Úvahy : 1991
SPOLEČNOST A POLITIKA
Směřování země se po sametovce nekompromisně ubírá k tržnímu systému (aneb trhni si, kdo můžeš). To s sebou nese i západní kult prosperity, mládí, výkonu a povinného optimismu. Ve všech společenských sférách vidíme reformní pohyby, bourající předchozí dějinné snahy. K ideologické osvětě jsou využívány hlavně masové sdělovací prostředky, v nichž hlavní roli hraje komerční reklama, okupující téměř veškerý vizuální prostor. Je to vynikající prostředek pro manipulaci a ohlupování svědomí národa, jehož životní styl je tak pozvolna ořezáván do konzumního rozměru.
Se společnostmi se to má jako s dechem, v němž se střídá nádech s výdechem, tedy. utužení a uvolnění. Obě fáze přinášejí své možnosti a svůj styl života. Jedna fáze bez druhé ale nemůže v krajnosti existovat, neboť obě tvoří svým zacyklením vnitřní celek. Takovéto procesuální vnímání je však možné jen z mnohem vyššího pohledu, než jako lidé běžně zastáváme. V našich silách může být maximálně snaha zharmonizovat přítomné děje.
Politické směry se dnes dělí zhruba na levici a pravici. Oba proudy jsou podloženy ideovou zákonitostí dominujícího rytmu esoterních sil. Nelze se do nekonečna nadechovat ani vydechovat, což se týká všech životních rovin. Jednou je ve společnosti kladen důraz na hmotnou prosperitu a jindy na morálně duchovní rozměr. Jejich cykly pak mohou být různě dlouhé, protože se v nich projevuje ještě celá řada přidružených vlivů na dalších úrovních.
Takto se za účasti vyšších sil formuje vnější lidské vědomí, vyvěrající z hlubin podvědomí. Každá jednostrannost je psychicky i společensky destruktivní až smrtící, a proto vzniká potřeba je neustále vyvažovat a snažit se o harmonický postoj k reálnému světu. To značí plně pochopit i význam a nutnost prezentace opozičních názorů.
Jako bytosti hmoty jsme permanentně uvězněni v tomto dechu času, jeho pulzaci, o to víc, oč více jsme ztotožněni s jeho časoprostorovou fikcí, chápanou jako jediná možná realita. Mozek hledá soustavně koncepce, jak v tomto časovému toku obstát, neboť pulzující a proměnlivá realita ho zneklidňuje a deprimuje. Hledá únik ze svého omezení.
…
Svobodná společnost je postavená na vnitřní svobodě jednotlivců i skupin, která umožňuje nadhled nad veškerými kolektivními hrami, umí nacházet konstruktivní východiska a usmiřovat extrémní rozpory.
Pro své vlastní upevnění se moc v dostředivé době ale vždy snaží kriminalizovat nežádoucí ideje a ideologie, aby se národ pod ní orientoval tím „jediným správným“ směrem, který si vládnoucí ideologové vytýčili.
V intelektuálnějších vrstvách je pojem společenského dobra a zla vždy chápán na ostří nože, kdežto v nižších sférách společnosti se hodnoty obou pojmů spíš překrývají, zamlžují či různě ohýbají a relativizují. Běžní lidé nemají zdaleka tak velké nároky na důležitost morálního povědomí a odpovědnosti v tržním systému, a vrchní politická patra je k tomu nemají zase příliš zájem vést. Pokud se tedy morálně odpovědnější lidé zapojují do veřejných či politických aktivit, pomáhají tím nejlépe zabraňovat jednostrannému kolektivnímu úpadku.
Aby byl jakýkoli kolektivní projekt úspěšný, musí spolupracovat s již mnohokrát zde zmiňovanými univerzálnějšími silovými vlivy, které materializuje, protože bez podpory těchto aktivizujících sil jsou sebedokonalejší nápady utopií. Život je jaký je, nedá se jen tak vytrhnout z jeho tvořivých procesů, což by ale nemělo vést ke skepsi. Naopak, dává to smysl i motivaci skrz individuální tvořivost. Bez ní vše lidské uvadá.
10 - 11. 1. 1991
…
ROZUM A CIT
Psychicky roztříštěná osobnost zažívá spousty neřešitelných komplexů (a neujasněných zájmových sfér). Každý z nich se projevuje jako samostatná neintegrovaná entita, která pojímá určité množství osobní energie. Neřešením rozporů a jejich potlačováním narůstá vnitřní agresivita, zasahující většinu psychických sfér subjektu.
Spirituální bytost se nesnaží „navěky“ usazovat ve hmotně relativním světě, je ve svém myšlení dynamická a snažící se o soustavný kontakt také se svým svědomím, pramenícím z hlubších oblastí ducha.
Hmotný svět v dějinné fázi dostředivě chladného vlivu Ryb ztrácel čím dál více kontakt s jemnějšími bytostnými sférami, nemluvě už o pochopení archetypálních oblastí, z nichž prýští všechny naše vůdčí ideje, které byly dříve personifikované postavami bohů. Vznikal tak stále větší rozpor mezi rozumem a intuicí, narůstal kolektivní nesoulad a společenská roztříštěnost.
Cesta pouhého rozumu se děje v duchu čistě abstraktní logiky, netransformuje celou vnitřní bytost. Člověk je svým egem pevně usazen v konzumně hmotném světě a rozum mu slouží k jeho pragmatickému využívání, v němž chybí citově empatická korekce.
V tom je rozdíl mezi dostředivou a odstředivou dobou. V odstředivé éře se hledání smyslu života rozšíří z vnějšího projeveného světa i na svět vnitřní individuace (k Jungovu Das selbst – vnitřní integritě). Nejsou to už jen nějaké mimikry a povrchní přizpůsobování se momentální situaci, ale jedná se o opravdovou citově psychologickou proměnu. Přizpůsobování se odehrává spíše v emoční rovině, kdežto skutečná transformace v nadřazené psychické úrovni, která ale zahrnuje i podřízenou emotivní sféru. Psychická dimenze je rovinou, která dokáže již vědomě přijímat činné ideje z univerza.
27. 1. 1991
…
K IDEOLOGII KONZUMISMU
Žádná z dnešních sekt, odvozených od katolického náboženství, nepřináší prakticky hlubší spirituální pohled na skutečnost. Jedná se o stále tentýž dostředivý koncept z minulosti, zdeformovaný totalitními politickými praktikami autoritativních světských vládců, kteří se snažili od počátků vzniku křesťanské církve dostat ji pod svou moc.
Je zde paralela s celou dnešní konzumní společností, kdy je snaha zapojit každou bytost s celou její strukturální složitostí do jednoduchých mechanistických vazeb vládnoucího systému. Probíhá soustavné demagogické utvrzování na podporu celospolečenské víry v jeho správnost. Osobní hloubka i komplikovaná originalita se tím psychologicky redukuje a degraduje na pouhé výkonné kolečko v konzumním stroji. Vztahy jsou založeny na principu hierarchie: subjekt – objekt (nikoli na rovnocenném vztahu: subjekt – subjekt). To naznačuje smysl směřování celé společnosti. Důraz je pak zaměřen převážně jen k mechanistickému pracovnímu procesu, konzumování a množení v přítomném čase.
Moderní svět si tak upevňuje své hranice jen mezi 1. a 3. čakrou a spirituální transcendenci degradoval do své nejprimitivnější podoby – sexu. Člověk je prostřednictvím takové kultury jednosměrně tlačen pouze na řešení materiálních faktorů.
Tímto však obrazně řečeno nastává i „destrukce kvality času“, jenž je čím dál víc laděn jen na tep a frekvenci spotřebitelských technokultultovních rituálů, čímž nastává v našem povědomí paradox časového zrychlování.
To se projevuje i v pocitu, že jsme stále těsněji napínáni mezi zrozením a smrtí bez patřičné hloubky osobních prožitků a sbíráme tak jen povrchní pěnu pomíjejících událostí. Pochopitelně, že takový systémový model pak pojímá celý život jako problém.
Stále větší přelidněnost planety zvyšuje nároky na tento uměle vybudovaný lidský prostor, který je neustále sofistikovanější, čímž se celý mechanismus jen víc a víc urychluje a nedovoluje zaměřit pozornost k hledání humánnějších alternativ. Vytváří se tak fenomén masového konzumentského stylu života, který je navíc adorován všemi podřízenými masmédii. To, o čem se nemluví, prakticky neexistuje. Masmédia tak jsou největším mocensko manipulativním nástrojem současnosti. Občanská informovanost je zaměřena jednosměrně a zúženě z téměř jednoho globalistického centra, což dál ořezává jakoukoli jinakost. Světy osobní imaginace a intuice jsou nahrazovány suchým pragmatismem. Vše zvláštní, ojedinělé, individuální je zatlačováno do pozadí a je snaha tuto sféru lidského ducha zcela ignorovat.
Každý systém nejlépe pracuje, jsou-li v něm všechny podřízené faktory v určité harmonii. Potlačování subjektivních rovin vůči kolektivní jednonázorové kvantitě však nakonec likviduje i samotný systém. Nechtěně uvolňuje svou urputnou jednostranností i síly, které se snaží uvést život zpět do přirozených rozměrů. Problém je, že těmto snahám povětšinu předchází nějaká společenská katastrofa.
…
K PSYCHOLOGII A MYTOLOGII
Odmytologizování a materializace světa v průběhu posledních století nás dovedly spíše k důrazu na psychologické rozměry života, tzn. jeho zesvětštění, sekularizaci a zakrnělost vnímání psycho-transcendentálních sil v člověku, a tím i celé biodiverzity přírodního prostoru. Teoreticky trvá neustále touha jednotlivců poznat sama sebe ve vztahu k vyšším silám, ale prakticky kvůli těmto vnějším procesům je to těžce uskutečnitelný přesah.
Veškerá tíha této vnitřní seberealizace totiž leží jen na bedrech jednotlivých subjektů. Pro většinu lidstva je téměř ztracená společná stezka k hlubšímu duchovnímu poznání. Psychologie se totiž honí v kruhu převážně vnějších emocionálních příčin a následků, zasahujících jen několik málo subjektivních rovin.
Nemožnost zapojit do procesu sebepoznání vnitřnější kosmobiogenní energie či komunikaci s nadčasovými intergalaktickými bytostmi, mytologizovanými ve starých kulturách, brání dospět k lepšímu pochopení univerzálních příčinných archetypů. To sklouzává jen k lineárně chápané realitě a expanzivnímu „dobývání“ hmotného světa lidskou svévolí. Pro takto omezenou vůli se stal tudíž jen světem relativních hodnot, a je možné jej mocensky ovládnout bojem.
Jednostrannost psychologické vědy, vnímající člověka jako oddělené individuum od ostatních, topící se ve svých emočních světech, jej nedokáže vrátit k svému vyššímu určení, nedovede nahradit ztrátu jeho smyslu pro metafyzickou jednotu. To se pak projevuje v narušené integritě osobností, a z toho vyplývajícího kolektivního narůstání všeobecné agresivity.
Formování subjektivní individuality a jedinečnosti není tak z druhé strany vyvažováno pochopením vzájemné jednoty stvořeného. Subjekty tím upadají do jednostranné rozumovosti, jejímž krajním stavem je egoistická vychcanost a mocenské manipulace. Tím se psychicky uzavírají konstruktivním silám vlastní duše. Jestliže není individualismus chápán v transcendentálním rozměru, mění se v pragmatický egocentrismus. Ideální rovnovážný stav by mohl být vyjádřen jako spirituální altruistický individualismus.
Altruistický individualismus (nebo opačně individualistický altruismus) je možno chápat jako stav otevřeného tvůrčího subjektu, jehož vědomí je autenticky transparentní. Klasický protiklad mezi já – ty, charakteristický pro dostředivé myšlení, je překonán vědomím sounáležitosti všeho se vším. Já je roven Ty čili psychologická interakce probíhá vnitřně mezi já a já (subjekt-subjekt).
Bytost na vývojové spirále se neustále individualizuje, tzn., odlišuje svým originálním způsobem od druhých bytostí tak, jak přerůstá vědomím do mentální sféry a ztotožňuje se s poznanými zákonitostmi. To je 1. fáze. Později v mentální sféře, kdy začíná chápat jednotu protikladů, nastává u ní opačný proces zjednodušování, končící skutečně až vědomím jednotného a všeobsáhlého jsoucna.
Dá se tedy říct, že v 2. fázi individuace se posouvá k originalitě, typické ještě pro dostředivý zemský vliv, ale už k otevírání vzdušně odstředivé všechápající mysli. Individuální myšlení přitom zůstává, k němu se však připojuje i vědomí sounáležitosti v jednotě stvořeného. Dochází k otevírání mimo uvědomovaných rovin (pod a nadvědomí).
Zpočátku, kdy proces individuace není ještě plně rozběhnut, je ono povědomí jednoty obsaženo v kolektivním nevědomí jako pasivní stav (včetně bytostí zvířat). U lidské komunity je tento stav známý také z pravěkých kmenových kultur, v nichž vůdčí roli zastávali vyspělejší individualizovanější jedinci spolu s nejrůznějšími domorodými šamany, knězi či léčiteli, kteří na sebe brali rozhodování i za ostatní členy komunity.
…
Během předchozích statisíců let zde vykrystalizovaly kultury, u nichž kosmologické nazírání na život bylo ještě vědomým stavem. Snad se jednalo o onen bájný Zlatý věk lidstva, známý dnes jen z několika mýtů. Se změnami kosmických cyklů bylo toto vědomí zastíráno stále víc zemními vlivy. Tím, jak se vlivem chladnutí a krystalizace planety zhoršovaly podmínky pro život, zastíraly se i informace z vyšších čaker, a tím začal nad lidmi dominovat svět pudů, vášní a bojů. Dalo by se to označit za jakousi retrográdní evoluci.
Věk lidské univerzality mizel v mýtech (akášická paměťová knihovna ale nezapomíná). V předešlé éře, kdy se lidstvo cítilo v určité, byť podřízené jednotě s vyšším řádem, chybělo zase pochopení individuální role jednotlivců. Nově nastolené dostředivější podmínky před 6000 lety umožňovaly rozvoj právě tohoto osobního uvědomění. A zatímco dříve bylo vše jaksi hotové, definitivní a neměnné, dáno vůlí bohů, zhoršením přírodních vlivů se probouzí vědomí oddělenosti, tragičnosti a fatality lidského osudu a dochází k uvědomění si metafyzické osamělosti a pomíjivosti, neboť jedinec ještě nebyl natolik vyhraněný a mentálně aktivní, aby mohl se svým osudem aktivně spolupracovat.
Zevně se tyto „nové“, avšak v průběhu dějin stále se opakující procesy, musely jevit jako velký kolektivní úpadek vědomí, neboť s narůstajícím individualismem dostředivé doby se přímé zření stále více zahalovalo. To mohlo být chápáno jako „hněv Bohů“ či biblické „vyhnání z ráje“, jak ho známe z náboženských mýtů. V této době se mohla objevit i mytologická archetypální postava, lidský život omezujícího temného vládce, Satana (Saturna).
Pod vlivem postupujícího duchovního úpadku minul i Stříbrný věk, doba zření vyšších světů končila a nastávala doba „herojů“ - hrdinných bojovníků bronzové éry, kteří začínali aktivněji vystupovat proti světu pokleslých a krutých božstev, která se náhle začínala prodírat do myslí lidstva. Tím ovšem začal být objevován dosud neuvědomělý svět protikladů a jejich vzájemných střetů, svět začal zkoumat svou 2. a 3. čakru. Stále zde však ještě zůstávaly zbytky prvotního magicky univerzálního vnímání reality.
V pořadí přibližně třetí části cyklu Kaliyugy – v „železném věku“ (věku počátku psychologizace lidstva) se začala nesměle otevírat opět cesta vzhůru (z pasivního fatalismu a vášnivých pudů dolních čaker) k pochopení 4. srdeční čakry (altruistické lásky), jejíž ideu hlásal „přinašeč“ Ježíš Kristus před 2000 lety pro vyvážení dobové temnoty. Nicméně k tomuto pochopení jsme jako celek ani dnes ještě nedokázali plně dojít.
Individualismus, k němuž převážně západní společnost posléze došla, opět ale začíná dostávat odstředivý impulz. Objevuje se již zvýšený zájem o poznání hlubších rovin duše a jejích energií (5. krční čakra vzdušného vanutí).
V dobách zastřeného vědomí zachraňovala rovnováhu lidského rodu spíše náboženská víra, jak byla utvářená mnoha následníky z myšlenek cyklicky rodivších se avatarů. Rozum a intuice se vyhrocovaly do stále příkřejších antagonismů a o smíření různých protiv se tato pasivní víra pokoušela spíše dogmatickými příkazy.
…
Tím, jak se individuální vůle, i za pomoci nejrůznějších duchovních praktik, dává do rovnováhy s vůlí univerzální (a osudovou cestou), zprůzračňuje se i kolektivní vědomí. Na druhé straně fanatický náboženský zápal popírá význam materiálního života, a tím i úděl člověka jako současně duchovní i přírodní bytosti.
Příroda byla v náboženském učení křesťanské éry chápána jako nižší animální sféra, která je spíše překážkou v přechodu do vyšších rovin (což mělo také své další příčiny), a tudíž mohly nastoupit snahy po její redukci, jak se lidstvo začalo více rozmnožovat. Ale také se psychologicky tímto jednalo o potlačení nižších pudů (které však byly kultivovány celou předchozí řadou převtělování do animálních tvorů).
Úloha člověka ve společnosti začala být hodnocena podle stupně příklonu k ideovým dogmatům a jejich nositelům (elitě). Nastalo období duchovní hierarchizace, tedy i posilování expanzivní moci a síly, období, kdy důraz se kladl na ovládnutí druhých ve jménu prosazované, byť relativní, ideje. Toto období temna s duchovní vlažností na jedné straně a dostředivým egocentrismem na druhé již pomalu míří do minulosti. Stojíme nyní v předělu dob a netušíme ještě dost dobře, jak bude vypadat nastupující éra příštích 2000 let.
…
Kulturní povědomí jakéhokoli společenského útvaru v nejrůznějších dobách je možné vysledovat na vyhrocenosti poměru vnitřních protikladů sil chladu a žáru či dostředivosti a odstředivosti, které v té době vládly a projektovaly se do vnější reality i psychiky.
V rámci protikladů ale oč je větší světské temno, a tím i vzrůst násilí na jedné straně, o to výš se šplhají duchovní výhonky zrodů spirituálně laděných jedinců. Naopak, čím jsou protiklady smířlivější a více ochotny k dohodám, tím i světský a duchovní pól nestojí proti sobě tolik v extrémně vyhrocené pozici.
Nyní se nacházíme na prahu budoucnosti, kdy bude docházet k maximálnímu prolínání světského a duchovního rozměru. S tím lidstvo moc nenadělá, i kdyby se tomu zpočátku silně bránilo, neboť jsou to vlivy z nadřazených dimenzí.
Pojmy jako přímá demokracie, pluralita myšlenek, ekologické uvědomění budou preferovány stále častěji. Z tohoto trendu lze již dnes vyvodit obsah budoucího směřování a adekvátních vědeckých i duchovních nauk v nové době. Tak i dnešní obecná psychologie bude v rámci rovnováhy stále víc prostupována hlubinnou transcendentální psychologií a filosofií a vědomou spiritualitou.
…
Snahy dosavadních církví budou čím dál více zavádějící, pokud nedokáží zreformovat až do základů svou duchovní nauku ve vztahu ke změněným podmínkám nové doby a otevírání se stále hlubších pravd. Staré církve budou spíše nahrazovány mnohem hlubším duchovním systémem. Ze strany vědy přijdou vážné seriózní snahy o vytvoření univerzalisticky dynamických modelů, lépe propojujících oblasti ducha i hmoty. To jsou jen dva boční pilíře stavby „nového chrámu“. Střední sloup bude tvořen onou novou vibrační kvalitou. Po dalších 2000 letech (r. 4000–6000 ve Střelci) se připojí k nadřazené odstředivosti znovu dostředivý podvliv, který bude uvádět vše nové více do rovnováhy, a tudíž je i šance na harmonickou synchronizaci všech tří sloupů. Znamenalo by to, že všechny poznávací cesty budou již plně schůdné a vedoucí k témuž univerzálnímu poznání.
Pokud tedy překonáme nastávající krizový předěl k vodnářské éře s co nejmenším poškozením a ve společenském zdraví, je šance během následující dlouhé periody vytvořit kulturu, která bude „sahat ke hvězdám“, a může se stát alespoň nepatrným odleskem Zlatého věku, dokonce i s napojením na kosmické bratrství vyspělejších civilizací blízkého kosmu.
Současná odmytologizovaná „vědecká“ psychologie, o níž byla řeč na začátku, se tedy opět vrátí ke svým metafyzickým kořenům jen z druhé strany, než odkud původně vyšla, a transformuje se do jednotného celku. Ale i to patří k tradičnímu archetypálnímu procesu, kdy v rámci protikladů musela psychologie nejprve „zavraždit“ neurčitý mýtus (kolektivní archetypální iluzi), aby se mohla opět dotknout božské sféry skrze již individualizované vědomé propojení. A porozuměním těmto nadlidským sférám se s nimi rovnocenně spojit a přinést zpět na zemi jejich kvality.
Jedná se tedy o pochopení pro nás dosud jen symbolické roviny vyšších světů a bytostné úlohy v jejich tvoření. Individualizace tedy není jen pouhé rozbití dosavadní kolektivní nevědomosti, ale spíše konstruktivním procesem transcendentního povýšení lidské bytosti ke hvězdám, a s ní i všeho dalšího tvorstva na Zemi.
Nyní nastává doba obratu. Jestliže bude lidstvo schopno vnést do dosavad jen fyzikálního světa atomů a neutronů i rozměr vyššího vědomí, otevře se před ním éra skutečných zázraků.
12. 4. 1991
…
O VYKOUPENÍ SVĚTA NEBO ZE SVĚTA?
Cesta k ovládání siddhi = nadlidských magických schopností, o něž se snaží celá řada hinduistických a buddhistických škol, může být v současnosti na individuační cestě proměny lidského nitra spíše zavádějící a kontraproduktivní. Potřeby dnešní doby směřují spíše k větší osvícenosti a aktivizaci všech lidských jedinců a přenesení této transformace do všední každodennosti.
Je zde otázka, jestli vůbec existují nějaké univerzálně platné koncepce, jak říkají křesťané, na cestě k „vykoupení“ z lidského údělu. Jakého to vlastně lidského údělu? Jaký je vlastně smysl lidstva?
V myšlenkách na ono vykoupení nejde spíš o snahu uniknout před sebou samým, svou rozpolcenou duší a životem? Už sám pojem vykoupení je zavádějící. Jako by se přímo jednalo o kšeft s pánem bohem.
…
Kosmická prozřetelnost nechává čas od času některé z nejvyspělejších duší, které by se již nemuseli dál rodit do lidských těl, přicházet do časoprostorů temnoty, nicoty a zla, aby je prozářily jejím světlem ducha. To jsou nejvyšší avataři, kteří předurčují charakter celých věků, jako byli např. Mojžíš či Kristus a celá dlouhá řada neznámých již jmen před nimi.
17. 4. 1991
…
PŘÍBĚHOVOST OSUDŮ
„Příběh je vášeň…“ Prostor str.63
Nejrůznější životní příběhy a osudy svým nositelům dávají vždy svůj specifický smysl, pomáhají jim smyslově poznávat a vyhodnocovat vlastní individuální charakter ve vnějších zmaterializovaných odrazech a obrazech. Nezávislé děje spojuje do jednoho životního celku jejich vibrační povaha, která určuje i způsob jejich prožívání.
Žádný eventuální mesiáš neruší tyto soukromé osudové příběhy a hry. Jediné východisko z nich je smrt do doby, než překročíme hranice duality a neztotožníme se s vědomím vnitřní Jednoty, přestože budeme mít v sobě stále určitou latenci předchozích duálních „her“.
I ve stavu nejvyšší Jednoty je přítomno dění, i když jen jako latentní koncept, oživený a materializovaný až jeho energetickým impulzem, jeho „výdechem“ v Tvůrčím díle (TD), protože boží zákon Jednoty musí být projeven všemi myslitelnými možnostmi.
To je pro lidskou mysl zřejmě nepochopitelné. Má se člověk potom vůbec o něco vyššího sám snažit, nebo se jen vyrovnávat s osudem a tím, co je jeho, tedy co je ještě lidské, zvláště nechce-li být příčinou utrpení druhých nebo sám trpět? Tedy má dál poslušně hrát hry, které si sám úplně nevymyslel, a pouze je rozvíjel a na sobě prožíval? A je skutečně pravdou, že si je nevymyslel sám? To jsou otázky, které již sami o sobě nutí každého, kdo se o svůj život hlouběji zajímá, k přemýšlení.
Pro někoho může být děsivá představa, že jeho individualita je jen pomíjivou fikcí, že on sám je z větší části jen loutkou ve svém životním dramatu či komedii, oživovanou z nevědomých hlubin, nad níž nemá ani plnou moc. A že je na něj kladena odpovědnost za něco, čemu ani pořádně nerozumí. Útěchou ale může být, že má stále i možnost s tím něco aktivně udělat a vyvléct se z mnoha svazujících pout.
Naše mysl nám slouží k jistému zakotvení ve vesmíru, k vytvoření si svého individuálního i skupinového příběhu coby pevného odrazového bodu v nekonečnosti vesmíru, v němž si své osudové hry přehráváme.
…
Podstata fiktivně a obrazně „dýchá“ a z jejího dechu tak vzniká Tvůrčí dílo (TD) jako nosič veškerého dalšího rozvětveného života. V něm je však zahrnut i druhý málo zmiňovaný pól „nebytí“. Jak to tedy je? Znamená to, že jsme jen fiktivními bytostmi, které svůj vývoj po nespočetném množství inkarnací končí opět v nebytí?
Úvaha je ovšem opět postavená na lidském chápání duality, kdy se bytí a nebytí staví k sobě do záporů. K pochopení jednoty je třeba mít na paměti, že bytí i nebytí jsou v nejvyšší syntéze tímtéž, což je pro nás něčím těžko představitelným, stejně jako je nepředstavitelný samotný pojem boha, který v našem vnímání je i není. Pro lidský svět se však oba tyto protipóly existence a neexistence jeví tím nejpodstatnějším prvkem vesmíru.
Co je to tedy ten bezrozměrný a bezčasový Bůh? Je si ho pak vůbec možné jakkoli představovat? Nelze říkat, že je rozměrově nekonečně velkou či nekonečně malou částečkou. To by šlo proti samotné logice, když rozčlenění je možné hledat až v jím stvořeném TD kde, ač každé zrnko prachu na ulici vychází z jeho podstaty jako jeden z nekonečných vesmírů a je s ní tedy propojeno, přesto si zachovává i svou vlastní strukturu a objektivní celistvost.
Tento celý vesmír z pohledu sjednocených protikladů tak může být vnímán jako komplexní strukturovaná iluze, která teprve jejím bytostným prožíváním získává charakter bezprostřední významové reality.
…
„Nikým neprožívaný svět jen sám o sobě nemá smysl“. To, jak se nám jeví a co přináší, se děje na základě smyslových prožitků a jejich dalšího zpracování v mozkových neurálních sítích, tj. na základě individuální konstrukce bytosti. Teprve až silný prožitek dává všemu vyhraněný charakter a smysl.
Pro jednoho může být život tragédií pro jiného komedií či jen materiálem k přemýšlení. Jsme v něm vnořeni až po uši jako oběžnice dalších oběžnic. Každý jeho okamžik se svým zhmotnělým dějem může být jak pevnou skálou, tak současně i propastí. Může i nemusí mít pro nás svůj smysl. Vše je tedy problém pouze osobního pochopení. Jsme zacykleni ve svých osudech a ony v nás, jako by se jednalo jen o sen. Své světy sníme a současně se v nich i reálně pohybujeme.
Zkušenost učí, že svět smyslů i nadsmyslů potřebuje být v rovnováze, jako ostatně vše, což je z určitého pohledu i princip hry.
…
Totalitarismus je všude tam, kde vrchní snivci se dožadují, aby i všichni ostatní snili pouze jejich vysněné syžety, jejich snové konstrukty, a ostatní k tomu tlačí všemi prostředky.
Jakékoli násilí v dualitě života je ale ve svých důsledcích kontraproduktivní a zhoubné. K zachovávání rovnováhy je třeba vidět věci takové, jaké opravdu jsou, vidět jejich světlou i stinnou stránku a naučit se žít a jednat i s jejími nehezkými stíny, abychom plně využili potenciál svých životních sil a možností.
Ztráta smyslu osobní existence se ihned odráží i na ztrátě emoční radosti a plnosti s pocity celkové vyvrženosti z kolektivní reality. Je to kritický moment ve schopnost další cesty.
23. 4. 1991
…
O SMYSLU A ŠTĚSTÍ
Moderní svět produkuje tsunami nevědomých výjevů a obrazů, chtěných i nechtěných, včetně archetypálních vlivů, překódovávajících lidskou psychiku. Na povrch tak dnes vyplouvají všechny lidské touhy, vášně, neřesti, sny, ideje a pocity, které dříve jen neuvědoměle dřímaly v lidském nitru. Díky tomu ale máme i příležitost s nimi lépe pracovat než dříve.
Samozřejmě, že ani to ještě neřeší vážnou psychospirituální krizi lidstva, které se čím dál víc tříští o ideologii konzumismu. Zašifrovávaný svět stále sofistikovanějších jevů vyžaduje velkou vnitřní osvícenost, aby mohl být také individuálně dešifrován. Příliš mnoho bočních vlivů nízké kvality už dopadá z vnějšího prostředí na lidi a střetává se krizově s jejich hlubinným psychoenergetickým vyzařováním.
Materiální svět je místo činů a činy jako takové určují jeho celkovou kvalitu. Je to protiváha k pasivní osudové předurčenosti, neboť realita je mnohaúrovňovou strukturou. Relativistický svět sám o sobě by ovšem ztratil zcela smysl, jednalo-li by se jen o nevázanou hru sil, obsahů a forem. Výsledkem by byla jen jeho totální roztříštěnost.
Pod světskými hrami se však skrývají hlubší a vážnější roviny duše i se svými touhami po osobním štěstí. Směs nejrůznějších rovin existuje ve všem. Touha ležící před námi má jinou cenu než touha, která byla již realizovaná a překonaná. Současný člověk vidí své největší štěstí v hmotném zabezpečení, pro které je schopen největších obětí. V materiální hojnosti vidí své štěstí i svobodu. Pokud mu na toto někdo jiný sáhne, stává se mu tím úhlavním nepřítelem.
Skutečné štěstí zapojuje ale do hry života celou naši bytost až do hloubky, nikoli jen tu nejzevnější stránku, i když také důležitou. K tomu si je třeba ujasnit svůj orientační bod, tj. systém hodnot, které považujeme na své cestě za nejdůležitější. Jinak si stěží udržíme svou vnitřní rovnováhu. Stejně jako v autě funguje systém plynu a brzd, stejně i v životě můžeme jet jen takovou rychlostí, při níž dokážeme svůj „vůz“ ještě bezpečně uřídit.
Je tedy třeba si ujasnit smysl svého počínání v okolním světě. Nastupující duchovní síly nás budou čím dál více směrovat a tlačit k vnitřní transformaci také své vůle, nutit k její větší samostatné aktivitě, a máme-li být úspěšní, vyžaduje to i větší pochopení sebe sama. Potom přijde opět i doba kolektivního štěstí.
21. 5. 1991
…
K FILOSOFICKÉMU DÍLU JOSEFA ZEZULKY
Rád bych poukázal na velmi originální spirituálně filosofické dílo člověka, který zde byl 40 let šikanován komunisty a všemožně mu byla znemožňována činnost v jeho oboru alternativní medicíny. Jedná se o biotronika Josefa Zezulku, který v odborných kruzích na Západě je uznáván mezi desítkou nejkvalitnějších bioenergetických léčitelů světa. U nás není veřejně známý, snad jen s výjimkou několika set pacientů, jímž pomohl dostat se z vážných nemocí včetně rakoviny, a které již lékaři nedokázali vyléčit.
Jeho literárně filosofické dílo, rozšiřované pouze samizdatem díky několika nadšencům, je proto známo ještě mnohem méně, ačkoli se jedná o autorovo zcela autentické poznání bez jakýchkoli kompilací. Teprve nedávno v nakladatelství Dimenze 2 + 2, patřícího jeho žáku Tomáši Pfeifferovi, začaly oficiálně vycházet texty, které J. Zezulka v průběhu svého života sepsal. Pan Pfeiffer současně založil společnost Sanátor, která si vytkla za cíl realizovat Zezulkovy myšlenky v praxi.
Filosofie Bytí Josefa Zezulky operuje s několika základními idejemi. Je to především zákon odrazu (karmy), reinkarnace, zákonů protipólné duality, bytosti Tvůrčího díla, rytmu sil tvůrčí čtyřky, vegetariánství, bioenergie, altruismu a lidského vývoje vůbec.
Celý Zezulkův spis je komponován tak, aby vedl čtenáře k pozvolnému pochopení smyslu bytí celého vesmíru a univerzální jednoty. Vysvětluje zákony polarity coby jednotu všech protikladů, tedy jako jeden zákon o dvou pólech.
Zezulkova filosofie se úzce vztahuje již k myšlení nově přicházející éry odstředivých sil Vodnáře, která opouští dosud panující myšlení staré doby s jejím egoistickým zaměřením, a přepólovává ho k mnohem vyváženějšímu a komplexnějšímu pohledu na smysl života na Zemi i mimo ni.
V jeho knize nalezneme také podrobně charakteristiku úzkého vztahu mezi psychickou kvalitou člověka a jeho bioenergetickým potenciálem. Ta spočívá v rozšířeném zájmu nejen o lidskou sféru a svůj duchovní vývoj v ní, ale i o oblasti ostatních tvorů planety (a z toho vyplývající odmítání konzumace masa). Vysvětluje zde důvody, proč všechny bytosti mají stejnou hodnotu, ať jde o rostlinu, zvíře, člověka či dokonce nadčlověka. Rovněž otevírá nejdůležitější otázky po smyslu života od přírodních bytostí až po samotného tvůrce.
Dalším tématem jeho knih jsou krize v přechodových dobách dějin a jejich cyklický charakter, založený na čtyřech základních tvůrčích silách světa, nebo otázky kolem svobodné vůle, individuální i kolektivní karmy atd.
Zezulka se však neomezuje jen úzce na tento náš dějinný časový úsek, ale rozebírá veškeré vztahy stvořené reality ve všech dobách jakožto projekce mentální myšlenky do duality kosmu. V tomto všem je neopakovatelný přínos tohoto českého „přinašeče“ nejen pro náš národ, ale celý současný svět.
…
P.S. Rok po sepsání tohoto článku v prosinci 1992 Josef Zezulka ve věku 80 ti let umírá v nemocnici U milosrdných sester na komplikace s pásovým oparem. Stalo se tak poté, co ho ostatní nemocnice odmítly přijmout. Ani nový „svobodný“ režim mu nedovolil veřejné působení a štafetu po něm tak přebral jeho žák Tomáš Pfeiffer, kterému se doufejme bude dařit lépe.
29. 5. 1991
…
O ČASOPROSTOROVOSTI
Časoprostorové dimenze je možné vnímat a zkoumat z nejrůznějších úhlů pohledu a vždy se bude jednat o velmi zajímavé zjištění.
Obecně rozlišujeme čas na kauzální = příčinný, v němž se lineárně pohybujeme od daných příčin k jejich následkům, jež se větví na další a další osudové linky. To je první pól. Druhý pól označujeme jako čas vertikální, týkající se duchovní sféry, a mířící k jednobodovému pojmu „TEĎ“, což souvisí s hloubkou vnitřního prožitku, která není na časové ose měřitelná.
Vnitřní čas je však možné vnímat alternativními způsoby. Mozek nám umožňuje díky tělesným smyslům orientaci v hmotné sféře. Opustíme-li vnímání mozkem (ve spánku, v meditačních stavech či stavech vymístění či umírání), mění se i vnímání času a prostoru.
Kde se udává tato změna? Je-li fyzické tělo produktem mentálního stavu, jak je tomu potom s tímto světem či dokonce celým univerzem?
Veškeré informace o vnějším prostředí získáváme jen pomocí 5 velmi nedokonalých smyslů, a ty je ze svých podcentrál předávají do ústřední mozkové centrály, která je ve spolupráci s vnitřním duševním vědomím adekvátně vyhodnocuje.
Připomínám vizi J. Zezulky o jeho putování skrz fraktálně dimenzionální sféry do mikro a makrokosmu, aniž by osobní vědomí změnilo své časoprostorové rozměry. V každé z těchto sfér se vnímal rozměrově stejně, jako zde na zemi.
Pozorovatel a představa světa jsou vzájemně propojeny, jejich strukturu vytvářejí vibrace bioenergetických polí formované kombinacemi 4 základních sil.
Psychické napětí, které je tvořeno protikladnými silami v duši nevtělených bytostí se zhmotňuje a rozvíjí v čase při jejich inkarnaci do osudových dějů, odehrávajících se v takové kvalitě, jaké jejich psychické vibrace odpovídají.
Pracujeme-li tedy na nich ve svém vtěleni do hmotné reality, je to i práce vnitřní bytosti na naší vnější i vnitřní kvalitativní formě, na našem způsobu i obsahu myšlení (i když jsme lidé, každý jsme vyprojektováni trochu odlišně předcházejícím inkarnačním vývojem). Pro vnitřní bytost jsme tedy stejně důležití jako ona pro nás, neboť jsme vzájemně ve svém vnoru propojení.
…
Vše v duálním kosmu je subjektivní, a tedy i relativní, proto je pro vzájemné kolektivní mírové soužití potřebný pluralismus myšlení, tedy respekt před jiným pohledem na skutečnost. V rámci společenských „her“ a rozdělených rolí v nich vnímáme objektivní realitu skrz subjektivní filtry, každý svým osobitým způsobem, který spolu s ostatními vytváří celkové společenské povědomí doby.
…
Po věku chladně dostředivých, a i vypočítavých Ryb přichází opačný impuls excentricky divokého Vodnáře, rozbíjejícího všechny přežilé struktury a modely myšlení a chování, které se dříve odrážely v kultuře lidstva. Rodí se zcela nový pohled na skutečnost, a protože jde o protiklad k těm, co zde již byly, projevuje se zpočátku velkým chaosem a zvýšeným relativismem všech společných hodnot, s čímž rovněž souvisí i pocity stále urychlenějšího času.
…
VÝJIMEČNÉ JEVY
V životě se mohou dít i výjimečné jevy. Občas například slyšíme zprávy o nečekaných setkáních jedinců z různých časoprostorových rovin. Nic není vyloučené. Je ale možné, že tyto věci se mohou ojediněle dít jen za předpokladu patřičných vibrací v časoprostorových rytmech. Takto jsou zdokumentovány jednotlivé případy cestovatelů v čase.
Každá bytost v sobě obnáší celý vesmír i se všemi jeho protiklady dějinnými, společenskými, psychologickými, duchovními aj. Pracujeme-li tedy na sobě a svých vlastnostech, něco se děje v celém vesmíru. Vždyť ten se nachází i v našem nitru a nitru naší hlubší bytosti, jíž jsme součástí, a ta je součástí ještě hlubší, a tak to pokračuje stále dál, dokud se kruhy neuzavřou.
…
BYTOST AKTIVNÍ PASIVITY
Jedná se o nejvyšší vývojově dosažitelný stupeň pro člověka, který se již nemusí dál zrozovat, a v němž již došlo k hlubokému pochopení principů duality a ztotožnění v jednotě s veškerým životem. Taková bytost se stala někým bez ega, bytím bez polarit a žije v absolutní vnitřní rovnováze. Proto ani nemůže nikoho soudit, zná dobře zákony příčin a následků a zlo vnímá spíše jako nemoc z nedostatku dobra. Tím vyzařuje do svého okolí i adekvátní vibrace rovnováhy a jednoty, vlivy, které mají pozitivní léčivý dopad na vše v její blízkosti.
Takovéto vědomí měl i Kristus. Jistě věděl, že jeho samotná přítomnost v místě nejtemnějších negativních vlivů povznese celou tehdejší dobu. Všichni tito Avataři, Spasitelé, Synové boží či Přinašeči pravidelně sestupují na Zemi v určitých časových cyklech a místech největší temnoty a jsou dobře obeznámeni se svou rolí a úkolem povýšit prožívanou projekci reality o stupínek výš.
7. 6. 1991
…
ILUZE ČASU
Jediné východisko z lidsky zacykleného okruhu myšlení je rozevřené vědomí, které vede k nadčasovosti bytí. K tomu je ale potřebná transparentnost v poznávání existenčních zákonitostí.
Psychická uzavřenost tedy znamená zacyklenost v trojrozměrné skutečnosti, jejím povrchovém lineárním vnímání příčin a následků života, a vede k nemožnosti vyřešit v rámci těchto polarit vážnější nadstavbové problémy. Mezi tímto 3dimenzionálním a nadčasovým hlediskem je možná stejný či ještě větší rozdíl, než mezi trojrozměrným a dvourozměrným plošným prostorem.
Náš lidský osud se ale ve skutečnosti paradoxně děje v soustavně přítomném okamžiku „Teď a Tady“. Mění se sice čas i prostor, ale naše já je soustavně v přítomnosti, i když myslíme na minulost či budoucnost. Bytost tak vlastně putuje pouze soustavnou přítomností, byť čas kolem vše fiktivně pohlcuje.
…
VODNÁŘSKÉ MYŠLENÍ
Vodnářské myšlení se bude vyznačovat stále rozsáhlejším bouráním svazujících hradeb kolem našich životů. Postupně budeme mnohem lépe chápat podstatu vzájemné provázanosti mezi vším živým i společnou jednotou. Tím se otevírá cesta ke kvalitativně vyšší vývojové formě jak lidské, která již nebude svět vnímat v odcizených protikladech, jako je tomu dnes.
Ve světě se bude toto nové paradigmatické vyzařování stále více projevovat snahami po všeobecné svobodě, demokracii a pluralitě forem, což bude znamenat celkově nový životní styl.
Politický projekt pluralitní demokracie již v sobě obsahuje prvky chápání jednoty, tak i různosti. V tomto systému je možno již lépe nacházet potenciální svobodu, kdy každý si může vybrat svou společenskou roli podle svých schopností. V reálu bude sice docházet soustavně ke střetu zájmů různých vrstev a skupin, ale mocenské tlaky budou lépe eliminovány svým skupinovým rozvrstvením. Společný zájem se obrátí i k ochraně ostatních tvorů a jejich životního prostoru.
12. 6. 1991
…
K CYKLICKÝM DĚJINÁM
Odmytologizování života vedlo k psychologickému vnímání reality. To, co bylo dříve spatřováno z vnějšku subjektu (viz kontakt s „Bohy“), nyní přichází z nitra naměřeno do trojrozměrné reality. Teoreticky se tak může stát každý vládcem své psýchy.
Prakticky se to ovšem jeví zatím téměř neuskutečnitelné, neboť veškerá tíha úsilí prorazit své úzce vymezené osobní osudové hranice leží nyní jen na subjektu. Je zamlžená kolektivní orientace k nadřazeným archetypálním silám a vede naopak do rovin hmotného světa rozdrobených individuálních vůlí, kde všechny hodnoty jsou soustavně relativizované ve vzájemném soupeření.
Jednostrannost psychologie, zaměřené jen na emocionální složku člověka jako odděleného individua, přivedla ke ztrátě jeho smyslu pro metafyzickou jednotu. Přestává tak být vyvažována jeho individuální odlišnost, takže subjekt propadá do jednostranného rozumářství (jehož jedním plodem je i vychcanost).
…
Tento trojrozměrný fyzický svět nás klame svými iluzemi, neboť ho vnímáme kombinací svých nedokonalých smyslů na určité vibrační hladině, a teprve v mozku se dotváří komplexní představa. Proto nelze mít ani podrobnější vzpomínky na něj mimo tyto dimenze. Po opuštění těla zůstávají jen ty nejniternější.
Člověk se poslední tisíciletí vývojově soustavně individualizoval a svou rozvíjenou racionalitou stále víc odlišoval od nižších bytostných druhů, a přerůstal tak od pudově smyslových složek do mentální sféry. To byla 1.fáze jeho aktivního vývoje. Ve 2. fázi pochopením protikladnosti světa a jeho integrace, se začne opět zjednodušovat, ale už na metafyzické bázi, kdy se bude moci přestat rodit na tuto planetu v lidských tělech.
…
Postupem času, kdy se zemské podmínky stále víc zhoršovaly, bylo „snově“ univerzalistické vědomí zastíráno pozemskými vlivy, což víc aktivovalo nižší čakry a docházelo k narušování vnitřní energetické rovnováhy.
Ve zlatém věku /satya yuga) se cítil člověk ještě v souladu s veškerou přírodou a intuitivně jí rozuměl, protože byla součástí společného vědomí. Stejný vztah měl i k duchovní sféře, která v jeho mysli nebyla ještě tolik oddělena od hmotné roviny. Toto je až důsledek racionalismu.
Zhoršením vlivů na planetě (viz i klima) se probouzí vědomí lidské fatality z odloučenosti od jemnohmotnějších úrovní, člověk ještě nebyl natolik rozvinutý a aktivní, aby tomu nepodlehl. Zevně se to projevilo zastřením vnitřního vnímání nadsmyslových světů, uzavíráním metafyzických bran k nim s následným duševním úpadkem, což vedlo ke zpochybňování i dosud nezpochybnitelných pravd a vedlo k společenským rozvalům.
Přišla doba herojů stříbrného věku (treta yuga) 6000 až 3100 př.n.l., kteří se pouštěli do zápasů s již méně přátelskými a dosud nedotknutelnými božstvy, a postupně tak byl odhalován svět protikladných sil. I v této době zde bylo přítomno ještě kolektivní povědomí o transcendentních silách, byly již jen hůře dostupné. (viz mytologie: většina Elfů již odešla z této časové dimenze)
Poté přišel věk bronzový (dvapara yuga) 3000 až 750 př. n. l, na něhož se zachovalo již více památek. Je to období rodově kmenových uspořádání a pokračujícího rozvalu starých kultur. Na sestupné větvi cyklu yugy pak následuje doba železná (kaliyuga), která je chápána jako nejúpadkovější z nich ve vztahu ke spiritualitě, ale i obyčejné společenské morálce. Tato trvá dle některých autorů dodnes, kdy se ale opět začíná otáčet k pozitivnějším trendům dvapara yugy.
…
Lepší porozumění každé konkrétní lidské kultuře lze odvozovat od pochopení jejího vztahu mezi jednotou a polaritou, protože tato interakce vytváří charakter každé jednotlivé éry. S jejím silovým složením lidstvo ale nemůže toho mnoho udělat, pouze se s ním snažit co nejlépe sladit. Doba, která leží před námi se bude vyznačovat zvýšeným zájmem o dnes ještě hraniční vědy, jako je parapsychologie, transcendentuální hlubinná psychologie, filosofie Jednoty a mnoho dalších oborů.
Také nejvyšší přinesené duchovní nauky svými „Přinašeči“ budou již hlubší, odlišné od předchozích, prosazovaných v pokleslých dostředivých dobách. Budou se tak rozvíjet stále hlubší vyspělejší nauky, zatímco klasické církve budou pomalu uvadat.
Přibližně za 2000 let nastoupí vláda opět dostředivého Kozoroha, která zde bude vládnout dalších 2000 let čímž, se bude opět vyvažovat extrémnější odstředivý charakter celé 6000leté éry do vzájemné rovnováhy mezi citovou a rozumovou složkou. V té době je šance na všeobecné rozšíření již vyspělé univerzální vědy založené na pochopení smyslu života.
Společenský život bude také v souladu s rovnovážným duchovním poznáním. K tomu přispějí i znalosti nových typů energií, zřejmě již přátelštějších k životnímu prostředí. Zřejmě bude ale velmi zredukován počet lidstva na únosnou míru oproti dnešní nezřízené porodnosti, a bývalé státy a národnosti budou s nejvyšší pravděpodobností mít již zcela odlišnou formu oproti dnešku.
Odmytologizovaná psychologie, o níž byla řeč dříve, se opět propojí se svými metafyzickými kořeny. Symbolicky lze říct, že moderní psychologie v tomto století „zavraždila“ mýtus, očistila zkoumanou oblast od všeho „iracionálního smetí“, aby se mohla ustanovit jako samostatný vědní obor. V příští integraci se propojí do komplexního univerzálního poznání s dopadem do všech odvětví lidské činnosti. Ale již dnes můžeme začít skládat puzzle tohoto vyššího poznání své existence.
…
ZMĚNY V DĚJINNÝCH RYTMECH
Každá civilizace či kultura má svůj předem vyměřený cyklický čas, v němž se postupně rozvíjí i zaniká, aby se přerodila zase do trochu jiné formy, dle působících silových vibrací, které ovlivňují i svět dobových hodnot.
Ještě 500 let po nástupu křesťanství existovala Římská říše. Zpočátku byla rychlost jejího rozpadu možná zpomalována i tím, jak se lidé pokoušeli spojit nové křesťanské myšlenky s dosavadním impériem. Ideové rozpory se starou dobou byly ale tak velké, že po mnoha válkách a migračních lavinách nakonec došlo k jejímu rozpadu a novým územním uspořádáním v teritoriu tohoto slavně neslavného impéria. To vše provázel i celkový teritoriální úpadek Tato historie je poměrně dobře zachována v písemných záznamech i zbytkové architektuře a umění.
O tisíc let později přechází lidstvo do periody novověku. Za mezi přechod se dá považovat tzv. „dobytí Ameriky“ roku 1492, což je současně začátek poslední 4. fáze znamení Ryb, pokud celé dvoutisícileté období budeme dělit po 500 cyklických letech.
V tomto renesančním období se začaly objevovat osvobozující tendence z již víc než tisíciletého postupného upevňování jednostranné katolické moci nad Evropou. Lidé se začali více zajímat o předkřesťanskou filosofii a umění, hlavně starořeckou kulturu. Spolu s novými technickými vynálezy se rozvíjel i zvýšený vědecký zájem o poznávání okolního světa, což podnítilo i nové vědní obory. Je to doba považována za osvíceneckou. Člověk se začal pomalu osamostatňovat z kolektivní kmenové duše a rozvíjet i svou dosud plně nerozvinutou racionalitu a tím i větší důraz na individualitu. Odtud byl již krok k naší moderní technické době.
V současnosti stojíme na křižovatce mnohem dramatičtějších společenských změn a tyto odstředivé trendy budou už jen zesilovat. Může se stát, že rozvoj v různých částech světa bude mít odlišný spád. Mohou se rozpadat dosavadní pevné hranice států a zviditelňovat se nové regiony s odlišným směřováním. Někde se bude vývoj odehrávat ještě ve starých intencích, jinde se budou prosazovat zcela odlišné ideje, než opět po čase cyklicky dojde k nějaké jiné formě globalizované kultury, kterou nahradí po dalším čase zase trochu jinak směřovaná. Dokud budou na planetě lidé, tyto cyklické změny se budou dít permanentně.
…
Každý organismus se snaží přežít, chráněný svým tělesným silovým polem, svou imunitou před okolními nežádoucími vlivy. Buď s nimi bytost bojuje nebo se jim snaží přizpůsobit, vždy je však ztotožněna se svým životem.
Každým přechodem do jiné další vývojové kvality se dostává bytost do vnitřní krize a chaosu, což zapříčiňují změny ve vibračních energiích. Fungovat lze v různých kvalitách, ale člověk je vázán svým vlastním silovým polem k té, do níž se zrodil, a která byla pro něj vybrána z učebních důvodů jako nejvhodnější.
18. 6. 1991
…
INTUICE A REALITA
Již celé století se bourají dogmata tradičních hodnot i ve výtvarném umění, jak to lze vidět na jeho nejrůznějších formách a obsazích Tito avantgardní umělci předešli vlastní imaginací svou dobu v tušení nové, která bude dobou permanentního otevírání, hledačství, permanentní duchovní revoluce. Dnes se ještě nedají stanovit žádné limity a hranice takového směřování, kdy toho všeho bude již nadmíru, a naopak se bude hledat cesta zklidnění a většího zemského ukotvení. To se bude ovšem týkat až doby ve znamení Kozoroha za dalších 2000 let.
V současné záplavě všemožného všemocného konzumu a zábavy se zdá, že vlastně nemá ani smysl někam dál cílevědomě v tvořivosti pokračovat. Jsme na vysněném vrcholu této materiální kultury, kultury věcného blaha, a nyní nás očekává opětný sestup (a pro mnohé spíš rychlý sešup). Nejde se zde na věčné časy zabetonovat, jak by si mnozí přáli, protože vše ve dvojnosti je v neustálém rytmickém pulzování.
Na cestě před námi jsou také trvalé hrozby v podobě např. ekologické katastrofy, způsobené ničením diverzity a životního prostředí ostatních tvorů. Záchrana každého jednotlivého zoologického druhu bude úspěchem pro celou planetu. V podstatě by to mělo být i cílem křesťanů, čímž by mohli naplňovat Kristovu myšlenku altruistické lásky. Zatím jsou však viděni v neděli po duchovní mši spíše u talířů s knedlo vepřo zelím, pěkně propečeným biftekem či smaženým řízkem. A jak se říká: „Svůj k svému.“
18. 6. 1991
…
PROŽITEK A PLURALITA
Sborník C. G. Junga: „Každá pravda je naprd, jestli nejde z hlavy k prožitku.“
Většina starých duchovních nauk je již časem nějak poškozená. Jsou postaveny na oddělenosti inkarnované bytosti od vyšších tvůrčích rovin ducha, kdy ona sama teď musí usilovat o svůj vývoj. V jistém smyslu je ale i toto dostředivý názor, neboť jakoukoli oddělenost vnímáme jen myslí, tedy strukturálně a vibračně zkonstruovaným mozkem. Jeho bioenergetické „zastření“ takový stav omezenosti dovoluje. V astrální rovině po fyzické smrti jsou tato omezení mnohem slabší. Jedná se tedy jen o časově relativní poznání v rovině osudu, se kterým se dá však již nějak pracovat.
Dimenze života jsou utvářeny našimi psychickými kvalitami, každá má svůj hluboký význam. Celý život se tak pohybujeme mezi nimi a vybíráme si ty, se kterými nějak ladíme. Pouze rozumové poznání bez účasti citové složky vede nakonec k deziluzím a ztrátě zájmu o spirituálnější roviny, čímž dochází ke zploštění celé vnímané reality.
…
Může nastat dilema, jestli zde rozvíjet relativní pravdičky nebo jít přímo za nejvyšší pravdou. Situace pro dnešní lidstvo je však již tak neúnosná, že s relativními pravdičkami obstojí čím dál hůř. Lidstvo tak stojí před významným evolučním skokem. Dochází k stále hlubším krizím a radikálním změnám hodnotových vztahů a do pohybu se dostávají pozvolna i karmické procesy jak individuální, tak kolektivní. Míříme k velkým změnám.
Jak ale realizovat rozumem poznanou pravdu? Člověk nemůže zůstávat jen na pozici abstraktních rozumových úvah. To by bylo jako listování informačním katalogem a hromadění zbytečných informací. Je nutnost je v sobě i prožít a emočně je tak zakotvit, zaangažovat se také citem, který prolamuje bariéry mezi psychickými dimenzemi.
…
Pocit prázdnoty vzniká z osobní rezignace na těžké úkoly, které jsme si prostřednictvím osudu sami na sebe v minulosti připravili, a nyní nastal čas, kdy dozrály do adekvátních dějů. Pak se může zdát, že i všechny myšlenky mají po formální stránce zaměnitelný obsah a obsah zase zaměnitelnou formu, a tak se nám vše v životě relativizuje a ztrácí na své hodnotě. To pak vede i k přesvědčení, že nemá smysl ani jakékoli úsilí o svou změnu k lepšímu, svádí se odpovědnost na druhé nebo dokonce celou společnost. Potom celý osobní život ztrácí hlubší smysl a člověk je v tomto stavu vůbec nejlépe manipulován. Chybí mu vnitřní vertikální rozměr a jakákoli transcendence, znamenající především hluboký prožitek.
Jde tedy o osobní nasazení na poznanou pravdu, rozvíjení svého individuálního kódu a jeho emoční zažití. Dnešní člověk už pomalu nechápe, proč by se měl angažovat srdcem. Jeho úhybnost (zbabělost) před konfrontací je typická i pro dnešní salónní intelektuály. Ti sice dovedou rozumem rozebrat a pojmenovat cokoli, ale ne již prožít srdcem vnitřní kvality tohoto. Takto přistupují i k celé společnosti.
Mluvíme zde o protikladu kvantity a kvality. Kvantum informací nezaručuje ještě kvalitu a kvalita není závislá na masovosti. Kvalita je vnitřní neměřitelná hodnota. Naopak redukce mnohosti může vést ke kvalitě mnohem spíš.
Pluralita v tomto smyslu slouží především ke svobodné a odpovědné volbě v osobním rozhodování. Nejde o honbu za maximem prožitků, ale o vědomý výběr své vnitřní cesty, která sama nám přináší adekvátní, nám nejpotřebnější prožitky a zkušenosti z nich a je i naší duchovní školou.
Žít podle poznané pravdy vyžaduje jistou odvahu v konfrontaci s vnitřně uznanými hodnotami, připravenost ke změně a k prohloubení osobnosti zbouráním obranných hradeb kolem svého egoistického sídla. Intelektuální zeď je postavena ze strachu před vlastním nitrem, ve snaze o zakonzervování svého dočasného stavu. Účel duchovna však není jedince paralyzovat nýbrž rozvíjet.
28. 7. 1991
…
INFORMACE, PROŽITEK A PLURALITA
Jak jsem již napsal, C.G. Jung nám říká, že každá pravda je nanic, pokud nejde z hlavy k prožitku. Zůstal-li by člověk jen na pozici rozumové analýzy, je to spíše jako listování katalogem informací. Člověk se pak pohybuje kauzálně po povrchu s informacemi ukládanými v krátkodobé paměti, orientovanými na nižší čakry momentálního přežití či moci. Rozumové analýzy jsou nutné, ale je třeba zapojit do hry i vertikální hlubinný směr, tzn. nechat projít informace skrz svou emocionalitu, vstřebat a prožít smysl informací citem a intuicí, jen tak lze ideje zažít i vnitřně.
Pokud tomu tak není, jde jen o hromadění účelových informací, zanikajících spolu s mozkem, tudíž nepotřebných pro život nadsmyslové duše. Takto nasbíraná sdělení pak postrádají transcendentální rozměr, v realitě hůře rozeznáváme pravdu od nepravdy a vzniká pocit zmatku, relativity a rezignace na potřebné vnitřní změny, k nimž má každé učení směřovat.
Forma dostává zaměnitelný obsah a obsah zaměnitelnou formu. Takový jednostranný racionálně povrchní „sběr pravd“ nemotivuje k vnitřní práci a v nadsázce se pak pistole může jevit jako nejideálnější osobní pomůcka pro řešení všech vnějších problémů, pokud chybí konfrontace s duševním nastavením. Vše se může stát pouze nesvědomitou kosmickou hrou, v níž rozdíl mezi uniformním a jedinečným se smývá, život a smrt druhých je relativizován. Není potom ani důvod pro jakékoli osobnější nasazení, když je třeba, vytrácí se jedinečnost života, význam svobody a nesvobody vzájemně splývá. Tím se stává nepatrným i význam individuality, a není tedy důvod k její transformaci. Ideálem je momentální osobní blaho. Takto se dá do důsledku dovést pojetí života, který je žitý jen v jedné rovině jednoho pólu. Vertikální dimenze vytváří ale s tou lineárně kauzální skutečný duševní kříž, který může být harmonický nebo také ne (viz Kristus).
Vnitřní nasazení na poznávanou pravdu utváří pevný genetický kód osobnosti. Dnes lidé bohužel příliš nechápou, proč by se měli angažovat i srdcem na věci, které přesahují jejich osobní rozměry. Všudypřítomná uhýbavost před jakoukoli niternou konfrontací je typická zvlášť pro současné městské intelektuály, považující se za elitu národa. Než aby zlepšovali svůj morální charakter, nechávají raději věci „vyhnít“, neuvědomujíce si, že tak ponechávají prostor působení vyvažujícím karmickým silám. Vlastní osud tedy nepovažují ani za spoluhráče či gurua, který jim pomáhá něco zlepšit na jejich osobnosti, ale jen za povrchní náhodnou souhru vnějších okolností, respektive za „nevyzpytatelnost“ boží vůle, jejíž záměry ani iluzivní projekce nelze chápat (jen rozumem určitě ne). Nelze se pak divit, že jejich mentální sféra je chladně racionální, přeplněná abstraktními úvahami a odtržená od běžné reality. Brodění v ryze formálních strukturách může u nich vyvolat nanejvýš intelektuální orgasmus. Je to podobné, jako bychom uměli v lese pojmenovat každý strom a jeho složení, propočítat „výtěžnost kmenové hmoty“, ale unikal by nám prožitek a vcítění se do bytostných nehmotných sil samotného lesa a jeho kvalit.
Kvalita je pro nás vnitřní neměřitelná hodnota. Určité kvantum informací je tedy dobré, ale neudělá ještě vnitřní změnu. Teprve syntézou rácia s prožitkem okolní mnohosti se dostáváme do rovin vyšších kvalit.
Pluralitní myšlení v tomto směru umožňuje svobodnou volbu ve výběru okruhu našich zájmů a jejich následného prožívání. Nejde tady o honbu za smyslovými prožitky všeho, co se namane, ale o co nejkomplexnější chápání okolní reality nevyjímaje 4. srdeční čakru.
Vnitřní transformace vyžaduje odvahu konfrontovat se se svými zažitými emočními komplexy a rituály. Vyžaduje otevřenost k prohlubování své osobnosti a bourání hradeb kolem svého nedotknutelného ega. Intelektuální zeď je převážně stavěna ze strachu před takovými zásahy, ze strachu z vnitřní psychologické revoluce a odkonzervování se. V podstatě jde o nechuť k aktivní dynamické cestě vedoucí životem, a tedy i k hlubině ekologickému stavu ducha.
…
JEDNOSTRANNOST POZNÁNÍ
Pokud člověk zůstává jen na pozici rozumových analýz bez citového zapojení, v němž hrají roli intuice, svědomí a empatie, je to podobné jako listování informačním katalogem. Nemá to vliv na jeho vnitřní uspořádání, odkud vyvěrá celá struktura osobnosti. Člověk je tak zakletý jen v povrchních hrách příčin a následků.
Pokud toužíme po hloubce života, je do této hry nutno zapojit i své vertikální (interdimenzionální) rozměry, tzn. získávané informace prožít niterně skrz svou duši, zaangažovat se citově, a tak se konfrontovat s abstraktně poznávanými idejemi. Pokud se to neděje, jde pouze o hromadění zbytečných informací, zanikajících po smrti spolu s pamětí mozku, tudíž jako nepotřebné pro další rozvoj ducha. Pravda pak postrádá právě onen magicky transcendentální rozměr.
Z takovéhoto postoje vzniká onen relativismus všeho.
Pravda či nepravda jsou ohebně zaměnitelné, čehož je i manipulativně využíváno. Z tohoto u citlivějších jedinců vznikají pocity marnosti, prázdnoty a rezignace. Formy mají zaměnitelný obsah a obsah zaměnitelné formy. Není potom třeba na sobě ani pracovat, protože je to prakticky z hlediska takovéhoto života jedno.
Pistole pak může být nejideálnější osobní pomůcka, neboť vše je pouze kosmická hra bez hlubšího smyslu, kdy uniformní a jedinečné se smývá a život a smrt jsou stejně nesmyslné. Chybí potom jakákoli vůle pro osobní nasazení, individuální význam, a svoboda a nesvoboda splývají v jednolité šedi. Význam jednotlivce v takovéto společnosti je nepatrný a není tedy ani důvod k jeho transformaci. Ideálem je co nejrychleji jakýmikoli prostředky si zajistit své relativní osobní blaho. K tomuto nihilismu lze dovést pojetí života omezeného jen na vyhrocenou rovinu jednom pólu, který není vyvažovaný pólem druhým.
…
Osobní nasazení na poznanou pravdu spolutvoří vnitřní informační kód, formuje bytostné DNA. Lidé dneška už příliš nechápou, proč by se měli angažovat srdcem na pro ně přesahující záležitosti, když se jich tyto nedotýkají přímo.
Úhybnost před konfrontací sama se sebou je pro současnou populaci typická. Vyčkává skrčena v očekávání úderu neznámo odkud, a nechává tak raději volně působit na svůj osud karmické síly. Vlastní osud nepovažuje ani za spoluhráče či dokonce gurua, protože si před svými zraky nechce ze strachu nechat otevírat vlastní nitro. Nelze se pak divit, že i jejich intelekt se stává chladně racionální a zahalený v abstrakcích, aby nebyly probuzeni žádní emoční démoni.
Kvalita je vnitřní neměřitelná hodnota. Kvantum informací neznamená ještě žádnou vnitřní změnu. Teprve emočním prožitkem se dostáváme ke struktuře své duše a jejích kvalit. Nejde tedy o honbu za prožitky všeho druhu, ale o vědomý výběr osobní cesty skrz nabízené možnosti, potom lze teprve hovořit o cestě vnitřních kvalit. Společenská pluralita v tomto smyslu má za účel takovouto svobodnou volbu lidem umožňovat.
Prožitek poznané pravdy tedy vyžaduje odvahu vstoupit do konfrontace sebe sama se svými vnitřními hodnotami, což bývá ten nejtěžší boj.
Vyžaduje to připravenost k hlubinné transformaci. Vyžaduje to sílu lépe poznat svou vnitřní osobnost, odzbrojit přebujelou ochranu choulostivého ega a zbourat jeho věky opevňované hradby proti domnělým nepřátelům.
Intelektuální zdi jsou stavěny převážně ze strachu před vlastním nevědomím, před ohrožením již dosažených rozumových met. Je zde hrůza z permanentní duševní revoluce a zoufalá snaha zachovat si svou vnější stabilitu za každou cenu, zakonzervovat si daný společenský stav. Je to v podstatě nechuť již k osobní aktivní dynamické cestě.
29. 7. 1991
…
O ROVNOSTI
"Rovnost, volnost, bratrství" jsou pojmy utopicko-idealistické ideologie, kterou přinesla Evropě francouzská revoluce kolem roku 1790, na počátku období pozdního novověku, přestože nebyly nikdy plně pro svou anarchističnost realizovány.
Bratrská rovnost všech bytostí v hierarchicky uspořádaném světě moci je jen stěží představitelná a natož dosažitelná. Ta je možná jen v altruistických systémech, s nimiž ale nemáme ještě přímou zkušenost. V základu jsme ale všichni děti Podstaty a všichni máme v tomto směru stejnou hodnotu, takže i tato životní filosofie bude mít někde v budoucnosti ještě svůj prostor k prosazení.
Jsou 2 základní pohledy na dění:
- 1) Z roviny času (lineárně probíhajícího osudu)
- 2) Z roviny nadčasové (ideově a spirituálně vertikální)
Všechny bytosti se nacházejí propojené ve vývojových řetězcích (i když různé vyspělosti), jsou propojené do jednoty společného základu.
Pojem rovnosti se vztahuje ke svobodě vyjádření, nikoli však ve smyslu stejnosti. Jednota mnohosti zahrnuje všechny alternativní projevy. To je i systém politického pluralismu, spojení rozlišnosti v jednotě, z níž vše vychází a jako dech i vše vchází.
K tomuto splývání mnohosti do vědomé jednoty dnes dochází až v hlubších úrovních duševního streamu TD. Bytostná nadčasovost tedy znamená vědomý přesah do nadlidské úrovně, kde již vymizela dualita příčin a následků.
10. 8. 1991
…
NOVÁ SPIRITUALITA
Nová spiritualita bude postavena na vodnářském porozumění energiím (5. krční čakra = vzduch, vanutí) a bude prosazovat jednotu hmoty a ducha. Myšlenky, vášně, city, návyky mají ohromnou energetickou sílu, která nás ovládá. „Dostat se nad hvězdy“, tj. vyhnout se osudovým silám nelze. Lze však poznávat vyšší síly ducha, kterými kultivujeme své nižší tělesné síly, svou animalitu a pracujeme tak rovněž na své přirozenosti.
29. 8. 1991
…
VENKU SVĚTLO, UVNITŘ TMA
Na konci éry Ryb bylo dosaženo ovládnutí anorganických hmotných energií, díky čemuž se jako spuštěná lavina šíří nové a nové technologické vynálezy a veškeré informační systémy by nemohly bez elektrické energie už existovat. Technologie příští civilizace však bude využívat již trochu jiné zdroje, které nebudou omezeny jen na tyto hmotné frekvence. Je zatím otázkou, jestli k prospěchu nebo ke škodě.
Otázkou je, kdy se už ale konečně pochopí, že příčinou kolabující civilizace je zatemnělé, neboť spící, lidské ego? Nezdá se, že by ovládnutí elektřiny mělo vliv na rozsvícení v mozcích lidstva, spíše naopak. Změna k lepšímu může nastat až se probudí (a pochopí) dostatečné množství účastníků této společné osudové hry.
28. 9. 1991
…
O PROPOJENÍ
Hmota, duch a energie po rozčleněném průchodu skrz Tvůrčí dílo, jejž společně i utvářejí, splývají zpět do nerozlišitelné Jednoty. Takto to může chápat člověk. Oddělené projevy může vnímat jen díky protikladně nastavené mysli. Proto potřebujeme lepší pochopení protikladů jak ducha ve hmotě, tak hmoty v duchu.
Vnitřní meditace pomáhají ve vyšším pochopení těchto zákonitostí života. Jde o porozumění zákonům duality a překonání rozpolcenosti mezi hmotnými a duchovními světy.
Myšlenkovým naladěním na podobné frekvence se bytosti vzájemně propojují, vytvářejí společné myšlenkové vlivy. Proto otevření sympatií k jakékoli konkrétní bytosti, ale v podstatě k čemukoli, kde podléháme silným vazbám, nás vtahuje do jejich adekvátní vibrační sféry, a tím se vzájemně ovlivňujeme.
Universální láska je tou nejlepší ochranou naší nezávislosti a harmonie, neboť se nepoutá jen k „něčemu“, a tedy nemůže ani zotročovat. Veškeré vztahy jsou pak stavěny více do nadosobní objektivní roviny.
Veškerá naše činnost je produktem myšlení, vědomého i nevědomého. Podle charakteru skutků můžeme vystopovat i způsob myšlení jejich aktérů.
Na planetě jsou již zcela viditelné důsledky moderního životního trendu. Zdá se, že už jen nějaký vnější otřes může změnit směřování dnešní drancující společnosti, aby se začala chovat mnohem citlivěji i k svému prostředí. Zřejmě už jen velké pohromy dokáží plně aktivovat emoční sféru zpohodlnělých lidí, a tím narušit i monopol chladně racionalistického labyrintu moci s jejich novými babylonskými věžemi
3. 10. 1991
…
UNIVERZÁLNÍ LÁSKA
Univerzální láska je taková, která nesoudí, protože si uvědomuje vývojovou nedokonalost všech bytostí a zaměřuje se na jejich vnitřní zářivé jádro, které máme všichni společné. Rozděluje nás tedy jen průběh individuálního vývoje v průchodu TD, neboť jsou mezi námi jak starší, tak i mladé duše, které teprve začínají v lidských zrodech, na něž nelze klást stejné požadavky jako na ty, které již prošly celou řadou zkušeností. Univerzální láska je nadstavbovou kategorií nad všemi emočními protipóly lásky i nenávisti.
…
O VÝZNAMU IRACIONÁLNA
Kořeny zla musíme hledat jen v našem duálním vývojovém vymezení. Dokud jsme konkrétními bytostmi, máme ještě velmi nedovyvinuté stránky své psychiky, což brání v harmonickém prožívání vlastní reality. Společnost může jen částečně ukazovat směr a suplovat ty hodnoty, které jednotlivcům dosud unikají.
Osvětlování subjektivních temnot, tj. čehosi dosud nepochopeného a nezažitého, neznámého a neosvětleného, budícího strach z vlivů „slepých“ sil, lze dobře řešit také tvůrčí činností. Pomocí umění lze odkrývat lidské podvědomí, vytahovat na světlo i jeho vnitřní démony, kteří světlo nesnášejí. O tom je celá literatura a filmografie, kdy čtenář či divák zástupně prožívá jejich alternativní realitu v pěkně pohodlí. Od hlubšího poučení jsou zde i všechny ty legendy, mýty, pohádky, které pomáhají rozšiřovat vědomí archetypálních vzájemných souvislostí a předávat zkušenosti, aby jednotlivci nemuseli tolik tápat.
Pomocí umělecké činnosti lze odhalovat veškerý podvědomý svět, a díky této archetypální symbolice jej vědoměji integrovat. Z psychických hlubin tak lze bezpečně vytahovat na světlo i své nevědomé strachy či předsudky.
Pro naši civilizaci je pojmenování všeho dosud neznámého a nevědomého základem celé kultury. (viz Starý zákon: „Na počátku bylo slovo…“, ve smyslu na počátku byl nějaký jednotný koncept). Lidstvo tak získávalo pozvolna moc nad pro něj neznámými přírodními silami a začalo rovněž přemýšlet konceptuálně. Tím mu v podstatě bylo umožněno „domestifikovat“ si celý tento svět, ale bohužel v něm začít hrát i svou povýšeneckou roli.
Je to jako ponor do hlubin oceánu, který v neznámé a nevědomé podobě obklopuje naše vědomostní ostrůvky. High-tech civilizace umělé virtuální reality je dosud postavena spíše na poznávání zákonitostí těchto izolovaných teritorií než skutečných podmořských hlubin s jejich obyvateli. Člověk zatím nezná hlubinné vazby mezi svým vědomím a nevědomím (ostrůvkem a oceánem), nezná svébytný podmořský svět a charakter života v něm.
V pohádkách či mýtech je běžná existence kouzelných zbraní, jimiž bývají obdarováváni vyvolení hrdinové, a které jsou symboly jejich poctivě nabytých psychických schopností. V dobách, kdy svět byl alespoň částečně ještě „normální“, dobré duchovní síly měly nad silami temnot díky tomu nakonec vždy navrch. Dnes se na takové věci, jako jsou „magické zbraně“, již nevěří, ačkoli ty se stávají běžnou součástí světových armád, přičemž se dá ale těžko říct, že jsou bojovníky světla. To jsou ty paradoxy doby.
Tradované mýty obsahují světy dobra (s pozitivními světlými silami) a zla (zabydlené podsvětními démony a přízraky), tzn. že se dotýkají hlubin fantaskního nevědomí, zobrazovaného vždy dle dobových představ toho, co budí strach a hrůzu, co manipuluje a ovládá, čemu je člověk vydán na milost a nemilost, kde se již nelze bránit. Všeho toho, co nás hypnotizuje, magicky ovládá, ustrnuje a pohlcuje. Všech těch věcí, které již nejdou ovládat pouhým ráciem či nějak či jinou aktivitou. Účelem těchto mýtů je ale právě zvědomění takových procesů, a tím také zbavování se jejich magické moci. Ale I v takovémto rozporu magického a racionálního vědomí je třeba nacházet svou duševní rovnováhu.
12. 10. 1991
…
ROZŠIŘOVÁNÍ VĚDOMÍ V NOVÉ ÉŘE
S novou érou se začnou otevírat netušené možnosti hlubinného poznávání. To bylo posledních šest tisíc let (a možná i déle) blokováno vibracemi zemního principu dostředivé éry, které uzavřely všechna propojení s okolním univerzem, takže z nich zůstaly jen trosky. Na veškerou transcendenci bylo nahlíženo skrze tento silný materialistický egoismus, snažící se maximálně poškodit její hlubší roviny. Nyní citlivější jedinci začínají skrz odstředivější vibrace dostávat klíče, kterými již lze postupně otevírat hlubší unitární propojení.
Odstředivý pohled Vodnářského věku dovoluje chápat už i fyzickou smrt jako formu individuální transformace vědomí, kdy život subjektu pokračuje dál i za hranicemi vtělení, aniž by o svou individualitu musel přijít. Individualizované já se postupně spíše rozšiřuje do stále hlubších sfér bytí, a tímto opravdovějším uvědoměním všeho získává stále ucelenější pojem o sobě samém.
Lidská duše už dokáže v sobě koncentrovat tvořivé síly jako v ohnisku. Je to jako bychom vnitřně vytvořili efekt čočky, jíž prochází energie světla, a nikoli již stavěli zdi kolem omezeného tělesného já, ze strachu vůči neznámé prázdnotě, která hrozí pohlcením celé naší existence.
…
HODNOTA ŽIVOTA
Co se týká výjimečnosti nadprůměrně nadaných jednotlivců, nedá se říci, že jejich hodnota je vyšší než hodnota kohokoli jiného, pokud přijmeme hledisko, že bytostný život má společnou podstatu a jeho vývojové formy jsou jen dříve či později materializací nastartovány na osudové časové ose. Každý tedy musí k svému vývojovému stupni sám dojít a lidské kvality se dle toho mohou lišit, ale hodnota bytostných životů, pocházejících ze stejné Podstaty, je u všech tvorů stejná
Vlastností stvořeného kosmu je to, že v každé části je obsažen i celek a dualita mezi osobním a podstatným bytím je jen zdánlivá a projevuje se pouze v časoprostorové dimenzi. Ve skutečnosti však každá bytost obsahuje a mimovědomě vnímá komplexní skutečnost, a pouze její časoprostorové vědomí si vybírá určitá fakta, jež rozvibrují její smysly a tím utvářejí způsob myšlenkové vývojové formy.
…
ANALOGICKÉ MYŠLENÍ
Abychom dokázali pochopit ty nejpodstatnější tvůrčí myšlenky, ležící za hranicemi našeho běžného vědomí, je třeba k nim přistupovat analogicky i s jinými ději, tj. srovnáváním podobností jednotlivých procesů. Předpokladem dosažení takového způsobu myšlení je tedy neustálé uvědomování si souvztažnosti mezi různými dimenzemi života na základě chápání protikladů. To znamená naučit se zkušenosti zobecňovat až k jejich archetypálnímu významu (jejich prvotnímu pravzoru). Potom je možné i zpětně pochopit jakým způsobem se odrážejí tyto univerzální síly v konkrétní různorodosti života, jež je jen jejich zrcadlením v různých podobách.
Samozřejmě základem pro takový způsob uvažování je hluboké přesvědčení, že vše stvořené je podloženo vyšším řádem bytí. Potom člověk začíná postupně chápat, jak iluze vznikají, a tím se začíná blížit už k podstatnějším, nadlidským transpersonálním sférám myšlení.
Možnost vnikání do vyššího smyslu života a jeho porozumění předpokládá tedy zaujetí takového úhlu pohledu, který leží nad současným konvenčním lidským vědomím, a který bude lidem vlastní až po velmi dlouhé době dějinného vývoje. Nyní toho lze dosahovat převážně jen formou filosofických meditací a astrálními vnory.
12. 10. 1991
…
ÚVAHY 91/X
Pravda se relativizuje nepochopením, že je skrytá v každé věci, a z každé se dá i vyčíst. Ono nepochopení je rovno snění, kde je vše imaginací mysli a my to ponořeni v ní považujeme za realitu. Pýcha rozumu.
…
Myšlenky nemusíme odvrhovat. Stačí si jen uvědomit, že jsou to relativní nápady, které není třeba ani přeceňovat ani podceňovat. Tím se stavíme do pozice nezaujatého pozorovatele, který se s nimi neztotožňuje a zároveň je ani neničí, a tedy nemohou na něj mít ani hlubší dopad.
Bdělá pozornost k myšlenkám předpokládá, že jsme vnořeni cele ve své přítomnosti s osobním i neosobním, uvolněni a soustředěni současně.
…
Síla energie, stojící za světem oživených forem, ta je vším. Až pochopíme toto, budeme již pozorovateli za hranicí své dnešní individuální osobnosti.
…
Procesy reinkarnací neustávají ani v mikrovesmírech, viz soustavná výměna buněk a jejich relativně „krátké“ životy vůči životnosti celého těla. Časové vzdálenosti jsou ale subjektivně hodnocené kategorie.
…
MASOŽRAVOST
Nejprve člověk sem tam rituálně pojídal mozky druhých bytostí, aby tím „magicky“ získal poznání jejich nositelů (jejich frekvenčně vývojové kódy). Postupně to zdegenerovalo k posilování hlavně svalů (získat sílu nepřítele). Mezitím proběhlo několik ledových dob, kdy lidé měli omezený přístup k rostlinné stravě a zapomnělo se, že původně šlo o černomagický rituál. Dnes lidé přijali konzumaci masa jako běžný každodenní způsob potravy. Tím si vnitřně přeprogramovávají svou vibrační genovou strukturu. To je nakonec dovede spolu s dalšími negativními faktory ke stále rozšířenější nemocnosti.
13. 10. 1991
…
ČAS
Čas je produktem postupného vnímání skutečnosti. Proto je zbytečný spěch, který toto pozorné vnímání spíše zastírá a znemožňuje. Pokud jsme v klidu, dozvíme se o realitě mnohem víc.
Čas u lidí budí také strach, neboť soustavně připomíná jejich pomíjivost. Jsme zaměřeni dostředivě především na sebe, svou osobnost, a tomu odpovídá i vnímaný čas, který se nám jeví stále urychlenější. Pokud bychom dokázali svou obrazností proniknout až k vesmíru, čas by se tomu také přizpůsobil.
Čas je rovněž rytmus, není to pouhé stereotypní ubíhání života, ale je to živý tep. I proto podporuje spíše dobrodružství než zmrtvělé přežívání.
…
NÁROD
Pokud existuje něco jako duchovní vyvolenost národa pro určitý časový cyklus, ospravedlňuje to i národnostní princip. Národ je takto chápán jako živoucí subjekt, má svůj vnitřní psychoenergetický egregor, který ho v průběhu dějin formuje a současně je formován tlakem dalších egregorů.
V budoucnu se bude prosazovat nová kultura a filosofie, která omezí dnešní hodnotový chaos ze zastřeného vědomí, protože bude nastolena nová společenská intelektuální úroveň, morální zásady, plynoucí z lepšího pochopení univerzálních zákonitostí a řádu.
16. 10. 1991
…
PROJEKTOVÁNÍ
V časopise „Absolutní myšlení“ se lze dočíst předpoklad, že budoucí společnost bude orientovaná k práci na určitých konkrétních projektech.
V dnešní době pluralitní demokracie, založené na tržních principech, se stalo hlavní politickou agendou Západu prosazování občanských práv ve světě. Do jaké míry jsou tyto snahy autentické či klamné, je jiná věc.
Po rozpadu totality jsme se dostali do období pragmaticko materialistického myšlení, jež ovšem postrádá hlubší očistnou kvalitu, kterou jsme coby občané od změny systému očekávali (viz amorální politika amorálních politiků).
Ekonomické a průmyslové trendy, včetně veškerých technologických výdobytků, jsou v současnosti již hodně destruktivní a antiekologické, postavené na znásilňování ostatní přírody v hledání nových zdrojů. Tomuto století určovala charakter převážně empirická věda, založená na zkušenostech opakovaných experimentů a sběru hmotných dat. Vychází tedy z hrubohmotných procesů a je opakem spirituální vědy.
Díky takovému poznávání se mohlo dojít přes redukci spirituální roviny až ke vzniku materialistického tržního systému, který je zbaven vyšších ideálů, a stal se silou samou o sobě. Výsledkem u naprosté většiny obyvatelstva je pasivně konzumní způsob života a absence individuální autentické tvořivosti.
Práce na společných projektech uvolňuje tvořivé energie. Společenská pluralita rozvolňuje automaticky totalitářské struktury. V tržních systémech ale převzaly tendenční manipulace všudypřítomné reklamy a propaganda, kterými se nejlépe míří na podporu konzumenství.
Svým konzumním přístupem se lidstvo pomalu a jistě samo tlačí do animálních rovin, a místo rozvíjení svých širších a hlubších možností zkonzumuje vše, co je mu kým předloženo, čímž samozřejmě nenávratně hloupne. Vše, co se těmto masovým streamům vymyká, ho již nezajímá, a upadá tak do stále větší chaotické pomíjivosti.
To má souvislost i s rozbíjením národního cítění a vlastenectví, podporuje globalistické snahy po sloučení Evropy do jednoho státního útvaru, v němž se bude o všem rozhodovat dirigisticky z centra. Proto je třeba stále znovu ujasňovat význam a smysl pojmů jako jsou vlast, národ, stát, samostatnost, což jde ale přesně proti novodobým západním tendencím.
V budoucnosti se společenské duchovní, ekonomické i umělecké projekty zase začnou více sbližovat a kooperovat společně, protože přírodní odstředivé síly tomu budou příští tisíciletí velmi napomáhat.
5. 11. 1991
…
SMĚŘOVÁNÍ CESTY
Logickým myšlením se dá odůvodnit leccos, vždy to však budou jen omezené relativní pravdy. Pro další již plně aktivní existenci je však třeba hledat vyšší sjednocující pravdu. Můžeme přitom diskutovat o tom, zda dějiny mají či nemají nějaký vyšší esoterický smysl, zda existuje hierarchický postup k duchovním sférám, který je vhodný pro každého, anebo v pozemském měřítku, zda je nutný vývoj od národnostního státního uspořádání k jakémusi efemérnímu unitárnímu superstátu.
Posouzení míry dostředivosti neleží jen v otázce, zda zachovat přímo ideje národní svébytnosti, ale v jaké míře dochází k soustavnému mocenskému ořezávání a redukci nejrůznějších životních rovin a tlaku k materialistickému konzumentskému myšlení.
Je třeba stále znovu zkoumat a osvětlovat základní otázky kolem směřování ať už národů či celé lidské civilizace, jejího smyslu a cíle. Jinak se potácíme zacykleni jen na vlnách povrchní neurčitosti a jisté nesmyslnosti.
Cesta k duchovní podstatě života se pro člověka odehrává ve spirálovitých dimenzionálních cyklech, obdobně jako všeho ve vesmíru. Pokud tedy nyní utíkáme před svými vnitřními otazníky, stejně nás nakonec v nejméně vhodnou dobu doženou a nečekaně vpadnou do zad, což bude k řešení už mnohem horší.
…
Duchovní osvícenost, to jsou ideály, které byly v průběhu času stále víc pošlapávány a zapomínány. Jaksi se už nehodí do moderní technokratické civilizace, kde hlavní moc přebírá strojová inteligence.
Vlastností ideálu je, že ho nelze realizovat ihned, ale jedná se o dlouhý složitý proces materializace – oživení. To vyžaduje značnou víru a trpělivost, protože výsledky snažení se dostavují mnohdy až po generacích. K jejich postupné realizaci je proto třeba vytrvalost a každodenní cesta vytýčeným směrem, tj. vědomě zaměřená pozornost. A ani to ještě nezaručuje úspěch, neboť jak známo: „Člověk míní, pánbů mění“.
V životě tvůrčích jedinců je tvořivé myšlení vždy základem jakékoli činnosti, která bez náležitého projektování, nemůže být úspěšná. Horizontální pozemský rozměr jejich snah je u nich doplňován druhým vertikálně duchovním, tedy interakcí s intuitivně citovou rovinou.
3. 10. 1991
…
VÝZNAM MOCI
Boj o moc i její udržení spadá nepochybně do dostředivé formy myšlení, přičemž světská moc je jen nástrojem, který může být používán jak pozitivně, tak negativně. Pozitivní aspekt moci obnáší službu těm, co dotyčným tuto roli s důvěrou poskytli.
Pokud je moc chápána jako služba, je to již pozitivní odstředivý přístup a naplňování kladného významu 3. čakry, narozdíl od negativní polohy mocenského vlivu pro vlastní egoistické partikulární zájmy. Neměla by tudíž sloužit jen vybraným skupinkám, ale snažit se o celkový společenský prospěch, a to nejen lidské rasy.
Jestliže se mocenské kruhy začnou uzavírat do sebe a pro sebe, mělo by to vyburcovat a zaktivovat obranné síly celé společnosti, protože všichni neseme za své životy osobní odpovědnost. V tom je i úloha sdělovacích prostředků, aby se vždy snažily hledat pravdu v společenském dění, a tím přinejmenším vyvažovaly antagonistické síly, jinak slouží zlu.
21. 11. 1991
…
TRAUMA ČASU
Člověk soustavně honí svůj čas s vědomím, že vše nenávratně mizí v rozplizlé minulosti, a přitom v sobě nosí pocit věčného trvání. Je jasné, že ona věčnost vyvěrá právě z hlubin mezi časovými oky, z prázdných mezer mezi dvěma okamžiky dějové posloupnosti. Z časových prožitků si tak tkáme své dramatické osudy jako obleky.
25. 12. 1991