Úvahy : 2005
AUTORITÁŘSKÉ SYSTÉMY A LIBERALISMUS
Úpadek a chaos této doby je dán permanentně nekončícím mísením nejrůznějších protichůdných vlivů a kvalit, jejich nekonečně se zrcadlících variant, alternativních rovin a transformací. Mohla by to být doba velkého intelektuálního i duchovního kvasu, nebýt zákeřného buldozeru stále víc rozrůstajících globalizačních restrikcí a ataků proti svobodě národů i jednotlivců, mírněných částečně všudypřítomnou propagací svobody konzumní. Ve skutečnosti tím ale dochází k záměrné devalvaci a tlaku lidí směrem dolů k animálně pudovým čakrám (nízkovibračním energeticko-frekvenčním hladinám), a tím k narušování vnitřní kvality jejich životů.
Byly to právě negativní zkušenosti s mocensko-duchovními manipulacemi minulých dob, co vedly ve společnosti k jejich (pseudo)revoluční negaci, kdy se vylila vanička i s dítětem, a k postupnému nahrazování duchovně vývojových snah jednotlivců i větších skupin okamžitým fyzickým „ukojením“ skrz materiální konzum. Začátky odklonu od duchovních rovin lze sledovat snad už od 16. století (tj. poslední čtvrtiny 2000letého zemního cyklu), a s tím souvisely i události Velké francouzské revoluce z r. 1789 a začátky technologického směřování lidstva.
Liberalismus se postupně stal přední ideologií globalistických aktérů, ovšem v jeho velmi překroucené formě vůči původní ideji (a do níž byla zahrnutá i filosofie marxismu). Nejlépe se mu daří právě v ateistických režimech, vyvolaných právě reakcemi na dřívější absolutistické snahy křesťanských církví (což znamená že tyto je v podstatě samy aktivovaly svou nedomyšleností, ale hlavně nepochopením nebo záměrným zkreslením myšlenek vlastního avatara Ježíše).
Tento mocensky deformovaný liberalismus tak dává výhradní prostor úpadkovému životnímu stylu, kdy se zdá, že vše, nehledě na podstatné rozdíly, staví do stejné hodnotové roviny. Tím však zplošťuje mnohovrstevnatě významovou realitu do mainstreamu průměrnosti, mediálně a finančně umocňovaného a konzervujícího společnost na ryze konzumních základech. Zdá se tedy, že veškeré intelektuální a duchovní snahy tuto elitní partičku asi pěkně serou. Znamená to ale především, že je zde velká nerovnováha mezi duchovní a hmotnou rovinou, což nikdy nevede k hezkým koncům.
Opakem byly dříve teokratické systémy, kdy povětšinou záměrně deformované, a tedy i naivní náboženské ideologie byly násilně a jednostranně vnucovány celé společnosti, což některé duše poškodilo dokonce na několik životů. Obě protikladné systémové varianty jsou spíše extrémy v pokleslé době Kaliyugy (viz alegorie: chrámy ducha versus chrámy konzumu).
Budeme-li hledat duchovní systém, který se vyvaruje největších chyb obou systémů, tedy dogmatického vnucování naivních teorií do praxe, bylo by dobré si z nich vzít pouze pozitivní části. Na jedné straně jasný hodnotový systém, vyplývající z poznání duchovních i hmotných zákonů, na druhé individuální svobodu, neničící však světy ani ostatních žijících tvorů. Na rozdíl od starých dogmatických systémů, šířících autoritářskými způsoby moc shora, je třeba, aby ta byla vyrovnávaná i zdola =-uplatňování svobodné diskuze a tvořivé vůle v celé její různorodosti.
K tomu lze dojít jen logickým a vědomým vzděláváním, nikoli postaveném jen na dnes již silně zkreslené autoritě vizionářských jedinců, jako byli v křesťanství Ježíš nebo Buddha v buddhismu (Mohameda z této party vynechávám úmyslně), a to na základě alternativního vědeckého zkoumání (např. biotroniky, astrologie, transpersonální psychologie, metafyziky, nedeformované ekologie, nových společenských věd, ale především vědecko-duchovních teorií karmy a reinkarnace. Spousta toho by se dalo rozvíjet i v budoucí školní výuce už od malých žáčků. Pokud by se to dělo přiměřenými způsoby, odpovídající příští době, pak by mohli ze škol začít vycházet skutečné osobnosti a nebylo by jich málo.
Je třeba jako soli celonárodních diskuzí a hledání konsensů, díky nimž by si společnost mohla ujasnit, kam až lze dojít ve vzájemné shodě. K tomu by však byla nutná i osvícená media, nikoli jen ideologické trubky, šířící svou nekončící ubohou propagandu. Jak často říkával J. Zezulka: „Nic se nesmí nutit, jen vysvětlovat“ a hledat logické zákonitosti života.
Na druhou stranu posilování vzájemných antagonismů a protikladů vede jen k boji, manipulacím a chybným projekcím.
10. 1. 2005
…
PÁR ÚVAH K FILMU EXCALIBUR
Někdy na počátku 80. let se pro mě a kamarády stal přelomovým film Excalibur. Aniž bychom v té době znali ještě jeho hlubší souvislosti k hermetickým rovinám, hluboce zasáhl celé skupiny lidí v socialistickém Československu a stal se pro mnohé kultovním dílem.
Excalibur splňoval již v této době kategorii žánru fantasy – od celkovému pojetí filmu, jeho stylu (obsahu a formy), keltských reálií, až po nadčasový archetypální příběh v jeho duchovním přesahu. Film je tak doslova „natřískán“ duchovními alegoriemi a symbolikou. To vše nás hluboce oslovilo, ačkoli narozdíl od Západu jsme tento žánr dosud neznali, a mne o pár let později motivoval k vlastní fantasy tvorbě. Bylo to pro mě i první seznamování s existencí Keltů před Slovany na našem území vůbec.
Ve filmu je skvěle rozehrán archetypální příběh, kdy věrní rytíři churavějícího krále se vydávají do světa hledat pro něj svatý grál, který vyléčí jej a s ním i nemocnou říši.
Zvlášť zde zaujala role Parsifala služebníka, nasazujícího svůj život v tomto pátrání nejusilovněji ze všech. V komunisticko-rovnostářských časech to bylo oslovující téma, neboť ideologie sama o sobě znala jen pojem materialistického uvědomělého kolektivismu. I to mohlo být důvodem, proč byl tento film tak nadšeně přijat i širšími vrstvami diváků, neboť se v něm jako jedna z hlavních myšlenek vyskytlo i téma moci a bezmoci s transcendentálním přesahem.
Král Artuš, ztrácející smysl své existence, postupně chřadne, a s ním také celá jeho země, dle moudrosti: jaký vládce, takový lid (což platí v demokracii i obráceně). Jedině Parsifal, ten nejmenší z rytířů kulatého stolu, avšak nejoddanější (neboť do té doby byl pouhým sluhou rytíře, tudíž mimo vládnoucí elitu), dokáže opět vrátit smysl královskému poslání.
Tento film jsem viděl nejméně 5x a vždy jsem vnímal spíš jeho symbolickou archetypální rovinu, směřující k vyššímu přesahu starého „pohanského“ světa, než kdyby šlo o pouhý dramatický příběh.
Pokusím se částečně přiblížit alespoň několik motivů, které mě zaujaly. Pominu příběh, kdy se Artuš dostává k moci sjednocováním roztříštěných rodů a kmenů pod vedením čaroděje Merlina, neboť ten si již může shlédnout každý doma na videu. Zajímavá pro naši současnou zkušenost však je druhá část, kde můžeme vidět postupující nesvornost rytířů, tehdejší keltské šlechty. Postupně nastává rozpad „zlaté éry říše Kruhového stolu“, což graduje sílu dramatu. V tom lze také vidět určitou analogii s naší dnešní dobovou zkušeností.
Bezmocný a již nemocný starý král Artuš, vychovaný a zasvěcený v mládí Merlinem k vyšším ideálům, pod vlivem své doby postupně chřadne, zatímco jeho rytíři se stále víc oddávají radovánkám a bezcharakternímu životu. V jisté chvíli jsou ale nuceni vydat se do světa hledat pro svého krále lék, kterým by jej mohli vyléčit a s ním i celou rozpadající říši. Moderně řečeno, jedná se o hledání spásné vize, která má zachránit celé království.
Role zachránce však připadá na „prosťáčka a blázna“ služebníka Parsifala (zde lze vidět odkaz k tarotovým kartám s kartou blázna na 1. místě), neurozeného člověka (obdobně jako v Pánu prstenů zachraňují svět ti nejobyčejnější a přezíraní Hobiti), který jediný po jmenování rytířem, zůstal nezasažen šlechtickou pýchou z náhle nadobytého mocenského postavení a současně ochotného ve své službě společenství dojít až do krajnosti, a tak nalézt cestu i pro ostatní, skrz pokoru a nebažení po moci, což odpovídalo duchu nejušlechtilejších rytířských ctností.
V příběhu je tak symbolicky zobrazena jeho vnitřní očista, moderními slovy „transformace“ ve scéně, kdy se Parsifal začne topit, a pod vodní hladinou je nucen z posledních zbytků sil ze sebe strhat jednotlivé části svého oblečení a brnění. Musí se svléknout téměř až donaha, aby ho jeho ochranná zbroj nestáhla ke dnu zcela. Tato scéna vyvolává spoustu symbolických a archetypálních asociací. Pokud by se brnění nezbavil, utopil by se a království by se nedočkalo zachránce. Je tedy hrou svého osudu k tomuto činu dotlačen – buď smrt, nebo oproštění a úspěch. Ne již tedy zájem o šlechtické tituly a moc jsou řešením k úspěchu. Když se vynoří na hladinu, je schopen náhle vyřešit koan symbolického Kalichu – svatého Grálu poznání, který se rytíři vydali hledat, a kolem kterého se celý příběh točí.
Zatímco ostatní rytíři na své pouti umírají, jemu stačí pochopit pravý smysl symbolického Grálu: permanentní hledání pravdy osobnosti zbavené ega.
Celou starověkou mytologií se táhne fatální téma otázky po smyslu života, a také dobové odpovědi na ni. Je to rovněž starodávný koan všech magiků o smyslu a poslání na tomto světě, největší enigmy (hádanky) života.
Celý film Excalibur na pozadí fantasy příběhu klade velký důraz právě na tyto nadčasové archetypální odkazy. Akčnost je zde až na druhém místě, přestože film je bojových scén plný, ty ale slouží právě jako lineární rovina ke zdůraznění tohoto přesahu. Archetypální poukazy mu tím také dodávají onen nadčasový rozměr, takže i pro současnou dobu má mnoho co říct. Tímto zůstává i překvapivě moderní, a nezestárl tak ani svým filmovým jazykem. Neskonale také svými kvalitami přesahuje novější filmy, které mýtus o Artušovi a zdá se, že tak trochu záměrně nebo z nepochopení zkreslují, zplošťují a redukují převážně jen na prvoplánové bitky, což se týká především americké produkce.
Vrátím-li se k symbolismu tohoto filmu, jak jsem se už zmínil, jednotliví rytíři, zastupující v podstatě jednotlivé povahové vlastnosti, a dá se říci i myšlenkové směry, se rozcházejí do všech světových stran, hledaje zoufale východisko v podobě prorokovaného svatého Grálu. Jediný, čerstvě povýšený sluha Lancelot na rytíře, jej však nakonec nachází, neboť při topení se, symbolickém transformačním ponoření do se hlubin, zažívá něco ve smyslu křesťanského křtu (film je i zasazen do přelomu dob mezi pohanstvím a křesťanstvím), zbavuje se pod vodou svého oděvu – v symbolické podobě své persony (světské role) - svých tělesných i psychických zátěží, které by mu již nedovolily vyplout na hladinu.
Příběh legendárního Artuše lze v tomto archetypálním smyslu porovnat i s Tolkienovým Hraničářem, který rovněž usiluje o sjednocení říše. Je také vůdčím činitelem celého společenství, a je zde i obdoba Lancelota, kdy na bedrech nejmenších, a tudíž myšleno i nejpokornějších – hobitů, leží zničení prstenu starodávné moci nad světem, a s tím i příčiny všeho zla. A obdobně „malý“ a neurozený Lancelot, který byl pasován na rytíře jen ze zoufalství, kdy už nebylo žádného dalšího, kdo by ještě bojoval za krále (prosťáček či tarotový blázen?), pomohl zachránit svou zemi.
Pod věkem lidí, který ve filmu právě nastupuje, si lze představit konec tzv. pohanského věku a jeho světů a začátek doby šíření křesťanství, kterým vyvrcholila celá éra dostředivosti; dobu, kdy končí velké duchovní systémy autokratických „slunečních“ říší, ale i dobu naděje na humanističtější uspořádání společnosti, než je despocie vládců. Mám pocit, že právě tomuto poselství bylo v době uvedení filmu rozuměno velmi dobře.
Divák se nakonec dozví i skutečné tajemství Grálu: Já a říše jedno jsou – to je jeho poselství, a přeneseně lze říct, že. všichni jsme vládci svého osobního kosmu a musíme o něj tedy i pečovat.
…
O ZLU
Je paradoxem protikladů, že v každém zlu lze z vyššího hlediska najít i kus dobra. Zlo je do jisté míry individuální kategorie, zapříčiněna kvalitativní úrovní každého jednotlivce. Nedá se však definovat, co jím je, a co už ne, plošně pro celé lidstvo. Pro jedny může znamenat konkrétní událost zlo, pro druhé dobro, protože lidé nejsou na stejné vývojové úrovni. Jsou duše starší a jsou duše mladší s menším počtem přerození, a ty budou nutně vnímat tyto hodnotící kategorie po svém jinak. Z vyššího hlediska je však i očividné zlo v osudech ve svém důsledku využito k pozitivním proměnám osobnosti ve vývoji.
Žijeme své fatální emanace (osudová vyzáření do hmoty) dalo by se říct v určitém „uzavřeném“ prostoru svého osudu. Jako lidé jsme přijali své saturnské (vymezené) určení, tj. svůj ohraničeně definovaný osud (někteří i přes všechnu osobní nechuť k téhle hře), a tím jsme se stali hráči kolektivního vymezení, tj. přijali jsme svou společenskou roli (společenské a subjektivní jsou z hlediska vyššího jednotícího pohledu totožné kategorie).
Naše vlastní hry ovlivňují také ostatní hráče. Pokud by se jednalo o boj s nimi, značilo by to přeneseně i boj sama se sebou (viz: projekce negativních vlastností do okolí tím, že do nich vkládáme svou životní a emoční energii, dynamizujeme je tak, přenášíme a vkládáme své emoce do druhých, abychom si vytvořili nositele negací objektivně z nich, a tím se od těchto nechtěných vlastností sami distancovali.
…
PERSONÁLNÍ HRY S MAGICKÝM PODTEXTEM
Žijeme v uzavřeném prostoru, bublině své fatální emanace (vyzařování). Pokud zde coby lidé jsme přítomni a přijali jsme onen saturnský úděl, tj. svůj ohraničený osud, tak i přes veškerou osobní nechuť k této hře, stali jsme se hráči svého kolektivního vymezení = přijaté společenské role (Jungovy „persony“).
Z vyššího hlediska není velkého rozdílu mezi společenským – kolektivním a subjektivním (dva póly téže věci). Naše hra ovlivňuje i ostatní hráče a případný boj s nimi značí v jistém smyslu boj sama proti sobě, kdy projektujeme vlastní nevědomé představy a vlastností do druhých lidí ve svém okolí, nebo je přenášíme na politiky aj., čímž se vymezujeme a pokoušíme se vnitřně nežádoucích pocitů zbavit přenosem na jiné nositele – jinou rodinu, kmen, národ apod. Jedná se o nejběžnější psychologické chování ve světě, vyplývající z magického myšlení duše.
20. 1. 2005
…
DVĚ FORMY POZNÁNÍ
Současný racionalistický přístup, který je nejvíc charakteristický pro posledních snad 150 let, kdy se lidstvo vydalo technologickým směrem, je přímo protikladný k magickému a spirituálnímu vnímání své osudovosti. „Vědecky“ jsme začali oddělovat hmotu od ducha a marxisticky přejmenovali tohoto tvůrčího ducha na vysoce organizovanou hmotu.
Hmota je z tohoto úhlu pohledu udržována jen mechanistickými fyzikálními zákony, které se jaksi sami v průběhu miliard let vytvořily svými zpočátku podivnými chaotickými pohyby „čehosi“ v jakési prázdnotě. Dál za podobné názory materialistická věda nejde (a ti, co o to usilují, jsou pro jistotu zesměšňováni a umlčováni), ačkoli to je přesně ten bod přechodu, kde bádání začíná být tvůrčí a objevné. Chybí ovšem více odvážných duchů, kteří jsou schopni se postavit takovéto společenské dehonestaci a unést ji.
Z tohoto důvodu se ovšem takto dogmatické vědecké bádání stává pro poznání ducha nepřínosné a zůstává jen na povrchu odhalování zákonitostí nekonečného větvení nekonečně složitých kosmických struktur, u empirie postrádající jednotící nadstavbu. Snad jen čistě náboženským vědcům není bráněno ve zkoumání hlubších příčin existence, tudíž Boha (a to se církev od církve s vlivem jejich dogmat rovněž liší), ale ani ti nebývají příliš uznávaní tzv. seriózními vědci: „Fuj duch“.
Samozřejmě, že účelově je pro dnešní konzumní společnost tento postoj dostačující. Ve své podstatě filosofie a věda tím však sklouzly jen do užitné pragmatické roviny. Poznání je podporováno převážně pro elitářské zájmy, což už pár století není nic jiného, než „dobývání a transformace“ přírody i společnosti, a v současnosti pro vytváření puristicky čistého technologického světa, který půjde snadno ovládat z technologických mocenských center.
Pokud by bylo racionální bádání vyvažováno intuitivním citovým přístupem a respektem k veškerému životu vůbec, mohlo by tak alespoň udržovat určitou rovnováhu Takto se dostávám k původní myšlence této úvahy.
Podíváme-li se na staré rytiny a malby krajin starých mistrů (romantiků), můžeme z nich vycítit jakési magické vanutí, jejich krajiny vyzařují svébytnou vnitřní energii, kterou dnes nalézáme v přírodě pro její nekončící industrializaci stále obtížněji. Čím víc tak přírodu „polidšťujeme“, tím víc jsme jí také odcizeni a ochuzeni o její přirozenou léčivou sílu a vyzařování.
Můžeme se ale ptát: Je v přírodě obsažená specifická duše?
Jestliže odpovím ano na uvedenou otázku, pak se můj vnější racionální úhel pohledu mění na magicko-spirituální, kdy chápu komplexně bytostnou přírodní říši jako kolektivní vědomí specifického charakteru. Takováto psychologická interakce se stává základem pro magické transpersonální uvědomění celé bytostné existence.
Takže touhle metafyzicko-filosofickou oklikou se vracím k odpovědi na otázku, sice že vnější a vnitřní není v rozporu a je schopno unést magické transcendentní vnímání stejně dobře, a dokonce i lépe než objektivizující racio. Jeden z takovýchto projevů je i vyciťování duše věcí. V podstatě je ale již lidskou schopností uvědomovat si transcendentualitu jakéhokoli místa v časoprostoru.
Únor 2005
…
VYVAŽUJÍCÍ POLARITY
Svět se propadl svými kontraverzemi do nesmyslnosti, což je synonymum pro bezvýznamnost i zbytečnost. Takový svět by mohly z našeho pohledu vyšší sféry ducha bez milosti eliminovat, pokud dokáže jen škodit sobě i ostatním – paralelním světům, světům dalších bytostí flóry a fauny a způsobuje už jen utrpení na všech stranách. A ono se to dosud kupodivu viditelně neděje. Toto je totiž způsob lidského myšlení. Jak by mohly, když ví, že i on je součástí komplexního celku, propojeného se vším živým ve svém metafyzicko-kosmickém universu?
Pokud převáží v přírodě jen jeden její pól, např. lidská civilizace, která nekontrolovaně bují, ničí tím veškerou symetrii, rovnováhu a spravedlnost mezi propojenými, byť i odlišnými světy. Tím však již současně vyvolává i opačné síly a mobilizuje je proti sobě, neboť všichni jsme zacykleni v jejich hrách a vyhnout se jim nedá.
17. 2. 2005
…
VRSTVY REALITY
Hmotný svět a zkušenosti z něj jsou zde pro nás bytosti nepostradatelné, jinak bychom těžko mohli postupně rozvíjet své osobní uvědomování souvislostí napříč univerzálnem.
Jsme zde také proto, abychom se léčili z předchozích zbloudění. Realita je zhmotněním mnoha aspektů našich vnitřních rozporuplných problémů. V různých hlubinných vrstvách duše zůstávají stále zachovány stopy tlaků neřešených konfliktů z minulých příběhů.
Vidíme-li kolem sebe cokoli konkrétního, je to současně i zástupce – symbol, analogie či alegorie něčeho skrytého za tím, nějakého silového projevu, který je odrážen do různých úrovní vesmírných forem a vzorců. Každý sám za sebe a v sobě jsme svým myšlením, cítěním i konáním nositeli materializace takovýchto sfér, a i my sami jsme tak současně těmito zástupci pro druhé bytosti.
Realitu lze vnímat v nejrůznějších rovinách. Poeticky by se dalo říct, že z vyššího nazírání jsme i my samotní jejími tóny a rytmy či akordickými vibracemi. Jako bytosti se projevujeme na základě svého nitra, své vnitřní hemisféry, jejímž fyzickým vtělením se cítíme být. Jeden jako druhý jsme tak výslednicí božské emanace určitých kvalit v daném čase a daném prostoru.
Jako bytosti jsme tedy takto odvislou manifestací základních tvůrčích archetypů, působících skrze všechny sféry, které jsou provázané i ve své proměnlivosti. My coby jejich odraz a zrcadlení máme ale rovněž možnost svobodné osobní vůle ve svých proměnách na základě osobního výběru, souhlasu či nesouhlasu.
Tak jako mezi božskou sférou a námi jsou prostředníci, skrze něž jsme všichni propojeni, je třeba respektovat i tyto nižší či vyšší sféry ve všem kolem nás. Jsme propojeni myriádami vesmírných či bytostných struktur, v pocitech i myšlenkách. Stvořený i nestvořený vesmír je jedno velké subjektivně kolektivní vědomí.
Žijeme tedy své osobní životy obklopeni viditelnými i neviditelnými bytostmi, které se nás dotýkají, prostupují námi a my jimi, a jsou tak nějakým způsobem zúčastněny i na našich problematických hrách. Jsou manifestací hlubinných sil. Strukturálně mezi světem jednoty nejvnitřnějšího kruhu a naším duálním vesmírem tak leží x dalších světů. Ony jsou současně i prostředníky a rezonují směrem k nám i od nás.
…
Tak lze převést známý zenový koan o jednom a všech lvech v jednom i na další příklady, třebas že v jednom dítěti pláčou všechny děti a všechny mají v sobě jedno plačící dítě, v jednom mučeném jsou mučeni všichni a všichni jsou mučeni v jednom, v jedné radosti je celogalaktická radost a naopak. A lze tak pokračovat do nekonečna Učíme se za jednotlivostmi vidět kontinuální souvislosti, ale i jejich jednotnou podstatu.
…
Vodnářská doba snad mnohem lépe umožní řešit všechny problémy způsobeny dnešní omezeností (spadá pod uranskou sféru, a ta je považována za revoluční, což analogicky značí že bude tvořivá). Svoboda jednotlivců v jejich myšlení je tedy nutností a bude duševním trendem pro příštích 6000 let. Po nás to znamená, že přijde společnost nikoli už zisku, ale hledání smyslu života skrz spiritualitu, která přinese i větší vzájemnou spolupráci.
…
Účelovost jednání lze hledat jen v časoprostorovém bytí, protože samotná Podstata nesměřuje nikam, coby příčina všeho směřování, neboť kam by tak mohlo směřovat absolutno?
…
Vše je myšlenkové povahy – ulpívání i odpoutání.
…
Je dobré umět prohlédnout ve skutečnosti nereálný fiktivní základ svých problémů. Ty se totiž skrývají jen v určitých hlubinných vrstvách osobnosti, a čím se jim snažíme usilovněji vyhýbat, tím víc je vlastně oživujeme.
…
Tak jak je iluzivní celý náš vesmír, je iluzivní i vše, nač klademe důležitost. Současně je to ale velmi reálná a citlivá fikce, neboť ji zažíváme bolestně celou svou bytostí.
…
Každý dějinný úsek má svůj nevyřešený problém, kolem něhož se všichni točíme ve vnitřních dobových protikladech. Jsou to celé generační postoje a kolektivní hodnoty, s nimiž se již nové generace rodí a reálně si je pak ověřují v praktickém životě. Je v tom tedy určitá účelovost.
V rámci konfliktu protikladů otevírají cestu k dalšímu úseku této inkarnační „pozemské školy“. Tzn. že naším účelem je projevit se, poznat se, změnit se. To je univerzální cesta a v dobách rozkvětu lze ji jít dokonce nenásilnými způsoby.
…
…
Teoreticky je to v podstatě docela jednoduché – uvolnit sevření ega vůči energii duše, středu, který je však všude. Ego má hrůzu z překročení svých hranic lidství a vytváří si automaticky obranu v podobě nejrůznějších „minových“ polí (viz 5. saturnská hradba, uzavírající lidskou psychologickou sféru, hlídanou mystickým psem Cerberem, za níž leží už jen sféry hlubších oktáv transpersonálních planet, které se týkají již působení na celé generace). Tato hranice je užitečná vůči vnějšímu světu z hlediska bytostné ochrany, v dnešní době však odděluje již příliš lidské od nadlidsky vyššího vědomí.
…
Vědomé filosofické úvahy o „vyšších věcech bytí“ nejsou konečným cílem, k úplnosti je třeba také jejich vnitřní zažití a sžití, jedná se tedy o vnitřní ztotožnění s předmětem meditace, o kontemplaci, která teprve mění náš vnitřní charakter.
Je to uvědomování si svého ega, což nestačí jen někde v samotě, kde si splýváme v klidu a bezpečí, ale naopak nejhlubší transformace se mohou dít uprostřed lidské vřavy, ba dokonce i ve válečných bitvách, když už to nejde s námi mírovějšími cestami, neboť v ohrožení své tělesnosti se cítíme nejautentičtěji, kdy hranice mezi životem a smrtí je nadosah; i to je prostor pro možné osvícení ducha.
Fyzická smrt nepatří ke konečnému řešení otázky bytostného života, to je až věc splynutí v jednotě s vyššími principy. Do té doby zůstává naše duševní struktura zachovávaná, byť je neustále metamorfózovaná k větší všeobsáhlosti.
…
Strach ze života = strach ze sebe, ze svého selhání, z myšlenky, že nám chtějí soustavně nějaké neznámé síly zničit naši jedinečnou osobnost, což vyplývá ze špatně pochopeného procesu vyšší transformace. Tento pocitový omyl nás aktivuje k permanentní obraně před světem. I když můžeme teoreticky vědět, že smrtí nic skutečně nekončí, nastupuje řada nedefinovatelných iracionálních strachů z prázdna, z pomíjivosti, neznáma, ztráty kontroly nad svým jednáním, ze selhání. Uvědomujeme si podvědomě, že v nás dříme jak duše, tak i pozemská pudová dravčí složka. Je to soustavná nejistota, která ale nabádá lépe zkoumat svou realitu.
…
Drogy mohou poskytovat mylný dojem, že vše je již vyřešeno, rozpouštějí se bojácné emoce v chvilkovém vnitřním blahu. Každé mentálno, které se nám takto předčasně otevírá, se však dožaduje i své praktické evoluční cesty (syntézy rozumu a citu). Droga na chvíli překoná osobní filtry běžné reality, na chvíli dá křídla ve vírech energetického duševního proudění. Dokud jsou však v nás přítomny psychické programy plné rozporů, jejich magnetismus nás vrátí nemilosrdně do hry zpět.
…
Božskou sféru lze chápat jako nejvnitřnější vědomí nejvyspělejší vnitřní bytosti, která již necítí žádnou oddělenost od jejího Tvůrce, je v ní obsaženo vědomí všech bytostí i veškeré mnohost.
26. 4. 2005
…
O DUCHOVNÍM UČITELI
Každý jedinec má možnost setkat se se svým vyspělejším učitelem – mentorem, guruem, který mu otevírá oči či lépe uvědomění. Buď ho využije nebo zavrhne a jde se dál. Znamená to, že v mentální struktuře všech bytostí je takovýto světlý bod, který se promítá do vnější reality jako pomocná síla, ať už má jakoukoli vizualizaci, dle úrovně každého. Je tam, existuje, ono setkání je v osudovém scénáři již připraveno. Docházíme k němu svým reálným charakterem, na němž jsme pracovali v průběhu minulých inkarnací. Učitel a žák tak spolu vytvářejí jeden protikladný celek – dárce a příjemce, ale i oba v jednom, tvoří jednu mentální buňku.
Vnější kvalita události bývá přímo úměrná vnitřní. Jelikož ve vnější realitě svých postupných životů soustavně integrujeme zkušenosti a vlastnosti získané během x inkarnací, s jejich přibývajícím množstvím to má odraz i v kvalitě takového učitele, kterého potkáme, či on potká nás. Je to kooperace, protože těžko by mohl být žák bez učitele, ale i učitel bez žáka, ať si pod tím představíme cokoli.
…
MYSTIČNOST
Pocity mystičnosti zapadají spíše do ovzduší nevědomí, které na nás působí v emocionální sféře neznámými hlubinami a vábením. Je proto dobré hledat a pojmenovávat si konkrétnější významy dějů, kterými jsme obklopeni, pokud chceme pochopit víc.
Tam, kde vnímáme už jen povrch (viz dnešní globalizovaná, vypatlaná, darwinisticky a funkcionalisticky očesaná skutečnost), chybí silnější impulsy k vnitřnímu rozvoji. Z tohohle pohledu to jsou pro nás již „zmírající“ egregory.
Před očima dnes můžeme takto sledovat umírající Ameriku, topící se již ve všech možných vnitřních konfliktech, a jejíž mechanismus se stále více zadrhává. Její chod je vykoupený a zredukován už jen do masově spotřební ideologie s jejími světovými důsledky.
…
Koncem 18. století se objevili autoři, kteří pod vlivem gotických románů vnesli do literatury žánr horroru, v němž pomocí „koncentrované hrůzy“ prolamovali tuhnoucí hranice dobových snobských rituálů tehdejší aristokratické smetánky, čímž podkopávali tabu i dosavadního rozdělení společenských rolí. Svými dosud slavnými díly (viz Dracula, Frankenstein ad.) otevírali průchod zájmu o podvědomé nebezpečné vrstvy psychiky. Dělo se tak ruku v ruce i se zvýšeným zájmem o spirituální vědy, hermetismus, spiritismus, magii, věštění, východní náboženství ad.
Ale i v racionální sféře se těmito vlivy otevírala cesta k novým výzkumným oborům psychologie a psychiatrie ad., kdy záliby v dobové metafyzice se přenesly na vědecké zkoumání lidské psychiky a otevíral se tudíž prostor k celému novému společenskému paradigmatu, tj. k exaktnímu zkoumání reality jako takové, které dříve přes panující náboženská dogmata a mocenskou hierarchii církve nebylo možné.
Tento typ „nemainstreamových“ autorů tvoří i dnes a vnáší svým dílem stále ještě neklid do materialismem zpitomělé konzumentské společnosti, pracuje ale již s mnohem sofistikovanějšími přístupy a žánry (viz. postavy nejrůznějších predátorů, vetřelců, zlých mimozemšťanů ve sci-fi žánrech, či vybájené konstrukce nejrůznějších fantazijních a mysteriózních světů). Mnozí se tak snaží vyburcovat poklidné spáče, přikrytých obalovou hmotou konzumního ráje, z jejich snivé ležérnosti a zneklidnit jim tyto sny vyvoláváním strachu či nejistot vykreslováním dystopické a postapokalyptické společnosti.
Ještě v průběhu 50. a počátku 60. let kvetly, i díky konci světové války, novému mocenskému uspořádání světa a rychlého rozvoje do té doby netušených převratných technologií spolu s počátky kybernetiky a kosmonautiky, převážně optimisticko-utopické ideje globální společnosti.
V průběhu 70. let, v době vygradované studené války a železné opony mezi východem a západem, se začal objevovat výrazný opak ve zvýšeném zájmu o iracionalitu, nevědomí, podvědomí, mystičnost, transcendenci, indická náboženství a mnoho dalších souvisejících věcí, a současně byly odhalovány i negativní stránky, související s drogovou tématikou, terorismem a novými válečnými konflikty. Byl to poukaz, že zde zůstávají ve hře nepovšimnuty mnohem silnější síly, které se nedají jen tak obejít ještě hlubším ponořením do konzumentství, což i přes další změny světového pořádku platí do dnešních časů.
Konceptů, jak začít opět rozvíjet zanedbané imaginativní stránky lidské osobnosti, je mnoho a budou přicházet stále zjevnější snahy o resuscitaci téměř odumřelých duševních schopností homo sapiens ve zkoumání stále hlubších zákonitostí života.
Nyní zde ovšem vládne, a ještě nějakou dobu i bude, stále fascinovanější omámení technologickým vývojem bez potřeby jakýchkoli hlubších přesahů.
…
K ROZVOJI ŘÍZENÉHO ROZPÍNÁNÍ VĚDOMÍ
Možná je to poněkud optimistický a utopický pohled, který umožňuje vidět, že přestože stojíme stále ještě na počátku nové průkopnické epochy, že snad dosavadní technologický pokrok se natolik časem optimalizuje, že se stane vyváženou a skvělou pomůckou (při splnění určitých podmínek) také i pro bohulibější záměry člověka než jen pro jeho destrukci. Možná. Možná ale že také ne. Jako vždy, záleží hlavně na síle a „fandění spřátelených archandělů“, pakliže bude s nimi vibračně ve shodě a dostatečně průchozí pro další evoluční cestu člověka. Možná ale, že tyto technologické představy jsou natolik křehké a nereálné, že stačí pár dalších lidských chyb, abychom naopak skončili jejich zneužitím nenávratně v propasti či v lepším případě opět na stromech.
Zatím tomu vše nasvědčuje. Možná, že jsme vývojově už natolik vybočili z vývojového konceptu, že někde na nebesích je již nad námi zlomená hůl a v záloze je zcela jiný plán, dle něhož dojde k vývojovému posilování u jiných vhodnějších bytostných druhů a ras, které dosud nadřazeně přehlížíme. Možná ano, možná ne, co je ale zcela jisté, že v blízké dojde ke zcela převratným změnám našeho životního paradigmatu, protože začnou proudit síly opačného charakteru a srážka s nimi bude podobná jako když vrazil ledovec do Titaniku či vlastně naopak.
Je otázkou, zda našemu zoologickému druhu zakrňuje víc emocionální či racionální stránka osobnosti. Z dnešního pohledu se jeví zanedbaná spíš citově intuitivní složka. Ta přitom byla evolučně rozvíjená mnohem dříve a déle než rácio v předchozích vtěleních do nižších tvorů, které se začalo plněji projevovat až v rozvinutější formě u člověka. Proto i egoistické lidské myšlení podobné pubertě svědčí spíš o nedostatečnosti a nedomyšleností rácia.
Možná taky, že nad našimi duševními egregory probíhá právě ten zmíněný „boj“ archandělů o naši budoucnost. Kosmické zákony jsou koncipovány tak, aby se stále udržovaly v rovnováze. Pokud by to tak nebylo, muselo by soustavně docházet pouze k entropii. Na této hře duality je rovnováha sil založená.
…
Z dějin jsou nám známy spíše ony emocionálnější dobové kultury, které ke svému konci, i díky degradujícím silám současného cyklu Kaliyugy, v níž se „nebeské brány uzavíraly jedna za druhou“, měly spíše absolutistické směřování (Mezopotámie, Sumer, Egypt, Řecko, Řím atd.), kdy společnost se dělila do kast, uznávající ale právo na lidskou individualitu a její důstojnost především svým „neomylným božským“ vladařům a vojevůdcům. Ten smutek „nejvyšších elit“ z těchto zašlých časů je patrný i dnes.
Teprve od doby rozšíření křesťanství na našem kontinentu začínají přicházet liberálnější koncepty, které se začínají zajímat více také o rovnoprávnost nižších společenských vrstev, což umožňovaly opět pozvolné silově vibrační změny v přilehlém kosmu.
S těmi souvisí právě i rozvoj racionalismu, projevující se v objevování technologií, a který se postupně prosadil ovšem na úkor rovnováhy s citově intuitivní složkou osobností. Ta dávala dosud životu celé společnosti punc určité magičnosti a duchovního přesahu. Snad jde ale opravdu jen o začáteční nerovnováhu nového dějinného konceptu, v němž má lidstvo teprve dospět ke své samostatnosti. Ostatně, každý proces má svůj průběh a vyměřený čas.
To, jestli je evoluční průchod zrání od rostlin až k nadplanetární bytosti - nadčlověku možný pouze přes lidskou rasu nemůžeme vědět. Patříme k ní, a to nás k této víře vede. Rozum ale může víru vždy zpochybňovat a věci se mohou dít i jinak. Může být z „vyšších míst“ klidně vyhodnoceno, že v případě naší vývojové rasy jde o evoluční omyl, a vývoj se může urychlit třeba přes ptactvo či ryby. Je to jen příklad.
…
ČESKÉ BLOUDĚNÍ
Tento národ potřebuje už jako sůl najít opět nějaké nové osvícené vůdce a ideje naší vzájemnosti, společné hodnoty uznávané většinou. Nicméně takové, které jsou na mnohem hlubším základě než jen tržně konzumní blaho občanů, obdobně jako tomu bylo v dobách osvícenectví. Materiální zajištění je potřebné, ale jde i o nalezení hlubšího smyslu a perspektivy společné cesty. Bez těchto se končí někde mezi zdmi bezvýchodného bludiště.
Dnes to zde začíná opět působit trochu jako šeré a mlhavé místo, asociující spíše vstup do podsvětí než cestu do ráje. Možná, že národ najde takovou sjednocující ideu až v okamžiku, kdy mu bude skutečně již hrozit nezvratný zánik. Možná se ale ještě dostaví z vnitřních řad nějaká záchrana včas, z rovin, odkud by to nikdo zatím nečekal. Kdoví, možná, snad.
6. 5. 2005
…
CIVILITAČNÍ ÚPADEK - ANEB RYBA SMRDÍ OD HLAVY
Společné duchovní vyspívání lidstva se děje formou iluzivních her, do nichž se promítají struktury našeho ega. Soupeření, dosahování, přivlastňování, rozdělování i smrt jsou běžnými principy těchto společenských her, které jsou bytostnému egu vlastní. V nich jsme korigováni různými počitky, emocemi, tužbami, přesvědčeními, vizemi atp.
Čím častěji se do této životní hry na pravdu jednotlivými inkarnacemi vracíme, tím zkušenějšími hráči také jsme. Pomocí kolektivně historicky vytvořených pravidel společenských her tak integrujeme vnější svět duality do svého vědomí. Tyto hry není ani možné nehrát, protože se odehrávají na všech úrovních bytostného ega. I když jedna z vnitřních rovin to může vzdát a hru končit, stále je tu celé kvantum dalších vrstev vnitřní bytosti, které taková hra baví.
Jsme dnes svědky rozpadu duchovních hodnot a vznešených ideálů, ale také schopnosti rozlišování toho, kdo je tady padouch a kdo hrdina. Sice je zde nastartován proces demokratizace společnosti, ale s ním přichází i ztráta celkového duchovního smyslu, vyměněného s radostí a servilitou za blaho konzumu. Cesta k vysněnému blahu, o němž lidstvo snilo jako o ráji na zemi, jako by končila právě v tomto čase, kdy žijeme přímo utopeni ve vysněném konzumu. Jako by už ani neexistovala jiná vize, než stále ještě více globalizace a hmotného konzumování, kdy se raději nechce vidět strašlivé zamoření planety odpady a pozvolné hynutí ostatních spolutvorů země.
„Intelektuální elita“ nedokáže ovlivňovat kvalitu života k lepšímu ani jinak, než jen dalšími politickými nesmyly, ačkoli z duchovního hlediska má být její poslání službou druhým i celému světu. V nekončícím streamu masmediálních blábolů nedokáží političtí vůdci už ani výrazněji ničím pozitivním zaujmout, a pokud se jim to byť i na chvíli podaří, je to ihned spláchnuto dalším každodenním bláboloidním třeštěním. Zaujme spíše už jen dalšími a dalšími destrukcemi normality než pozitivními myšlenkovými vzorci.
Patrně je to nadčasový úkol pro příští doby, který čeká až na nastupující generace: vymést vše prohnilé, parazitující a odumřelé, aby se mohl konečně dostavit ten dlouho slibovaný bájný nový věk ducha, do něhož tolik generací vkládalo své naděje. Snad se zde potvrzuje teze sv. Augustina ve smyslu, že nelze implantovat nové uvědomění zvnějšku, pokud nedojde i k vnitřnímu prožitku. Impulz ke změně vnitřních hodnot a tím potažmo celospolečenských vztahů může sice přijít inspirativně zvnějšku, ale zbytek je právě jen na vnitřní otevřenosti a souhlasnému přijetí, na vnitřní otevřenosti k hlubším hodnotám života.
I když nás mediální streamy denně zahlcují a oblbují zcela vědomě a cíleně naprostými banalitami a nesmysly, čímž narušují nejen naši mysl, ale celou nervovou soustavu, stále víc lidí také začíná tuto pravdu odhalovat a odmítá se jí podřizovat. Postupně, čím je tato mediální masáž útočnější a hloupější, tím je i pro své tvůrce kontraproduktivnější a povede nakonec i k onomu bájnému vyčištění všech jejich Augiášových chlévů. Část lidí bohužel upadá do stále většího konzumního balastu s jeho vyprázdněnou kulturou, druhá, zatím daleko menší, ale o to přesvědčeněji se obrací k podstatnějším hodnotám, které kvasí prozatím někde ve skrytu a čekají na svůj vyvolený čas.
Pokud chceme projít do budoucna „suchou nohou“, je to možné jen změnou úhlu pohledu = paradigmatu na celý náš současný společenský život. Jde o rozšíření vědeckého i citového poznávání za hranice hmatatelné hmoty ve vzájemné spolupráci. Duchovní hledačství nového životního smyslu je postaveno právě na tomto.
Jakékoli ideologické snahy tyto procesy zákulisně manipulovat a ovládat, jsou již ze své podstaty násilím proti jiným společenským skupinám, a jejich cílem je nastolit nějakou formu totality pro udržení své moci.
…
BRÁHMA A ÁTMAN = PODSTATA A TVŮRČÍ DÍLO
O počátečním i konečném stádiu cyklu Stvoření lze říct, že Átman je totéž, co Bráhma - jeho prvotní tvůrce, protože obsahuje rovněž jednotu všech časoprostorů. Viz. zenový koan: V jednom Bráhma je nekonečno Átmanů a v jednom i všech Átmanech je nekonečno Bráhma. Zezulkův výrok že Podstata je to samé jako energií oživené Tvůrčí dílo (TD) v jeho celistvosti, by se tak mělo shodovat s tvrzením hinduistické filosofie, že Átman je to samé jako Bráhma (Bůh), ale přitom je jeho aktivním dynamizujícím odrazem čili projekcí Bráhma neboli komplexním oživujícím dechem Podstaty, rozděleným do 4 dechových fází. Takže jednotlivé duše v kosmu jsou obsaženy kompletně v Átmanu jako jeho iluzivní projekce do vnějšku, který je opět jen zrcadlením Jednoty. Vše myslitelné je tedy projekcí nemyslitelné Podstaty - Boha.
Z těchto nadčasových rovin, pokud lze ještě o nějakých rovinách mluvit, vyplývá tedy tvrzení o naprosté jednotě a rovnosti všech bytostí, rozčleňujících a vzájemně se odlišujících svými vlastnostmi jen průchodem Tvůrčím dílem.
Snahy o vytvoření všeobecné rovnosti zde na zemi se zdají nemyslitelné bez takovéhoto ideového přesahu k základům samotného Bytí, pokud nemají sklouzávat k jakýmkoli totalitaristickým snahám, které jsou jen jedním omezeným způsobem myšlení v nekonečné existenci.
Ve své vnitřní podstatě jsme tedy všichni jedno, v tvůrčím kosmickém procesu projevení se však již vývojově lišíme svými individuálními vlastnostmi nasbíranými v průchodech děním, proto i osvícená lidská pospolitost se bez těchto znalostí protikladností vývoje neobejde, pokud má být pluralitní a svobodná. Nelze bagatelizovat tzv. Máju – iluzivnost světa, jak o ní mluví staroindické spisy, protože i ta je vyjádřením nejvyšších tvůrčích sil, které je třeba rozpoznávat.
Z obdobných filosoficko-spirituálních náhledů jsou zcela odůvodnitelné také ekologické postoje, chránící unitární prostor pro život i ostatních forem života na planetě i jako platforma pro další evoluční cestu k vyššímu vědomí.
…
ŠIVŮV TANEC ANEB PŘECHOD PARAZITNÍ CIVILIZACE K NOVÉ
V dnešní době jsme svědky nadcházejícího konce staré a začátků nové doby, a s ní propojené lidské společnosti. Parazitní společnosti tak časem ustoupí před vyspělejšími formami naší civilizace, což se zřejmě neobejde bez početní redukce lidstva. Současná masovost již automaticky generuje úpadkové trendy, které se přirozenými cestami nedají již zvrátit. Můžeme tedy v blízkém budoucnu očekávat něco na způsob „Šivova divokého tance“, jehož příchod lze již vycítit v zesilujícím dunění někde v podzemí.
Civilizace ztratila již velmi dávno lehkost a pružnost tím, že se vytrhla z přirozeného nažívání v rovnováze s jinými tvory, takže lze očekávat o to bolestnější probuzení ve světě následků.
Základní silový princip 4 tvůrčích sil kosmu (T4) nelze nijak narušit našim konáním (stačí vzpomenout, co jen nedávno dovedla jedna menší tsunami u asijských břehů). Také posouvání pólů je v jejich režii a povede zcela určitě i v budoucnu ke globální změně tlaků na zemské desky. To vyvolá nepředstavitelné síly. Ostatně dělo se to i v minulosti, přičemž ve vesmíru podléhá vše opakovaně cyklickým procesům.
Později se situace ustálí opět v nových konstelacích a bude pak trvat několik tisíciletí, než dojde k další cyklické změně soustavně působících sil. Můžeme se ale jen dohadovat, i ze zkušeností či mýtů minulých věků, co vše se může při změně poměrů geofyzikálních sil na planetě přihodit. Těch ovlivňujících faktorů je mnoho.
Je tedy mnoho možností v dopadech na celou biosféru. Určitě však nemusí dojít k úplné barbarizaci celého světa. To by musela nastat skutečně globální apokalypsa nevídaných rozměrů, jako např. bombardování celé planety roji meteoritů, otočení zemské osy, celosvětová potopa či nová ledová či naopak vroucí doba, ale i v takovýchto údobích spousta živočichů dokáže přežít a pokračovat dál ve své evoluci. Navíc je zde také ochrana života z vyšších astrálně mentálních sfér, o nichž drtivá většina dnešního lidstva nic netuší.
Technologie se budou pravděpodobně nadále rozvíjet i v nové době (vodnářský charakter doby se symbolicky vládnoucí planetou Uran jim poměrně svědčí), třebaže se to může dít strukturovaně a jen na určitých místech Země, Také mohou a zřejmě i budou zaměřeny trochu jiným spirituálnějším směrem.
Lidská nezralost zatím produkuje nedomyšlené technologické aktivity, jejichž řetězce narušují a ničí kromě životního prostředí i fyzickou a duševní imunitu. Stále tu však s námi jsou i síly, které se snaží zabránit úplnému zhroucení, a které stojí na pevných pilířích vyšších mentálních světů.
Časově lze začátek nástupu většího nahromadění nepříznivých událostí odhadovat za přibližně jedno desetiletí, než se začnou společenské procesy více dynamizovat a celý systém se chovat nepředvídatelně jako padající domino. Spouštěcím knoflíkem může být cokoli od geomagnetického, klimatického či politicko-válečnického aktu, který zatíží jeden článek z provázaných řetězců biosféry a následnou řetězovou reakcí strhne i ostatní články jako lavina.
…
O POCHOPENÍ SMYSLU DOBY
Každá éra jednou končí a duše, které nevyužijí její neopakovatelný potenciál, přestože právě kvůli němu se zde zrodily, jsou nuceny se do ní vracet a potácet se v jejím specifickém archetypu dál (pro 4. dimenzi je čas stálé TEĎ), anebo se zrodí do jiného dobového charakteru a mohou jim chybět potřebné zkušenosti z této dnešní doby. Proto je třeba využít co nejlépe její poselství pro hlubší chápání souvislostí ve vztahu k celkovému vývoji.
Přicházející nová doba bude s sebou přinášet hlubší pochopení polarity vesmíru ve vztahu k cílové tvůrčí jednotě. S Vodnářským znamením začíná dynamická doba, takže bude preferována i zvýšená dynamika, rytmus, proudění, pohyb, a tudíž budou i změny na všech úrovních, které se odehrají pod principiální vládou vzdušného živlu.
17. 5. 2005
…
PSYCHICKÉ DEFORMACE
K vývojové změně zpravidla dochází, když bytost pocítí jednoho dne bolest způsobovanou druhým sám na sobě.
Smyslem života není teoreticky vědět o kdejaké věci, ale pochopit sebe jako aktivní součást komplexního vědomí = všichni jsme ve své podstatě jedno napříč časy, prostory, napříč bytostmi, jen na různých úrovních a různě rozprostranění. Bylo by ideální pro kvalitu života, kdyby z tohoto poznání vyplývaly společenské vztahy i politické trendy, pokud se chce celá společnost rozvíjet v míru a harmonii (tzn. rozdělování je iluze).
…
JEŠTĚ K PODSTATĚ
Ta sama o sobě vyprojektovala celé Tvůrčí Dílo (TD), tedy veškeré časoprostory i se všemi bytostnými dušemi.
Přestože lze o ní říct, že je i není (neboť pro naše bytostné vnímání je latentní), je obsažena ve všem a vše je současně jí, je základem všeho stvořeného včetně všech jeho zákonitostí. A přestože to pojmenováváme různě: Tvůrce, Prvotní příčina, Pravda, Absolutno, Bůh či Podstata, mluvíme stále o tomtéž fenoménu. Zkrátka je to neuchopitelný a nepochopitelný pojem a vše vnímatelné je jeho projevem.
24. 6. 2005
…
KVALITATIVNÍ TRENDY
Dnes platí bohužel přímá úměra, že čím větší jsou možnosti technologií, tím větší nastává úpadek duchovních kvalit lidstva. Jedním z faktorů je soustředění jen na technologickou materializaci života, která již nenutí většinu lidstva využívat generacemi předávané zkušenosti ze života v přírodě, a tím rozvíjet i přirozenou kreativitu.
Tento trend zasahuje i do prožívání vnitřního času, do něhož obklopeni přemírou vnějších věcí se můžeme pohroužit jen s čím dál většími obtížemi. Dostatek všeho potřebného i nepotřebného konzumu k tomu ani nenutí, vše se dá směnit za peníze. Jenže hloubka prožitků tím dostává trhliny.
Dnešní celospolečenské trendy míří k materializaci a vizualizaci všech pocitů a žádostí, k materializaci druhotných reflexů, adoraci pomíjivosti a relativity. Je to dekadentní směr této permanentní technorevoluce – zvnějšňování všeho vnitřního do absurdních rozměrů, ale paradoxně i rychlé pomíjivosti.
Z hlediska polarity jde ale i o osvobozování se od řídících autoritativních modelů a předsudků směrem k větší individuální svobodě jednotlivců i celých skupin.
Negativně se to pro změnu odráží především ve ztrátě schopnosti rozlišování důležitého a podstatného od malicherného až zbytečného, pravdivého od nesmyslného a univerzálního od egoisticky omezeného a pomíjivého.
Je zde ale i vyšší uvědomění, kdy vyspělejší jedinci zjišťují, že vše je ale i není podstatné, a to, co pro jednoho má z jeho osobního pohledu nesmírnou důležitost, pro jiného může být zcela lhostejné nebo dokonce záporné. U každého je to dáno jiným stupněm individuálního lidského vývoje v určitém čase. Proto nelze vnucovat ani stejný způsob života všem. Každý má právo na svůj pokud možno svobodný individuální přístup, názory a hodnocení. To je základem vzájemné důstojnosti, pakliže není vyloženě škůdcem pro druhé.
Z toho vyplývá i význam a hodnota individuální svobody pro duchovní vývoj každého, a také to, že nelze házet všechny lidi do jednoho pytle, protože všichni nestáli na „startovní čáře“ bytostného života ve stejný čas.
…
CO JE TO HŘÍCH?
Co vlastně míní náboženské směry, ať to jsou to židé, křesťané či muslimové, pod pojmem hřích?
Obecně lze říct, že je tím míněna klamnost, nepravdivost, neautentičnost, zacyklení či přímo zlo proti druhým i sobě na osudové cestě života, je to bludné duševní směřování, vedoucí k osobní dezintegraci (obrazně ke všem čertům), ničení osobnosti své i druhých pro sobecké cíle namísto vzájemné spolupráce.
Tento charakterový úpadek se může dít v různých vrstvách osobnosti, u každého trochu jinak, v jiné rovině ať ducha či fyzična, a většinou je odvislý opět od vývojového stupně.
Abstraktně by se daly považovat za hřích určité mentální procesy, které nás v životě „znehybňují“, uspávají, ochromují či odklání od pozitivní vývojové cesty a ničí tak naši vnitřní osobnost. Nelze ale stanovit jednoznačné dělení na dobro a zlo pro všechny stejně, každý máme trochu jinou povahovou strukturu vnímání, protože se vývojově odlišujeme. Takový koncept ale přesahuje dnešní náboženská přikázání.
20. 8. 2005
…
BOŽÍ MILOST
Křesťanský pojem „boží milosti“ si lze vyložit i tak, že nám byl naším Tvůrcem dán čas k svobodné osobní proměně na našich individuálních cestičkách. Pokud vyvíjíme upřímnou snahu svůj charakter zlepšit, dostavují se i síly, které nám v tom mohou velmi pomáhat. Záleží, co vše si s sebou na svých bedrech přinášíme do tohoto života.
Z lidského hlediska se jeví velmi nespravedlivé, že zlé skutky bližních nejsou po zásluze „odměňovány“ okamžitě, a stejně tak i činy dobré. Jenže čas z hlediska jednoty bytí je latentní a teprve v živoucích dimenzích indiferentní, takže na rychlosti odezvy až tolik nezáleží, jisté je, že se však pro jednotlivce i skupiny dostaví vždy v pravý čas.
Tzn., že zde figuruje i svobodná vůle. Můžeme do sytosti vraždit, dokud k tomu cítíme puzení, jednou se však po mnoha utrpeních zvedne z toho všeho člověku žaludek, čímž nastává jeho okamžik obratu, kdy vnitřní já samo rozhodne, že nyní si samo na vlastní kůži vyzkouší být tou „vražděnou“ obětí, aby se do ní dokázal vcítit, pochopit a stát se tak lepší bytostí. Tehdy začíná vyrovnávat své dřívější dluhy.
Vše, co bylo vytvořené, se musí i naplnit a vstřebat. Než však postoupíme do vyšších duchovních pater, čili vyšších levelů iluzivní životní hry, je třeba dokončit úkoly z nižších poschodí. Bůh pokrytce nebere. Dokud tedy nepochopíme subjektivní rozměr i jeho vývojový přesah, musíme v nich citelně figurovat, ať už v jakékoli společenské roli.
Hmotný svět podléhá fyzikálním zákonům, psychický svět je mnohovrstevnatější = magický, ale současně je v souladu s fyzikálními zákony, neboť v základu ho formují tytéž síly, projevené pouze do různých energetických hustot a forem.
…
ÚVAHY 05/1
Ve fyzickém světě setrvat vědomím na átmanické archetypové úrovní je prakticky nemožné. Pokud by šlo jen o šikovné přeskočení jakési „saturnské metafyzické laťky“ – zdi, hranice, filtru mozku, stačilo by se nacpat halucinogeny, a ty by nás na svých neptunských křídlech fantazie přes něj přenesly. Šlo by však jen o imitaci transcendentního procesu, o pouhé napodobení tohoto složitého procesu. To je samozřejmě k vnitřní proměně housenky v motýla nedostatečné. Musíme být ve svém náhledu i činech 100procentní a autentičtí současně. Nejde tedy jen o intelektuální chápání či emoční vcítění se do duchovních světů, ale vyšší řád prověřuje jedince napřímo a do vyšší „hry“ ho vpustí až v okamžiku, kdy do ní dotyčná duše opravdu poctivě došla a patří tam, jen tak má šanci ji také zvládnout. Chceme-li doplavat na druhý břeh, musíme se to napřed naučit.
Žijeme dnes jakoby v mixéru všech možných vlivů zrychlených jako smršť. Lze z toho hodně pochopit a naučit se, ale lze se na to vybodnout a nechat si vše napříště. To ale nemusí být už také tak vhodné podmínky, k tomu, co nás to chce naučit. Osobní cesta je autentická, a přesto je odvozená z nadosobních archetypálních sil. O rovnováhu vnitřní i vnější jde ale vždy.
To, že jsme nyní jakoby „uvězněni“ v této době značí, že jsme svým předchozím smýšlením uvízli v její silové struktuře a charakteru, které nás stále drží a přitahují, a nyní prožíváme jejich zmaterializované následky.
Problémy neleží v našich světlých myšlenkách, ale v našich temných slabinách, které se autenticky a nečekaně nakonec vždy projeví a narušují naše přetvářky. Odráží se v nich propastnost naší vlastní individuality – žádostí, emocí či pudů. Naše slabší chvíle jsou tak zkouškami, odhalujícími rozpory mezi vyšším a nižším v charakteru člověka. Z tohoto pohledu možnost zažívání své doby plní pozitivní očistnou funkci. I staré kulturní vzory mohou být pozitivní, pokud neodvádějí od oné autenticity prožitků u každého jednotlivce, a ponechávají mu právo na svobodnou volbu na jeho cestě.
Boží milost je i v tom, že nám v životě soustavně otevírá průchodnost osudem, a tím možnost potkávat nové příležitosti, jinak bychom byli donekonečna zacyklení v kruzích příčin a následků.
…
I tzv. herní fantasy světy jsou z jistého pohledu zcela reálnými světy, stejně jako tento náš fyzický svět, podléhají obdobným zákonitostem ve vesmíru. I na náš svět lze však nahlížet jako na herní a iluzivní, jak naznačuji v těchto svých úvahách.
6. 9. 2005
…
ÚVAHY 05/2
Příčiny svého neklidu můžeme hledat i v odolnosti vůči energiím, které námi protékají. Je-li nepořádek v nás, vnímáme ho pak i ve vnějším světě.
…
Vlivem technocivilizace máme stále více narušenou imunitu, tedy svůj energetický obal mezi tělem a astrálem (emočním světem) vnějšími i vnitřními ataky. Ale i vnějšek, který nás obklopuje, je ve skutečnosti součástí naší duše, přestože to tak zatím nepociťujeme. Celý vesmír je propojený a unitární ve svém principu.
…
V současné době je mocensky vytvořené zlo maximálně globalizováno, je spojené až v neskutečných řetězcích (viz útočící strojové potvory z filmu Matrix).
Je zde již silná potřeba „vymetení Augiášových chlívů“, duchovní očista celé planety, jinak se svým krátkozrakým jednáním skončí lidstvo v naprosté posedlosti a totální sebedestrukci.
…
Při co nejvíce příležitostech je dobré si uvědomovat, že Já Jsem vším a vše je společné Já. Všechno tedy působí na mne a já zpětně na vše. Tím vnášíme oživující energii do těchto myšlenek, a ty tak mohou mít širší dopad na okolní prostředí.
…
Dělení na nižší a vyšší bytosti je možné jen z hlediska našeho ještě silně odděleného vnímání fyzického já. Ve vyšších již neinkarnovaných dimenzích je vnímán bytostný svět zcela jinak, ať už jako psychoenergetické pole, bytostný proud, frekvenční vlnění či podobně. Námi vnímané formy světa jsou tedy iluze, umožněné nedokonalostí smyslů.
14. 10. 2005
…
MAGICKÉ UMĚNÍ
Výtvarné umění sloužilo v prehistorické době jako nástroj magické praxe. Mělo za úkol vznítit obrazotvornost v lidské mysli a jí vzbuzené energie využít v rámci konkrétních magických úkonů ať pro zdraví, obživu či spojení s vyššími přírodními silami.
Díky uměním naprogramované představě, do níž se rituálně vnášela síla prožitku celé komunity, se zaktivoval magický přenos mezi subjektem a objektem ad. Jsou nám známy paleontologické výjevy v jeskyních, zachycující často lovecké scény, kdy duše určitého zvířete byla tímto způsobem rituálně již dopředu připravována na svou budoucí roli oběti, přičemž probíhaly s ní i jakési usmiřovací obřady.
…
NA PŘECHODU DOB
Každá doba má trochu odlišný charakter kombinacemi 4 základních sil. Dnes začíná být postupně aktivován odstředivě dynamický prvek vzduchu = plynutí, těkavost, rozptýlení. To pozvolna omílá a rozvolňuje ustrnulé, zkostnatělé a destruktivní struktury, vytvořené dominujícími živly posledních cyklů (viz preference hmoty a chladu (EU), zvláštní shoda s EU:), což zase zpětně vyvolává jejich silný odpor. Momentálním projevem tohoto střídání sil je tak zvětšující se chaos a hroucení dosud pevných materiálních jistot a hodnot.
Za těžkou přelomovou dobou se dá označit také období 1. a 2. světové války se svým uransko-plutonským destruktivním charakterem (viz objev Pluta krátce před 2. sv. válkou), ale jisté projevy nadcházející odstředivé doby lze postřehnout již někdy od druhé půlky 15. - 16. století, kdy evropské velmoci začínaly své námořní expanze v dobývání nových kolonií, což ovlivňoval i technologický pokrok.
Ve výtvarném umění se tento konflikt protikladných dob začal viditelně projevovat od konce 19. století. Objevují se umělecké výboje v podobě nejrůznějších ismů a systematické rozbíjení tradičních realisticko-iluzivních forem, a hlavně změna obsahu od církevního umění k světské tématice.
Válečné události pak byly samy o sobě vyústěním konfliktů starých autokratických modelů a nastupující vlády kapitalistických průmyslníků a samozřejmě světovládných banksterů.
Dnešní autokratická elita by ráda oprášila autoritářské zřízení nejraději ve stylu starodávných říší (na něž se některé šlechtické rody cítí být genealogicky navázané), a ráda by tak redefinovala a nadřadila svou mocenskou roli vůči ostatním společenskopolitickým skupinám, znovuzavedení kastovního systému jí přitom nepřijde od věci.
…
Křesťanský svět se svými nenarušitelnými dogmaty a kněžskou hierarchií patří vibračně již do minulé doby pod astrologickým znamením Ryb. V nových silových podmínkách se stává anachronický. Odůvodnění, že cílem křesťanské rodiny je hlavně plození potomků, v dnešní přemnožené době neobstojí. Podobně nesmyslné je tlačit k manželství lidi, kteří ¨k němu nemají žádný vnitřní vztah. Ve znamení Vodnáře je jedna z vůdčích ideji svobodomyslnost, to, jak si ji lidé vysvětlí, bude záviset už jen na nich.
Dokud ještě nepřevážily nové síly nad starými konzervativními strukturami, dochází k velkým tenzím a třenicím, krystalizujícím do násilných konfliktů, chaosu a také duševních chorob u jednotlivců i větších celků. Tyto tenze působí hlavně na celkové oslabování tělesné imunity žijících bytostí.
Výsledkem protahujících se konfliktů může být v časovém horizontu katastrofa obdobných či ještě větších rozměrů, než byly obě světové války dohromady. Příčiny budou obdobné – snaha zachovat, a ještě víc rozvinout svá mocenská privilegia.
Paradoxně stabilitu lidské psychiky ale upevní právě konec těchto starých systémů, což dovolí řešit nahromaděné civilizační problémy nově, dynamicky, kreativně a účelně.
Přemýšlení o všech těch tzv. „tekutých“ či „plovoucích“ vzdušných společenských (dynamických) konceptech, které se začínají ozývat z budoucna, nás všechny přibližuje ke kolektivní duchovní transformaci. Z tohoto úhlu pohledu je dnešní doba konfliktem mezi pozemským a „univerzálně kosmickým“ člověkem.
Současnost se vyznačuje zvýšeným odporem vůči autoritativním elitám. Je to umožněno neschopností či nevůlí těchto autorit porozumět problémům své doby, umět se do ní lépe vcítit, a tím ji vnímat jako celek. Univerzalistické filosofie jsou základem, kde může probíhat hledání integrujícího vztahu mezi pokleslým, banálním a vysoce spirituálním, díky svým společným kořenům duchovní struktury.
…
Pokud některý národ preferuje a šíří násilným způsobem vlastní ideologii a hodnoty na úkor ostatních, nutně musí narazit na jejich odpor jako druhého pólu a dochází k nějaké formě střetu. Vítězství nebývá jednoznačné a roli v něm hraje i tzv. „boží záměr“. Jedná se o ideu, která je v souladu s právě panujícími vlivy a úkoly, které z ní automaticky vyplývají.
Problém dnešní doby není v nechuti poznat v životě co nejvíc, ale je zde mentální chaos, kdy podstatné i nepodstatné, důležité i banální je slito do jediné omáčky. Je to atak na naši nervovou soustavu i úsudek, a my se se svými životy ocitáme v rozbouřených vlnách doby.
Imunní vůči dobovému myšlenkovému chaosu lze být jen tím, že se ho snažíme aktivně rozpoznat a pochopit jeho příčiny a ovládací nitky.
14. 10. 2005
…
ÚVAHY 05/3
Každé období v životě i dějinách lze vnímat také vcelku přirovnáním k jedné samostatné jednotce, množině, které jsou však v návazné interakci s předchozími. Obdobně každý jednotlivý život je jen jednou vnější etapou či fází vnitřního života nadčasového streamu duše, vždy v poněkud odlišných podmínkách či kulisách.
…
Každá čakra (psychoenergetické tělesné centrum) má svou adekvátní vibrační energii – frekvenci, s níž lze tedy i pracovat a kultivovat ji. Jsou-li všechna energetická centra v tělesné schránce ve vzájemné harmonii, člověk nestrádá a cítí se být šťastný.
…
Velmi rozšířeným zdravotním problémem v Čechách bývá rakovina střev, zpúsobená hlavně nezdravou pečenou, smaženou a grilovanou masitou stravou. Je zde ale i psychická příčina, která může vězet „v bludištích bezvýchodna“, tj. že lidé se cítí bez jakéhokoli duchovního světla a vnitřního vedení, kdy jsou denně zaplavování všemožným relativismem hodnotových vazeb, a kdy se nelze ani pořádně zbavovat toxického odpadu z již strávených věcí jak ve hmotě tak v duši.
…
V silně dominantních vztazích jeden z partnerů zpravidla vycucává životní energii druhého, což je upírská forma symbiózy. To lze ale vidět i v jiných oblastech života.
…
Politici mohou mnohem snadněji manipulovat s občany, pokud jsou lidé pasivní a bez vlastní aktivity. Bez té ale nelze kultivovat ani vztahy k svému nejbližšímu okolí.
14-22. 11. 2005