Úvahy : 2004
LOKÁLNÍ VIBRACE A EGREGORY
Do jednotlivých národů planety se lidé rodí dle určitých vibračních kódů – složení psychoenergetických sil a jejich vzájemných vazeb, úkolů či dluhů, protože každé místo na zemi má svou specifickou vibraci – funkci, svůj charakter. Tak, jak ho mají jednotlivci, rodiny, tak ho mají i celé národy, tvořící společně jeden z mnohačetných egregorů, neustále „dýchajících“ vlivovým prouděním, a jsou tudíž ve vzájemné souhře. Obdobná je i sladěnost s „lokální duší místa“ s jejím přirozeným jazykem, a tudíž je takto vibračně ovlivněna celá místní kultura. “. Nic není náhoda. Jakékoli mísení navíc už narušuje rovnováhu.
6. 1. 2004
…
VODNÁŘSKÁ TRANSFORMACE
Nesouhlasím zcela s tvrzením, že zeměkouli zdevastovalo lidstvo za posledních 100–200 let jen a pouze vlastní zásluhou.
Lidská činnost je analogickou součástí dalších hlubinných procesů, probíhajících na všech úrovních naší sféry. Vše má cyklický charakter, tudíž každý proces má začátek, vrchol i zánik. Obdobně začínají i končí jednotlivé kulturní etapy v dějinách, které jsou svým charakterem závislé na vibrační kvalitě panujících kosmických sil. Dnes jsme v přechodu mezi dvěma zcela protipolnými živlovými vlivy, kdy starý svět nutně zaniká, aby uvolnil prostor nové době. To s sebou nutně nese také destrukci starých hodnot a systémů pro jejich stále chaotičtější průběh.
Toto přicházející dynamizující energetické proudění nové doby zcela mění poněkud zamrzlou a konzervující povahu věku Ryb. V lidské dimenzi začíná oživovat nejrůznější a dosud nemyslitelné aktivity.
Jelikož člověk na sklonku posledního cyklu rozvíjel spíše racionalisticky egoistické stránky své mysli, projevuje se počátek této dynamizace také v jeho konceptuálních aktivitách, k nímž patří především rozvoj techniky a s ní i celý průmysl založený na anorganických energiích. Následná digitalizace pak vytváří i novou generaci high-technologií, dosud předvídaných jen ve sci-fi románech.
Hledat příčiny technického rozvoje je tedy nutné právě v těchto vlivových změnách nastupujícího věku Vodnáře, který lze charakterizovat i jako věk streamů = proudění v 5. „krční“ čakře.
Naše směřování je zatím ze setrvačnosti orientované spíše stále jen na vrchní vrstvu materiální příčinnosti a k snahám o ještě větší mocenské ovládnutí okolního světa. Časem se ale budou stále silněji projevovat snahy o poznávání rovněž spirituálního prostoru, kterému jsou podřízeny i hmotné zákony.
Dnes můžeme stále ještě vidět chybné směřování lidstva v jednostranném sklonu člověka v povrchním smyslovém ulpívání na formální stránce života. Momentální fyzikální podmínky mu ze setrvačnosti i donucením nedovolují se plněji nořit do psychospirituálních rovin skutečnosti.
V praxi bude nový odstředivý věk znamenat, že lidstvo odmítne současná materialistická prizmata, vnímání jako jediná možná, ale přikloní se k univerzálnějšímu pluralitnímu pojetí. Pokud zatím rozvíjel jednostranně jeden materialistický pól poznání, automaticky se přikloní v rámci hry protikladů k opačnému – spirituálnímu pólu (z hegelovské teze k antitezi), neboť takto je v průběhu dějin uvyklé jednat (odezdi ke zdi). Teprve o něco později bude hledat hlubší syntézu obou, tj. propojení ducha i hmoty jako jediného bytostného celku. Časově je tak nuceno procházet k této syntéze po delší dobu. Zřejmě k takovéto rovnováze dojde až v následném období věku Kozoroha (léta 4000–6000), spadající stále ještě do odstředivého cyklu.
V zajetí starého dostředivě chladového věku Ryb, který za pár let končí, své konflikty stále ještě řešíme převážně na nejnižší animální rovině (viz válečnické akce). Tímto způsobem zhmotňujeme a současně srážíme své vědomí dolů do duševní tmy a chaosu.
Dnešní doba je tedy poznamenána stále ještě antiteistickou revolucí pragmatického racionalismu z období Novověku, coby reakcí na slepou víru a mocenské manipulace katolicismu za přispění vlivového judaismu, takže není schopna ještě reagovat na stále dynamičtější vibrační tok nadcházející doby, a jen pomalu se tak rozpouští staré ideje v chaotickém zániku. Jsou zde přitom přítomné již nové ideje, ale setrvačnost starých ideologií záměrně brzdí proměnu prizmatu.
Samozřejmě k novému životnímu civilizačnímu stylu dojde tak jako tak, startovní pozice po rozpadu staré materialisticky orientované slepé víry na přechodu dob bude ale mnohem složitější a bolestnější, neboť jsme v ní nyní až po uši. Nyní jde již jen o čas, kdy se toto vše prosadí do zevního světa, a prosadit se musí, protože takto je dán celý osudový koncept příštích tisíciletí.
Můžeme již pomalu vidět, jak asi bude v příštích letech probíhat bolestná transformace civilizačního přerodu, protože procesy jsou dávno nastartované a začínají být již zřetelné. Obecně se dá říct, že vše, co brzdí vstupu nových idejí do života, se postupně rozpustí a rozmělní svým protikladným třením či rozplýváním. Týká se to všeho, co je dnes ještě tvrdé, agresivní, nekompromisně expanzivní a dominantně mužské, marsické svým jangovým charakterem. Ten bude nahrazován jinovým – ženským principem, který v sobě zahrnuje pravou citovou hemisféru skrze intuici. Může to být i optimistickým předpokladem toho, že byť se mnohé nedořešené kolektivní události (včetně válečnických) v dějinách opakují, bude se to dít již ve vyšších méně bolestných rovinách.
Střetem těchto protikladných sil tak psychicky dochází k hlubinné duševní revoluci a postupnému přehodnocování veškerých životních kvalit a hodnot navenek. Tzn., že nejexpanzivnější síly se zvolna rozmělní – „zhumanizují“ – zcitliví a zkvalitní stále širším a hlubším chápáním konstrukčních zákonů vesmírné duality (alegorie alchymistického tříbení zlata od nečistot). Nyní jsme stále ještě ve fázi analýzy, ale již s postupující introspekcí coby počátku syntetizující fáze.
Největší duchové této nové doby se ale již dnes připravují prací na své vnitřní kvalitě a připravují se na své příští úkoly v světlejším údobí rozvoje celého lidstva.
11. 2. 2004
…
MAGIE V UMĚNÍ
Původní funkce výtvarného zobrazování byla magicko-rituálního charakteru. Tradičně se uvádí pomoc při lovu, kdy zvíře bylo již dopředu takto magicky uhranuto a nechalo se snadno ulovit. Posléze byl uskutečněn lovci rituál za odpuštění zvířecí duší.
Hlavním smyslem rituálů bylo napojování na vyšší astrální a mentální světy zvířat, duchů, démonů, bohů, živlů, moderně řečeno být ve shodě se světy příčin a nevytvářet zbytečné zlo a utrpení. Mnohem později v dobách prohlubujícího duchovního úpadku na sestupné větvi jugového cyklu, kdy se ke slovu dostávalo stále víc lidské ego, se jednalo už také o ovládání a podřizování vyšších sil lidským potřebám.
O vývoji těchto procesů v různých dobách a různými formami se dá ale dočíst jinde, mě zajímá především princip, který spočívá na základě navození určité žádoucí představy pomocí umělecké formy a jejího oživení v realitě. V kolektivních obřadech či uměleckých projekcích se tyto síly ještě umocňují skupinovým zapojením více zúčastněných osob, čímž vyznění nabývá na intenzitě.
\Aktér se tak synchronizuje s myšlenkovými vibracemi navozovaného stavu. Je to stejné jako u hluboké modlitby, která přechází od slov k zažívání dopředu vytvořené představy, čímž dochází k vnitřní ale i vnější změně stavu zúčastněných.
Postupem času docházelo ke stále většímu členění a specializaci jednotlivých odvětví lidské činnosti, takže se osamostatnilo i umění do své specifické role, podléhaje stále víc zákonitostem svého oboru. Tento rozpad původní univerzality souvisel v lidských individuačních dějinách opět s působením zemských silových procesů. Tím však, jak se celé lidstvo „zvnějšňovalo“ a „krystalizovalo“, tj. dělilo a individualizovalo, vyšší světy „bohů“ a chápání skrytých příčin světa se tak vzdalovalo z lidského vědomí.
…
O FANTAZIJNÍM UMĚNÍ
Knižní ilustrátor pracující v žánru SF má v sobě jakéhosi soustavného poutníka mezi vnějším a vnitřním světem a z obou čerpá svou obraznost. Každý z oněch světů má svůj specifický systém, rytmus, řád, vibrační kvalitu. Podaří-li se umělci do nich duševně vnořit a sladit, přicházejí k němu obrazné vize dokonce samy a často již ve formě hotových obrazů, takže je nemusí ani složitě vymýšlet a prostě je v sobě spatří. Je to jako by si naladil nějaký streamový tv kanál.
Předpokladem je ale velká otevřenost vůči nejrůznějším světům a jejich úrovním, snaha o pochopení jejich specifičností, jejich nálady a atmosféry, respektu a pozitivnímu naladění na ně. Potom jejich „strážci“ vpustí dotyčného hosta rádi sami a dál jej i inspirují. Vkrádat se násilně či lstí jako zloděj či špeh se nevyplácí. Obdobně pohrdání jimi se mu vrátí jako odraz v zrcadle.
Umění je však současně nebýt tématem více pohlcen, tj. zůstávat stále poutníkem, cestovatelem, hostem, který se vrací opět zpátky na pevnou zem a přináší si z těchto vnitřních cest určitá poznání či poselství.
Z této zkušenosti vyplývá, že všechny ty fantazijní světy mají i svůj reálný a živý základ, byť pro ostatní není viditelně projevený. Duševní rozpoložení našeho ega nemusí být rovněž viditelně projevené, a přesto existuje a je často reálnější než objektivní shluky událostí ve vnějším světě, k nimž si nevytvoříme svůj vztah, a které každým okamžikem v nás pomíjejí. Je tedy jedno, zda to bylo vnějšně materializováno, či zůstává jen v naší mysli. Je to tak otázka energetického přenosu mezi myšlenkou a vnější realitou.
Jedná se tedy o souhrn vybudovaných schopností a prostředků výtvarníka vstupovat svými vnory do jiných levelů (vrstev či úrovní) reality.
Moderní fyzika a astronomie již dlouho operuje s poznatkem, že střed vesmíru se nachází v každém jeho bodě a je tedy multidimenzionální.
Znamená to také, že v každém okamžiku života, v jakémkoli stavu a místě můžeme se jako lidé „teleportovat“ do dalších rozměrů toho, čemu říkáme realita a stále budeme sami sebou. Tuto myšlenku lze nalézt i v zenovém koanu, že v jednom lvu je milion lvů a v milionu jeden.
Pro výtvarníka, který dostal za úkol ilustrovat knihu nějakého autora, to znamená, že musí umět nebo se to naučit, vnořit se do jeho „imaginárních“ světů a ty se pokusit i přesvědčivě zobrazit.
Samozřejmě je to determinováno podmínkami, za jakých se to může dít (požadavky nakladatelů, rychlostí uzávěrky, honorářem, pracovní pohodou, kondicí, jeho bravurou, zkušenostmi…). To vše má vliv na výslednou zdařilost jeho tvorby. Kvalitu jeho práce jistě vycítí každý čtenář, který bere hotovou knihu do ruky.
Pro výtvarníka jsou jeho výtvarné nástroje a pomůcky v podstatě „magickými“ prostředky, jimiž přenáší určité představy do hlav čtenářů. V tom je podobný mágovi, který rovněž materializuje své představy, ovšem bez zprostředkování vizualizačními nástroji a přímo v myslích těch, na které působí.
Umění tedy spočívá ve schopnosti vytvořit = vyčarovat (od slova čára + její síťové vazby) ze své přijaté neurčité představy konkrétní vizi a tu přenést dál svým čtenářům, divákům či posluchačům při zachování vlastní subjektivity. Umělec je tak zprostředkovatelem (přenašečem, doručovatelem, služebníkem…) mezi různými mnohaúrovňovými světy a v důsledku se dá přeneseně označit rovněž za duševního mága.
Velmi magicky mocná je v tomto smyslu hudba, pracující s rytmickými a tónovými vibracemi, které dokáží transponovat a vykouzlit v duši neuvěřitelnou škálu emocí z nejrůznějších sfér, navodit atmosféru jakékoli doby či místa a uvádět posluchače dokonce až k transu. Takto lze skrz poslech např. státních hymen pronikat i k podstatě různých národnostních egregorů, protože není náhoda, že si vybraly jako svou reprezentaci určitý typ muzických frekvencí.
Z toho všeho vyplývá, aby umělec mohl být dobrým zprostředkovatelem nejrůznějších rovin světů, nesmí být sám příliš připoután svým egem ke své materiální rovině. Čím lépe umí vnímat realitu s nadhledem, tím lépe se dokáže vnořit i do reality druhých.
Základem pro něj je emotivní myšlení, které však nevylučuje logiku ani kritičnost. Naopak ty jsou potřebné k abstrahování jeho zkušeností a návratům zpět do přítomnosti. V tom je například rozdíl vůči drogovým tripům, neboť se to vše děje za plného vědomí a se záměrem co nejlepšího sdělení.
Tímto zprostředkujícím způsobem lze postupně prozkoumávat a přenášet nejrůznější světy „představ“ i s jejich konkrétními atributy, bytostmi či místy, vnikat do jejich dějin, vyplývajících opět z jejich analogických posloupností, jak je zachytili a zpracovali i další autoři ať románovou formou či jinak, neboť i ti pracovali obdobně a byli nějakým způsobem oněmi světy inspirováni. Tak jsou mnohonásobně a kolektivně ztvárňované mentální obrazy do naší materiální úrovně. Nelze totiž vymyslet nic, co už neexistuje v jistém předobraze.
…
ÚVAHY O PREHISTORII
Pokud se podivujeme nad schopnostmi a hloubkou starobylých, mnohdy předpotopních, civilizačních kulturních okruhů s jejich odlišným vnímáním světa, jak je známe z jejich mytologií i jinak (viz hmotné pozůstatky neuvěřitelně náročných architektonických komplexů = pyramidy, svatyně aj.), pak také proto, že dokázaly imaginativně magickým způsobem poznávat hlubiny reality, o nichž ani dnes toho ještě mnoho nevíme.
Ve staroindické védántě byl například vyčíslován čas na miliony až miliardy let zpět do historie planety, a dokonce časově definován celkový věk celého Bráhmova vesmíru i s jeho cyklickými proměnami. Postupem doby s klesajících vibrací Yug až k dnešním hmotným rovinám tyto znalosti mizely z vědomí lidstva. Judaismus připouštěl už historii jen 6000 let starou (někteří badatelé se domnívají, že záměrně, aby zdůraznil svou ojedinělost a nadřazenost). V křesťanské éře se už pohlíželo na vše starší před Kristem jen jako na nevědomé pohanství bez hlubšího souznění s jediným božstvím a možností „spasení“ lidské duše. V materialistické éře univerzální vědění zaniklo téměř úplně, nicméně karta se již začíná obracet a před námi stojí věk, který nám bude postupně opět otevírat brány k vyššímu a hlubšímu poznání.
28. 3. 2004
…
VĚDOMÍ BYTOSTÍ
Všechny starověké kultury a civilizace se zabývaly v nějaké formě vznikem světa, jeho řádem a smyslem života člověka a dalších tvorů na planetě. I u zvířat, jako citových bytostí, bychom mohli nalézt jakési polovědomé archetypální představy o světě, neboť ho svým způsobem rovněž reflektují. Projevuje se u nich např. v hierarchickém vnitřním uspořádání smečky či stáda, v hledání vhodných teritorií pro svou obživu ad. Důkazem může být i vědecky potvrzená přítomnost snění a intuice u zvířat. U domácích zvířat lze pozorovat jejich snahu o porozumění lidskému světa a snahu se hierarchicky do něj zařadit obdobně, jako je tomu u lidských mláďat. Intuitivně pak nalézají své místo a řád v této druhově smíšené smečce. Zcela prokazatelně dochází dokonce i u rostlin k uvědomování si svých životních pocitů, a tím i prožitku svého bytostně kolektivního já, jak bylo dokázáno mnoha vědeckými pokusy. Reflexe a pociťování je zkrátka vlastnost veškerého bytostného života.
…
MÝTY O STVOŘENÍ
V kolektivní mysli lidstva vždy existovalo povědomí o vyšších a „ideálnějších“ světech, třebaže se nacházejících mimo náš pozemský rozměr. Často v rovinách mentálně tvůrčích, které oživujícími procesy sestupují až do naší hrubohmotné roviny, tj. materializují se díky vhodným silovým podmínkám. V dávné prehistorii převládalo povědomí, že všechny bytosti planety jsou navzájem nedílnou součástí, pouze jsou od sebe druhově oddělené.
Nejstarší mýty dokonce popisují tento hmotný sešup (viz. indické, sumerské či židovské, které se týkají vyhnání z ráje, sestoupení Lucifera coby vzbouřeného archanděla a jeho podílu na stvoření hmotných světů). Jedná se v nich o alegorické popisy kosmologických tvůrčích procesů, jak je vnímaly předpotopní kultury, které ještě nebyly svým vědomím ponořeny do hrubohmotné reality tolik jako my, díky čemuž dochází k stále větší polarizaci a oddělenosti.
Evoluce na planetě je podmíněna působením stále nových impulsů z vyšších spirituálních rovin a zhmotňuje se v podobě soustavného proudění dějů, kdy se čas od času objevují i nové bytostné druhy, jestliže k tomu dozrály vhodné podmínky.
Odkazuje to k pochopení, že v nejvyšších tvůrčích rovinách existuje koncepční scénář pro postupně prohlubované bytostné vědomí, směřující k překlenutí duálních dimenzí a končící až v nejvyšším chápání a ztotožnění se se samotným Bráhmou – Podstatou.
Tyto mýty o stvoření mohou poukazovat ale i na to, že podobný scénář mohl být znám již prvotnímu lidstvu. A také i na to, že zde mohly aktivně pobývat vyšší bytosti z kosmu, které působily mezi nižšími vývojovými rasami a těmto znalostem je vyučovaly. Nemyslím nutně ufouny (i když taky), ale bytosti, které mají schopnost překračovat hranice fyzikálních světů a měnit přitom skupenství.
Prvotní lidské rasy byly ještě dlouhou dobu mimořádně senzitivní (nedostatkem silného ega a jeho filtrů), tudíž mohly mnohem lépe vyciťovat či přímo vnímat i přítomnost astrálních bytostí, a dokonce s nimi komunikovat přes své specifické rituály. Zkrátka evoluční zákon zde měl svůj jasně uvědomělý plán. Možná s tím souvisely i zmínky o obcování božích synů s pozemskými ženami za účelem vzniku dokonalejší humánní rasy, jak bylo zaznamenáno v sumerských hliněných tabulkách.
Těch mýtů ovšem existovala celá řada napříč kulturami, jako například mýty o atlantských či egyptských předpotopních vládcích, sumerské o Gogovi a Magogovi či Anunnacích, indické o Višnuovi, Krišnovi a celém božím panteonu, Osirijské mýty a celá řada dalších kosmologických legend.
…
UNIVERZÁLNÍ VĚDA
Matematické principy komputerových programů a komunikačních technologií se překvapivě nevylučují s hermetickým poznáváním zákonů kosmu, a naopak si jsou svou logickou strukturou až neuvěřitelně blízké. Dokazuje to, že vyšší osvícené poznání je neustále dostupné napříč celou lidskou kulturou, i když mnohdy velmi skrytě a rozdílnost pro různé kosmologické a fyzikální procesy spočívá jen v různých personifikacích a modifikacích.
Ten, kdo studuje do hloubky vědecké, mytologické či metafyzické poznatky, zjišťuje, že pod hranicemi všech těchto disciplín stále prosakují základy jediné univerzální vědy a poznání, které je pouze v různých dobách roztříštěné či v mnoha směrech neúplné a nedomyšlené.
…
MYTOLOGIE
Ideové koncepce všech forem života leží ve vyšších sférách, jejich smyslová projekce se pak materializuje ve hmotné duální sféře univerza.
Když Sibyla věštila slávu Prahy se slovy „Vidím město veliké…“, znamenalo to, že mohla spatřit její dosud nerealizovaný předobraz ve vyšších koncepčních světech, které se měly naplnit až někdy v budoucnosti. Takto zní jistý mýtus z časů, kdy vědomí lidstva nebylo ještě tolik přikloněné k hmotným rovinám světa.
Na rozdíl od velkých světových říší, tak u Keltů či Slovanů nevíme mnoho o jejich historické epoše a mytologiích, což zkoumali už naši obrozenci v 19.století. Co víme o jejich původu, jejich slunečních božstvech a hrdinech, o jejich kosmologii a dějinách, o mýtických posmrtných síních Valhaly severských národů ad.
Možná se zachovalo pár mýtických lidových pověstí o v dolech kutajících trpaslících z německo-českého pohraničí Krušných hor, což mohlo být ovlivněno spíše germánskou mytologií, stejně jako z tama pochází legenda o Bruncvíkovi. Je však možné, že tato dějinná paměť byla záměrně ničená vítěznými uzurpátory.
Dalo by se možná říct, že velké mýty o sobě samých prosazovaly spíše expanzivní národy, či si je často přímo vytvářely přepisováním dějin či jinak. Důvody mohly být různé, např. pro nesmrtelnou slávu bojovníků a jejich motivaci pokládat životy v boji za svůj kmen, národ či víru (viz germánská mytologie nebo muslimští hrdlořezové mířící po svých ukrutnostech přímo do síní rozkoší s panenskými otrokyněmi, a ti, co nezemřeli v boji neměli šanci na vstup do rajských síní).
…
KOSMICKÝ DECH
Postupné vychládání vesmíru včetně naší soustavy umožnilo v jistou chvíli vznik tělesných „schránek“ všech bytostných druhů, jak je známe. To samozřejmě neznamená, že neexistují bytosti i na méně hmotném základě, neboť vědomí se nachází v celém vesmíru, včetně jeho silově magnetických centrech.
Když slupka Země již patřičně ztuhnula, objevily se na ní po čase i první bytosti v podobě organických buněk, prvoků či rostlin, které začínaly projekci tvůrčího vědomí v tomto duálním světě. Tím zde započal organický vývoj, jak ho známe, a který se postupně ve vyšší fázi evoluce vrací na časové spirále opět zpět do stavu nejvyšší vědomé jednoty.
Z pohledu superjemných úrovní je celá tato planeta určitým kolektivním vědomím (pro lidstvo však dosud nevědomým) coby součást vědomí galaktického a vyššího až k nejvyššímu vědomí Tvůrčího Díla (TD) jakožto „odlesku“ samotné Podstaty.
Je-li z lidského posuzování nejvyšší bytost celého TD rozložená skrz veškeré časoprostorové dimenze, může být vnímán její celkový život jako celý jeden životní cyklus TD, který je však také v soustavném střídavě rytmickém pohybu vzniku a zániku, takže ji lze připodobnit k dechovému rytmu.
Výdech – pauza a nádech – pauza, vznik – vývoj a zánik – vývoj. To je pohled z hlediska duality. My pro neskutečné časoprostorové rozměry v kosmu neumíme ani odhadnout, kolikátá to již může být cyklická fáze v takovémto procesu vzniku a opětného zániku TD, jeho dne a noci, existence a neexistence. Pro nás jsou to otázky věčnosti. Pomíjivost je ale skutečně jen záležitostí bytostí žijících ve své oddělenosti a rozložené časovosti. Ve stavu Jednoty je časovost jen určitou fikcí, i když paradoxně obsahuje oba póly. Klasická materialistická filosofie nikdy nebyla ani nebude schopna vidět za dualitou onu hlubší rovinu všekosmického jednotného vědomí.
Je zcela logická úvaha, že z našeho hlediska po splynutí poslední duality s univerzální bytostí TD, dochází ke zrušení času i paměti (Bráhmova noc) a vše začíná nanovo v novém časovém cyklu, neboť se jedná o projekci Nejvyššího. Je myslitelné, že se jedná o permanentní cyklický boží dech, vnímaný takto z hlediska stvořeného – projektovaného subjektu. Z pohledu oné první příčiny lze s jistotou vydedukovat, že celé to stvořené divadlo univerza se odehrává úplně jinak. V časovém rytmu současného chladnutí galaxie jsme takovému vnímání však neskutečně vzdáleni.
15. 8. 2004
…
O KARMICKÝCH ODRAZECH
Ani aplikování duchovní cesty neosvobozuje člověka od utrpení, které mu přinesla dřívější karma, tyto události mohou být pouze méně bolestivé a lépe zvladatelné, tj. prožívané na vyšší úrovni vědomí, pokud už člověk aktivně na sobě pracuje.
Dle tradičních nauk dochází při vnitřních změnách k tzv. vybíjení karmy (nashromážděných negací), neboť každá skutečná změna soustřeďuje zkušenosti mnoha životů. V takové době dochází k bolestivějším událostem. Různé směry mají pro tento proces různé pojmenování, jako například duchovní očista, obrácení se, odpoutání, odumření. Každá nauka má svůj vlastní pojem i charakteristiku.
Zezulka ale při takovéto vnitřní změně mluví naopak o „dávání karmy do klidu“ pochopením a pozitivnějším přístupem k životu. Zdánlivě zde máme tedy dvě rozdílné teorie.
Jak to tedy je? Svým myšlením i skutky se spojujeme synchronně s psychoenergetickým potenciálem „kolektivních sil“.Vše v duální existenci je ovšem protikladné povahy, tedy i naše aktivní myšlení je jen jednou stranou mince, ležící oproti svým opakům. Kvalita našeho projeveného vyzařování tak vyvolává reakci (ať příjemnou či nepříjemnou) od protějšků, což by se dalo nazvat karmickým zrcadlením.
Pokud tedy začnou na člověka dopadat bolestivě rány osudu v přechodné době vnitřní změny, jde ještě o setrvačnost odražených sil z minulosti, tedy z doby, než ke změně došlo, a jediné, co s tím zmůžeme udělat, je trpělivě čekat, než přejde jejich bolestné působení stejně, jako když čekáme až ustane divoká bouře v přírodě. Jedná se o účetní vyrovnávání starých dluhů. Nelze jim tedy utéct, neboť se jedná o síly z plutonských hlubin nevědomí, kterými se dávají do rovnováhy vnitřní psychické síly.
Do rovnováhy dáváme svou psychiku až v tomto životě, kdy je naše vědomí již citlivější k svému okolí a prostředí. Právě toto zcitlivění nám ale umožňuje vnímat silněji i ony neblahé účinky starých karem.
Je to jako kdybychom někdy v minulosti odbrzdili a spustili po kolejích z kopce železniční vagóny. Nelze je už zastavit, ale lze se jim alespoň částečně vyhnout Nicméně alegoricky jsme se v tomto životě z důvodu karmy zrodili pod onou tratí, a teď musíme být neustále ve střehu pro případ, kdyby se daly tyto karmické vagony „samovolně“ opět do pohybu.
Jedna bytost ve dvou následující životech se tak v podstatě stává sama sobě karmickým protihráčem. Způsobili-jsme-li utrpení druhým, zrodíme se opět mezi ně, přitaženi vzájemnými silovými pouty, mění se jen naše role z útočníka na oběť, ale hra stále jede dál a nelze před ní utéct v čase ani prostoru, dokud nedojde ke skutečné vnitřní změně.
To se týká i karmy kolektivní. Jako příklad lze uvést dva národy vedle sebe, kdy jeden soustavně útočí na druhý. Ve vnějším iluzorním světě to může být i na velmi dlouhou dobu, dokud se nezmění vnější podmínky. Všichni mohou navenek cítit jistou nespravedlnost. Ve vnitřním světě to však probíhá trochu odlišně. Ti, co jsou ztotožnění s rolí agresora se mohou jednotlivě či v celých skupinách rodit právě do svých obětí na stranu decimovaného národa a prožívat tak přímo na sobě útlak, který dříve sami aktivně podporovali. Tato výměna rolí se může opakovat tak dlouho, dokud nedojde ke změně jejich postojů a nevzdálí se tak z této mocenské hry. Jako dobrý příklad se nabízí dlouhodobý konflikt mezi Izraelci a Palestinci, kdy se stále stejné duše rodí na střídačku jednou tam a podruhé zase tam.
Jak je možné, že jsme svými skutky takto dostihováni, když vnější čas má jednosměrný tok? Odpovědi je nutné hledat v bytostné hloubce, která není jednolitá, ale velmi strukturovaná (viz čakrové roviny) a na každé je určitý poměr jinak provázaných sil, a tedy i vnímání časové posloupnosti až k úplnému bezčasí. Tomu pak odpovídají i karmické odrazy na různých úrovních podvědomí.
…
KOMPLEXY
Konkrétní osud, který zažíváme, jsme si předurčili soustavou vnitřních komplexů, vyplývajících z působení v našich předchozích životech. To spoluurčuje, že se pohybujeme v rámci konkrétního typu (archetypu) egregoru = psychoenergetické kolektivní množiny (rodové, národní, stranické apod.). V daném čase a prostoru se tedy nacházíme proto, že jsme s ním nějakým způsobem v psychologické a citové vazbě. Ztotožňujeme se či bojujeme pak s hodnotami, které v něm vládnou, a to nás posouvá opět nějakým směrem dál.
Komplexy psychologicky značí určitou nedostatečnost – handicap, neumožňující plné souznění s vnitřní daností. Komplexy mají svoji přitažlivou sílu – gravitaci, a pouze pokud do hloubky pochopíme jejich povahu a příčiny, můžeme změnit svůj přístup a snažit se uniknout z jejich silového pole čili svazující síly celého vibračně vymezeného egregoru. Do té doby si je často ani neuvědomujeme, i když se mohou dotýkat charakterů celých národů.
18. 8. 2004
…
DYNAMICKÝ VÝVOJ
V muslimských zemích je možné pozorovat stále více narůstající agresivitu a fundamentálnost vůči celkově rozvolněné až dekadentní morálce západní společnosti. Je u nich znát stále intenzivněji snaha vrátit se k totalitním pravidlům úzkoprsé náboženské morálky islámu. To se pro západní oči, které již ve velké míře opustily vyšší duchovní ideje a staly se plně světskými, jeví primitivně drasticky a totalitářsky expanzivně. Vidí v tom snahy fundamentalistů zničit jeho západní téměř alchymisticky vydestilované hodnoty. V našem rozporuplném světě pokleslé Kaliyugy je pak jediným řešením nalézt v takovém prostoru těžiště ve vnitřní pravdivosti vůči mentálním zmatkům obecné reality.
…
Na jednu stranu vodnářské proudění energetických vibrací otevírá průchod k vyšším světům, na druhé straně prudký střet s dobovými silami vytváří chaos ve vzniklém rozporu. Hledání svého vnitřního, pevného a vyváženého bodu mezi množstvím duševních protikladů probíhá u každého trochu jinak, a rovněž ono harmonizující centrum bude mít každý v trochu jiné hloubce svého povědomí.
Je to logické, protože zkušenost je třeba zažít vnitřně, nelze si ji vtisknout jen poslechem nebo jiným zevním přijetím cizí zkušenosti, protože to zůstává jen v pomíjivé paměti a nezasahuje hlubší duševní struktury osobností.
Člověk v mládí by se neměl bát prozkoumat ani své krajní vnitřní hranice, za které již není radno chodit, má-li později pracovat na své duchovní rovnováze. Měl by poznat, co jsou a co v jeho světě znamenají kolektivní hodnoty dobra a zla a umět je vědomě rozlišovat.
Určitým problémem je že při takovém zkoumání je současně nabourávána jeho hodnotová stavba z dřívějška. Protikladné extrémy nemají svou konečnou hranici, jsou zacykleny ve vnitřních spirálách. Existuje ovšem kritický varovný impuls – morální maják, nazývaný rovněž svědomím, který upozorňuje: „Pozor, dál už nechoď, dál je propast!“ Každý ho má ale jinak nastavený, opět na základě minulých zkušeností. Každopádně, při takto autentickém zkoumání hlubin své osobnosti, hrozí vždy nějaká forma nebezpečí a riziko scestí či pádu, proto je třeba být na duchovní cestě neustále opatrný a bdělý.
23. 9. 2004
…
STÁVAT SE HLUBŠÍMI VRSTVAMI OSOBNOSTI
V průběhu dějin se vždy objeví nějaká nová velká idea, kterou začne většina lidstva nadšeně podporovat, která se však postupně také nakonec vyčerpá, zneguje a rozpadne, jako ty předešlé, aby ji mohly nahradit zase další jiné. Tyto procesy samy o sobě jsou již negací tzv. pozitivistické filosofie 19.století, která hlásala, a ještě i hlásá, že přísně racionálním uchopením skutečnosti si na věčné časy udrží společnost už jen stoupající vývojový trend. Nepočítá se s mnohovrstevnatou úrovní duše, kterou nelze jen tak snadno racionalizovat a přístupy k ní jsou možné jen skrze intuitivní složku v psychice.
…
Pokud chce někdo napravovat svět tím, že starý bude násilně bořit, jedná se o aroganci ega s neodmyslitelnou karmickou dohrou, když si tímto hraje na Boha. Starý svět zanikne sám vyčerpáním přidělené energie, která ho zformovala, a pod náporem nových vibračních schémat.
Změny se udějí přijetím jiného způsobu myšlení, který lépe odpovídá přítomnosti. Tím se setrvačně začne měnit i společná realita. Jelikož postupné chápání jiného zorného úhlu je vnitřní psychický proces, není jiné cesty než začít sami u sebe a skrz sebe. Tím začnou nové myšlenky vyzařovat do svého okolí a postupně se začne měnit i to autentičtějším naplňováním přítomného okamžiku.
23. 9. 2004 (Peniscola)
…
KARMICKÉ A OSUDOVÉ URČENÍ
JZ Filosofie Bytí str6:
„…ze smyslových vjemů vytváří (člověk) svůj osobitý postoj k životu…“
Pohybujeme se psychofyzické skutečnosti odpovídající smyslovému chápání duality. Okolní realita tak odpovídá naší běžné mentalitě. Mentalita je utvořená určitou konstelací 4 elementárních živlových sil, včetně osobních reakcí na ně, z jejichž působení v psychické oblasti je tak namixována naše osobnost.
Otázka ale zní: může člověk změnit svůj osud už nyní v tomto životě pochopením vnitřních protikladů a zaujmutím nového názorového prizmatu, a rovněž je zde otázka: je osud dynamicky tvárný? Jsme my samotní jeho tvůrci?
Dle Zezulky je osud pro nás pevně dán a my jím jen procházíme, má však i své dimenze, snadnější či obtížnější pro procházející subjekty. Tím dochází k jeho vnímání, interakci a emočním prožitkům na nejrůznějších úrovních. Pokud by nebylo možné svou předchozí rovinu myšlení změnit i přes subjektivní změnu vnímání reality, značilo by to, že bychom svou předem ustavenou osudovou hru museli dohrát bez jakéhokoli pokroku až do konce, přestože bychom to už jako svou hru ani necítili. Potom bychom ale byli jen víceméně neosobními a pasivními hráči. Člověk jako vývojový druh má však již daleko širší schopnosti, jen o nich mnohdy ještě neví.
Jsme-li součástí jednoty, pak jsou s námi propojeni i všichni ostatní tvorové a nejen ti. Problémy světa, které přináležejí specificky ke každé době, zůstávají přítomné pro všechny. Můžeme k nim zaujmout jen určitý přístup, názor, pocit, postoj, konání. Nevymažeme je úplně ze světa, protože jsou všemi soustavně oživovány v celé své množině (egregoru), takže se nás dotýkají, i kdybychom nechtěli.
Ale původní otázka je možná již řešena při výběru budoucího osudu. Tedy při analýze, co chceme vyřešit, v jakém časoprostoru a s kým. Vazby s druhými jsou pro příští inkarnace velmi důležité. Někdy kvůli těmto vazbám k druhým musíme vzít tak na sebe těžší příběh, než by bylo třeba. Potom jsme ale nuceni řešit i jejich osudové či karmické problémy, protože jsme se s nimi nějakým způsobem provázáni.
Svoboda volby je už vyšší evoluční schopnost, která se narozdíl od zvířat váže až k člověku a je postavená na uvědomělém přístupu k protikladům, které přináší život. Musíme tedy znát dobře již své chyby, klady a celkové možnosti, tj. hledat aktivně i způsoby jejich řešení, abychom nesklouzli do něčeho, kde být nechceme. Zde začíná prostor pro meditativní myšlení, ke vnitřní změně nás ale mohou dovést i mnohem drsnější „revoluční“ zkušenosti.
Co se týká výběru časoprostorů našich zrodů, v praxi se jedná o možnosti rození do minula i budoucna na vývojových osudových spirálách. Dle toho, jak jsme si v minulých životech utvořili svou povahu a duševní schopnosti, jsme přitaženi i k odpovídajícím s námi rezonujícím psychofyzikálním rovinám vůdčích archetypů, z nichž jsou osudové linie vyprojektovány.
Každá sféra poskytuje jistý typ zkušeností a jistý typ evolučního vývoje. Lidstvo na Zemi je jen jednou z mnoha, a ne právě z nejideálnějších bytostných forem.
Člověk se vývojově nachází v půli své pozemské evoluce od prvního projeveného života v podobě nějakých virů k unitární nadčasové celokosmické bytosti – Átmanu. Postupně přechází od animální pasivity k spirituální aktivitě, proto je i silně krizovou bytostí na této duchovní cestě. Nachází se tedy v situaci mezi transcendentním pokračováním své pouti k celokosmické tvůrčí bytosti nebo sebezničením. K tomu ale má již vyšší signální soustavu, aby se udržel v tomto pozitivním směřování a cestou se jeho schopnosti ještě víc rozšiřují a prohlubují.
Smysl lidského bytí není tedy v kolektivním směřování k nějaké společenské konzumní nicméně pomíjivé nirváně. Svět hmotných předmětů může být užitečný jako prostředek ulehčení od existenční tíže směrem k práci na své změně, nikoli však jako cíl.
Středobodem osobního usilování by měla být psychická změna na environmentálním hřišti vlastního časoprostoru, která osvobozuje ze zakletí starých již nevyhovujících pout psychických magnetismů, a která osvobozuje naši vůli jednat aktivně bez předchozích karmických zátěží.
Na každého z nás v životě tlačí naléhavost určitých osobních problémů a konfliktů, a přestože se ve svých světech všichni překrýváme a tvoříme určitý kvalitativní celek (množinu), nemůže kolektiv v zájmu své vnější jednoty jedinci diktovat, jak má myslet a jak má své problémy řešit v nedílné jednotě s ostatními. Jde o individuální duši a změna probíhá od změny jejího charakteru směrem k celku na mnohem vyšší úrovni, než vytváří dobová společnost. Jinak by se jednalo jen o nucenou pokřivenou manipulaci a pokrytecké neautentické přizpůsobování se druhým. Navíc tím, že jsme byli přitaženi do společné doby, v každém z nás se odráží celé společenské uspořádání i se svou nedokonalostí, přestože se budeme snažit sebevíc o její ideální formu.
Přebujelost kolektivní organizace může být tedy přímo zhoubná, zvláště v destrukčních časech. Pro lepší vyváženost celku by zde musel být právě naopak svobodný vztah kolektiv x jednotlivec s jeho vazbami. Bohužel při dnešním nevyrovnaném stavu civilizace je to jen obtížně řešitelné, neboť zde silně převládá naše atavistické nevědomí, takže se lidstvo kloní ke stále ještě neuvědomělému animálnímu kolektivismu.
Nemáme k dispozici žádný ideální kodex či manuál pro konkrétní život, který by byl platný pro celou lidskou společnost a pro každého jejího jednotlivce zvlášť. Tento stav odpovídá dobovému poměru silových frekvencí, neumožňujících jednotnější společný hlubinný postoj.
Pokud se nám jako lidstvu podaří projít společně z této doby do příštího konstruktivnějšího cyklu Yugy, jistě se dostaví i všeobecnější znalost hlubinné psychologie a terapie, která věcně porozumí psychologickému modelu každého jednotlivce včetně jeho osudových možností tak, že sám již dle tohoto konkrétního návodu dokáže zvládat svou osobní personu, své problémy i nabízené možnosti bez zbytečného bloudění a utrpení. Ryzost charakteru nelze nikdy dosáhnout nějakým manipulujícím vnějším tlakem, ale skutečně jen poznáním sebe sama do maximální hloubky. Jenže jak říkával Zezulka: „Učení by zde bylo, jen nemůže zatím ještě prorazit.“
28. 9. 2004 (Peniscola)
…
KRIZE NA PŘECHODU DOB
Nacházíme se uprostřed doby chaosu a hroutících se starých systémů, jež dávno ztratily svou pružnou ohebnost, a tuhé se nyní láme a drolí, obdobně jako v přírodě ledovce či zemské desky. V lidském světě se obdobné procesy promítají do všech sfér včetně náboženských a politických systémů, které ztratily pružnost a jejichž hodnoty zkostnatěly v neměnná dogmata, a tudíž jsou pro další vývoj retardující.
Lidstvo se historicky vždy opíralo o systém dobových idejí, které vítězily mezi sebou ve vzájemné soutěži či boji, aby tak nacházelo další své cesty. Každou ucelenou dobou tak zamíchal mix převládajících živlových sil, které spoluvytvářely její osobitý charakter.
Pokud bychom se dokázali osobně povznést nad současnost a dokázali ji obrazně „obejmout“ spolu s minulostí, viděli bychom, že i dnešek má svůj řád, a pod tím vším neřádem každodenní reality je pevný stavební základ, který ji tvaruje a řídí.
Nelze tedy říct, že naše doba zešílela totálně, pokud je nesena stále duchem určitého živlu. Ten projev odpovídá silovému charakteru, ale možná jsme se dostali do situace vlaku, který vykolejil, ale stále se ještě řítí vpřed, i když už jen po pražcích.
Přijmeme-li za svou duchovní myšlenku, že život na zemi má pro nás být určitou školou či schodištěm v evoluci k vyšším stádiím bytostného růstu, pak bychom měli i zkoumat, jakou zkušenost nám chce naše přítomnost vlastně přinést.
Nepochybně se dnes nacházíme v osudovém časovém zlomu, prorokovaném již před tisíciletími. Zasvěcenci bylo tehdy označováno jako období velké apokalypsy čili zániku světa. Vždy bychom ale měli mít na paměti adjektivum „dosavadního“, ve smyslu změny preferovaných kolektivních hodnot, které vírou v ně lidstvo udržovalo při životě i dosavadní systémy. Jedná se tedy spíše o jejich transformaci, o změnu paradigmatu vlivem změn živlových frekvencí. Snad i proto je u lidí vyvolán neurčitý pocit stále více zrychlujícího se času. Ostatně tyto kulturní proměny se dějí permanentně a doba posledních asi 2000 let nepředstavuje až tak velký poločas rozpadu.
Tyto kolektivní změny však nemusíme vnímat jen jako negativní procesy, které vedou ke zničení současné kultury či jejímu zbarbarštění, ale naopak se tímto otevírá i prostor pro příchod nové kultury na mnohem vyšší úrovni, která nebude již ta zhoubná pro ostatní s námi na této planetě žijící bytosti.
Nové proudy energie, které tento rozpad zapříčiňují jsou mohutnou erupcí odstředivých sil, emanací síly čerstvě probudivšího se draka vzdušného živlu. Jeho burcující „dech“ bortí vše vnitřně nesouvisející či zkostnatělé. Přicházející doba bude od nás skutečně vyžadovat pružnost bambusu, abychom se po každém poryvu dračího dechu nelámali, ale mohli se opět duševně narovnat. Nemá smysl již rozebírat, že je to možné jen tehdy, když jsme pevně zakořeněni ve vnitřních a nadčasových idejích.
Budeme-li citlivě sledovat příznaky tohoto energetického proudění, může se nám záhy objevit celý jeho smysl. Pochopíme-li, že nejde jen o nějakou dočasnou anomálii, ale naopak o významný evoluční proces, brzy si povšimneme, že odpovídá svým rytmem a dynamikou záměru celého vesmíru, jen s tím rozdílem, že projevy, které trvají ve vesmírných metacyklech statisíciletí či miliony let, nám se dějí přímo před očima. Jsme-li tedy dnes svědky maximálního zrychlení dynamických procesů pod živlovým vlivem vzduchu, pak analogické zrychlení probíhá i v dalších sférách kosmu, a je s nimi synchronní.
Tuto silovou metamorfózu pociťujeme bezprostředně jako již poměrně citelnou uransko-plutonickou bouři transformačním vlivem planetárních konstelací. Jsou to energie spadající do transpersonální kolektivní sféry, ne již čistě individuální, ale působící na generační úrovni.
Jejich působení se jeví pro člověka jako destruktivní a bezohledné, neboť se neohlíží na jeho individuální křehkost, typickou pro civilizaci, plovoucí převážně jen po povrchu. Nicméně jejich působení má právě opačný smysl v obnově lidských sil bouráním starého, nefunkčního a škodlivého, stojícího proti životu.
Jsou to „dračí“ energie, působící oproti lidské potřebě, která má snahu vše uchopit, stabilizovat, rozškatulkovat, umrtvit, roztřídit, podřídit, ovládnout, tedy sekularizovat, což je doména levé hemisféry mozku, jeho analytické části. Tyto energie pro jejich nadpozemskou transformační sílu nelze plně ovládnout, lze jediné, naučit se s nimi žít v souladu, pokud tak lze.
Zdá se jako nevyhnutelné, že už současné žijící generace zažijí velký rozvrat této společnosti, vytvořené na tvrdě egoistických principech, které se nyní bortí. Bude pak možná trvat několik staletí, než lidé opět vytvoří vyváženější společenskou strukturu a osvojí si nový životní styl. Bude se vyvíjet úplně jiný charakter lidské civilizace, a vzhledem kam jsme díky současnému úpadku došli, bude to i dosti bolestivý proces.
Protože tento degresivní (a depresivní) trend už nějakou dobu trvá (a naopak je nazýván progresem), je vidět úpadek společnosti již na každém kroku. Stále víc lidí si začíná uvědomovat, že charakter současné doby, založené převážně na zisku, je již neudržitelný a vede k všeobecné letargii a rezignaci, což se projevuje i na stále nižší intelektuální úrovní občanů. Laicky řešeno, na jejich zblbnutí.
Žádné nové náboženství ani mesiáš ale nemůže provést duševní proměnu lidstva jen svou přítomností, pokud nebudou lidé na sobě individuálně také pracovat. Doba mocenských manipulací vládnoucích kast je ale s určitostí u konce, stejně jako sobeckého povrchního materialismu. Lidé si to bolestivě uvědomí sami, až uvidí, že bouřlivá doba je může v okamžiku připravit o veškeré materiální výdobytky a jistoty, ale hlavně iluze.
V jediné chvíli jediná vlnka světového oceánu, pro nás ovšem velikosti tsunami, nás může připravit o veškeré materiální výdobytky a jistoty. Jediná taková vlnka může zničit půl světa včetně jeho technické úrovně, jak se to ostatně už v dějinách vícekrát přihodilo. Stačí, aby taková vlnka přesáhla 20, 30, 100 metrů…
V každé době ale platí zásada něčeho za něco. Takže se dá říct, že oč víc budeme o něco připravenější, o to víc se nám dostane něčeho jiného. Uvolněná energie starého bude otevírat nové. V případě těchto fénixovo-plutonických sil můžeme očekávat synchronizaci s hlubší úrovní bytí, když přicházejí bourat staré kulturní vzorce.
…
Veškeré životní zkušenosti a pochopení jsou ukládány v našich genech. I každá další inkarnace slouží k doplnění informačního pole zapojeného v dalších řetězcích, na které podvědomě reagujeme. To, co nás nutí k neustálým zrodům, je právě nedostatečná dosavadní zkušenost (nedostatečně zažitá přes emoční rovinu) z minulých životů.
Jen nevědomí dané nezkušeností mladé duše je magnetickou silou, nedovolující hlubší transformaci z pozemského člověka na člověka univerzálního.
Člověku je evolučně přisouzeno, ostatně jako každé bytosti ve vývoji, překonat svou pozemskou sféru, vyrůst z tohoto bodu, centra v kosmu, aby na konci vývoje zaplnil svým vědomím celé univerzum, a posléze pochopil dokonce i samotnou fiktivnost celé své existence, čímž se definitivně sloučí se samotnou Podstatou všeho.
Tento vývojový proces pociťujeme my lidé jako neustálé vnitřní puzení vpřed a deprivaci při nedostatku této tvořivé životodárné energie, který nás zahání do slepé zátočiny života.
Tento evoluční tlak nepovolí, dokud sami nepřekonáme ty hodnoty a vzorce, nutící uvažovat jako malé sobecké duše; dokud nepřijmeme do svých žil skutečnost, že jsme nedílnou součástí všekosmických sil. Teprve potom budeme schopni překonat magnetické sítě malicherností, které nás nutí se donekonečna plazit v prachu země, přestože jsme ve skutečnosti součástí božího dechu.
30. 12. 2004