Úvahy : 1993
NA PŘECHODU DOB
(2. verze)
motto:
„Hynutí tohoto věku lze vidět alegoricky také v zamoření moří a hynutí vodních bytostí.“
Naše kultura novověku se rychle blíží k svému zániku. Projevy této zkázy je možné pozorovat na každém kroku ve všech dimenzích života, ale snad nejlépe to vidíme v rozbitém ekosystému planety (viz: čtyři živelnými jezdci apokalypsy).
Stejně jako jedinci, tak i celkový ekosystém rychle ztrácí imunitu, tzn., že obranné mechanismy přestávají fungovat, jsou jakoby ochrnuty vůči agresivním nepřirozeným vlivům.
Uvědomíme-li si, že se jedná o dobu jen posledních asi 200 let, kdy člověk dostal do rukou smrtelnou zbraň v podobě masových technologií, a co všechno dokázal jimi již zničit za tak krátkou dobu, je to přímo děsivé. Potom je však nucen z důvodů zachování vlastní integrity se postavit proti tomuto trendu individuálním odmítnutím těchto civilizačních procesů.
Podívejme se na filozofické kořeny tohoto dění, jak je popisuje Josef Zezulka.
Ve vesmíru se cyklicky opakují rytmy vlivů tvořených kombinací 4 živelných principů. V každém z nich jsou obsaženy ostatní 3, jako podvlivy. Tzn. celkově 12 základních variací, 12 základních principů, archetypů. Každý z nich má svůj vlivový charakter, vibraci působící na planetu a vše živé. Na jejich vlivovém základu se utvářejí životní formy, modely lidského chování, historické kultury. Vertikálně se kombinace těchto sil projevuje v spirituálních modelech myšlení, horizontálně promítnuté jako kulturně historický a materiální vývoj.
Takže v posledních 6000 letech dostředivé doby jsou zde podvlivy ve 3 modifikacích. Přibližně 4000–2000 př.nl. byla dominantní dostředivost zesílena ještě vnitřní dostředivostí. V době 2000 př. n. l. - 0 n. l. zde působí i podvliv žáru, který rezonuje s celkovém předchozím 6000letým cyklem. V období 0–2000 n.l. nastupuje podvliv chladový.
Co to znamená konkrétně?
Přibližně před 6000 lety došlo k vibrační změně v planetárním systému i psychice člověka. Nastoupivší dostředivý vliv Býka vyvolal v lidech silnější uvědomění si svého ega (u zvířat se patrně promítl v nevědomé sféře). Člověk se postupně začal vymaňovat z univerzální sounáležitosti. Předtím panovala 6000letá éra žáru – nadšení, spojení, transformace, ale i fanatismu a bojů – žár, který proměňuje skupenství. V geomagnetické sféře docházelo ke změně podnebí oteplováním, velkým povodním a zvýšené sopečné činnosti, což mělo dopad na lidské společenství.
Člověk se nyní začal stavět a povyšovat stále více nad ostatní tvory. Dochází k zesílení hierarchie skupinové, kmenové, osobní a preferenci převážně jednoho pólu v chápání světa – toho svého. Může to být zobrazeno jako jakési vyhnání z rajského zlatého feminního věku jednoty. Univerzální vědomí bylo tak říkajíc odsunuto na druhou kolej, zůstává lidský svět na nižší rovině plný protikladů, „bohové usínají, nebo odcházejí jinam“.
Dostředivost vedla k sekularizaci, k rozdělení já, ty, on, ona, ono – tvůj zájem není můj zájem. Tím se začala prohlubovat hierarchie vztahů, posílila se orientace na vnější skutečnost na úkor vnitřního duchovního nazírání (jedná se přeci o živel země). Tento proces byl promítnut a materializován v čisté podobě v egyptské kultuře (na rozdíl od bájného zlatého věku atlantského se svým vládcem Chronosem – Saturnem, kdy bylo propojení s univerzem na astrální rovině ještě živé). V této době se již spojení s hlubšími rovinami bytí vytrácí a nastupuje ego-vládce-faraón, jako představitel a prostředník božské moci na zemi. Vize univerzálního boha se přenesla – projektovala na lidské ego. Chybí však ještě schopnost silnější rozumové analýzy, která je doménou až třetí periody dostředivého věku, odehrávající se pod vlivem chladu (nám nejbližšího věku Ryb, který právě končí).
Dochází k analogickému procesu jako v univerzální rovině stvoření, kdy z jednoty se vydělila síla, která je základem budoucího kosmu, totožná však ještě s Jednotou. Ta se teprve začíná dělit, čímž dochází ke vzniku prvotního časoprostoru. Podobně se to odehrává s individuací na úrovni ega s jeho počátkem v dostředivém impulsu. Postupně se z kmenové sounáležitosti, jež je ještě projevem kolektivního vědomí (podobného jako u zvířecích tlup), začíná vytvářet hierarchizovaná a sekularizovaná lidská pospolitost, a začíná zásadnější dělba rolí v těchto skupinách. Je to začátek protěžování dualitního myšlení, byť v totalitarizujícím hávu. Předcházející ohňový věk byl ve znamení zvýšené impulzivity, projevující se schopností bezprostředního nahlížení do nadzemské roviny, jak bylo již zmíněno, ale také samozřejmě i doménou psychického fanatismu.
Dostředivý faktor nyní uzavírá toto bezprostřední napojení na nadvědomé astrální struktury změnou orientace k zemnímu živlu, a tedy i k vnější časovosti. S tím bylo spojeno uvědomění si dočasnosti, smrtelnosti a pomíjivosti. Díky dalším podvlivům této éry zde však zůstává ještě přítomné vědomí těchto vyšších sfér, pouze je již doménou spíše vyšších elit, soustředěných kolem svatyň a jejich kněží – mágů.
Schopností nahlížet těmito komunitami či jednotlivci do vyšší sféry, jež je i sférou informační, jim začíná být jasný trend dalšího osudového dění lidstva, jako nástupu temného destrukčního období. Proto nastává také potřeba zachování dosaženého poznání o propojení s vyššími světy i pro navazující časy Temnoty. V této době s největší pravděpodobností vzniká písmo, jsou vytvořeny systémy rituálních zasvěcování, přísného hierarchického výběru adeptů, tedy trendy hermetizace a kastovnictví. Aby byly dosavadní poznatky uchovány, jsou vybírání takoví učedníci, kteří mají schopnost zachovat v paměti a předávat dosažené vědění mistrů. Je to doba memorování předchozích vědomostí. Proto i zkoušky hierofantů, které jsou tito nuceni podstupovat, jsou velmi přísné a z pohledu naší doby často i drastické. Vytváří se duchovní centra jako majáky vědění, která mají překlenout propast času, než nastane nový impuls, který opět konstruktivně otevře éru Světla. (Dnes snad již můžeme začít vzdáleně tušit některé náznaky svítání v budoucnu).
Na této retrográdní linii se ve znamení Skopce dostávají po egyptské kultuře do popředí civilizace řecká a později římská.
Nejcharakterističtější pro dostředivou éru je však kultura, která je známá pod označením židovská, a která je jejím nejpřesnějším společenským zrcadlením. Po 6000 let ovlivňuje všechny civilizace a kultury, které vznikaly v tomto údobí.
Krystalizující vlivy (E-U) se dále upevňovaly, docházelo k vytváření nových mocenských celků, stále více se vyhrocujícími boji a takovéto společenské strukturování se opět přenášelo do všech dalších rovin.
Kolem přelomu nového tisíciletí přichází doba největšího úpadku a poklesu vibrační křivky (lámat se začíná až někdy po roce 1000 n.l.). Je to nástupní doba chladu a rozkladu. Vztahy se odcizují, dochází k velkým antagonismům ve všech rovinách. Chlad nyní proniká do citové i rozumové sféry. Touha po univerzální jednotě se tak nevědomě projektuje do touhy po hmotné moci na zemi, coby pokračování předchozího trendu a cyklická věčnost je ve vědomí lidstva nahrazovaná kontinuálním časem. Do této situace přichází přinašeč, avatar, mesiáš, Kristus, který do tohoto chladu z důvodu vyváženosti chce vnést protikladný element – citový a intuitivní náboj. Jeho učení tudíž preferuje nesobeckou lásku, aby mohlo alespoň částečně dojít k vyrovnávání materialistických vlivů. Můžeme říct, že přináší učení 4. srdeční čakry oproti 3. – mocenské. (Trochu jinak to řeší Buddha v Indii na základě poněkud odlišných tradic). Celé křesťanské náboženství je však později, hlavně vlivem záměrného poškozování, stavěno do poněkud odlišných rovin. Tato redukce učení jen na citovou úroveň víry je však na úkor kvality a hloubky poznání.
Když to shrneme, tak filosofie křesťanství (skrze slovo – pojem; viz. Sv. Jan: „Na počátku stálo Slovo, a to Slovo bylo u Boha“…) měla zmírnit kulturní propad začínajícího chladně dostředivého vlivu Kaliyugy. Pro nové, ještě křehké náboženství s předčasně zavražděným avatárem, však zachování rovnováhy mezi odstředivým duchem a sílícím dostředivě hmotným a mocenským myšlením byl neudržitelný boj. Dochází tudíž k pozdější ztrátě napojení na přinašeče, a tím i narušení spojení s celou kristovskou rovinou nadvědomí. Šíří se tak stále více materialismus a formální pragmatické chápání světa, coby reakce na stále chladnější církevní dogmata a rituály (stále více zbavované citového a intuitivního náboje autenticky prožívané duchovnosti).
Takovéto duchovní odcizení nás přivedlo v novověku, coby poslední dějinné fázi vibračního útlumu, až k převažujícím preferencím technologického uvažování, ke snaze uchopit ovládací mechanismy světa jen na základě fyzikálních zákonů. Tento sestupný trend se odzrcadloval v již vyložené orientaci na předmětnou kulturu – architekturu, tvorbu nástrojů, přístrojů a projekcí do vnějškovosti vůbec. Docházelo také ke stále větší precizaci mocenských řídících nástrojů, manipulacím skrze ekonomickou rovinu, k nástupu masových a totalitních systémů, podporovaných technickým vývojem. Vyvrcholením tohoto duchovního odcizení jsou relativistické projekce všeho druhu, pokleslé filosofie a globální válečné konflikty.
Globalizované lidské teritorium, dotažené do komplexní virtuality, silně poškodilo a v mnoha případech i zlikvidovalo jiné životní ekosystémy, projevujíc se masovou reprodukcí či zhuštěností negativních energií. Křesťanství tak postupně ztratilo alternativní schopnost vyvažování kosmických vlivů Tvůrčí čtyřky (T4) a stalo se pomalu jen jedním z mnoha dalších impotentních sdružení na úrovni zájmových seskupení. Takto rovno světským politickým stranám ztratilo svou původní schopnost napojování se na univerzální vědomí Krista. Řečeno obrazně: Kristus z něj zmizel a zůstala ideologie. Tím se ovšem, symbolicky řečeno, uvolnila vláda Antikrista, který je synonymem pro propast – propast mezi citem a rozumem, lidským a božským. Preference kalkulujícího rozumu toto napětí ještě zvýšilo. Při jeho dalším zvyšování na neúnosnou míru dojde logicky k duševním zkratům a kolektivnímu šílenství, v extrému by mohlo zajít až ke ztrátě vědomí jak subjektů, tak celé společnosti vůbec. Nejhorší krize však je ve ztrátě vyšších hodnot vůbec, neboť pak se bytost stává pouhou hříčkou osudu bez jakékoli možnosti aktivního zasahování k svému dobru, čímž je otevřeno k bezbřehé manipulaci jakýmikoli silami.
To, že se dnes tyto procesy pomalu obnažují a začínají být viditelné, lze vnímat i v pozitivním světle, jako příslib příští nové cesty. Jde však o bolestivý přechod.
Tím, že můžeme odhalovat určitý pól dosud zamlžené skutečnosti, podrobit ji zkoumání a nechat ji vystoupit na světlo, pomáháme oživovat i léčivé pozitivní síly. Jde tedy nyní o otevírání se k přísunu těchto čerstvých energií, mobilizaci rezervních a dosud spících mechanismů, otevření alternativ, jež je třeba vnímat z duchovní roviny jednoty. Je tedy zcela jasné, že jednosměrné myšlení ať už citové či rozumové je vždy destruktivní, není-li vyvažováno druhým pólem a vede jen do pekel.
Neindustriální kultury byly takové rovnováze patrně mnohem blíž, což dokladuje i to, že dokázaly své životní prostředí udržet v relativně uspokojivém stavu např. formou nejrůznějších tabu, vyplývajících ze zděděné kolektivní moudrosti.
Když to shrnu, tak posledních 6000 let historického vývoje se odehrávalo cestou postupného uzavírání vyšších rovin pro lidské vědomí. Nejprve roviny duchovních principů, pak roviny astrální, dnes vidíme uzavírat i kontakty s nejnižší rovinou pozemskou – fyzickou, kdy začínají odumírat už i tělesné systémy (viz civilizační choroby).
Takže v této éře docházelo na jednu stranu k individuaci psyché, na druhou stranu k její hluboké odloučenosti od své pravé duchovní vlasti. Vybudovali jsme perfektní civilizační mašinu, abychom zjistili, že jsme v ní uvězněni jako otroci v žaláři. Na počátku této éry stála tedy chybná volba: místo k poznání ducha, klesalo lidské směřování do čtvernosti hmoty, do jeho čtvrcení. Šlo to však dělat jinak?
Naše civilizace potřebuje novou energii. V rámci nastupující odstředivosti je šance, že se vědomostní centrum bude přesouvat do nitra každého subjektu. Každý bude muset přemýšlet a postupovat sám za sebe, neboť každý jsme v tomto procesu ponořeni trochu jinak. Masová hnutí povedou nadále už jen k deziluzím ze slepých uliček.
…
DIMENZE REALITY A MAGICKÉ SVĚTY
O ILUZI ČASU
Naše bytostná existence je silně strukturována. Co jedinec, to specifický psychický kód a jemu odpovídající kvalitativní dimenze. Tato struktura je tvořena za součinnosti 4 základních silových polí – živlů.
Ačkoli život na planetě kmitá ve svém planetárním čase, život vesmíru se pohybuje v jiných časových frekvencích (vesmírný čas). Zde vnímáme skrz clonu svého planetárního času a světlo hvězd k nám dolétá se zpožděním úměrném vzdálenosti. Čas a vzdálenost (prostor) jsou 2 tváře společné podstaty.
Toto však neplatí v případě vyššího vědomí, ve stavu překračujícím tuto trojrozměrnou časovou dimenzi. To je možné v případě odpoutání se od smyslového vyhodnocování okolní reality.
Všechny dimenze jsou promítnuté do času, prostoru, tělesných sfér či psychiky, ale můžeme říct, že i samotné tyto veličiny jsou rovněž dimenziálně rozčleněny. Jinak mají propracované smysly, a tudíž i jinak vnímají realitu např. virus, rostlina, zvíře, člověk, nadčlověk.
Napojením se na myšlenkové sféry vyšších idejí a vnitřní transformací směrem k nim (což je požadavek duchovního růstu) se mění i běžné vnímání našeho fyzického času, kdy si lze povšimnout jeho zpomaleného prožívání při hluboké meditaci (to si lze v praxi ověřit na vteřinové ručičce hodin, kterou při svém vnoru můžeme vnímat ve zpomaleném pohybu).
…
Moderní relativizací starých společenských vzorů jsme porušili celý tradiční hodnotový žebříček, ale současně to rehabilitovalo i určité jim podřízené ideje, jako plnohodnotnou součást ostatních vesmírných struktur. Jinými slovy to znamená, že skrz vnější obal jakékoli myšlenky či objektu je možné prostoupit až k jejich vnitřní skladbě. Svým myšlením tak můžeme oživit lecjakou ideu nezávisle na vnější realitě, a tím se propojit skrze její psychické vazby i se zdrojem, takže ji pak lze osobně ï prožívat.
To poukazuje k tomu, že samotný pojem relativity času je relativní, a vše, přestože se proměňuje, v nejvyšší bezčasové rovině současně trvá, ačkoli pro nás nevnímatelně.
Na základě svých kvalit jsme přitahováni do konkrétní projevené osudové struktury, kterou pak prožíváme jako osobní realitu. Absolutní hmotná spoutanost to však není. Za určitých okolností jsme schopni z této reality vystupovat, zjistíme-li, které psychické procesy nás v dané skutečnosti svazují, a ty pak lze transformovat v něco přijatelnějšího.
…
Shrnu-li to, tak v každém konkrétním objektu či subjektu, ději či ideji se lze dopátrat i jejich univerzálních energetických vazeb. Pak můžeme lépe pochopit také jejich individuální smysl a účel a dostat se tím do vyšší roviny archetypů, čímž překleneme zdánlivou uzavřenost a zacyklenost naší každodenní skutečnosti.
Být tedy plně teď a zde znamená duševní průnik skrz konkrétní okamžik v čase do jeho hlubších vrstev směrem k univerzální jednotě.
…
O ILUZI A MAGICKÉM MYŠLENÍ
Důkazy stálého trvání můžeme nalézat ale i kolem sebe. Ačkoli jsme jako lidé překonali vývojově již tzv. „nižší“ živočichy, ti se zde stále dál rodí, jako zosobnění konkrétních vývojových stupňů v evoluční dějinné řadě. Pro každý rostlinný či živočišný druh by se dala nalézt dle jejich účelu i funkční analogie s konkrétními orgány v lidském těle (např. had – střeva, květák a brokolice – mozek apod.).
…
To, že se cítíme nyní jako oddělené jednotky, je dáno pouze naším vývojovým stupněm, který nás zatím nepustí vibračně výš, protože nepřipravený člověk by tyto frekvence jen těžce zvládal. Ve skutečnosti ale ve svém nejhlubším nitru tvoříme všichni dohromady jedinou jednotnou bytost.
Víme-li, že všechny časové roviny neustále trvají, dá se pak říci, že lze kdykoli znovu prožít i některý z prehistorických osudů, dokonce i zvířecích, to v případě těžké karmy. Toto vše lze, neboť čas je iluzorní a nás dělí od druhých jen forma vnitřního rozpoložení.
Ostatně většině lidstva v životě nejde o víc než o reflektované pocity, vytvořenou iluzi, ze které mohu čerpat svou energii a prožít si tak v klidu celý svůj život.
…
Schopnost představivosti je stejně podstatná jako schopnost analytického myšlení. Na představivosti stály staré kultury předkřesťanské éry. S představivostí byla spojená také magie. Představa aktivuje adekvátní energii a my se pak můžeme propojit i s jejím vibračním polem (např. v alternativním léčitelství). Ostatně i naše smysly, mající za úkol informovat nás ustavičně o momentálním stavu právě se dějící reality, pracují také s iluzí této reality, která má rovněž svou vibrační kvalitu.
Oklamání těchto smyslů je i velkým uměním imaginace (představivosti). Technická civilizace se nás podprahově snaží uzavřít do svých pavučinových sítí, snažíc se nás zbavovat fantazie, jež je tak nepolapitelná, a naopak jde proti ní. Dnešní kultura nám přináší do životů disharmonické pocity a vrhá je do nejnižších úrovní pouhého konzumování a přežívání. Fantazijní představy dávají možnost určitého uvolnění až odpoutání od přílišné konkrétnosti pragmatického myšlení. Vrcholné odpoutání až na úroveň astrálu můžeme pozorovat v tranzických stavech.
V dobách magického vnímání světa umožňovaly určité rituály i metafyzickou transcendenci. Rituál analogicky a obrazně znázorňoval například archetypální makrokosmické děje, které takto prožity, stávaly se zástupně poznatkem celé komunity.
Zkušenosti dnešního moderního člověka jsou oproti tomu individuální a velmi sofistikované. Odvrhli jsme ze života kolektivní transcendentní zkušenost s ostatními, a tím se zbavili i pocitů sounáležitosti a empatie. To se vrací do společnosti negativními formami nejrůznějších obav a psychóz a vyvolává její rozštěpení (i terorismus s tím zhusta souvisí).
V éře tzv. „zlatého věku“ byly vyšší roviny duše prožívány bezprostředně všemi členy společnosti, protože jejich intuice a citlivost nebyla ještě tolik zatížená spekulujícím raciem. Nebylo tedy třeba snad ani mesiášů, kteří by byli nuceni tyto vyšší pravdy zprostředkovávat. Příchod bohočlověka nebyl nutný, ale stejně se periodicky dostavoval ve dvoutisíciletých cyklech, aby napravoval dobové společenské směřování, neboť i to patří k božímu řádu na zemi.
Před mnoha desetitisíciletími zde tedy panovaly doby jednotné duchovní moudrosti, která se však vlivem v čase postupujících „nižších“ vibrací začínala již štěpit až k vědomí (lépe řečeno nevědomí) rozporuplné duality, s níž se dostavila ztráta vyšších spojení a preferování nejnižšího hmotného myšlení, sobeckého individualismu a mamonu.
Lidé „zlaté éry“ ještě vše nerelativizovali a byli si i vědomi toho, že existují jen dvě skutečné cesty: „cesta božská“ a „cesta ďábelská“ (zde můžeme pochopit význam kmenových TABU). Měli znalosti toho, že maximálním odpoutáním od fyzična a naladěním na objekt uctívání, začnou síly dotyčné úrovně působit a ovlivňovat svou kvalitou dění, což je princip i veškeré magie a čarodějnictví.
Byly to tedy doby magie jak bílé (léčitelské), červené (sexuální, tak i černé (viz část atlantských kněží); doby magické citlivosti a zázraků, o nichž ale nevíme téměř nic. Toto však předpokládalo u lidí ještě jakousi naivní čistotu a nerafinovanost. Jejich morální hranice byly sice lemovány démony nejhorších kalibrů, ale společnosti umožňoval celkem bezpečný život její hodnotový systém.
…
Doba přechodu mezi živlovými sférami a jejich silově vibračními vlivy na planetu se vždy vyznačuje obdobím chaosu, neboť probíhají kvanta vnitřních změn v nejrůznějších rovinách. To je čas, kdy všichni dosud skrytí démoni se aktivizují. Ať mají podoby drog, chorob, válek, revolucí, masových hnutí apod., jsou to stále titíž, které znali již v magických časech. Snad přicházejí jen v nových podobách. I takovéto mystérie se tedy dějí pod zdánlivě chladným pláštíkem vědeckotechnické civilizace.
…
Myšlenka je živá energie. Myšlenkový chaos tudíž vytváří hotové smrště v bioenergetických polích, což má za následek i nejrůznější nevyléčitelné nemoci. Častokrát jsou to přímo tornáda nevědomých až démonických sil. Ty pak mohou kdykoli zaútočit na jedince, kteří v sobě takový chaos nosí.
Pro posílení své vnitřní imunity, aby bylo možné se bránit negativnímu chaosu, je potřeba udržovat duševní a fyzickou rovnováhu. Proti suchopárnému pragmatickému myšlení se více otevírat vírou či klidnou koncentrací také k poezii života, rozvíjet osobní tvořivost, nebo provádět různé obřady či uvolňující rituály, v nichž mohou být obsaženy i ony již dříve zmiňované tranzické prvky, jakožto je i společný tanec či zpěv.
Společnost,orientovaná jen na maximální zisk a výkon svým jednostranným způsobem, přímo vysává životní energii svých občanů, aniž by ji v obdobné kvalitě dokázala vracet zpět. Nelze se pak divit stále větším stavům vyčerpanosti, únavy, přetíženosti organismů a rozšíření těžkých nemocí. O dopadech na ostatní tvory a planetu nemluvě.
Dnes jsme na sebe z řetězu vypustili volně všechny své démony a můžeme si tak osobně užívat jimi způsobované psychické ataky, které však označujeme moderními výrazy jako jsou neuróza, schizofrenie apod.
…
MAGICKÉ A PRAGMATICKÉ SVĚTY
Od třetí (solární) čakry dolů vše souvisí ještě s animální pudovou sférou hmotného trojrozměrného světa; směrem nahoru se pak vibrace zjemňují do psychických až metapsychických úrovní. Kristus sem přinesl své učení pro rozvíjení 4. srdeční čakry, související s duchovní láskou, vciťováním, spolusdílením, bratrstvím. Ve východních mystických naukách existují cvičení, které umožní nechat energetické proudění v těle vystoupit až nad temeno hlavy do 7. úrovně a mohou tak zajít až za hranice fyzikálního vesmíru.
V nejvyšších stupních ještě lidského vědomí je možné dojít až ke ztotožnění se samotným univerzálním Kristem, tzn. s úrovní, přesahující již reálný svět, a tím být již osvobozen od nízkých a temných plání vášní a pudů. Vodnářská filosofie míří k těmto výšinám, v Indii označovaných pojmy jako Átman, Bráhma, nirvána, samadhi, vysvobození z koloběhu života atd.
…
Magický svět je světem oživlých sil a představ, kdy každá má svou autonomii i inteligenci, a lze si ji tedy naklonit nejrůznějšími rituály, obřady, oběťmi, nejen ve fyzické ale především v psychické úrovni, a jejím působení navenek (i spánek tak může být chápán jako každonoční pouť do mimozemských sfér). Celkové mentální naladění na magické úrovně v dřívějších životech působilo tak, že skutečně docházelo k prožitkům reálných transcendentálních zkušeností. Není to nic překvapivého, když jich lze krátkodobě komukoli dosáhnout i za pomocí určitých drog.
…
Dnes je reálný racionálně pragmatický svět povýšen nad rádo posmívané imaginativní myšlení, jež se nezdá dostatečně „vědecké“. Tzn., že jsme „napíchnutí“ na odlišné vibrační sféry, než dřív, takže i naše citlivost, vnímavost a myšlení se již značně od původních odlišuje. Mysl jako počítač vyhodnocuje jen ty části skutečnosti, které umí rozeznat, a které odpovídají jejímu naprogramování, a tudíž svět jiných sfér je pro ni zatím nepoznatelný.
Mimosmyslový svět ve své celistvosti je však víc než reálný. Je tomu jak se sny, kdy také prožíváme jistou fiktivní skutečnost a nepochybujeme o její pravosti. Teprve po probuzení zjišťujeme její iluzivnost. Stejně tak pro mysl orientovanou k vnitřní jednotě může být snový tento trojrozměrný stav, který pro druhé zůstává zcela reálný. Je tomu proto, že náš způsob lidského myšlení si vytváří svou vlastní představu světa a je rovněž v neustálé proměně od jednoho vztahu a duševního stavu k druhému (myšlení je vztahové či vztažné).
Teprve stav bez myšlenek, v hluboké koncentraci na určitou skutečnost, ať předmětnou či ideovou, umožňuje hluboký ponor do objektu. V určité hloubce se dostáváme již za hranici duality ztotožnění s unitárním polem.
Hmota i duch obsahují o sobě v sobě všechny informace a sami jsou informací ve vztahu k nám. Tudíž na každém stupni vnoru získáváme z dané reality určité informace. Ať už povrchně smyslové o barvách, tvarech, zvucích, nebo hlubší o struktuře věcí, dějů či individuí, či v největších hlubinách o obsahu a smyslu jevové skutečnosti, a tím, co za nimi stojí. To vše si vyhodnocujeme a tvoříme si tak osobní vizi světa. Záleží na naší mentalitě, zda tato zkušenost je konstruktivní, destruktivní, optimistická, pesimistická. Tzn., že tato vize je ovlivněna našimi předešlými zkušenostmi. Proto se ve vyšších stupních duchovních škol žádá otevřenost a čistota, aby přijímané informace nebyly zbarvovány subjektivními filtry, aby byly přijaty v maximální objektivitě.
Subjektivita silně souvisí s ještě animálními složkami bytosti a generuje klamné iluze, stejně jako když mlha a mraky překrývají jasnou oblohu. Současně je však pro nás zatím nepostradatelná.
V dostředivé éře jsme si zvykli posuzovat vše jako oddělené a samo o sobě. Vnímáme jednotlivé věci, objekty, subjekty jako samostatné celky, nadané sic pohybem vnitřním i vnějším, ale vzájemně fyzicky od sebe izolované. Unikají tak zkoumání jejich vnitřní dynamické vazby a propojení táhnoucí se daleko za nám známou hmotnou realitu.
V odstředivé éře bude na vše nahlíženo odlišným pohledem, vertikálním – od hmoty do stále jemnějších dimenzí duchovního proudění.
…
Jak jsem již vícekrát uváděl, do každého okamžiku časoprostoru lze vstupovat svou pozorností, a tak se dostávat pod jeho povrch, do dimenzí s jinými časoprostorovými zákonitostmi, do prostorů odlišných od pevných povrchů.
Je to zdánlivý paradox, ale každý objekt obsahuje ve stejnou chvíli protiklady pohybu i klidu, existence i neexistence. Je to jen záležitost našeho vnímání, které je ještě hodně nedokonalé. Abychom toto pochopili plně, museli bychom pochopit i tento pojem: „JSEM VŠE, CO JE I CO NENÍ“, kterým J. Zezulka charakterizuje přímo Podstatu – Boha.
To, co je, to lidská mysl ještě pochopit dokáže, ale to, co není, ji už přesahuje, protože se jedná o stav, nacházející se v té nejabstraktnější sféře, i když ta je sama o sobě „reálnější“ než námi uvědomovaný svět hmotné duality. Nejblíže těmto pravdám je východní tzv. „neúčelové“ vertikální a spirituální myšlení, narozdíl od západního, orientovaného výhradně lineárně na předmětnou realitu.
…
Tím, jak tedy postupují a sílí vodnářské vlivy, západní způsob života se dostává do své fatální finální krize. Pragmatická účelovost byla dotažená do krajnosti. Jejím výsledkem je zdevastovaná příroda i psychika všech tvorů na planetě. Jednoho dne musí nutně nastoupit revize tohoto myšlení, orientovaného výhradně na ovládání zájmového „hřiště“. Jelikož toho není dnešní lidstvo samo od sebe schopno (i když došlo alespoň k uvědomění své krizovosti), bude nejspíš muset nastoupit vnější faktor kolektivního karmického vyrovnání. Ono „vnější“ je jen zdánlivě, protože jsme zvyklí uvažovat v protikladech, ve skutečnosti ale jde o jediný zákon obsahující všechny polarity v jednotě. Vyplývá z toho, že z vyššího či hlubšího pohledu je vnější i vnitřní totožné.
Veškeré války a násilí pramení z potřeby potlačit, ovládnout a využít něco pro sebe. Opačný pól je pochopit a pomáhat všemu se realizovat. Tím, že obracíme tyto síly dostředivě, obracíme na sebe i jejich záporné destrukční kvality, které nás limitují a poškozují.
Pomáhat a dávat přináší paradoxně neustále nové síly i informace. Je zde proud – přítok a odtok – a my se stáváme jakýmsi akumulátorem. Neustálý přítok bez odtoku by vedl k přetlaku energií a obrazně řečeno k „přepálení pojistek“.
…
HORIZONTÁLNÍ A VERTIKÁLNÍ MYŠLENÍ
4 základní živly (země, voda, oheň a vzduch) je třeba chápat ve své podstatě jako 4 základní utvářející principy, jejichž projev je patrný v základu všeho existujícího. Vše skryté i zjevné je tedy jejich projekcí v makro i mikrokosmu.
V naší dostředivé době jsme si uvykli vnímat dění pouze přes horizontální příčinně jevovou stránku světa, nikoli vertikálně příčinnou, která je doménou magického myšlenkového světa a jeho aktivit. Jevová skutečnost se jeví vždy komplikovaně, protože normálním myšlením nejsme sto rozpoznávat jednotlivé vrstvy překrývajících se dimenzí.
Starověké civilizace se hluboce zabývaly onou vertikálně příčinnou stránkou reality, neznajíce to ani jinak, protože věděly, že kdo pochopí příčiny má v moci i důsledky, což je i vlastní princip vysoké magie. Bylo by naivní si myslet, že se toho všechny skryté vlivné síly v pozadí, které hýbou dnešním světem, vzdaly.
…
Myšlenka je udržována svým energetickým nábojem, svým silovým polem, jehož analogii lze nalézt i v archetypální úrovni. Je tomu stejně i u všeho živoucího, které je prostoupeno obdobně silovými frekvencemi určitého charakteru. Smrt, zetlení a rozpad v podstatě znamená, že subjekt o tyto energie přišel.
15.3.93
…
OSUDOVÉ TLAKY A DUŠEVNÍ NEKLID
Osudový tlak nutí překonávat překážky, tzn. vyvinout psychické a energetické úsilí. Dochází tím k posílení individuality, současně však někde v hlubinách nevědomí zneklidňuje a je částečně uvědomována soustavná touha po plnějším bytí (ať v kladném či záporném smyslu, např. pocitem metafyzické marnosti z iluzivních konfliktů světa). Dochází tak ke stálé kontroverzi mezi nutností a ideálem. Ta se projevuje permanentním napětím až nervovou vyčerpaností. Nutnost „přežít“ vytahuje na scénu i ctižádost to také dokázat. Jedná se tedy o projev pudu k životu. Negativním důsledkem ale je plná koncentrace na tuto nutnost a jistá otupělost či nevšímavost vůči jiným dalším dimenzím života.
…
Vnitřní život tak dostává u většiny lidí na frak z důvodu nutnosti pragmatického přístupu ve všedním životě. Životní filosofie tak zůstává někde v pozadí v amorfním stavu. Běžnému člověku se tak nelze vůči tvrdé fatálnosti nijak vzepřít. Filosofické zkoumání jiných rovin se mu jeví v tomto světle jako něco spekulativního a mimo realitu. To je ale omyl a kontraproduktivní postoj k řešení životních problémů a konfliktů.
Všechny životní a osudové hladiny jsou ve skutečnosti frekvenční pole, která naráží na mozkový orgán změnami frekvencí, a my se snažíme vylaďovat vůči nim. Jsou v tom obsaženy tedy i šokové a ochrnující stavy, které lze označit jako karmické, mající za účel zcela zvrátit dosavadní způsoby myšlení a konání.
Tento vnitřní zápas je zrádný z principu, a sice že si málokdy uvědomujeme, že způsob našeho myšlení viditelně spolutvoří samotnou kvalitu prožívané reality, jež se nám pak jeví jako objektivně daná. Jinak řečeno, svým nedokonalým subjektivním myšlením vytváříme rozporné události, které pak fyzicky na sobě prožíváme, a zároveň se tímto myšlením utvrzujeme, že takto rozporná je veškerá objektivní realita a my jsme jen jejím pasivním trpícím článkem. Je to však jen relativní stav mysli, který nás udržuje v takovémto bludném kruhu.
Je tedy zapotřebí si uvědomit samotný princip relativnosti (změn) a absolutní neměnné skutečnosti. Tuto neměnnou skutečnost zpočátku chápeme jako ležící někde mimo reálný hmotný svět protikladného dění, a tak se k ní můžeme vztahovat jen coby k duchovnímu záměru. Absolutno je sice transcendentní realitou, nicméně.pro nás je to zatím jen abstraktní neurčitá myšlenka.
Z toho pak vyplývá náš postoj k světu jako relativnímu jsoucnu. Naše fixace a z nich plynoucí jistoty v něm začínáme postupně vnímat jako iluzorní a falešné. Pociťujeme je náhle jako brzdy nedovolující nám stát se svobodnými kosmickými bytostmi.
Je to však stále mylné chápání našeho bytí, neboť samotná dualita je klam a ve skutečnosti jsme pohrouženi v absolutnu neustále. Dokud však chybí prožitek a pochopení této jednoto-duality, kolektivní i subjektivní fixace, pramenící z nevědomí, nechávají nás „ti nahoře“ rodit se do mnohorůzností iluzivních časoprostorových dimenzí.
…
Svět a jeho vnímání na jakémkoli stupni je psychologicko-filosofická záležitost, fyzikální realita je jen jejím pokleslým odrazem. Jde tedy o to naučit se vnímat realitu jako hlubinný psychologicko-stvořitelský proces.
To, co způsobuje náš neklid, je podmíněno vlastně metafyzickým strachem. Jde o podvědomou reflexi neznámého a nevyzkoušeného na své životní pouti, co dosud neumíme ovládnout.
Konzumismus v podstatě slouží jako obranná hráz jistot před tímto strachem, je skrýší před bezprostřední novou zkušeností, obdobně jako kolektivistické rovnostářství, tj. útěk do zajetých kolejí kolektivní neuvědomělé povrchnosti.
Svět předmětnosti má snahu alternovat pravou skutečnost psychiky a ducha. Vše ale nakonec vyústí do takové komplikovanosti a bezvýchodnosti, že této zkušenosti dříve či později stejně neunikneme a jsme nuceni ji prožít v mnohem dramatičtější rovině.
Vše lze tedy dočasně nahradit a schovat se před svou přirozeností. Nakonec však přichází síly smrti a s nimi nutnost té nejosobnější zkušenosti, kdy individuální vědomí zůstává samo se svou veškerou hrůzou, nadějí či slastí.
Součástí metafyzické úzkosti je na druhou stranu i neklid duše ze ztráty smyslu. Je to hlavně strach z opuštěnosti, vyděděnosti, entropie, což jsou rozměry psychologické. Člověk však není nikdy sám a vyvržen přes veškeré zdání opaku. Je částí celku, s nímž je spojen niterně. Z tohoto úhlu pohledu od něj nebyl nikdy izolován, neboť ve své podstatě je mnohovrstevnatou transpersonální entitou (a z pohledu nejvyšší bezčasovosti je on sám Átmanem i Bráhmou). Jeho individuální osud a zkušenost, ať je jakákoli, obohacuje celek o další rozměr prožívání. Z tohoto úhlu lze vidět i relativitu světského zla, které ve vyšší rovině v rámci protikladů bývá příčinným katalyzátorem opětného dobra.
Ať už prožíváme jakýkoli individuální psychický stav, vždy je součástí vyššího psychického celku. Případná mentální izolace bývá přechodná, neboť nás od vyššího oddělují jen bariéry přelétavé mysli. Jde tedy o fiktivní pád do prázdna. Nemáme ani tak hrůzu z pádu takového, jako spíš z dopadu. Ale i tento dopad je stejně zdánlivý jako samotný pád. Můžeme tedy nakonec hovořit jen o zbytečném bloudění po cestách TABU a o zbytečném utrpení s koncovkou happyendu někde vpředu daleko ve hvězdách.
…
Nová realita příštího věku není jen v kosmetických úpravách stávajícího světa, v pragmatickém řešení jeho nynějších konfliktů, ale v psychologické změně vedoucí k jeho příští transcendenci. Tento vnitřní proces je již sám příčinou, která umožňuje odstavit konzumnost na druhou kolej.
Lidstvo se musí naučit žít s nejistotami dnešního hmotného světa, pochopit, že duševní ráj neleží na jeho klamném povrchu, a tímto poznáním ho paradoxně do něj vnášet, zbaveno již duševní rozervanosti a propastnosti.
…
Strach, který nás paralyzuje, je třeba analyzovat. Ten stojí i za pocity viny. Je vyvolán vědomím, že konám něco špatně či nedokonale. Toho je třeba se zbavit. Hledám-li živou psychologickou skutečnost, pracuji-li již na své změně, jsem na pozitivní cestě a pocit viny je již nepřináležející, patřící minulosti.
…
Dogmata oblbují, i když se dle nich chováme „slušně a zdánlivě mravně“. Deformují naši tvůrčí opravdovost, umožňují falešně předstírat jinou svou povahu. Šablonu vydávají za realitu. To, že se nedokážeme ještě realizovat plně, neznamená, že je to setrvalý stav. V určité fázi bytí (ve fázi budoucího splývání individuálních osudů) se tato plnost bude postupně rozvíjet. Je tedy třeba na sebe vzít i osud, který nás „tlačí“. Křesťanství mělo pro to pojem „vzít na sebe kříž“, což se zdramatizovalo slavně neslavným umučením jeho přinašeče. To mimo jiné zapříčinilo vznik již deformovaného a vlažného náboženství, které přitahuje spíš ty, kteří se teprve obracejí z materialismu k víře, a tudíž s sebou vlečou i ohromný balík karmických dluhů, jež je třeba teprve rozpustit.
Přijmout svůj osud značí tedy přijmout jakýkoli osud, který je potřebný pro náš vývoj. I ten krásný a bezproblémový je však jen iluzí, kterou je třeba proniknout. To může být mnohdy daleko obtížnější, neboť příjemnost svádí k požitku a nikoli ke zkoumání povahy a smyslu světa. Fixace na slast je mocná a je jen na člověku, zda bude na sobě pracovat, byť ho k tomu nic netlačí. Motivací v takovém případě může být spíše altruistická solidarita s ostatními, ne tak šťastnými tvory.
Ale i v esoterním křesťanství jsou obsaženy vrcholné myšlenky a vede skrz ně cesta, neboť jde o ideje pocházející z univerzálního základu. Náboženské nauky se pouze přizpůsobují vlivům doby, byť ten, který je přinesl, době nepodléhá. Jsou to tedy jen různé světské kabáty na těle univerzálního Krista čili bytosti TD. Následovat cestu kosmického Krista se může zdát téměř nemožné v dnešní době, neboť svět konzumu je mnohem ďábelštější a rafinovanější svými svody. I přesto se již zdá být tato cesta jemnější než archetypální drsný svět starověku.
Snad lze říct, že fáze jistého odstředivého „tříštění“ nastoupila již někdy během 16. stol. s osvícenectvím. V této době dosud proklamovaná a protěžovaná víra v křesťanském učení již neodpovídala prvním impulzům změny kosmických silových poměrů a začínala se stávat retardující. To vedlo k revizi tradičních aspektů věrouky a je možné zde vystopovat i počátky nastupujícího proudu materialistického racionalismu.
Ten, jako reakce na předchozí poklesky víry coby duchovního poznávání, postupně přerůstá až v proud hlavní a přizpůsobuje svět materialistickým vizím. Dnešní krajně materialistická a konzumní doba (duchovně již zcela vyprázdněná) je tak pouze důsledkem nezvládnutí vybalancování rozumu a víry v minulosti. Je to však opět jen součást relativního procesu.
Z tohoto vyššího pohledu na logiku vývoje historických změn a jejich související procesy není třeba psychologickému modelu strachu ze sebezničení přikládat až takový význam, neboť karmický učitel nás má jako celek na gumičce jojo a soustavně vyrovnává protiklady do rovnováhy. Je to pro nás jen bolestivější cesta.
Dnešní brutálně bloudící nevědomé lidstvo je tedy vlastně jen zpanikařeno tím, jak vplulo do slepé bezvýchodné uličky. Na tom má podíl samozřejmě každý z nás (neboť všichni svou povrchní nevědomostí posilujeme vlastnosti „kolektivní bytosti“. Z univerzálního pohledu Podstaty však nejde o nic fatálního a chaos je jen zdánlivý, i tak jsme stále „in“.
Mluví-li křesťanské vize ráje o „nové zemi s absencí zla“, mluví o psychologickém postoji, z něhož vymizely hrubé povahové fixace a transcendentní mír sjednocených protikladů je uvědomován stále konkrétněji a individuálněji.
Každý pohled bývá zpočátku kolektivní s ještě plně neuvědomělou, nestrukturovanou vizí. Končí však v konkrétním individuálním prožitku duše. Lze tedy zvolat: Kupředu od mýtických vizí k transcendentně konkrétní zkušenosti jedinců.
Nakonec se všichni staneme vládci archetypu, který nás dnes ještě ovládá. Přirozeně splyneme s jeho mocí a každý zvlášť i společně se stáváme bohy bez protikladu individuálnosti a kolektivity. Dualita mezi já a ty vymizí, neboť v „pravdě“ není a nikdy nebyla.
Chceme-li si tedy obnovit vizi, jež se v nás má jednou naplnit, je dobré si v mysli promítnout kosmologický obsah mýtů a pohádek, a umět si z něj vytáhnout jeho jádro a do něho se pak pokoušet maximálně vcítit.
Z toho nám druhotně vyplyne i pochopení všech těch rituálů, kterými byly mýty v minulých dobách ožívány a zpřítomňovány.
14.4.93
…
KŘESŤANSKÉ RYBY x VODNÁŘ
Z hlediska alternativního myšlení neexistuje na zemi přímý lineární vývoj, vše probíhá na základě cyklických procesů, čímž se mimo jiné zabývá např. astrologie. Jsou to kombinace dynamických kosmických vlivů, které soustavně mění panující podmínky na planetě a společenské kultury z nich odvozené.
Řekněme si něco blíž o struktuře těchto vlivů, v dřívějších dobách lépe známých.
Celková éra jednoho Zvěrokruhu trvá zhruba 24000 let. Podle Platonského cyklu 25100 let. Zůstaňme u prvního systému. Tato celková doba se skládá ze 4 cyklů po 6000 letech. Každý z nich zastupuje jeden z živlů či tvůrčích principů a prochází 3 podérami po 2000 letech, jimiž se zabarvuje 6000letá perioda. Tak dostáváme 12 dvoutisíciletých časových úseků, tvořících jednu periodu. Každá z nich má jiný charakter vlivů. Takto rozděluje tyto periody ve spisu Bytí Josef Zezulka i mnozí astrologové.
Pro nás je nejbližší éra Ryb, tedy doba uplynulých 2000 let a epocha křesťanské kultury. Vliv této éry je v kosmickém cyklu chladně dostředivý, což ovlivnilo veškeré hodnoty této doby až do dnešních dnů.
Kultura Ryb, a tedy i křesťanství, nebyla nejideálnější galaktickou konstelací, neboť základní 6000letý panující vliv byl dostředivý – zemský, podporující egoismus a hmotné zájmy. Navíc byl podpořen ještě 2000letou podérou chladu. To umocňovalo sobecké, citově chladné myšlení a postoje, a také umožnilo jednostranný rozvoj rozumové složky nad citovou k sekularizovanému abstraktnímu myšlení.
Jeho jednosměrné rozvíjení vyústilo až do expanzivně totalitních snah po ovládnutí celého lidského společenství. Vůdcům se dostaly do rukou mocné zbraně k manipulacím se svým okolím. Celá následující kultura je poznamenána touto snahou ovládnout a zmanipulovat člověka i celou přírodu, čehož následky lze vidět v současném extrémním stavu globálního ničení životního prostředí. Tento stav civilizace můžeme označit jako pozdní fázi úpadku dostředivé vlivové éry a zenit křesťanské kultury.
To je negativní aspekt současnosti. Pozitivní, i když v postindustriálním vidění dosud ne tak zjevný, spočívá v uvědomění, že tato doba je současně počátkem nového vlivu VODNÁŘE. Vyznačuje se zlomem v podobě krize dosavadních tradičních hodnot, kdy začíná působit vzdušný princip tzv. odstředivosti. Ač to není ještě zcela patrné, dostředivý egoismus (zastoupen i v křesťanské spiritualitě = já + bůh) je střídán odstředivým altruismem (my všichni + bůh). Ve změněném prizmatu je tu větší zájem o druhé, nejen lidi, řešení sociálních i globálních otázek, hledání míry mezi individualismem a kolektivismem, objevování unitárnějších řídicích systémů, zájem o poznání hlubších souvislostí světa a kosmu, snahy o změny ve světovém pořádku a politických silách, paradoxně i hlubší význam individuality, nároky na vědecké disciplíny co se týče morálních kritérií, rozvíjení informatiky, psychologických studií, uvědomuje se velký význam ochranářství jako využití otevřené (ve smyslu altruistické) moci (jako služby celku). Hledá se tedy hlubší smysl bytí.
…
NÁBOŽENSTVÍ x NOVÉ PROUDY
Duchovní proudění je živá energie. Snaha o její pojmovou klasifikaci ji bude vždy "umrtvovat – litera zabíjí", čili rozuměj: forma zabíjí, neboť vytrhuje z celistvosti ducha a uzavírá do připravené struktury. Každé formování je však současně berličkou k novému odrazu směrem k "živoucímu duchu" - jeho dynamice.
Snaha o vytvoření náboženského systému vedla vždy k pevně vytýčeným dogmatům (záleží rovněž ale na kvalitě církve, kolik "duchovních zdí a ohrádek" v zájmu „zjednodušení cesty“ si vytvoří), dle toho se pak odehrává i jeho vývoj.
Všechna velká náboženství jsou vždy masová hnutí. Vyspělejší jedinci se mohou do nich zapojovat buď jako aktivisti, nebo stojí zcela mimo ně a ovlivňují je spíš jakoby zboku nebo je ignorují zcela. Taková náboženství v rámci svého chápání usilují hlavně o zapojení maximálního množství lidí (také z důvodu posílení svého egregoru, a tím ovlivnění kvality a stylu života celku).
Vždy tu však bude skupina lidí, kteří jsou i nadále "hledajícími" a potřebují církev jako odrazový můstek pro svou další individuaci. Pokud ale určitá církev ztrácí či docela ztratila kontakt s věčnými archetypy a ustrnula v prázdných floskulích (vymizela z ní ona proudící tvůrčí energie), je nutno hledat živější proudy ducha někde jinde.
Nejdůležitějším hybatelem je však nosný silový systém, který spoluformuje všechny koncepce. Je to faktor, který se nedá lidským myšlením pozměnit, neboť jde o nám nadřazenou strukturu a rytmus sil (staví se do cesty mocenským ambicím tam, kde neladí s jeho frekvencemi). Je to patrné na politických dějinách, kdy totalitní systémy se přes veškerou snahu o udržení hroutí (duch si vane, kam chce, či lépe, fouká dle svých vnitřních předpisů).
…
Vyšší poznání je altruistické, nejvyšší rovnovážné.
…
Existence Iluze není prvotní, ale je již komunikací – jazykem jímž se lze dohovořit mezi sebou, smyslově i pojmově. Má poukazovat k symbolickému obsahu.
…
Stejně jako existuje hmotné a psychologické zneužití, stejně tak i citově magické. To, že dříve nebyla příroda zcela zlikvidovaná, není tak ani zásluha lidstva, ale úspěch spočíval v jeho nepřemnožení.
Pro změnu zde byla snaha ovládat zvířata i jiné lidí pomocí magie – je to tak trochu analogie dnešních genových manipulací. Můžeme tak hovořit o magické přípravě na lov a ovládnutí duše zvířat či lidských bytostí. Zde lze také hledat příčinnou karmu až do dnešních časů.
Byly zde tedy různé kultury, které braly ostatní tvory jako bratry, ale i kultury stejně omezené čili neomezené touhy po moci a nadvládě jako dnes a možná ještě horší (viz část černých mágů Atlantidy, jimž se podařilo rozpoutání takových magických sil, že to odnesl celý jejich kontinent.
…
20.6. 93
GENOCIDA PŘÍRODY
Vegetariánství se stává stále diskutovanějším tématem a myslím, že si to zaslouží v ještě mnohem větší míře, uvědomíme-li si, že prostřednictvím přístupu k potravě vyjadřujeme určitý vztah k životu vůbec. Dá se říci, že způsob získávání potravy nás dělí od zvířat. V následujícím textu se pokusím vysvětlit důvody, které mne vedou k tomuto tvrzení. Předem se zříkám úmyslu hovořit o tématu z hlediska zdravotního či z důvodů úzce náboženských, i když mnohým to může splývat s filosofickým aspektem, který mě vedle etického zajímá.
Posledních několik tisíc let člověk upevňoval v přírodě své mocenské ambice. V soustavné expanzi vydobýval si na ní stále větší životní prostor pro svůj vývojový zoologický druh, ve snaze dát mu vyhovující charakter pro své vnitrodruhové projekce. Tato snaha podmanit si přírodu tak, aby sloužila jen účelovým zájmům jediného živočišného druhu, přivedla planetu do krajně extrémní nerovnováhy. Člověk prakticky vytlačil jiné živočišné i rostlinné druhy na okraj živoření. V tomto rámci, díky své destruktivní kreativitě, vytvořil paralelní umělý životní prostor, který je vhodný pouze pro „dominující“ živočišný druh – sebe. Svět se takto stal ryze lidskou záležitostí, bizarní virtualitou, na jejímž okraji někde vzdáleně vegetují ostatní stínovité faunické a flórické bytostné formy. Stalo se tak po gigantickém holokaustu trvajícím tisíce let až do dnešní doby, kdy zůstala už jen malá přírodní „ghetta“ pro vše, co není člověk.
…
KULTURA SMRTI
Soudobá kultura a životní styl jsou odrazem jednak úpadku v období kaliyugy, jednak krizí přechodu mezi citově chladným a statickým vlivem Ryb a vzdušně dynamickým znamením Vodnáře. O dnešním stavu světové kultury se dá v podstatě hovořit jako o kultuře smrti (viz. i v křesťanství symbol kříže). K prosazení svých, často velmi ubohých a naprosto malicherných představ, zájmů a návyků je člověk připraven zničit vše, co stojí v cestě jeho expanze (včetně celé planety, na níž se momentálně vyskytuje, a bude-li mít tu moc, tak i s přilehlým vesmírem).
Moc ideologií, kterými jsme denně manipulováni, spočívá právě v permanentním znejišťování, zamlžování a následném zneužívání hodnotových měřítek lidí, které jsou jim vlastní, a projevující se tlakem svědomí u každého z nich. To, že nejsme sto uvidět a natož rozlišovat hybné páky těchto manipulací, svědčí jen o vnitřní dezorientaci způsobené rozumově citovou roztržkou.
Je to bezpochyby konzumní vztah k životu a přírodě, který se stal jedním z dominantních symptomů (i následků) této degradace, způsobené ideologickými manipulacemi. Podařilo se tak převést pozornost lidí k orientaci na proměnlivý povrch, na pouhý následek, na víru v hodnotu relativních objektů, na masové pahodnoty. Lidé této kultury smrti, založené na hierarchickém mocenském systému, tak nedokáží už paradoxně pochopit ani hodnotu svého subjektu, natož jiných, což uvolňuje prostor pro ještě zvrhlejší systémově totalitní koncepce všeho ražení. Zneužití přirozené lidské potřeby po integraci pomocí manipulací systémovými mechanismy umožňuje těmto manipulátorům zůstávat i nadále u mocenských zdrojů a vnucovat jednotná pravidla hry celému světu, glajchšaltovat, ořezávat pluralitu lidských možností do jednodimenzionální roviny v podobě honby za štěstím skrz ekonomické přeludy blaha. Ve skutečnosti jim jde o odsunutí co největšího počtu lidí od duchovních rovin (viz Sionské protokoly).
Pouze rovnocenný postoj k ostatním tvorům dokáže obnovit úctu k sobě jako jedinci a dovoluje pochopit i hlubší psychologické souvislosti našeho nevědomí. Vlastní transformací své psychologické orientace můžeme porozumět tedy i základním archetypálním vzorcům našeho chování, kterým podléháme a z nichž se nemůžeme vymknout ani přes veškerou relativizaci vnitřních hodnot. Člověk má tak možnost posílením subjektivního vztahu ke světu získat i lepší schopnost vnoru do něj a lépe tak rozeznat jakoukoli formu manipulací zvnějšku. Tím získává pevnost a aktivní schopnost sebeobrany.
Vnímá-li člověk veškerou přírodu rovnocenně se sebou samým, očišťuje tím právě emotivní stránku psychiky a umožňuje dynamický průchod bioenergetické složce své podstaty. Rozum a cit jsou dva póly téhož poznávacího principu. Dnešní doba preferuje převážně jen rozum jako reakci na cit, který byl zase obdobně preferován v dřívějších dobách (dnes hovoříme o životě jako o problému, a nikoliv jako o zážitku). Cit se tím zablokovává ve své spontaneitě, přestože jedině, a právě on je jedinou korekcí jinak zaslepených rozumářských snah. Moderní člověk se snaží tyto dvě složky od sebe odtrhnout, nepovažujíc je za rovnocenné (viz ryze abstraktní matematické myšlení). Kult čistého rozumu přitom patří již k překonané pozitivistické filosofii 19.stol, postavené na víře v trvalý vzestupný pokrok a jeho možnost řízení a kontroly výhradně cestou rozumu. Tento trend autopýchy se podílel na vytvoření odcizeného světa abstrakt, kdy věcnost a konkrétnost byla znegovaná plytkou obecností na jedné straně a systémovou logikou, z níž se začal odvíjet technologický boom, umožňující mechanistické totalitně destruktivní zásahy do živého organismu přírody, na straně druhé.
Abstraktní nadnesený rozum tak relativizuje konkrétní morální hodnoty, které sloužily vždy jako korektiv bezbřehých intelektuálních a mocenských výbojů. Chladná logika zbavená této morální roviny se stává zrůdným ideologickým nástrojem, uplatňovaným k udržení dnešního dekadentního systému moci.
Výsledkem této duševní „(d)evoluce“ bylo vytvoření totalitních systémů a masové konzumní kultury v čase zenitu dostředivé éry Ryb. Bylo tak docíleno dokonalého vyprázdnění a zneuctění subjektu, a tím možnosti mechanistického zapojení takto zpracovaného zombika do vnějšího pragmatického systému, do vytvořené umělé reality – virtuality, aniž by si to tento subjekt již vůbec uvědomoval.
Dnešní kultura mas klade tedy důraz na systém mnohem víc než na individuum. Nevymyká se z toho ani systém demokracie, jak je dnes pojímán. Orientace na produkci, soutěž a konzumaci míří v kruhu k ještě dokonalejší nadvládě umělých systémů. Je pravda, že organizace jakékoli skupiny se bez systémů neobejde, jde však o to, aby dokázaly sloužit k udržení rovnovážného stavu mezi společenstvím a individuem. Systém má však vždy snahu podřídit a zmanipulovat přirozené vazby mezi subjektem a objektem, podřídit je pragmatickému maximálnímu užitku, což v důsledku vede k trvalému ždímání a vyčerpávání energetických i bioenergetických zdrojů.
Tato systémová manipulace je umožněna tím, že svět se stal umělým lidským prostorem, virtualitou, prostředím zešílivší programátorské vize. Toto "polidštění světa" zpětně umožnilo další jeho přemnožení člověkem, další prohloubení nablblé masové kultury, a tím nutně došlo i k defraudaci jakýchkoli originálních hodnot. Aby mohla přemnožená společnost vůbec konstruktivně fungovat, vyžaduje to nutně opět další systémovou manipulaci, a tak pomocí technologických nástrojů udržovat toto civilizační monstrum při životě. Bude-li pokračovat vývoj tímto směrem, staneme se brzy už jen totálními virtuálními otroky počítačových systémů, masové demagogie, psychologické nivelizace a glajchšaltace.
…
Jednu z důležitých příčin zhoubných ideologií lze tedy vystopovat v původní hierarchii hodnot, odvozených od nadřazených vztahů člověka nad „jinými tvory“ této planety. Většina revolucí a humanizací systému, které byly tímto vztahem vyvolány, staly se jen kosmetickými změnami v rovině následků, nevyřešily příčiny úpadkových tendencí a nebylo možné od nich očekávat ani žádné zásadní řešení.
Deziluze následující po každé takovéto mikrorevoluci je dána nenaplněním právě tohoto očekávání. Proto ani žádná systémová změna nemůže být trvalá a jedině univerzálně platná. Doba její platnosti je dána tím, jak dlouho ten, který systém dokáže uspokojovat neuvědomělé žádosti většiny. Souhlas se systémem je tak vždy dočasný a po určité době, kdy se vystřídají jeho všechny možné varianty, nastává fáze nové revolucionalizace (do doby, dokud dostává většina ve společnosti víc, než musí obětovat, a plus k tomu jistá konzervativní setrvačnost, je většinou období klidu. Tj. dokud je systém schopen pružné reakce na požadavky většiny. Požadavky však narůstají).
Každé pravdivější náboženství nebo filosofie odkazuje k poznání, že skutečná vnější změna vzniká až jako následek změny vnitřní, subjektivní. V ideálním případě by šlo o dobrovolnou změnu hodnotové orientace. V našem současném případě bude lidstvo ke konstruktivní změně dotlačeno zhroucením přirozených systémů. Současné podmínky mu už nedovolují vnější e x p a n z e, tudíž jeho energie se obrací dovnitř jako ničivá síla, pod kterou se hroutí nestabilní hodnotové konstrukce (oživuje tak psychologicky pól Šivy či Satana). To jsou procesy z nevědomí, archetypální síly, které moderní člověk neumí zvládat. Může se jimi v lepším případě nechat unášet, v horším, a daleko častějším, je jimi zničen, snaží-li se s nimi bojovat protisilou.
Dnešní apokalyptická situace není nic jiného než oživení archetypu indického boha Šivy (s naším hodnotovým systémem nelze dále vně expandovat, neboť jsme narazili na hranice přírodních systémů). Nastává tedy doba hroucení, rozmetání dosavadních konstrukcí. Kultura smrti a mas končící masovou smrtí, ale i smrtí mas. Později si řekneme, že to je periodický a nevyhnutelný proces, pokaždé však poněkud odlišný v detailech provedení. Dle axiómu o nevstoupení dvakráte do téže řeky, nový začátek je vždy trochu jiný než ten poslední a vždy je pojímán z trochu odlišného úhlu, závislém na dominanci konkrétních živlových vlivů. Vzhledem pak ke stupni devastace ekosystému planety, bude závěr této éry, co se týká jejího konce, velmi dramatický, a tudíž i velmi silná karmická lekce pro přeživší lidstvo. Dnešní technicistní civilizace bude rozdrobena do menších komunit, což bude znamenat ústup od globální masové kultury, a bude značit i začátek nového pluralitního věku. Možná to připomene situaci, která zde nastala po zkáze Atlantidy, tedy po éře, o níž dle mýtů usuzujeme, že se jednalo rovněž o globálnější vyspělou kulturu, končící nástupem neobarbarství. To však bylo v dobách sestupující yugy. Dnes se její trend otočil, takže budoucnost přinese ještě spoustu překvapení.
(25.6.93)
K OTEVÍRÁNÍ MINULOSTI
Minulost je trvale přítomná v našem podvědomí (viz vědomí vnitřní bytosti, trvající od svého počátku po současnost) a díky přerušované frekvenci vtělení může docházet k reinkarnacím do vnější materializované projekce.
U většiny lidí lze vystopovat minulé inkarnace z hodnotových měřítek, které si z té které doby přinesli. Tyto hodnoty vesměs bývají přijatými obecnými normami určité společenské kultury – civilizace. Tato civilizace si je utvořila pod vlivem panujících živlových struktur, které vytvářejí své specifické vibrace v každé době trochu jiné.
Každá společnost je však nedokonalým systémem smluvních vztahů, je tzv. „jsoucí na cestě a individuace jednotlivce obyčejně začne probíhat jakýmsi vyvržením z ní do světa odlišných hodnot. Toto je vyvoláno a stvrzeno i vnitřní potřebou změny, touhou po překonání všeho svazujícího u duchovně probouzejících se jedinců. Snad je i důvodem dnešní přemnoženosti, že tato civilizace, díky technice, umožňuje celkem dobře individualistické přežívání, nenutí téměř nést odpovědnost a prostor je zahlušen vibracemi všech vlnových délek.
Není ani nutné znát svůj minulý život. Nyní jde o překonání psychického vzorce, který jsme si sami vytvořili řešením předchozích osudových událostí. Tento emoční otisk jejich konkrétního dopadu na duši je v nás trvalejší než událost sama.
Stále však trvá i význam pozitivních mravních norem a jejich dodržování, přestože již ve značně ořezané míře. Pomáhají nezbloudit v osudovosti a vyhnout se tak pozdějším zbytečným tlakům. Chrání pospolitost před sférami pro ni nesnesitelných vibrací. Život nás tak nese určitě snadněji, není třeba si zbytečně „pálit prsty“. Kooperace se společenským řádem při zachování svobodného dialogu a s akceptací i odlišného a kritického názoru nám otevírá větší pole možností také v osobním životě (jisté však je, že ono spálení prstů je nejrychlejší účinnou cestou pro upevnění si svých názorů).
…
K INDIVIDUACI
Český hermetik František Bardon:
„…Podvědomí – k projekci do hmotných slov potřebuje čas a prostor (aby ze světa příčin přešlo do skutečnosti (reality, jako vše). Když vezmeme tohle podvědomí, přestane ovlivňovat a můžeme pomocí něj uskutečňovat přání (realizovat).“
…
U lidí se dají vystopovat i jejich minulé inkarnační pobyty dle hodnotových měřítek, které si z té které doby přinesli, a které mají zakódované ve svých genech. Tyto hodnoty vesměs byly obecnými dobovými normami dané společenské kultury – civilizace, v níž dříve tyto duše pobývaly.
…
Charakter každé civilizace je tvořen povahou momentálně panujících živlových vztahů, dopadajících na planetu, jejich silových vazeb, tedy vibračními frekvencemi, vtělenými do všeobecně uznávaných hodnot v lidské sféře. Každá tato specifická společnost je ale také jen nedokonalým systémem interaktivních (vzájemných) vztahů, je teprve tzv. „na cestě", kdy se pokouší ladit s těmito aktuálními vlivy.
…
Spirituální individuaci jednotlivce předchází často závažnější konflikt s domovskou komunitou, při němž se rozcházejí vzájemné hodnotové vztahy a charakter společného mentálního pole. V kvantové fyzice najdeme pro tento proces pojem diskontinuální vývoj. Toto je vyvoláno vnitřní potřebou změny, diktovanou např. svědomím, vzpourou proti nevyhovujícím či lživým společenským pravidlům a pseudopravdám nepříjemně svazujících osobnostní dynamiku.
…
Není ale až tak nutné znát a zabývat se příliš svými minulými životy. Jde naopak o překonání a rozvinutí psychického vzorce, který jsme si sami v dřívějších zrodech utvářeli, a jehož výsledek se odrazil na našem současném osudovém vtělení také v podobě karmy. Tento emoční otisk dřívějších událostí, zachovaný v našem podvědomí, je tak z našeho pohledu jev mnohem aktuálnější, než byla událost samotná.
…
Jeden z důvodů dnešní přemnoženosti světa je, že tato společnost umožňuje celkem pohodlný společný konzumní život, aniž zavazuje příliš rigorózními společenskými pravidly, nenutí nést téměř žádnou odpovědnost a vůči dřívějšku je také relativně bohatá a štědrá. No, která duše by si to nechtěla taky užít? U těch světských bran bude dost nával, si myslím.
2.8.93
…
ZLO JAKO NEDOSTATEK POCHOPENÍ
Jelikož všichni jsme jakýmisi „senzory“ = tvůrčími částečkami vědomí, skrze které se naplňuje a realizuje bytost TD, hrajeme všichni svou důležitou roli jak v individuálním, tak i v univerzálním vývoji. Přestože mnohé bytosti mohou být ještě primitivní, působí zde zákon odrazu – rovnováhy – karmy, který vyrovnává jejich vývojové omyly, a i ty se stávají zkušeností celkového vývoje.
…
Zlo je vše, co vede svět degresivně zpět. Jedná se vždy o projev nějakého nepochopení a špatných vlastností. Nenachází se tedy v samotném jádru bytostí, ty jsou ve své bezčasové latenci v podstatě dokonalé. Žádná z nich nebyla stvořená v jakémsi fiktivním „vesmíru zla“ (to by pak vedle božího tvůrce musel existovat ještě i vesmírný ďábelský tvůrce), a pak by existovaly dvě sorty vesmírů i bytostí. Byl by to absolutní nesjednotitelný dualismus na konci vývoje, což je nelogický blábol, odporující veškerému dosavadnímu poznání. Zlo tedy pramení jedině z nevědomí, které je však vždy jen dočasné a na cestě k sjednocení se ho postupně zbavujeme.
…
Všechny bytosti se nakonec po své kosmické pouti vracejí cyklicky do prvopočáteční Jednoty, a proto obsahují již nyní její hodnotu, byť jsou teprve někde uprostřed svého vývoje. Pozitivní vztah k ostatním značí spatřovat i v tom posledním člověku či červu božího tvora.
Chce to však pochopit princip cykličnosti času, princip projektované duality, kdy i negativní vibrace nějakého zlosyna musí být zastoupeny v realitě. Díky zákonu harmonické rovnováhy však přicházejí jiní – vyspělejší tvorové a vyvažují takové působení zpět k dobru. Takto působí vnitřní síly ve všech dimenzích duálního kosmu. Nicméně dotyčnému zlounu karmický dluh tím nemizí.
Není tedy takového zla, aby nemohlo být zase nějak napraveno. Zlikviduje-li parta nějakých šílených magorů třebas planetu (je-li to vůbec v jejich silách), bude ji muset opět „nějak sestavovat“. Oni poškodí jen jeden její okamžik na časové ose, viditelný ve hmotné rovině, jeden její aspekt v časovosti. Ostatní alternativní roviny astrálně mentální projekce mohou pokračovat ve svém čase dál, i když by se jim patrně rovněž snížila kvalita života vlivem hermetických interdimenziálních propojení. Ve vyšší skutečnosti však nic nekončí ani nezačíná.
…
OSUDOVÁ MÍSENÍ
Osudové linie se vyznačují svým specifickým magnetismem, gravitací, která přitahuje obdobně naladěné duše. Snad se to při výběru příštího osudu pro nové vtělení projevuje i neodolatelným vábením, přitažlivými představami té, které kultury a doby. Tato přitažlivost ke konkrétním idejím či životnímu stylu nebo konkrétním osobám určuje následně i naši determinaci (omezení), vytyčuje naše společenské i duševní hranice, vymezuje psychické bloky, představy a celkový rozsah vědomí vůbec.
Osvobozování „z magnetismu časnosti“ při duchovním studiu dovoluje napojení na sféry jemnějších vibrací, tedy oblastí „méně znečištěných“ vzájemným psychoenergetickým mísením lidských vlivů a povrchním chaosem. Na svět, jakožto mísení a boj nejrůznějších protiv, v nichž „rypadla osudu – karmy“ převrací tuto „hmotu“ stále dokola, čímž ji rozmělňují a tříbí, se lze podívat i takto surrealisticky.
Takto jsem to také viděl ve snu „O pyramidě v Praze“, v němž turistická prohlídka pyramidálních sálů končila právě velkým hnětacím exkavátorem duší. Jednalo se o jakýsi alchymisticko-karmický proces pro kultivaci a tříbení duší
…
KOSMICKÉ BYTOSTI
V hermetismu se hovoří o existenci bytostí Slunce s jejich plazmatickými těly a psychikou, tvořícími společnou jednotu a odpovídajícími slunečnímu charakteru. Jelikož je Země součástí slunečního systému, jsme tedy s nimi neoddělitelně spjati i my pozemští tvorové, ba dokonce jsou naší vnitřní součástí stejně, jako my jejich. V důsledku toho spolutvoříme společně jakousi galaktickou „super-bytost“, jíž jsme všichni stavebními buňkami. Naše podstata i směr vývoje jsou totožné. Takto můžeme zahlédnout celý vesmír jako součást jediné strukturované bytostné psychiky a za určitých podmínek s ní můžeme svým citem i komunikovat.
Naladěním na psychickou strukturu té, které vyšší kosmické bytosti, posilujeme a rozezníváme její vibrace i zde mezi lidmi. Dochází k průtoku nabírané a vydávané energie určité kvality. Každý silový živel je hodnotný sám o sobě, ale spojení s ním nás v určitou chvíli může buď posilovat anebo naopak škodit. Na tom je postavená i tzv. živlová magie, která je však snadno zneužitelnou (viz atlantští mágové).
Živlová struktura kosmu a jednotlivé fáze kosmického tvůrčího ducha musí být projeveny i na Zemi, neboť univerzální zákony se promítají a projevují ve všech procesech a rytmech bytí.
…
KRIZOVÉ MEZIDOBÍ
Mnohokrát již bylo řečeno, že svět vypadá jinak, než se nám jeví. Na povrchu, v rovině běžného dění si málokdo dokáže uvědomovat zákonitosti, jimiž se řídí vše, co existuje. Paradoxně jsme schopni tohoto uvědomění spíše v oblastech vzdálených našemu životu, jako jsou hvězdné systémy a galaxie, ne v oblastech všednodenní reality. Ta se nám jeví jako chaotická, živelná a náhodná. Do velké míry je to zaviněno i kulturou naší doby, která není příliš nakloněna zkoumání smyslu a zákonů celkového bytí. Není však divu, neboť vlivy posledních 2000 let, tedy éry, kterou jsme uvykli v západním světě označovat pojmem křesťanská, se dají označit jako jedny z nejtěžších pro ducha a jeho pochopení univerzálního řádu.
Ne náhodou byla tato éra označena jako éra člověka, tedy do jisté míry omezené subjektivity a zesíleného nevědomí, mající za následek zrelativnění dosud neměnných pravd. Přičteme-li k tomu i jeho svévoli, bylo lidstvo zbaveno schopnosti komunikace s jinými dimenzemi a světy, soustředíce se na ryze pozemské zájmy a osobní záležitosti. Na druhou stranu i tento vliv má svůj pozitivní význam přes veškeré ostatní omezení, a sice v možnosti rozvíjení volní stránky lidství, v objevování vlastní individuality a aktivity, tedy, i když těžké, tak přesto pozitivní možnosti duchovního růstu.
Dnešní doba je jakýmsi krizovým mezidobím, kdy se střídají strážci kosmických rytmů a sil. Můžeme běžně v normálním životě vidět uvolňování velkého množství chaotických energií. Jako by vyplouvala z podvědomí lidstva kvanta potlačených přání a představ, což působí nepředstavitelný zmatek. V hlubším pojetí je to důsledek nové odstředivé síly, která přináší pravý opak dosavadních zkušeností. Ta začala nabourávat umělé a nefunkční citové i psychické bariéry, vytvořené přílišnou dostředivostí a celkem nepozorovaně tak začalo docházet ke změně zásadních hodnot a přístupů k nim. Život se stává stále víc dynamickým a veškeré statické vědecké modely a popisy se bortí jak domky z karet (či zavirované počítačové programy).
Tradiční jistoty přestávají mít svou váhu a ocitáme se duševně na prahu neznámého, a pro mnohé tudíž děsivého světa. To, že tradiční hodnoty selhávají, vidíme na krizi, způsobené dosavadním přístupem k rabování a ovládnutí planety příslušnými elitami. Výsledkem je ekologická spoušť, hrozící nyní destrukcí života celé planety.
Z roviny běžné bezprostřední reality se může tedy zdát dnešní situace naprosto beznadějná. Uvědomíme-li si však, že život člověka je jen nepatrnou částečkou, atomem v celkové evoluci kosmu, uvidíme situaci přeci jen trochu jinak, což bylo také záměrem všech mých textů. Chtěl jsem se podívat na současné krizové společenské jevy z trochu větší výšky či řekněme hloubky, a poukázat na duchovní rozměr, který je umí jako jediný vyřešit. Šlo mi také o poukaz na dynamičnost jevů na základě jejich energetických sil a zákonitostí. Hlavní motivací je však i inspirace případných čtenářů k vlastním výzkumům a výpravám do těchto tajemných a téměř neznámých světů, do kterých jsem mohl nahlédnout jen velmi malinkou skulinou.
…
O KŘESŤANSKÉM NÁBOŽENSTVÍ
I při zběžném náhledu můžeme denně pozorovat krizový vývoj „moderního“ modelu světa, a s ním celé globalizační kultury, označované jako západní. V okamžiku, kdy se hroutí železná opona pod mohutnícím vlivem odstředivých sil, vidíme i opačné tendence v západním světě. Jako by se náhle zalekl této otevřenosti a měl snahu se uzavírat opět sám do sebe, do svého zaběhlého řádu, který více méně držel pohromadě díky vnějšímu socialistickému nepříteli. Když si západ uvědomil, že sám bude nucen projít jistými reformami, zalekl se této otevřenosti, která do něj nutně vlila část svého chaosu a začíná se mu bránit. Tzn. místo vnitřní reformy hledá vnějšího nepřítele. Je to klasický magický rituál, přenesení zla na vnější zástupný model = projekce – a náhle se zde objevily trendy couvat od myšlenky společného evropského domu bez hranic (i když to nevábně zní jako žít ve společném sále bez místností).
To je však jen vnější rovina. Při hlubším pohledu můžeme prakticky nalézt krizi dosavadních tradičních kulturních hodnot na celém světě. Dějinné události jsou vždy jen projekcí (promítnutím) z vnitřní struktury hodnotového systému. Náš systém byl utvářen na tradicích řecko-římsko-židovské kultury a označit ho lze jako křesťanskou éru. Hierarchie hodnot odpovídá této duchovní ideologii dodnes, včetně fáze materialismu. Ten můžeme v křesťanství v latentní podobě rovněž nalézt. Vždyť jeho atributem byl vždy svár mezi duší a tělem, vírou v ideu a pragmatickým myšlením.
Křesťanská éra (dostředivě chladová) tak původní duchovní jednotu vydělila na dva protikladné principy (dočasnost – věčnost ap.) I když tento svár existoval již dříve, nebyl dominující v duchovní struktuře a filozofii.
Není to výmysl křesťanství, ale nadřazený vliv dostředivosti a její krystalizace. Kristus se pokusil prakticky tento rozpor zmírnit svým učením (harmonizace mezi dostředivosti a odstředivosti). Faktem však je, že celé křesťanské náboženství se vyvinulo v dostředivě vlažné době, navíc bylo od samotného počátku zneužito mocenskými manipulacemi, a materialismus je tak jeho poslední úpadkovou fází, z důvodu již vyčerpané energie znamení Ryb.
Vezmeme-li význam slova „Evangelium“, jakožto radostnou zvěst, překvapující novinku, změnu paradigmatu, může se zdát trochu komické, že tato radostná zvěst o překonání smrtelnosti a o posmrtném zakotvení v rajských krajinách, případně na věčné již časy v pekelné díře, se nezměněnou formou v kostelích frázovitě hlásá dodnes. Tedy 2000 let stará novinka. Pokusy jít ke kořenům evangelií, načerpat i jiné pohledy, pak narážejí na církevní dogmatiku, jež se uzákonila v polovině 1. tisíciletí Konstantinem Velikým a o něco později byla schválena církevním sněmem. Už tenkrát se tak do základního učení vmísily světské mocenské požadavky, kterými bylo původní Kristovo učení zredukováno tak, aby vyhovovalo tehdejší elitě. Ta si přisvojila právo výkladu Evangelia a ze skvělého Ježíšova učení se stal nástroj mocenské manipulace. Z toho důvodu podporovalo často i světská válečnická tažení a své učení srdce a lásky pomáhalo šířit ohněm a mečem. Vždyť šlo vlastně o nové dělení světa. To samo už poukazuje na vnitřní rozpor křesťanství, daný právě hrou panujících kosmických vlivů. Nepopírám pozitivní význam křesťanské éry, ale zabývám se spíš ideovou stránkou, která může přivést k příčinám těchto vlivů, působících na charakter naší dějinné dimenze.
Princip těchto vlivů byl jistě znám už ve starověku, neboť to byla doba pozornějšího naslouchání skrytým dějům než za panování zemského živlu. Oč slabší byla schopnost lidského rácia, o to silněji působila intuitivní část poznávání. Dá se tedy hovořit o jakési snovosti, v níž byly ponořeny předchozí doby, a v nichž lidstvo bylo více vedeno a učeno. Snad to byl onen bájný zlatý věk z legend a mýtů.
Již tehdy byly správně určeny příčinné substance v podobě 4 základních živlů (někdy i pátého, když byl započítáván i ether), které se podílejí skrytě na výstavbě kosmu, a jejich vlivy na planetu a život. Na základě tohoto poznání vznikaly první vědní disciplíny, jako je astrologie, magie ad. Magie se leckomu může jevit pavědou, pochopíme-li však, že její funkčnost vyplývá jedině z poznání skrytých psychoenergetických rovin, potom ji můžeme klidně zařadit k vědám nejkomplikovanějším. Pro svou obrovskou moc byla kněžími předávána z generace na generaci jen zasvěcencům cestou ústních a praktických zkoušek. Bylo to i z důvodů ochrany před zneužitím nepoučených laiků.
To, že dnes se dostává do rukou i stále širší veřejnosti, je dáno novým vlivem a neudržitelností jejího utajení v současné informační době. Lidstvo se dostalo do vývojového stádia, kdy jeho zvýšená aktivita je v zájmu evoluce. To, že je stále ještě nakloněno k zneužívání své moci, je z jistého pohledu dočasné. Další jeho osudové lekce totiž předpokládají kvalitativní změnu jeho myšlení.
12.8.93
…
O KŘESŤANSKÉ A VODNÁŘSKÉ KULTUŘE
NÁBOŽENSTVÍ A VLIVY TVŮRČÍ ČTYŘKY
I bez hlubšího náhledu můžeme dennodenně pozorovat krizi současného směřování světa, a hlavně té části, které říkáme západní. V okamžiku, kdy padá železná opona postupujícím vlivem odstředivých sil, vidíme v západním světě narůstat opačnou tendenci. Jako by se začala u něj projevovat snaha uzavírat se náhle sám do sebe, do svého zaběhlého řádu, který držel pohromadě spíše díky vnějším ideologickým nepřátelům z tzv. autoritářských systémů, ale i díky rabování surovinových zdrojů na celé planetě. Když si západ uvědomil, že sám bude muset projít jistými reformami, zalekl se této otevřenosti, která do něj nutně vlila část svého chaosu a začíná se tomu bránit. Tzn. místo své vnitřní reformy hledá nového vnějšího nepřítele. Je v tom možné vycítit tradiční magický rituál, spočívající v přenesení (projekci) vlastních rozporů na vnější zástupný cíl, s klasickým strašením domácího obyvatelstva vážnou hrozbou vnějšího nepřítele. Jakoby se náhle sjednocování Východu a Západu nezdála až tak úžasná myšlenka.
To je ale jen vnější rovina. Při hlubším pohledu můžeme nalézt krizi dosavadních kulturních hodnot prakticky ve všech vrstvách a rovinách společnosti. Dějinné události navenek jsou vždy jen projekcí vnitřní struktury těchto společenských systémů.
Tento náš civilizační systém vyrostl na tradicích židovsko-řecko-římské kultury. V mentální oblasti lze označit tuto dobu přibližně 2000 let dozadu jako křesťanskou éru.
Hierarchie hodnot odpovídá této náboženské ideologii v podstatě dodnes, dokonce včetně dnešního materialismu (jako vůdčí ideje), který můžeme v latentní podobě nalézt rovněž i v křesťanství. Vždyť jeho atributem byl vždy svár mezi duší a tělem, ideou a pragmatickým myšlením. Také je třeba připomenout, že od začátku bylo do tohoto nového „náboženství srdce“ manipulativně zasahováno, ve snaze ho poškodit tak, aby vyhovovalo tehdejším mocenským elitám.
Křesťanská éra (éra dostředivě chladová z pohledu vládnoucích sil) tak původní duchovní jednotu vydělila na dva protikladné principy (dočasnost x věčnost). I když tento svár existoval již dříve, nebyl dominující v duchovní struktuře a filosofii. Není to výmysl samotného křesťanství, ale je to vliv dostředivosti a procesů její krystalizace. Kristus se pokusil prakticky tento svár zmírnit svým učením (harmonizací mezi dostředivostí a odstředivostí), neměl však mnoho času svou misi dokončit. Dá se však říci, že celé křesťanské náboženství se zdeformovalo v dostředivě vlažný neškodný útvar pro stávající moc a materialistické období je tak poslední úpadkovou fází tohoto dějinného cyklu, který jíž vyčerpal svou energii.
Zamyslíme-li se pouze nad významem pojmu „Evangelia“ jakožto radostné zvěsti a překvapující to novinky ohledně změněného duchovního paradigmatu, může se zdát trochu bizarní, že tato radostná zvěst o překonání smrtelnosti jakýmsi Ježíšem, synem božím, se téměř nezměněnými slovy a rituály hlásá každou neděli v kostelech, jako by se jednalo o čerstvou událost. Tedy 2000 let stará novinka, hlásaná ze všech kazatelen dodnes.
Pokusy jít ke kořenům těchto evangelií, chápat je také z jiných pohledů, pak narážejí na církevní dogmatiku, jež byla uzákoněna v polovině 1. tisíciletí Konstantinem Velikým a o něco později byla schválena církevním sněmem. Už tenkrát se tak do základního učení vmísily světské mocenské požadavky, a hlavně se škrtalo. Elita si pozvolna přisvojovala i právo výkladu Evangelia a z učení se postupně stal účinný nástroj široké mocenské manipulace. Během 1. a 2. tisíciletí byl trend přiveden do absurdity mečem a ohněm šířeného učení lásky a míru.
To samo už poukazuje na vnitřní rozpor křesťanství, umožněný právě ovládajícími vlivy zemského živlu. Jednalo se o dobu, kdy začalo probíhat nové mocenské dělení světa. Nepopírám pozitivní význam křesťanské éry, neboť bez ní by mnoho dějů probíhalo na mnohem primitivnější barbarštější úrovni, ale zabývám se spíš ideovou stránkou. Tím jsem chtěl přejít k příčinné rovině právě těch vlivů, které působí na naši trojrozměrnou dějinnou dimenzi.
Princip těchto vlivů byl znám už ve starověku, tedy v dobách mnohem hlubšího zájmu o principy skrytých dějů než za panování zemského živlu. Oč slabší byla dobová schopnost racionality, o to silněji působila intuitivní citová poznávací složka. Dalo by se dokonce hovořit o jakési míře snovosti v předchozích dobách, v nichž lidstvo bylo ještě víceméně jednotně vedeno a učeno z vyšších oblastí ducha.
Již tehdy byly objeveny příčinné substance vesmírných hybatelů v podobě právě 4 živlů (někdy i pátého, o tom snad jindy), které se podílejí na skryté stavbě kosmu a jejich vlivu na planetu a živočichy (tímto se začala zabývat chaldejská astrologie již před 4000 lety ve staré Mezopotámii). Na základě poznání těchto vlivů vznikaly i první vědní a společenské disciplíny.
K těmto znalostem ostatně patřily i tzv. magické vědy, pěstované kněžími v starobylých chrámech. Nám se to může z dnešního pohledu jevit jako pavěda, pochopíme-li však, že její funkčnost vyplývá i z poznání matematických zákonitostí skrytých a abstraktních rovin, potom patří naopak k vědám nejkomplikovanějším.
Jejich obrovská moc byla velmi dobře známa, a z tohoto důvodu byla ústně předávána jen vybraným zasvěcencům. Celý výcvik pak obsahoval velké množství praktických zkoušek. Byla zde tedy jakási ochrana před zneužitím nepoučenými jedinci. Z toho nicméně plyne také poznatek, že člověk usiloval vždy o svůj vlastní prospěch.
To, že dnes dostávají všemožné dříve skrývané informace ke stále širší veřejnosti, je dáno novým silovým vlivem rozpouštějícím strnulé vazby, a tedy již neudržitelností jejich utajování. Lidstvo se tak pomalu dostává do vývojového stádia, kdy jeho zvýšená aktivita bude v souladu i s všeobecnými evolučními trendy. Dnes je stále ještě nakloněno k zneužívání své moci, ale to je zase jen dočasné, jako vše. Další jeho lekce totiž předpokládají osvojení si všeobecné znalosti duchovních zákonitostí života, bez nichž nemá šanci v budoucnosti obstát.
…
ŽIVLOVÝ DECH PODSTATY
Abychom pochopili suverenitu základních živlů, musíme se obrátit k vzniku života jako takového, a sice ke vzniku samotného kosmu. Desítky fyzikálních hypotéz, jako jsou například nejrůznější třesky apod., ponechme stranou a zabývejme se řídícím duchovním principem, protože kdybychom šli opravdu důsledně fyzikální cestou, musíme nakonec stejně dojít k nějaké řídící inteligenci a řádu. Tuto problematiku zatím vůbec nejlépe objasňuje dílo J. Zezulky (+1992), kterému jsou vlastně věnované všechny tyto mé úvahy.
Zezulka hovoří obrazně o dechu Podstaty, coby samotného božího projevu, v němž je latentně přítomno vše myslitelné, jen dosud postupně se projevující. V jisté fázi dochází v Podstatě k zvýraznění určité její části, která tento proces vzniku odděleného života umožňuje. I tato část je s Podstatou totožná, avšak je již základem budoucího kosmického prostoru neboli Tvůrčího díla (TD). Původně latentní boží myšlenka je tedy takto oživena a dynamizována.
Po tomto prvním dělícím impulsu se tedy musí nutně objevit rozměr časoprostorové posloupnosti, a tedy i možnosti pohybu. Tak se z našeho pohledu začíná vše větvit, pronikat a křížit. Tento. impuls tedy znamená jakési první vydělení tohoto kosmického subjektu „z božích útrob“. Zatím ještě není plně projeven, pracuje zde však již určitý pohyb, a ten umožňuje dělení na dvě části a následně na další dvě, stejně jako je tomu u buněčného dělení. Takto nějak, za následné součinnosti nově vzniklých 4 živlových sil, vznikala dualita a první protiklady, z nichž dalším dělením povstala veškerá mnohost vesmíru.
12.8.93
…
ZMĚNA PARADIGMATU
Každá epocha si vypracovává vlastní systém hodnotových vztahů – své paradigma (celkový náhled a přístup) na základě již hotové matrice či jakéhosi plánu, který odpovídá aktuálním silovým poměrům základní Tvůrčí čtyřky (T4) a koresponduje v souladu s nimi.
Tak principu vzduchu s jeho energetickým prouděním, nastupujícím právě svou vládu pro příštích 6000 let, odpovídá skladba hodnot, které jsou orientovány na poznávání všeho stvořeného, dokonce i samotné podstaty Boha. Materialismus, ale i katolicismus bude tak postupně mizet ze scény.
28.8.93
…
POKUSY NA ZVÍŘATECH A FARMACEUTICKÝ BYZNYS
Denně umírá na následky mučení ve vědeckých laboratořích (vědeckých koncentrácích) nepředstavitelné množství laboratorních zvířat v zájmu tzv. vědeckého pokroku. Vědci, kteří zvířata takto bezohledně mučí, se obhajují tím, že pracují pro dobro lidstva, a bez těchto pokusů by nebylo léků proti nemocem.
Zde je možné mít tyto námitky:
1) pokusných zvířat hyne v hrozných bolestech mnohem víc než zachráněných pacientů (vím, nejsou to lidi).
2) Stále dokola se opakují experimenty již mnohokrát potvrzené, navíc se dají uskutečňovat přímo na počítačích.
Každá země, laboratoř, každý vědec, v zájmu svých cílů si chce experiment na zvířatech zopakovat. Vědci, kteří se zaštitují altruismem lékařských výzkumů mají však na vybranou. Cítí-li skutečně takovou lásku k lidstvu, pak mohou provádět pokusy s léky na sobě či svých kolezích, nebo také hazardujících dobrovolnících. A také mohou hledat i jiné možnosti testování léků (viz počítačové simulace).
…
Hlavní problém farmaceutického průmyslu vidím v jeho nasměrování ke komerčním účelům, jinými slovy jedná se o výrobu pro zisk, nikoli pro zdraví občanů. Zákony na ochranu zvířat jsou z toho důvodu běžně obcházeny a výzkumy jsou utajované nebo dělané načerno v zemích, kde není povinnost jejich zprůhlednění.
Mluví-li tito vědci, jak jsem měl tu čest slyšet jednoho váženého doktora, o lásce ke zvířatům, a pak s nimi provádět bolestivé experimenty, je to jen pokrytecká lež, stejně tak i jejich tvrzení o bezbolestnosti těchto pokusů. Jsou schopni ostatním namlouvat, že zvíře je bez emocí, že necítí hrůzu, bolest, že ho to snad pomalu i baví.
Každá živá bytost počínaje již rostlinou a snad i viry, je však ve stavu paniky, pokud stojí před takto destruktivními silami. Každý takový pokus nebohého tvorečka bolestivě mrzačí, a i v tom nejlepším případě v něm zanechá alespoň negativní emoce.
…
Speciální kategorií je však genový výzkum, který je prováděn jak na zvířatech, tak na lidech. Hlavní směr a cíl podobných výzkumů vede nezadržitelně tímto směrem, odkud je již jen krůček ke zkoumání genových manipulací. Zde vidím nejméně důvěryhodné tvrzení o altruistických motivacích. Altruismus je veden láskou k životu, nelze ho členit na lásku k tomuto životu a nelásku k jinému, který budeme obětovat v zájmu vyšších tvorů. O nějakém altruismu zde nemůže být řeč.
Toto lze chápat jako cynickou a zvrhlou formu zasahování do přirozeného bytostného utváření živé hmoty a do skrz mnoha životy nasbíraných duchovních zkušeností v genové paměti, což se neobejde bez destrukce jemně vyvážených sil obdobně, jako se to stalo s planetárními ekosystémy.
Výzkum ohledně genových manipulací navíc v sobě obsahuje trend ještě hrůznější – snahu ovládat a manipulovat vše živé na zemi. V podstatě jde o absolutní a svévolné uchopení moci, totalitní manipulátorství.
Ale i v mnohem menším měřítku najdeme genovou manipulaci prováděnou na domácích zvířatech, např. jejich přehnaným vykrmováním často nevhodnou potravou a podávanými léčivy pro rychlý nárůst jejich váhy. I toto jsou hormonální manipulace, které se odrážejí na zdraví konzumentů.
…
Příroda je plně funkční a dokonalý organismus, neustále svými protikladnými tlaky uváděný zpátky do rovnováhy. Umělé lidské zásahy tuto rovnováhu narušují, čímž se mnoho tvorů dostává na okraj vyhubení. Tak se člověk podílí vědomě na jeho vraždění, za což se však ve věčnosti platí.
…
Většina nemocí je důsledkem nevyváženého či zcela špatného životního stylu, a řadí se k tzv. civilizačním chorobám. Chemické léky jsou tady druhotné a spíše na tlumení následků, nikoli na léčení příčin těchto chorob, které mají společný jmenovatel ve snížené imunitě lidstva.
Je-li skutečně v zájmu vědy léčit těžké choroby jako je rakovina či AIDC, měla by se tedy obrátit právě k těmto imunitním příčinám, což by však šlo proti zavádění stále rafinovanějších technologií.
Těžko si dovedeme představit, že peníze, jdoucí na boj s AIDC a dalšími chorobami, slouží k infikování desítek tisíců zvířat touto chorobou ve vědeckých laboratořích, přestože je stále jasnější, že jde o civilizační chorobu člověka, selhání jeho imunity z agresivních vlivů prostředí a jeho zamoření.
Humánní věda se má orientovat na prevenci. Prachy nacpané do nejrůznějších výzkumů nemocí by se několikanásobně vrátily, kdyby byly nasměrovány na zlepšení životních podmínek a pozitivní změnu životního stylu. Zde se jen vytlouká klín klínem.
Bezprostřední svázanost životního stylu s chorobami vede nutně u logicky uvažujících jedinců k soustavnému přehodnocování životních hodnot a snaze o co největší vyhýbání se negativním vlivům.
Tržní systém je sice tvořivý, ovšem zvrhl se do svého negativního pólu, neboť mu chybí morální zásady v sepjetí s vyšším smyslem života. Rozum je stále preferovanější a nůžky citové a rozumové stránky se tak stále víc rozevírají. Dnes, obrazně řečeno, jsou téměř roztrženy vedví. Tlaky však neustávají.
…
VEGETARIÁNSTVÍ I.
Naše židovsko-křesťanská evropská tradice odmítání masa příliš neholduje, přestože lze nalézt zmínky na toto téma už v Bibli, většinou jsou však tyto kapitoly vycenzurovány či zatlačeny do pozadí. K pochopení argumentů pro vegetariánství je tedy třeba se obrátit spíše do východních tradic, které se dívají na smysl života z trochu jiného úhlu.
Jejich podstatou je víra, či lépe hluboké a ověřené přesvědčení o tom, že všechny bytosti se převtělují, a tím se vyvíjejí ke své dokonalosti. Duše se zdokonaluje tím, že prochází řadou životů od nejnižších rostlinných až po konečnou kosmicko – univerzální. Získává tak zkušenosti na své cestě (nebo návratu) k Bohu, svému původnímu nedělitelnému absolutnímu stavu, z něhož se kdysi vyloučily. V hlubinách každé duše však stále dál září božská jiskra, která je pro naše vědomí pouze "zanesena". vrstvami či iluzemi Máji. Tyto iluze způsobují, zjednodušeně řečeno, že bytosti se ztotožňují s momentální tělesnou a psychickou formou, a tak zapomínají na svůj původní stav. V hloubi jsou si však všechny duše rovny, jsou jedinou praduší, místem, kde tvoří nerozlišenou jednotu.
V těchto hlubších rovinách je možné hledat hlavní důvod k odmítání masa již probudilými lidmi. „Lidští dravci“, kteří ještě nejsou schopni se ho vzdát, jsou jimi vnímáni ještě jako nezralí ve svém vývoji a budou muset ještě nějaký ten čas bloudit mezi závoji Máji.
V bytostné inkarnační řadě směřujeme svým přerozováním samozřejmě k dokonalejší fyzické formě i myšlení. Jsou zde ale i výjimky, kdy. člověk vytvářel zlo vůči zvířatům a bral je jako otroky k naplňování svých potřeb, včetně uspokojování svého potravního řetězce. Takový člověk nepochopil onu božskou jiskru a vnitřní rovnost všech tvorů. Je tudíž nucen zákonem odrazu – karmou se na určitý čas vrátit do takové roviny, v níž je i příčina jeho odchýlení. V praxi to značí, že odkládá svou již lidskou osobnost do pozadí a musí na sobě prožít úděl samotného zvířete (to v dnešní době čeká většinu lidstva). Tím se v jeho vědomí může rozvinout hlubší zkušenost z duševního života tohoto tvora. Tak se lidé na jednu či několik inkarnací musí vrátit např. do osudu týraného psa, krávy, prasete ad. Co se s nimi bude dít, zrodí-li se jako chovná zvířata, je vcelku jasné. Budou rovněž zabiti a pozřeni čili bude s nimi zacházeno stejně, jako oni sami zacházeli kdysi s těmito zvířaty. Až se v nich tato zkušenost rozvine a probudí větší empatii, vrátí se zpět do svých zatím odložených lidských forem, jak to sděloval J. Zezulka v knize Bytí. Zní to bizarně a nepříjemně, je to však jen domyšlení reinkarnačních principů.
…
„Člověk je svými tělesnými orgány přizpůsoben vegetariánské stravě.“ (JZ)
Vývojově se nacházíme již v půli svých osudových cest od nejjednodušších organismů, na cestě „od Boha k Bohu" a naším posláním začíná být všeobecná starost i pomoc (post moc) tomu, co vedle nás vidíme trpět. Začínáme tak postupně přebírat tvůrčí moc zde na Zemi. Zatím je „díky dnešní kultuře smrti" náš vztah k okolní přírodě stále ještě konzumní, a to tak, že se ji pokoušíme celou vyžrat.
Ve východních náboženstvích existují nejrůznější sekty odmítající maso. Některé se straní jen zabitých zvířat, jiné i všech dalších živočišných produktů včetně vajec ap. (vegani). Maso, dle nich patří mezi nejhrubší hrubohmotná, tj., satvická (temná) jídla. Z energetického pohledu vytváří v těle hrubé vibrace, které působí toxicky, posilují hrubější tělesné procesy, nabourávají jemná vlákna nervové soustavy, odrážejí se v mysli jako neklid, úzkost ap., to když zvíře před smrtí trpělo strachy a jeho organismus tak produkoval odpadní toxické jedy, ukládající se i v genech.
Pokud člověk konzumuje živočišné výrobky, musí jeho organismus vynaložit na strávení tohoto jídla mnohem víc energie než u rostlinné stravy, což ho zbytečně vyčerpává. Chce-li pak meditovat v jemnějších duchovních rovinách, brání mu to ve vyladění. Čím je strava jemnohmotnější, tím větší klid a jasnost mysli umožňuje.
Kdysi dávno na svém počátku člověk maso nejedl. Začal si na něj zvykat teprve z magicko-kultovních důvodů. Snězení zvířete v magické praxi značilo, že příjemce přenesl část jeho schopností na sebe. Stejně tak tomu bylo při žranici těl nepřátelských bojovníků.
…
Když se zhoršily na zemi klimatické podmínky a nastala ledová doba, stával se lov nevyhnutelností pro přežití. Z reinkarnačního hlediska se zde ovšem byly nuceny rodit bytosti, které tomu nějakým způsobem karmicky odpovídaly. A mohli to být klidně i naši současníci, kteří byli nuceni vracet se na určitou dobu do těchto dramatických dob, neboť čas v reinkarnacích hraje zcela jinou roli.
Během doby začala hrubnout i psychika a ztrácely se intuitivní schopnosti původního lidstva, např. jasnovidnost ad. Postupnou ztrátou přímého intuitivního nazírání se začal rozvíjet spíš rozumový pól mysli – levá hemisféra. To, co člověk intuitivně získával, se vytrácelo, vědomí univerzality bledlo a zamlžovalo. Člověk byl nucen vynakládat víc volních vlastností. Ze sběrače plodů stával se lovcem. Původní jednota a harmonie s přírodou, kterou intuitivně vnímal, se vytrácela. Měnil se na člověka stále víc zevního. Je to zřejmě éra přelomu ze zlatého do stříbrného věku a možná i doba biblického vyhnání z ráje. Do života byl uveden prvek expanze a boje jako základního řešení principu přežití. S tím se vkrádala do duší těchto lidí úzkost, strach a pocit viny z pomsty zabité zvěře, což provokovalo k rozvíjení stále rafinovanějších magických rituálů na odvrácení animální zloby. Začal proces vydělování, odcizování, a tím vlastně i individuace.
Dá se namítnout, že je to evoluční nevyhnutelnost. Na to lze najít ale spousty opačných názorů. Vždyť např. vyspělí jogíni svými schopnostmi dokazují, že je i jiná cesta než pasivní resistence a reakce na prvoplánovou realitu. Jde o aktivní rozvíjení duševních schopností. Člověk však přesunul orientaci (díky panujícímu vlivu dostředivosti) na tělesnou rovinu a duševně začal zaostávat. Je schopen vraždit z malicherných emotivních důvodů, případně úplně bez emocí jen ze sportu (rybáři, myslivci). Temné dravčí stránky osobnosti neproměnil pochopením, ale pouze je zatlačil do nevědomí, vytvořil z nich území tabu. Občas je někdo poruší a je lidstvem označen jako bezcitný zločinec. Málokdo si připouští, že vraždící temné běsy v sobě máme všichni a do vědomí vystupují v krizových situacích. Existující společnost pouze vytvořila takový systém, aby nebylo toto na očích, problém však tímto nezmizel a vyčkává ve skrytu na svůj okamžik. Jakékoli potlačení je vždy dočasné a vyvstává na povrch na nejslabších a nečekaných místech. Místo otázky "proč" se však i nadále klade otázka "co".
Maso samozřejmě není jedinou příčinou tohoto rozpoložení, ale spolupodílí se na krizovém stavu člověka vůbec. Vždyť ono dobývání, včetně dobývání přírody, projevující se dnes v následcích jako dominové a lavinovité hroucení ekosystémů, souvisí s tímto způsobem myšlení, s pocitem nadřazenosti, vyplývajícím z povýšení rozumové složky nad citovou. Rozum je stavěn na čelné místo a je nedostatečně vyvažován citovým korektivem. Rozum tak vytvořil myšlenkovou bariéru mezi člověkem a zvířetem = tvorem intuice a emoce. Přírodní instinkty jsou brány jako cosi primitivního. Není však současná ekologická katastrofa způsobená právě potlačením těchto instinktů? Totálním zblbnutím člověka, který si doslovně uřezal větev pod prdelí? Jsme v situaci, kdy větev pod ním už povolila a začal volný pád.
Krize planetárního systému započala v okamžiku převzetí technologické moci, rozvinutí automatizace výroby, racionalizace, tedy v okamžiku, kdy začal člověk vytvářet věci masově a sériově, a takzvaně systémově. Lze namítnout, že jinak by lidstvo neobstálo v těžkých podmínkách. Obstálo. Pouze by nenastala demografická krize přemnožení, vytvořená neskutečným usnadněním životního stylu. Člověk se vyrval z přirozených podmínek planety. Ta harmonizuje všechny životní formy ve svých procesech. Člověk jako jedna z forem se však díky zmíněnému „pokroku“ přemnožil a jakékoli přemnožení je destruktivní (viz rakovina, kdy nemocné buňky pohlcují zdravé a tím se šíří zhouba exponenciálně).
Dnešní situace se už z důvodů pokročilé systémové destrukce nedá zvrátit, může se však změkčit změnou přístupu. Zde je třeba hledat význam křesťanského apelu k obrácení. Neznačí to začít slepě věřit. Spíš naopak. Využít myslící princip (jímž se tak rádi povyšujeme) ke změně hodnot, být skutečně pragmatický. Tzn. "hrát" nejen doopravdy svůj úděl, ale zamyslet se i nad životním prostorem ostatních tvorů, kterým až dosud jsme ho vždy jen kradli. Vždyť úbytek rozmanitosti i ojedinělosti je toho důsledkem (dobytek zavřený ve velkovýkrmnách by jinak spásal traviny, což umožňuje prosadit se i citlivějším rostlinným druhům vůči agresivnějším, které jsou regulovány právě spásáním).
…
VEGETARIÁNSTVÍ II.
V poslední době se stává životní styl určený touto formou výživy módním trendem nejen na západě, kde informovanost je trvalejšího charakteru, vzhledem ke kontinuitě otevřených informačních systémů, ale začíná se o něm více hovořit i u nás. Dominantní vliv zde sehrává lepší informovanost v masmédiích a dosažitelnost příslušné literatury. Tento sílící trend je však podmiňován spíše zájmem o zdravotní stránku věci. Druhá strana této mince, ležící v oblasti filosoficko etické se však, ačkoli je dominantní, z mnoha předsudečných důvodů ještě příliš neanalyzuje, a pokud ano, tak pouze ve spojení s konkrétními náboženskými směry, převážně orientálních nauk. Tento problém má však obecnější dimenze, než jen určitou konkrétní víru v systémová dogmata a rituály.
Naše západní křesťanská kultura si příliš starostí s touto otázkou nikdy nedělala (ostatně jako se vším, co jí překáželo v puristickém pojetí víry). Můžeme sice najít určité křesťanské proudy, reprezentované však spíše ojedinělými kláštery rozesetými po Evropě, kde vegetariánství bylo praktikováno již v ranně křesťanské éře a navazovalo na ještě starší učení. Chápalo se jako rozšíření Desatera a jeho příkazu "nezabiješ!“ i na jiné tvory, rozhodně však nemělo velkou váhu v židovské tradici. Dostalo se sem spíše vazbami na starší esoterické nauky, které ale nebyly úplně vlastní novému náboženství. Příčin zde bylo více. Přitom v době vzniku evangelií byla i tato otázka běžně diskutovaná a bezpochyby ji řešil i Ježíš za svého života. Lze to vystopovat z nezcenzurovaných zbytků určitých pasáží v Bibli, které nebyly z původních textů úplně odstraněny. Důraz na otázky reinkarnace a vegetarismu kladl např. Origenes jeden z „nejkontroverznějších“, církevních filozofických otců zakladatelů.
Teprve když začal před pár lety Západ otevírat svá okna i východnímu proudění, dostává se fenomén vegetariánství masověji do povědomí i u nás, byť tu má velmi dlouhou tradici. Mnoho našich výživových poradců a odborníků zastává však i nadále názor, že bez masa člověk ve zdraví nepřežije.
…
MESIÁŠ
S nastupujícím vodnářským vlivem očekávají hermetičtí zasvěcenci po Kristovi novou osobnost, která svou schopností napojení se na nejvyšší pravdy, přinese nové myšlenky odpovídající již vlivu Vodnáře.
Vždy když se střídají vlivy, má se za to, že se rodí bytost, která již disponuje přímým poznáním duchovního řádu bytí. V místě, ve kterém působí, se revolučně kvalitativním skokem transformuje intelektuální rovina společnosti a odsud se šíří myšlenky dál těmi, kteří se tímto vlivem nechají inspirovat. To samozřejmě naráží na ustálená církevní dogmata, odvíjející se od staršího vlivu. V našem případě pak vlivu Ryb, kdy postava a život Krista byly vyzdviženy jako ojedinělý a neopakovatelný fenomén dějin. Paradoxem je, že jeho vražda a smrt byla povýšena na téměř hlavní přínos jeho příchodu a učení. Mučidla se stala svatými relikviemi. Toto ztranscendentnění vraždy v samotných základech křesťanství deformovalo duchovní kulturu budoucí doby do bizarních rovin (zájem soustředěn až na dobu posmrtnou), stalo se náboženstvím paradoxů a podílelo se i na charakteru dnešní hmotně šílené doby.
Tento mýtus smrti se táhne celým křesťanstvím a smrt se stává jakýmsi fetišem. Oběť je povýšena na kult, což vyzvedává jen jeden aspekt života (apokalyptické vize jako ohrožení soustavného pokroku.) Kultura pak dnes nutně končí v marnosti pomíjivosti. Mýtus smrti lidstvo neustále straší, a to se snaží zvítězit nad svou pomíjivostí tvorbou umělé náhradní přírody v podobě technologického a digitálního světa. Namísto pozitivního přechodu duchovní sféry do nového vlivového cyklu svět se zmítá ve frustraci zmaru.
Vodnářská kultura nestaví proti sobě život a smrt jako nesmiřitelné antagonismy, ale chápe je jako dva póly téže mince. Vidí je v jednotě. Vše je obsaženo ve všem. To i to je současně. Motiv věčného návratu – reinkarnace je ústřední ideou, od níž se odvíjí ostatní. Dá se říci tedy, že vodnářství dominuje typ myšlení, který lze označit za analogický, a který dovoluje vidět souvztažnost v různých rovinách strukturované sekularizované skutečnosti. Zmrtvýchvstání Krista není chápáno už jako ojedinělý počin božské osobnosti, ale tímto procesem procházejí všechny bytosti. Veškerá příroda umírá, aby opět ve stálém koloběhu povstávala k novému životu. V jednotě jsou obsaženy oba principy, v obou principech opět jednota.
…
ČESKÉ POSTAVENÍ
Dle J. Zezulky každých 2000 let přicházejí na svět do konkrétních dějinných situací duchovní velmistři, kteří již vývojově překonali fázi člověka, rodí se v konkrétních národech či zemích, čímž současně duchovně povyšují i tyto komunity. V tradicích se pak hovoří o „vyvolenosti“ takového národa či země. Z těchto center se šíří nové myšlenky, korespondující s vlivy nových dob do světa. V různých dobách byly vůdčími různé národy. Po celou dostředivou periodu minulých 6000 let byl takovým ideově vůdčím židovský národ, protože charakterově nejlépe odpovídal době vlády zemských hmotných sil. Tato doba nyní končí a uvidíme ještě, co to s židovským národem karmicky udělá, neboť pro svou povahu selhal na mnoha úrovních.
Dle mnohých jasnovidců, astrologů, proroků mají být novou vůdčí zemí pro příští 6tisíciletku právě Čechy. Není to snad ani kvůli nějakým kolektivním zásluhám, ty bychom patrně hledali s obtížemi, přestože několik významných osobností zde vysoce převyšovalo svou dobu, ale to jistě nebude hlavní důvod.
Můžeme se však dopátrat alespoň jisté paralely s židy. Oba národy jsou malé, na oba dopadaly nejrůznější pohromy. Tak jako se židé vymanili z egyptského vlivu, tak my Češi z vlivu Rakousko-Uherska i sovětského bloku. Byli jsme i určitým indikátorem v silových hrách velmocí, protože vládnoucí světodějné koncepce se nás vždy v centru Evropy nějakým způsobem dotýkaly. Tak jako židé hledali sebeurčení 40 let putováním pouští (symbolický archetyp), tak i tento národ 40 let putoval „pouští totalitního režimu“.
…
ASTROLOGICKÉ VLIVY A DUCHOVNÍ PŘINAŠEČI
Jak víme z astrologie, na zemi se střídají cyklicky jednotlivá znamení – vlivy, které mají vždy trochu odlišnou silovou charakteristiku, což má vliv na měnící se panující podmínky a s nimi i vládnoucí kulturu na zemi. Zvěrokruh představuje pouze určitou šablonu a prizma, pomocí něhož můžeme tyto vlivy pojmenovávat, pozorovat a zkoumat. Nejde ani tak přímo o fyzický vliv jednotlivých souhvězdí, ale ty jsou analogickou projekcí duchovně silových konstrukcí v makrovesmíru.
My známe nejlépe odcházející vliv RYB, ty předchozí jen z toho, co se z těch dob zachovalo nebo na podkladě dedukcí či přímých vnorů. Vliv Ryb trval přibližně 2000–2150 let, stejně jako i ostatní znamení a lze jej charakterizovat jako chladně dostředivý, což ovlivnilo i všechny hodnoty této jeho doby. Pod ním vzniklo rovněž poslední křesťanské a muslimské náboženství.
Vždy, když se střídají vlivy, rodí se bytost, která je na nejvyšším, snad ale ještě lidském stupni, a ta má schopnost přímého napojení na nejvyšší roviny života, tedy je již vnořená do nedělitelné pravdy a spočívá v jednotě ducha s celkovým osudovým bytím TD. V místě, kde se zrodila, a ve kterém pak i působí, se revolučně mění společensko-kulturní úroveň země. Odsud se šíří dál do okolí, skrze ty, kteří se nechají ovlivnit a pochopí nové prizma.
Kultura RYB a křesťanství se šířila z židovského národa a skrze židovské velikány se rozvíjelo mnoho oblastí života. Z univerzálního pohledu nebylo křesťanství nejideálnějším náboženstvím, protože základní panující vliv byl zemský, podporující egoismus, navíc podéra chladu dávala myšlení velmi vlažný charakter, takže se více opíralo jen o slepou víru. To umožnilo pozdějším systémům zvrhnout se do mocenských expanzivních a totalitních praktik. Celá následující kultura až do dnešních dnů je takto poznamenána.
Dle různých proroctví i jasnovidců je naše země místem nového příchodu tzv. božské bytosti čili člověka s vyšším myšlením (nadčlověka) a jeho schopností napojení na univerzální podstatu bytí. Dle nemnoha pamětníků tato vyspělá bytost zde téměř nepovšimnuta prožila svůj lidský osud a zanechala i své dílo, na kterém pracují další zasvěcenci. Několika světovými církvemi je však teprve vyhlížen její příchod na Zemi.
…
PŘINAŠEČ V ČECHÁCH A KATOLICTVÍ
KULTURA SMRTI
Dnes je již možné otevřeně říct, že bytost z řádu všech těch mesiášů, avatarů, přinašečů, nebo jak je budeme nazývat, žila ještě do minulého roku v Praze, kde také po sobě zanechala rozsáhlé dílo. Kdo je v tomto otevřený, jistě si k jeho učení najde i cestu. Stačí hledat a přemýšlet, kdo a co zde říká o spiritualitě, a kdo jen přemílá dávno omleté frázovité mantry staré doby.
Na vyčpělé církevní půdě, kde se do nekonečna opakují nicneříkající fráze o víře, je zbytečné hledat čerstvý vítr. Církev by se musela od základů transformovat, aby dokázala obnovit kontakt s novými impulsy duchovního světa. Vzhledem k její zkostnatělosti a neměnitelnosti rituálů toto očekávat nelze a do vzdálenější budoucnosti přežije snad jen jako okrajová záležitost pro určitý typ duchovní práce.
Její problém je obsažen již v samotných základech, kdy coby její atribut a symbol se rozšířilo zobrazování mučidel – kříže, trnové koruny a zmasakrovaného Krista.
Je to přímý odkaz k tzv. kultuře smrti, což není od věci, neboť celá tato dvoutisíciletá éra tomu odpovídala, jak všichni dobře ví. Dnešní postmoderní doba je jen následkem takového myšlenkového schématu. Ostatně i bezprostřední zkušenosti z prostředí mladých a tzv. reformovaných katolíků mne v tomto kdysi utvrdily.
Katolictví postupně ztrácelo svou přitažlivost i světskou moc, nerozumějící již novějším společenským procesům, které kolem nás právě probíhají. Tam, kde se naskýtají určitá řešení, tam se týčí neporazitelné zdi často vyčpělých dogmat. Komu se je přesto podaří narušit, aby vnesl dovnitř trochu kyslíku, ten bývá zpravidla „všechápajícími“ věřícími ovečkami nemilosrdně vyobcováván a otvor po něm je ještě pevněji zabetonován.
Ostatně z psychoanalytického pohledu je vůbec zajímavý vztah mezi katolictvím a materialismem. Zdá se, že k sobě vůbec nemají tak daleko, jak se může zdát. Ostatně i tolik dnes fetišizovaný trh dostal ideologickou injekci ze strany protestantského budování konzumního nebe na zemi.
Světská moc velmi záhy zjistila, že lze Kristovo nové náboženské hnutí vhodně využít a církevní páka se stala velmi účinnou mocenskou zbraní. Nakonec nebýt všech těch zapálených světců, kteří vtiskli křesťanské kultuře přeci jen větší kvalitativní hloubku, katolická církev by se neodlišovala od jiných dobových institucí.
24.10.1993
(pro undergroundový magazín VOKNO - nevydáno)
…
HROUCENI SYSTEMU
O POSTOJI K JINÝM TVORŮM
Každý z nás se zcela jistě považuje za kulturního civilizovaného člověka tedy homo sapiens (člověk rozumný), ale málokdo si již uvědomí, čeho bývá vůbec příčinou nebo alespoň pasivním svědkem vůči jiným tvorům, považujíc je víceméně za méněcenné a podřadné, pokud jim vůbec přisuzuje charakter živé autentické bytosti, a nepokládá je jen za jakési biologické stroječky. Obdobně jako ve starém Římě nebyl otrok považován za bytost, ale předmět mluvící, podobný poměr ke zvířatům (o rostlinách ani nemluvě) je hluboce zakódován i v naší západní "kulturní" společnosti. Jen těžce, pomalu a téměř neúčinně jsou prosazovávány zákony na jejich ochranu. Většinou se protiargumentuje absurdní tezí o omezování lidské svobody a potravinovém řetězci.
Tento zvrhlý přístup lze nalézt od pradávna, snad od okamžiku, kdy člověk začal vytvářet své society, a kdy vraždění zvířat se postupně mechanizovalo, odcizovalo až do poměrů, kdy tuto činnost převzaly na sebe specializované instituce, které dnes toto vraždění plně zautomatizovaly. U přírodních národů byl však lov i vysoce magickou záležitostí, neboť tito "primitivové" ještě vnímali u zvířete duši, kterou magicky usmiřovali, aby proti sobě nevyvolali její zlobu.
Jak postupovala dostředivá doba a mysl byla stále pevněji svírána převládajícím hmotným principem, přišel názor, že duše je vlastní toliko člověku, ne však zvířeti. Současně s tím se začala prosazovat hierarchizace a dělení na čistá, nečistá, užitečná či škodná zvířata. K tomu přispěla nemálo i náboženství, která člověka počala vydělovat z ostatní přírody jako jim rozumově nadřazeného tvora (a to ještě jen jednu jeho rasu) a považovat ho tak za vyvrcholení celkové evoluce.
Náboženstvím "slova", tedy ideje, se stále víc preferoval rozum na úkor citové sféry, pojmové myšlení vytlačilo původní somnambulně magické umění, a tím se rovněž preferoval rozum nad citem. Reinkarnace jako vývojový zákon byla stále víc potlačována, protože se nehodila vládnoucí moci. To umožnilo posílení lidského egregoru a ostatní jaksi diskvalifikovat ze hry. Zapomnělo se na to, že citová a rozumová rovina jsou dvě složky téhož poznávacího principu. Rozvojem tohoto jednostranného myšlení docházelo u člověka ke ztrátě intuitivních schopností, umožňujících nejen vciťování do jiných tvorů, ale do univerzálních zákonitostí vůbec.
Ve velkých starých kulturách můžeme ještě zahlédnout zvířecí božstva rovnocenná či dokonce i nadřazena lidským. Na jednu stranu to lze vysvětlit tím, že člověk je vývojově mladším živočišným druhem a představuje pouze jednu specifickou sféru v oceánu bytí, kdežto zvířecí druhy jsou ve vývoji na planetě starší. Druhá hypotéza může být, že mají mnohem lépe vypěstovanou intuici než člověk a mohou ho tedy v mnohém převyšovat.
Tak jak časem postupovala degresivní křivka kaliyugy, tak se čím dál víc adoroval ve společnosti racionální přístup a v řecké dostředivě ohňové kultuře let-2000 až 0 (narozdíl např. od indické či egyptské) zvířecí božstva v jejich božském Pantheonu již nenalezneme, což naznačuje, že již v té době byla prosazena hierarchie nadřazenosti lidských ras nad ostatními tvory.
Pokud by trend, který představoval původně pozitivní nadvládu duchovní složky nad animální u člověka, nebyl dotažen až do otevřeného útoku vůči nižší živočišné říši, bylo by vše ještě v pořádku. Vyústilo to však narušením rovnováhy rozumu a citu a aktivovalo boj o moc nad přírodou, čehož důsledkem je dnešní stav těžce narušeného ekosystému planety, kdy jediný biologický druh si přetváří životní podmínky pouze ke svému prospěchu. Tato nedomyšlenost kolem vlastního postavení na planetě způsobuje masový úhyn méně odolných biologických forem, a která má šanci postupně strhnout do záhuby všechny.
…
O VZTAHU K NIŽŠÍM BYTOSTEM
Uvědomění si našeho bytostného průtoku všemi těmi životními formami od buněk po nadčlověka má význam vzhledem k pochopení úlohy svého myslícího principu – rozumu. Člověk ho v této fázi vývoje povýšil v hierarchii svých vlastností na ústřední orgán, čímž byly však narušeny jeho intuitivní schopnosti. V době velkých náboženství stáli nad lidstvem již jen bohové.
V moderní relativistické době jsou však „bohové již mrtvi“, jak bylo světu kdysi oznámeno (viz Nietzsche se svým: "Bůh je mrtev") a byli nahrazeni jungovským pojmem "das selbst“ (nadřazené já). Bůh tak ze své objektivně uznávané existence klesl na úroveň pouhé představy v mysli, jak byl tento vztah později marxisticky „obrácen tzv. na nohy“. Dle tohoto si Boha vytvořil člověk z důvodů vlastní nedokonalosti a strachu. V postmoderní společnosti ale tento post padá znovuobjevením staronové ideje jednoty. Hodnotový systém povýšeného rozumu hluboce zažraný výchovou a společenskou kulturou zůstává hluboko v nás ale i nadále.
Dnešní počítačový boom je v podstatě důsledek tohoto „svatořečení rozumu“, jeho absolutizace. Nechci nyní rozvádět fakt, že tento trend byl zakódován již v samotném jádru křesťanství, jakož i jeho předchůdci – židovském náboženství. Jsou kategorizovány jako náboženství slova, uctívající Velkém Logos.
Vývoj rozumově pojmového myšlení je ostatně v pořádku. V pořádku už ale není to, že se tak stalo na úkor intuitivního myšlení, které s ním mělo tvořit v ideálním případě rovnovážnou a vzájemně se doplňující dvojici poznávacího principu. Místo toho mezi nimi došlo ke rvačce a vnitřní rozpolcenosti. Vnitřní rozpor této dvojice (jako den a noc, světlo a tma) nás tak provází v jakémkoli úsudku o realitě. Snaha vyvázat rozum ze vzájemného spojenectví je podobná témuž, jako by chtěl člověk utéct před svým stínem. Je to nemožné, a proto to bude vytvářet stále větší vnitřní napětí na úkor rovnováhy, která je ale podmínkou pochopení principu světa. Rozum sám o sobě může být dobrým nástrojem, ale teprve v rovnovážném spojení s intuitivně citovou poznávací složkou dokáže pracovat nejefektivněji.
Teprve tedy nadřazování rozumu nad emoční cítění (které mají přece i ta tupá zvířata, že?) dovoluje člověku postavit se na vrchol evoluční pyramidy, je zdrojem jeho moci i snah o její udržení. Co jiného nás dělí od ostatních živočichů než právě tato rozumová převaha? Představte si však tu frustraci, kdyby se zde náhle odněkud objevil vyspělejší vzorek bytosti se syntetičtějším, a tedy i mnohem dokonalejším myšlením. Byl by ochotný přijmout náš systém hodnot a my zase jeho? Zařadil by náš lidský živočišný druh do efemérní faunické množiny stejně, jako my neuznáváme vyspělost různých živočišných druhů? Co by to v nás vybudilo jiného než snahu takovou „podvratnou“ bytost zlikvidovat?
Chceme-li se vymanit z dnešního bludného kruhu, musíme hledat jiné hodnoty, které tu nepochybně jsou, byť na čas i zapomenuty. Jedná se o takové hodnoty, které dovolí zastavit stále větší devastaci planety. Jde přitom především o vědomí sounáležitosti s nižšími tvory. To neznačí, že člověk má přijmout jejich duševní rovinu. Naopak, může si uvědomit vyšší kvality, které mu rozum poskytuje, a tak i lépe chápat charakteristiku moci jako služby k všeobecnému veřejnému prospěchu. Místo braní by člověk začal dávat, protože i to je znakem duševní vyspělosti. V tomto také vězí řešení krizí současného společenského a politického života. Člověk by se tak stal konečně spolutvůrcem božího plánu, neboť by na sebe přebral aktivní úlohu „harmony-dárce“ veškerého života.
…
Není žádná náhoda, že zvíře má dnes z člověka panický strach. Za ta tisíciletí "kulturního" vývoje člověčenstva k tomu získalo patřičné důvody. Zvíře samozřejmě dokáže vycítit v člověku vyšší bytost a pociťuje k němu přirozenou úctu a autoritu. Člověk však v něm svým despotismem vytvořil nebezpečí ohrožení, stal se pro něj démonickým božstvem, krutým bezpříčinně trestajícím bohem, kterému je nejlépe klidit se z cesty.
V historii byli známi světci, kteří dokázali tento vztah natolik změnit, že zvířata k nim přicházela v míru a důvěře (viz život sv. Františka). Zvíře pro svou emotivnost daleko jasněji vyciťuje kvalitu svého okolí, pozná telepaticky vnitřní agresivitu. Nehodnotí, jeho vztah je autentický v podobě sympatie nebo antipatie. Vztaženo pak na celou přírodu, neboť i rostliny jsou bytosti s vlastním vědomím a komunikačními schopnostmi, se před dnešním člověkem "klepe" už celá příroda. Není pak divu, že na nás zpětně dopadá jistá vyvrženost z ní. Sami sobě jsme uřízli své kořeny, přetrhali integritu, kterou jsme jakožto duše procházející všemi živočišnými formami postupně a s námahou získávali a nyní jsme se nepřátelsky obrátili vůči své minulosti.
Ale tato minulost je zde stále, což dokazuje i celá vývojová bytostná řada od začínajících neviditelných tvorečků až po člověka všude kolem nás. Ale i z hlediska reinkarnací duše minulost žije stále jak v nás, tak v druhých. V tom lze najít metafyzickou harmonii trvalé přítomnosti. Pro dnešního industriálního člověka je však život pouhým pomíjivým okamžikem, než nadobro a beze stop zmizí z tohoto světa. Není divu, že jeho činy jsou podmiňovány neustálými obavami a strachem, když je jeho přítomnost tak lehce pomíjivá, mizící nenávratně chatrných vzpomínkách či v nebytí.
…
Pro „probuzeného“ člověka je v jeho přítomnosti naprosto zjevná jak minulost, tak i budoucnost, a toto rozšiřuje jeho bytostné uvědomění. Aby však mohl překlenout fázi odděleného lidského druhu a jít dál, musí pochopit své lidství ve všech svých projevech a myšlenkových řetězcích. To nelze cestou boje s jinými myšlenkovými principy. Vždyť boj vzniká nepochopením svého protějšku. Všechna vítězství nad ne-přítelem jsou vítězství Pyrrhova. Z hlubšího pohledu bojuje tak člověk sám se sebou, čímž se ochuzuje o společnou energii i možnosti, pokud by raději spolupracoval.
…
ENERGIE ZVÍŘAT
Negativní emoce, způsobené špatným jednáním člověka ke zvířatům, se v nich kódují jako strach a hrůza, a pak i okolní prostor je prosycen těmito psychoenergetickými „chuchvalci“, které se dokáží volně pohybovat vzdušným prouděním a zpětně ovlivnit každého, kdo vstoupí do takto naprogramovaného prostředí.
Všechna naše strašidla. jsou utvořena ze součtů, násobků a mocnin takovýchto vibrací nezpracovaného podvědomí, z hrůzy, kterou nevědomě a neverbálně od týraných zvířat přijímáme, včetně jejich pozření, neboť ten strach je již zakódován v jejich DNA.
Představte si ten ohromný a temný psychický vír posilovaný každým okamžikem proudem nekončící smrti dovážených zvířecích tvorů na jatkách celého světa. Každý z nás se podílíme na tomto vraždění, protože jsme přijali obecně uznanou fikci potravního řetězce. Zvíře díky své emotivnosti daleko jasněji vytuší naši osobnostní kvalitu, vycítí telepaticky naši agresivitu. Ono nehodnotí, jeho vztah k nám se odehrává v podobě sympatie nebo antipatie, lásky nebo strachu. To lze vztáhnout na interakci s celou přírodou.
…
Devastace planety rozhodně nepatřila nikdy do božího plánu. Je důsledkem až naší „moderní vyspělé“ činnosti, inspirované rozumem poněkud urvaným z řetězu. Je to výsledek potlačené, neviditelné, a přesto reálné temné naší tváře, vyplývající v důsledku z nedostatku sebeúcty a sebelásky. Z vlastních mindráků a pocitů osobní nedostatečnosti je neustále živená agresivita vůči ostatnímu životu.
Takhle stále víc zhušťovaná negativní energie nemůže vyústit jinam než do naprosté společenské rozpolcenosti, jejímž východiskem ze slepé uličky se pak stane totální válka mezi pozitivní a negativní tváří člověčenství, prorokovaným bojem mezi Kristem a Antikristem.
Od vegetariánství jsem se tak zdánlivě dostal trochu jinam. Ve skutečnosti se ale pohybujeme stále v okruhu příčin a následků, v jehož poloměru stojí kontrapozice mezi člověkem a zvířetem. V negativní vývojové tendenci, jež se nám stále jasněji materializuje, náš vývoj se zdá ústit do nadstavby člověk – bestie, namísto do zatím jen tušeného nadčlověka duševní jednoty.
…
OBDOBÍ KRIZE PŘI ZMĚNĚ CYKLŮ
Nový vliv odstředivosti čili éra Vodnáře, nastupuje zhruba v této naší době. Prolíná se ještě s odcházející érou dostředivých Ryb, kterým předcházela znamení Lva a Berana, rovněž pod dostředivým vlivem.
Prolínání vibrací těchto dvou ér vytváří značný chaos. Obě 6000leté doby totiž mají přesně opačnou charakteristiku. Můžeme tedy hovořit o naší době, jako o době velké krize. Vše nové jako by mělo opačný náboj a směřování od předchozích zkušeností; staré jistoty se bortí, ve společnosti již není nic trvale pevného, čeho se dá zachytit, staletími ověřené hodnoty jsou jakoby porézní a svět se začíná dávat ve všech svých sférách do prudkého tance. Takto se tedy začíná projevovat začátek nové 6000leté éry, v níž se budou „otevírat nebesa“ (éra II).
Po Vodnáři bude ve zvěrokruhu následovat éra Kozoroha, kdy se tato odstředivost bude harmonizovat s kozoroží dostředivostí (IE). Nakonec nastoupí 3. doba Střelce, která s sebou přináší do odstředivosti navíc impuls žáru (IA). V lidské kultuře se projeví všeobecným oživením až nadšením či zvýšenou duševní aktivitou. Následně přichází celý nový 6000letý impuls, tentokrát pod vodním vlivem chladu a klidu, a se začínající 2000letou vládou Štíra. Tak to pokračuje, dokud se nevystřídá všech 12 astrologických znamení. To se opakuje i s následujícími 24000letými celkovými cykly.
Takto cyklicky pod vlivem střídajících se kosmických vibrací probíhá na planetě evoluce vždy z trochu jiného a nového paradigmatického úhlu. Je to odlišné pojetí od optimistického pozitivismu 19.století a jeho vývojové přímočarosti, o který se stále ještě opírá mnoho společenských systémů.
Pokud se nám tedy podaří projít dnešní těžkou krizovou dobou bez globální likvidace života na planetě, můžeme očekávat diametrálně odlišnou kulturu, patrně stěží jen přijatelnou jak pro levé, tak i pravé politické proudy dnešní doby. Ty však nemohou tomu zabránit, neboť síla této kultury bude chráněna a živena z odpovídající archetypální úrovně.
Jedním ze znaků dostředivé zemní kultury byla paradoxně i jistá nezakotvenost v tomto světě. Vědomí bylo zúženo na zevní stránky skutečnosti, spíše na vnější viditelné důsledky než na prvotní příčiny všech odpovídajících procesů. Preferovala se část nad celkem, vláda jediné živočišné formy nad všemi ostatními a tvrdit, že člověk je taky jen živočich a o něco kultivovanější zvíře, tvrdě narážela na lidský narcismus. Tato orientace v myšlení umožňovala vzniknout zrůdným totalitním systémům politickým i náboženským. Převažovalo povrchně lineární chápání skutečnosti, což umožnilo relativizaci veškerých tradičních hodnot.
Odstředivé myšlení Vodnáře tuto hierarchii hodnot bude ve všech ohledech měnit. Budou se zkoumat jak horizontální, tak i vertikální směry skutečnosti s celou svou strukturou a propojením, nastolen bude nemechanistický pohled ve všech disciplínách, který rovněž rehabilituje jiné bytostné formy života a dojde i na schopnosti vzájemné mezidruhové komunikace atd.
…
O POTRAVĚ A VRAŽDĚNÍ
Vegetariánství se stává stále více diskutovaným tématem a myslím, že by si to zasloužilo ještě v mnohem větší míře, pokud si uvědomíme, že i prostřednictvím svého přístupu k potravě vyjadřujeme svůj postoj k druhým tvorům a k životu vůbec.
Můžeme říci, že způsob získávání potravy nás dělí od zvířat. V následujícím textu se pokusím vysvětlit důvody, které mne vedly k napsání této úvahy. Předem se zříkám úmyslu hovořit o tématu z hlediska zdravotního či z důvodů úzce náboženských, i když mnohým čtenářům to může splývat s filosofickým aspektem, který jediný mě vedle etického zajímá.
Posledních několik tisíc let člověk upevňoval na planetě své mocenské ambice a v soustavné expanzi si na ní vydobýval stále větší životní prostor pro svůj vývojový zoologický druh. Jeho snahou se stalo podmanění přírody tak, aby sloužila jen účelovým zájmům jediné biologické subkultury – člověku. Ten časem prakticky vytlačil jiné živočišné i rostlinné druhy na okraj živoření a mnohé další až za tento okraj, takže již není šance na vlastní oči je více spatřit. Tím se dostal život zde do krajně extrémní polohy. V tomto rámci, díky své destruktivní kreativitě, člověk vytvořil paralelní umělý životní prostor, vhodný pouze pro „dominující“ živočišný druh – sebe. Svět se takto stal ryze lidskou záležitostí, jakousi bizarní virtualitou, na jejímž okraji někde vzdáleně vegetují ostatní stínovité faunické a flórické formy. Toto vyvražďování nejrůznějších živočišných druhů můžeme klidně označit jako gigantický holokaust, trvající tisíce let až do dnešní doby, kdy vše bylo ještě přitvrzeno technologickým vývojem nejen zbraní.
…
VEGETARIÁNSTVÍ A MANIPULACE
Soudobá kultura a životní styl jsou odrazem jednak úpadku v destrukčním cyklu kaliyugy, ale i krizí přechodu mezi pasivně citovým vlivem Ryb a dynamickým prouděním Vodnáře. O dnešním stavu kultury se dá v podstatě hovořit jako o „kultuře smrti“ , neboť míří k relativitě a pomíjivosti (viz. v katolickém křesťanství je hlavní symbol kříže místo srdce – symbolu čisté lásky).
K prosazení svých často velmi ubohých a naprosto malicherných představ, zájmů a návyků je člověk připraven zničit vše, co mu stojí v cestě jeho žádostivých expanzí (včetně celé planety, na níž se momentálně vyskytuje, a bude-li to málo, tak i s přilehlým vesmírem). Moc ideologií, kterými jsme denně zaplavováni a manipulováni, spočívá právě v permanentním znejišťování, zamlžování, překrucování významů hodnot, jež jsou subjektu vlastní a mají důležitý význam v jeho svědomí, kterým se pak řídí. To, že nejsme sto rozlišovat hybné páky těchto manipulací, svědčí o vnitřní dezorientaci způsobené rozumově citovou roztržkou.
Je to bezpochyby konzumní vztah k životu a přírodě, který se stal jedním z dominantních symptomů (či lépe následků) této všeobecné duchovní degradace, způsobené ideologickými manipulacemi mocenských elit. Podařilo se tak přenést pozornost lidí k orientaci na povrch – obal, na pouhý následek; na víru v hodnotu relativních objektů a na masové hodnoty. Lidé této kultury smrti, založené na hierarchickém hodnocení, tak nedokáží už paradoxně pochopit hodnotu subjektu, ať svého, natož jiných, a svou pasivitou a trpností uvolňují prostor pro ještě zvrhlejší systémové totalitní koncepce všeho ražení. Zneužívání přirozené potřeby lidské spolupráce a integrace umožňuje manipulátorům zůstat samotní u mocenských zdrojů a vnucovat tak pravidla své hry celému světu, glajchšaltovat, ořezat pluralitu možností do jednodimenzionální roviny a orientovat lidskou „honbu za štěstím“ cestou ekonomických a hmotných přeludů. Jde jim o vyřazení co největšího počtu lidí od duchovní autonomie.
Pouze rovnocenný postoj i k ostatním tvorům dokáže obnovit úctu k sobě jako jedinci a dovoluje pochopit i hlubší psychologické souvislosti našeho nevědomí. Vlastní transformací své psychické orientace můžeme porozumět tedy i základním archetypálním vzorcům našeho chování, kterým podléháme a z nichž se nemůžeme vymknout ani přes veškeré zrelativňování našich vnitřních hodnot. Člověk má tak možnost posílením subjektivního vztahu ke světu získat i lepší schopnost vnoru do něj a lépe tak rozeznat jakoukoli formu manipulací zvnějšku, čímž získává pevnost a aktivní schopnost sebeobrany.
Vnímá-li člověk veškerou přírodu rovnocenně se sebou samým, očišťuje tím emotivní stránku psychiky a umožňuje dynamický průchod bioenergetické složce své podstaty. Rozum a cit jsou dva póly téhož poznávacího principu. Dnešní doba preferuje převážně jen rozum jako reakci na cit, který byl obdobně preferován v dřívějších dobách (dnes hovoříme o životě jako o problému a nikoliv zážitku). Cit se tím blokuje ve své spontaneitě, přestože jedině, a právě on je korekcí jinak zaslepených rozumových snah. Moderní člověk se snaží tyto dvě složky od sebe odtrhnout nepovažujíc je za rovnocenné (viz čistě abstraktní matematické myšlení). Kult čistého rozumu přitom patří, k již překonané pozitivistické filosofii 19.stol, postavené na víře v trvalý vzestupný vývoj a jeho možnost řízení a kontroly. Tento trend autopýchy se podílel na vytvoření odcizeného světa abstrakt, kdy věcnost a konkrétnost byla znegovaná plytkou obecností a dál na vytvoření systémové logiky, z níž se začal odvíjet technický boom, umožňující naprosto anonymní mechanistické totalitní destruktivní zásahy do živého organismu přírody.
Abstraktní nadnesený rozum tak relativizuje konkrétní morální hodnoty, které sloužily vždy jako korekce bezbřehých intelektuálních a mocenských výbojů. Chladná logika zbavená této morální roviny se stává zrůdným ideologickým nástrojem, uplatňovaným k udržení dnešního dekadentního systému moci.
Výsledkem této duševní evoluce bylo vytvoření totalitních systémů a masové konzumní kultury dnešního zenitu dostředivé éry Ryb. Bylo tak docíleno dokonalého vyprázdnění a zneuctění subjektu, a tím možnosti mechanistického zapojení tohoto zombika do vnějšího účelového systému, do vytvořené umělé reality – virtuality, podřízené řízení systémovými dogmaty, aniž by si to tento subjekt už vůbec uvědomoval.
Dnešní kultura mas klade tedy důraz na systém mnohem víc než na individuum. Nevymyká se z toho ani kultura demokracie, jak je dnes ještě chápána. Orientace na produkci, soutěž a konzumaci míří v kruhu k ještě dokonalejší nadvládě umělých systémů. Je pravda, že organizace jakékoli skupiny se bez systémů neobejde, jde však o to, aby dokázaly sloužit k udržení rovnovážného stavu mezi společenstvím a individuem. Systém má však vždy snahu podřídit a zmanipulovat přirozené vazby mezi subjektem a objektem, podřídit je pragmatickému maximálnímu užitku, což v důsledku vede k trvalému ždímání a vyčerpávání energetických i bioenergetických zdrojů.
Tato systémová manipulace je umožněna tím, že svět se stal umělým lidským prostorem, virtualitou, prostředím programátorské vize. Toto "polidštění světa" zpětně umožnilo jeho přemnožení, vytvoření nablblé masové kultury a tím nutně došlo i k defraudaci jakýchkoli originálních hodnot. Aby mohla přemnožená společnost konstruktivně fungovat, vyžaduje to opět nutně systémovou manipulaci, a tak pomocí technických nástrojů udržet toto civilizační monstrum při životě. Bude-li pokračovat vývoj tímto směrem, staneme se brzy totálními virtuálními otroky počítačových systémů, masové komunikace, psychologické nivelizace a glajchšaltace.
Jednu z velkých příčin veškerých ideologií lze tedy vystopovat v původní hierarchii hodnot odvozené od nadřazených vztahů jedince k "jiným" tvorům. Revoluce a humanizace systémů, které jsou na tomto primárním vztahu vytvořeny, jsou pak jen nepatrnými změnami v rovině následků, neřeší příčinu a nelze od nich očekávat žádné zásadní vyřešení našich současných problémů. Deziluze následující po každé této mikrorevoluci je dána nenaplněním právě tohoto očekávání. Proto ani žádná systémová změna nemůže být univerzálně platná. Doba její platnosti je dána tím, jak dlouho ten, který systém dokáže uspokojovat neuvědomělé žádosti většiny. Souhlas se systémem je tak vždy dočasný a po určité době, kdy se vystřídají jeho všechny možné varianty, nastává fáze nové revolucionalizace (dokud dostává většina víc, než musí obětovat plus jistá setrvačnost, je v klidu. Požadavky však narůstají).
Každé pravdivější náboženství nebo filosofie odkazuje k poznání, že skutečná vnější změna vzniká až jako následek změny vnitřní. V ideálním případě by šlo o dobrovolnou změnu hodnotové orientace. V našem současném případě je lidstvo ke konstruktivní změně dotlačeno zhroucením přirozených systémů (od nichž na základě určitého náhledu, je jeho umělý systém odvozen). Současné podmínky mu už nedovolují vnější expanzi (...samostatná úvaha), tudíž jeho energie se obrací dovnitř jako ničící síla, pod kterou se hroutí nestabilní hodnotové konstrukce (oživuje v sobě pól Šivy či Satana). To jsou procesy z nevědomí, archetypální síly, které moderní člověk neumí zvládat. Může se jimi v lepším případě nechat unášet, v horším a daleko častějším je jimi zničen, snaží-li se s nimi bojovat protisilou.
Dnešní apokalyptická situace není nic jiného než oživení archetypu boha Šivy (nelze dále vně s naším hodnotovým systémem expandovat, neboť jsme narazili na hranice únosnosti přírodních systémů). Nastává doba hroucení, rozmetání dosavadních konstrukcí. Kultura smrti a mas končící masovou smrtí, ale i smrtí mas. Později si řekneme, že to je periodický a nevyhnutelný proces, pokaždé však poněkud odlišný v detailech provedení. Dle axiómu o nevstoupení dvakráte do téže řeky, nový začátek je vždy trochu jiný než ten poslední, vždy je pojímán z trochu odlišného úhlu závislému na dominanci konkrétních živlových vlivů. Vzhledem pak ke stupni devastace ekosystému planety, bude konec této éry, co se týká její smrti i mocnější, a tudíž to bude i silnější lekce pro lidstvo. Dnešní unitární technická civilizace bude rozdrobena do menších komunit, což bude ústup od globální masové kultury, a bude značit nový pluralitní vývoj. Snad to připomene situaci, která zde nastala po zkáze Atlantidy, tedy éře, o níž z mýtů usuzujeme, že se jednalo rovněž o celoplanetární vyspělou kulturu, končící nástupem neobarbarství.
…
ZPĚT K VEGETARIÁNSTVÍ
V této úvaze se mi jedná o filosoficky orientovaný pohled na tuto tématiku. Zdravotní stránku, přestože je úzce spjata s hodnotovými měřítky, ponechávám záměrně stranou.
Zabíjení zvířat pro potravu zde vidíme od pradávna, od okamžiků, kdy člověk začal vytvářet větší society, přestávaje se postupně obávat pomsty zabitých zvířat, jak tomu bylo v prvobytných společnostech a jeho zabíjení se začalo mechanizovat a odcizovat vytvářením vraždících institucí, jako jsou jatka, vědecké a kosmetické ústavy, potravinářský průmysl aj.
U přírodních národů i našich předchůdců býval lov vysoce magickou záležitostí (než se jim dostaly do rukou účinnější zbraně), neboť přírodní lovci respektovali duši zvířete a tu museli magicky usmiřovat, aby vůči sobě nevyvolali její zlobu. Postupně, kdy se pod tlakem nových vlivů začaly objevovat nová, avšak pokleslejší náboženství (dostředivá doba), přišel názor, že zvíře narozdíl od člověka duši nemá. Počala se utvářet hierarchie zvířat tzv. čistých, nečistých, užitečných, škodných, jedlých a nejedlých. Zvláště v tom vynikala náboženství, která stavěla člověka na špičku evolučního vývoje a reinkarnaci jako vývojový zákon odmítla.
Zvíře postupně ztrácelo na ceně. Náboženstvím "slova"-ideje se stále víc preferovala rozumová rovina na rozdíl od citové. Pojmové myšlení vytlačilo původní magické, a tak přisoudilo hodnotu jen bytostem rozumovým. Zapomínalo se na to, že jak rozumová, tak i citová složka bytosti jsou 2 rovnocenné póly téhož poznávacího principu. Rozvíjením pouze jedné poloviny poznávacího principu došlo u člověka ke ztrátě schopnosti komunikovat mimoverbálně s ostatní přírodou.
Ve starých kulturních okruzích můžeme ještě spatřovat i zvířecí božstva rovnocenná s božstvy v lidské podobě nebo jim i dokonce nadřazena, což lze vysvětlit tím, že člověk byl pojímán jako mladší živočišný druh a představuje pouze jednu sféru bytostného života.
6.11.93
…
MEDITACE NAD SMRTÍ
Přemýšlel jsem o andělu smrti a představil si jeho podobu dekadentně romantickou a jeho duši lyricky krutou, zasaženou šípem uvědomění si vyprázdněností věcí. Lze si představit stav této nelidské nicoty a veškeré jeho imaginace jako stav pouhé iluze, která musí být rozptýlená, aby mohla duše dál stoupat a posléze se asimilovat v nadkosmické jednotě, nebo naopak jím musí projít pro získání vnitřní zkušenosti?
Je to zákon pohybu kdy, aby byl učiněn jeden krok – pokrok, je třeba odpoutat nohu od země a její gravitace, tu překonat vynaložením vnitřní energie ve chvíli, kdy se noha zvedá a dopadá na nové místo, než znovu začne vstřebávat posilující zemské vibrace.
I na takto banálním příkladu lze narazit v symbolické podobě na pojem smrti a zrodu. Můžeme tedy říct, že vcházíme do smrti dobrovolně, abychom opustili staré místo pro zrod na novém. Mentální setrvání značí postupné „bezduší“ na místě, jež bylo psychoenergeticky vyčerpáno (tedy psychické zadušení).
Z metafyzického hlediska tedy přechod k smrti a novému počátku (dobrodružství) je přirozenou věcí, přímo nutností a může být i vědomým duchovním krokem.
2.12.93
…