Výtvarno

ILUSTRÁTOŘI - OHROŽENÝ DRUH V ČECHÁCH

Publikováno 16.2.2001 na webu FANTASY PLANET od J. P. Krásný

Se zájmem sleduji zahájenou diskuzi o úrovni českých ilustrací SF, která se rozběhla na webových stránkách Fantasy planet. Myslím, že není náhoda, když přibližně ve stejnou dobu se objevily i další paralelní přestřelky (nad úrovní časopisů, překladů, korektur, recenzí ad.) Svědčí to o jakémsi přelomovému stavu na SF scéně obecně. Patrně byl ukojen prvotní nekritický hlad po tomto žánru a nyní se žádá už kvalita. Při stále stoupajících cenách knih se tomu ani nedivím. Myslím, že bych mohl, díky svému údělu ilustrátora SF&F, k tomuto tématu taky něco podotknout. I když se ve své tvorbě zabývám iluzemi, v životě mlhu moc rád nemám, a že se jí v Čechách válí.

Domnívám se, že podstatou všech nářků nad mizernou úrovní tuzemských obálek, je jejich prvoplánové a nekritické srovnávání s tím nejlepším, co se k nám dostalo za posledních deset let ze zahraničí. Přijde mi však takové porovnávání obdobné, jako srovnávat technickou úroveň českých a hollywoodských filmů. Zde myslím chápe příčinu rozdílných kvalit každý.

Pokud se vrátíte o deset let zpátky zjistíte, jaká zde panovala v tomto směru nicota. Scifi knihy vycházely jen sem tam, fantasy literatura byla téměř neznámý žánr, vše se odehrávalo na okraji oficiality a v amatérských podmínkách. (Bohužel tento amatérismus, dříve úctyhodný, protože suploval absenci žánru v oficiální kultuře, se dnes změnil spíše v brzdu jakékoli snahy o lepší kvalitu. Je zřetelný ve všech společenských sférách, politiku nevyjímaje). Výtvarníci, kteří se zde objevili krátce po revoluci, se neměli prakticky o co opírat, neboť zde chyběla jakákoli tradice (až na pár čestných výjimek). Dnes už je možné se přehrabovat stovkami knižních titulů SF&F, zakoupit skvělé monografie nejlepších světových ilustrátorů, nebo si zasurfovat po scifi webech a mít tak přehled o veškerém světovém dění v tomto žánru. To zvedlo informovanost ale současně i požadavky na kvalitu uměleckých děl přímo světelnou rychlostí.

Díky snadné přístupnosti nejlepších děl světové SF malby, čtenáři si brzy zvykli chápat je jako běžný standart. Nakladatelé mají dnes velmi usnadněnou příležitost vybírat si na své knihy nejlepší světové ilustrátory. Přímo pod nos jim je servírují zprostředkující umělecké agentury. Již jednou použité ilustrace tak do nekonečna recyklují skrz všechny země Evropy i přilehlé končiny. Cena, za kterou si mohou nakladatelé zakoupit jejich autorská práva, je opravdu lidová. Zde je však ten problém. Tento globalizovaný trh je na jednu stranu pozitivní, představuje velmi tvrdou konkurenci v kvalitě vůči tvorbě domácích autorů, na druhou stranu, což je kámen úrazu, tlačí dolů cenu jejich práce. Vůbec nehraje roli, že se tak srovnává cena originálního díla s již mnohokrát použitým zbožím. Navíc obrázky zakoupené přes agentury, nemají povětšinou s knihou, na kterou jsou pak použity, až tak mnoho společného.

Stejně negativním důsledkem je i to, že se tímto vnějším tlakem srovnávají do přibližně stejné cenové hladiny výtvarná díla naprosto rozlišných kvalit i mezi samotnými domácími autory. Je značně demotivující, když za stejný honorář pracuje začínající autor, výtvarník, který vytvoří na počítači za hodinu koláž, často z vykradených motivů, nebo výtvarník, který nechá na obrázku desítky hodin práce.

Bohužel řada nakladatelů dá často nepochopitelně přednost prvním dvěma. Nic proti tomu, každý dělá, co umí, chci jen upozornit na rovnostářský přístup, který je sice špidlovsky sociální, ale brání skutečné soutěživosti a tím i rozvoji kvality.

Pokud chceme tedy diskutovat o kvalitě profesionální ilustrace, měli bychom myslet i na to, že výtvarník, který se jí profesionálně zabývá, měl by za ni dostávat i adekvátní profesionální odměnu a nemusel si přivydělávat dalšími bočními činnostmi. Těžko může po večerech jen tak levačkou dosahovat stejné výsledky, jako špičky v oboru, které do této práce nasazují veškeré své síly. Kvalitní honorář má tak velmi významný vliv na kvalitu výtvarného díla. Určuje úsilí a čas, jaký může výtvarník své práci obětovat.

Budu-li osobní, tak ve stávajících podmínkách se můžu věnovat jedné obálce přibližně 10, ve velmi dobrém případě 20 dnů. Tyto termíny nutí v podstatě pracovat, s krátkými přestávkami, od rána do noci, včetně víkendů. Stává se často, že dostávám rukopis po částech a poslední kapitoly až několik dnů před termínem pro odevzdání zakázky. V této době se musím s knihou seznámit, nalézt vhodný motiv, obstarat si pomocný materiál, vytvořit řadu přípravných kreseb atd. Tento časový press nedovoluje vždy věnovat se detailně konkrétní scéně z knihy, ale je nutné se někdy uchýlit i k obecnějšímu motivu. To ovšem vůbec neznamená, že by nebyl s knihou nějak svázán.

Co se týče celkové grafické úpravy knihy včetně písma, tu již zpravidla nedělá výtvarník, ale grafik, který spolupracuje s nakladatelstvím.

Další často kritizovaný aspekt je nestejnoměrná kvalita obálek od jednoho autora. Vyloučím-li zcela běžné pracovní či jiné krize, i to, že ne všechna témata jsou výtvarníkovi stejně blízká, vrací mě to opět k výši honorářů. Je samozřejmé, že nakladatel, který je šetřivější, nemůže očekávat stejně propracovanou obálku, jako ten, který si rád za kvalitu připlatí. Nejde o protimluv. Pokud jsem předtím mluvil o unifikaci honorářů, měl jsem na mysli jejich horní hranici.

O tom, kolik sil odčerpává shánění zakázek, i při ohromném množství titulů, jaké zde vycházejí, raději nebudu hovořit.

Ilustrovat SF na špičkové úrovni, se svými vysoce náročnými požadavky na manýristickou techniku malby, je činnost srovnatelná s vrcholovým sportem. Kvalitní cover art je ale především řemeslo, které je možné zdokonalovat jen postupně, krok za krokem, předchozími zkušenostmi. Narozdíl od volné malby, kde je možné obejít komplikované výtvarně technické problémy, je nutno se v ilustraci.

s nimi nějak poprat a problém vyřešit. A teď se podívejte na několikanásobně vyšší ceny volného umění v galeriích. Ve většině těch obrazů není ani desetina pracovního úsilí, jaké je třeba věnovat kvalitní obálce. Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem se sám dlouhá léta věnoval volnému umění. Tvorba obálek na SF&F literaturu vyžaduje notnou dávku pokory a sebeovládání. Je třeba si uvědomit, že jde o řemeslo, které se nedá během aktivního života ani zdaleka zvládnout dokonale. Jednoduše řečeno, ilustrátor, který se chce alespoň částečně přiblížit špičkové kvalitě, musí zasvětit této práci veškerý svůj čas, um a tvořivou energii. Jen málokdo je ochotný důsledně a delší čas podstupovat tuto kombinaci dennodenního špičkového výkonu, ostře sledovaného kritikou a potulováním se někde poblíž životního minima.

Cover art je ale v důsledku komerční umění, jehož účelem je pomoct nakladateli knihu co nejlépe prodat a tím mu zvýšit zisk. Nelze tudíž očekávat, že ilustrátorovi bude stačit jako odměna jen pochvalné zamručení, nebo, jak občas slýchám absurdní tvrzení, že vlastně by mu mělo stačit to, že si dělá přeci obrázkem svoji reklamu. Je to stejné, jako kdyby blahosklonně řekl, “můžeš být rád, blbečku, že jsem tě vůbec zaměstnal.“ Psát o postoji některých nakladatelů k výtvarníkům je také kapitolou samou o sobě.

Špičkových ilustrátorů SF není ale až tak velký nadbytek ani na západ od našich hranic. Stačí si zasurfovat na internetu pod heslem SF&F art a po čase zjistíte, že narážíte v kruhu na stále tatáž jména. Myslím, že to potvrzuje jen můj názor o nutnosti úplného, téměř středověkého se odevzdání této práci. Pokud není výtvarník pro tento žánr dostatečně zapálený, brzy odpadne a najde si snadnější možnosti.

Dnešní ilustrátorská „SF elita“ žije a pracuje převážně v Americe. Tito skuteční mistři svého oboru se setkávají pravidelně na conech, kde vystavují své nejlepší práce, diskutují o nich a soustavně mezi sebou přátelsky soupeří. Možnost vidět originální práce svých kolegů a zkoumat jejich výtvarné postupy je ta nejlepší škola pro vlastní umělecký růst. Znát vynikající díla jen z reprodukcí, je podobné, jako nechat si někým převyprávět knihu.

Honoráře těchto umělců stojí už ovšem za to a pohybují se někde mezi 5 až 8000 doláči za obrázek (diskrétně prozradím, že tyto cifry odpovídají zhruba českým nezdaněným honorářům, ale místo dolarů si dosaďte koruny).

Tamní nakladatelé si dobře uvědomují cenu těchto výtvarníků pro komerční úspěch svých knih, a dokáží je tak i náležitě ocenit.

Samozřejmě, že vedle nich jsou i méně zdatní výtvarníci a jejich honoráře jsou adekvátně odstupňovány směrem dolů. Tato kategorizace je však pro ně motivací neustále se zdokonalovat směrem k tomuto výtvarnickému Olympu. Mluvil jsem o tom, že u nás se prakticky nerozlišuje kvalitativní úroveň, takže tato potřeba vyššího nasazení zde téměř chybí. Dokud tomu tak bude, každé srovnání domácích a západních autorů dopadne nutně v náš neprospěch a můžeme se pak do nekonečna po hospodách bavit o amatérismu.

Přesto všechno je i u nás téměř desítka velmi dobrých profesionálních ilustrátorů SF, o čemž svědčí i to, že o jejich práce začíná být stoupající zájem i v zahraničí. Možná dokonce jsou lépe přijímáni tam než doma (opět v duchu českých tradic). Pokud se tedy nezmění zdejší klimatické podmínky, může se klidně stát, že tiše a bez lítosti z domácí scény zcela vyšumí přes oceán.

Ale nechtěl bych, aby tento text vyzněl jako obvinění nakladatelů, kteří mohou za trpký úděl výtvarníků. To jsem vůbec neměl na mysli. Vím dobře, že jsou díky distribuci nuceni vydávat knihy ve velmi malých nákladech, což jim neumožňuje činit žádná velkorysá gesta. Pokoušel jsem se vysvětlit jen mechanismy, které hrají v této problematice roli. Doporučuji přečíst si článek J.Popiolka v Ramaxu č.1, který se vyjadřuje sice k problematice překladů, korektur a kritiky, ale jeho zasvěcené postřehy se dají zrovna tak aplikovat i na ilustrátorskou profesi. Souhlasím s jeho závěrem, že pověstná žába skutečně sedí na distribučním prameni. Dokud se nepohne něco tam, nepohne se vůbec nic ani v českém SF vesmíru.

Na závěr si ovšem také neodpustím slovo do řad recenzentů, jak se stává v poslední době zvykem. Ostatně dělají rádi to samé vůči ilustrátorům a celkem jim to prochází.

Je zcela zjevné, že většina z nich, pokud se v recenzích o obálce knihy vůbec zmíní, jsou ve svých znalostech principů výtvarného umění na úrovni naprostých laiků. Jejich kritiky se proto mohou omezovat jen na konstatování líbí nelíbí. Tím v podstatě kritiku výtvarného díla degradují jen na emotivní a prvoplánovou linii líbivosti a naprosto jim unikají i další rozměry obrázků, které mohou být pro výtvarníka mnohem podstatnější. Jelikož si jsou sami svého nedostatečného vzdělání v této oblasti vědomi, kamuflují ho často přehnanou kritikou mnohdy zcela banálních a ve svém celku okrajových chybiček. Vůbec se tímto nebráním, pokud si to některá z mých obálek zaslouží, jejímu naprostému veřejnému strhání. Očekával bych ale trochu fundovanější přístup. Stejně, jako kritik vyžaduje profesionalitu od výtvarníka, výtvarník má právo požadovat to samé od něj. Nemuselo by být až tak náročné si přečíst několik odbornějších publikací z dějin a estetiky výtvarného umění. Za posledních deset let jsem se však nesetkal, kromě několika projevených emocí, s jedinou recenzí, která by se pokusila zamyslet nad obrázkem knihy trochu hlouběji a pokusila se pochopit i další jeho možné roviny. Přestože cover art doslovně znamená „pokrývací umění“, neznamená to ještě, že je tak ploché a banální, jak se může na první pohled jevit. Nikde není stanoveno, že obrázek na obalu knihy musí otrocky popisovat konkrétní scénku z příběhu. Existují i takové přístupy, které známe z literatury, jako je metafora, alegorie, paralela, symbolika a další, a které často mohou daleko pregnantněji vyjadřovat magickou podstatu světa fantasy či scifi. To by však už bylo na jinou mnohem odbornější úvahu.

Potěšilo by mě, pokud se mi podařilo alespoň nepatrně přispět k rozfoukávání neprostupné a leptající mlhy, ve které se nám domácí SF kotlina stále beznadějně dusí.

(Autor je známý ilustrátor knih a má u nás svou galerii.)

JPK

ooo

ROZHOVOR S J. P. KRÁSNÝM

Publikováno 15.10.2001 od Martin Silk Schovanec - pro Fantasy Planet

Na pár otázek nám odpověděl J.P. Krásný, který patří mezi přední osobnosti české fantasy a sci-fi malířské tvorby. Takže pokud vás zajímá, jak například vypadá takový pracovní den malíře, co J. P. K. dělá ve volném čase a jak to vypadá s poptávkou po jeho obrazech, pak tento rozhovor je právě pro vás.

První profesionální obraz?

Jáje, tak to fakt nevím. Věnuji se malování prakticky od předškolního věku. První pokusy olejovými barvami jsem činil někdy ve třinácti-myslím, že šlo o nějaký středověký koráb. Pokud bych měl spočítat všechny své kresby, náčrtky a malby dělalo by to dnes zřejmě několik tisícovek prací. První SF obálky jsem ale začal malovat až v roce 93, kdy jsem poprvé dostal zajímavější příležitost. Navíc nevím co si pod tímto pojmem přesně představit. Já nedělím obrazy na profesionální a amatérské, ale na zajímavé a blbé.

Jak vypadá váš typický pracovní den?

Můj typický pracovní den vypadá tak, že dopoledne vstanu a odeberu se do ateliéru v sousedním pokoji a v něm strávím čas přibližně do 2, 3 i 4 hodin v noci. Pak se odeberu opět zpět do ložnice. A tak pořád dokola. Nuda, že? Ale vážně. Zpočátku, když jsem s obálkami začínal, jsem dělal skutečně až 15 hodin denně. Teď to už tak nepřeháním a pracuji přibližně10 hodin. Zbytek času pak trávím relaxačně třeba u počítače, kde se pokouším zvládat 3D programy, abych se měl v budoucnu čím živit, až přestane být zájem o mé obálky. Což už začíná tak vypadat.

Zmínil jste se, že upadá zájem o Vaše obrazy. Je to opravdu tak špatné? A čím si myslíte, že to je?

Nemůžu říct, že upadá zájem o mé obrazy, spíš naopak. Pouze je čím dál méně nabídek na obálky. To je něco jiného a souvisí to s celou řadou jiných důvodů.

Můžete je jmenovat?

Nejspíše je blbá konstelace hvězd :-)

Zmínil jste se, že zkoušíte dělat v 3D programu. Jaký to je a pokud byste ho zvládl, co by vám nejlépe sedlo (film, hra, 3D arty)?

Mimo aplikační programy jako je třeba Bryce nebo Poser, je mi zatím nejbližší Maxko, Vlastně ho zpovzdálí sleduji od jeho první prehistorické verze. K bližšímu prozkoumání mi ale donedávna bránil slabý počítač, takže jsem se mu nemohl věnovat až tak důsledně. Teď už mám lepší mašinu, i když ani ta nedovoluje náročnější efekty podle mých představ. Taky se už těším na Mayu, se kterou bych se mohl v blízké době seznámit. Ale možná nebližší je mi program pro 2D After Effect, který v sobě skrývá netušené možnosti výtvarné i animační. Umím si na něm představit třeba skvělé hudební klipy. Souvisí to s mými dávnými koníčky, kdy vedle malování a komiksů jsem se zajímal i o film. S osmimilimetrovou kamerou jsem si hrál od dětství. Zajímal mě hlavně trikový film, jaký tady dělal třeba Karel Zeman. Tomu jsem dokonce někdy ve třinácti naivně psal, že bych rád jednou pracoval v jeho studiu. Samozřejmě, že kdyby existovaly tenkrát dnešní počítače, tak teď už mám svoje trikové studio a fantasy malíře bych obdivoval jen v jejich monografiích. Na střední výtvarné škole jsem se původně připravoval na zkoušky na Famu. Natočil jsem pár hudebních i jiných dokumentů (něco bylo odvysíláno nedávno v televizi v rámci cyklu Bigbít) a s kamarády jsme spáchali i několik hraných filmů. Těsně před zkouškami jsem byl ale pozván k řediteli školy, kde mi bylo sděleno, že z ideologických důvodů se postarají o to, abych se k filmu nedostal. Pokusil jsem se tedy alespoň o výtvarnou akademii a tam byli ke mně vstřícnější. Takže počítač mi umožňuje odžívat si zpětně tyhle záliby alespoň v hlubokém soukromí. Problém je, že obě disciplíny jak malování, tak komputerová grafika jsou časově strašně náročné. Takže možná si to nechám až do příštího života.

Jakému žánru dáváte nejvíce přednost?

Posledních 12 let jsem se věnoval převážně fantasy žánru ať formou komiksu, ilustrací, knižních obálek nebo volných obrazů. Myslím, že pohádek v dnešní době není nikdy dost. Navíc fantasy je hodně archetypální záležitost, což mě zajímalo už i v předchozí abstraktní tvorbě. V tomhle žánru ale můžu pracovat nejlépe s určitou magickou náladou, která mě zajímá u obrázku nejvíc. V poslední době bych chtěl jít ale trochu dál k něčemu, co by se snad dalo označit jako transcendentální realismus či spirituální fantasy a mohl si tak ukojit potřebu věnovat se i závažnějším problémům. Mluvím teď o volné tvorbě. Po formální stránce bych zde rád propojil abstraktní a figurální malbu, kterým jsem se věnoval v průběhu 70 a 80.let, s hyperrealistickou technikou, jíž jsem se snad trochu přiučil při tvorbě obálek. Uvidíme, jestli budu mít čas a energii se takhle zacyklit.

Když pracujete na obálce, přečtete si knihu celou nebo jenom nějaký výňatek?

To je individuální a záleží hodně i na nakladateli. První obrázky, které byly použity k Eddingsovi a dalším autorům, jsem dělal prakticky na přání nakladatele. Dostal jsem pouze téma, co má na obrázku přibližně být, a vlastně jsem ani nevěděl k jaké knize budou použity. V podstatě mi to ale i vyhovovalo, protože mi to umožňovalo do nich cpát co nejvíc tolkienovských motivů, když už se mi nesplnil sen, mít možnost jeho knihy ilustrovat. Později jsem už vyžadoval rukopis, protože mám taky rád, když obálka odpovídá obsahu. Vyhovuje mi ale rukopis na disketě, kdy mohu nudnější pasáže, o kterých vím, že se na obálku stejně nehodí, v pohodě přeskakovat. Taky vzhledem ke krátkým termínům, protože mi bohužel chybí schopnost rychločtení, musím zvláště některé tlustější rukopisy brát dost hopem. Hledám v nich spíš téma, které mě aktuálně zajímá, a které bych mohl taky malířsky zvládnout, s přihlédnutím k tomu, aby pokud možno vystihovalo celou knihu. Vybírám si pokud možno konfliktní scény, neboť konflikt považuji za základ všeho dění i umění.

Na obálce, k jaké knize jste pracoval nejraději?

Nedokážu říct konkrétní titul, vnímám to jako jakýsi proud. Za posledních 7 let jsem takhle namaloval kolem dvou set obrázků s tematikou SF, z čehož asi polovina vyšla na knižních obalech. Paradoxní je, že některé z nich, které mi čeští nakladatelé vrátili jako slabší, byly pak vydány venku. Vždy jsem ale plně zaujatý tím, co právě dělám a snažím se, abych pokud možno udržel přibližnou kvalitu u všech obrázků. Některé se mi samozřejmě dělají snadněji, jiné se podobají spíš porodu. Závisí to na spoustě okolností. V neposlední řadě i na honoráři. To je nezanedbatelná motivace. Samozřejmě, že taky hodně záleží na nakladateli a jeho vztahu k výtvarníkovi. Potřebuji mít určitou pohodu a pocit, že mu svou prací třeba udělám radost. Pro rejpaly je otrava malovat. Obecně ale můžu říct, že nejlíp se mi dělají takové knihy, kde je co nejvíc fantasy atributů a příběhy mají i adekvátní atmosféru. Draky z toho nevyjímaje. Taky mám raději práci na vícedílných cyklech, kde se dají volněji jednotlivé motivy rozvinout. Ostatně odrazí se to pak i na výsledku, takže čtenáři sami mohou posoudit, co mě asi nejvíc baví.

No a nakonec vždy patří otázka: Na čem teď pracujete?

Momentálně jsem dokončil cyklus deseti perokreseb pro modul k Dračímu doupěti – Severní Taria. A jinak jsem se konečně mohl pustit do volné tvorby, což jsem téměř deset let odkládal. Dnešní situace je ale taková, že nemá cenu si už něco schovávat na důchod.

ooo

MEDAILON: JAN PATRIK KRÁSNÝ

(21.03.2002, autor: MaF, web magazin Komiks.cz)

Narodil se 8. května 1955 ve slovenském Prešově. Ke kreslení měl pozitivní vztah od dětství. V roce 1968 publikoval coby třináctiletý skautík první stripy v oddílovém cyklostylovaném časopise. Za svou první komiksovou výstavu považuje expozici ironizujících stripů formátu intimnějších bilboardíčků, které se svými příbuznými rozvěsil podél cesty na východním Slovensku, šedesát kilometrů od ruských hranic, a které reagovaly na žhavé téma dne. Psal se 21. srpen 1968.

V roce 1970 se hlásil na Střední výtvarnou školu do Uherského Hradiště a k přihlášce připojil i své kreslené seriály. Přijat samozřejmě nebyl a skončil na učilišti oboru textilní aranžér. Tam spolu s kamarádem a pod vlivem Saudkovy „Muriel a andělé“ tvořili improvizovaný komiks Agresoři z vesmíru. Během dvou let vzniklo jen osm stran, protože autory více zaměstnávalo natáčení amatérských filmů.

V roce 1973 se mu podařilo dostat na výtvarnou školu do Brna na obor, zabývající se animovaným filmem. Ten byl však po půl roce zrušen a přeorientován na design hraček, což už pro J. P. Krásného nebylo tolik zajímavé. Roku 1975 navštívil Prahu, kde se seznámil s bratry Saudkovými.

V letech 1976-82 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Dostal se mu do rukou časopis Metal Hurlant a v něm práce Moebia, Cazy, Bilala či Druilleta, což v něm s plnou silou obnovilo zájem o komiks. Spolu s Martinem Němcem a dalšími výtvarníky založili výtvarnou skupinu „Civilizačních impulzivistů“. Jejich činnost, v níž komiks tvořil nezastupitelnou součást, vyústila v roce 1977 v samizdatové vydání dvou čísel komiksového magazínu Kombajn, do kterého svými stripy mimo J. P. Krásného a M. Němce přispěli A. Hachle, J. Bartl, V. Stočes, Čaroděj OZ a L. Páv. Vydání doprovázela utajená kolektivní výstava Hmyz v civilizaci ve Vacově na chalupě filmového kameramana Vládi Holomka.

V té době také sepisoval pentalogii Epos o zemi Pé, kterou charakterizuje jako vlastně literárně pojatý komiks. Jedna kapitola tohoto románu vyšla v prvním čísle undergroundového časopisu Vokno v roce 1978.

V roce 1988 se mu dostala do rukou kniha J. Guljakovského Dlouhé svítání na Enně, které neodolal a naplno se vrhl do komiksové tvorby. Krátce nato začala vycházet Kometa, a tak jsme se od čísla 8 do čísla 14 mohli setkávat se seriálem Tajemství Enny (celkem vyšlo 56 stran + obálka). Po Listopadu 89 na tom byl komiks ještě lépe, a tak v letech 1990 a 1991 následovaly další příběhy: Podzemní chodba (Kometa č. 21, 3 strany), Nanebevstoupení (Kometa č. 24, 1 strana), Mora (Kometa č. 27, 6 stran, podle lidové pověsti), Svatební košile (Kometa č. 28, 15 stran + obálka, podle K. J. Erbena), Strašidelný rytíř (Kometa č. 29, 8 stran), Zkušební let (Kometa č. 30, 2 strany) a Kontakt (Kometa č. 33, 1 strana). Jako samostatné sešity měly vyjít adaptace legendy o Bruncvíkovi Lev a meč (avizován v Kometě č. 27, v čísle 31 přetištěna i obálka) a mýtický příběh Ÿrall.

V této době také nakreslil tři hororové příběhy pro jistý německý komiksový časopis Gespenster. Spolupráce mu však nevyhovovala, ukončil ji tedy a soustředil se plně na tvorbu pro Kometu. Mimo výše uvedené nakreslil ještě severskou pohádku Troll a povídku Ladislava Klímy Strašidlo, ale Kometa zanikla, takže tyto seriály už nevyšly.

V roce 1992 publikoval v sobotní příloze deníku Prostor, ale i ten brzy zanikl, a tak z plánovaného delšího cyklu Geneze detektivky vyšly jen dva neúplné příběhy podle E. A. Poea a A. C. Doyla.

Od té doby se vzhledem k chybějícímu prostoru pro publikování komiksu nevěnuje, kreslí zejména knižní obálky.

ooo

ROZHOVOR S JANEM PATRIKEM KRÁSNÝM

31.12.2002, autor: MaF, Sakyk https://komiks.cz/clanek.php?id=375

Tenhle rozhovor se v porodních bolestech netrápil zrovna krátce, až se stydím přiznat, jak. Doba jednoho a půl roku je opravdu nekřesťansky dlouhá, zvláště v dnešní době mobilů a emailů. A to prosím vznikl právě jen díky elektronické poště. Nic to však nesnižuje jeho zajímavost a vypovídací schopnost – na dálku jsme se totiž setkali s klasikem a živoucí pamětí českého komiksu, výtvarníkem, ilustrátorem a kreslířem Janem Patrikem Krásným.

Chtěl jste být vždycky kreslířem, potažmo tvůrcem komiksů?

Kreslení mě bavilo odjakživa, víc než cokoli dalšího. Z Dikobrazu jsem si hluboko v předškolním věku vystříhával kreslené vtipy a nalepoval je vedle sebe na bílé kachlíky, aniž bych tušil, že tak vlastně vytvářím na zdi kuchyně a záchodu svůj první komiks.

Vzpomenete si, kdy jste se s komiksem setkal poprvé?

Nepamatuji se sice na své první setkání s tímto žánrem, ale koncem. padesátých let, kdy jsem začínal vnímat, tu toho k vidění zřejmě moc nebylo. Snad kromě Ferdy mravence od Ondřeje Sekory, který ovšem patřil do předválečné tvorby. Možná dokonce, že to byl právě tento český superman, který způsobil mé vytržení z těchto dynamických obrázků.

A potom?

Od půle šedesátých let se zde začali objevovat už první domácí kreslíři jako byl Bohumil Konečný, Gustav Krum, Miloš Novák, Jaromír Vraštil, později Marko Čermák a několik dalších.

Pomalu tak vystrkovaly své růžky seriály v dětských časopisech ABC (tam tuším dokonce někdy od začátku šedesátých let), Junák, Větrník, Sedmička a dalších. A hlavně vyšel reprint Rychlých šípů Jaroslava Foglara a Jana Fischera. Do rukou se mi také dostaly předválečné časopisy Junák a Vpřed, nějaké sešity z Maďarska, a dokonce i Rumunska, kde jsem nadšeně obíhal novinové stánky. V roce 1969 zde byl i jakýsi pokus o vydávání komiksové edice s názvem „Seriál – ilustrované příběhy“ – vyšly ovšem jen tři čísla, vzápětí pak nastalo předlouhé období debilizace v rámci akce Češi Čechům a nikdy na věčné časy jinak.

Jmenoval jste kreslené seriály a ilustrované příběhy. Co skutečný komiks?

Pojem „skutečný komiks“ se pro mě objevil teprve s osobností geniálního kreslíře Káji Saudka, který zde posunul klasický kreslený seriál do polohy vysoce vyhraněného komiksového umění srovnatelného se světovou špičkou. Jeho první kreslené stories byly navíc plně prodchnuty atmosférou revolučních 60. let, takže se mi slily s mým tehdejším životním pocitem do jednoho celku. Patřily k mé pubertě.

S otiskováním Saudkových komiksů to ale asi nebylo ideální, že?

To je spíš otázka na něj. Tehdy se začaly z té duchovní pouště alespoň klubat nejrůznější kulturní, studentské a společenské magazíny a časopisy, v nichž byly Saudkovy komiksy a kresby naprosto nepostradatelné. Většinou však žádný nevyšel celý, protože žádný z těch časopisů nepřežil několik čísel. Nicméně i to málo stačilo k ovlivnění všech dalších generací českých komiksáků.

Kdy jste začal s vlastní komiksovou tvorbou?

V osmašedesátém roce jsem coby třináctiletý skautík začal vydávat oddílový časopis rozmnožovaný pomocí dnes již zapomenuté techniky, jen abychom měli s kamarády příležitost někde publikovat své první stripy. Kreslilo se to na papír speciálním hektografickým inkoustem, od kterého jsme byli fialoví až za ušima. Stránka po stránce se pak otiskovala do želatinové formy, ze které se dalo namnožit téměř 12 zaručeně pravých kopií.

Takže jste takový komiksový „osmašedesátník“?

To byste mi lichotili. Jsem starší, řadím se duševně až ke generaci „sedmdesátníků“😊. Ale je pravdou, že jsem vlastně měl 21. srpna 1968 naprosto nečekaně na Slovensku, šedesát kilometrů od ruských hranic, svou první komiksovou výstavu, určenou výhradně pro zahraniční čtenáře. Ve svatém zapálení při obraně vlasti, jak nás to učili dříve v Pionýru, jsem vymýšlel a kreslil ironizující komiksové strípky na žhavé téma a bratranci a sestřenice je překreslovali do billboardových formátů, které rozvěšovali ve vesnici Bzenov podél cesty tak přehledně, aby návštěvníci této vernisáže nemuseli vůbec vylézat z tanků.

Po invazi ruských vojsk a následné normalizaci to s komiksem asi nevypadalo nejlépe, že?

Jak jinak. Poté, co náš mírový tábor byl opět „zachráněn“, začalo být veškeré očistné kreativno nežádoucí, takže i komiks se stal paradoxně synonymem buržoazní estetickoetické špíny, čemuž zdravé jádro národa věří dodnes, jak dokladuje všeobecná absence tohoto žánru ve zdejší kotlině.

Dal se po srpnových událostech vůbec nějaký komiks objevit?

Na Slovensku soudruzi nebyli až tak prudérní, takže se dalo občas na něco narazit. S nůžkami v ruce jsme s bratrem Stanislavem, který také kreslil, trávili své prázdninové pobyty u tetičky v Sokolovcích u Piešťan nad stohy Smeny a dalších novin. Zde denně vycházely stripy s Ripem Kirbym a my je tam měli za celý rok pěkně nashromážděné. V Technických novinách jsme jako skvost objevili i Saudkův komiks, který v Čechách už nemohl vyjít.

Pomýšlel jste již tenkrát na to, že byste se komiksem aktivně zabýval?

Tenkrát mě lákala představa kreslit pro nějaký časopis. Když jsem se pak hlásil v roce 1970 na střední výtvarnou školu do Uherského Hradiště, jako domácí práce k talentovým zkouškám jsem naivně dotáhl hromadu kreslených seriálů. Samozřejmě mě s tím vyhodili hned v prvním vyřazovacím kole pro nedostatek talentu.

Odradilo Vás to?

Takhle jsem nikdy neuvažoval. Věci mě prostě baví nebo ne a podle toho. jim věnuji svůj čas. Na internátě učňovky ve Frýdku-Místku jsme se do tohoto dvourozměrného světa s kamarádem Petrem Slaninou opět vrhli. Byli jsme tehdy inspirováni úryvkem Saudkovy Muriel a andělé z Mladého světa. Naše dílko se jmenovalo Agresoři z vesmíru a kreslili jsme společně bez scénáře jen tak, co nás právě napadalo. Šlo a takovou naivní akčárnu, kdy Praha je napadena krvežíznivými Marťany. Za 2 roky jsme stihli vytvořit téměř 8 stránek. Mezitím nás ovšem začalo mnohem víc bavit točit amatérské hrané filmy, protože to šlo rychleji a byla u toho skvělá zábava.

Na výtvarnou školu jste ale asi pomýšlet nepřestal.

To ne. V roce 1973 se mi konečně podařilo dostat na výtvarnou školu do Brna – to už jsem zbaběle u zkoušek žádné komiksy neprosazoval. Dostal jsem se na obor zabývající se animovaným filmem, což bylo pro mě hobby neméně poutavé. (S otcovou osmimilimetrovou kamerou jsem si hrál asi od svých tří – čtyř let a v pubertě jsem měl naivní přání dostat se do zlínského ateliéru ke Karlu Zemanovi). Bohužel po půl roce byl obor zrušen a pod novým vedením přeorientován na design hraček. To už bylo slabší a pro mě poměrně nezábavné hraní.

A co komiks?

Někdy v roce 1975 jsme se spolužákem přijeli z Brna trochu lépe poznat sídlo českých králů a bolševiků. Místo nich jsme se ovšem seznámili s bratry Saudkovými. Bylo to pro mě nezapomenutelné setkání s mistrem, neboť Kája po celou dobu naší návštěvy s horlivým zanícením natíral na růžovo dámské poprsí vytvořené z rozříznutého gumového míče. Jan nám tenkrát zapůjčil svého pověstného komiksového Fiata, coby ložnici na přespávání. Později jsme Kájovi dokonce trochu výtvarně i vypomohli, byť jen menšími natěračskými pracemi na stavbě jeho strahovské vily. Na oplátku on pomohl zase mě, když jsem přišel do Prahy už na trvalo a neměl kde bydlet. Asi dva týdny jsem tak mohl strávit v ještě nezabydleném domě v mistrově posteli (samozřejmě bez mistra), nad níž bylo na stropě zavěšeno velké zrcadlo. Tak jsem pochopil, že velcí komiksoví umělci studují anatomii ve dne i v noci.

Vaše tvorba se v té době s komiksem nestýkala?

Ve druhé půli 70. let, kdy mě už učili tzv. „seriózně“ malovat na Akademii výtvarných umění, se ke mně dostal francouzský komiksový časopis Metal Hurlant. Tenkrát v něm publikovalo hvězdné seskupení kreslířů jako byl Moebius, Caza, Bilal, Druillet. Arzach od Moebia byl svou výtvarně magickou atmosférou pro mě hotová bomba. Od Druilleta byly fascinující pro změnu jeho halucinogenní kompozice. Bylo mi náhle jasné, že z vážného umění asi už nic nebude.

Jak to ovlivnilo vaše další směřování?

Tehdy jsme s Martinem Němcem a několika dalšími výtvarníky měli výtvarnou skupinu Civilizační impulzivisté (CI), orientovanou tematicky na absurditu moderní, a hlavně české společnosti a komiks byl nezastupitelnou součástí naší tvorby. Kája nám dokonce velkoryse zapůjčil, dnes už legendární a mnohými dokonce jeho existenci zpochybňovaný, originál komiksu Muriel a Oranžová smrt, který byl ještě o stupeň lepší než díl první. O víkendech jsme na Martinově chalupě na Malé skále, nebo u Andreho Hachleho na Olešku, trávili spoustu hodin kreslením krátkých stripů. Bylo to období pohodového experimentování a svým nadšením pro tento žánr jsme nakazili i několik dalších umělců. Mělo to v roce 1977 vyústění v samizdatovém vydání dvou čísel komiksového magazínu Kombajn, na němž se autorsky podíleli M. Němec, A. Hachle, J. Bartl, V. Stočes, Čaroděj OZ, L. Páv a já.

K této události se zorganizovala na jednom statku u Vacova v Jižních Čechách i utajená výtvarná akce pod názvem Hmyz v civilizaci (že by přeci jen vliv Ferdy mravence?), kde mimo jiné proběhla i naše kolektivní komiksová výstava, což byl v těch letech zřejmě ojedinělý počin.

Také jsem v této době sepisoval svou dadaistickou pentalogii Epos o zemi Pé – o literárně pojatý komiks. Děj byl poměrně stupidní a hlavní hrdinové v každé knize hynuli zbraněmi hromadného ničení, aby se opětně inkarnovali v dalších a dalších dílech, ve kterých končili obdobně. Jedna kapitola z tohoto původně zamýšleného cyklicky nekonečného povídkového románu pak vyšla v prvním čísle undergroundového časopisu Vokno někdy v roce 1978.

Pár mých komiksových kreací se dokonce v těch dobách natolik zalíbilo příslušníkům StB, že mi je odmítali vrátit a trvali na jejich zařazení v kulturních sbírkách svého archívu.

Konec 70. let byl pak už vůbec hodně dusivý. Spousta známých podepsalo Chartu, spousta – jako např. Pepa Bartl – jich emigrovalo, někteří, jako třeba velice talentovaný Andre, umřeli. Já pomalu končil Akademii a musel se začít vážně zabývat budoucí obživou, což bylo pro výtvarníky stejně těžké, jako začíná být i dnes.

To Vás ale asi taky neodradilo. Věnoval jste se komiksu dál?

Ne, že bych se odradit nechal, jen jsem neviděl nikde prostor pro tento žánr, takže v 80. letech jsem o komiksu spíš už jen žvanil u piva třeba s Vláďou Malým (který později skvěle nakreslil Rudou jízdu pro seriálovou přílohu ABC). Nakonec mě tyto opojné debaty přece jen vyhecovaly k tomu, že v roce 1988 jsem pocítil neodolatelnou potřebu zariskovat a naplno se do toho pustit, přestože stále nebyla šance na publikování. Odsunul jsem tedy stranou své dosavadní snahy o „seriózní“ uměleckou tvorbu i představy o včlenění se mezi uměleckou nomenklaturu a začal úplně od začátku vnikat do tajů tohoto poctivého a těžkého „brakového“ řemesla.

Odkud jste čerpal inspiraci?

No, inspirace snad jako jediná mi nedělala myslím v životě nikdy problémy. Stačí si zajít někam na dobré místo do dobré kavárny a nevím co s množstvím nápadů. Spíše jsem se pídil po komiksových sešitech kvůli technikám kresby, což je základ. Jako na zavolanou se mi z pozůstalosti malíře a ilustrátora Miloše Nováka podařilo tehdy odkoupit velkou část jeho archívu se stohem jugoslávských komiksových časáků a současně mi „scénáristi zhůry“ jako by náhodou přihráli do ruky knihu Dlouhé svítání na Enně od J. Guljakovského. Věděli dobře, že takové předloze neodolám. Román skvěle spojoval sci-fi i fantasy žánr a ke komiksovému ztvárnění se přímo nabízel. V té době musel člověk hledat něco takového s lupou v ruce. Jako na zavolanou se současně na scéně odněkud náhle vynořila i Kometa, takže jsem tam rovnou odnesl prvních hotových deset stran. Synchronicita, která se nestává příliš často, potom ovšem stojí za to.

Jiná věc byla, že jsem teprve hledal vlastní styl a objevoval stavební kameny tohoto poměrně náročného řemesla. Proto se raději s tímto seriálem až tak nechlubím.

Mezitím proběhl převrat, paralyzující atmosféra beznaděje se vytratila, všechno se uvolnilo a budoucnost náhle přívětivě kynula veselými barvami. Kreslil jsem i dvanáct hodin denně, abych si vynahradil předešlý dlouhý půst.

Odkud se vlastně vzala Kometa?

To byste se museli zeptat jejího majitele. Pro mě se tehdy před třinácti lety vynořila zcela nečekaně, prudce zajiskřila a v duchu svého nešťastného názvu, jak jsem očekával, ovšem i rychle pominula. Byla to prostě předzvěst budoucí komiksové katastrofy na další dlouhá léta.

Jména mají zkrátka svou magickou moc a není radno si s nimi zahrávat. Příště svým plátkům dávejte zásadně jména stálic. Každopádně po Kometě zůstala alespoň nezapomenutelná hvězdná dráha. To už se nikdy žádnému časopisu v Čechách nepřihodí, aby se jeho náklad vyšplhal na závratných 250 000 ks. Zrovna nedávno jsem se bavil s knihkupcem Mášou z Krakatitu, který se pídí po neprodaných výtiscích, aby vzkřísil jejich dávnou slávu alespoň na svém knižním pultu. Kdyby někdo věděl, dejte mu vědět.

Proč myslíte, že tak úspěšný titul nabral tak rychlého konce?

Jak jsem řekl, měl blbej název. Ale vážně, trochu mi na tomto plátku tenkrát vadil ten pel-mel nejrůznějších stylů, kvalit a neujasněná orientace na čtenáře od 3 do 300 let. Tisklo se prakticky všechno bez většího výběru. Od výborných kreslířů až po totální blafy. Možná ale právě i to bylo tajemstvím toho závratného. komerčního úspěchu. Já měl tenkrát představu, že by časopis mohl být podobnější třeba Heavy Metalu, Pilotu nebo polskému Komiks. Jednu chvíli to vypadalo dokonce na to, že by se některé mé koncepce mohly realizovat. Ovšem pouze do té chvíle, než vyšly Cibulkovy seznamy, které Kometě, či lépe řečeno, některým jejím představitelům, zkřížily tenhle trip a z vesmíru iluzí vrátily vše zpět na poctivou českou gulášovou zemi.

Každopádně trvání tohoto časopisu bylo příliš krátké na to, aby se v něm stačila vyprofilovat generace kvalitních kreslířů a scénáristů. Bez možnosti publikovat, či naopak jako v případě Komety, bez stanovení kvalitativních limitů, úroveň nakonec vždy stagnuje. Navíc se kolem začalo nabalovat stále víc výtvarníků, které ani tak nezajímal komiks, jako spíš i na dnešní dobu poměrně slušné honoráře. Výtvarník ovšem roste jen tím, že má k dispozici svobodný divácký prostor a jistý pozitivní tlak zvnějšku na kvalitu. Ale samozřejmě i neodmyslitelně adekvátní odměnu. Mně z toho množství pokreslených archů byla vydána přibližně asi jen desetina prací, a ke vší smůle spíš těch slabších. Brácha ovšem dopadl hůř, neboť pracoval víc než rok na stostránkovém parodickém komiksu Tarzanův syn, a ve chvíli, kdy měl být už vydán jako samostatný book, vše náhle skončilo. To se přihodilo ovšem i několika dalším kreslířům. Myslím, že nejlepší věci, zůstávají většinou nezveřejněny.

Co se komiksu týče, šlo asi o Vaše nejčinnější období. Co se Vám podle Vás nejvíce povedlo?

Co se týče iluzí, také. Z publikovaných věcí v Kometě by to snad mohla být Svatební košile od Erbena. Tam jsem cítil, že moje ruka už poslouchá mé srdce mnohem ochotněji. Nedávno jsem viděl filmový přepis této knihy a zaujala mě až podezřelá podobnost některých scén s mým seriálem. Původně jsem se domníval, že bych mohl takhle scénáristicky vytěžit víc českých klasiků. Ne že bych neměl co kreslit, ale chtěl jsem pro mladší čtenáře znovuobjevit kouzelnou „brakovou“ fantastiku i v dílech těchto čítankových zaprášených velikánů.

Dalo se tenkrát komiksem živit?

V této hekticky nadšené době se zdálo, že možnosti komiksového kreslíře budou vskutku neomezené. Mimo jiné jsem tehdy dostal i neodolatelnou nabídku stát se levnou pracovní silou pro jistý německý komiksový plátek, jako ostatně více českých kreslířů. Nakreslil jsem tři čb horrorové příběhy, ale stupidita dodávaných scénářů byla tak nepřekonatelná, že jsem raději oželel tvrdou valutu a soustředil se na vlastní projekty pro Kometu.

A sice?

Jednalo se o dva delší fantasy příběhy, které měly vyjít jako samostatné knihy. Jeden se jmenoval Lev a meč, což byla vlastně legenda o Bruncíkovi, posunutá ovšem někam hluboko do mýtických druidských časů. Druhý příběh jsem nazval Ÿrall, neboť jeho skutečně úžasná kosmogonická předloha měla kořeny v starodávných uralských mýtech. Pokusil jsem se do nich dostat atmosféru, kterou jsem pociťoval v minulosti při četbě Tolkienových knih. Samozřejmě, že Pána prstenů jsem si ponechával v záloze, na dobu až zvládnu bravurněji kresbu. Mimo to jsem nakreslil ještě několik kratších horrorových příběhů, dále severskou legendu Troll a povídku Ladislava Klímy Strašidlo (byla vystavena v rámci projektu Pohádkový svět komiksu, a v rámci jehož katalogu byla publikována i ukázka – pozn. redakce). Nic z toho ovšem už nevyšlo a peníze došly. Takže jsem se trochu slušněji rozkreslil až ve chvíli, kdy už po mně nikdo nic nechtěl a všechny ty věci se mi dodnes válí pod pracovním stolem.

Takže konec komiksové tvorby?

Podařilo se mi ještě naposledy publikovat v roce 1992 v deníku HN v jeho sobotní příloze Prostor, kde jsem se díky profesionální scenáristce Lucce (Pernicové) Šaškové mohl soustředit jen na samotné výtvarné zpracování povídek, což je při dobrém scénáři ideální. Bohužel ze zamýšleného většího cyklu Geneze detektivky, což měl být průřez světovou detektivní literaturou od minulosti po dnešek, vyšly jen dva neúplné příběhy od E. A. Poea a A. C. Doyleho. Pak zanikl i Prostor a vody nad mou komiksovou tvorbou se uzavřely.

Kdyby se situace změnila, vrhl byste se do komiksu znovu?

Jelikož mladistvé nadšení poněkud polevilo, zřejmě bych trochu zvažoval. Přeci jen jsem se od komiksu už poněkud za tu dobu vzdálil. Navíc nejsem typ výtvarníka, kterému je jedno, co kreslí, jen když je to komiks. Odmítl jsem dokonce už i jakési nabídky. Problém byl v tom, že chtěli jen moji ruku bez hlavy. Mám svoje obsedantní témata a ty si vezmu patrně i do hrobu.

Čemu se věnujete teď?

Samozřejmě, že nejraději bych se dnes plně věnoval už jen volné malbě olejových obrazů a komputerovým kolážím s transcendentálně mystickou tématikou. Jelikož se ovšem žádný bohatý sponzor nevynořil, jsem nucen věnovat veškerý pracovní čas užité malbě pro knižní obálky, což je přeci jen nejblíž mým osobním představám. Vyneslo mi to sice mezinárodní ocenění nejlepšího evropského sci-fi výtvarníka pro rok 2002, ale i toto chápu jen jako jednu z dalších pomíjivých period na cestě. Možná budu v budoucnu nucen se učit od začátku zase zcela něco jiného, možná ale že potkám opět někde při cestě i komiks. Já si to tady bohužel nerežíruju. Vlastně jsem nikdy nepřestal být jen poutníkem iluzemi.

ooo

S-F MAGAZÍN DEEP MAGIC

2003/JUNE/13

Feature Artist:

Jan Patrik Krasny

Age: 47

Residence: Prague,Czech Republic.

Marital Status: married.

Children: none.

Hobbies: art, film, hermetical philosophy.

Personal Quote: “Everything is and equally isn’t illusion”; “animals are friends, not food.”

Favorite Book or Author: Tolkien, Josef Zezulka-Philosophy of Being.

Started Painting In: Since my early childhood; I’ve been a freelance painter since 1982.

Artist Most Inspired by: There are many, from ancient to the contemporary ones. Still, most of all I’m delighted by the fantasy artists.

Mediums You Work In: gouache, acryl, air brush, oil, recently the digital painting.

Educational/Training Background: I was trained as a textile window dresser; a School of artistic crafts specializing in paper, toys, and decorative objects.

Schools Attended: The Academy of Fine art in Prague.

Where Your Work Has Been Published or Displayed: So far, they have been published in up to 150 science fiction/ fantasy titles with my covers – both in the Czech Republic and other European countries.

Where Someone Can Buy Your Art or Contact You Professionally: http://patrik.scifi.cz

For magazine Deep Magic.

Q: How did you come to be an artist?

JPK: It happend somehow spontaneously – probably due to my bad deeds in my past lives – and I have just developer the skill.

Q: How would you describe your work?

JPK: My work on book covers is classical fantasy; in comics I have pursued primarily the mythology. My independent production can be described as Plutonic imagination with catastrophic undertone.

Q: Where do you find your inspiration?

JPK: Inspiration can be found everywhere; the life is inexhaustible source of stimulations.

Q: What inspired this piece? (Tell us its story)

JPK: The picture PIETY is an allegory, in which I’ve parted with certain illusions of my life. Another title for the picture is “A Tribute to an Old Enemy”.

Q: What do you consider your influences?

JPK: The list would fill up several pages. It’s same as in the case of inspiration.

Q: What has been your greatest success in your artistic career?

JPK: That I’m able to pursue this genre, and strangely enough, I can make a living with it. (Up until 1989, everything that wasn’t so called ‘socialistic realism’ was forbidden.) And, of course, the European SF Society Award in the category “Best Artist of 2002”

Překlad:

Jan Patrik Krasny

Věk: 47

Bydliště: Praha, Česká republika.

Stav: ženatý, děti: žádné.

Záliby: umění, film, hermetická filozofie.

Osobní citace: "Všechno je a stejně není iluze"; "Zvířata jsou přátelé, ne potrava."

Oblíbená kniha nebo autor: Tolkien, Josef Zezulka-Filosofie bytí.

Malovat jsem začínal v raném dětství; Od roku 1982 jsem malířem na volné noze.

Umělec, kterým se nejvíce inspiruje: Je jich mnoho, od starověkých až po současné. Přesto mě nejvíc těší fantazijní umělci.

Média, ve kterých pracujete: kvaš, akryl, air brush, olej, v poslední době digitální malba. Vzdělání/odborná příprava Vzdělání: Vyučila jsem se textilní aranžérkou oken; Škola uměleckých řemesel se specializací na papír, hračky a dekorativní předměty.

Navštěvované školy: Akademie výtvarných umění v Praze.

Kde byla vaše práce zveřejněna nebo vystavena: Dosud byly publikovány až ve 150 sci-fi fantasy tituly s mými obálkami - obojí v ČR a dalších evropských zemí.

JPK pro časopis Deep Magic.

Ot: Jak jste se stal umělcem?

JPK: Stalo se to nějak spontánně – pravděpodobně kvůli mým špatným skutkům v minulých životech 😊- a já jsem si tuto dovednost zřejmě vyvinul.

Jak byste charakterizoval vaši práci?

JPK: Moje práce na knižních obálkách je klasická fantasy, v komiksu jsem se věnoval především mytologii. Mou samostatnou tvorbu lze označit jako plutonskou imaginaci s katastrofickým podtextem.

Kde shledáváte inspiraci?

JPK: Inspiraci lze najít všude, život je nevyčerpatelným zdrojem podnětů.

Co inspirovalo toto dílo? (povězte nám jeho příběh).

JPK: Obraz PIETY je alegorií, v níž jsem se rozloučil s určitými iluzemi svého života. Jiný název obrazu je "Pocta starému nepříteli".

Jaké vlivy na vás působí?

JPK: Seznam by zaplnil několik stránek. Je to stejné jako v případě inspirace.

Co byl váš největší úspěch ve vaší umělecké kariéře?

JPK: Že jsem schopen se tomuto žánru věnovat a kupodivu se jím i živit. (Do roku 1989 bylo zakázáno vše, co nebylo tzv. socialistickým realismem). A samozřejmě cena Evropské společnosti SF v kategorii "nejlepší umělec roku 2002"

ooo

ROZHOVOR PRO Sci-Fi ČASOPIS „IKARIE“

Vlado Ríša 28. 6. 2007 Vydání 7/2007, strana 41

JPK se narodil 8.5. 1955 ve slovenském Prešově. Je ženatý. V letech 1976–82 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru figurální malby u prof. Jana Smetany. Spolu s Martinem Němcem a dalšími výtvarníky založili výtvarnou skupinu „Civilizačních impulzivistů“. Ceny: AKADEMIE SFFH Cena Akademie SF 2004, 2005, 2006 v kat. výtvarník. Cena evropské asociace SF za rok 2002 jako nejlepší evropský výtvarník.

Dostal jsi potřetí cenu Akademie. Co to pro tebe znamená?

Samozřejmě mě to velice těší. Nečekal jsem to v současné konkurenci.

Narodil ses v Prešově, jsi tedy Slovák?

V rodném listě jsem měl až do rozdělení republiky uvedenou českou národnost, pak jsem musel znovu potupně žádat o občanství. Touto zkušeností jsem si své nacionální pocity natrvalo vyřešil.

Jak se člověk stane akademickým malířem a co to vlastně znamená?

Normálně – vystuduješ uměleckou akademii :-) A znamená to, že se budeš muset celý život starat o svou obživu úplně sám s pomocí naprosto nepraktického řemesla. Je to vhodný způsob pro milovníky adrenalinu. No a co mi škola dala? Především nás tam nikdo nenaučil malovat, protože to často neuměli ani profesoři. Důraz byl tehdy kladen na politickou výchovu. Doufám, že v tomto ohledu jsou dnešní studenti na tom lépe.

Kdy jsi začal malovat?

Tak jako všichni – v předškolním věku, pouze mi to dýl vydrželo. Měli jsme tenkrát dost malý byt, takže mně za dětský pokoj sloužila koupelna. Jako sedátko výborně posloužil záchod a jako stolek na malování, vedle stojící pračka. Tam jsem si čmáral první rakety a kosmonauty, hrady a rytíře. Asi mi chtěl osud takto naznačit, že malování je jakýsi způsob očisty.

Kdo je nebo spíš byl tvým vzorem mezi malíři?

Těch by bylo hodně. Silně mě ale ve třinácti poznamenal Kája Saudek. Svou osobností dokázal povýšit obyčejný kreslený seriál v něco tak úžasného, jako je komiks, a zbláznit tím několik dalších generací. Už byl v Ikárii s ním rozhovor?

Proč se věnuješ právě SF?

Protože jsem SF měl rád od dětství. Na základě této četby mi připadalo úžasné, jak lidstvo dospělo až k branám kosmického technoráje, který vyřeší navěky všechny jeho problémy, a já mohu na vlastní kůži sdílet tento zářný osud. Můj stav okouzlení svou dobou trval až do roku 68. Tento rok pak naštěstí vyléčil z iluzí nejen moji generaci. Začalo mě naopak zajímat katastrofické sci-fi, jako jediné pravdivé vyjádření rozporuplného lidského nepozivistického vývoje. S fantasy žánrem to bylo u mě složitější, protože k nám zvenku téměř nepronikl. Takže až pan Tolkien mi v polovině 80. let udělal v hlavě pěkný vítr a postaral se, abych odklonil úspěšně nastartovanou uměleckou dráhu tímto směrem.

Používáš jen normální malířské techniky (olejomalba apod.), nebo využíváš i počítačové programy? Jaké a proč?

V posledních letech se specializuji téměř výhradně na digitální malbu. Pro mou práci je díky své pružnosti nejvýhodnější malířskou technikou. Navíc svým charakterem připomíná i olejomalbu, kterou mám rád. S komputery jsem se začínal sbližovat už na počátku 90. let, dalších deset let jsem čekal na to, až s nimi bude alespoň trochu kloudná řeč ohledně malování. Na druhou stranu i díky komputerizaci malířství došlo k velkému boomu scifi a fantasy malby a na západě začalo vycházet přehnaně velké množství knih a manuálů pro začínající výtvarníky v tomto žánru. Sci-fi a fantasy malba se tam stává jedním z oficiálních malířských směrů mladší generace. Klasické techniky jsou samozřejmě nesmrtelné, a hned jak zreziví počítače, se opět vrátí na scénu. :-))

Ví se o tobě, že máš rád komiks, děláš ho? Když ne, tak proč?

Jak jsem naznačil, k ilustrování knih jsem se dostal právě od komiksu. Fascinovala mě jeho dynamika i charakter tolik blízký filmovému žánru. Člověk si může sám na koleni vytvářet vlastní „velkofilmy“. Komiks má originální schopnost syntetizovat třeba i tu „nejinfantilnější banalitu s nejhlubšími archetypálními paradigmaty“, jako žádné jiné vizuální umění. Problém je, že tento žánr, pokud má být na úrovni, vyžaduje stoprocentní nasazení, a to na našem malém českém rybníčku nemá kdo výtvarníkovi zaplatit.

Děláš hodně obálek. Myslíš si, že bys měl k tomu znát celou knihu, nebo ti stačí jedna scéna, podle které namaluješ obálku?

Možná by bylo ideální si knihu v klidu přečíst, a pak už jen čekat, až přijde nějaká inspirace. To by se mi docela líbilo, na to ale většinou není dost času. Člověk musí znát i jiné způsoby, jak se co nejrychleji seznámit s obsahem knihy, a zjistit tak, co na obálku namalovat. Vliv pro výběr scény má na mě mnoho věcí, v neposlední řadě i literární styl autora, jak pracuje s příběhem i jazykem, jak dalece se věnuje reálným popisům apod. To je na dlouhé povídání. U některých autorů stačí projít pár stránek a člověk naráží na jeden zajímavý nápad za druhým, u jiných projíždíš celou knihu několikrát, a není co zajímavého namalovat. Vůbec to přitom ale nesouvisí s kvalitou textu.

Stačíš při své práci ještě číst knihy? Jaké máš nejraději?

Četl jsem hodně do doby, než jsem se začal naplno věnovat ilustracím. Delší dobu mi už ale na nezávazné čtení nezbývá čas, protože pracuji hluboko do noci. Znáš to o té kovářově kobyle… Dřív to byl vždy příjemný požitek.

Co tvá volná tvorba? Dají se dnes prodávat obrazy? Může z toho být malíř živ?

Pokud se jedná o olejomalbu, tak spí hodně tvrdě. Není čas ani energie, všechno spolkne práce na knihách. Obrazy jsou navíc jen těžko prodejné. Do pěti let budeme mít místo nich pověšeny na zdech bytů už jen LCD panely. Klasický obraz nevyhovuje informačně explozivní současnosti.

Kterému autorovi bys rád ilustroval knihu? Jakou a proč?

No, jak jsem se zmínil, tak k fantasy jsem se dostal přes Tolkiena a primární byla touha ilustrovat jeho knihy. Od toho přání jsem se už ale stačil odpoutat. Dobrá nabídka je v tomhle směru asi nereálná. Jsem rád i za to, co dělám běžně.

Prosadil ses v zahraničí?

Pokud tím myslíš to, že o člověku venku trochu vědí, tak zřejmě ano. Internet je v tomhle směru mocný nástroj. Rozhodně se z toho nedá zbohatnout ani zpychnout, protože ve SF je poslední dobou neskutečně silná konkurence a nadbytek vynikající produkce. Udělá mi radost každá kniha, která tam s mou obálkou vyjde. Za svůj největší zahraniční úspěch ale považuji zařazení do prestižní světové ročenky fantazijního umění Spectrum 14, která má vyjít koncem roku. Vybrali si tam ilustraci, kterou jsem dělal pro německé vydání Lukjaněnkovy Noční hlídky.

Na čem děláš právě teď?

Momentálně dělám nejvíc pro ostravský Fantom print, a právě jsem odevzdal obálky k Silkeho cyklu Posel smrti a k cyklu Převtělení od Fiony McIntosh. Začínám pracovat taky na návrhu nového puzzle pro Weltbild. Bokem si dělám alespoň menší svoje projekty, které nezaberou tolik času. Jedná se o další obrázky do cyklu katastrofických visions. Také chci v nejbližší době zprovoznit svou novou virtuální galerii. Už se na ní pracuje.

Co bys doporučil začínajícím malířům a ilustrátorům?

Pokud vůbec můžu něco radit, tak snad aby se připravili na hodně, ale opravdu hodně drsný job, nejtěžší je vydržet :-)

ooo

ROZHOVOR PRO WEB FANTASY PLANET

25. září 2008, Pavla Lžičařová

„Pomocí malby se snažím ve čtenáři vybudit jeho vlastní magické síly“, říká výtvarník Jan Patrik Krásný. Na tom, že knihovničky českých čtenářů fantastiky tak skvěle vypadají, mají zásluhu především naši výtvarníci, kteří se věnují těžké a mnohdy nevděčné práci tvorby obálek. Jan Patrik Krásný patří mezi ty nejlepší, a tak si zaslouží představit se i jinak než svými obrazy. Proto jsem pro vás připravila rozhovor, kde si můžete přečíst například o tom, proč nejraději kreslí draky, kde hledá inspiraci či s jakými pocity prochází kolem knih se svými obálkami.

Začínal jste malovat ze zájmu, proto, že vás to bavilo. Kolik z toho nadšení zbylo dnes, po mnohaleté rutině? S jakými pocity každý den berete štětec, respektive počítačovou myš do ruky?

Poslední léta si hraji spíš s myší. Zábavu při malování si člověk užívá stále, zvlášť pokud po vás klient požaduje věci, které neumíte a během týdne si je musíte profesionálně osvojit. :‐) Nadšení by neubývalo, nebýt té strašidelné rychlosti, se kterou se musí tyto věci zvládat. Spíš člověka ochlazuje vědomí, že malování už ničemu v tomhle potemnělém světě nepomůže, což je pro umělce, kteří začínají vždy jako idealisti, tak trochu hrob.

Jste hodně sebekritický?

To musím. Pokud bych nebyl k sobě sebekritický, hned bych to schytal zvenku, a já se radši buzeruji sám, než aby to za mě dělali druzí :‐). Jak napsal William Blake, musím si vytvořit vlastní systém, jinak mě zotročí systém druhého.

Nejlépe se vám malují draci, prastará stvoření plná tajemné magie a moudrosti. Proč právě oni?

No právě proto. Mě nebaví malovat současnou hmotnou realitu, jak ji všichni známe. Výtvarné umění bylo dříve chápáno jako jedna z magických praktik, která zpětně ovlivňovala přítomnost. Ještě dříve, než jsem začal malovat fantasy, jsem dlouhá léta studoval takové věci jako transcendentální filozofii, starověká náboženství a mytologii, hermetismus či magii, tedy vše, čeho se fantasy žánr dotýká. Tyhle obory nejsou o nic méně sofistikované, než je třeba kvantová fyzika, která se pomalu, ale jistě začíná rovněž blížit magickému myšlení, tj. stále hlubším uvědomováním faktu, že pozorovatel a pozorované jaksi jedno jsou a navzájem se ovlivňují.

Pomocí malby v kontextu s knižním textem se snažím ve čtenáři vybudit jeho vlastní magické síly a imaginaci. Lidský svět stojí a padá na představách. Ideologické systémy a přemrštěná technika tyto magické léčivé schopnosti v člověku ubíjejí.

Asi si časově nemůžete dovolit nějaký tvůrčí blok, ale přesto, když se tak stane, jakými prostředky přivoláváte múzu a inspiraci?

Inspirace se dá najít všude a v každé chvíli okolo nás a v nás. Stačí se umět podívat jinak než jen pragmatickým zrakem, tzn. otevřít se svým múzám či andělům, i když to jde dnes stále hůř. Současná společnost, vzešlá ze všech možných strachů, staví fantazii a intuici do cesty stále urputněji čím dál víc rušiček (viz romány od Dicka či Orwella). Jiné paralelní světy jsou zde však stále přítomny a mohou být klidně plné draků a magie. Náš časoprostor je relativní rozměr a každý z nás ho na konci překročí do úplně jiné reality, nejspíš takové, jakou si zasloužil. Jsem přesvědčen, že největší inspirace přichází právě odtud.

No ale abych byl konkrétnější, docela dobře mě naladí k fantasy rovinám keltská muzika, která dokáže úžasně evokovat ten bájný lyrickoepický svět, jak ho vykreslil třeba Tolkien a který mě stále inspiruje k tvorbě.

Jaká je cesta od oslovení nakladatelem po hotovou obálku?

Je to prosté. Pokud se mi ozve některý z nakladatelů a zadá mi úkol, začínám na něm pracovat. Klienti mají buď konkrétnější představu, nebo mi ponechají zcela volnost, což je pro mě vždy ta lepší varianta. Po prostudování textu si vyberu téma, které mě něčím osloví. Během toho nechávám volně plynout asociace, a když mě některá dostatečně zaujme, zabývám se již jejím konkrétním zpracováním. Je to cesta od první skici přes stále jemnější upřesňování v komputeru. Často používám technické postupy tzv. „matte painting“, což je metoda, která se uplatňuje hlavně ve filmovém žánru pro tvorbu backgroundů čili scenérií pozadí. Jde o kombinaci digitální malby a prvků z fotografií (např. tvarů a textur) pomocí nejrůznějších masek a výřezů.

Pro tyto účely je přímo geniální program Photoshop. Přirozené malířské efekty, jako jsou třeba plastické tahy štětcem, se zase lépe vytvářejí v Painteru. Pokud je potřeba dosáhnout jiného vyznění než u 2D malby, využívám modelovacích programů 3D, jako je například 3Dmax nebo Maya pro architektonické prvky, Terragen a Bryce pro vytváření krajin či Poser pro figurální podklady. Teprve v poslední době mám natolik výkonný počítač, že utáhne i velmi komplikované kompozice, kde není výjimkou překrytí dvou set i více obrazových vrstev přes sebe. Přitom řeším všechny ty výtvarné a kompoziční zákonitosti, které během práce vyvstávají, až po konečné lazury a jejich barevné ladění.

Pokud už nejsou ze strany vydavatele výraznější připomínky, obrázek přes web odešlu a dál už na obálce pracuje grafik, který může svou grafickou úpravou obrázek buď umocnit, nebo naopak potlačit. Myslím, že práce grafiků je v tomhle žánru stále ještě podceňována.

Jak do toho celého zasahuje autor knihy?

S autory jsem ve styku jen výjimečně. Většinou má poslední slovo nakladatel se svým vkusem, a ten přihlíží především k obchodním hlediskům, tj. aby kniha na pultu upoutala eventuální kupce. Jiná hlediska upřednostňují autoři. Já se snažím zase o jiná hlediska. Ve skutečnosti to ale znamená určité kompromisy na všech stranách.

V jaké části dne se vám nejlépe maluje? Mnoho spisovatelů nedá dopustit na hlubokou noc, má i pro vás zvláštní inspirační kouzlo?

To není otázka části dne. Musím se umět soustředit prakticky kdykoli a práce mi zabere určitý počet hodin, takže pracuji jak ve dne, tak i v noci. Jinak to nejde :‐). Pravdou ale je, že v noci člověka tolik neruší vibrace okolního světa.

Jak pečlivě sledujete zahraniční výtvarníky?

Sice ne moc pečlivě, ale sleduji jak domácí, tak zahraniční sf tvorbu. Jde o žánrový stream a je vždy dobré znát, kudy se právě ubírá. Na západě se ovšem postupně mění v mainstream, což může vést ke zvyšování kvality, ale taky k rozmělňování. Všeobecně se ale objevuje čím dál víc velmi dobrých mladých výtvarníků. Dnes už se mohou opřít o velmi silnou tradici a předchozí generační zkušenosti a věnovat se tak mnohem víc hledání osobního stylu.

A co česká konkurence? Je mezi ní někdo, komu obzvlášť držíte palce?

Jsou tady dobří výtvarníci, jmenovat je ale nebudu. Co tu ovšem chybí, je nějaká menší sf galerie, kde by se dala průběžně prezentovat a prodávat vytvořená díla českých výtvarníků. Běžné galerie jsou orientovány úplně jinam a to příliš konkurenční motivace nedodává.

Co vaše koníčky, zájmy? Kolik vám na ně zbývá času?

No to je trochu rýpnutí, ne? :‐) Opravdu je to hodně vyčerpávající profese, pokud se má s ní člověk uživit, takže i kdyby nějaký čas náhodou přebyl, nedostává se pro změnu zase energie. Ale i přesto se mi letos podařilo po asi třiceti letech dokončit pár nedotažených filmečků z mládí, spíš jako rest než nějaký tvůrčí počin. Amatérský film byl ale dřív mým velkým hobby.

A co nemoc z povolání? Bezmyšlenkovité čmárání po papíře, automatické myšlenky typu „příšerná barevná kombinace“, sny plné pastelek?

Kupodivu něco takového jako bezmyšlenkovité čmárání a sny o malování jsem zažíval spíše před revolucí, kdy moje šance na ilustrování sf byla téměř nulová. Teď se mi spí mnohem lépe.

Jaké myšlenky se vám honí hlavou, když procházíte knihkupectvím a z regálů na vás koukají vaše obrazy? Je to něco jako splněný sen?

Spíš tam vidím ty chyby, kterých jsem si dříve nevšimnul. Rozhodně splněným snem bych to nenazýval, výstižnější by bylo říct, že jde o permanentní plnění úkolů. Svou činnost totiž řadím víceméně do sféry služeb, kde mým úkolem od nakladatele je především zvednout prodejnost jeho knih, což příliš romanticky nezní. Volná tvorba je přeci jen o něčem jiném. Ale já svou profesi beru tak trochu i jako osobní duchovní cestu. Nic jiného mě nedokázalo tímhle dobrodružným způsobem naučit takové sebekázni jako právě ilustrování knih. Howgh.

ooo

SKORODOTAZNÍK

Pro komiksový web Sakyk

Jaké komiksy jsi četl v dětství a na prahu dospělosti? Co se ti na nich líbilo?

Všechny, které někdy od poloviny 60.let u nás časopisecky vycházely. Dostaly se ke mně i některé předválečné dětské časopisy s kreslenými seriály. Vzpomínám ale, že ještě krátce předtím, coby školáčci jsme s oblibou kupovali žvýkačky Donald, ve kterých byly vždy přibaleny Disneyho stripy. Na komiksu mě ale vždy upoutávala spíš grafická stránka a dynamika kreseb než samotný příběh.

Pokud už to není součást předchozí odpovědi – jaký jsi měl v té době vztah k Rychlým šípům?

Kladný J Byly velkou inspirací i pro aktivity naší skautské partičky, ostatně jako i všechny další knihy J. Foglara. V časopise Tramp vycházel od něj také seriál Pim a Red v podání pana Kličky. RŠ nás inspirovali k vydávání vlastního oddílového časopisu, kde jsme spolu s dalšími kamarády publikovali své první komiksové kreace. To bylo v letech 67-69.

Vnímal jsi tehdy, že by komiksů bylo málo, že by byly nedostupné?

Před normalizací to byl stále sílící proud. V té době nové časopisy s komiksovými přílohami vznikaly jak houby po dešti (a zase rychle zanikaly J) Po roce 1970 se proudění změnilo na dalších 20 let v bezvětří. No nic, co tě nezabije, to tě alespoň vysílí.

Jaké knihy, ilustrátory, filmy jsi měl v dětství rád?

Dobrodružné, scifi, horrory. Hodně jsem ležel ve spisech L. Součka a E. Dänikena. Kultovními filmy té doby byly asi Vinnetou, Tři mušketýři – tím žili všichni vrstevníci. Objevilo se i několik scifáren, ale hodně silný vliv na mě měly filmy K. Zemana. Hodně jsem poslouchal muziku. Nahrával jsem si tenkrát každou bigbítovou skladbu, která se dala vyladit v rádiu a první kresby jsem publikoval ve fanzinu Petra Nováka. Z českých ilustrátorů jsem obdivoval jména jako Burian, Krum, Novák, Vraštil, M. Čermák, Konečný a další. (dodnes si pamatuji televizní medailon o D.Konečném někdy z r. 1968-9(?), kde prezentoval právě rozkreslený seriál o Vinnetouovi. Hltal jsem z obrazovky všechny detaily, abych viděl, jak se kreslí komiks). Obdivoval jsem ale i původní ilustrátory J. Vernea a také G. Doreho, kterého považuji za jednoho z nejgeniálnějších ilustrátorů všech dob. V podstatě se mi ale líbilo veškeré výtvarné umění, kromě socialistického realismu J

Vnímal jsi, že kolem roku 1970 došlo v českém komiksu k nějakému zlomu? A pokud ano, v čem konkrétně?

Zlom to byl zcela zásadní a ve všech sférách života. Vnímali jsme ten morbidní socialistický režim od 1. třídy základní školy a také jeho postupné uvolňování. Ruská okupace nás ale už v dětském věku zbavila všech společenských iluzí. Bylo to jako když z přicházejícího léta udeří největší mrazy. Zcela vymizelo vše zajímavé, originální a přirozené, místo toho oblbující televizní přenosy komunistických a svazáckých sjezdů, z rádií vymizel bigbít, nahrazený dechovkami a normalizační popmusic (ostatně dodnes obemílanou) a ideologickými kecy. Symbolem normalizace byl pro mě do jisté míry i zákaz dlouhých vlasů a moderního oblečení ve škole i mimo ni. A samozřejmě soustavná kontrola občanských průkazů a vševládná cenzura snad na všechno. Povoleno bylo snad jen celonárodní rozkrádání státního majetku pro stavby soukromých haciend. Veškerá nezávislá tvorba mizela do podzemí. Z komiksů přežilo čistku po roce 69 snad jen pár seriálků pro nejmenší. Nevěřil jsem vlastním očím, když se po nějaké době objevil opět Kája Saudek v Mladém světě. Změnil sice styl, nebyly to už tak provokující kompozice a náměty, ale bylo to opět zmrtvýchvstání komiksu.

Měl jsi před rokem 1989 přístup ke komiksům vydaným v zahraničí (americkým, francouzským, italským, jugoslávským, polským)? Jakými kanály ses k nim dostával?

Polský časopis Komiks a sešity s Thorgalem od Rosinskeho jsem kupoval vždy na Slovensku v nádražních stáncích nebo v polském kulturním středisku v Praze. Nějaké sešity jsem si přivezl i z Rumunska a Maďarska. Koncem 70. let jsem se pak dostal přes spolužáka k Metal Hurlandt a Heavy Metal, které na mě měly přelomový vliv, stejně jako kdysi Saudek. Těsně po revoluci jsem získal také část komiksového archívu M. Nováka, který obsahoval převážně jugoslávské komiksy.

Jinak 70 a 80. leta se co do dostupnosti komiksu od sebe výrazně lišila.

Měl jsi v 80. letech přístup k Saudkovým speleologickým komiksům? A pokud ano, jak ses k nim dostával? A jak jsi je vnímal? Připadaly ti srovnatelné, horší nebo lepší než Saudkova tvorba z přelomu 60. a 70. let?

Ano. Přímo v ústředí Speleologické společnosti v Praze. Měli je tam k mému údivu vždy v libovolném množství. Jak jsem se zmínil, musel jsem si trochu zvykat na jeho nový kreslířský styl, černobílé provedení a oproti dřívějším komiksům hlavně na zahuštěnost obrázků do mnoha řádků. V předchozích jeho kresbách jsem byl fascinován právě rozbitím klasických frejmů a jeho kompozičním mistrovstvím v pojetí celé stránky coby celistvého dramatického obrazu a taky jsem měl rád jeho anilínové barvy.

Zajímala tě česká (a slovenská) časopisecká komiksová tvorba, která byla v 80. letech dostupná? Jak jsi vnímal kreslíře jako František Kobík (ABC), Jiří Petráček (Sedmička pionýrů) nebo Marko Čermák (Pionýrská stezka)? Spíš jako tvůrce, s nimiž tě něco pojí, nebo naopak jako představitele zastaralé a překonané podoby komiksu?

V 80. letech jsem už dětské časopisy moc nesledoval. Čermák mě víc zajímal, když se objevil na scéně koncem 60., ale jeho tvorby si vážím. Víc mě ovšem oslovil jako country bandžista. Komiksy těchto ostatních autorů jsem viděl, ale šlo to už mimo mě, přesto jsem byl rád za každý počin. Pravdou ale je, že šéfredaktoři časopisů tlačili výtvarníky k určitému pojetí, které by prošlo cenzurou. V 80. letech mě zajímala převážně už jen zahraniční tvorba.

Zajímalo tě, že vychází Čtyřlístek? A pokud ano, jaký jsi na něj měl názor?

Dětská stylizace v komiksu mě nebrala ani v dětství.

Existovaly konkrétní časopisecké texty o komiksu (ne nutně pozitivní), které se objevily v českém tisku a které by tě nějak oslovily? Které by podněcovaly tvé fantazie o západním komiksu plném zakázaných věcí?

Několik obecně známých převážně odsuzujících textů jsem četl. Podněcovaly akorát přesvědčení, že si člověk uvědomoval, v jak stupidním režimu žije a nezbývá mu než role outsidera (mimochodem nejlepší pozice pro společenského pozorovatele či glosátora:-)

Měl jsi potřebu svůj vztah ke komiksu s někým sdílet? Vykládat si o něm s kamarády u piva, půjčovat si ho s dalšími lidmi, sdělovat si postřehy z vlastní tvorby, případně zakládat nějaký „klub“?

Ano, všechno to. Navíc do komiksů byli ulítlí i moji bráchové, takže to patřilo v dětství ke každodennímu rodinnému životu.

Pokoušel ses před rokem 1989 prosadit jako komiksový autor v některém z oficiálních periodik? A pokud ano, kde a s jakými výsledky?

Ano, v ABC. Nezájem.

A pokoušel ses o totéž po roce 1989? Změnila se v tomto směru situace výrazně?

Ano, v Kometě. Velmi výrazně. Druhá šance v deníku Prostor, kde jsme spolu se scénáristkou Lucii Šaškovou rozjeli komiksový projekt Průřez nejslavnějšími světovými detektivkami a podařilo se nám vydat v r. 1992 několik dílů v sobotních přílohách, než také tyto noviny zrušili.

Měl jsi v 80. letech (ještě před rokem 1989) pocit, že se něco mění, že se komiksům začíná blýskat na lepší časy? Byla nějaká konkrétní událost, která by tě k takovému pocitu přivedla?

Nepamatuji se na nic z oficiální strany. Jediné události byly ty, které jsem si sám či s přáteli vytvořili. Jednak mě motivovaly občasné návštěvy u Káji Saudka od poloviny 70.let a pozdější založení výtvarné skupiny Civilizačních Impulzivistů s M. Němcem a dalšími výtvarníky a návaznými aktivitami kolem. A potom až chvíli před převratem vznik Komety.

Těsně po roce 89 jsem si už vozil ty nejlepší světové komiksy z Paříže, Norimberku a Berlína, navštívil jsem komiksový veletrh v Erlangenu, začal kreslit pro jedno německé nakladatelství a vše náhle vypadalo na splnění dětských snů a jakéhosi osudového předurčení. Haha.

Obtěžovalo tě na začátku 90. let, že se někteří autoři snaží napodobovat Saudkův styl? Anebo ti to přišlo vlastně pochopitelné?

Zpočátku jsem měl rozpačité pocity, protože většinou ta imitace byla trochu diletantská. Měl jsem zato, že komiksoví kreslíři musí být komplexně sví jak viděním světa, tak jeho ztvárňováním. Jenže na dozrání tenkrát nebyl čas, všechno se to dělo moc prudce a bez přípravy pod vlivem náhlého vnuknutí a inspirace. Ptal jsem se Káji, co říká svým epigonům a v zásadě mu to spíš lichotilo. Říkal, že by z té skupinky kreslířů kolem něj vybral od každého jednoho ten nejlepší aspekt jeho tvorby a z těch by slepil ideálního komixáka. A byl si poměrně jistý, že ani tak by na něj tenhle hybrid neměl:-D

Nejvíc ale zřejmě co do kresebné zručnosti oceňoval Shönberga. U mého bratra Standy zase vyzvedával bravurní satiru a parodii.

Ale naše debaty byly mnohem širší než jen o komiksu, motaly se kolem celého umění, života, politiky, rodiny, bratra Jana, společných známých a komiks byl jen jeden z mnoha témat.

Myslím ale, že by byl skvělým profesorem, pokud by existoval na výtvarných školách obor komiksu a každého profesora těší, když objeví dobré žáky.

Jak jsi vnímal úroveň časopisů jako Kometa, Aréna kreslených příběhů, Stopa atd.?

Její krátká existence nedovolila z roztříštěného fóra udělat kvalitní komiksový magazín, na jehož platformě by mohli autoři soustavně zkvalitňovat svou tvorbu.

Stopa a Aréna mě stylově tenkrát až tak nezaujala. Problém byl v nepřipravenosti tehdejší generace na možnost publikování. I k samotným knižním ilustracím byl do té doby přístup jen pro skupinku vyvolených.

Kteří čeští a zahraniční autoři na tebe na přelomu 80 a 90. let nejvíc působili? A čím?

Saudek, Moebius, Bilal, Druillet, Caza, Corben, Don Lawrence, Bihannic, Rosinski, Darrow, Loisel, Peeters, Manara ad.

V jaké výši se pohybovaly tehdejší honoráře za stranu komiksu?

Nevím kdo, kde a jak, bylo to asi různé a individuální Já jsem si to uhrál v Kometě kolem 1300 Kč za stránku i se scénářem. V příloze Prostoru tuším kolem 800 Kč bez scénáře. Byly to první větší peníze, které jsem si za dobu existování na volné noze vydělal. Dnes by to k životu moc nebylo.

Co podle tebe způsobilo v letech 1992–93 krizi, která na několik let komiksové dění u nás fakticky umrtvila?

Těch krizových příčin bylo víc.

-Tištěná média nahradila komiksy reklamou (původně novinové stripy sloužily pro zvednutí nákladů víkendových příloh apod.).

-Postupné zdražování nákladových položek a ceny práce.

-Odosobnění novin a časopisů a jejich globální unifikace vlivem nejrůznějších nadnárodních koncernů a vlastníků.

-Nástup nových digitálních technologií a internetu a postupné zbezvýznamnění tištěných médií.

Dá se to všechno shrnout pod slovo technologické globalizace. Ta postupně pohlcuje veškeré jemnější subkulturní formy v celosvětovém měřítku. Vše je komerčně zaměřeno na jednolitou masu, takže vše jiné, hlubší, specifické, originální, a tudíž málo výdělečné jde do kytek.

Zajímají tě současní mladí autoři? A pokud ano, je ti jejich poetika blízká, nebo to naopak bereš tak, že je na komiksu vlastně většinou zajímá něco jiného než tebe?

Styl, poetika a osobité vidění mladší generace je mi mnohem bližší než generací předchozích. Svojí hravostí, kreativitou a svobodným přístupem k experimentům. Bohužel toho prostoru pro trvalou prezentaci své tvorby nemají také moc. Jako v každém odvětví činností, pouze dlouhodobé příležitosti umožňují růst a zdokonalovat vlastní tvorbu.

Přilákala by tě k aktivní tvorbě komiksu přiměřeně honorovaná zakázka, nebo už tvorbu komiksu v podstatě vnímáš jako uzavřenou kapitolu svého života?

Myslím, že bych do toho šel, náměty vidím všude, kam kouknu. Pouze bych musel mít naprostou svobodu vyjádření. Je něco takového reálné? J

ooo