Úvahy : 2001

DOBA ÚPADKU

Vývoj světa dostane již brzy rychlejší spád. Nemá smysl budovat si zde symbolické pomníky na věčné časy. Je marné pachtění politiků za nezapomenutelnou dějinnou slávou, vše bude transformováno obrovskou změnou vlivů a jejich dopadů na celý svět…

Již neúnosná devalvace lidské společnosti a lidství vůbec povede v blízké době k obrovské očistě, a tím i nutnosti vzdát se malých nesmyslných cílů, za kterými se všichni dnes pachtíme. Novými vlivy nastane nutnost probuzenějšího vnímání a cítění s životem na této planetě, posílení zájmu o poznávání zákonitostí celého kosmického prostoru. Dnes panuje spíše sobeckost, chamtivost, zloba či kořistnictví, a toto bude postupně v novém tisíciletí napravováno.

…

MOEBIOVA PÁSKA A JINÉ

Tisíciletí neměnných pravd, které jsou dnes vlivem stále většího zakletí v spletitých technologiích sesazovány z piedestalů. „Králové i otroci“ se obrazně řečeno dohadují o svých pravdách na schůzích, mítincích, v hospodách. I „bohové“ jsou tak nuceni sestupovat do této civilizace mezi smrtelníky civilně nenápadně a odkládat tím svou vlastní nedotknutelnost. Toto dnešní chaotické babylonské zmatení jazyků (není poprvé) pohlcuje svým třením a vzájemnými konflikty nesmírné množství energie, která by byla potřeba k realizaci pozitivnějších cílů, aby byly otevřeny co nejsnazší průchody do nové doby, jež se vstupem Pluta do Vodnáře má již brzy nastat.

V dnešní době, kdy se vše vzájemně mísí jako nikdy předtím, velmi často srovnáváme nesrovnatelné. V nejnižších, tj. primárních úrovních, je největší příčinou žádostivostí a závistí oblast konzumu, a právě k němu je lidstvo v průběhu desetiletí až staletí stále víc tlačeno egoistickými a zkorumpovanými „vůdci“ v duchu motta: „Dát poddaným chléb a hry, aby se nestarali o mocenské hrátky“.

Jde o „pseudosocializující“ proces, nikoli ve smyslu rozvoje kvalit, ale zarovnávání rozdílnosti do stále širších stejností, čili unifikace, kterou pomáhá generovat i masová strojní produkce. Chceme mít vše, co mají druzí, bez jakéhokoli ohledu na rozdílnost startovních podmínek, kdy se každý z nás pohybuje v jiné hloubce bytí, majíce za sebou rozdílné množství předchozích životních zkušeností, daných i počtem předchozích vtělení.

Na jednu stranu je to pochopitelné, všichni jsme si před Bohem rovni a jsme „jeho děti“, naše duše mají stejnou hodnotu, to ale neplatí o vývojové vyspělosti, ta se u každého liší jinak. Důsledkem takovéhoto vnucovaného povrchního rovnostářství je zploštělé vnímání skutečnosti, odmítání vidět a rozumět dění pod povrchem, a brát život jen z povrchního pohledu užitku a požitku.

…

Nastupující rozdílnost v myšlení oproti předchozí době, neboť se jedná o nástup protikladných živlů výborně asociuje tzv. Moebiova páska kde, půjdeme-li po jejím obvodu budeme se nepřerušovaně dostávat chvíli na vnitřní stranu a chvíli zase na vnější a naopak.

Mytologicko-magické myšlení, v dřívějších časech charakteristické pro vnější realitu, se tedy postupně obracelo do nitra, do nevědomých hlubin duše, a chaotický svět tužeb a vášní, dříve ukrytý v nevědomí, se naopak začal stávat vnější realitou a stále víc se zhmotňovat.

Nechci teď srovnávat tyto dvě strany téže mince v uvědomování si reality, jen by to mohlo být vodítkem k pohledu na rozlišnost různých kulturních etap v lidských dějinách = periodické střídání vnějšího a vnitřního duševního prostoru a pozorovatele.

Tato analogie může blíže vysvětlovat i úhel pohledu, z něhož čerpají a tvoří mimo jiné i vizionářští umělci, básníci a nejrůznější blouznivci, ale také malé děti, než jim vysvětlí, co je a co není realita. Tak se nachází každý na jiném místě své osobní i kolektivní Moebiovy pásky, a jeho poznávaná realita může být tam, kde u ostatních jsou jen sny a přání, a naopak.

To by ovšem nemělo být důvodem vzájemné kontroverze, ale naopak doplněním dvou protilehlých pohledů zvnějšku i zevnitř na žitou skutečnost, vytvářející úplnější celek. Pokud by to lidstvo dokázalo a naučilo se vzájemnému respektu, mohlo by mít z toho mnohem větší užitek než ze soustavných názorových bojů. Mohlo by vnímat skutečnost z mnohem více zorných úhlů.

Ve dne svítí slunce, noc osvětluje měsíc, a přesto je chápeme jako ucelený proces jednoho dne. Tak je to se všemi pulsujícími procesy, které ve staré Číně vyjadřovali filosofií Jin-Jang – hry protikladů.

Procesy vnitřního i vnějšího světa duše hluboce přesahují naše běžné vnější životy. Jedině z pohledu nadčasovosti jim lze porozumět a chápat je jako vlastní individuální svět.

…

O SOUČASNÉM VĚDECKÉM POZNÁVÁNÍ

Dnes se mnoho fyziků zabývá tzv. „teorií chaosu“ a vycházejí přitom z dobově omezené vědecké doktríny, tj. z hlediska v našem čase poznaných zákonů. Týká se to i urputného hledání tzv. „temné hmoty“ či antihmoty neboli tzv. „Božské částice“. Tím se začali již před léty zabývat i nukleární vědci se svými pokusy v urychlovači částic v CERNU ve Švýcarsku.

Tyto experimenty vycházejí z nových vědeckých teorií, že i jiné roviny skutečnosti mají svůj konkrétní fyzikální řád, ale současné vědecké metody zatím nedovolují popsat jeho hlubší strukturu. Jen proto ale můžeme hovořit o fyzikálním chaosu v univerzu, postaveném na nepochopení jiných fraktálových dimenzí časoprostoru. Všechny měřící přístroje a metody jsou vyvinuty na fyzikálním základě naší hmotné lineárně horizontální časoprostorové linie. Jenže stejně tak jsou ve vesmíru platné i jiné časoprostorové osy se svými ději, což dnešní akademici, zvláště z okruhu bizarního spolku Sysifos, odmítají slyšet, neboť by museli přehodnocovat svá fyzikální dogmata a začít přemýšlet jiným směrem, což by ohrožovalo jejich akademickou dráhu, proto raději toto vše označují za pavědecké myšlení.

Oba rozměry, jak materiální, tak i spirituální, jsou však sami o sobě neúplné a kompletnější vědecký model získáme až akceptováním všech logických provázaností ducha i hmoty tak

17. 2. 2001

…

TRANSPERSONÁLNÍ SÍLY PLANET

Transpersonální síly planet, kategorizované nejlépe ve schématu Zvěrokruhu, působí na naši osobnost bezprostředně jak zevnitř, tak i z vnějšího prostoru.

Za transpersonální planety jsou označovány Uran, Neptun, Pluto, tj. ty s pomalým oběhem, dotýkající se lidstva více generačně, na rozdíl od zbytku personálních, jejichž cykly vnímáme již během svého života.

Např. charakter Pluta je pojímán jako převratná ničivá síla, která otřásá povrchovými vrstvami osobnosti, jež si díky svým životním zvykům, rituálům a rolím soustavně upevňujeme, a nutí nás vnitřní bolestnou změnou vyjít ze zacykleného kruhu. Tím se nám ale otevírá cesta k novým životním možnostem.

Bez působení těchto vzdálenějších planet bychom ale byli už dávno jen účelovými robůtky, točícími se ve svých životech stále dokola, a podléhajíc tak pouhé setrvačnosti. Je zajímavé, že Pluto bylo objeveno krátce před 2. světovou válkou, která tak přesně zapadala do jeho působení.

…

ZPOVRCHNĚNÍ MÝTŮ, UMĚNÍ A ŽIVOTA

Příliš se mi nelíbí účelové snahy redukovat knižně tradované mýty jen na neškodné dobrodružné a neznalými autory deformované příběhy, nebo pohádky zbavené všech spirituálně symbolických přesahů do hlubších nevědomých, a tedy i démoničtějších poloh duše. Takové snažení vede nakonec jen ke zploštění, banalizaci a překroucení jejich původně zasvětitelského významu do tajů neviditelného světa archetypálních sil tak, jak si ho dříve vysvětlovali.

Stačí se rozhlédnout pozorně kolem sebe a uvidíme, jak se společnosti v rámci stále dravější globalizace zpovrchňují a stávají plytkými a nevědomými přímo před očima. Stále víc individuálních skupinek pak hledá alespoň v drogách náhražku autentické transcendentální hloubky. Tyto ale dokáží poskytnout opět jen chvilkovou iluzi díky změněné frekvenci protékajících sil ve vědomí.

Umění, které je zbavené svého přirozeného transcendentního přesahu a zůstává jen v lineární rovině reality (tj. nepřekračující hranice povolených konvencí kolektivního smýšlení) je chabé, chaotické, a hlavně zbavené svého hlubšího smyslu a významu. Síla velkého umění spočívá v citové excitaci oslovených, ve vysvobození individuální imaginace a motivace z područí kolektivního vnímání.

Obrozenci 19.století ve své touze po pozvednutí národních dějin a kultury sbírali na svých cestách po vlasti pověsti, legendy, proroctví, vize, pohádky, říkadla, písně, zkrátka lidový folklor a slovesnost, pracujíc tak ve službách nově tvořeného sebevědomí národního egregoru, který se potřeboval národně vytýčit proti soustavně expanzivnímu německému živlu. To ale tyto nadšence bohužel vedlo i k mnoha ideovým a obsahovým úpravám takto sesbíraných lidových skvostů, neboť i jim mnohdy unikal hlubší přesah mnoha těchto památek. Tak se často nechtěně rovněž podíleli na jejich ořezání o spirituální poselství starých časů, a zploštili je tak přímo na svém počátku. To jim ovšem nebere zásluhy o duchovní rozvoj národní české kultury a státnosti.

…

PROJEKCE ARCHETYPU ČÍSLA 12

Mentální sféra géniů, pokud si odmyslíme 4 nejvyšší síly, obsahuje 12 hlavních idejí – archetypů – archandělů – božských zákonů. Je jedno jak jim budeme říkat, i když každé pojmenování má ještě svá zvláštní specifika.

Toto je alegoricky krásně znázorněno v pohádce o 12 měsíčkách, střídajících se pravidelně ve svém živlovém působení vlády nad přináležející periodickou částí roku. Každý jeden z nich byl zástupcem svého nadřazeného silového archetypu, a jako „vládci kruhu“ mají každý tedy i své specifické energeticko-frekvenční složení odpovídající charakteru daného měsíce.

Analogie onoho rozfázovaného nebeského kruhu a jeho dalších numerologicko – silových konstelací lze nalézt v nejrůznějších dimenzích, a často je lze zahlédnout i na královských korunách, které jsou jednak symboly moci, slávy ale i služby své zemi z „božího pověření“. Také je lze ale vidět jako silové přijímače a zářiče vyšších energií ve spojení se zasazenými drahokamy. Jsou tedy i symbolem jistého zasvěcení (uchazečů je vždy víc, ale jen jeden z nejlepších je vybrán a má čest sloužit a vést svůj lid).

26. 2. 2001

…

DESTRUKČNÍ VLIVY GLOBALIZACE

Nacházíme se uprostřed doby všech možných masových hnutí a odosobnělých ideologických floskulí, které jsou vždy dopředu předznamenávané zaktivovanými konstelacemi transpersonálních planet (především Pluto hraje velkou roli v charakterech generačních cyklů), kdy i jednotlivci s jinak vnitřně vyváženou osudovostí jsou stále víc smýkáni kolektivistickým rytmem bláznivých bočních vlivů. Tento zmatek posiluje i příchod komputerizace, která veškerý chaos míchajících se duševních rovin ještě mnohokrát zesiluje.

Individuum coby ego ve svém duchovním vývoji je takto tvrdě postupně tvarováno energetickými nízko i vysokofrekvenčními vibracemi všech možných úrovní. Přitom má v sobě už zakódovaný účel pozdějšího splynutí s nimi, nicméně zatím je to předčasný výhled.

To se děje v dnešní době ve velkém, neboť stupňující se vypreparovaná globalizovanost životního stylu a prostoru pohltila již téměř celé lidstvo svými extrémními vlivy. Potřeba individuálního duševního přesahu (= osobní transcendence) je jimi přeprogramovávána zpět k nižším rovinám hmotné existence, ke smyslovostí, pudovosti, bezduchosti, což vede k retardaci kulturní úrovně veškerého lidství, neboť všichni jsme vnitřně nějakým způsobem propojení.

Individualita má však silnou potřebu být aktivní jednotkou, nikoli být jen součástkou této dekadentní hry v pasivní konzumentské pseudojednotě. Nedostává se jí pak dostatečného vnitřního rozměru autentického zážitku své metamorfózy – osobní proměny. Chybí pak katarze, podobná třebas té, kdy housenka se právě stává motýlem, neboť vše je prostoupeno rykem vnějších mocenských ideologií a jejich vnějších projekcí. I ta housenka má ale evoluční potřebu vymanit se z egregoru housenek a proměnit se v motýla. Vyměňuje tak svůj původní živel země za splynutí s živlem vzduchu.

Pokud by zde nebylo stálé střídání 4 a potažmo 12 základních sil, takový tlak bytostného vývoje k transcendentním změnám by zde zaručeně nemohl být. Pokud bychom totiž žili trvale jen pod jediným dostředivě egoistickým zemským vlivem, docházelo by nepřetržitě pouze k trvalému tuhnutí, krystalizaci, zahušťování a následnému vyhynutí života na planetě.

Není od věci si připomenout, že u předchozích 6000 let pod vládou zemského živlu byl jako vůdčí tzv. „vyvolen“ židovský národ, jehož vnitřní charakter nejlépe odpovídal těmto zemským egoisticko-dostředivým vlivům. Taky takto pojal i svou misi, a místo aby pomáhal rozvíjet duchovně i ostatní národy a přinášet jim nadobyté znalosti, pokoušel se naopak získat veškeré výhody na svou stranu, snažíce si ostatní podmanit (hmotnými prostředky), považujíce je za podlidi.

Tato dnešní rozporuplná techno-materialistická civilizace je tak vlastně jeho plodem (stačí se podívat, jaká klíčová postavení ve světě dnes ovládají ti, co se k této víře hlásí). Nicméně pomalu a jistě nastupuje doba odstředivá čili vzdušná, která tuto moc brzy rozfouká a celá jimi utvořená civilizační struktura se začne hroutit, což ale bude mít důsledky pro nás všechny. Tak to ale už chodí při nástupu nových věků.

2. 4. 2001

…

TRANSCENDENCE A LABYRINTY REALITY

Smyslem nejrůznějších duchovních škol a spolků je adekvátními cviky a meditacemi dojít u svých oddaných (mnohdy však i poddaných) k vnitřnímu osvícení = transcendenci, tj. k přirozenému duševnímu stavu vyspělejších bytostí. V této dostředivě chladné době (EU) jsme však neskutečně přizemnění a odtržení od dalších jemnohmotnějších rovin. Na jedné straně stojí ambiciózní ega 3. mocenské čakry, na druhé nedosažitelná duchovní volnost spirituálnějších center.

Zapomněli jsme se a zbloudili v pavučinových labyrintech hmoty, a nyní nás vysávají jejich démoničtí přisluhovači, žijící mezi námi v nejrůznějších společenských rolích. Až do našeho rozloučení se svými těly a návratu do svých vnitřních domovů, kam jedině patříme svým předurčením, se tak bude zřejmě ještě dlouho dít.

21. 5. 2001

…

VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ REALITA JAKO MOEBIOVA PÁSKA

Kdysi v dávných časech nastal převratný obrat ve vnímání světa, který byl v legendách označovaný za konec „Zlatého věku“.

Co se to vlastně tehdy přihodilo? Mimo ozvěny mýtů a legend o průběhu světových katastrof a zániku mnoha předvěkých vyspělejších kultur, což zamávalo celou zemskou bytostnou sférou, je zde ještě další podstatný proces, o kterém se příliš neví.

Jedná se o systematický cyklus střídání čtyř dob nejen horizontálně po 6000 letech, ale také jiných cyklů, kterým hinduisti říkali Yugy. Tento rytmus je známý mnohem méně a jeho jednotlivé cykly se odehrávají v dlouhodobých časových intervalech.

Jeden z jejich projevů se týká pulzace výměny mezi vnější a vnitřní realitou přes duševní rovinu. To, co do té doby bylo jakýmsi vnitřním rozměrem duše, začalo se změnou frekvencí kosmických sil více zvnějšňovat a dostávat na povrch, přičemž tento proces objektivizace vnitřního emočního nevědomí či podvědomí můžeme vidět doposud. Tzn. že vše, co je pro nás dnes promítnuto do vnější reality, bylo dříve vnitřním stavem, a v přechozím a budoucím cyklu se tyto procesy dějí naopak. Tento princip střídání vnějšího (objektivního) a vnitřního (subjektivního) světa lze jednoduše přiblížit na příkladu tzv. Moebiovy pásky, kdy po ní nepřerušeně putujeme chvíli vně a chvíli uvnitř.

V tomto posledním a z duchovního hlediska nejvíc úpadkovém energetickém cyklu, nazývaném Kaliyugou, žijeme nyní, což má za následek právě to, co vidíme denně kolem sebe, tedy úpadek všech vznešenějších hodnot a celoplanetární šíření destruktivních procesů. Je to ale rovněž přirozený kosmický cyklus, kterému se nedá zabránit a jen se ho pokoušet nadlehčovat, a je jen na našem myšlení a konání, abychom se do něj nemuseli rodit příště znovu.

1. 6. 2001

…

O SNĚNÍ A PROBUZENÍ

Vše se děje TEĎ, přestože se pohybujeme v proudech času.

Uroboros = had kousající si v kruhu vlastní ocas. Symbolizuje že vše, každý proces v přírodě, se takto cyklicky uzavírá v souznění jak nahoře i dole, venku i uvnitř, na začátku i na svém konci do jediné množiny, ukončeného cyklu v jakékoli rovině

Usilujeme-li o soulad s rytmem dnešní doby, nutí nás to být mnohem akčnější, pružnější, pragmatičtější, a tím si udržovat určitý nadhled nad nejrůznějšími situacemi (mít nohy na zemi a hlavu v nebesích).

Ale i tato zmatená doba, pokud nepodlehneme plně vnějším tlakům, může nám velmi pomáhat v rozvíjení své osobnosti, v empatii s druhými, a tedy vést k větší toleranci celkově. Nicméně také nemusí, pokud ztratíme svůj „vnitřní střed“ (náboženským slovníkem: ztratíme-li svou duši) a začneme propadat vnějším i vnitřním negacím. Negativní myšlení je tak obvykle zapříčiněno nezpracovaným chaosem všech bočních vlivů, jež v současnosti mlátí lidstvo jako žito, oddělujíc řečeno biblickým jazykem zrna od plev.

Dnešní doba sní silně racionalistický sen, je fascinovaná čísly, výpočty, křivkami, symetriemi či asymetriemi strukturovaných polí, všemožnými konstrukcemi, poměřováním, posuzováním, krájením a čtvrcením. Možná ale nakonec zjistíme, že se přes všechen ten racionalismus neposunula kvalitami bytostných vztahů ani o milimetr dál, a možná že spíše naopak. Stále víc lidí tak pociťuje, že jsou jen jakýmisi nedobrovolně uvězněnými kolečky v civilizační mašině, a k tomu ještě se stále menším „radiačním“ dosahem. Je maximálně zapotřebí uvědomit si již obsah a smysl této kolektivní halucinace, aby se nestalo, že se jednoho dne probudíme a zjistíme, že už vlastně nežijeme.

Je třeba skutečně velkých vizí velkých vůdčích osobností, nemá-li při probouzení spícího lidstva dojít k nenadálým bolestným otřesům a katastrofám, aby inkarnované duše již dál neupadaly do nicoty temných bludišť nevědomých démonických sil a nestrhávaly s sebou dolů i všechny ostatní.

…

Hudba a tanec mají schopnost radostně rozvlnit a rozvibrovat celý vesmír.

…

Z pohledu hlubších dimenzí bytí jsou v podstatě všichni světci, sedící ve vlastních nirvánách někde na březích světelných řek života, a propojeni navzájem společným bytostným jádrem.

Ty sám jsi snící Buddha pod stromem vlastního sebepoznání, jsi nehybný ve své vnitřní extázi i přesto, že kolem tebe v čase šílí akční doba a ty na svém povrchu pluješ s ní. Její dopady jsou však pro bdělou duši jen malými vlnkami na hladině této kosmické řeky, v níž svou pozorností spočíváš – světče budoucna.

Jsme tedy mnohem víc než jen touto osobou, v nejhlubším nitru jsme vším, a toto vše se nás také nějakým způsobem dotýká, ať je to radost či utrpení bližních, byť si často tyto přenosy ani neuvědomujeme. Tady někde může vznikat i potřeba těch, co již světu rozumí do větší hloubky, pomáhat i ostatním od tupého nevědomí.

Naše duše bohužel téměř zapomněly přes veškerou tu vnější práci a úsilí na existenci onoho nejvnitřnějšího transu. Nebo se ho dobrovolně vzdaly kvůli vnějším pozlátkům a cetkám? Ale myslím, že není třeba se děsit příliš, protože jednoho dne se vrátí všechny do svého pravého domova v bezčasí, obohaceny navíc o zkušenosti rozporuplné polarity a jedinečnosti.

…

Ale cesta není ani jen tak si jednoduše unikat před rozvráceným světem do svého nitra, neboť je tu stále ještě nenaplněné poslání každé inkarnované duše, i přes to vábení vrátit se zpět do krajin blažených dimenzí – iluzí. Je důležité vypořádat se s věcmi, které nás stále poutají k nevyřešeným restům minulosti, jež nám současný osud předpřipravily, pak lze jít dál.

Abychom nemohli zcela ulítnout do bezbřehých světů fantazie a byli vnořeni do své přítomné reality, musíme prožívat i nepříjemné emoce a bolesti, které nás vrací zpět do her života.

Čím víc se ale obklopujeme předmětnou hmotou jako hradbami, tím hlouběji upadáme do příjemného ale tupého spánku nevědomí. O to hůř jsme pak schopni se z něj probudit, když nás jednoho dne zasáhne karmická povodeň.

…

Každá bytost prožívá chvíle pocitů zmírání a zmaru (stagnace a úpadku), vystřídané vzápětí zase chvílemi ožívání z nových impulsů (nového nadšení). Je to stejné jako střídání zimy a léta, tělesnosti a beztělesnosti, a vše je to jeden dechový rytmus ať vlastní či společnosti, planety nebo celého vesmíru. Tak putujeme životy malých každodenních všedních smrtí i nových zrození.

…

Národy i státy se „rozpouštějí“, když jejich strážní géniové a duchovní stvořitelé a vůdci postoupili již hlouběji v chápání své univerzálnosti a vstoupili do „bezčasí ducha“, jakožto bytostného základu veškerenstva, a nyní již spolu splývají ve vyšších frekvenčních oktávách. Předčasné nezralé snahy o zrušení všech hranic světa jsou naivistické a vedou jen k dalšímu zlu a dělení.

…

Ničení ega – svého jáství = ničení těla = ničení duše = kompletní sebedestrukce provázená ztrátou imunity. Sebeničící ego se odděluje od životodárných sil a stává se tak masochistickým sebevrahem, přitahujícím také podobné duše a události. Takto oslabená osobnost ztrácí nakonec i svou vůli a sebeovládání a každý boční vliv ji může snadno pohltit.

Silná je taková osobnost, která nemá potřebu si cokoli z vnějšku „přivlastňovat“, tudíž si takto nevytváří ani jakékoli další psychologické přívlastky (ve smyslu: Já jsem někdo). Její síla pramení z autentického uvědomování duchovního rozměru svého bytí a s ním se snaží být v souladu.

12. 6. 2001

…

TECHNOCIVILIZACE A IDEOLOGIE

Reálný kapitalismus i liberalismus soustavně rozmělňují sílu ¨všech entit a jejich vztahů. Jeho směr myšlení je, narozdíl od duchovních „vertikálních“ systémů a na nich založených společností, horizontální a tedy „zvnějšněný“ = materializovaný do nízkofrekvenčních polí hmotného světa. Síla duchovních myšlenek a autentické symboliky je nahrazena reklamními slogany, floskulemi, nálepkami, plakáty a manipulativním streamem lživých ideologických žvástů, a to vše se vrhá celou svou silou na hlavy lidí vnucováním konzumního stylu života, aby nebyla ohrožována moc vládnoucích elit. Duševní energie lidí je tak soustavně vybíjená v nesmyslném pachtění po zboží (zbožštěné matérii). To jsou všechno ale známé věci.

Je ale možná existence tržní liberální demokracie bez technocivilizace? Tedy i bez oněch všeznásobujících zrcadel masových médií, které by měly správně být objektivní a hlídat průhlednost mocenských orgánů, a bránily tak mafiánským, lobbystickým a korupčním nátlakům? Asi by se pak mnohem hůř uplatňovala technokratická globalizovaná moc skrytých „elit“.

S tím souvisí i nekontrolovatelné přemnožování lidstva, vedoucí ke stále většímu zhušťování jeho životního prostoru, a tím paradoxně i k stále větší anonymizaci životů (nelze mít osobní vztahy se všemi). Otevírá se pak takto i čím dál větší prostor pro všechny „záludné a temné“ síly.

18. 4. 2001

…

NEGATIVNÍ ZÓNY

Všichni jsme slyšeli o nějakých místech s negativními vlivy, o kterých se říká, že jsou prokletá. Bývají to taková, kde jsou konfliktní geomagnetické vlivy anebo se tam v čase událo něco velmi zlého.

Dramaticky vyzářené duševní energie vytvářejí emoční plazmatické útvary, které se v takových místech dlouhou dobu zdržují a přitahují další nevtělené entity obdobného vibračního charakteru, a tím se negace ještě více posilují, a mohou se dokonce „přisát“ i na náhodné návštěvníky místa.

Vyzářené úzkosti, strachy a hrůzy zůstávají také přímo v paměti onoho místa, a čím jsou silnější, tím více ovlivní zpětně své prostředí, dokud to není pročištěno duchovně magickými prostředky, jakými bývaly třeba stavby kapliček apod. Někde to bývalo řešeno, že se takové místo jednoduše vypálilo, protože živel ohně místo čistí, neboť spaluje negativní plasmu (proto je využíván i v biotronickém léčení). Má tedy své opodstatnění lidová moudrost, že je lépe se těmto místům raději vyhýbat. Vědomějšího člověka před nimi varují přímo jeho pocity a zbytečně se nevystavuje špatným vlivům.

Vše ve vesmíru, každý jeho objekt má totiž jak své silové pole, tak i svou paměť, kterou lze nazývat Akáša či akášická knihovna.

…

DĚJINNÉ KONTINUITY

Každá doba řeší svým konkrétním způsobem vztah mezi pojmy absolutna a relativity (mezi nadčasovostí a časem, trvalým a pomíjivým, zrodem a smrtí, Bohem a Tvůrčím dílem čili tvůrcem a stvořením).

Každá doba své vztahy k prvotní příčině rozvíjí trochu odlišně dle svých vlastních silově dobových vlivů. Historické doby nejsou plošné, jak jsme zvyklí z dějepisu, ale obsahují nespočet protikladných dimenzí. Jiná je kontinuita indiánů, jiná křesťanů či hindů, Evropanů nebo Afričanů, bohatých nebo chudých apod.

Čím vědomější jsou bytosti a s nimi i celá společnost, tím i dějinné události probíhají méně dramaticky a neznásilňujíc tolik jednotlivce. Dějiny z hlediska zasvěcenců jsou toliko přirozeným rozvíjením božských archetypů poznání na časových osách osudů. Čím je tedy vědomější (uvědomělejší) společnost, tím větší možnosti aktivního působení na vnější události má (viz věčná idea „ráje na zemi“).

Z tohoto pohledu studium dějin je nikdy nekončící dobrodružství objevování.

19. 6. 2001

…

ILUZE REALITY

Lze si poměrně snadno uvědomovat, že všechny známé tvary jsou vlastně iluzivní a proměnlivé, ačkoli jejich silovým polem prostupuje energie, udržující je v bytnosti. Mezi tvary lze však počítat i to, čemu říkáme komplexně „realita“, v níž každým atomem i skrze ně proudí vnitřní síla.

Avšak i tento proud je iluzí duality, protože úplně v nejvyšších duševních levelech onu fraktálovou „mnohočetnost“ najdeme ve své vnitřní jednotě. Proto mají smysl představy jakékoli rozlohy a rozměrů mikro a makrosvětů jen relativní význam pro život zde. Další cesty lidské evoluce ale povedou k přímým vnorům do věčné přítomnosti a nepomíjivosti.

Ze spirituálního pohledu lze však konstatovat že již nyní tady a teď jsou naše duše zanořené ve věčné jednotě, jen jejich jednotlivé inkarnace do hmotných rovin hrají své iluzivní hry v duální projekci, kterou považujeme za svou autentickou jedinou realitu.

Člověk ve své současné evoluci má však již možnost svým vědomím teoreticky chápat její další vývojové procesy až k nadčlověku, a také je urychlovat, pokud na sobě vědoměji zapracuje. Potom se stává tzv. „probuzeným a neusilujícím“, tzv. bódhisattvou, a i když ještě koná světsky, není to již z jeho ega, ale svou osobností nechává proudit vyšší vůli.

…

O JÁ

Vyspělé vědomí Já není násilnické, naopak je to místo našeho určení, místo skutečného domova, je to přece každého „já“. Vůbec není ohraničené tělem, jak se věda domnívá. V já je obsažená celá naše osobnost, a také všechny ostatní v celém vesmíru. Toto základní bytostné JÁ nás vede k uvědomění, že tvoříme jednotnou bytost skrz všechny vesmírné dimenze.

Problémy vznikají tím, že každý si přeje, aby celý svět vypadal přesně podle jeho osobních představ (pod vládou archetypu, ve kterém se právě vývojově nachází - tzn. že lidé absolutizují svůj relativní = egoistický náhled).

Nikomu se nechce příliš měnit názory a přizpůsobovat se, tj. připouštět nedostatky svého subjektivního pohledu a snažit se jej objektivizovat. Lidský svět vztahů je pak o tom, že v rámci prosazení svého způsobu vidění a vnímání, se navzájem jen soustavně hašteří.

Bytostné vědomí je vždy naladěno na určitou myšlenkovou rovinu, utvořenou příslušnými vibracemi. Celý život pak prožívá myšlenkovou podstatu této vrstvy= její ideu ve vlastním životě, přestože ty následně zrcadlené příběhy pak považuje za projev vlastní svobodné vůle. Nevyhnutelné osobní krize však později vše zpochybňují a nutí člověka k velkým duševním změnám.

Každý úhel pohledu z vyšší osudové roviny je přínosem v evoluční cestě pro celou společnost, současně ji však jde proti srsti.

Víme, že vývojem se naše Já pozvolna mění – odpoutáním, připoutáním, zvyky, rituály, představami, zkušenostmi, pravidly, převýchovou, poznáním…

Jde však o to, jak si přitom zachovávat svoji rovnováhu. Vyspělejší jedinci si již uvědomují, že ať se děje vně cokoli, centrum nejvnitřnějšího já zůstává přesto nepohnuté bez ohledu na tyto vnější přechodné smyslové události. Problémem tedy zůstává, jak se k této rovině ladit svými duševními úvahami.

Vědomí Já je přítomno v celém vesmíru, proniká samotným základem TD a vnitřní jednotné Já je jeho univerzálním vědomím.

Pokud by naše smysly byly rozšířeny daleko za hranice našich těl, považovali bychom tento prostor také za své vnitřní já. Každé já komunikuje s druhými většinou v touze po shodě, aby podvědomě překonalo frustraci ze své individuální inkarnace do mnohosti polarit světa. Násilnická já v podstatě trpí nedostatkem shody, kterážto frustrace v nich generuje další agresivitu ve smyslu, když to nejde silou, půjde to ještě větší silou.

Touha po shodě = jednotě je ale ve všech bytostech hluboce zakódovaná, my na cestě k jejímu uskutečnění se pouze projevujeme více méně přátelskými či naopak agresivními přístupy, což určuje i strategii životních her naší persony (Jungův výraz pro životní roli).

Individuální já je tak tvarováno tím, s čím se konkrétně ztotožňujeme.

Jeho smyslem je skrze něj zažít, uvědomit a ztotožnit se (či odmítnout) určitý náhled, mentální postoj. V tom je cesta i cíl.

Vnější prostředí tak vytváří s omezeným určitou interakci (sympatii-antipatii), dává mu „jevištní“ prostor k sebevyjádření.

Své já – sebe sama zažíváme tedy skrz své smyslové vjemy (zážitky se sympatickými či odpudivými energiemi), ať to jsou chutě, pachy, vizuální, sluchové a hmatové vjemy. Naše smysly jsou přijímačem energetických vibrací, a díky tomu můžeme zažívat svět jako subjekt, v němž si ověřujeme vlastní kvality.

Můžeme si pro větší porozumění těmto procesům je pomocně zařazovat přes úrovně čaker. V každé rovině je dopad energií autentický, ale trochu jinak vyhodnocen dle charakteru těchto center. Různí lidé mají aktivovány různě i svá energetická centra, a to nás pak charakterově rozděluje (např. melancholik, který má zažitou zkušenost pomíjivosti, sangvinik, vezoucí se vzhůru na vlně úspěchů atd.).

…

Každá kultura vychází z převažující kolektivní zkušenosti, která je pro jednotlivce z větší části v jeho nevědomí.

…

Virtuální realita je pod vládou symbolického Satana, který dohlíží nad dualitní konstrukcí tohoto světa.

21. 6. 2001

…

ROZPORY SVĚTA

Krajní rozpor mezi rozumem a citem znamená z jedné strany přehlížení citů, z druhé pak rozumu. Každá taková nerovnováha nás vychyluje ze svého středu za cenu ztráty osobní energie a deformuje tak i naše city, myšlenky a činy. Pokud se to stane v kolektivním měřítku, společnost začíná militárnět.

Lidstvo nedokáže změnit trend dějin kdy ho napadne, neboť ten je dán oživujícími osudovými archetypy T4 z vyšších tvůrčích rovin (živlových = rozpínavým vzdušným prouděním, chladem zamrzajících struktur, ohněm transformačních či dostředivou koncentrací tuhnoucích elementů), které ovlivňují naše emoce a myšlení. My tyto trendy v sobě odrážíme jen jako zrcadla, přetváříme je v osobní uvažování a zážitky, snažíce se s nimi lépe či hůře srovnat. Každá rostlina či živočich tak svým způsobem pomáhá univerzální harmonii a pohodě (či naopak konfliktům). Teprve až tento přirozený zákon kosmu dojde pochopení a uvědomění i lidmi na celém světě, můžou nastat lepší podmínky pro materializaci iluzí tzv. „budování rájů na zemi“.

Ti, co se cítí být vnitřně tzv. “božími bojovníky“, nesmí zapomínat na univerzální zákonitosti života a jejich činy by měly proto být v duchu šíření vzájemné souvztažnosti a soudržnosti, procházejíce každou bytostí. Cesta k tomu vede šířením vnitřního pochopení, lásky a úsilí o dosažení vyššího vědomí.

Katoličtí věřící se mnohdy jeví zaseklí a zacyklení v sobě v tzv. „zpytování svých vin“, přitom působí ztuhle a křečovitě, obdobně jako celé znamení citově chladných Ryb. Nedokáží odhodit svou komplikovanou minulost, a ustrnuli v jakémsi rozpolceném duševním masochismu, napjatí mezi protipóly ducha a těla, nižšího a vyššího, vnějšího a vnitřního, mezi duchovní a tělesnou láskou. Svého „zpytování“ se drží často tak křečovitě, že tím umocňují své dostředivé ego ještě víc.

Problém je, jak opakovaně uvádím, v nepochopení a vůbec připuštění si objektivního zákona o vývojových rytmech a příčinnosti. Tyto zákonitosti je nutno chápat na všech úrovních jako jeden celek, proto je možné je vnímat i v souvislostech s nadčasovými sférami, coby důsledkem existujících sil.

V současnosti již probíhá jistý energeticko-spirituální boj probouzejícího se uranicky dynamického Vodnáře se starými konzervativními saturnskými silami tzv. strážci prahu – Cerbery, což signalizuje, že stojíme před dobou velké světové „očisty“.

22. 9. 2001

…

O SMYSLU INKARNACÍ

Může obyčejný člověk ve svém životě pochopit o jaké mechanismy, které předurčují jeho individuální osud, vlastně kráčí? Pochopit možná ještě ano, ale udělat s tím aktivně i něco dalšího? Usměrňovat a zpracovávat na něj dopadající energie víc než jen svými malými osobními přáními a skutky, vypouštěnými do větru? A moci ovlivňovat opravdu účinně tento svůj osud k lepšímu?

Svá přání mají zajisté i nevtělené duše, a pokud by toto fungovalo a stačilo k jejich dalšímu vývoji, tak proč se tu vůbec pak rodit do hmoty? Vysvětlení bude nejspíš v tom, že pro práci na svém charakteru potřebuje duše jistá omezení a koncentraci na jednotlivé úseky cesty pro vnitřní zpracování nasbíraných nesourodých poznatků, což se děje právě díky dualitě kosmu.

Pro uskutečnění takových charakterových změn je třeba zapojení do antagonistických procesů materiálního života. Teprve v hmotné sféře můžeme pozorovat, jak jsme rozhýbali své dominově propojené řetězce a vazby díky jejich hmatatelným následkům. Takovéto pochopení je nutné, aby se později mohla stát bytost vědomým hybatelem celých vesmírů.

…

DROGY

Mohou sice otevírat poznání mnohosti alternativních světů, současně tím však předbíháme přirozený duševní vývoj a člověk stěží pak zvládá antagonismus mezi fyzickým a duchovním rozpětím života. Přestává být pánem sama sebe, nýbrž je tažen jinými silami, což se děje již mimo dosah jeho osobní vůle. Je to podobné, jako jet rychlým autem, ale neumět ho ještě příliš řídit. Pokud máme štěstí, můžeme se tedy sice dostat někam výš, ale také můžeme skončit v různých peklíčkách svého nevědomí. V Bohnicích o tom jistě také vědí své.

Drogy jsou tedy jistou loterií, za níž se může tvrdě platit. Jsou něco jako tryskáče, které umějí prudce vzlétnout a přelétnout skrz světy osobních emocí (citů, pocitů, asociací) k jakési „plutonské“ universalitě, která slabou individuální dušičku dokáže ještě rozvrátit. Může u neznalé duše dojít i k jakémusi odcizení, kdy se tento člověk stane cizincem ve svém vlastním osudu = daň zaplacená duší. Příčina i následek tvoří jeden celek.

22. 9. 2001

…

REVOLUCE SPOLEČNOSTI

Konzervatismus jako postoj k životu a jeho hodnotám hraje významnou roli v našem světě protikladů. Je tomu podobně jako u náboženství ve všech známých kulturách. Žádné konzervování nesmí převládat nad otevřeností ke změnám starých již nevyhovujících struktur, pokud nemá být nic zabetonováno na „věčné časy“. Proto i pád bolševismu by měl být těmito „pseudorevolucionáři“ vítán, pokud to myslí se společností vážně. Problémem vždy však bylo, že jejich revoluce ničí i tradiční, tisíciletími prověřené pozitivní hodnoty, a tak vylévají svou vaničku i s dítětem.

Žádná skutečná duchovní revoluce nesmí proto používat k prosazení svých cílů forem násilí, které pak plodí jen a jen další násilí. Jde v prvé řadě o vnitřní revoluci hlav a srdcí, a z toho teprve odvozených fyzických činů celé společnosti. Má to tudíž být revoluce lásky a poznání, revoluce tvořivé energie pro všechny bytosti. Ostatně jinak takové bojovníky stejně pozře, což lze zpětně vysledovat i na těchto osobnostech dějin.

Hipíci 60. let ve své něžné „revoluci lásky“ poztráceli a rozmělnili postupně svůj nově utvářený egregor – svého vůdčího ideového anděla, rozvolnili se příliš v drogách, sexu a alkoholu nízkých energetických center, čímž došlo ke ztrátě tvůrčí energie a následnému rozpadu celého hnutí (i když také i vlivem nepřátelských systémových sil zvnějšku), kdy zůstalo jen pár silných osobností. Tím, jak všichni stárnou, ani oni neodolali vábení konzumní hojnosti a mocenských postavení. Vždy je proto třeba usilovat o rovnováhu obou duševních sfér – citu i rozumu.

…

Revolucionářem můžeme svým způsobem nazvat určitě i Hitlera, ale v temné podobě „uranského či plutonského anděla smrti“. I on měl však v osudu svou vyhrazenou roli karmického hybatele dějin, což ho však nevyčleňuje z karmické odpovědnosti za své vlastní zrůdné činy.

Temnota u mocných začíná obvykle převládat vždy, když tito „herci“ ve svých přidělených životních rolích vůdců (viz Jungova persona) ztratí soudnost a začnou se nadmíru ztotožňovat se svou mocenskou rolí neomezených vládců, a tím zrazují pověření sloužit všem.

V divadelnictví existují dva protikladné směry herectví: citový a rozumový přístup k roli. První propagoval jako metodu ruský divadelní teoretik Stanislavskij, který požadoval po hercích osobní citové ztotožnění se svou rolí, druhým směrem je západní přístup, který preferuje určitý intelektuální nadhled nad rolí, a tedy i civilnější herectví, a byl formulovaný Bertoldem Brechtem. Obé však mají rovnocenný význam a jejich uplatňování je individuální. Podobné divadelní postupy jsou uplatňovány i v politice na široké masy občanů. Politika jako dramatické divadlo.

…

ÚVAHY 01/1

Katarze ducha je neuvědomělým cílem lidského pachtění, a je současně i jeho motivací. V takové výsledné očistě se uzavírá kruh příčin a následků, jako jeden zákon o dvou pólech. Indové pro to mají zvláštní výraz „ghana“ neboli polibek boží (v křesťanské mytologii to může být chápáno jako polibek Krista Janovi před svou smrtí a předání svých energií).

…

Vzdát se svého nadhledu v duchovní praxi může znamenat ještě vyšší nadhled, který lze označit pojmem „be here now“ (být zde a nyní), poukazující na autenticitu individuálního vědomí. Bytost se stává vědomou součástí celku, jeho vševládného archetypu – tj. vzdává se jako jednotlivec dosažené duchovní moci, ale současně zůstává prozřelá v uvědomované jednotě. V křesťanské praxi to znamená být blíže Bohu a současně se radovat s radujícími, trpět s trpícími, myslet s myslícími, a celkově vzdát se své saturnské role mravokárce a hegemona, a být tak ještě více lidský a emočně všeobjímající, neboť i všechápající. Pokud převedeme tyto procesy na čakrová centra v těle, znamená to překonání 3 nižších čaker vyšší trojicí od 4. čakry výš, kam nás má přivést i blížící se znamení vodnářského věku.

…

Moderní civilizace potřebuje jako sůl uvolnění svých zkostnatělých pseudodogmatických poškozených konstrukcí. Jak jsem již vícekrát napsal, je třeba uvědomění si svého postavení v evoluční řadě s ostatními tvory a tomu náležejícímu životnímu smyslu, což vede nutně k úvahám o podstatě celého vesmírného bytí. Teprve takovéto směřování by bylo možné nazvat skutečnou revolucí ducha.

…

VÝCHOD VERSUS ZÁPAD

Myslím si, že Západu chybí určitá emotivnost Východu (a naopak Východ zase postrádá racionalitu Západu) potřebnou pro vyváženost, neboť jeho systém je stále více stavěn jen na společenských rolích – personách, za nimiž se ukrývají soustavně hladová, dravá a expanzivní ega.

Východem je myšlen především indický kontinent, kde se tradičně usilovalo o co nejrychlejší dosažení osobní nirvány a opuštění tohoto samsarického (iluzorního) světa. Individuální jedinečnost se tak ovšem stávala nedůležitou a postradatelnou, a to se přenášelo na celý tento svět jevů. Z toho však jako následek vzniklo i opovrhování vším dočasným.

Konzumní Západ hodnotu individuální svobody zná a cení si jí nadevše, jeho rozumářství však pro změnu odmítá hlubší roviny skutečné spirituality. Zároveň může být dobře, že tyto dva doplňující velmocenské póly na planetě existují, jelikož jejich hry se tak stále ještě mohou navzájem vyvažovat.

Ideální by nicméně byla harmonizace mezi oběma těmito přístupy, která by uměla propojit individuální svobodnou cestu s kolektivní odpovědností.

…

VÝCHOD, ZÁPAD A HODNOTY

Příčiny i následky veškerých představitelných procesů se v rámci protikladných sil kosmu odráží v každé rovině existence. Jedná se tak o celistvý fraktální systém, řetězec odrazů a průchodů, pronikajících naskrz všemi dimenzemi a vědomími. To znamená, že každý náš čin se nějakým způsobem odráží v celkovém universu a má svou hybnou sílu, kterou ovlivňuje i další.

Současná světová politická a hospodářská moc je postavená na mocenském ovládání většiny úzkou skupinou největších boháčů, kteří si říkají „elita“. Pro ni je zbytek lidstva často pojímán jen jako podřadný plebs, který je ale zdrojem jejich zisku. Tento postoj zaujímá především sionistický koncept, který jehož cílem je ovládnutí celé planety (a možná i přilehlé vesmíry:)

Každý společenský řád je udržován při životě souhlasem většiny a jejím kolektivním prožíváním svých rolí v něm.

Mocenští dobyvatelé a vládci vždy v krizových dobách vyvíjeli úsilí o zabrání dalších území, kde žily dříve roztroušeně jednotlivé lidské skupiny, rody a národy. To mělo v dějinách nejrůznější formy – od dobrovolného spojení, přes svatby, obchodní jednání, intriky ad. V úpadkových dobách se to dělo převážně násilnými expanzemi. Jejich vítězství mívají však jen dočasný dobový úspěch. Na konci procesů se vše vždy vrací do rovnováhy vyššími zákony ducha, rozumu a odvěké moudrosti v jejich poznávání. Pouze to někdy může déle trvat a bolet.

Pragmatickému a účelovému Západu mimo materialistické konzumenství už dnes chybí sjednocující spirituální rozměr a jeho systém k dalšímu vývoji společnosti. Chybí mu potřebná energie pro nové vznešenější ideje, a proto se potácí v čím dál větším okruhu neřešených antagonismů stále víc propadajíc do dekadentních rovin. Odkazujíc tak jen ke stále zdánlivější a iluzornější vnější svobodě pro každého jednotlivce, který si „přeci“ může vybírat z mnohačetné nabídky zábavy a konzumu v domnění budování ráje na zemi.

V tomto má islám ve své slepé a fanatické víře v svého Alláha navrch, udržujíc své ovečky v soustavně bouřlivém divokém dospívání i za cenu bezvýznamnosti lidského života jinověrců, a poskytující příslib věčných sexuálních radovánek pro své „bojovníky víry“ (tam někde na výšinách v nebeských harémech očekávajících odměny za své vraždění zde na zemi).

Západ by potřeboval lépe chápat a akceptovat etnickou a národní různorodost a pokoušet se ji spojovat v jednotě na základě akceptování této nestejnorodosti. Tj. potřeboval by se zbavit své dominantní domýšlivé nadřazenosti, své pragmatické rozumářské moci a svého mnohokrát zkorumpovaného elitářství.

Východ by chtěl pro změnu zase vidět větší respekt ke své kultuře a ochotu „protivníků“ nepotlačovat jeho hodnoty.

Prozápadnímu kultu úspěchu a kariéry bývá však největším nepřítelem obyčejná všudypřítomná pozemská smrt, která totiž umocňuje odvěkou marnost lidského pachtění.

V budoucím čase se zcela jistě změní celkové chápání smyslu moci (3.čakra) a její maskulinní povahu budou rozmělňovat stále více í feministické snahy o „citové obejmutí“ světa (4.čakra). Ačkoli je jasné, že tyto trendy dnes ještě nemají šanci na větší úspěch, přesto mohou vyvažovat nejhorší extrémy ryze jangového machismu a doplňovat o polaritu jin.

…

MUŽSKÝ A ŽENSKÝ PRINCIP SVĚTA

Pozvolnou proměnou jangových živlových sil na vzdušně jinové dochází dnes k postupnému osvobozování ženského principu a všeho, co s ním blíže souvisí (intuice, cit, tvořivost, plodnost, magické vnímání světa) z pod nadvlády maskulinních expanzivních systémů. Proto je třeba pomáhat ženské složce rovněž měnit svět, aby došlo k rovnováze mezi oběma principy.

Racionálně pragmatickému Západu chybí určitá citová vřelost, kterou přisuzujeme v rámci polarity východní mentalitě. Chybí mu větší pochopení toho, že ve vnější realitě jde jen o pouhé „divadelní“ role – tj. jsou to jen naše povrchové projekce do jednoho z mnoha životů, který si západní člověk ale velmi užívá.

Na rozdíl od toho radikální Východ chce jakousi nirvánickou jednotu „ihned“, bez osobitosti individuality, a také bez respektu k ní, a tak je nakloněn i k velmi radikálním řešením. Západ hodnotu individuality zná, ale nezná zase smysl svého hlubšího směřování (nahrazujíc ho nejnižší rovinou – blahem konzumu díky výkonnosti člověčích mas), což představuje jen jednu z polarit světa mezi rozumem a citem – mužským a ženským principem.

Je proto třeba zharmonizovat = vyřešit jejich nižší společenské roviny, aby i v případě „Ikarova pádu“ (tj. nezvládnutí vyšších rovin) nebyly spíše zrádné jako děravá záchranná síť.

…

KŘESŤANSTVÍ

I díky mnoha generací umělců byla éra křesťanství svým způsobem poeticky krásná a tajuplně mystická, když se dotýkala božských archetypů, ale zrůdná tam, kde byly snahy měnit tyto spirituální záležitosti mocensky a využívat její privilegia, mezi něž patřilo tzv. nastolování božího řádu již zde na zemi mocenskými prostředky.

V poetice archetypálních vizí, osudovosti duší, autentické upřímnosti a opravdovosti věřících, se negovat ale příliš nedá. Je to i básnicko-filosofické zobrazování tragického kristovského námětu, které udržuje toto náboženství stále ještě při životě ve svých kořenech, oním tragickým patosem a apelem k povaze člověka a bytostné pomíjivostí.

Cesta opravdové změny světa k lepšímu je ale ve všech dobách stejná. Musí se dít zevnitř každého z nás. Všichni tak musíme jednat sami za sebe a nést za sebe tak i plnou odpovědnost, která není malá, neboť se veškeré naše činy přenáší dál do budoucna.

…

Základní duchovní archetypy lze vystihovat různými formami, jako například cestou mýtů, legend, pohádek, příběhů, snů, poezie, umění, tance, hudby, lidové moudrosti či kolektivních spirituálních rituálů a oslav. Žádné náboženství ani kult se bez některých z těchto projevů neobejde, protože je potřebuje k fascinaci svým učením.

…

AKAŠICKÁ KNIHOVNA

Minulost je plná života, neboť ve skutečnosti je to soustavně žitá přítomnost, do které po „duchovní řece“ připlouvají stále nové duše, které berou konkrétní trvalé osudy za své, a tak je i prožívají. Minulost nemůže být nikdy mrtvá, neboť i její osudové archetypální příběhy jsou nesmrtelné a zaznamenané v paměti akášické knihovny, kde se možná jako svobodné duše napojujeme na tyto osudová kontinua.

Všechny bytosti jsou v permanentním pohybu z jedné přítomnosti do druhé, svou minulost ale zapomínají, aby se mohly posouvat v čase dál a zůstávaly přitom v nekončícím vědomí sebe v každém svém okamžiku. Každý okamžik je tak zaznamenán v této knihovně ve všech svých alternativách, o nichž se můžeme jen domnívat, že i ty jsou nekonečné.

Všichni velcí autoři v dějinách ji navštěvovali a čerpali z ní, byť třeba jen v noci ve svých snech („…pro každého máme dle jeho mentality „dobrodružství“ šité na míru …“:), a všichni jsme nahodilými poutníky v ní skrze nekonečno jejích dimenzí, jsme tak poutníky iluzivních příběhů.

…

BYTÍ JAKO HRA

Každá hra je založená na protikladech – protipólech, které se přitahují a současně i odpuzují, vymezující se vůči sobě.

Protiklady na sebe navzájem zavěšují své projekce, svůj úhel pohledu, a reakce druhé strany se pak zpětně na ně odzrcadluje, jejich interpretace přichází až posléze.

Protiklady si podvědomě uvědomují, že jsou součástí jednoho celku – jedné hry, v jejich hráčském zaujetí však toto tušení potlačují.

Hry mívají nejrůznější kvalitativní úrovně – od něžného splývání po válečné konflikty a fyzickou likvidaci protihráčů. To v případě, kdy hráči zapomínají na svou vzájemnou sounáležitost ve hře, neboť bez druhých by ji ani hrát nemohli.

Nadhled může mít nejrůznější podoby, tváře či škleby (ironie, sarkasmus, cynismus, empatie, lítost, úsměvné přijetí, kritičnost…), jsou to jen dočasné emoční projekce v hrané hře.

Součástí herních strategií jsou i nejrůznější rafinované manipulace a podvody.

Jednotlivé entity, hrající své hry, se snaží zapojit do nich co nejširší okruh účastníků i diváků.

Absolutizace her je totéž, co gamblerské propadnutí jim, a vede k vážným již mimoherním konfliktům. Potom ale přichází na řadu složitější herní konstrukce, kdy není jasné, zda se jedná ještě o hru či už nikoli, a o to víc takováto úroveň hry zasahuje nevědomé vrstvy psychiky a dává ještě větší pocit autentičnosti dění.

Autenticita a opravdovost je principem dobré hry.

Co hry přinášejí je také dobrodružnost, adrenalin, endorfin, sebeutvrzování, katarze, zisk, bohatství, moc, sláva atd.

Průběžné vyhodnocování stavu hry je způsob, jak ve hře nezabřednout, neulpět, nezacyklit se v ní.

Náboženství a impéria jsou největší herní systémy.

Dějiny (osudovost) jsou součástí koncepčních vývojových strategií jednotlivých účastníků. Každý herní systém, ať je v souladu či záporu, je nucen se koncipovat vzhledem k panujícím podmínkám a vlivům v daném časoprostoru.

Každý jednotlivec či skupina má vlastní herní konstrukci a strategii (byť z větší části nevědomou), ale je i součástí projektů a projekcí druhých tím víc, čím je ve své hře pasivnější (to se týká všech bytostí). Vždy však jde o kombinaci subjektivních a objektivních her, založených na dobových psychoenergetických vibracích.

Smyslem osvobozovacích her je dostat se z pozice nevědomého manipulovaného hráče, nevyspělé bytůstky, až k samému konstruktérovi hry.

…

HRY Z ASTROLOGICKÉHO POHLEDU

Ascendent ve Zvěrokruhu definuje tzv. „personu“ – hráče tak, jak se jeví světu coby fyzická osoba, a to předurčuje i charakter jejích vlastních projekcí i těch, které na ni dopadají zpětně. Zde hraje roli dimenze kvality, dědičnost a karma.

…

GENESE HRY

…

Teorii her lze vztahovat nejen na jednotlivce, ale celé skupiny či skupiny celých egregorů. Každý národ tak hraje svou hru ve světě ze svého vibračního úhlu a preferuje svůj specifický herní styl. Dnešní doba preferuje za nejúspěšnější herní styl pragmatismus, díky kterému lze být nejsnáze úspěšný v kariéře, obchodu či politice.

Globalizační světoví hráči pak usilují o podřízení si historicky utvářených herních systémů jednotlivých národů své vlastní hře metodami, jimiž si myslí, že nejlépe dosáhnou svých herních cílů. Metody mohou být různé a zčistajasna převrácené zcela naopak. (potlačení iracionality, potlačení rozumu, obětování kvality pro kvantitativní zisk, otevření nejrůznějších extrémů pro zmatení či likvidaci protihráčů…) jediné měřítko je pro ně funkčnost svých strategií.

…

NĚCO MÁLO KE KŘESŤANSKÉ CÍRKVI

Katolická církev prohlašuje sebe samu za církev vítězící a universalistickou. Naskytuje se zde ale otázka, zda vůbec chápe „hru“ a smysl této doby? Zda chápe, že tvořivé energie z Centra nabírají poněkud odlišný kurs, než jaký dominoval v době jejího vzniku před 2000 lety, kdy se veškeré vyšší astrálně-mentální úrovně uzavíraly vlivem dostředivých energií, a bytostná psychika tudíž stáčela svoji pozornost hlavně ke smyslové materii kolem sebe?

Původní křesťanský záměr měl působit jako dynamický osvobozující proud od komplikovaných rigorózních dogmat starožidovské víry (viz slova Krista, že přišel i bořit). Chápe tedy katolicismus tuto současnou dobu v jejím nejhlubším smyslu? Chápe její snahu o bourání všech zastaralých či již nefunkčních hranic? Umí si najít svou roli i v této nově přicházející hře a vyprostit obrazně řečeno Kristovo poselství ze všech nesmyslných projekcí a zkreslených výkladů?

Mám zkušenost, že naprostá většina jejich příslušníků, a hlavně kněží zůstává na povrchu svých evangelických zvěstí a odmítá jít víc do hlubin pod jejich povrch. Takový požadavek by však narazil na zcela dogmatizovaný a dobami vycizelovaný systém výuky svých duchovních.

Jeho transformace by mohla být úspěšnější, pokud by katolická církev dávala přednost spíše jakési ašrámové (klášterní) tradici zakořeněné na Východě, a založené na meditačních praktikách které jsou mnohem hlubší než nedělní kázání na mších v kostelích.

Už to by bylo skvělé skutečně pochopit dějinnou roli samotného Krista – avatara a duchovního vůdce věku Ryb prizmatem universálního cyklického řádu, kdy taková bytost nadčlověka, se zde rodí se svou misí každých asi 2000 let. Někdy úspěšně, někdy jako průser celé následující doby (viz éra Ryb), než se opět změní charakter silového záření a přijde nový světový guru, který bude opět opravovat staré poškozené ideje.

Takové pojetí je ovšem zcela mimo rámec a uvažování současné církve se svým celkovým dogmatismem, zkostnatělostí předepsaných rituálů, čímž je odsouzená do časově omezené role v přechodu věků a ke ztrátě svých věřících.

Duchovní osvícenost se projevuje mimo jiné také tím, že se nepreferuje tolik formální stránka – litera, jak je známo ze soudnictví, ale důraz se klade na účel a smysl konání. Pro církev by totiž nějakou osvíceneckou reformou nastala nutnost jít zkoumat samotné své kořeny, což by odhalilo pěkně vypaseného kostlivce ve skříni, a nové bolestné hledání svého pravého původního účelu, což by mělo zřejmě nepředvídaný dopad na celé světové dění. Nová doba Vodnáře vyřeší ale tyto otázky přirozenou evoluční cestou zrody nových generací, které budou myslet už jiným způsobem.

22. 9. 2001

…

ZLATÝ VĚK A KALIYUGA

Mýtická doba, kterou mnozí označují jako Zlatý věk lidstva, se údajně nacházela pod symbolickou nadvládou planety Saturn s vládnoucím bohem Kronem (Chronos – čas), což o ní něco vypovídá.

Saturn je symbolizován rovněž analogií tzv. „strážce duchovního prahu“, jakéhosi hraničního přechodu mezi bytostně psychickými sférami a transcendentně kolektivními. Samotná planeta je 5. oběžnicí kolem Slunce, což má svůj hermetický význam v číselné symbolice a magii, neboť je to číslo charakterizující člověka se svými pěti smysly. Uzavírá tedy v řadě planet Sluneční soustavy pozemský bytostný okruh, tj. vážící se přímo k psychologii jednotlivých bytostí, a vytváří tak jakousi hranici mezi personálním a transpersonálním vědomím, které charakterizováno svými vzdálenějšími planetami má již nadbytostný charakter, mající dopad na celou jednu generaci.

A protože Saturn patří mezi přísné správce, nevpouští dál duše nepřipravené na tento celní přechod. Tam již pro nás začíná „zahraniční“ časoprostor, symbolizovaný vzdálenějšími planetami Uranem, Neptunem a Plutem s dlouhými drahami obletu. Významný německý myslitel a mystik, zakladatel antroposofie Rudolf Steiner ve svém učení napřímo hlásal, že 1. lidstvo se zrodilo v dávných dobách právě na Saturnu. Je to zajímavá myšlenka, nicméně si myslím, že je třeba vnímat tuto paralelu spíše alegoricky.

V cyklu střídajících se Yug se v současnosti nacházíme v poslední a nejhorší čtvrté rytmické fázi Kaliyugy čili v Železném věku. To s sebou obnáší i úpadek a zmatek veškerých morálních hodnot a zákonů, které měly lidstvu pomáhat udržovat jeho další bezbolestný vývoj. To lze dnes vidět na vlastní oči, uši i duši na každém kroku.

Nesmyslné sebedestruktivní ničení bioprostoru svého i ostatních tvorů je tudíž na denním pořádku. Výsledkem tohoto úpadku je všeobecná frustrace, agrese, hloupnutí, povrchnost, černobílé vidění, extrémní pocity a postoje. Životodárné psychické a emoční síly jsou směňovány za okamžitý konzum a požitek, což člověka postupně vrací zpět ke své animální pudové podstatě.

…

SOUČASNOST

Zbouraná Dvojčata v New Yorku, která byla symbolem globálního obchodu a dominance, jsou jen předehrou v budoucí proměně společenského paradigmatu, neboť se to synchronně událo v době, co nevidět končící dostředivé éry Ryb, která přechází pozvolna k odstředivému vodnářskému věku. V ní dojde k obrovské změně hodnotových vztahů, a tedy i k desintegraci současného systému.

Dle nejrůznějších předpovědí se následující velký konflikt zřejmě vymkne kontrole a muslimský svět, který sám o sobě prožívá jakousi vnitřní reformaci (či deformaci), definoval vnějšího nepřítele v západním světě. Jeho odlišná spirituální tradice ho silně dráždí, a začíná se tak i „díky“ neblahému vlivu Západu silně radikalizovat. To samé, jen opačně, se však projevuje i z druhé strany.

Je ale dobré si uvědomit, že tyto lidské dějinné konflikty jsou zrcadlením a materializací vibračních kvalit, procházejícími všemi dimenzemi, a tudíž se projevují i v naší rovině. Na intelektu lidstva však je, aby je dokázalo částečně harmonizovat do rovnováhy.

…

Co přináší pro další duchovní vzestup současná civilizační kultura, orientovaná převážně do vnějšího hmotného světa? Úkol prožít si individualitu? Pochopit význam svobodné vůle? Nebo jen poznat v praxi slavnou teorii slepých uliček?

Dnešní společenské dekadentní trendy lze chápat i jako reakci na do krajnosti vyhrocené protikladné myšlení středověkého křesťana, jeho rozpor mezi tělem a duší, kdy svobodná lidská vůle byla označována za hříšnou.

Sice naopak, ale stejně extrémně, působí preference osobní vůle v prostředí bezbřehého liberalismu, kdy vše, co není výslovně zakázáno, je povoleno a drolí se do nepředstavitelného množství problematických střetů nejrůznějších postojů a snah, což přivádí společnost k permanentní revoluci.

…

SYMBOL KŘÍŽE

Na symbolu kříže si lze uvědomovat nejrůznější roviny:

Vodorovné = světské rameno kříže (symbolizující časovou rovinu a lineární dění vnější reality) by bylo teoreticky možné rozšiřovat do nekonečna (projevené reality), nebýt magnetického středu, kolem kterého se vše otáčí včetně celých vesmírů či atomů mikrosvěta, a do něhož se ve svých opisujících kružnicích a spirálách musí opět navracet. Každý tento střed je pak protnut i vertikálním ramenem, symbolizujícím spirituální cyklické proudění, které rovněž v nekonečných nikdy nekončících cyklech proniká centrem. V každém bodě stvořenosti lze takto zjednodušeně popsané křížení nalézt. Pro lepší pochopení, o čem mluvím, si lze představit toto schéma jako kružnice rovnoběžek a poledníků na zemském globu, kdy se protínají v jakémkoli místě povrchu a vytvářejí síťovou strukturu. Každý bod jejich průniku otevírá stále nové a nové dimenze dotyčného místa. V jednom takovém časoprostorovém bodu byl ukřižován předchozí přinašeč duchovní pravdy.

Toto křížení je i zdrojem konfliktů, které v astrologické mandale se označuje např. jako kvadratura, symbolizující dosud plně nepochopené procesy protikladných sil v osudech čehokoli a kohokoli, generující tak stále další příčiny a následky a tím další nové děje.

Střed takto zkřížených vibračních ramen můžeme chápat tedy i jako cestu do nitra dalších dimenzí, v těle pak skrz srdeční čakru (viz cesta do nitra skrze srdce – lásku, jak hlásal Ježíš).

Střet sil horizontálního a vertikálního ramene kříže se projevuje ve sféře dnešního světa také skrz střet liberálního a totalitního myšlení (ale i západního a východního pojetí světa).

Svět Západu dnes představuje silně vyhraněnou rozumovou sféru, která postrádá větší citovou integritu (anglosaské myšlení). Může se tak obrodit jen odhozením zkostnatělých dogmat starého věku Ryb s jeho mocenskými dominancemi, a pokoušet se pochopit proudění nových vysokofrekvenčních sil, které budou uvádět východní i západní způsob myšlení snad více do rovnováhy. Ne již tedy mezi sebou soupeřit a bojovat o vzájemnou dominanci ve všech oblastech života.

11. 10. 2001

…

YUGICkÉ CYKLY A DOBOVÉ SNIVÉ TANCE

Zlatý věk byl v legendách přírodních národů mýtickým věkem nevinnosti, kdy jeho obyvatelé byli ještě vnořeni do jakéhosi „nadpozemského blaha vyšších sfér“.

Postupně jak doby ve svých cyklech chladly a hmotněly“ pod živlovým působením čtyřech základních tvůrčích sil, byl Zlatý věk vystřídán věkem Stříbrným, přes Bronzový až k dnešnímu Železnému tak, jak to bylo zaznamenáno i ve starověké Indii. Možná odsud pramení i biblická legenda o vyhnání Adama a Evy z ráje.

Už samotné pojmenování těchto period naznačuje klesající kvalitativní úroveň života na planetě. My dnes žijeme z tohoto pohledu v nejtěžší a nejhmotnější době z nich. S tímto nezadržitelně postupujícím úpadkem se hledaly také nejrůznější prostředky, jak uchovat postupně mizející vyšší vědomí i pro temná tisíciletí úpadkového věku Kaliyugy, která je již plně pod vlivem hmotného živlu země se všemi jejími krystalizačními dostředivými procesy, které uzavřely téměř všechny mezihvězdné brány k vyšším centrům vědomí.

Proto chceme-li dnes nepropadnout zcela zběsilému rytmu této doby, musíme v sobě posilovat více dynamickou a volní stránku života, a současně si ji vyrovnávat alespoň jistým nadhledem a vnitřními vnory, což vyžaduje mnohem více úsilí než kdykoli dřív.

Synchronicita s dobou nutí přijímat na sebe stále víc pevnou ochrannou individualitu, neboť současné rozpoutané energie všech kalibrů mlátí lidi jako žito, a dochází obrazně i doslovně k biblickému „oddělování zrna od plev“, či také k tzv. „vážení duší před Božím soudem“, jak bývá zmiňováno v křesťanské literatuře. Čili světlé nahoru a temné dolů. Žijeme však v době, kdy mnohým pojem duše již nic neříká a lze je tedy z vyššího pohledu vnímat jako živé mrtvoly = zombiky.

Ve skutečnosti se ale vše soustavně vlní a dýchá, a celý vesmír tak „tancuje“ neustále, jenom my, lidé této doby, jsme se ještě zcela neprobudili a stále sníme ve svých bublinách.

Dnešní doba sní své „technosny“, okouzlena symetrií všech těch mechanických struktur, konstrukcí, číselných rytmů, politických systémů, aby časem postupně zjišťovala, že ví o tajemství života snad stejně tolik, jako na jejím začátku, a spíše mnohem méně. Svým ráciem jsme sice pochopili, že jsme „uvěznění“ v bludišti časoprostorových struktur, ale současně si uzavíráme východiska z nich.

Je tedy třeba nové vize k pozvednutí kolektivní mysli z jeho duševního spánku, a není-li, bude nevyhnutelné karmické zatřesení spícím lidstvem z vyšších úrovní, pokud si svůj spánek a nutnost probuzení včas neuvědomí. Jen tak by se zastavil pád do naprostého nevědomí a bláznovství.

Čím více se tedy obklopujeme fikcí neotřesitelné hmoty a jejích projevů v tom, čemu dnes hrdě říkáme realita, tím těsněji upadáme do svých nevědomých snů. O to hůř se v nich mezi sebou dokážeme navzájem snášet, neboť nám pak chybí porozumění druhým a sami se ocitáme v zacykleném setrvávání omezeného ega.

Současné vědecké analytické zkoumání přírodních zákonů v jeho hermeticky uzavřených laboratořích, patří stále ještě do končícího chladného věku Ryb, a lidstvo k ničemu spirituálnějšímu dosud zřejmě nedovedlo. Mnohem otevřenější budoucnosti je spíše intuitivní nahlížení, které samočinně přijde v odstředivém nastávajícím vodnářském věku, kdy se lidstvo začneme více zajímat o zákonitostí spirituálních sfér s uvědoměním jejich nekonečných fraktálových dimenzí. To bude otevřená cesta k pochopení, že hmota, myšlenka i energie ve skutečnosti jedno jsou a vesmír (Tvůrčí dílo) je vlastně ucelený živý organismus, kterým jsme v konečném důsledku všichni jedno jediné tvůrčí Já.

Poeticky by se dalo říct, že všichni jsme vlastně budoucí světci, unášeni ve svých nirvánách ve vlnách společné řeky, odděleni od tohoto stavu jen svými „vysněnými“ iluzemi světa. Všichni že jsme tak dosud snícími Buddhy, čekajícími pod svými stromy na své příští probuzení.

…

ÚPADEK VE ZNAMENÍ ŠIVY

Materialistické kultury ve svém myšlení preferují jedině takové hodnoty, které souvisí především s lineární časovou rovinou: vznik-trvání-zánik, má tedy smrt a sebedestrukci zakódovanou přímo ve svém myšlení. A také násilí, aby onu smrt za každou cenu, co možná nejvíc odtlačily do pozadí. To můžeme ve všech jejích projevech sledovat ve stále větším měřítku.

Mohlo by se hovořit přímo o roztržení dvou hemisfér tohoto světa na východ a západ, které dnes vydává své smrtelně jedovaté plody. Je proto vždy jen otázkou času, než proběhne takováto materializace zla z mentální roviny i do fyzické.

Kulturní a morální pád lidstva za posledních přibližně 150–200 let je zcela zjevný a má souvislost i se zaváděným technologickým pokrokem. Z původních osvíceneckých svobodomyslných ideálů, které dokáží nadnášet pozemský život, se věci stále rychleji řítí do nezadržitelně agresivní konkrétnosti až skoro ke dření o dno bez jakýchkoli přesahujících ideálů, bez perspektivy duševního vzletu. To znamená i bez fantazie, kdy vše míří už jen do funkcionální strohosti. To lze vidět přímo jako „pád z vysněného Olympu“.

Lidstvo tak bude brzy poháněno strachem, bude se chytat a zachraňovat alespoň zbylé části svých hmotných jistot, jejich větší část ale bude dál už nepoužitelná a nadále se bude drolit. Pak se objeví opět snahy to pevné, co zbylo po náporech dobových vichřic, uchovat a zapojovat do nově tvořeného životního stylu.

Nástup Vodnářského věku (generační planeta Pluto do něj vstupuje v roce 2024) bude dost možná zasažen působením ztělesněných sil boha Šivy – apokalyptického ničitele (v naší dimenzi zastoupeného právě přes tyto plutonské „transformační“ energie), takže v té době půjde o velmi kritické a přelomové roky.

Tomu bude odpovídat i konkrétní běžný život, vše bude řízeno jaksi blokově v určitých odcizených celcích, a lidské individuum (lidé zrození po r. 2000) bude silně labilní, bez vnitřního ukotvení ve svém „duchovním srdci“.

Velkým problémem vodnářské éry budou na jedné straně ideály velké svobodomyslnosti a idealismu, ale na druhé straně i velký chaos v lidech, a přeneseně celé společnosti, hledající nové cesty, což je vždy výživná půda pro manipulátory a vůdce ve jménu nejrůznějších sektářských idejí. Takže na jednu stranu to bude doba vysokých duchovních ideálů i duchovních zasvěcení, ale na druhou stranu doba velkých magorů, chaotů, násilníků, narkomanů a mnoha dalších dětí chaosu.

Můžeme se tedy na dobu, která se nezadržitelně blíží, dívat různýma očima. Vidět ji nemilosrdně a bez příkras, ale i na jako věčný vysnívaný (a také vysmívaný) mýtus budoucího ráje na Zemi. Možná bude všechno z toho, jisté jen je, že rozhodně nebude nudná.

Tragédií v individuálním životě se najde vždycky dost, nyní je ale třeba symbolicky naskočit na vše, co s námi dokáže vzlétnout, neboť půda pod nohami se čím dál víc bortí a žhne.

13. 10. 2001

…

MYTHOLOGICKÉ PÁTRÁNÍ

V odhalování nejstarší minulosti lidstva skrz nejrůznější jeho mytologie je třeba posunout se za vše, co je dnes o ní obecně známo, za jakékoli náboženské systémy – křesťanství, hinduismu, židovství ad., a posunout se ještě hlouběji v čase, dopátrat se hlubšího a univerzálnějšího smyslu všech těch mýtických kultur včetně jejich pravidel.

Nejrůznějšími metodami lze zkoumat, jak se tehdy asi utvářely ve svých specifických dobových vlivech, které se dají analogicky odvozovat ze základní tvůrčí mandaly dominantní silové čtyřky. Lze se tak nepřímo detektivně dopátrat ucelenější představy o prvotních dobách lidstva, které zde existovalo v časech předchozích Yug.

Všechny cyklické Yugy se totiž zrcadlí ve všech svých časoprostorových atributech, a lze tedy i z jejich dnes naprosto ojedinělých stop analogicky odvozovat určitou ucelenější představu jejich charakteru. To je však mnohem náročnější než hledat jehlu v kupě sena a vyžaduje to již velmi probuzelé vědomí takovýchto detektivů historie, kteří si již uvědomují souvztažnosti mezi vším existujícím.

…

NÁVRAT VYŠŠÍ BYTOSTI DO ČLOVĚKA

Vyšší bytosti, které se chtějí zrodit mezi lidi, aby jim nějakým způsobem pomáhali ve vývoji, musí vzít na sebe i svůj lidský osud. Například Kristus přijal osud reformního židovského kazatele a kněze, a teprve svou nadosobní kvalitou vlil do své persony nejvyšší božské aspekty (viz: forma a obsah). Takováto dějinná postava musí pak tedy překonávat i nepříznivé vlivy, které k lidskému osudu nemyslitelně patří, přestože její karma je díky překonání světské rozporuplnosti již zcela průhledná. To, co je však osobní, podléhá vždy osudovým vlivům.

23. 10. 2001

…

MYŠLENÍ

Všichni pociťujeme potřebu sdílet své myšlenky a pocity s druhými lidmi, čímž své myšlenkové asociace a proudy posilujeme a upevňujeme tak svůj duševní a mentální obzor. Jsme tedy soustavně pod tlakem vnímané rozporuplné skutečnosti, takže jsme nuceni neustále své názory a postoje korigovat a upřesňovat, v čemž spočívá individuální vývoj.

Aktivně tedy na nás působí tlak 2 základních protichůdných sil: konzervujících a progresivistických (vývojových), či ve vztahu osobní a nadosobní vůle, individuálního a kolektivního povědomí atd. polarit je snad nekončící množství. V určitých dobách jsou konfliktní situace mezi nimi vyhrocené, v jiných jsou lehce sjízdné, dle vzájemných poměrů v charakterech těchto sil

…

ŠIVŮV TANEC V PŘEDĚLECH DOB

Působení planetárních aspektů přenesených na individuální časové osy: „minulost – budoucnost“ tvaruje všechny bytosti a spoluvytváří jejich individuální cesty, takže ty jsou nuceny k soustavnému rozhodování a volbě mezi jedním či druhým. Tím postupně získávají svůj nadhled ve vnímání, který je spojen i s rostoucím sebevědomím = vědomím sebe, svého já. Takové procesy probíhají ale na všech úrovních ve všech dimenzích, protože vše ve vesmíru je založené na analogiích všeho se vším.

Přeneseme-li to na tuto dobu, v níž se momentálně pohybujeme, dnešní obrovský společenský tlak je již ale tak silný a neúnosný, že individuální svobodné rozhodování uvnitř vlastního osudu stále víc omezuje a svými negativními vlivy všech možných i nemožných konfliktních událostí hrozivě dusí.

Ale ani toto nejsou nahodilé procesy, jakože ve vesmíru náhodné není nic. Vše má své příčiny a své následky, které tvoří jednolitý vnitřní celek. Proto se dá hovořit o tom, že z vyšší úrovně vědomí jsou vedle této negace viděna i její pozitiva pro další směřování vývoj lidstva jen s kladným či záporným dobovým znaménkem.

Je tedy i čas, kdy pro udržení celkové vývojové rovnováhy nastupují také decimující globální katastrofy, pokud je již další cesta jedním směrem nemožná. V takovém případě se jedná působením vyšších, pro nás nevědomých sil, o rozbíjení všech zatuhlých již neživotních forem, které by v příštích planetárních vlivech – v nových kosmických vibracích, nemohly obstát a vše by vedlo k totální degeneraci a celkovému zániku.

Je to soustavně se opakující proces v dějinách, který vždy předznamenává novou a odlišnou dobu od té předchozí. Takové časy Indové obrazně pojmenovali smrtícím tancem boha Šivy ve středu své kosmické mandaly, v evropské astrologii označovaného jako Pluta. Tak se vždy v bolestech rodí nový řád světa, pronikající skrze veškerou bytostnou osudovost a doba chaosu je důsledkem tohoto prolínání.

27. 10. 2001

…

O ROZUMU A CITU

Mnoho citlivých lidí přežívá velmi těžce v našem rozumářsky chladném světě. Jejich vnitřní založení je mnohem blíž přirozenému citově intuitivnímu vnímání reality. To se netýká jen lidí, ale citová sféra je stejně silná, a zdá se, že mnohdy i silnější, také u zvířecích druhů, které rovněž vnímají tento svět jako svůj vlastní, a které už vůbec nemají obranu proti destruktivnímu konání rozpolceného lidského roz-umu (tedy vlastně nerozumu).

Chladný rozum dokáže sice skvěle analyzovat, kombinovat, sestrojovat, plánovat či realizovat mnoho úžasných věcí v dualitní realitě. Citová sféra však dokáže mnohem jemněji pronikat k jednotnému společnému zdroji této polarity, vnímat jemné zdánlivě nesouvisející analogie a dokáže si jej kreativně osvojovat jiným způsobem, aniž by byla nucena soustavně generovat často už zbytečné a nadbytečné zacyklené abstraktní myšlenkové procesy. Ideální by ovšem byla mysl, obsahující oba póly v jednotné harmonii, což je dnes velmi vzdálená fikce.

…

PERSONA

Společenské vztahy jsou založené na tzv. personě, jak ji výstižně pojmenoval C.G.Jung. Je to společenská role, přetvářka, se kterou lidé vystupují na veřejnosti, a která vyplývá z celého komplexu jejich duševních vlastností. Podle ní je i posuzován ostatními, přehrávajících zase své vlastní role. Celé toto „divadlo“ se odehrává pod vlivem celospolečensky vytvořených konvencí a pomáhá je takto i udržovat.

Jinak řečeno, každý jednotlivec podléhá své naučené či zděděné společenské roli, odpovídající jeho osobnostnímu nastavení, s níž se vnitřně ztotožňuje, aby působil co nejlépe v očích druhých a plynuly mu z toho jisté výhody, přičemž se domnívá že jde o jeho autentickou přirozenost. Všichni se tak svými mezilidskými rolemi spolupodílíme na vytváření charakteru a kolektivních rituálech celé společnosti, což se může dít celé generace, a tak ovlivňovat celé rody i národy.

Mnoho umělců se v rámci usilování o svou autentičnost a v duchu své kreativity snaží nabourávat tyto falešné role a zajeté společenské šablony, které svým předstíráním škrtí a dusí jejich citlivější duše a neumožňují jim přirozené a svobodné „tvůrčí dýchání“, vyplývající z jejich bytostného potenciálu. Vždy tak musí ale svou „provokativní autentičností“ narážet na mnohá společenská tabu, což je ale pro jejich nemainstreamové společenské postavení zcela v pořádku, protože tím vlastně nastavují většinové „předstírající“ společnosti určité zrcadlo.

…

Kde leží morální odpovědnost jednotlivců za svoje osudová rozhodnutí? Ti, co se vydávají na duchovní cesty, vidí určitý smysl v osvobození se ze své zacyklenosti v bludištích mnohosti, ve snaze nenechat si vzít svou autentickou originalitu a kontinuitu, na níž mají všichni právo, které vyplývá z pochopení, že všichni v osudovosti jsme sami odpovědní za své životy a jejich kvalitu, ať už vyznávají jakékoli své nadřazené hodnoty. Jsme tedy jakýmisi subjektivními filtry, skrz něž prosakuje „esence celého božího jáství“. To bývá ale teprve začátek cesty za dobrodružstvím nekončícího nekonečného poznáním.

…

Přestože se všechny vzory ve vesmíru soustavně opakují, přesto je každý z nich, každá jednotlivost stále originálem, každý okamžik je originální, i každá kultura je svébytná.

…

ÚVAHY 01/2

Nový Vodnářský věk bude i věkem mnohem většího rozvíjení citlivosti, neboť ta s jeho charakterem silně koresponduje Nejen tedy skvělá logika, ale i citové prožitky hlubších vnorů do vnitřních světů Podstaty budou integrálnější součástí běžného života.

…

Každé zaznamenávání, zachycování, materializace informací a myšlenek je jako konzervace podkladů připravených k myšlenkovým pitvám. V těchto textových záznamech je lapená a zmražená minulost autentického poznávání, třebaže bylo relativní a už odeznělé a zbavené svých emočních naléhavostí.

V nejvyšších patrech ducha se však tančí věčně, každý okamžik, duševní hnutí, jakýkoli pohyb, jsou stále autenticky naplno žité a naplněné věčností.

…

Cit nás rozšiřuje, prohlubuje i uvolňuje, aby bylo dostatek paliva pro stále nové osudové tanečky. I to je jeho smysl. Rozum v roli policejního taťky Saturnu naopak křičí: “Dost už bylo zábavy! Do práce! Makat holoto líná!“ Proto jak rozumové, tak i citové národy potřebují pro svou vnitřní rovnováhu vzájemnou spolupráci. Neboť to, co zažíváme v tomto světě, je naší školou pro vyšší patra uvědomění, do nichž naše duše míří. V rozporuplném rozpoložení začínáme chtě nechtě ve svém životním osudovém tanci klesat zpět do nízkoúrovňových prvotních čaker, kde po takovém zmaření minulého usilování na nás bude čekat znovu náročná cesta vzhůru jako zbytečná oklika v osudech.

…

Člověka ve světě kvalitativně vymezuje právě originální autenticita duše, nikoli majetek a společenská prestiž, nikoli jeho přehrávaná společenská role, to z něj skutečnou důvěryhodnou a osvícenou osobnost udělá stěží.

…

Celý svět tančí v nějakém rytmu, každý sám za sebe, každé semínko – jednotlivost – mající svou identitu, tančí tak, jak mu dovoluje jeho osobní kvalita. Za péči o ni nese i svou odpovědnost před vnitřním soudem své vlastní duše.

…

Friedrich Nietzsche v románu Tak pravil Zarathustra: „Soucit vede k nabrání špíny světa na sebe. Soucit z nepochopení, že mohu sloužit, ne posluhovat vnějšímu, ale být aktivní vnitřní silou“.

…

Duše ženy se touží plně oddat, ale její vnitřní mužský princip v ní jí v tom zabraňuje. U muže cesta vzhůru vede zase přes rozvíjení a harmonizaci s ženským prvkem duše, větší citlivosti ve vnímání.

…

Nepřijetí své životní role (včetně pohlaví) je snahou vyhnout se svému pověření zde na zemi, což je jen cesta k nejrůznějším psychosomatickým onemocněním.

…

Střídání pohlaví v jednotlivých inkarnacích duše není zdaleka náhodné. Pohlaví do značné míry určuje náš postoj k okolnímu světu, určuje převahu buď pasivity nebo aktivity, přijímání nebo výdeje energií tak, jak je to právě pro dosažení rovnováhy dotyčné duše nejpříhodnější a nejprospěšnější.

…

Tahle kultura už téměř drhne o dno. Jsou zde však s námi stále ještě i duchovní pomocníci a nebeští přátelé, kteří jen kvůli nám vstupují svými zrody do těchto „zprasených osudových kanálů“ a. obrazně řečeno, berou na sebe hořkost a špínu tohoto světa pro jeho očištění a pozdvižení. Takto se vyšší sklání k nižšímu, aniž by často bylo vůbec povšimnuto.

…

Mnoho umělců maluje často hnus a sračky jen proto, aby nastavili zrcadlo lidem, kteří se v nich nacházejí po krk. Není to výsměch, ale soucit s nimi v naději, že ti si to uvědomí a probudí se ze špatných snů. Proč se o to alespoň nepokusit? Často jsou ale těmito spáči obviněni z pravého opaku, že je naopak chtějí svými díly do nich zavléct a přeprogramovat. Přitom se v těchto zrcadlech jen odrážejí jejich vlastní duše.

…

Vše je iluze, ovšem velice autentická na dotek. Jinak bychom nezažívali bolest a utrpení, které jediné dokáží člověka zastavit a upozornit, když míří zbloudilými cestami přímo do duševních propastí.

Naše vnitřní božské „Jsem“ je synonymum pro věčné blaho nekonečné hlubiny a to, co trpí, jsou

jen povrchové nevědomé momenty jeho „vize“, protože je-li vším, musí obsahovat i takovéto prvky nevědomí. Máme tedy smůlu, že si musíme právě tuto věc na sobě schytávat:-)

Bůh ale není pouhou představou hledajícího, i když se k němu přes tyto představy přibližujeme. Tu musí každý v určitou chvíli opustit, a pak se možná dostaví pravé a přirozené jeho pochopení.

Leden 2001

…

SMYSLOVÝ SVĚT A NADJÁ

Naše smysly jsou zaměřeny k různým projevům jedné univerzální energie. Každý smysl vnímá jinou formou vibrace reality, přičemž všechny vjemy jsou projekcemi téže základní energie. Z tohoto pohledu je vše ve vesmíru propojeno skrze vibrační pole, které se v našich smyslech různými způsoby zrcadlí a my vnímáme svou realitu jako komplexní celek. Projevenost je soustavné energetické vysílání z hlubších světů „nadjá“.

Můžeme v životě sice říkat, že se děje výhradně naše osobní vůle. Bez této vyšší vůle by ale projevené bytí vůbec nemohlo existovat, nebyla by ani energie, podílející se na vzniku vesmíru. Odkud by se brala, z nicoty?

…

PRÁVO NA SEBEOBRANU

Každý „zápas“ o zlepšení čehokoli, co člověka trápí, je třeba vést ve správnou dobu, kdy problém začíná krystalizovat a můžeme již zřetelněji vidět a chápat, kde jsou kořeny takového děje. Do té doby je třeba jisté opatrnosti a zkoumání těchto příčin, abychom tzv. „nevylévali vaničku i s dítětem“.

Sebeobranný boj nastupuje v okamžiku, kdy toto zlo na nás již cíleně zaútočí. Potom to lze nazývat třebas „svatou válkou“, neboť neútočíme my, ale bráníme jen svět vlastních hodnot před agresivními vnějšími vetřelci.

Zlo je infekční, je zákeřné a podlé a nebojuje nikdy čistými zbraněmi. Snaží se protivníka rozkládat zevnitř, tam kde jsou jeho slabiny. Dobro vítězí spravedlivou vírou a pevnou znalostí svého přesvědčení ve spolupráci se zdravým sebevědomím a vůlí.

Uznám-li tedy po mnoha přezkoumávání (což bez pochybností nejde), že můj hodnotový svět je v pořádku, je třeba si ho umět i chránit, pečovat o něj, a tedy i bránit, je-li takto napadán. To samozřejmě vyžaduje pravidelnou introspektivní inspekci svých hodnotových vztahů. Výsledek ale nebývá nikdy jednoznačný.

…

O DUCHOVNÍM VEDENÍ

Každá bytost (rostliny, zvířata, lidé) má svou konkrétní osobní historií, a je součástí kosmického plánu tvoření, je boží projekcí, paprskem, když uskutečňuje svůj individuální život. Proto má každá i svou individuální cestu zpět k Podstatě.

Postupně rozpoznává, že v konečném důsledku je to ona sama, která vyprojektovala svou fiktivní časoprostorovou oddělenost. To se ale děje až v konečné fázi evoluce, kdy se již cítí být vším a pochopí svou prvotní příčinu vzniku celého kosmicky rozvinutého divadla.

Tomu ale předchází dlouhá vývojová cesta, a té by měly sloužit světová náboženství a duchovní školy. Kněží, kteří ale řeší hlavně svá „neposkvrněná“ církevní dogmata, privilegia a odchylky namísto takovéto služby svým „uvěřícím“, nejsou pravými duchovními vůdci a učiteli, ale úředníky a dozorci spíše nějaké světské instituce.

Už tento fakt napovídá, že bez hlubšího pochopení smyslu spirituality nemohou vést ani sebe, natož ostatní, spíše je někam zavést a zanechat je tam napospas neznámu. Každý, kdo chce stát v čele druhých, musí mít dokonale promyšlenou a promeditovanou správnost a pravdivost svého počínání, jen to mu dovoluje vést druhé lidi bezpečně a bez bloudění v duševních labyrintech světa. Takový člověk pak může zastávat i různé světské role, ale bude z něj vyzařovat důvěryhodná přirozená autorita.

…

Každý máme svůj často i nelehký osud nějak zasloužený z minulosti, ale zároveň máme i nové šance na jeho kvalitativní změnu. Z takovéto roviny jsme všichni jakýmisi bojovníky sami se svými negativními sklony, byť naše zbraně jsou jen city, myšlenky a poznání. Každý život, i když se může zdát beznadějně omezený, je tak svými možnostmi otevřený zpátky do vnitřního kruhu osvícené duše.

Nenávist, jak známo, zatemňuje mysl. Extrémní idealismus a jeho iluze v nepříznivých poměrech mohou člověka naopak snadno zlomit a na scéně se objevuje nenávist – vůči světu, sobě, partnerům, komukoli. Předchozím životem pracně dosažené světlé hodnoty se rozkymácejí, zatemní, ztratí se souvislosti a duše se přestává orientovat, charakter a chápání se rozcházejí s city a pokřivují se. Člověk je tak nucen se zase vracet zpět na předchozí křižovatky a znovu hledat a sestavovat svou osobnost z jednotlivých dílků – vlastností, než se mu podaří opět znovunabýt určitou duchovní vyváženost.

Naše osudy zdaleka nejsou náhodné, odpovídají přesně našim charakterovým vlastnostem, které generují i způsob našeho vidění reality se všemi subjektivními životními potížemi či možnostmi. Není tedy lepšího učitele nad vlastní osud, bereme-li ho vážně.

Ten nás nutí nás rozvíjet určité vlastnosti způsobem, kterému nejlépe rozumíme asi jen my sami. J. Zezulka říkával: „Je to takový náš individuální výukový program, který pracuje přímo na „živém“. Osud nám tedy přidělil jistou roli a my, považujíce ji za svou přirozenost, hrajeme ji jako o život, a taky vlastně o lepší život jde.

Můžeme u toho občas ujíždět ve starých, již zažitých stereotypech, které ještě ovládáme z minulých „životních kursů“, které však již nejsou to, co se máme učit dnes. Být člověkem je tedy soustavná škola i s reparáty a propadáky, nakonec ale vše dopadne nejlíp jak to vůbec jde.

Dochází přitom také na občasné karmické prověřování našich neptunských snů a přání a jejich srovnání do rovnováhy s realitou. Únik do duševního spánku může být proto jen chvilkový, než jsme přinuceni opět k aktivitě. Tato osudová doba nedovolí ulejvání ve výuce.

Každá společnost je jistým odrazem malých zhmotnělých přání lidského ega, zůstává tedy ještě značně osobní i přes veškerou snahu její unifikace. Neměly by se ničit tyto iluze, neboť mnohé bytosti z nich čerpají svou sílu a dávají člověku pocit intimity a samostatnosti. Vyšší smysl, který probouzí k dalekým cestám, by měl proto pracovat v rukavičkách, jemně. Tj. „tohle je cílem tvého chtění? Tady to máš, ale nechtěl jsi náhodou něco jiného, člověče?“. Tj. budící jistou nespokojenost, ale takovou, aby nevytvořila příliš vysoké schody, které se nedají zvládnout.

11. 11. 2001

…

O BRÁHMA A ÁTMANU

Existují mezi námi inkarnace lidí kteří, ač naprosto neznámí, pomáhají povznášet svět do mírovějších poloh jen svou vlastní existencí.

…

Zde mohu mluvit pouze svém vlastním a nedokonalém pochopení, jak pojmům Átman a Bráhma sám rozumím svým analogickým uvažováním.

Indové v náboženské filosofii mluví o Átmanu jako o jednotném univerzálním duchu, který stojí nadčasově nepohnutý nad svými bytostně hmotnými projekcemi do časoprostoru. Tyto „projekce“ se evolučně větví a zpětně vyvíjejí a rozpoznávají se jednotné se svým tvůrcem, přičemž na této cestě procházejí množstvím mnohaúrovňových světů, které zažívají jako své.

Bráhma je pro staré Indy nadřazený věčný univerzální nestvořený Bůh bez jakýchkoli přívlastků a charakteristiky, je to ona věčná a nekonečná Podstata, jak o ní mluví J. Zezulka.

Átmana nezávisle na znalostech indické filosofii charakterizoval jako nejvyšší bytost jednotného Tvůrčího díla, prakticky jako stvořeného dvojníka Podstaty, tj. její samé, který však obsahuje i veškeré atributy časoprostorové oddělenosti, tedy celý komplex projekcí jak v rozložení, tak jednotě. V tomto átmanickém „duchu“ veškerá vnitřně vnímaná dualita se na fiktivních koncích času opět sjednocuje, tj. rozpoznává, že vlastně její oddělenost je jen fikcí danou zrcadlením zdroje.

Lze tedy říct, že Átman je totéž jako Bráhma a odlišnost vnímáme jen my bytosti z nedokonalosti našeho vědomí a smyslů. Bráhman (jinými slovy Podstata, Stvořitel, Bůh Otec) není žádným útvarem ani stavem. Chybí pro něj jakékoli pojmenování, rozčlenění, jakýkoli děj. Přesto Átman do něj vplývá, stávaje se i nestávaje jím. Zezulka formuluje božské vědomí Podstaty jako: „Jsem vše, co je i co není“.

…

URYCHLENÁ DOBA

I když žijeme v době, kdy rozum otců je v pr… před rozumem jejich dětí, a ty si to o nich také myslí, zvláště s ohledem na své stále nové technologické hračky, je to stále ještě milosrdná situace, neboť těm starým je dosud ještě dovoleno nezávisle formulovat a veřejně vyjadřovat své myšlenky.

Přijde ale brzy doba, kdy v té zběsilosti času nebude možné už ani to. To teprve nastane čas té předpovězené apokalypsy. Kontinuita sdělování zkušeností nebude již mnohým umožněna, takže ani poučky rodičů dětem nebudou už žádoucí. Bude to už jen a pouze totální duševní průser, kdy ještě jakžtakž racionální myšlenky budou postupně nahrazovány nezvládnutými emotivními bláboly od elitou dosazovaných novodobých politiků

…

ČEŠI

O Čechách je v hermetických spisech několikrát zmínka jako o vyvoleném národu pro novou éru příštích 6000 let. Zatím to však spíše vypadá na ještě větší národní průšvihy, což ale naštěstí nikdy nebývá na věčné časy.

Národní pocity nedostatečnosti a malosti vyvěrají z pocitů izolovanosti a slabé celospolečenské komunikace. Zajisté to má příčinu i v dějinných událostech, kdy tento národ, vzešlý dávno před příchodem Slovanů, býval podřízen nejrůznějším vnějším mocenským vlivům, a dostával tak často přes prsty. Velkou roli v tom se hrávalo iu dobové náboženství a ideologie, což platí dodnes. Na druhou stranu se však do tohoto národního egregoru rodí duše, které mu charakterově odpovídají a je tedy důležitý pro jejich další vývoj.

Češi byli často nuceni se pohybovat ve svých dějinných údobích temnými bludišti Hádovy říše. Snad proto na nich ulpělo i tolik těžce zvládnutelných negací. Jejich pozitivem může zase být absence příliš rozbujelého ega, typického u velkých mnohočetných „slunečních“ (ve smyslu hrdinných a bojovných) národů). Národní povaha – egregor je vždy ovlivněn jak vertikálními idejemi, tak i horizontálními ději, světy příčin i světy následků. Často to bývá „cesta slepých uliček“ a narážení ode zdi ke zdi, ale i to je forma poznání, i když mnohem nepříjemnější.

11. 11. 2001

…

LIBERALISMUS x DUCHOVNÍ SYSTÉM

Podtitul by mohl být: Právo na sebeurčení individuálního smyslu života, tj. včetně práva na nedokonalost, omylnost, iluzi, přestože ty mohou být i destruktivní.

Liberální právo osvobozuje občany od diktátu systému, vycházeje z tradičních mechanismů. Má zaručovat právo na individuální svobodu.

Na druhé straně má společenský systém chránit i jiné formy života jako celek. Důsledně domyšleno, příroda by měla být uznána jako živý organismus, který bude ochraňován ve všech podobách a jednotlivostech. Nicméně je zde konflikt protichůdných zájmů.

Občanský zákoník supluje nedostatek přímého uvědomění si vzájemné sounáležitosti, kultivovanosti a pravdivosti bezprostředně, a vytyčuje pravidla kolektivního chování. Mělo by omezovat i expanzi dravé globalizace na úkor národních a menších celků a egregorů. V dnešní době již došlo k technologické přecivilizovanosti světa, která má za následek likvidaci přirozeného životního prostoru dalších forem života, což se v budoucnu obrátí opět proti člověku.

Spirituální směr civilizačního vývoje by vedl k ekologičtější urbanizaci a tvořivým komunitám, pakliže se prosadí vodnářská „filosofie“ se svou preferencí zkoumání duchovní struktury kosmu, časoprostorových cyklů, reinkarnace, karmy, vegetariánství ad.

…

Technologická civilizace → omezení na uzavřená technologická města a infrastrukturu (ve snaze je vytvořit globálně na celé planetě).

Ekologická civilizace → přírodní venkovské osídlení, zemědělství.

…

Dnešní trendy civilizační expanze jdou po vytvoření jednoho globálního gigantického velkoměsta na povrchu planety, umělou lidskou civilizaci, bezohlednou vůči jiným formám bytostí. Takový trend by však nevydržel déle než 100-200 let, než by byla planeta bezohledně a beznadějně vyplundrovaná, a než by nastal již totální úpadek, zničenou imunitu a masové vymírání nejen lidstva na epidemie.

Technologická civilizace dnešního typu degraduje lidské touhy jen k bezzubé zábavě a bezduchosti. Vlastně „není co řešit“ při naprostém materiálním dostatku, kdy práci přebírají roboti.

Na druhou stranu i alternativa jako by podléhala určitému fatalismu, ponecháním věcí tak, jak jsou a nebrání se proti destruktivním trendům, což vede opět jen ke zvyšování chaosu. V současné psychologii se transpersonální osudové vlivy stále redukují jen na duševně emoční procesy jednotlivců a mezilidské vztahy.

Individuální dostatek, technologie a ideově vypracované způsoby zábavy odvádějí člověka od vzájemných vztahů do izolace samoty. Má to však i opačný efekt, ostatně jako vše, kdy dochází k individuálním útěkům „nepřizpůsobivých jedinců“ k přirozenějšímu způsobu života na venkově, včetně opětovnému zakládání velkých rodin či komun.

Každý trend dává na praktické cestě další možnosti alternativních voleb. Lidstvo se ale ubírá vždy tou nejjednodušší cestou, která ho většinou vede do bezvýchodných kruhů sebezničení, dokud ale nezasáhne „vyšší moc“ v podobě nějaké přírodní katastrůfky. Sice tomu předchází vzrušené vyměňování názorů mezi jednotlivými skupinami, ale řešení bez nutnosti jakýchkoli obětí vždy vítězí.

Vzhledem k tomu, že jsou tyto „myšlenkové koridory“ už jaksi dány vyšším univerzálním řízením, lze očekávat, že má i své pojistky proti výraznějším úchylkám a úplnému zbloudění. Zákony bytí neumožňují nekonečnou expanzi jen jedním směrem. Vše ve vesmíru má své frekvence, pulzace a střídavé proudy směřování.

Bez globálních řešení problémů, způsobených zase jen globálním řešením problémů, však zřejmě není dnes již možnost změny. Těžko říct, zda v lokálním měřítku je možné vytvářet a uplatňovat nějaké významnější změny společenských struktur.

V našem geografickém teritoriu zkoušeli západní bankéři a ideologové uskutečnit komunistický experiment, coby diverzi Západu proti Rusku pro získání přírodních zdrojů. Ten se jim v přidružených zemích po čtyřech škobrtavých desetiletích od války jaksi zhroutil, ačkoli zcela určitě ovlivnil i tržně-kapitalistický model Západu nutností zvýraznit sociální dimenzi společnosti.

Proti tomuto zabetonování zákony na vše myslitelné, jak to s nimi dotáhlo nejdál snad židovské náboženství s duchovními předpisy pro každou hodinu (viz dělení živlových charakterů v časových okamžicích).

Proti zaplevelení života nesmyslnou hromadou přijatých zákonů, týkajících se snad každé životní oblasti, se dá ubránit právě jen jistou morální společenskou samozřejmostí, odvozenou od vyšších ideových zákonitostí, které jsou natolik samozřejmé, že je není třeba prosazovat jurisdikcí, což ovšem v dnešním světě zní hodně naivně.

Pro úspěšné aplikování vyšší univerzální morálky do života společnosti je třeba začít už s výchovou od mala. Na formě škol až tak nezáleží, mohou být různé – od humanistických či praktických po duchovní.

Hlavní úkol duchovního snažení ve společnosti od prehistorických dob je vyřešení otázky, jak se k celému komplexu života stavět, jak ho organizovat a kam společně směřovat.

Nejde vůbec o prvoplánový boj proti všemožným negativním společenským jevům (vyvolaných nedostatečnou morální výchovou a sebeuvědoměním), ale o vnější pochopení příčin v propojení všeho se vším, coby toku živoucí energie.

Pocit izolovaných entit vzniká soustavným dělením na já – ty – oni, aniž bychom také používali výrazu sčítacího: my. To podporuje sobectví, konflikty a boj, strhává do nihilistických postojů. Lidstvo pak k pochopení vzájemné propojenosti všeho se vším musí v místech civilizačních nervových uzlů prožívat své průběžné katastrofy coby školní výuku.

Svoboda projevu a vyznání je demokratický způsob řešení věčných otázek kolem naší existence a identity ve společnosti. V dnešní době je umožněná jistá relativní svoboda (byť odvislá často z ekonomické soběstačnosti), proto je třeba jí využít pro zlepšení kvality života všech, dokud to lze.

Je pravdou, že technologický vývoj, který byl podnícený nutností přežití i ve zhoršených podmínkách, udržoval a posiloval hmotnou kulturu, a tím i společenské systémy, které toho dokázaly patřičně využít. Nové technologie Vodnáře, které teprve přijdou, budou oproti minulosti značně převratné ve všech oblastech osudového dění.

Lidstvo si časem uvědomí, že si svou hloupostí samo řeže větev pod zadkem, a že se svým konzumenstvím se žene do blízké záhuby. Pod přímým ohrožením funkčnosti systému samo ale dodatečně zpochybní tyto dosavadní hodnoty.

(V současné době byla např. zpochybněna jistota neohroženosti US impéria likvidací dvojčat přesně mířenou ranou na nervový uzel globalizační expanze, i když pohnutky „konstruktérů akce“ byly zcela jiné, a také oni samotní byli někdo jiný, než bylo světu sděleno).

…

Jisté je, že čím dál víc lidí si pocitově uvědomuje fatální bezmocnost proti neudržitelnému vývoji naší civilizace technologizací každého aspektu života. Čím dál víc finančních i mocenských operátorů připouští stále iracionálnější a nebezpečnější páky, kterými „hrají“ ve svých oligarchických hrách, na rozdíl od konce 19. století, ještě plného naivního idealismu, kdy si mysleli, že mají v rukou recept na veškeré problémy lidstva.

Dnes již nikoliv krvavým revolučním vymezením (ničícím principem boha Šivy) vůči takovémuto stavu, ale pozitivním rozvíjením možností alternativních cest. To však předpokládá vnitřně jednotnou a nerozloženou společnost ve vzájemně vyhrocených protikladech. Na každém úseku cesty narážíme na nesčetně křižovatek, vedoucích do vyšších či nižších rovin (klasičtí filosofové i umělci charakterizovali obecně krajní dimenze pojmy nebe a peklo). Dnes je možné už být konkrétnější a pekla a ráje chápat jako civilizační a kulturní proudy a směry v myšlení (jde přeci o archetypy).

Pokud budeme vidět na jedné straně vývoj k „technologickému peklu“ globální orwellovské společnosti, a na druhé utopické vize rajské země v představách ekologických aktivistů, musíme připustit, že obě krajnosti vedou k realizaci jen přes totalitní mocenské restrikce.

Ekologie je v podstatě liberální věda (vše má právo na život a jeho ochranu) a člověk je ve své podstatě tvorem míru a dobra, je k němu předurčen. Snahou by tedy mělo být, aby si to uvědomoval bez vnějších restrikcí.

…

Jestliže si vybavíme některá vizionářská zobrazení různých spirituálních či astrálních měst v umění (hlavně od romantických a fantasy umělců), tak uvidíme, že jsou vystavěná z nejrůznějších skulptur či chrámů spadajících pod rozdílné kultury a vše je zalito v romanticko-zlatavé záři.

Pokud budeme vnímat všechny jednotlivé kulturní vrstvy nad sebou historicky či významově současně v průřezu, tak jak je zavál čas, uvidíme, jak se v nich střídají doby úpadků i pokroků, a jak na tom ta která společnost v dané době byla kulturně. Kulturnost je odrazem vyššího myšlení.

Dnešní chaos hodnot prakticky demonstruje, že jsme se dostali na sestupné větvi kaliyugy hodně nízko.

…

ÚVAHY 01/3

Všichni bez rozdílu jsme zde konečným produktem inkarnovaného vědomí ve hmotě. Jsme ale rovněž i pokračovateli na cestě, permanentními poutníky kosmickými časoprostory, kdy navazujeme tam, kde naši předchůdci (což jsme byli opět my samotní) v historickém čase ukončili svou inkarnaci. To je důvod, proč máme před sebou další a další karmická a vývojová „dobrodružství“ i do budoucna. Být na cestě znamená být vždy neúplný, a tedy i neustálé hledání cest v soukromých bludištích.

…

Každá bytost je řízená vyšší inteligencí skrz své vědomí i nevědomí a vyvíjí se v rámci společné i vlastní vývojové hry. Je třeba tudíž hodně tolerance ke všem těm dobovým tancům druhých nejen lidských bytostí.

…

Snahou o formulaci svých myšlenek si je současně i hlouběji uvědomujeme. V dnešní době má smysl i určitá komunikační hravost, v níž je obsažena improvizace, nadlehčení či autenticita.

…

V počátcích lidského rodu bylo umění současně i magií, a mělo tedy hluboký transcendentní význam.

…

Každý velký umělec se ve svém díle snaží o maximální sebevyjádření, přesvědčivost, originalitu a celý život piluje jeho formu a obsah. Touží vyjádřit to nejniternější, co je v něm skryto pod hladinou běžného života, co zůstává mainstreamově neviditelné a ryze subjektivní, a co můžou vnímat jen podobně naladěné duše, narozdíl například od politiky, která se stává čím dál víc jen jakýmsi sportovním utkáním. Je možno říct, že největší umělci nejrůznějších žánrů jsou svým způsobem magiky. Jinak by jejich umění nemohlo mít ani žádný hlubší přesah.

…

Každé duchovní či náboženské umění zobrazuje jen nepatrnou část z představ o spiritualitě. Symbol ukřižování a trnová koruna je stejnou výpovědí o božském principu, jako spirálový ornament u Keltů a dalších rodů a kmenů., taoistický znak jin-jang u východních národů, nebo i dynamicky pulsujících vlnovek arabského písma.

29. 12. 2001

…