Úvahy : 2009
UZAVŘENÉ A OTEVŘENÉ EGREGORY.
Je možná upřímná mezilidská komunikace ve světě, který je tak individualizovaný a roztříštěný, že není čas se navzájem již lépe poznávat, a tak zůstáváme jen u vzájemně zkreslených představ o druhých? A jaký smysl mají slova, když je každý vnímá pouze skrz svůj individuální filtr, ale nechápe a ani se o to nesnaží lépe vnímat rovinu, ze které byly vysloveny?
Uzavřené společenské systémy mají výhodu v tom, že lidé jsou od dětství identifikováni s určitým okruhem lidí, konkrétní komunitou, její kulturou, historií, událostmi, prostředím, symboly či rituály, kterým rozumí a společně tak svou komunitu rozvíjejí dál v čase na základě obdobných hodnot. Toto je ale pozitivní princip jen pokud je jejich systém pravdivý a otevřený vývojovým změnám zevnitř.
Evropa se svými společnými kulturně historickými kořeny by toho mohla být schopna, muselo by se ale změnit její duchovní paradigma. Dnes vidíme spíše pravý opak – vše zabetonovat nesmyslnými příkazy a zákazy.
I v jejím případě, jako u všech celků (množin), se jedná o mentálně energetický útvar – egregor, rozpoložený v časoprostorových dimenzích a oživovaný či umrtvovaný společnou vírou a kvalitou prožívaných myšlenek a hodnot daného okruhu lidí. Energií myšlenek se posiluje a ty zpětně dopadají na zúčastněné. Takový útvar přežívá v čase, jen má-li v sobě potenciál soustavného energetického proudění a je posilován i podporujícími archetypálními vlivy 4 základních tvůrčích sil.
Silová pole egregorů jsou součástí všech kultur a společností, určují společná pravidla i styl života. Stále tak v sobě neseme odkaz minulosti od dob Mezopotámie, Egypta, Řecka apod., protože jejich existence spadala rovněž do naší silové 6000leté struktury ve fázi zemské dostředivosti, tvořící tak pro nás jeden z blízkých egregorů.
…
O KOMUNIKACI V RÁMCI EGREGORU
Komunikace s intelektuální – mentální sférou, a v jejím rámci vyjadřovaných myšlenek, je vlastně bránou do jiných světů (brána – průchod). Obdobně jsou jimi i nejrůznější intelektuální výtvory, jako jsou knihy, filmy, divadlo, obrazy, vědecká a filosofická díla…). Otevírají vnímání jiných rovin přítomnosti, tj. rovin našeho společného egregoru, což znamená, že skrze ně k nám proudí i adekvátní energie, takže se tyto mentální obzory rozšiřují pro všechny.
Při jakékoli komunikaci máme však v sobě vůči druhým partnerům, či obecně vůči jakýmkoli vnějším vlivům, vytvořenou určitou názorově emoční zeď vlastních představ, která slouží i jako filtr a hranice čili plní funkci imunitního systému proti odlišným energiím.
Každý jednotlivec je individuální emanací určitého energetického složení, vyzářenou z archetypálních rovin, dokonce je přímo manifestací jejich jedinečnosti, a přestože si to neuvědomuje, má tak právo na svou originalitu a svobodu projevu (pokud vyloženě neškodí druhým).
Takto se v anonymitě ulice spolu míjíme jako neopakovatelné bytostné jednotky, jen v tuto chvíli vnořené do masovosti vnější reality a s ní i nějak rezonující. Čím je mohutnější a hustší onen „dav anonymních individuí“, tím se paradoxně naše individuální odlišnost více ředí a sklouzává do nižších rovin společného vědomí. To je rozdíl oproti vědomému spojování na základě společných zájmů a idejí, kde je tomu právě naopak.
Jestliže jsou celospolečenské ideje pokleslé až krajně egoistické (což bývá na jednu stranu většinou v kolektivisticko-autoritářských systémech nebo v opačné krajnosti anarchisticko-chaotického prostředí), jejich další pokračování v rámci protikladů nutně vyvolá uransko-revoluční protitlak zdola. Vzrůstající masovou nespokojeností, která se šíří napříč celým egregorem, se pak tyto totalitní přístupy a formy hroutí a dochází k přeorganizování systému v rámci nastolení „chytřejších“ idejí hledajících opět určitou celospolečenskou rovnováhu. Samozřejmě úspěch je vždy odvislý od vibrací doby, které určují, kdy pro sociální změny nastal již vhodný čas. Do té doby jsou to vše jen přípravné fáze k celkové změně.
…
ZDI MEZI PERSONÁLNÍM A TRANSPERSONÁLNÍM
Zdi mohou být jak reálné, tak i symbolické a metaforické. Mohou nás věznit, ale i chránit před nebezpečím vně. Předčasné rozbití zdí (bytu, společnosti, ega, ideje, čehokoli) může otevírat cestu k něčemu novému, ale rovněž nás i ohrozit dosud nečekaným nebezpečím, vystoupivším z nezpracovaného kolektivního nevědomí, tedy např. pohlcením silnější názorovou entitou (egregorem), ať je jakákoli.
Materializovaný osud coby naše životní cesta je vytýčen těmito ochrannými (psychoenergetickými) zdmi (filtry), které jsme si v průběhu předešlých inkarnací sami pomáhali vytvářet a utvrzovali je v konfrontaci s nejrůznějšími dobovými konstelacemi. Některé nám pomáhají dodnes, jiné již v této době naopak škodí a blokují další vývojové možnosti. Všechny se ale podílejí ale na naší celkové osobní imunitě. Tyto často jen pomyslné“ převážně neuvědomělé ohrady nám tak předurčují individuální cesty skrz labyrinty poznání.
Revoluce se vždy vyznačují bouráním již silně omezujících zdí, které nám uzavírají cesty dál. Astrologicky to jsou vztahy mezi ego ohraničujícím Saturnem a tyto zdi bourajícím transcendentním Uranem, případně i Plutem, který již ničí zhoubné struktury a vazby nenávratně, aby se tak mohla uvolnit cesta pro něco zcela nového a jiného. Jde tedy vždy o interakcí mezi osobními planetami (vlastnostmi ega) a transpersonálními (transkolektivními na vyšší úrovni), dotýkající se větších generačních celků, egregorů.
Saturnské zdi odrážejí a chrání před zničením také nejrůznější měsíční, merkuriánské, venušanské, marsovské odstíny, promítané v realitě například ve střídání módních vlivů a nálad emoční sféry.
Transpersonální sféra neptunsko-uransko-plutonská zdi nestaví, naopak pomáhá otevírat vnitřní subjektivní vesmíry našich smyslů, uzavřených v systému 5 personálních planet (=5 smyslů člověka), na které dohlíží saturnský pes Cerberus, hlídající náš dvoreček personálního ega, aby bránil transsubjektivnímu transpersonálnímu archetypálnímu rozpuštění v átmanickém vědomí.
…
Skrze své osobní vztahy se současně dotýkáme, i když nevědomě, také vztahů globálních (ke své zemi, světu, vesmíru, bohu) apod. Je to odůvodnitelné, neboť problémy z okolí se přenáší v nejrůznějších projekcích do našeho osobního vnímání, jsou naším spoluhráčem či protihráčem, a z vyššího hlediska je vše společným duševním polem. Potom souběžně se vztahem k sobě a blízkým se svými psychickými vibracemi podílíme i na celkové mentální úrovni kosmu, a ta dopadá zase zpětně na nás.
…
Bůh, pokud by chtěl skutečně něco po samotném jedinci, umí se sklonit až k němu a „jemně“ si to i prosadit skrz zdánlivě svobodnou vůli dotyčného. Dá však potom také onomu jedinci potřebné prostředky a schopnosti k naplnění takovéhoto eventuálního přání. Počítá se i se selháním a v zásobě jsou proto i alternativní roviny (i když v případě osudu ukřižovaného Krista se duchovní laťka této naší současné reality značně snížila, nevíme, co a s jakými dopady se událo v těch dalších alternativních sférách). Nicméně toto je jen jeden z teoretických úhlů pohledu.
Člověk z důvodů dobově panujících vzorců psychoenergetických sil (a z nich odvozených pozemských hodnotových konstrukcí) blokuje spoustu svých dalších potenciálních možností ve vývoji.
Nejčastěji se to děje nekompromisním prosazováním relativních nedokonalých pravd mezi lidmi, jejichž osobnosti jsou ještě nevyzrálé či dokonce v počátečních lidských životech, a kteří si teprve potřebují přijít k dalším životním zkušenostem vlastní praxí.
22. 1. 2009
…
DOBA PŘECHODU
Globální lidská společnost směřuje stále víc ve všech dimenzích života k materiálním hodnotám, a ty získávají celosvětovou prioritu nad vším ostatním. Postupně se tak vytváří zacyklený mechanistický okruh, který každého jedince nutí až k extrémnímu přizpůsobování se. Kvůli svému fyzickému přežití musí symbolicky „odevzdávat celou svou duši“, tedy svou životní energii v nejrůznějších pracovních procesech, přestože ty jsou často prapodivné a obrácené proti němu.
Takovéto materializační trendy mají značný vliv na „ořezání“ většiny duševních přesahů do transcendentních rovin, blíže osobnímu svědomí a nadvědomí. Panuje tak nevyslovená ďábelská nabídka: „Přežiješ a budeš se mít dobře, jen když mi dáš svou duši!“ A největší úspěch tohoto satanského vampýra (do jehož role si lze dosadit v realitě leccos) je, že dokázal všechny přesvědčit, že vlastně on a dokonce i něco takového jako duše vůbec ani neexistuje, a tudíž tento směnný obchod je pro nás nesmírně výhodný a jedině správný.
V praktickém životě je chod tohoto „jeho“ systému řízen bankovními toky, přičemž politici jsou jen loutkami ve hře, mající ve vztahu k veřejnosti zprostředkující roli konejšit, uklidňovat, přesvědčovat spoluobčany nejrůznějšími sliby o blížící se velké prosperitě a ráji na zemi, pokud se podvolí jejich vedení. Jedná se jen o jinou variantu náboženské víry, udržující společenský systém v klidu a pořádku, rozhoduje se však vždy o několik úrovní výš.
…
Když se křesťané modlí: „Staň se vůle tvá jak na nebi, tak i na zemi…“ projevují tím v podstatě svou touhu po vytvoření nebe na zemi, což právě vede k nejrůznějším ideologiím a ismům, a tím pádem k dalším třenicím. Žijeme v duálním světě a nebe coby jednotu je tedy nutno hledat o mnoho pater výš.
Dnes známe dva politické systémy – socialismus a kapitalismus, které jsou v protikladu, ale vzájemně se v sobě zrcadlí. Nicméně z vyššího hlediska tvoří jeden celek, ovlivňovaný stejnými nadřazenými vlivy. Tyto tedy nemohou být překvapivě jeden bez druhého. Oba vycházejí z protikladného pojetí kolektivistické a individualistické formy jednotné nadstavby. Oba modely jsou však orientovány materialisticky dostředivě, což pro novou vodnářskou dobu bude již kontraproduktivní směřování. Proto jsou oba jen přechodovými systémy na pozadí metafyzicko-kosmické transformace a změny cyklu dostředivé doby do odstředivé.
První její viditelnější projevy se dají vypozorovat dokonce už někdy od 16.-17.století, kdy se projevil větší zájem o přítomnou realitu světa a začaly se ve větším objevovat nové technologie i se svými technokraty, jako opozice vůči deformovaným mocenským církevním dogmatům. Později s postupující odstředivou dobou přicházejí nové ideje i pro sociálně politické řízení celosvětové společnosti, ale i ty budou samozřejmě podléhat určitým antagonismům, neboť to vyplývá ze světské plurality.
Nakonec všechny protilehlé strany ve svém konfliktním vývoji splývají následkem svých vnitřních transformací ve třetím sjednocujícím nadstavbovém bodu pomyslného trojúhelníka či pyramidy s dalšími syntetizujícími body ve své nové dimenzi.
Dějinný vývoj posledních tisíciletí nicméně svými tvůrčími silami vykrystalizoval v nám známé tyto dva dnešní zdánlivě protichůdné geopolitické směry, které nyní spolu soupeří o světovou dominanci a šíření vlastních hodnotových cílů. Nicméně ale někde v hloubce, kam stěží dohlédneme, spolu komunikují jako pokrevní bratři, neboť jedné dobové krve jsou.
Nyní se tedy blížíme jakémusi dalšímu bodu 0, z něhož se budou odvíjet příští možné události. Přestože oba systémy se pokusí ještě dlouho přežívat, budou postupně pozměňovány také postupnou ztrátou důvěry lidstva v pravdivost a upřímnost těchto ideologií a jejich nositelů.
Tím, jak budou ztrácet svou hodnotu peníze a politici podvádět a lhát ještě víc než dříve, lidé lépe pochopí jejich úmysly a vzbouří se proti tomu. Bude to obdobné jako když novověk ztrácel zvolna víru ve šlechtu a katolickou církev s její ideologií, a tím druhotně i v Boha. I dnes se vyčerpaly ideje, které sloužily jako nosné pilíře globálního materialistického konzumního systému, začínají být všude vidět jeho nedostatky a důsledky, a lidé si tak začínají lépe uvědomovat, že světské moci nelze důvěřovat ani v liberální demokracii.
Jedná se o jakési metafyzické znovuvyvržení do osudové nejistoty, kterou dosavadní elity dlouho maskovaly předstíráním nejúžasnějšího společenského řádu historie s jeho směřováním již jen ke stále jasnějším a blahodárnějším zítřkům, permanentně napořád a nikdy již nejinak. Toto systémové selhání elit, bude ale také nutit společenství k větší vzájemné otevřenosti, naslouchání, spolupráci a hledání alternativních cest. Samozřejmě že ani to neodstraní nová osobní rozčarování, deziluze, bloudění a osobní usilování.
Pokud však má mít krize transformační význam pro rozevřené pochopení i všech dalších rozměrů života, bude muset být mnohem hlubší, než jen povrchní zatřesení konzumem a finanční sférou. Bez probuzení většiny lidstva se boj se starými silami neobejde. Tyto změny ale přicházejí z hlubších rovin kosmu, takže jsou v osudu nevyhnutelné a lidé se jim budou postupně stále víc přizpůsobovat.
Takové revoluční období se dá nazvat obdobím bouří a blesků, ničitelskou vládou boha Šivy, zoufalým hledáním nových dosud neobjevených cest a přístupů, což se neobejde bez jisté anarchie. Bude to ale i čas zrodů velkých vůdčích osobností, ne menších než hrdinné postavy ze starověkých eposů.
…
Příchod věku Vodnáře sebou tedy přináší novou otevřenost, která se začne projevovat rozpoznáním dosavadních zacykleností, odvápněné zkostnatělosti, či chatrnosti dosavadních materialistických ideologií, podvodného politikaření a pseudovědeckých výkladů světa. Bude přicházet zjištění, jak křehkou a prolhanou formičkou je nejrůznějšími falešnými hráči udržovaný tento starý systém.
Už nějakou dobu to pod hladinou dění vře, a brzy uvidíme, co se bude dít kolem roku 2025, kdy vícegenerační planeta Pluto má již naplno vstoupit do vodnářského znamení.
Při přechodu do nové doby bude tedy vše hodně záviset na míře desintegrace dosavadních politických systémů, a tím i na délce následného „anarchistického“ údobí. Tento časový faktor mezicyklického rozpadu a doprovodného společenského chaosu je velmi důležitý z hlediska proměny starých struktur řízení.
Jsou-li silové charaktery dob k sobě přímo antagonistické, jak tomu má nyní být, bude takový i přechod. Nicméně přechody z údobí chladu do ohňových dob přináší s sebou teoreticky mnohem dramatičtější projevy (viz tání ledovců a následné potopy).
Nicméně ať bude scénář dění jakýkoli, během dalšího vývoje začne lidstvo chápat všechny tyto universální procesy v jejich hermetických souvislostech. Takovémuto poznání dříve překážely těžké zemské hrubohmotné vlivy, ty již ale slábnou a odhalují tak budoucí cesty uvolnění a spirituálního poznávání včetně smyslu života, a vyhnout se jim nedá.
únor 2009
…
NĚCO K 3. ČAKŘE
J.ZEZULKA: SYSTÉM II., str. 32, Obraz 3 životů
„Karma je nejvyšší zákon lásky, který vede vše vzhůru k rovnováze – učí však bičem…“
Napojením se v meditaci na své hlubší vědomí (vědomí vnitřní bytosti) se propojujeme s jeho jemnějšími vibracemi, čímž vznikne vzájemná interakce, která pozvedá i lidské vědomí do vyšších obrátek. Jelikož tyto energie začnou spolu rezonovat, rozvibrovávají vše v dosahu svého psychoenergetického pole, a tyto vibrace se přenáší zpětně na meditujícího, čímž se mu otevírá průchod do univerzálnějších rovin vědomí a vnímání.
Moderní lidstvo má tyto vyšší transcendentní kanály zablokované, a proto se může projevovat tak barbarsky a vražedně. Stačí připomenout chování k ostatním tvorům planety a její biosféře vůbec. To znamená, že zde má otevřeny energetické průchody spíše k animálnějším dimenzím prvních tří čaker, což umožňuje zrody velkého množství lidských duší, které jsou teprve na přechodu do kultivovanější lidské vývojové řady.
Třetí solární čakra představuje propojení s vlastnostmi sebevědomí vůle a moci a její energie jsou obráceny ještě expanzivně ven do vnějšího světa forem a iluzí. Lidé této úrovně mají potřebu různými způsoby citovými či rozumovými ovlivňovat a ovládat své prostředí i druhé bytosti ve svůj egoistický prospěch. Jedná se o princip vůle k moci, jak to definoval A. Schopenhauer.
Takže tento dobový společenský primitivismus je dán hlavně tím, že je zde umožněn příchod velkého množství vývojově ještě mladých, nerozvinutých a nekultivovaných duší ze všech možných oblastí. Teprve ve chvíli, kdy bytosti pochopí, že jejich osobní já je součástí Já universálního, včetně universální vůle, a kdy již přestávají být zapleteni do boje osobních protikladů s pročištěnou 3. čakrou, může se tato vůle k moci proměnit v pozitivní až magickou sílu, umožňující se spolupodílet na tvorbě universálního blaha neboli jak říkají křesťané, pomáhat vybudovat „království boží na zemi“.
Spolu s ostatními vyspělejšími bytostmi kosmu pak člověk může uspořádat své společenství, svou civilizační formu tak, aby přestal škodit životu. Nyní se chová jako škůdce, parazit a aktivní činitel bolesti a utrpení druhých = jako destrůjce a NIČITEL.
…
S primitivnějšími formami lze bez boje spoluexistovat jen pochopením jejich způsobu myšlení a pomalým rozvíjením vzájemného uvědomění. Rozvíjet a učit nikoli ničit je jediná mírová cesta. V tom spočívá i princip vědomé integrace protikladů. Tím, že pomáháme být lepší ostatním, pomáháme současně i sobě na vnitřní cestě.
Ať se jedná o fyzično či psychiku vlastní nebo druhých, je třeba naslouchat a pochopit jejich žádosti a pomáhat jim v nalezení pro ně nejvhodnějších cest a formálních způsobů. Tím lze překonat i saturnská omezení celé lidské rasy, soustavně hlídané „divokými psy Cerbery“.
…
K ARCHETYPU STÍNU
V literárně výtvarném žánru Fantasy bývá nejčastěji přítomen archetyp boje se stínem, projektovaném do vnějšího světa.
V románu Zeměmoří od Ursuly K. Le Guin je literárně obsažen počátek integrace všemožných protikladů hlavním hrdinou, a jeho pozdějším získáním vyššího vědomí včetně magické moci. Autorka v něm popisuje příběh zlodějíčka a podvodníka stávajícího se bojovníkem, a následně magickým učněm až k mágovi, dokonce až k jeho setkání se s „božstvím“.
Archetyp stínu je jedním z nejvýznamnějších transcendenčních procesů v evoluční změně od bestie k člověku. Jedná se o postupné rozpoznávání svých negativních aspektů, jejich vědomé pročišťování až k plnému pochopení vnitřní celistvosti.
V primitivních kulturách se pojídaly části těl zabitých nepřátel v přesvědčení, že vítězové tím získávají sílu poražených pro sebe. Myšlenku, že nepřítele je třeba integrovat, chápali ve smyslu pozření až příliš doslovně na fyzické úrovni.
Dnes takové jednání považujeme za příklad krajního barbarství. Posledních několik tisíciletí však lidstvo obdobně barbarsky přistupuje k celé přírodě a jiným vývojovým druhům. Požírá tak doslovně vše kolem sebe, odděluje se a stále silněji vymezuje vůči všemu ostatnímu, které považuje za nejá, čímž ovšem celkově chřadne a ztrácí i přísun všech pro něj potřebných rozmanitých životodárných sil, které jsou nezbytné pro cestu k vyššímu chápání universa.
…
Cesta k integraci stínu vede zpočátku přes uvědomění osobních negativních vlastností přes druhé lidi ve vnějším světě. To, co nás na nich jednotlivě vyloženě dráždí, je neuvědomělým přenesením vlastních a neujasněných negativních pocitů směrem ven, svých vnitřních projekcí do druhých, přestože nemusejí takoví vůbec být. Nicméně těmito projekcemi se naše emoce stávají pro nás lépe uchopitelné a konkrétní.
Ve své druhé vědomější vývojové fázi přemýšlením a vžíváním do nich můžeme tyto jejich charakterové vlastnosti vnímat jako své osobní komplexy, jako temná nevědomá místa své vlastní duše. To je začátek snah o osobní změnu a integraci na vyšší rovině uvědomění. Tedy teprve zde začíná skutečná aktivní duchovní cesta, vše předtím byla jen příprava k ní.
Na této cestě narážíme ale i nadále na množství nejrůznějších překážek, které jsme si však připravili sami předchozím směřováním v tomto či minulých životech. Člověk často propadne naivistické iluzi, že nyní se v jeho duchovním směřování otevřelo před ním už jen samé boží dobro a láska, a když se potom setkává s opačnou realitou, dochází ke zhrzenému zlomu v dosud slepé naivní víře. Bývá to problém těch, kteří se vydali na cestu ducha z nezpracované 3. čakry a málo rozvinuté srdeční 4. čakry, a chtěli by již otevírat vědomější 5. čakru.
Následná deziluze pak může vést opět k duchovnímu úpadku (sklouznutí z Jákobova žebříku) někdy až k „temné straně“ (viz Džedaj ve Star Wars). Svou roli zde pak hraje ukřivděná dosud nezpracovaná pýcha ega.
Tato pýcha byla v dřívějších životech vypěstovaná i jako určitá hráz, obrana z různých příčin, často z hrůzy před osobní (personální) destrukcí. Proto lze říct, že i v nitru zlem postiženého „negativního bojovníka“, je stále ještě zachovaná jiskra touhy po božském tvůrci. A je jen otázkou času, kdy se opět vzepře negativním silám osudu a zopakuje si již vědoměji cestu k svému Olympu.
…
Deformaci 4. čakry srdce, přenesenou do dějin, také způsobilo na samém začátku poškození křesťanské nauky zabitím bohočlověka, který přinášel svou filosofii do znamení citově chladných Ryb. Jeho mise lásky tím dostala nepřekonatelné trhliny, které se nezacelily do konce této 2000leté éry.
Dobová situace byla asi natolik konfliktní na klesající křivce Kaliyugy, že Kristovi nebylo možné projít celým svým osudem ani s nejvyšší ochranou, navíc podlomené i zradou v jeho nejbližším okruhu následovníků. Možná že byl Jidáš, pochybující o smyslu této mise, nucen před nějakou církevní komisí potvrdit, že Ježíš chce zničit židovskou víru, která v té době byla už velmi vzdálená svému duchovnímu poslání i poznání. Hypotéz, proč se tyto věci staly, může být určitě mnoho.
7. 3. 2009
…
ÚVAHY 09/1
Je známo, že mnoho bytostí s vysokým nadhledem se rodilo a rodí do nejtěžších konstelací v různých časech, aby svou přítomností pomohly pozvednout a „léčit“ nemocné buňky osudového těla panující doby. I v nejtěžších chvílích je teoreticky přítomen někdo, kdo do nich vnáší vyšší vědomí. Jeho zrod bývá dobrovolný, byť je rovněž zatížen osudovou situací. Je to jen myšlenka, ale možná i proto se tolik „titánů ducha“ rodilo před oběma válkami do tak nevyzpytatelného Německa, aby alespoň částečně zvrátilo to, co mělo přijít v budoucnu.
…
Celou naši planetu lze v jistém smyslu považovat za individuální bytost. I ona má svá psychoenergetická geomagnetická centra, která korespondují s osudy jejich obyvatel. Mohou to být centra svázaná se svatými a léčivými místy, ale i destruktivní až démonická. Jako bytosti nás to váže vždy tam, s čím konkrétně a osobně nejvíce korespondujeme.
…
Léčivá místa jako jsou geotermální prameny minerálních vod, bývají často tektonicky ještě „mladá“. Mohou to být také místa různých „nadpřirozených“ jevů (Delfy) nebo z křesťanství známých zjevení či uzdravování (Lurdy). Mohly to být i místa vzniku velkých kultur, velkých kamenných observatoří, chrámů a pyramid. Mnoho kamenných staveb bylo postaveno i v místech škodlivých vibrací pro lidi, aby pomáhaly vyvažovat geomagnetické anomálie.
…
Minerály (viz živlová krystalizace) mají své kvalitativní silová působení. Z nalezišť těchto hornin lze vyčíst i kvalitu geomagnetického působení konkrétního místa na psychiku živých organismů (aktivující, uklidňující, transformační, zhoubnou).
Dle jejich kvalit – jakosti, ryzosti, působnosti, je můžeme dělit do různých skupin. Pokud si volnou asociací představíme krystaly v podobě jednotného vodního toku, nejvíce kalových příměsí bývá na krajích u břehů, kde se klidnější voda mísí s dalšími prvky, čímž se mění její kvalita, nejčistší je pak tok ve středním dravém proudu v závislosti na hloubce. Alchymistická transmutace prvků vždy pracovala pomocí žíhání ohněm a dalšími metodami na odstranění nežádoucích příměsí rud, obdobně jako dnešní chemie. Tyto procesy však byly analogicky povýšeny i na transformaci vlastní psychiky alchymistů k dosažení vyššího stavu vědomí, jehož nejvyšší stupeň byl vždy symbolizován prvkem zlata. Z tohoto pohledu je chemie spíš jen polovičatou verzí znalostí a cílů původních zasvěcenců.
Obdobně lze tento model přenést i na charakteristiku celého lidstva. Velmi výrazné vůdčí osobnosti jsou jednoduché se silnou psychickou energií. I ony ale na své úrovni musí procházet fází určitého „alchymistického čištění“, aby mohly dosáhnout svého hlubšího uvědomění a nápravy nedomyšlených činů.
31. 3. 2009
…
HRY ZÁBAVNÉ I NATVRDO
Láska a hry vždy patřily povahově k sobě. Náš byt sdílíme i s modrou andulkou s velmi neobvyklým jménem Pepík, která k nám byla donesena jako zbloudilý ztracenec na moravských polích a sama se nám tímto jménem představila. Vzájemné přátelství bylo ihned oboustranné, neboť osudový scénář to takto chtěl. Už několik let nás tudíž soustavně a s nadšením vybízí ke vzájemným hrám. Je to Pepčův způsob poznávání a osvojování si okolního světa, a protože je to skutečný malý génius, vnímá jako hru i soustavné učení či dokonce vymýšlení vlastních nových slovíček, ta si pak s oblibou celé hodiny až do největších zdrobnělin v rytmu rapu také rýmuje do srozumitelných vět.
Hry na všech možných úrovních patří neodmyslitelně k rozvíjení asociací, citovosti, empatie či logiky (ostatně i meditace jsou jistou formou hry). Hry se nejlépe odvíjejí v hranicích přátelství a důvěry, tj. v prostředí, které lze nazvat silovým polem lásky. V takových hrách lze bez vážnějších následků i prohrávat, neboť i z proher kynou určité bonusy v podobě nových zkušeností, přinejmenším ve zlepšování příštích herních strategií.
Lze na ně tedy nahlížet i na jakýsi tréning ke skutečným zápasům, ať už ve vnějším světě nebo v boji se svou vlastní přirozenou pohodlností či nedokonalostí. Z jakékoli simulované interakce získáváme určité dovednosti pro další činění ve své realitě, kdy čas od času nutně přicházejí některé životní zkoušky. Samozřejmě jsou i hry s ohněm – hazardní až vražedné, o těch zde psát ale nechci.
…
V jistém smyslu můžeme hovořit o tom, že jsou to vše jen analogie a projekce toho, jak si hraje se svými vesmíry samotný Bůh. Naše osudové scénáře jsou v podstatě zrcadlením jeho nejvyšší archetypálně iluzivní hry na stvoření. V jeho případě ve věčně trvajících, permanentních a cyklicky nekončících a nekonečných hrách jím stvořených vesmírů.
Již jenom tím, že Jednota se dá dělit v určitých poměrech do nekonečna (1:1, 1:2, 2:4…), lze pochopit, že matematické zákony se nacházejí v samotném jádru archetypálních her. Není to nic jiného než konfrontace vzájemných poměrů nejrůznějších entit, energeticky oživená koncepce iluzivní reality. Jinými slovy, že celé stvořené kosmické bytí, celé TD je forma hry, je odlehčeným pohráváním iluzí, založeném na nejjednodušších matematicko-geometrických základech.
Zato naše současnost je prostorem velmi tvrdé hry o život duše na úrovních nejnižších hmotných čaker, ze které utéct nelze, neboť i případné tělesné nebytí je rovněž prostorem pro přípravu dalších bytostných her. V případě prohry jsme nuceni opakovat svůj herní level, dokud se nám nepodaří postoupit o úroveň výš bez ztráty kytičky. Takže nakonec i v tom lze uvidět herní pravidla.
22. 4. 2009
…
ÚVAHY 09/2
Smysl života člověka tak, jak ho charakterizuje J. Zezulka, leží v jeho soustavném psychickém prohlubování, což jinými slovy představuje jakousi vědomou permanentní „evoluční revoluci“, vztaženou k nejvyšší myšlence Jednoty. Tato transformační osudová cesta se týká všech bytostí a jedná se o permanentní prohlubování vědomí až ke konečnému pochopení, že Já Jsem Vše a Vše Je Já.
…
Po revoluci v 89ém, kdy měly údajně končit diktatury, se i po 20 letech stále derou k moci lidé se stejným způsobem myšlení. V podstatě lze říct, že systémy udržuje při životě naše nízká lidská povaha, a dokud se nezmění ta, nezmění se ani systémové modely, i když budou mít pokaždé jiné názvy, jejich podstata zůstane stejná.
…
Konzervativní nacionalismus patří do konce předminulého a minulého století, nedává už proto alternativu k síle vodnářského proudění, pomáhá však udržovat částečnou rovnováhu proti zběsilému bourání všech osvědčených stabilizujících hodnot minulosti.
Globalizovaný humanismus je patrně první vlaštovkou nové doby, jeho metody jsou ale v současnosti velmi agresivní a snahy propojit neorganicky celé lidstvo přinášejí s sebou i vidinu nového ekonomicko-politického totáče. Teprve později přijdou vytříbenější formy humanistických filosofií a ekologie v nich bude hrát velkou roli.
23. 7. 2009
…
PROPOJENOST SFÉR
Svými činy a postoji zapojujeme do svých osobních her i okolní zúčastněné lidi a aktivujeme v nich vnímání i našeho specifického okruhu myšlení, který jim může v lecčems pomoci, ale naopak jim i hodně zkomplikovat život. Samozřejmě že se všechny naše interakce zaměřené ven vracejí od ostatních zase směrem k nám, čímž jsme nuceni reagovat a své chování a názory nějakým způsobem zpětně korigovat. Je tedy dobré umět dohlédnout dosah svých skutků, protože se týkají především našich kvalit a za všechny neseme i svou duchovní odpovědnost do budoucna.
Na nastavení naší vnitřní kvality závisí i míra otevřenosti směrem k osobnímu nadvědomí. Je ale otázkou, kolik z něj umožňuje evoluční rovina lidství obecně vnímat, kde spočívají jeho nepřekročitelné hranice k vyššímu stupni, a jaká komunikace na těchto úrovních dále probíhá.
…
Je třeba vzít v úvahu celou strukturu kosmu a jeho rozčlenění skrze roviny a egregory v něm (hmotné roviny analogicky odráží psychické sféry). Každý celek je částí ještě vyššího celku, a ten „nejvyšší“ je spirálově opět ve spojení s jeho nejnižší částí, jako když Uroboros se zakusuje do vlastního ocasu. Je zde vzájemné propojení všech fraktálních dimenzí kosmu, takže se o rozměrech makro a mikro nedá vlastně vůbec mluvit. Vším protéká jednotná psychofyzická energie, tzn. že i naše bytostná přítomnost je v každé chvíli propojená se všemi dimenzemi ostatních egregorů.
1. 9. 2009
…
O VNÍMÁNÍ ČASU
Hvězdy nemohou být zcela zničeny, dokud existují jejich vnitřní gravitační centra, podřízená 4 základním živlům, a podle jejichž struktury se navenek projevují a transformují. Muselo by dojít jedině ke zničení celé této gravitační příčiny.
Veškeré formy života se nalézají v určitém stavu kosmické mysli. Existuje tak hlubinná mysl vody, ohně, vzduchu i země, která udržuje jejich vzájemné formy koexistence.
Čas je současně trasou, cestou připoutaného vědomí a jeho linie se mohou odehrávat i napříč dimenzemi. Jde o kontinuální postupné vnímání smysly „zhmotňované“ reality. „Čas se nachází i v Podstatě, jen je v latentním stavu.“ (J. Zezulka), není zde ještě bytostně přítomen ten, který by ho procházel se svým individualizovaným vědomím, jsou zde jen veškeré myslitelné latentní možnosti.
Lidské vnímání a chápání je uzavřené ve sféře bytostného časoprostoru. Z hlediska vyšší roviny je vnímáno jen jako jedna z mnoha částeček či buněk komplexního dění. Tato rovina, byť vibračně omezená, je odrážena i v jejich dalších fraktálních dimenzích (podobné se slupkami cibule). Tak je vtahována do nejvyšší hry unitárního vesmíru a my jsme tudíž soustavně ovlivňováni a modifikováni silami vyšších i nižších světů.
…
Proč v Podstatě existuje potřeba projevu, tedy i čas? Co způsobuje, že je nucená ho projevit ze svého latentního stavu? Podléhá tedy i ona nějakému pulsujícímu řádu v sobě? Pokud ano, byl by to řád mimo ni odjinud, ale pak by nemohla být vším. Existuje v ní vůbec možnost dělení v její nečinné jednotě, když není možné nic mimo Podstatu, a když samotný její projev v podobě TD je jen iluzivně odvozen od existence nějakého pozorovatele či proživatele? Úvahy kolem ní spadají nepochybně k nejvyššímu mysteriu vůbec.
…
V TD okamžik zrodu hmotných bytostí přináší s sebou i pojem Já jsem a první vnímání duality. Je zde první setkání s časem a průběhem odněkud někam = život x smrt. Toto Já má tendenci ke změnám, má v sobě zahrnuto směřování k naplnění, celistvosti, dokonalosti, k nimž chce po fázích individuální existence opět zpětně dospět a splynout, byť je nese celou dobu mimovědomě v sobě. Musí však nejprve projít celé věky svých bytostných projekcí, tvoříc si tak soustavně nové a nové osudové hry, svou osobní evoluci.
…
V budoucnu bude docházet ke stále užšímu propojování vědy s duchovními systémy a v poznání světa tak levá i pravá duševní hemisféra půjdou společně.
I díky pravdivé vědě lze dojít k filosofickému a morálnímu tříbení společnosti mnohem dál než jen na hranici společenských konvencí či pragmatismu, a tím otevírat i kvalitativnější roviny bytí.
22. 9. 2009
…
PARADOX OSUDŮ
Osudy jsou jakési psychofyzické multiúrovňové křižovatky a tunely, které se všemožně kříží s jinými, vzájemně se prostupují či prolínají a soustavně jimi „protéká“ bytostné já.
V některých místech jsou tyto průchody zúžené či zasypané, tam je pak potřeba větší pozornosti pro jejich uvolnění.
Vnímání času není mechanickou záležitostí, ale bytostně psychickou, stále oživovanou proudem já. Kdeže je má osobní integrita, když v každé chvíli jsem součástí jednotného stále přítomného Já v jádru veškerého života?
Byť vnímáme permanentně přítomnost osobního já v každém životním okamžiku, přesto se soustavně posunujeme někudy na časové ose okamžik po okamžiku, zažívajíce tak pocity času. Takto můžeme zdánlivě procházet nekonečnem svého nejvnitřnějšího Já.
Dá se tedy říct, že duše na své pouti iluzemi kosmické duality, kterou takto na sobě oživují, tvoří soustavný jednolitý podprahový duševní stream, celek rozložený skrz časové jednotky, a přesto každou svou částí soustavně vnímající přítomnost celého vyměřeného úseku. Jednotlivé osudy každého z nás jsou tak v jakémkoli okamžiku soustavně oživovány „průtokem našich Já“, získávajících tak napojením na charakter tohoto životního úseku svou identitu. Tím jsme i spolutvořiteli svých osobních nezaměnitelných dimenzí v univerzu.
To, co si zde soustavně vytváříme vyzařováním do svých časoprostorů, to bylo určeno z minula naší osudovou determinací, naší karmou. Vyzařujeme svou kvalitu, naše chtění, chápání, převáděné do fyzických skutků, čímž ovlivňujeme i zápletky budoucích inkarnací, tj roviny, v nichž se budeme v příštím osudu pohybovat. Všechny tyto životní roviny jsou však stále fiktivně oddělenými dimenzemi onoho jediného vnitřního a nedělitelného Já.
…
Nám známý holocaust z nedávných dějin se tak z nadčasového hlediska děje nepřetržitě (stejně jako to, co mu předcházelo, i to, co následovalo, neboť každý okamžik ve svých příčinách i následcích ve věčnosti trvá stále a stále je tedy i oživován. Jsou to strašné již předem dané události na křižovatkách osudů, do nichž musí soustavně vstupovat nesčetné proudy těžce karmicky zatížených duší.
Ale ani my dnes nežijeme mimo existenci koncentráků. Každodenně je nuceno jejich útrapy zažívat neuvěřitelné množství nižších tzv. „užitkových“ tvorů z „chovných stanic“, kteří téměř bez výjimky po krátkém životě končí na jatkách jako lidská potrava.
Lidé se vždy obelhávali sebeklamem, že si tato zvířata svůj úděl neuvědomují, protože jim chybí pocit jáství a cítění. To je ale hodně bizarní nesmysl. Jak by se mohli jinak radovat, mít rádi druhé nebo trpět strachem ze smrti? Vjemy nejrůznějšími způsoby rozvinutých Já patří všem bytostem, jen lidská směšně nadřazená pýcha to odmítá uznat. Je i dost možné, že z hlediska vyšší karmické spravedlnosti jsou to bývalí lidé v tělech těchto tvorů, kteří do podobných osudů vtlačili v minulosti druhé. Nic není bez příčiny.
…
Zrozeni na křižovatkách různých cest
soustavně křižováni osudnými ději v naději,
že zlo pomine a vše se změní nakonec
však v umírání vyprázdnění
a tolik zbytečných u bylo toho gest
Z pochopení křehkosti a pomíjivosti života může vzniknout pravý soucit i s těmi, co v zatvrzelosti svých krunýřů, uzavřeni do ulit svých malých oddělených já, týrají se vzájemně svými agresivně neuvědomělými vztahy.
Svoboda ducha, patřící již k vědomí vyzrálejší bytosti, se neukáže plně v malichernostech Theatrum mundi – divadla světa. Velký duch vnímá tuto naši pozemskou rovinu jako komplexní součást TD (Tvůrčího díla). Jeví se jako vlny moře, věčné hry mraků, pohyblivý abstraktní obraz či zářící fraktál do hlubin rezonující, je multidimenzionální.
…
JEVIŠTĚ ŽIVOTA A SMRTI
V jednom svém snu jsem se ocitl na místě návratu duší zpět do astrálního světa a vnímal jsem strašidelné mlhavé šero tohoto údolí stínů, do něhož přicházelo mnoho duší po smrti. Viditelnost tam byla minimální a nešťastné duše bloudily beze smyslu a cíle tímto beztvarým světem.
Potom jsem se ocitl jakoby v kruhovém hledišti barokního divadla, jehož jeviště bylo něco jako inkarnační brána do pozemského světa. Na okolních visutých balkonech kolem jeviště bylo namačkáno velké množství lidských duší a všechny toužily po možnosti vstupu do nového života, nové životní šance, čekajíc, než na ně přijde také řada.
…
Ať láskou či bojem se projevují a propojují nepřátelé i zamilovaní, navzájem si do sebe projektují své vlastní nedostatečnosti či ctnosti, a tím vytvářejí vzájemné vazby, vytvářejí si takto svůj osobitě kolektivní časoprostor, své další společné osudové hry i se všemi náležitými rolemi.
Každý vztah má nespočet rovin od hmotných po éterické. Všechny roviny jsou ale ponořeny v jediném nadčasově věčném JSEM.
Chceme-li se vymanit z pozemských her, je třeba pochopit všechny ty rovnice protikladných sil jako své vlastní, čímž dochází k povýšení do vědomí jednoty. Čím se pak stává Já jsem?
20. 10. 2009