Úvahy : 1984

ÚVAHY 84/1

Postupně se životem přibližujeme k tomu, co nás přitahuje, až jednou konečně spatříme nekonečnou hlubinu své duše. Postupně se tak učíme, jak nakládat se svými silami. Jednoho dne, kdy už překročíme lidský rozměr, opustíme ale i hmotné tělo jako takové, neboť ho již nebude ve splynutí s bezčasovostí a bezrozměrností třeba. Jen čirým duchem budeme prostupovat celé TD.

…

Duševní členitost se odráží a projektuje směrem ven, čímž se naše síly zhmotňují v okolním prostoru. Každý z nás představuje konkrétní a jedinečný duševní útvar v universu, který je úzce propojen s dalšími individualitami. Tak můžeme v lidech, kteří nás obklopují, vidět se zrcadlit naše vlastní ať pozitivní či záporné vlastnosti a dle toho s nimi tak i komunikujeme.

…

Je dobré naučit se trpělivosti a schopnosti nezaujatě pozorovat své pocity, energie, myšlenky, své kroky. Tím jim jednak lépe porozumíme, jednak se budeme pozvolna odpoutávat od pomíjivého, malicherného a nesmyslného. Každý vidí smysl v něčem jiném, a všichni na to mají i právo.

…

Každá chvilková euforie se vrací svým opakem, každý posun vpřed je provázen jistou úzkostí a nejistotou z nového, ale získávaným poznáním postupně proměňujeme svůj charakter v mnohem uvědomělejší.

…

Je zbytečné hledat absolutní lásku mimo Boha, protože pojem absolutna patří jen Jemu.

…

V lidské rovině vím jen, že nic nevím.

…

Jak poznat rozdíl mezi svévolí a skutečným smyslem a svobodou? To lze zjistit jen dialogem se svým srdcem a svědomím.

…

Lze se opírat o nějaké jistoty na duchovní cestě? Co je kolem i v nás tak jistého, že se o to můžeme opřít? Intelektuální a duchovní poznání se sice děje subjektivně, ale vychází z objektivních zákonitostí, je v něm tedy ukotvená opodstatněná víra v řád. Nicméně poznávání je i bezpečná cesta k tzv. „neosobnosti“ = hlubší nesobecké osobnosti, která již dokáže vidět řadu věcí z objektivního nadhledu.

13. 1. 1984

…

SOUNÁLEŽITOST SRDCE

Každé umění, snažící se zobrazit autentické pocity za života, je uměním srdce, osvobozujícím od konvenčního myšlení, vytahující a osvětlující strachy ze společného podvědomí. Je i permanentní meditací čili duševním cestováním skrz nejrůznější sféry kosmu.

Jednoho dne se srdce (duše) nasytí vnějších slupek života a začne si všímat svého vnitřního já, aby zjistilo, že je s ním v neustálém propojení, dostává od něj rady a dokonce jedno spolu jsou.

Vlastní osudová cesta je tou nejlepší duchovní školou. Každý stav či stupeň na této cestě k „osvícení“ je pak jen jednou z mnoha „komnat ducha“, jimiž vývojově procházíme.

Nikoli memorováním chladného racionálního vědění se svými studenými poučkami, ale fantazií, citem a intuicí je nejlépe možné zkoumat ty hlubiny v sobě, čerpat z nich pocity a zážitky a tvořivě je zpracovávat. Všechny ty poučky, které nás provázejí životem, nás stejně v určitý čas přivedou k zpětnému oproštění i od nich.

Vše, čím jsme dennodenně obklopeni je tedy ve skutečnosti určitým stavem uvědomování, k němuž jsme dospěli na základě svých omezených smyslů s jejich pouty. Síly, které pracují v nás, jsou zhmotňovány i ve vnímání různorodosti našeho okolí, a tudíž k nim máme své konkrétní vazby. Podle stupně své vyzrálosti je pak do určité hloubky také chápeme. Po překonání všech možných rozporů cestou fyzického převtělování docházíme nakonec k poznání, že celý vesmír je ve skutečnosti jediným propojeným vědomím, je námi a my jím.

Uvědomíme-li si, že zastáváme osobitý stupeň vědomí v kolektivní jednotě, a ten v podvědomí obsahuje i všechny ostatní včetně projevené vnější reality, co nám potom brání k nim přistupovat obdobně jako k sobě samotným?

Není třeba uměle vyvolávat „duchy“, kteří se nás přímo nedotýkají, i když tito se mohou dotýkat druhých. Vše má svůj čas. Chceme-li ale rozumět lépe jejich konání, je dobré znát i tyto souvislosti.

Čím více chápeme zákonitosti světa, tím více se jeho rozmanitost stává součástí i vlastního duševna; tím více se ho dotýkají i světské problémy, které potom bere za své a snaží se o jejich harmonizaci.

Mnozí světští vůdci postrádají rozvinutou ženskou, citovou a intuitivní složku pravé mozkové hemisféry, preferujíce převážně tu levou racionálně kalkulující část mozku, proto jim chybí i větší empatie s druhými.

Všichni jsme aktéry své hry na pravdu, ztotožněni s přidělenou osudovou rovinou. Dokud ale nepochopíme úsilí i ostatních tvorů kolem sebe, nemůžeme ani o sobě tvrdit, že jsme již vědomými bytostmi.

Z jistého úhlu pozorování lze celý náš životní osud i osudy ostatních spatřit dokonce jako pouhý jediný vryp do těla kosmické duše. Zevní i vnitřní, obojí jsme my.

17-18. 1. 1984

…

ÚVAHY 84/2

V cestě ducha nám staví často největší překážky naše pozemské vlastnosti, formované snahou o přežití v minulých „nižších“ inkarnacích, odkud jsme si přinesli i svou dosud nezvládnutou agresivitu.

…

Představíme-li si blízkého člověka, svázaného množstvím nejrůznějších nezpracovaných psychických pout a vazeb, který se na nás znenadání vrhne, aby nás doslova „samou láskou snědl“, těžko mu věřit jeho upřímnost. Nesnaží se nás spíše zaplavit a odzbrojit takovýmto divadelním vystoupením, a dostat tak víc do svého vlivu? Mnoho takových patří do kasty „energetických upírů“.

…

K myšlence, že existuje něco jako boží pomoc v krizových situacích, se v těžkých chvílích upíná i mnoho materialistů.

…

Křesťané znají pojem tzv. „tělesného umrtvování“, čímž mají na mysli vymizení své pudové složky. Smyslem ale není její zničení či potlačení do úplného nevědomí, má jít naopak o vědomější přístup k ní, nerozhodovat se v životě pod její nadvládou.

…

I ďábel poznává do určité hloubky Boha. Z každé úrovně vědomí lze tedy postoupit do vyšších či sestoupit do nižších kvalit.

…

Nemá smysl si přisvojovat něco, co k nám nepřišlo jako dar nebo výsledek poctivého úsilí. Je jedno, zda se to nachází v oblastech hmoty, citů či ducha. To bývá vždy na úkor druhých a není to nikterak zasloužený zisk. Navíc je pak takové vlastnictví i velmi pomíjivé, protože jsme si přisvojili něco, co nám v osudu nepřináleželo a většinou to tedy i rychle mizí, čímž často přijdeme o mnohem víc.

…

Každá specifická lidská kultura má svou vlastní kvalitu, své ochranné síly, své vzory a ideály, které jsou většinově uznávány. Souhrnně lze tuto množinu nazvat egregorem.

…

V dnešní době, pokud nechceme být strháváni, je nejlépe se odpoutat od konzumně pokleslé kolektivní mysli a najít si pro své já vlastní osobitou cestu.

…

Naše nitra jsou branami do vesmíru, jenže se skrz ta futra často snažíme zarputile vecpat násilím, protože naše ega jsou již přebujele obézní.

2-12. 2. 1984

…

POCHYBNOSTI O EGU

J. ZEZULKA: „…Musíme vědět, čemu věřit…“

Nelze věřit lidem, kteří nemají nejmenší pochybnosti o svých slovech. K poznání naopak vede soustavná pochybnost, přemítání, zda jsme správně pochopili a utvořili své názorové postoje. Lidé bez pochybností jsou psychopati, kteří si ale potřebují svou velikost utvrzovat dominancí nad druhými.

…

Ego je zaměstnáno neustálým hledáním nejrůznějších cestiček a výhodiček pro sebe. I ono touží po svém naplnění a celistvosti jako celé TD, ale hledá jej velmi nízko v prostředí pomíjivé duality.

…

Aby mohl člověk nezištně pomáhat druhým, musí je mít skutečně rád. Aby je měl rád, musí poznat o nich celou pravdu, jíž je sám součástí, a teprve potom se může změnit jeho vztah v opravdovou lásku. Jinak to nelze, neboť vždy do hry vstoupí malé lidské vypočítavé já.

…

Pozorujeme-li jakoukoli myšlenku (emoci apod.) v sobě, je třeba si uvědomit, kdo ji pozoruje, tedy podívat se na věc z hlediska nezaujatého pozorovatele. Tím se pro nás stává samostatně vyděleným objektem zkoumání, se kterým se přestáváme neuvědoměle citově ztotožňovat, a osvobozujeme se tak z manipulující nadvlády jeho sil. Tím nad námi ztrácí svou moc.

23. 2. 1984

…

NA CESTĚ DOVNITŘ

Utíkat a uzavírat se z vnějšího světa jen ve svém nitru je rovněž přechodovým stavem. Člověk na vědomé cestě časem zjišťuje, že niternost je všude a ve všem, stejně jako je všude nekonečný střed vesmíru (střed lze definovat jen v rozměrových prostorech, nikoli v nekonečnu). V důsledku lze dokonce říct, že celý vesmír je jedinou univerzální duší, která je skrze duální dimenze pouze jakoby „rozstříknutá“ do nekonečných variant.

Směr „k nitru“ značí jít od povrchu do hloubky věcí. Tímto poznáním pak prohlubujeme vědomí nad své vnější zájmy, nad svou emoční ohraničenost, čímž se dostáváme k vyšší kvalitě propojených vnořených rovin.

Postupně tak dojdeme k pochopení, že nejsme ani to, ani jen to, a že každé takto omezené sebehodnocení spadá do neuvědomělých představ o své světské roli (personě), kterou si zde ve společenství na zemi budujeme, a která je rovněž i naším karmickým činitelem.

Chybí-li při dosahování vyššího stupně vědomí vnitřní pocit sounáležitosti i s ostatními bytostmi, taková osobnost pak orientuje vše dostředivě spíše pro nějaký osobní zisk, a je tedy stále ještě pohlcena protiklady nevědomí.

Soustavné nabírání poznatků a vědění bez jejich vnitřního pochopení a sjednocujícího zažití vede spíš jen k rozmnožení dalších odvozených vlastností tohoto svého malého egoistického vesmíru do vnějšího světa, a tím stupňování jeho ješitné a oddělující pýchy.

Lidská pýcha a marnivost je příčinou mnohého zla, způsobeného velkou domýšlivostí, a ta je vždy tam, kde chybí světlo vyššího poznání. Člověka ovládá temnota ještě nerozvinutých smyslů. Pýcha je tak ubohou a komickou náhradou za nedostatečné sebevědomí.

Potřeba hromadění poznatků vnějšího světa namísto sžití s jejich smyslem tak stále zůstává. Ego je potom nuceno stále se opírat o nějakou vnější informační autoritu namísto přímého duchovního nazírání.

Čím více se upírá mysl do mnohosti, tím víc je také roztěkaná. Pokud se ale naučí dobře pozorovat, dokáže pod všemi vnějšími slupkami nacházet i svou cestu k jednotě, a tak proměňovat zevní realitu ve vnitřní.

…

Lidská mysl se vyznačuje neuvědomělým kořistnictvím. To neustále číhá na každý nový podnět, emoci, myšlenku, vnější bonusy. Číhá tak na svou potravu, která jí způsobuje slast. Tak i Bůh mnohým slouží k vyživování jejich pyšného ega. Celý svět se tak ocitá v permanentním vzájemném pohlcování sebe sama coby kosmické metafyzické žranici.

3-9. 3. 1984

…

O RADOSTI

Proč upadat do malomyslnosti, když už známe či alespoň tušíme směr svých cest? Když už také víme, kam po nich můžeme dojít? Proto je nesmyslné upadat někde v jejich půli netrpělivosti, že ještě nejsme u cíle. Toto nasvědčuje jen naší netrpělivé egoistické žádostivosti. Proto je mnohem důležitější prožitek okamžiků na této dlouhé pouti, protože ty nám pomáhají měnit se k novým zorným úhlům.

Čeho se taky obávat, když víme, že jednoho dne stejně do svého cíle dorazit musíme. A víme-li rovněž, že na cestě je třeba zažít dobré i zlé, naději i zklamání, pravdu i lež, abychom mohli lépe nahlédnout do životních hloubek. Proč naříkat nad tím, že stojíme právě teď tady v této své osudovosti, a ne někde jinde v jiné osudovosti. Z vyšší vůle jsme právě tam, kde svým charakterem a přičiněním být máme.

Člověka se může občas zmocnit divoký proud fantazie a vzletu, způsobený posílením jeho energetické hladiny. Všechny nazírané úhly, směry, abstrakce se pak pro něj zreálňují. Je možné do nich vstoupit kdekoli v kterémkoli místě, a kdekoli i vystoupit. Je to magický pocit a bytost by chtěla být v tu chvíli vším – principem i formou, a vnímat tak všechny sféry najednou; nemít v sobě pevný bod připoutanosti, který mu naznačuje, že stále je jen pouhou bytostí ve vývoji s dalekou cestou před sebou.

Proč tedy nežít raději ve stavu radostného očekávání, a pokud toto chvílemi mizí, víme již jakou sílu mají modlitby a meditace.

13. 3. 1984

…

ŽIVOT V BOHU

Ve skutečnosti nic ve vesmíru nemá existenci samu o sobě, ale vše má společnou podstatu, z níž je také odvozeno. Jakákoli oddělenost je tudíž klam duálních protikladných sil. Proto i činnost sama o sobě a pro sebe a je izolovaná od dalších návazností, a pokud se nestáčí k nějakému hlubšímu přesahu, je zacyklená a bloudí. Z tohoto důvodu i jakékoli zkoumání, vytržené ze souvislostí má smysl jen jako přechodná analýza, cílem vždy zůstává skutečná propojenost v celku.

…

Filosofie života v Bohu = hledání harmonie mezi vnitřním a vnějším světem. To nelze realizovat bez etických zásad a jejich rozvíjení, udržujících rovnováhu ducha, citu i hmoty.

Dnešek je postaven na egoistické negaci základní lidské morálky, na ukojování pudů a vášní, což vede nutně jen k degradaci a následnému zániku takto nemocné společnosti, neboť se chtěla násilně vytrhnout z všeobecné jednoty.

Lidé jsou již dnes hodně alergičtí na pojmy jako Bůh, Kristus, mravní kodex aj., což bylo způsobeno ztrátou „klíčů“ k duchovnímu přesahu i pokřiveným náboženským výkladem. Také proto je všude tolik zmatků a rozbrojů. Každý chce žít raději už jen pro sebe, pro tuto svou chvilku ve věčnosti, což se mu ale stejně nedaří, a navíc si komplikuje cestu pro svůj budoucí návrat zpět ke skutečným hodnotám, kdy jen v nich lze zažít mír a pravou nesobeckou lásku.

Dle pojetí esoterního křesťanství je stvořený svět „univerzálním tělem jednotícího Krista“ a jen s tímto vědomím lze celkově mířit vzhůru k Bohu.

Pravá láska je tedy možná jen pokud dokážeme v sobě obejmout celý svět s jeho dobrem i zlem. Neznamená to v žádném případě zlo omlouvat, ale pochopit jeho příčiny, a těm se snažit vyhýbat. Tak se i okolní svět stává naší součástí a zájmem. Bojovat o „lepší zítřky“ bez této lásky je pokrytectví, vypočítavost, faleš, které boj naopak ještě více násobí.

Není možné se zcela očistit od chaosu své doby, protože taková čistota leží až daleko za hranicemi naší představivosti ve světě vyšších idejí. Teprve tam lze nacházet skutečnou pravdu. K tomu mají lidé ovšem ještě daleko a pouhé rácio nestačí. To nás může jen usměrňovat, ale pro takový nadhled je třeba vstoupit do opravdových hlubin ducha celou svou bytostí a s veškerou etikou a uvědoměním. Těžko nalezneme vyšší jednotu, jsme-li s ní denně v rozporu.

21. 4. 1984

…

ZJEVENÍ SV. JANA

„…již nebude času, ale ve dnech hlasu anděla sedmého dokoná se tajemství boží…“

(Zjevení sv. Jana)

Mnozí věřící s hrůzou a napětím očekávají naplnění biblických apokalyptických vizí sv. Jana. Jsou mezi nimi i tací, co do nich vkládají i naději na vysvobození ze svých vlastních osudových očistců. Jen ten slibovaný ráj se zdá mnohým nenávratně ztracený někde v šeru kdysi – kdesi.

Z jistého úhlu je tedy pragmatičtější raději se modlit a meditovat, než abychom byli nuceni se dožít oné „pekelné milosti“, být aktéry takovéhoto divokého Šivova tance s umrlčími lebkami kolem krku.

Svět na 3. čakrové úrovni (vůle a moci) je také světem agresivních výbojů, projevujících se touhou ovládat a vyždímat vše do důsledků. To dává do pohybu energie, jejichž sílu neumíme ještě dohlédnout, a které, pokud budou zneužity, jednoho dne budou bolestně spláceny karmickým úřadováním.

…

APOKALYPSA

Tato civilizace začíná připomínat poslední hysterické záchvěvy a křeče, sebevražedné, vraždící a znásilňující ještě zbylé ostrůvky zdánlivé čistoty. Všechno panenské bylo již civilizačně perforováno, vše mírumilovné zprzněno pudovou agresivitou mnohých vládců.

Není již čistých panen, černokněžníci hřeší s malými holčičkami, všichni dávno sečteni na úpisu ďáblově, každý už vztáhnuvší ruku proti svému bližnímu i svému Tvůrci. Všemi tak stále křižovaný kosmický Kristus lásky a poznání tiše trpí a jeho božská matka – anima světa pak pláče posledním čistým v duši. Jen kvůli němu ještě zadržuje ruku apokalypticky trestajícího boha Šivy.

Poslední dny Sodomy a Gomory – archetypální biblický předobraz. Blíží se doba, kdy se zatemní nebe černými mraky a anděl smrti otráví zemi i vodstva, chřtány zdivočelých sopek vychrlí planoucí ohnivé keře a vzduch naplní mikroby smrtícího moru. S bolestným vzlykem vykvetou smrtelné květy jaderných bomb a pohltí to, co se mělo v budoucím čase stát bytostným rájem. A ti, co se neobjali se svou božskou duší, propadnou svému rozkladu ve věčně hladových útrobách samotného ďábla, jemuž se kdysi slavnostně upisovali.

A ti, co přežili první údery, ocitnli se na pekelné houpačce – kyvadle zdivočelé gravitace, v níž i čas začal čarovat se svými zemskými souřadnicemi. Lidé na jednom místě planety začali kvapně stárnout, aby se v jiném místě zastavili v čase. Ty, které tento chaos zaplavil, rychle se měnili ve starce, a hned vzápětí v mrtvoly, rozpadající se pod letmým dotykem. Jejich prach rozvály větry do všech stran. A tam, kde čas náhle nebyl, toužebná smrt teď věky nepřicházela.

A v jiném místě počalo gravitační kyvadlo času otáčet svůj sled. Žárem spečené mrtvoly se opět materializovaly, znovu byl do nich vdechnut život, povstávaly a mládly. Staří se měnili opět v děti a kojence a mizeli v útrobách znovu vstalých matek z hrobů.

A v jiném časovém pásmu bylo kyvadlo ještě mocnější. V něm lidé sotva se narodili, rovnou už umírali stářím. To vše nyní působila zhroucená gravitace časoprostoru.

Jinde se otevíraly hroby a z nich vycházeli dávno pochovaní. Lidský popel znovu vyjížděl z ohnivých pecí krematorií, z nichž pak vycházeli opět živí lidé. Všichni šílení a nepříčetní, protože vše se odehrávalo v hrůzném imaginárnu.

Tak onu apokalyptickou dobu prožíval karmicky každý po svém dle toho, kam byl svým osudem postaven. Některé osudy byly vymazány z časové roviny zcela, jinde v nich zase ubylo jen několik dějů v paměti, takže se mnohým mohlo zdát, že do tohoto hroutícího se bizarního světa nikdy ani nevstoupili.

Bůh Otec setrvával i nadále v neproměnné latenci a Bůh Syn domlouval jen pomalu těmto anomáliím v jejich zběsilosti.

Jen zvolna tak ustupovalo apokalyptické běsnění ze zničeného sebevědomí přeživších, očišťujíc je od toho hrůzného pekelného snu, než milosrdný čas se opět rozběhl správným směrem. Ze všeho zůstaly jen mysteriózně mlhavé vzpomínky na ono prožité pozemské peklo, a nakonec i ty postupně zmizely, pohlceny zářivým jasem nového božského impulsu.

Snad bylo pochopeno, že jde jen o básnickou licenci. Nicméně i takováto rovina je myslitelná v mentálních oblastech, týkajících se našich duší.

2. 6. 1984

…

O NEVYHNUTELNOSTI ZMĚNY

Apokalyptické konce starých civilizací v dějinách nebyly aktem boží msty, ale cyklickými procesy k uvolnění další cesty novým věkům pod jinými tvůrčími vlivy. V těchto přelomových časech je třeba protrhnout ty zabetonované krunýře duší, aby mohla vyrůst nová čerstvá tráva.

Poslední dny starého světa budou tudíž pro mnohé jak peklem, tak i nebem – nirvánou, pohybem hadí síly v dějinné páteři země směrem vzhůru. To, co dosud překáželo vzestupu do vyšších duševních center, přestane bránit, a pak se teprve začnou dít zázraky v lidském světě.

Všechny ty různorodé projevy života nelze počítačově zaškatulkovat a udělat z nich rovnici, posuny v bytostném vědomí jsou nevyzpytatelné, vždy ale vyvádějí člověka z jeho navyklých konvencí.

Existuje jisté proroctví o tom, že v posledních dnech starého věku poznají všichni lidé boží existenci, každý však po svém ve své individuální bublině.

Ti, kteří projdou takovou dobou, i ti po nich, budou již myslet a tvořit ve vibračně „vyšší oktávě“ nového cyklu, přestože se to dnes může ještě jevit jako nepředstavitelné. Odstředivé vlivy budou ale stále silněji podporovat jak intuitivní, tak i racionální hemisféru mozku, lidé se začnou mnohem usilovněji zajímat o jejich rovnováhu, a tak vytvářet i novou hmotnou kulturu, očištěnou již od starých chyb.

…

1984 RAN KRISTU

Pokud chápou křesťané Krista jako synonymum pro nadpozemskou lásku, pokoru a probuzelého ducha, pak také vnímají, jak je svět svou pokleslou svévolí ustavičně bičuje a křižuje napříč dobou. Temné síly vyhlásily válku duševní čistotě, lásce i poznání. V podstatě je to agrese vůči vlastním kořenům a samotnému základu života.

Naše civilizační snahy jsou podobny činům, jimiž se snažíme vyrvat duši tělu a uvrhnout ji do nicoty spalujícího plamene, z ní však povstal jen popel lhostejnosti. Pak hledáme už jen útěchu v přehrabování tohoto svého popela, a tak jsme v tomto neuvědomělém počínání podobni můrám, letícím si pro trýznivou smrt do plamenů plynových hořáků.

Křesťané vnímají celý svět jako „mystické tělo Krista“. Pokud jsou opravdoví, a nejen imitace pravdy, musejí prožívat vnitřně, jak znovu a znovu je jejich nešťastný avatar „zástupně“ vražděn tímto světem a jeho vůdci. A protože všechny bytosti jsou součástí společného vyššího já, vraždíme se tak nevědomky navzájem.

13. 6. 1984

…

RELATIVISMUS A MORÁLKA

Vše, co není skutečný Tvůrce, jsou smyslové přeludy naší dočasné mysli, přestože ani ty nestojí mimo. Jen kvůli nim ale trpíme nespravedlností pomíjivého světa. Křesťané říkají, že trpí pro Boha, ale ve skutečnosti trpí jen pro své lidské iluze.

Pokud bychom brali boha za absolutní veličinu, která je mimo veškerou jsoucnost a vše jím stvořené jen za jeho relativní a pomíjivé dílo, a neexistovala-li by k němu žádná cesta, a vše by tudíž bylo jen nahodilou kosmickou hrou sil bez hlubšího významu a propojení, pak by nemohla existovat ani evoluční spirála integrující vše zdánlivě oddělené směrem k jednotě protikladů, neexistovalo by tedy ani postupné sjednocování veškerého vědomí. Chyběla by kontinuita a spojitost všeho se vším. Potom by nemohlo záležet ani na lidstvem celé věky budovaných morálních hodnotách, které se projevují skrz naše individuální svědomí, protože by pro to vše chyběl ten nejvyšší arbitr.

Zbyl by zde prostor snad jen pro zcela subjektivní morálku, každým jinak chápanou a jinak projevovanou s dominantním právem silnějšího. Rovněž bychom těžko mohli hovořit o jakékoli boží vůli, neboť svět by byl jen mechanickou hrou náhodných sil. V takovém světě by nebylo možné se dopátrat ani jakékoli objektivní a metafyzické pravdy, protože by chybělo její zastřešení.

To, že tomu tak není, znamená, že tato absolutní božská veličina musí být zastoupená i v jeho stvořitelském díle a s ní i konvenovat. Ze samotné definice božství tedy vyplývá paradox, že i relativita je svým způsobem relativní, a ve skutečnosti vše trvá stále, což lze pochopit až na mnohem hlubší úrovni vědomí.

Každý dějový okamžik má tedy v této mnohovrstevnatosti i absolutní hloubku a bezčasové trvání, přestože nás časový paradox vnímání fiktivně odnáší do stále nových okamžiků a my jimi proplouváme jako řekou.

Zdůrazňování relativity existence v trojrozměrném světě přivádí materialisty k postoji, že všichni jsme i s veškerými myšlenkami a postoji na tom obdobně, a tedy nemůže existovat ani něco jako posmrtný život či nesmrtelná duše, natož její inkarnace zpět na zemi. Neberou v úvahu fraktálně mnohovrstevnatou strukturu stvoření.

…

O MORÁLCE

Pro relativistu, připustí-li vůbec pojem božské absolutní veličiny, žádný bůh nezasahuje do stvořeného kosmu a ani do jednání jeho bytostí. Lidská morálka je pak jen na úrovni smluvených pravidel, která vyhovují určitým skupinám a nemá tedy všeobecnou platnost. Je pro něj jen účelovým pragmatickým společenským jednáním.

Lidská morálka je souhrn nejlepších a nejověřenějších hodnot a pravidel, v různých dobách odvozených z poznání duchovních zákonitostí a konkrétně projevených zde na zemi, a po tisíciletích vývoje je tudíž i objektivně platná pro jakoukoli další společnost. Kvalita morálky může být sice v různých dobách různá a se stupňujícím poznáním se měnit, její základ ale zůstává stále platný.

Skrze ni si lidé společně vytváří kultivovaný vnější vztah ke světu, druhým bytostem i dalším sférám. „Nezabiješ“, nepokradeš a neznásilníš“ jsou základní obecné příkazy, které by mohly platit v každé době. Teprve v konfrontaci s objektivní morálkou, která svými hranicemi odpovídá kolektivnímu omezenému poznání v různých dobách, lze začít subjektivně pracovat i na sobě ve zdokonalování svých lidských kvalit.

…

Pouze suše konstatovat, že „vše je bůh“, zní jen jako prázdná floskule, neumíme-li si pod těmito slovy vybavit nic konkrétnějšího, neboť takové tvrzení ještě o ničem nenapovídá. Teprve poznáváním a prožíváním tohoto vyššího řádu se lze aktivně měnit i k lepšímu.

20. 6. 1984

…

MORÁLNOST A PÝCHA

Lidská pýcha a samolibost zastiňuje člověku schopnost jemného rozlišování mezi dobrem a zlem. Nedostatek vnitřního charakteru vede k emocionální degradaci. Není pak pro něj ve vesmíru pevného bodu, o který by se mohl amorální jedinec opírat než jen o svou vlastní domýšlivost.

…

Slepá víra je fanatická i bázlivá současně, vyžaduje pevnou vnější autoritu, čímž snadno podléhá demagogiím. Skutečná víra je naopak konstruktivní, chápe i vlastní slabost a malost, směřuje k vyšším hodnotám, a pokud je v harmonii s racionální stránkou osobnosti, je to ideální stav pro duchovní cestu.

Skutečná úcta k Bohu (Zdroji) může vzniknout jen hlubokým uvědoměním si své malosti ve stvořeném kosmu. Takový respekt pak podněcuje víru i vědění.

…

Pokrytectví a mravní úpadek svádí dolů (do hmoty, pudovosti, špatné karmy). Čím je pak bytost pokleslejší, tím nesmyslněji se jí pak jeví i veškeré obecné morální atributy, neboť ji frustrují a vzbuzují v ní pocity nedostatečnosti.

Tento úpadek mnoho lidi izoluje na úrovni pouhého materiálního přežívání bez jakéhokoli spirituálního smyslu. Jelikož neuznávají nadlidskou autoritu, která je archetypální, hledají ji v nižších rovinách uspokojování svých žádostí, které také mohou obnášet celou škálu možností a vždy se nějaká připravená pro ně i najde.

…

Relativita jako lidský myšlenkový postoj by mohla vést i k úvaze o relativnosti samotného Boha. Bůh by tak mohl být filosoficky pojímán jako nejvyšší nicota, vždyť není bytostně zjevný (naše smysly ho nevnímají) a lze s ním operovat jen jako s konceptem či matematicky abstraktním nekonečnem. Pro materialistu je tudíž jakákoli víra v Boha nesmyslnou a nicneříkající, takže ani základní lidské morální vlastnosti nemohou být od něj odvozené.

Takový člověk musí hledat své jistoty v podobě autorit vnějšího hmotného relativního světa, a proto je nachází v nejvyšších světských mocenských autoritách, kterým slouží v naději, že tak bude sám mezi ně povýšen. Pro ně je však morálka prázdný pojem, takže se tito lokajové většinou své odměny stejně nedočkají.

…

Bez vyšších spirituálních idejí tedy chybí i mravní normy a taktéž snahy po jejich zušlechťování, což má samozřejmě dopad na budoucí konkrétní osudy i s jejich karmickým zrcadlením. Každá lidská (ale i živočišná) kultura padá spolu s úpadkem svých vlastních morálních hodnot, nahrazena jinou, životnější.

Prvotní tzv. protoindická (harrapská) kultura, trvající několik tisíciletí, byla postavena ještě na vysoké etice, jako odrazu kosmického řádu ve hmotném životě. Sestupná větev Kaliyugy s sebou přinesla rozkvět i pád všech velkých říší od staré Babylónie přes křesťanskou Evropu až k dnešku, kdy se úpadek ducha naplňuje již vrchovatou měrou, takže můžeme dennodenně pozorovat tyto dopady přímo na vlastní oči.

24. 6. 1984

…

O LÁSCE

Láska je síla magnetismu, kterým ve vesmíru všechno lne k sobě. Člověk byl konceptuálně stvořen jako svobodný tvor, mající schopnost zachycovat a zpracovávat vnitřně boží existenci čili jak říkají křesťané: „je božím obrazem“. Aby však byl tento stav vědomý, musel mu „Bůh částečně poodkrýt svou tvář“, tedy odhalovat mu v čase velké zákony Jednoty, čímž mu naznačil cestu k sobě. Tato sounáležitost ke všemu se dá nazvat skutečnou láskou.

Na své cestě postupného poznávání, duše zjišťuje, že božská harmonie prolíná celým vesmírem, je základem veškerých sil v něm. Postupným převtělováním míří tato „kristovská“ duše k oné všeobsáhlosti, až se nakonec spojí cele se svou Podstatou – svým Tvůrcem. Na této cestě může mít snahu vracet se i do nižších rovin existence zpět mezi lidstvo, odkud vyšla, aby jim svou přítomností pomohla se zbavit zbytečného bloudění a utrpení, a tak posilovat světlou stranu stvoření.

…

INDIVIDUÁLNÍ DUŠE

Ohledně duše můžeme hovořit jak o reinkarnačních cyklech, tak i o samotné jedinečnosti její existence, neboť ta se naplňuje silami ze samotného „Prazdroje bytí“, tedy z božských rovin, projevujících se u každého tvora svým specifickým způsobem. Žádná duše nemůže být od něj odtržená a nezávislá, a nedá se tedy ani zcela zavrhnout, jak učí některá jednodušší náboženství, byť by šla po určitou dobu i cestou temnoty. V každé je latentně přítomen fenomén Boha, a z toho plyne, že každá má k němu i otevřenou cestu. I proti své omezené vůli je k němu nevědomě přitahována hlubšími silami, i když s mnoha zbytečnými oklikami či dokonce dočasnou retardační cestou zpět do animálních tvorů. To se může týkat i zdánlivě již vyspělých duší, které mohly v některých sférách ducha padnout a začít opět chaoticky bloudit.

Nicméně i to je projev absolutní boží lásky k svému „stvořenému dílu“, když ponechává na lidech jejich osudové volby, jejich svobodu se rozhodovat na křižovatkách svých cest, přičemž je vždy stále s nimi a oni stále v něm, a tak jsme neseni v proudech života.

…

BOŽÍ MILOST

Kámen v písek, písek v prach, prach v zář a zář v nekonečnou „boží nicotu“.

Dle křesťanů byla lidem dána boží milost zjevením a obětí bohočlověka – Krista, jakožto přinašeče ideje univerzální lásky na Zemi. Ti, kdo se vzdají svého ega (ve smyslu svévole), mají možnost propojení s tímto nadčlověčenstvím“, a tím i možnost rozšíření svého vědomí a svědomí do nejvyšších pater lidství. Každému z věřících je tak pomáháno na jeho duchovní cestě neviditelnými pomocníky. Právě v tom křesťané spatřují naplnění oné vyšší milosti.

Duchovní milost lze tedy charakterizovat jako pomoc při otevírání průchodnosti cesty k univerzálním hodnotám. To by nebylo možné, pokud by to záviselo jen na našich omezených smyslech a mysli. Duše odtržené od této síly hlubinné kontinuity by tak končily v „hříchu“, řečeno nekřesťanskými pojmy: mysl by ztratila svou vůdčí nit a zbloudila by v bludištích kauzalit příčin a následků.

Boží milost se tedy váže na oddanost vnitřní pravdě čili i na vlastní odpovědnost za své jednání, a vyžaduje tak již zralejší jedince. V okamžiku, kdy člověk začne uhýbat před vnitřní pravdivostí – svou autenticitou, vytváří již nový koloběh příčin a následků a nejrůznější bludné okruhy v mysli, čímž se zaplétá do spletitých karmických odrazů. Tím zužuje svoje vědomí, čímž si omezuje a atomizuje svůj životní rozhled, a nevyužívá tak nabízených možností k svému duchovnímu rozvoji.

…

V časech tzv. Zlatého věku prvotní lidé, kteří ještě žili s vědomím vnitřní pravdivosti ve svém pozemském ráji (viz odkazy Bible, legend a mýtů). Tím, že začali zneužívat zákon Jednoty (alegorie o jablku z rajského stromu poznání), se pozvolna odkláněli od intuitivního vnímání vyšších světů a stále více zabředávali do světa polarit, posilujíce tak hlavně rozumovou složku, čímž si geneticky narušili vnitřní rovnováhu v dalším vývoji. Tím si samozřejmě nakonec zablokovali znalost bezprostřední pravdy.

Lidé se postupně začali zacyklovat ve více hrubohmotných hladinách ducha, čímž zabředávali do stále větší komplikovanosti života, a původní průvodcovská božská linie se pozvolna vytrácela. Obrazně řečeno tím, jak se lidé vzdalovali od této vůdčí boží vůle, začal v nich zmírat a přestával k nim hovořit duch pravdy, takže sklouzávali ve vnímaní do stále povrchnější reality. To samozřejmě mělo vliv na vzájemné společenské vztahy postupnou degradací morálních přikázání, a tím mohlo začít i snadnější omezování lidské svobody mocenskými složkami společnosti.

Protože každý náš skutek se vepisuje do řetězců DNA, přeneslo se toto zvrhávající se myšlení i do rodových dědičných řetězců, tj. procesu, který označují křesťané jako „dědičný hřích“. Tím se svět pomalu ale jistě pro lidské vědomí zahaloval závojem Máji (kosmické iluze) – bludné kauzality a rozpolceného smyslového vnímání, které začalo preferovat jen jednu jeho rovinu – materiální.

Tento kolotoč nevědomého světa se bude dít, dokud se lidstvo neobrátí opět k odhalování vyšších duchovních pravd i vyšší duchovní morálky v životě. Potom teprve může být naplněna křesťanská myšlenka o „splynutí v Kristu“, o spojení individuální duše s nadsmyslovou částí ducha.

…

K INKARNACÍM

Vše se děje současně – vše je TEĎ, každý okamžik všech životů je oživen právě nyní nezávisle na časových liniích dějin, které jsou jen projekcemi velké nekonečné Přítomnosti do nejrůznějších kosmických dimenzí. Zde teprve vzniká iluze času. My se ve skutečnosti do svého osobního času svou duší jen povrchově zapojujeme. Ve skutečnosti ale hlubinná podstata Já naší bytosti obsahuje nespočet vnějších životů, probíhajících v nejrůznějších dobách, a přesto se všechny dějí v tento moment, najednou – TEĎ. Posloupnost a oddělenost vnímáme jen z pohledu právě prožívané vtělené bytosti. Jen tak můžeme svou neustále trvající přítomnost prožívat jako souvislý dramatický děj odvíjející se na časové křivce.

Z hlediska člověka se tudíž můžeme na tento „magický fenomén“ dívat jako na časový proces duševního vývoje, nebo se pokoušet o celistvé pochopení jedinečnosti i univerzality komplexně.

1. 7. 1984

…

ANIMÁLNÍ PODVĚDOMÍ

Zvířecí světy můžeme považovat za dimenze našeho podvědomí, za naši vlastní lidskou inkarnační minulost. Láska k těmto bytostem nás tedy učí přistupovat pozitivně také k animálním složkám naší osobnosti. Světci, kterým neublížila nikdy ani divoká zvěř měli již vědomě zpracované oblasti své animality.

Do takovéhoto vyššího vztahu k animální přírodě spadá i odmítání živočišné stravy, odmítání konzumace mrtvol jiných bytostí, je jedno zda lidských či zvířecích. Vyloučením masité stravy a živočišných hormonů ztrácí podvědomí svou agresivitu i zvířecí strachy, a duše se může rozevřít sférám jemnějších energií.

Harmonické soužití se zvířaty udržuje člověka v rovnováze i se svými psychickými silami. Divoké nezpracované vášně posilují agresivitu jak u zvířat, tak u lidí, kteří se ještě rovněž nevymanili ze sfér nižší pudové říše. Taková agresivita pudí pak mnohé k nesmyslným konfliktům a boji.

Tam, kde vládnou bouřlivé vášně, je třeba je zjemňovat a rozptylovat zvýšenou láskou a pochopením bytostné provázanosti veškerého života.

1. 8. 1984

…

O PANOVNÍCÍCH

Císař Karel IV. byl neobyčejně zbožným člověkem, který trávil mnoho času v modlitbách a meditacích. Je zcela jisté, že ve všech vážných rozhodnutích, týkajících se této země, obracel se především k Bohu. Tímto způsobem ji zpravoval pro její rozkvět a nikoli jen pro svůj osobní lesk a slávu. Měl vědomí toho, že byl zvolen císařem a králem z tzv. „boží vůle“, a to ho vedlo k nejvyšší odpovědnosti. Všechny politické a hospodářské tahy jím byly podnikány v duchu rozkvětu, což značí skutečnou osvícenost, a tedy i ono „boží vedení“ tohoto největšího muže českých dějin. Snad by se tak dal přiřadit k pravým „slunečním hrdinům“, kterých nebylo v českém národě nikdy příliš mnoho.

Míru pokory a oddanosti svému úkolu si můžeme nejlépe domýšlet z jeho činů. Za všemi je ale třeba vidět vždy i nedokonalého člověka, který bloudí, tápe a hledá nejlepší cesty pro sebe i svůj národ. Zvýšená pýcha a autoritativnost panovníků vládla v dobách, kdy následně upadala i země. Jejich dějinná úloha byla totiž vždy spojena s osudem celého národa, a národ byl svým způsobem zase ztělesněním jejich vnitřních sil. Každá slabost panovníka se tak promítala i do vnějšího prostředí.

Co ale značí veškerá vláda nad všemi světskými zeměmi oproti vládě v tzv. „božím království“ – v duchovní sféře. Ne každému vladaři je dovoleno dojít vnitřně k onomu pochopení stát se králem, který spravuje svou zemi v souladu s vyššími principy světa. Každý, komu se tak dostane této cti, je postaven před obtížnou zkoušku, a je-li slabý, pak obyčejně egocentricky podlehne lesku světské marnivosti a pomíjivé slávy. V úpadkových dobách to vedlo k tomu, že panovníci, spatřující se jako „boží zástupci“ na zemi, nacházeli v tomto postavení především vyvolenost své vlastní osoby.

Možná by bylo dobré zkusit se v meditaci vcítit do role ničím neomezeného vládce nad životy svých bližních, jaké emoce a myšlenky by to v nás vyvolalo? Mohlo by to být dobrou lekcí pro pochopení dopadu lidské psýchy na vnější svět.

Vidí-li dvořané ve svém vrchnostenském postavení jen osobní prezentaci světské moci, dovede je to nanejvýš k duševní tuposti. Je proto v zájmu celé země, aby se panovníci obklopovali jen těmi nejkvalitnějšími a vzdělanými lidmi.

Nepřátelé se rodí tam, kde se nalézají neřešené protivy. Dokáže-li však panovník ctít i své protivníky, zbavuje se tím i jejich extrémního nepřátelství, a sám se tak vnitřně obohacuje. Je tedy v nejužším zájmu jeho i celé země, zabývat se veškerými starostmi svých poddaných (oddaných) s vědomím, že jeho život náleží osudovým božím záměrům a on zde má těmto cílům sloužit, nikoli ovládat, čímž pak může sjednocovat i celou svou zemi.

Pokud chce někdo opravdu takto propojovat a integrovat protiklady své doby s „božími záměry“, jeho osobnost musí k takovéto úrovni poznání nejprve dozrát, stát coby služebník na vrcholu pomyslné charakterové pyramidy. Jeho duše musí být již skutečně vyspělá, aby dokázala v tomto světě silových protikladů jednat jen pozitivně v zájmu celku. Sebemenší chybné rozhodnutí má u ní za následek velké škody pro celou společnost, které bude muset karmicky opět napravovat.

6. 8. 1984

…

GENERAČNÍ POCITY

Patříme tak trochu k beznadějné generaci. Toužíme po klidu domova, tvůrčí práci, základních jistotách a smysluplnosti života, ale místo toho nás obklopuje stále větší chaos, odcizenost, automatizace i stálé vystavení globální jaderné apokalypse, která může kdykoli z vůle vládnoucích elit přijít. Pozvolna tak ti citlivější ztrácejí smysl svých životů, neboť systém i jeho kultura jim připadá stále monstróznější.

Hledání pravdy a podstaty života je dnes možná obtížnější než kdykoli v minulosti, neboť veškeré velké dříve uznávané hodnoty již byly zdevastovány, překrouceny a znehodnoceny vševládnoucím lidským egoismem. Není proto ani divu, že většina upadla do osidel konzumního hmotařství a svých neřízených vášní.

Chybí nám již vize „vysněné rajské země“, společnosti založené na mírumilovných základech, vedené zákony ducha pravdy ve společném soužití, který jediný dává smysluplnost i osobní vnější práci.

Jakýkoli spolek a sdružení, hledající tuto vnitřní pravdivost mimo zákony současné ideologie, se stal předmětem šikanování či zákazů. Jsme tak nuceni tvořit rychle a nenápadně svou alternativní kulturu s vědomím její rychlé pomíjivosti a konat to anonymně téměř ve skrytu. Ony kdysi tak slavné výdobytky tzv. „vědeckotechnické revoluce“ i x dalších revolucí „lidského ducha“ se tak pozvolna rozpadají v prach.

9. 8. 1984

…

OSOBNÍ A NADOSOBNÍ VŮLE

Jsme rovnocennými buňkami se vším ostatním stvořením, jímž hýbe a naplňuje jej samotný Bůh. Chtít být pozitivními tvory předpokládá aktivní úsilí odpoutat se od všeho, co vyhodnocujeme jako destruktivní a co nám zcela autenticky škodí.

Při meditaci a modlitbě je nesmyslné obracet se o pomoc k nějakým smyšleným bytostem, větší smysl má snažit se chápat vyšší zákony pravdy, na nichž stojí existence vesmírů, a těm se snažit postupně a v klidu přibližovat svým myšlením, tedy soustavně se obracet k chápání nejvyšší jednoty.

Pokud se svým myšlením i činy přikláníme na stranu všeobecného dobra, přibližujeme se tím i boží (neosobní) vůli. Nelze jednat svévolně a svéhlavě, neboť pak bychom ji nemohli vůbec ani pochopit. Vše, co v nás vyvolává destruktivní pocity je třeba promeditovat do takové hloubky, v níž leží příčiny a kořeny těchto vnitřních emocí. Tím očišťujeme a oživujeme své nitro nikoli vytlačením špatností do nevědomí, což by se nám v pozdějších zrodech opět vrátilo a musely by k nápravě nastoupit karmické síly, ale cestou vědomého odpoutávání se od magnetismu takovýchto destruktivních sil.

…

Když se dítěti nějakým způsobem zruší paměť na dětství, trpí pak celý život ztrátou identity, kontinuity a integrity, nemá se později oč v životě opřít. Čím je tedy dětství duševně bohatější, tím je později zdravější celá osobnost, neboť právě v dětství si začínáme znovu přetvarovávat a přetransformovávat své zajeté postoje z dřívějších životů.

…

Lidé touží po relaxaci od každodenních problémů a hledají ji v nejplytčích dostupných rovinách. Na jejich hladině ale skutečný mír a harmonii duše nelze nalézt. Je nutné jít hlouběji v meditacích o smyslu celého našeho bytí a jeho směřování. Teprve pochopením tvůrčí moudrosti a lásky lze nalézt i vše ostatní, co z toho vyplývá.

…

Velká většina duší se ze své přirozenosti touží ponořit do mírových energií, do síly lásky a štěstí, jen takový stav může odstranit omezené malicherné tužby ega. Stálost v psychice se promítá i do stálosti tělesné. Pouhé vnější pánbíčkářské napodobování je klamné a nesmyslné, protože jen hlubokým průnikem může docházet ke změnám vnitřních postojů. Pod pohybem najdeme klid a pod klidem zase pohyb pro vyváženou harmonii. Dá se tedy říct, že harmonický člověk by měl žít s hlavou v oblacích a nohami na zemi. Čistá duše bere své životní role již jen jako vnější obleky či kabáty.

12. 8. 1984

…

IDEÁLY JAKO ŘEŠENÍ STRACHU

Strach vzniká z neuvědomělých mlhavých představ o našem fyzickém či psychickém ohrožení, při nichž neřízená fantazie pracuje naplno, a je posilována obavami a nejistotami ze zachování si svého způsobu života. Strach je denně ve společnosti vyvoláván nejrůznějším zpochybňováním alespoň částečně stabilních životních jistot, a to s sebou nese i podstatný vliv na duševní a fyzické zdraví.

Je ale i jiný typ strachů, jako je např. strach z prázdna – z nicoty. Nazývá se v psychologii odborně jako „horror vacui“, kdy se člověk bojí „prázdných“ míst, ať jsou kdekoli v čemkoli. Svým způsobem to značí ztrátu spojení se svým duchovním centrem a jeho energiemi.

Onu „nicotu“, jež se do nás tiše vkrádá, lze ale nahrazovat pozitivnějšími vizualizacemi vnitřní plnosti, která nezaniká, ale je v soustavném rytmu a hře neustálých proměn. My sami jsme utvářeni materializací psychických energií určitých kmitočtů, a ty nezanikají, jen se soustavně přetransformovávají do našich příštích bytostných já.

Ustavením si určitého osobního ideálu = pevného mentálního bodu, o který se lze opřít, určujeme si i svůj osobnostní rozměr, a tím se i lépe zbavujeme iracionálních strachů. Čím jsou naše ideály vyšší a zářivější, tím adekvátněji nám otevírají také hlubší rozměry bytí, tím ale může být i obtížnější naše soužití s dalšími lidmi ve společnosti. Avšak jedině cestou ke svým ideálům můžeme čerpat novou vnitřní sílu a vůli k životu, neboť síla světlých ideálů v sobě takovou energii skrývá.

Křesťané si za svůj „živý“ nosný ideál zvolili život a myšlenky Ježíše Krista. Svou vírou tak mohou v sobě tyto hodnoty soustavně oživovat, k čemuž jim pomáhá i celý kristovský egregor. O to hůř, pokud se svému ideálu ale zprotiví.

Z těchto úvah vyplývá konkrétní otázka, jaký hodnotový žebřík si před sebe postavit, do čeho vtělit své ideje, jak je realizovat? Bez tohoto duševního úklidu se budeme potácet stále jen v jakési neurčitosti.

Nakonec můžeme klidně zjistit, že plody našeho úsilí, jejichž dosažení stálo mnoho vynaložených sil, není právě to, po čem jsme ve skrytu duše toužili, čímž vzniká nová nespokojenost a nutnost přehodnocení našeho směřování. I to však patří k soustavným rytmickým změnám života. Přesto však mělo naše počínání smysl v tom, že jsme se učili způsoby, jak za nějakým koncepčním cílem vůbec vyrazit. Výsledné poučení by tedy bylo, že příště o své cestě lépe popřemýšlet.

Dokud jsme „jen“ lidmi, budeme se soustavně pohybovat ve vzájemně podmíněných vztazích. Ať se jedná o cokoli, stále budeme nuceni se podřizovat objektivním podmínkám i vzhledem k vyšším silovým principům. Neznamená to však, že se máme nechat trpně a pasivně vláčet kdečím z vnějšku. Soustavně by měla být přítomná snaha o nastartování samostatného aktivního tvůrčího myšlení.

Je to tedy v prvé řadě náš individuální koncept, naše představa – onen vytýčený ideál, který nás motivuje k nejrůznějším způsobům jeho dosažení, a díky své úměrně vydávané energii i k jeho uskutečňování v reálném životě. To životu dodává i jistou náplň a smysl. Je to výraz naší lidské touhy být celkově lepším člověkem a mít svůj život harmonicky uspořádaný.

Většina z nás v životě nosí nejrůznější společenské masky rolí a přetvářek, se kterými se také identifikuje, ty ale nejsou skutečnou tváří naší duše. Při jejich nečekaném stržení, by nás mnoho blízkých pořádně vyděsilo.

Aby v nás mohly přijaté ideály pracovat aktivně s plnou silou, musíme tedy pro to v sobě vytvořit i vhodné podmínky, které to umožňují. Jinými slovy to znamená se celou duší plně těmto ideálům oddat i přes všechny potíže, které to může s sebou přinášet.

23. 8. 1984

…

DUŠEPLAVCI

Obdobně jako když si vychutnáváme dobré jídlo či jako v laskavých vztazích, kdy se snažíme být k sobě co nejvnímavější, stejně tak bychom měli přistupovat ke svým pocitům a myšlenkám. Nebýt jejich dráby, ale spíš laskavými rodiči.

Ty myšlenky a emoce se nám dostavují do mysli z nejrůznějších niterných rovin. Touží po své formulaci, zhmotnění, po světle na povrchu, ostatně jako se chce realizovat vše v celém vesmíru. Je možné si je dokonce i představovat jako živé tvory. Každý z nich je trochu jiný, ale všichni si jsou něčím podobni. Svými postoji se k nim často chováme jako poněkud hloupí vládci, a když se nám nelíbí, ze strachu je zaháníme. Kdo má však strach ze svého nitra, musí mít nutně strach i z okolního světa. Jen skrz niterné pocity lze však pronikat do hlubin světa a rovněž mu porozumět.

Mořští dobyvatelé objevovali na svých plavbách nové vzdálené dosud nepoznané světy, plné romantiky a zcela neznámých věcí, což je hnalo dál a dál. Tak je to i s objevovateli vlastních duší. I oni musí proplouvat emočními oceány nitra, čelíc přitom nejrůznějším nástrahám. Činí tak píď po pídi, sledujíce i to nejskrytější vlnění svých emocí ve snaze dobrat se nových kontinentů vědomí, stejně jako ti mořeplavci poznávají sílu reálných vodních hlubin.

Nadcházející vodnářská éra vzduchu bude patřit těmto duševním mořeplavcům, stejně jako vodní éra Ryb patřila objevitelům nových oceánů a pevnin. Ještě později budou překonáni následujícími již „kosmoplavci“.

…

Za vším tím úskalím myšlení, za vším tím vlnobitím emocí, a nad vším, co patří ještě lidské dušičce, sedí vnořen ve svém lotosu Kristus, nejvyšší avatar, a do všech stran světa vysílá své vibrace míru a lásky. My dušeplavci jej hledáme ve svém nitru, a možná jako Kolumbus, když se vydal hledat Indii a „nešťastnou náhodou“ (pro její obyvatele) objevil Ameriku, i my budeme jednou překvapeni svými objevy.

Amerika, která jako země i symbol dosažitelných možností a představ, není ale cílem, je spíše odbočkou či zblouděním na duchovní cestě, je spíše alegorií dobyvačného lidského ega, je jen mezistupněm naší dlouhé plavby. Budeme ji muset tak jako tak opustit pro svou další nejistou plavbu hlouběji ke skutečným jistotám a hodnotám, k oné archetypálně symbolické Indii duše, kde teprve lze očekávat vnitřní splynutí s vyššími spirituálními světy. Objev Ameriky místo Indie tak byl satanovou nástrahou.

Nestačí abstraktní znalost nejrůznějších pravd, je třeba skutečný prožitek této dobrodružné celoživotní plavby, po níž už nikdy nebudeme stejní jako dřív.

9. 1984

…

ÚVAHY 84/3

Zvířata vždy k člověku pociťovala přirozenou autoritu a úctu, vyplývající z jejich telepatických schopností. Instinktivně vnímala náš vyspělejší evoluční druh. Záporným lidským chováním vůči nim se však jejich postoj v průběhu času začal měnit a přirozená autorita se proměnila ve strach a paniku z člověka.

…

Bez určité organizovanosti společenského systému s jeho preferovanými hodnotami, člověk rychle upadá do chaosu a anarchie, protože jeho povaha je v samotném základu společenská a konstruktivní. To se ostatně týká všech tvorů.

…

Člověk je jakýmsi průnikem sil dobra i zla = vědomí i nevědomí, lásky i nenávisti, víry i malomyslnosti, odvahy i zbabělosti. V jeho duši se tedy odehrává velká kosmická bitva protikladných silových entit. Je pak jen na jeho charakteru, na kterou stranu se sám přikloní.

…

Jsou dvě fáze na duchovní cestě: Očišťování (zbavování) a přijímání (naplňování). Očista je odpoutání od toho, čím se jen zdáme být (personální role), a ztotožnění s tím, jací opravdu autenticky jsme. Pak můžeme říkat, že jsme i nejsme touto individualitou čili nejsme jen tento jediný tvar své individuality.

…

Křesťané mají ideu: „Miluj Boha i bližní jako sebe sama“. To lze říct i takto: „Kdo nemiluje sebe, nemiluje ani bližní ani Boha“.

Zbývá jen otázka: co to vůbec láska je?

…

Než cokoli odsoudíme jako špatné, je třeba to lépe poznat a pochopit důvody existence takového fenoménu. To ale neznamená omlouvat zlo, jen pochopit to, co mě s ním spojuje, a to se pokoušet změnit.

…

Rozpory mezi Bohem a světem jsou vytvořeny jen v naší nedokonalé mysli, v našem nedostatečném smyslovém vnímání a stupni poznání. To vytváří psychoenergetická pouta v projeveném světě, která nás udržují v konkrétních dimenzích rozporuplného vnímání.

22. 9. 1984

…

Z POHLEDU KŘESŤANSTVÍ

Josef Zezulka: „Člověk pochopí tím, že promyslí, zdůvodní a svojí silou na sobě mění svůj postoj. To je jediná cesta, vše ostatní je dobrou pomůckou či není“.

„Většina lidí bere něco z osobních důvodů ne proto, aby měli sílu se měnit, ale berou pro sebe“.

Křesťanská cesta zahrnuje objevování hlubin svého vnitřního života, individuálnosti i plnosti či neúplnosti jeho forem. Vše ve vesmíru je pohrouženo vzájemně v sobě, a tím je vázáno silou univerzální lásky. Cestu k ní ukazovala již před 2000 let lidská inkarnace Ježíše Krista, který chtěl vyléčit celý svět duchovní láskou. Je třeba soustavně její silou naplňovat vše kolem s pečující pozorností zahradníka. Tam, kde vidí křesťan hrubost a agresivitu, odráží se tento stav v psychické podobě i na něj, takže tím trpí také, byť se to netýká přímo jeho osoby. O to usilovněji se obrací modlitbami k svému bohu o blaho a mír pro všechny bytosti.

Pokání egoistické mysli a obrácení k duchovní pravdě jsou klíčové křesťanské pojmy pro zprůchodnění své duchovní cesty, překračující tento svět. Kdo z nich to ale bezchybně zvládá?

19. 10. 1984

…

DEVALVACE KULTURY

TAO: „Mudrc následuje učení beze slov. Ti, kteří to vědí, to nevysloví, ti, co nevědí mluví“.

Nechceme-li zvenčí podléhat cizí dominanci, je nutno nastartovat vlastní řízení, mít svou pevnou sebeřídící vnitřní strukturu.

Současný společenský systém (socialismus) je jen jakýmsi zkresleným stínovým odrazem univerzálního řádu. Jeho světská moc není ale postavená na individuálním poznávání, nýbrž na kolektivně šířeném strachu a poslušnosti, kdy univerzální blaho pro všechny bytosti je zaměněno za momentální uspokojování kolektivních i osobních žádostí. To se ovšem týká obou dnešních světových systémů – socialistického i kapitalistického.

22. 9. 1984

…

ÚVAHY 84/4

J. Zezulka: „Pravda je jen jedna a my se s ní musíme sladit“.

„Člověk tu je, aby všemu sloužil“.

Deník venkovského faráře str.96:

„Člověk je koneckonců stvořen k obrazu a podobenství božímu: Kdykoli se pokouší vytvořit si řád na svou míru, vždycky musí neodvratně napodobit ten druhý, pravý.“

Cesta do nitra vede přes naslouchání duši.

Chápe-li někdo tento svět jako bezbožný, mířící jen ke smrti a zániku, či jen jako pouhou fikci, ze které je třeba se probudit, povede ho takovéto myšlení nejspíš k úniku z něj, spíš, než aby začal zkoumat jeho souvislostí.

…

Rozdíl mezi reflexí a vnorem:

Reflexe: je odraz relativní pravdy ve vědomí

Vnor: ponoření se do hlubin autentické pravdy

…

Víra je dar, takže nikdo k ní, ať je jakákoli, nemůže být k ní donucen.

…

Velké ideály jsou jako motivace k vnitřní cestě nutné, neboť nás zpravidla brzdí nejrůznější psychické překážky, návyky a stereotypy myšlení. Posilovat v sobě takové ideály znamená poznávat univerzální zákonitosti a snažit se o vnitřní soulad s nimi.

…

Všechny bytosti bez rozdílu něco zažívají, poznávají, něčím se naplňují, aniž vlastně tuší, co přesně to je.

1-18. 11. 1984

…

PÝCHA A SVĚDOMÍ

Nasloucháme-li dobře svému svědomí, samo nám naznačuje, co děláme dobře či špatně a kudy jít v jednotlivostech dál. Není-li v nás silnější vůle překonávat své negativní stránky, můžou nás alespoň takové snahy přivést k větší osobní pokoře a přehodnocení egoistické pýchy.

…

Obrácení k Bohu – Podstatě, má podobný význam, jako když se dítě obrací pro ochranu k otci a matce. Stačí mu vědomí, že tu jeho rodiče jsou s ním a starají se o jeho bezpečí a potřeby. Podobně je to s Bohem, přes něhož přichází uvědomění, že náš život má mnohem hlubší smysl a je podporován přímo od zdroje. My pak v meditaci můžeme přemýšlet, co nás od těchto vyšších rovin bytí odděluje a ujasňovat si lépe svoji cestu životem.

…

Vesmír má svůj střed v jakémkoli bodě, neboť vše je vnořeno samo v sobě, a je tomu tak i s tzv. světci –vyspělými lidmi, kteří se již ztotožnili a žili touto univerzální pravdou. Jsou rovněž všudypřítomní, a vše je i součást jejich vědomí. Obrací-li se křesťané k nim, obrací se tak prakticky k samotným centrům jejich vesmírů a jednotě celého TD.

Tito „svatí“ dříve rovněž procházeli pozemskými církvemi či školami, které jim pomáhaly postoupit do vyšších energetických center. V éře Ryb byla aktivována především oblast 3.čakry.

V dějinách křesťanské církve se jednalo o stádium tzv. „církve bojující“, tj. boje o své duchovně dominantní postavení nad ostatními náboženstvími, byť to vypovídalo spíše o duchovní pýše. Ale i tehdy se snažili osvícení jedinci v různých klášterech posunout pochopení kristovského učení do vyšší roviny 4. čakry srdce – lásky (Bůh jako milující otec a Kristus jeho syn).

Dnes po 2000 letech by mělo již jít o další rozvíjení 4. srdeční čakry k 5. čakře, která odpovídá centru psychoenergetického a transpersonálního proudění vzdušně dynamických sil.

Jsou zde však přítomny také stále mocné síly starého sestupného egocentrického věku, které se snaží za účelem uchování si mocenského postavení neustále tlačit společnost směrem dolů k animálnímu, nemyslícímu a lehce manipulovatelnému stádu.

Pro vyšší stupně vědomí je již předpokladem chápat osobní moc jako službu celku, protože všichni jsme navzájem jeho součástí a celosvětové společenské trendy se hluboce dotýkají nás všech.

…

O HLEDÁNÍ PRAVDY

Duchovní cesta vedená skrz církve by neměla vést k psychickému područí v jejich slepém následování a zabřednutí v neuvědomělých duchovních rituálech a zvycích. Měla by naopak rozevírat individuálního ducha k větší probuzenosti a plnosti.

Poznávání relativních dobových pravd je vždy jen začátkem pro hledání hlubšího řádu, který je všemu nadřazen. Je-jedno, jestli jde o církevní, filosofickou či světskou pravdu, pokud ta zůstává otevřená i pro další hlubší svobodné zkoumání a poznání, a nejde-li proti základním hodnotám života. Potom máme i předpoklady k tomu, že se budeme harmonicky v čase vyvíjet směrem k pravdě nejvyšší.

Poznání relativních pravd je tedy jen jedním aspektem poznání pravdy absolutní, nelze je však opouštět předčasně. Ani matematika nedospěla dosud k plnému chápání pojmu absolutna, vyvíjí se dál, přesto však neruší svou základní logiku a mnohovrstevnaté vztahy.

Pokud bychom negovali omezené poznání v plném rozsahu, museli bychom ho taky plně nahradit něčím lepším a univerzálnějším. Proto, dochází-li k takovým negacím, pak by to mělo být jen tam, kde jsme schopni již jasněji vidět jak příčiny, tak i následky svého činění, a mít i řešení pro případné konflikty, abychom nepropadali zcela chaosu.

27. 11. 1984

…

VÍRA A CHÁPÁNÍ

Jestliže něco u přijaté ideje nepochopím, a přesto jí plně s čistým svědomím beru za svou, neodkláním se zcela od vnitřní pravdy, protože jedna z jejich premis je i svoboda názoru a volby jednotlivce. Na omyl máme jako lidé plné právo. Křesťané by možná řekli, že tímto nehřeší. Pouze dělá-li člověk něco záměrně proti svému svědomí, odklání se pak již od svých duchovních majáků, a tím i vnitřní pravdivosti.

Ne všechny věci se dají lehce pochopit, i po důkladné analýze nezbývá než lecčemu jen věřit. Takováto důvěra nakonec člověka rovněž přivádí tam, kam má přiveden být. Pomáhá v tom i karmický odraz jeho předchozích směřování. Hledá-li poctivě nejvyšší pravdy, nelze pak příliš zabloudit, protože ty ho postupně začínají samy vést.

Dokážeme-li rozeznat, co je v našem duchovním úsilí skutečně vírou v tvůrčí princip, a co jen touhou po osobním naplnění a uplatnění, uvidíme, že nám tyto egoistické snahy zabíraly značnou část energie nevědomé mysli. Tímto ujasněním se symbolická nádoba duše vyprázdní od zbytečností a naplní novou „čistou“ energií.

S poctivým úsilím je vždy spjatá i určitá naděje či jistota, že nám na naší cestě vyšší síly vždy pomohou, když to bude třeba.

28. 11. 1984

…

ÚVAHY 84/5

Žít v souladu se svým svědomím značí pro každého poněkud jinou úroveň pochopení. To se týká i tzv. „duševního zbloudění“ (hříchu v křesťanské terminologii), kdy u každého to může být posuzováno odlišně. Je to z důvodu, že nejsme všichni stejně vyspělí, protože naše anabáze kontinuálních inkarnačních řetězců nezačínaly na startovní čáře ve stejný okamžik. Někdo se jako bytost začal vyvíjet dříve, někdo později, všichni ale máme vyznačenou trasu ke svému centrálnímu zdroji. To je i jedním z důvodů, proč nelze všechny lidi názorově sjednotit.

…

Není podstatné, jakým jazykem hovoříme (náboženským, filosofickým, básnickým apod.). Pravda je jen jedna, ale každému k ní vyhovuje jiný individuální přístup.

…

Při modlitbě či meditaci překračujeme své malé lidské ego.

…

V běžném životě se stále ztotožňujeme jen s povrchními formami, proto je dobré říkat si slovy J. Zezulky: „Nejsem jen toto, jsem vše…“.

…

Pokora je uvědomění si vlastní nedůležitosti a malosti ve svých omezených cílech. Ona „nedůležitost“ neznamená nezájem o život jako takový, ale snahu vypátrat a zbavit se toho, co ho malým činí a překáží mu v rozvoji jeho vyšší kvality.

…

Společnost jako celek se evolučně vyvíjí jen za cenu určitých obětí, v hmotné, citové či filosofické oblasti. Je to soustavné vzdávání se omezeného poznání.

1-3. 12. 1984

…

KŘESŤANSTVÍ

Křesťanství, stejně jako i jiná velká náboženství, je svým způsobem divuplná magická cesta odevzdávání své duševní nízkosti Bohu. Sám Kristus je pro křesťana symbolem odevzdání, a tedy zástupcem skutečné altruistické lásky. Tato láska a odevzdání mají dovést věřícího k velké pravdě boží jednoty. Je to proces psychické očisty – rozpouštění špatného a zasvěcení své duše světlé stránce univerzálního dobra.

Pokud si jen představíme, jaké kvantum duší „proteklo a ještě proteče“ v průběhu času katolickou církví, jedná se o gigantický veletok, který má vyústění v duševnímu oceánu –v kosmickém Kristu. Každá ta jednotlivá duše je pak kapičkou – „buňkou“ v jeho vědomí. Jsou zde navíc i další světové církve s kvanty svých věřících. Z této asociace lze vyvodit jednak hluboký smysl lidských životů, ale i uvědomění si vlastní malosti ve vědomí celého kosmu, které však ve vzájemném spojení tvoří duševní veletoky.

Jestliže mluvíme o křesťanství, jednotlivé církevní obřady a rituály mají svůj hlubší mystický význam, zvláště ty, které se dotýkají tzv. vnitřního (esoterického) křesťanství. Nejznámější je tzv. „svátost smíření“, jejíž význam leží ve zpovědi od špatností a ve svatém přijímání kristovské ideje. V podstatě se jedná o symbolické zbavení starých myšlenkových pout v nově očistěné mysli pro následné spirituální vnímání reality.

Jinou církevní myšlenkou je přenesení svých zatěžujících “břemen“, svých nedostatečností a hříchů na postavu univerzálního Krista, který si s nimi zajisté poradí nejlépe, a my tak můžeme být „znovuobnoveni v duchu“. To nás má osvobozovat od všech předchozích provinění. Hezký alibismus v projekci a delegování svých špatností na někoho jiného, byť se jedná o božskou osobnost. Takový křesťan se pak může cítit neustále ponořen jen v samém dobru a lásce.

7-9. 12. 1984

…

KOSMICKÝ CHRIST

Kosmický Christ se noří v průběhu svého aeonu (křesťanské éry) do vnitřního podvědomí – našeho času – a svým nadčasovým vědomím pozvedává vše, co je v něm (pro něj již lidské minulosti), temného a nevědomého, byť tato naše přítomnost, stejně jako všechny další přítomnosti, je soustavně žitá v čase. Měřítkem je mu samotné TD (Tvůrčí dílo) = univerzální prožívání jednotné Pravdy Tvůrčího zdroje. Jeho evoluční směřování k nadčlověku je tedy pro něj dávno lidsky dovršeno. Nyní pohroužen sám v sobě i v soucitu s celým protikladným světem může prohlásit, že Bůh a on (jeho duchovní syn) jedno jsou.

…

Ve vesmíru existuje nespočet civilizací, které již během vývoje poznaly vyšší pravdu a jsou plně oddané svému duchovnímu poslání. Za těchto kosmických podmínek žijí v nejrůznějších formách na planetách či sluncích převážně blíže galaktického centra, blíže jeho vibracím, mnohé již proto nevtělené. Nezasahují do svobody myšlení nižších vývojových stupňů, neboť z vyššího hlediska je bytostná svoboda nedotknutelná. Možná, že právě z těchto míst přicházejí na svět i někteří z velkých avatarů pomáhajících i nám pozemšťanům.

…

Čím víc bude zrozeno do určité doby duchovně smýšlejících, tím lepší podmínky budou vytvořeny pro uskutečnění kvalitativních změn na planetě, neboť se tím pozvedá celé vibrační pásmo doby.

13. 12. 1984

…

ÚVAHY 84/6

Je dobré si čas od času připomínat svou lidskou malost, izolacionismus či rozpolcenost. Spokojený a úspěšný jedinec své doby ale nemívá důvod všímat si svého charakteru, dokud mu ten přináší očekávaný prospěch. Je ale výjimkou, aby mu takový stav vydržel celý život.

…

Útlak jakékoli doby lze vnímat i jako kolektivní karmický odraz pro celé skupiny zatížených duší, jejichž společným karmickým úkolem je změna konkrétního myšlení.

…

Veškeré zneužívání poznání pro osobní či skupinové zájmy jde proti vnitřnímu svědomí, které se po jednotlivých životech soustavně dotváří. Svědomí je majákem, který nám umožňuje se lépe orientovat mezi protikladnými hodnotami a vrací nás tak zpět na pozitivní cesty dalšího vývoje.

Totalitní systémy se vesměs snaží individuální svědomí narušovat a devalvovat pod záminkou vyšších kolektivních zájmů.

…

Židovského boha lze chápat jako přísného a nemilosrdného zákonodárce (viz oko za oko, zub za zub). Křesťanský bůh, jak ho představil Kristus, je definován již láskou, odpuštěním, tvořivostí a radostí. Židovský výklad patří 3. čakře vůle a moci narozdíl od křesťanského, otevírajícího síly 4. srdeční čakry.

Pokud chceme být plně lidským bytostmi, měli bychom se naučit poznávat a milovat pravdu. Láska je spojená s harmonií, z harmonie cítíme štěstí a krásu. Duchovně milovat tedy značí naplňovat pozitivními energiemi celý svět, čímž se otevírá cesta 5. dynamické krční čakry dechu, propojující myšlení a cítění do jednoty. Ta již patří nastupujícímu vodnářskému věku.

…

Pokora je důsledkem lásky k pravdě.

…

Pokud je celý život člověka, společnosti i vesmíru duševně napojen na jeho smysl a kvalitu, potom se není třeba obávat návratu do fatálně expresivní a dramatické osudovosti.

16. 12. 1984

…

BÝT TEĎ, V TOM A TADY

Vše je TEĎ, v tomto okamžiku, protože, jak již bylo mnohokrát rozebíráno, čas je námi vnímaná iluze. Proto lze říct, že i veškeří církvemi uznávaní světci jsou soustavně přítomni i v této naší realitě, neboť, pokud jsou pravými světci, jsou svými životy vnořeni již v nekončícím TEĎ a jsou tedy duševně přítomni ve stavu nadčasové jednoty, do níž spadá i časová frekvence.

…

Střed vesmírné boží projekce, tj. tvaru s do nekonečna zacyklenými stranami, leží v každičkém jejím nekonečném bodu, čímž se relativizuje samotný pojem „rozměr“. Příčiny s následky jsou pak z této logiky ve vyšších rovinách iluzorní.

…

Kristus přichází do lidského osudu, do konkrétní časové linie z věčné přítomnosti. Pokud mu chceme lépe porozumět, je třeba začít zkoumat právě ji, čímž zkoumáme smysl samotné boží existence.

…

Pokud bychom chtěli preferovat jen své momentální zájmy a absolutizovat tím jejich proměnlivost a pomíjivost, absolutizovali bychom tím jen určitý výsek života, kterým jsme izolováni v konkrétním časoprostoru, a kterému pak víceméně pasivně podléháme.

Z toho tudíž vyplývá teoretická možnost opačného přístupu – snažit se vnímat reálné děje z vyššího a souvislejšího pohledu. Takovýmto nadhledem se otevírá možnost vystoupení nad svoji dobu a spatření jejího směřování v celé komplexnosti.

…

Klademe-li svou osobnost pouze do lineárního kauzálního (příčinného) času, začínajícího zrozením a končícího fyzickou smrtí, nutí nás to vyzbrojit se velkou trpělivostí, soustavností vůle a vírou, že tak cele naplníme jednou svůj pozemsky vyměřený čas. Poznávání struktury samotného Stvoření umožňuje ale předběhnout subjektivně celé věky kolektivního lidského myšlení.

Víra v Boha vede také k víře ve „spasitelnost“ duchovní cesty v lineárním čase, neboť ta se nakonec završuje rovněž v určité formě astrálního a mentálního bezčasí po naší smrti. I v čase se tak pro bytostné jednotky projevuje zákon Jednoty, kdy máme možnost jej rozeznat pod povrchem dění. Jedná se mimo jiné i o zákon cykličnosti dechu vesmíru.

…

Jestliže je naše myšlení pozitivní a hluboce meditativní, předstihuje dalece svou dobu a čas, který bude ostatní lidstvo v lineárně příčinném čase teprve nuceno urazit. Mohou to být staletí, ale i tisíciletí. Vše je v časových projekcích individuální.

…

Unitární bytost přinašeče Ježíše Krista stojí vývojově vysoko nad světskou dimenzí a naším lidským časoprostorovým vnímáním. Přesto se pravidelně v určitém cyklu kolem 2000 let vrací do ní zpět a věnuje celou svou pozornost době, do níž se dobrovolně zrodil. Důvodem jeho „soucitného“ poslání je nadnesení celé jedné časové éry do kvalitativně vyšší vibrační úrovně, a tím i zlepšení lidských osudů.

…

Naše vývojová „nečistota“ nám zatím ještě brání získat vyšší poznání bezprostředně. Máme svou mysl koncipovanou přes řadu vnořených dostředivých mechanismů. To se odráží v každém našem činu. Nesneseme ještě vibrační frekvence hlubšího poznání, neboť ty naráží na vnitřní odpor naší bytostné konstrukce. Jako lidé jsme zatím ještě příliš malí a nedozrálí pro vstup do bezčasovosti.

Člověk nežije jen sám pro sebe, vnitřně je součástí mnoha dalších útvarů a celků – společnosti, planety, univerza či dokonce samotného Boha. Má dosud omezenou svobodu vůle, která by však měla být respektována, neboť je rovněž odleskem či atributem boží svobody, aby si ve svém osudu mohl díky ní sám kormidlovat. Může tak mnoho věcí kolem sebe ovlivňovat, ale tím pádem již také nese určitou odpovědnost za své činy.

22. 12. 1984

…

ZAVÁDĚNÍ TECHNOLOGIEMI

Dnešní důraz na techniku má jak pozitivní, tak i negativní důsledky. Pozitivní známe asi všichni, takže není netřeba je uvádět, mezi negativní patří především ale zneužívání techniky proti životu vůbec, tj. v jejím zapojení do mocenského ovládání všech a všeho, včetně ostatních nevinných tvorů planety.

Svobodu lidstvu však nepřinese technika jako taková, ale pouze jeho vnitřní hodnotová změna. Předávaná moudrost napříč generacemi sloužila vždy k tomu, aby se člověk obrazně řečeno „odlepil více od země“. Dokud bude jeho mysl obtížená nevědomou tříští protichůdných smyslových snah a přání, nemůže postoupit ve svém vývoji dál, ani dosáhnout patřičného úspěchu.

Dnes jsou hodnoty obráceny naruby a dominují jim finance a technika, obojí jsou umělé produkty. Čím dál víc filosofických postojů se omezuje jen na určitý ořezaný pragmatismus, a je z toho navíc cítit lidská pýcha na tyto pochybné „výdobytky“. Úroveň vědomí tak klesla do nejnižších rovin duše. Tato pýcha si nedovoluje přiznat, že jsme pouhými produkty božího plánu, nikoli jeho tvůrci.

23. 12. 1984

…

ÚVAHY 84/7

Pravda spaluje lež

Jednota popírá mnohost

Láska rozehřívá emoční chlad

Poznání zahání tupost

Čistota maže špínu

Pokora hubí pýchu

…

Každý bod je nekonečný, každé vnitřní centrum je složené z nekonečna dalších dimenzí (viz Georg Cantor a jeho matematika transfinity), neboť všechny jsou nekonečné v nekonečnu.

…

I buňky lze chápat jako celé galaktické systémy a jsou jejich analogií.

…

V různých zvířetníkových dobách jsou i různé struktury uspořádání lidské společnosti. Jsou tedy myslitelné i takové doby, kdy cestování na delší vzdálenosti je možné bez současné techniky (levitace, bilokace = být na dvou místech současně atd.). V jiných časech to lze jen s ní nebo vůbec ne. Snad jsou tedy možné i cesty skrz multivesmírné sféry po jejich určitých siločarách?

…

Mnoho křesťanských svatých ve středověku nebylo rozhodně jen nějakými ušlápnutými božíčky, ale lidmi pevně zakotvenými jak v duchu, tak i nohama stojícími pevně na zemi.

…

Sledem úvah lze dojít k poznání, že realita má svůj dokonalý předobraz v Bohu, k němuž lze skrz životy postupně dojít permanentní vnitřní proměnou – emocionálně mentální očistou od pout protikladné duality. Člověk má již částečnou vývojovou schopnost harmonizovat v sobě sílu vnějších událostí, pokud k nim zaujme určité vyšší stanovisko, uplatní-li svůj vyvážený nadhled. Potom dokáže svou přítomností leccos změnit k lepšímu i radostnějšímu.

…

Necháváme-li běžet některé věci kolem nás bez povšimnutí, nepůsobí tolik svou silou a nemají tak na nás ani větší dopad (tím ale není myšlena tzv. pštrosí politika). Jedná se o přístup, který praktikovali už staří řečtí filosofové, jenž si říkali stoikové.

Základem jejich filosofie byl život v rovnovážném souladu rozumu a přírody, ale hlavně postoj, že nemá smysl trápit se nad věcmi, které nejsou v naší moci změnit.

…

Řízené vnory do 4. čakry srdce, tj. do kristovské sféry lásky, přivádějí k vnímání a rozpouštění bariér jak v srdci, tak i mysli. Ty byly vytvořeny především z důvodů lidské zatvrzelosti, lpění na líbivém nekonfliktním povrchu, na svých ryze osobních emocích či nekompromisních názorech, z boje proti druhým apod. Je-li lidem materiálně dobře, začnou ulpívat v těchto mělčinách a ztrácejí schopnost vnitřně komunikovat se skutečným zdrojem života.

25-26. 12. 1984

…