Úvahy : 1983

SVOBODA A DETERMINACE

Vidím obrovské determinace ve všem zde, kdy všechny jevy jsou nutně příčinně podmíněny, a tedy i nějak ohraničeny a omezeny, počínaje nutností vzniku vesmíru, nutností jeho trvání, nutností se zrodit a podléhat zákonům fyziky i společnosti atd.

Svoboda vědomí se projevuje i ve svobodě volby. Tato svoboda je dosud převážně latentní a je závislá na vlastnostech, jichž je individuum nositelem. Nevědomí způsobuje, že se domníváme jednat svobodně, ale není to pravda, neboť v tomto hrají důležitou roli i nejrůznější podvědomé a protikladné síly, o nichž nemáme ani tušení. Svobodná volba je závislá na stupni sebeuvědomění a charakteru, a pro nás je tedy dosud determinovaná.

Ve vyšším stupni jednoty protikladů, ve sféře duchovní, se již bytost více méně dostává nad běžné protiklady, a tedy i jeho volba už není omezovaná tolik nevědomým jednáním, nýbrž je podložená chápáním řetězce kauzality v jednotě ducha. Možnost A i B je pojímána jako totožná, volba se děje s plným vědomím.

V oblasti bezčasovosti volba nejspíš úplně mizí – vše je jednota a panuje absolutně svobodná vůle, kterou tak ale nemusíme vnímat my časoví tvorové.

Z oblasti A) přechází bytost svou volbou do oblasti B) a C), tj. od nevědomí k vědomí, od nesvobody vůle k její svobodě.

V oblasti B) rozhodnutí nevolit ani A ani B je rovněž plnohodnotnou volbou, stále se však jedná o bytostnou determinaci v dualitě. Opakem determinace je bezčasovost C, tedy již božská rovina a volba i nevolba jsou zde totožné.

Z toho vyplývá, že při volbě u každého jednotlivce existuje vnitřní směr od přísné determinace k determinaci jen mírné, a vrcholí ve svobodě vůle, tj. bytost se postupně vyvíjí až k jakési „nevůli“, tj. rozpuštění svého omezeného rozhodování ve vůli všeobecné – univerzální, ve vůli – nevůli, bytí – nebytí v nejvyšších úrovních.

Toto je mentální konstrukce. Nyní v ní ještě nalézt sebe, uvědomovat si své nevědomí, které je hybatelem, uvědomit si co to vůbec nevědomí je, pochopit jeho působení vůči vlastnímu vědomí.

Jednotlivé vlastnosti mají být rozvinuty a pochopeny, jak bylo již mnohokrát řečeno, směrem k jednotě protikladů (mělo by být pochopeno jak dobro, tak i zlo). Skrze uzlové body našich vlastností je hýbáno hybatelem, proto je třeba ho poznávat, své vlastnosti zušlechťovat a rozevírat jako květy kytek, a z takto tvořeného tvora tvořit postupně jeho stvořitele.

6. 1. 83

…

O POTLAČOVÁNÍ

Cítíme-li potřebu vykonat určitý čin, projev, a nestojíme-li si vědomím tak, že jsme schopni i jeho hlubší analýzy a uvědomění, čímž lze z nich načerpat nové síly, neměli bychom toto nutkání úplně potlačovat, pokud nejde o vyloženě negativní činění.

Potlačování je útěkem před něčím, co jsme nuceni řešit, a je projevem násilí na sobě, projevem strachu před sebou. Vykonáním nějakého činu se člověk zbavuje vnitřního napětí vybuzené energie. Cokoli, co potlačujeme, potlačíme stejně ale jen pro své vědomí, příčina přitom působí skrytě dál v našem podvědomí. Ve skutečnosti jsme před svým nejniternějším jástvím obnažení a nezastření a nic tak nemůžeme ukrýt před tváří univerza a jeho zaznamenáváním všech našich činů v akášické knihovně. Jsme jací jsme a lžeme vždy jen sami sobě. Potlačíme-li cosi v sobě, nevidíme se již zcela reálně, což nás pak zavádí z cesty.

Potlačováním se tedy kumuluje energie, která se však o to víc stává agresivní a destruktivní, neboť přes vystavěné zdi v nás se může prodírat vzhůru jen velmi těžce. Tam, kde není překážek, kde je rovnovážnost, má možnost se rozlít v klidu jako jezero nebo oceán.

Tyto překážky a zdi nevědomý člověk v sobě udržuje a posiluje, plýtvá svou vůlí a energií na různé vnitřní manévrování, posilují se primitivnější funkce mozku, který kalkuluje ve jménu sebe lží a vytváří pak nesmyslné stavby a nadstavby. Člověk takto svými skutky zatěžuje tuto sféru a stejně se nedokáže oprostit od jejího nenápadného tlaku k neosobní jednotné vůli.

Postupným rozpouštěním agresivit dospíváme ke stále jemnějším psychickým mechanismům. Zdánlivý klid u nevědomého je postavený na utlumených rozporech, tzn. že nejde ani tak o klid, ale spíše o určitou tupost. Aktivním zbavováním se agresivity zvyšuje se intenzita vědomí, mířící k nadjá, a my vše na této cestě chápeme ještě jako neúplné a nedokončené.

Dostane-li se vědomí k pozorování již velmi jemných psychických vazeb, začne si bytost velice silně uvědomovat jakýkoli projev násilí v působení svého i cizích eg, což se děje na základě nevyřešených a potlačených tužeb. Pakliže nepochopí jejich vztah k sobě, nemůže se nikdy plně postavit nad sebe jako svobodná a neupoutaná bytost.

Pocit neúplnosti a izolovanosti se potom promítá do všech bytostných dimenzí, ať to je ve vztahu s partnery, k majetku, moci, u mateřské lásky ad. Vždy se však jedná o potřebu individua po svém naplnění, a to je vždy pak hnáno směrem, ve kterém onu naplněnost vidí či tuší.

Při projevené touze po tomto naplnění a splynutí s vyšším (tedy většinou na počátku duchovní cesty) je třeba začínat od toho nejhrubšího a nejviditelnějšího, vyřešit si osobnostní základ, aby nebyly jemnější procesy později strhávány a manipulovány primitivnějšími silami.

To je možné řešit i skrze činnost, v níž osoba cítí nejplnější uspokojení. Skrze takovou činnost může kompenzovat to, co jí chybí, a co se jí pak promítá do ostatních sfér jednání a myšlení. Při plnějším pochopení – pronikání k podstatě činnosti, se otevírá vše ostatní jako odraz něčeho dalšího a vzniká objektivnější náhled i na sebe. Zde přistupuje i potřeba vnější svobody, která umožní člověku zabývat se takovou činností, která mu přináší vnitřní i vnější zisk.

Právě zde se projevuje nedokonalost všeobecné morálky, která stále ještě vychází ze strnulých křesťanských dogmat i hrubého materialismu a formou příkazů a zákazů vede k potlačování lidské přirozenosti. Ovšem na druhé straně zvyšuje rozvoj jiných složek, např. pokory, vytrvalosti, sebeuvědomění apod. Tak, jako ve všem, je ideální rovnováha i zde.

Všechny teorie negující či propagující současnou morálku se mi jeví jen jako relativní pohled na život a jejich pravdivost je dočasná, podmíněná panujícími vlivy dosluhující dostředivosti. Pokud se jimi někdo zabývá, většinou v nich odhaluje jen svůj vlastní nevyřešený problém, který ho fixuje k této problematice. Doba sama, její kosmická konstelace, zrcadlí to, co je, tak, jak to je, či tak, jak to vnímáme, a na nás pouze je, jak budeme na toto reagovat.

V Podstatě žádné univerzální násilí neexistuje, tak to vidí jen pohled skrz Máju. Násilí pociťuje jen bytost, která je sama ještě násilná, která je stále ještě spoutána určitými představami protikladnosti sebe a univerza, bytost bojující sama v sobě, sama se sebou, tudíž bytost ve vývoji.

Ze solipsistického pohledu (L. Klíma: Já jsem absolutní vůle) můžu dát čemukoli jakýkoli smysl a vždy budu mít pravdu – ovšem jen tu svou, tedy omezenou a relativní. Takový pohled již ale není stavěn na rozumové kalkulaci, ale na jednotném univerzalistickém vědomí.

19. 1. 83

…

OD MÍJENÍ K ABSOLUTNU

Měl bych psát odněkud někam, proto přemýšlím odkud začít. Nechám se náhodně inspirovat rozevřenou knihou Romana Rollanda: Ramakrišna a můj prst ukázal náhodně na tuto pasáž:

„Dělejte jenom takové skutky, které jsou v mezích vašich myšlenek a vašich pročištěných snů, nesnažte se honosit díly obrovskými, konejte povinnosti stejně malé, jak je malá odevzdanost vašeho já duchu. Potom, čím bude víc vzrůstat vaše sebezapření a vaše čistota – a duchovní věci rostou rychle – tím dále si budou razit cestu světem hmotným, a budou vyzařovat svou blahodárnost na jiné lidi… Nechvátejte tedy, nýbrž kráčejte každý svým krokem! Jistě dojdete k cíli. Neutíkejte! Ale ještě méně se zastavujte!

„A bude dlouhá (cesta)?“

„To není vždy stejné. Je táž pro všechny. Ale jedni kráčejí už dlouho a cíl se blíží…“

…

Takže „náhoda“ mi vybrala toto poselství a já se teď chci do něj vnořit. Za okny svítá na Michelskou pekárnu a depo a lidi spěchají do práce. Stožár s reflektory míří přímo do pokoje. Nový den v kosmickém pulzování, nový den, jenž je pro většinu z nás všedností a beztvarou břečkou. Já ale nyní cítím souznění s tím svítáním. Právě se děje planetární porod a smrt noci minula. Nespěchám, spěch nás ztrácí za sebou, vytrhává k absurditě míjení. V tuto chvíli, kdy toto čtete, současně to píši, protože čas je přeci velký klam. V tuto chvíli, v jediném okamžiku záblesku života na planetě, v tuto chvíli zemřelo a narodilo se nespočetné množství bytosti, protože začátek je ponořený v konci a naopak – jako Uroboros. Nemám kam spěchat. Jsem v „Nyní Zde Tady“ a konám absolutní čin ve vesmíru právě tak, jako všichni ostatní. Vše v jedinou chvíli, protože není čím ohraničit čas, to jen vnitřní nedokonalost vytváří jeho Máju, ve skutečnosti jsme stále a všude a jen spánek smyslů nám to zastírá.

Vzrušují mě úvahy nad absolutnem – absolutno dotyku, absolutno pohledu, absolutno vůně lotosových květů. Učím se ale milovat i omezenost, jinak bych nemohl člověka vystát, tudíž bych nemohl později chápat ani Boha, když je už člověk jeho součástí. Nemohl bych žít v tomto městě, v tomto čase těžké kosmické krize, kdy se pročišťují odpadová potrubí nevědomí. Vzdaloval bych se od dokonalosti tím, že bych odmítl nedokonalost.

A na nedokonalosti je postavena vůle a čin (a k čemu v dokonalosti činů?). Na ní je postavena i tvorba, tajemné vytrhávání vibrací z Jednoty, tajemné zhmotnění do zvuků, barev, pohybů, slov. Tvorba, jež je synonymem lidskosti, tvorba – touha neúplného se naplnit. Lidskost – nedokonalost mířící k dokonalosti, touha tvorby mířící sama na sebe, pozvedávajíce s sebou i tvořitele. Člověk je v ní bohem, tvůrcem nového vesmíru, je to jeho absolutní čin, v němž je ukryto celé vesmírné bytí a bez tohoto činu by neexistovalo nic. Je to jedinečnost nedokonalého, obsahující v sobě latentně vše.

Jen si to uvědomit, totálně se otevřít, totálně se vnořit do svého činu, v tom je ukryto samadhi absolutní vůle.

Učím se mít tedy rád i lidskou omezenost, vždy je v ní skrytá i touha stát se celistvým, stát se sám sebou. Lidi jsou děti, které se potřebují neustále opírat o autoritu „otce“ a lásku „matky“. Každý jejich čin je snahou o souznění, nedokáží ještě odhodit berličky, a v dnešní době jsou to berličky nejhmotnější.

Když před 12000 lety zanikla jedna světová civilizace vlivem hrubších vibračních cyklů, začali lidé vše tvořit do hmoty, aby se o ni mohli opřít, a to, co bylo dřív dokonalé, označili mnohem později za primitivní, protože nenalézali hmotné berličky po těchto svých předcích. Ovšem k čemu je třeba bytostem, které jsou ponořeny v duchovní záři, křesel, pneumatik, strojů, kladiv aj. Nový egocentrický zemní vliv vytlačil kdysi tyto bytosti na astrální rovinu a uvolnil tak místo bytostem z nižší vibrační hladiny.

Egyptská civilizace byla již konglomerátem ustupující „božské“ rasy s rasou ještě primitivní – lidskou, a i ona postupem času dále degenerovala až k člověku dneška: Homo TV, Homo Bačkora, Homo Konto, Homo Robota. Ale i tihle homouši jsou platnými uzlinkami v božském dechu, neboť ten je jednotou vědomého i nevědomého.

Dnešní doba je přelomem, předznamenáním k duchovnímu průvanu, duchovní smršti, obrovskou rychlostí se celosvětově dostáváme do stále hlubších rovin ducha; otevírá se ráj poznání, v němž všechny filosofie a náboženství začínají odhalovat svoji jednotnou podstatu. Dříve neslučitelné bude v čase nerozpojitelné, a každý, kdo kráčí svojí cestou, má pravdu, byť jen svou relativní. Lidstvo se bude obracet ke stále starším duchovním naukám, protože čím jsou starší, tím jsou položeny ve větší hloubce.

Jen posledních 6000 let bylo plakátových a povrchně pozlátkových. Opět se však již mezi nás vracejí bytosti, které před 12000 lety opustily povrch země, jejich vlivy začínají prozařovat tuto dobu novým myšlením kosmické jednoty. Všechny formy jsou správné, každý přístup jde-li do hloubky, je pravdivý, protože každý bod je středem vesmíru (a jen cvoci odmítají ostatní body).

Nespěchat, spěch to je analogie obalu, spěch je pozlátko; soustředěná uvolněnost je nejblíž pravdě, jako když se vnoříme do vlastní muziky. Hra je smyslem nové doby, hra je vlastní dětství, kostnatost těla i myšlenek je příznak stáří, a tuhé musí vždy umřít a přenechat místo nové tvárnosti jak v bytí, tak ve vědomí. Hra, krásná improvizace našeptávaná matkou vesmíru; hra to je plození, to je tvorba bez předsudků a konvencí, to je svobodná nedokonalost a chvála lidskosti neznásilněné povrchní morálkou – masovým návodem pro děti, které ještě neumějí chodit na vlastních nohách.

Za okny zhasly reflektory a rozsvítil se den. Nořím se do úvah, které jen neuměle opisuji slovy, a kolem mne si tiše popraskává nábytek. Moje vibrace rezonují hmotou, onou zhuštěnou energií, do které se dá kdykoli vnořit.

Učím se nebát vlastní cesty, jako dítě, jež se učí nebát vlastních kroků. Člověk má právo na své činy, neboť jinak to ani neumí, a s tím se i počítá ve všeobecném plánu s námi lidmi. Nemá smysl se předbíhat, dokud cítíme potřebu činy tvořit. Jednou je znegujeme jako berličku, neboť budeme „úplní“, snad alespoň tak, jako zaniklé civilizace před minulým astrologickým cyklem.

1. 2. 1983 (z dopisu M.N.)

…

ÚVAHY 1/83

Ulpívání – na něm je postaveno trvání naší civilizace. Jak bychom k tomu přišli, opustit něco, co jsme si tak skvěle „označkovali“, polidštili, přizpůsobili našim potřebám, přiosobnili.

…

Ve všem lze nalézt smysl i poselství. Vše se děje v tento okamžik. Všichni jsme klony společného já.

…

Být v okouzleni přítomným okamžikem a v jeho blahu vnímat celý svět, koupat se v záři onoho blaha, ale navíc být plně bdělý v tom.

…

Mít mysl nepohnutou a nevyrušenou, i když kolem zanikají světy. Být v klidu, ale umět i světem hýbat a působit na něj porozuměním, láskou a třeba i tvořivým duchem.

…

Ničemu nevěřit, ale snažit se pochopit vše.

…

Není nic, ale je vše.

…

Ty jsi vše ve své podstatě, já jsem vše ve své podstatě, tedy ty jsi mnou a já tebou. Ve skutečnosti je jen jedno společné JÁ JSEM.

…

Je absolutní determinace (předurčení), přestože není žádná (na vyšších úrovních vědomí). Vše jsou to fixní představy.

…

Špatnosti jsou kolem nás proto, že jsme je kdysi sami pomáhali zplodit. Teď je odčiňujeme novým prožíváním, díky kterému můžeme měnit zorný úhel na všechny tyto věci – zlepšit, ale i zhoršit.

…

Minulými životy jsme si vytvořili jasnější či méně jasný vtah ke světu. Nelze však z něj nyní utéct, můžeme však do něj vnášet duševní světlo, abychom se vrátili bezbolestně zpět. K tomu je třeba vzbudit v sobě aktivní sílu a touhu pro návrat do prvotní jednoty. Tento svět je jen odrazem naší vlastní nedokonalosti a chyb ve vývoji. Tímto nedopatřením se nám jeví, jak se jeví.

Je tedy třeba ho začít prosvětlovat, když už jsme vytvořili, co jsme vytvořili, neboť ve své podstatě jsme jeho tvůrci, a tím i odpovědni za své dílo.

Je třeba volit pro svět nejvyšší světelnou účinnost, jaké jsme schopni. Ona mnohost je i naším dílem či poblouzněním, a teď za to trestáme sami sebe svou přítomností v této stvořené představě.

…

Umět si svůj emoční stav promítnout ven do některé z jiných forem (barvy, tvaru, pachu…), a tím mu lépe porozumět a případně měnit.

…

U sebe začít změnu a u sebe i skončit, mezi tím projít světem všeobecných představ o sobě i o něm.

…

Život je odpovědnost a nedá se před ní utéct. Odpovědnost lze však najít i v radosti a hře; v odpovědnosti je snaha po sebeuvědomění. Odpovědnost je důležitá i při práci pro druhé, neboť je to současně práce na vlastní proměně k lepšímu. To, co nacházíme jako špatné, jsme sami kdysi pomáhali zhmotnit, jinak bychom se s tím nesetkali. Teď máme znovu příležitost zmírnit všechny ty zhmotnělé nedokonalosti.

…

On přišel zde spasit svět „osvětlením“ jeho stínů, a tím rozsvítit i ostatní.

…

Jako spolutvůrce mám odpovědnost prožít nedokončené, aby se stalo dokončeným.

4. 2. 1983

…

NEROVNOVÁHA BYTOSTÍ

Vše je obsaženo ve všem – v každém okamžiku je obsažen celý život, každý okamžik nesčetněkrát zrcadlí z různých stran naše protikladné povahy.

Uvědomění vlastní přeměny, to je uchopení tisíců duševních stružek; vidět je téct, slévat je ve větší a vidět, jak míří k oceánu. A ono vědomí, že oceán skutečně existuje, naplňuje cestu stružek radostí a jasnou energií.

Člověk je bytost nerovnovážná, neúplná, teprve směřující ke své celistvosti. Pochopení stupně její neúplnosti dovoluje pochopit i její další cestu. Lidská rovnováha je fiktivní a nikdy trvalá. Neúplnost vyplývá z důvodů dvojnosti – nepochopení druhé polarity: jednoty, protikladu téhož zákona, téže vlastnosti, poznání a upnutí se jen na jeden pól, jako bychom preferovali jen jednu stranu mince.

…

…

PASIVNÍ A AKTIVNÍ VÍRA

Nedostatek víry nutí člověka k soustavnému neklidu až boji, neustálému burcování pudu sebezáchovy, napínání osobní vůle.

Víra naopak souvisí s oddáním se životu, jaký je a člověku pomáhá soustředit se na jemnější myšlenky, vnímat hlouběji bez zbytečných křečí a neuróz, bez napětí a strachu.

Pojem víry je hlavně díky náboženství dost zprofanován. Ve skutečnosti však pomáhá takovým hodnotám, jako je důvěra, láska, teplo, radost či klid v psychické oblasti. Nejedná se o pasivní poddání se osudu, ale je v ní přítomné uvědomění sounáležitosti a plnosti.

Nejde tedy o slepou víru k vlastním představám a iluzím, ale o vědomou víru na základě pochopení hlubších zákonitostí, víru v sounáležitost a vývoj k sounáležitosti.

Je to víra v pohyb, který vede ke své nadstavbě, víra vyjádřena bytím a vědomím. Víra obsažena v rozumu a rozum ve víře.

Slepá víra člověka zavádí. Je jako důvěra dítěte ve falešného hráče, v autoritu a neomylnost otce a matky. Takováto víra je později bolestně znegovaná.

V takovém okamžiku se člověk ocitá na křižovatce k aktivnějšímu vědomí. Pokud ji dokáže přejít, dostává se na začátek své duchovní cesty. Jejím předpokladem je vlastní duchovní proměna, neboť se musí začít vypořádávat se svými představami, názory a předsudky. To, co jeho ego stavělo tak nekonečně dlouhou dobu, musí se naučit jedním mávnutím ruky zrušit, jestliže to odporuje novému poznání.

V takovém okamžiku se začíná nořit do svého nitra, před kterým dosud unikal do vnějšího světa. Jeho pozornost začíná být více jednobodová, směřující do vnitřního centra, kde si dříve nastavěl tolik ohrádek kolem svých duševních propastí. Pomalu je zasvěcován na „duševního horolezce či bojovníka s vlastním stínem“. Jeho dosud pasivní víra začíná být naplňována vnitřním světlem. Nitro, které bylo „temné“ od počátku jeho bytostného života, začíná se prosvětlovat, zahlazovat vrypy a rýhy minulosti. Nastává u něj pomalé odhalování psychických nánosů, končící až někde daleko negací samotného lineárního času bytosti.

Ano, poznáváním na základě aktivní vědomé víry rušíme postupně čas, vnímáním jednoty protikladů postupně se dostáváme nad něj, a „rozprostíráme“ se nad jeho veškerými záhyby.

V tom vězí tajemství mystiky. Naše bytost se stává sama krajinou, kterou do této chvíle procházela jen jako poutník. Veškeré kalkulace rozumu tomu jen předcházely; adept byl teprve „zeměměřičem“ této krajiny.

Vše se odehrává na kruhových spirálách. To, co se člověku dosud otevíralo, a co vše dokázal ve své izolovanosti vnímat, začíná se zvnitřňovat v určité jednotě protikladů, jednotě života a smrti, ducha a hmoty, subjektu a objektu.

Aktivní víra tak otevírá uvědomění si sebe jako tvořeného díla, jež přerůstá postupně v samotného tvůrce tohoto díla.

11. 2. 1983

…

ÚVAHY 2/83

JSEM ČISTÉ BYTÍ – mantra stavu nacházejícího se za všemi tvary a hranicemi duality.

…

Je také třeba naplněnosti ega. Jeho zápory jsme si odžívali dost dlouho, nyní však potřebujeme uvidět i klady, které přináší, jako je láska, sounáležitost, odpuštění. Jen krásou plnosti můžeme přejít do rovnováhy sebe sama, okolního světa a spojení s vyšším nadsvětským Já.

…

Naplněnost v klidné uvolněnosti, ve třpytu duševního jasu a svěžesti; pohoda, pod níž se bortí staré zdi; mizí temné otvory a průjezdy.

…

Nechat vitalitu proudit, nezadržovat a neznásilňovat. Vše je připraveno k otevření – každý předmět, pocit, jednotlivost, jen se na ně soustředit.

…

Každý objekt se otevírá do chutí, vůní, zvuků, barev, tvarů apod. Naše smysly ho pak zkoumají do hloubky. Proto je třeba smysly zušlechťovat, soustředit svou pozornost při jejich používání a ony v určité hloubce se spojí v mohutný proud příjmu.

…

Stále ještě čekáme na zázraky, stále ještě potřebujeme epický, lineární (na časové ose) vzruch. Tedy stále ještě nedokážeme v meditaci jít do hloubky určitého okamžiku; a v tomto okamžiku jít do ještě hlubšího okamžiku jeho další dimenze. Tedy stále ještě nechápeme onu Zezulkovu kosmickou kouli, rozprostírající se do nekonečných stran, a sebe stále vnímáme zevně.

…

Dnes se nenajde téměř nikdo, kdo by chtěl jít dobrovolně duchovní cestou, kdo by vše odhodil a skočil do onoho „plného prázdna“. Strach má podobu nejistoty a improvizace. A tak si každý hledáme nějaké alibi, a deformujeme a přizpůsobujeme na svou zevní míru novou přicházející vodnářskou filosofii, která syntetizuje také ty nejvyšší pravdy, jež se dochovaly z minulých vyspělých duchovních systémů. Může být omluvou, že ti, co byli nejblíže velkým učitelům – přinašečům – avatárům, a kterým byly tyto pravdy vysvětlovány, je plně nepochopili?

…

Stále je debatována otázka konzumace masa: pro i proti se na sebe vrší, a každý nakonec stejně jedná, jak sám uzná za vhodné. Názory, že se na duchovní cestě dá vegetariánství obejít, dělají alibi mnoha adeptům. Netřeba rozebírat, že to, co člověk přijímá, také vydává, a tak je stavěný. Netřeba rozebírat, že tím vnáší do svého nitra velký nesoulad a znečišťuje své tělo i vědomí.

Existuje názor, že se vlastně nic neděje, protože to jen duch požírá jiného ducha. Možná to platí pro jiné roviny, ale zde takové myšlení způsobuje velké utrpení druhým tvorům, a nakonec i nám samotným.

15. 2. 1983

…

INDIE

Nebyl jsem tam, alespoň ne v tomto životě, a proto je to jen moje dedukce. Indie s velkolepou duchovní kulturou, kultem „neosobnosti“, ve kterém se ale často právě skrývá i opak: zbožštění osobností.

Vše duchovní v této zemi získává i hmotnou symbolickou podobu. Indie je jako záznam historie jednotlivých stavů duše na cestě k svému završení.

Zázračná bohatství, propastná bída, poezie, pohádkové milodary… Kolik pamětihodných chrámů bylo vybudováno z těchto milodarů – z obětních peněz? Kolik různých příčin se skrývalo za těmito gesty? Od skutečné neupoutanosti k hmotnému majetku, přes touhu po zdraví, vylepšení své osudovosti, kajícnosti, touhu po zázracích, až k oslavě boží milosti postavením dalšího chrámu.

Nechci hodnotit, zda je správné zhmotňovat podoby ducha. Svým způsobem i ty chrámy jsou přepychem, ale mohou pomáhat mnohým na duchovní cestě. V souvislosti s tím mě však napadla komická představa, že by v některém z výškových paneláků na pražském sídlišti vyrůstal, žil a byl uctíván světec, po jehož smrti, by se tento panelák stal poutním místem. Jeho uctívači by líbali zábradlí, neboť se ho dotýkala ruka světce, a plazili se po schodišti k jeho bytu, ze kterého by byla vytvořená kultovní svatyně.

Ale o podobných zevních projevech se v některých duchovních oblastech vytvořila představa, že takové konání zapadá do pravého duchovního života.

V pokleslých dobách se projevuje život více vnějškově. Zevní je zaměňováno za vnitřní i v náboženských směrech (viz pozlátkové chrámy a bezduché drmolení slovních modliteb).

Nevím, ale Indie snad dokázala vyvážit ono vnější a vnitřní, i když ty stovky nejrůznějších sekt naznačují již úpadek. Je zde ale i tolerance vůči jinak smýšlejícím, nám Evropanům jen stěží pochopitelná. Jen skutečně probuzení lidé vidí v tom všem jednotu.

Takže Indie obrácená k Věčnosti a náš pupek Evropy obrácený k emocím a hmotě. Ale i v tom je dvoupólnost – jednota v protikladech času a nadčasovosti. Toto je třeba pochopit.

…

DIVOTVŮRCE

Kdo by netoužil překonat hmotné zákony, překonat rutinní každodenní všednost a stát se tak trochu divotvůrcem? Jako by taková touha byla zakódovaná v každém člověku, ve společném podvědomí.

Být mágem, který se dokáže přenášet volně prostorem i časem, který dokáže zhmotňovat i rozhmotňovat. Většina „realisticky“ smýšlejících to později označí za blbost či pohádku, čímž se ale začne šidit.

Víme, že, co se posiluje, to sílí, a co se nenasytí, to odumírá. Děti dokážou ještě zázraky (např. telepatické ohýbání lžíce). Ještě se rozumovým poznáváním a kalkulacemi nezbavily víry, že možné je cokoli, ještě jim nezkostnatělo jejich ego.

Právě jen omezené ego je tou překážkou, která v našem mikrokosmu vytváří i omezený obraz makrokosmu a naopak. Ego, jež plodí bolest a utrpení, ale i radost a touhu.

Dokáže-li bytost rozšířit své ego až za jeho hranice, stává se divotvůrcem a může dokázat vše to, co bylo řečeno na počátku. Ale nejde o vytváření zázraků, nýbrž že se životu otevírají především nové dimenze, vesmíry a naše vězení se rozšiřuje, až zmizí docela.

7. 3. 1983

…

O POMÍJIVOSTI

Krása nás dokáže plně upoutat, ale je pomíjivá, neboť je pouhým odleskem pravé vyšší krásy. Proto z ní mám jistý pocit nostalgie až melancholie, neboť přenesená do této dimenze trvá jen krátce; pocit že to, co vidím, není pravé – jen papírová růže, a přesto, to vnímám jako plné, neboť jsem ještě nepoznal pravějšího a plnějšího. O to je bolestivější se této své fikce vzdát. A proč taky?

…

Je třeba chápat pomíjivé; má přeci jen svou přitažlivost, kterou tomu tolik přikládáme; nezadržovat však to, co je již v pohybu. Konec konců je každý pohyb cyklický, tj. určité věci, které jsme si nevyřešili, se za určitý čas v nějaké rovině přihodí znovu. Frekvence závisí na hloubce a šíři pohledu. Pomíjivost je však třeba pochopit a prohlédnout, byť je klamem, protože za ní vězí to věčné a trvalé. Opustit nižší znamená dosáhnout vyššího, to je princip cesty a změny na ní.

…

Poznávání vede k vyřešení vnitřního rozporu Já a Svět, kdy postupně pochopíme jeho iluzivnost a dostáváme se do stavu určité vnitřní harmonie. Následný postup nás však vždy přivádí k dalším a dalším rozporům a novým pohledům na sebe a univerzální pravdu.

…

Probuzený dokáže vidět smysl i poselství ve všem. Na určitém stupni vývoje je hierarchie rovněž jen fikcí, neboť vše vnímáme již jako plnohodnotné a bez protikladů. Vědomí zažívá samo sebe jako tvůrce i jím tvořené dílo.

20. 3. 83

…

ÚVAHY O EGU

Vše ve vesmíru je duchovní povahy (jsme přímo „zakleti“ v duchu; všude se jej dotýkáme, dokonce jsme jím samotným). Umíme se na sebe podívat z vyššího nadhledu?

…

Člověk je ve svém vývoji celistvý neustále, pouze si to neuvědomuje. Čím „výš“ se bytost vývojově dostává, tím obsáhleji pak vnímá i svůj duševní život, včetně jeho propojení jednotlivými inkarnacemi, takže i v momentálním nedokonalém stavu je přítomen neuvědoměle cele a z „budoucna“ mu přicházejí pomocné síly.

Neseme v sobě skutky a tím i následky celého lidstva.

…

Naše ego vzniklo v důsledku vyšší vůle, proto budeme-li se prohlubovat, budeme tím blíž i jeho (věčnému)Tvůrci.

…

Osobní já = jsem buňkou celku, nejsem jen egem uzavřeným sama do sebe. Omezenost je fikce, i když smyslově podložená, ovšem smysly, které mají rovněž omezený rozsah. V nejvyšší rovině jsem vědomím bez přívlastků.

…

Jsem zde stále, stále jsem vnořen do určitého stavu vědomí. Co tedy znamená můj pohyb tam a sem? A kam vlastně, když z vyššího hlediska vše trvá?

…

„Bez Tebe není vesmír, z Tebe vše pochází.“ Z pohledu ega jde o představu vesmíru, která pochází od Tvůrce – z nejvyššího Já. Kdo nebo co je ale toto prazákladní Já? Jelikož ego je spolutvořeno i naším polovědomým malým já, je tato představa pouhým odrazem vyšší pravdy do nižší roviny.

…

Nekonečná a věčná Podstata. Z jistého úhlu je to nelogická věta, neboť Podstata je Jedno bez jakýchkoli přívlastků, takže se nedá ani nijak charakterizovat.

Člověku je ale popisu třeba, protože vyslovíme-li pouze pojem „věčnost“, neoctneme se rázem v ní, nedovedeme si dokonce vytvořit ani přibližnou představu. Popis má za úkol nás jen trochu přiblížit této skutečnosti.

…

Předčasně rozevřené poznání mívá za následek zkreslení a nepochopení pravdy, neboť stále ještě jsme zajatci ega, které myslí především na sebe. Chybí nám i silnější ochrana před negativními vlivy, protože i ta je odvozená jen z naší nedostatečné kvality.

…

Systém hvězdných galaxií s oběžnicemi kolem sluncí je analogický i v psychické bytostné sféře, kde slabší vlastnosti se váží kolem silnějších, a ty kolem ještě silnějších a vytvářejí tak adekvátní komplexy, a takto vystupují po spirále vzhůru. Geocentrický i heliocentrický systém lze pak najít ve všech úrovních.

Duben/1983

…

ÚVAHY 3/83

Veškerá mnohost je iluzivní fikce v této frekvenční dimenzi a osobní úsilí je volbou ega mezi touto mnohostí. Klouže tak tedy stále po jejím povrchu. Usilovat o cokoli – dobré či špatné, ale i o duchovní vývoj ad. je rozvíjením osobní vůle. Z určitého pohledu je však i ta jen fikcí. Nelze však okamžitě skočit do oceánu, aniž umíme plavat.

…

Zásadní na cestě je hledání a naplnění pojmu JÁ JSEM VŠE či JSEM, KTERÝŽ JSEM, nikoli již jen ztotožňování s tím či oním v mnohosti světa.

…

Vnitřní potřeba hledání pravdy vychází z vyššího Já. Vzhledem k tomu, že i zde se jedná o zákon o dvou pólech, projevuje se zde napětí mezi povrchními a hlubšími rovinami.

…

Vyhýbám se přehnané mnohosti, abych se vyhnul zbytečnému zápasu rozporů mezi svou duší a světem.

…

Myšlení je činnost svobodného ducha, v němž máme možnost jít všemi směry. Pro spoutaného nevědomím zde ale existuje determinace směrů i filtrů (hranic).

…

Přestávám-li se cítit omezeným bytím, ztrácí se mi z očí i omezený svět, což je důkaz o jeho relativnosti a fikci.

…

Cítím potřebu odejít z velkoměsta do samoty, protože vlivy lidí jsou čím dál horší. Nedá se již zastavit ani sebeušlechtilejším lidovým hnutím to, co se zde rozběhlo technologickým vývojem. Není však úniku ani odchodem někam do přírody, vším již prosakuje „civilizační rakovina“.

…

MATERIALISMUS

Materialismus v sobě zahrnuje teorii o prvotnosti hmotného světa, v němž vědomí je jen odrazem ve hmotě a veškerá mnohost světa je vytvořena mezi sebou jen svými chemicko-fyzikálními interakcemi. To je sice dualistický přístup vědomí a hmoty – duše a těla, duši či ducha jako nadřazenou mentální rovinu však neuznává. Podle této teorie je tělo hmotný organismus, ve kterém vzniká vědomí jen odrazem vnější hmotné reality, a má tedy jen funkci jakéhosi promítacího plátna. Objektivně materiální svět je pak onou promítačkou: vnější objekt se promítá na smysly bytosti a ty se přenášejí do mozkových center, kde se vyhodnocují, čímž vzniká ono subjektivní vědomí. Mé myslící „já“ vyvstává až na základě poznání „ty“ – objektu; v rámci duální interakce je však druhotné a uzavřené ve své substruktuře. Samotnou příčinu hmotného světa však materialismus považuje za náhodnou variaci chaotické hry hmotných sil.

Nepředpojatým poznáváním a osvojováním si objektivního světa se bytostné vědomí rozšiřuje. Vystává otázka, zda toto subjektivní vědomí je schopno poznat veškeré jsoucí objektivno a zažít ho na sobě; zda je poznání konečné či nekonečné, a zda je toho schopno individuální vědomí každého jedince, či jen některých, kteří k tomu mají zvláštní dispozice? Anebo se to týká vědomí celé kolektivní skupiny lidstva?

Materialistická filosofie předpokládá omezenost jedince od zrodu do smrti. Připouští však generačně rozvíjené poznání na základě uchování a učení se z dosavadních poznatků v paměti lidstva a rozšiřování vědomí dalších generací mechanickým osvojováním si vědou již poznaných a schválených hmotných zákonitostí. Ovšem pak je nucena připustit, že poznání je omezené, neboť jsou omezená i naše smyslová poznávací ústrojí.

 Marxismus tedy připouští jen z části jednotu světa v komplexu hmotných procesů; neuznává jednotu jako tvůrčí podstatu světa, ani absolutní vědomí (boha), přestože logická analýza by ho mělo k tomu tlačit.

6. 4. 1983

…

VNORY K JEDNOTĚ

Máme-li již vědomí „Já jsem vše“ není zde pak ani oddělenost mezi já a ty. Dvojnost ve vědomí druhých sice nemizí, ale rozšířené „osvícené“ já je již vnímá jednotně jako sebe sama. V této rovině, kde já a ty rovná se „Já“, tedy v nedvojnosti, je již rozpuštěno osobní ego v hlubším a univerzálnějším vnímání vnitřní bytosti, přičemž i tato bytost je stále ještě oddělená od Podstaty, je tedy stále ještě jednou z nekonečna entit vesmíru.

…

Všechny vnory míří hlouběji k vědomí kosmické bytosti, až neměnnému já nejzazšího věčna.

…

Já je i není, značí vědomí i nevědomí současně = můžeme současně popřít i souhlasit s tímto tvrzením.

…

Jestliže se již někdo stal vším a každým, pak by měl i umět „promlouvat“ skrz každou bytost včetně člověka. Snad tomu tak i je v hlubších, pro nás ještě nedosažitelných hlubinách.

Snad v každém člověku zaznívá vyšší pravda, každý ji však vnímá po svém a ztotožňuje ji se svými tělesnými i duševními potřebami. Proč jen od málokterých přicházejí slova hlubší pravdy? Je ještě lidstvo nezralé pro vyšší chápání?

…

Dokud nevnímáme jednotu světa a sebe, dokud já, ty, on, není jedno, bude existovat i rozdíl mezi vnitřním a vnějším a z toho plynoucí vnější rozpory.

Vnější pak lze interpretovat jako povrch, vnitřní jako hloubku = energeticko-psychickou kvalitu.

I v duševní zaostalosti lze nalézt plnou totožnost. Ve vyšší skutečnosti není rozdílu mezi vědomým a nevědomým, vnitřním a vnějším. To jen nižší stupeň vědomí vytváří takový rozpor, přičemž čím je vědomí temnější (nevědomější), tím je i silnější pocit oddělenosti od vnitřního, ale i vnějšího světa a nastupují naivní interpretace.

…

Fyzikální světlo je pouhým odrazem světla vědomí. Tam, kam pohlédne oko vědomého, tam se rozjasní.

…

Zažívám realitu a podobá se to tanci. Má ruka naznačí směr, avšak ihned jej mění, nedokoná jej skrze cestičky změn, časů a frekvencí až k absolutnu, a přitom stačí jít tím směrem až do kraje a vytvořit tak absolutní čin. To je však v hmotném životě zatím nedosažitelné, neboť jsme se sem zrodili kvůli pochopení a prohlédnutí veškeré fiktivnosti protikladného světa.

…

Vše by to byly jen duševní konstrukce, koncepce, hypotézy, tedy racionální či pudové produkty myšlení, nebýt občas zrozených bytostí, které dokazují svou osobní existencí unitární pravdu vyššího vědomí.

…

Neexistuje jediná cesta, jak se nám snaží dnešní politické systémy namlouvat, ale variant je mnoho, a každý máme tu svoji. Ve skutečnosti zde je ale opravdu jediná schůdná cesta = cesta „vzhůru“, obsahující všechny ostatní. Je jako proud řeky se svými přítoky, která se vlévá do moře, a my můžeme zjišťovat, že jiná cesta nikdy ani nebyla, že šlo jen o relativní cestičky představ, ale ve skutečnosti vše je již hotové a trvá, a nic – nic je i není - (koan).

…

Jsem stavem omezeným obsahem i formou = stavem omezeným jinými stavy; omezeným i vůči ne-stavu či vše-stavu. Je zde tedy dvojnost mne jako určitého stavu (komplexu) poznání, a pod ním se nacházejícího vědomí hlubší bytosti, jež zahrnuje všechny ostatní stavy, a tedy i moji omezenou oddělenost, byť sama je z celku neoddělitelná. Já se chci jen do onoho vše-stavu či ne-stavu vnořit, abych se přiblížil pochopení celistvosti a jednoty.

…

Strach ze smrti uvádí psychiku do neklidu, nutí ji vyrovnat se se svou možnou “neexistencí“. I s takovýmto strachem však lze psychicky i když náročně pracovat: změnou úhlu nazírání a pochopení jeho iluzivnosti a následnou relativizací pomíjivého. Lze říct, že každým okamžikem umíráme a rodíme se do nového, každý večer a ráno, jako by to byly nové životy. Každé pokračování na cestě osudem obsahuje tedy nesčetné množství malých smrtí a my tak kráčíme skrze ně ke skutečnému životu.

…

Stáváme se tím, na co usilovně myslíme.

…

Smyslem veškerého přemýšlení není sběr informací, ale vnitřní transformace, změna úhlu pohledu na existenci.

…

Pozoruje-li někdo u sebe větší šíři a hloubku vědomí než u ostatních, může podlehnou pocitu výlučnosti, výjimečnosti, který ho však začne postupně omezovat. Pýcha ho vrací zpět k egu, oddělujícího jej od celku, se kterým pak již nedokáže splývat a cítit ho jako povzbuzení své duše.

…

Představa je produktem myšlenky, vyplývající z šíře a hloubky uvědomění, a to spoluvytváří charakter této představy.

…

Co poutá naši pozornost nejvíc, potřebuje akutně i nejvíc světla a snahy o své vyřešení. Potlačení by znamenalo, že akutní problém bude narůstat do ještě větší intenzity, až se prolomí veškerá obrana (imunita) a dojde nechtěně k řetězové reakci adekvátních odrazů i do ostatních rovin a spuštění karmického zákona.

7. 4. 1983

…

SEBEVĚDOMÍ A DOMÝŠLIVOST

Hluboké vědomí je takové, na které nemá větší vliv dočasnost ani smrt. Spěch na cestě k němu je ale nerozum a opakem, protože plodí nesoustředěnost a roztěkanost, a unikají tím věci, které by měly být rozvíjeny. Spěch navíc prozrazuje, že jsme stále řízeni vnější osobností a jejími silami; jsme ztotožněni s povrchem: vznikem, průběhem a zánikem. Spěch můžeme vnímat přímo jako jakýsi flastr, přelepený přes cestu, na které bychom se měli učit nořit pomocí meditace do hlubších vrstev vědomí.

Myšlení je projevem našeho malého já a je umožněno zkříženými odrazy vlivových sil. Proto cestou myšlenkové analýzy a syntézy se můžeme tzv. „vrátit domů k sobě“, do onoho prvotního bytí JÁ JSEM, - tedy skrze myšlení dojít až za myšlení.

Jakákoli kouzla a čáry, nižší spiritismus či magie, i když jsou možné, přesto jsou scestné a zavádějící všude možně, jen málokdy až k Podstatě.

Ve fázi, kdy člověk přerůstá v něco, co můžeme nazvat vyšší bytostí kolektivního vědomí, tedy jeho ego se přestává vyčleňovat z celku a propojuje se s ostatními já, stává se jeho myšlení, či lépe řečeno duševní vnor, hlavní aktivitou, která je zároveň i nejblíže jeho pravé bytosti.

Člověk často propadne domýšlivosti z důvodu, že pochopí nějakou větší souvztažnost ducha, či jeho hlubší systém z nového úhlu a je tím plně obsednutý. On však pochopil třeba jen jeden či dva souvztažné okruhy a čeká ho přitom ještě bezpočet dalších. Pochopení jedné části okruhu neruší ještě další, a tudíž nevystřelí ani relativní lidskou nevědomost do trvalého stavu zření. Pokora je tedy namístě vždy.

…

MILOVAT DRUHÉ.

Milovat člověka takového, jaký skutečně je, včetně v něm přítomného božství (nebo právě proto). Máme v sobě jak bytostnou nedokonalost, tak i skrytou dokonalost Podstaty. Jedno vyplývá z druhého. „Velcí“ sem přišli pro pozvednutí nedokonalého lidství k dokonalejšímu stavu i s tím vědomím, že zde budou kvůli tomu velice trpět.

…

K vyvážení chaotického rozumu je dnes potřeba mnohem více citu než dříve; čím je rozumová sféra silnější, tím je třeba i více citovosti pro vzájemné vyvážení. Na cestě evolučního vývoje však existuje v budoucnosti bod, kdy rozum a cit je již v jednotě totožnou silou. To platí i pro osobní a univerzální vůli. Do toho bodu je třeba směřovat.

…

Abychom mohli druhého skutečně milovat, musíme se naučit znát a chápat jeho motivace, tužby, radosti či strasti, znát příčiny jeho současného stavu, zjišťovat, jaký opravdu je. Pak druhotně můžeme pochopit univerzalitu všech bytosti.

…

Láska ke světu je hodně závislá na očistě ega, jeho instinktivních žádostí, odpoutání od pomíjivých smyslových požitků na hrubohmotné úrovni, až po očišťování požitků duševních a jemnohmotnějších. To má za následek zklidnění naší mysli k jasnějšímu vnímání přítomnosti, zbavování se nevědomých emocionálních vazeb a předsudků, které nás vedou k neustálému hodnotovému posuzování druhých.

14. 4. 1983

…

RELATIVITA ČASU

Proč říkají duchovní mistři „toto tělo“ a nikoli „mé tělo“? Protože by se přivlastňovalo něco, co je pro jejich již kosmickou mysl pomíjivé, a tak by se mysl spojovala s relativitou a smrtí.

…

Přestože smrt ve skutečnosti neexistuje a je to jen transformace, trápí nás nejvíc ze všeho.

…

To, co vyspělý duch může obsáhnout ve zlomku vteřiny, musí zevní bytosti procházet možná i milióny let.

…

Není třeba čekat na konec vesmíru eony věků. Lze ho zažít dokonce v jistých úrovních již nyní, neboť vše je hotové stále a proudící čas je jen dějová fikce stvoření. Také naše reinkarnace nejsou závislé na lineárním čase, ale lze jima vstupovat kdykoli.

…

Definovat nejen „to je“, ale i „to není“= není to úplné, ale ani dílčí (rozložené) –dle Čuang-Ć.

25. 4. 1983

…

ZPŘEDMĚTNĚNÍ VŮLE

Vše, co existuje hmotně, je zpředmětněním – materializací určitého psychického předobrazu, za nímž můžeme najít zákonitosti boží vůle. Neexistuje nic stojícího mimo ni, proto i ono zpředmětňování je duchovní povahy.

Můžeme tak říct, že čím je akt vůle hrubohmotnější povahy (několikanásobně odvozené od primárního zdroje), tedy i více nevědomé, tomu pak analogicky odpovídá i jeho materializace. V takto nevědomém odrazu je pak obsažena i větší dávka volní agresivity, neboť se pohybuje ve více komplikovaném prostředí.

…

PROTIKLADY

Ego na sebe střídavě rytmicky bere hmotnou podobu. Střídavě proto, že ústřední síla se projevuje v protikladech a tyto protipóly se pak odrážejí do všech dalších sfér, ba i samotné sféry jsou takto vytvořeny. Lze tedy jako na protiklad nahlížet i duši a tělo, byť je to jen zdánlivý rozpor. Ve skutečnosti jde jen o různě „husté“ frekvence, které utvářejí naši bytost celistvou. Podobně lze nahlížet i na protiklad bytosti a vnějšího světa, kdy dimenzionálně rovněž existuje vnitřní jednota obou forem.

…

PARADOX MNOHOSTI A JEDNOTY

Vysvobození z duálního světa je úsilí, které inspiruje většinu jogínů. Myšlenku, že světská iluze je vězením pro duši, chápou jako reálnou, stejně jako svobodu, kterou je možno docílit jedině osobním úsilím, přestože stav vnitřní svobody je přítomný ve všem neustále a je pouze zasutý pod vrstvami iluzí.

To bylo často nepochopeno nebo zkresleno, což se projevovalo i potlačováním všeho přirozeného a smyslového. Namísto postupné integrace nového úhlu pohledu do osobního systému, tak docházelo k negaci a násilnému potlačování a ničení starých myšlenkových modelů.

Uvědomíme-li si, že vše je obsaženo ve všem (tedy i svoboda, poznání, Bůh…) a mnohost je založena pouze na fiktivních hranicích (kolem jednotlivých ideových struktur), pramenících z nevědomí, tak i cesta vysvobození ze světa, jak leží v představě těchto jogínů, je tedy fiktivní. Nikoli tedy odvrácením od přirozeného dění, ale naopak zbystřením pozornosti vůči němu a jeho „obejmutí pochopením“ se dostává duše hlouběji, čímž nejlépe pomáhá i celému světu.

Dá se tedy říct, že symbolickým obejmutím mnohosti, mnohost (rozuměj její klamnost) zvolna mizí. V tom vidím paradox, že „pohltíme-li“ takto obrazně svět, rozplyne se coby objekt a splývá s námi v jednotě ducha. Není pak rozdílu mezi mnou a jím, není již duality já a ty, subjektu a objektu. Je pak jen vědomí: „Já Jsem Vše“, které zrušilo mnohost a trvá nad časem.

Všechny jednotlivosti obsažené v mnohosti jsou samy o sobě slabé a pomíjivé; vše zahrnuté v množství má ve svém časovém trvání zakódovanou entropii (rozpad). Oživující energie ani nemůže procházet tam, kde jsou průchody zablokované.

Jen Jedno je věčné, neboť obsahuje vše. Jedno, které je pod tvary, pod jevy, dokonce i pod univerzální vůlí, jež je matkou všech věcí, protože Jedno je nepohnutelná věčnost.

…

Bytost zažívá všechny duchovní stavy na sobě. Postupně přerůstá integrací všech protikladů do stavu JSEM ABSOLUTNÍ VŮLE (viz. L. Klíma) = JSEM VŠE.

Naplňuje tak i pojem jsem TD (Tvůrčí dílo) završené v jednotě. Stává se touto jednotou, která vplývá do Podstaty – do pojmu JSEM I NEJSEM. Rébus leží v otázce, jak něco může být i nebýt současně? Nabízí se odpověď, že tak, jak je v zrcadlovém bytí ega obsaženo i jeho nebytí, tak i v bytí Podstaty je obsaženo její nebytí, nikoli ale coby protiklad. Návod k pochopení říká, že vše v dualitě je na rozdíl od jednoty mnohovrstevnaté a mnohoúrovňové.

27. 4. 1983

…

JEDNOTA A VÝVOJ

Jsem vše, co je, i co není – jsem jednota i dvojnost, jež není. Co však není? Není mnohost. Dualita a mnohost jsou modifikacemi, které nemají v nejvyšších frekvencích ducha reálnou existenci: jsou zákonitostí až dalších procesů štěpení Jednoty, která však zůstává stále týž a neměnná.

…

Vývojová cesta = individuace od druhové fyziognomie (Schopenhauer).

…

Rostlina je ještě bez subjektivní individualizace (zvláštnosti) či lépe je kolektivní bytostí (ale i  zde jsou rozdíly).

…

Člověk je zatím nejvíce individualizovaný tvor na planetě. Další jeho cesta povede přes zjednodušování a spojování (integraci) protikladů v sobě. Je tedy možné předpokládat, že sjednocováním a zjednodušováním ve vývoji budou vyšší vývojové bytosti sobě i více podobné.

…

Nejvyšší (ne)bytost: JÁ JSEM.

Odvozené bytosti: JÁ JSEM TOTO (to je ztotožnění s relativním stavem) = bytosti vesmíru.

…

Je jen jediná vůle = absolutní, která je pouze promítnuta do mnohosti podřízených vůlí.

…

Za uměleckým tvořením, v podstatě ale za veškerým tvořením vůbec, lze vidět uplatnění univerzální vůle, i pohyb mířící k naplněnému sjednocení = realizace Jednoty.

…

To, že máme možnost poznávání „světla“ čili vyšších vývojových stádií, je z určitého pohledu boží milost (dobrá karma). Přitom to na první pohled vypadá, jako by poznávání bylo výhradně činností ega a náhody. Snad je to i záměrné, aby se tak lidské ego stalo aktivní složkou a nezůstávalo jen v pasivním vleku vyšších sil. Odpovědnost za tvorbu zla i dobra v této osudové rovině tak přebírá bytost samotná.

…

Existuje dokonce nebezpečí z předčasného rozevření vědomí nevhodnou cestou, protože takový člověk je ještě nepročištěný a příliš se otevře nejrůznějším, pro něj neznámým vlivům, kterým pak nemůže porozumět. Nedokáže toho tolik ještě pochopit a chybí mu i silnější ochrana. Rovněž jeho subjektivní duševní „filtr“ mu zkresluje poznávané.

…

Osobní vůle je závislá také na množství a kvalitě přijímané energie, ta svým tlakem nutí vše, co vzniklo a stalo se mnohostí, se opět spojit do jednoty. Vůle v cyklickém Tvůrčím díle (TD) je tedy dvoupólná: analytická a syntetická – nejprve rozkládá jednotné bytí do dvojnosti a potom jej opět spojuje. Jelikož ve vyšších dimenzích je vše ale nekonečné a nedělitelné Teď, i dělení vůle na nižší a vyšší je tedy jen klamem pozorovatele – není pohybu v Podstatě, byť i ten je paradoxně v ní latentně obsažen.

…

Vše trvá a mysl jednotlivce se do toho plně zapojuje svým osudem, čímž dá rozběhnout veličině času. Jakékoli rozdělení je však dáno jen vlastnostmi jeho smyslů a mysli.

…

Bohužel i sebeblbější výplody ducha člověk v sobě spojuje s jinými blbými výplody do kauzálních řetězců, a ty s dalšími až do „pseudojednoty svého nevědomí“.

…

Stvořením začíná v dualitě každý okamžik TEĎ, kdy mysl postaví před sebe jakýkoli myšlenkový útvar.

…

Vše obsahuje geocentrický i heliocentrický systém.

…

Chci-li pochopit současného člověka, jsem nucen zkoumat hlavně relativitu a rozpad.

…

Tělo je produkt vyšší mysli.

…

Čím je duch svobodnější, tím lépe může rozhodovat o svém příštím osudu.

…

Až uvidíme smysl ve všem, pak hra, radost a vyšší vědomí budou pro nás totožné.

…

Humor pomáhá udržovat pozitivní dynamiku mezi vnějším a vnitřním.

…

Z pohledu Jednoty jsou vzpomínky i tušení do budoucna totožné, stejně jako minulost a budoucnost je iluze rozdělení.

…

Existuje mnohost bez vnímatele? Vznik vnímatele – pozorovatele je božím tvůrčím aktem. Je jen Bůh a jím stvořený vnímatel = bytost (na jakékoli úrovni).

…

Každý náš krok je možné rozdělit do nesčetného množství menších úseků. Jedná se o stále jemnější koncentraci vědomí na pohyb až do stavu dokonalého klidu, doprovázeného však současně mohutnou erupcí vědomí.

…

Předcházející stav je obsažen v následujícím, stejně jako v onom předešlém je obsažen ještě dřívější; a následující je obsažen v zatím budoucím, který je však současně už i minulým z hlediska vyšší dimenze. Tak je vše zacykleno ve všem na spirálách dění.

5/1983

…

BDĚLÁ POZORNOST A PŘEDSTAVY

Bdělým pozorováním můžeme vyhledat a uvědomit si všechny chyby ve svém těle i psychice, které na sobě pácháme starými rutinními zvyklostmi. Tím, že je odhalujeme a přestáváme se s nimi ztotožňovat čili stáváme se „pouhými“ pozorovateli, mizí i tlak osobní libovůle, která nás zatlačila „mimo hřiště“.

Bdělým pozorováním tedy můžeme analyzovat nejrůznější podněty, které v nás vyvolávají chybné procesy. Je to jako se slupkami cibule, kdy odstraňujeme jednu vrstvu za druhou, abychom se dostali k jádru. Pokud zaměříme pozornost na určitý proces, vypozorujeme i jeho jednotlivé složky, se kterými již lze něco svou vůlí udělat.

…

Celý vesmír tvoří jednotku a veškerá jeho mnohost vznikla zmnožením jediného zákona absolutní existence.

Ovšem, stejně jako se nedostanu do mikrovesmíru hmoty kladivem (násilím), nedostanu se násilím ani do nitra ducha. Samotné násilí je již blokem. Ani toto pozorování se nedá tedy vynutit násilně a představy, které vystupují z podvědomí či kolektivního nevědomí, a které zastiňují a svádějí pozornost k sobě jako jednotlivosti, se pak musí nechat částečně odžít.

…

Při bdělém pozorování chybí rozumářské vyhodnocování, mysl je plně soustředěná na vnímání daného jevu, už proto to nemůže být egoistická činnost. Hodnocení a rozumové soudy jsou tedy pomocnou vlastností ega.

Pronášíme-li jakékoli soudy o čemkoli, opíráme se pouze o vrstvy svých představ o světě (ať už jakkoli získanými), tedy o relativní pravdy. Každá myšlenka, slovo pak odráží naše subjektivní nazírání na věci, a věci se podle toho zrcadlí zpětně v subjektu.

Každý používaný pojem má takovou náplň, jakou mu připíšeme, proto v řečech nikdy nelze operovat s absolutní pravdou, ale jen se svým relativním úsudkem o ní. Hádáme-li se tedy s někým o absolutní pravdě, hádáme se ve skutečnosti jen o námi přijaté relativní pravdě, která je však dočasná; takže jen hájíme osobní soudy o ní.

Utrpení, radost či další emoční přívlastky neleží ve věcech samotných, ale vznikají až odrazem v naší psychice – v interakci subjektu a objektu, ve vrstvě představ o skutečnosti. Je to stále ještě nedostatečná schopnost pozorovat a vnímat nezaujatě celistvost procesů.

…

Tok myšlenek se dá přirovnat k chůzi. Lidé dělají kroky, přičemž z filosofického hlediska v jednom kroku jsou obsaženy již i všechny ostatní, čímž mimo zenu se zabývá i matematika transfinity, zkoumající nekonečno (viz ruský matematik G. Cantor).

Každá řeč je vlastně pojmové tvarování, které vychází z obrazných představ, stejně jako sochař modeluje z hlíny. Vyjadřujeme tedy to, co vyvstává z našeho subjektivního vnímání a vyhodnocování skutečnosti, a vyhodnocovat, jak jsem již dříve uvedl, může tudíž jen ego. Proto je v indické filosofii kladen důraz na tzv. „maunu“, čili umění mlčení nejen v řeči, ale i myšlenkách. Je to schopnost zastavit myšlení a soustředit se výhradně na tiché pozorování, kdy nás dokonale bdělé soustředění přibližuje k universálnímu nadčasovému vědomí.

…

Je prvotní (nad)vědomí Já Jsem, které je nekonečné, ještě neprojevené a trvá, totožné s (nad)vědomím Já Jsem výsledným – konečným, k němuž jsme se dopracovali cestou evoluce? Jinými slovy: je totožný začátek a konec? Pokud ano, k čemu ona evoluce vlastně sloužila? Měla vůbec nějaký smysl, nebo šlo jen o nutný projev – dech či hru Podstaty?

…

UTRPENÍ

Nejrůznější utrpení se prolínají našimi životy, ať už nešetrně zlomíme květinu, na louce nechtěně zmrzačíme luční kobylku, nebo po dešti drtíme chůzí žížaly vyplavené na chodník, či spoustu bytůstek zabíjíme pouhou jízdou autem. A co ty myriády neviditelných tvorečků, které usmrcujeme každým vdechnutím, ty myriády všemožných bakterií a virů. A to mluvíme jen o nechtěném ubližování. I kdyby tato bolest a smrt nebyla jimi pociťována (jakože je), moje mysl si uvědomuje, že jde o smrtelné dotyky s jinými bytostmi, čemuž se téměř nelze vyhnout.

A co teprve masová destrukce přírody všemi těmi techno-civilizačními dopady. Člověk se postupem času změnil v nejnebezpečnější vraždící a cizopasící bytost na druhých tvorech ze všech.

…

PULZACE A REPRODUKCE

Jestliže lze nalézt analogii ve všem, pak tedy i v protikladné pulzaci bytí a nebytí. Převedeno do absurdity by to znamenalo, že předmět, který pozoruji (např. hrnek s kafem), je a vzápětí není, aby opět byl, stále dokola v určitých časových úsecích. Ještě jiný úhel pohledu je, že v okamžiku, kdy předmět je, současně i není, a ve chvíli, kdy není, současně je, tudíž současně je i není. To může platit jen díky pulzaci v mnohovrstevnaté struktuře stvořeného vesmíru. Kdyby ta neexistovala, platil by jen zákon střídavého rytmu – střídání dvou fází ano a ne, dvou pólů. Takto platí všechny možnosti napříč rovinami.

Postupně dochází věda k poznání, že pulzace je obsažena ve všem. Co zde vlastně pulzuje? Jedná se o permanentní vznikání, průběh, zanikání a nové vznikání hmotných struktur na podkladě hlubších silových polí v ustavičné opakovatelnosti a obnovitelnosti. Bez obnovitelnosti by nebyla možná ani reprodukce, vše by bylo konečné a definitivní.

…

Při jakémkoli tvrzení je tedy třeba mít na paměti jeho relativní platnost v dané chvíli pro určitou rovinu vnímání. Tedy je třeba být neustále otevřen paradoxům hlubšího vnímání a chápání i dalších souvislostí.

…

Je až bizarní, co lidé dokázali vytvořit z téže tvůrčí energie: na jedné straně klenoty ducha a na druhé propadliště a popraviště ducha.

10. 5. 1983

…

MYŠLENÍ A PROGRAMY

Naučené stereotypní programy myšlení a chování nedovolují nám prožívat realitu v její úplnosti, a do takto otupělého myšlení se snadno dostává destrukce a konflikt.

Současně se však myšlenkovým programům nedá ani vyhnout, protože co jedinec, to individualita, co individualita, to daný psychický program.

Zbavit se zatěžujících a již nevyhovujících programů lze jen prohlubováním své bytosti, nenastavováním zrcadla soustavnému posuzování a hodnocení.

Hodnocení = produkt třírozměrného myšlení mozku. Naopak bdělé a objektivní pozorování vede ke vnorům a spojení, ležících až za myšlením. Myšlení je totiž vždy o něčem konkrétním a vytrženém z kontextu, tj. o vyčleněném objektu našeho zájmu. Nám však jde o pochopení a zažití Jednoty! K této bdělé pozornosti je však možno dojít ale jen skrz vlastní aktivitu – schopnost vůle zaměřit se tímto směrem.

Je jen jediná a věčná pravda, která je současně i Všetvůrcem, v ní jediné je ukryt veškerý pohyb existence. A jen pravda přenášená a vysílaná srdcem umí rozezvučet struny světa, a celý svět i prohřát svými paprsky.

…

INDIVIDUÁLNÍ PROGRAMY

Naučené stereotypní programy myšlení a chování nám nedovolují prožívat realitu v její úplnosti, a do takto otupělého myšlení se snadno dostává destrukce a konflikt.

Současně se však myšlenkovým programům nedá ani vyhnout, protože co jedinec, to individualita, co individualita, to vyhraněný psychoenergetický program.

Zbavit se zatěžujících a již nevyhovujících programů lze jen prohlubováním své osobnosti, nenastavováním zrcadla soustavnému posuzování a hodnocení. Hodnocení je produkt třírozměrného myšlení mozku. Naopak bdělé a objektivní pozorování vede ke vnorům a spojení, ležících až za myšlením. Myšlení se děje vždy o něčem konkrétním či vytrženém z kontextu, tj. o vyčleněném objektu našeho zájmu. Nám však jde o pochopení a zažití Jednoty! K této bdělé pozornosti je však možno dojít ale zase jen skrz vlastní aktivitu – schopnost vůle zaměřit se tímto směrem.

…

Existuje jen jediná a věčná pravda, která je současně i Všehotvůrcem, v ní jediné je ukryto veškeré bytí a pohyb existence. A jen pravda přenášená a vysílaná srdcem umí rozezvučet struny světa, a ten celý i prohřát svými paprsky.

21. 5. 1983

…

ÚVAHY 4/83

Svět je darem Tvůrce, jenž jím obdarovává naše duše a my toužíme nabrat si sladkých šťáv a vychutnat si mízu světa.

…

Umět tak nalézt opět tu uvolněnost a jemnost, kdy já bylo oddáno harmonii duše – bez úsilí, avšak spojeno s tvůrcem, který tvoří v nekonečné uvolněnosti.

…

Proč by měl být jazyk umělců horší než jazyk vědce či filosofa? Nejde přeci tolik o formu, ale o vědomí, které se za ní skrývá. Je-li to osvícené, je osvícené vše, čeho se dotkne.

…

Kde jsi ušlechtilosti světa, kde jste bytosti, jejichž krédem je čistota a pravda?

…

Upřímným hledačům pravdy vše ostatní vyplyne samo. Je to královská cesta.

…

Hledám věčnost a stále méně mě zastavuje pomíjivost, ona bariéra v trvání.

…

Stylizace může pravdě pomáhat i škodit.

…

Cesta křesťanství byla duchovnost skrze utrpení.

…

Kdo z těch přemnohých svatých byl skutečným světcem? Vždyť vášně a ulpívání jsou tak lidské.

…

Odrazy božství = kroky božství.

23. 5. 1983

…

O VNITŘNÍ ZMĚNĚ

Člověk si vlastně velké utrpení způsobuje i tím, že se chce vnitřně měnit a má jen nejasnou představu kam to celé vlastně míří. Není to však o nic větší utrpení, než kdyby se nechal osudem jen pasivně smýkat (pak nastupuje „bič boží“).

Pro své okolí možná začne vypadat jak cvok, a lidé kolem většinou také nesou nelibě, když náhle člověk, který až dosud zapadal do jejich představ, se začne chovat a mluvit zcela jinak. Údělem těchto „bláznů“ je být jiní, jen ne průměrní. Jejich zkázou se ale může stát, když z tohoto důvodu vítězí u nich domýšlivost a pýcha. Nejde ani tak o vnější formu, jak člověk působí, ale o vnitřní postoj vůči sobě, životu, pravdě, jde o vnitřní opravdovost. Běžný člověk má na tváři celý život pouze nasazenou výhodnou společenskou masku.

Ano, nechci se stát loutkou, která bude postupně usmýkaná osudem. Jediná cesta z toho je cesta poznání a změny vnitřní kvality. To jsou sice tisíckrát omleté fráze, ale nikdy nenaplněné důsledně. Nejde být v teorii nad věcí a „splývat v kecech“ s božstvím, ale; v praktickém životě být smýkán realitou a tvořit v ní chaos. Tak se zničí i ty nejkrásnější myšlenky, a tak se tomu i převážně děje. Na jedné straně hlásat jednotného ducha, a na druhé omlouvat všechny své chyby, jak jsme si navykli. Duch je všechno, ale neznamená to, že ten, kdo o něm hodně mluví, je již duchovní člověk. Kdyby alespoň desetina takových lidí byla opravdová, svět by jistě vypadal veseleji.

Tady jde i o větší odpovědnost. Vše, co člověk dělá a myslí, zde zůstává a působí na celý svět, a tedy zpětně i na nás samotné. Jestliže budeme tápat mezi světlem a tmou, budeme tím posilovat i takové vazby. Všichni si přitom přejí, aby bylo dobro silnější, přitom nevědomě pracujeme stále ještě pro zlo.

Snažím se být otevřený a vím, že pořád málo. Nejde mi o to dosáhnout tady něčeho velkého, ale jde mi právě o tu změnu přístupu. Netoužím ani po dosažení nějakých zvláštních sil, ale o co nejupřímnější poznávání pravdy, o žití v ní a s ní. Bylo by komické mít takové ideály, ale v praxi dělat vše obráceně a vidět to jako bezvýznamné a zbytečné úsilí; odmítat jakýkoli boj se svým vnitřním i vnějším „ďáblem“ jen pro nejasné světské výhody. Bez určitých obětí ale svoboda neexistuje čili ani poznání.

Nemůžu samozřejmě nutit nikoho druhého, aby se také pokoušel změnit, můžu takto pracovat jen sám se sebou. Veškeré nedostatky a chyby druhých můžu tolerovat, ale nechci to dělat u sebe. Reálně to znamená vyhýbat se také všemu zbytečnému, strhávajícímu a prázdnému. Pak se lze otevírat bez většího nebezpečí, že nás pohltí „zlé“ síly.

Nejde o to mít (vědomosti)

Ale být (lepší),

Potom teprve je možné cítit

Skutečnou vnitřní radost

Poznání má smysl i pro takovouto změnu.

24. 5. 83(z dopisu D.)

…

ZNAČKOVÁNÍ SVĚTA PŘEDSTAVAMI

Velké množství lidí vidí okolní svět jako nepřátelský vůči sobě, jako cosi, před čímž se musí mít na pozoru a chránit se, ať už vyzývavostí, agresí, letargií, izolací apod., ale i něčím, co u zvířat označujeme jako značkování teritoria – poznamenat vše svým pachem, svou přítomností, svou činností, čímž získáváme výsostné právo na pohyb v tomto teritoriu, neboť v něm „vyciťujeme“ sami sebe.

V podvědomí této skupiny lidí se skrývá strach z dosud nepoznaného, a proto se snaží přizpůsobit si ten „nepřátelský a záhadný svět“ svým nejužším potřebám. On ve skutečnosti ale jen reaguje na jejich nevědomou představu o realitě.

 Můžeme mít klidně názor, že jedině náš přístup je správný a druzí se mýlí, a tudíž jejich představy jsou chybné a nesmyslné. Stále to však budou jen naše omezené představy o objektivní realitě, což nás neospravedlňuje vnucovat je druhým.

Už sám pojem „před-stava“ značí, že nějaký proces se teprve nachází před dosažením cílového stavu, tedy že je jen předstupněm určitého poznání a nelze ji tedy nikomu nutit ať se týká čehokoli.

…

PULZACE VE DVOJNOSTI

Ve všem existujícím se odehrává energetická pulzace = rytmus = střídání protikladných polarit. V pojmu bytí je tak obsaženo jak bytí, tak i nebytí, ve vědomí jak vědomí, tak nevědomí a naopak. V usilování je jak usilování, tak neusilování, usilování je úsilí či neúsilí s přihlédnutím ke zdroji, příčině a podstatě úsilí.

Pulzace je i ve vědomí, které pulzaci nezaujatě pozoruje, v pozornosti i nepozornosti, v konstrukci i destrukci, syntéze i analýze.

…

ŽIVÉ SYMBOLY

Chtěl jsem se zmínit ještě o symbolech. Abstraktní symboly mají sílu myšlenky a myšlenka sílu reality, no a realita to je náš život. Takže i symbol může na nás zapůsobit podobnou měrou jako přímý prožitek, umíme-li ho plně pochopit – ostatně je součástí naší reality, ač je abstraktní. Takových abstrakcí je však celá řada; je to umění, věda, filosofie, ekonomika, ale i věci jako dům, auto, knoflík apod. Celý svět jevů je zprvu formou myšlenky. Můžeme tedy říct, že myšlenka sama je již budoucí realitou.

Ačkoli ve veškeré mnohosti je přítomná i síla každé věci zvlášť, musí v důsledku zákona protikladů mít v sobě sílu i ostatních – provázanost (zákon o zachování energie).

Proto se může člověk lépe poznat, poznává-li i ostatní lidi, přírodu, vesmír. Pak i lépe chápe svou provázanost se vším a je stejně důležitým atomem pro celý vesmír jako i ostatní. Potom má i snahu pomáhat ostatním stejně jako sobě.

Kdyby si lidé tuto myšlenku uvědomili, jejich životy by byly o mnoho radostnější. Bohužel hloupost je lidem jaksi přijatelnější než moudrost, neboť je mnohem pohodlnější.

…

ABSOLUTNÍ PRAVDA – ČIN

Schopenhauer i Nietzsche ve svých filosofiích charakterizují svět jako svět vůle a představy, z čehož jim vyplynulo, že v naší moci je i možnost svým úsilím ho měnit.

…

To, jak se od začátku snažím popisovat své poznatky, není skutečnou pravdou, neboť k ní se můžeme se svým nedokonalým myšlením a vciťováním jen velmi pomalu přibližovat. Celou dobu tedy popisuji jen svou představu toho, co za pravdu považuji, a píši jen o odrazu vnímaného světa ve své mysli, samozřejmě zkresleného mou smyslovou nedokonalostí. Pokud vycházím z teze, že nejvyšší neduální pravda je jen jedna, a i její nedokonalý popis patří již k dualitě, jak by tedy mohl být onou pravdou (i když existuje ještě vyšší náhled, kde ani takováto logika neplatí).

Vždy jde jen o tvrzení, vztahující se k mému, tvému, našemu, jeho, jejich atd, tedy jedná se o subjektivní pojetí pravdy ať širší či užší, tj. relativní pravdy. Od sebe navzájem se jako bytosti lišíme svou vizáží i hloubkou chápání, stále však zůstáváme v hranicích této relativity. Proto dokazovat někomu, že já pravdu mám a on ne, usvědčuje mě z toho, že skutečnou pravdu nechápu ještě ani já.

…

Marxismus: Vědomí jako odraz reality = vědomí subjektivní.

Idealismus: realita jako odraz vědomí.

…

Subjekt → objekt = proces poznání, zažívání, osvojování; proces je automatický a nezávisí na vůli subjektu. Ten je jím jen ovlivňován.

Hierarchie hodnot = může existovat jen díky našemu hodnotovému srovnávání, založenému na zkušenostech dosavadního individuálního vývoje, i proto je vždy jen subjektivní. Bez srovnávání by byla hodnota všeho neměřitelná.

Dle určité hypotézy objekt (bytost, věc, tvrzení, zákon apod.) má existenci sám o sobě a je nezávislý na pozorovateli, ale až jeho zaznamenání a posouzení (přidělená hodnota v určitém hodnotovém systému) se stává přiznáním jeho existence pro druhé (bez účasti pozorovatele jakoby tedy neexistuje – nebere se v úvahu). Bez emočně racionálního pozorování a posuzování určitým subjektem má vše stejnou hodnotu. Není pak rozdíl mezi životem kamene, bakterie, zvířete, člověka či celého vesmíru, je pouze univerzální život – existence, a to má absolutní hodnotu, pokud nejsou s ničím dalším srovnávané. Popis a kategorizace objektu tedy odpovídá jen psychickému filtru pozorovatele, a je tedy relativní.

Z toho vyplývá i druhá hypotéza, že objekt je na pozorovateli závislý formálně – bez něj nemá kdo jej objektivně vnímat, a tedy objektivně jako by ani nebyl ničím konkrétním – může tedy mít jakoukoli i proměnlivou formu. Konkrétním objektem se stává, až je-li takto někým (něčím) vnímán – tedy až v mysli vnímatele, který však vnímá přes subjektivní filtr svých smyslů, a tvářnost objektu je tak odvozena od jejich vyspělosti (viz Schrödingerova kočka v kvantové filosofii). Takže se zde nevylučuje ani první teze.

Také každý čin je sám o sobě absolutní a dokonalý, nemá-li se s čím srovnávat; existuje toliko nesrovnatelná Podstata jako absolutní veličina, zahrnující vše v sobě, a kterou můžeme matematicky označovat znakem nekonečna nebo nulou. Pokud by existovalo něco mimo božství, už by Bůh nebyl absolutní, ale podvojný – relativní, tj. pomíjivý (důkaz pro to je však pouze v logice).

Proto: a) cítím-li se mimo božství, neexistuje pro mne ještě absolutno, protože chybí jeho uvědomění a já mám pravdu v subjektivním tvrzení, že Bůh není.

b) mimo božství nelze být, protože to je nezávislé na bytostném uvědomění a z univerzálního pohledu existuje pouze Bůh, tedy absolutní jednota.

Obě tvrzení se tedy nevylučují, jedná se zde pouze o naše vědomí a nevědomí. Bůh (absolutní pravda) je nezávislý na stvoření, stvoření však nemůže existovat bez něj.

To se ale týká jen smyslových schopností bytostí této reality a nevylučuje to úhel pohledu vyšších bytostí, naši realitu konceptuálně vytvářejících.

…

Absolutní čin ve stvořeném vesmíru neexistuje: toto tvrzení vychází z hlediska, že každý čin je vlastně proces, pohyb, tedy zmnožení, je relativní a probíhající v čase.

Absolutní čin existuje zahrnuje-li absolutno vše, tedy i stvořený vesmír, a není tedy nic mimo něj (ani pohyb a čas), pak se vše děje v něm = čas v bezčasí.

Absolutní čin je sama Věčnost = samotná její „neexistující existence či existující neexistence“.

…

Hegel: Filosofie dějin

Str. 101: „Absolutno jako duch se stává absolutním duchem, jen na konci svého vývoje.“

Je-li něco absolutní, musí to i stále trvat (alespoň z našeho hlediska) a veškerý projev (proces) vyplývá z existence tohoto trvání. Projev nemůže vzniknout z naprosté neexistence, neboť zde musí být prvotní příčina toho, co se projevuje. Projev Nicoty by byl zase jen nicota.

Pokud ve skutečnosti není nic než duch (a hmota jen jako jeho hustší obalová frekvence), pak je to absolutní fenomén. Tedy je-li povaha světa duchovní podstaty, musí být tato podstata absolutní, protože vše ostatní zahrnuje v sobě, a absolutní je pak dokonce i to, co v sobě zahrnuje.

…

Ve všem hledejme trvání.

…

Je třeba integrovat své poznání se svou povahou; nelze být v duchu takový a v povaze opačný.

…

Většina našich slov míří ke konečnosti. Co z toho, co člověk řekne, je skutečně důležité?

…

Každé vyslovené slovo zabírá prostor vnímání.

…

Radost je energeticky plnější než smutek.

…

Je třeba být napřed dobrý, pak je teprve možné odstraňovat i povrchní lpění na dobru, jako na jednom z protipólů a chápat onu polaritu jednotně.

…

Utrpení nás svým způsobem očišťuje od zbytečných psychických balastů; dává uvědomit závažnosti okamžiku, hloubce Teď. Bez utrpení bychom pluli pozlátkovým povrchem, navěky odloučeni (nebo snad navěky sloučeni?).

…

Vnitřní čistota je jen prostředkem, nikoli cílem.

…

Boha nelze srovnávat s ničím, neboť mimo něj není vůbec nic a sám je vším. A jak srovnat sebe se sebou? Srovnávat se dá teprve projev v dualitě díky jejím protikladným pólům. Nelze však srovnávat čiré nerozdělené vědomí.

24. 5. 1983

…

NOVÁ DOBA

Princip odstředivých sil pracuje na rozhýbání, rozevírání, plynulosti světa; na rozpouštění a bourání již nevyhovujících hranic; na bytostném ponoření se do hlubin univerza. Není to již vyčleňování Boha mimo sebe jako v dostředivých kulturách předchozích tisíciletí, ale naopak jeho nacházení přímo ve své duši.

Nové vibrace tak ruší „jedinou správnou“ dominantní duchovní cestu předchozí doby a rozšiřují ji na množství i jiných cest a způsobů, vedoucích k témuž, neboť tyto nové vibrace prohloubí a propojí každou z nich až k jejich společné podstatě. Tyto cesty nemusí být vůbec tak bolestivé, jak to bylo v minulosti, spíše naopak.

Filosofická věda, která byla dlouho odtržená od života, nalezne v nové době novou energii i poslání: bude se věnovat praktické cestě přeměny člověka v nadčlověka.

…

O NEBEZPEČÍ MAGIE A BOJI S DRAKEM

Přestože existují různé magické praktiky, jak ovládat nejrůznější síly, jsou to převážně jen snahy nezralého ega a jeho nevědomých komplexů. Již samotná touha po ovládání druhých svědčí o velké omezenosti nositelů (vyplývající z pocitů méněcennosti a potřeby jejich kompenzace). Nebezpečí skryté v magických silách je pro nevědomého obrovské a byl by spíš zázrak, pokud by se mu vyhnul.

Jedině opravdová cesta hledání skutečné pravdy je ideální. Člověk se otevírá neznámému v souladu se svým poznáním, a tím roste i jeho duchovní síla a ochrana, takže je zde stálé vyvažování vědomého a nevědomého.

…

Adepty ducha lze označit za takové bojovníky s drakem – viz alegorie sv. Jiří bojujícího ve skutečnosti se svou nižší přirozeností: nízkými pudy. Psychika i energie těchto vnitřních bojovníků je tímto jejich bojem zatím plně zaujatá. Cítí silnou potřebu se osvobodit od svých návyků, aby je nestahovaly dolů. Chtějí-li však uspět, není pro ně možné utéct z toho „svatého zápasu, jímž musí projít každý, kdo v sobě objevil vnitřní potřebu hledání vyšších pravd.

…

LÁSKA A SOUCIT

Pociťuji k lidem spíš soucit než lásku, a nejen k lidem, ale i zvířatům a rostlinám, a dostavuje se často bolest nad jejich osudy. Přemýšlím, kdy jsem vnímal skutečnou duchovní lásku a vzpomněl si, jak jsme jednou šli s N. Stromovkou za M+M a náhle se k nám začali slétat ptáci a sedali nám přátelsky na ruce. Cítil jsem se tehdy naplněn magickou sílou lásky k celému nekonečnému životu, byla to neuvěřitelně vzrušující energie.

…

Často to bývá spíše určitá emoce než skutečná láska k druhým, protože nedokážeme zatím milovat zcela to, co je tak nedokonalé, jako je člověk (dokonalost = ukončený proces = výsledek). S tímto postojem však nelze milovat ani sebe, neboť být dokonalejšími, neviděli bychom nedokonalost ani v ostatních. Měli bychom však ještě snahu cokoli na sobě měnit, kdybychom se milovali stoprocentně? K hlubšímu pochopení nás dovádí pouze čas a úsilí, nelze se otevřít náhle.

…

POHYB VNITŘNÍCH BYTOSTÍ

Rozšiřování a prohlubování se děje skrze „vrstvy vnějších obalů“ až ke konečnému (vlastně nekonečnému) a beztvarému Já, přičemž všechny hranice jsou dány pouze v naší nedokonalé mysli.

My jako zevnější bytosti se pohybujeme řadou svých životů jen v rámci své vnitřní bytosti, avšak každá z nich samotná i společně se pohybují ve vztahu k ještě hlubší bytosti atd. až do nekonečna, a každá rovina má také své vědomí.

Jinými slovy vnitřní bytost v sobě sjednocuje (integruje) dualitu vnějších bytostí, avšak sama je opět neúplnou protikladnou částí, pohybující se v ještě vnitřnějším bytí = Já. Já a ty tedy postupně mizí, a nakonec zůstává jen univerzální Já bez přívlastků – JÁ JSEM, budeme-li pozorovat tento proces z pozice časovosti.

25. 5. 83

…

O LÁSCE POZEMSKÉ I DUCHOVNÍ

Pokouším se vše, co prožívám a konám poměřovat již více s „Věčností“ čili s Bohem. To je dnes velmi zkreslený pojem, daný různými vesměs naivními výklady, a každý v něm vidí něco jiného – od stařičkého dědouška sedícího na obláčku, až k jedinému skutečně existujícímu Bytí. Vše, co je poměřováno jen s relativními hodnotami, vede nakonec k svému zániku (ať obrazně či přímo). A vše, co poměřuješ s trváním – věčností, může vést ke světlu ducha a plnému životu. Ono trvání je dokonale skryto v hlubinách. Čím člověk dosahuje vyšší úroveň vědomí, a čím víc tedy dokáže ve všem vnímat onu prazákladní jednotu, tím méně rozporů ho pak trápí, a tím pociťuje i větší hodnotu a radost ve svém životě.

Jestliže se tedy člověk skutečně oddá hledání pravdy, přivede jej k tomu, aby si před sebou vůbec nic nezastíral. Každá sebelež, pramenící ze strachu hledat příčiny svých problémů, dovede ho jen do bludnému kruhu utrpení. Může sice být bolestivé vidět u sebe mnohé věci v pravdivém světle, ale ne tolik, jako když se zastírají a přivedou člověka nakonec na scestí. Vše ztvrdlé a zkostnatělé je totiž nuceno zaniknout.

Takový postoj nutí velice o sobě přemýšlet, o svých myšlenkách i činech. Nejde o to zmizet ze života do abstraktna, to by bylo jednoduché, ale naopak životu se ještě více přiblížit, nacházet v něm onu trvalost pravých hodnot. Každé utrpení signalizuje člověku, že s ním a jeho životem není něco v pořádku. Jeho utrpení dokáže změkčit ztvrdliny v duši a produchovnit je, ladí znovu jeho vlastnosti, aby se dokázal opět otevřít.

Otevřenost – to je postoj, který zázračně proměňuje ego a umožňuje uvidět pravdu.

Psala jsi o pocitu, který tě na chvíli prostoupil. Nebylo to zřejmě nic jiného než záblesk milosti Věčnosti. Snad to měl být to pro tebe důkaz, že taková milost skutečně existuje a bylo to také pobídnutí, abys ji rozvíjela. Není třeba se přivracet k nějakým náboženským rituálům, stačí skutečně jen trochu víc přemýšlet o vztahu sebe a věčna a poměřovat své činy v tomto světle. Protože existuje-li věčnost, existuje i trvání každého takového činu se svými příčinnými následky a neseme za něj i odpovědnost.

K tomu je však třeba, aby se člověk cítil svobodný, nebyl ve vleku pomíjivých impulzů a vášní a chápal také lásku z jiného úhlu. Nejde vůbec o nějakou ukázněnost či askezi, ale o vnitřní čistotu a určitou pokoru, která pomáhá rozlišovat dobré od zlého.

A co vnímat jako zlo? Je to vše omezené, zatvrzelé, agresivní. Boží milost se v nás těžko projevuje bez určité vnitřní uvolněnosti, uvolněnosti, ale současně i soustředěnosti. Je to schopnost tzv. bdělé pozornosti. Roztěkanost kráčí jen a pouze po povrchu světa, po jeho jevech, aniž pochopíme příčiny svého utrpení nebo radosti. A smysl života člověka spočívá i v tom, že z pasivního a věčně něčím hnaného tvora se stává skutečným Tvůrcem světa, začíná se spojovat a spolupracovat s vyššími kosmickými silami. To vše zní abstraktně, dokud si to člověk nezačne uvědomovat prakticky ve všem, co dělá.

Píšeš o svém partnerovi, že jeho láska je omezená a spíše je to vlastnická potřeba než skutečná láska (i když možná, že jen neumí projevovat své city), protože skutečná láska neomezuje a neznásilňuje. Proto s tebou můžu i souhlasit, že milující potřebuje zůstat ve své podstatě svobodný, aby mohl lásku rozdávat. A tím, že ji skutečně dává všem okolo sebe, tím ji také dokáže plně přijímat.

Láska podle mě není ani nějaký kompromis. Neosobní láska by se neměla nechat svazovat sobeckostí, pokud nejde o oběť či karmu, ale ani potom ne. To vylučuje také vypočítavost a vedlejší zisk z ní. Jestliže druhý není sto to pochopit, nemá smysl ho usilovně přesvědčovat, protože tím si jen uškodíme, může nás to lámat tak, že se z nás stanou slaboši, podřizující se pouze cizí vůli.

Vím, že to může působit tvrdě a bolestivě, ale snažím se psát tak, jak to opravdu cítím. Bez poznání utrpení by se člověk nemohl pozvednout ani k jeho protipólu – radosti.

Je ale třeba umět i rozlišit, oč druhému skutečně jde a do jaké míry klame sám sebe, a jestli ono utrpení podvědomě sám nevyhledává. Jestliže ale své činy poměřuje opravdu skrz vyšší rovinu vědomí, měl by dobře poznat (a je mu i naznačeno), co má dělat. Nedokáže-li jednat v souladu s tímto pochopením, musí i nadále trpět a bojovat, a může se mu přitom stát, že otupí a rezignuje, což uzavírá srdeční čakru.

Chci tě jen přivést k tomu, abys přemýšlela o vašem vztahu hlouběji. Vím, že zde hrají roli i děti a možná hlavně ony, ale co je pro děti větší přínos: žít v napjatém a zkaženém ovzduší nebo vidět, že věci lze řešit bez sebe znásilňování a důstojně? Ale jak říkám, je třeba hluboce promýšlet všechny ty klady, zápory, pohnutky i zájmy.

Každý konflikt je nám osudovostí dán k tomu, abychom ho řešili, a utíkat před ním, znamená neustále ho k sobě vracet, protože jeho příčiny dál nosíme v sobě.

Sám mám s tímto problémy, ale i díky tomu, si to stále jasněji uvědomuji. Někdy jsem nucen opouštět přátele, kteří se mne svým vlivem snaží strhnout jinam. Ale moje touha po „světle poznání“ je silnější a případné vnitřní dary za tyto boje mne v tom posilňují. Už jen tím, že se zde snažím upřímně napsat svoje názory, se učím stát si za pravdou, kterou jsem přijal, byť i na úkor toho, že si někoho znepřátelím. Odměnou však bývá čistota svědomí.

Onen vnitřní zápas sama se sebou je v křesťanství zobrazen alegorií boje sv. Jiří s drakem. Drak, zde představuje negativní vlastnosti a lpění na egu. Osobně mě to vede k tomu, že svou lásku chci dávat neosobně bez egoistických přání a touhy po odměně. Jestliže za to, že se něčeho vzdám, budu chtít odměnu, nic jsem si tím nevyřešil, jen jsem posunul ego k jinému zdroji sebeuspokojení, ale mně jde o zbavení se omezenosti zcela.

Nemyslím si ovšem, že by toto byla jediná cesta pro každého. Cest jsou tisíce, všechny ale nakonec dovedou k témuž – k pochopení celého světa jako sebe. Božství není někde mimo nás, naopak je ukryto hluboko v nás, my ho jen máme zatarasené a zastíněné nánosy osobních tužeb a přání.

Mojí touhou je skutečně dospět k určité neosobnosti, tedy k pochopení a zažití pojmu „Já Jsem Vše“. Nejde o potlačování svého vědomí, ale naopak o takové rozšíření, které dovoluje přijmout vyšší vůli vesmíru jako svou. Dnes mě už nikdo nemůže zviklat z přesvědčení, že věčnost existuje, odůvodnil jsem si ji z tisíce stran a nenašel jediný důkaz proti.

Taky jsem poznal spoustu lidí, kteří neustále mluví o Bohu, jak k němu dospět, ale přitom žijí v pravém opaku. Skutečný život s ním a v něm ti však dává soustavně pocit jeho nemizící přítomnosti. On se ani neskrývá, je zde neustále ve všem přítomen, obsažen a obnažen, jen to o sobě hlasitě neroztrubuje a člověk pro svá smyslová omezení ho neumí uzřít. Jakákoli oficiální náboženství jsou pak jen určitým prostředkem k „otevření očí“, a když se tak stane, není jich už třeba, neboť věčnost žije v nás.

1. 6. 83 (z dopisu Z. B)

…

O NÁBOŽENSTVÍ

… Je třeba brát věci tak, jak jsou. Ne každý je už tak vyspělý v přemýšlení, že se nepotřebuje něčeho konkrétního zachytit. Někdo se tedy drží strany, někdo kostela, někdo makrobiotiky… Každý vlastně dělá jen to, na co stačí. V určité hloubce stejně však vyjadřuje jen to jedno: touhu po svém naplnění, touhu po celistvosti a sebeuskutečnění. Netuší, že vlastně hledá jakousi svou podstatu. Myslí si, že nějaká věc nebo činnost mu přinese blaho, a tak za tím jde. Ve skutečnosti však jediné blaho, které veškerý projevený život hledá, je v Podstatě neboli v Bohu. Tito lidé jsou ještě řízeni nižšími složkami své osobnosti, takže si nedokáží ještě určité věci uvědomit. Podstatná je však jejich snaha hledat, vyvíjet se, a ta je v našich osudech zakódovaná. Každý zastává svou omezenou pravdu, nikdo ji ale nemá absolutní.

Tím, jak poznání roste, bojuje i s ostatními relativními pravdami o svůj život, postupně začíná chápat, že celé TD se skládá z nejrůznějších stupňů omezených pravd, a postupně je schopno všechny z nich i pochopit, protože již stojí nad nimi, a ví, že ony jsou nutné pro ty, kteří nedosáhli ještě vyšší roviny chápání. Takže i to, co zde píšu, je vlastně jen jeden z pohledů na věc, je taky relativní a omezený.

Zdá se však, že duchovní myšlenky se začínají stále víc prosazovat. Ti, kteří se teprve probouzejí z materialistických snů, začínají se zajímat třeba o jógu či křesťanství, protože to jim přijde nejbližší. Postupně se pak budou oprošťovat od nejrůznějších naivit a zdokonalovat se tak. Tak se bude moci např. i z marxisty stát katolík, což ho podnítí třeba i k hlubší filosofii a je to v pořádku.

Není tedy třeba odsuzovat ani křesťanství. Ramakrišna, považovaný za jednoho z největších indických učitelů (prosazoval bhakti jógu = cestu lásky) říkal, že k pravdě vede spousta cest, a taky, že svět je blázinec – každý je blázen do něčeho a on do Boha. Přestože měl vlastní cestu, chtěl pochopit islám, takže úplně zapomněl na svoji filosofii a vnořil se do nauky islámu. Po pár dnech došel osvícení i v něm. Tím chtěl dokázat, že je jedno jaké náboženství člověk vyznává, dokáže-li skutečně hledat absolutní pravdu.

Pro křesťanství je typická určitá pokora a naděje v boží milost. Právě boží milost je pro katolíky výrazem pro osvícení a pokora je o zbavování se egoistických potřeb a hledání boha ve svém srdci.

Uvažuji, že pokud by se všechna předchozí náboženství zbavila svých překrouceností a byl pochopen jejich skutečný smysl, byl by antagonismus mezi nimi téměř nemožný. Například v křesťanství byla původně reinkarnace také známá, v roce 553 se konal koncil, na kterém však byla vyškrtnuta, což ovlivnilo dějiny na dalších 1500 let.

Dnes žijeme v době, kdy lidé užívají mnohem víc logiku nad pouhou převzatou vírou. Domnívám se, že v určité době byl v rámci protikladů nutný i materialismus, aby negoval již příliš konzervativní katolicismus a křesťanství se mohlo zrevidovat a začít rozvíjet o nové myšlenky. To dnešní je již jiné než třeba před 100 lety.

Vše má tedy nakonec nějaký pozitivní smysl. Nejde však o to bojovat se starým, ale přemýšlet o všem a nacházet v tom význam. Špatné však je snažit se mermomocí zachraňovat to staré, poškozené a přežilé.

Je to jako s živočišnou vývojovou řadou, kdy se objeví nový druh tvora, nejlépe přizpůsobený panujícím podmínkám, ale starý druh ještě nezanikl, dokonce se dál ještě dovyvíjí. Takže těch cest může být vícero, stejně jako náboženských systémů.

Chytrý člověk taky nevybíjí tvory ve vývoji pod sebou, nechává je žít, stejně jako nechává svobodu jiným nižším myšlenkám. Tím, že si jde svojí cestou, ovlivňuje pozitivně i to nižší v sobě. Kdyby vyvracel druhým jejich cestu jako omezenou, tak ti se zatvrdí, a tím by dosáhl jen pravého opaku. Když však dokáže hovořit i jejich jazykem, dosáhne mnohem lepšího porozumění. I JZ říká, že je jedno, jaké si zvolíme pojmy, důležitý je obsah, ať už člověk používá termíny z marxismu, křesťanství, buddhismu.

Pokud bychom dokázali uskutečnit dokonalou meditaci nad čímkoli, pak by ho dovedla až k jednotě všech věcí. Budeme-li meditovat každý den, tak si brzy uvědomíme, že jsme nástroji nadřazené tvůrčí síly. Křesťané by mluvili o pokoře, kdy člověk nechává v sobě jednat Boha, a tedy je již neosobní.

6. 7. 83 (z dopisu S.K.)

…

ÚVAHY 5/83

Agresivním prosazováním některých mocenských idejí dochází k pnutí na mnoha nejrůznějších úrovních, tedy i k vážným krizovým momentům. Narůstají stále víc i protiklady zájmů. Na jedné straně snaha o zadržení pokroku, udržení si moci, na druhé negace hranic starých a již nevyhovujících forem.

…

Vzniká nebezpečí, že to, co prohrává a ustupuje novému, nemůže-li si zachovat svou moc, strhává s sebou do záhuby vše, čímž se může stát že, není-li nový duchovní proud ještě dostatečně silný, může zůstat nerealizován.

…

Každý vzniklý systém lze dovést až k vyspělé společnosti za předpokladu jeho pružnosti, dynamičnosti a nezkostnatělosti. Lze tedy rozvíjet jak starý již osvědčený systém, pokud není v desolátním stavu (konzervativní přístup), nebo je možné od základu staré zlikvidovat a bojovat za prosazení nového (revoluce). Druhá varianta je však drastičtější. V praxi však dochází k postupnému prolínání.

…

Je možné dál rozvíjet jak křesťanství, tak i marxismus, které zdaleka nemusí být ještě uzavřenými systémy, stejně jako nemohou být uzavřené ideje a pojmy, na nichž stojí. Rozšiřování hranic pojmů a jejich prohlubování k většímu univerzalismu, otevírá i hranice jednotlivých koncepcí. Z takového hlediska existuje i možnost evoluce relativních pravd.

V jakémkoli společenském systému budou vždy existovat jedinci, kteří ho budou vidět z určitého nadhledu (a jiní z podhledu) a budou znát i jeho příčiny a následky. Jejich postoj je však dovede spíše k šikaně od většinové společnosti, která jen nerada mění své názory. Nicméně jejich aktivity umožňují další rozvoj společenského vědomí. Takže tito lidé otevírají cestu dál pro všechny (viz marxistická poučka o změně kvantity v kvalitu).

13. 6. 83

…

DUALISMUS – NEDOSTATEČNOST

Je-li vyslovená myšlenka, tak je i někomu či něčemu určena. To je dualismus v praxi. Dualistické je i adresování myšlenky sobě samému, tj. vydělení myšlenky ze sebe. Jsou-li nějaké myšlenky zplozeny přímo Bohem, vzniká dualismus, tedy to, čemu říkáme tvůrčí dílo (TD), stvořené dílo, universum, vesmír, dvojnost, protipólnost. Vše, co je, má i tendenci vrátit se zpět do svého počátečního centra = konec v počátku.

Tak je tomu i s vesmírem, který se vrací opět do jednoty Tvůrce a díla. Bůh není něco mimo existenci. Bůh je vše, tedy i jeho dílo je stále jím samým, a tedy jeho myšlenka jej vlastně vůbec neopouští, proto nemůže ale ani vzniknout. Je tady otázka, zda byla potom vůbec uskutečněna.

My jsme však produktem oné myšlenky, produktem Boha, cítíce se přitom v mnohosti a individualitě, každý jako malé centrum, snažící se obsáhnout vše. Dalo by se snad i říci, že naše individuální existence je pouhou naší halucinací, počítaje do toho i svůj vznik a zánik. Ve skutečnosti jsme ovšem oním věčným a jednotným jediným božstvím. Pocit oddělení vzniká jen nedostatečnou šíří a hloubkou sebeuvědomění.

Jak je však možné, že dokonalé a jediné božství má v sobě i nedostatečnost a mnohost? Z logického úsudku by to znamenalo, že ve skutečnosti o žádnou nedokonalost nejde, že to, co vidíme skrz naše úzkopásmové smysly jako nedostatečnost, je absolutní, a pak se nedá mluvit o dostatečnosti či nedostatečnosti, neboť obé je jedno.

…

UTRPENÍ

Utrpení je dáno především naší smyslovou i společenskou determinací (omezeností). Sama determinace je předpokladem tohoto utrpení, protože díky ní nedokážeme vnímat okolní realitu v její úplnosti. Jedině vnitřní i vnější svoboda může vést k jistějšímu blahu a míru. Jedná se však o svobodu svrchovanou a odpovědnou.

…

Duševní bolest nutí k jejímu překonávání. Probouzí vůli, víru i rozum, nutí bojovat za obnovení své rovnováhy. Každý tak činí dle svých schopností. Někdo proto vraždí druhé, jiný pouze svou omezenost. V každém boji je snaha o prosazení sebevlády. Ten, kdo vidí sebe jako smrtelné ego, snaží se podřídit vše smrtelnému egu, což vyvolává další a další vnitřní boje. Teprve po mnoha utrpeních začíná člověk chápat, že není možné udržovat při životě to, čemu je odsouzeno k zániku a obrací mysl k trvalejším hodnotám.

Je zajímavé, že ačkoli nemá člověk ve svém vědomí prožitek soustavného trvání, celým svým životem, každým svým činem o něj usiluje. Říkáme tomu pud sebezáchovy, evoluce, boží vůle apod. To odkazuje k existenci reálné síly, která nás táhne z mnohosti zpátky k jednotě.

…

MYŠLENÍ A OSUDOVOST

Schopnost otevření se (výraz pro určitý stupeň evoluční vyspělosti) závisí bezprostředně na okolnostech individuální osudovosti – člověk se z něj nemůže vymanit, může v něm jen různě balancovat.

Vzniká otázka: Čím je podmíněná jeho osudovost? Je to bezesporu myšlením, schopností volby, vyplývající z připoutanosti či odpoutanosti, genetickou strukturou a životní dynamikou.

Rozvinuté specifické schopnosti jsme tedy zdědili (přinesli a přenesli) z minulosti a dál je můžeme rozvíjet či nechat zaniknout. Osudové podmínky odpovídají myšlenkovým kódům.

Pochopíme-li neexistenci náhody, hledáme nutně příčiny ve vývojové kauzalitě. Osobně jiný způsob vysvětlení vývojových odlišností individuálních osudů neznám.

…

VELKÝ GURU

„Hospodinem vyvolený národ“. Tím, že se Kristus zrodil do určité časoprostorové dimenze, přišel tam pomoct vytvořit tzv. „boží království“ – společenství bratrství a lásky. Bohužel silné dostředivé vlivy doby i onoho národa jeho misi téměř celou zničily.

Tak, jak chápu tuto osobnost, její vědomí již obsahuje pochopení a ztotožnění s univerzální pravdou. Její výběr místa zrození není však libovolný, ale odpovídá zákonitosti T4 a jejího geografického působení v daném čase.

Je zde však i další pohled: Učitel s vědomím věčnosti vidí tuto věčnost ve všem, nemá tedy žádný osobní motiv, cokoli ze své osobní vůle činit a předává své vnímání ostatním pouhou svojí přítomností. Nebo možná lépe: Onu věčnost pouze naplňuje i svou věčností – Vše je Jedno. Jedná se o 4. stupeň v evoluci člověka, jak o tom podrobně píše J. Zezulka.

Absolutní pravda je vnitřním průvodcem každé bytosti. Čím je tato bytost vyšší, tím se jí i více blíží. Teprve v nekonečnu je možné dotknout se nekonečna. Každé učení je ale výrazem pochopení pravdy modifikované filtrem učitele. Její interpretace je tedy relativní, determinovaná osudovostí doby a strukturou bytostí, v ní žijících.

Zájmem každého vyspělého učitele je zvýšit stupeň uvědomí si absolutní hodnoty v životě, aby mohl být otevřen ještě vyšší stupeň, a mnohost tak byla sloučena v jednotu, jediného Já.

…

NĚCO O UTRPENÍ

Člověk by rád vnímal každý svůj okamžik naplněn přímo božstvím – jak okamžiky radosti, tak kupodivu i bolesti. Rád by rozpouštěl svou omezenost neomezeností (ó ty fráze, ale jak jinak?), otevřením srdce nejvyšší jistotě a blahu, absolutním prožitkem okamžiku. To vše by nepochybně rád. Jediné, co však dělá, trpělivě čeká, jestli se to vše nedostaví samo bez jakéhokoli jeho úsilí.

…

Není třeba umět vše pregnantně formulovat. Důležité je být otevřen v srdci.

…

To neustálá přítomnost smrti nás burcuje k vyzrávání, k pohybu, spoluvytváří dobovou kulturu a životní styl, sjednocuje postoje. Zachovat život se tak jeví jako prvotní cíl, vedoucí k jisté nesobeckosti. V tzv. „věčném míru“ by postupně narůstala nesnášenlivost, boj o prestiž apod. (o takovém míru v dualitě se vlastně nedá ani hovořit). Není daleko od pravdy, že bez utrpení a hrozby smrti se lidé nedokáží ani sjednotit.

Všichni ti „bojovníci za mír“, kteří by se sjednotili po svém eventuálním vítězství, jsou opět v dalším čase nuceni se „rozdvojit“, stavíce se znovu proti sobě a svým názorům, neboť v povaze člověka je soustavný boj protikladů a volba mezi nimi, to nejde asi zatím jinak.

…

Bolest a utrpení bývají průvodními jevy na cestách poznání. Čím více se snaží člověk vniknout z jevového světa do světa vyšších idejí, tím silněji si uvědomuje bytostnou křehkost a pomíjivost života. Dar vědění je často splácen fyzickým i duševním utrpením.

Proč se ale bát smrti? Vždyť člověk přechází jen do jiné formy vnímání své představy světa. Jeho odchod do „věčných lovišť“ mnohem hůř dopadá na jeho nejbližší okolí. To v té době pociťuje lítost nad svou smrtelností, která jim byla připomenuta, a dotyčný se pro ně stal náhle dírou v pracně budované zdi jistot.

Je ještě další pohled na utrpení. Utrpením ztrácíme ale i získáváme, neboť nás tlačí ke změně a nutí přestat lpět na dosavadních představách.

Člověk je předurčen k tomu, že musí odcházet ze svých životů, aby se jako pták Fénix k němu mohl opět vracet s obnovenými silami. Odchod je tedy předzvěstí nového příchodu a ztrátami se přibližujeme evolučnímu naplnění, ač se to jeví paradoxně. Je to věčný rytmus aktivity a spánku přítomný v celém stvořeném vesmíru i v bohu, kde se projevuje v latentní formě.

7. 83

…

O DUCHOVNÍM UČENÍ

Jediným pravým učitelem je pro lidstvo Bůh. Veškerá slova, myšlenky i nauky jsou součástí jeho projevení.

Můžeme něco pochopit jen tím, že to prožijeme i s patřičnou emoční sférou. Nikdo nás nemůže naučit něco, co je mimo dosah našeho chápání. Každá zevní myšlenka, kterou vnímáme, obrací člověka do nitra, kde srovnává to, co již o věci ví a ladí to s novými poznatky.

Individuální vědomí je v podstatě silně omezené vědomí božské. Jeho rozšiřováním se k absolutnímu jen pomalounku přibližujeme. V každém z nás „promlouvá Bůh“ z jiné hloubky. Zasvěcujeme-li někoho do této problematiky, pak pouze upomínáme na univerzální zákonitosti, které nejsou až tak zřetelné v hmotném světě, a na to aby člověk uměl vycítit a nechal se učit samotnými jeho projevy, vnímal je.

Slovní pojmy nám definují představy o konkrétních věcech a chápeme je jen do té hloubky, do jaké jsme věc, o níž se hovoří, sami poznali a jak chápeme její zákonitosti.

Jakékoli intuitivní pochopení než jej příjmu za své, musím prověřit také svým současným poznáním a konfrontací s poznáním druhých.

Určitou roli v tom hraje i autorita učitele. Také ji chápeme jen do takové hloubky, v jaké se sami většinou nalézáme. Znamená to, že v životě se nedá toho příliš přeskočit, a pokud se to již povede, chybí nám později určité poznání jinde.

„Bůh nás učí prostřednictvím lidí skrze znaky (písmo) a zevně, abychom se k němu obrátili vnitřně.“ (sv. Augustin).

…

Je potřeba rozlišovat to, co je v nějakém učení podstatného a co nepodstatného. To znamená rozlišování mezi pomíjivostí a božskostí, či spíše představy o božskosti. Pravdu lze lépe vnímat jen větším ponořením do nitra, abychom mohli hovořit o vnitřním světle (Význam slova „vysvětlovat“ = vnášet do věcí více světla).

Z předchozího textu vyplývá, že lze vytvářet nejrůznější nauky na základě poznaných pravd, každý je však pochopí jen ze své úrovňové vyspělosti. A v každé z nich lze myšlenky negovat nebo rozvíjet.

Mnoho lidí nespatřuje důvod pro vnitřní práci a vystačují si s vnějším světem tak, jak se nám smyslově jeví. Bude tedy trvat ještě mnoho času, než překročí tuto svou lidskou rovinu, což by nevadilo, pokud by neměli často i mocenské touhy podřizovat si druhé.

12. 7. 83

…

NAD EVANGELIEM

List Jakuba 4/4:

„Cizoložníci, nevěříte-li, že přátelství s tímto světem je nepřátelství s Bohem…?“

Sv. Jakub oslovuje ty, kteří se odklánějí od pravdy k pouhé smyslovosti, k egu – slupce vnějšího člověka; poukazuje na iluzornost takového světa, stvořeného našimi smysly a představami, které zastiňují poznání jeho pravé podstaty. Je to logické, neboť mysl je neustále tříštěná spoustou žádostí, neustále něčemu stranící, něco degradující, takže nemůže vnímat jednotu v hloubce. K tomu se vyjadřuje Jakub následujícími slovy: „Očistěte ruce své, hříšníci, a posvěťte svá srdce vy, kteří jste dvojí mysli.“ (4/8).

„Vy, kteří říkáte: Půjdeme dnes či zítra do města… vy, kteří přece nevíte, co bude zítra, neboť jaký je život váš? Je parou, která se krátce ukazuje a potom mizí …“ (13–15/4).

Těmito slovy se snaží obrátit Jakub Mladší mysl lidí do nitra, k hluboké meditaci, při níž mizí vědomí plynutí času, kdy člověk koná, ale mysl zůstává pohroužená do věčnosti, nepohnutosti. Zevní smyslovost „odumírá“ a člověk zůstává „v duchu“, ať dělá cokoli. Je zde určitá shoda s indickým myšlením, které také mluví o iluzornosti světa, pohrouženého v mlhách Máji.

…

Jsem stvořeným tvorem, který tvoří, až sám se stává tvořitelem stvořeného tvořícího tvora.

Jsem stvořitel, jenž stvořil tvora, který se domnívá, že tvoří.

Jsem tvořitel stvořený sám sebou.

Protože jsem tvořitel, jsem i vůlí, jež se probudila z latence, a tak se probudila i mnohost, jíž jsem zase jen já sám.

Jsem tedy sám klamem?

Jsem snící tvůrce…

…

POZNÁVÁNÍ

„Co není napřed ve smyslech, nemůže být potom v úsudku.“

Člověk nemůže vynášet správné soudy o něčem, co nezakusil či vnitřně v sobě nezažil v tomto či minulých životech.

Psychoanalýza používá pojem „odžití“ (čehokoli = dětství, dobrodružství, radost, chudoba…). Neznamená to, že člověku tyto základní zkušenosti úplně chybí. Jsou v něm, spočívají latentní a spící v hlubinách jeho vnitřní bytosti. Jde však o to, vytáhnout je do vnější specifické bytosti. V bytosti je obsaženo vše, jde jen o to ji otevřít, odkrýt a jasně si to uvědomit.

Jsme věční, procházející však sférami rozložených představ, které vizualizujeme a zhmotňujeme (v čase) o to mocněji, čím jsme nevědomější. Veškeré činy pak vycházejí z této nevědomosti.

Každý čin, který konáme, nese v sobě jak uvědomění, tak nevědomí. Nevědomý je v tom, že si jej přivlastňujeme coby akt této omezené bytosti, vyvozujíce z něj závěry a hodnotíce jej svými osobními měřítky. To je ale již začátek cesty k vyššímu vědomí. Dokázali-li bychom jej uvidět neosobně, jako boží projev, skrz nás jen vykonaný, a s obdobným pohledem i na svou bytost a každou její myšlenku či cokoli jiného, začínáme vše naplňovat univerzálním nadhledem.

Jak poznávat? Nejefektivnější přístup je cestou permanentní meditace nad vším, co si myslíme i činíme, a spatřovat se především jako projev Podstaty. Už jen fakt, že snaží-li se lidská mysl přerůst v neosobní, pochopila již částečně její význam a přestala ji uspokojovat polovičatost.

Snahy o duchovní realizaci už v tomto světě přivádí sem avatary, kteří chtějí pomoci lidstvu v cestě ke své jednotě. Ve vyšším řádu je zahrnut i jejich cyklický příchod, coby sklonění se vyššího v pomoci nižšímu.

Ztotožňováním a poznáváním (láska k poznání = sofie = moudrost) naplňujeme tak i my řád, jímž oni již plně jsou, a tak se s nimi můžeme spojovat, jít do svého nitra i skrze ně (viz Kristus: „Cesta k Otci vede skrze mne“).

…

Univerzální prostor, obsahující silová centra všech galaxií, hvězd, planet apod. je složitou soustavou energií, silových polí, gravitace, vlnění. Vlastnosti hmoty a energie jsou totožné, pouze jiného projevu, což je analogické i s duchem.

14. 7. 83

…

O PŘICHÁZEJÍCÍCH ZMĚNÁCH DOBY

Od počátku 60. let je možné ve vzduchu cítit, že se děje něco velkého, probíhá čím dál větší urychlení společenského a technického vývoje, a to viditelné je navíc jen povrchem ledovce. Hluboko pod hladinou se rozvíjí nové myšlení univerzálnějšího charakteru už do velkých hloubek.

Již od 50. let po konci 2. sv. války signalizovaly určité společenské změny taková hnutí jako třeba bítníci, později hippies, a ještě později pankáči ad., a duchovní směry jako zen, budhismus, hinduismus, křesťanství. Nejreflexivnější oblastí se ale stala muzika, do níž se všechny dobové vlivy ihned promítají. Také výtvarné umění, literatura, divadlo, film, tanec – všude se začaly objevovat nové přístupy. V této době se začínají překonávat nejrůznější konvence a vžitá klišé, do všeho vniká nový tvůrčí duch, nové hledání i nacházení.

Tento umělecký kvas jako by měl vrchol koncem 60. let, a zdálo se, že nastoupivší 70. léta se opět vrací ke stagnaci. To je však klamný pohled. To, co bylo zpočátku veřejně spontánní a radostné, dostává později jen novou kvalitu a jde více do hloubky, tříbí se.

80. léta se zdají být už jakousi nadstavbou, kvantita přechází do kvality. Představitelé nových proudů na západě (Leary, Wats, Ram Dass ad.) však dál pracují na svých spirituálních výzkumech. Je již jasné, že počátek byl hlavně v negaci starého a zkostnatělého vědeckého i kulturního paradigmatu.

Dnes se díky otevření těchto nových cest dají formulovat pravdy, které by dříve zůstaly nepovšimnuty a nepochopeny, nebo by byly jen výsadou elitních vrstev. Stále víc se chápe komplexnost různých cest a přístupů. Za těch zhruba 30 let od té doby se náš život značně pozměnil a zásluhu na tom měly právě i tyto odstředivější duchovní trendy. Do větší změny v této oblasti zbývá však stále ještě dlouhá doba.

Přeměna kvantity v kvalitu se odráží i v etice. Projevují se i zde nové psychologické poznatky (už ne mít, ale být). Ve vědě teď jde také o nehromadění jen zevních a oddělených fakt, ale o rozvinutí mezioborového operativního myšlení a bádání i s důrazem na prožitek. Vzhledem k dějinám filosofie to sice není zase úplná novinka (Descartes, Spinoza, Kant, Husserly, ad.), ale jde o rozšíření tohoto myšlení i směrem k veřejnosti.

Nechci se zde zabývat vypisováním konkrétních faktů či událostí, jde mi spíše o podstatu těchto jevů. Člověk začíná chápat, že je možné v dnešní době začít řešit věci znovu trochu jinak, osvobodit svůj život od toho, co jej strhávalo, vykročit směrem k radosti a plnosti na základě nových poznatků v oblasti ducha. A přestože to v poslední době nevypadá se světem nijak valně, tyto trendy nelze zvrátit, protože přicházejí z prostředí mimo tuto planetu.

Valně to však nevypadá i zásluhou nás všech, neboť převaha našeho ještě destruktivního sobeckého myšlení tomu stále napomáhá. Pomalu začínáme sice přijímat už nové vibrace vodnářského charakteru z vesmíru, ale nepřekonali jsme zdaleka ještě své staré myšlení, spočívající právě v naší zevnosti a egoismu. Naše historicky vštěpovaná hierarchie hodnot dosud stále platí. Stále platí a platit i zůstane ale i otřepaná poučka: Chceš-li změnit svět, musíš změnit napřed sebe.

Předchozí egoistické smýšlení stavělo na povrchu a okázalosti (posledních 6000 let bylo takovým myšlením typické). Hromadění hmotných statků, touha po moci a vládě, po vytvoření ovládajícího systému, po vnějšku a uniformitě. Různá náboženská hnutí se sice snažila odvrátit takový myšlenkový trend směrem k hlubším vrstvám vědomí či samotnému Bohu, ale sama se utápěla v naivních představách o tom všem. Obyčejní lidé nebyli ještě natolik vyspělí ve svém chápání a primární pro ně bylo zajištění si existence jako takové, tj. na úrovni 1. a 2. čakry.

Rovněž šíření jiných názorů na veřejnosti než těch mocensky uznaných, bylo často životu velice nebezpečné, i proto se hlubší pravdy před lidmi tajily a jejich nositelé se uzavírali v nejrůznějších tajných a hermetických uskupeních, kde si mohli vyměňovat svobodně své názory.

Dnes, kdy nastoupila vláda rozumu jako vůdčího prvku (přestože ještě hodně zkresleného), dochází k většímu šíření nejrůznějších pravd mezi lidi, a ti si pomalu začínají uvědomovat své jedinečné postavení.

Tak, jak se jeví situace dnes v 80. letech, vidíme že nepůjde vše hladce, jak se mohlo dříve zdát. Postupně se však budou tyto trendy zesilovat a sjednocovat, aby mohly v určitou chvíli společně vystoupit proti nezvladatelnému chaosu doby, s níž si už staré myšlenkové vzory neumí poradit. Každé nové myšlení však vyvolává i velké bouře, snad se ale překonají i ty a bude možné pokračovat v životě na planetě i bez její důsledné „desinfekce“ v jaderném očistci.

16. 7. 83

…

V PROCESU ZMĚN

Lidé staví své životy na důležitosti svého ega – zevnosti – pomalu si jej obalovat, ztučňovat, a vlastně se chovají jako vepříci.

Nové myšlení značí nepodporovat, neupevňovat přicházejícími odstředivými vibracemi staré plesnivějící hranice hmotařského životního stylu. Může nám být sice líto, že spousta věcí takto zanikne, ale do budoucna je nevyhnutelné „omýt“ vše v čistějších srdcích. Pokoušet se učinit život opět radostnou hrou, kterak zde kdysi panoval, oprošťovat se od všech negativních pout a svázaností, které dusí nitro. Má to svou logiku: Být, ne mít (Fromm) - mír s poznáním, boj se svou slabostí a svět zažívaný v lásce i utrpení jako svůj.

Jsme v bodě velkolepých a převratných pozemských změn. V osudové rovině je chápeme rozloženě v čase, na sebe různě navazující a gradující. Když se otevírá vesmír, otevírají se i bytostná nitra. Máji, té falešné ženské se uvolnilo oko na punčoše a skrze něj můžeme zahlédnout zářivě modrou hlubinu bytí. Jako bychom se obraceli k sobě samotným, majíce možnost poprvé spatřit svou tvář z nadhledu.

Bláznovství = narušené kolektivní nevědomé stereotypy společnosti

Pokora = schopnost plného otevření se hlubšímu bytí

Poznání = konfrontace hlubšího vědomí s povrchem k ještě hlubšímu poznávání

Zevní projev = čin jako květ vyrašivší z niterného pramene

Čistota = v pokoře průhlednost a opravdovost duše

K zakoušení světa ve stále jemnějších nuancích až k rozplynutí vnějších slupek není třeba tvrdého asketismu, ale naopak plnějšího obejmutí světa.

18. 7. 83

…

DVA TYPY CIVILIZACÍ

Lidé jsou ve všech směrech zaujatí objevem nových možností technického rázu, o kterých se jim dosud ani nezdálo. Jejich myšlení tak začalo bujet jako rakovina, čímž ale zabředlo do spletitých sítí všech těch komputerů a dalších vynálezů.

Bylo by skvělé napsat, že lidstvo se díky tomu již oprostilo od všeho destruktivního směrem k vzájemnému pochopení a laskavému vnímání světa, k přítomnosti, vyzařujíc ze sebe jas svého ducha, a utvářející tak novou harmonickou společnost. Vyzařování, které nedovoluje nastoupit temnotě zlých činů. Skvěle by se četlo, jak se lidé zbavují spletitých a zacyklených konstrukcí, zdí, držadel, opěradel či berlí; vnořeni do proudu jemnějších duchovních energií, jež jim dávají schopnost těch nejhlubších prožitků, neboť se naladili na zdroj samotné matky Gayi, přeměňujíc se tak od slepců k vidoucím, od otroků a nevolníků k vědoucím, osvobozujíce se od nevědomí k vědomí, doprovázeni světlem nadvědomí.

…

TAO: Kalný jak zvířený proud

          Kdo jiný se dokáže kalný ztišit

          Do úplné čistoty?

          A nehybný po věčném pohybu

          A dojít až k plnosti života. (15)

…

Děsí nás to zanechané hmotné prázdno po dřívějších civilizacích (až na pár architektonických vykopávek), považujíce je za své primitivní předchůdce, neboť světlo rozumu umíme spatřovat jen ve velkovýrobě věcí a „polidšťování“ přírody. Stěží pochopíme, že ony nic takového k svému rozvoji nepotřebovaly, protože jejich světlo moudrosti zářilo fialovomodrou barvou vyšší čakry do mnohem větších dálek, přesahující rozměry planety. A také jejich technologie byly mnohem „éteričtější“. Nebylo v nich horroru vakuí, tj. potřeby bezezbytku zaplavit každičké místo světa umělotinou převážně zbytečných předmětů.

…

TVŮRČÍ VŮLE A DYNAMIKA

Akt vůle je dynamizující síla. Jedinečnost bytostné vůle je úzce spjatá s transcendentuální povahou světa a vesmíru.

Proč však nevidět akt vyšší tvůrčí vůle i za statičností? Proč si nepředstavit osud utvořený ze statických momentů, spojených do představy plynulého pohybu až v centrech našich mozků, určitou jejich setrvačností? Proč by nemohlo být setrvačné přenášení vědomí z nehybného okamžiku do dalšího, tedy z bodu do bodu, jakožto statických jednotek, a dojem pohybu by tak vznikal právě až oním setrvačným vnímáním?   Snad že by celý svět byl postaven jen na jakési netvořivé setrvačnosti aktérů?

Naše mysl spolu se smysly, od nichž neustále vyhodnocuje jejich informace, je stále o něco málo pozadu za svým bytím. Kvanta přijatých informací z jednoho okamžiku přenáší a zpracovává v okamžiku příštím a současně reaguje a dává povely celému tělu. Při dokonalém vnoru, bychom mohli vnímat každý okamžik jako statický, věčný a všeobsáhlý, ačkoli tělo by dál zůstávalo ve světě iluzí – v příčinné rovině. Ovšem z lidského hlediska je takový vnor patrně ještě nemožný a týká se spíš budoucího nadčlověka.

…

O PODSTATĚ

Vše, co je latentně obsaženo v Podstatě, má možnost se i realizovat v nějakém duálním (protikladném) projevu Podstaty, a taky se tak děje. V Podstatě má vše ale absolutní hodnotu, takže je nedělitelné, není tam mezi ničím rozdílu, neboť vše je totéž, co ona samotná. Ani toto ještě není vyčerpávající popis. Bližší pochopení, co vlastně je Podstata (Bůh), je možné jen staneme-li se přímo jí.

…

DOBRO I ZLO – PARADOXY

Rozbíjet či rozvíjet své ego ve snaze o jeho překročení, jak někteří z duchovních adeptů řeší, když se domnívají, že je překážkou jejich vývoje? Jeho rozbíjením bychom však drasticky narušovali jeho mnoha životy vytvářenou strukturu osobnosti.  Neznamenal by takový přístup, že bychom se stali sami sobě vlastními krutovládci a ničiteli? Nakonec byl by to jen upletený bič na sebe, kterým si masochisticky vynucujeme poznání ničením své integrity.

Vymáhal-li si někdo od světa vyšší vědomí destruktivními zásahy do své duše, musel vzít později na svou hlavu i karmické dopady, které z toho vyplynuly a pokoušet se nyní o nápravu. A tak jak působil dříve na veřejnost negativně, opět má snahu projektovat ven do svého okolí i svou změnu (viz plný bulvár příběhů). To by mohlo vést k úvaze, že největší světci způsobovali ve svých minulých ještě přízemních životech to největší utrpení ve světě, a po svém „obrácení“ se to vše snaží horlivě napravovat v novém životě. Takové případy by se určitě daly najít i mezi mnoha globálními politickými „mírotvůrci“. Je zajímavé, že v čemsi zločinci a světci mají k sobě blízko: zločinci ke svému budoucímu pokání a obrácení, světci zase získávají pochopení pro každého, protože již ví, jak se budou dál odehrávat jejich příští osudy.

Jak chápat pojmy dobra a zla z této pozice? Dobro, které radostně rozvíjí naši duši a zlo, které vše omezuje a mění životní přístupy, jdou tak spolu ruku v ruce. Paradoxem je, že ani vše dobré nám nezaručuje větší úspěch.

Obecně se dá říct, že dobro a zlo jsou výrazy pro dvě krajní polohy prožívání – blaženost a utrpení. Poslední dobou se šíří názor, že kategorie dobra a zla jsou pro vlastně totožné, a my si tedy můžeme libovolně dělat, co se nám zamane. To však z hlediska osudovosti lidské bytosti není úplná pravda, neboť to vede k zavádějícím kalkulacím, že je vlastně úplně jedno, jací vnitřně jsme a není třeba s tím nic dělat. Jednotu obou poloh je tedy třeba hledat o několik vývojových rovin výš. Na našem stupni vývoje budeme však vždy nuceni volit mezi dvěma póly a naše volba je odpovědností jak za sebe, tak přinejmenším i za své okolí.

Běžně vychází hodnocení dobra a zla pouze z povrchních názorových představ, což je ještě dosti naivní přístup a bylo by třeba se nad tím zamyslet spíše z hlediska kauzality příčin a následků.

Duchovní snahou adeptů je co nejvíce se přiblížit prvotnímu a věčnému stavu jednoty prosté dualismu, tedy kdy utrpení i blaženost jsou z hlediska protikladů chápány ve své jednotě jako aktivační procesy a obé slouží k proměně hodnotového žebříčku.

Pojmy dobro a zlo posuzujeme převážně z hlediska svého ega. Pokud je na něj útočeno, má to vyvolat přehodnocení životních postojů, a tím změnit jejich směřování. Je to tedy dobro nebo zlo? Pro dotyčnou osobu to, co útočí je zlé, nicméně osobní změna je pozitivní akt. Jak to tedy je s tímto „zlým zlem“?

Vydá-li se člověk na duchovní cestu, osvobozuje se tím od zavádějících pozemských dobových představ, osvobozuje se směrem k svému univerzálnímu nitru. Potom může chápat jako zlo vše, co se snaží brzdit jeho změnu, přestože objektivně tomu tak není. Z toho vyplývá jediný závěr, že dobro i zlo jsou subjektivní kategorie, a u každého jinak nastavené.

Kristus tím, že stavěl, současně i boural a naopak, aby tak prosadil vyšší dobro. Rozlišení dobra a zla vnímal tedy jinak než běžný človíček, vnímal ho z hlediska směřování souvisejících procesů.

Samozřejmě, že utrpení probouzí soucit s trpícími, což je pozitivní emoce, neboť ve vyšších rovinách není rozdílu mezi já a ty. V naší rovině však může člověka prohlubovat či destruovat, kdy se pak dá hovořit o těžkých karmických dopadech.

Člověk má touhu žít a projevovat se. Utrpení ho načas zbavuje této síly. Člověk ale ve své nevyspělosti ještě nedokáže plně předcházet karmickému utrpení, a to se tak stává výcvikovým bičem, nutícího ho jít dál na své cestě. Anebo naopak neunese působení karmy a na dlouhý čas se bude trápit ve své stále užší bublině. Je to smutné, ale jedná se o objektivní zákon odrazu.

23. 7. 83

…

ÚVAHA O EVOLUCI

Představme si vesmír je jako dlaň, která se rozevírá a zavírá, je tedy v různých okamžicích v různých pozicích a stavech pohybu, zůstává však stále touž dlaní a mění jen svůj projevovaný tvar.

Její vnější pohyb (na základě vůle) je tedy v každém svém okamžiku proměnlivým. Nejsou-li však tyto jednotlivé stavy srovnávány s jinými, jsou svým způsobem absolutní a nehodnotitelné. Teprve ve zmnožení okamžiků, jednotlivých konstelací vzniká dojem pohybu, plynutí, proměny a vývoje a lze se na ně dívat jako na určitý komplexní proces, zapojený v dalších procesech, čímž je utvářena celková struktura. Tento příměr si lze přenést i na celý vesmír a jeho podstatu.

Je zde tedy i analogie s vývojem: vesmír – člověk (ačkoli vývoj je jen zdánlivý, neboť zmíněná symbolická dlaň zůstává dlaní v každém okamžiku a v jakékoli pozici, jakožto atributů mnohosti. Jakýkoli zaujatý tvar dlaně – vesmíru je tedy jen určitým stupněm (byť zdánlivým) vývoje vůle a vědomí, a z toho vyplývá i její vliv. Na tomto poznání je postavena i astrologie, která zkoumá vztahy vesmíru vůči člověku, tedy poměry makro a mikrokosmu, které jsou z hlediska jejich fraktálovosti v podstatě shodné.

Éry vesmíru se dají dělit do čím dál menších časových úseků. Nejvyšší érou můžeme označit trvání celého jednoho vesmíru od vzniku k zániku, což je z hlediska pozorovatele periodický proces, jako u všeho stvořeného. Menší éry na Zemi můžeme rozdělit na dobu jednoho zvěrokruhu o trvání 24000–25200 let. 12 těchto period tvoří vyšší periodu a 12 vyšších ještě vyšší atd. (Zvěrokruh je vždy dělen na 12 částí (stupňů) po zhruba 2000–2150 letech, přičemž 4 periody po 6000 letech tvoří hlavní vliv se třemi podobami. Podrobně popsal evoluci kosmu Josef Zezulka ve své knize Bytí.

Posledních 6000 let je éra vesmíru dostředivá a obdobně se projevuje i v myšlení a dalších projevech lidstva. Dostředivost se promítá do potřeby maximálního vnějškového hmotného projevu., v upnutí se na nejhrubší obal ega. Ve společnosti panují pocity izolovanosti a oddělenosti, vytvářejí se hmotné berličky a vůbec se vše točí kolem členitosti hmoty a jejího využívání (viz vývoj dějin a kultury tohoto období).

Nyní přichází nová 6000letá perioda. Prvních 2000 let se bude odehrávat ve znamení Vodnáře – době odstředivé, což je nastolí pravý opak k současné lidské zkušenosti. Odstředivost se projeví „otevíráním ega“ k pochopení lidské sounáležitosti s vesmírem, v zjemňování hranic mezi protiklady a jejich snadnějším řešením, velkou uvolněností ve hmotném životě či v tvorbě svobodnějších filosofických, náboženských i společenských koncepcí. Nastane velké oprošťování od zbytečných pomocných berliček, rozvoj tvůrčího samostatného myšlení, očišťování od nízkého a dojde k většímu důrazu na prožívání hloubky přítomnosti. Dnes tedy dochází ke styku těchto protichůdných silových vlivů s jejich vibracemi a my se nalézáme v krizovém období střetu dvou myšlenkových proudů.

Pracně budovaná moc a hierarchie hodnot představitelů zvolna odcházejícího věku usilovně brání přílivu nových myšlenek, které oč jsou hlubší, o to víc jsou pro ni nebezpečné. Není to jen na mocenském či společenském poli, ale změny se odehrávají i v každém jednotlivci, byť většinou nevědomě, což vyvolává o to větší chaos.

S rostoucí intenzitou nové odstředivé kosmické vibrace se budou fyzické i psychické vztahy víc a víc měnit a čistit, stále jasněji budou vystupovat obrysy nového životního stylu a budou se rodit noví a doufejme i duchovnější lidé do těchto vibrací. Mohou se ale do ní rodit jen ti, co analogicky této době budou odpovídat dle své evoluční determinace. Vše patří tam, kam patří.

…

Návrat zájmu od civilizačních techno-berliček k zájmu o univerzální bytí a jeho myšlenkovou podstatu se bude ve hmotě projevovat zjednodušováním a ekologizováním nových technologií a vůbec novým vztahem k celé přírodě. Dosavadní společenské zákony budou korigovány zákony duchovními.

Vibrace Vodnáře svou vzdušně-odstředivou kvalitou nedovolí snad sklouznout do takového duševního marasmu, jak se to děje dnes. Primitivismus byl právě nejvyšší posledních 6000 let, což lze dosoudit i z předmětných fragmentů, které se dochovaly a značně zkreslily i znalosti o době předchozí. Většinou šlo o legendy a střípky vědění, co se přeneslo skrz vzdálenosti času.

Člověk poslední doby žil v konzumním blahobytu ukájením nejhrubších emočních žádostí, a jakékoli vynořivší se duševno, které přečnívalo dogmata doby, bylo od něj ihned bičováno, kamenováno a křižováno. To byl i hlavní důvod proč dřívější různé duchovní společnosti a spolky raději utajovaly svou činnost a dokonce existenci, neboť tam, kde se vraždí duch, je největší temnota (duch v mystickém významu značí totéž, co světlo), což jednoznačně dokumentuje i zavraždění Krista.

…

Na Západě v 60. letech počalo docházet ze strany mladé generace k programovému negování dosavadního způsobu života, což vyvolalo mnoho společenských bouří jak v Evropě, tak i Americe. Nejsilnější vliv na mladou generaci však měl příchod bigbítu se svými slavnými skupinami. Z východu se začala ve větším šířit také orientální filosofie, která si zachovala hlubší pohled na smysl života a přinesla do konzumní západní společnosti nové pojmy jako např. reinkarnace, karma či vegetariánství aj. Velkou roli sehrála již v 50.letech hnutí beatníků (viz Kerouac a jeho romány Na cestě, Dharmoví tuláci, Týden v železniční zemi aj.), a v 60.kách slavné hnutí „dětí květin“ – hippíků. Zajímavé bylo, že i přes odpor vládnoucích vrstev zasáhla tato „kulturní revoluce“ celý svět, nehledě na jeho politická zřízení. Velký vliv na pacifismus těchto hnutí měla i šílená americká válka proti Vietnamu a Indočíně vůbec.

V 70.letech tento výbuch nové tvořivosti a radosti poněkud pohasl, vytlačen novými závažnějšími světovými událostmi. Je však pravda, že pokud by tato hnutí ve své době neexistovala, život by vypadal v mnohém jinak, a jistě ne lépe. Nesmíme zapomínat, že vše má svůj objektivní důvod a něco jako náhody neexistují. Myslím, že tato počáteční hnutí byla jen ochutnávkou toho, co má přijít s novým vodnářským působením v budoucnu.

80.leta přinesla dostatek filosofických, vědeckých a společenských koncepcí, které dokázaly pracovat již hlouběji v globálním měřítku.

…

Vše se postupem vývoje obrací z vnějšku dovnitř – k hlubší pravdě vesmíru a k základům i nové humanity. Zatím nelze nekoexistovat se starým, protože ještě neproběhla mohutná vlna planetární očisty – její transformace. Mizí však již období slepé víry a začíná věk probouzení a poznávání nastupujícího vzdušného odstředivého principu, věk hledání harmonie citu a rozumu, člověka a vesmíru, uvědomění si jednoty všeho se vším, sjednocování protikladů a rozporů.

Dosud se zdá spousta věcí nespojitelných, naprosto rozporných. Probíhá značně vulgární boj za odstranění „nepohodlných“ názorů (včetně fyzických likvidací vzpurných osobností, nevyprovokovaných mocenských válek apod.). Lidi je možné zabít, šířící se myšlenky ale ne, proto je tato obrana systému proti pro něj nežádoucímu myšlení naprosto kontraproduktivní a absurdní. Navíc se mu vrátí karmicky i s úroky.

Ona rozporuplnost, jež se zdá nesmiřitelná, se odehrává spíše na nižších energetických úrovních čaker. Ve své podstatě je to však stále jednota protikladů – vyšší „světlé“ obsahuje v sobě i nižší smyslové a pudové (mír zahrnuje v sobě i protiklad boje). Začne-li se obracet vše pod novými vlivy do nitra, k centru, obrací se tam i ona protikladnost, ale již v jemnější rovině.

Lepší společnost je možná jen na podkladě toho, že každý jednotlivec pracuje na změně své kvality k větší dokonalosti. To se pak promítá i do mezilidských vztahů, vztahů k ostatním tvorům (fauně i flóře), opět k pochopení již tolikrát zmíněné vnitřní jednoty, a tedy i k toleranci nejrůznějších postojů. Vše je schopné vývoje, což není nic jiného než rozšiřování duševních obzorů. Co je omezené, nechápe takovou proměnu společenských procesů.

Pro náš život je rozhodující otázka boje a míru. Člověk jako relativní tvor determinovaný protiklady, zdaleka ještě nedokáže vytvořit prostor pro skutečný mír, vše je v něm vázáno spíše k boji, a tím i k utrpení. Musí tak projít ještě mnoha životy, aby mohl spočinout v neměnném míru. Jako řeka, která se vlévá do oceánu, musí se tím oceánem teprve v budoucnu stát, zahrnout v sobě jak pohyb veškerých řek, tak i klid oceánu.

O utrpení se zmiňují snad všechny duchovní systémy, hledající jeho smysl a vysvětlení. Jisté je, že utrpení vzniká ze zkušenosti pomíjivosti a smrti. Ať jde o smrt člověka nebo jen pocitu či myšlenky, události či okamžiku. Vyvolává to strach z této pomíjivosti, strach něco ztratit, co dosud trvalo, a pokud se nedokáže člověk zbavit lpění a snahy zachovávat za každou cenu pomíjivé, je plný rozporů a utrpení. Z toho je patrné, že všechny tyto rozpory se odehrávají v rovině duality, ega, a zabraňující splynutí v jednotě se světem.

Utrpení nás provází, dokud nerozevřeme svá ega, než ta se vnitřně nezmění, zbavujíce se tak vnitřních nánosů a ulpění, ztotožňování s nepodstatným. Ztotožňování s prchavostí okamžiků dělá nás rovněž takovými, rovněž přelétavými a zbabělými v životním rozhodování. Teprve po dlouhé době (vztahující se na více životů), kdy se chce již vědomě vyhýbat jakémukoli utrpení, neboť ho má v sobě již také prožito, hledá z něj cesty ven, hledá již trvalejší vnitřní mír tak, jak to umí.

Ani toto však nezahrnuje vše a člověk dál hledá, dál trpí, protože jeho podvědomou snahou je zahrnout v sobě celý svět. Právě toto uvědomění a hledání jednoty v hlubších souvislostech se oživuje ve vibracích Vodnáře. Uzří-li takto vnitřními meditacemi a vnory svou podstatu, její směr a smysl, začíná se vymykat ryze smyslovému světu a hledá naplnění sebe v transcendentálním sepjetí se svým nadjá.

Asketismus byl jeden ze způsobů popření smyslového světa, motivován touhou po vnitřním světle, po zážitku spojení se samotným Bohem. Hledající ví, že něco takového může plně zažít jen skrze vnitřní napojení, ve svém nejniternějším centru a fyzické smysly mu v tomto spojení účinně zabraňují. Proto hledá různé způsoby, jak je na chvíli obejít a jejich vyhladovění považuje za dobrou cestu, což tak ale nemusí vůbec být a ještě více může komplikovat jeho cestu.

Samozřejmě, že i touto krutou askezí se dostává k určitému duševnímu pokroku, například k posilování osobní vůle, ale jsou radostnější způsoby, jako je obejmutí světa v sobě, jeho přiblížení a jemnější zažívání i cestou smyslů. Tím lze dojít až k jednobodové koncentraci, prohloubenému vnímání okamžiku v hluboký zážitek, v němž naše vědomí se již dostává na své cestě k vědomí více božskému, které vytvořilo i koncept tohoto okamžiku a jej i sytí. Je to dlouhá pouť k naplnění absolutní láskou, hlubokým vědomím či světlem, to vše v jednom: Teď, tady a v tom. Je to bytostná cesta za zrušením času.

Adept na počátku hledá oporu a nalézá ji v tom, co je již zde zjevně přítomné, tedy v existujících církvích, sektách, filosofických spolcích apod. Propracovává se od pouhé víry k logice, vnitřní otevřenosti k novému poznání, a později až ke schopnosti vhledů do podvědomí či nadvědomí, kdy nejprve začíná pravdu vyciťovat spíše intuitivně, až se nakonec po mnoha bytostných životech do ní noří plně a jeho schopnost vnorů se stala přirozenou.

Když se již začal skrze své meditace ztotožňovat s onou pravdou a začíná vnitřně i lépe chápat vědomí JSEM VŠE, překonává evolučně fázi člověka v celkové genezi, a tak, jak se dosud stával složitější, nyní se zjednodušuje, neboť ve všem začíná vnímat jediného ducha a mnohost se stává průzračnější.

Vesmír je jako dlaň, jež se nabízí každému a dělej s tím, co chceš.

4. 8. 83

…

ÚVAHY 6/83

Svým vnímáním hlubších rovin (čehokoli) skrze smysly překračujeme svá protikladná omezení a můžeme tak vyciťovat intenzivnější projevy univerza. Naše duše se propojuje se stále méně členitými rovinami a zpětně pak vyrovnává nesrovnalosti i v povrchovějších úrovních. Vzrůstá tím tolerance k pestrosti ostatních entit i jejich postojů. Tato tolerance je projevem dosaženého vnitřního míru. V chápání druhých není boje třeba.

…

Zkoumat společenská dogmata neznamená se uzavřít do jejich okruhu, ale naopak chápat je v rámci kauzality (provázanosti) příčin a následků, a tak odhalit jejich domnělý či skutečný význam.

…

Každý čin odvádí pozornost k jeho následkům, a tak ji směruje k vnější realitě.

…

Víc než samotná realita může vysilovat či deprimovat představa o ní. Zatěžuje zbytečně mysl spoustou nesmyslů a odvádí ji od skutečného dění. Příčina vytváření negativních představ je v nedostatku víry v sebe a v ochranné síly božství. Obavy zastiňují a deformují skutečnost a zavádějí mysl v bludných kruzích.

…

Žijeme souběžně ve společném i svém individuálním subjektivním vesmíru, který jsme si utvořili emocionálními prožitky v minulosti.

20. - 21. 8. 83

…

OPĚT O DUCHOVNÍ CESTĚ

Absolutno začíná tam, kde mizí dualita, proto tedy i dělení na pozorovatele a pozorované patří stále ještě ke dvojnosti, neboť každá interakce potřebuje přinejmenším dva činitele.

Dokud bude člověk nahlížet svět jen jako dualitu, nemůže ještě plněji zažívat jeho jednotný základ, ale pouze se o něm něco domnívat. Neznamená to, že se má přestat starat o objektivní realitu kolem sebe, ale že má více přemýšlet o pravdě své pomíjivosti i trvání.

Nikoli však vnášením svých okamžitých emocionálních představ a nálad do dění kolem, ale jemným porovnáváním a vnímáním, to je účinná cesta k vlastním hlubinám. Tak postupně přestáváme stavět nechtěné věci mimo sebe, své subjektivní vědomí, abychom se s tím poměřovali a zápasili, jak tomu bylo dříve.

Poznání jednoty je součástí procesu vývoje. Zdá se, že se nacházíme někde v půli cesty, ale netušíme, jak dlouhá leží ještě před námi. Z pohledu vyšší roviny to může být setina vteřiny, kterou my ale vnímáme jako celou věčnost. Kde je měřítko?

Člověk má neustálou možnost ba i povinnost volby tím, že hodnotí toto je dobré, toto ne, toto mi prospívá, toto škodí. Člověk tak na jednu stranu staví sebe a na druhou svět, s nímž je v interakci. Je nesmyslné toto rušit, dokud není pochopená vnitřní jednota a dokud se i vnitřně neprocítí. Je nesmyslné ba škodlivé rušit klam, dokud ho vnímáme jako realitu.

Nejprve je třeba si vyřešit problémy, vyplývající z této běžné reality, ujasnit si také směr svého budoucího již uvědomělejšího vývoje, zklidnit svou emocionalitu a zamyslet se i nad naznačenou časovou problematikou. Teprve potom se v hlubší a smysly již nerušené meditaci dostaví i další výsledky, a lze začít promýšlet také vše ohledně nejvyšší jednoty.

Pomíjivost je jeden z nejpodstatnějších atributů našich životů. Pomíjivost, relativnost, smrtelnost. Tyto pojmy máme v sobě umocněny způsobem našeho myšlení a způsobem myšlení celé dnešní lidské kultury. Neustále na ně narážíme všude kolem sebe. Jediný způsob, jak však tyto prchavé aspekty časnosti překonat, je snažit se napojit na svou nesmrtelnou podstatu, překonávat tím rozporuplnosti světa a posuzovat je jako dva póly téže pravdy.

Tento okamžik je však ještě daleko před námi, naše vůle se začíná teprve k takovému cíli probouzet. Nejdříve je však třeba zbavovat se zbytečného emočního balastu, který umožňuje chaotické jednání, uvádět se co nejvíc do vnitřní rovnováhy, a teprve později se volní pozornost samočinně obrací do větších hloubek bytí.

Učit se proniknout k absolutnosti okamžiku je i cesta, jak přestat „unikat“ z jednoho okamžiku do jiného, jak přestat vytvářet nadbytečný pohyb a kauzalitu, a tím podporovat chaotické bujení mnohosti. Neulpívat tedy na věcech a jejich povrchu, ale vnímat jejich společný tvůrčí základ.

Není možné něco nadmíru urychlovat, ke všemu se jen postupně přibližujeme v čase, kdy se můžeme jen vyhýbat zbytečným oklikám.

Míříme-li k jádru věcí, není v tom chyba. Je to jediná cesta s různými stupni vývoje, na nichž se právě nalézáme. Je však možné na čas jakési ustrnutí či ulpění na některém z těchto stupínků.

Bez praktických technik a postupů však je téměř nemožné nezbloudit či neustrnout. Jsou různé metody a „duchovní jízdní řády“, které pomáhají vyhnout se takovému úskalí. Každá usiluje jen o co nejpřijatelnější cestu k cíli, pokud nebylo jejím smyslem naopak zavádět své ovečky do podřízenosti svých vůdců.

22. 8. 83

…

TEĎ V TOM A TADY

Pomalu se z těchto slov stává již fráze, čímž se poněkud rozmělňuje smysl a mizí i hloubka jejich významu. Nejde však o nic jiného než o jednobodovou koncentraci, kterou lze aplikovat na jakoukoli činnost, čímž se i z ní stává forma meditace.

V této větě je tedy již obsažená celá cesta, otevřená směrem do hloubky přítomnosti, což nás může vést až daleko za smyslový svět, k vnímání skutečnosti, v níž se vše slévá v jakémsi jediném božském akordu.

Tedy být teď v tom a tady, avšak již taky tak trochu mimo čas a prostor, a prožívat to celou svojí bytostí. Tím sice ztrácíme dosavadní omezené představy o sobě, ale nalézáme mnohem plnější realitu, což je totéž jako přestat ulpívat na nedokonalém ztrátou svého úzkého vymezení v prostředí věčnosti.

To, co nás soustavně vyvádí ven ze své niternosti, je zapojení do protikladných her duality, do dějů, které se nám jeví jako smrtelně důležité, které nás však svými vztahy manipulují namísto, abychom viděli jejich bezvýznamnost či chimérickou pomíjivost.

…

Svým permanentním hodnocením: toto se mi líbí, toto ne, toto chci, toto je třeba zničit, žijeme v neustálém dravém a náhodném toku svých myšlenek a osobního úsilí, které neumožňuje koncentrovanou plnost prožitku, a tento chaos přenášíme do všech složek naší bytosti i mimo ni, tvoříc tak svou osobní charakteristiku, která je takto vnímána a dalšími projekcemi doplněná i ostatními.

Naše osobnost a individualita je tvořena vlastním stupněm úsudků a soudů o světě. Nelze samozřejmě přestat věci zcela hodnotit, aniž bychom tím neupadli do jakési tuposti. Jde ale o to chápat pod dualitou rovinu jednoty a napojit se na duševní proud, který k ní vede.

Potřeba vnitřního uvědomování jednoty je dána všemu bytostně existujícímu, tzn. že vše nějakým způsobem spolu interaguje, ať v dobrém či zlém.

…

Vědomí nekonečna nezná smrt a ohrožení, nezná členění a rozdílu, nezná protichůdnosti, a vše v něm navěky trvá.

Je to smutek pozorovat lidské šílenství. Je to smutek vidět strašlivá utrpení kvůli úplným maličkostem a hovadinám. Nedokážu však vidět jako malicherné ono způsobované utrpení, neboť bolest z toho je silnější než chápání blažené nesmrtelnosti pod tím vším.

V očistném ohni útrap vzněcují se slupky ega, bolestí zachvacují otupělou mysl, vytvářející své bizarní představy. Jsme k nim přisáti, jako by byly skutečné, jako bychom jima i skutečně byli.

Snažím se vidět svět i jinak než jen přes svou vlastní představu, vyhýbat se otupování smyslů dávno strávenými rozpory. Snažím se otevírat v nitru dosud neviditelnému, neprojevenému a vnímat to, co je mi k vnímání nabízeno.

Jaký to musí být blažený mír být obklopen jen boží láskou a světlem poznání. Ty bláznivý lidský světe, ty lapáš jen slabé ptáčky do sítí svých klamů, když se je snažíš převést na stranu svých pomatených pravd.

Ach lidé, bez úporného šplhu mocným do pozadí nedokážete již ani žít. Uzavřeli jste se do nich před „nebezpečím“ vlastní svobody a z hlouposti lapáte ještě další ptáčky. Ne, nechci již svět vidět přes tyto vaše představy, ale být sám za sebe plně v tom, tady a teď!

 Co mi nabízíte vy, kteří chcete, abych vstoupil do vašich služeb? Prožít jeden život v teple a pohodlí, a tak se zbaběle vzdát svého přesvědčení. Plácat se tak od života k životu, od smrti ke smrti, bez vlastní integrity a identity; ve vlastní bezmoci proplížit se smutnou hrou dějin, kterou sami na sebe jsme si kdysi v neznámých časech upletli a jako kabát si upravili na tělo. To, co mi nabízíte vy, je pouhé přežívání v rostoucím šílenství kolektivního nevědomí a není v tom vůbec veselo.

27. 8. 83

…

ODVRÁCENÍ OD SVĚTA

Jsou filosofie, které říkají, že největší oběť Bohu je, vzdá-li se subjekt všeho a na ničem neulpívá – v konečné fázi ani na Bohu. Je to však správný názor?

Možná by se mělo říct, odvrhnout vše, co je klam. Co je však klam? Odpovědět lze, že je to vše, co je pomíjivé, povrchně jevové, protikladné. Rada „nepoutat se“ v takovém způsobu myšlení pak znamená, že je třeba připoutat se ještě mnohem víc k jednotě nadstavby– božímu ideálu. Anebo zrušit i tento ideál jako pouhou osobní představu? Takový „ne-ideál“ byl by pak postaven na neupoutanosti k ničemu a jednalo by se opravdu o realizaci nejvyšší otevřenosti?

Nebyla by to spíš ohromná domýšlivost a opovážlivost odvrhnout sebe jako nedokonalého člověka, a troufalost snít o tom, jak se stát samotným bohem? Jako vždy vše závisí na přístupu.

Rozpor mezi asketickým odvrácením se od světa a příklonem k nejvyššímu lze nalézt jen tam, kde Pozorovatel ještě nedospěl k duchovnější nadstavbě; nepoznal ještě, že odklon od světa (jevů) může nastat až po prohlédnutí a pochopení jeho fiktivnosti. V nejvyšší formě se jedná o příklon k čisté beztvaré existenci. Dokud však nedojde k odžití iluzí, je to jen abstraktní kalkulace.

Odklon má v sobě latenci příklonu a obé je zahrnuto ve věčné přítomnosti.

…

Nietzsche vidí v síle, plnosti (duševní aristokracii) dobro a pokrok. Odsuzuje vládu nízkého (toho, co má zaniknout). Nevím, zda pochopil, že v pozitivním významu zaniká nízké jen svým povýšením čili prosvětlením na cestě k jednotě.

…

Uvědomováním si svého bytí, vědomí začíná být aktivní = vzduch prostupuje zemí.

…

Integrací protikladů začíná tzv. zjednodušování člověka do hlubší bytosti = odchod z mnohosti oddělených jsoucen k jednotě bytí.

…

Není to jen strach ze smrti, co nás nutí hledat hlubší trvání?

léto/83

…

ÚVAHY 7/83

Ego se ve své touze po větší důležitosti povyšuje, přetvařuje, mluví z něj pýcha. Je to vlastně neuvědomělá touha po božské dokonalosti, ačkoli je pouze jejím odrazem. Té však lze dosáhnout jen pokud je toto ego již plně „průzračné“ předchozí prací na sobě.

…

Vyšší roviny našeho já nás přivádějí k schopnosti plného vnoření do každého prožívaného okamžiku na dějové linii, což vylučuje jakýkoli zbytečný spěch. Ve vyšší skutečnosti není čas a prostor, nemůže být tudíž ani „jinde“. K tomu však docházíme až po odchodu z této osudové dimenze.

…

Vývoj kosmu směřuje od jeho vzniku k postupné procesuální složitosti, která se ale v určitou chvíli obrací opět zpátky ke své jednoduchosti až k opětnému splynutí s boží podstatou. Pro bytosti je to současně cesta od primitivního vědomí až k pochopení jednoty protikladů, a tím překlenutí materiálního světa, přičemž se ocitají ve vyšší a jemnější rovině duality, kde znovu pokračují na spirále vývoje. Ve všem lze nalézt analogii dechu se svými 4 fázemi.

…

Pohrdáme nižším, chceme-li se odloučit od toho, co za nízké považujeme, a tak se nad to povýšili. To stojíme ale teprve na začátku vědomé práce na své vnitřní proměně. Teprve po nějakém čase zjišťujeme, že ono „nízké“, má také svou nekonečnou hloubku, a tak se rozšiřuje naše uvědomění pozvolna až k Podstatě. Tedy i to, co jsme dříve vnímali jako nízké, bude se zpětně dožadovat naší pozornosti pro své rozvinutí, a tehdy již, zbaveni zavádějící pýchy, budeme mít moc povýšit i toto malé a jako léčitelé naplnit jej láskou.

…

Minulost stejně jako budoucnost je obsažena v přítomnosti. Stejně tak přítomnost je obsažena v minulosti i budoucnosti.

9. 9. 83

…

ÚVAHY 8/83

Všechny dílčí pravdy mají určitou vypovídací hodnotu, jsou ale jen částečkami pravdy celkové. Lidstvo ve svém vývoji postupně zkoumá zákonitosti života, rozšiřuje a doplňuje mezery mezi nimi do celkového vědění jako puzzle.

>Pro duchovní uvědomění je základem, že vše směřuje nevyhnutelně k jednotě jak v celku, tak i v každé své části, děje se to tzv. „bojem protikladů“ v duálním prostředí, čímž se již zabývala starořecká filosofie kolem Hérakleita. Značí to, že vše se spolu nějakým způsobem potýká, i když ve skutečnosti usiluje o týž cíl, který je tímto bojem postupně ujasňován. Je to tedy boj nižších představ o to, jak se stavět k realitě, jak ji mocensky ovládnout.

My říkáme „mír“ situaci, kdy se přímo spolu neválčí, ve skutečnosti se jedná spíše o nevytažené rozpory z temnoty nevědomých hlubin na světlo, tedy jakési soustavnější příměří, v němž se však na válčení připravuje. Ve skutečnosti tyto síly v nevědomých sférách dál bojují, ale ne se zbraňovou intenzitou, která by propálila bariéry mezi vědomím a nevědomím.

…

Všechna živá učení jsou neustále prozkoumávaná a analyzována, čímž se dál rozvíjejí, až jednou vplynou do jediného celku – vědomí univerzálního. Síly ducha tlačí vše ke svému středu, z něhož kdysi vzešly.

…

Člověku je dána možnost volit jakoukoli cestu, kterou uzná sám za dobrou, a kterou je schopen jít. Jeho vyspělost spočívá ve znalosti či naopak neznalosti příčin a následků takové cesty, v každém případě je ale za ni odpovědný.

…

Jediné dogma je, že každé dogma je relativní, byť by ho hlásal třebas i Kristus, neboť ani on není ještě absolutní Bůh, aby rozuměl plně jeho psychologii.

…

Každý náš okamžik je vykoupen krví prolitou před námi. Aby bylo naše vědomí tím, čím dnes je, muselo lidstvo projít tím, čím prošlo. To ho přivedlo až k současnému dekadentnímu životnímu stylu, ve kterém je násilí umně skrýváno, ale ve skutečnosti pod povrchem stále bují.

22. 9. 83

…

ÚVAHY 9/83

Vždy vnímáme druhé skrz vlastní psychický filtr a oni získávají v naší mysli vlastnosti, které jim náš filtr dokreslil. Nakonec tedy nesoudíme je, ale jen své vlastní představy o nich.

…

Osobní ego nerado připouští autority nad sebou, zvlášť pokud mu bourají jeho bábovičky.

…

Nesoustředěnost = rozdvojenost = rozpolcenost = těkání = bloudění = chaos.

…

Každý okamžik života nás vede skrytě k věčnosti, z jejího pohledu je každý okamžik také věčný. Každý takový okamžik je naplněn i tím, co mu předcházelo, včetně nerealizovaných přání. Naplňujeme-li tedy okamžik, naplňujeme mnohem víc, snad dokonce i celý vesmír. Za každý svůj dějový okamžik neseme ale jistou zodpovědnost. Tím, že měníme sebe větší spoluúčastí, měníme i vše související.

…

Vše, co konáme, vibračně obohacuje vesmír v jeho nuancích, a to spolupůsobí svým provázáním na všechny složky bytí a posvěcuje je vědomím jednoty.

…

Každá teze je omezená již ze své podstaty svou relativností (dočasností). Jedině pohled z více rovin nám přibližuje lépe i vyšší realitu.

…

Stejně jako Slunce je řídící hvězdou naší okružní soustavy, ta zase krouží kolem vyšší s vlastním centrálním sluncem, a ta kolem ještě vyšší.  To samé platí i ve sférách idejí.

…

Duchovní zákony lze odvozovat i od zákonů hmotných a naopak, protože duch i hmota jsou analogické, a tedy postavené i na stejné logice.

…

 Pohyb souvisí s rytmem, tedy s pulzací. Pulzace se odehrává v okružních cyklech, proto člověk může nakonec vždy dojít ke svému počátku, výchozímu bodu, odkud kdysi vyšel, ale děje se to na vyšší úrovni spirály, což je právě předpoklad nadhledu nad svou individuální cestou.

…

Ke všemu se dá jen nekonečně přibližovat. Tzn. že dotkneme-li se fyzicky nějakého objektu, dotýkáme se jen jeho povrchu, ale nepojmeme celou jeho hloubku v jeho atomárních a kvantových úrovních.

Chceme-li se tedy něčeho „dotknout“ skutečně a opravdově, musíme to plně vstřebat, musíme jít za tím do jeho hloubky, do vnitřního nekonečna, neboť v každé hloubi je opět nekonečno rovin.

Každý nový objev, nové poznání na cestě, jako by rozsvítily další bod ve všeobsáhlém nevědomí, další nečekané galaxie psychiky se vynořily z mlh. To se týká i cest andělů, neboť ani ti nejsou ještě na konci svých poutí.

Obrazně řečeno, že „rozsvítíme-li sami sebe“, přibude další malé světélko na šachovnici vibrací a bytost, které jsme jednou ze součástí, jako by učinila další krok v poznání, což je opět další světlý bod v temnotách nevědomí pro ještě hlubší bytost, obsahující všechny ty předchozí, stále dál, dokud se onen bytostný kruh neuzavře. Tak má každý náš čin, ať dobrý či zlý, význam pro celý vesmír.

…

Souhrn předchozích zkušeností z minulých vtělení vytváří v nás velikou psychickou členitost s naznačenými možnými cestami dál.

…

Každá jednotlivost ve vesmíru v sobě obsahuje další mnohost. Stále se však jedná o jediné jednotné já, které stojí na jejím počátku.

…

Nahoru jde všechno tíž než dolů. Tak, jak roste naše duchovní poznání, uhneme-li směre dolů, přeci jen se tento „pád“ ale zastavuje ve vyšších rovinách, než kdybychom na sobě nepracovali vůbec.

23. 9. 83

…

POMÍJIVÁ I ABSOLUTNÍ SLOVA

Každé slovíčko obsahuje celý vesmír, dokonce i Boha. Jen člověk do nich vkládá určitý rozměr podle vlastních rozměrů, čímž je zpovrchňuje. Proto i každá diskuze je jen předkládání vlastních měřítek, představ, přečteného.  Předkládání svých postojů značí konfrontaci sebe a světa.

V čím větší hloubce člověk uvažuje, tím víc se mu prohlubují a spojují i významy slov a vět v jedinou pravdu. Proto v určité hloubce ji lze nalézt pod nejrůznějšími slovy, větami či myšlenkami. Proto učit druhé znamená jen prohloubit v nich pochopení jejich vlastních slov.

To má platnost ve všem. Každá věc, objekt či subjekt jsou nekonečné co do hloubky a absolutní pro toho, kdo se tak cítí již být. Povrchními, nesrozumitelnými a pomíjivými se jeví jen pro nevědomého. Každý život je nekonečný pro nekonečného.

…

Přestože k absolutnu kráčíme všichni, děje se tak různými cestami. eventuální boje jsou boji i o rozšíření svých rozměrů.

Člověk směřující k Bohu – Věčnu si vytkl nadlidský úkol (neboť se může k němu jen nekonečně přibližovat), čímž proměňuje sebe a ten, co kdysi vyšel na tuto pouť není již ten, co ji i končí. Chtít tak překonat svou lidskou rovinu se může zdát jako největší drzost a nepokora, což je však zas jednou paradox. Neuvědomuje si, že on je absolutní od věků.

24. 9. 83

…

CESTA UVOLNĚNÍ

Pro někoho je uvědomění, že jsme neustále přítomni v Bohu a jeho milosti, zdrojem netušeného uvolnění, radosti, síly i víry. Jen hrubé povrchní a přelétavé myšlení v rovině hmotných příčin a následků nás odděluje a uzavírá do fikce osamělosti a bezbrannosti.

Ono narůstající uvolnění souvisí se soustřeďováním ducha k jednotě, pod povrch, soustavnému přibližování k absolutnímu měřítku pod veškerou jevovostí. Ono uvolnění a vnímavost ducha je cestou vnoru do největší a všeobjímající lásky. Je cestou produchovnění hmoty v jakémkoli čase a místě. K čemu jsou teorie, jsme-li v rozporu s nejběžnější skutečností, neláká-li nás to ještě k prostupování fiktivními póry světa k jeho příčině? Nevědomí unikají kontaktu s duchem, nahrazujíc si ho rozumovými kalkulacemi a spekulacemi či jen slepou vírou. Brouzdají se z okamžiku do okamžiku po světském povrchu, strháváni plynoucím časem, aniž by se pokoušeli zastavit a pohlédnout na svět nově a v plnosti této chvíle. Od budoucnosti pak podvědomě očekávají jakési samočinné naplnění svých snů a ti draví si ho přímo vynucují.

Budoucnost je však hotová již nyní. Tam, kam evolučně směřujeme je TEĎ,  a to trvá stále. Jen k němu umět skrze hlubiny okamžiku proniknout. To je celé umění.

Každý úsek cesty má svou vůdčí ideu podle místa, kam se právě zrodíme (viz hinduismus, buddhismus, křesťanství, marxismus…). V každém z nich je i nějak obsažena zkušenost ze systému minulého; každý další zrod přichází s něčím novým a doufejme i hlubším, byť se tak nemusí jevit, kvalitativně umožňuje nový stupeň uvědomění.

26. 9. 83

…

VE CHVĚNÍ DOBY

Svět se hýbe obdobně jako bytosti v něm ve stále prudším tempu. Začínají se zachvívat pevné zdi, oddělující nitro od vnějšku, rozpouštějí se proudícím světlem tvůrčí síly jeho slupky a mizí rozdíly vnějšího a niterného, vlévající se do všejednoty bytí. Nejvyšší pravda se realizuje právě zde a teď, a to v kteroukoli chvíli.

Rodí se nové vědomí univerzální jednoty, dokonce se naplňují slova Krista o jeho novém příchodu na svět, ale i slova apokalypsy.

Kde je smrt, vzniká úzkost, strach a bolest, pramenící z nejistot, strach ze ztrát blízkých, navyklých jistot i konvencí.

Existuje jakési poznání na dluh, násilím vynucené. Tento dluh je pak nutno splácet zvýšenou aktivitou. Není možné poznávat a zůstat přitom nepohnutý ve své omezené kvalitě. Celá doba je takto dlužná a čeká ji metamorfóza v novou kvalitu.

Věčné pochybnosti, pramenící z vnitřních zápasů, pramenící z nepřekonaných rozporů, nás provázejí stále, což je dobře, pomáhají udržovat směr. Je třeba ve svém zkoumání přidržovat se pevného pro nabytí vlastní pevnosti, která spočívá na poznaných zákonitostech, logice, rozumu i intuici. Špatnosti se pak začínají samy rozpouštět, neboť mizí hranice protikladů, vystavěné z klamů.

Sami s vyšší pomocí stavíme si vzdušnou stavbu duchovní nepohnutelnosti, kterou nezlomí ani žaly či euforie, jimiž musíme procházet. Vším možným je tak prosycena vnitřní stavba budovaná světelným pramenem věčnosti.

Nic zde není zadarmo, ale úsilí se vyplácí. Sebevětší okliky a všechny možné pády nás nakonec přivádějí k plnému pochopení svého já.

…

Snad tu jsou dvě tváře pravdy – pohybující se i nepohnutá, a také ve věčnosti se pohybující, v pohybu věčná.

…

Ponížení budou povýšení, trpící blažení, v blaženosti v pokoře očištění, to jsou věčné pravdy duálního světa.

…

BÝT VNOŘEN

Být vnořen, sjednocený a prostý utrpení. Vnořen do vědomí jednotného bytí. A ať už činím cokoli, kéž je toto prožívání oproštěno od povrchního nevědomého balastu, plné a absolutní – zážitek světa jako sebe sama. I v zevnosti lze vnímat hlubiny, ve všednosti jedinečnost. To vše může já, jež se probouzí ze svého spánku do skutečného bytí.

…

Vnitřní utrpení nás vybuzuje k bourání zdí mezi všemi vnitřními přehradami, neboť jimi vymezený prostor nám již nestačí k nadechnutí.

Utrpení obrací zpět k lidství a dává vyniknout jediné podstatné hodnotě – životu se všemi jeho spojitostmi. Utrpení burcující z poklidného spánku setrvačnosti a rutiny, odhalující marnost nesmyslných přání.

Lidé pulsují od extáze k nihilismu a naopak, bojíc se či bojujíc o sebezachování já. Je to absurdní, neboť jinými slovy se snaží zachovat a neztratit svou věčnost, kterou si jen mylně identifikují s touto svou osobou.

Před svou pomíjivostí tak prchají celé generace, utíkají ze strachu před klamavým nočním snem. Ve skutečnosti není pohybu sem ani tam. Jsme stále tady a teď ve stálé přítomnosti svého vědomí. Jak ale toto pochopit, jak utéct před tímto faktem? Jak vůbec něco činit, když z pohledu nejvyšší skutečnosti je čas jen fikce, byť pro naši mysl ještě reálná. Není ale pohybu odkud kam, když osudově stále vězíme v přítomném okamžiku. Není pak členění ani činění. Jen halucinace, která ale rovněž není, a přesto dává našim světům jejich proměnlivou tvář. Ono naše „Nyní“ je ve skutečnosti nekonečná věčnost.

…

Zná však někdo nejniternější podstatu pohybu, bez toho, aniž by ho kladl do protipólu ke klidu? Jsou to naše představy, které ho vyvolávají. A jak definovat například absolutní pohyb?

…

Kdybychom přijímali pouze současné myšlení lidstva, museli bychom začít brát to zde spíš jako hloupou a otravnou hru, cirkus, který nestojí za veškeré naše pachtění a je zhlouplý a vyprázdněný. Naštěstí tomu tak úplně není.

Nebýt existence utrpení, vnímali bychom zdejší život skutečně jen zploštěle a banálně. Ten rozměr navíc, ruší onu povrchnost prožívání, staví věci do hlubších dimenzí. Svět, který zažíváme, má díky tomu svou hlubokou a důležitou váhu.

Je tedy občas třeba, kdy už mentálně usínáme, spadnout z oblak na držku a trochu si ji natlouct. To činí člověka člověkem. Vlastními silami se pak snažit zvednout z bláta a nečekat na zázrak. Druhá lepší varianta je vidět v tom všem zázrak a možnosti svého pohybu si užívat.

…

Chudák tráva, co ta má říkat. Je po ní neustále šlapáno, ježděno, je požíraná, okopávaná, dusána, ale tím i opravdová, neboť nepřízeň osudu ji nutí k soustavnému úsilí o zachování své existence. Není to umělý zchoulostivělý anglický trávník, který si vyžaduje vše na míru. I ta obyčejná tráva má tedy své vědomí, kterému však zatím bohužel nerozumíme.

Buďte tedy posvěceni vy trpící, ti, kteří dříve sešli z cesty a nyní jste na cestě nápravy. Vy, kteří jste na sebe uvrhli karmické tresty a nyní se učíte větší pokoře, nastupující ve chvílích, kdy člověk nemůže sám dál a skloní se před nejvyšší autoritou – zákony života.

Kdysi jste se považovali za nejmocnější světa, a nyní jsou vaše životy proměněné k nepoznání, když sedíte u zdi s žebravým kloboukem v ruce. Jste již zbavení velikášských fikcí, skláníte svou hlavu až k zemi, a každý pohyb vám činí bolest. Klasický pád, který následoval vaši pýchu a aroganci. Jste však nakonec vděčni i za tento život a své ponížení. Takové oproštění bude jednou posvěceno, protože se právě teď připravujete k novému vnitřnímu růstu. Bůh ze své hry nevylučuje nikoho, neboť sám je vším.

…

Setkávají se spolu ti na vzestupu i sestupu, nesouce si každý svou cestu v sobě. Vlny oceánu, jež se přelévají, pohlcujíc jedna druhou, a ty co obstály, tříští se o pobřeží. Skály rozrušuje jejich nekonečné opakování, vlny a čas, vlny a skály. Tekuté se slévá i tříští, tuhé rozmělňuje a rozsypává.

…

Sklízíme tedy jen to, co zaséváme a zaséváme, jak umíme či chceme. Je to v nás a my jsme ve svém neutuchajícím pohybu jen projevem vlastní evoluční vyspělosti.

…

Vše má snahu, ale i nutnost, prorůstat do věčnosti, a když to není možné tudy, hledá jinou cestu a formu. Tak se umocňuje jedinečnost v pomíjivém plynutí.

To je absurdita člověka, když realizuje nemožnost a absolutizuje klamný okamžik. Jak necítit soucit se Sysifem či Ikarem? Jak nebýt v jistém úžasu před tímto mrňousem, který si v potu tváře staví mosty k věčnosti, byť o tom ani neví.

…

Sebeprimitivnější tvor (všichni jsme však dítky boží) věří ve svou „pravdu“ a já občas žasnu, kde k ní nachází vůbec víru. Může se jednat o sebevětší pitomost, ale víra v ni dokáže vyvolat pocit čehosi posvátného. Víra je čistá energie ze srdce. Je tedy hloupost soudit druhé, kteří věří ve své ideály, byť pro nás nesmyslné.

…

Může se nám nečekaně poodhalit kousek vyšší pravdy, je ale otázka, zda a jak ji uneseme.

…

Vše míří k svému centru, prvotní příčině. Naše pouť se vztahuje k věčnosti, ale chceme-li  ji dosáhnout, musíme nejprve projít dvojností, tedy pochopit i protikladný princip lásky a nenávisti.

…

Kéž by vnitřní vědomí jednoty bylo odhaleno každému tvoru jako nejjasnější pravda.

26. 9. 83

…

DUCHOVNÍ ŘEČI

Neustále hovoříce o tzv. duchovnu a přejíc si dosáhnout poznání skutečné pravdy, o to víc si uvědomujeme smutnou omezenost okolního světa, a tím i sebe, nedostatečně však uskutečňujeme, či alespoň s výhradami bráníme se vlastní přeměně, která je ale tak nutná, chceme-li dojít do vyšších „obrátek“ svého bytí. A tak občas naplňujeme spíše vlastní pýchu a nadřazenost a náš poměr k věčnosti bývá vypočítavý: příliš nedávat, ale hodně dostávat. Nejsme jaksi ještě schopni oběti svých nižších sklonů. Naše poznání a víra je tedy dosud nedostatečná, když nejsme ještě schopni vyměnit vlastní malé jistůtky za „cestu velkých nejistot“ - cestu poznání.

Samozřejmě, že je nutné projít i tímto stádiem. Ještě slabá duše se musí nejprve posílit uspokojováním nižších žádostí, než bude ochotná jí dál.

S porovnáním k věčnosti nám vždy vynikne naše vlastní nedokonalost a slabost. Vzpomeňme však na sv. Františka s jeho učením chudoby a obrovskou vůli v překonávání svých nízkých žádostí.

Dnes jsou před námi jiné problémy než ve středověku. Nejde už o to odejít někam do lesní samoty a tam nerušeně „vibrovat“, ale umět si vytvořit svou nerušenou koncentraci kdekoli jsme, tedy i mezi velkými lidskými davy. Duchovní člověk je ten, který ví a zůstává nepohnutý v duchu uprostřed bláznivého třeštění civilizace.

Nekonečný a věčný střed veškerého stvořeného bytí leží v každé vesmírné částici, každém kvantu. Proto můžeme hledat boha i ve svém nitru. „Boj“ s pomíjivostí leží v psychice, a tam je i jeho vyústění a řešení, tam nalézáme nejmocnější sílu, která hýbe vesmíry a vede k uskutečnění božství – bdělé vědomí. Výsledek takového vnitřního boje je závislý na touze a upřímnosti.

Jednoho dne totiž člověk zjistí, že ho již vnější svět příliš neuspokojuje, čímž se dostává do vnitřního konfliktu, a chce se dozvědět skutečnou pravdu o svém životě. Záleží jen na jeho předpokladech, kterou cestu k tomu zvolí, protože tato volba ho později přivede i k odpovídajícímu poznání.

Není ale třeba propadat již dopředu pocitům marnosti či strachu ze selhání, protože všechny dnešní postoje se budou proměňovat v čase, a ve vzdálené budoucnosti nás nakonec stejně všechny dovedou i k porozumění všem těm otázkám, jak to vlastně je s tou kosmickou unitárností. Poroste v nás rovněž touha po uskutečnění vlastního sjednocení i sjednocení všech ostatních bytostí v jednotném jáství.

Mnozí dnes začínají přemýšlet, jak prosvětlit osvíceným duchem i ty nejtemnější zákoutí dějin, jak pozdvihnout výš ke světlu všechny ty osudové děje, a jak transformovat nejen utrpení své, ale i ostatních bytostí do pozitivnějšího vyústění.

Mnozí docházejí také k poznatku, že i ten zdánlivý rozpor vědomí a nevědomí je prozatím nutný pro orientaci ve své protikladné realitě.

Vše, co bylo příčinně vyvoláno, je v souhlasu se zákonitostmi kosmu, protože předpokládat chybu ve směru jeho vývoje, značilo by předpokládat chybovost celé bytostné koncepce, a tedy by šlo o chybování samotného Boha, což je asi nesmysl, že? V takovém případě by totiž bylo naprostým nesmyslem pokoušet se i o jakoukoli duchovní cestu a bytosti by zůstávaly zaklety ve věčném klamu a snovosti.

4.10. 83

…

ODPOUTÁVÁNÍ

Naše víra a poznání je prozatím natolik nedostatečná, že se bojíme či nechceme vyměnit malé jistůtky za nejistotu na Cestě k duchovní podstatě.

Je sice nutné projít i těmito stupni, ale slabá duše se musí nejprve posilnit ukojením vlastních žádostí, teprve potom je ochotná měnit pozemské slasti za více neosobní – božské.

Jednoho krásného dne člověk zjistí, že ho už vnější svět tolik neuspokojuje, dostává se do vnitřního konfliktu a instinktivně začíná hledat zdroje silnějších prožitků. Záleží na daných předpokladech, kterou cestu zvolí, neboť jde právě o problém volby, problém změny kvantity v kvalitu.

…

Krásný příklad osobního boje s pýchou je život sv. Františka, který došel hodně daleko cestou „svaté chudoby“. Důsledné odpírání rozkoší vnějšího světa a absolutní pokora mu byly prostředkem přeměny osobnosti. Někomu to může připadnout jako prostoduché a naivní, ale je to přesně naopak. Očištěná duše od nepotřebných zbytečností je schopná daleko hlubších vjemů a znalostí životních pravd.

Člověk začíná přemýšlet, jak prosvětlit i ty nejtemnější kouty v sobě a začíná chápat, že i to temné bylo jen zdánlivé díky nedostatečnému uvědomování si světlého.

Později uvidí, že i rozpor mezi vědomím a nevědomím byl jen zdánlivý a nutný.

Vše se to děje jen z důvodů, abychom si logicky uvědomili jednotu veškerého bytí. Vše bylo vyvoláno řadou příčin, zkřížených s dalšími příčinami, vše se ale děje v souladu se zákony universa. Předpokládat zde chybu vývoje by značilo předpokládat i chybnost existence celého vesmíru, a tedy i chybování samého Boha.

Vše je tedy v souhlase a závisí na nás samotných, co z toho pochopíme, a hlavně co s tím uděláme.

4. 10. 83

…

ÚVAHY 10/83

Strom poznání – Bůh dal zákaz jíst v ráji ovoce z jeho stromu Vědění, který byl samozřejmě překročen. Bůh je však vševědoucí, a muselo mu být tedy jasné, že překročen být musí a tedy i bude.

…

Katolická církev je zakonzervované instituce. V budoucí náboženství by měly být otevřené dynamické útvary.

…

Je třeba vycházet z dobových podmínek – být hlavou v oblacích, ale nohama pevně na zemi.

…

Je zbytečné lidem operovat složitými duchovními filosofiemi, pokud zůstala nevyřešená praktická stránka života se základními vztahy.

…

Vše, co se stalo, muselo se stát. je zbytečné šermovat pojmy: “kdyby…“.

…

I tzv. svobodná volba je ve skutečnosti rovněž determinovaná (nesvobodná). Můžeme sice říct: „Ono se to stejně nějak stane, tak proč bych se měl rozhodovat a volit?“ Ale ať volím či ne, je to pořád volba. Jak tedy nevolit? Není možné uniknout z tohoto protikladu.

…

Dříve byl Kristus lidově vnímán jako představitel víry a Antikrist rozumu. Byl tak definován rozpor mezi aktivním a pasivním. Dnes dochází ke spojování Krista a Antikrista ve smyslu univerzálního poznávání.

…

Děti vnímají čas pomaleji, neboť jsou schopny se ještě plně soustředit na okamžik a skrz něj se vnořit do hry. Neumí si však představit ještě celek, který pro ně leží v nevědomí.

…

Vše k svému zrání potřebuje čas. Urychlování i zadržování však paradoxně zpomaluje a deformuje vývoj.

…

Odevzdat se plně pravdě znamená přestat usilovat o vlastní omezené cíle. To vyžaduje velkou vnitřní sílu, kterou lze získat jen předchozími životy plnými zápolení a odříkání. Odevzdání není tedy pasivní čin, ale aktivní volní skutek.

…

Vnitřní nejistota se projevuje tělesnou a duševní schouleností, kdy člověk se snaží vyhýbat řešení jakýchkoli problémů. To vede později k neschopnosti delších meditací, roztěkanosti, ustrašenosti ze svých činů a jejich následků, k nedůvěře v sebe i druhé, komplexům méněcennosti apod. Takový člověk je tak dlouho bit osudem, dokud se nesebere a nepostaví na vlastní nohy.

…

Vložit odpovědnost na Boha a vykonávat své činy v jeho jménu – to je křesťanský přístup.

5. 10. 83

…

DUCHOVNÍ UČITEL

Každý z adeptů, pokud je již připraven nastoupit duchovní cestu, potkává i svého duchovního učitele, v jemu srozumitelné psychické úrovni. Záleží na způsobu a emočním zabarvení našeho myšlení. Záleží na naší představě takového učitele i představě tlumočení pravdy, která nás zajímá. Tomu pak odpovídá i adekvátní učitel. Může být i zcela jiný, než jsme očekávali. Čím jsme ve svém myšlení vyspělejší, tím hodnověrnější dary a rady můžeme získat.

Pokud toužíme potkat skutečně kvalitního učitele, pak to předpokládá i hodně práce na sobě samých, na našem pevném zaměření k danému cíli. Záleží také na schopnosti našeho přijímání nových informací. Často se zde projevuje i osobní pýcha, ctižádost či naopak slabost, pokleslost. Celý vztah se může dostat i k negaci autority, zapříčiněné vlastní domýšlivostí.

Kdo tedy hledá kvalitního učitele, měl by již něco vědět o tom, co jej zajímá, naslouchat lidem kolem sebe a být i velmi kritický k vyslovovaným názorům, umět rozlišit pravdu od lži. Současně být ale schopen i hluboce přemýšlet o vyslechnutých pravdách, aby se nestalo, že je pod vlivem vlastních názorů je přeslechne nebo zahodíme. Dokud bude člověk vnášet mezi sebe a svět spousty nejrůznějších filtrů a překážek, těžko ho může chápat plněji do hloubky.

Protože absolutní čin je abstraktní pojem, a my se můžeme jen postupně přibližovat k vytýčenému cíli, je proto třeba počítat i s faktorem času na této cestě. Není proto třeba spěchat, ale škodlivé pro duši je před něčím akutním zavírat oči a odvrhovat to, co ještě neumíme pochopit. Vše, co k nám ale přichází, má svůj osobitý čas.

K univerzální skutečnosti je možné přicházet buď hlubokým studiem moudrých knih, a tak se dobírat určitých všeobsáhlých pravd a jejich struktury, nebo ji zkoumat skrz prožitky každodennosti běžného života a postupně pronikat do jeho stále větších hloubek, hledat vnitřní souvislosti ap. Většinou dochází ke kombinaci obou přístupů. I z tohoto se nám nakonec zhmotňuje postava toho, koho považujeme za svého učitele.

6.10. 83

…

ÚVAHY 11/83

Jít cestou k Bohu, znamená být vstřícný i k ostatním bytostem a světu, a chápat i skrze ně vzájemnou jedinečnost a jednotu.

V určité fázi je třeba opustit abstraktní studené teorie, čirý intelektualismus, a začít vnímat i skutečné a akutní problémy světa kolem sebe. Svět není něco, od čeho se má utíkat, ale naopak je to prostor k objevování boží přítomnosti zde skrze tuto sféru. Tady a teď, kde taky jinde? V touze po sebezdokonalování a stále plnějším a bezhraničním vědomí, které v sobě obsahuje i projevy nekonečné lásky.

Lze mluvit o otevření se, ať světu, partnerovi, bohu, veškeré vnitřní maskování a zahalování je směšné, protože pro duši nelze utajit nic. To, co jsme, zůstává v nás stále, a je i stále nevědomě oživováno. Otevření Bohu i světu nelze od sebe oddělovat.

…

Mnoho duchovních jedinců vidí v erotice něco nízkého, co by jim nepřidalo na aureole svatosti (už touha po ní je podezřelá). To je však omyl. Dokud se cokoli nadřazuje nad jiné, jedná se stále o hry protikladů a hierarchií. Pokud se nám erotika jeví jako hrubý úpadek, není to její vina, ale vina našeho hrubšího myšlení, které je nutno meditacemi produchovnit a zjemnit. Vždyť polarita je nejvyšším principem iluzivně stvořeného světa.

…

Minulost, přítomnost i budoucnost velkých celků (planety, vesmíru, TD) můžeme odhalovat, když pochopíme, že všechny dějové procesy probíhají analogicky v menších i větších celcích a cyklech (život buňky, rostlin apod.), které jsou vnořeny do vyšších a nadřazených (ve skutečnosti jsou však rovnocenné, jak jsem se víckrát někde již zmínil). Platí zde, stejně jako ve všem, zákonitost „Jak nahoře, tak i dole“, jak v mikru, tak v makrovesmíru či jak venku, tak uvnitř. Tento proces se nám může projevovat v různých rovinách různými formami. I když postřehneme jen jeho část, jedná se stále ale o proces, který probíhá ve všech částech stvořeného vesmíru.

Čím tedy budeme pozorovat vztahy v procesech jemněji, tím lépe je dokážeme chápat. Např. budeme-li se snažit promýšlet prožívaný děj či okamžik z co nejvíce možných úhlů, tím více se nám rozevře do šíře i chápání jeho smyslu pro celkovou naši osudovost v čase. A naopak, čím více zúžíme jednobodově svou pozornost, o to větší intenzitu a hloubku tím vyvoláme. Objevíme tak svůj osobitý kód, skrz který vnímáme svět, a tím přijde i možnost dokonalejšího vnoru do hlubin přítomnosti směrem k univerzu.

…

CESTY K BOHU

Úroveň našeho poznání je jen dalším stupínkem ve vědomí kolektivní bytosti TD. Ti, co zde byli před námi nejvyššími zasvěcenci, stali se pomocnými milníky na duchovní cestě i dalším.

Byly zde, a ještě doznívají doby oddělování ducha od hmoty, odvracení se od všeho, co život v realitě a její různorodosti přinášel. Byly doby hledání ideálu Boha i v naprostém odříkání a umrtvování těla, odlučování od smyslového života. Dokud však budeme vnímat svět rozdělený na já a ty, dotud budeme žít v klamném rozdvojení.

Jako by dnes však přicházela další výzva: nevyhýbat se tomu, co k nám přichází zvenčí. Jako by se nyní vynořil další úhel pohledu, a sice že mimo Boha neexistuje nic; že hmota i duch jsou jedno a též, a pomíjivost i trvání ve své podstatě tvoří rovněž jednotu, stejně jako všechny protiklady vůbec.

29. 10. 83

…

O PÝŠE A POKOŘE

Pokud se hovoří o “odbourávání ega“, je tím spíše myšleno odstraňování jeho pýchy a domýšlivosti k větší pokoře v životě. Bez ega bychom totiž jako lidé nemohli ani v dnešní době existovat. Samotný pojem pýchy se dnes pomalu jeví jako archaismus, který do současnosti jaksi ani nepatří. Ve skutečnosti je však projev pokory odrazem touhy po poznání hlubších souvislostí, touhou celého člověka, nikoli neurotika, který si chce přes hru na vysokého zasvěcence jen „kompenzovat“ své frustrované ego.

Hlubší pojetí pokory lze vnímat i jako pevnost ve svém přesvědčení, schopnost nesetrvávat za každou cenu na omezených názorech, mít důvěru ve smysl své cesty, vylučující zkostnatělost, poznávání ne pro osobní zisk, ale zkvalitnění života vůbec, bez sobecké touhy vynikat nad druhé a bez potřeby se za každou cenu od nich odlišovat. Pokora tedy usnadňuje průchod k pochopení a sladění se s univerzálními zákony, v nichž není pro pýchu (nadřazenost) místo.

Pouhý nárůst vědění jen sběrem vnějších informací a bez souběžného citového rozvoje, tedy bez proměny své osobní kvality, může vést jen k psychického postižení, protože spirituální poznání vyžaduje harmonicky vyvážený rozum i cit.

Ostatně můžeme se rozhlédnout kolem sebe, kam až nadutá pýcha tento svět dovedla. Podařilo se jí dokonce povýšit lidskou hloupost na svou vůdčí ideologii. Člověk se tak mohl hrdě prohlásit korunou tvorstva, kdy všechny ostatní životní formy mu mají být podřízeny a sloužit jen jako potravinová banka. Ty nešťastná pýcho, živíš se mrtvolami, zdalipak již také sama podobně nezapácháš?

…

Domnívám se, že skutečná morálka musí vyplývat z nitra na základě vědomého poznávání. Tedy musí dospět k svým pravdám svobodně a nezávisle, a mít tak i svůj hlubší smysl. Morálka i poznání jdou ruku v ruce a jeví se jako dva neoddělitelné pojmy. Je-li mezi nimi propast, předznamenává to již jejich následný pád.

Objektivní svět vnímáme zprostředkovaně svými smysly, tak jak nám to svou kvalitou dovolí. Současně jimi poznáváme i sebe sama. Opět, jde tedy o protipóly, které tvoří vzájemnou jednotu.

Vyšší poznání nevylučuje nižší, dává mu jen novou kvalitu. Uzavřelo-li by se staré před novým, zkostnatí a odumře. Není tedy nutno staré ničit, ale nechat ho spíš dojít k pozvolné metamorfóze. Tak je možný dialog mezi minulostí a přítomností, přítomností a budoucností. Takový dialog umožňuje rozrůstat se vědomí do nejrůznějších sfér.

Pokud se stavíme vůči něčemu do opozice, pak jedině po bližším pochopení myšlenkové struktury toho, co negujeme. Nestavíme se tím vůči subjektu samotnému, ale vůči tomu, co jej ohraničuje, ořezává a uzavírá, a tím dotyčnému i škodí. Chybí nám ještě mnohé k pochopení, jsme-li ochotni něco zcela odvrhnout, neboť s vaničkou pak vyléváme i dítě. Čím víc něco potlačujeme, tím většího si vytváříme i nepřítele, a tím těžší boj jsme pak nuceni s ním svádět. Samozřejmě nemluvím zde o čistokrevném zlu, tomu je třeba se vyhnout z veliké dálky.

…

Zde se musím opět zmínit o postoji k nižším bytostem – rostlinám a zvířatům, coby méně rozvinutým formám bytostného vývoje. I přes určitou „nerozvinutost“ má jejich život stejnou hodnotu, jako život každého druhého, a právo na život mají zaručeno samotnou svou existencí. Vidíme-li v nich pouhé otroky či zdroje své obživy, svědčí to o naší vlastní kvalitě i celkovém přístupu k sobě i světu. Je to projev té nejvyšší pýchy, a pro duchovně pokročilejšího jedince i největší hřích, neboť se projevuje destruktivně proti univerzálním zákonům života.

Existují dokonce teorie, že zabitím nižšího tvora mu pomáháme se rychleji inkarnovat k větší dokonalosti, k rychlejšímu vplynutí do božství. Toto je hodně velký nesmysl, částečně zaviněný i samotným křesťanstvím a náboženstvími dostředivých dob. Každý tvor se narodil proto, aby žil a rozvíjel své vlastnosti a schopnosti, ne aby ten život  měl rychle za sebou!

9. 11. 83

…

ÚVAHY 12/83

Únava na duchovní cestě může vzniknout i z přemíry „spirituální hltavosti“ a přecpaného žaludku, jemuž rozum nepředžvýkal svou potravu a žaludek spotřebovává příliš mnoho energie.

Řeč je zde o intelektuální chtivosti, kterou si zhmotňujeme tzv. „ducha zdi“, jenž si chce zachovat alespoň kus své individuální svobody před vtíravým světem (který nebyl ještě dobře stráven), a tím se začíná věznit a oddělovat.

…

Jako by zeď smrti otravovala myšlenky a zbavovala síly tvoření. Zeď nicoty, vybudované z představy konečnosti, představy pomíjivosti a zmaru.

Bez možnosti rozletu je lidský duch shrbený pod tíhou země, pod tíhou vlastního nevědomí. Všude kolem něj vládne konečnost, která jeho rozlet blokuje. Jen samé zdi na nedohledné pláni. Snad je to známka povrchnosti takového ducha, který nedokáže proniknout hustou sítí svých představ.

…

Tuhost hmoty odpovídá síle nevědomých představ.

…

Radost pramení z nových prožitků a splněných přání. Jak však prožívat nové té duši, která se ukrývá jen v domě svých představ? Časem se vzduch v něm vydýchá a kysličník uhličitý pomalu uspává tělo i ducha. Jak tedy dojít k novému rozletu? Jak ale probourat zdi svého vězení, nebo se alespoň naučit pronikat jeho stěnami? Co zabere víc úsilí, co je jednodušší? Nebát se vyčistit světy svých představ, nebo jen rezignovaně mávnout rukou?

Toto je symbolicky zahrnuto v zákonu reinkarnace. Paměť na minulost je mimo dosah našeho vědomí, přestože jsou všechny ty životy stále „nahrané“ v paměti Akáši. Nic tedy nelze absolutně zapomenout, stále bude přítomno někde mezi či pod časoprostorovými útvary.

Je to slabostí ega, když neunese nové poznání, že vše je jinak, a hroutí se. Avšak naše já je věčné a bortí se jen dočasná představa, ke které se váže, a která spotřebovává velké množství naší energie.

Tím, že něco pochopíme, obsáhneme to. Takto lze teoreticky obsáhnout a obejmout celý svět, v němž je obsažená i nekonečná láska.

…

Když nás svět začne unavovat, znamená to, že naše vnímání příliš zhrublo a nedokážeme v něm již vyciťovat jemnější energie. Pak je třeba zkoušet se do nich ponořit hlouběji a uvolnit tak to, co svazuje a strhává k povrchu. Opět pak můžeme vše vnímat s novou pozorností, dokážeme se lépe soustředit na přítomnost kolem sebe.

Okolní realita nám umožňuje, aby o ní mohlo být meditováno, aby se duch mohl do ní nořit a pronikat jí až do krajnosti. V hloubce všeho existujícího nalezneme na konci nic než Věčnost.

Skrze svou jedinečnost – individualitu pronikáme k ní každý svým vlastním způsobem. Můžeme i nemusíme mít představu, čím přitom budeme procházet.

Mnohdy může být nebezpečí ukryto právě v oněch představách, z nichž jsou vystavěny také obranné zdi ega. Ovšem na druhou stranu uličky mezi zdmi mohou také dopomáhat v cestě k zvolenému cíli. Zvolím-li si jedinou konkrétní uličku z mnoha, stále vím i o ostatních, zároveň jsem se však předem ujistil, že touto vybranou cestou se dostanu k cíli nejsnadněji.

…

Lidské já je schopno skvěle jednat na své úrovni, vyšší úrovně si však blíže uvědomuje jen málokdy. Začne-li však mysl pozorovat sebe samu a své představy, otáčí se od ztotožňování s tímto nižším já – lidským egem – směrem k jeho pozorovateli, a tím ho může vnímat mnohem plněji.

…

V soužití s druhými vzniká potřeba harmonizace vzájemných vztahů, také snaha „uklidit si“ vnějšek, abychom dokázali zaslechnout vnitřní hlas.

…

Nepohnutelnost spočívá v setrvání mysli ve vyšším stavu vědomí při meditacích, ale je možné vnímat i vše ostatní, co bylo vytvořeno naší nižší myslí. Takto může být uvědomován každý náš čin v hlubokých souvislostech. Např. jako projev nezvládnutých pudů, ale i naopak jako projev vyšší části již neosobní mysli až k poznání, že vše je JÁ – Bůh.

…

Je třeba získat pevnost, jinak je člověk rozptylován množstvím nejrůznějších vztahů, nedokáže ještě setrvat v pozici neosobního pozorovatele, klouže do svých nevědomých rolí, a tím si staví clonu či zeď mezi sebe a pozorované předměty zájmu.

…

Nejdřív ve svém dětství žije člověk v chaotickém nevědomí, v neznalosti planetárních či společenských zákonitostí, ale v jakési rozplizlé jednotě se vším, snažíce se všemu i přizpůsobit. Postupně se z této pasivní jednoty vyděluje víc a víc svým vlastním poznáváním a zkušenostmi. Později sleduje víc i své širší okolí a začíná negovat to, co je v rozporu s jeho dosavadním zjištěním. To se týká i duchovních oblastí, které jsou v dnešní době spíše veřejně potlačovány, takže vzniká kolem nich spousta nesmyslů a naivity a vyspělejší jedinci je mohou pak celé zavrhnout jako pohádky pro děti.

…

Lidé se v přítomnosti vyspělejších cítí nejistě, protože jim nerozumí, přesto je něco vede k úctě k nim. Pro ně samotné je ale svět jen to, co jsou schopni jednoduše chápat selskou logikou. Ta je pro běžný život sice správná, ale nestačí na vyšší chápání. Kde se bere to, co je přesahuje? Přikládají to spíše na účet rozumových kalkulací, sečtělosti či absolvování vysokoškolského studia, v čemž ale vidí pro sebe jistou nudu.

…

Kdo nepozná pochybnost, nepozná nic (vše).

…

Ani Kristus nedosáhl ještě absolutního vědomí, které náleží jen Podstatě, a musí jít proto dál. V tomto jsme si rovni.

…

Spojení lidí jen skrz tělesné smysly je přechodné, pomíjivé a duše zůstává neukojená. V psychické sféře je spojení hlubší, nejhlubší je pak samozřejmě v Bohu. Ve všem nakonec objevujeme postupně sebe, avšak jen natolik, co nám umožňují vibrace doby. Chce-li jeden ve vztahu spojení ve smyslech a druhý jen v duchu, vzniká mezi nimi nesoulad a nejistota pokračování.

12/1983

…

ÚVAHY 13/83

Pokud umíme uzřít druhé i skrz jejich individuálnost, zjistíme, že pošetilost je člověku nejvlastnější.

…

Vše se naplňuje směrem ke své dokonalosti. Je možné nazvat zlem prvé oddělení archandělů z božské jednoty? Takto se mluví o prvotním jejich pádu v čele se Satanem ve starých náboženstvích. Bez této události by ale nebyl ani stvořený – duální vesmír. Bylo by to dobré?

…

Smysl zevní činnosti: Nebránit jeden druhému v jeho duchovní cestě, ale spolupracovat. Pomáhat stavět lidstvo na vlastní nohy. Každý jednotlivě i společně se v budoucnu bude řídit sám ze svého otevřeného nitra. K tomu je třeba odhalit cestu, naznačit mezistupně, tzn. všechny lidské aktivity prosvětlovat duchem poznání.

…

Pravděpodobně teprve v budoucnu přijde skupina velkých filosofů a vědců, kteří budou procházet a revidovat jednotlivé stupně poznání. S nimi přijde i doba harmonie rozumu a intuice.

…

Z povrchu se zdají být věci pevné a neproniknutelné, pokud se však začneme do nich nořit svou představivostí, naše vnímání se bude zjemňovat a po čase spatříme, že se v nich ukrývají celé vesmíry.

…

Není podstatné naše pitvání Boha, hádky kolem něj, protože stále se pohybujeme jen v okruhu našich fiktivních představ o něm, je to jen kalkulace rozumu a omezené citlivosti a intuice. Je možné na toto téma volně meditovat, ale nelze jej cpát do hotových formálních škatulek. Dá se nad ním žasnout, jásat, plakat, zuřit, vše to jsou ale jen emoční odrazy v subjektu. Jde o to, aby dnes člověk pochopil, že nežije jen v entropii – rozkladu časem, ale nacházíme se soustavně jednou nohou v absolutnu.

Uvažovat o tom, kolik sfér může mít nebe apod. může být dobré pro procvičování mysli, ne však jako uzákoněné dogma. To by připomínalo středověké bádání, kolik andělů se vejde na špičku jehly.

21. 12. 1983

…

ÚVAHY 14/83

Člověk vyhledává druhého podle vlastností, které si zvnějšku navykl od jiných lidí očekávat (karma v tom rovněž hraje velkou roli) a na úrovni, ve které sám žije. Čím je duchovně vyspělejším, tím přicházejí i vhodnější partneři či přátelé.

…

„Osvícení“ (tj. rozšíření vědomí) dojdeme nejlépe tím, že se budeme snažit chápat i druhé tvory; nebudeme se bát, unikat, uzavírat se před výzvami a vše si nejprve pozorně prohlédneme pro pochopení souvislostí Mysleme srdcem a vnášejme kolem sebe dobro. Probuďme se a pomáhejme, kde je třeba! Najděme si svou roli a dejme jí kolik můžeme. Jsme jak probouzející se spáči, do jejichž života mezitím vnikly útržky idejí či událostí i z temných rovin vnitřního i vnějšího světa. Není zde nyní místa pro slabost. Je to obtížný boj protikladů v násilném otevírání vědomí. Je tedy třeba být silný a nepohnutý v pohybu vzhůru. Je třeba žít svým vědomím naplno a ignorovat malichernosti.

Let vzhůru je současně letem do hlubin. Přestaňme se proto opírat o zdi fiktivních jistůtek a hledejme pevnost v sobě, ve víře ve vyšší Já.

28. 12. 83

…