Úvahy : 1992

VODNÁŘSKÁ FILOSOFIE

Budoucí Vodnářská filosofie bude mít ozdravný vliv na všechny formy lidské činnosti. Nejde tedy o jejich odvržení či vzdání se jich na své duchovní cestě, ale o znovunalezení původní univerzální vědy, umění i náboženství jako forem poznávání, které zde již kdysi v dávnověku byly hluboce rozvinuty, ale posléze ztraceny vlivem nově nastoupivších destrukčních sil. Jde především o znovupoznání univerzálního duchovního řádu (v tomto případě vycházejícího i z pochopení vlivů Tvůrčí čtyřky ve společenských procesech).

Pokud již trochu rozumíme tomuto systémovému řádu, pak ho lze aplikovat i jako pomocnou šablonu při nazírání na lineární dějiny a vydedukovat tím, které silové impulsy a jakým způsobem je ovlivňovaly (vliv vibrací dat, cyklů a složení sil), a z toho odvodit i další konkrétní vazby k jednotlivým událostem a jejich činitelům.

Pokud se například jedná o silové vlivy v našich dějinách, můžeme si povšimnout, že číslovka 8 na konci letopočtu má pro tento národ jakýsi převratný vliv, jakožto číslo proměny a následných kolektivních karmických dopadů. Ale na našem území působí na složení minerálů i nejrůznější geomagnetické vlivy. Také klimatické podmínky či astrologické vlivy jsou vytvářeny spolupůsobením těchto sil. Naše osudové děje jsou tak prakticky jen rozložením těchto kvalit do časových dimenzí v aktivním postupu, čímž je můžeme prožívat jako materializované události.

1992

…

PROTIKLADY V IDEOLOGII

Kvantita míří do stran a je složena z nejrůznějších jednotlivých entit (substancí, objektů, jsoucností, egregorů, myšlenek, množin, předmětů atd.) jednotlivě existujících, avšak jejich silová centra jsou v hlubší (leč pro nás v neuvědomělé rovině) propojena, stejně jak u roviny fyzikálně viditelné a mohou na nás tudíž aktivně působit.

Hlubší roviny jsou pro nás skryté pod naší trojrozměrnou skutečností a najdeme je jak ve fyzických, tak duševních úrovních. V rovinách psýchy se tak lze vnorem dotýkat i otázek po smyslu bytí. Tento smysl nelze bezprostředně zhmotnit či přesně formulovat, ale jen opisovat a přibližovat, protože u každého je dle jeho kvalit trochu jiný, a také nás mohou zavádět nejrůznější výklady.

…

Po celé věky vytvářelo lidstvo svou autentickou kulturu poznáváním zákonitostí života, abychom náhle s úžasem zjistili, že výsledek této činnosti se dostal kamsi mimo přirozené hranice a současná kulturní úroveň život spíše destruuje. Možná však, že právě toto nepříjemné zjištění je tím nejlepším plodem naší kultury do budoucna, kdy se budou muset hledat zcela jiné přístupy.

Kdysi jsem napsal, že odstředivá doba bude nutně překonávat vrcholné hodnoty nedávné minulosti, a její dobové relativní ideály se budou zavrhovat (kam až?), což se začíná projevovat již v nynější době plné zmatků a bourání jistot (viz extrémně levicový humanismus či krajně pravicový individualismus, týkající se ideového rozporu mezi kolektivismem x individualismem ).

Nadcházející odstředivost bude testovat a bourat již nevyhovující dogmata, spadající do různých utopií. Nicméně obě společenskopolitické tendence jsou ve svých krajnostech šílené. Nauka J. Zezulky mluví o rovnováze obou principů (odstředivost/dostředivost). Značí to tedy hledání středu (centra) a cesty skrze něj.

Ke kolektivismu: Dle E. Fromma jde o únik od osobních problémů ke společenství. Naproti tomu silný individualismus hlásá zase přežití jen silnějších, což s sebou přináší jejich úsilí o moc a nadvládu.

Ve společnosti silné povahy dávají prakticky do pohybu i slabší partičky (štiky/kapři), ale vzájemným třením dochází k postupnému vyvážení sil. Záleží na charakteru a orientaci silné osobnosti, jak dalece podléhá vnitřní pudové agresivitě.

Jde vlastně stále o totéž: o hierarchii hodnotových kvalit ke svému individuálnímu úběžníku = centrálním idejím, o schopnost volby sobě nejvlastnějších hodnot a vytvoření si vlastního funkčního systému – tj. životního stylu.

Naše běžné myšlení zahrnuje v sobě jak dobro, tak i zlo, které se po čase projevuje zhoršením karmy (životních podmínek), neboť zlo značí vždy jednostrannost.

…

Vnitřní jednotu čili boha nelze ničím a nijak zrušit, protože k ní řečeno laicky ani „nedosáhneme“. Přestože je zcela mimo naše uvědomování, i tak nás neustále projektuje z hlubin nevědomí. My pak můžeme hovořit jen o lehkosti či těžkosti bytí, ve kterém nějak kormidlujeme.

Lidstvo potřebuje ale nějaký cíl a společenský systém, který dře svými komponenty co nejméně. Bez něj by vševládnoucí anarchie plodila jen zlo, které zatěžuje celé TD (stvořenost). To ze známých společenských systémů může nejlépe naplňovat jen skutečná demokracie bez přívlastků , neboť jen ta umožňuje celospolečenský konsensus.

Dnešní svět potřebuje nejvíc ze všeho prohloubení vědomí a cítění (mnohem víc intuitivnosti); potřebuje rozevřít svou hru a zapojovat do ní stále více neznámých z hlubin nevědomí, čímž vyplynou na světlo, ale současně s tím musí posilovat i svou imunitu.

Propagovaný „Nový světový řád“ hlásá zmírnění utrpení. Toho by však bylo možno dosáhnout jen zásadní změnou myšlení lidstva; pochopením, že každým svým činem někde něco ulehčujeme nebo zatěžujeme. Jde tedy o racionální pochopení – domýšlení svých postojů, jejich provázanost a jejich korigování v osudovém dění. Duchovní práce na sobě tedy znamená zmírňovat utrpení své i kolem sebe, víc asi v dnešní době ani nelze.

6. 1. 92

…

SOUČASNÁ SPOLEČNOST A TRANSCENDENCE

Současná civilizace, řídící se již výhradně materialistickými zákony, se nachází ve stále větším rozporu se světem duchovním. Já se mohu pokusit jen o srovnávání obou přístupů.

Transcendence: je subjektivní proces vlastního „usebrání“ ve vyšší frekvenční hladině. „Trans“ může probíhat i kolektivně skrz nejrůznější rituály a může zpětně vyvolat tento proces rozšířeného vědomí i u jednotlivých zúčastněných subjektů. Transcendentno je pak vnitřním zážitkem duše.

Současná civilizace je stále pragmatičtější, zapojující do svých her vše dostupné, dokonce i iracionálno, pokud se jí to hodí.

Společnost usilující o unifikaci ořezáváním individuálních úhlů pohledu (také pomocí technologií), stojí v rozporu s metafyzickou povahou duše. Je kolektivistická ve smyslu kolektivního vědomí či spíše nevědomí. Je prosazován dominantní názor, že člověk je tvarován hlavně vlivy prostředí, a ten je chápán jako jediný správný model vnímání (viz biologickou podstatu - tj. pudy a vášně aj. lze dle nich překonat kolektivní ideologií a převýchovou, což je však názor spadající rovněž do iracionálního myšlení). Pro spirituálního člověka je však iracionalita transcendentním měřítkem.

Naše civilizace je ale vybudována právě taková, jaká je. Ačkoli má snahu zapojit do své klamné hry iluzí všechny, přesto vylučuje to, co všechno zpochybňuje, a sic Boha. Pokud je již donucena ho akceptovat, snaží se ho odsunout někam do rovin, kde pro ni bude neškodný, vyloučit ho ze své mocenské hry. Uznává ho maximálně v oblastech slepé víry a toho, co potvrzuje její hru.

…

CHLADNUTÍ DOBY

Zajímá mě otázka subjektivní pravdy a její vztažení se k Podstatě, její vertikální hierarchie či naopak anarchie hodnot (tj. kombinace zákonitého a „náhodného“ řízení vedle sebe). Jedná se tedy o vztah detailu a celku.

Každý subjekt stojí na nedokonalém poznání, tím však „rozstříknutá“ jednota do mnohosti dodává každé své části originalitu a opodstatnění.

Ve fázi chladnutí vesmíru, v němž se nacházíme, bude proces chladnutí pokračovat další sekularizací (viz úpadková následnost dob: stříbrný věk, bronzový věk, železný, panelový, digitální…). Tzn. že ještě nějaké to tisíciletí bude pokračovat v duchu analytického myšlení s mezifázemi syntetismu . Zde pak nastane potřeba korekce syntetismu, který je typický pro metafyzické a transcendentní poznání = „pro vytržení ducha“, aby došlo k větší harmonizaci obou duševních sfér.

…

BYTOSTNÝ VÝVOJ

Duch a hmota se prostupují, aby za součinnosti protékající energie vytvořily bytost. Další evoluce (či involuce) kosmu by měla vést k dokonalému prostoupení, tedy jednotě ducha a hmoty. To už však nepůjde o lidskou bytost.

Stejně tak mnohem později bude zřejmě docházet k vědomému propojování duší do kolektivních vnitřních bytostí, u nichž se individuální vnímání stává majetkem celkové bytosti. Mluvím o časové dějinné linii, ale to vše se již děje v paralelních sférách nyní.

Momentálně je třeba si ujasnit, jak je to s individualismem vůči transcendenci (ale víme, že všechny cesty vedou do Říma).

…

O ROZŠÍŘENÉM VĚDOMÍ

Mluví-li Zezulka o tom, že život je i na Slunci, je třeba pochopit, co pod touto charakteristikou míní. Zda přiřazení k životu podmiňuje i samostatným poznávajícím vědomím = sebeuvědoměním.

Je tedy třeba pochopit takové pojmy jako je Život – Vědomí – Síla.

Na základě transpersonálního zážitku s tzv. „ hadí silou “, na níž je každý subjektivní stav rozšířeného vědomí závislý, vím, že v jistém okamžiku rozdvojenost mezi já a ty (vnitřní a vnější) mizí = je „pohlcena“ vyššími vibracemi energií a otevírá tak subjektu oblasti nadvědomí (nirvána).

Je potřeba začít znovu prozkoumávat tento stav nadvědomí vůči běžnému lidskému vědomí. To zahrnuje i problematiku posmrtných a tzv. vyšších duchovních „rájů“ (dle Indů v nich bytost po smrti přebývá až do vyčerpání dobré karmy, a z toho vyplývajícího poznatku, že i zde se jedná o pomíjivý stav, a tedy existenci časových rovin).

Z indických nauk také víme, že existuje tzv. přímá stezka „vykoupení“ se ze světa duality a klamu, a tím se vyhnutí zbytečně komplikovaným osudům, které jen zavádějí. Jedná se o jasnou cestu k osobnostní kvalitě, v níž je však neustále přítomen i individuální počin – schopnost permanentního poznávání.

Dle Zezulky lze postupně dosahovat nejvyšší osudové kvality. Čím je však tato kvalita? Je oním nadvědomím, v němž naše individuální vědomí pozemskou rovinu nevnímá prioritně a žije víc již ve světě vyšších idejí bez potřeby zhmotnění a opětovné reinkarnace. Takže vyvstává otázka, zda existuje i pro současného člověka schopnost takovéhoto zprůhlednění mysli, v němž hmota a duch jsou vnímány jako totožné.

V budoucnu tedy bude hledání přímého spojení s těmito vnitřně galaktickými rovinami (říšemi) velmi aktuální. Bude to ale jen návrat do dob, kdy zde toto již existovalo, ale vlivem jistého „metafyzického pádu“ se tento komunikační kanál přetrhl.

…

STRACH Z ROZŠÍŘENÉHO VĚDOMÍ

Často se vyskytuje strach dosud neprobuzeného ega z transcendence, a sice z důvodu sebezničení energiemi nějakého blíže neurčitého démonického zdroje. Strach o život těla, strach vystoupit z úkrytu lidské masy do světa originality a autenticity, strach z těžkého úkolu. Je tedy třeba si velmi dobře ujasnit, kam se svým myšlením a činy napojujeme a jak moc nás to do budoucna ovlivní.

Meditace a prožitek (kontemplace) vytvářejí „magický“ (energetický) most, propojení. Není sice jedno s čím se spojujeme, ale s něčím je to nezbytné. Nejvyšší hodnotou by měly dnes být mravní ideály jakožto odvozené atributy vrcholných idejí.

Je však třeba překonat strach rozumu, který brzdí změnám svými předchozími zkušenostmi, jež však vycházejí z trochu odlišného duševního rozpoložení v minulých vtěleních.

Pro již pokročilejší adepty lze se mentálně spojit i s tou bytostí, která stojí vysoko nad lidským stvořením, být v roli žáka, a tím postupně získávat i určitý stupeň jejího vědomí.

Člověk váhá před nastoupením duchovní cesty jen ze strachu, že musí něco obětovat. Obětuje však jen svou omezenost, v níž se již zabydlel i se svými radostmi a trápeními.

22. 1. 1992

…

IDEJE X MAFIE

„…Rozbití organizací, které vylučují transcendenci (převaha rozumu změněného v ideologie). Je třeba je rozbít pro záchranu přirozeného“.

„Modernismus: člověk je pán přírody – osvobození z tradice autority. Vede k idejím pokroku, revoluce, technice. Komplikované systémy, relativizace, osvobozená subjektivita od závislostí. Problémy jsou z toho, že nejsme osvobozeni plně. Tzn. další růst modernity = i další devastace, spění k absolutnímu cíli dějin. Dát životu filosofickou formu.

Postmodernismus: cikánství, smysl v cyklickém času života, ne v projektech konečných řešení.

Uvnitř a vně – nelze manipulovat (jen uctívat), otevření se světu „za“ (Neubauer).

Další věci k vidění nic neřeší = rozmnožování téhož.

Řešení v kvalitě života, neboť modernost (systém) přináší noční můry (rozpor osobního a neosobního), zvýraznění individuality a jejího vesmírného smyslu“.

…

Kde leží rovnováha mezi odstředivým a dostředivým, člověkem a bohem (princip individuality) v dualitě?

Theo Boer von Ranke: „Každá epocha vztažená k Bohu bezprostředně má svou vlastní hodnotu, předsudky i osobitost; není jen předstupeň dalšího vývoje“.

…

O PLURALISMU

Pluralismus: každá část celku má svou vnitřní hodnotu a všechny jsou si rovny (touto hodnotou). Střídají se však období světlá i temná. (Soud boží x soud dějin – úvahy o nadčasovosti, přítomnosti a směru vývoje v dějinách).

Není již tolik vnucována kolektivní šablona jako dříve, každý si ji musí vytvořit z vlastní zkušenosti (svým vývojovým stupněm), neboť žijeme sice ve společném prostoru, ale v různých rovinách. Je však možné vytýčit všeobecné milníky (v budoucnu společensky všeobecně uznávané pravdy: karma, reinkarnace…).

Pluralita značí uznalost dialogu = každý má právo sdělovat své názory = uznání lidské rovnocennosti (všichni jsme si bratři). Rovnost = hodnota osobního života.

To je však třeba rozšířit i na přírodní svět = hodnota života všech tvorů je rovnocenná, pouze vnímají svět trochu jinak svými smysly a pudy, ale potřebují rovněž svůj nerušený životní prostor (biotop).

Pluralismus tedy vyžaduje svobodné, navzájem se uznávající subjekty. Subjektivismus vzniká odvozen od relativismu (modernismu) = osvobozením od předsudků autorit. Uznání subjektu je dáno jeho rovností s druhými před bohem – bytost je rozvíjející se jednotka.

Subjektivně egoistické prosazování zájmů je obětováno ve prospěch transubjektivity (altruismus).

…

O VZÁJEMNÉ KOMUNIKACI

Vodnář = éra komunikace (mezi subjekty) – tj. Objektivní a nezvratný proces v čase a prostoru, v kvalitě.

Vyšší kvalitě komunikace stále brání systém, založený na odlišných zájmech vládnoucích skupin. Všichni se podílíme na systémovém chaosu, již jen přijetím jeho norem. Dnes se převážně vyhledává komunikace toliko pro odreagování se od sebe sama, od své všednosti čili pro zábavu a zachování si svého hodnotového systému.

Upřímné vzájemné spojení brzdí, nevidíme-li v druhých rovnocenné partnery. Také těžce snášíme jinakost v myšlení druhých. Když ale nevidíme v protějšku skutečného partnera, nevpouštíme ho ani do srdce. Otevřenost tedy vězí v připuštění vzájemné rovnocennosti (všichni jsme si bratry), byť s jinými hodnotami. Otevřenost souvisí s niterností, a tedy i navázáním k takové rovině, v níž lze splývat již s vyšším.

Naopak uzavřenost vede k udržování chodu daného systému, komunikace je ořezána, postrádá (meta)hloubku. Různorodé společenské role tak mohou být brzdou lidské vzájemnosti.

Moc, kariéra, přílišná specializace, nadlidské výkony blokují vzájemnost komunikace, jež oplodňuje a oživuje, a člověk se tak izoluje od celku (i vlivem techniky). Potřebovali bychom se zbavit předsudků vůči druhým, pochopit pomíjivost hodnotových forem – stát se skutečnými demokraty, abychom se mohli stát také opravdu niternými.

Ti, co se ženou jen bezhlavě za svými sobeckými cíli, mohou v budoucnu zcela jistě očekávat pád z nadřazenosti do podřízenosti, což je banální zrcadlový čin karmické duality pro znovuzískání rovnováhy. Je pak nutné překonat takovéto postoje prozřením relativity životních rolí u sebe i druhých.

Naše inkarnace v osudovosti je tedy sledem procesů, v nichž si vylaďujeme své psychické postoje.

V některých mystických naukách se mluví o tzv. „ spalování karmy . Pokud to rozšíříme, může to pak značit i „ spalování osobních rolí“ (ve smyslu odpoutání se od nich). Míříme pak k pevnosti prosté zkostnatělých forem = pevnosti v „prázdnu“, nezávisle na formě časoprostoru.

Rovnocennost je však jen 1. fáze – všichni jsou si bratři (a sestry).

2. fáze – vše jsem já (nikoli již jako konkrétní subjekt, ale vyšší jednotka bytí).

První fáze předpokládá člověka jako mentální bytost otevřenou sebe vývoji. Nepochopení druhých u něj pozitivně překlenuje víra a vědomí, že jde o přechodný stav, myšlení v pohybu a antipatie je dočasná. Přesto či právě proto nelze nutit jiné k vlastním hodnotovým a mravním systémům. Všemu je třeba darovat svobodu volby, forem a obsahu, nesnažit se nikoho dostat pod svou moc.

10. 2. 92

…

SPOLEČNOST A JEJÍ TRENDY

Duchovní společnosti: mnohé z nich jsou svojí strukturou spíše mafie, snažící se o mocenský vliv, z nichž některé jdou až k myšlenkám světové revoluce (avšak ve smyslu ega).

Církev: má sloužit duši, nikoli vytvářet doktríny (ty jsou jen pomocné).

Pluralismus: odstředivost je povýšená (každé ego je určitým subsystémem podřízeným dalším strukturám). V podstatě každá duchovní společnost by uplatnila ráda nadvládu ducha, a tak trochu zveličuje význam své existence. Vyplývá to z přirozené nadvlády idejí (ducha) nad hmotou.

Ani technokratická společnost nedělá nic jiného. Jejím vrcholem se zdá zatím být demokratický systém. Ten ale paradoxně podporuje „rozpouštění“ těch hodnot, na kterých historicky vyrostla a přispívá k zániku křesťanské kultury – zániku této 2000leté éry. V rámci technologické civilizace (jako omezené vývojové etapy) je však pluralitní demokracie maximem a ideálem nejvyšším.

Názory, které stojí v opozici, ne vůči demokracii, ale civilizačnímu systému celkově, jsou chápány pomalu jako mentální terorismus (což může ale i nemusí být fakt). Faktem však je, že tato civilizace se chová sama teroristicky k ostatní přírodě. To samozřejmě vyvolává reakci, a to, co je pak nálepkováno jako tzv. „ekologický terorismus“, je jen odporem bránící se přírody skrze uvědomělé jedince a skupiny.

Největší zhoubnost člověka však nevězí v jeho subjektu, ale v jeho kolektivní přemnoženosti. Na vymezeném životním prostoru dochází k stále většímu „houstnutí a tření“ obyvatel, zlo se pak stává mnohem agresivnější a narušuje rovnováhu protikladů. Je to celkem paradox, že zlo vzniká přebujelostí téhož byť „inteligentního“ druhu = přemrštěnou reprodukcí.

Technologická civilizace tak upadá stále hlouběji do destrukce svým soustavným všeho zmnožováním, zaplavila se kvantitou svých produktů, ořezává však myšlenkovou „pluralitu forem a obsahů“, vykořeňuje jiné myšlení než lidské. Možná, že by se jinak odehrávaly dějiny, kdyby jako hlavní myšlenka každé doby stála: „Na počátku byl soucit Boha“.

Větší rozvoj logického myšlení v éře Ryb vyplývá i z biblické preambule: „Na počátku bylo slovo…“. Toto tvrzení Janova evangelia o prvotnosti slova = ideje podnítilo rovněž rozvoj logického myšlení, ale souvisí i s nejvyšší formou magie, kdy již pouhým pojmenováním můžeme ovládnout realitu.

…

Je jisté, že v dnešní době pomalu končí 6000letá dostředivá perioda dějin. Začínala velkými autoritářskými vládci – bohy a končí tzv. vládou lidu – demokracií. Moc z rukou vyvolených se dostává karmicky do rukou všech, byť s mnoha a mnoha překážkami. Autoritářská moc tedy patří k dostředivým vlivům a s nimi i končí.

Nastupující odstředivost je opakem dostředivých dob, a tedy i její charakteristika směřuje opačným směrem. Z toho vyplývá, že se zde nyní potýkají dva základní přístupy v mocenských otázkách: autokracie x pluralismus.

Odstředivým synonymem k moci by měla být veřejná služba. Je to nejkultivovanější mocenská forma a vyjádření již vyšší kvality takovéto elity.

Moc je pragmatická, účelová, funkční – je to organizační síla a jejím opakem by byl chaos a svévole (anarchie), tj. desintegrace. Její úplné náhlé zničení by mělo za následek i odstranění nejrůznějších pozitivních mechanismů, zákonů a opatření. Vše má svou danou dobu zrání i odchodů, tak i v tomto případě. Bylo by naivní vystoupení z bezpečného ega a bezbranné odevzdání se nejrůznějším vnějším silám při náhlém otevření se neznámu.

Při desintegraci dostředivých struktur vystupuje do popředí tedy prvek chaosu a s ním i nevázaná iracionalita – vlivy nejsubjektivnější vybuzené emocionality, která pak negativně ovlivňuje i objektivní procesy.

Bez vyzvednutí hmoty na piedestal duchovního vývoje lidstva by současná technocivilizace nemohla vůbec existovat, stejně tak by nemohla převážit racionální levá hemisféra nad intuitivní pravou, neboť se jedná o navzájem propojené procesy.

…

Každá generace má svou revoluci i svou „mafii“. Každá revoltující generace , která se dostane později k moci, udělá dílčí systémový krok, a pak se „rozpustí“ v dosavadním panujícím systému i díky jeho neprůhlednosti, komplikovanosti a provázanosti s dalšími. Tím se stává vše ještě více relativní. Smysluplnost vzniká jen vztažením své relativně subjektivní mysli k nadřazené pevné ideji – nějaké vyšší hodnotě.

…

Chaos tedy vyplývá z relativizace a destrukce funkčního hodnotového systému. Stává se pak běžným, že blábol a smysluplnost se snadno zamění. Smysluplnost je vnímána jako blábol a ten je naopak považován za smysluplný. Pro božství je to možná i jedno, neboť jeho zákony se lidským konáním neřídí, a nakonec uvádí vše do rovnováhy, zato v našem světě se jedná o zdroj největších tragédií.

…

Samotná existence člověka je krizovou událostí a přelomem v bytostném vývoji planety. Je to jakýsi vývojový poločas, kdy tvůrce a stvoření se začínají „rovnocenně dívat vzájemně do očí“, avšak jsou si ještě navzájem latentní. I pro Tvůrce by to zřejmě mohl být zajímavý „věčný okamžik“, kdy před ním vyrůstá verze jeho budoucího sebe sama, se kterou se tak již začal dělit o svou stvořitelskou vůli.

…

Jakkoli dokonalé, avšak jednoznačné dogma je nesmysl, není-li žito. Naplněnost existence leží v aktivní účasti na ní, na jejím prožitku . Vědomý záměr i intuitivní improvizace se vzájemně prolínají a doplňují.

Aktivní vůle jako pozitivní síla dokáže měnit daný stav reality, a sama je již výsledkem změn v procesu vývoje od rostlin k člověku. Jejich vůle byla ještě většinově pasivní, nemohoucí měnit svou smyslovou povahu přemýšlením, jak se tomu začíná dít od poloviny vývoje člověka (viz filosofie J.Zezulky).

18. 2. 92 cafe Bunkr

…

ODKUD STOUPÁ MLHA?

Ministr zahraničí Dienstbier razí teorii tlusté čáry za komunistickou minulostí. To mi ovšem trochu asociuje „nepropustné, zadrátované a ostře hlídané hranice. Snad rozdíl jen v tom, že tato skutečná čára měla bránit budoucnosti, kdežto čára pana Dienstbiera má bránit minulosti (takto se chce možná izolovat od vlastní minulosti😉. A tak se začínáme vesele obkružovat čarami, a jsou to čáry zapomnění.

Vše minulé má být zapomenuto (vyšetřování skončilo, zapomeňte), neboť „pro nás“ (s máslem na hlavě) to už není podstatné, už jsme dosáhli vítězně toho, po čem jsme tak toužili, totiž politickou moc. A tak se má i setřít rozdíl mezi gaunery, kolaboranty, zbabělci a občasnými hrdiny. Má být vytvořen pocit, že teď už je to jedno a hází se vše do jednoho pytle, viz „Padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina“.

Je tedy jedno, že za tím vším leží kus života proher i výher. Je to již za touto pomyslnou čarou, a tedy jakoby ani nebylo, již to nemá žádný význam. Toto je však velice zvláštní a alibistické účtování s minulostí, které jakoby si ani necenilo jednotlivých životních osudů. Chybí zde jakýkoli morální apel, že zlo se nevyplácí. Je to takové čistě abstraktní a konceptuální vidění, což odpovídá citově zploštělým dominantním jedincům.

Není divu, že je pak tato parta nepříjemně vyvedena z rovnováhy, když se náhle objeví někdo, kdo je ochoten položit život za tradiční ideály. To není pro tyto relativisty vůbec ale vůbec pragmatický přístup.

Na čem chtějí ale tito stavět? Celé dny a týdny mluví o právním základě, ale co to je ten jejich právní základ? Jsou to historicky dohodnuté společenské normy, konsensy, tedy pravdy relativní a okleštěné, vložené do zákonů (pro „plebs“), které se mohou kdykoli změnit.

Co se však ze světa vytrácí, je hlavně také svědomí. Duchovní postoje začínají být opět sráženy dolů k pragmatickému chování, do korektní hry. Právě viděním světa jako hry se uznává relativnost vítěze i poraženého. Snahy „nerýpat“ do často nepřehledné minulosti (osmašedesátníků), kteří tu hru hrávali a spoluvytvářeli její pravidla, než byli vykopnutí mladšími, dravějšími a bezskrupulóznějšími. Odhaluje to jejich velký vnitřní rozpor: abychom nemuseli přiznat své vlastní chyby, minulost buď přepíšeme nebo úplně zrušíme a nebudeme se k ní již vracet, oddělíme ji tlustou čarou, jako řezník, když porcuje maso.

Minulost a přítomnost se prolínají, překrývají a jsou-li žity čistě, pak se jeví i transparentně, průhledně jako čistá vodní hladina. Na politickém nebi se však objevila velká snaha ty vody zakalit, vytvořit mlhu. Je to dost hloupé jednání, které přinese v budoucnu ještě své zkažené ovoce.

28.2.92

…

SVĚTOVÉ DĚNÍ X INDIVIDUÁLNÍ BYTÍ

Čím vystupujeme výš k všeobecné povaze myšlení, tím více mizí i zúžený expresivní charakter našeho podvědomí. Nořením do hlubin svého individuálního života souzníme s prostorem zkušeností celého univerza a pomalu se oddělujeme od kolektivního nevědomí.

Postupné osvobozování se od kolektivní bytostné druhovosti (druhové stejnosti rostlin a zvířat) vede v evoluci k bytostné individualitě.

Jednota není ale jen jakýsi pasivní druhový stav, není mechanistická, je to živá bytost – absolutní, prostoupená vším.

Účelovost vyplývá z lidské ctižádostivosti, z dosavadních poznatků principů kauzality (řetězce příčin a následků). Umíme se částečně pohybovat mezi následky, konat tak, abychom se vyhýbali „zkaženým plodům“. Jsme tedy plně v zajetí lidské druhovosti. Uspokojení a radost ze samotné naší projevenosti však patří do vyšších světů.

Účelovost lidského jednání je jen jedním ze způsobů osudového prožívání, v alternativních rovinách jsou oživeny i jiné mnohem vyšší a příjemnější osudové modely a vzorce.

…

Citovost, doména prostředních čaker, nás spojuje se světem jak pudů a žádostí (předmětnosti) směrem dolů, tak i duševních idejí při vazbách vzhůru, kdy se již dotýká polí intuice, přímého nazírání či neosobní lásky. Láska k vyšším idejím umožňuje díky vnorům otevírat i prostor hlubší jednoty. Chtít v klidu rozvíjet svou individuální bytost je tedy plně práce pro citovou sféru.

…

Naše žitá individuálnost je jen krátká pauza ve věčné boží kontemplaci. Je to chvilkové upadnutí do bytostného individuálního roztříštění, a proto všechny cesty všech individuí jsou jen zoufalou snahou po navázání ztraceného spojení a cestě zpět.

…

Chtít „vystoupat“ do vyšších úrovní světa, jež se projevují již ve formě idejí, předpokládá především práci na překlenutí svého citového egoismu formou sebepoznávání.

…

Je tedy skutečným cílem lidstva dosáhnout blaženosti konzumenství nebo se naplňovat spíše pravdivostí a spojením se svou energetickou podstatou?

…

Ztratí-li individuum svobodnou vůli, začne být manipulováno nejrůznějšími vlivy – vedlejšími, vnějšími i vnitřními, pudovými či cizími idejemi, a ztrácí tak svůj osobní duševní střed, svou vlastní citovost, utápí se v abstrakcích univerzálních pravd.

Rovněž přemíra citovosti člověka manipuluje. Oba extrémy: vyhrocená rozumová analýza i citový fanatismus ho „házejí“ buď jen do světa nebo zcela ze světa a chybí zkrátka onen rovnovážný střed.

…

Cesta k druhým vede skrz fyzické srdce do duchovního srdce, které je propojeno s duchovním rozumem = prostorem vnitřní svobody.

Přestoupení ze světa individuálního, v němž jsme si kdysi určili jakousi smysluplnost svého počínání, do světa nadosobního, v němž smyslovost lidského počínání (konkrétnost jeho představ i činů) se jeví poněkud snově a iluzorně, je hlavním krizovým úskalím ohledně motivace i smyslu takového usilování.

Motivací a smyslem může být pouze něco daleko plnějšího, krásnějšího, přesahujícího naše současné rozměry. Je-li tam „nic“, pak i toto nic musí být mnohem plnější či vlastně nanicovatější než zde toto „něco“ , co v čase pomíjí a je nutno toho zpětně dosahovat opakovaným úsilím. Jen takové nic stojí za určité úsilí, neboť vnořením do něj, noříme se do „blaha věčné nicoty“.

…

Zaměňujeme často pomíjivost za věčnost. Tato věčnost je však pro nás otazník.

…

Zajímá nás oblast transcendentna. Žijeme ve dvou světech: individuální duše a vnější materiální příčinnosti, a v těchto nějak fungujeme, snažíce se o jakousi rovnováhu. Pokud bychom se však uzavřeli jen v tom vnitřním, vedlo by to k duševnímu propadnutí, neboť by se jednalo jen o pohyb v iracionálním světě snů, představ a fantazie, slepé víry apod., což by nakonec uvrhlo člověka do chaosu. Je-li duševní úběžník směřován výhradně do ega, pak je všechno znehodnocováno a brzdí v duchovní transcendenci.

Extrém rozumového světa je naopak ve vrcholně abstraktní rovině rozměrů a čísel, perfektního řádu, neosobní logiky. Pro harmonický rozvoj musí být intuice i rozumový řád spolu vyváženy. Tím si udržujeme kontakt s prvotním zdrojem (pečovatelský přístup). Pozitivní síla, která může takto proudit, je vlastně harmonickým středem mezi extrémy řádu a chaosu.

Altruismus – není ani tak ve smyslu sociální rovnosti, jako spíš v zájmu o objasnění smyslu života. Společenské formy pak už vyplynou samy.

20.3.92

…

ČAS A VĚČNOST

(Věčné bytí stále trvající)

Prvotní třesk i vše, co po něm následuje, jsou ve své rovině stále trvající. Myšlenky-reflexy nás nechávají tancovat v čase osudy našich myslí. Mají svůj náboj, dynamiku, krystalizaci, své kódy. Je proto těžké měnit jejich charakter, neboť jsou podmíněny zažitou minulostí i dobovou konvencí. Je však třeba se zachytit nějakého vyššího ideálu. Ten nadnáší, umožňuje se vytrhnout z přízemnosti, pozměnit chod dennodennosti, a umožňuje dostat se tak do vyšších dimenzí svých osudů. Lidstvo se bez vnitřních přesahů beznadějně plácá, vrhá se na sebe navzájem, vykořisťuje planetu a tvoří si tak další a další peklíčka. Vrcholné filosofie učí, že v nejvyšší fázi poznání není konce ani začátku. Je jen věčné pohroužení v pulzujícím nekonečnu. Čas vzniká oddělením části univerzální mysli od tohoto stavu jednoty, kdy tato nová univerzální mysl začíná vnímat celek rozloženě a sestupuje až do hmotné úrovně. Podléhá tak na čas klamu nezávislé individuální existence, aby zde procházela různorodými bytostnými formami. Následně pak opět na vzestupné linii dochází k integraci do prvotní, stále trvající jednoty. Vznik a zánik vesmírů je analogický k dechu se svým 4fázovým rytmem (výdech – pauza, nádech – pauza). Všechny tyto fáze jsou ve všech svých dimenzích stále přítomné. Ve skutečnosti je jen jediné Já, které je pro náš evoluční stupeň vnímání a o víc, než vědomí nejde jakoby rozprášené do nekonečného množství entit (viz. J. Zezulka). Z tohoto univerzalistického pohledu Já je transcendentní živoucí (ne)bytost, mimo jakoukoli dualitu, přestože jí prostupující. Reinkarnace v tomto pojetí existuje jen, dokud trvá individualizovaná duše naplněná nevědomými protiklady a toto její trvání je podmíněno projekcí iluze své vlastní subjektivity. Jung mluví o egu, nevědomí a Das selbst.

Chápání času je jednou z nejzajímavějších věcí, která úzce souvisí se způsobem myšlení jakékoli bytosti. My jsme schopni ho vnímat jen jako lidé. Jinak je však vnímán zvířaty či rostlinami. Jinak bychom ho rovněž prožívali, pokud bychom vlastnili víc než 5 základních smyslů, či se ocitli na jiném místě vesmíru. Proto také veškeré vědecké koncepce a hypotézy času jsou vždy omezeny jen na dobový subjektivně kolektivní pohled na daném evolučním stupni. Transcendentální rovina vyšších idejí však umožňuje překročit tento stupeň, a tím se bytostem dostávat i do jinak vnímaných a charakterizovaných časoprostorů. Poznatky o čase, přinesené z těchto rovin, lze již považovat za transsubjektivní.

15.5.92

…

OMEZENÍ SYSTÉMEM

Jsem indián, neboť to, co pro technokratickou společnost je pozitivní, mě likviduje a vyhání z „astrálních plání“ tohoto prostoru. Konzumnost dává vzkvétat podprůměru, tržní systém nutí postavit se nohama na pevnou pragmatickou zem. Já mám však celé své bohatství v nehmotné sféře, v krajinách duše.

Realita se podobá nemilosrdnému zahrádkáři, který rozdělil zahradu na parcely a pěstuje v nich toliko užitkové plodiny a vše ostatní nemilosrdně ničí chemickými jedy. Ocitl jsem se tak bezděčně na straně nežádoucího plevele, což je asi „nevyhnutelné pro dobro většiny“.

…

Denně slyšíme: „Nelze přeci regulovat státem, ničit konkurenceschopnost“. Měřítkem životního úspěchu je tak všude už jen zisk, a ten dovoluje oficiálně destruovat životní prostředí jedovatými látkami i myšlenkami, které ho ničí. Skutečně učí práce lidi charakterovým vlastnostem?

Lze se sice ještě stáhnout na dosud trhem nedobytá území, za chvíli však nákladnost života bude neúměrná námaze, a i bydlení se stane vězením a zbyde jako jediné území svobody(?).

Vše tedy míří ke společenskému propadáku, a přitom „rozvojové“ krajiny ducha jako by byly stále pro nás uzamčeny.

Naskýtá se tu pochybnost, zda cesta dnešní technokratické civilizace je vůbec ten správný směr. Rozhodně již nemusí bojovat s přírodou o přežití, což bylo kdysi zřejmě jejím spouštědlem. Civilizační chapadla i slabými výhonky dokáží omotat veškerý životní prostor, a skrz ně coby katastrofa se vlévají lidské žádosti již do všeho, včetně života jiných tvorů.

Nejdůležitější v takovém systému je, udržet si své hodnoty, svou vnitřní rovinu a rovnováhu a zvládat ten rozpor mezi tvrdostí vnějších mechanismů a jemností vnitřních ideálů.

Tak, jako bílý muž – byznysmen zničil indiánskou kulturu a anektoval její území, tak technopop pohlcuje individualitu celé naší duše. V zájmu lidské mašiny s celou svou oblbovací aparaturou a věčně vnucující reklamou je nezbytnost automatizovaného chrlení stále dalších a dalších hmotných předmětů. Tupý technopop je idolem dneška. Můžeme donekonečna srovnávat drsnou a nemilosrdnou moudrost indiána žijícího v pravdě a přecitlivělou dekadenci moderního člověka klamů a iluzí.

…

Potýkáme se dnes s protiklady idejí pokroku (mít) oproti idejím bytí, života v pravdě. Probíhá zde soustavná sekularizace života vůbec, akcentace na egoistickou vůli po úspěchu, touhy po nadvládě = preference úzkoprsých zájmů na úkor celé pospolitosti.

Taková disharmonie vůle ničí harmonii citu i rozumu, a ty jsou využívány jen jako pragmatický nástroj. Pragmatičnost vůle a excentričnost ega stále narůstá, a do nevědomí tak upadají myšlenky na kolektivní bratrství, naopak vztah pán – otrok se pak jeví jako přirozený protiklad.

…

Je to i záležitostí Freudova libida, co nám soustavně urychluje čas a opakovaně nás zavádí do konfliktních situací, které brání oddat se uvolněně „bezčasové pohodě“. Realizuje se zde život bez duchovního přesahu i naplnění. Současná kultura našeho psychopatického ega nakonec přivádí jen k apokalyptickým závěrům (i mnoha přáním skoncovat s rozbujelým systémem).

Jenže nelze u člověka zcela odstranit nízké živočišné pudy a etické kvality leží mnohem hlouběji. Může být tedy toliko smíření s přirozeným během světa a svým postojem v něm. Únik z něj do sebe a svého vysněného nebe by byl jen odtržením od toho skutečného a rezignace na samostatný tvůrčí vývoj.

…

POHYB A KLID

Pohyb a klid a tomu odpovídající atributy (jako jsou spěch, nervozita, předrážděnost, agresivita či strach a naproti tomu duševní mír a harmonie) jsou jen dvě strany téže mince. Být člověkem stojí prostě za h... Je to jen celý život permanentní rozpolcenost a nemožnost dosažení plnějšího štěstí a svobody. Dokud nezaplatíme do posledního haléře, z týhle hospody nevyjdeme, tak to je. A uzavírat se předčasně, také nic nevyřeší. Času však na to máme, bohudík, ještě celou věčnost.

Svoboda je ale také relativní hodnota a každý ji vnímá jinak a po svém. Nejrůznější časové etapy si také generujeme sami svým vnitřním blouděním od jednoho cíle k jinému. Uvědoměním si svého naprogramovávání si však můžeme pomoct svůj karmický osud poněkud ulehčit. Jestli to v nás vzbudí smutek či úlevu, je již jen věc osobní.

Je třeba nebát se být autentičtí, i to pomáhá přežít tu osudovou nevyhnutelnost bez podezření, že před druhými předstíráme něco, co vůbec nejsme. Jsme-li nespokojeni, můžeme pracovat sami na sobě, a pak teprve rozdávat a obohacovat i druhé.

Je potřeba opustit víru, že své problémy vyřešíme jen materiálním zlepšením své situace a zabezpečením klidu a pohody, neboť ve stressu se necítíme nejlíp. Toť pitomá iluze, myslet si, že se budeme cítit stále skvěle, budeme-li takto hmotně zajištěni. Je třeba pracovat především na způsobu myšlení, tělo i události osudu nám pak dávají zpětný signál, zda kráčíme dobrým směrem.

V jisté chvíli člověk sám pochopí, že postupovat dál do šíře, je již únavné a bolestivé sebemrskačství a je třeba začít hledat další pokračování příběhu v sobě. Pohyb v mysli je analogický s pohybem těla.

…

Vnitřní mír vyplývá z bezčasí. Je to vědomí vlastního nekončícího trvání.

…

Ztráta imunity = ztráta ideálů.

…

Současný civilizovaný člověk zoufale postrádá romantiku a dobrodružství. Patent na poznání se odsunul do vědeckých laboratoří, do zkumavek, počítačových bitů. Přitom největší zázrak leží v nitru každého z nás, na dosah, za onou pověstnou neprostupnou zdí.

Děti vědí dobře, že zdi jsou k tomu, aby je bylo možno přelézat. Nachází se totiž za nima vždy nějaká ta kouzelná zahrada, prostor bezprostředního dobrodružství, vyzařující vábivé tajemství. Dospělí se naučili již tyto zdi respektovat, a tak po svých vyšlapaných trasách krouží v onom pevně daném labyrintu kolem nich, aniž by si vzpomněli na ony zarostlé zahrady.

Duchovní poznávání není nic jiného než právě rozpomenutí se a touhu takovou zeď přelézt. Dokážeme-li se nadnést nad stereotypy šedivých dnů, užasli bychom, kolik takových bájných a magických světů stále ještě existuje na dosah.

19. 5. 92

…

TVŮRČÍ ČTYŘKA

Psáno pro PROSTOR (koncept)

Naše každodenní skutečnost je utvářena na podkladě existence základních silových polí a jejich kvalit, které tuto realitu spoluvytvářejí.

Už starověcí filosofové rozdělovali základní tvůrčí principy ve vesmíru do 4 hlavních silových charakterů, tzv. živlů, které se svojí vnitřní kvalitou podílejí na veškeré výstavbě kosmu. Dnešní pojmy "silová vibrace či frekvence" nám bude pro tyto elementální síly bližší. Zde jsou jejich charakteristiky, jak je uvádí ve své filosofii Josef Zezulka:

1) živel země neboli dostředivé vibrace

2) živel vzduchu čili odstředivost

3) živel vody nebo také chlad či klid

4) živel ohně, představuje žár, v psychice nadšení

Tyto čtyři elementární živly pak svými vzájemnými kombinacemi vytvořily veškerou pestrost forem a variací anorganického i organického života včetně psychických.

Snad nejzjevnější projev vidíme v rytmu ročních dob, kdy jaro je představováno silou zemskou dostředivou, léto ohňovou, podzim je tvořený vzdušnou odstředivostí a zima chladem a živlem vody. První dvě doby patří pod konstruktivní a druhé dvě pod destruktivní princip. Také v průběhu dne nalézáme toto střídání silových charakterů. Ráno představuje dostředivost, odpoledne ohňovou sílu, večer odstředivost a noc klid. K tomu se pak váže i naše každodenní fyzická a psychická aktivita. Působení stejného rytmu můžeme vysledovat ale i v průběhu lidského života, kdy princip chladu nám symbolizuje poslední jeho údobí – smrt, která je však rovněž součástí jeho pokračování.

Archetypální představa nám sugeruje stav smrti jako vlhkou temnotu, ve skutečnosti by to mělo být ovšem naopak, protože nás nedusí naše hmotné slupky.

Působení živlů je však možné nejevidentněji pozorovat v samotné krystalizaci hmoty. Známe skupenství plynné, kapalné, pevné a ohňové neboli plasmatické.

Veškeré fyzikální i psychické procesy v kosmu mají za základ právě tyto čtyři silové principy a jsou projekcí těchto univerzálních sil. Moderní fyzikální teorie rovněž hovoří o rozpínání a smršťování vesmíru i o jeho tuhnutí a rozžhavování.

Je to také stejný rytmus jako u dechu, který má rovněž čtyři fáze – nádech (dostředivost), zadržení dechu (ohňový princip), výdech (odstředivost) a dolní pauza (klid). Jogíni a mystikové tudíž právem hovoří o analogii všeho stvořeného. A díky tomuto analogickému myšlení dokáží vnímat v rytmu svého dechu pulzování celého vesmíru a docházejí tak v dechové kontemplaci k extatickému stavu, v němž je tento jejich prožitek zcela reálnou zkušeností. Ostatně analogické myšlení, to je takové, které vnímá mezi vším skryté souvztažnosti, bylo typické pro veškeré nám známé starověké kultury. Teprve během posledních asi 200 let začínalo více převažovat myšlení racionální . K důvodu tohoto se ještě vrátím později.

Podívejme se ale blíž na různé roviny, v nichž lze také spatřit vlivy TČ. Promítneme-li si tyto 4 živlové charaktery na vývoj lidských kultur, spatříme zajímavě strukturovaný obraz zdánlivě chaotické lidské historie, neboť každý z těchto vlivů zabarvuje jinak tu kterou kulturu (ba přímo ji utváří) a preferuje jiné psychologické hodnoty.

Zobrazíme-li střídání těchto dob ve zvěrokruhu, pak 360° činí zhruba 24000–25000 let a rozděleno do 4 základních vlivů, dostaneme 6000–6300letou periodu působení každého z nich. Onen celkový časový cyklus 24(25)000 let je opět jen poddobou jednoho megakruhu tvořeného opět 4 zvěrokruhy (96000–100000 let), a opět je zabarven jedním z živlových principů. Takto lze postupovat stále hlouběji, čímž dostáváme střídání a kombinaci vlivů z dlouhodobé perspektivy vývoje planety.

Vraťme se však k 6000letému cyklu, nám nejbližší historie. Posledních 6000 let bylo ve znamení zemního živlu, tedy dostředivosti. Historicky můžeme počátek tohoto období zařadit do doby vzniku a vzestupu Mezopotamské a Egyptské kultury, což byly ve skutečnosti velmi dostředivé civilizace, spadající do již klesající yugy (viz příklad faraóna, vydávajícího se za živého boha na zemi).

Nejznámější je pro nás doba posledních 2000 let čili astrologická éra Ryb, z jejíhož vlivu právě odcházíme. Zde je vliv země kombinován ještě s podvlivem chladu (Ryby). V této vibrační sféře vzniklo křesťanské náboženství, které je rovněž dostředivě chladné či klidové, jako celé toto údobí. Hlavní důraz zde začíná být kladen na pozemský život pod vlivem dostředivosti a klidu. Za panování těchto vlivů jako by náhle ve všech sférách vyrostly zdi, v nichž jsme zůstali uvězněni.

Dnes jsme na konci tohoto údobí a prolínají sem již vlivy vzdušného charakteru znamení Vodnáře, vyznačujícího se právě odstředivostí a altruismem. Objevují se nové utopické myšlenky a koncepce systémových změn, bortí se dosud zabetonované zdi (ať bezprostředně v již dřívějším odstraňování hradeb kolem starých měst, nebo v psychické rovině „zdi dogmat“). Z důvodů setrvačnosti starého vlivu, je ještě obtížné se orientovat v této změně, projevující se velkým chaosem, a uvádět do reality nové volnější koncepce. Všude můžeme být svědky konfliktů mezi starým a novým, maskulinním a femininním pojetím světa, relativitou a absolutnem. Na druhou stranu přichází doba boření – vodnářského „rozfoukání“ nefunkčních násilnických systémů. Na rozdíl od znamení Ryb, které se vyznačuje spíše pasivitou a konzervací, vodnářské znamení je charakterizováno všepronikajícím aktivizujícím prouděním. Můžeme tak sledovat nové vztahy i směrem k imaginativním složkám osobnosti (neg. drogy, pozitiv. vizionářství) a komunikaci (zcitlivění, telepatie, magie…).

Další rovinou, do níž se promítá čtyřka základních sil, je charakterové uskupení povah. Již od starověku se dělí povaha na 4 typy – cholerik, sangvinik, melancholik, flegmatik…, které jsou rovněž tvořeny silami A, E, I, U. Málokdy nalezneme povahu natolik ryzí, aby v ní byl obsažen jen jeden tento vliv, jde vesměs o jejich kombinace. Tímto se důsledně zabývá astrologie, zkoumající vlivy povah k jednotlivým silovým planetám a rozvíjí je do osudových linií. Hvězdy a planety coby samostatná tělesa však nejsou tím, co by naše povahy řídilo, ale je to spíše silová projekce jejich postavení ve struktuře mikro a makrokosmu. S takto tvarovaným charakterem pak úzce souvisí náš způsob myšlení, který se dále promítá do osudovosti jedince.

Periodicitu vlivů nalezneme tedy ve všech rovinách, ať jde o průběh dne od půlnoci do půlnoci: E = ráno, A = poledne, I = odpoledne, U = noc. Dále v průběhu roku ve střídání ročních dob. Dále průběh jednotlivého života: dětství = E, mládí = A, dospělost = I, stáří = U, smrt. Dále z hlediska evolučního: rostliny = E, zvířata = A, lidé = I, nadlidé = U. A také epochy: zlatý, stříbrný, bronzový a železný věk, které se rovněž cyklicky opakují. Takto můžeme nalézt cykličnost a periodicitu ve všech procesech života hmoty i ducha. Jelikož se tyto cykly prolínají, vidíme velkou mnohovrstevnatost života a bytí vůbec.

Vztáhneme-li ono dělení na dějinné etapy, můžeme výborně analyzovat právě prošlou éru (EU – dostředivý vliv s pod vlivem chladu) kombinace země a vody, tedy celou 2000letou periodu křesťanství. Byla zde snaha Krista vyvážit spíše citovým náboženským systémem chladnou, letargickou a rozumářskou povahu znamení Ryb, což se zvrhlo hned v počátku, kdy následnická církev svým směřováním ztratila kontakt se svým ideovým tvůrcem, sklouzla do starých vlivů a spojila se s mocenskými strukturami, které ji začaly využívat jako nový mocenský nástroj. Tím nastal její postupný úpadek končící až v dnešním materialismu, její vtažení do pozemských válek, politické manipulace až ke ztrátě duchovního zření vůbec.

Odstředivost narozdíl od dostředivosti dokáže vidět centrum bytí v každé jednotlivosti, altruismus nevyvyšuje pouze jedinou hodnotu, ale vnímá různorodost podstaty, promítnuté do všeho jsoucího. Tím neutíká od života jen k abstraktním idejím, ale snaží se pochopit život kompletně. Jde tedy o živý a autentický vztah ke skutečnosti. Veškeré bytí je projevem boha, má svůj řád, a je i projekcí kvality do času, do postupu.

Vznik a zánik lze běžně pozorovat v časové epické rovině, ale i v nich lze nalézt trvání. Zánik není definitivní, je to jen forma proměny (transformace) v něco dalšího, kvalitativně nového, silový základ ale zůstává stále.

Směr vývoje v dostř. době (E) vedl ke globálnímu sjednocování (I). Současně proti tomu jde destruktivní proud, který o to silněji působí, oč je systém svázanější a unitárnější.

Vlivy konstrukce a destrukce jsou podstatné pro zdejší dění, neboť nabourávají filosofickou iluzi nekončícího dějinného pokroku, pokud se budeme řídit výhradně raciem, jak ho hlásal pozitivismus 19. století. Tím však končí mýty o výlučnosti lidského rozumu a představy, že lze světu vnutit jednotný způsob myšlení.

Každý systém po fázi vzestupu vždy prožíval i úpadek, kdy byl již natolik uzavřený, že nebyl schopen kreativně absorbovat nové alternativní přístupy, vyvolané změnou T4. Toto lze mimo jiné pozorovat i na dnešním výlučném postavení techniky a průmyslu vůbec, které zabírají a ničí životní prostor jiným životním formám, ať rostlinným nebo živočišným druhům. Byl tak narušen proces přirozeného přírodního výběru.

…

TVŮRČÍ ČTYŘKA – VÝZNAM RYTMŮ

V téhle části si řekněme něco o významu čísla 4 v našem životě i životě přírody a celého vesmíru.

Čísla a jejich kombinace mají rovněž své mentálně energetické vibrace, které na nás dopadají a spoluutvářejí naše osobní bio klima. Konkrétněji řečeno je vtělený život krystalizací ducha jak do hmoty, tak do psychiky.

Zopakuji zde to, co bylo již trochu jinak řečeno v předchozím textu.

V celém vesmíru vládnou 4 základní síly, které utvářejí vše známé i neznámé, v psychice i hmotě skrz veškerý časoprostor.

Také v pozemské přírodě vládnou síly, které můžeme označit jako destrukční a konstrukční, to je takové, které cosi utvářejí či naopak odstraňují. Dobře si to můžeme uvědomit na základě ročních období. Jaro a léto je obdobím konstrukčních sil, kdy vše rozkvétá a bují a podzim a zima je pod destrukční vládou, kdy život se jakoby uzavírá z povrchu dovnitř. Tyto dva základní trendy působí i na živé bytosti, jejich tělesno i psychiku, a my to pak pociťujeme přílivem či odlivem vitality. Tyto dvě základní síly odstředivosti a dostředivosti můžeme pak dělit ještě na chladové a žárové.

Působení TČ (tvůrčí silové čtyřky) tak můžeme nalézt prakticky ve všech oblastech a procesech vesmíru. Ať je to průběh lidského, zvířecího či rostlinného života (dětství, mládí, dospělost a stáří) či denní doby, střídání ročních dob, 4 povahové rysy, 4 základní éry kultur, ras, evolučního vývoje, v oblasti barev, tvarů, vůní, chutí, zvuků, pozic těla, psychických stavů atp.

Takovéto dělení bylo známé už před tisíciletími, kdy lidé neuvažovali ještě tak komplikovaně a sofistikovaně jako dnes, měli citovější a somnabulnější vnímání, a kdy byl větší zájem a orientace na základní životní pravdy.

…

TVŮRČÍ ČTYŘKA A DĚJINY (REINKARNACE)

Na starodávné „Smaragdové desce“ Herma Trismegista, která položila základ hermetických nauk až do dnešních dnů, je hlavní myšlenka: „Jak nahoře, tak i dole“. Neznamená to nic jiného, než že makrokosmos i mikrokosmos jsou si podobné = analogické sféry (viz teorie fraktálů).

Staré národy rozdělovaly základní sílu vesměs na 4 živly, z nichž je stvořen celý vesmír, a podle zákona analogie i vše, co se v něm nachází. Tyto živlové principy pak svými kombinacemi vytvořily i množství ostatních forem a variací. Jsou to silová pole tvořící, udržující i rušící vše, co existuje.

Vztahuje se to plně i na naše životy a zdraví každého z nás. Naše povahy jsou utvářeny obdobně. Jsou 4 základní povahové druhy: sangvinik, melancholik, flegmatik, cholerik. Je to dáno převahou některého z živlů v naší psychice. Ideálem je ovšem rovnováha. Jednostranná preference posiluje vždy jen jednu ze čtyř složek mysli a působí tak disharmonicky, což se stává příčinou nejrůznějších nemoci. Ty rovněž odpovídají tomuto živlu. Tomu pak musí silově odpovídat i jejich léčení.

Tato tvůrčí čtyřka sil (T4) působí tedy v dějinném čase na planetu. Její charakterové vlivy se podílejí na utváření historických epoch dle vládnoucího živlu. Tímto tématem se zabývá i kvalitní astrologie.

Podle astrologů vládl zhruba posledních 6000 let na planetě zemský dostředivý živel, který posiloval zejména lidské ego (zemský princip). Celé lidstvo se díky tomu orientovalo převážně zevně na poznávání vnější reality a ovládnutí hmotné roviny. Je to doba, která dala vzniknout od doby Sumerů kulturám Egypta, Řecka, Říma, přes křesťanskou kulturu až do současnosti. Dnešní doba je již krizovou, neboť přichází přesně opačný živel – odstředivě vzdušná síla. To má za následek zpochybňování všech dosavadních hodnot a lidstvo se začíná otevírat dosud nepoznaným idejím a dějům.

Tato odstředivá doba by měla být již více duchovní, otevírající otázky po smyslu bytí i poznání kosmického řádu. Bude hledat také spravedlivější uspořádání společnosti. První ze zvířetníkového znamení, který ji charakterizuje, je tedy již mnohokrát zmíněný Vodnář. Další psychoenergetické fáze v pořadí jsou Střelec a Kozoroh, a každá z nich má svou vnitřní silovou strukturu. Tak se každých 6000 let střídají kultury, aby vytvořily jednu 24000letou periodu (Platonský rok počítá 25150 let).

Jak jsem již uvedl, v každé dějinné periodě se člověk orientuje trochu jiným směrem, preferuje trochu jiné hodnoty. Vezmeme-li si střídání ročních období, pak tomu v makrokosmu odpovídají analogicky tyto střídající se 6000leté periody s obdobnými vibračními vlastnostmi, promítnuté ovšem do celkového platonského cyklu (jsou tedy přibližně 365 tisíckrát pomalejší než střídání jednotlivých 24hodinových dnů).

Odstředivá doba bude probouzet zájem o poznávání souvislostí, jednoty stvoření, o rozpoznávání příčin a následků, o duševní a duchovní život vůbec, ale i o společný život na této planetě. Budou snahy zrušit veškeré hranice, i ty, co by měly být zachovány, a bude se nastolovat plně občanský princip. I dnešní probouzení ekologického uvědomění je dáno právě těmito prvními impulzy odstředivých sil.

Vytváření harmonie svých sil lze vědomě cvičit a existuje i množství metod, jak které vibrace posilovat. Je-li někdo příliš ohňový, pomocí relaxace a klidu může vyrovnávat oba principy. Flegmatik potřebuje pro změnu posilovat dynamické žárové impulsy. Jednotlivé vlivy lze rovněž vyrovnávat homeopaticky vlivem rostlinných preparátů, které odpovídají některé ze čtveřice. Ovlivnění lze provádět mnoha dalšími způsoby, jako např. nerosty, barvami, tvary, vůněmi, chutěmi, tóny a rytmy hudby atd.

Sami můžeme poznat svou povahu třeba tím, že si uvědomíme barvy, které máme nejradši, které vnímáme jako příjemné či naopak. Potom si lze například v bytě vytvářet takové kombinace barev, jaké chceme, aby na nás působily. Je-li naopak někdo chladně racionální, pak i teple vymalovaná místnost s oblými tvary nábytku může mu pomoci zharmonizovat psýchu. Hyperaktivní a reaktivní jedince, což značí převahu vnitřního ohně, uklidní spíše racionálnější konstruktivní tvary a klidná chladnější barevnost. Obdobně mohou působit i rozvěšené obrazy po zdech. Mnozí dnešní abstraktní malíři se právě zcela úmyslně věnují právě ztvárňování oněch 4 živlů.

…

ENERGETICKÉ VLIVY

Aniž si to plně uvědomujeme, stále jsme ponořeni v nejrůznějších energetických polích a zářeních, které působí na celou naši bytost od hmotné po psychickou rovinu.

Podle zdrojů můžeme rozdělit charakter těchto energií na 2 typy: organického a anorganického původu. Organická neboli vitální energie je konstruktivní a náš organismus posiluje, protože je vyzařována živou bytostnou silou každého zdejšího tvora včetně rostlin, nazýváme ji bioenergie.

2. typ je anorganického původu, se lze řadit např. zemskou geomagnetickou energie, gravitaci, radiové a atomové záření, elektrická pole ad. Ve vztahu k našemu organismu bychom je mohli označit jako destrukční, které biologickým organismům v přehnané míře spíše frekvenčně škodí. Takto rozděluje tyto energie J. Zezulka ve svém filosofickém spisu „Bytí – filosofie léčitelství“.

Není vůbec jedno, jaká silová pole nás obklopují, jaké vlivy na nás působí. V některém prostředí se cítíme lépe, v jiném hůř. Je to dáno právě vibračními vlivy toho, kterého místa, jeho zakódováním ať přirozeným nebo umělým. Jinak se budeme cítit v lese, jinak na ulici rušného velkoměsta, a navíc v blízkosti trafostanice a jinak na jatkách, jak s oblibou uváděl Zezulka. Naše vitalita bude buď podporovaná, nebo dušená a deformovaná.

Síly organické přírody nás posilují, osvěžují, tonizují, což působí na náš energetický systém léčivě, na rozdíl od anorganického záření různých umělých zářičů. Stačí si uvědomit, jak jsme denně rentgenováni krátkovlnnými radiovými vlnami. Městský člověk nemá prakticky možnost se z nich vysvobodit. Přičteme-li k tomu i další stresující faktory, jako je hluk, smog, chemicky znečištěné potraviny aj., nelze se divit, že naše tělesná imunita je stále víc narušená. Člověk je tak stále méně odolný vůči nemocem, jako je třeba rakovina, což je typicky civilizační choroba.

Lidstvo přechází ke stále komplikovanějším energetickým zařízením, využívajících např. jadernou, laserovou aj. energii. Jasnovidec by mohl pozorovat, jak je soustavně útočeno na plazmatický obal bytostí, jak ho nežádoucí vlny narušují a pronikají skrz těla, což má přímý vliv na jejich zdraví.

Kdežto biologické síly jsou s námi v souladu. Jistě jste slyšeli o plazmatickém a aurickém obalu těla. Není to specifikum jen u člověka, ale energetický obal má každá bytost včetně rostlin. Přesahuje jeho tělesnou schránku. Nejčistší vlivy mají rostliny. Jejich myšlení je totiž ještě jednoduché a vitální, omezené jen na intuitivní vnímání a poněkud snové uvědomování si svého bytí. Jejich vyzařovaná energie není tudíž ještě příliš komplikovaná a může působit v plné životní síle. Pro nás to má blahodárný léčebný účinek, posilující samotné biologické základy.

Přírodní národy, ale i vyspělejší staré civilizace tyto energetické účinky na organismus dobře znali. Indiáni měli svá posvátná místa, ale i špatné démonické zóny TABU. Přistupovali k zemi, jako k živému organismu – k matce Gáji. Jejich poznávání skrytého bylo postaveno převážně na intuitivní rovině, která dovoluje vyciťovat podstatu věcí a čerpat z ní. Dnešní člověk naopak preferuje hlavně racionální stránku mysli, čímž se dostává do krajně nevyvážené polohy.

Ve snaze přírodu ovládnout a polidštit, začal ji člověk přizpůsobovat pouze svým potřebám a na úkor druhých bytostí. Začal okupovat životní prostor všem dalším živočišným i rostlinným druhům. Jeho jednostranné necitlivé myšlení mu umožnilo ovládat obrovskou moc v podobě techniky, čímž se ale stal nejdestruktivnějším tvorem celé planety. Destruktivní účinky technologií na životní prostředí jsou již zcela reálné a pro každého viditelné, což pomalu ale jistě ústí do totální ekologické katastrofy.

To, co znaly staré kultury jako samozřejmost, a sice že všechny živé bytosti na planetě tvoří jediný kolektivní organismus, kde je mezi nimi dokonalá provázanost a vyváženost, začínají si dnes již mnozí rovněž uvědomovat. Bohužel destrukce prostředí je již natolik hrozivá, že mnoho bytostných druhů nenávratně vymírá. To zplošťuje a dusí i všechny dosud přežívající druhy, které jsou na sobě úzce závislé.

Vraťme se však zpět k bioenergii. Existují zde lidé, kteří pomocí ní dokáží léčit rukama druhé. Tito k tomu mají zvláštní dar. Léčivě však působí i některá zvířata (psi, kočky, koně aj.) Nejčistší je ale v tomto směru energie rostlin, hlavně pak mohutných stromů, což bylo dřív v přírodním léčitelství také dobře známo. Existují i způsoby, jak tuto energii vědomě nabírat ať už jako potravu, či dechem nebo dotykem.

…

TČ (T4) -EVOLUCE KOSMU A ŽIVOTA NA ZEMI

V esoterních naukách (např. v hermetismu, kabbale ad.) se hovoří o 4 základních silách, na nichž stojí celý projevený i neprojevený vesmír, a které svými kombinacemi jej formují.

Vše projevené je tedy rytmizováno podle analogického zákona, kdy vše nějak souvisí se vším. Tyto síly a rytmy se promítají do všeho, co existuje v makro i mikro vesmíru, a z čeho tyto kosmické struktury také vznikly. Tyto 4 základní prvky se jednak promítají z jednoty do mnohosti „vertikálně“, ale projevují se i „horizontálně“ (je to řečeno zjednodušeně, neboť směry jsou rovněž jen iluzí), neboť jak praví hermetici: jak nahoře, tak i dole , co je v Bohu, musí být projeveno i v celém stvořeném kosmu.

Vertikální projev: dle kabbaly existují 4 světy: 1) archetypální, 2) tvůrčí, 3) formující, 4) materiální.

Horizontální projev: časová frekvence (rytmus) v životech planet od zrodu po zánik a nový zrod, 4 yugy, roční období, průběh dne a noci, bytostné povahy, hmotná skupenství, nakonec i v křesťanském náboženství se promítla redukce (čistka) na 4 novozákonní evangelia.

…

TVŮRČÍ ČTYŘKA (T4)

Lze ji charakterizovat buď křížem, nebo čtvercem.

Agrippa říká: „…Egypťané a Arabové přičítali čtyřúhelníku nejvyšší vlastnosti, ježto obsahuje všechny síly a inteligence nejúžeji…“. A dále píše: “…Tvrdili, že čtverec byl vytvořen silou nebeských těles…“.

V křesťanství symbol 4ky je promítnut do formy kříže = hermetická idea: Bohočlověk ukřižovaný na 4 živlech, charakterizujících život jako takový. Pythagorejci nazývali čtveřici Teraktys a tvrdili, že je základním kamenem a kořenem všech ostatních čísel, proto taky i základem všech věcí vůbec.

V Kabbale je proto boží jméno tetragramatem, tj. sestává ze 4 písmen (Jó, He, Vau a Hé).

Pythagorejci ji zvou též věčným zdrojem přírody, která dle nich sestává ze 4 stupňů – bytí, života, cítění a myšlení.

Dále uvádějí tyto souvislosti:

4 pohyby v přírodě: vzestupný, sestupný, postupný, kruhový

4 nebeské strany: východ (ráno), západ (večer), jih (poledne), sever (půlnoc)

4 síly: těm byly přičítány v mýtech charaktery bytostí je obývajících

4 vlastnosti: chladno, teplo, sucho, vlhko

4 povahy: melancholik, cholerik, sangvinik, flegmatik

4 roční doby, 4 týdny v měsíci, 4 den stvořil Bůh nebeská světla (Slunce, Měsíc, hvězdy), 4 hlavní větry, (východ…), 4 řeky v ráji, 4 řeky v podsvětí, kvarteto v hudbě, ve 4ce celá matematika: bod, čára, plocha, hloubka.

4 éry(yugy): Zlatá, stříbrná, bronzová, železná

4 druhy stravy (živiny anorganické, organické rostlinné, organické živočišné, dech-prána)

Příroda: hmota, jakost, mnohost, pohyb

Psychologie: soustředění, odpoutání (rozptyl), klid, nadšení (vášeň)

Fyzika: v síle plodivé, plození, utváření tvarů a rozličnosti

Metafyzika: v bytí, podstatě, síle působivé, účinkování

4 morální ctnosti: moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost

Čtverý zákon: Zákon prozřetelnosti (vychází z Boha)

Zákon osudu (z duše světa)

Zákon přírodní (z nebe)

Zákon rozumu (z člověka)

4 základy posuzování: rozum, vědění, domněnka, pocit

4 evangelia

Jméno boží – hebrejsky: 4 písmenka – JHVH – písmena s kosmologickým smyslem

Egyptsky: THEUT

Arabové: ALLA

Peršané: SIRE

Mágové: ORSI

Mohamedáni: A bg DI

Etruskové: ESAR

Latiníci: DEUS

Dle Orfiků jezdil Neptun na čtyřspřeží.

4 božská nadšení (vyplývající z jednotlivých božstev): (Múzy, Bakchus, Apollon, Venuše)

Ezechiel: 4 zvířata, 4 Cherubíni na 4 kolech

Daniel: 4 velká zvířata zápasící se 4 větry

Apokalypsa: 4 zvířata a 4 andělé okolo Trůnu

…

J. Zezulka: Vznik vesmíru:

„… Z věčné Podstaty se oddělila síla (elementární myšlenka, z níž vše vzešlo. Ta se rozdělila na 2 principy (hmotný a mentální). Oba z nich se rozdělily na další 2 se dvěma póly: 1) +, - = odstředivý, dostředivý, 2) žár a chlad = kmitání – tlumení = frekvence. Na konci 4 síly, 4 skupenství, oheň mění skupenství) …“.

…

Kabbalisté mluví o 4 světech: Assiah (zemský), Jecira (astrální), Briah (mentální), Aciluth (jednoty, příčinný.)

Psychické a hmotné vlastnosti jsou analogické, ve hmotě krystalizace vytváří chemické vazby a v psychice myšlenkové vazby. Mystici proto mluví o obdobné krystalizaci v mentální oblasti jako je u hmoty, kdy se mezi sebou kombinují 4 základní síly do veškeré pestrosti. (Snad by se dal tento obor nazvat mentální chemií budoucnosti).

…

DĚJINY

Život na zemi se objevuje v dobách chladnutí kosmu a specificky Mléčné dráhy. (Vesmír je jinak živá bytost a to, co vnímají naše smysly je pouze její hrubý hmotný projev. Hvězdné soustavy by mohly zastupovat kosmické tělo této univerzální bytosti, která má však také svůj čas zrodu, zrání a umírání).

Doba jednoho věku souvisí s dobou projevení všech jednotlivých znamení zvěrokruhu. Každé z nich je vytvořeno určitou kombinací této 4ky a trvá něco mezi 24000–25000 lety. Během této doby se na zemi projeví všechny kombinace těchto sil, z nichž je utvořen její život.

Dále můžeme mluvit i o 4 základních kulturách, které se zde za tuto dobu projevily. My známe lépe jen dobu posledních 6 tisíci let, na níž existují písemné a hmotné doklady, o dobách předchozích se dozvídáme jen z mýtů či archeologie. Je tu ještě jeden méně popularizovaný způsob – magické vnímání senzibilů, čerpajících z astrální paměti – Akáše, v níž je uloženo vše, co se kdy kde dělo.

Dle zvířetníku, jak jsem již vícekrát popsal, je posledních 6000 let pod vlivem dostředivého živlu - tj. krystalizování, shromažďování, shlukování, ohraničování, pojmenovávání, omezování ve všech formách (ohrady, přehrady, zdi, hranice, státy, specializace, společenská hierarchie…). Byla to snaha o zachování a konzervování, snahy o zachování status quo.

Během těchto posledních 6ooo let spoluvládly ještě 3 další základní podznamení, doplňující nadřazený zemský vliv: znamení Býka, Berana a Ryb, a každý se projevil v dominanci jinak orientované říše.

Býk v souladu s nadřazeným vlivem umocňoval dostředivost země. Byla to doba Sumerské říše i sjednocení Egypta. Tato dějinná éra byla ovlivněná ještě podérou ohnivého Berana a končila chladným znamením vodních Ryb, na jejichž počátku se prakticky všechny velké říše začaly rozpadat, do pohybu se daly mohutné vlny migrujících národů, a brzy se začalo Evropou šířit také nové křesťanské náboženství. Takto se mění vlivy každých asi 2000–2100 let.

Hermetici mluví o tom, že na začátku každé takové přelomové doby se rodí velká bytost Avatara, která přináší do určeného národa či území pravdu nového nastávajícího věku, aby mohly být tyto kosmologické vlivy vyvažovány lidským porozuměním a poznáváním. To pak rozpracovávají vhodní zasvěcenci do nových duchovních a společenských systémů. Na počátku posledních 6000 let byl takto zasvěcen čili „vyvolen“ židovský národ, který však ve svém poslání od začátku selhává – viz Starý a Nový zákon (před ním se lze jen dohadovat, zda šlo o Indii, Jižní Ameriku, Atlantidu či jiná místa).

V dnešní době, kdy se objevují začínající vlivy Vodnáře a s ním přicházející 6000letá nová odstředivá kultura, opět rozdělená do tří etap, dostředivá éra se tak dostala až na svůj konec. Takto přelomová doba přináší s sebou velkou krizi přechodu protilehlých vlivů. To se vyznačuje všudypřítomnými konflikty mezi statickými konzervativními systémy a dynamicky vibrujícím prouděním nových sil a idejí, a my brzy uvidíme, zda nastoupí nějaká duchovnější forma spirituální demokracie nebo technokratické totality. Vodnář je však symbolizován jako anděl vylévající na svět vodu ze džbánu a to se dá chápat jako vlny proudících energií – vibrací.

…

DOSTŘEDIVOST A NOVÝ SMYSL SPOLEČNOSTI

se projevovala v systému mocenského uspořádání společnosti. Jednalo se o vymezování a udržení si říší, národů, kmenů, dobývání nových území, oddělování a uzavírání se od jinak smýšlejících či naopak jejich nucené převádění na vlastní ideologické systémy. Vládlo se formou oligarchických autokratických mocenských center.

Dnes se toto začíná hroutit. Odstředivé vlivy rozbíjejí hranice ve všech sférách a formacích. Tato změna přichází zevnitř a není přímo závislá na člověku, mění se totiž podmínky v samotném kosmu.

Vše se dává do pohybu, a my to rozvibrovávání můžeme pociťovat ze všech stran na vlastní kůži. Musíme se smířit s tím, že doba klidu se na dlouhou dobu již nevrátí. S tím vším chaosem přichází i vize a idea jiného snad lepšího uspořádání světa. Pluralitní demokracie byla prvním závanem nového věku (ačkoli měla svůj archaický pravzor již ve starém Řecku).

Při dalším a silnějším působení odstředivých sil se toto myšlení ještě více rozšíří a užitek z toho budou mít i ostatní tvorové a ekosystém celé planety. Dnes si začínáme uvědomovat důsledky předchozího zničujícího myšlení na jejím kritickém stavu. Postupně se bude tato sounáležitost ale rozšiřovat na veškeré bytí vůbec.

Odstředivost a s ní i větší odpoutanost od ryze pozemského hmotného myšlení s sebou přinese i větší potřebu hledání základního smyslu života člověka, lidstva a vůbec všeho projeveného.

Tento nový vliv je považován ze všech čtyř za nejideálnější pro poznávání života vůbec a otevírá nám nové neuvěřitelné možnosti. Bude panovat přibližně 6000 let (Vodnář, Kozoroh, Střelec) a po něm bude následovat dalších 6000 let chladové éry klidu, ve které bude možnost ve vyšších rovinách ještě většího zúročení předchozí doby. Můžeme tedy říct, že před námi se otevírá 12000 let pozitivních vlivů pro duchovní vyspívání, pokud se sami do té doby nezničíme.

…

Dnes nadnárodní ekonomické zájmy narušují státní hranice a nacionální trendy jsou postupně potlačovány, což ale může být jen dočasné. Moc však bude postupně přecházet na regiony a odspodu se začne šířit i skutečný občanský princip. V budoucnu půjde spíš o regionální (lokální) uspořádání společnosti s místními odlišnostmi, avšak v rámci určité globální jednoty.

…

ODSTŘEDIVOST

Zákonitě otevírá i zájem o kulturu před-dostředivou (před křesťansko-židovskou), která byla buď z hlouposti nebo záměrně vědci potlačována.

V každém tvůrčím vlivu dosáhla lidská civilizace maximální vrchol, jakého byla schopna a jaký jí ty které síly umožňovaly. S odcházejícím vlivem pak zanikaly i kultury, které nebyly tak flexibilní, aby se uměly přizpůsobit novým vibračním podmínkám. To se dělo vždy, když civilizace natolik zbytněla, ztučněla a zlenivěla či naopak zkostnatěla a její forma byla natolik již rozložená, že se z ní vytratila jakákoli vývojová pružnost.

Kultury tak prožívají analogicky obdobné stáří jako člověk se svými stařeckými příznaky (viz. nepohyblivost, skleróza, demence). Není proto třeba velké lítosti nad jejich zánikem, neboť taková společnost své občany už jen znásilňovala a překážela jim v dalších vývojových možnostech. Proto je třeba vnímat v zániku starého i pozitivní princip zrodu nového, kvalitativně na vyšší úrovni. Viz alegorie ptáka Fénixe.

27.5.92

…

VEGETARIÁNSTVÍ

Naše křesťanská evropská tradice odmítání masa příliš nezná, i když lze v bibli nalézt zmínky na toto téma, většinou jsou však vycenzurovány a zatlačeny do pozadí. Je tedy třeba se k pochopení argumentů obrátit do východních tradic, které se dívají na smysl života z trochu jiného úhlu.

Jeho podstatou je víra, či lépe přesvědčení o tom, že všechny bytosti se převtělují a tím vyvíjí k dokonalosti. Duše se zdokonaluje tím, že prochází řadou životů od nejnižších rostlinných až po konečnou kosmicko – univerzální. Získává tak zkušenosti na své cestě (nebo návratu) k Bohu, svému původnímu nedělitelnému absolutnímu stavu, z něhož se kdysi vyloučily. V hlubinách každé duše však stále září božská jiskra, která je pro naše vědomí pouze "zanesena" vrstvami či iluzemi MÁJI. Tato iluze způsobuje, zjednodušeně řečeno, že bytost se ztotožňuje s momentální tělesnou a psychickou formou, a tak zapomněla na svůj původní stav. V této hloubce jsou si však všechny duše rovny, jsou jedinou praduší, místem, kde nedošlo ještě k jejich rozčlenění do množství.

V takové rovině je možné hledat hlavní důvod k odmítání masa již probudilými lidmi a dravci jsou chápáni ještě jako nedozrálí ve svém vývoji, bloudící mezi závoji Maji.

V inkarnační řadě bytost směřuje samozřejmě k dokonalejší formě i myšlení. Jsou zde ale i výjimky, kdy např. člověk vytváří zlo vůči zvířatům. Bere je jako otroky k splňování svých tužeb a potřeb, respektive jako článek svého potravního řetězce. Takový člověk nepochopil onu božskou jiskru a vnitřní rovnost všech tvorů. Je tudíž nucen zákonem odrazu-karmou se na určitý čas vrátit do takové roviny, která uniká jeho vnímání sounáležitosti. V praxi to značí, že odkládá své lidské kvality do pozadí a musí na sobě prožít úděl samotného zvířete (to v dnešní době čeká většinu lidí). Tím se v jeho vědomí rozvine hlubší zkušenost duševního života zvířete. Tak se lidé na jeden či několik životů musí vrátit např. do psa, krávy, prasete. Co se s nimi bude dít, zrodí-li se jako chovná zvířata, je jasné. Budou rovněž snědeni a bude s nimi zacházeno stejně, jako oni sami zacházeli kdysi s těmito zvířaty. Když se v nich tato zkušenost rozvine, vrátí se zpět do svých odložených lidských forem. Zní to bizarně a nelibě, je to však domyšlení principu reinkarnační regrese.

Člověk je uzpůsoben svými tělesnými orgány na vegetariánskou potravu. Je už v evoluci v půli svého vývoje "od Boha k Bohu" a jeho posláním začíná být všeobecná pomoc (post moc) všemu trpícímu okolo sebe, začíná postupně přebírat tvůrčí moc bytí. Zatím je v dnešní "kultuře smrti" jeho vztah k přírodě konzumní a to tak, že doslovně.

Ve východních náboženstvích existují nejrůznější sekty odmítající maso. Některé jen zabitých zvířat, jiné i všech živočišných produktů včetně vajec ap. Maso, dle nich patří mezi nejhrubší hrubohmotná, tzn., satvická (temná) jídla. Z energetického pohledu vytváří v těle hrubé vibrace, které působí toxicky, posilují hrubé tělesné procesy, nabourávají jemná vlákna nervové soustavy, odrážejí se v mysli jako neklid, úzkost ap. Organismus totiž musí vynaložit na strávení takového jídla mnohem víc energie a člověka velmi vyčerpává. Chce-li meditovat v jemných duchovních rovinách, brání mu ve vyladění. Čím je strava jemnější, tím větší klid a jasnost mysli umožňuje.

Člověk ve svém počátku maso nejedl. Teprve z magicko-kultovních důvodů si začal na něj zvykat. (Snězení zvířete v magické praxi značilo, že příjemce přenesl část jeho schopností na sebe.)

Když se zhoršily na zemi klimatické podmínky a nastala ledová doba, stával se lov jistou nevyhnutelností pro přežití (z reinkarnačního hlediska se zde ovšem rodily bytosti již zatížené karmicky, to je však už jiné téma).

Postupně začala hrubnout i psychika a ztrácely se intuitivní schopnosti původního lidstva, např. jasnovidnost ad. Postupnou ztrátou přímého intuitivního nazírání se začal rozvíjet spíš rozumový pól mysli. To, co člověk intuitivně získával, se vytrácelo, vědomí univerzality bledlo a zamlžovalo. Člověk byl nucen vynakládat víc volních vlastností. Ze sběrače plodů stával se lovcem. Původní jednota a harmonie s přírodou, kterou intuitivně vnímal, se vytrácela. Stával se člověkem stále víc zevním. Je to éra přelomu ze zlatého do stříbrného věku a taky doba tzv. vyhnání z ráje. Do života byl uveden princip expanze a boje jako základního řešení principu přežití. S tím se vkrádala do duší těchto lidí úzkost, strach a pocit viny z pomsty zabité zvěře, a to provokovalo k rozvíjení stále rafinovanějších magických rituálů na odvrácení zloby. Začal proces vydělování, odcizování a tím vlastně individuace.

Dá se namítnout, že je to evoluční nevyhnutelnost. Na to lze najít ale spousty opačných námitek. Vždyť např. vyspělí jogíni svými schopnostmi dokazují, že je i jiná cesta než pasivní resistence a reakce na prvoplánovou realitu. Jde o aktivní rozvíjení duševních schopností. Člověk však přesunul orientaci (i díky panujícímu vlivu dostředivosti) na tělesnou rovinu a duševně se příliš neměnil. Je schopen vraždit z malicherných emotivních důvodů, případně úplně bez emocí jen ze sportu. Temné dravčí stránky osobnosti neproměnil pochopením, ale pouze je zatlačil do nevědomí, vytvořil z nich území tabu. Občas je někdo poruší a je lidstvem označen jako bezcitný zločinec. Málokdo si připouští, že vraždící temné běsy v sobě máme všichni a do vědomí vystupují v krizových situacích. Existující společnost pouze vytvořila takový systém, aby nebylo toto na očích, problém však tímto nezmizel a vyčkává ve skrytu na svůj okamžik. Jakékoli potlačení je vždy dočasné a vyvstává na povrch na nejslabších a nečekaných místech. Místo otázky "proč" se však i nadále klade otázka "co".

Maso samozřejmě není jedinou příčinou tohoto rozpoložení, ale spolupodílí se na krizovém stavu člověka vůbec. Vždyť ono dobývání i dobývání přírody, projevující se dnes v následcích jako dominové a lavinovité hroucení ekosystémů, souvisí s tímto způsobem myšlení, s pocitem nadřazenosti, vyplývajícím pouze z povýšení rozumové složky nad citovou. Rozum je stavěn na čelné místo a vyvažován z citového korektivu. Rozum vytvořil tak myšlenkovou bariéru mezi člověkem a zvířetem – tvorem intuice a emoce. Přírodní instinkty jsou brány jako cosi primitivního. Není však ekologická katastrofa způsobená právě potlačením těchto instinktů? Totálním zblbnutím člověka, který si doslovně uřezal větev pod prdelí? Jsme v situaci, kdy dřevo pod ním už povolilo a začíná volný pád.

Krize planetárního systému započala v okamžiku technologické organizace negativní lidské činnosti, racionalizace, v okamžiku, kdy začal člověk utvářet věci masově a sériově, tak zvaně systémově.

Lze namítnout, že jinak by lidstvo neobstálo v těžkých podmínkách. Obstálo. Pouze by nenastala demografická krize přemnožením, vytvořená neskutečným usnadněním životního stylu. Člověk se vyrval z přirozené regulace planety. Ta harmonizuje všechny životní formy ve svých procesech. Člověk jako jedna z forem se však přemnožil a jakékoli přemnožení je destruktivní (viz rakovina, kdy nemocné buňky pohlcují zdravé. Tím se šíří zhouba exponenciálně).

Dnešní situace se už z časových důvodů nedá zvrátit, může se však změkčit změnou přístupu. Zde je třeba hledat význam křesťanského apelu k obrácení. Neznačí to začít slepě věřit. Spíš naopak. Využít myslící princip (jímž se tak rádi povyšujeme) ke změně hodnot, být skutečně pragmatický. Tzn. "hrát" nejen doopravdy svůj úděl, ale zamyslet se i nad životním prostorem ostatních tvorů, kterým až dosud jsme ho kradli. Vždyť úbytek rozmanitosti i ojedinělosti je toho důsledkem (dobytek zavřený ve velkovýkrmnách by jinak spásal traviny, což umožňuje prosadit se i citlivějším rostlinným druhům vůči agresivnějším, které jsou regulovány právě spásáním).

…

O VZTAHU K JINÝM TVORŮM

Uvědomění si tohoto bytostného průtoku životními formami má význam vzhledem k pochopení úlohy svého myslícího principu – rozumu. Člověk ho v této fázi vývoje povýšil v hierarchii vlastností na ústřední orgán. V době velkých náboženství stál nad ním jen Bůh. V moderní relativistické době má nahradit tento jungovský pojem "das selbst“ rozum. Viz Nietzsche: "Bůh je mrtev". Bůh ze své objektivní existence klesl na úroveň představy mysli. Vztah byl marxisticky převrácen tzv. na nohy. Dle tohoto si Boha vytvořil člověk z důvodů vlastní nedokonalosti. Byť v postmoderní společnosti i tento post padá objevenou staronovou ideou jednoty. Hodnotový systém povýšeného rozumu zažraný výchovou a kulturou zůstává hluboko v nás však stále.

Dnešní počítačový boom je důsledek tohoto svatořečení rozumu, jeho absolutizace. Nechci nyní rozvádět fakt, že je to zakódováno již v samotném jádru křesťanství a předchůdci – židovském náboženství. V tzv. náboženství slova – velkém Logosu.

Vývoj rozumového myšlení je ostatně v pořádku. V pořádku ale není to, že se tak stalo na úkor intuitivního myšlení, které mělo v ideálním případě tvořit s ním rovnovážnou doplňující se dvojici poznávacího principu. Místo toho mezi nimi došlo ke rvačce a vnitřní rozdvojenosti. Vnitřní rozpor této dvojice (jako den a noc, světlo a tma) nás tak provází v jakémkoli úsudku o realitě. Snaha vyvázat rozum ze vzájemného spojenectví je podobná témuž, jako by chtěl člověk utéct před svým stínem. Je to nemožné, ale prakticky to tvoří stále větší vnitřní napětí na úkor rovnováhy, jež je podmínkou vniknutí a pochopení principu světa. Rozum sám o sobě je nástroj. Každá myšlenka budí myšlenku novou ještě naléhavější a méně srozumitelnou. Připomíná to psa honícího se za vlastním ocasem.

Nadřazenost rozumu tedy člověku dovoluje postavit se na vrchol evoluční pyramidy, je zdrojem moci a snahy o její udržení. Co jiného nás dělí od ostatních živočichů než právě tato rozumová převaha. Představte si však tu frustraci, kdyby se zde objevil vyspělejší typ bytosti se syntetičtějším, a tedy dokonalejším myšlením. Přijal by náš systém hodnot a my jeho? Zařadil by náš lidský druh do efemérní množiny fauny stejně, jako my příliš nerozlišujeme vyspělost různých živočišných druhů? Co by to v nás vzbudilo jiného než snahu zlikvidovat takovou bytost?

Chceme-li se vymanit z tohoto bludného kruhu, musíme hledat jiné hodnoty, které tu nepochybně jsou. Hodnoty, které dovolí zastavit stále větší devastaci planety. Jde tedy především o vědomí sounáležitosti s nižšími tvory. To neznačí, že člověk přijme jejich duševní rovinu. Naopak. Uvědomí si vyšší kvality, než je pouhý rozum, a tak, by možná pochopil i princip moci, kterou mu rozum dává. Naučil by se s ním zacházet jinak. I samotný princip moci by tak pro něj získal pozitivní náboj, jako služba veškerému prospěchu. Místo braní by člověk začal dávat. Zde je také řešení společenského a politického života. Nikoli v literách zákonů, ale v jejich smyslu. Člověk by se konečně stal spolutvůrcem božího plánu, neboť by na sebe přebral aktivní úlohu ochrany veškerého života.

Není náhoda, že zvíře má dnes z člověka panický strach. Za ta tisíciletí "kulturního" vývoje k tomu získala patřičné důvody. Zvíře samozřejmě dokáže vycítit v člověku vyšší bytost a pociťuje k němu přirozenou úctu a autoritu. Člověk však svým despotismem v něm vytvořil nebezpečí ohrožení, stal se pro zvíře démonickým božstvem, krutým bezpříčinně trestajícím bohem.

V historii byli známi světci, kteří dokázali tento vztah natolik změnit, že zvířata k nim přicházela v míru a důvěře. Viz život sv. Františka.

Zvíře pro svou emotivnost daleko jasněji vyciťuje naši kvalitu, pozná telepaticky vnitřní agresivitu. Nehodnotí, jeho vztah je v podobě sympatie nebo antipatie. Vztaženo pak na celou přírodu, neboť i rostliny jsou bytosti s vlastním vědomím a komunikačními schopnostmi, se před dnešním člověkem "klepe" celá příroda. Není divu, že pak na člověka zpětně dopadá jeho vyvrženost z ní. Nepřátelství je zjevná věc. Tím sám sobě řeže své kořeny, přetrhává integritu, kterou jakožto duše procházející všemi živočišnými formami, postupně získával. Nepřátelsky se obrátil vůči své minulosti, ale jeho minulost je celá vývojová bytostná řada kolem něj. Minulost z hlediska reinkarnace žije stále kolem nás i v nás. To je ona harmonie trvalé přítomnosti, pro dnešního industriálního člověka však pouhý okamžik, přítomnost, mizící nenávratně v nebytí či chatrných vzpomínkách.

Probudilý člověk má možnost ve všem a každém se střetávat sám se sebou v různých fázích svého vývoje. Pro něj je v přítomnosti naprosto zjevná jak minulost, tak i budoucnost. To rozšiřuje pak jeho bytostné vědomí. Aby mohl překlenout fázi odděleného lidského druhu a jít dál, musí pochopit své lidství ve všech svých projevech a myšlenkových řetězcích. To nelze cestou boje s jinými myšlenkovými principy. Vždyť boj vzniká nepochopením svého protějšku. Všechna vítězství nad ne-přítelem jsou vítězství Pyrrhova. Z pohledů nejhlubších bojuje tak člověk sám se sebou a ochuzuje se o specifickou energii toho, nad nímž zvítězil.

V našem případě je to psychická energie zvířat. Jejich negativní emoce, způsobené špatným jednáním člověka k nim, jsou zakódované jako strach a v prostoru zůstávají, volně se pohybují a ovlivňují i strůjce jejich neštěstí.

Všechna naše strašidla, démoni, upíři ad. jsou tvořena ze součtu a násobků takovýchto vibrací nezpracovaného podvědomí, z hrůzy, kterou nevědomě a neverbálně od týraných zvířat přijímáme. Ty nás přepadají jako noční můry. Racionalizujeme si je tím, že je přisuzujeme vlivům pouze z lidského okruhu. Ve skutečnosti ti nejhorší démoni pocházejí z deformované animální říše. Jenom jsme je oživili na sobě. Jejich iracionalita je iracionalitou našeho jednání, našich zvyklostí, naší necitelnosti.

Představte si ten psychický vír způsobovaný každým okamžikem nekončící smrti zvířecích bytostí na jatkách celého světa. Každý z nás se podílíme na tomto vraždění, protože jsme přijali fikci potravního řetězce.

Zvíře pro svou emotivnost daleko jasněji vyciťuje naší kvalitu, pozná telepaticky naši agresivitu. Ono nehodnotí, jeho vztah je v podobě sympatie nebo antipatie, lásky nebo strachu. To lze vztáhnout na interakci s celou přírodou.

Devastace planety však rozhodně nepatří do božího plánu. Je výsledkem naší činnosti inspirované utrženým rozumem z řetězu, oné potlačené neviditelné, a přesto reálné odvrácené temné naší tváře, vyplývající v důsledku z nedostatku sebeúcty a sebelásky. Z tohoto mindráku a pocitu vlastní nedostatečnosti, jíž jsme zaujali vůči přírodě a vesmíru.

Kompenzace tohoto ubohého ega je v masovém šílenství likvidace všeho, co není člověk a postupně se zhušťuje a vkrádá do celé lidské společnosti. Pojem ne-přítele se rozšířil na každého, kdo není spojen přímo se mnou a mými zájmy. Tahle zhuštěná negativní energie nemůže vyústit jinam než do naprosté globální rozpolcenosti, jejímž jediným východiskem ze slepé uličky se pak stane totální válka mezi pozitivní a negativní tváří člověčenství, prorokovaným bojem mezi Kristem a Antikristem.

Od vegetariánství jsme se tak zdánlivě dostali dost daleko. Ve skutečnosti se pohybujeme v kruhu příčin a následků. V jeho poloměru původně stála kontrapozice mezi člověkem a zvířetem. V negativní vývojové tendenci, jež se nám stále jasněji materializuje, to ústí do nadstavby člověk – bestie, místo do zatím jen tušeného nadčlověka jednoty.

…

IMAGINATIVNÍ A RACIONÁLNÍ MYŠLENÍ

Vývoj duše spočívá v její individuaci, což značí její vytčení, postupný nárůst vnitřní kvality a vůle (bůh dal moc člověku). Mluví-li jaká filosofie o její neměnné dokonalosti a pouhém nabírání hmotných těl, děje se tak možná v době, kdy individuace nebyla ještě na programu dne. Zde by mohl být přínos křesťanství v uznání evoluční teorie duše.

…

Archetypy v sobě zahrnují i střídání a rytmus, mají tedy také svůj vymezený čas?

…

Cykly jsou vztaženy k transcendentální rovině bytí, mýtické skutečnosti v našem vědomí. Byla zde kdysi lidem vlastní jasnozřivost, neboť nebyl ještě plně rozvinut „Logos“, který diferencuje, separuje, pro jehož rozvoj měla kupodivu přínos i křesťanská éra.

…

Nová hlubinná psychologie začíná brát již zcela vážně mytologické či magické vnímání reality a začala je i zkoumat. Personifikované bytosti z pohádek a mýtů začíná vnímat jako analogie či alegorie nejrůznějších sil, energetických polí apod.

…

U samotných základů amerického hnutí New age stojí dílo C. G. Junga, Freudova žáka, který znovuodhalil archetyp jako základ všech bytostných struktur. Klasická rozumářská věda tak nesměle začala navazovat dialog s magickým myšlením dřívějších dob.

…

Hranice možností naší orientace (vyplývající z křesťanské duchovní jedinečnosti) jsou vyčerpané, neboť byly potlačeny magické kořeny spirituality v rámci maskulinní zábavní kultury. Otevřít tyto síly může znovu jen emancipované ženství – anima čarodějka. V mužském světě jsou možnosti relaxace a transcendence negativně vymezeny nejvíc skrze chlast, drogy, sex, sport a boj.

…

Imaginativní realita je však rovněž realitou objektivní, i když vnitřní subjektivně prožívaná. Je v každém z nás zasuta procesem individuace. Nyní se však dostává na scénu opačný trend, kdy skrze individuum má opět probíhat spojování k jednotě i skrze ni.

…

Racionalismus militantně potlačil všechny projevy imaginace s fantastikou a tajemnem. Imaginace, která se děje zdánlivě beze smyslu, má však katarzní účinky, neboť nás propojuje s archetypálními zdroji energie. Racio dusí tím, že nás mentálně čtvrtí a sekularizuje v tomto časoprostoru. Ne zbůhdarma je uváděno jako jedno z pekelných muk i čtvrcení a lámání. Toto mučení odhaluje čirou a chladnou racionalitu svého strůjce – ďábla, jakožto personifikované síly. Ten se již projevil v archetypálním obraze svádění Evy, která utrhla jablko ze stromu. Strom zde zastupuje kolektivní nevědomí – plod pak vyklíčený zárodek sebevědomí – vytčení nového jsoucna – Ega – jako symbolu odtrženosti. Člověk se vytrhl z ráje pasivní vševědoucnosti k vlastní aktivitě, tj. k rozlišování protikladů a polarit; k analýze, a sic i svobodě, ale omezil si tím současně i svůj energetický informační potenciál.

Tento proces je patrný i v umění krizového 20. století, které soustavně v určitých cyklech tento pád opakuje a navrací se vždy k „novému barbarství“, aby začalo stavebnici světa skládat zase z jiného úhlu.

Člověk hnán touhou po zvýraznění svého ega, dostal se tak až k relativizaci všech hodnot. Vše je možné libovolně sestavit, sestrojit, vyrobit, libovolně také proto, že je to zbaveno původního smyslu (viz modernismus a postmoderna v umění). A bude se to dít, dokud se neobrátí archetypální dostředivost k odstředivosti, a i umění se neotočí směrem k plno významovosti a skrytým souvislostem. Tím také dojde k renesanci originality jednotlivých tvůrců.

…

Hnutí New Age, ač si o něm můžeme myslet leccos, zapojilo do dějinné hry opět mýtické pojetí světa, aby se pokusilo nalézt rovnováhu s dosud plně preferovaným racionálním myšlením. V psychologii položil základy nové hlubinné psychologie C. G. Jung v době, kdy už tradiční psychologie neměla téměř co říci. Jung rehabilitoval magickomytologické pojetí světa z role pavědeckosti, kam se jej snažila zahnat oficiální věda, na jejímž počátku stálo křesťanství s vytýčením „všespásného“ Loga (Bůh je slovo).

…

Origenes – byl jeden z prvních duchovních otců křesťanství, v jejichž učení ještě nebylo zavržení reinkarnace. Teprve tímto negativním aktem ale dostává křesťanství svůj osobitý punc dvoutisíciletého náboženství, svou identitu, bizarní svéráz. Vytklo (možná že i nevědomě) člověka z rámce evoluční všeobecnosti, přiřklo mu neopakovatelnou jedinečnost a posvátnost jeho životu. Na jedné straně tak byl zahájen proces individuace (dnes končící v totálním relativismu), na straně druhé začalo člověka odřezávat od jeho mytologických kořenů a uvrhávat do kolektivního nevědomí, které však v sobě přesto zahrnovalo jakési pasivní vševědění, obecnější schopnost jasnozřivosti ale postupně zanikala v požadavcích nové doby.

Člověk byl do té doby součástí přírody, stejně podstatnou jako ostatní živí tvorové, příliš se nevylučoval z živočišné říše. Spolu s nástupem křesťanské doby byl zahájen i tvrdý proces dobývání přírody. Ve skutečnosti je třeba jít dál až k egyptsko židovské kultuře, stojící někde u počátků dostředivé éry. Boj ideálů dobra a zla postupně vygradoval z jednotných archetypálních výšin až do hmotného světa, jako existenciální rozpor samotného bytí, povstal rozpor vyvrženosti z ráje celistvosti, ukojování se expanzemi a dobýváním. Ne, že by nebyly i předtím, ale nyní měly jiné silově ideové zabarvení.

Před lidstvo byl nyní položen v konkrétní světské rovině rozpor protikladů – hmoty a ducha, dobra a zla, jako problémy osobní volby. Náboženství (religio) to převedlo do etické roviny, což však pomohlo ještě většímu potlačení přirozenosti, pocházející původně z napojení na archetypální roviny skrz stoprocentní víru a určité somnambulní zření. Začala se rozvíjet konkrétnost (viz také dějiny umění od lineární ornamentální abstrakce k zobrazování konkrétnosti).

Dříve v 1. věku zde byla nekonečná moudrost, chyběl jí však smysl pro vnějšího člověka, vše bylo už jaksi propojené, hotové, funkční a dané. Musel přijít nový impuls. Křesťanství a před ním kultury a náboženství již panující dostředivé doby vytvořily pyramidu, na jejímž vrcholu stálo lidské ego a nad ním hvězdy symbolizující bohy. (Padající hvězda symbol sestupujícího boha – Krista na zem). Křesťanství postupně přecházelo od archetypálních a imaginativních obrazů k myšlení pojmovému, dokonce i tím, jak se snažilo pochopit tajemství Kristova vtělení.

Původně ve starších dějinných cyklech ještě nebyl vytčen člověk, jeho ego, jako koruna tvorstva na vrcholu pyramidy evoluce. Cyklické pojímání světa neumožňovalo ještě takový úhel pohledu.

…

Zkoumáme tedy vývoj 6000 let dostředivé kultury, jejímž završením bylo křesťanství a jeho konečná destruktivní fáze v konzumním materialismu. Toto náboženství stálo v zárodku naší racionální kultury tím, že vytklo výrazně vůdcovské místo člověka nad ostatní přírodou a snažilo se ho z ní vyčlenit, čímž vytvořilo novodobý mýtus lidské velikosti, jedinečnosti a neopakovatelnosti, která jediná může skrze spasitele Krista komunikovat se samotným Bohem. Dalo tedy prostor i nebetyčné domýšlivosti a zdánlivému pocitu vytrženosti a výlučnosti nad okolní „nízkou“ přírodou a jejími tvory. A takto jsme se sebevědomě korunovali na pána tvorstva a všeho dění.

Aby však bylo možné si takové výsadní právo udržet, bylo nutno vynaložit i mnoho námahy, což ale mělo za následek opět jednostrannou preferenci rozumové složky. Známe přece frázi, že pojmenujeme-li něco neznámého, získáváme nad tím moc. Naše kultura tedy rozvíjela poznávání zaměřené k viditelné složce přírody ve snaze si ji celou násilně podmanit a potlačit vše, co člověku na ní nevyhovuje. Dnešní krize je příznakem toho, že tento vztah se začíná měnit, samozřejmě proto, že nám již nevyhovuje absence hlubšího souznění, že jsme narazili na hranice své expanze.

Moderní krize racionalismu s sebou přináší také zpochybnění tradičního pohledu na skutečnost. Téměř se již zdálo, že jsme plně pochopili a popsali přírodní zákonitosti a děje, aby se náhle ukázalo, že jsme jako lidstvo probádali jen tenkou slupku, pod níž pulzuje skutečný vesmírný duch, a v němž tolik absolutizované relativní pravdy přestávají platit.

Tento rozruch v přenesené míře způsobil tedy i C. G. Jung tím, že prozkoumával význam archetypů v životě – tj. nejskrytějších hybatelů všeho jsoucího, čímž dal do pohybu celou lavinu dalšího psychologického bádání.

Jedním z jeho témat byla i problematika reinkarnace, která se dostává do stále větší pozornosti dnešních badatelů, což úzce souvisí s krizí racionality dnešní bezvýchodné doby. Stále víc si uvědomujeme nedostatečnost klasického vědeckého názoru, chápajícího vesmír mechanisticky, a také nedostatečnost klasické psychologie. Když na počátku století švýcarský psycholog Jung objevil a formuloval teorii archetypů, možná ani netušil, že se stal průkopníkem úplně nového prizmatu. Jeho celoživotní dílo umožnilo rehabilitaci magického myšlení jako rovnocenného přístupu s myšlením pojmovým. Na to pak mohlo navázat i hnutí New Age, které se snažilo o soulad obou poznávacích principů, a v jehož čele stáli zpočátku také významní vědci a umělci.

To, co Jung označil jako všeřídící archetypy, bylo ale již dávno ve znalostech dřívějších předúpadkových (předpotopních) kultur, kdy člověk ještě nebyl pánem přírody, ale její nedílnou součástí, byť nejmoudřejší, neboť daleko nejlépe ze všech tvorů zde si mohl uvědomovat cykličnost přírodních procesů a všeho, co z toho pramenilo a využívat svých znalostí i k prospěchu všech.

13.7.92

…

SVOBODNÁ VŮLE

Pluralita může být postavená jen na svobodné vůli. Absolutní vůle sice poskytuje nepřeberné množství osudových variací, ale osobní determinace spočívá v tom, že zde je současně tlak k individuální aktivní volbě mezi těmito možnostmi, jednotlivé bytosti však mohou volit jen s ohledem na svůj vývojový stupeň. Jejich vývojová individualita jim tedy nedává plnou svobodu, která je možná jen v absolutní vůli boží – vůli tvůrčí.

Nedostatek tohoto sebevědomí (plného vědomí) nutí všechny tvory k aktivní činnosti, čímž dochází k sebeutvrzování jejich ega a jeho kultivaci. Tento proces pak obnáší postupné chápání i celého smyslu svého bytí.

12.9.92

…

IMAGINÁRNÍ SVĚT; NADVĚDOMÍ

(napsáno pro undergroundový časopis Vokno – nepublikováno)

VÝVOJ A KRIZE KULTURY RYB – VODY – CHLADU

Motto: „Hynutí tohoto věku můžeme vidět alegoricky v zamoření moří a hynutí vodních bytostí“.

…

Naše kultura novověku se rychle blíží k svému zániku. Projevy tohoto plíživého rozkladu je možné pozorovat na každém kroku ve všech dimenzích života, ale snad nejlépe to vidíme v rozbití ekosystému planety (viz-čtyři živloví jezdci apokalypsy). Stejně jako jedinec, tak i celkový ekosystém rychle ztrácí imunitu, tzn., že obranné mechanismy přestávají fungovat, jsou jakoby ochrnuty vůči agresivním nepřirozeným vlivům.

Uvědomíme-li si, že se jedná o dobu posledních asi 250 let, kdy člověk dostal do rukou smrtelnou zbraň v podobě masových technologií, a co všechno dokázal za tak krátkou dobu jimi již zničit, je děsivé. Potom se člověk musí, z důvodů zachování své integrity, postavit proti tomuto trendu individuálním odmítáním takovýchto civilizačních procesů.

Podívejme se na filozofické kořeny tohoto dění, jak o tom hovoří Josef Zezulka.

Ve vesmíru se cyklicky opakují rytmy vlivů tvořených kombinací 4 živelných principů. V každém z nich jsou obsaženy ostatní 3, jako podvlivy. Tzn. celkově 12 základních variací, 12 základních principů, archetypů, archandělů. Každý z nich má svůj vlivový charakter, vibraci působící na planetu a vše živé. Na jejich vlivovém základu se utvářejí životní formy, modely lidského chování, historické kultury – vertikálně se projevují v spirituálních (ideových) modelech myšlení, horizontálně promítnuté jako kulturně historický materiální vývoj – naše dějiny.

Takže v posledních 6000 letech dostředivé doby zde máme podvlivy ve 3 modifikacích. Přibližně 4000–2000 př.nl. byl nástup dominantní dostředivosti zdvojen ještě o svou vnitřní dostředivost. V době 2000 př. n. l. - 0 n. l. ji vystřídal podvliv žáru – ten je rezonancí předchozího 6000letého cyklu, který byl pod vládou ohně, fanatismu a transformace. Tuto celkovou éru uzavírá v období 0–2000 n. l. další podvliv chladový (umožňující nadvládu rácia, blokující však hlubší spiritualitu).

Co to znamená konkrétně?

Přibližně před 6000 lety došlo k nové změně v psychice člověka. Nastoupivší dostředivý vliv v něm vyvolal silnější uvědomění si svého ega (u zvířat se patrně promítl spíš v nevědomé sféře). Člověk se postupně začal vymaňovat z univerzální sounáležitosti. (Před tím panující éra žáru – nadšení, spojení, ale i boj – žár proměňující skupenství – tj. i geomagnetický vliv projevující se ve zvýšené sopečné činnosti, a tím i v rozvratu lidských společenstev). Člověk se začíná vyvyšovat stále více nad ostatní tvory. Dochází k vytvoření hierarchie skupinové, kmenové, osobní, tj. upřednostňování duálního vidění a chápání světa. Je to jakési vyhnání z rajského zlatého feminního věku jednoty. Univerzum bylo tak říkajíc vytknuto před závorku, zůstává lidský svět plný protikladů, bohové usínají, umírají, či odešli již jinam.

Dostředivost vedla k sekularizaci, k rozdělení já, ty, on, ona, ono. Tím se začala prohlubovat hierarchie vztahů, posílila se orientace na zevní, vnější skutečnost na úkor vnitřního duchovního nazírání (jedná se přeci o živel země). Tento proces nastoupil a byl materializován v čisté podobě v egyptské kultuře (na rozdíl od bájného zlatého věku atlantského se svým vládcem Chronosem – Saturnem, kdy bylo propojení s univerzem ještě živé). V této době se již spojení s hlubšími rovinami bytí vytrácí a nastupuje ego-vládce-faraón, jako představitel a prostředník božství na zemi. Tzn., univerzální bůh se přenesl – projektoval na lidské ego. Chybí ještě schopnost silnější rozumové analýzy, která je doménou a kombinací věku chladu a zemského živlu (nám nejbližšího věku Ryb). Dochází k něčemu podobnému jako v univerzální rovině stvoření, kdy z jednoty se oddělila síla, která je základem budoucího kosmu, totožná však ještě s Jednotou, a ta se teprve začíná dělit, čímž dochází k vzniku časoprostoru. Podobně se to děje s individualizací na úrovni ega s jeho počátkem v dostředivém impulsu. Postupně z kmenové sounáležitosti, jež je ještě projevem kolektivního vědomí (podobného jako u zvířecích tlup) se tak začíná vytvářet hierarchizovaná lidská pospolitost, a začíná také dělba rolí v těchto skupinách. Je to začátek protěžování duality, byť v totalitarizujícím myšlení (ve smyslu celostním). Předcházející ohnivý věk byl ve znamení zvýšené dynamické impulzivity, projevující se schopností bezprostředního nahlížení do nadzemské roviny, jak bylo již zmíněno, ale samozřejmě i doménou psychického fanatismu.

Dostředivý faktor nyní uzavírá toto bezprostřední napojení na nadvědomé struktury změnou orientace k zemnímu živlu, a tedy i vnější časovosti a s tím spojeného uvědomění dočasnosti, smrtelnosti a pomíjivosti. Díky dalším podvlivům zde však zůstává ještě přítomné vědomí těchto vyšších sfér, pouze je již doménou spíše vyšších elit, soustředěných kolem svatyní a učitelů. Nahlížením těchto komunit či jednotlivců do vyšší sféry, jež je i sférou informační, jim začínal být jasný trend dalšího psychologicko-historického procesu lidstva a jeho charakteru jakožto nástupu destrukčního období. Proto nastává i potřeba zachování dosaženého poznání o propojení s vyššími světy i pro dlouhé časy Temnoty. V této době asi vzniká písmo, jsou vytvořeny systémy rituálních zasvěcování, přísného hierarchického výběru adeptů, tedy trendy hermetizace a kastování. Jsou vybírání takoví učedníci, kteří mají schopnost zachovat v paměti a předávat dosažené vědění mistrů. Je to doba memorování předchozích vědomostí. Proto i zkoušky hierofantů, které jsou tito nuceni podstupovat, jsou velmi přísné a pro nás často drastické. Vytváří se duchovní centra jako majáky vědomí, které mají překlenout propast času, než nastane nový impuls, který opět konstruktivně otevře éru Světla. (Dnes snad můžeme začít vzdáleně tušit některé náznaky svítání v budoucnu).

Na této retrográdní rovině se ve znamení Skopce dostávají pak do popředí po egyptské kultuře, civilizace řecká a později římská. Nejcharakterističtější pro dostředivou éru je však Židovská kultura, která je jejím nejpřesnějším společenským zrcadlením. A jež je také tímto z duchovního pohledu nejpokleslejší. (Do ní můžeme započítat i křesťanství a islám, který je nejprimitivnější náboženství této doby). Krystalizační vlivy se dále upevňují, dochází k tvorbě množství nových mocenských celků, stále silněji se vyhrazujících povětšinou bojem. Toto strukturalizování se přenáší opět do všech dalších rovin.

Kolem přelomu nového tisíciletí přichází doba největšího úpadku a poklesu vibrační křivky (to se začíná lámat až někdy po roce 1000 n. l.). Tj. nástupní doba chladu a rozpadu. Vztahy se odcizují, dochází k velkým antagonismům ve všech skupinách. Chlad je nyní v citové i rozumové sféře. Touha po univerzální jednotě se tak promítá zmraženě jen do touhy po hmotné moci na zemi, věčnost je ve vědomí nahrazovaná kontinuálním časem. Do toho přichází přinašeč, avatar, mesiáš, Kristus, který chce vůči tomuto chladu z důvodu vyváženosti posilovat protikladný element – citový a intuitivní náboj. Preferuje tudíž nesobeckou lásku, aby mohlo dojít k vyrovnávání horších panujících vlivů zasvěcenými lidmi. (Trochu jinak to řeší Buddha v Indii na základě poněkud odlišných tradic). Celé křesťanské náboženství je později přestavěné „poněkud“ jiným směrem. Jeho redukce jen na citovou rovinu slepé víry je však na úkor kvality a hloubky poznání.

Když se vrátíme na začátek, tak filosofie křesťanství jen měla zmírnit tento panující dostředivý vliv. Pro nové náboženství se zavražděným mesiášem však rovnováha mezi odstředivým duchem a sílící dostředivou hmotou byl neudržitelný boj. Dochází tak k ztrátě napojení a narušení spojení s kristovskou úrovní. Šíří se materialismus a formální pragmatické chápání světa, coby reakce na stále chladnější církevní dogmata a rituály (stále více zbavované citového a intuitivního náboje prožívané duchovnosti).

Toto duchovní odcizení vede v novějších dobách k stále silnějšímu preferování technologického myšlení – snaze uchopit ovládací mechanismy, což se odzrcadluje v orientaci na předmětnou kulturu, tvorbu nástrojů, přístrojů a projekcí do vnějškovosti vůbec. Dochází ke stále větší precizaci také mocenských nástrojů, manipulací skrze hmotnou rovinu, nástup masových a totalitních systémů. Vyvrcholením tohoto duchovního odcizení je projekce relativismu v globálních válečných konfliktech.

Globalizované lidské teritorium, dotažené do komplexní virtuality, zlikvidovalo jiné životní ekosystémy, projevuje se masovou reprodukcí, přemnožením a tím i zhuštěním negativních energií. Křesťanství ztratilo alternativní schopnost vyvažování těchto kosmických vlivů, stalo se jen jedním z mnoha dalších impotentních systémů. Rovno tak politickým stranám ztratilo schopnost napojení na univerzální vědomí. Řečeno obrazně, zmizel z něj nadčlověk Kristus. Tím se uvolnila symbolicky řečeno vláda Antikrista, který je synonymem pro propast = propast mezi citem a rozumem. Preferování kalkulujícího rozumu vzájemné napětí ještě zvýšilo. Při zvýšení napětí na neúnosnou míru dojde logicky k duševním zkratům, a dokonce až k výbuchům kolektivního šílenství se ztrátou racionálního myšlení vůbec.

To, že dnes se tyto procesy obnažují a začínají být viditelné, lze vnímat i v pozitivním světle, jako příslib příští nové cesty. Jde však o bolestivý přechod. Nejhorší krize však je v neujasněném nevědomí, neboť bytost se tak stává pouhou hříčkou osudu bez možnosti aktivního zasahování k svému dobru. Tím, že se odhaluje temný pól skutečnosti a vystupuje na světlo, je možno ho podrobit zkoumání, což opět oživuje pozitivní síly jako reakci k němu. Jde nyní o otevření a přísun nových čerstvých sil, mobilizaci rezervních, spících mechanismů, otevření alternativ, jež je třeba vnímat v duchovní rovině jednoty. Je tedy zcela jasné, že jednosměrné myšlení ať už citové či rozumové je vždy destruktivní, není-li vyvažováno druhým pólem a vede do pekel.

Neindustriální kultury byly této rovnováze patrně mnohem blíž, což dokladuje to, že dokázaly své životní prostředí udržet v relativně uspokojivém stavu, k čemuž přispívalo i množství nejrůznějších tabu, vyplývajících ze zděděné kolektivní moudrosti.

6000 let posledního dějinného vývoje bylo tedy cestou postupného uzavírání vyšších rovin pro lidské vědomí. Nejprve roviny duchovních principů, pak roviny astrální, dnes se uzavírá kontakt i s nejnižší rovinou pozemskou – fyzickou a tělesné systémy začínají odumírat (viz civilizační choroby).

Takže na jednu stranu docházelo k individualizaci psyché, na druhou její hluboké odloučení od své duchovní pravlasti. Vybudovali jsme perfektní civilizační mašinu, abychom zjistili, že jsme v ní uvězněni jako otroci v jeskyni. Na počátku tedy stála chybná volba – místo k poznání ducha, klesalo lidské poznání do čtverce hmoty, do jejího čtvrcení.

Tato civilizace, aby přežila, potřebuje novou energii. V rámci nastupující odstředivosti se přesouvá vědomostní centrum do každého subjektu. Každý musí přemýšlet a postupovat sám za sebe, neboť každý jsme v tom procesu ponořeni jinak. Masová hnutí vedou nadále už jen k deziluzím slepých uliček.

2.12.92

…