Úvahy : 2003

ODKAZ ROMÁNU PÁN PRSTENŮ

Román Pán prstenů od J.R.R. Tolkiena je literární mýtus, dotýkající se silně svými archetypálními obrazy a alegorickými výjevy i dnešního přechodu silových dob.

Velký důraz Tolkien v díle klade na vzájemnou spolupráci všech zúčastněných druhů a ras při mýtickém boji s magickým zlem. Jen tak lze vyhrát „bitvu“ o záchranu onoho bájného světa, zničením vnitřního kruhu zla symbolizovaného prstenem moci. Je zde poukaz k tomu, že i ten nejmenší z obyvatel této říše má v dějinné osudové hře svou nezastupitelnou roli ne-li tu nejhlavnější.

Všichni jsme provázaní se silami ostatních a nejen lidí, ale i ostatních působících elementů. Naše role jsou dopředu rozvrženy osudovými a karmickými plány ve svých zrodech (a kostky byly vrženy již zrody minulými). Každá bytost tam kde se nachází se stává aktivní silou určité kvality a významu.

Románová vyšší rasa Elfů odešla z této planety, nehodíc se již do rozumářského světa přicházejícího věku lidí v období Kaliyugy. Jednotlivá království (srdce) jsou nucena se bránit sama bez pomoci vyšších magických sil, anebo jsou již démonickou mocí dobyta. V našem případě je symbolizována silami masového konzumu, jimiž je téměř celé lidstvo již mocně a beznadějně zhypnotizováno a zmanipulováno.

Pro většinu obyčejných lidí naší doby je zatím nejideálnější demokratický systém, pokud by se vše na všech frontách nedělo pod dominantní nadvládou egoistického myšlení a útočně dravých ideologií. Spirituálnější jedinci mohou proto současný liberální systém chápat spíše jako nelidsky destruktivní, protože všechno pozitivní je ihned pohlcováno chaotickým vírem nejprimitivnějších mocenských pudů.

Těžce nemocný materiální svět potřebuje znovu pochopit a zažít vnitřní spiritualitu universa, a z ní vyplývající smysl veškerého života vůbec. Bez takového poznání a zapojení zůstáváme nevědomí a pasivní jako zvířátka (a poslední dobou to vypadá, že i ty se zdají být už moudřejší než samotní lidé). Ke svému psychickému ozdravění bychom potřebovali vnímat o několik úrovní lépe toky a významy našich myšlenek, emocí i činů vzhledem k osudům svých duší. Jen tak bychom mohli pochopit, že ryze egoistické partikulární zájmy něco málo „vyvolených(?)“ jedinců jsou zhoubné jak pro celek, tak i pro každého z nás osobně.

Potřebovali bychom pochopit, že všichni jsme celkem jak sami o sobě a současně zástupci ještě vyšších celků. Jen ve vzájemné pluralitě myšlenek a přístupů leží základ pro pozitivnější vyhlídky lidstva, tj. ve vzájemné spolupráci „malých i velkých“, hobitů i vládců na společné osudové pouti.

Román Pán prstenů přibližuje kromě archetypálních rovin také lineární pozemské dějiny předpotopního lidstva a jeho starověkých válek, jak se o nich dochovala celá řada mýtů. Mnoho takových zmínek lze najít v písemných dokladech starověké Mezopotámie, tedy v době, která stála na počátku tehdejší nové 6000leté periody ve znamení nastupujícího cyklu dostředivosti (právě dnes končícího). Byla to převratná doba nastupovala dominance živlu země, a kdy se svět začal nořit do degresivního cyklu Kaliyugy a jejího hmotného individualistického zaměření, jež zablokovalo dřívější autentické propojení s „vyššími světy“.

Forma dnešní civilizace, byť je bolestné si to připustit, již dlouhou dobu v současném status quo nepřežije. Na to je až příliš extrémně vyšinutá z rovnováhy a není již s nastupujícími silovými trendy kompatibilní. Není tedy ani schopná se vrátit zpět k přirozené rovnováze hmoty a ducha, která v reálu spadá spíše do oblasti snů. Podobně není možné se vracet ani ke konzervativním hodnotám předchozích 6000 let, které vyústily až do dnešních zmatků. Nastává tedy přechodné období velkého chaosu, kdy se ve vzájemném boji o sebe tříští nejrůznější mocenské síly. Proto je dnes i takový nedostatek osvícených osobností ve vrchních společenských patrech, neboť vše, včetně rozlišování dobra a zla, začíná být velmi nepřehledné. „Démonické síly“ stále víc se propojující v nespočetných anonymních korporacích už plně ovládly svět svou dravostí a dominující „kulturou“ peněz, která je čím dál vyhrocenější.

Nicméně na troskách starého světa se začne později budovat něco nového, když návrat zpět nebude již možný, a to právě z důvodů změn vertikálně působících sil z centrální příčinné sféry. Snad teprve za 200 až 500 let budou tyto nové a kultivovanější globální trendy dostávat pevnější společenské obrysy. Teprve pak se začnou opět vracet stará a nadčasová moudra, na jejichž základech se začne budovat vyšší unitární kultura. Kdoví jestli se nebude v této době ze zničené Evropy migrovat překvapivě spíše východním směrem, a i díky teplejšímu klimatu teprve nečeká severovýchod dnešního Ruska velký a slavný rozvoj.

Postupem času sílící vlivy vzdušného vodnářského znamení svou dynamikou nakonec rozeženou i současnou duchovní slepotu. Za velmi slabou ochutnávku jeho prvních výronů by se dala označit už 60. léta 20. století. To byla doba vzniku mnoha nových společenských idejí a hnutí, které se na veřejnosti začaly objevovat 15–20 let po 2. světové válce. Postupujícím časem tak bude v myslích lidí zavrhováno ono dnešní sebevražedné individualistické sobectví, protože již nebude umožňovat ty výhody, které umožňovalo přes vládnoucí systémy a struktury do dnešních časů. Potom bude možné očekávat i velkou expanzi na poli výzkumů „spirituálních“ světů, či dokonce navázání komunikace s dalšími obydlenými exoplanetami.

Bohužel se to vše bude ještě dlouho dít i se starými chybami z předchozích dob (viz: odezdi ke zdi). Bytostné utrpení totiž nelze zrušit systémově na povel z vnějšku, aby zůstala zachována společenská soudržnost, je možné ho zmírňovat jen částečně. To je dáno osudově a karmicky především z důvodů poškozeného genového stromu jak u jednotlivců, tak i celých současných generací. Staré a nevyléčitelné musí nakonec vždy zemřít.

To jsem se ale od Tolkienova románu dostal zdánlivě zcela jinam, i když to spolu vnitřně souvisí.

…

CÍLE LIDSTVA A POLITIKA

Politická směřování a cíle lidstva jsou samozřejmě vždy přizpůsobené své době a jsou jí vždy poplatná a tudíž relativní. Konečná fáze jakékoli evoluce tedy i celokosmické, leží ale až v absolutnu. Cesta lidských dějin proto připomíná spíše křivolaké schodiště se spoustou odboček a mezistupňů se svými emočními bludišti.

Do nastupující přibližně 6000leté fáze odstředivé doby i s vyrovnávajícími 2000letými živlovými poddobami, budeme přecházet ze stejně dlouhé etapy minulého dostředivého cyklu, což je rytmus, ve kterém se takto střídají všechny 4 hlavní síly během 24 - 25000letých cyklických period. Ty jsou zase jen jedněmi z ještě nadřazenějších cyklů, a ty zasazeny opět do dalších ještě vyšších cyklů. Ve skutečnosti tedy jsou všechny v sobě cyklicky zanořené a časovou rovinu jim určujeme jen z lidské pozice. Jedná se tedy o celokosmický fraktální systém bez konce a začátku, který je soustavně oživován procházejícím unitárním vědomím, zdánlivě se tříštícím do mnohostí duší, než ty se vymaní z kol věčné Samsáry (inkarnačních koloběhů).

Cílem předchozích generací minulých věků nebyla nikdy naše dnešní extrémně konzumentská selanka, ale šlo hlavně o pochopení povahy a smyslu vlastního bytí a uplatnění se v něm. V dobách chaosu by měla naší snahou být co nejhladší průchodnost touto dobou „temnoty“, abychom pokud možno dokázali bezbolestně projít do příznivější komunikační roviny nové duchovní éry; každý sám za sebe i společnými silami. A přestože je náš vývoj již do značné míry osudově naprogramovaný, individuální úsilí každého jedince má smysl v jeho nadlehčení jak pro sebe, tak i ostatní.

Každý z nás musí soustavně řešit volbu mezi kategoriemi dobra a zla i snahy přiklonit se k tomu, co cítíme pro sebe, ať už si pod tím představíme cokoli, jako to nejlepší. Toto samostatné rozhodování se postupně zhodnocuje na vnitřní cestě ve snaze zůstat na „bílé straně síly“. Je to souběžně i cesta k integraci své stinné stránky (C. G. Jung) = temných a pudových vlastností čili se jedná o psychické procesy, které se z velké míry nevědomě projevují v každodenním běžném životě.

Abychom uměli rozlišovat dobro od zla, musíme obě tyto krajní mravní polohy také zažít, a tak i pochopit, protože jen tímto způsobem lze vědomě zaujmout nezávislý a kritický postoj. Dnes jsou obě kategorie již tak zmixované a zrelativizované, že pouhým prostým rozumem jsou čím dál nesnadněji od sebe rozpoznatelné.

Jak v tom víru událostí poznat, co je ještě pozitivní a co již zhoubná dekadentní retardace? Naštěstí je zde ještě jeden činitel, kterého nazýváme svědomím, je to náš vnitřní maják, který k nám neustále promlouvá a doprovází nás coby integrovaná zkušenost minulých zrození.

Současná západní demokracie se postupně redukuje především jen ke svobodě konzumu a globální unifikaci životního stylu (viz práce → odměna → konzum →zábava). Viděno z lepší stránky lze i v takto omezeném duchovním prostředí dojít k určité vyváženosti a vyššímu sebevědomí v aktivním způsobu života. Ovšem je zde splácená vysoká cena za takovýto „blahobyt“ v podobě umělých a virtuálních „technorájů“, kdy je v sázce zničení přirozeného biotopu celé planety, vyhynutí velké části „nižších“ zvířecích tvorů, kteří tak díky expanzivnímu lidstvu všude ztrácejí svá přirozená teritoria.

Můžeme zde již viditelně rozeznat i nepřiznávané otrokářství pod stále tvrdším ekonomickým diktátem části zvrhlých „elit“ a jim podřízených vlád. I demokratická a liberální společnost se tak stále více rozděluje na chudé a bohaté vrstvy (plebs a elitu). To je to, čemu se snažil původní liberalismus bránit, než se ho podařilo rovněž zdeformovat a namířit jiným směrem. Je naivní utopií si myslet, že planeta může poskytnout hmotné bohatství naprosto všem v jakémsi kolektivně bezuzdném rovnostářství, na to není na planetě ani dostatek zdrojů. Také touhy budovat takovéto utopické „ráje“ končily pravidelně v krvi revolucí a válek.

Nové technologie mohou pomoci člověku k pozitivním změnám, poznání i sebeuvědomění, ale v dnešní přemnoženosti lidstva se tak děje i se všemi zničujícími důsledky pro společné životní prostředí, z něhož všechny bytosti čerpají čisté bioenergetické síly. To, co je a má i zůstat svébytným svobodným královstvím čistých vitálních sil, tedy společná biosféra všech živočichů, nenávratně ničíme svým extrémně expanzivním a tupým životním stylem.

Svým způsobem se nacházíme právě uprostřed celosvětové ideologické války dvou protikladných tezí, a z toho zpětně vyplývajícího utrpení všech jednotlivců i celých skupin, a tento zuřící boj generuje řetězení dalších procesů do stále větší komplikovanosti a zacyklenosti.

Může se zdát, že tyto procesy z hlediska vyšší osudovosti jsou nevyhnutelné a mají svůj důvod, důsledky pro „obyčejný“ harmonický život jsou však katastrofální a dopadají nutně i na strůjce a vykonavatele, kteří pomáhají udržovat takovýto stav světa. V současnosti je to neoddiskutovatelně především expanzivní militaristická americká politika. To bude pro Ameriku v blízké budoucnu mít ještě velké karmické dopady (např. v podobě přenesení terorismu a válečných střetů na jejich domácí půdu). Na východě a jihu může pro změnu zase dojít k nečekaným spojenectvím a úmluvám mezi tamními zeměmi, které se osvobodí a vymaní z podřízeneckých a koloniálních vazeb židokřesťanského Západu.

Z tohoto pohledu válka, kterou by si mnozí ze zištných důvodů velmi přáli, a která s sebou nese nesčetné množství nezamýšlených negativních důsledků, může sice urychlovat technologický a v psychické oblasti i karmický vývoj u mnoha skupin, ovšem tím nejhorším a nejbolestivějším způsobem. Jedni si sice prožitým utrpením svou karmu tzv. „odžijí“, jiní – její strůjci a podporovatelé se naopak dostanou do jejích drtivých transformačních kol na tisíciletí dopředu, aniž budou tušit, proč jsou jejich životy po tak dlouhou dobu proklaté. Jenže vypouštěné zlo musí být vždy někým stráveno, a jak říkali komunisti: „Kdo seje vítr, sklízí bouři“, takže kupodivu i oni tímto uznávali karmické zákony.

Ačkoli války jsou velkým transformačním činitelem v dějinných předělech, v důsledku jsou současně obrovským zlem pro všechny žijící bytosti. Uvědomíme-li si však, že bytosti se rodí cíleně a v důsledku vlastních chyb do takovýchto osudovostí, které jim charakterově vibračně odpovídají, pak si samy zvolily tato svá osobní předurčení, jež si na sebe sami připravily jako tvrdou školní lekci k pochopení pojmů dobra a zla.

5. 2. 2003

…

ELITY A KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ

Dnešní úžasná doba materiální svobody a bohatství je bohužel vykoupena především pádem většiny lidstva do tzv. kolektivního nevědomí, do individuální i skupinové neschopnosti a nechuti vidět a chápat i skrytější neprvoplánové zákonitosti života. Je to úpadek k neporozumění světu a ani sobě, natož spirituálnímu významu svého osudu a vůbec smyslu projeveného bytí obecně.

Na první pohled to vypadá, že se jedná o vědomě mocensky zvolenou cestu za tímto účelem, tedy o vědomě cílenou snahu zbavit občany přirozené racionality. Jenže takováto cesta degradace, která preferuje společenské nevědomí pod záminkou dosažení blahobytných cílů, nemůže být konstruktivní a svobodná již z principu.

Cesta k vnitřní svobodě a humanismu vede vždy jen přes uvědomělou aktivitu lidské duše a nelze ji uskutečnit žádnými vnějšími kolektivními pseudorevolucemi. Takovéto pečlivě pěstované nevědomí světoobčanů dovoluje hrát skrytým elitám své téměř nerušené mocenské expanzivní „hry“ při svém neurvalém „dobývání“ a poškozování vnějšího světa.

Dnešní civilizace a její systémy nás tak soustavným tlakem nutí, abychom i v takovýchto rozháraných časech dokázali úspěšně obstát, přičemž jsme reálně čím dál víc zvnějšku odpojováni od své vnitřní podstaty. Celkově pak vedou tyto civilizační trendy ke stále větší fyzické ochablosti, psychickým deformacím, zkratům a neskonalé závislosti na „umělém“ světě moderní techniky i se všemi jejími škodlivými dopady. Dochází tak k nevratné ztrátě biologické diversity, imunity, vůle, citu, a hlavně lidské moudrosti, což má zpětný dopad na všechny a všechno.

Někdo může namítnout, že se přeci zvyšuje u lidí těmito technologiemi i výkonnost. Ale může být něco takového smyslem života? Výkony patří do sportu, ale v tomto kontextu to má blíže spíše k urychlené demenci než k plnohodnotnému bytí. Zvýšený výkon je potřebný tam, kde potřebujeme čehosi rychle dosáhnout, což ale bývá spíše žádostí ega než poznání naší duše.

21. 2. 2003

…

VNITŘNÍ INTEGRACE

Pro lidskou rasu je charakteristická nevyváženost rozumového a citového poznávání, což jsou protipóly tvořící jeden celek poznávacího principu.

Proto se dá říct, že integrovanou bytostí se v dosavadní evoluční hierarchii stává až tvor ve fázi, kdy se vývojově mění z člověka v nadčlověka. J. Zezulka to charakterizuje jako čtvrtou a poslední lidskou fází, než taková bytost postoupí do ještě vyšších rovin už zcela vědomé existence, která se dál již nepotřebuje vracet do světa lidské duality, protože se již cítí být vším.

Vývojově k této integraci směřujeme všichni přirozenou cestou, byť s mnoha odbočkami. Z hlediska genové paměti rozvíjíme genetické kódy své, rodinné, společenské či celkově lidské z duševního nastavení, získaného v průběhu předchozí naší evoluce. K tomu nám vždy pomáhal vývojový zákon karmy = zrcadlení našeho myšlení do mnoha směrů a uvádění zpět do rovnováhy ve formě akce a reakce, příčiny a následku, a dalších protikladů. Karma je tedy vnitřním zrcadlem duše, odhalující a prověřující naši vnitřní strukturu. Má rovněž kolektivní působení, neboť jsme všichni vzájemně provázáni, kdy vede k vyrovnávání také tzv. dědičných hříchů (zbloudění ze směru) u rodin, rodů, národů atd., táhnoucích se jako kořeny či větve stromů skrz celou lidskou historii.

Naše duševní nerovnováha, do níž z kolektivního nevědomí proniká tento “hlas krve“, odkazy předků, genové posloupnosti a vůbec všechna naše psychoenergetická lnutí, hnutí či pnutí, zahrnuje do příčinných her i nechtěné a potlačované temné roviny ducha, s nimiž budeme muset začít také jednou vědomě pracovat.

Nejde ale ani tak o množství karmických poznatků, jako o změny ve vnitřní kvalitě každého, která se odráží zpětně ven do celé společnosti To je jediná cesta od nevědomí k vědomějším integrovaným bytostem.

14. 3. 2003

…

TRANSFORMAČNÍ HRY

Na život se dá nahlížet také jako na jakousi fiktivní strategickou hru na osvícení, kdy se začínáme probouzet ze svých snových realit a lépe vnímat i svou přítomnost. Vnější formy čili jejich povrchová tvářnost (role, situace) se mění, svým vizuálem se sice přizpůsobují své době, obsah ale zůstává stejný jako kdykoli dřív. Obdobně se opakují i nejrůznější situace, my však vnímáme pouze naši vlastní žitou realitu.

Po smrti se všichni dostáváme do astrálních rovin psychosvětů, které jsou adekvátní naší vnitřní struktuře, oživované nedořešenými osobními vztahy, ale v nefyzickém stavu můžeme nahlížet už i do megasvětů univerzálnějších energií a archetypálních rovin, to je univerzálně platných pravd.

Pokud jsme jako lidé stále ještě ovládáni svými nestrávenými, a tedy nezvladatelnými emocemi či pudy, příští život se nás pokusí přivést k jejich uvědomění a racionalizaci, což bývá často vnímáno jako bolestná karmická transformace, protože nám „dovolí“ všechny své slabosti si náležitě zažít a vychutnat. Jediné řešení pak je snažit se opustit své pokřivené duševní modely a začít aktivně hledat pravdivější zákonitosti v porovnání s dosavadními hodnotami.

Dá se předpokládat, že všichni jsme již někdy v minulosti prošli tzv. světy šera a temna a pro většinu nyní dojíždějí nastřádané karmické odrazy (rozehrané příčiny, což nevylučuje rozehrávání nových). Nicméně při dnešní úrovni nastřádání minulých zkušeností by nemusel být kolektivní karmický odraz až tolik destruktivní, jak to známe z dochovaných apokalyptických mýtů historie. Podmínkou však je, že jsme si v sobě odnesli z těchto dob minulými inkarnacemi i dostatečně silné poučení.

…

V temnotách „noci“ se mesiáši vraždí a křižují. Ten poslední, který se v Praze objevil v nedávno minulé době, se pravidlu vymknul tím, že opticky zmizel světu z očí a zůstal tak pro jistotu lidstvu neviditelný a neznámý pod ochranou anonymity běžného života řadového občana, přesto díky tomu působící mnohem mocněji, než by se mohlo na první pohled zdát.

…

NĚKOLIK GEOPOLITICKÝCH ÚVAH

Každý národ, společnost, rodinu, entitu lze posuzovat i dle míry jejich vnitřních konfliktů a řešení těchto problémů v rámci svého vnitřního egregoru.

Amerika – vyznávající v současné době jen jednu polovinu pravdy: progresivistickou, agresivní, imperiální, válečnickou. To jsou víceméně (ne)uvědomělé aspekty její mentality. Čím krajnější roviny jsou ale společností zastávány, tím jejich protiklad (vše ostatní) pro ně leží ve větší temnotě a stínu, a stává se nepochopitelným, nesrozumitelným, neuchopitelným a přímo nepřátelským a má být podrobeno nebo zničeno.

Jedinci či celé skupiny obyvatel, které neodpovídají těmto charakteristikám, žijí-li v takové společnosti, trpí tím emočně pro svou „kolektivní charakterovou nedostatečnost“. I v očích běžného Američana je absence těchto vlastností viděna jako slabost či skvrna na jeho charakteru. Tímto jednoznačným prizmatem pohlíží americký ideál i na mnohé jiné národy, které mají zcela odlišné zájmy a ideály.

Byly zde nejrůznější utopické snahy beatnické a hippisácké generace o naivní revoltu proti takovýmto kovbojským hodnotám v 60. letech, které se kryly i s dobou americko-vietnamské války, což byla jedna z hlavních příčin revolty mládeže té doby. Nikomu z nich se nechtělo jít bojovat do vietnamských džunglí za pro ně neznámé ideály. V následujících časech 70. let byly ale jejich pacifistické názory potlačeny a vystřídány opět konzervativně militantními postoji mocenských skupin, které byly podporovány apely na „americké mesiášství“ šířením svobody a demokracie po celém světě, a to nejlépe silou zbraní, které se neodmlouvá. Toto bylo podporováno lživými ideologickými doktrínami, po světě šířenou korupcí, lstí i fyzickými likvidacemi protivníků, všude kde se takto prosazovaly americké imperiální zájmy (my tu svobodu do vás vtlučeme za každou cenu).

Dalo by se vlastně říct, že každá půlka současného stále rozděleného světa psychologicky nahlíží na tu druhou jako na svůj nepřátelský stín (Jungovou terminologií), jehož je nutno se všemi prostředky zbavit.

Hledání nepřítele mimo sebe je typické také pro veškeré tzv. „progresivní“ ideologie kvůli vymezení se proti dosavadnímu vývoji, a také kvůli mobilizaci kolektivních vnitřních sil na svou stranu.

V západních společnostech je stále ještě zažitá pozitivistická víra 19. století, že vůlí (rozuměj i silou) a rozumem (rozuměj spíše vychcaností) lze neochvějně dojít k vysněným společenským rájům na zemi. Citovost a empatie je pro takovou věc nežádoucí a spadá pod emocionální slabost. Nyní míříme všichni jednotně a ruku v ruce již jen k lepším zítřkům a samozřejmě na věčné časy a nikdy jinak. Stejná víra panovala i v socialistickém táboření: „Kupředu levá, zpátky ni krok“, v případě Ameriky se jen preferovala ta druhá noha. Dějiny ale milují absurditu, takže se nohy občas cyklicky prohodí.

Návaznost na ideologický pozitivismus lze ale vidět hlavně v materialistické věrouce, která tvrdí, že jen racionalistický lidský subjekt bez zbytečného emocionálního balastu je hlavním hybatelem dějin, což bylo podpořeno i vznikem bankovního kapitalismu a jím podporovaného technologického rozvoje na konci 19. a začátku 20. století.

Ve východním pojetí zůstávalo i nadále platné spíše tradicionalistické náboženské cítění, vycházející z iluzivnosti, a tedy i osudové marnosti všeho lidského hemžení a snažení, neboť pro Indický kontinent byl smyslový svět jen Májou – prchavou iluzí, což se odráželo ovšem v tom, že pro ně život jedince na zemi neměl takovou cenu, jako na individualistickém materiálním západě.

Modernistické evropské myšlení, k němuž židovsko-křesťanská společnost dospěla, bylo podníceno a formováno někdy od poloviny 19. století právě i vzpourami proti katolické spiritualitě a její církevní dominanci v životě společností. Moc postupně začala i díky rozvoji nových vědních oborů, ale nepochybně i následkem 1. světové války přecházet postupně do světských rukou.

Ve 20. století nastal pak boom v rozvoji psychologických oborů, ať to byl Adler, zkoumající vztah vůle a moci, Freud, hledající příčiny lidského chování v živočišných pudech nebo jeho žák Jung zabývající se otázkami vědomí, přičemž jeho učení zůstává dodnes téměř nepřekonané. Takto se generačně vyrojilo i množství dalších velikánů ve všech oborech vědy a umění. Zřetelně se to odrazilo v dějinách výtvarného umění 20. století vznikem spousty nových - ismů, z nichž se čerpá dodnes.

Každou společnost lze více pochopit jen zkoumáním jejích vnitřních procesů v porovnání s nejlepšími humanistickými ideály, které se tříbily v průběhu dlouhých dob, tj. jak přistupuje ke svým občanům, i když i mohou zastávat nejrůznější postoje. A vnějškově, jak dalece spolupracuje či naopak ohrožuje své sousedy. Dnes po zhroucení komunistických idejí se to tak týká především vítězné strany.

Hodně nám mohou k tomu napovědět i analýzy velkofilmů se svými náměty a vymezením, kdo v nich převážně zastává pozici padouchů. Z toho lze usoudit jakými problémy se země převážně zabývá.

V případě akčních amerických filmů je patrná soustavná a usilovná snaha démonizovat vše, co není ideál správného Američana, do podoby čistokrevného zla, bez hlubšího náznaku psychologické reflexe, neboť takový sofistikovaný rozbor by mohl nutně zpochybňoval pověstné právo „vzít zákon do svých rukou“ (viz i doby genocidy indiánských národů) a bez zbytečných skrupulí jednou provždy odstranit všechny ty nechtěné a rozporuplné nepříjemné „věci“ ze svého života. I to je jedním z příkladů snahy „převychovávat“ diváky na celém světě.

Celá společnost je i prostřednictvím umění takto ustavičně masírovaná a tlačená do střehu proti svým vnitřním i vnějším nepřátelům, kteří nesdílejí onen kýčovitý obraz „amerického snu“. Takto lze spatřit pod rámcem propagovaného dravého kariérismu a kultu úspěchu ale i tendence ke společenskému kolektivismu namířeného k nižším méně vzdělaným vrstvám občanů – „všichni jsme přece Američani a musíme zastávat ve všech směrech stejné hodnoty“.

Společenská pluralita a jistá míra svobody slova je tak paradoxně zneužívaná na všeobecné akceptování onoho výše zmíněného „budovatelského“ pozitivismu a glorifikaci úspěchu „pod zářným vedením svých elit“, ne nepodobnému východní komunistické analogii s heslem „V čele s KSČ k světlým zítřkům a na věčné časy“.

Dalo by se nicméně ale říct, že severní Amerika je v permanentní vnitřní revoluci mezi konzervatismem a progresivismem, jihem a severem, což ji vnitřně dynamizuje, ale současně je i nebezpečím pro mnoho jiných národů, o čem nejlépe asi ví země jižní Ameriky.

Existuje přísloví, že výsledek života se dá charakterizovat jen dvěma možnostmi: úspěch nebo zkušenost, a není to zdaleka tak blbé přirovnání. Zkušenost je doménou neúspěšných, kteří jsou tak ale nuceni víc přemýšlet a přehodnocovat své přístupy. Úspěšnost vede naopak k psychologickému zúžení dotyčných a často i k aroganci a pýše. Fenomén zkušenosti by se snad ale dal přisoudit spíše evropskému myšlení, které bylo cepováno svými náboženskými tradicemi, filosofickým hodnotovým tříbením, ale i mnoha svými válkami v průběhu posledních dvou tisíciletí.

Obě roviny jsou však z vyššího hlediska součástí společného egregoru a ve skutečnosti jedním projeveným celkem v němž jsou jen vzájemnými protipóly. Ideální by tedy pro náš nynější život byla dynamická rovnováha mezi oběma a měla by vést k promyšlenému jednání, což je ale stále obtížněji realizovatelné.

Evropská, ale i asijské a další zkušenosti by se mohly stát určitým korektivem ve vztahu k americkému činění, a americký akční „syndrom“ zase hybatelem do sebe zahleděné Evropy, pokud by ovšem byly založeny na rovnocenných vztazích, a to se z výše popsaných hodnotových principů v současné době nemůže dít.

Bushová vláda a její radikální křídlo konzervatistů zradikalizovaly v americké společnosti tyto protiklady tak silně, že narušily, a ještě víc v budoucnu naruší, jejich křehkou stabilitu, což nabouralo mimo jiné i evropsko-americké sbližování.

Nicméně i vize sbližování obou kontinentů jsou rovněž v dnešní době trochu pochybné, neboť v Evropě se bude takto pro nejbližší dobu přibližně 30 ti let posilovat spíš tendence k unitárnímu totalitářskému eurostátu, realizovanému rovněž pod skrytým vlivem USA, kterým její rozdělení na množství menších států z mocenských důvodů příliš nevyhovuje. Určitým řešením příštího uspořádání společnosti by mohla být spíše nějaká forma vyváženého regionalismu, ale v rámci zachování státních hranic a národní suverenity. Teprve mnohem později v budoucnosti se bude možná uvažovat co dál ohledně státních zřízení.

V rámci rovnováhy světa by bylo dnes potřebné posilovat spíš spojenectví středovýchodních a jihovýchodních zemí, jelikož z důvodu narušení jejich spolupráce má v dnešní době západ v čele s US globální převahu díky svému petrodolaru a vojenskému průmyslu.

Pro příští společenské změny je však potřeba nalézt i nové hodnotové paradigma (jiný úhel pohledu), které příjme za své většina obyvatelstva, které bude zahrnovat již informované a nezkreslované poznávání principů a řádu tohoto světa, tedy dospěje se k mnohem hermetičtějšímu náhled na skutečnost.

25. 3. 2003

…

ÚVAHY 03/1

Současná duševní apokalypsa probíhá na světě už dlouhou dobu; zdá se nezvratná, ale přitom i ta je v průběhu času pomíjivá, nicméně z nadčasové roviny její úsek trvá stále, neboť každý časový bod je z tohoto úhlu věčný.

…

Vzhledem k tomu, že je život tak krátký, jsou prchavé i chvíle uspokojení, a tak jsme zmítání na vlnách svých životů o nic vědoucnější než malí mravenečci.

…

Mládí dokáže být pohrouženo ve svých snech a emocích. Po vystřízlivění, které přináší stáří, je to už jen paběrkování a u mnohých čekání na smrt, přestože člověk možná teprve nyní ví, jak měl dříve lépe řešit své záležitosti. Jenže nyní mu již zase chybí ono nadšení a zapálená víra ve smysluplnost svého počínání.

…

Mezi vnitřní potřebou klidu a pohody a šílenou hektičností světa se rozevírají nůžky téměř již k prasknutí, rozpor mezi vnějším a vnitřním já. To znamená, že nesoulad mezi personou (životní rolí) a animou (duší) je tak stále napjatější. Náš západní „blahobyt“ se tak podobá kolektivnímu úpisu „ďáblovi“. Už ani ne tak za úspěch jako takový, ale u mnohých pro samotné přežití. To vše je pak vykoupeno neskonalým chvatem, plodícím čím dál větší povrchnost, a z toho i pramenící všudypřítomný stress.

…

Je pravdou, že na jedné straně působí dnešní životní styl psychoterapeuticky na některá duševní „zranění“ z minulých osudových inkarnací a jejich deformovaných průběhů, na druhou stranu se ale stále víc pokouší potlačovat svobodné duchovní myšlení, které by mělo být v zájmu celé společnosti. Svědčí to jen o tom, že velemocným elitám se nehodí do krámu fungovat v osvíceném otevřeném společenství, v němž by nemohly zastávat roli jakou hrají doposud.

…

Nejlepší obrana proti všem negacím je za všech okolností se snažit udržovat vnitřní vyváženost.

…

Vše v tomto světě má svůj protiklad. Proto vše samo o sobě je zde jen poloviční. Proto i naše sny a touhy jsou polovičaté a s polovičním účinkem či uspokojením. Stejně tak i na negativní straně se tedy dá hovořit jen o polo-pohromách s jejich polo-bolestmi. Skutečné neštěstí a cestou do pekel by bylo, kdyby byla společností za celou pravdu uznávaná jen její polovina.

25. 6. 2003

…

O OBĚTOVÁNÍ SVĚTSKÝM „BOHŮM“

Moderní svět byl zbaven starověkého patosu, kdy se ještě uctívali bohové krvavými obětmi. Krev obětin je dnes požadovaná spíše v symbolické poloze „duševní krve“ od světských vládců a mocenských skupin přes jimi vytvořený systém ekonomických pravidel a zákonů.

Dnes jsou lidé naplno zahleděni do svého subjektivně citového nažívání a roviny hlubších osudových příčin je zcela míjejí a děsí. To pomáhá vytvářet dějinnou situaci, kdy jsou do hermeticky uzavřených systémových her vážně přijímány a využívány i neuvěřitelné myšlenkové „bláboly“, z nichž se postupně stávají společensky dominantně působící faktory, které mají dopady na všechny. Každopádně je tento dekadentní trend symptomem urychlené atomizace společnosti, jako předzvěst zhroucení a rozkladu celého systému.

To však už leží za obzorem nás jednotlivců i celých skupin, věnujících veškerou svou energii (svou „duši a krev“) především zajištění si konzumního pozemského pohodlí, ač v hlubinách vnitřního nevědomí můžeme toužit po spojení s anděly všichni.

…

ARCHETYPÁLNÍ ZMĚNY

Podléhat aktivně či pasivně svému archetypu značí vždy přirozené omezení. Cílem evoluce je ale překonání i této vrcholně spirituální hierarchie rozpoznáním, že všechna bytostná oddělenost je jen iluzivní hrou jejích tvůrčích sil. Toto pochopení však už nenáleží lidem, ale těm, kteří z nás evolučně vzejdou a jejich vědomí bude již v souladu s nejvyššími pravdami univerza.

My své vlivy vyzařujeme do okolí soustavně i pouhou svou přítomností v určitém žitém ději, které nazýváme realitou. Ta je stanovena architekturou naší mysli v kombinaci se strukturou celé pospolitosti, s níž jsme buď v souladu, podporujeme ji a ona nás, nebo jsme s ní v konfliktu, a potom nás dusí a ničí.

V dnešní době převratného kosmického přechodu mezi dvěma protichůdnými archetypálními silami tvůrčí čtyřky (T4) nutně nastává duševní chaos, protože společnost, jak jsme ji znali z dřívějška, se již hroutí a bude se transformovat za zcela jiných životních podmínek.

…

Všechny kmenové i následující kultury vyšly z určitých kombinací archetypálních rytmů, vibrací sil a jejich základních vzorců při utváření svých pravidel. Právě od nich se vždy odvíjí materializace způsobů životního stylu a je zobrazován svými idejemi, symboly, kulty, rituálními obřady a vůbec celkovým charakterem běžného života, neboť žijeme ve světě živých energií a každá silová frekvence má na nás svůj reálný dopad.

Je například známo, že duchovní svět Atlanťanů v sobě zahrnoval jak znalosti posvátné abstraktní geometrie, astrologicko-astronomického zkoumání, bližších znalostí existence mikro a makrovesmírů, a z nich vyvozených časově dějinných rytmů. Anebo také obřadné magie, kněžské práce s energiemi včetně jejich léčitelského působení, a mnoha dalších disciplín, jako jsou schopnosti vymísťováni se z těla či dálkové vnímání, o kterých dnes nemáme vůbec tušení. Ke konci jejich věku nastala roztržka ve dvojím směřování těchto dominantních kněžských skupin. Jedna jejich část pod vlivem nadcházejících silových konstelací a vnějších katastrofických událostí upadala do stále materiálnějších mocenských rovin, druhá skupina se snažila setrvat ve staré víře a poznání i v časech nastávajícího nepříznivého vlivu, uzavírajícího duchovní brány k vyšším světům. Lze se ale jen dohadovat, co se tenkrát v lidských společnostech dělo na stejně významném přechodu dob, kterého jsme svědky i dnes.

17. 7. 2003

…

O ABSURDITĚ

Jak jsem již vícekrát ve svých úvahách zmínil, komercionalizací veškerého života dochází u lidí postupně k poklesu do nejnižších energetických čaker a hrubosmyslovému vnímání reality, což má vliv na celou lidskou společnost. Ta pak přežívá spíš jen ze setrvačnosti na uměle vytvářených modelech, oživovaných především krví finančních toků a posluhováním prospěchářských služebníčků moci. Moudří a citliví jedinci v takových časech ustupují raději do pozadí, přenechávajíce prostor světového „hřiště“ neschopným ale ambiciózním kariéristům a hlupákům, kteří usilují jen o vlastní osobní a skupinové zájmy.

V dřívějších dobách „lidské pozemské divadlo“ mívalo spíš charakter mytologicko-archetypální povahy (s vědomím existence bohů). Dnešek je charakterizován bezmocně se potácejícím a smýkaným člověkem s vyrvanými kořeny ve vírech světa, který již bez vnějších autorit téměř ničemu nerozumí, přestože je celodenně zaplavován smrští informací, které svou protichůdností ztrácejí pro něj jakýkoli hlubší význam a smysl, a naopak ho zavádějí do ještě rafinovanějšího labyrintu bezmoci, neboť již dávno ztratil kontakt s vnitřním světem své duše a jejím hlasem svědomí.
Čechům je jaksi blízký pocit absurdního dramatu v pohledu na své dějiny, čehož největší paralelou je i to, že 12 (!) porevolučních let byl presidentem absurdní dramatik, kterého pronásledovali přesně ti, kteří z něj později udělali presidenta. A absurdnost byla i v tom, že jím národu hlásané mravní hodnoty nevztahoval až tak vážně na svůj soukromý život, což je typické pro elitářství. Absurditu v životě vytváří to, když se protikladné věcí propojí do jediného chaotického celku, aniž by dával jakýkoli smysl. Ve výtvarném umění se tímto zabýval dadaismus, charakterizovaný citátem francouzského básníka Lautreamonta o setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole.

Pro menší slovanské národy se svými protichůdnými zkušenostmi z válečnických vítězství i porážek – jednou nahoře a jednou dole a vše mnohokrát znegované i znovu potvrzované – je absurdita jako životní pocit zřejmě blízká. Připomíná to práci s kompostem, který pro lepší hnití potřebuje být soustavně přehazován a promícháván. Patos a teatrálnost velkých idejí přináleží spíše k povaze velkých národů se svými „slunečními“ hrdiny a mytologií.

12. 12. 2003

…

PODOBENSTVÍ O KAPCE A ŘECE

Souběžně se svým vnějším bytostným já jsme provázáni a provázeni také občasným uvědomováním si své hlubší podstaty (pro nás podvědomím či nadvědomím, jež se dá souhrnně nazvat nevědomím, pokud ho neumíme ještě rozlišovat).

Koan: Sním svůj osud já sám nebo mé vyšší vědomí? Je vůbec možné o vyšším či nižším hovořit, pokud je vše svým prouděním propojeno v nekonečných n-rozměrných fraktálních kruzích a spirálách a naše individuální oddělenost je dána vývojovou nedokonalostí smyslů a myslí?

Ví snad proud řeky o svých kapkách, z nichž je složen? Cítí kapky potřebu rozplynout se v něm a přestat tak být izolovanými kapkami? A je vůbec reálná existence kapky jako jednotky ve spojení s mohutným tokem řeky (osudu, života, vesmíru)? Dá se ještě uvažovat o kapkách, když se staly jednolitým živlem? Nestávají se reálně jedinečnými až ve chvíli, kdy řeku (sjednocený stream) změnou svého skupenství opustí a vlivem působení fyzikálních procesů se po čase opět stanou na chvíli izolovanými kapkami?

Řeka ale zůstává řekou stále, i kdyby si její kapky uchovávaly stále svou individuálnost, takhle to je i s celou bytostnou řadou v kosmickém veletoku života.

14. 12. 2003

…