Úvahy : 1996

TVŮRČÍ ČTYŘKA A JEJÍ VLIVY

Tímto výrazem označuje Josef Zezulka ve své filosofii 4 základní prasíly či principy, které podle hermetické filosofie tvoří a předurčují běh světa. Zmínky o nich najdeme i v tradičních kosmologických či mytologických naukách.

Jedná se o principy země, vody, vzduchu a ohně, které vzájemnými kombinacemi vytvářejí veškerou projevenou i neprojevenou různorodost forem a obsahů v celém vesmíru a ve všech sférách života ve hmotné, silové či psychické podobě.

Analogicky k 4 hmotným projevům se T4 projevuje i v psychice ve formách jako je dostředivost, krystalizace (země), odstředivost, rozplývání (vzduch), klid a chlad (voda) a žár, nadšení až fanatismus (oheň).

V lidské sféře mají na svědomí 4 základní povahy, jak byly utříděny již ve středověku (cholerik, sangvinik, melancholik, flegmatik). V přírodě je nalézáme v cyklickém střídání ročních dob, nebo úseků dne. Najdeme je však i v barevné škále, zvuku, rytmu, tvarech. Tyto síly tak nacházíme i v samotném rytmu dechu a dech byl vždy chápán jako projev života.

V kabbale je ke čtyřce sil přiřazován celý systém vztahů. Například rozdělení spirituálních sfér na světy archetypální, tvůrčí, formující a hmotný. Jsou zde rozsortovány i jednotlivé mineralogické, rostlinné či živočišné druhy a přiřazené pod odpovídající živly.

V hermetickém pojetí tvoří tato čtyřka opakující se rytmus, a každá ze sil vytváří specifický charakter života. Astrologové dělí zvěrokruh na 12 základních znamení. Každé z nich má svůj specifický vliv podléhající kombinaci 4 daných živlů, kde každý obsahuje ještě 3 „podživly“ v kombinaci s hlavní dominantní silou. Tento zvířetník podle jednoho astrologického systému proběhne za 24000 let, podle Platonského za 25100 let. Během této periody se vystřídají vlivy všech 4 základních sil i s jejich podřízenými kombinacemi. V jednotlivých znameních se buď posilují nebo zeslabují, takže tvoří 12 hlavních variací silových vlivů.

Tak, jak se v průběhu dějin tyto základní vlivy v určitém rytmu střídaly, vidíme jednotlivé kultury, které z nich vyšly, takže díky tomu lze zpětně prozkoumávat jejich charakteristiku. Posledních 6000 let se jednalo o nadvládu dostředivě zemského, do psychiky přeneseného jako silně egoistický charakter.

Z indických učení jsou navíc známé ještě dlouhodobé cykly 4 Yug vládnoucí statisíce let a jejich vibračních kvalit působících v dějinách planety, odehrávající se však ve statisících let, a krátký cyklus těchto Yug počítaný v desetitisíci letech.

…

Dnešní přechod dostředivého vlivu k odstředivému by se dal označit jako období „odpoutávání od zemské sféry“ a charakteristiky, která s tím souvisí (dostředivost: pevnost, uzavřenost, zkostnatělost, strukturalizace, krystalizace, členění, malé ego ad.).

Tato doba těmto vlastnostem přesně odpovídá. Vše zatuhlé se začíná zvolna drolit, jak nabírá živel všepronikajících vibrací vzdušné povahy na síle, lámou se hranice, drolí se státy, systémy, rodiny, tradice, konvence, vše, co bylo založeno na uzavřenosti v sobě.

Z hermetického pohledu živel země úzce souvisí s lidským egem (ztotožněním s omezenou, ohraničenou šíří osobnosti), takže i naše já prodělávají vlivem nových frekvencí stejnou psychologickou změnu a v celé bytostné řadě, vycházejíce z reinkarnačního pojetí, lze tyto cyklické procesy střídání vlivů vztáhnout na celou bytostnou evoluci.

10.1.96

…

KOSMICKÉ ČAKRY

Každá čakra má svou systémovou inteligenci na jejíž úrovni komunikuje s ostatním světem. U nižších se smyslovým a u vyšších od 4. čakry nahoru pak již altruistickou láskou, porozuměním, soucítěním, pochopením apod.

Mnoho depresí, které trápí dnešní lidstvo, pramení ze stále systémově nucenější orientace na první 3 čakry, což vede člověka duševně zpět k animalitě.

Vše ve vesmíru je analogické. „Jak nahoře, tak i dole“ nebo také „jak vně, tak uvnitř“, to je základní zákon hermetického pojetí světa, připisovaný jeho otci Hermu Trismegistovi. Proto je-li společenská krize vně, projevuje se i v nás, protože vše spolu souvisí.

Slunce ozařuje svůj planetární systém samo ze sebe, ze svého vnitřně propojeného středu s jinými slunci ve vesmíru, a vtiskává planetám své energetické informace světlem, teplem a dalším vyzařováním. To znamená, že jeho spalovací procesy nejsou uzavřeny jen v jeho hmotném jádru.

Lidstvo již zapomnělo na svá vyšší čakrová centra, a teď funguje spíše jen na těch nízkých, animálních, orientovaných dostředivě převážně už jen na jeho primární potřeby. Odřízli jsme se od vědomí Zdroje a stali se svým vlastním zmrzačeným torzem.

Je potřeba probouzet v sobě čisté vyšší roviny, a tím „zapalovat i další pochodně“ pro změnu společného myšlení a směřování. Jinak bude začátek nové éry mnohem víc poškozen, než by jinak mohl být. Tato transformace ale v žádném případě nebude bezbolestná.

…

Kosmos (Tvůrčí Dílo) vzniká i zaniká nekonečně krát, v podstatě je to trvalý proces, protože. Bůh je absolutně věčný ve svém tvoření.

Je každý takový nový akt tvoření totožný s předcházejícím? Tj. vyvíjí se jinak či se jen opakuje? Pakliže by se vyvíjel, byl by na konci jiný než na počátku a byl by tak jiným stavem bytí? Čemu pak podléhá Podstata, je-li nucena se projevovat, dýchat, byť ten dech je vnímán jen naším lidským pohledem?

18.1.96

…

INDIVIDUALITA A SYSTÉM

Motto:

„Když proti sobě bojují dogmata, ideály umírají“ (albánský básník).

Některé životy jsou na hraně, ale dokáží se uchytit i tam, některými životy bouráme zažité normy, institucionalizované vztahy, tj. vztahy normalizované, klasifikované, zařazené do kategorie akceptovatelných vztahů společnosti čili vztahy svým způsobem umrtvené od tvořivosti. Nemá smysl lidem bourat společenské konvence ostentativně a demonstrativně, dokud je sami od sebe vyznávají. Stačí žít osobně jinak – autenticky, nekolektivisticky, tvořivě, dle toho, jak si duše subjektu vyžaduje.

Není třeba pravdivosti, zdání pravdy poslouží nejlépe jako vějička nových dogmat, stačí z ní vydestilovat jen to, co podporuje mne a moje myšlenky. Takovýto je pragmatický postoj využívaný manipulátory.

Jistá obrana leží i v dobrovolné samotě, kdy člověk vnitřně překonává myšlení hejna a posouvá si tím své osobní hranice. Samota je tedy klíč, dovolující nadhled nad veškerým děním světa.

12.3.96

…

ÚVAHY 96/1

Politická uzurpátorská moc, uplatňovaná skrze náboženství, vyprovokovala před pár sty lety rozmach ateismu. Bylo to i díky "funkcionářským" kněžím, kteří mocensky vnucovali víru místo poznání. Vnucovala se poslušnost hierarchizované církvi, vysoce postaveným prelátům (tj. funkcionářům), místo skutečně spirituálního rozvíjení lidské psychiky, což nutně vyvolalo protitlak.

…

Ve světě Jednoty vše trvá ve stavu soustavného bytí „Teď“. Vznik prvního viru, rostliny, zvířete, člověka, dalších bytostí vesmíru, ale i zániky celých kosmických soustav. V hmotné dimenzi má ale pro nás vše začátek i konec. Svým vnímáním jsme tedy jen vstoupili do určité fáze hotového a stále trvajícího děje. Plyne z toho poznatek, že i vývoj je iluzí.

Dosažení nějakého vnějšího stavu je možné jen přes vnitřní duševní pohyb. Pokud ale vše trvá, pak i tento stav už tady byl odjakživa. My nic nového netvoříme, pouze se svými smysly pohybujeme vesmírem mezi různými frekvencemi, idejemi, jako spojujícími kanály našeho nevědomí a utváříme si z nich vlastní vjemy, představy i celkový obraz svého subjektivního života.

…

"Satan" - anděl temnoty a restrikce; žlutý anděl hmoty = anděl se žlutým zrakem dávající iluzi nedokončeného světa (odpovídá číslu 11) → iluze úsilí, oddělenosti, individuality.

…

V předkatastrofických dobách bývá nutno odsunout stranou mnoho subjektivních zájmů a hodnot. Pragmatickým egoismem nelze nic napravit, jen ještě zhoršit.

…

Sebeničení špatným životním stylem zabraňuje přísunu kvalitnějších informací. Lidstvo tak degeneruje a ochuzuje se o možnost nalézt lepší cesty. Co se samo ničí, bude i zničeno.

Stupňování blahobytu je vždy na úkor něčeho jiného a vede k dalším rozdílům.

…

Svoboda bez odpovědnosti není možná, odpovědnost bez svobody taky ne.

…

Zájmem kapitálu není podporovat jednoduchost, např. v ekologii, ale jen to, co mu maximálně vynáší. Pokud mu však bude vynášet ekologie, bude podporovat klidně i tu a nebude řešit vnitřní rozporuplnost takového jednání.

…

Místo originálních politiků, kteří měli úkol prosazení demokratických poměrů, nastupuje druhá kategorie pouhých tuctových „udržovatelů“ příkazů shora.

…

Transformace životního stylu postupuje evolučně zevnitř. V přelomových dobách se to děje skokem s vnějšími revolucemi, je-li už příliš potlačených životních aspektů.

…

Člověk může cokoli, ale musí počítat i s následky.

…

Náboženství nemá mít mocenskou povahu (mocenský vliv církevní oligarchie), nutící vyznávat jediný jím uznaný systém víry, ale osvěcující roli pro své následovníky.

…

V bezčasovosti není dělení na vyšší či nižší. Hermes říká: „Jak nahoře, tak dole“. A tedy jak na nebi, tak na zemi a jak v duši, tak i v těle.

…

Naše doba nivelizuje všechny v jednom duševním kotli, se zásluhami i bez nich, s křehkostí i barbarstvím. Děje se to v symbolickém alchymistickém tyglíku, kde se vše společně míchá a vaří a oddělují se od sebe zlato i kaly.

…

V současnosti je velmi důležité téma „hranic“. V psychice moderního člověka se jedná o transcendentní přechod mezi osobním a nadosobním i v přechodu od člověka k nadčlověku. To vytváří, a ještě i bude, největší společenské krize.

…

Ve všech sférách společnosti můžeme pozorovat konzumní orientaci na masovost. Brakovitost, která je jejím následkem, tak vyprazdňuje obsah a postupně zbavuje lidi tvořivosti. Umění je orientováno především k relaxaci či ještě hůř vědomé manipulaci, nikoli k duševní transcendenci jako svému zdroji.

…

Zrcadlíme se ve světě a on v nás. Tak postupujeme v podivné směsi podnětů do nekonečna dále odráženi nastavenými vnějšími i vnitřními zrcadly, a „vítr“, který mezi nimi fouká, se projevuje v síle životní energie.

Energie se neztrácí, jen se mění její forma. Kde se asi hromadí z tolika pozemských bytostí?

20.3.-24.4.96

…

AUTENTICITA DUŠE A JINÉ

Po způsobu Maharišiho se lze ptát:

„Kdo prožil satori? Ego? Kdo prožil ego?“

Každá bytost má pocit vlastní přítomné autenticity. Neříká si já jsem minulost nebo já teprve budu. Autentičnost je tedy spojení s hlubokou přítomností, neboť jsme se v ní nacházeli, nacházíme a budeme nacházet v každém svém životním okamžiku, dokud budou naše duše existovat, což ve vyšších patrech reality znamená že stále.

Toto je třeba si uvědomit i při zkoumání historie, neboť není nic, co by se soustavně neodehrávalo pro její současníky v přítomnosti. Každé já od malého broučka po člověka je tak vnořeno ve svém „Teď“, v jejich přítomné chvíli. Z toho vyplývá, že přítomnost je věčná.

Všichni takto trváme v „Já jsem“, pouze jej modifikujeme ve svých rolích. Jinak řečeno: Je stálá přítomnost a čas je jako loď, na níž se touto přítomností vezeme.

Pokaždé je to konkrétní bytost a ta, bude-li povrchně uvažující osobou bez nahlédnutí svých iluzí o sobě, vyššího uvědomění nedosáhne. Jedinou cestou tedy je stále víc rozšiřovat okruh svého poznání, a to na sobě i uplatňovat.

Duše ve skutečnosti netouží po tom či onom v mnohosti (to je smyslová věc), ale především po své úplnosti v jednotě, ve svém vrcholném naplnění. Iluze dopřejí opět jen iluze. Ty se musí měnit, ty je nutné obrazně řečeno nechat v mysli zemřít, neboť ta se k nim upíná v domnění, že tak naplníme a uspokojíme své ego. To je ale jen jeho sebevědomá pýcha, neboť naplnění je opakem, je stavem „ne ega“ a splynutím s vyšší rovinou vědomí.

Myslíme si, že to či ono ve světě nás učiní šťastnými, a kvůli tomu plodíme hromady zavádějících nesmyslných nápadů, myšlenek a činů, plýtváme energií na soustavnou honbu za malými relativními uspokojeními. Jsme přitom jako psi, kteří se honí za svými ocasy nebo jako uvěznění ptáčci v kleci v prožívání svých kolektivních životů.

Postupně kvůli těmto iluzím ničíme planetu i životy ostatním tvorům. Vše je to ale jen oddalování okamžiku naší skutečné proměny čili v hermetické terminologii „mystické smrti ega“, což značí odevzdání sebeřízení vyššímu stupni svého vědomí než jen přelétavé mysli v čase.

Je to dáno hrůzou z neznáma a sebeodcizení, že se tolik životů opevňujeme proti fiktivním nebezpečím. Kolik životů si utváříme rafinované systémy obrany svého malého lidského ega, a pak nad tím stejně jednoho dne ztrácíme kontrolu.

Těch krás, o které by ego mohlo přijít, pokud vše neprošmejdíme, těch nepoznaných zkušeností. I to je skvělá iluze. Vnímající (byť často i dřímající) pozorovatel v nás nikdy nezaniká, stejně jako náš bytostný charakter se mění jen postupně novými zkušenostmi. Nezažívá vše pouze ve své konkrétní fyzické osobě, ale hlavně v hloubce duše, která je záhadně propojená se všemi a vším, takže může vnímat i skrze ně, dokáže-li to. A také má možnost nejrůznějších přenosů z vnějšku skrz literaturu, umění, vědu, filosofii apod. Všechny zkušenosti a poznatky, které tak potřebuje pro svůj rozvoj, se k ní tak osudově dostávají alespoň zprostředkovaně, a ty pak může přijmout za vlastní.

Je-li člověk (bytost) ztotožněn příliš úzce se svou hmotnou situací, svou vnější rolí, nemá příliš možností volby, neboť je hnán úzce vymezenými zájmy. Je-li zima, hledá teplo, má-li hlad, shání jídlo. Cítí-li se sám, ohlíží se po partnerovi.

…

Vše konkrétní je obráceno ven k povrchu ve ztotožnění s hmotným tělem. Vše ve vývoji se ale současně děje ve snaze po dosažení celistvosti, takže nakonec se absolvovaným okruhem vrací zpět k počátečnímu Zdroji. Proto i to, co pro nás tvoří povrch je poukazem dovnitř. Rozličná mnohost, kterou náš mozek vnímá, nedovoluje ale vstoupit jen tak dovnitř, honí nás soustavně dokolečka kolem objektů našich zájmů. V nadvědomí už taková odloučenost neexistuje.

Lidé znají dobře bolest z odloučení od milovaných osob, i marnou touhu po splynutí s nimi. Tato zkušenost učí vyjít ze svého ega právě uvědoměním si své podivné vnější odloučenosti. Vyspělejší typy ale už přivádí k úkolu být pomocníky ve vnitřním sjednocování i druhých. Nečiní to jako osoby s osobními zájmy, ale z důvodů empatie a uvědomění si duševní touhy i jiných bytostí. Na mentální úrovni se snaží sdělovat i ostatním zprávy o metafyzickém propojení duší.

…

To, co se nám často zdá, že naplňuje život, jsou spíše krátkodeché pocity a iluze, krátkodobé přívaly vnitřní energie, vyburcované novými nečekanými kombinacemi životních okolností. Trvá pak chvíli, než tyto události opět zevšední. V takovém čase zbývá jen naděje, že osud snad přivane něco skutečně hodnotného, co nás opět přivede do vnitřní rovnováhy a zbaví ochromenosti z děsivého poznání vlastní nicotnosti v multidimenziálních prostorách kosmu.

…

Před Bohem, jenž je nekonečně bezrozměrným, chlubí se člověk se svým omezeným rozměrem. Vše má však svou cenu, rozměr stejně jako nezměrnost, a to je cesta k dialogu rovných – tvůrce i jeho díla.

Jsme dosud pouhými buňkami z hlediska lidského poznání, vnořeni však ve věčně přítomné lásce Bytí. Jen ona dovede obejmout bezrozměrnost všeho, protože mezi ní a Tvůrcem není žádného rozdílu.

Boží síly lásky dokáží v lidském světě ze všeho, co zde vyvádíme, nakonec vytvořit vývojový klad. Čili měnit znaménka polarit v rozporuplné fiktivní dvojnosti.

…

Nevědět o zlu značí nevinnost. Přirozeností je, že dívky se zbavují panenství, muži panictví, objevujíce svou fyzickou polaritu.

Nevinnost je tedy ještě prvotní stav dětství, které musí postupným poznáváním sil světa nutně pominout a nastupuje škola samostatností. Nakonec všichni bez výjimky dojdeme jednou přes tento „magický realismus“ (integrace idealismu a materialismu) k svému vnitřnímu sjednocení s Podstatou.

…

Pokud máme za cíl dosažení hluboké vnitřní harmonie s celým kosmem, musíme v sobě na cestě překonávat malého pudového člověka, animálního tvorečka, který je zatím jen na úrovni vyspělejšího zvířete. Je ale třeba si umět odpouštět svou vývojovou nedokonalost, chápat ji jako přirozenou. Důležité je o ní především vědět a nepřijímat ji jako již neměnný daný stav.

…

Udělal Kristus ve svém duchovním působení někde chybu, když byl tak záhy odsouzen a popraven? Mluvil snad natolik radikálně, že začal ohrožovat samotnou podstatu tehdejší judaistické víry? Byl až natolik asertivní ve svých vnějších projevech? Nebo je snad lidské nepochopení a odmítání údělem všech těchto velkých avatarů? Kristus o sobě říkal, že je synem člověka, a jako člověk, který měl ovšem své vyšší poslání, chtěl dát především lidstvu návod, aby nezabředlo na duchovně slepých cestičkách přicházející nové éry Ryb.

Velice osudovou chybu bych hledal v povahovém prostředí dotyčného národa, s jehož „zlatým teletem“ měl těžký problém už i Kristův předchůdce Mojžíš, a proto ho na 40letém putování za vlastí i opustil.

…

Je-li člověk ponořen hluboko v srdci, nemusí dělat vnějškově nic moc převratného. Jeho samotná přítomnost v určitém prostředí je natolik silným vlivovým zářením, že i takto může druhé povznášet.

Co to značí ale být hluboko v srdci? Takový člověk už není jen touto vnější osobou, usilující jen o splnění svých vnějších tužeb, ale je vědomě propojen s univerzálním srdečním centrem (čakrou) všech bytostí.

…

Člověk vzýváním určitých svých přání si nevědomě uzpůsobuje i svůj další osud. Svůj osud si tak držíme v rukou vlastními činy.

Každý strom má větve do stran, ale hlavní je u něj kmen s kořeny. Strom se chce rozrůstat i do šíře, ale žene ho to vzhůru. Tak je to i s lidmi. Na větvích se urodí plody, stejně jako v životě. Jsou ale i stromy, které zůstávají neplodné.

Nejhorší jejich mučení je dělat z nich bonsaje, kdy se brání stromům v přirozeném růstu. Tak se to má i s dekadentními společnostmi.

…

Fyzický svět je mnohovrstevnatý a jeho bytosti se tudíž nalézají v jeho nejrůznějších časoprostorových rovinách. Ve svých srdcích jsou ale ponořeni všichni v Jediném, část z nich vědomě, část nevědomě, každý trochu jinak a po svém. Vzájemně jsme ale všichni propojení a prolnutí, když se navzájem nosíme v srdcích a rodíme přes pohlaví. Vnitřní rovnováhu je proto třeba hledat právě v srdeční krajině, propojující ve svém centru vnější a vnitřní světy. To byla i Kristova výzva dojít přes srdce k univerzální lásce.

Každá bytost je vnořená i v srdci druhých, a sama je má rovněž ve svém srdci, současně se nachází ale také v srdci své vnitřní bytosti. Tak je naše vnitřní já rozprostřeno skrze metafyzické časoprostorové dimenze a s touto vnější realitou je spojena jen přes vibračně omezené tělesné smysly. Její sebevědomí neznačí pýchu či zatvrzelost srdce, ale naopak jeho „rozvinutí“.

24.4.-9.5.96 (Barcelona, Lioret de Mar)

…

ÚVAHY 96/2

Jak vypadá ono vnitřní sjednocování duše a ducha? V osobním usilování se vždy nakonec dojde k okamžiku (bodu), z něhož už nelze dál tlačit vše jednosměrně rozumem, a pokud se nenalezne jiná cesta, jiný průchod, síla se bezúčelně vyčerpává spíše v destruktivním chování.

Cesta k vnitřní harmonii spočívá jen v pozvolném sjednocování rozumu a citu. Tento směr lze zachovávat tím, že se člověk neztotožňuje nadmíru se svými rychle se střídajícími pocity, ale udržuje si tuto harmonii ve svém srdci, ať už dělá cokoliv. Buď se tím něco důležitého zaseje a vzklíčí něco nového, nebo také nemusí, jsou i plané stromy. Opuštění své duše doprovází to, že ji přestáváme „zalévat“, tedy nestojíme ani o její plody.

…

…

Co je to životní zkouška? Test našich charakterů z vyšších rovin? Nebo se jedná jen o běžné možnosti volby a pouze je člověk za zkoušky považuje? Sám sobě si je připravuje, aby tím prověřil své síly?

…

Jsme tlačeni karmou jen když se uzavíráme a abdikujeme na dobrovolné řešení svých akutních záležitostí. Všechny ty životní energie chtějí přitom námi prorazit dál, hlouběji. Jsme-li vnitřně otevření, energie procházejí svobodně, nejsme jimi násilně tlačeni jinam. I případné karmické nárazy mohou být pak mělké jako malé vlnky a nikoli jako náraz auta do mostního pilíře.

…

Rovnocenné vztahy vycházejí z uvědomění, že všichni jsme si navzájem rovnocennými stvořeními, zároveň se však nacházíme v různých pozicích různých časoprostorových dimenzí. Pro vzájemné chápání je nejlepší být pozorovateli života, a jen málo z nás sehrává i role převozníků druhých na protější břeh.

…

Výstup na horu vždy na chvíli přináší fyzická omezení i vyčerpání, ale její dosažení na závěr mír v duši. Sestup dolů zpět mezi lidi jim může ale přinést obohacení, které by sami jinak nepoznali.

…

Stále je tu s námi energie, proudící do nových a nových forem.

…

Když prší, déšť se dotýká jen hladiny moře, v hloubi zůstává nepohnuté.

…

Každá výbuch, fyzický či duševní, něco narušuje. To, co je utvářeno velmi dlouhou dobu, jsme občas schopni v jednom okamžiku úspěšně zničit, přičemž to, co mělo zůstat ještě dlouho nerozbitné, to budou po nás muset další generace opět napravovat. A možná s daleko větším úsilím a omezenými možnostmi.

…

Z pohledu celku nejsou detaily až tolik důležité. Lze přepínat mezi „televizními kanály při nevhodném programu“. Není třeba se nechat spoutávat jedinou konstelací, jen bychom si tím omezovali své vědomí. Nejde-li ale s rozběhlými věcmi už nic dělat, buďme alespoň raději řeckými stoiky a ne masochisty.

…

…

Všichni jsme již prožili miliony nejrůznějších okamžiků, tento momentální není ojedinělý, a navíc pro nás rychle pomíjí. Každý mrak se nakonec vyprší a je zbytečné si lámat mozek a mít hrůzu z toho, co nám ještě přitáhne v budoucnu nad hlavu. Vždyť vše to má pro nás učební význam, náhody neexistují, a pokud člověk nepropadl vyloženě zlu, není-li ještě nemilosrdně duševně spoután, jedná se jen o trochu bolestivější karmické nakopnutí pro vlastní dobro. Je tedy zbytečné se stále něčeho obávat, neboť ve výsledku jde přece o vnitřní harmonii.

Věčnost je skrytá pod vším, jen ji umět nalézat, nenechávat se odplavovat vlnami beznaděje. Ve správném propojení protikladů se dá nalézt mnoho síly, neboť právě ve světech jejich sjednocení je náš skutečný domov, přestože se člověk tomu vzpírá uvěřit.

…

Lidské povahy by se daly analogicky přirovnat i k listům rostlin. Jejich jednoduchá skladba i tvary, půjdeme-li po jejich obvodu, odhalují jejich vnitřní silové struktury. Někdo má své „listy“ ostré a zubaté jako bodlák či naopak marihuana. Jiný je má pěkně vypouklé a něžné, a jiný zase rozumově rafinovanější jako kaštan. Jsou i pružné palmy rostoucí asketicky do výše, kde se rozpuknou do vějířů jak vodotrysky. Existují rovněž symbiotické rostliny, objímající se a čerpající energii z kmenů podpůrných stromů. Vše ve vesmíru je tak v určitých analogiích myšlenkových vzorců včetně samotných planetárních a slunečních soustav.

11-13.5.96 (Barcelona, Lioret de Mar)

…

NEGATIVNÍ VLIVY

Mezi negativní faktory civilizačního vývoje po r. 2000 se může počítat i stále větší přemnoženost a tím i převaha lidí v důchodovém věku, což bude mít i přes narůstající technologickou automatizaci vliv na budoucí kolapsy průmyslových podniků nedostatkem pracovních sil. K tomu patří kriticky znečištěné ovzduší, kolapsy v komunikacích a dopravě, narušování energetických sítí, vedoucí k systémovým poruchám, rozrůstání teroristických skupin, narušujících systém, ovládání života nadnárodními firmami a trusty, zvýšená aktivita kriminálních gangů, soustavné zdražování bydlení až do extrémů a mafie točící se kolem tohoto byznysu. Později nastává úpadek nížinných měst a útěky na venkov a do hor, všeobecný nedostatek vody, drahé teplo a elektřina. Dojde k rozdrobení větších potravinářských celků na individuálnější faremní hospodaření (regionální systémy). Pokud se k moci dostanou sociální vlády, nebudou mít z čeho čerpat finanční prostředky, což povede k zadlužení států globalistickým finančním mafiím.

Dnes už začínají civilizaci narušovat krizové globální makroprocesy jako je tání ledovců, ozónová díra, smog, nemoci z ozáření, ztráta imunity, nemoci a vymírání divoké zvěře, znečištění plodin a vody, všudypřítomné chemikálie, letadla a rakety ničící přirozené vzdušné proudění, poškozené DNA, narušená magnetická zemská centra, mající vliv na vysoušení celých oblastí i změny počasí, otřesy zemské kůry vyvolávající kataklysmatické kolapsy.

Je-li v jemnohmotnější sféře planety přítomná vyšší inteligence, je možné, že sama urychlí tyto technokratické trendy, aby zabránila ještě většímu přemnožení v budoucnosti a tím i dokonání zničení celé planety. Pak by snad byla možná i bizarní literární představa, že andělé se postaví proti lidem, nepůjde-li to už jinak, a neděje-li se to tak už nyní.

Na druhou stranu stále větší tlak negativních vlivů, množících se geometrickou řadou zvenčí, tlačí na astrálně mentální rovinu lidí, aby se více snažili o zdravý životní styl (vylučováním zbytečných škodlivin), a tím alespoň částečně vyrovnávali tento rozklad.

…

PLURALITNÍ DEMOKRACIE

Žijeme již ve velmi odosobněném prostoru. Národy, státy, instituce, úřady, banky jsou považovány za důležitější. než lidé samotní.

Má vůbec smysl obohacovat současnou pop-realitu ještě o další a další stejně povrchní okruhy i vzhledem k množství možností, které zde již jsou? Tzn. dál a dál rozvíjet tuto materialistickou kulturu? Ta je odrazem vnitřních i vnějších společenských hodnot konce dostředivé (egoistické) doby.

V dostředivých systémech je typická skupinová izolace, oddělování, odlišování, sobectví, vyzdvihování vlastní země, kmene, národa, rasy proti jiným, a šíří se mocenské územní nepřátelství.

Pluralitní demokracie naopak propojuje části do celku., jednotlivé skupiny se zbavují pocitu, že jsou na jednu stranu přehlíženy, a na druhou že jsou centrem, kolem kterého se točí svět, stávajíce se více propojenou jednotkou v celku (buňkou organismu).

Základem změny je anulovat staré myšlenkové formy, zkoumat jejich příčiny a přestat je vyživovat svou vírou, svou energií. Pokud se to neděje dobrovolně, tak v rámci karmického narovnání to za nás vytvoří objektivní přírodní síly, které rozmělní a zneutralizují staré strnulé dogmatismy, aby uvolnily společenskou dynamiku v nových podmínkách.

Každá bytost žije v trochu jiné dimenzi individuálního uvědomění společné přítomnosti, oživuje trochu jiné roviny reality a současně je oproti druhým po svém i vnímá. Její osobní vlastností jsou tak trochu jinak rozvinuté napříč dimenzemi duše.

Z toho vyplývá, že každá kultura je tvořena ze společné směsi individuálních vlastností, je tedy mnohovrstevnatá. Můžeme tak více či méně svobodně plout v určité její rovině a jsme ovlivňováni, jak kvalitou vlastní, tak i vnější rolí v daném prostředí.

14.6.96

…

VZTAHY A SEBEVĚDOMÍ

Rozvíjet lze jen to, co bylo dříve zavinuto (semeno, poupě, pocity, myšlenky, sny).

Lidé v sobě integrují nejrůznější mentální proudy zvnějšku, čímž se učí pohybovat v tomto příčinném světě emocionálních vztahů.

…

Soustředěním v hlubokém a uvolněném duševním míru spojuje se člověk s nevědomím a vznáší k němu své osobní rozpory, čekaje na zrcadlení odpovědi v své mysli.

Mění tak vše, mění-li sám sebe, neboť je to působení již z hlubší duševní úrovně. Jak uvnitř, tak potom i venku v nové kvalitě vztahů.

Ačkoli žijeme jen omezené bytí a při plném ztotožnění s ním jsme jim i klamáni, přesto máme právo hájit tento svůj neúplný život, protože má stejnou hodnotu jako každý jiný. Je v něm latentně zavinutý celý vesmír a můžeme svobodně nakládat se svým životem a vývojem.

Určitý vývojový tlak však působí na všechny. Tzn., procesy působí jak zdola, tak shora, zevnitř i zvenku, což je „klam křížení“. Ve skutečnosti se jedná o jednotnou sílu, protože dle zákona hermetismu není nahoře a není dole.

Vzory chování ve společnosti ustanovuje společenský řád, vytvářený historicky po dlouhou dobu. Lidé ho mají moc měnit, nikoli ale příčiny, které k němu vedly, a sklízejí tedy jen důsledky skutků předchozích generací na lineární zemské úrovni. Paralyzuje-li nás ale nějaký systém pokřivených hodnot, máme právo se mu svým individuálním úsilím bránit.

Vnucují nám druzí, jak se k nim chovat a s nimi jednat? Záleží také, jak se oni chovají k nám. Vyžadují-li, aby se žilo podle jejich představ, které si pojišťují nejrůznějšími rafinovanými zákony, pak by měli respektovat i náš způsob vidění, jinak k žádnému vzájemnému respektu nemůže dojít. Je třeba zachovat si pravdivost vlastního sebevyjádření. Je-li to pro druhé nevyhovující, je lépe se od nich vzdálit.

To se týká i mikrovztahů mezi partnery. Omezuje-li záměrně jeden partner druhého v jeho formách myšlení, jde o nerovnocenný a deformovaný vztah. Jeho citová rovina bude nutně strádat, ačkoli je to právě oblast citů, které je třeba rozvíjet a kultivovat, aby mohl být člověk autentický ve svých životních volbách.

Podmínkou samozřejmě je si vlastní citovosti vážit, nepohrdat jí, třebaže může pokulhávat za mentální úrovní. Ušlechtilejší city nelze vypěstovat ničením těch nižších. Čisté vyjádření citovosti a emotivnosti, nekalené ještě tolik rafinovaností rozumu, najdeme ztělesněné spíše u zvířat.

Prchavost hlubších citů je dána jen v čase, ve skutečnosti jsou to ale absolutní a autentické energetické stavy, a je na nás, jak hluboce a jak dalece se necháme jimi ovlivňovat, tj., jak silnou mají pro nás hodnotu a jakou zkušenost s nimi uděláme.

…

Silné city otevírají cestu do nitra k vnitřní bytosti, povrchní rozumová kalkulace nás příliš nerozvíjí. Emoce jsou reakcí na určitou psychickou situaci, jsou autentickou reakcí celé naší osobnosti. Citovost a emoce bych zařadil do stejné kategorie, kdy citovost vnímám jako hluboký podklad pro projevy krátkodobých povrchních emocí. Oba projevy jsou jen různě rozvinuté a námi také vnímané, jak negativně, tak i pozitivně. Jsou i měřítkem a ochranou, co lze ještě v životě přijmout a kam se raději už nepouštět. Jsou tak součástí celkového silového pole naší bytosti.

Karmické zásahy city neničí, naopak jim dávají větší intenzitu a hloubku, a působí tak na změny v hlubší rovině mentální složky, city a emoce jsou pak projeveným odrazem těchto procesů. Jakékoli záměrné ničení citů je útokem zvenčí na ochranné pole osobnosti, aby ji nějakým způsobem zlomilo. Je to agrese vůči bytosti. Záleží ale na skutečnosti, zda to druhý vůči nám podniká z důvodů jisté sebeobrany nebo agresivně útočí. Pak by to byla práce i pro jeho karmu.

Jsou-li emoční pole dvou propojených osob silově odlišná a vzájemně se tím ničí, a je-li třeba vztah z nějakého důvodu udržet, pak je třeba dostat ho do méně zraňující komunikační roviny. Je třeba si navzájem své pozice, hodnoty a postoje objasňovat a lépe chápat a tolerovat i ty opoziční, protože tím chráníme i svůj svět bez zbytečného násilí a utrpení v rámci rozdělených společenských rolí.

Nemáme žádné právo rozbíjet citové hradby druhých, pokud to není výslovně požadováno. Všechny mají svou metafyzickou příčinu i ochranářský účel pro jejich nositele. Nepodmíněný respekt k druhým patří již do vyšší mravní kategorie a jsou ho schopny až vyzrálejší duše.

Chová-li se jeden subjekt ve vztahu jako násilník, má druhý téměř povinnost se mu i bránit. Takový vztah není ale rovnocenný. Nejlepší obrana z důvodů sebezáchovy důstojnosti tak spočívá v odchodu z takovýchto symbiotických vztahů.

Nemá žádný smysl se otevírat v citové zranitelnosti každému, tj. nechat na své emoční pole (étericko astrální tělo) dopadat nepřátelské vibrace. Zde sehrává svou roli i intuice (vypěstovaná mnohaživotní zkušeností) a osobní sympatie či antipatie.

…

Vědní obor psychologie patří spíše ke znamení citových Ryb a je to věda, která se snaží řešit emocionální vztahy rozumem a logikou, vycházeje z axiomu, že všechny duševní poruchy pramení z nedostatečné socializace jedince ve společnosti s jejími ustálenými hodnotami a rituály. Zkoumá tedy subjekty v modelových situacích, a snaží se je přizpůsobit vnějším kolektivním normám a pravidlům, přičemž je kladen důraz na inteligenční kvocient. Znamená to, že současná psychologie preferuje rácio jako jediné a hlavní řešení, a pojmy jako je spirituální krize na přechodu k transcendentální realitě jí jsou zatím poměrně cizí.

…

Pozitivní reforma společnosti má upevňovat práva i jednotlivých subjektů, nejen skupin, a odbourávat tím totalitní přístup státu a jeho úředníků k občanské společnosti, umožňovat rovnocenné vztahy mezi jednotlivci i skupinami na základě jednoduchých pravidel. Pak může dojít i k rozvíjení vzájemné empatie a ducha celé společnosti.

Není důvod zvýhodňovat jednu skupinu proti jiné, je třeba ustanovení co nejjednodušších zákonů, které ale zahrnují i pravidla mimoobčanského soužití v ochraně celé planetární biodiverzity. Tzn., že i vědeckotechnický rozvoj musí mít v sobě pojistku proti zneužití. V pluralitně demokratickém systému lze se pak snadněji zaměřit na celkové zkvalitnění života.

2.7.96

…

CIVILIZAČNÍ CHAOS

Civilizační chaos vzniká z neúnosné přemnoženosti, což následně vede k nedostatkům na všech úrovních.

Smyslem lidské společnosti by přitom mohlo klidně být radovat se ze svých životních možností a otevřených cest dál směrem ke věčnosti. To by však předpokládalo i nutnost omezenějšího množství lidí na planetě. Nikoli být apriori proti technickému vývoji jako takovému, ale proti tupé masovosti, která veškeré možnosti jen zneužívá a ničí se tím navzájem.

V této uspěchané době by nás měl provázet co nejvíce protipól klidu, vždyť co člověk nestihneme v jednom životě, bude v tom stejně pokračovat i později vlivem psychické setrvačnosti vnitřních hodnotových vztahů. Takový přístup nás může vést k vnitřní důkladnosti, a tím i větší šanci na úspěch. V chvatu nic stabilního a trvalého vykonat nelze.

Není třeba jít a extrémně poznávat každou světskou jednotlivost, nýbrž pochopit příčiny a důsledky dějů kolem sebe, nahlížet věci z vyššího příčinného nadhledu. Celý náš autentický svět projevenosti je z těchto psychických vazeb vystavěn na základě různorodosti a konfliktnosti všech možných příčin.

Každá doba má svůj mentální plán, který je spoluutvářen komplexem vtělených i nevtělených bytostí spolu s boží vůlí, projevenou skrze tvůrčí síly světa. Každá doba dává možnost určitého typu lidského poznání a vývoje, jednou přes múzy a jindy přes krev.

9.7.96

…

EFEKT ZRYCHLOVÁNÍ ČASU

Podle proroctví a zasvěcenců se v současné době nacházíme ve fázi planetární očisty. Čili stanuli jsme před radikální společenskou proměnou, kdy se budeme často bolestivě odpoutávat od končícího věku Ryb.

Projevuje se to mimo jiné i pocitem urychlování času, což by se dalo obrazně představit, že kroužíme nyní uvnitř trychtýřovitého víru a dostali jsme se až k jeho nejužšímu průtokovému hrdlu, kdy jsme do něj i se svým vnímáním času stále více stlačováni, a do nějž se mnoho dějinných nitek včetně karmických sbíhá pro okamžik svých proměn.

Tento náš bytostný „průtok“ tak vyúsťuje do přilehlého stranově obráceného trychtýře, dotýkajícího se vrcholem toho dosavadního, a kde se časoprostorové souřadnice opět spirálovitě rozplétají do svých vzájemně paralelních drah. Nejlepší vizuální analogii pro tento proces jsou přesýpací hodiny. Tak by snad šel zobrazit přechod do věku Vodnáře. Onen pocit urychlování možná zažíváme i proto, že věk Ryb byl chladné a statické znamení se zbrzděnou dynamikou dostředivých energií, zatímco vzdušný Vodnář je dynamizuje.

Kosmické cykly jsou analogické s naší pozemskou matérii. Pokud známe časový průběh některých cyklů v makrokosmu, víme tak, jak probíhají obdobné synchronní procesy i na naší zemské úrovni, i když časové periody jejich průběhu budou cyklicky kratší,

Pokud se tedy dnes děje tak významný mentální přechod dob, měli bychom tento proces pozorovat i na zemské úrovni, např. v naprosto převratných objevech.

…

ÚVAHY 96/3

GEOMAGNETICKÉ VLIVY

Dnešní narušená geomagnetická místa a zemské proudy pomáhali svými praktikami dříve udržovat nejrůznější šamani a čarodějové, kteří se tak podíleli na zachovávání přírodní rovnováhy. Až současná technokultura opět zanikne, což je úděl všech vyhraněných kultur v čase, všechny tyto věci se opět vrátí na svá místa a geomagnetické síly planety se opět očistí ke svému nerušenému působení, jak to má „vymyšleno“ v samotném vesmírném konceptu.

Hypotéza: Bylo by možné, aby kruhy v obilí definovaly významné geomagnetické a akupunkturní body planety Země? Existují i hypotézy, že nám mimozemské síly takto urovnávají tato významná a důležitá místa a očišťují jejich „akupunkturní“ body pro nás dosud neznámými energiemi?

Po velké katastrofě před 12000 lety byly narušeny geomagnetické siločáry planety. Nastala fáze nového přeorganizovávání tohoto geomagnetického proudění a zemských čaker. Na určitých místech křížení či vyzařování telurických proudů začali lidé stavět své první megalitické stavby a svatyně.

Tzn., že pro současnou harmonizaci Gáji by bylo třeba uvolnit obrovské tlaky, které zasahují a narušují tyto vibrační frekvence. Nepředstavitelná tíha hmoty velkoměst drtí mnoho vyzařovaných energetických center a tím tato místa ničí. Skutečně ekologická architektura by měla být proto odlehčená a využívat přírodní materiály. Silový systém planety je totiž analogický k čakrovému systému ve fyzickém těle, kde rovněž každé přetěžování vede nakonec ke zhroucení.

Historie národů byla určovaná mnohem víc na základě znalostí energetických center Země, než si dnes vůbec umíme představit. Jejich migrační expanze mohly být původně vedeny právě po drahách těchto „dračích“ proudění, vedené znalými kněžími a mágy, hledajícími energetická místa souznějící s mentalitou jejich kmenů, rodů či celých národů. A podobně náš slovanský praotec tak nakonec zakotvil dle mýtů v této podivuhodné kotlině, kde se začal rozvíjet celý náš národní egregor se svým specifickým jazykem jako kytka ve vhodné půdě.

…

O J. ZEZULKOVI

V Zezulkově filosofii Bytí lze nalézt výstižně a srozumitelně zpracované a formulované nejvyšší životní ideje, jimiž se zabývala už indická, egyptská, řecká, křesťanská a další velké kultury v dějinách, a kterým mohou v jeho podání porozumět i laici. V jeho učení najdeme mnoho společného rovněž s šamanistickou léčitelskou tradicí či obdobný myšlenkový okruh jako u evropském hermetismu, aniž by je kdy studoval a odkazoval se na ně. Vše toto má autor srovnáno v uceleném filosofickém systému, hluboce překračujícím představy současného lidstva. Podstatné je to, že vše vychází z jeho autentických schopností vnorů až k podstatné jednotě.

Může se tedy říct, že své učení přinesl přímo z horních pater dolů na zem, nikoli osobní kompilací převzatých střípků lidských znalostí, což je typické pro většinu ideologií. V základu jeho poznání tak stojí přímé a autentické vědomí Jednoty, nikoli racionální „koncept“ lidského duálního ega.

Zezulka tak pochází z nejvyššího okruhu zasvěcenců, z nadčasové mentální roviny. Jeho osobním úkolem bylo vnést do tohoto časoprostoru ideje nového filosofického systému pro nastávající dobu, které v budoucnu nahradí poškozené a rozpadající se formy křesťanství, které dávno ztratilo „nebeské klíče“ ke kosmickému vědomí, pokud je kdy mělo, a svou jednostranností se v posledních dobách stalo spíše morálně etickým hnutím pod světskou správou církevních institucí, rovněž z velké části podřízených světské moci.

10.7.96

…

ENERGETICKÁ CENTRA A JEJICH ANALOGIE

V mystických a šamanských tradicích byla Země chápána jako posvátná bytost. Všude po světě existovala znalost jejích biopolí, magnetických proudů či zemských čaker, vyznačovaných v celém starověkém světě kamennými stélami, které měly rovněž i orientační charakter pro své poutníky.

Z tohoto pohledu migrace národů, vedených svými náčelníky, mudrci či šamany se mohly odehrávat v rámci konkrétních znalostních plánů a map při vyhledávání takto geomagneticky vhodných míst. Tudíž putování do zaslíbených zemí mohlo vypadat obrazně i jako putování od jedněch čaker k jiným, z určitých vibračních center do kvalitativně vyšších. Veškeré zdánlivě chaotické dění tak mohlo mít svůj řád odvozený z tohoto energetického ducha země. Je to ale jen dedukce, odvozená z dílčích informací.

Svatá místa tedy nejsou nic jiného než energetická centra, tvořená vibračními silokřivkami, táhnoucími se napříč celou zeměkoulí. Ty ovlivňují i tvorbu všech místních sedimentů. Tento fakt by mohl znamenat, že i když se z nich vytěží horniny, geomagnetické silokřivky působí i nadále, a po nepředstavitelně dlouhém čase by měly znovu tvarovat a krystalizovat i minerály v odpovídající frekvenci. Planeta by z tohoto pohledu nemusela být zničená vlivem celosvětové těžby navždy. Jizvy se nehojí nikdy ihned.

Analogie s jizvami je výstižná, neboť i struktura člověka je tvořena v duchovně příčinné rovině, tělo je rovněž projekcí silových center do světa hmotných rozměrů. Proto má schopnost se také obnovovat a hojit. Byla-li by hmota nadřazena silové struktuře, pak by její poškození nebylo možné již nikdy uzdravit.

11.7.96

…

POUŽÍVÁNÍ MAGIE

Duchovní poznání má mnoho nejrůznějších forem. Nejvíc je asi mezi lidmi rozšířeno povědomí kolem magických praktik.

J. Zezulka k tomu ale podotýká, že praktikování magie je pro dnešní dobu nevhodný a negativní způsob duchovní praxe. Bílá léčebná magie může být používaná jen jako prostředek pomoci druhým, nikoli jako osobní duchovní cíl. Bílý mág je odpovědně vázán nejrůznějšími nepsanými duchovními kodexy. Dnes se vyžaduje na duchovní cestě spíše všeobecný rozvoj kritického myšlení, citově rozumová rovnováha, poznávání a pochopení zákona Jednoty pro pozitivní změnu vnitřních kvalit, která člověka posouvá na cestě mnohem dál než zmíněné praktiky, kterými naopak utvrzuje své egoistické sebevědomí.

Magické síly mnoho nezralých jedinců zneužívá především ke svému egoistickému hmotnému prospěchu a nezajímá je již jejich vnitřní změna. To se pak samozřejmě vrací v dalších životech karmicky v určité duševní i tělesné nedostatečnosti, protože za zneužívání vnitřních sil se tvrdě platí (jak známo i z mýtů a pohádek).

J. Zezulka v této souvislosti zmiňoval, že jedním z viditelných karmických symptomů černomagické praxe v minulosti může být u některých na zádech narostlý velký hrb. Jiné postižení vysvětloval u lidí trpících mongolismem, kteří si dle něj v minulosti nevhodným cvičením na potlačení egoistické mysli vygumovali mozek a musí nyní několik životů dávat opět dohromady racionální složku mysli.

Zákony vesmíru ctí na evoluční bytostné cestě svobodnou vůli, ale současně s ní máme i větší karmickou odpovědnost. Kdo nectí svobodu druhých, sám nemůže být ještě svobodný. Chceme-li pak pomáhat druhým, jak posoudíme, že je to pro ně skutečná pomoc, a ne kompenzace a předvádění vlastního ega?

30.7.96

…

NĚCO KE KVANTOVÉ FYZICE

Lidstvo je vnořeno v soustavě mnohonásobných alternativních fraktálových světů, tzn. že neexistuje jen jediný pro nás viditelný vesmír, ale z určitého pohledu je jich nekonečné množství.

Poeticky můžeme říct, že i atomy mají své rytmy, včetně celé své existence. Pro kosmického pozorovatele chvíli jakoby jsou a chvíli zase ne ve střídavé pulzaci 4 základních tvůrčích živlů. To značí, že chvíli mají svou hmotnou strukturu a chvíli jsou pouze potenciálně ve formě frekvenčních polí hyperprostoru 4D. Je to stejné jako s bytostnými inkarnacemi do 3D roviny a opětným jejich či sjednocením ve 4D.

Takto existuje „pulzace hmoty“ (viz vlna a částice nebo vlna a frekvenční pole), tj. hmotnost rytmicky mizí a opět se obnovuje, viz: jednota a rozčlenění jako analogie vzniku a zániku kosmu zase v jiné rovině, kde lze vnímat analogii částice (atomu) k celku.

Atomy procházejí čtyřmi základními skupenstvími (T4) ve svých proměnách dokončeného oběhu (příběhu), ale na jejich místech vznikají opět další v nových cyklech, dokud to podmínky umožňují a dokud jsou jejich silová centra aktivní, materializují se stále znovu podle vyšších konceptů.

Dokud ale není přítomen pozorovatel, subjekt může být v neutrálním stavu, kdy není ani vlnou ani částicí, ale teprve v procesu pozorování se formuje tímto koncentrujícím nábojem. Toto by mělo dle analogických zákonů platit pro celý bytostný vesmír (viz střídavě pulzující existence hmoty a ducha). Možná se jedná o to, o čem fyzici hovoří jako o „kvantování prostoročasu“ (viz kvantová teorie pole)

Kvantová věda tak patří už do nového lidského paradigmatu, nového odstředivého hodnotového systému a jeho faktické aplikace v běžném životě, který se brzy začne více projevovat.

…

Všechny pozemské záhady jsou indicie hlubší podprahové skutečnosti. Jak tu ale uvést do života? Jsme v současnosti zaplaveni hlavně masmediálním chaosem vnější materie a dění včetně vnitřních neuspořádaných a nevědomých energií. Ze všech stran je tak útočeno na naše jemnohmotné informační kanály, což způsobuje životní chaos a snadnější cíl pro mocenské ovládání ze strany negativních sil.

Lze říci, že vnitřní bytost je analogická k vyšším čakrám v těle, které jsou již centry naší transpersonální bytostné složky. Taková bytost se již dále nemusí rodit do hmotné dvojnosti, pokud je její vědomí zcela otevřené nadplanetární metafyzické skutečnosti.

…

TEORIE ZMĚN

Je možné si představit nějaký prostorový útvar, vytvořený z dominových kostek, kdy každá kostička představuje částici z celkového tvaru (programu či procesu). Ten vnějším impulsem zaktivujeme a dynamizujeme narušením stability jediné kostičky. Kostička naráží v pádu na sousedící, které tak kinetickou silou rovněž uvádí do dynamického pohybu. Tak se jediným prvotním impulsem začne postupně hroutit celý útvar (systém), a to tím spíše, čím složitěji je vnitřně provázán.

2.8.96

…

ÚVAHY 96/3

Pokud J. Zezulka hovoří o stavu rozstříknuté jednoty do mnohosti a o krystalizaci hmotného života na této planetě v různých časech, mluví v podstatě o fenoménech kvantové fyziky, o vesmíru ve stavu částic a jednoty.

Budoucí vědy budou určitě zkoumat i oblasti existence, kterými se nyní odmítají zabývat. Soustředí se tedy i na oblast vyšších centrálních čaker s jejich dimenzionálními okruhy, tedy na oblasti transcendentálních úrovní, egregorů, idejí, archetypů atd.

Dnešní dělení poznávacích procesů na racionální vědecké a iracionální magické je možné jen z pouhé intelektuální nedomyšlenosti. Z hlediska vyšší poznávací úrovně tvoří obé jediný celek v dvoupolném myšlení, který čerpá z unitárního informačního pole. Tj. zákony fyzikální i mentální podstaty světa se navzájem nevylučují a mají stejný charakter jen v jinak projevené vibrační rovině. Hmota a duch tak tvoří jediný celek.

…

Tvůrčí Dílo je bytostné povahy a to, co Jung nazývá základními archetypy, různá náboženství mají pro ně i různá označení např. „archandělské bytosti“. Jedná se o vědoucí archetypální síly s celým kosmem zrcadlených odrazů a průniků, tvořících živý celek, a z Podstaty i nejvyšší stvořenou bytost jednoty = Átmana.

…

Mýty a legendy jsou něco víc než jen příběhy běžného lineárního času. Dotýkají se hluboce základních archetypů, které se promítají do celého bytostného vesmíru a tvoří jejich neustále opakující se mentální vzorce.

…

V časovém vývoji v cyklu mezi vznikem a zánikem jsou v jakékoli entitě zastoupeny „uzly“(centra), v nichž se protínají nejrůznější průchozí linie, otevírající tunely či průchody, propojené vibracemi podobné kvality, vytvářejí na vývojových spirálách energetické spojnice, jakési „duševní oceány“, na nichž se plaví koráby našich duší“.

…

ILUZE A TRANSCENDENCE

Existují bytosti živlů – ohňové, vodní, vzdušné, zemské. Jsou stejně autonomní jako jsou autonomní jednotlivé čakry, a přesto navzájem propojené mezi sebou i v nadřazeném centru do jediné bytostné síly.

Spirituální proud může mít formu částic nebo být celistvým vibračním polem univerzální vědomé bytosti. Pokud se jedná o částice, představuje to naše oddělené fyzické životy. Tyto roviny od sebe ale odděluje pouze úroveň bytostného vědomí (pro bytostný život na Zemi je to nevědomí).

Nevědomí nám vytváří falešné iluze o charakteru světa, je tím, co Indové nazývají Mája. Ono plodí utrpení na základě vůči sobě obrácených polaritních sil.

V tomto smyslu jsou takovéto iluzivní představy analogiemi fyzického bytí, kdy subjekty se jeví být autonomními, byť jsou vnitřně propojené, a v ještě hlubší vrstvě jsou Jediným, protože skutečnost se chová chvíli jako idea (představa) a podruhé jako fyzická realita. Jsou to v konečném důsledku ale opět jen dva projevy téhož. Psychofyzické bytí je tedy alternativní a pluralitní.

Vesmír je tak živou inteligencí nadhumánního typu a smyslem hry pro člověka je tedy postupné překonávání vlastního omezeného vědomí (nevědomí), a postupná integrace se svým zdrojovým původcem.

Pro pokročilejší duše existuje tedy i přímější možnost poznání cestou transcendence než jen vnějším zažíváním a předáváním vzájemných zkušeností. Jedná se o vertikální zapojení svého ducha na nejvyšší možné ideové roviny, které ještě lze. To ale není v této vlivové době úplně možné, příští odstředivá doba to však zřejmě již umožňovat bude.

…

KULTURY A POZNÁNÍ PŘINAŠEČŮ

Větší znalost duchovní struktury kosmu by mohla lidstvu poskytnout vědomé propojování také mezi adekvátními vesmírnými časoprostorami napříč kosmem. Dosud tomu brání především zemská hodnotová orientace, která je odvozená od živlových frekvencí a preferencí doby. Jde hlavně o pochopení kosmických rytmů, které jsou přitom analogicky stejné jak v makro, tak v mikrovesmírech. Jisté znalosti lidstvo má, chybí však jejich vědomější propojení a pochopení. Pak bude možnost i jejich konkrétního zažívání v se všemi souvislostmi. Lidstvo by tak mohlo udělat velký vývojový skok, a z pozemské rasy by přerostlo do intergalaktické. Pak by se před ním rozevřel i nový zlatý věk poznání, tj. stalo by se opět vědomou součástí celokosmické bytosti. Nelze k tomu dojít v jakémkoli čase, ale nyní se taková možnost příchodem odstředivých sil začíná otevírat v širším měřítku.

V duchovně vyspělých kulturách minulosti, v časech velkých dynastií a zakladatelských generací (např. v Egyptě za vlády Manua), zde podle mýtů a legend byly vtělené i bytosti z vyšších nadlidských úrovni, které se vracely zpět k lidstvu, aby mu pomáhaly ve vývoji.

Motivem ke zrozování vyspělých duší zpět na zem v určitých periodických dobách je snaha těchto „Prometheů“(Přinašečů) „osvítit“ lidstvo, pomoci mu tak v evolučním vývoji zevnitř. Mohla by to být ukázka inter či introgalaktické (vnější a vnitřní) spolupráce mezi lidskou a hvězdnými rasami, které již zastupují naše nadvědomí. Z těchto vyšších sfér působí nejen myšlenkově, ale i pouhým svým osobnostním vyzařováním, což vytváří vibrační vlny, které někteří jedinci zachytávají a dál rozšiřují i na lidské úrovni.

…

ČAS

Časové kontinuum je utvářeno naší nedokonalou myslí, takovou, jež setrvačností letí svou osudovou balistickou dráhou vnořenou do multivesmírů existence. Čas je psychický faktor, prožívaný psychickým organickým subjektem, ale působí i v anorganických strukturách s jejich chemickými procesy.

Časové zhušťování či rozptylování je subjektivním pocitem pozorovatelů. Urychlení, jež je dnes patrné, svědčí spíše o urychlení našeho lidského vnímání, rychlejšího informačního toku, ale i možností přesunu z bodu A do bodu B. Je to pak záležitost frekvenčního kmitání vědomí v konkrétním prostředí.

Bytostné vědomí zachycuje ve své rovině jen takové události, na které mu stačí jeho smysly. Pro každý vývojový druh existuje jeho společná šablona právě podle vnitřního smyslového a neuronového rozvinutí.

3.8.96

…

KOAN

Kdysi byl populární tento zenový rébus: Je předmět, který právě padá k zemi, v každé chvíli stále tímže předmětem nebo každým okamžikem průletu časoprostorovými rovinami se jedná vždy o zanikající a ihned nově zrodivší objekt? Nebo jinak, je objekt v jakémkoli procesu stále tentýž nebo každým okamžikem průletu vzniká a opět zaniká a jeho časoprostorová kontinuita je jen vizuálním klamem?

7.8.96

…

KONTINUITA ČASU (A PROSTORU)

Kontinuita událostí je tvořena řetězením příčin a následků na časové ose, čímž se zapisují do paměti aktérů jako autentické příběhy a utvářejí jejich osobní identitu.

Časový okamžik je bodem na této osudové linii, který pod duálně hmotnou projekcí je nekonečný, a tedy i neměřitelný. Kontinuálnost vnímání je odvislá od kvality smyslového vnímání, tedy na základě vibračních frekvencí bytostného vědomí (duševního kódu) každého jednotlivce.

V každé chvíli tedy existuje možnost se skrze takovéto „okamžiky vnořit do nové dimenze, a tedy i jiné kvality děje. Pak můžeme označit za vývojový skok přechod z lineární posloupnosti v jedné rovině do druhé roviny vyššího vědomí (kvality) skrze vnitřní pochopení.

Pokud chceme tedy nějak definovat co je „okamžik“, je to časoprostorová entita, v níž probíhá nekonečné množství dalších propojených mikroprocesů (jevů, entit), a i ty v sobě zrcadlí další a další spirálovité dimenze (analogie DNA). Pokud bychom dokázali jít v úvaze ještě hlouběji, dojdeme nutně k nadhledu nad samotnou časovou existencí, a tedy i její mnohosti. Vše je JEDNO v jediném TEĎ (zákon Jednoty). Pak je možné i říkat, že kosmos je jen iluzivní hrou mysli.

V základu každého okamžiku tak leží nedefinovatelná věčnost. Ať se jedná o malý kamínek u cesty nebo obsáhlý multivesmír, ve všech nalezneme tutéž nekonečnou frekventovanou energii.

9.8.96

…

KE VZNIKU KOSMU

1. dělení při vzniku projekce Tvůrčího díla je vyzáření jeho prvotního konceptu z Podstaty fiktivně mimo sebe, přestože ve skutečnosti spočívá stále jen sama v sobě. K tomu přistupuje energetické oživení tohoto konceptu, v němž je vše hotovo TEĎ a NAVŽDY.

2. krokem dochází k další polarizaci již v této konceptuální projekci. Dalo by se tedy obrazně říct, že Bůh tak prožívá sebe sama skrz vlastní sebeuvědomování.

Rozpínání kosmu je tak v našem lidském pojímání zapříčiněno vznikem stále dalších zrcadlení ve svých podúrovních, tvorba dalších a dalších dimenzí prostoročasu, zachovávajících jeho původní stavební principy. Teorie Big Bangu (Velkého třesku) jako explose zhuštěných sil včetně materie ale nevysvětluje vznik našeho časoprostorového kosmu z předchozího matečného kosmu před touto událostí.

Big Bang je tak procesem, který je zapříčiněn již předchozími kosmických procesy v jiných dimenzích, novým stádiem po předchozích energeticko-gravitačních cyklických dějích.

…

AKTIVNÍ A PASIVNÍ VŮLE

Je-li pro nás kauzalita (příčina-následek) přirozeným kontinuálním procesem v čase, pak každý transcendentální vnor je pokusem o diskontinuální zrychlený vývoj neboli jedná se o Bruntonovu tzv. „Krátkou stezku“, obecně označovanou jako duchovní cesta zasvěcení. V každém časovém okamžiku tudíž existuje alternativa k běžné 3 D kontinuitě tím, že je zde možnost vstoupit do vyšší ale i nižší roviny vědomí, a tím pozměnit průběh svého osudového prožívání.

Pojmem „Okamžik“ vymezujeme určitý čas v jeho věčném plynutí. Pokud bychom to vzali mysticky obrazně, okamžiky jsou takovými skoky našeho vědomí po vrcholcích hor reality či vlnění na hladině oceánu věčnosti.

Pokud vědomí pochopením rozšíříme, pak každý okamžik nám může poskytnout příhodný prostor ke vnoření do větší životní hloubky, ale hlavně možnost volby mezi těmito rovinami. Takto se pohybujeme mnohovrstevnatou realitou buď svou vlastní setrvačností (pasivně) nebo cestou transcendence (aktivita), což poukazuje na naši duševní mnohorozměrovost.

…

I přes nejrůznější strukturální náboženské či vědecké systémy nejsme sto pochopit a uchopit pojem bezrozměrnosti. Bezrozměrné může plně chápat opět jen bezrozměrné a z úhlu rozměru jde vždy jen o hrubě zjednodušené schéma, které navíc každý vnímá po svém.

Každý úhel pohledu je sice v mnohovrstevnaté realitě nekonečný, otevírající netušené možnosti cesty k transcendenci, ale lpění na něm nedovoluje ponořit se hlouběji k samotné podstatě. Bezrozměrné lze tedy chápat jen v absolutním prožitku, nejen v mysli, nejen v citu. To znamená jedině se absolutnem vědomě stát.

Je zde jistý duální paradox, že čím více se chceme k něčemu přiblížit, tím víc se jakoby od tohoto cíle vzdalujeme. Je to paradox mezi iluzivním povrchem a mnohaúrovňovou hlubinou, do níž se snažíme proniknout.

Pohybujeme se tedy nevědomě v multivesmírných fraktálních dimenzích. Proto i odpovědi na otázky, které to vyvolává leží v jejich vnitřních odrazech. Znamená to, že rozum, který otázky plodí, se pohybuje v těchto „zrcadlových síních“ odrazů, kde různě bloudí. Půjdeme-li ještě blíž příčinám, zjistíme, že rozum sám je zrcadlem i zrcadlením současně.

Narozdíl od tzv. „pozitivistického“ přístupu 19.století = expanze do vnějšího světa, která je typická pro vědomí 3. silového centra (čakry) v těle, a preferující podmaňující tlak na fyzickou změnu vnějších objektů (nejá) pro jejich ovládnutí, využití, přizpůsobení, zničení atd., vlivem změněných bioenergetických vibrací se začíná preferovat více tlak na mentální změnu člověka.

Vyšší smysl života je dynamický v rozšiřování a propojování individuálního vědomí s nejrůznějšími rovinami v celkové přítomnosti. K tomu dává potřebný prostor i hmotný pobyt zde na Zemi, jako jakési laboratoře a školy jinak metafyzického ducha.

Cykličnost všech dějů odkazuje ke zjištění, že vše ve vesmíru, každý proces v něm, se v rámci analogie všeho se vším završuje v „JEDINÉM“ = otci mnohosti.

Každé čakrové centrum má celou svou vibračně energetickou dimenzi i s hmotným projevem odpovídajících mentálních polí a navíc vzájemně propojených

Změna kvantity v kvalitu má za následek vývojový kvalitativní skok, v prvé fázi diskontinuitu, která se postupně mění v kontinuitu nárůstem uvolněné energie. Později tento zákon platí i pro evoluční interdimenzionální skoky.

11.8.96

…

ÚVAHY 96/4

Každý objekt má svou silovou strukturu, a tedy i vyzařuje nějakou svojí frekvencí, proto je schopen působit na další objekty ve svém okolí. Každý tvar je tedy zářič, obdobně jako jím je každá myšlenka, neboť je rovněž založena na působení silových struktur, které formovali jejího původce. To se vztahuje i k podvědomě přijímaným názorům z okolí. Soustavně se tak nacházíme pod okolními bočními vlivy, které na nás působí tlakem na trojici úrovní – fyzické, citové a mentální. Takto jsme ve frekvenčně manipulovaném světě soustavně ovlivňováni ze všech stran.

Ne každá manipulace ale nutně negativní, viz například výchova dítěte, která má za účel pomoci k orientaci a rozvíjení osobnosti zrozenců v konkrétně daném prostředí.

…

Zrody do určitého prostředí, kdy každý má svou osobitou vibrační individualitu, a tedy i kvalitu, jsou analogické k naší vlastní mentální struktuře. I výběr konkrétní osudu by se tak mohl z jistého úhlu dát posuzovat jako manipulace bytosti určitým směrem, ovšem již z vyššího rozhodovacího centra. Rozdíl je v tom, že pozitivní manipulace, lépe by bylo říkat duchovní podněty, v takovém případě duši v rozvoji slouží, narozdíl od mocensky orientovaných, kde se naopak vyžaduje, aby duše sloužily zájmům úzkých skupin „vyvolených“.

…

J. Zezulka popisuje princip Tvůrčího díla podobný dechu, kdy něco proudí soustavně ven a něco zase dovnitř. Z hermetického pohledu není ven a není dovnitř, a tedy není ani rozměr, a proto ani jeho počátek.

Rozčlenění je vnímáno ovšem jen z hlediska určitého procesu prožívaného subjektem. Rozčlenění je opakem vědomí věčnosti v neustále přítomném „Teď“, které členění neobsahuje, není tedy ani dlouhé ani krátké. Jen individuální vědomí vnímá rytmy rozčlenění v časové rovině.

Bůh toto členění neprožívá, je neměnný ve své absolutní plnosti jako Jediný a Jedno. V komplexnosti pak i celé stvořené bytí je ve své podstatě stále oním nerozčleněným bohem i se svými individuálními časovými vrstvami. Proto pro rozdělené existuje i cesta návratu do pro nás ještě fiktivní jednoty absolutního božství.

…

Vnitřní bytost se do hmotné reality projektuje skrz vnější tělesné zrody, a tento proces nazýváme reinkarnací (převtělováním). Vnitřní rovnováha těchto zrodů je hlídaná karmickými odrazy. Vnitřní a vnější je však od sebe odlišné jen specifickým projevem ve světech dualit, stále to však jsou jen od sebe tváří otočené odrazy téhož.

Život vnitřní bytosti nezačíná ovšem až od člověka, ale zahrnuje v sobě všechny fáze vývoje (integrální „tekuté“ bytosti?) biologického života od virů, rostlin, živočichů, člověka až k nadlidským formám, které se již nemusí vtělovat do hmotných projevů.

12.8.96

…

JEDNOTA A RELATIVITA

V těchto úvahách se často zabývám tématem „pomíjivosti“ čili smrtelnosti ve fyzickém světě, z čehož mi vyplývá hluboký význam každé životní chvíle, a vede k úvahám o smyslu celého našeho dění. To by mi nedávalo hlubší ucelené odpovědi, pokud bych veškeré životní poznatky nekonfrontoval s filosofií „Jednoty“.

Bez hlubších rovin bychom zažívali oprávněně jen pocity marnosti z pomíjivosti nedokončených příběhů a definitivnosti smrti. Vše trvalé by pro nás ztrácelo na své důležitosti a cílem by bylo jen co nejpříjemněji přežít do svého definitivního konce. A z opačné strany popírání významu života v dualitě a vyznávání jen Jednoty a ničeho jiného, by každého nakonec přivedlo k opovržení tímto reálným světem.

V poznávání zákonitostí světa by bylo ideální propojení moderní teorie relativity coby jednoho pólu, zahrnujícího naši pomíjivou jevovou skutečnost, s druhým filosofickým pólem absolutní nadčasové jednoty. První pól je analyticko-racionální, druhý pól zahrnuje oblast intuitivních a imaginativních vnorů (jin a jang).

Ve všech dimenzích reality, coby kosmických duálních procesech, je možné nalézt logiku protikladů mnohosti a jednoty a mezi nimi propojujících intergalaktických „tunelů a bran“. Naskýtá se tak teoreticky svůdná představa objevení univerzálního časoprostorového bodu „ALEF“, jak o něm psal ve své stejnojmenné knize J. L. Borges, na některé časoprostorové souřadnici přímo zde na Zemi.

Podle J. Zezulky, a před ním dalších vizionářů, každých přibližně 2000 let se sem rodí vyspělá bytost ze 4. vývojové dimenze, aby pomohla lidstvu při změně vibračních podmínek v jeho vývoji. Současná věda uvádí, že čeleď hominoidů je přibližně 3 miliony let stará, a byl-li by to stabilní cyklus těchto „přinašečů“, bylo by zde za tu dobu zrozeno přibližně 1500 nejvyšších avatarů, a jednalo by se tak o 1500 důležitých kulturně vývojových změn v lidském vývoji.

20.8.96

…

INDIVIDUALITA A ORIGINALITA

Kolektivní nevědomí zapříčiňuje i kolektivní iracionalitu.

Jeden z největších katolických filosofů sv. Augustin v souvislosti s otázkou lidské zkušenosti hovořil o její nepřenositelnosti, neboť se nedotýká srdce, tedy citové roviny, ale jen povrchně rozumové, která sama o sobě nedokáže změnit lidskou povahu.

Originalita osobnosti a její identita vyplývá ze sebeuvědomování své duše. Děje se to v otevřeném dynamickém procesu individuace za souhry vědomých i mimovědomých duševních proudů. Ty se projevují jako nejrůznější individuální vnitřní tlaky a puzení, tedy vnitřní napětí, narozdíl od racionálně pojímaných úvah.

Struktura osobnosti, její autentická individualita je tedy souhrn vnějších a vnitřních psychických procesů, jež jsou spolu soustavně v dynamickém napětí a konfliktech, které osobní vitální energii uvolňují či blokují, což navenek působí jako „expresivní“ projevy individuality, a dovnitř jako introvertně sestavený systém hodnot, vlastností, pocitů, neuróz, myšlenek či meditací vědomého a nevědomého charakteru.

…

JAKÁ JE MODERNÍ VODNÁŘSKÁ FILOSOFIE?

Filosofické dílo G.W.F. Hegela „Fenomenologie ducha“ je vrcholem klasické německé filosofie 18.století, v němž autor shrnul a syntetizoval filosofické a metafyzické poznání lidstva až do jeho doby, a inspiroval tak mnoho dalších významných světových filosofů a myslitelů.

…

Překonáme novým filosofickým pojetím současnou mentální úroveň lidstva? Dnes je to ještě o tušení neznámého budoucího „kontinentu“, protože si neumíme představit formy následujících společenství, které teprve vzniknou touto zásadní změnou frekvencí silového působení univerzálního ducha, protože jsou v tomto čase ještě v oblasti mentálních koncepcí.

Obdobně jako byl ve středověku filosofickoduchovní výklad světa již nevyhovující a těsný pro jeho život a myšlení, a bylo potřeba jeho spiritualitu vyvažovat i geografickým poznáním vnějšího světa, dějící se skrze expanzivní kolonizátorství, misionářství, evangelizaci, pak dnes vzniká obdobné civilizační dusno, kdy však k dalšímu vývoji lidstva zbývá spíše už jen vertikální prostor, což je psychofyzický prostor duše. Negativní formou jejího poznávání je cesta „otevírajících drog“, nikoli ale nutná změna vnitřní kvality člověka.

…

Věk Vodnáře je charakterizován vzdušným živlem (I), tedy jeho působení je v duchu proudících rozptylujících sil, jejich dynamických frekvencí, které zbourají staré zkostnatělé a neživotné struktury předešlého zemského věku.

Negativní polarita Vodnáře ale leží do jisté míry v chaotičnosti, způsobené právě hroucením pevnějších hierarchických struktur a zrovnoprávněním nejrůznějších protichůdných společenských zájmů. Nicméně to bude doprovázeno i lepším pochopením skutečného smyslu života, čímž bude docházet k nové harmonizaci a pružnější struktuře společnosti.

…

Prapůvodní energie všech archetypů proudí do stále dalších podřízenějších rovin kosmu, a tím tvoří další a další roviny a významy v nových interdimenzionálních vztazích. Takto se na svých vývojových spirálách nakonec vzájemně cyklí v jediném celku boží jednoty.

Pokud zastáváme filosofii Jednoty, pak to otevírá mnohem lepší vztahy ke všemu včetně „nižších“ bytostí, které jsou rovněž našimi duchovními bratry, neboť v TD vycházíme všichni z téhož božího bytostného zdroje. V nejvyšší rovině tak tvoříme jedinou nadkosmickou bytost v jejích nejrůznějších projevech.

Není to tak dávno, kdy hlásali i velcí slovutní vědci, že zvířata jsou jen jacísi samostatně nemyslící biorobůtci bez citového života, a dokonce bez pociťování tělesné bolesti, aby tím odůvodnili jejich vraždění kvůli lidské potravě. To byly donedávna vrcholné vědecké poznatky. Až se bude v budoucnu lidstvo zpětně ohlížet k této době, vyhodnotí ji nutně jako vrcholně primitivistické údobí.

…

O VNITŘNÍM STÍNU

Tzv. pojem „stínu“ formuloval a prohloubil psychoanalytik C. G. Jung.

Jedná se o nevědomé, potlačené a destruktivní (stinné) vlastnosti v člověku, který řeší svůj vztah s nimi podle stupně své vyzrálosti.

Z archetypálního pohledu jsou všechny vnitřní vztahy dány projekcí psychofyzických vlivů a jejich vibrací. Tak jak sami jsme vnitřně vyčištěni nebo také ne, tak vyzařujeme a léčíme či naopak zraňujeme sebe i ostatní ve svém okolí.

Všichni jsme ale spojeni „zářivými vlákny“ s centrální sférou života, s univerzální celokosmickou duší. Jsme jejími „zlatými vlasy Děda Vševěda“, vlnícími se v energetických vichrech dob a jimi oživených kosmických dimenzích.

Osudovým narážením na tuto realitu poznáváme své stinné stránky, rozevíráme podvědomí a integrujeme jeho nevědomé části do komplexního charakteru své osobnosti, čímž se přibližujeme univerzální jednotě. Vše se shodnými vibracemi lne k sobě, a jako řeky, proudící zpět do oceánů, touží po opětovném scelení v jednotě ducha.

…

ÚPADEK ZLATÉHO K STŘÍBRNÉMU VĚKU

Dočasné vlivy dostředivě chladnoucího procesu planety způsobují její permanentní krystalizaci, tyto podmínky pak mají vliv na celou duševní evoluci této doby.

Když získávaly tyto vibrační vlivy postupně dominantní moc, začaly mizet přímé intuitivní schopnosti z dřívějších lehčích dob, jako např. telepatie. Muselo se začít používat obrázkové písmo pro sdělování představ a zkušeností druhým, a postupně se rozvinulo až do abstraktních písmových znaků, z nichž lze jakoukoli myšlenku přesně sestrojit. U obrázkového písma si každá společenská vrstva mohla dosadit svou rovinu výkladu, elita svou i běžný lid svou. U konkrétních sofistikovaných vět se tento rozdíl smazával a informační rovina se stávala platnou pro celou společnost. Tím byl zahájen proces objektivizace vnitřního poznání.

Tak pokračoval nadále přenos moudrosti i v mnohem nepříznivějších životních podmínkách, které se zde objevily, narozdíl od „rajských dob“ frekvenčně vyššího yugového cyklu, a tím se začalo rozvíjet i více rozumově abstraktní myšlení. Tuto dobu označují mnozí jako biblický pád člověka, v němž nastalo přerušení a „zatmění“ spojení s vyšším vědomím.

Prvotní pád Adama lze tak filosoficky chápat jako vyvržení z nerozlišenosti jednoty do sekularizace a individualizace (rozčlenění). Orientace od této jednoty k mnohosti forem a obsahů dospěla až k dnešní relativizaci myšlenkového – mentálního světa vůbec. Původně bylo plné nasazení na určitou myšlenku chápáno jako bezprostřední boží vnuknutí, a bylo tedy přijímáno jako jednoznačnost, nesmlouvavost, opravdovost, a současně i jako sebejistota, sebevědomí, ovládnutí magické moci atd.

27.8.96

…

ÚVAHY 96/5

Pokud nemáme úctu ke stvořenému bytí, pak ho nemůžeme jednak pochopit a ani z něj hlouběji čerpat. Prvotní je nerozlišitelnost jednoty duše a až ve vydělení do světa dualit a v následujícím evolučním vývoji zesiluje touha být vědomou bytostí, to znamená být ve spojení se svým vnitřním já. Náš úděl zde na zemi je tedy ve zvědomování.

…

Ačkoli si to plně neuvědomujeme, toužíme všichni po smíření, po odpuštění, po vnitřním míru v duši, který hřeje i navenek. Smíření a odpuštění v realitě jaká kolem nás je, jsou předpoklady uvolnění, relaxace, osvobození z karmických vazeb.

…

Příkaz nové doby bude znít: “ pomáhat si navzájem“ bez toho, nemá lidstvo šanci dlouhodobě na planetě přežít.

…

Existuje citát: „Jeden spravedlivý může spasit svět“. Taková bytost skutečně může nazvednout svou vnitřní silou celou svou dobu morálně výš. Jediný problém je v tom, že spravedlivých je nedostatek.

…

PEVNÝ BOD

V tzv. informačním věku se stává velkým problémem, na které duševní proudy a zkušenosti z vnějšku či z minula navázat jako na svou vnitřní „zlatou nit“, jež by umožňovala co nejsnáze provést zrozence touto dobou. V přívalu stále nových informací se soustavně mění veškeré náhledy a přístupy ke skutečnosti a vedou k jejímu znejistění a rozhození integrity.

Ve společnosti se již naplno otevřela „Pandořina skříňka“ s informacemi všeho druhu a všech rovin a směrů, podpořená hlavně informačním boomem na internetu. K tomu, abychom se v té záplavě myšlenek neutopili, potřebujeme pevnou autoritu, k níž se lze vztahovat. Jde o nalezení svého osobního pevného bodu, o nějž se lze beze strachu opřít. Lze jej sice hledat ve vnějším světě, ale skutečně důvěryhodnou a transformující máme všichni někde hluboko v sobě a ta se vývojem soustavně rozšiřuje a prohlubuje.

…

O ZRODECH

Vnější svět je svou strukturou obdobný s naším vnitřním ustrojením. Není to jen pasivně odrážené zrcadlení vnějšího na vnitřní, ale ve svých centrech jsou univerzálně propojeny do jednoty. Jsou tedy navzájem synchronní.

Do některého konkrétního z nich se rodíme na základě svých vnitřních kvalit, jež odpovídají svým složením obdobným vibracím. Nemůžeme se proto zrodit do jakéhokoli času a prostoru, ale jen do toho, s čím s vývojově korespondujeme a konvenujeme. Jsme tak cele vtaženi do hry konkrétních archetypálních silových vzorců.

Z toho vyplývá uvědomění, že jsme-li vedeni více vnějším dobovým myšlením a jsme-li takto pasivně spíše životem unášeni, což je většinový postoj, pak budeme nuceni mnohokrát déle procházet i svými životními peripetiemi a také v nich bloudit déle, než by bylo nutné a než si budeme sami přát.

A naopak samostatné kritické myšlení, které není příliš závislé na dobově kolektivních vzorech, poskytuje spíše inkarnace jen po důležitějších kulturních milnících dějin. To znamená, že čím lépe chápeme příčinnost i vnitřní jednotu dějů a jejich analogie, o to méně je potřeba procházet fyzickými zkušenostmi ostatního lidstva, proto není ani třeba, aby naše reinkarnace byly příliš časté (viz. u někoho po stovkách let, u jiného třeba jen po tisíciletích v nejrůznějších rolích).

…

ČAS A MYŠLENÍ

Čas je z kategorie cyklických procesů a je přímo jejich součástí. Neprochází všude stejným tempem a má i svou různou intenzitu, související s působením silově archetypálních prvků základní čtyřky tvůrčích sil (Tč4), kterými je ovlivňován. Jsou to zhuštěnost (dostředivost), rozptýlenost (odstředivost), ustrnutí (chlad), vzplanutí (žár).

Vnímáme-li čas jako vnitřní proces s jeho vertikálním směrem do psychických sfér, odvislým od způsobu myšlení, pak i vnější pojetí času má pro nás atribut subjektivismu obdobně jako vnitřní. Pak lze snad říct, že jakýkoli čas má individualistický charakter.

Stejně jako celé TD je bytostné, proto i čas, jako jeho důležitý prvek v rozčlenění, můžeme vnímat jako součást své bytosti. Lidé se pak střetají společně na úrovni subjektivních časů, každý v nich trochu jinak položen.

Celý vesmír, coby stvořené dílo, by potom bylo možné chápat jako prolínání individuálních duší či jako duši rozloženou v bytostném nekonečnu, a tedy jako bytost jedinou. Takto potom můžeme chápat i veškeré transcendentální roviny nadlidského vnímání, ztotožněné již s univerzální vnitřní bytostí.

Jedná se zde o pojetí vesmíru jakožto univerza individualizovaných vůlí (sil), či jinak jako myšlenkového vesmíru, s nímž lze navazovat kdykoli inteligentní kontakt, komunikovat a prolínat se s ním ve vyšších frekvencích (čakrách) reality. Je to tedy vesmír metafyzický, živý a každou svou jednotlivostí vysílající konkrétní a důležité informace ke každému v něm. Je tedy ze samotné podstaty integrovaný, jednotně celistvý a současně i kauzální, tedy jen bytostně vnímaný jako individualizovaný a s iluzivní rozčleněností.

Z pohledu reinkarnujících bytostí, jsou tedy jejich osudovosti živými dějinami vlastních duší v procesu budoucího naplnění.

Takové pojetí vesmíru opravňuje k svobodnému rozvíjení individuálního života, tj. života nepodléhajícího tolik direktivám vnější moci, neboť jedinec se vnímá být součástí celého spirituálního systému (jen ho musí nejprve odhalit a poznat). Je to pak filosofie zbavená autority vnějších elitářských vůdců a dobových konvenčních rituálů. Člověk pak může dobrovolně uznat jen takové, které považuje za pozitivní a přínosné, aniž by se musel nechat unášet chaosem nestrávených duševních a kulturních „výblitků“ nevědomců a hlupáků, a přesto silně arogantních jedinců. Vede ho to k samozřejmé originalitě přístupu v běžném životě.

Společenská soudržnost, která by měla správně být jakousi obranou před duševním úpadkem do bezbřehých vod nevědomí, se pak děje automaticky svobodnou komunikací s druhými stejně originálními bytostmi v rovnocenných vztazích „subjekt – subjekt“. Tato pluralita sounáležitosti v budoucnu nutně propojí nejrůznější skupiny, které ještě zplodí vodnářský věk.

.96

…

MANŽELSTVÍ A RODINY

Manželství v tradiční formě se pod prizmatem přicházejících odstředivých vlivů začíná novým generacím jevit jako úzce svazující „instituce“, která ve světě moderních technických vynálezů ztrácí pro ně postupně svou přitažlivost a smysl, jak to pro naši kulturu formovalo především křesťanství.

Také neplodnost je stále častějším jevem, a je vyvolávaná krizovými společenskými fenomény, které moderní společnost ve velkém soustavně generuje. Tento tlak tak vyvolal protitlak přírody, která sama pak tlačí k omezování lidské porodnosti, protože v ní funguje kyvadlový princip zachování druhové rovnováhy. Člověk se svými umělými technologiemi a řídícími procesy z těchto zákonitostí na čas vymanil, což jej však ale dohnalo z druhé strany celospolečenským úpadkem v jeho duševní rovině.

Dnešní doba přechodu uvolňuje všechny společenské role, i ty sexuální, ale obrací se k druhé krajnosti k bezmyšlenkovité anarchii.

.96

…

ÚVAHY 96/6

Momentálně se nacházíme na konci éry Ryb, v psychické rovině, projevující se mimo jiné chladnou vypočítavostí ega. Dnes se potýkáme s vysokou mírou přelidněnosti, kterou mají na svědomí i různé náboženské směry. Člověk na to bude muset přijít bolestivějšími cestami, že přelidňování je již destruktivním procesem.

…

Katolíci se staví k potratům negativně. Představují pro ně neúctu k ještě nenarozenému životu. Nicméně potom ale u nich postrádám úctu k takto nenarozenému životu i nižších tvorů než jen u člověka, úctu i k zvířecím obětem, které se nám vyskytují denně na talířích k obědu. Takže život jednoho je pro ně nedotknutelný a u druhých masové vraždění na farmách je v pohodě? Co by tomu asi řekl guru Kristus se svými učedníky, o kterých je známo, že byli všichni důslednými vegetariány včetně prvních církevních zakladatelů?

Hierarchie a vyspělost bytostného vývoje je tedy určovaná i formou obživy, která nás odlišuje od zvířat ve způsobech získávání potravy, a tedy formou příjmu psychofyzické energie.

…

Dynamizující Vodnář má svým vzdušně plynným charakterem snahu vtáhnout do hry všechny odloučené zkostnatělé prvky a entity. Preferuje průtok energií a pochopení jejich transcendentálního významu i originality, Nicméně i on má stejně jako ostatní znamení kladnou i zápornou rovinu.

Pozitivní vědomou (nadvědomí, idealismus, konceptualismus, komunikace, tvorba, magie, inspirace, empatie ad.).

Negativní nevědomou (chaos, masová hnutí, revoluce, manipulace skupinového myšlení technikou).

…

Spirituální bytosti žijící již v mentálních sférách působí odtud svým psychickým tlakem i na vývoj tělesných forem na planetě. Vývoj na Zemi pak může v určité chvíli proběhnout skokem – revolucí, mutací a rychlým objevením nových vyšších bytostných forem. Tzn., že je zde působeno na geny zrozenců a na paměťovou skladbu tělesných forem při vhodných podmínkách. Tito „přechodoví“ jedinci se pak vyrovnávají s existencí nových vlnových vibrací a svými rozvinutějšími smysly usilují o nastolení vnitřní rovnováhy k veškerému svému okolí.

…

V evolučním konceptu kosmu je již zastoupena budoucí existence vzájemně propojených ale protichůdně působících sil ve všech oblastech ducha i hmoty. Hmotný vývoj lze pojmout jako vzestupný proud zkušeností a rozvoje vlastností v hrubohmotném duálním prostředí.

…

Náš vývoj v protikladném světě je z tohoto úhlu vidění jen zdánlivým časovým procesem. Ve věčně jsoucí nekonečné Jednotě čas ani vývoj neexistuje. Není pak nic, co by bylo mimo dosah vědomí a vědění. Cesta k tomuto stavu je v rozšiřování svého vlastního uvědomování již teď.

…

Objevení se vyššího tvora než zvíře, nebyl na planetě náhodný akt, ale vyvrcholení dosavadního vývoje skrz řadu rostlinných a zvířecích druhů. Existuje zde tlak z centra na nedokonalé mentální tělo (mysl) bytostí pro jejich vývoj ve fyzické rovině.

Díky sestupně a vzestupně působícímu spirálovitému vývojovému proudu se dějí vývojové změny občas skokově, kdy se dá na časově lineární spirále, mířící k centru jakoby „přeskočit“ meditacemi a cvičeními vertikálně do její vyšší roviny, zatímco ostatní si musí prošlapat celou trasu v průběžném čase.

…

Každý existující okamžik má nekonečné množství rovin, je tedy multidimenzionální (mnohovrstevnatý).

Originalita jednotlivých průřezů takovým časoprostorovým okamžikem je v diskontinuálním propojení zdánlivě nesouvisejících částí, stále však v raportu konkrétního silového archetypu, který je nadřazený jeho dalšímu větvení do mnohosti.

Onu mnohovrstevnatost existence si lze uvědomit například i na tělesně konstrukci lidského těla. Buňky mají tu vlastnost, že jsou hierarchicky propojené ve svých funkcích (sdílí tytéž informace), ale současně dokáží univerzálně nahradit kdekoli chybějící místa, tj. naučit se spolupracovat s již specializovanými funkcemi – rolemi. Je to obdobné jako u komputerů v paralelním zapojení portů, kdy se jedná o analogickou komunikaci mezi nimi.

…

Dobrá duchovní filosofie umožňuje maximální pochopení zákonitostí života. Její doménou jsou sféry od 4. čakry výš, kdy každá další obsahuje všechny nižší sféry v okruhovém zapojení.

…

KŘESŤANSKÁ CÍRKEV

Saturnská povaha i kvalita církve se projevuje ve svém přístupu k věřícím. Katolická církev z hlediska řádu, zákonů, hierarchie, rituálů, obřadů, příkazů a různých dalších omezení, ale hlavně majetku, je stále světštější institucí, tudíž podléhající saturnsky strnulému charakteru. Nemůže však ani jinak, protože její struktura už do dynamizující vodnářské éry nepatří.

Křesťanské církve byly poškozeny od samého začátku mocenskými intrikami a mají tudíž jen takovou hloubku, jakou ji chladně dostředivá a krystalizující éra Ryb v době Kaliyugy vůbec umožnila. Takže věřícím již 2000 let slibuje, že při dodržování předepsaných příkazů a obřadů je čeká už jen příjemný a věčný život “na nebesích“.

V předcházejících vlivových érách zde však existovaly mnohem hlubší duchovní nauky a vědy, které se dokázaly dotýkat universálního vědění a využívat ho i v reálném životě, To se ovšem týkalo mnohem starší éry v lepších vibračních podmínkách panujících cyklů Yug.

…

Dnes je dáván velký důraz na naši osobní vůli, ale mělo by se to dít v harmonické spolupráci citu a rozumu. Rovněž se zde rozvíjí kritičnost vůči povrchnímu přizpůsobování se vnějším společenským normám. Tzn., že se musí počítat i s „pubertální revoltou“ vůči kolektivním hodnotám, které nám spíš už jen něco nařizují, vychovávají a omezují, než aby lidi rozvíjely.

Tyto propagované konvence sice vychovávají k někým vytýčeným ale omezeným ideálům, ale pokud jsou vnucovány, obrátí se později proti nim. Navíc jen vycházejí z relativního dobového tudíž nedokonalého poznání a jedince spíše zpasivňují.

Dnešní doba přitom nabízí lepší cesty, kdy lze poměrně svobodně hledat svůj individuální výraz v konfrontaci s poznávanou pravdou, tj. být autentický bez zbytečných póz v daných společenských rolích a na ně kladených nárocích. Vede to člověka k dynamickému a vědomému myšlení, zdravému sebevědomí a činům v rámci poznávaných protikladů života.

Je třeba pochopit nejprve základní strukturální systém světa, nalézt k němu klíč a objevit jeho zákonitosti, jež pak vidíme obdobně se odrážet i ve všech ostatních dimenzích kosmu, a to znamená naučit se vnímat analogicky. To nabourává akt pouhé slepé víry. Postupně s tímto poznáním pak člověk přijímá i větší odpovědnost za veškeré své skutky, čímž ruší působení karmy.

…

STÍN

Aby se mohl člověk lépe vyrovnávat na své cestě s nesamostatností a strachem, potřebuje vše pojmenovávat (racionalizovat), a tím zvědomovat. Světlo vědomí zahání noční stíny a démony.

…

Mezi „stinné role (persony)“ ve společnosti jsou tradičně počítáni zločinci, alkoholici, narkomani, bohémové, hráči, rváči či tuláci, psychoanalyticky jsou to projevy „vytěsněné“ individuální svobody.

Pro ně samotné je to vytěsnění vnitřního Saturna, který je analogií struktury a řádu na planetě Zemi i v bytostném světě. Je přísný a strohý. Kvůli úniku před ním se lidé ale ničí svými náhražkovými kompenzacemi, které jsou stejně jen iluzorní. Sebeničící aspekt značí i jejich snahy po zbavení se svazujících společenských norem.

Je potřeba v životě nalézat a spojovat svoji svobodu s odpovědností, naučit se být nezávislý a sám sebou, neškodit druhým, nejen lidem, ale raději všechny inspirovat i v jejich vlastních snahách; snažit se o vnitřní čistotu a průzračnost srdce i mysli. Tím vším proměňovat symbolicky „smetiště v jídelnu“. Tak nejlépe necháme nevšímavě plavat bývalou a již značně zkostnatělou „rybí“ kulturu kolem sebe.

9.9.96

…

SILOVÉ ČIŠTĚNÍ

Konec staré éry pod vlivem brzdícího Saturna (jeho mentálně silového charakteru) uvolňuje tzv „Stín“ (potlačované stinné stránky povahy, o nichž mluví C.G.Jung), jako následek procesů tuhnutí, krystalizace, potlačování, nespravedlnosti, nerovnováhy, systémové stagnace, duševního zla. Je to proces otevírání „Pandořiny skříňky“, kdy vše potlačené se uvolňuje.

Princip uvolnění má smysl ve zbavení se zbytečných, mutujících a choroboplodných vazeb. To umožňuje vnímat věci nově v souvislostech. Jde o proměnu statického, na vnějších mocenských hierarchiích postaveného systému, na dynamický vzájemně rovnocenný. Znamená to, že všechny roviny jsou chápány jako stejně významné a spolupracující (rezonance, synchronicity, analogie). Filosofie tomu dává jen předpoklad v abstraktní rovině, jde ale o autentické naplnění ve vědomí.

Silové spirituální pole má pak z vyššího pohledu tutéž hodnotu jako bytostná částice (buňka, orgán), jeho forma je jen proměnnou na hmotný projev. V praxi to znamená, že není třeba stavět nové hranice krabice, ale naopak uvolňovat asociační intuitivní proud myšlení do vzájemné rovnováhy s racionálně strukturovaným.

…

Vztahy Urana ve Vodnáři: rozbíjení starých zamražených struktur Saturna a Neptuna (Ryby) coby bezbřehého idealismu.

…

ÚVAHY 96/7

Vůbec není nutno mít dobově kolektivní představy, jako drtivá většina moderního lidstva, ale přesto lze tyto vnější vlivy chápat jako inspiraci pro vlastní cestu.

Jsou-li společenské procesy již natolik zhoubné, že se nedají „léčit“, pak není třeba plakat nad jejich zrychlenými procesy zániku. I v těle je třeba nejprve zastavit nemocnou část, aby nepoškozovala tu. zdravou. To se týká nejrůznějších rovin.

…

V diskuzích mohu pouze předložit své názory a logicky vysvětlovat, jak a proč vidím určité věci tak, jak je vidím. Nikdy to nemá být nátlak a snaha druhému cokoli vnucovat.

…

Stále víc se vědecky zjišťuje, že vesmír je multidimenzionálního charakteru a 3D hranice jsou jen jedním z jeho rozměrů, vnořeným do 4D. To však také není zcela pravda. Jde o to, že jedině naše živočišné smyslové vybavení nás odděluje od vyšších jednotných úrovní, tudíž jsme schopni ve všem vnímat strukturální rozložení. Při absolutně dokonalých smyslech bychom viděli, že ve skutečnosti je bezhraničný. O vztazích jednoty a mnohosti jsou všechny náboženské i mystické filosofie. Takové celistvější vnímání univerza umožňuje větší svobodu myšlení i činů.

…

Karmické síly osvobozují duši. Ač jsou jakoby mimoosobní (nevědomé) a bořící (uranské a plutonské), ve své bolestivé destruktivitě působí proti nám jen zdánlivě. Ve skutečnosti osvobozují od omezujícího jednostranného vnímání a citové otupělosti, mají v člověku vzbudit emoční pochopení a umožnit tak jeho další osobní vývoj.

…

V nynější době jde lidstvu o překonání civilizační krize, hrozící totálním zničením planety. Vše ve vesmíru by sice běželo dál, i kdybychom si planetu rozbili. Vesmír je nekonečně paralelní. Přesto by zde jistý deficit v poškození jedné z rovin byl, což by mělo i řetězové následky v celkovém zhoršení průběhů událostí v těchto řetězcích.

…

Je možné propojení mezi akášickou pamětí a umělou inteligencí? Zatím je to neznámí oblast.

…

17.9.96

…

VZTAHY VĚDOMÍ X NEVĚDOMÍ

Lidské dějiny jsou procesem zvědomování kolektivního nevědomí skrze vzájemné vztahy. Společnosti zlenivělé přehnanými jistotami a přepychem ztrácejí životodárnou dynamiku, degenerují, potlačují pluralitu myšlenek, považujíce je za nebezpečné, čímž se stávají postupně autoritářskými.

…

Ve vyšších nadzemských světech nyní s jistou pravděpodobností probíhá zápas mezi starými a novými silami, který je dopředu přitom již rozhodnutý ve prospěch budoucnosti. Staré myšlení pomalu zanikne a ke slovu se dostanou nové dynamické síly, které však budou zpočátku působit velmi nemilosrdně vůči všemu zkostnatělému.

…

Naše komunikace s nevědomím, tj. s neznámými mentálními či elementálními bytostmi, v nás probíhá skrz brány tělesných čaker přes hluboké emocionální prožitky. Jsme jakousi sběrnicí emocí pro nevtělené bytosti. Z tohoto úhlu jsou skrze nás tyto vtěleny svou nepatrnou částí. Tzn., že naše suverenita a samostatnost je iluzivní. Mluvíme-li o bytostném životě na planetě, jsme částečkou vědomí řádově vyšších bytostí. V transcendentuální skutečnosti však existuje pouze jediná bytost – nebytost, rozložená skrz vesmírné dimenze coby částečka božího vědomí.

Prostředí a naše vědomí jsou svým způsobem paralelní jen k sobě zrcadlově obrácené, vytvářející pro smysly zdánlivé rozdělení. Podobně je tomu s bytostným a nadbytostným vědomím skrze patra tělesných čaker.

Transcendentní propojení v mystické jednotě je možné jen při dokonalém odpoutání od vnější smyslové iluze oddělenosti a izolovanosti, tvořené našim egem, a svým způsobem tedy i od myšlenek na existenci vývojové cesty. I vývoj je z transcendentního pohledu iluzí, vycházející ze smyslového ztotožnění s tělem a mozkem, zkrátka s lidským egem. Naše smysly mají bohužel (bohudík?) omezený radiační rozsah. K tomu je ale nutné dojít postupnými kroky.

24.9.96

…

PATRIARCHÁT A MATRIARCHÁT

Tyto 3 fáze se dějí z logiky věci v každém procesu, tedy i v přechodu dob:

1) dostředivá kultura = patriarchální (vládla 6000 posledních let) = statická, konzervace status quo, poslední třetí 2000letá fáze ve zn. Ryb je chladová, rozumová a vymezující a uzavírající se ve všem do určitých hranic.

2) období chaosu = nejkritičtější doba přechodu protikladných živlů = dnešní doba

3) odstředivá kultura = matriarchální, multirasová, s dynamicky otevřenými systémy (i vnitřně) pro-dalších asi 6000 let).

Ad1) žijeme v zenitu dostředivé kultury (Hegel, Kant), kdy se klade větší důraz na ženské božstvo (p. Maria), a tedy i na ženství samo o sobě. Janovo evangelium, které je nejblíže dnešní době, je transcendentní, a tedy i více jinové – ženské. To se odráží na celou dobu.

Ad2) dobu velkého chaosu odstartovala 1. a 2. sv. válka (ale už 19. st. bylo fascinované rychlým technickým rozvojem). Vše doprovází zpochybnění tradičního status quo a jeho bourání. S tím je analogický astrologický objev planet Uran, Pluto (zastupující transpersonální síly), rozvoj jaderné a kvantové fyziky, relativity, biologických věd, psychoanalýzy, socialistické utopie, technologií, masovosti, devastace, ateismu jako univerzální víry, osobnosti jako Marx, Lenin, Stalin, Hitler, Einstein, Freud, Jung, Picasso, Fellini, globální moc bankéřských rodů a chobotnic atd.

…

Tzv. biblické „stvoření ženy“ symbolizovalo uvědomění si rozdílnosti pohlaví z duševního hlediska na aktivní (působící) a pasivní (přijímající) role.

Podle židovských hermetiků byla 1. projekce mužství-tzv. „Adam androgyn“. Po1.andělském pádu dochází k vydělení a zvnějšněný animy z nitra a touha po ní zvnějšku. Jednalo se o první ještě pasivní „Zlatý věk“ somnambulního (snově kolektivního) vědomí. Počátky racionálnějšího uvědomování si lidské individuality v naší známé lidské historii bychom mohli zařadit snad do období Sumeru před 6000 lety, když v této době začínají dominantně působit dostředivé kosmické vlivy. Označování nejvyšší lidské bytosti „Adama“-židovskými rabíny jakožto muže je už ale spíše projevem dobového patriarchátu.

Patriarchát (maskulinní, samčí) = expanze a služba vnějšímu ideálu, bílá rasa, rozum, řád, hierarchie, právo, instituce, šablony, projekty, koncepty, plány, vývoj, kvantita, násilí, boj, dobývání, formování, krystalizace, chlad, jedinečnost atd.

Psychoanalyticky by bylo možné vidět patriarchální uspořádání společnosti jako silové odtržení duše od těla, aby tím bylo objeven význam rácia, a tedy i schopnosti řídit si svůj bytostný vývoj. Byla tím tedy získána svoboda individuální volby a současně i rovnocenné postavení člověka s jinými působícími aspekty v silovém prostoru osudů. To vše se týká 3. volní čakry.

Matriarchát a jeho ženské (jinové) oblasti: živá planeta Gaia, vnímání, intuice, telepatie, citovost, emoce. Astrologie sem řadí i jejich hmotné zastoupení např. universum, kostely, kavárny, hospody, alkohol, drogy, nemoci a nemocnice, smrt, vězení (12. dům – rozpouští strnulé tvary živlem vody jako rozpouštědlem). Cit je rozpouštědlo pevné hmoty, je to emocionální přechodový stav duše mezi ní a univerzem.

Mužský princip: osvobozující individuum, na druhé straně ho však také znásilňující, je expanzivně dostředivý, podporující materializaci a hierarchizaci společnosti, a tím i mocenskou „znormalizovanosti“ celku ve vojenském duchu.

V současnosti pod vlivem nového prizmatu se vzdává pozvolna své dominantní moci, a i díky tomu lze náhle spatřit čtyřicetileté a padesátileté infantilní chlapíky, vracející se do pubertálního období u svých písíček a odžívající si na nejrůznějších počítačových hrách deficit své duševní autenticity, způsobený autoritativní výchovou v kulisách doby.

…

Pluto v astrologii symbolizuje:

Pluto v 10. domě: velký otec

Pluto ve 4. domě: velká matka

…

Vznikem množství malých soukromých firem po převratu v 89 roce se tak objevila protiváha k centristickým a autokratickým globalizačním procesům v přirozeném rozvrstvení do množství malých center, což umožňuje pluralitní řešení závažných problémů.

I zde tedy ženská energie začíná rozvolňovat sféru dominantně ovládajícího machistického modelu světa (expanze = podnikání) a vševládnoucí struktury se tomu musí přizpůsobovat a začít rozmělňovat drsnější formy těchto „společenských her“.

Ženský princip je zaujat především vnitřním jinovým obsahem (4.srdeční čakrou) místo vnějších mužských forem, vyplývajících z 3.mocenské čakry. Narušuje tyto tvrdé formy a dál mění společenskou strukturu směrem blíže k citové jemnosti, v krajnosti ale i k bezbřehé zábavě.

Dostředivý mužský princip průbojných expanzí bojem tak od středověku postupně měkne a pomáhá měnit svět k feminním představám (a muži se pak v tomto duševním prostoru cítí stále víc jako neschopní šašci).

Čím dál víc rodin je tak ovládáno vlastnostmi spadajícími pod ženský princip a jen navenek (v ekonomickém světě) se ještě snaží uplatňovat svou kritizovanou mužskou roli. Ale i v podnikání firem se v dosud přetrvávajícím konkurenčním machistickém boji uplatňují stále více neodhadnutelné intuitivní ženské přístupy. Nikoli už jen převálcování konkurence brutální silou, ale ženskou rafinovaností a lstivostí. Ženský element se navíc přiučil i mužské strategii, čímž získává sílu obou poloh lidské povahy. V extrému ale těmto ženám hrozí, že se stanou jen jakousi měkčí odrůdou mužů.

Ženy nechtějí chladné kalkulující vztahy, pokud jsou opravdu ženami. Chtějí svět plný citových sympatií, sjednocení citu s rozumem. Divoká mužská energie je však bude přitom přitahovat vždy.

V mezidobí současného chaosu se uvolňuje ženský prvek ze zakletí starých submisivních rolí. Je tedy třeba přehodnotit společenské zvyky, celkové paradigma života z ryze maskulinního pohledu na více objektivní v synchronizaci obou polarit, na rozdíl od historických zkušeností poslední dostředivé doby, kdy dominanci zastával mužský dobyvačný a válečnický pud (viz historie jako expanze a dobývání).

Onu polaritu mužského a ženského principu (jin – jang) najdeme i v politických systémech této doby. Byl zde sic autoritativní a potlačující systém socíku, který lze ale ve svém kolektivistickém duchu chápat jako ženský prvek, a proti němu dravý a dobyvačný mužský princip kapitalistického systému. Oba systémy jsou však spolu úzce provázány jako dva závislé protiklady a jejich pozitivní vyústění se může dít jen na vyšší společné úrovni již ovšem kvalitativnějších hodnotových vztahů. Nelze z nich tedy dělat jakousi bramboračku na této současné mentální úrovni, což by vedlo jen k dokonalému chaosu.

…

Konec duchovního univerzalismu z archaických dob by se dal hledat někde na konci éry starého Řecka (filosof. Athénská škola ve 2-6.st.). V této době dochází k většímu nástupu patriarchálních systémů (Řím 27 př. n. l. až 395 n. l.) a rozšíření „institucionalismu“. Ženský princip byl u starých Řeků prezentován bohyní Palas Athénou, byly zde ženské věštírny apod.

Právě tehdejší prosazování machistických vládnoucích idejí, vyplývajících ze systému ještě pozemské 3. čakry, byl skrytým důvodem potlačování ženského elementu, k němuž lze přiřazovat pojmy jako je „reinkarnace, metafyzika“ či cykličnost aj.). Začal být kladen důraz na aktivity do vnějšího časoprostoru (horizontální trajektorie) zemského živlu. Duchovní orientaci tak nahrazují vnější světské ideály se světskými autoritami v pozadí.

Vrchol 3. čakry představuje pokleslý až k absurdnosti imperiální systémový kánon (mocensky uzákoněný a všemi přijatý). Nicméně z této fáze dějinného vývoje vzešel nový vlivový směr ke 4.čakře (srdeční a kristovské), která rozvíjí duševní roviny již ke vzájemné empatii a lásce v „jediném splynutí“ (vliv Neptuna). Křesťanství byl univerzální duchovní model pro všechny národy své doby. Lidé nebyli ještě racionálně sofistikovaní jako dnes, proto i terminologie Kristovi nauky nemohla být ještě tolik pojmově filosofická, jak by bylo možné dnes. Kristovská nauka měla vyvažovat nastávající nejtěžší éru známých dějin (vrcholný egoismus na všech frontách) a tím částečně vzdorovat nadřazeným dostředivým vlivům.

…

Kolektivní „hejnovitost“ čili kolektivní povrchové myšlení je u lidí soustavně podněcováno nejrůznějšími jeho strachy, ať z vnějšího nebezpečí, tak z vlastní individuality, i případné odpovědnosti za svůj život. Strašení veřejnosti je notně podporováno jejími politickými reprezentacemi, které tak činí ve vlastním mocenském zájmu.

Současná éra postmodernity uvolňuje „uranské síly chaosu“, tj. bourající stavby starých patriarchálních systémů. I postmodernu lze tedy přiřadit pod jinový princip.

…

Hříčka se slovy: EDEN (ráj) – DN – DNA.

Vlivem porušení zákazu v ráji dochází jednoho krásného dne k smrtelnému hříchu, majícímu za následek vyhnání prvních nadčasových bytostí z transcendentálního bezčasového prostoru ráje do světů hmotných protikladů, do nichž vstupujeme skrz ženský princip (Eva – ženský plodivý princip). Tj. došlo k 1. vnitřnímu rozpolcení (schizmatu) a k projekcím do vnějších časoprostorových světů (výdech), což máme všichni vepsané ve svých genech.

Znovudosažení prvotního „ráje“ (rajského stavu jednoty) je možný jen plným stažením všech projekcí týkajících se bytí do primárního „JÁ“ (nádech). Všechny protikladné časoprostory v duši musí nejprve směřovat zpět do Zdroje, což je pro člověka zatím naprosto nemožné.

8.10.96

…

REALITA A NADREALITA

Dle R. Starého poznání řádu světa vede člověka k sebepřijetí a smíření se. Říká něco v tomto smyslu:

„Jung zvnitřnil vnější svět. Opozice tvrdila, že vše vyšší se nachází mimo subjekt. Jung toto dostal dovnitř. Zbavil samostatné existence některé jevy a udělal z nich vnitřní psychické vlivy“.

Jde však o to, že ani Jung nerozvedl myšlenku celou. I svět vnější Máji je z hlediska své ojedinělé klamavé roviny duchovně reálný, ačkoli z hlediska univerzálnější roviny se může jevit jako falešný.

Také si lze myslet na základě úhlu pozorování, že Bůh je i není. Bytost je vnějškově oddělená na základě úzce vymezených smyslů v celém spektru energetického vlnění, se zdánlivě vlastní vůlí, která je přitom jen částečná, pokud na ni nazíráme zevnitř z psychické roviny.

Pokud se bytost dokáže na věci kolem sebe podívat z nadčasové dimenze, vše se náhle jeví zcela jinak. V této přítomné 3D realitě všichni lineárně kráčíme za určitými svými cíli, a současně ale zůstáváme soustavně ve vnitřním přítomném okamžiku.

Tak vedle existence veškeré mnohosti, je zde současně přítomná i celá absolutní věčnost. Vše je energetickým oceánem i kvantovou částicí v jednom. Vše je jednota duálního i monistického, ale i existence možnosti tohoto protikladu je stále z hlediska božího fiktivní omezeností.

Také čas je tím pádem vnímán v rozdělení na objektivní i subjektivní, je i není současně. V důsledku příklonu k tomuto dělení absolutní jednoty do protikladů a přisuzování pravdivosti jen jednomu z jejich pólů, a popírání u druhého, vede již opačným devolučním směrem. Je třeba objektivně poznávat oba póly jako rovnocenné a hledat jejich společnou nadstavbu.

…

Drogy dokáží otevírat více protikladných duševních stavů, než člověk dokáže v sobě v tu chvíli integrovat, výsledkem je pak chaos v jeho vnitřních silách.

Vyplývá z toho, že není dobré předbíhat svůj rozumový vývoj. Mysl pak musí do budoucna daleko víc makat v řešení a integraci rozevřených dalších rozporů, místo zažívání přítomnosti bytí v „NOW“. Přistupuje k tomu ještě tíže představy, kolik toho musí takový člověk ještě ujít, než se mu podaří dostat vše zpět do rovnováhy.

Tzn., předčasným otevíráním, otevíráme spíše novou kvantitu místo prožitku kvality. Člověk je navíc nucen se pak orientovat navíc jen na toto a uniká mu reálný život. Takže je to snaha být vědomím napřed před svou psychofyzickou přítomností, a jinými slovy se tak jedná o útěk z přítomnosti (neuróza).

…

SAKRALIZACE UFO

Pokud lidé orientovaní na víru vůbec připouští existenci UFO, pak do nich vkládají touhu po jejich sakralizaci (posvátnosti).

Jungiánští psychoanalytici vidí tento fenomén z úhlu vnitřní oblasti nevědomí (Viz případy UFO únosů se sexuálním podtextem až téměř k archetypálním rovinám neposkvrněného početí).

Z psychoanalytického pohledu se dá tedy k tomuto fenoménu přistupovat obdobně jako ke snům, tj. v symbolické analogii k duševním procesům osobní transformace. Tak je možné vysvětlování nejrůznějších fenomenálních dějů, jako např. „záchrana“ ufounama znamená v jiné rovině infantilní konkretizovanou víru ve spasení a únos zpět do prvotního ráje.

Nebo zde existuje přehnaná až náboženská úcta k moderním technologiím, ne nepodobná víře v neomylnost církve a papeže apod. Je to tedy svým způsobem materializovaná víra ve spasení technologiemi. To vše, ale vůbec neznamená, že nejde o reálná fakta, pouze chci říct, že v každém procesu je zastoupeno spousta symbolických rovin, ne-li úplně všechny.

Hypotéz kolem UFO tedy může být nesčetné množství, proč tedy nepřipustit i poněkud bizarnější teorii, že snahou některých ras Zemi navštěvujících ufounů může být jistý záměr vytvořit intergalaktické náboženství, jakýsi mezihvězdný autokratický systém či mezigalaktický feudalismus, v němž by jejich civilizace byla dominantní. Pokud by se taková pozice nabízela dnešnímu lidstvu, není těžké si představit jeho reakci.

Vzdušným znamením Vodnáře začíná éra transformace z lokálního pozemského povědomí do univerzalisticky kosmického, ze zemského v galaktické a intergalaktické, což postupně oživí i nové formy a kvality života. Do této doby ale nelze vstoupit v roli nesamostatných, pasivních a nevědomých oveček, neboť je to doba již odpovědné vědomé aktivity. K tomu je potřeba, aby každý pracoval co nejlépe na svých vnitřních kvalitách a přirozeném sebevědomí (sebeuvědomění v celku), které však se nemůže dostavit jen spoléháním se na druhé, že to vše udělají za nás.

Všechny dosavadní známé mýty o lidstvu jsou o tom, jak se lidé (zvířata, zemské bytosti) posouvají na své cestě k bohům, kteří je zde navštěvují a učí jak z bytostného nevědomí postupně rozvíjet nadbytostné vědomí.

Vesmír předává lidstvu této doby stále víc „pravomocí“ (pravé moci) určovat si sami další formy na jeho vývojově osudové cestě.

…

Příklon k pouhé náboženské víře (jakékoli) vzniká tam, kde jedinci abdikují na vlastní myšlení a řešení svých životních problémů, na vlastní nezávislou duši. V tomto jim těžko mohou druzí výrazněji pomáhat tím, že by tak činili za ně. Všechny cesty vedou skrz individuální bytostná centra jako potoky a řeky, a teprve později se vlévají do větších řek a veletoků, a nakonec do moře věčnosti. Principy a zákonitosti kosmu tak můžeme nalézat v jakýchkoli přirozených cyklických pozemských dějích.

Eventuální vyspělé kosmické civilizace tak mohou víceméně pomáhat Zemi jen zpovzdálí a nesmí přímo zasahovat do jejího dění. To je zákon Univerza, i když ve všem existuje nějaká výjimka. Pokud se tak ale běžně děje, nejedná se ještě o vyspělé civilizace, ale pouze na úrovni té naší.

1. pravidlo“ svobodného vývoje je aktivní nezasahování do cizích záležitostí, které nejsou náhodné a mají učební podtext pro dotyčné. Jinak to může nastartovat další karmické závislosti něčeho na něčem. Každá závislost je z tohoto úhlu negativní, neboť bytost se jednostranně omezuje na vlastním myšlení a konání. Jediný dokonalý guru je tak náš vlastní nenahodilý osud. Je vybírán nejvnitřnějším naším Já, které přesně chápe vnitřní nerovnováhu, neboť je to i jeho nerovnováha, a činí tak v souladu s nejuniverzálnějším Átmanem. Nejde ale o nic jiného než, aby bytost integrovala své vlastní zrcadlení, odpoutala se od falešných silových center a nakonec i stáhla svou projekci do absolutní jednoty.

Proto ani opravdový mesiáš, který přichází k lidstvu vždy cyklicky na začátku každé důležité periody dějin, se nestává viditelným vůdcem, jak je tomu u nejrůznějších sektářů a náboženských fanatiků, aby nebyly navazovány na něj jako osobu nejrůznější projekce, ale aby lidé obraceli svou mysl k nejvyššímu. Má tak pouze snahu dát lidem kvalitní nauku, která jim pomůže nastartovat samostatnou pozitivní cestu.

…

Není-li v nejvyšší skutečnosti počátek, pak v ní nemůže být ani příčina, ta leží na nižší již odvozené duálně bytostné rovině. Počátek je tedy fikcí zrcadleného kosmu (bytosti, myšlenky) - tedy až v rovinách příčin a následků, v existenci kauzality jako takové.

…

CELIBÁT

K překonání pudových sexuálních závislostí (symbiotických vazeb i přenosů) je předurčena především transformace 2.sakrální čakry, tj. obrácení toku sexuální energie zvnějšku dovnitř, což u čaker znamená směrem zdola vzhůru formou meditačního dechu.

Proto u vyšších kněží, pracujících s vyšší magií v rámci katolických obřadů žehnání a proměňování hostií, která souvisí se zvládnutím sexuální energie, je nutné se naučit tuto „dračí či hadí“ sílu zvládat za pomoci dočasného celibátu. Z toho důvodu vzniká i mnoho úchylek z nezvládnutí speciálních technik, které této k vyšší magii bezpodmínečně patří.

Celibát je tedy dočasným stavem, protože po jeho absolvování již nemá mít vyšší zasvěcenec rozpor mezi duchem a svou smyslovou pudovostí (málo rozvinutými smysly), mezi vnitřním a vnějším projevem světa. Nikoli tedy překonání sexuality potlačením jedné z těchto složek, jak se tomu často děje u katolických kněží, ale z důvodů pochopení a tělesného zvládnutí jednoty protikladů.

…

SLOVENSKÁ A ČESKÁ POLITIKA

Pokud se kritizuje agresivita nějaké vládní party, ta o to víc ještě vzroste. Národy se ale pozvedají hlavně díky silným vizím velkých osobností, které vždy musí narážet na průměrné myšlení většiny.

Slovensko nyní bojuje o demokratické uspořádání. Svou tvář by nejlépe získalo více národnostním pluralitním uspořádáním, formou určitého regionalismu (viz Švýcarsko východu, jak si sami Slováci přejí). Tak by mohlo získat i prosperitu z celoročního turismu v Tatrách. Národní vlastností Slováků je velká dobrosrdečnost i činorodost, ale i vlastenectví, což jsou pro takto hostitelskou zemi dobré vlastnosti. Dá se v podstatě říct, že je to typická země vhodná k rekreaci díky své bohaté přírodě, historii a kulturní vyspělosti obyvatel. Slovensko by snad potřebovalo překročit pouze určitou formu kolektivního (klanového) myšlení, podporovaného především naivním katolicismem.

U Čechů se to má trochu jinak. Zde velmi chybí historické sebevědomí, protože dějiny vlasti nejsou až tolik hezké. S tím souvisí národní pospolitost a pěstování kulturních lidových tradic. Jejich absencí země slábne a dostává se do vleku globalizačních záměrů nadnárodních elit, což souhrnně ještě více oslabuje její soudržnost.

9.10.96

…

KONZUMNÍ SVĚT

Ve světě konzumních berliček se lidstvo orientuje na hromadění s vírou, že jednoho dne bude moci už jen pasivně čerpat z nashromážděných úroků. Celý život je veden k práci pro „blaho celé společnosti“ a jeho individuální přínos je pak přerozdělen všem (a zvlášť některým). Všichni tak celý život potlačují vnitřní přirozenou kreativitu, ale velké kolektivní povznesení nikde nevidět.

Stádovitost je typická pro svět zvířat, a proto je dost překvapující, když elitářská společenská vrstva podporuje u národa nesamostatnost a průměrnost. Když takto tlačí společnost dolů k pouhému přežívání i za cenu zlomených charakterů (lži, lsti, zákeřnosti) a nutí všechny k povrchním formám kolektivismu, rovnostářství, nivelizaci hodnot, degradaci individuálního hrdinství (s výjimkou „hrdinů práce“), redukuje duševní a duchovní život na povrchní ekonomické vztahy. Když se podílí na likvidaci veškerého duševního patosu a ztrátě všeobecné tvořivosti primární orientací na spotřebu. S tím vším souvisí záměrné oslabování samostatné sebevědomé osobnosti, což nevede jinam než k udržování dospělých lidí v dementně pubertálním stavu psychiky, k čemuž přispívá i zideologizované školství od základních škol po vysoké a mainstreamová kultura.

25.10.96

…

MAGICKÉ VĚDOMÍ

Mnoho historických badatelů stojí v úžasu nad znalostmi a dovednostmi starých kultur. Zapomíná se ale na to, že zde byl dříve jiný způsob myšlení, imaginativně intuitivní, kdy obě mozkové hemisféry nebyly ještě tolik vnitřně vyhraněny, jako je tomu dnes, a člověk vše pozoroval spíše z určité pasivní snové jednoty.

Intuice, vyciťování, tušení, snění, to vše spadá pod „magické myšlení“. V minulosti zde byla u vesnických šamanů, čarodějů, bylinářů či léčitelů velká znalost také rostlinných drog, které tento způsob myšlení bezpochyby rovněž posilují. Rostlinné přípravky všeobecně měly mnohem silnější působení na tehdejšího člověka než dnes, za což zčásti může jejich dnešní promoření spadovými jedy, ale hlavním důvodem byla právě větší citlivosti tehdejších lidí. Jiná věc je účel jejich používání.

Dle vědeckých výzkumů již tzv. Australopitekové před 5 miliony let coby předchůdci hominidů, měli rozšířené magické myšlení a byli vegetariány.

2.11.96

…

SVOBODA PŘIJETÍ A VOLBY

Každý má právo odmítnout to, co blíže nezná. Podle duchovních zákonů mu to nikdo nesmí ani nutit. Světské tradice a normy tudíž můžu i nemusím akceptovat, byť za nimi může stát i krev a utrpení konkrétních duší v jejich osobním osudovém boji. Nicméně to nemá ubírat na respektu k nim. Žádná pieta není ale obecně závazná pro všechny. Proto ani my nemáme právo druhým něco přikazovat (snad s výjimkou výchovy dětí, které se teprve s tímto světem seznamují a potřebují vedení znalých). V tom spočívá individuální svoboda, že můžu něco dobrovolně přijmout či odmítnout, pokud se to nekryje s vlastní zkušenosti. Máme právo na své přístupy a cesty, byť plné omylu, z nichž se však dále učíme.

…

HYPOTÉZA 4 SVĚTŮ

Globální duchovní časoprostor je tvořen energetickými poli kolem prvotních ideových magnetických center.

Před tímto naším světem dle domorodých mýtů existovaly ještě další 4 světy a každému z nich vládl jiný archetypální živel. Čas i jeho dějiny se periodicky ve spirálách opakují na nejrůznějších úrovních (koloběh vzniků a zániků) stejně jako dechové cykly, takže i tento náš čas zde byl už x krát a také ještě bude, dokud zde bude existovat i stvoření.

12.11.96

…

AKÁŠA, PAMĚŤ VĚDOMÍ UDÁLOSTÍ, PŘEDMĚTŮ

Každá událost je v prvé řadě energiemi oživená a materializovaná množina sil v souladné či konfrontační vzájemné vazbě, která je každým prožívaná z jiné roviny. Můžeme ji ještě víc posilovat nebo naopak tlumit. Bytost tak svou kvalitou aktivuje u každé takové události nejrůznější roviny, které se jí vnitřně dotýkají.

Z osudového pohledu v určitou chvíli na nás čeká již námi dopředu připravený mnohavrstevnatý karmický konflikt z minula, a z jeho příčinného centra se rozbíhají další alternativní dimenze možného pokračování událostí. Jedinec ho může řešit z různých stran a úrovní od nasrané agrese a nelítostného boje až k mentálnímu pochopení jeho příčinných souvislostí a možnosti řešit vše na vyšší úrovni rámce protikladů. Množství takto volitelných alternativních cest do budoucna je latentně omezeno povahou a vývojovým stupněm myšlení dotyčného, který oživuje jen takové frekvenční roviny, na něž stačí.

Z tohoto pohledu na vyšší úrovni je konflikt střetem protichůdných psychicko-vibračních kvalit, do částí rozloženého celku, na něž je nasazeno individuální bytostné prožívání.

Při nasazení vyšší roviny vědomí (z center vyšších čaker) se každý konflikt poměrně rychle zmírňuje a začne řešit více mentálně (dohodami) než fyzicky (bojem).

Po přechodu již do života vyšší multidimenzionální bytosti, která je vývojově nad člověkem, je pro ni možné se vědomě vtělením vracet do nižší lidské roviny reality (pro ni do vývojově minulé doby) a vykonat v ní nějakou svou důležitou duchovní práci. To, že jsou tyto bytosti z důvodů panujících objektivních podmínek nuceni se do této doby vtělovat jako lidé, způsobuje, že se musí na čas vzdát i svého rozšířeného transpersonálního vědomí a nechat se omezit svými lidskými smysly a myslí, přesto i tak je jejich vědomí na vyšší úrovni než u ostatních lidí.

Při dobře vypěstované intuici a vědomé pozornosti se mohou rovněž i citlivci s jasnozřivými schopnostmi napojovat na vyšší zření ať filosoficko-duchovní nebo na časové linie v osudovosti.

Protože se hmotná rovina přizpůsobuje psychickým i metafyzickým silám, lze ve fyzikální realitě vyčíst její psychoenergetickou kvalitu a umět se v ní alespoň částečně pohybovat, načítat z ní poznatky a působit myšlenkově na harmonizaci dopadajících vlivů v sobě. Tj. Mít hlavu v oblacích a nohy pevně na zemi.

…

SILOVÉ VLIVY

Postupná fáze chladnutí kosmu vlivem dostředivě chladových (klidnících) sil vede k jeho postupné krystalizaci a k strukturalizované složitosti čili ke konzervované nehybnosti hmoty, která se však v příští ohnivé fázi opět transformuje do nového cyklu existence. V lidském světě se to projevuje konzervováním myšlenkových struktur minulosti (staré struktury). Při transformaci z dostředivé éry, která by mohla odpovídat 3. čakře v těle, do 4 srdeční a výš se dynamickými frekvencemi tato zbytnělost rozpouští.

Každá silová fáze má v lidském chápání jen svůj vyměřený čas. Fáze dostředivého chladnutí se zastaví a vzdušný rozptylující princip v kosmickém nádechu uvádí procesy zpět do pohybu od rozčleněné pozemské „strnulosti“ až k univerzální jednotě, chladová strnulost je tak jen dočasným živlovým stavem.

Číslo 0 je magické boží číslo, které v sobě obsahuje všechny ostatní čísla a stavy, současně samo o sobě nepředstavuje či naopak představuje nic. Tím je myšleno „boží nic“, které může filosof chápat naopak jako „latentní vše“. V jiné rovině představuje nula okamžik před každým novým rozhodnutím a volbou (což je již příčinná symbolika č.1 – vytčený bod, učiněné rozhodnutí atd.) v osudovém dění. Záleží na tom, které roviny skutečnosti bytost dál oživí pro svou další časovou kontinuitu (viz kvantová teorie). Proto se do důležitých dob pro směrování celé lidské rasy rodí i vyspělejší dobrovolní „kamikadze“ pomocníci z této vyšší dimenze, jíž vzhledem k její bezčasovosti, lze rovněž přisoudit číslo 0.

19.11.96

…

Předpokladem „duševní pronikavosti“ je vnitřní žár na základě ohňového principu a je podněcovaný vírou v smysl činění. Vnitřní plamen aktivuje psychická touha. Ta může být po čemkoli, v duchovním případě o spirituální poznání. Jen touha bez aktivující žárové složky je impotentní, s následnou ztrátou radosti ze života. Přemíra žáru v psychice vede k pudovému fanatismu, jak můžeme najít v různých etapách dějin.

…

SYMBOL DRAKA

Vládci živlů: pták – vzduch, had – země, fénix (symbol reinkarnace) – oheň, ryba – voda.

Drak – „archetypální obraz pradávné, studenokrevné vitality v temné jeskyni psýchy, hrozící pohltit ego“. Obraz nevědomí (chybí-li kontakt s nadvědomím).

Drak střeží poklad ve sluji podvědomí.

Drak střeží vchod do jeskyně, podzemí. Proto je nutno ho zabít, aby jedinec získal přístup ke své duši – animě, pro dosažení úplnosti, integrity, vnitřního pokladu (zbavení se otcovské autority).

Zápas s drakem – symbol dospělosti, strach z pohlcení animou.

Poraněný drak – zdecimovaná pýcha, animus.

Boj s drakem – boj s abnormálním rysem sexuality.

Hadí síla, vnitřní energie, agresivita, pudovost, žádosti, instinkty, komplexy…

20.11.96

SYNCHRONICITA JEVŮ

Znamení Ryb je pod vládou Neptuna: pod jeho vlivem je celé křesťanské náboženství (viz dílo T. Chardina)

Znamení Vodnáře pod znamením Pluta: je to transpersonální planeta, tj. poukazující k vyšším oblastem ducha (objeven před 2. sv. válkou.

Podle některých vizionářů 1. světová válka ukončuje věk Ryb a 2. světová válka aktivuje již Vodnáře (technologický boom přes zbraně, nové ideologické a společenské koncepce, pluralitní demokracie, teorie relativity, kvantová fyzika, teorie chaosu a mnohé jiné).

…

Holokaust = kolektivní židovská karma, aktivovaná neptunským klamem „národní vyvolenosti“, pochopené negativně u tohoto silně dostředivého a hmotného národa jako duchovní nadřazenost a pověření panování nad ostatními národy. Tato „vyvolenost“ byla tedy špatně pochopena jako nárok na absolutní pozemskou moc nad druhými, nikoli jako úkol šířit duchovní vzdělanost.

Takto silným egoismem vyvolaná karma měla také svou velmi temnou mysteriózní stránku, kdy se v koncentrácích usmrcovalo v plynových komorách. Plyn spadá pod vzdušný živel, a tedy do odstředivých sil. Je to tedy přesný protiklad k jejich dostředivému národnímu charakteru. Ideální formou jsou rovnovážně zastoupené všechny 4 živly.

Tím, že Židé předčasně zabili přinašeče Krista, ten tak nestačil dát novou vyvažující ucelenější nauku pro éru Ryb, a celá 2000letá éra tím byla sražená o několik levelů níž do svých často zbytečných krvavých konfliktů, než by mohla jinak být.

Současně to mohl být i důvod, že se později objevil Mohamed s ještě více zmršenou naukou pro tuto éru. Už na samém počátku v základu křesťanství byl tak ukrytý virus.

…

STŘET SPOLEČENSKÝCH SYSTÉMŮ

Egoistické mentální systémy (na úrovni kolektivního nevědomí = ega) se musí v rámci protikladů nutně střetávat s rozšířenými transpersonálními systémy, abychom pochopili vyšší univerzální Já (Das Selbst – C.G.Jung). Tzn. musí se projít mentální změnou a očistou, aby se bytost dostala na spirále o hierarchii výš, a stala se tak doslova intergalaktickou, metakosmickou.

Vnější svět, který považujeme za jedinou realitu, spadá do sféry kolektivního nevědomí, je jeho polovědomou spoluprojekcí, kterou nelze ovládnout z pozic individuálního bytostného já – ega, přestože zde marné a nedomyšlené snahy vidíme zde každodenně. Vzhledem k vnitřně protikladné povaze takových projekcí se realita nutně projevuje v kyvadlovém efektu vzniku a zániku, soupeření i spolupráci všech protikladných sil na její hmotné úrovni.

Tyto vnější události z důvodů nenarušitelnosti příčinnosti a kontinuity proběhnout musí, lze je však vlastními postoji zmírnit anebo naopak vygradovat do maxima.

Analogie současného průběhu je naznačena i v Apokalypse sv. Jana skrz jeho archetypální vize budoucnosti. Můžeme číst alegorii toho, jak se bude postupně domnělá moc vymykat lidskému působení (tedy autoritě 3. a nižších čaker,) hmotně projevená v podobě hospodářských krizí, válek, hroucení přírodních systémů či hromadných havárií.

Dnešní technologické systémy a přístroje nejsou povětšinou odvozeny z mezních kritických situací, ale jsou testovány na základě stabilních klidových podmínek. Astrologicky řečeno, jsou založeny na vnitřním systému 5 základních planet soustavy. Číslo 5 zastupuje lidstvo a jeho individualitu založenou na 5 nedokonalých smyslech. Tzn. že vstupem transpersonálních planet (Neptun, Uran, Pluto) do pozemské hry, budou v blízké budoucnosti vlivem změněných frekvencí tyto systémy velmi labilní a nespolehlivé.

Jupitersko-neptunská přemnoženost lidstva zavirovala fungující přírodní mechanismy, které tak jsou těžce přetěžovány a destruovány. Vzniká proto tlak jak shora, tak pozvolna už i zdola od lidí na nové civilizační koncepty ve stále dynamičtějším našem časoprostoru.

25.11.96

…

VÝZNAM HARMONIE

Harmonie a souhra jsou stavy duše, kterých se snaží člověk v životě dosáhnout v prostředí v němž žije, pro co nejlepší uplatnění svých individuálních předpokladů a schopností. K tomuto stavu duše je však dlouhá cesta vnitřních meditací, které jsou ale nutné pro další její vývoj.

Jak k tomu ale dospět? Jedním z předpokladů je zbavit se svého překritičtělého ega, které se neurvale hrabe a zasahuje do životů druhých kolem sebe. Každý charakter je utvořen svými minulými činy a zkušenostmi. Mnohem pozitivnější cestou je poukazování na existenci vyšších idejí a postojů, na duchovní význam svobodné vůle. Nejvyšší smysl člověka totiž leží v překonání omezenosti jeho ještě animálního ega už k dokonalejšímu tvorovi ve vývojové řadě.

Duchovní ochrana nezáleží zcela na skutcích z minulých životů, podílejících se na našem charakteru, ale i na momentální snaze o harmonizaci svého ducha. Toto vnitřní směřování a dynamika utlumuje karmické dopady, které již při nasazení aktivní vědomé vůle nejsou tolik třeba. Duchovní ochrana se tak stupňuje spolu se vzrůstající kvalitou osobnosti.

28.11.96

…

FIKTIVNÍ TEORIE CHAOSU

Člověk kolem sebe stále častěji slyší hodnotit naši realitu pojmem chaos. Existuje také fyzikální teorie chaosu, což je asi možné jen díky tomu, že nejsme sto poznat, jací činitelé se podílejí na všech těch fyzikálních a mentálních procesech, které nás v každém okamžiku ovlivňují, a neznáme ani periodicitu běžnějších jevů. Ve skutečnosti je vše vzájemně úzce provázané s našimi já na úrovni nejrůznějších dimenzí.

Nikdo už dnes nebude popírat cykličnost dějů, neboť ji nalézáme ve všech procesech kolem nás (dech, přírodní děje, oběh planet…). Opakování je nejzákladnější atribut procesů, které se analogicky přenáší do všech fraktálních sfér kosmu.

Vnější podoby cyklů mohou být různé, dle toho, jak je naše smysly rozlišují. Uvědomíme-li si, že z frekvenčního hlediska zvuk, tvar, barva, chuť, vůně jsou stejné povahy a jde pouze o jiný výstup vibračního projevu, můžeme ve zdánlivě chaotických dějích nalézt obdobné rytmy, i když se jejich formy a časové délky mohou lišit. Takto lze chápat strukturalistické filosofické modely, kdy na jedné straně vnímáme povahu jednotlivých rytmů a na druhé straně celé dimenze takto projevené rytmizace. Základ pro vše ale leží v primárním univerzálním zákoně existence.

…

ČAS A CYKLIČNOST

Ve vesmíru neexistují náhody a vše se děje na základě silových center a jejich struktur, promítaných do všech myslitelných rovin. Jejich gravitačními zákony se drží všechny cyklické projevy v chodu.

Závisí na pozorovateli, jaké cykly vnímá a v jaké rovině, zda vnímá krátkodobé děje nebo dlouhodobé či téměř věčné, neboť i samotná existence pozorovatele je součástí těchto zákonitostí.

Pro běžného člověka jsou dějiny lidstva nepředstavitelně dlouhé, neboť je jen krátkodobým spoluaktérem v jejich procesu, pouze malým mravenečkem, a nemůže tedy na ně nahlédnout v globále.

Pro bytost, která by se dožívala např. 10 000 let, už vypadá vše trochu jinak, a pro bytost jejíž vědomí by bylo schopno vnímat vesmír od tzv. „Velkého třesku“ po úplný zánik soustav by vypadalo opět úplně jinak. Naše pozemské dějiny by mu přišly jako mžiková epizodka bez jakéhokoli většího významu.

Duchovní nauky směřují právě i k této skutečnosti. Pro klasicky vychovaného materialistu je jeho krátkodobý individuální život jediným měřítkem hodnot a jediným přesahem je jeho rodová genealogie.

Různé duchovní školy se liší v nazírání na kosmickou jednotu. Každá vyzdvihuje jiné aspekty poznání. Čím je však celistvější a multidimenzionálnější, tím kvalitnější může být taková duchovní škola či církev.

Jak časová relativita, tak i nekonečnost existence jsou dva póly téže věci.

…

Nelze nikomu předepisovat jednotný hodnotový systém, kánon platný úplně pro všechny. Každý za sebou táhneme svou individuální minulost s často bolestivě posbíranými zkušenostmi a přizpůsobování panujícím společenským vzorům vyvolává velké vnitřní konflikty u pokročilejších existencí.

Vnitřní přesvědčení nám vytváří celá řada zkušeností posbíraných napříč svými životy, i paměti na ně, takže jakýkoli necitlivý zásah do individuality vede povětšinu k jejím deformacím.

Jinak řečeno naše nejhlubší ideály pramení, i když neuvědoměle, až za hranicemi těchto jednotlivých životů, jsou zkušenostmi vnitřní bytosti, pro níž to jsou vnější životy jen jednotlivé dny jejího života, a jejich pochopení a sžití se s nimi je pro nás jako oddělené bytosti nadčasovým úkolem.

…

Naši dobu uměle vyzdvihujeme jako tu nejvrcholnější, nejkulturnější a nejprogresivnější v dějinách, což všem dodává zvláštní pocit výjimečnosti, nadřazenosti a hrdosti na současné technické „výdobytky“ moderní civilizace.

Budeme-li ale důsledně pátrat po stopách dávno zaniklých kultur, bude se náš obraz o minulosti stále více rozšiřovat a ucelovat. Přestože zůstalo zachováno minimum hmotných dokladů, kterým mnohdy ani nerozumíme, i z tohoto minima je možné sestavit neslýchaný obraz naší prehistorie, která nebyla o nic primitivnější, pouze se ubírala jinými myšlenkovými proudy a s jinými duchovními hodnotami, než je tomu dnes.

Před duševním zrakem se nám mohou začít zjevovat i zasuté obrazy z prehistorického období tzv. „zlatého věku“ civilizace, kdy fenomény jako boj a válka byly zcela neznámými pojmy.

Dokážeme-li se navíc prokousat magickými formami nejrůznějších mýtů světa a jejich písemných dokladů, díky hlubinné analýze i imaginativně intuitivním možnostem poznávání můžeme zjišťovat, že zde v předpotopních érách existovala pozemská centra tak vyspělého univerzálního vědění, o jakém dnes ani nesníme.

…

Určité fyzikální zákony byly známy vždy (např. princip kola, páky ap.), ale pouze materialističtěji vyvinuté civilizace je využívaly ve hmotných činnostech (viz film Baraka, kde mniši vytvářejí svými těly archetypální mandalové kompozice, aby usměrnili vnitřní silové pole). Materialistické civilizace projektují vše do vnějšího světa hmoty. Vždy zde ale budou dva přístupy: vnitřní a vnější.

Ale i materialistické technologie vycházejí z poznání duchovních zákonů a technik. Nicméně mnohých obdobných účinků lze dosahovat imaginativně magickými formami působení, to ale už předpokládá přesná transcendentní cvičení (viz tibetské duchovní techniky).

Lze možná říci, že čím byla kultura více feministická, tj. citová až introvertní, tím méně se orientovala a byla odkázána na vnější berličky. V tom je rozdíl mezi intuitivně magickými a racionálními (technologickými, a tedy maskulinními) civilizacemi.

…

MAGICKÉ A TECHNICKÉ MYŠLENÍ

Lidé dřív nebyli odkázaní na hmotné nástroje ani zdaleka tolik, jako je tomu dnes. K čemu taky telefony, televize, počítače, auta, letadla, když tu byla telepatie, telekineze, levitace, bilokace (rozdvojení do dvou míst), jasnozření ad., tedy magické schopnosti, které se váží k intuitivně duchovní sféře světa.

Ve skutečnosti se také jednalo o aplikace fyzikálních zákonitostí, které tehdejší energeticko-frekvenční vlivy umožňovaly realizovat. Dnes žijeme v daleko větší mentální i hmotné hustotě na jiném levelu skutečnosti, a tudíž se tyto úkazy vyskytují spíše ojediněle. Neznamená to nutně, že to byly dřív zcela vědomé procesy, jen lidstvo žilo v méně uzurpujících energiích jiné fáze Yugového cyklu. Ani dnešní řidiči ve své většině neznají dokonale každý díl z ústrojí svého auta.

Občas se nám dostanou před oči jakoby technické nákresy ze starých dob (např. od Mayů). Neznamená to, že se ale na těchto výjevech jednalo o nějakou technickou soustavu, stejně dobře mohly zobrazovat magická schémata či rituály, či znalost energetických drah analogických pro všechny hmotné procesy. Tím i tyto nákresy mohly shodně zobrazovat jak hmotnou, tak i šamanské techniky. Zákony vesmíru jsou pro hmotu i ducha stejné, jen mají jiné projevy.

Postupné objasňování těchto složitých duchovních rituálů jen dokazuje, že magické myšlení nebylo o nic hloupější než dnešní rozumovost, ba často právě naopak, přestože nebyla ještě tolik rozvinuta racionální složka osobnosti.

…

Původní kultury nerozlišovaly ještě tolik mezi vnímáním v běžném životě a rituálně obřadným. Teprve později ve věku Ryb se začaly více oddělovat zákony i světská moc od spirituálních či rozum od citové složky. Původně šlo o zvláštní směs racionálně pozemského a astrálně snového vnímání, kdy lidé nebyli ještě tolik individuálně odděleni a sofistikovaní, jejich duše byly volnější a nepřipoutané tolik hmotnou rovinou časoprostorovosti.

Vlivem destrukčního směřování Kaliyugy, lidé se ve svém myšlení stávali postupně více a více pozemskými tvory, a tedy „chytrými“, s větším porozuměním hmotné stránce života, po ztrátě propojení s vnitřními světy. Doba se tak generaci od generace měnila a hmotněla až k dnešnímu stavu, který je stále víc už neúnosný svým jednostranným životním stylem. Tato jednostrannost vyvolávala stále větší technologické nároky a potřeby ve všech sférách života, v hospodaření, dopravě, stavebnictví a jinde., což ještě víc oddělovalo mysl od své duchovní podstaty směrem do pomíjivého materiálna.

14.12.96

…

CITOVĚ ROZUMOVÁ EVOLUCE

Citové vlastnosti jsou u tvorů zastoupeny od počátků jejich hmotné existence, neboť se rozvíjí psychofyzickou reakcí na své prostředí. A to se týká i rostlinstva či dokonce světa virů.

Citovost či citlivost spolu s vnitřním svědomím jsou důležitými nástroji našeho poznání i jeho korekčním prvkem, je jakýmsi duševním majákem při získávání reálných zkušeností, který nám odhaluje naše osobnostní osudové hranice ve vnější realitě. To můžeme poznat z toho, že při jejich překročení se necítíme právě nejlépe, což nás vede ke zpětnému „usebrání“, jak stav meditace a koncentrace nazývají křesťané.

Člověk má ale také schopnost si své zkušenosti racionálně abstrahovat a převádět dál, a tím se orientovat i ve světech myšlenkově koncepčních idejí. Tvrzení, že dnešnímu lidstvu chybí cit, a proto je tak destruktivní, nezní proto příliš přesvědčivě. Je tudíž dost iluzorní, neboť tuto sebereflexní vlastnost rozvíjel od prvního inkarnovaného tvora na planetě. Ve skutečnosti je to spíš jeho nedomyšlenost věcí a zahledění se jinam, co mu dokáže nejlépe srážet životní kvalitu.

Dnešní lidstvo ve své překroucené víře a s nedokonalými mentálními schopnostmi se projektuje převážně do nejrůznějších rozumových analýz, třídění, klasifikací a všeobecného škatulkování či různorodého přehrabování se ve svých poznatcích. Tj. vytváří si zkratkovitá schémata s převážně technologickým zaměřením. Svou od podstaty vloženou touhu po trvalém a nerušeném blahu a celistvosti projektuje i očekává od technologických konzumních vymožeností. Ty se tak průběhem vývoje stále více stávají ze sluhů pány a jednou budou diktátory ovládající svět.

Ukazuje se že, co by měl člověk hlavně rozvíjet, není ani tak samotný cit, jako spíše komplexní harmonická mysl, zahrnující jak racionální, tak i svou iracionální složku. Pokud je o toto usilováno, pak lze mluvit o jisté rovnováze rozumové a citové stránky osobnosti, kdy kvalita takového vědomí by měla samočinně nastartovat přechod do vyšší energetické roviny již transpersonálních vztahů.

Nejde tedy jen o nějaký samoúčelný návrat k prastarým kořenům vyspělých prehistorických kultur, nýbrž o hledání skutečně pozitivní progresivní cesty vpřed. Dějinný návrat to připomíná jen zdánlivě časovým pohybem na časové spirále, kdy se na vyšší obrátce skutečnosti rozevírá dotyčnému celý nový svět duševních kvalit.

Zlatý věk prehistorie tak pro takového badatele může být řádově mnohem blíž, než se by se zdálo, pokud v něm náhodou vnitřně již i nežije.

V dnešním agresivním světě si musí člověk bohužel pečlivě chránit svůj citový prostor. Větší citovou otevřenost si může dovolit jen vyspělejší pevná individualita, která je vybavená i větší kritičností, nenechávající se zavádět názorovým chaosem kolem sebe, čímž se vyhne mnohým atakům z vnějšího světa, a tím i zbytečně živenému utrpení. Proto je třeba zkoumat a poznávat veškeré zákonitosti a promýšlet je. Tím se již bytost mění a neupadá do pošetilých psychoher ostatních. Člověk se stává individualitou, která má již předpoklady pro objevování nových cest i mimo planetu, a stává se tak již otrkaným dušeplavcem v nekonečnu světů.

Duševní otevřenost je však stále základem, jen tak k nám mohou přicházet stále nové a jiné myšlenky. Je ale našim osobním právem přejímat jen takové myšlenkové pochody a struktury, které sami uznáme za vhodné, a které dokáží kultivovat naši duši a rozvíjet svobodnou vůli. Vázat se duchovními sliby k čemukoli světskému nebo i duchovnímu způsobuje množství příštích komplikací, protože opravdová duchovní bytost je vnitřně nezávislá a svou životní odpovědnost opírá o celé své vnitřní poznání a svědomí.

…

VĚČNOST A PROTIKLADNÝ ČAS

Přestože jsme ve své nejvnitřnější podstatě vlastně sami bohy, náš stupeň poznání je dosud projekcí pouhých lidských kvalit, což není mnoho. Tomu odpovídá i úroveň naší osobní lidské svobody, která má ale potenciální schopnost růstu.

Vyplývá z toho, že naše myšlení a konání má v životě hluboký význam a naše přítomnost ovlivňuje naši budoucnost. Jakákoli doba se tedy odehrává na podkladě soustavného Teď. Bůh i Tvůrčí dílo jsou věčné a nadčasové. To, co je pro nás teprve v budoucím čase, je tedy již TEĎ žito ve všech svých paralelních časových rovinách. Naše svoboda tak spočívá pouze v možnosti sami si ovlivňovat (navíc ne zcela vědomě) kvalitativní rovinu příštích zrodů a jejich dějové náročnosti. Přítomnost, coby směs nejrůznějších protilehlých kvalit, nám umožňuje ve spojení se svou vůlí tuto osudovou směs částečně dešifrovat a svým úsilím ovlivňovat.

Z tohoto pohledu je naše hodnocení kvalit dobra a zla také ještě dílčí a relativní, odpovídající jen dosud poznanému okruhu poznání, stejně jako u ostatních protikladů. Ve své každodenní volbě se lze ve schopnosti tohoto rozlišování zatím jen kultivovat a nevhodným cestám je lépe se vyhýbat.

V našich silách je již částečná schopnost úroveň své doby individuálně pozvedávat k vyšší kvalitě, pokud se do takové činnosti zapojí větší množství lidí, ale doba zůstává i nadále stejně mnohovrstevnatá a pro každého odlišně prožívaná. Vždy zde budou zrozeny i takové bytosti, které ji budou záměrně tlačit dolů ke stagnaci. Ty ani netuší, co to bude pro ně do budoucna znamenat, a že si takto otevírají cestu do nejhorších variant své osobní přítomnosti, zatímco druzí už budou úplně jinde. Proto i války a krveprolití s hrozbami naprostého zničení planety budou pro ně v jejich životech vždy velmi reálné, byť ostatní od těchto vlivů mohou být fyzicky, časově či dimenzionálně už velmi vzdáleni.

…

U těchto úvah je třeba se povznést nad obecnou časovou rovinu, tzn. pochopit strukturu a povahu časovosti, a byť se zdá tak iluzivní, je v ní přísný řád. Bůh by ale musel přestat tvořit své vydechované vesmíry, aby to, co bylo, je a bude v jednom celku, přestalo náhle být.

Vše, kudy už jednou proudila energie, zůstává navždy zachováno v Akášické paměti, ať to zveme iluzí nebo realitou, a je tedy soustavně znovu a znovu oživováno, protože vše ve vesmíru je cyklicky propojené. Pouze pro člověka osobně přestává něco existovat, neboť ho odděluje forma duálního vědomí (být – nebýt), její hmotné frekvence.

Tak lze i o Bohu v různých úrovních poznání tvrdit, že je na jednu stranu krutým tyranem, na jinou je zas milujícím otcem, či neexistuje vůbec pro ty, kteří jeho existenci vidět nechtějí. Můžeme tedy do něj vkládat nejrůznější myšlenkové modely, ale žádný nebude úplný.

Jinými slovy v podvědomí Boha je i polarita se svým dobrem a zlem, tak jak ho chápeme my lidé, ale současně jinak to mohou vnímat bytosti na vyšší vývojové úrovni, a z nejvyššího nadlidského pohledu polarita zkrátka není.

Je nejvyšším mysteriem moment, kdy nejvědomější bytost kosmu dotkne se svého protipólu „absolutní demence“ (v nadsázce), tj. reflektuje a integruje stav metafyzické prázdnoty, a tím se rozpouští v neprojevené jednotě Podstaty. Co se děje konkrétně v takovém bodovém stavu, je předmětem pouze filosofickoduchovních hypotéz.

Obrazně by šlo označit takovýto stav jako mystickou svatbu (sjednocení) existence a neexistence. Jedná se zde o stav, který snad Zezulka formuloval jako „Jsem vše, co je i co není“, čímž charakterizoval božské vědomí. Je ale otázka, zda by takováto bytost – nebytost mohla ještě vůbec takový koan sama sobě pokládat, kdoví…

…

Dnešní svět energetických a surovinových krizí odpovídá projekci myšlení většiny lidstva, tj. málo energie = povrchní myšlení.

…

EVROPSKÉ MYŠLENÍ

Evropská civilizace je silně rozpolcená, obdobně jako samotná duše evropského člověka, který tuto krizi přímo ztělesňuje. Současný člověk, který zanedlouho bude vystupovat z „rybí“ pasivity k vodnářské činorodosti a dynamice, je stále silněji vehnáván na „bitevní pole“ proudících a prolínajících se myšlenek (Vodnář je vzdušné znamení). Znamená to, že kolem nás ožívají rozpory snad všeho myslitelného. Staré chladné a dostředivé dvoutisíciletí odchází a novým úkolem bude syntetizovat a usmiřovat v sobě tyto rozpoutané síly mezi chaosem a řádem, nevědomím a vyššími duchovními principy.

To, co se postupně vylupovalo v éře křesťanské kultury Ryb, co bylo jako ty ryby z moře i z nevědomí vyloveno na světlo, byla jen předzvěst nastávající doby skutečných objevů a zázraků. Tak, jak se nadšeně na konci středověku objevovaly na dobrodružných výpravách nové kontinenty a bohatství planety, tak se nyní začínáme nořit do hlubin oceánů vlastního nevědomí, abychom i zde nacházeli neuvěřitelné poklady, a tím i smysl svých životů.

Na literární postavy Fausta a Mefista se lze dívat jako na archetypální zástupce dvou významných protikladů, které se vzájemně doplňují, a tedy neuvědoměle po sobě i touží.

Z pozice „Satana“, oplývajícího divotvornými schopnostmi a nekončící existencí, je zvláštní přitažlivost k bezmocné smrtelnosti tohoto světa, který poskytuje možnost prožitku individuální pomíjivosti (smrtelnost i bezmocnost dodává iluzím hodnotu). To démona fascinuje, dokonce ho snad těší občas způsobovat člověku i radost. Nikoli ale kvůli člověku samotnému, ale kvůli sobě samému, aby tak mohl zažít i tento stav ducha alespoň zprostředkovaně přes člověka. Faust tak pro něj je příležitost ke studiu citu jako fenoménu.

…

Magický svět představ a okouzlení ustoupil nástupem vědeckotechnické revoluce kritickému racionalismu, tedy světům všemožných ideologických „ismů“. Možná že právě toto symbolizují ony apokalyptické „pády hvězd“ (iluzí) z proroctví sv. Jana v Novém zákonu. Byla dána tenkrát moc člověku, jeho lidskému egu, tedy v podstatě zemnímu principu.

Člověk tedy chtě nechtě vzal na sebe metafyzickou zátěž neúplnosti, ono křesťanské „břemeno kříže“. Z důvodu nastávající intelektuální dospělosti přijal tím odpovědnost za svůj individuální život v rámci celku. Tento fakt znamená ale nutnost propojit v sobě magické i racionální poznávání jako jednotný princip o dvou polaritách.

18.12.96

…

ZVÍŘATA A LIDÉ

Naše lidská vývojová minulost je nám neustále na očích právě existencí jiných živočišných i rostlinných druhů, které předcházely našemu vývojovému druhu Homo sapiens, a z nichž každý rozvíjel určité specifické biologické vlastnosti, jež by měl mít současný člověk už vnitřně integrované.

Z metafyzického pohledu je člověk prvním „zvířetem“ ve vývojové řadě, které má již schopnost povznést se nad reálně žitý čas. Postupně tak stále lépe chápe, že se svým uvědoměním může vymanit z daného osudového rámce, byť ne úplně, ale objevuje už vlastní aktivitu, může rozvíjet své duševní stránky, a není odkázán ani jen na tělesné smysly. Ty už i u zvířat jsou dovedeny k určité dokonalosti (termoregulace, telepatie, čich, zrak ad.). Člověk tyto schopnosti v průběhu vývoje ztrácel i díky postupné orientaci jen na technologický rozvoj, kdy se snaží obejít těžké přírodní podmínky nejrůznějšími vynálezy, což ale mělo dopad na ztrátu právě těchto zmíněných schopností

Právě v možnosti konkrétního a vědomého setkávání a prolínání nejrůznějších evolučních druhů z různých vývojových dob v jediném čase, který je pro nás nyní dominantní, je demonstrovaná současná přítomnost i všech ostatních časových dimenzí nižších živočichů. Míra setkání minulosti a přítomnosti závisí na úhlu pohledu té které bytosti. I na tomto si lze uvědomovat, jak je čas relativní, a soustavně že se prolíná minulost a budoucnost, čímž je vlastně materializováno soustavné trvání v mnohosti.

Z pohledu zvířete pak setkávání se s vyšším tvorem, než je ono samo a zastupujícím jeho vlastní budoucnost, může způsobit rychlejší a snadnější přechod jeho duševního rozvinutí do člověka. Tato zkušenost tak má také jistý podíl na složitosti jeho další individuální vývojové cesty.

…

NECHÁPÁNÍ VYŠŠÍHO

J. Zezulka: Bytostné vědomí se rozšiřuje a propojuje do vědomí univerzální bytosti Tvůrčího díla.

Všechny kultury a lidské osudy jsou jednotlivými projekcemi vibrací celkového silového pole TD.

TD je natolik obsáhlé, že i pro vědomí dnešního lidstva je jeho jednota neuchopitelná. Vytrácí se chápání analogie smyslu života individua se smyslem univerzálního bytí. Jako lidé se můžeme pouze přibližovat k tomuto vyššímu vědomí.

A představa „bytí bez přívlastků“, tedy čistého a vědomého božího „nic“, nám není už vůbec srozumitelná. Na skutečnost bytí bez přívlastků se dá nahlédnout až ve velmi hluboké meditaci.

…

MÝTICKÝ STAROVĚK

Objevování starých kultur je objevováním našich kořenů a idejí, z nichž se tato kultura formovala. Dnes lidstvo hledá jiný přístup, jak dál pokračovat ve své cestě, nový úhel svého pohledu čili objektivní paradigma. Děje se to z důvodů, že kosmické vlivy jsou poslední tisíciletí pro planetu již velmi těžké (Kaliyuga), což zapříčinilo téměř definitivní ztrátu vnitřního spojení se svým tvůrčím Zdrojem.

Existují mýty i staré záznamy, které napovídají, že tehdejší lidstvo mělo mnohem citovější nazírání na realitu, než si dnes umíme představit. Do této sféry patří i jasnovidnost, telepatie, teleportace, psychokineze, bilokace, astrální cestování ap.

J. Zezulka zastával názor, že tato dnešní doba je z duchovního hlediska nejtěžší za posledních 24 000 let! A to i v minulosti zde byly již hodně těžké časy. Stačí se podívat na celkovou devastaci planety a ztrátu životního prostoru pro stále větší množství flóry a fauny.

V pozadí hledání ztracených rajských civilizací může být i motiv hledání vhodné sociální struktury, která by se přibližovala co nejlépe ideální vizi jakéhosi univerzálního pozemského ráje, a mohla tak být inspirací i pro dnešní dobu. Je v něm tedy obsažena víra, že je možné nějakým způsobem překonat současný nelichotivý stav světa.

Ať je vize uvědomělá či ne, víra v ní je zde od počátku, kdy se na planetě objevil první tvor, mající snahu překonávat sama sebe, rozrůstat se do svého okolí, poznávat a vžívat se do něj.

Z mýtů se nedovíme, zda tomu bylo již ve zhmotnělé podobě, jak ji známe dnes (o čemž je také zkoumání starověkých civilizací), nebo šlo ještě o duše v jemnohmotných tělech čili před pověstným „vyhnáním z ráje“, a tedy před 1. pádem do hrubohmotné projekční roviny.

Ona víra a hledání ztraceného ráje má tedy archetypální význam pro všechny vývojové bytosti. Mohlo by to být klidně i vzpomínkou na spirituální stav ještě animální bytosti ze 4. rozměru (kdy si podle J. Zezulky dovyvíjí ještě všechny bytosti potřebné vlastnosti pro zrození do vyšších rovin, než byly dosud), např. před vtělením do role člověka. Odtud se jim začne odvíjet nová etapa duševního vývoje.

Ale je zde i varianta, že se jedná jen o nostalgickou vzpomínku, ukrytou v genové paměti, na čas skutečného materiálního zlatého věku, v němž žili nějací naši předchůdci. Nicméně všechny indicie napovídají, že tomu je ještě i úplně jinak.

…

CIVILIZACE

Deziluze z lidské společnosti bývá často podmíněna zájmem o naší lidskou historii, v níž jedny z hlavních dějinotvorných činitelů byly průběžně vedené války, kdy zmínky o nich jsou uváděny už v nejstarších dochovaných spisech (Indie, Sumer aj.) Tyto války jsou pak vedeny stále ničivějšími zbraněmi, jejichž vývoj je zpětně zapříčiněn zase jen válečným úsilím. Tak je techno vývoj a válčení spojitou zacyklenou nádobou. Jen část těchto vojenských „vynálezů zkázy“ se dostává i pro použití v běžném životě.

…

Velmi sebevědomě až arogantně v moderních dějinách působila éra 19. století, kdy v rámci intelektuální pýchy se absolutní poznání a ovládnutí přírodních i civilizačních zákonů jevilo jako dosažitelné v rámci lidského rozumu a matematické logiky. Vše se náhle jevilo jako jakýsi definitivní vrchol lidského snažení a vědeckého poznání, vše důležité bylo v očích doby náhle již hotovo a lidstvo čekal již jen pozitivní civilizační vývoj.

Byla to doba rozvoje také nových vědeckých oborů. A vybudování skvělé globální lidské společnosti se tak zdálo být téměř na dosah. Tím nastoupila i nová vědecká víra, která nahradila starou církevní, v nalezení cesty k pozemskému ráji na věčné časy. Z toho pak vycházely i ekonomické, politické, technokratické vize dalšího společenského směřování. To však netrvalo dlouho a dějinný optimismus narušily obě světové války a trpké zjištění, že to s tím lidským rozumem nebude až tak slavné.

Byl to tehdy přitom jen začátek dobrodružné cesty objevů neznámých životních zákonitostí. Bůh byl náhle mrtev (Nietzsche) a svět se tak začal jevit ideově osvobozený pro dobyvačné expanze za novými teritorii a surovinovými zdroji. To vše pro rozvoj nových materiálních technologií, které v plné míře zaplavily svět 20.století. Materialistické náboženství slavilo své první velké úspěchy, zatímco planeta začala již viditelně trpět brutálními zásahy do její harmonické diverzity. To, že takto docházelo k obrovským lidským i přírodním genocidám (zplenění indiánských kultur či vyvražďování divokých zvířat ve velkém) v těchto rozjařených pozitivistických dobách nikoho příliš nevzrušovalo. Šlo přeci o vítězství lidské rasy nad pozemským neznámem.

…

POZITIVUM RELATIVIZACE

Relativizace všeobecných hodnot podkopává lidské sebevědomí a často i smysl jeho aktivit. Jako obranu proti ní je možno postavit prastaré, ale stále věčné duchovní hodnoty, které lidstvo na své pouti pochopilo, ověřilo časem a přijalo jako přínosné pro svůj život.

Vlivem kosmických konstelací nastoupila před mnoha tisíciletími éra narůstajícího hlubokého duchovního úpadku světa, kdy se na dlouhý čas uzavřelo jeho vědomé propojení s ostatními dimenzemi časoprostoru.

Mezi takové vrcholné nauky, které dokáží časem zvrátit nastoupený směr k biologickému i psychologickému odcizení lidstva z nadvlády strojů, patří i vážné vědecké studium spirituálních zákonů, jako jsou např. reinkarnační teorie či pochopení deistického (božského) cyklického vesmíru. Bez takto poznávaných zákonů života na Zemi by byl člověk stále silněji paralyzován jen bezmocí a nihilismem.

Nicméně jako vše obsahuje i toto rovinu pozitivní a negativní. I deziluze z dalšího vývoje naší civilizace tak rozšiřuje lidské obzory a nutí hledat vyvažující řešení. I ona otevřela cesty nové formě expanzí, tentokrát snad už pozitivně vertikálním, vedoucím přímo skrz lidskou duši, když pro nedostatek vnějšího planetárního prostoru byla omezena možnost expandovat horizontálně a neustále vpřed po povrchu glóbu.

Tím se se začalo odhalovat i poznání, že nejsme odsouzeni být jen bytostmi země, ale jsme budoucími „občany“ kompletního univerza. To je určitě fascinující, jenže to odhalilo velkou nepříjemnost pro moderního zpovykaného člověka a sice, že přijde o možnost nechat se jen pasivně unášet na vlnkách života, a naopak bude muset vyvinout gigantické nasazení v práci na sobě samém, na svých kvalitách a aktivaci vlastní vůle.

Vzít v tomto procesu zpátečku v této době už nelze a budoucí ráj je také ještě daleko. Je v tom patrná analogie mezi současnou dobou a jednotlivým lidským životem s jeho uranskou krizí kolem čtyřicítky. Je to aktuální neutěšený duchovní stav planety, která nám zde zastupuje náš pevný bod v celém kosmickém univerzu, kdy současný rozpad společnosti je předzvěstí dalších netušených změn. A je to také poukaz na naše celkové bytostné postavení v univerzalistickém „dechu kosmu“. Současné lidstvo se tak jako celek řečeno poeticky nachází právě v půli své pouti.

Jednou nastane doba, kdy poznáme plně i svou lidskou minulost (budeme-li chtít). Ať už každý individuálně po odchodu na onen svět, nebo již i zde v okamžiku, kdy lidstvo plněji pochopí své duchovní postavení ve struktuře kosmu.

Metody poznání jsou již dnes poměrně dostupné, brání jim pouze nekritická orientace této civilizace, ženoucí se naivně za její povrchní klamavou projekcí světa z pozice prvních 3 smyslových čaker. Tím ale stále víc preferuje také časově osudovou linii (tj. posiluje další projekce). Paradoxně tím však čas naopak ztrácí, rozmělňuje, neboť zde působí efekt, že čím rychleji se pohybujeme vpřed, tím se projevuje rychleji i čas, a tím víc ho pro jeho nedostatek dál honíme.

Odpoutání od přízemnosti značí mimo jiné i schopnost odpoutávat se v meditacích i od tohoto relativního času; schopnost vplout do jiného jeho pojetí, coby výraznější kvality v rozšířeném vědomí.

…

KRIZOVÝ PŘECHOD

Objektivní čas odvozujeme od planetární struktury ve Sluneční soustavě. Opouštíme-li ji, vztahujeme se již k jiným časovým centrům a pásmům, jsme už v jinak strukturovaném silovém poli, a tedy i v jiném duchovním systému, než platí zde na zemi.

Měli bychom si umět přiznat, že jsme tedy pouhou součástí mnohem hlubší struktury a vyššího celku, který nejsme sto našimi schopnostmi ještě pochopit, natož ho snad i ovládat. Zde neplatí zkušenost historických expanzí na Zemi, neboť neznáme-li prostor kosmické hry, nemůžeme znát ani její pravidla. Ruší se v ní pozemská zkušenost s rozměrem a časem, jinak fungují i biologické dispozice, (např. procesy stárnutí). Jsa obklopeni nekonečnem jsme nuceni změnit způsob svého nazírání a myšlení. Tato zkušenost nás může nekonečně povýšit, ale i silně vykolejit.

Mám tím na mysli, že po překonání hmotných hranic naší soustavy, kdy se přepínáme a začínáme pohybovat spíše ve vnitřních rozměrech a kvalitách, naše povědomí je konfrontováno na rozdíl od křesťanské víry s „nekonečným“ časoprostorem bez fixního bodu, o něhož se lze doslovně opřít. V takovémto prostoru se můžeme upevňovat toliko duševní silou a schopnostmi. Čas je zde jakoby otevřený čemukoli, kdežto my se můžeme v těchto neznámých končinách opírat zatím jen o svou víru či osobní poznání, majících vliv na strukturu našich charakterových vlastností. Hlavní roli zde tedy sehrává především vnitřní kvalita těchto případných „psychonautů“.

Záměrně to připodobňuji ke kosmickému putování. V takovém stavu se však nalézá člověk, který se vydal na duchovní cestu, kdy staré hodnotové systémy se mu boří a novým vztahům ještě plněji nerozumí. Neplatí pro něj již jen povrchní kolektivistické hodnoty a pravidla, teprve si buduje svůj nový navigační systém ve svém povědomí, intuici a víře. Jde o těžký stav přechodu k transcendentní individualizaci, což by se dalo připodobnit člověku, který se náhle ocitl v neznámém kraji, kde mu ujely všechny dopravní spoje a on se ocitl bez všech prostředků úplně sám někde v divočině. Člověk v tomto transpersonálním přechodu tak ani netuší, co mu přinese příští den, a přitom své životní místo fyzicky nemusel vůbec opustit.

Každá další zkušenost vnáší nový krizový moment do pracně zkompilované struktury osobnosti se svým ustáleným systémem hodnot a postojů k sobě i ke světu. Nová hluboká dosud nepoznaná zkušenost z otevíraných vnitřních zážitků otřásá dosavadními hodnotami i společenskými vzorci a je tedy i příčinou pádu dosavadních iluzí, vytvořených jen díky ohraničenému a již známému celospolečenskému hřišti své doby.

Člověk na své duchovní cestě se tak stává více individuálním, ne z egoistického záměru a programově, ale v přirozeném důsledku rozšířeného vnímání. Jde symbolicky o přechodový stav izolovaného „psychonauta“, který ztrácí na čas spojení s řídící základnou na zemi. Cílem není samozřejmě únik od života, ale opětovné sladění s ním pouze na vyšší obrátce kvalitativní úrovně. To vyplyne automaticky ze zbavení se dosavadních omezených iluzí o svém hráčském postavení na rodném hřišti.

Takový vracející se poutník je jako cestovatel, který se vrátil z dosud neznámých končin, a vypráví také ostatním o životě v nich. Vracet se na Zemi nicméně musí, svůj domov má zde dokud se pro něj hluboký vesmír nestane domáckým a srozumitelným prostředím, v jehož zákonitostech se umí již dobře orientovat, či lépe, dokud nevplyne do univerzálního vědomí Jednoty a nepřekoná tím svou osobní kosmickou dualitu – své osobní ego. Jako své vnitřní poslání si pak přirozeně vezme za své rozšiřovat vědomí i ostatních svých spolubratří. Taková bytost se stala archetypálním Poutníkem z Tarotů.

Forma, kterou si přitom tento zasvěcenec zvolí, je jeho osobní věcí, neboť je již vázán vědomím univerzálnějších zákonitostí, než je pro lidi běžné, a přizpůsobování se společenským zvyklostem by byl jen kompromis na úkor vlastního poznání. Forma je tedy nezávazná, podstatná je schopnost přinést ostatním své osobní poselství o „životě jinde“, a to pokud možno, co nejsrozumitelněji. Tím může své prostředí maximálně obohatit a povýšit, tj. přinést mu co nejvíce duchovní svobody.

Záleží tedy jen na jeho vnitřním nastavení, kolik sil dokáže zmobilizovat takovýto duchovní kosmonaut, kam je až ochoten zajít, které prahy je mu dovoleno překročit ve svém zkoumání a co je už TABU, co považuje za nejdůležitější a nakolik svou roli i zvládá. Selhání je ale omluvitelné, jde-li o tak náročnou věc, jako je předání nejvyšších životních pravd.

…

UVĚDOMOVÁNÍ ČASU

První uvědomování času vzniká až v duálním bytostném světě. I rostliny a zvířata vnímají čas, ale spíše v jeho cyklických podobách, kdy se konkrétní děje pravidelně opakují v určitou část dne či období.

U člověka se již čas zniterňuje, člověk si uvědomuje, že času plně ve svých činnostech podléhá, vnímá ho ve všem coby součást všech životních procesů.

Zvířata a rostliny zřejmě ani zdaleka neuvažují o své smrti jako člověk. Sice nevíme, jestli si takový pes či kočka kladou otázku, co bude až zemřou, u člověka jsou však takové otázky i obavy běžné.

Současně je na tuto zkušenost nucen tvořivě reagovat tím, že se orientuje k trvalejším nadčasovým hodnotám, jež ho životně přesahují. Je tedy již vůči bytí v čase aktivní a postupem vývoje se bude vnitřně dostávat i nad něj.

29.12.96

…