ÚVAHA O ČASU

Josef Zezulka: „Nic nebylo, nic nebude, vše je Teď“.

Čas je rozprostřené vnímání této univerzální pravdy. Z pohybu do pohybu, z okamžiku do okamžiku, prochází naše uvědomování si, všechny okamžiky jsou ale v hloubce spojeny v jeden stále přítomný – nekonečný – nekončící.

To, čemu říkáme smrt je jen průchodem do jiných vibrací; a vstupujeme do nich skrz interdimenzionální tunely.

6. 7. 1979

…

SYMBOLIKA KÓDŮ

KÓD

Celý vesmír podléhá určitým zákonitostem, působícím analogicky ve všech jeho procesech a sférách. Pro nás je podstatné působení v našem trojrozměrném prostoru se vztahem k 4. dimenzi.

Společný sjednocující pojem pro vibrační kvalitu hmoty a myšlenky jako celku můžeme nazvat třeba KÓDEM, abychom pomocí něho mohli lépe formulovat zákon polarit, i jako synonyma pro analogii frekvencí, vibrací, kmitočtu, tedy pro celek, který má danou určitou svou strukturu.

Analýzou docházíme k chápání konkrétních struktur a konkrétních věcí a dějů v rozměrovosti. Jde o provázaný energetický systém nejrůznějších kódů se společnou podstatou, tedy o jednotlivé substance. Existuje zde nekonečné množství nejrůznějších variant. Jako bytosti určitého charakteru můžeme však poznat jen ty substance, které jsou vázány či dokonce vytvořeny stejným frekvenčním kódem, jaký je naše lidská bytost schopná vnímat. Jde tedy o evoluční výběr těchto energií, jejichž zákonitosti platí pro nás a naše schopnosti a možnosti v tomto životě. Ty jsme schopni chápat přímo. Protože vnímáme svět protipólně čili dvoupolně, můžeme si při zkoumání jeho povahy v mnohém mentálně doplnit i latentní druhý pól, abychom pochopili celou nadstavbu čili jednotu daného kódu, a tedy i energií, které ovlivňují náš konkrétní život.

Chceme-li se navázat na některý konkrétní, musíme si nejprve určit přesný záměr i směr našich úvah, abychom vyloučili jiné, pro nás v tu chvíli, nepodstatné kódy. Ty by zasahovaly do naší frekvence dalšími vazbami. Jde tedy o vědomé vylučování a abstrahování. Tímto způsobem vytvoříme jakýsi psychický most – systém kódu.

Ve 2. fázi potřebujeme tuto mentální konstrukci uvést do pohybu, a tak ji propojit s dalšími rovinami. Když jsme připraveni, je třeba tímto směrem soustředit maximum své energie, čímž svůj záměr začneme oživovat. Dochází tak k materializaci ze sféry abstraktní myšlenky. Čím kvalitněji na tomto díle pracujeme, tím je výsledek čistější (viz analogie s alchymií).

…

SYMBOL

Jestliže jsme vytvořily tento psychický most a nechali jím protékat vitalitu, jde o působení, které lze spatřit odrážet se v okolní realitě. Svůj postup můžeme převést i do symbolu = grafického záznamu. Daný symbol pak znázorňuje kód celkového působení – celkové myšlenky. Má tedy i po takovéto konverzi stále svou sílu. Jedná se o zachycení ideje s jejími silovými konstrukcemi z nadčasového hlediska (jako určitého děje, působícího od začátku do konce, včetně jeho zákonitostí).

Čím je symbol dokonalejší, tím může být i srozumitelnější (např. v umění), a díky tomu se může i lépe propojit s dotyčnou ideou, a tím i lépe aktivovat žádoucí energetické vibrace.

Symbol je tedy abstrahované a magické zobrazení onoho psychického mostu pro přesné napojení na určitou ideu. Čím více lidí se skrz symbol dokáže napojit, tím více jeho síly aktivuje. Takto lze oživit jakoukoli ideu, což vždy využívala i vládní propaganda.

…

DVOJNOST

Jde také o to, aby dílčí ideje vzhledem k celkové ideji byly posilovány v kladné sféře, a to co nejjednodušší kombinací kódu. Tím lze dosáhnout maximálního účinku. Je tedy možné souhlasit s marxistickou poučkou, že svoboda = poznaná nutnost (zákonitost).

Jestliže veškeré známé jsoucno se odehrává ve dvojnosti, potom i hmota a duch jsou protipóly téže podstaty. Proto i boj mezi materialismem a idealismem je vlastně nesmyslný. V podstatě jde jen o použití metody poznávání, pokud odmyslíme ideologické předsudky a dogmata.

…

SMYSL KÓDU

Úloha lidstva spočívá v uvádění „myšlenek“ do pohybu. Je zde již vytvořená spojující struktura a lidé a ostatní bytosti ji jen oživují. Tuto silovou strukturu můžeme nazvat kosmickým řádem a docházíme k němu svým rozumem a citem (opět chápáno jako nerozdílný celek).

Lidstvo ze svého vibračního kódu nemůže uhnout, je v něm uzavřeno jako buňka v orgánu – plní smysl svého definovaného kódu. Důležité je však jeho pochopení. Jeho smyslem je být realizován, uvědoměn, pochopen, prožit, vykonán, aby mohlo dění pokračovat do vyšších rovin.

6. 8. 1979

…

ÚVAHY NAD AŠTÁVAKRAGÍTOU

Aštávakragíta - staroindická filosofická báseň.

(16. zpěv, 3. Verš)

(17. zpěv, 15 verš)

Ten, kdo alespoň částečně pochopí tuto knihu, potažmo zkoumá podrobněji indickou filosofii, je na cestě, která osvobozuje z vleku zničujících emocí v jeho každodenním životě. Uvidí, jak celý způsob dnešního života je jedno velké propadání se do temnoty, primitivismu a utrpení. Dnešní životní styl tlačí k tzv. „korkovému“ způsobu prožívání, tj. k pasivnímu unášení na hladině zdivočelých vod dnešní doby. Člověk však může nalézt svou podstatu jen uvedením do rovnováhy všech životních faktorů kolem sebe i v sobě.

Nejvyšším smyslem duchovní cesty se adeptům indických nauk jeví tzv. „rozpuštění ega“ v Átmanu a Bráhmanu, čili v samotném bytí, životní síle, v božské sféře, jednotě, nebo jak tomu budeme říkat; tedy duše je na cestě k sjednocení (nevědomě se touto evoluční cestou ubírá celá bytostná říše).

Předpokladem úspěšné duchovní cesty je, odstraňovat v sobě rozpory, což znamená cestu za dosažením vnitřního míru. Jenže v dnešním reálném životě se vyvíjí vše spíše skrze konflikty – bojem mezi protiklady.

Tato filosofie usiluje naopak o absolutní okamžik – touhu proniknout do nejhlubší přítomnosti, z neklidné hladiny do klidné a rozvážné hloubky. Jen tak může člověk ponořením až na „dno“ – na jednotný základ, dojít k poznání čili osvícení.

…

(6. zpěv, 1. Verš)

(5. zpěv, 1. Verš)

Jedná se o povýšení bytí v přítomnosti, bez úsilí, neklidu, smířením se s osudem, jaký je, protože v pravé skutečnosti je vše ideální povahy. Není třeba se obávat oddání se onomu bytí ve víře a přesvědčení, že Bůh zná ty, kteří jsou do něj ponořeni, a z něj i vynořeni, a tedy „čistí“. V hloubce není kam spěchat. Všude kolem se otevírají nedozírné prostory, a pokračují dále v nás i přes nás…

Je to schopnost dětských duší umět se radovat z okamžiků a nespěchat z nich do dalších. Čas zná své otroky a je na ně přísný. Ty, kteří si však neváží tikotu hodin, na ty nemůže.

Vše je to v podstatě o vnitřním klidu a míru na duchovní cestě. A to vše by se mělo odrážet i v realitě kolem nás, v našem žití.

(11. zpěv, 3. Verš)

Je to jen přílišné lpění na tomto těle a životě, co způsobuje neklid a bolesti. Pro takové poznání není třeba studovat učené knihy. Nic v životě neztrácíme, nic nepředběhneme. Člověk se v mnohém podobá bohu a současně není nic. Ti, kteří povýšili tento materiální svět na nejvyšší, si pouze prodloužili a zkomplikovali svou cestu životy.

Známe-li nekonečnost života, nemusíme se zneklidňovat setinou vteřiny, která je pro nás právě nepříznivá. Mějme vždy na paměti, že i tu setinu vteřiny si připravilo naše já svým konáním, ať už v tomto životě nebo minulém.

Asi by to pobouřilo ty, co se brání být pouhými lidmi, ale chtěli-by víc, být králi či dokonce si hrát na bohy. Jenže žádná lež, faleš, myšlenka, čin nezůstanou bez odezvy, vše je přítomné a nedá se zakamuflovat (kdo mrzačí, bude mrzačen). Peklo tak skutečně existuje, probudíme-li ho v sobě.

19. 9. 1979 (z dopisu I.R)

…

KONTINUITA

Je myslitelné být významnou osobností dějin i anonymním dělníkem,
Je myslitelné být dokonce opicí, myší, broukem
Nebo být stromem, travinami a jezery
Či dokonce virem, atomem, molekulou
Ba i čistou energií
Vše je to myslitelné.

…

To vše jsme v dávné minulosti i prožili, a ta zkušenost setrvává, protože ve vesmíru nemizí nic. Čas je něco jiného, než se všeobecně soudí. Je někdy těžké vzpomínat na to, co už bylo, mnohem těžší je však svůj čas předejít a vcítit se do toho, do čeho teprve ústíme. Vnímáme v životě postupně a chybí nám komplexnost našeho vnímání.

Je téměř nemyslitelné stát se pro nás syntézou toho, co jsme již byli, a toho, co teprve naplníme, když paměť míří pouze zpět. Dnes vnímáme nikoli jednotu trvání, ale jednotku momentálního stavu.

Umět si tak vědomě připomenout svou vývojovou řadu životů, a pak ji vsunout do jediného okamžiku průtokově nasměrovaného dopředu. Celé dění připomíná alegorii o slepici a vejci.

14. 10. 1979

…

CYKLY – ZACHOVÁNÍ ČASOPROSTORU A REPRODUKCE

Nejrůznější filosofické koncepce pojednávají o zachování času a prostoru, o jejich vrstvení a prostupování, o překrývání. Je to logický důsledek dialektických úvah a jejich aplikaci lze nalézt ve všem existujícím. Stačí se podívat na střídání ročních období.

Na první pohled jsou tato střídaná údobí odlišná. Plynule však na sebe navazují, stupňují a opět míří na svém vrcholu protikladnosti ke svému protějšku – počátku kruhu.

V celém cyklu (a cykly nalezneme ve všech dějinných údobích materiálního světa i celého kosmu, tedy i v samotné struktuře našeho bytostného vnímání) se každé údobí vyvíjí a střídá s dalším, na konci však přechází opět k staronovému počátku, aby započal další obdobný cyklus, pouze v jiných silových podmínkách.

Tyto cykly ve svém souhrnu podléhají dalším vyšším cyklům, a souhrn vyšších cyklů ještě vyšším. Je to tedy mnohovrstevnatá struktura, v níž jsou jednotlivé vrstvy sobě ve spirálách hierarchicky nadřazené, přitom si však rovné, neboť ve vesmíru se vše děje v kruzích, tudíž je tato nadřazenost jen teoretická. Ta hierarchie existuje jen z našeho hlediska – z hlediska bodu pozorovatele, z hlediska egocentrismu. Z hlediska vyšší pravdy tvoří tyto cykly okruhy, kde neexistuje dominanta, ale jen vzájemná rovnost a součinnost (kooperace).

Z toho vyplývá i fakt, že existuje univerzální řád a jím daná struktura vědomí, ať už tomu říkáme jakkoli, a ten pevně svými vibracemi fixuje jednotlivé časové úseky vývoje, takže se mohou opakovat – reprodukovat. Z hlubšího pohledu pak každý okamžik trvá věčně.

Existuje tedy něco, co nedává možnost vybočit z vývojového reprodukčního procesu, něco, co nemůžeme ohmatat či ohraničit. Jde především o energetické frekvence, které působí v celé struktuře vesmíru.

Čas je jev, který mohou vnímat bytosti jím proplouvající. Je to postupné vnímání skutečnosti podle určitých pravidel (v procesu). Můžeme jej sledovat, protože máme vědomí kauzality. Člověk, který by o toto vědomí byl ochuzen (obrazně řečeno) a v současném okamžiku zapomněl na okamžik minulý, by nebyl sto vnímat časový průběh, alespoň ne tak, jak ho ostatní objektivně vnímáme, byť je iluzivní.

Připomeňme si, že vývoj probíhá v kruzích na spirále a v cyklech, a tomu podléhá i naše vnímání, tedy vnímání časových úseků. Každý časový okamžik je uchován ve své struktuře, i ve struktuře naší paměti, aby mohl být opět reprodukován.

Jelikož vývoj se člověkem nedá zastavit, aby zůstal v určitém časovém okamžiku stát, naše vědomí prochází do dalších a dalších časoprostorových rovin, přičemž v systému vnímání překrývá novým okamžikem starý, což slouží i jako určitý individuální filtr.

Stejně tak, jako se zachovává řád každoročního procesu reprodukce v přírodě, stejně se zachovávají všechny okamžiky v hloubce vědomí. Jde tedy o princip zachování časoprostoru. Přírodní cyklus se včlení po ukončení svého ročního okruhu opět do svého počátku, a tak stále dokola.

17. 10. 1979

…

VIBRACE REALITY

Naše fyziologie nám umožňuje vidět, slyšet, čichat, chutnat, hmatat jen hrubě redukovaný svět. Vše ostatní jen dotírá jakoby z dálky jiných světů. Potlačujeme to netuše, že potlačujeme přímé výzvy ke komunikaci s dimenzemi. Co se posiluje, tomu narůstají bicepsy na úkor ostatního, a my je ještě leštíme a vystavujeme na odiv.

…

OTEVIRÁNÍ EGA

„Odhmotnění“, či lépe odpoutání z reálného okamžiku v oblasti psychické sféry, uvolněním psychické i tělesné soustavy a soustředěním na jednu jedinou myšlenku, se všechna roztříštěná energie koncentruje a vše se k této myšlence otáčí. Čím více do hloubky scházíme po schodech psychiky, tím hlouběji se do ní noříme, jak do bazénu, až se s ní zcela ztotožníme.

Naše ego – naučené mechanismy, jsou pak rozpouštěny jako nečistota těla ve vodě, a tím snadněji pak do nás proudí čistá energie – prána, která otevírá dál smysly všech tělesných buněk. Buňky a spolu s nimi i my se tak můžeme regenerovat opět do duševní čistoty a svěžesti.

V další gradaci se pak začínají dít divy, neboť se počnou hroutit zdi mnohostí a duchovní světlo proniká i do zapadlých temných komůrek nitra. Může se pak náhle přihodit, že takovou zdí projdeme, či ji přelétneme i v naší hmotné realitě. Naše gravitace se mění, vystupujeme po Jákobově žebříku, otevíráme svůj vnitřní „lotosový květ“.

Můžeme se také napojit na jiného člověka, vzdáleného tisíce kilometrů a zachytit jeho myšlenky; a můžeme se toulat skrz nejrůznější dimenze reality. To vše má ale na počátku podmínku otevření svého ega.

Nedokážeme dnes ještě definovat a naplnit systém, který obsahuje jednotu, a který proniká sám sebou nekonečnou hloubkou tak, abychom se ocitli zpět u výchozího bodu stvoření, na-okružní dráze rozpohybovaného děje. Jsme pohlceni v tomto proudu dění a bytí někde uprostřed cesty.

20. 10. 1979

…

O VÍŘE A POZNÁNÍ

Psychické upnutí se ke konkrétní představě, cíli, ke kterému směřujeme své snažení, a tím i stylizujeme a přetváříme své jednání a postoje, je podmíněno vírou ve zvolenou cestu.

Pomáhá nám koncentrovat síly, což zamezuje plýtvání životní energií na věci, které jsou podružné vůči námi zvolené cestě. Pokud bychom je chtěli rovněž zapojit do této hry, rozbíjeli bychom ji a tápali pak v množství protichůdností.

Spojení víry a poznání dodává ohromnou sílu. Není to pouhá sugesce, ale opravdové soustředění energie k zvolenému cíli či ideálu (zda je správný, je již jiná věc).

Na své cestě se můžeme setkávat s řadou opor a důkazů, které nás utvrzují ve správnosti či chybovosti námi zvoleného postoje a postupu. Vidíme důkazy i tam, kde jsme dříve viděli jen uspěchaný zmatek a chaos.

Každá víra v určité duchovně konstruktivní principy přivábí člověka do větší hloubky a k širšímu zkoumání a vnímání, což posiluje i jeho citlivost k zdánlivě bezvýznamným detailům života.

V přírodě má svůj smysl vše, co je. Pozitivní duchovní cesta nás vede k chápání a ztotožnění s přírodou jako celkem.

Nejde však jen o víru samotnou, která je pasivním přístupem, ale o harmonickou syntézu víry a aktivního poznávání, co nás vede na své cestě.

…

VÍRA A LÁSKA K BOHU

V nezkresleném významu je víra v Boha i vírou v duchaplnost všeho existujícího, vírou v řád bytí, který není mrtvou literou či jen hrou slepých sil, ale organickým systémem, jehož pochopením se vzdalujeme od destruktivního a chaotického vnímání světa. Víra v Boha vede člověka tak, aby nestavěl obranné zdi proti tomuto univerzálnímu řádu (v citových náboženstvích byl používán pojem: “boží hněv“ oproti takovému myšlení). Samotným pojmem Bůh označujeme syntézu všeho bytí z nadčasového hlediska – hlediska trvání a jednoty bez jakéhokoli rozčlenění. Je to vlastně označení nepojmenovatelného, nedefinovatelného stavu vědomí, neboť vše, co můžeme pojmenovat, nás vytrhává již z takové celistvosti do mnohosti, což je ale již sféra „božího díla“ = stvořených světů na všech úrovních.

Koncentrace k Bohu – k jednotě všeho, umožňuje člověku jít co možná nejpřímější cestou. Staví-li se někdo z jakýchkoli důvodů proti univerzálnímu řádu přírody, mohl by snad na čas dosáhnout nějakých výhod, ale následuje vždy reakce (a příroda jako organický systém reaguje na porušení své rovnováhy vždy, stejně jako hladina kapaliny zaujímá neustále vodovážnou rovinu), která opět napravuje destruktivní cesty.

Člověk, který by překročil určitou míru únosnosti, byl by vždy rovnovážným systémem, daleko rovnovážnějším, než jaký si kdy sám uměl vytvořit, vytlačen a vrácen zpět na konstruktivní cestu (k tomu se váže i pojem „dědičného hříchu“). Zákonem zachování řádu všeho mohl by být i zničen jako vývojový druh, ať by to již mělo jakékoli další následky.

Řadou svých životů si člověk tento řád v sobě pevně zafixoval, což se na povrch projevuje jako jeho svědomí = citem a vůlí k rovnovážnému stavu.

Svědomí je ekvivalent naší morálky, vnitřní či vnější a váže se k němu jak etika, tak i estetika, a lze jej i vnímat jako autoregulační proces. Mezi vnitřní a vnější (společenskou) etikou je jakýsi kyvadlový pohyb.

Víra v Boha tedy znamená potřebu napojení se na konstruktivní strukturu vedoucí od individuálně nevědomého k univerzálně vědomému.

Láska k Bohu hrála ve všech náboženstvích vždy primární roli. Je to univerzální zákonitost a naše svědomí v tomto procesu má významnou roli. Je to vlastně láska k životu jako takovému, a tím i k poznávání všeho jsoucího.

Láska k Bohu pomocí víry byla více dominantní v dobách, kdy lidé ještě nedokázali chápat plně filosofické pravdy, a sloužila jako otevírající princip ega. Je tedy tou nejvyšší kategorií, jíž je vše individuální, skupinové, celospolečenské podřízeno. Určuje hierarchii hodnot. Pojem víra tak dostává trochu jiný rozměr, než je zvulgarizován v dnešní době. Nejde o zaslepenost, ale o citové a intuitivní chápání souvislostí.

…

MATERIALISMUS JAKO DESTRUKCE

Nadřazením hmotného konzumního života na dominantní faktor se odtrhujeme od hloubky napojení na univerzální vědomí, a vytrháváme se tak nevědomky ze zákonů bytí. Tím dochází ke zploštění našeho života i jeho smyslu, nahrazovaném umělým bezduchým systémem, čímž se vytváří konflikt v izolaci vnímání jak objektu, tak i subjektu.

Materialismus tak dal příčinu vzniku filosofii nihilismu, a z něj vyplývajícího destruktivního myšlení. Obrazně řečeno, udělal ze zeměkoule jen kulatou konzumní placku.

Tak docházelo postupně i k devalvaci a zkreslování víry, zbavením jejího smyslu, a tím i okleštění vědomí člověka. Systém redukoval člověka na pomíjivý útvar – pracovní sílu, schopnou pokračování jen díky rozmnožovacím orgánům; a lásku k životu devalvoval převážně na sexuální oblast.

Tento postoj se karmicky vrací, a místo využití poznání k dobru na společné cestě, došlo k jeho zneužití a destrukci.

S devalvací vyšších hodnot nastoupily v člověku síly s tendencí úniku ke smrti, jako osvobozujícímu stavu před plně odlidštěným způsobem života. Je zde naštěstí ještě pud sebezáchovy, který ve většině případů nedovoluje takové krajní řešení.

V hlubší realitě se vnější destrukce odráží v narušení vnitřní bytosti, v podvědomí, čímž dochází ke komplikovanosti, bloudění a prodlužování vývojové cesty duše. Lidé mají společnou podstatu a jejich jednotlivá činění se tedy odráží zpět na všechny.

Vývoj však nekončí v dokonalé lidské společnosti, ale přechází dál obsahově i formálně; přerůstá z individuálna do sféry idejí, které ho integrují s veškerým jsoucnem.

25. 10. 1979

…

KOMUNIKACE S MIMOZEMŠŤANY

Život v různých formách je zahrnut v celém vesmíru, v planetách i mimo planetárním prostoru, ve všech časech a rozměrech, a řetězí se v neustálých kruhových průtocích. Pro nás je však nejpodstatnější život na naší úrovni.

Mluví se stále častěji o spojení s jinými civilizacemi a způsobech navázání kontaktů na takové nesmírné dálky v naší časoprostorové dimenzi.

Maximální rychlost světla je 300 000 kilometrů za vteřinu. Světlo je anorganické povahy a neumožňuje průnik hustšími hmotami. Musí tedy existovat jiný způsob mnohem rychlejšího pohybu.

Je-li vše myšlenkové povahy, pak je zákonitě nejrychlejší formou pohybu myšlenka, která nezná prostorové bariéry. My ani netušíme, do jaké hloubky prostoru a času zasahuje naše myšlení.

Je samozřejmě hloupá představa, že při budoucím setkání s návštěvníky odjinud, se budeme moci dorozumívat našimi jazykovými systémy. Myslím, že hlavní způsob bude vciťování – rozšířeným vnímáním a telepatickým přenosem při správném naladění na „kmitočet“ partnera. Nejde zde o formu rádiové anorganické energie, ale o organické spojení vitálních bioenergií.

Domnívám se, že některé naše dávné civilizace znaly tento klíč komunikace s vesmírem. Ovšem, než se člověk pokusí o tyto experimenty, měl by napřed pochopit univerzálnost života se všemi jeho bytostnými formami.

Smyslem nadcházející doby by mělo být přestat devastovat život a rovnováhu na planetě a stočit všechny své znalosti na pochopení duchovní povahy jevů. Prohloubit poznání každé specifické množiny na společnou jednotu. Starý způsob chápání je třeba zavrhnout už i proto, že jsme díky němu jen v jakési destruktivní setrvačnosti z minulých dob. Je potřeba vnořit se do vln nových vlivů univerzálnějšího vědomí.

Materialismus v dějinách nastal jako nutná reakce na náboženský dogmatismus a naivitu postupně degradujícího křesťanství i s jeho podceňováním materiální reality. Nyní je třeba sladit do rovnováhy duchovní a fyzikální složku existence, a dát tak vzniknout univerzální filosofii rovnováhy, která tak bude schopná podporovat duchovní vývoj lidstva a nebude již stát proti němu i ostatní přírodě.

K tomu je však třeba i čistý komunikační prostor, což lidé zřejmě sami nedokáží, neboť je třeba pomoci k vyléčení celé planety. Pokud dojde v budoucnu ke kvantitativní redukci a přežití jen části lidstva, bude hlavně záležet i na něm, jak moc se dokáže přiblížit k pozitivním stránkám znamení Vodnáře.

30. 10. 1979

…

ŽIVOT VE VESMÍRU

Život zde se projevuje v procesu zrození, stárnutí a umírání, což neplatí jen pro člověka, ale celou planetu.

Život a jeho forma jsou závislé na celkovém stavu planety. Aby mohl vzniknout v podobě, jak ho známe, musely zde panovat adekvátní podmínky – objevil se ve fázi chladnutí a tuhnutí planety. Ostatní planety naší soustavy se nacházejí v různých fázích tohoto procesu (např. Venuše je ještě velmi horká, a tedy pro náš život mladá, kdežto Mars již vychladl, byť v minulosti už vyspělejší život hostil). Jsou však i další planety v podobě kapalné, plynné, žhavé, a dokonce jen silové – hmotně dosud neprojevené.

V době, kdy Země byla ještě plná žhavých procesů, mohl mít Mars ideální podmínky (odpovídajících současným pozemským) pro život naší formy, z čehož vyplývá i předpoklad podobného života na něm, možná i vyspělejšího. Odsud se mohl přesunout na Zemi v době, kdy zde nastaly příznivější – obdobnější podmínky a Mars začal být už příliš „studený“ (nebo zničený) pro pokračování v biologické rovině (nikoli však ve vyšších rovinách). Dokonce ve skutečnosti může být stěhování mezi planetami mnohem běžnější, než si myslíme.

To by vysvětlovalo mnoho otazníků kolem evolučního skoku v objevení se moderního člověka po předchozích vývojových formách během necelých 5000 let. Byl by to onen chybějící článek v rasově odlišném řetězci mezi nimi (šikmé oči nebyly způsobeny světelně tepelnými podmínkami, černá barva kůže Afričanů – jsou zde teorie, že to byli původní obyvatelé Země a bílá rasa přišla odjinud (Marsu?). To vše zasazené do doby, kdy Afrika a Amerika byly ještě jeden superkontinent – viz Indické legendy o létajících válečných strojích bohů apod.).

Vše je komplikovanější tím, že v minulosti zřejmě existovaly mnohem vyvinutější a vyspělejší civilizace, a že život není jen to, co pod ním dnes chápeme my; je rozšířen v různých formách na celý vesmír. Celý vesmír je živý a my jsme jen v jeho určitém stádiu dětství. Čas je nutno chápat jak v posloupnosti, tak i v trvání – tedy, že není lineární, ale mnohoprostorový.

Také je možná jiná hypotéza o změně formy života na planetě analogicky s okolními podmínkami na dalších planetách, a sice že můžeme soudit, že život na nich probíhá stále, jen není pro nás vnímatelný – je v jiných frekvencích časoprostoru.

Také je třeba počítat s tím, že bytosti se dle své vývojové kvality rodí do určitých planetárních sfér. Teprve až pochopíme neomezenost života a jeho forem, budeme moci lépe pochopit i otazníky kolem vzniku života na této planetě.

Na určitém stupni vývoje už nebudou lidé potřebovat berličky techniky a jejich styk s jinými bytostmi bude samozřejmý na mentální bázi, protože oni zde jsou s námi, jako my jsme s nimi. Jsou téže podstaty, i když se mohou odlišovat formálně. Není vyloučeno, že nás sledují soustavně, pakliže nás přímo skrytě neučí a nevedou jako malé děti, které potřebují, aby je někdo vodil za ručičku.

31. 10. 1979

…

BEZ KONCŮ I ZAČÁTKŮ

Tak neskutečné nás vězní ve svých útrobách. Strach námi zachvěje, kdykoli se jen vkrade záludná myšlenka rozepnout ten zip a vyklouznout do světů dosud neohlušených masovou dopravou a televizními signály či drancováním přírodních zdrojů; kde duše má sedmimílové boty, protože není ještě tažená šílenou rychlostí techno-prostorem.

…

Není konců bez začátků, je jen děj, jenž není dějem, uzavřený v nekončící kouli a kruhy pohybů jen opisují tento útvar. Není začátek příběhu, jen neustálé pokračování. Není jediné cesty, je nekonečno cest, v nichž se otáčíme každý sám, každý trochu jinak, všichni společně. Ten, kdo nepochopí, snažíc se přilepit někomu na záda, vkládat své kroky do šlápot před sebou, imitovat chodce, kterého si vybral jako snadného, ten je v tomto kole ztracen a další šance nechá na sebe ještě čekat; ten, kdo zachytí se slepce; ten, kdo ze strachu zachytí se ustrašeného… nemá konec ani začátek příběh.

Probouzíš se chvíli zde a chvíli zase jinde. Ocitneš se chvíli v krajině, chvíli ve snu, chvíli v křiku a chvíli uchvácen jezdícími schody.

„Konec konců,“ říkáš si „je to vlastně příjemné být unášen, mohu v klidu přemýšlet,“ a přemýšlíš: Kde vzít prachy a předplatit si další den existování v tomto schizo-krásném světě. A přemýšlíš také, kterou masku si nasadit právě teď; a pamatovat si, kdy a kde jsi ji již použil.

Není konce ani začátku toho, co zrovna míjí tvou myslí, co zrovna tuto mysl opustilo…

Ten, kdo chce pochopit, musí nalézt logiku toho všeho.

Ten, kdo chce pochopit knihu života, musí se v ní naučit číst a umět se do ní i vcítit.

Práce lidí má svůj smysl, ale chápou ho oni sami? Není to jen tanec jejich těl v absurdním časoprostoru?

…

CIVILIZAČNÍ KONCENTRÁK

Žijeme myšlenkami na čím dál vzdálenější obzory, a zatím z nás nepozorovaně vyprchává přirozenost. Ztrácí se smysl, a pak bezduše v opojné euforii hopsáme po parketech, abychom v příští chvíli umírali beznadějí.

Jsme duše zrozené do gigantické civilizace, ale ne natolik mocné, aby skryla krajní rozpory mezi lidstvem a okolní přírodou.

Vytváříme nový umělý svět, do něhož vdechujeme duši, jenže ta je stejně (ne)dokonalá, jako naše vlastní duše.

Tvoříme si tak zrcadla, a pak se děsíme odrazu vlastních niter, která nám odrážejí zpět. Nejjednodušší věci dostávají tak charakter nepřekonatelné komplikovanosti, a náš život se urychlil, jako stará groteska.

Žijeme v době velkých poznatků, teorií i realizací, které jsou zdánlivě protikladné, a ten kdo si je neumí přebrat, raději vypluje na povrch a nechá se unášet vžitými konvencemi a dobovými názory.

Frustrován takovým životem, není už člověk schopen pochopit sám sebe, a je odkázán na systém, který si ho tvaruje dle svých potřeb, a z něhož se nedokáže již vytrhnout, i kdyby chtěl.

Vývoj technologické civilizace jej uzavřel do pseudo života, čímž člověk degeneruje z původně svobodného přírodního tvora, a z toho následně pramení většina jeho psychických poruch.

9. 11. 1979

…

DROGY KONVENCÍ

Nezávislému vnímání a prožívání života zabraňuje spousta faktorů, mezi jinými i některé společenské konvence. Oč se jedná? Jsou to generacemi vypěstované návyky v daném prostředí, které otupují pozornost k metafyzické povaze přítomnosti a my žijeme v zajetí setrvačnosti našeho povrchního prožívání.

Osvobozováním od návyků a stereotypů se může naše pozornost aktivovat směrem, který si sami můžeme určit, a který umožňuje nerušenější vnímání reality.

Nezvládnuté žádosti člení a drolí naši celistvost i pozornost, vnímání vnitřních hloubek je zastřeno a dochází k zpovrchnění prožívání života.

Čím více však dokážeme směřovat do hloubky svých bytostí, tím je vnímání skutečnosti celistvější; tím víc chápeme i jednotu protikladů mezi jednotlivými ději a jejich společnou podstatu.

Můžeme hovořit o droze konvencí a stereotypu, která drží jedince ve starých a vyjetých kolejích a oslabuje jim vůli po vlastní aktivitě.

Stereotyp je naučený systém jednání, v němž ztrácíme schopnost či nemáme potřebu přemýšlet o svém počínání.

K tomu, abychom se ze stereotypů osvobodili, potřebujeme mimo jiné dosáhnout i vnitřní klid. Největší nesvoboda leží ve spěchu, který je pánem bezduchého jednání.

…

Zavři oči a v klidu se uvolni, můžeš se představit na kterémkoli místě v čase a prostoru, třeba i neohraničeně rozprostřen skrz hvězdnou oblohu. Stále jemněji sleduj toto iluzorní prostředí se všemi jeho detaily a všímej si přitom i svých emocí. Utlumíš-li pak podněty zvenčí, můžeš se vnořit také do prožitku tebou vytvořené reality, v níž platí tebou vytvořené zákonitosti fantazie, a díky čemuž docházíš k určité vnitřní svobodě.

26.11.1979

…