Úvahy : 1989
O VNORECH DUŠE
Descartes: „Ten, kdo hledá pravdu, musí pochybovat o všem.“
Jako vnitřní vnor je označovaná meditativní cesta směrem z rozměrového bytí k bezrozměrovosti vyšších rovin ve snaze překlenout toto duální lidské myšlení. Bytost ale zůstává i nadále sama sebou, jen její vnímání skutečnosti se postupně prohlubuje poznáváním vyšších a složitějších zákonitostí. Na vyšším stupni vědomí pak může dokonce zpětně prožívat části svého evolučního vývoje i z dob, kdy ještě nebyla člověkem, ale například virem, hmyzem, rybou, ptákem či savcem. To je umožněno schopností koncentrace vědomí na jeden z mnoha paprsků bytostného vývoje. Zůstává však i nadále sama sebou a pouze v sobě nechává zrcadlit určité vývojové rozměry.
Vnor do nitra je schopnost odpoutat se pozorností od konkrétního prostředí, ve kterém se nalézáme, ale také odpoutání od vnější časové linie, takže je možné vnímat každý problém kontinuálně v celém svém procesu. Ve vnitřní meditaci tak můžeme mnohem jasněji chápat zákony duality – světy příčin a následků.
Dnešní doba je maximálně rušivá a svět se postupně stal stále vzdálenějším od svého duchovního = příčinného centra. Jako by se s ním již přerušilo vědomé spojení. Takové opoutání od vnitřního zdroje vede ale jen k bezduchému nevědomému bloudění ve vnějším světě a zjednodušování se směrem ke stále větší smyslovosti, žádostivosti, pudovosti.
Stručně řečeno, ztrácíme tak kontakt sami se sebou a žijeme v odraženém světle umělé civilizace, jak se o něm zmiňoval už Platon v podobenství o jeskyni.
10. 1. 1989
…
ZKUŠENOSTI NEMIZÍ
Každý zkušenostní „bod“ na vývojové spirále bytostných druhů je obsažen i v každém následujícím vyšším vývojovém druhu, tj. naše těla se funkčně skládají ze zkušeností všech předchozích bytostných druhů. Tzn. že zkušenosti z prožitých životů rostlin i zvířat, kterými jsme dříve také byli, mají v nás svou trvalou funkci i v činnosti jednotlivých vnitřních orgánů. Dokonce jejich vibrace energeticky korespondují s těmito vnějšími bytostnými druhy. Pokud ničíme jejich přirozená teritoria, ničíme zrcadlově i své vlastní subjekty. V každé z vyšších vývojových fází je tedy vždy obsaženo i vše z předchozích.
Nadvědomí obsahuje všechny myslitelné „nižší“ (omezenější) stupně vědomí. Pro vědomí nižších tvorů leží „vplynutí“ do něj zatím ve fiktivní budoucnosti. Lze analogicky vyvodit, že nadvědomí coby vědomí celého TD tedy obsahuje všechny předchozí osudové časy jednotlivých entit, kdy minulost i budoucnost jsou pospolu, minulost v budoucnosti a budoucnost v minulosti. Miliony let mohou být vteřinou a naopak, poněvadž čas je záležitostí již rozčleněných dimenzí, tedy duální struktury.
…
TANEČNÍCI
Můžeme sledovat, jak se svět zmítá ve stále šílenějším tanci obdobně jako v pohádce „O začarované píšťalce“, kdy se tanečník nemůže zastavit, dokud nepadne vysílením k zemi, a ještě i mrtvé tělo musí s sebou škubat do rytmu. Kdo se nepřizpůsobí tomuto kolektivnímu tanci, ten vypadne z kola ven. Lidský svět tak zůstává pro „netančící“ poněkud beze smyslu.
Přijdeme k člověku a ten nás okamžitě vtahuje do osobního tanečku kolem vlastní osy a nemůže s tím ani nic dělat. Je očarován sám sebou a dává to takto najevo. Miliardy duší na této planetě soustavně a bez oddychu tančí do posledního svého výdechu, vtahujíc do svých tanců co nejvíce dalších tanečníků.
Jsou zde takoví, kteří si tančí to své sólo jen sami, případně s manželkou, dětmi, milenci či přáteli. Jiní obtancovávají dokolečka svého šéfa, další poskakují kolem hromady zlaťáků, úředního příslibu na dovolenou v kapitalistické cizině, auta, baráku, svých potomků či svých nemocí. Jsou pak i takoví, kteří tancují s politickou kariérou, a ¨najdou se i tací co nejraději tančí dokonce i se smrtkami ve válečných šílenstvích. A jsou tanečníci introvertní tak i tanečníci extrovertní, kteří potřebují k svým egoistickým tanečkům kolem sebe aplaudující davy.
A tanečníci navíc své tance kombinují mezi sebou, čímž vytvářejí neskutečně pestrobarevné strukturální vzory a mandaly.
Jak krásná země, kde všichni teď tančí
Proč utrpení v tvářích se mnohým ale zračí?
Že by jim snad orchestr tak špatně hrál?
Či představení diriguje jen hloupý král?
Ztratil se zcela již smysl pro jemnost
Přitvrdila muzika, jak bigbít tak rokenrol
Ze všeho zmizely už křehké nuance
Relax tak bude ještě dlouho bez šance
20. 3. 1989
…
SILOVÁ POLE A MEDITACE
Obrazy jsou smysly vnímané odrazy našeho vědomí, které je odrazem zase dalších rovin, podněcovaných základním vibračním silovým polem, ale přitom jsou současně všechny svébytné.
Jsou to jednak odrazy nejvyšších centrálních idejí, které vertikálně působí na vyšší nervovou soustavu a pro drtivou většinu z nás jsou nevědomé, přestože svými řetězovými reakcemi působí až dolů k mikrobuněčným orgánům. Nebo to jsou příčinné odrazy na časové rovině tak, jak ji vnímáme svými smysly.
Všechny tyto procesy dohromady jsou součástí silového pole, ve kterém a z kterého žijeme své konkrétní životy.
Základní silové pole analogicky koresponduje se silovým polem bytostí, dochází k rezonancím, čímž si uvědomujeme charakter své skutečnosti.
Bytosti svým permanentním vývojem míří k definitivní Podstatě, tj. ke stavu absolutního bytí a vědomí. Při této cestě se dvoupolní myšlení neničí, ale rozvíjí, zjemňuje a prohlubuje tím, jak prostupuje do stále hlubších a univerzálnějších energetických rovin. K tomu, aby to byl na našem stupni vývoje harmonický proces, dopomáhá i vědomá meditace.
Svět ale dnes takovému způsobu myšlení není nakloněn, je to však jediná cesta bezbolestnějšího přechodu do stavu, kterému říkáme budoucnost. V tom lze vidět analogii k alchymistické transmutaci kovů ve zlato.
S intenzitou soustředění v meditacích souvisí i vnímání času. Silné pohroužení do nitra vnější čas jakoby zpomaluje, tedy alespoň jeho vnímání. To je protipól ke stále rychlejšímu a neurotičtějšímu prožívání vnější reality, které lze často už srovnávat s rakovinným bujením. Z toho pak druhotně vyplývá, že právě v oné urychlenosti a neostatečném zažití všeho je třeba hledat zdroj většiny dnešních chorob.
V rovinách vyšší skutečnosti vše ale trvá, jen my svou rozdvojenou myslí prožíváme tyto stavy bolestné pomíjivosti a zániku. Jen v hluboké koncentraci a vnoru může člověk zaslechnout tichý hlas – řeč všeho stvořeného, může si „přečíst“ vše, co se týká bytí vesmíru z akášických záznamů astrálně mentálních sfér. To je celkem lákavá perspektiva.
16. 4. 1989
…
ALTERNATIVNÍ VÝVOJ
Rivarol: „Každý stát je tajemný koráb, jenž má své kotvy v nebesích.“
Dnešní civilizace na individuum útočí ze všech stran, dochází tak ke stále silnějším skupinovým manipulacím a duševnímu primitivnění celé společnosti; ztrácí se individuální svoboda a oficiální pohled na svět nedává už téměř prostor pro alternativní myšlení. Nicméně u vědomějších osobností to vede k úpornému hájení si své svobody, ale tím pádem i k negaci kulturních hodnot takto manipulující společnosti.
Při hledání alternativního řešení vývoje společnosti bude třeba nalézt takový přístup, na který si dnešní civilizace dosud netroufla, a kterého se vlastně i bojí. Ze současného pohledu to může vypadat jako by se mělo jednat o pochod do „nicoty“ rozkladu, tedy za hranice současných uznávaných pragmatických hodnot. Přitom to je směr k oblastem hlubšího vnímání reality, a přesto ne odosobnělý. Jde o požadavek rozšíření hranic lidského vědomí nad trojrozměrnou strukturu fyzikální přítomnosti, a tím i překročení lidského ega.
Teprve tam nastává duchovní jiskření sil, které pak budeme moci vidět v jakémkoli bodě duchovně mentálního vesmíru.
Pravé dobrodružství ducha můžeme naplno prožívat právě mimo náš smyslový svět, a přesto zůstávat vnořeni v něm. Vše je nekonečné a nekonečno tedy nelze opustit, i když to tak právě nevnímáme. Je nutné smíření se svou nekonečností a rozprostraněností v bezčasí, neboť čas je v důsledku také jen mentální fikcí.
22. 4. 1989
…
ÚVAHY 89/1
Není třeba se obávat odpoutání od těch psychických brzd v sobě, které se nějak vážou na určité přežilé fixace, a které nás již přímo brzdí na další cestě. Jen je umět v sobě jemným pozorováním správně odhalit. Tím osvobozujeme i určité kvantum energie, která nás k těmto komplexům vázala, a která tak nyní může přispět k něčemu podstatnějšímu, protože každý jsme jí dostali jen poměrné množství z celkového energetického balíčku.
…
Technologicky globalizovaná civilizace nás svou fixací k povrchu jen nerada pouští na duchovní cesty výzkumů, nebo se na ně snaží alespoň nastrkat velké množství nejrůznějších překážek. Útočí všemi možnými způsoby na snahy o spirituálnější svět. Prostor je tak dnes už k prasknutí přeplněn vibrujícími anorganickými energiemi desítek a stovek miliard nejrůznějších elektrických a radiových zářičů, které mají na psychiku i zdraví ty nejhorší negativní dopady.
…
Existuje ale i vyšší stav vědomí, oproštěný od egoistického manipulativního usilování o dobývání vnější reality. Je to již vlastnost vyššího vývojového stupně bytosti než člověka, která se již nepotřebuje fyzicky manifestovat do osudovosti rozpolcené reality, a přesto má schopnost působit mnohem mocnější silou.
Pro takovéhoto nadčlověka zde dosud nenastaly k jeho vtělování vhodné vibrační podmínky, i když výjimky se najdou vždy. Jeho vtělování je ale již dobrovolné jako Avatara vracejícího se zpátky do hmoty z důvodu pomoci ostatním tvorům na jejich osudových drahách. Takový bytost by ale teoreticky mohla působit přímo ze svého centra v kterémkoli vhodném místě naší galaxie.
…
Pýcha a hloupost již dávno získala navrch nad lidskou moudrostí předávanou skrz celé věky. Jedna malá částečka by chtěla ráda ovládat všechny ostatní. Na fenomén skutečné duchovní moci a vědění jsme ale zatím ještě příliš krátcí, protože ten ve své čistotě patří až bytosti nadčlověka. My můžeme pouze usilovat o tuto vnitřní čistotu a její dary, zařizovat světské věci tak, aby byly co nejvíc v rovnováze s ostatními složkami života i vlastním svědomím.
Pokud už máme vnitřní potřebu bojovat, pak nejlépe je obrátit tento svůj boj vůči vlastní nedokonalosti a nevědomé hlouposti.
Duben 1989
…
ÚVAHY 89/2
Jak dosáhnout v životě odlehčenosti? Jedině tím, že budeme zůstávat v takové rovině myšlení a cítění, kde „myšlenky dávají křídla.“
Dnes se mění chápání života v kosmu, paradigma našeho pohledu na vše myslitelné. Klasická ateistická věda v postmoderním věku již přestává odpovídat na celou řadu podstatných otázek potřebných k přežití.
Postupně mizí i staré schéma moci. To se neobchází bez střetů a krizí (viz 2 světové války a hrozící 3.), nicméně nám známé mocenské dělení světa ztrácí již svou „magickou“ moc, což ale vede i k stupňujícím konfliktům a násilí.
Sílu nových vědomějších idejí však zastavit nelze, neboť ty působí „zevnitř“ přímo z jádra. Narozdíl od předávaných informací zvnějšku, budou časem lidé zažívat pravdu více zevnitř sama sebe, takže ta bude kooperovat lépe i s jejich vnitřním svědomím. To samozřejmě ještě neznamená, že tu bude v blízké době ráj na zemi, ale je to již přeci jen příslib uvědomělejší a vyspělejší společnosti.
…
Mezi vědomou lží a omylem je velký morální rozdíl. Omyl vychází z nevědomosti z nedostatku informací, pomocí lží se snažíme již vědomě získat nějaké výhody. Ale jen pravdivost nám dokáže dodávat více vnitřní energie na své cestě. Pak ani vnější manipulující tlaky nemají na nás takovou účinnost.
…
Naše individuální konání má současně i punc celokosmického činění, protože jak nahoře, tak i dole, jak v makrokosmu, tak i mikrokosmu coby celistvé fraktální struktury. To analogicky znamená, že jsme soustavně řízeni a také i řídíme.
…
Plný smysl TD lze pochopit jen z roviny, kde stvoření má totožnou hodnotu jako nestvoření, kde bytí i nebytí je totožné, detail je totéž, co celek, a kde není tam ani sem, protože není ani rozměr.
…
Opravdovost je předpokladem svobody myšlení, bádání a tvoření, a také toho, že pokud zjistíme ve svém myšlení chybu a změníme-li díky tomu i dlouhodobý názor, je to naprosto v pořádku a správně.
29. 5. 1989
…
MATERIALIZACE PŘEDSTAV
Materializací představ se zbavují procesy své přitažlivé magičnosti, díky vůli se skrz vynaloženou sílu realizují nejrůznější přání. Materializací si člověk plní touhu po vysněném. Tím, že si své sny odžije, zbavuje je tak jejich magicky přitažlivých pout a postupně tak od nich upouští. Nicméně tento přístup obsahuje i dlouhou cestu v karmickém vyrovnávání příčin a následků. Mnohem kratší cestu ke stejnému cíli lze absolvovat ve vědomém odřeknutí zbytečností, které neřeší důvod takových přání a představ. Je to však svobodná volba a osobní věc každého, jakou cestu je schopen si vybrat.
…
SMYSL
Znát smysl věcí dodává energii. Uvědomíme-li si smysl života, budeme žít i své životy mnohem plněji a hlavně vědoměji. Není to jen o postupném zažívání konkrétních jednotlivostí, ale jde o odhalení úplně nové roviny vědomí, změny vlastního paradigmatu – úhlu pohledu na životní úděl svůj i ostatních.
Pokud nepochopíme rámcový smysl života, kterým postupně procházíme, tak nám nakonec uniká i smysluplnost oněch dílčích věcí.
Smysl naší existence lze ale pochopit jen z duchovní nadstavby – z příčinné podstaty dění a evoluční transcendence směrem k ní. Jen k ní jsme silami kosmu taženi, a jedině tak se dá i vymanit z dobového relativního myšlení, které je vždy přechodné a neúplné. V trojrozměrné skutečnosti je vše pomíjivé, nicméně život jejím překonáním nekončí, jen se transformačně přesouvá do hlubších obrátek.
…
Objímá-li někdo v představě svým vědomím a srdcem celý tento svět či vesmír, pak promítá do těchto sfér i odlesk své myšlenky. Je to rovněž jeden z tvůrčích paprsků.
Osobní a nadosobní je z vyššího pohledu totéž, je rovnocenné a má vliv na vnímání reality. O nic jiného než o probuzelé vědomí snad ani nejde. Zdá se, že lidstvu dnes chybí jakýkoli zájem o hlubší uvědomování si univerzálních zákonitostí, které formují naše životy a ty podle toho tak i vypadají.
…
KRUTÁ MYSL = KRUTÁ KARMA
Krutá mysl je utvářená převahou ohňové energie, která dosud není dostatečně duševně zpracovaná, je fanatická, a tudíž i bez empatie. V krajnosti vede až k jakési duševní křečovitosti a zaťatosti, kdy již z principu je jakýkoli jiný názor považován za zcela nepřijatelný a nepřátelský a je ho třeba i s jeho nositelem eliminovat. A protože karma coby psychologické zrcadlo odráží kompletní osobnost i s její dynamikou, vrací se tak tyto skutky v celé své síle zpátky na jejich strůjce.
…
STRACH
Strach z neurčitého neznáma v osudovém dění je současně strachem z neznalosti vlastní povahy, neboť jedině ta náš osud „vygenerovala“ a ztvárnila do časově rozvinuté vizualizované podoby. Jeho odžíváním postupně ze života mizí, a tak si dotyčný jedinec posiluje i své sebevědomí. Také toto je jeden ze smyslů fyzické inkarnace.
…
JEDNOTA
Jednota není abstraktní pojem. Ve skutečnosti je v ní vše pohrouženo vše a vše z jednoho i vychází a určuje si své rozměrově-časové hranice. Jsme jí tedy prostoupeni a my prostupujeme jí. Jen naše nemožnost ji smyslově vnímat a vyhodnocovat nás od ní odděluje. Je ale přítomná jak v samotném stavebním konceptu celého TD, tak i v jeho tvůrčím mnohovrstevnatém projevení.
…
MEDITACE A POVAHA
Meditovat lze o čemkoli, co člověka obklopuje a z různých hledisek také zaujme. V pohroužené meditaci si můžeme nejlépe uvědomovat souvislosti příčin a následků na nejrůznějších úrovních, poznávat provázanost všech dějů v celém vesmíru.
Nicméně vykořenit nejrůznější polohy či zákruty nežádoucího myšlení v sobě se jen tak lehce nedají, vždyť jsou soustavně vyživovány nejrůznějšími živlovými aspekty, které lidskou povahu utvářejí, vycházejíce ze samých bytostných základů. Proti nim můžeme stavět v rámci vzájemné interakce a vyrovnávání jen své nejkvalitnější hodnotové vazby či ideály, pokud takové již máme. Je jen na nás jak dokážeme vědomě vyvažovat tyto protichůdné síly v sobě. To je cesta míru v rovinách protikladů.
Vyšší typ člověka je již vnitřně plně identický a harmonický. Necloumají v něm už rozporuplné síly mezi city, myšlenkami a vůlí, a není ani tolik emočně zmítán vnějšími rozpory a vlivy světa kolem sebe, neboť rozumí jejich příčinám i projevům. Jeho energie proudí přímo. Snad se dá přirovnat jeho vědomí k modré obloze, na níž se pohybuje už jen několik průhlednějších mráčků, které ji nedokáží zastínit její jas. Jeho vědomí je tak mírumilovným vnímáním komplexnosti celé oblohy ve všech jejích aspektech a odstínech.
10. 6. 1989
…
OPĚT K SOUČASNOSTI
Numinózní (svatý) = vnitřní transpersonální přirozenost, vnitřní spirituální dimenze v duši a vnitřní uspořádání skutečnosti → zkušenost z kolektivního podvědomí. (S. Grof)
…
Zlatý věk – éra, kdy lidské bytosti byly vnořeny ještě ve své prvotní téměř astrální nevinnosti, ve své rajské jednotě. Lze usuzovat, že lidská vůle a aktivita byla mnohem více pasivní než je tomu dnes, u některých společenských skupin dokonce téměř snová, což umožňovalo mít i jasnovidné a další magické schopnosti.
Železný věk – dnešní doba, v níž lidstvo od dob velké potopy před asi 12000 lety ještě nepřekonalo pád do svého animálně pudového primitivismu uzavřením transcendentních propojení s jemnohmotnějšími světy, a je proto příliš vázáno na dolní čakry fyzického světa. Naše zhrubělá mysl tak odráží spíše tyto roviny stvořenosti, nikoli již celkové vnímání mnohovrstevnaté reality.
Bylo by dnes dobré, kdy se již poměrně vyvinul lidský intelekt a abstraktní chápání, poodhalit příčiny všech strachů a frustrací, které brání člověku jít hlouběji do svého nitra. Jinak neřešíme jádro věci, ale spíš karmicky bojujeme s důsledky svých minulých chaotických činů, opíraje se spíše jen o slupky příčinného dění.
Pokud se bojíme nebo přímo nechceme chápat vnitřní (esoterické) uspořádání skutečnosti ve strachu před nejrůznějším iracionálním nebezpečím, o to zarputileji si budujeme své ochranné role, bariéry a bubliny, ale hlavně nejrůznější druhy smrtících zbraní, které nás mají ochránit.
Přikláníme se rovněž k těm společenským skupinám, do nichž vkládáme neuvědomělé představy o jejich všemocnosti, a necháváme na nich, aby nám určovaly smysl naší vlastní identity. Ze strachu před nevyzpytatelnou přírodou se snažíme vytvářet své vlastní umělé ráje, kdy autentickou skutečnost přizpůsobujeme svým neurčitým představám. Je to přesně naopak, jak by to mělo být, protože pak ani nemůžeme uvidět pravou harmonizující povahu našeho světa. Tak se pomalu a jistě zapojujeme do her stále nižších magnetismů, a odevzdáváme se jejich manipulacím.
Celý dnešní svět tak hraje své podivné hry mezi ráciem a emocemi a je nadále stále více materializován k naprosté účelovosti mechanického stroje, který slouží několika málo mocenským skupinám. Potom se hledá rovnováha už jen mezi zájmy těchto protichůdných skupin v rámci jejich protichůdných zájmů, nikoli v obsahovém přesahu do hlubších vrstev bytí.
…
Nicméně přesto pomalu dochází k odhalování chybného směřování celé současné společnosti, což se zdá být již novum v myšlení lidí. Bylo zřejmě nutné nechat osudově věci dojít až tam, kam momentálně došly, aby se toto uvědomění mohlo rozšířit na co největší masu lidí. A aby bylo možné spatřit celou tu devastaci vnějšího i vnitřního světa v kolektivním náhledu, a tak si uvědomit jaké následky vyvoláváme svým dosavadním způsobem života. Také již začínáme chápat, jak nesmírná moc je lidské myšlení, neboť může spolupůsobit na formování celé planety. Zapomínáme však na to, že smyslem není změnit vnější svět jako takový, ale měnit své postoje k němu. Potom snad uvidíme svým vnitřním zrakem měnit se i vnější realitu.
Člověk je silově svázán se vším kolem sebe, a také osudem je neustále tlačen k tomuto pochopení. Dennodenní všední manévrování mezi světy zhmotnělých následků silně ubíjí tvořivou duši, neboť ve všem již chybí chápání hlubšího významu a smyslu. Vnější obraz reality se nám pak může jevit jako obří strojový mechanismus, kterému už vůbec nerozumíme, a proto se cítíme odcizeni, bojíme se života, a ti dravější se snaží získat moc nad ostatními a snaží se je podřídit nejrůznějším kontrolním mechanismům. Ego se tak zoufale snaží přebrat na sebe roli univerzálního boha.
Jsou skupiny lidí, které potřebují být v nejrůznějších církvích či spolcích a nechat se jimi vést, protože sami sobě nedokáží dát vlastní ideovou náplň, vlastní smysl života a rozvíjejí se tak jen přes skupinové myšlení. Jsou jiní, kteří mají zas potřebu o tento typ lidí pečovat a vytvářet jim nejrůznější organizace, řídící struktury či instituce, z nichž mají často prospěch především oni sami.
Jsou však i takoví, kterých je bohužel nejméně, a ti již nepotřebují žádné takovéto vedení, neboť se již umí řídit a myslet samostatně
Pokud již musí být kolektivní organizovanost, pak by měly platit tyto zásady:
- 1) Organizovanost musí být dobrovolná
- 2) Nesmí jít především o organizaci, ale o její členy (antibyrokracie)
- 3) Pokud již nemá organizace vnitřní obsah nebo je již zkostnatělý, není důvod pro další její existenci
- 4) Spolky by měly směřovat k větší kultivaci všech
13. 6. 1989
…
O DECHU
Výdech a nádech Podstaty představuje sílu tvořící i ničící světy, organizující i rozptylující, cyklický věčný pohyb kosmu. Všechny mentální, astrální a fyzické roviny jsou „chvěním“ vibrací, vyvolaných silou nejvyšší myšlenky. Jsou v nich obsaženy vzruch, dynamika, chlad i klid = nádech i výdech.
Žijeme nyní v jedné takové dechové fázi TD, jak o tom píše J. Zezulka, což znamená že plně prožíváme čas tohoto momentu, této silové konstelace, a tomu odpovídá i naše myšlení. Abychom se přiblížili hlubšímu vědomí kosmu, museli bychom se ztotožňovat s celým jeho tvořivým dechem, kdy jeden dechový rytmus tvoří celý kompletní život kosmu neustále a věčně opakovaný, jak to mohou vnímat a chápat jím stvořené bytosti.
25. 6. 1989
…
ASTRÁLNÍ OČISTA
Z nevtělených sfér astrálu přicházíme do hmotného světa převážně již očištěni s důvěrou a láskou. Teprve zdejší zkušenosti nás učí vidět, rozlišovat a přizpůsobovat se novému prostředí. Není to teprve začátek utváření charakteru, jak se domnívá materialistická filosofie – viz tabula rasa, ale jeho rozvíjení a další modifikace. V tomto pravidelném cyklu střídání mezi fyzickým životem a „smrtí“ v citově mentálním světě astrálu dochází vždy k takovéto očistě a léčbě duše vnořením do jemnějších psychofyzikálních frekvencí. V tom spočívá naděje, že i po životě ve lživém prostředí lze znovu oživovat vnitřní pravdu.
Všechny ideové oblasti v mentální sféře se nějakým způsobem materializují, oživovány nepochybnou vírou v ně a umožňují vzájemný energetický přenos.
…
ŽIVOT V PRAVDĚ
V životě máme dvě hlavní alternativy:
- 1) dát se vést vnější autoritou,
- 2) být veden vnitřně svým vědomím a svědomím
Ad1) Je-li toto vedení neschopné či lživé, přivede nás jen do krize, kdy musíme stejně přejít k variantě b).
Ad2) dokážeme-li již věci lépe intelektuálně rozlišovat, přichází ve vyváženém myšlení i obdiv, láska či soucit vůči celku, a tím i jistá angažovanost pro druhé.
V takovém případě i politická angažovanost může být pozitivním přístupem, stejně jako filosofickoetická. Vrcholem ale není etika sama o sobě, nýbrž „život v pravdě“, pozitivní a autentická hodnotová seberealizace.
Harmonický rozvoj vztahů mezi subjekty a objekty je možný a pozitivní jen z pozice již kultivovaného ducha a transcendentálních přesahů běžného ega, jen tak lze pochopit i smysl společné cesty.
1. 8. 1989
…
ÚVAHY 89/3
Myšlení je jako orba pole, která ho znovu zúrodňuje.
…
Charakter krajiny se odráží i v charakteru myšlení a naopak (není náhoda, na jaké místo se zrodíme).
…
Změnou představy světa (paradigmatu), mění se i náš životní styl a jeho smysl.
…
Rozvrtávat svou mysl jen bezúčelně je jako rozvrtávat krajinu, jsme pak jako zlatokopové bažící po pokladu, kdy kopeme své jámy bez nadhledu, zachváceni zlatokopeckou horečkou
2. 8. 1989
…
ODRAZY
Každý vnější prostředek, využívaný jako pomocný k rozevření své mysli, je jen berličkou, která může pomoci, ale také může velmi škodit (viz drogy nebo nesprávná cvičení a zavádějící nauky).
Univerzalita je pro nás jako naše vnitřní emoční moře, kdy i v něm můžeme utonout. Smyslem není se rozpustit či rozplynout, nýbrž stát se spíše kormidelníkem v jeho vodách.
Přeneseně to znamená, že není žádoucí ničit ani své pocity, které připomínají vlny na hladině. Stačí je nezaujatě ale s respektem pozorovat, a pokud přicházejí větší vlny, umět se jim včas vyhnout či se vznést mimo jejich dosah.
Svět se k nám chová stejně jako my k němu. Svět je zrcadlo, v němž se vše odráží. Svým způsobem vesmírný řád spolutvoříme tím, že jej žijeme, přestože již stvořený je, což je jen zdánlivý paradox. Nicméně představy vtiskávají životu smysl a podněcují k dalším činům. Tyto vizualizace předcházejí jejich následné materializaci, a tak jsme spolutvůrčím elementem.
Dokonce i obraz svého boha si takto vytváříme na základě svých projekcí, které vyzvedávají pro nás blízké aspekty z univerzality. Tak si například staří židé mohou oživovat archetyp boha jako přísně trestajícího otce (oko za oko, zub za zub), z čehož se pak odvozují další souvislosti tohoto náboženství.
…
Pochopit a důsledně realizovat svobodnou vůli znamená stát se činným středem = stát mimo svět a současně být jeho hybatelem. To však je až stav vyššího chápání, protože deformovaná psychika by se toho hned snažila využít ve svůj prospěch.
Zajímavé je sledovat, klademe-li námi uznávanou autoritu do vnějšího světa či dovnitř, a co z toho vyplývá. Může vyvstat otázka, zda je možné bohu jako latenci přisuzovat vůbec nějakou autoritu, nebo až následně jeho projevenému a oživenému řádu v TD.
Autorita je v nás reflektována skrz svědomí potřebou smysluplnosti ideálů, je přechodným stavem, kdy si bytost ještě plně neuvědomuje svou sounáležitost v jednotě se vším. Proto je význam autorit nezastupitelný, ovšem za předpokladu, že sami jsou již vyspělejšími dušemi.
Takovými autoritami by měla být i intelektuální elita, ovšem jen za předpokladu, že společnost funguje pozitivně.
…
Karma slouží jako bezprostřední zrcadlo našich myšlenek a skutků. Soudíme se tedy sami svými skutky, nikdo to za nás neudělá. Děje se tak individuálně v rámci našeho charakteru, kdy se do věci vkládá naše hlubší já, a které zrcadlově vybírá i následující životní lekce, které odpovídají konkrétním slabostem.
Dá se tedy říct, že za své příští osudy můžeme poděkovat nebo vynadat jen sami sobě, že si sami sobě takové vztahy zbytečně připravujeme. Bůh v tom nemá prsty kromě toho, že vytvořil takto kreativně vyvážený kosmický systém. Nicméně bytost, která už prošla lidskou fází k nadčlověku, právě proto k nám může mít ten soucit a fandit našim lepším stránkám, protože jen ty jsou rozhodující, zda půjdeme dopředu do lepších časů, nebo se zacyklíme v nepříznivých dobách pro člověka, patřící minulosti.
30. 8. 1989
…
O POLITICE
(po demonstracích 28.10.89)
Komunistická strana spojená s mocí v průběhu času vytvořila v zemi organizovanou mafii (viz vtah moci, peněz a kariéry).
Je k tomu třeba protikladu, s nadsázkou vytvoření jakési mafie svědomí, která nabízí nerozpolcenost, pravdivost, vnitřní sílu, solidaritu, soucit a inteligenci.
…
Ztratí-li komouši moc, rozpadne se celá struktura jejich mafie, protože nebudou mít už co nabídnout jako lákadlo pro občany. Veškerý jejich program je již jen stínový, cílem už dávno není rozvoj společnosti, ale udržení si především vlastních výhod ve svém postavení. To také přivádí do strany stále nové mladé kariéristy odškolené v organizaci jako je SSM. Strana také proto už není schopná jakékoli vnitřní reformy, protože by ji to zbavovalo přitažlivosti z důvodu zrušení stranických výhod a následoval by mocenský rozklad.
Zbavení strany moci na druhou stranu znamená pomoct ji ale také očistit, protože takové postavení mimo hru rozhoduje i o potřebě její další existence ve společnosti, neboť v opozici bude muset předložit jasný konstruktivní program pro nalákání voličů.
Jakákoli totalitní moc v rukou jen jedné zájmové skupiny, vytváří mafiánskou strukturu a nástroj ovládání automaticky. Proto je potřebná i existence společenských struktur, které toto hlídají a nedovolí převzít nezákonně moc jednou z takovýchto mocenských skupin. Proto i úloha armády, policie ad. musí být nadstranická a kontrolována nezávislými orgány.
Proti totalitě může úspěšně stát jen pluralistický demokratický systém, občanská svoboda a parlamentní zastoupení všech zvolených stran občany. Otázkou ale je, jak se v tomto pohybují zákulisní mocenské skupinky, které disponují prachama.
Hlavním vážným argumentem komoušů proti takové demokracii dnes je, že ostatní strany chtějí jen návrat ke kapitalismu. Návrat k soukromému vlastnictví má ale ten význam, že stoupne úcta k lidské činnosti a práci, nikoli, že o politice a životu společnosti budou rozhodovat opět pracháči – držitelé kapitálu.
To ovšem vyžaduje mravní nadstavbu takovéhoto systému, který usiluje o harmonizaci mezi lokálním a globálním a společenským soužitím vůbec. Pak je potřebné hodnotové vyvažování mezi konzumem a vyššími morálními zásadami. Úlohou státu by tak mělo být vytváření možností pro to, aby se mohl každý sám tvořivě uživit a rozvíjet.
Taková představa by nemusela být úplně v rozporu ani s marxistickými teoriemi. Pokud bude komunistická strana zbavena monopolu na moc, má šanci se jako taková začít očišťovat od negací a začít pracovat pro rozkvět všech, nikoli pro společný hřbitov.
V duševním spánku národa tížila všechny můra totalitarismu, kdy moc na sebe brala nejrůznější podoby. Při probouzení mizí noční stíny a světlo začíná jasněji osvětlovat příčiny tohoto stavu. Národ se probouzí a začíná si uvědomovat vlastní svobodnou vůli – každá jeho buňka se vzpamatovává z vlády temných nočních sil.
Noční lucerny sice dávají alespoň trochu orientace, ale teď se zdá, že už nastává přeci jen svítání, kdy umělá osvětlení ztrácejí svůj význam a svítání samo zahání noční stíny. Snad se všichni probudíme do svěžího rána a rychle zaženeme noční kocovinu.
Všichni totalitáři se nyní začnou bát pro své předchozí skutky, z toho, co zde způsobili za společenské utrpení, stejně jako mraky podobných všude, co rovněž posírali druhým jejich životy.
30. 10. 1989
…
MÁJA A SKUTEČNOST
Pokud jsme vedeni teorií, že vše je jen Mája (iluze), a proto tady nic v tomto světě nemá skutečnou cenu, vede to jen k lhostejnosti vůči životnímu dění a je to důkaz pohrdání i samotným tvůrcem. Chybí pochopení, že naše vnitřní já je se vším projeveným i neprojeveným vibračně propojeno, a že nejvnitřnější základ je jednota všeho.
V životě má vše dvě strany, je třeba mezi nimi volit, a tedy je důležitý nejen cíl, ale i cesta. Zredukovat vše jen na jednorozměrovost vidění vede jednak k fanatismu a jednak k duševnímu úpadku.
Hlubokým uvědoměním paradoxu zdánlivosti duality, toho že bůh je jak nestvořený v jednotě, tak i činný v čase, lze dosáhnout pravého vnitřního poznání a míru, Indové by řekli osvícení. V realitě je tedy obsažena jak nedokonalost v procesu, tak zdánlivě nečinné absolutno v základu, řečeno hermeticky: „vše je pohrouženo ve všem a vše je Jedno, tedy, že Jedno je v Jednom“.
Pokud bychom se uměli podívat na jakýkoli proces v celku a z nadhledu, viděli bychom, jak vše do sebe navzájem zapadá – příčiny i následky, jež tvoří jednotný celek pouze rozložený v čase, ale i nové příčiny zrcadlené a řetězené do nekonečných okruhů a vytvářejících celou tu všestrannou mnohost života jako jednotu dějící se v jediném kosmickém okamžiku.
Opovrhovat tedy touto různorodostí života svědčí o jeho nepochopení a naším povrchním vnímání.
…
O NÁBOŽENSTVÍ
Je-li Bůh Pravda, pak říkat, že: „Já mám pravdu!“ svědčí o naprostém nepochopení, jak může někdo vlastnit Boha?
…
Monismus (=světy vychází z jediné podstaty vše je tedy jen Jedno) je bližší pravdě spíš intelektuálně ve vyšším zření než ve skutečném běžném životě, který naše smysly vnímají čistě jako dualistický.
Vyhroceným abstrahováním či zúžením pohledu na protiklady pouhého materiálního blaha nebo naopak na mystické zážitky, či podobná černobílá pojetí, devalvují se jakékoli jiné projevy všetvárnosti životních forem, ležící mezi těmito krajnostmi, a to jim ubírá jejich hodnotu.
Osvícené hlubinné křesťanství je pro naši geografickou polohu snad příhodnější spirituální pojetí. Jeho kvality sice snižuje jeho povrchní kolektivní naivita a neznalost hlubších zákonitostí, ale neodcizuje fyzikální realitu emotivní duši. Ideální by byla samozřejmě vědomá cesta poznání jakožto cesta nezávislé osobnosti, vědomé si již jednoty i v dualitě, ale takto vyspělých duší je stále zrozená menšina.
Skutečná pravda je vždy nezávislá a svobodná, nedá se vměstnat do lidských škatulek, nemáme šanci ji obsáhnout či ovládnout, nicméně schopnost uvědomění si její zázračnosti máme všichni někde hluboko v sobě, až tam, kde všichni splýváme do jediného celku Já.
Jinak všechny ty známé i neznámé duchovní směry a myšlenkové proudy hovoří jen o úhlu našeho pohledu na skutečnost a jak ho vylepšit, a můžeme se donekonečna hádat, který pohled je správnější, celistvější, logičtější, pragmatičtější či ušlechtilejší. Jsou to hádky na stejné úrovni, jako když budeme řešit, který auťák je lepší, která bábovička povedenější, jsou to ale všechno jen hádky o relativní pravdičky, které ani zdaleka neřeší skutečný smysl života. To je ale dáno úrovní této doby a v budoucnu se vše hodně změní.
Náboženství je stále ale jen pomůckou v cestě za pravdou, která pomáhá pocestným jít společně k ní. To však vede i k ochuzení pravdy, neboť každá cesta znamená už nutnou stylizaci. Někdy je ale možné uvidět mnohem víc krásy a moudra na neupravených lesních pěšinách.
Velká náboženství včetně křesťanství jsou spíše jako hromadná duchovní přeprava. Ale nejsme pak jen turisty pravdy, kteří mají v oblibě duchovní turistiku?
1. 11. 1989
…
NÁRODNÍ PROBUZENÍ
Probuzení ducha národa = analogie s probuzením spáče z ponurého snu, kdy temná moc (totality) měla nadvládu nad lidskou duší. S přicházejícím ránem přibývá bdělé vědomí při probouzení z hlubších rovin spánku a noční můra mizí. Lidé mají šanci stát se opět sebou samými. Cyklický zákon změn prochází celým vesmírem a může se projevovat třeba jako „hudba sfér“, oživující nejrůznější dimenze, také i těch národnostních.
20. 11. 1989
…
MONOPOL KSČ
Přicházejí nyní nejrůznější zprávy včetně té poplašné, že armáda může zasáhnout proti občanům na demonstracích proti socialismu a za zrušení KSČ pro porušení ústavy. Vedoucí úloha strany je totiž zakotvena přímo v ní. Nyní se objevují i snahy zařadit OF plnohodnotně do Národní fronty s ostatními stranami a spolky. Co ale svoboda tisku?
Dokud bude KSČ pevně spojená ústavně s mocí, nepůjde o skutečné řešení revolučních požadavků, monopol stranického vedení KSČ bude pokračovat a boj o koryta ještě zesílí.
Proto je nutné trvat na zrušení ústavního článku č.4 o monopolu této strany, což jistě vyvolá největší boje. Bude také třeba si znovu hluboce ujasnit pojem „socialismus“.
Jedině parlamentní pluralistická demokracie je schopná začít aktivně řešit celkové problémy země.
Požadavky:
Znárodnění stranického nomenklaturního majetku.
Shromažďovací a petiční právo.
Nezávislé soudnictví.
Sdružovací (spolkové) právo.
26. 11. 1989
…
VŮDCE NÁRODA
Vidím jeho ohnivý pevný zrak z dávné éry Skopce. Stojí tam někde přede mnou, obestřený mlžnými závoji představ, s bronzovou přilbicí na hlavě, pevným štítem v ruce a opřen o posvátný meč předků, který symbolizuje jeho cestu. Má ostří vybroušené na obě strany, s ostrou špicí vpředu.
Stojí tak přede mnou starodávný bojovník, který povstal ze země snů, přicházející takto skrze mne nyní i do moderního velkoměsta.
Pochybovačná mysl a její myšlenky, zvyklé na dedukce, analýzy či negace se tříští o jeho mýtickou nehybnost. Snad se připomíná jako znamení, že opět již povstali noví bojovníci, když ti staří si hoví již jen v teple svých obýváků, úřadů, hospod či kaváren. Snad že to prázdno v duších je už natolik vakuozní, že je může vyplnit jen takováto bohatýrská minulost?
Ó chrabrý bojovníku, chop se svých zbraní a předveď své odhodlání nám pochybovačům. Byl jsi dlouho skryt v podsvětí lidské mysli, až kdesi v mýtických, a ještě starších časech. Byl jsi na dlouhý čas usmrcen kdovíkolika agresory, co mlsají rádi zdejší med, a nyní povstáváš jako Fénix z popela či Uroboros, který už dohlédne na konec svého ocasu.
V duchu mýtického Přemysla Oráče povstávala postupně idea a vize tohoto národa. Ptám se tě tedy ochranný anděli tohoto národa: „Jsi víc oním vysněným starodávným udatným bojovníkem za pravdu a čest, nebo jsi také již docela „zčecháčkovatěl“? Vlastně jsem chtěl říct: zmoderněl, zpragmatičtěl, zpasivněl a zhloupnul v mentálních mělčinách dnešní doby.
Mlčíš (asi nebudeš tím archandělem) a svým přivřeným zrakem pronikáš skrz dým časů, jako bys na temeni obzoru očekával východ nového slunce. Mezi námi však leží oceán příběhů, oceán, v němž je promísena krev i slzy, pot i sperma. Oceán úrodného humusu.
Jen rozplývající dým se valí nad praporci svatého Václava, patrona a nejvyššího poradce archanděla této země. Valí se nad střechami domů, ruchem ulic, shromážděnými davy. Valí se nad námi všemi… ale nikdo z nás ho stále ne a ne vidět.
3. 12. 1989
…
ÚVAHY 89/4
Svět se pozvolna uvolňuje ze sítí a sevření starých již nevyhovujících dogmat, v nichž se objevují čím dál větší oka jako černé díry v kosmu či ty ozónové nad naší planetou anebo ty potlačované v našem vědomí. Jako by se celý svět začal rozpínat podobně jako nafukovací balónek, a všude kde jsme ho po dlouhý čas pracně sešívali z pocitů, postojů a myšlenek, se nyní trhá a pod tím zeje studené, strašidelné a temné prázdno. Nebo jsou to snad místa budoucích nadějí?
Máme navrstvenou na duši každý svou „zeminu“, tvořící její tělesný obal, vnímatelný objektivně našimi smysly. Duše tak má své ochranné tělo. A to, jak se duše rozpíná, dosud nerušené sítě představ jsou nuceny ustupovat a z jejích pórů vystupují zprvu přízračné věci, jako je třeba návrat dávno již zapomenutých plně neodžitých dějů, či dějů určených nyní k nápravě.
…
V osudu se dá na útěku před nepříznivými událostmi kličkovat dlouho, dokud nezjistíme, že na to spotřebováváme víc energie a zažijeme víc špatných emocí, než kdybychom přijali to, co nám sám osud nabízí a jednali tak v souladu s ním.
…
Magické myšlení zachovává přímou interakci s hlubšími rovinami duše, ležící pod všemi těmi světy soudů, kategorií, definic, hodnocení, kritik a nejrůznějších relativních pravdiček. Je protiváhou suchého analytického rozumu, uštvaného potácením se mezi těmito racionálními zdmi dogmat.
Magické myšlení stojí v základu všeho tvoření, které pracuje s lidskými emocemi. Zde se dá zařadit i poezie.
Lidstvo postupně ztrácí pochopení plnosti pojmů, přestává rozumět jejich původnímu obsahu, protože adoruje především svůj prohnaný i prolhaný rozum.
…
Člověk na své vnitřní problémy hledá vnější řešení, aby přenesl tíhu odpovědnosti mimo sebe na někoho druhého.
…
V sociálním životě je zdrojem společenské dynamiky vzájemná soudržnost, řízená hlubšími pravidly než vnějšími zákony.
…
Pravda: kritériem je cesta, cíl i motivace. Národní uvědomění může spojovat jen pravdivost přístupů, pravda jako nezpochybnitelný stavební prvek jakékoli společenské jednoty. Každá lež a nespravedlnost ji naopak narušuje a rozbíjí.
…
Svět o svůj demokratický systém usiluje na úrovni 2. břišní a 3. solární čakry. Kristus ale hlásal jeho povznesení v nadřazené 4. srdeční čakře. Když však tyto budou jakýmikoli prostředky tlačeny směrem dolů, bude to posilovat jen další napětí a boj.
…
Existuje také teze: Společný evropský dům = vítězství socialismu
4. 12. 1989
…
ZMĚNA REŽIMU
Dnešek se otevírá nové tvůrčí energii opuštěním již nevyhovujícího zkorodovaného starého režimu. Už jenom jeho udržování stálo nesmírné množství zbytečně zahozené energie. I mezi stranickými špičkami, a dokonce i uvnitř STB, panoval už delší čas boj progresivních a konzervativních proudů, přičemž jakékoli progresivnější změny byly v zárodku potlačovány ze strachu, že se zhroutí celá modelová struktura socialismu (-ismu dle představ vládnoucí třídy).
V jistou chvíli nastal společenský výbuch, který tyto brzdící síly smetl, čímž se uvolnil velký kreativní prostor k utváření nových ideových koncepcí. Ty však vždy mohou zůstat jen tak dlouho pozitivní, dokud dokáží humánně reagovat na desetiletí nastřádaných problémů ve společnosti a udržet si i do budoucna svou dynamickou sílu.
Došlo tedy k definitivnímu prolomení zabetonovaných systémových bariér, což by nás mohlo v ideálním případě posunout i ke kultivovanější rovině vzájemných vztahů. Onen okamžik „výbuchu“ lidového povstání, sjednocení a uvědomění si společné národní síly byl posvátný a mysteriózní dobový okamžik, který se děje jen zřídka, a kdy celá společnost i se svými protiklady se dokázala vzchopit jako jeden celek. Kdoví, kdy a jestli se bude něco takového znovu opakovat.
Národ jako celek i jeho jednotlivé společenské vrstvy měly možnost v průběhu dějin zažívat okamžiky síly, násilí, slabosti i pokoření svého národního egregoru. V takových přelomových okamžicích vždy velkou roli sehrává morální faktor, kdy lidé mají možnost si uvědomit, jak osudné i ostudné je mocenské násilí.
Společnost nyní bezprostředně zareagovala na vyhrožování násilím tím nejlepším způsobem – silou ducha, nikoli zbraní. Povznesla se nad primitivní potřebu krvelačné msty a jednala v ten moment velice uvážlivě a téměř gándhíovským způsobem, tj. nenásilnou občanskou neposlušností.
Politici si museli pod tlakem ulice připustit, že nahromaděné problémy již není možné dál násilně potlačovat, a že zbývá už jen jediná cesta: začít je řešit přestavbou celého systému.
Ukázalo se, že jsme vnitřně propojeni ve všech vrstvách společnosti víc, než se jsme mysleli. To jen navenek celý národ předstíral onu „normalizační pasivitu“, vnitřně však byl již na změny připraven. Vlastně celou dobu žil v jakémsi očekávání, kdy už konečně bude moci vyrazit na svobodnou cestu, a přitom i překvapen ze sebe sama.
5. 12. 1989
…
ÚVAHY 89/5
Modlitba je postavená na autentické vnitřní otevřenosti a upřímnosti, v níž se obracíme s osobní žádostí k vyšší instancí, jejíž jsme dílkem. Je tedy součástí transcendentního procesu, jímž měníme vnitřně sebe i s dopady i na okolní svět.
…
Nadosobní vůle je universální vůlí átmanické „nadbytosti“ TD s vědomím absolutní jednoty všeho se vším jakožto zrcadlení samotné Podstaty a je věčně přítomná sama v sobě, neboť nic jiného mimo ni nemůže ani být. K ní se rovněž ubírá vše, co je fiktivně rozdělené, aby byla nakonec odhalena iluze veškerého časoprostoru, vyplývající z neúplného smyslového poznání.
Zážitek vyššího poznání osvobozuje od relativních nedomyšlených postojů, a tím i od mnoha zbytečných osudových dramat, kterým tak lze předcházet změnou svých hodnotových zásad. Člověk pak může na sebe ušitý osud lehčeji snášet a lecčemus bolestivému se také vyhnout. K tomu někdy postačí už pouhé povědomí, že naše existence má mnohem hlubší smysl, než se nám v běžném životě jeví.
Je v tom totiž zahrnuto i poznání, že náhody neexistují a věci kolem nás jsou přesně takové, jaké jsou a být mají na bázi příčin a následků. Toto uvědomění zbavuje nositele zbytečné úzkosti, strachu a chaotického jednání.
Čím víc jsme však obklopeni jistou primitivností a zlořádem, tím větší osobní úsilí a vůli k pravdě musíme osobně vyvíjet. Tím intenzivnější je zápas o vnitřní rovnováhu. Jako odměnu za takové úsilí však člověk získává i větší vnitřní pevnost a vědomý náhled. Navíc veškeré vyřešené vnitřní rozpory v příštích osudech nejsou již třeba opakovat.
…
Smrt nevede k nevratné anihilaci duše, ale naopak k její pravlastní identitě, obrozuje ji pro další cestu v příštím tělesném životě. Tomu se uniknout nedá.
…
Svědomí prokmitává z hlubin vyššího Já, které mnohem lépe zná naši další cestu osudem. Je majákem či lucernou na všech poutích po zemském povrchu. Nedbáme-li, bloudíme tmou, zmítáni nejrozličnějšími dramaty ve svých osobních bludištích.
18. 12. 1989
…
DĚJINNÁ FÁZE
Nyní se zdá, že po obdobích desetiletí temna, kdy veškeré morální hodnoty byly systematicky ničeny mocenskými tlaky, nás uchvátila pozitivní vlna dějinného nádechu. Dokonce slova oficiálních řečníků získávají opět svůj smysl po období jejich vyprazdňování a relativizace. V takové době opět mají smysl nejrůznější společenské názory a teorie, neboť se jimi v pluralitních diskuzích vyhledává cesta vpřed.
Nacházíme se tedy v tuto chvíli v jakési konstruktivní fázi na jedné z dějinných vlnovek, přestože i v ní se dějí další pulzace protikladných sil. Prvotní revoluční ideje časem pohasnou, ale je zde určitá šance, že na tomto vzestupu budeme zachyceni a vyneseni i dalším konstruktivně nadřazeným rytmickým pulzem působících dějinných sil, takže mnoho věcí by se mohlo delší čas ubírat k lepšímu.
Je třeba nyní materializovat veškeré pozitivní ideály, které mohou přispět k dalšímu vývoji, rozvíjet podpůrný systém „berliček“, jako jsou nezávislé instituce a spolky, nezávislá média a strany. Jen tak lze umožnit realizaci lepšího národního Já, jeho vnitřního egregoru.
Nevíme zatím jak velký a hluboký časový prostor se nám otevřel pro pozitivní trendy. Od toho pramení i tempo ozdravných procesů, než se dostaví opět svažující se destruktivní křivka ve vývoji. To se teprve ukáže.
…
LADĚNÍ
Lidskou psychiku ovlivňuje obdobně jako vše silový vibrační rytmus. V kontaktu s ostatními dochází k vzájemnému ladění, synchronizaci, ale i konfrontaci. Je to podobné jako když velký orchestr zkouší novou skladbu. Předpokladem ale je, že existuje všestranná vůle spolu takto „hrát“.
Prosazovat ale jen svou hru, svůj taneček na úkor ostatních, nakonec vede vždy jen ke konfliktům. Hledání souladu a rovnováhy se svým prostorem naopak harmonizuje jak vnější, tak vnitřní nesrovnalosti, otevírá se nadosobní tvůrčí energii a prohlubuje individualitu, čímž se její možnosti ještě lépe rozvíjejí.
31. 12. 1989