou expanzi jedním směrem, který je vždy zhoubný svým vybočením z rovnováhy sil. Vždy přinutí změnit dosavadní preferované společenské hodnoty. Čím víc vlastnictví máme, tím více můžeme i ztratit, proto prvotní by měla být vždy kvalita života.
V psychické sféře vytváří pojem vlastnictví určitý problém. Hromady informací a dostředivě shromažďovaných věcných myšlenek „bez permanentního průtoku“ ven, vedou spíše k psychickým poruchám z jejich velké komplikovanosti.
Čím více je život odosobněný nejrůznějšími automatizovanými technologiemi, tím obtížnější je hledání pozitivní životní motivace pro jednotlivce, neboť není nucen opírat se o vlastní kreativitu.
Po moravské povodni byli všichni donuceni se zastavit ve svém zběsilém směřování a přezkoumávat si dosavadní životní hodnoty a jistoty, neboť v tu chvíli přestala fungovat i celá infrastruktura, o kterou se do té doby všichni důvěřivě opírali. Postižení během okamžiku přišli často úplně o vše, co do té doby usilovně nastřádali. A byli nuceni si uvědomit tu fatální blízkost smrti a svou lidskou pomíjivost.
Specifičnost osobní historie, tedy naší vlastní identity, je produkovaná způsobem našeho cítění a myšlení. Pouze vyspělí a prosťáčci jsou ušetřeni velkých osudových ran, i když v temných časech ani to není pravidlo (viz Kristův lidský osud).
Pokud lidstvo trpí svojí slepotou, odráží se to i na vyspělejší světelné bytosti, neboť ti již vnímají vzájemnou sounáležitost a bratrství s ostatními, což zlo vždy podrývá. I oni jsou tak s ním konfrontováni. Všichni navzájem jsme spojitými nádobami.
Velké množství dosavadních hodnot a pomocných berliček je dnes zpochybněno, bere je „velká voda změn“, těžko se ještě ztotožňovat s pocity nadřazenosti příslušníků „intelektuálních elit“, snažících se nivelizovat životy ostatním. Existuje sice rčení Krista o tom, že služebníci ducha nejsou z tohoto světa, je ale otázkou, zda tyto elity, spíše než duchu, neslouží sami sobě.
Záplavy a přírodní katastrofy vůbec symbolizují náhlé a nečekané pohlcení nevědomím. Tím, že působí především na citovou stránku, nutí nás tak akceptovat existenci i mimovědomých dimenzí života, které nejsou plně kontrolované naší lidskou vůlí.
V meditaci lze pochopit snadněji jak propojovat vědomí a nevědomí. Horší to je v reálném životě, který nás nutí soustavně reagovat na vnější vlivy. Valí-li se na nás „velká voda nevědomí“ zevnitř, tj. v hlubokých životních krizích a hodnotových proměnách, jsme rovněž nuceni „zachraňovat“ své životy jako při vnějších událostech. Tzn. zachraňovat svou integritu, smysl, rovnováhu, bránit se uštknutí vůle, poddat se zmaru, byť v tu chvíli už není čas na záchranu všeho duševního majetku v komplikovaném světě představ.
Vzniká otázka, zda po překonání těchto vnitřních pohrom má se člověk snažit nadobýt opět to, co krizí ztratil, nebo se naopak uskrovnit ve svých nárocích a brát už jen věci kvalitnější, pokud bereme v úvahu, že smyslem toho bylo změnit své životní postoje.
Zkušenost, kterou jsme takto nepříjemně získali, už sama vytváří jistý odstup, člověk „chladne“ ve své žádostivosti, vypouští to, co již pro něj není podstatné – zmoudří. Zkušenost a moudrost jdou tedy ruku v ruce.
…
Individualismus, který nestojí na kolektivních základech je zhoubné sobectví. Dominantní politickoekonomický systém západu preferuje převážně jen jeden pól lidského snažení– individualistické hrabošení a křečkování. Převratné živelní události, k nimž nevyhnutelně míříme, přivedou k řešení této otázky ale posléze celý současný svět, který už poztrácel jiné motivační dimenze a své pravé hodnotové základy.
Technologické vymoženosti začaly vznikat k usnadnění tvrdé dřiny, ovšem nikdo tehdy netušil, že tím dojde i k zatemnění a zploštění lidských mozků. Cílem těchto vynálezů byl pravý opak – uvolnit si ruce a věnovat více úsilí vzdělávání lidského ducha. Nicméně každý záměr, který lze zneužít, zneužit nějakým způsobem i bude. Dnes je díky tomuto pravidlu země a všechny žijící bytosti na ní ekologicky rozvrácená a chřadne.
Převratné krizové situace v dějinách, způsobené přírodními živly, dávají vzniknout i trochu jinému typu společnosti, než se dosud odvíjela. Jsou to cyklické procesy, kterým se nedá na úrovni momentální vyspělosti lidstva vyhnout a jejich účelem je vystřídat všechny možnosti forem života na planetě.
Stačí tedy jen málo a po dnešní konzumní společnosti zůstanou jen vzpomínky. Nebude ani pomyšlení na obnovování předešlého stavu a nebudou k tomu už ani vhodné podmínky. Až tyto přírodní a společenské převraty skončí, bude se člověk pokorně snažit o mnohem harmoničtější organizaci nové společnosti. A nemusí to být ani příliš vzdálená budoucnost.
Byly to právě velké katastrofy minulosti, co rozvrátily nejednu rádoby dokonalou civilizaci a měly vliv na sestupný trend vědomí a celkovou degeneraci lidstva. Z velké potopy před 12000 lety jsme se nevzpamatovali prakticky dodnes, procházeje érou pokleslé Kaliyugy.
Katastrofy tedy na jedné straně pozemské kultury decimují, na druhé však dávají šanci také jiným formám budování společenských struktur. Nelítáme v tom naštěstí ale sami, neboť v tom jsou zaangažovány i vyšší „archandělské“ světy, které pracují ve vyšších oblastech synchronicity kosmu.
Nevyšší síly vědomí vždy pečují o svou komplexní strukturu, zatímco nižší hierarchie sil se věnují víc individualitě v duálních světech. Všichni ale mají svou nepostradatelnou roli v celokosmickém ději.
15. 7. 1997 (po stoleté povodni na Moravě)
…
VODNÍ A JINÉ POHROMY
Voda symbolizuje ženství, cit, vláhu, přijímání, intuici ad. V negativním významu bere dosavadní jistoty.
Povodeň – zrychleně rozkládá pevnou hmotu – mužský princip (bere budovy, majetek, zdraví, životy), vymezuje hranice pro člověka, za nimiž už číhá smrt.
V psychické oblasti to znamená zaplavení nevědomými negativními emocemi, očistnou transformaci, ve vyšší rovině rozpouštění psychických bloků již starých nevyhovujících hodnotových vzorců atd. Je zde přítomna symbolická analogie s divokou a temnou ženskou částí Černou lunou tzv. Lilith (údajně 1. ženou Adama).
Fyzická aktivní ochrana proti vodní pohromě spočívá v budování hrází, regulací toků a respektování přirozených záplavových oblastí. V psychické sféře je to respekt k nevědomé části své psychiky a ochrana vnitřního průtoku energií.
Následkem takovéto karmického neštěstí je materiální zchudnutí nebo úplné rozvrácení dosavadního životního úsilí. Na druhou stranu ale posílí vnější solidaritu v mezilidských vztazích a přivádí přehodnocení dosavadních životních hodnot.
Katastrofickým pohromám ve společnosti většinou předchází nárůst psychického napětí, nedýchatelnost, zablokování přirozených aktivit, rostoucí agrese. Je to následek intuitivního vyciťování přicházejících těžkých konfliktů mezi živlovými sférami. Stává se, že jim předchází i velký nárůst porodnosti, jejímž pozdějším následkem je ještě více narušená krajina její techno industrializací. Následující katastrofa je prožívaná o to hůř, čím je materiálnější postižené prostředí.
Ničivé působení dominantních živlů v dějinách tak nutí lidstvo opakovaně k novým začátkům, novým restartům ve větší pokoře (viz biblická potopa, kdy došlo k ponoření velkých územních celků do vod oceánů a zničení poměrně vyspělých kultur starých civilizací před zhruba 12000 lety při prudkém oteplení planety).
Čím má civilizace větší potřebu ovládat a urbanizovat okolitou přírodu, zasahovat do ní bez respektu k životnímu prostoru dalších živočichů, tím víc bývá zranitelná a ohrožená rozpadem.
Každým okamžikem se na světě dějí věci dobré i zlé. Tělesná inkarnace nás nutí vpustit do vědomí a našich srdcí mnohotvarou a mnohovrstevnatou realitu projeveného života, to je podílet se na ní citově, spoluprožívat ji a vnímat ji i podprahově To zahrnuje i možnost aktivně spolupůsobit v do jisté míry konfliktním prostředí tvořivých sil. Jedná se tedy o materializaci psychoenergetických procesů na planetární úrovni.
Lidský dějinný svět je v podstatě prouděním a střety subjektivních představ, potřeb, všemožných žádostí, kterým člověk přikládá určitou důležitost a má ho naplnit štěstím a hojností.
Čím větší existuje fixace a ztotožnění s fyzickou rovinou a svou individuální rolí ve společenském životě – personou (Jung), světskou iluzí, egoistickými žádostmi a povrchním způsobem myšlení, ztotožnění s dobovými potřebami čili v souhrnu s kolektivní nevědomou sférou, tím větší zažívá bytost utrpení ve svém strachu z pomíjivosti a smrtelnosti.
Indové učí odpoutanosti od iluzivně klamných rovin světa snad i vlivem tisíciletími předávaných zkušeností s živelními pohromami, kdy lidstvo může znenadání přijít náhle o celou historicky budovanou kulturu. Usilují tedy o nelpění na ničem světsky pomíjivém, co spadá do hmotných projekcí (včetně inkarnace vlastního ega), aby tak dosáhli ukončení iluzivních koloběhu svých životů (Samsary). To neznamená únik ze světa, ale spíše přítomnost v něm bez svazujících pout, stát se jeho bdělým pozorovatelem a duchovním pomocníkem (archetypy poutníka a průvodce).
Ve všem přítomná časová pomíjivost nás učí o nesmyslnosti hromadění, o upřednostnění kvality nad kvantitou, učí tříbit skutečné hodnoty nad jejich imitacemi a padělky, učí pokoře a respektu malého človíčka před nedohlédnutelnou mocí kosmických a přírodních zákonů. Tyto síly nejsou naším nepřítelem, naopak upravují cesty dál a umožňují tak všem bytostem přirozené způsoby seberealizace.
17. 7. 1997
…
GNOSE A KŘESŤANSTVÍ
Duchovní řády, školy i tajné hermeticky uzavřené společnosti si v minulosti, hlavně ve středověku, hlídaly úniky informací jednak kvůli jejich možnému zneužití, ale i z důvodů mocenského ovládání společnosti dominantními církvemi, postupně stále víc propojované se světskou mocí, a ty jakýkoli hermetismus tvrdě potlačovaly. Důvodů bylo víc, ale jeden z nich spočíval v obavě, aby se lid nechtěl až příliš osvobozovat ze svého poddaného postavení. Proto byly zasvěcenější poznatky předávány v utajení vhodně vybraným nástupcům. Předávání „nevhodným“ lidem by podle nich mohlo poškodit samotné věrovyznání.
Již v řeckém mýtu o Prometheovi přikovaném ke skále, protože chtěl pomoci lidem a poskytl jim božský oheň (nebo snad božskou zbraň? Viz. Anunnaci?), můžeme alegoricky vidět, jakou odměnu získávají ti, co chtějí druhým usnadnit život svými dary, které však zatím ještě do lidských rukou nepatří, protože je téměř vždy zneužijí proti sobě.
Nicméně základní duchovní pravdy by se měly postupně stávat přístupné pro každého, jen tak může nastat změna k lepšímu. Utajování je vhodné jen pro nejrůznější magické rituály, které nepatří do lidských rukou. Oblast poznávání by naopak měla být maximálně podporována.
Zkoumání duchovních principů má být ale dobrovolné na základě svobodného myšlení a bez jakýchkoli manipulací. Josef Zezulka proto říká, že seznamuje lidi se „zákony počtů“ a nevytváří hotová „přikázání“, která spadají spíše do oblasti víry a dogmatického podřizování se.
…
V knihách o historii křesťanství se dá dočíst, že na počátku christianizace stály původní předkřesťanské školy, v nichž se ještě vyučovala starší gnostická tradice poznání, a v ní mělo důležitý význam učení o reinkarnaci i vegetariánský způsob života (viz Essenská škola).
Pozdější církev tím, jak byla postupně víc a více ovládaná mocenskými složkami, měla už snahu některé duchovní vědomostní aspekty potlačovat a stále víc nutit, aby se šířila výhradně její okleštěná dogmata a rituály, čímž získávala i stále větší kontrolu nad obyvatelstvem.
Postupně tak byly dřívější kosmologické znalosti zcela vytlačeny z nově přijatých církevních dogmat, a ty se pak stále víc odkláněly jen ke slepé k víře. Místo podněcování občanů k vlastnímu přemýšlení v intencích nové nauky, otáčela se pozornost spíše k světské osobě Ježíše a její příběhové linii, a jeho výroky a učení se zkreslovalo tak, aby to vyhovovalo udržení mocenské elitě.
Ke starší gnostické filosofii tak měl postupně přístup stále užší okruh „zasvěcených“, což byla jedna z příčin konfliktů. Původně existovalo více duchovních směrů, některé „zasažené“ novým kristovským impulzem. (viz Janova škola, Jakubova (bratra Krista), Petrova, Pavlova, snad i Máří Magdaleny, ale také zde existovaly hermetické školy orientální, egyptské ad.).
Kristus předal dle bible své nástupnictví apoštolu Petrovi, který měl udržovat a rozvíjet nauku v jeho jménu, tedy v přímém napojení na ducha jeho učení. Sv. Pavel sehrál spíše roli dodatečného ideologického propagátora, aniž by se s Kristem kdykoli přímo setkal, až na podivnou historku jeho obrácení, a která mohla i nemusela být pravdivá. Otázky se mohou vynořit ohledně jeho motivací, neboť časem začalo docházet k nejrůznějším zavádějícím manipulacím i lžím kolem Kristovy osoby a jeho myšlenek a příběh Šavla změněného v Pavla, tj. z inkvizitora na horlivého zastánce a vykladače, se tak mohl někomu docela hodit.
Mohou se tedy objevit i konspirační domněnky, jestli nebyl záměrně vyslán některým z náboženských kruhů indoktrinovat novou vizionářskou apoštolskou partu a nasměrovat ji trochu jiným směrem. Proti těmto úvahám ale stojí fakt, že i on byl nakonec ukřižován, navíc na vlastní přání hlavou dolů, neboť jak pravil, není hoden Kristovy velikosti ani ve smrti. Každopádně v akášické paměti planety všechny dějinné záznamy zůstávají a je otázkou času, kdy nastane doba, umožňující do nich nahlédnout i lidem.
Je třeba si stále uvědomovat, že v minulých dobách bylo lidstvo poněkud somnabulnější, než je tomu dnes, proto mohou být pravdivá vyprávění o různých nadpřirozených emanacích (zjeveních), která by dnešní racionální člověk nebyl schopen ani postřehnout. Obdobně tomu mohlo být i v případě zjevení se Krista tomuto cenzurnímu strážci. Nicméně to nemění nic na faktu, že Ježíš pověřil k svému následnictví sv. Petra, jehož úlohou bylo založit církev pro nový věk Ryb, a nebyl to tedy sv. Pavel, jehož výklad nauky se začal šířit do světa.
…
Přinašeč – Avatar – Mesiáš – Boží syn sestupuje jako bytost v pravidelných dvoutisíciletých cyklech ze 4. nadčasové dimenze, aby přinášel do světa lidí vyšší kosmologické pravdy. Své myšlenky pak slovně formuluje dle úrovně té, které doby (obsah a formu). Teprve jeho žáci z nich pak odvozují konkrétnější nauky i rituály pro následující dobu. Svým jen částečným lidským pochopením ale často tyto nové myšlenky poškozují, včetně snah naroubovat je na staré náboženské systémy, pocházející z předchozí vlivové doby (viz Starý zákon ze znamení Skopce mínus 4000 let a Nový zákon z Ryb mínus 2000 let, uváděné společně).
Pokud se doba na své sinusoidě rozevírá odstředivě (kladně), další generace mohou navazovat na stále hlubší náhledy a nauku dál rozvíjet. Pokud však následuje dostředivý (klesající) vliv, dochází opět i k poklesu kvality těchto nových nauk.
Odstředivé vlivy budou vyzařovány všemi planetárními a vyššími centry. To také povede k rušení dosavadní dostředivé hierarchie, vytvořené v průběhu předchozích dvou tisíciletí. Odstředivost coby součást komického dechu je sama o sobě nadřazenou rozpínací plynnou silou všemi směry, a odtajňování všeho utajeného je tedy přímo její doménou. Nicméně i v této spirituálnější době zůstává přitom důležitá osobní kritičnost k jejímu vyvažování dalšími principy.
26. 8. 1997
…
ÚVAHY 97/3
Manipulativní snahy o mocenské ovládnutí celého materiálního světa a vnucování vlastních pravidel vedou k „umrtvení duše lidstva“, a tudíž jsou pravým opakem směřování spirituálně založených jedinců. Jedná se o touhy černomagiků, pro které je politická sféra dominantní, a přes kterou zavádějí svět do nejhlubších temnot. Proto je možné je označit za nejhorší psychopaty, zločince a zrůdy, co se na zemi pohybují. Nejvíc jich můžeme objevit v předešlém „vyvoleném“ národě, který charakterově odpovídal minulému 6000letí dostředivě zemské éry.
…
Křesťané často hovoří o potřebě duchovního odvrácení se od světa. To ale může být i past v oddělení se a izolaci od ostatního celku. Cílem je přeci pochopit víc, než nám ukazují fyzické smysly, máme mít snahu rozšiřovat a prohlubovat poznání souvislostí, což na duchovní cestě neznamená pálení mostů za sebou. Všechny roviny světa jsou spolu propojeny.
…
O ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ
Individuální existence nám dává možnost spoluúčasti na evolučním procesu planety. Ať jsme již v jakékoli roli, ve všech oblastech je možné nějakým způsobem se podílet na zlepšování světa, třebas jen prostým životem, kdy vyzařujeme do okolí kvalitu své povahy.
Veškerá násilná řešení životních konfliktů nás vrhají do daleko horší pozice, neboť vnější projekce jsou zrcadlením vnitřního psychického stavu, který má být řešen v osobní duševní rovině (ve snaze o harmonizaci svých vnitřních protikladů) a vnitřní změnou našeho přístupu k životu, aby byl plně vědomý.
Psychické konflikty nelze řešit násilím, neboť se nám vrátí v daleko chaotičtější a násilnější formě, a tím nás uvrhávají plně ještě více do nevědomí. Dali bychom tak těmto silám příležitost si s námi libovolně emočně pohrávat a vrhat se na nás neřízenou mocí jak zvenčí, tak i zevnitř. Trvá pak dlouhý čas, než se z takových osudových ataků vzpamatujeme a uvědomíme si jejich příčiny. Každý nevyřešený problém, před kterým zbaběle uhýbáme, se k nám bude cyklicky vracet, dokud budeme před ním zavírat oči.
Řešení mohou být různá a přinášet nejrůznější zkušenosti. Ty špatná řešení nás ale budou neustále udržovat „v radiaci“ nevyřešeného psychického konfliktu, v jeho komplikovanosti a ubírat nám tak životní síly.
Takový člověk může namítnout, že kdyby soustavně řešil svůj charakter, že by si tím ubíral na plnosti a radosti života. Ve skutečnosti se ale spíše potácí ve své nedostatečnosti, která mu pak dělá ze života peklo.
Určitá jednoduchost životního stylu a vnitřní harmonie se naopak projevuje zvýšením energetických vibrací, takže i životní pocity pak člověk pociťuje po všech stránkách plněji. Pocit štěstí vzniká právě z energetické naplněnosti a rovnováhy všech jeho složek, nikoli v duševním chaosu a studené prázdnotě. Plnost nenajdeme v ukájení svých fyzických pohnutek, které bývají navíc často přejaté z okolí, ale v plnosti své duše.
…
VEGETARIÁNSTVÍ
Svět je projekčním plátnem vnitřních kvalit jakékoli bytosti. Dokážeme-li masově vraždit ve vnějším světě, nebo jsme toho příčinou, pak je to holokaust života také v nás samotných. Nejen, že připravujeme o život jiného tvora, který si ho snaží rovněž chránit, ale poškozujeme si tím i svou instinktivní, imunitní i intuitivní složku psychiky. Mluvím o potřebě živočišné potravy.
Postupně se to projeví např. stupňující psychickou plochostí, ztrátou paměťové identity a kontinuity, vnějším i vnitřním orientačním chaosem či celkovým oslabením imunitního systému s nepředvídatelnými chorobami. Člověk se ozdravuje a posiluje v přirozeném životním prostředí s pestrou rostlinnou stravou.
Navíc se takto i zatěžujeme vytvářením negativních karmických důsledků, které by nemusely jinak vůbec vznikat. Takže sami dennodenně ovlivňujeme, zda náš život bude boj či naopak pohoda.
J. Zezulka kdysi prohlásil, že války na světě budou do té doby, dokud bude lidstvo vraždit jiné tvory jen proto, aby se najedl.
17. 9. 1997
…
O ODPOVĚDNOSTI
„Kdyby odpovědnost byla hodnotou, kterou všichni přijmou za své, dávno by největší zla lidstva byly odstraněny.“
(JUNG: 100 DOPISŮ, str. 214)
Zodpovědnosti se dovoláváme především u druhých, neboť nám asociuje něco velmi obtížného, přestože víme, že potřebného. Hodnota odpovědnosti se ovšem jeví značně relativně. Je to něco, s čím si myslíme, že se dá smlouvat a být odpovědný jen tak jaksi trochu, abychom učinili zadost tomu našemu podivnému svědomí.
Pojem odpovědnost odvozujeme od slov, jako jsou vědomí, vědění, vědma, věda či odpověď, ale můžeme jít až po sanskrtské védy (nauka, učení). Odpovědnost je tedy vlastnost toho, který ví. To by si měli uvědomit hlavně ti, co se tak rádi považují za elitu.
Jak udělat z odpovědnosti ale žádoucí lidskou vlastnost? Pragmatik řekne: „Co za to? Co mi to nabízí?“ O tom to ale není, je to o kvalitativní rovině, do níž se chceme svým směřováním vřadit.
Lze s jistotou říct, že čím je člověk vyspělejší, tím vědomější také je, a odvozeně tím získává také více moci. Spolu s ní ale právě i odpovědnosti, tj. umění zacházet s ní konstruktivně, aby sám sobě i druhým karmicky neubližoval. Tím se myslí jeho činnost pro obecnější blaho. Dá se tedy říci, že míra osobní odpovědnosti poukazuje na duchovní vyspělost a vyšší oktávu duše u každého jednotlivce.
Odpovědnost je tedy i návod, jak nepřijít o svou moc, či o dosažené hodnoty a dary, takže to není jen morální kategorie, ale svým způsobem i pragmatická. Pokud bychom to otočili, pak lze říct, že chci-li o cokoli v životě přijít, stačí se v něm chovat neodpovědně.
…
O CENZUŘE
Nesmyslné mocenské zákazy a cenzura řeší pouze nesouhlasný projev, nikoli jeho příčiny, čímž ale vytvářejí tlak na jejich obcházení. Staví autoritativní zákon nad přirozený rozum a zasahují tím do svobodné vůle občanů.
Ve jménu vnější jednoty nutí jednotlivce k identifikaci se společensky povolenou rolí (personou), kterou před světem hrajeme, nutí nás tak skrývat svou pravou identitu, což vede jedině k individuální rozpolcenosti. Lidé pak pokrytecky skrývají své ještě animální instinkty a sklony za šablonu kultivovaného image (byť naprostá většina lidstva jsou stále ještě zvířecí kanibalové). Život takové společnosti se orientuje na její zevní kolektivistickou stránku, udržujíce tak status těchto falešných rolí – úspěšnost a bohatství (ekonomický systém) jako hlavní principy.
14. 10. 1997
…
CYKLICKÉ ODRAZY
Jestliže pochopíme konstrukční zákonitosti života, odhalí se nám zřetelný mechanismus logického uspořádání celého kosmu na základě fraktálové podobnosti.
Během nejrůznějších časově osudových period se zhodnocuje kvantum našich zkušeností, a ty postupně mění naše charaktery do stále vyšších obrátek. Tak, jak jsme mysleli a působili v dřívějších osudech, tak se nám výsledky promítají i v nových inkarnacích a jejich silových polích, čímž se nám vytvářejí i nové životní mandaly.
Člověk je tak svými osudy unášen proudy času, může však měnit alespoň hloubku, v níž plave. Ta je dána jeho vztahem ke světu a životu a zde je jeho víceméně svobodná vůle.
Jestliže se jeho život odehrával víceméně jen v materiální rovině, vlivy, které mezi tím získaly projekční – materializační sílu (zhmotnily se), bude v ní pociťovat silněji především jako nezávislý vnější faktor, který mu buď bude nápomocen, nebo bude vůči němu v opozici. Události se mu budou jevit jako protichůdné a nahodilé. Pokud se však člověk pokoušel žít již víceméně vědomě vyšší kvalitou myšlení a cítění, bude se jeho osud v příštím cyklu odehrávat spíše v této přívětivější mentální rovině čili dimenzi.
Pokud kdokoli bojuje s jakýmkoli opozičním fenoménem na život a na smrt, je to jako boj s polaritami, kdy světlo chce zlikvidovat tmu a stejně i naopak. Samozřejmě je to stejně absurdní, jako bychom chtěli zrušit den či noc. Jeden bez druhého by to byla jen polovina. Tak to je se všemi protikladnými silami, každá nese své vlastní poselství a je na člověku, jak je dokáže vnitřně integrovat.
…
ASTROLOGICKÉ KONSTELACE
V astrologii je symbolika kruhu a rozestavění jednotlivých charakterových planet v něm jasně definovaná. Mluví se zde o třech základních a dalších od nich odvozených konstelacích.
Smysl opozice je v obohacení se o druhý pól vnímání skutečnosti. Vyzývá nás k otevření vědomí vůči svému protipólu. Ideálním (v dnešní době utopickým) cílem by byla jejich spolupráce, čímž se mohou obohatit obě strany a vytvořit tak kvalitu třetí integrální složky. Je to obdobné, jako když se sejde muž a žena různých kvalit a mají spolu dítě nesoucí si vlastnosti obou rodičů.
Kvadratura: zatímco opozice vystupuje proti nám jakoby čelně, kvadratura tak může činit nepředvídatelně ze strany, kam se běžně nedíváme, neboť máme zrak upřený soustavně kupředu. Jsme tudíž v takové situaci více méně nepřipraveni na nenadálé ataky. Kvadratura v horoskopu snad vznikla v minulosti odsouváním všech problémů do stran, abychom je neměli na očích a nemuseli je tak řešit, i když jsou životně důležité.
U kvadratury jsme teprve nuceni k postupnému uvědomování si problému – konfliktu, a teprve tímto se dostáváme vůči němu do opozice, což je již vědomější způsob přístupu a cesta k jeho nápravě.
Kvadraturu tedy vnímám jako předstupeň opozice (i když je to jen má domněnka). Pokud obě konstelace ale pozitivně zvládneme, přichází již trigon, kdy z původních nepřátelských sil se v dalším osudu změní v pomocníky a spojence.
…
K DUCHOVNÍ CESTĚ
Naše ega se tedy zkušenostmi (i meditacemi) postupně prohlubují a vnitřně se tak obohacují o „nejá“. Integruje se tak i stinná osobnostní stránka a polarita přecházející do Jungova tzv. „Das selbst“ čili pravého Já, anebo Zezulkova „Nadvědomí“, kde je skutečnost vnímána již z pozice určité vyšší jednoty.
Vývoj v psychické rovině tedy není nic jiného než cesta postupného chápání vnitřní jednoty všech polarit, a tímto uvědoměním v nás roste univerzální bytost.
Psychickou kvalitou je myšlena duševní čistota (průzračnost a průchodnost) a její uplatňování ve všech rovinách individuálního bytí.
Duchovní cesta, jak ji formuluje Zezulka, je cestou vnitřní přeměny – metamorfózy – transcendence směrem z polarit do jednoty. Nic víc člověk ani dělat nemůže. Je to jeho určení i smysl, jež obojí je nekonečné, neboť tam kde není čas, nemůže být ani konec.
Tento evoluční zákon platí pro celé univerzum, včetně jeho vyšších bytostí, jen se odehrává za jiných podmínek. Každá bytost tedy pouze „protéká korytem svého osudu, aby nakonec poznala, že i tím korytem je ona sama a veškeré časy, prostory a bytostná já jsou jen iluzivní „hrou jejího vědomí.
Pravá duchovní cesta tedy začíná v okamžiku, kdy si člověk uvědomí svou bytostnou provázanost s celým takto projeveným kosmem a začne aktivně v tomto směru něco podnikat. Později se pro něj nejrůznější duchovní a náboženské systémy stávají jen pomůckami, jakýmisi světelnými majáky. Nejde však o ně, ale o skutečné plnohodnotné poznání, plnohodnotný život.
12. 11. 1997
…