Úvahy : 1980

LÁSKA A VÍRA

Jsou dvě roviny na cestě zkvalitňování své osobnosti. Bytost je složená z fyzické i duchovní složky, přičemž duchovní je v ní nadřazená. Stejně tak osud, který prožíváme, slouží k fyzickému i duchovnímu růstu. Pokud nedokážeme ještě chápat přímým napojením na vyšší zdroje, musíme si vnitřní konflikty zažít plně do hloubky skrze materiální rovinu, a v ní je i řešit. Jelikož má osud své dimenze od nejlehčí po nejtěžší (nejhustší), můžeme fyzický konflikt vnímat v nejnižších rovinách jako karmický bič k nápravě.

…

Nejvyšší i nejzazší cíl lidského snažení je splynutí v Podstatě – ztotožnění se všeho se vším. K tomu však vedou nesčetné mezistupně. Proto pro bytost „člověk“ by mělo být poznání a láska ke všemu živému přímo svaté. Jsou to dvě nejčistší hodnoty, které nás vedou na Cestě.

Tím, že někdo okleští představu lásky do uniformity svého ega, ji v podstatě degraduje, neboť jinak jsou v ní obsaženy všechny mravní hodnoty související s vyšším poznáním, čímž dokáže přivést člověka k nejvyšší harmonii. Pokud se cítí člověk v lásce rozervaný, jedná se spíše o vášeň, která má co do činění s nižšími rovinami.

Dnes jsme díky nevědomému materialismu zapomněli pravý smysl lásky, rodiny, národa. „Barbaři“ z doby před tisíciletími to vnímali možná mnohem lépe. Muselo existovat mezi nimi silnější pouto lásky, už proto, že žili v nevelkých komunách, kde mezi nimi bylo i větší krevní a citové prolnutí, nikoli jen prolínání skrze paragrafy a zákony.

Ale i dnes může člověk chápat, a možná i lépe, rovnocennost všech lidí, přestože žije ve větší civilizační anonymitě. Anonymita se dá zvládnout jen harmonicky vyrovnanými lidmi, kteří věří v určitý společný smysl.

Víra je sestra lásky, vycházející z její všeobjímavosti. Duchovní víra je úcta a důvěra v něco a někoho vyššího, dokonalejšího. Láska, úcta, víra, kvalita, poznání, všechno to jsou duchovní kategorie, které mají zastoupení i ve fyzickém světě, ale zde jsou již diferencované. Jako duchovní princip jsou však celistvé a cesta vývoje vede jedině tímto směrem.

Je jen v zájmu člověka, aby se nebránil tomuto „kosmickému – božímu – podstatnému zákonu“, protože by tím škodil jen sám sobě.

…

CIVILIZAČNÍ KONFLIKT

Potřeba prožívání přítomných okamžiků více do hloubky, slouží i jako dobrá obrana proti narůstajícím civilizačním syndromům (automatizace, zrychlování, manipulace…).

Dokonalá harmonie existuje jen v rovině jednoty protikladů. V „moderní“ společnosti vzrůstá uvědomění jejího nedostatku a také hlad po ní.

Ačkoli je veškeré bytí postaveno na pohybu (nikoli pro nás samoúčelném, ale vývojovém), neodehrává se tento pohyb jen plošně, ale v celé šíři a hloubce.

Vědeckotechnická civilizace prozkoumává jen vrchní vrstvu reality. Můžeme mít představu řeky. Zatímco spodní vrstva plyne klidným tempem, vrchní je dravější. Dochází tak k zvýšenému tření jednotlivých vrstev. Tam někde obrazně se odehrává i civilizační konflikt.

19. 1. 1980

KONFLIKT VÍRY A POZNÁNÍ

Od počátků lidské historie bylo rozvíjeno i učení o bytí ve vesmíru. Je to přirozený důsledek evoluce bytosti a jejího poznávání vnější reality a jejích zákonitostí. Postupně vznikaly a byly rozpracovány hlubší či méně hluboké filosofie, které svými odlišnostmi začaly v dobách úpadku působit proti sobě, přestože vycházely ze stejné podstaty. Postupně docházelo k hierarchizování společných hodnot, a tedy i odlišným závěrům. Vznikaly náboženské sekty, které mezi sebou často soupeřily jen z nepochopení společné podstaty.

V dřívějších dobách docházelo k nesmiřitelnosti mezi aspekty víry a vědeckého zkoumání. Dnešní postoje se snaží obě tyto složky sjednotit. Jedná se o pochopení, že poznání je prvotní a víra je z něj odvozená. Víra má člověku pomáhat jít za poznáním tím, že člověk uvěří jistému ideálu, který ho má k poznání přivést. Slepá víra je prakticky bezcenná a zavádějící, nemíří-li k uvědomění si smyslu života a své podstaty. Nikoli tedy naplňovat určitá dogmata, ale pracovat na své kvalitě k pozitivní změně, vědět, že život má tady svou cenu a hluboký význam.

Jaký smysl by pro nás měla existence Boha, pokud v něj budeme jen věřit, ale nesnažili bychom se být také lepší a vědomější, tzn., nepřibližovali-li bychom se více k němu?

Celá organická příroda podléhá neustálému bytostnému zdokonalování, zkvalitňování a vývoji, vyvažujíc všechny své části. Do doby, než se zde objevil člověk, jednalo se o pasivní zkvalitňování na základě instinktů a pudů. Člověk však již lépe pracuje s rozumem, a tudíž může uplatňovat již větší zkušenosti, a může se i zdokonalovat na základě kolektivního rozumového poznávání zákonitostí a vzájemného předávání. Je již zkrátka mnohem více aktivní v tomto směru. Víra měla své místo v dobách, kdy člověk ještě nebyl s to pochopit rozumově vyšší univerzální zákonitosti. Dnes je již částečně věda zahrnutá do všech náboženských směrů.

U slepé víry existuje nebezpečí, že člověk snadno podléhá fanatismu, a pak se může zcela odpoutat od pozemskosti, kdy ho přestane zajímat životní problematika. To je špatně. Měl by si naopak uvědomovat rozmanitost života v plné jeho šíři hmotné i duchovní, jako dvě strany téže mince podstatné myšlenky. Tím, že je schopen se učit z každodennosti a nepotřebuje již velké konflikty, tím si usnadňuje svou cestu.

Vývoj se děje v psychické – mentální oblasti, a změna kvality se přenáší do hmoty až druhotně. Je-li již dokonalejší, odpadá pro něj nutnost hmotných i emočních příčin. Není nucen tolik podléhat utrpení, které je vlastně formou nátlaku přirozeného vyvažujícího řádu na změnu. Čím tedy člověk vytváří menší okolní tření, tím lépe se mu bude životem procházet. Dle Indů se jedná o dávání karmy do klidu.

Konflikty jsou situace, které je třeba řešit. Situace nejsou náhodné a samoúčelné, ale v minulosti byly námi vytvořené a nyní budou sloužit jako nástroj k našemu zdokonalení na cestě poznání. Už to, že zde možnost zkvalitňování existuje, je důkazem o reálné a objektivní existenci vyšších kvalitativních dimenzí. Vyvrcholením je pak pochopení všeho a ztotožnění s tím, čili mluvíme zde o splynutí s Bohem – jednotnou pramyšlenkou všeho.

Čím více budeme upřesňovat směr našeho snažení, tím snáze pronikneme do mikrokonfliktů každodennosti, a tím bude náš život harmoničtější a snadnější. Budeme ho moci prožívat plně a v přítomnosti.

To, že někdo je upnutý pouze k duchovnu, a přitom jej každodenní život ubíjí a přivádí do zmatků, znamená pouze to, že je teprve na začátku „cesty k Sobě“. To samé platí, je-li někdo zaměřen jen na hmotu. Být materialistou ovšem neznamená, že se jedinec nezdokonaluje. Někdy může být dokonce vývojově dál než idealista, který třeba jen slepě věří. Takový člověk však daleko víc tápe, žije spíše v bludištích problémů, což vyplývá z toho, že se vědomě omezil jen na část poznání z celkové reality. Může si však v ideálním případě daleko lépe uvědomovat možnosti a jedinečnost tohoto života, protože ten je pro něj nenahraditelný a on v něm žije s větší akční intenzitou.

Chci tím jen říct, že oba antagonistické postoje, jak čistě idealistický, tak plně hmotný, jsou jen jakýmisi polotovary, a jsou relativními a neúplnými vůči vyšší jednotné pravdě. Materialistický svět se řídí zákony hmoty, idealistický zákony ducha, tyto jsou však analogické a nestojí proti sobě, ale naopak se oba doplňují. Jen takto můžeme dostat rovnovážnější a pravdivější obraz o principech bytí i božství v celé hloubce i šíři.

Potom i každodennost přestává být fádní, ale je naplněna tisícerými možnostmi poznávání, dokonce může být plná dobrodružství při uvědomování si své vlastní cesty i cesty celého vesmíru. Je přece známé, že v detailu je obsažen celý vesmír a naopak. Zdokonalováním tedy míříme k vlastní svobodě a rozletu.

30. 1. 1980

…

PLOŠNÉ ROZMĚRY

Doba – doba gradující a unášející nás kamsi, o čem nemáme ani potuchy; tisíckrát denně vyslovované slovo: válka, civilizace; tisíckrát denně přelepovaná realita stressu plakátovým optimismem.

Ti, kteří žijí jen jednoduše ve hmotě, začínají být zmateni sebou a vším kolem. Duchovní lidé zase tápou mezi poli idejí a póly iluzí – duchovna a reality. Jak v tom najít spojnici k harmonii? Chci-li být však v životě plně, nelze se uzavírat do vlastního fiktivního světa.

Krizová doba vrcholí a starý svět má naději na přežití maximálně 10 let. A potom?

Skok do něčeho nepředstavitelného. Buď dokonalejšího, nebo primitivnějšího (vše dočasně). Vše, byť s prodleními a výkyvy, se vyvíjí nutně kupředu na spirálách času. Stále zde není dokonalejšího tvora nad nás, aby nám ukázal cestu od válčení k mírové spolupráci; a dal pochopit prostoru i pro city, které jsou tak postrádány.

Ve snaze být rozumovým tvorem, stal se člověk sebevrahem. Vražedný nástroj: MOC i kvanta krásných filosofií téměř bez ceny, protože co s tím, když v praxi… komu by se chtělo pracovat na své vlastní kvalitě? A tak dál masy útočí na masy a pohlcují jednotlivce… a není vidět kdo s kým a proti čemu za co…

Schizoidní kruh kolem dokola v uzavřených systémech, chybí propojenost, stáhli jsme své vnímání do plošného rozměru.

6. 2. 1980

BYTOST A JEDNOTA

Jako lidské bytosti jsme po všech stránkách smyslově omezeni, a to v nás vytváří neschopnost chápat lépe jednotu i časovou dimenzi. Čím pozorněji však budeme zkoumat universum, tím víc se přiblížíme k nadlidskému, a tedy i svému celkově nadbytostnému stavu.

Pro lidské vnímání je Jednota nejvyšší abstrakcí i absurditou.

Zákony duality vesmíru budou pro nás platit jen do doby, dokud budeme ještě lidskými bytostmi. Nadčlověk, vnímající již jednotu přímo, by tedy chápal spíše dualitu jako abstrakci.

Taková bytost by tedy stála nad životem i smrtí, nad počátky i konci, nad časem a mnohostí, neboť mnohost jsou přeci počátky a konce v rozměru a čase. Bude tedy svým vědomím rozprostřena na vše, bude vším, a vše, co obsáhne a zpracuje její vědomí, ji bude vyživovat stejně jako potrava tělo.

Duch se vyživuje poznáním a ztotožněním (integrací). Realita je tak pouze zdrojem duševní potravy.

V okamžiku plného pochopení, a tedy i vnímání, přestává pro takovou bytost být dualita existující. Bytost přechází v nebytost, která se vrací opět zpátky do Podstaty. Kruh plného pochopení byl naplněn. Realita dění se rozplynula v „myšlence“. Protože však v proudu vývoje se nacházejí i další bytosti, méně vyspělé, tak i protikladná realita dál existuje v jejich vědomí, neboť jejich smysly jí soustavně z jednoty generují.

Můžeme tedy říct, že principy materialismu, objektivního i subjektivního idealismu, platí současně, a jsou to jen různé stupně a formy subjektivního vnímání skutečnosti.

Pohyb a chápání v dualitě jsou tedy dány ještě nedovyvinutými smysly, vnímáním v členitosti. Funkce těchto smyslů odpovídá hloubce dosažené úrovně vědomí.

Až nám zmizí rozlišování protikladných veličin (jako např. dobro x zlo, světlo x tma…) a zůstane čiré bytí a vnímání, pak už budeme „Blízko“...

7. 3. 1980

…

MĚSÍČNÍ ANALOGIE

Každou noc měsíc na obloze symbolizuje naši vývojovou cestu. Jako srpek poukazuje od vývoje rostlin ke zvířatům, půlměsíc již na éru přechodu zvířat do lidí, ¾ fáze značí již počátek vědomí nadčlověka; celý kruh splynutí s vyšším celkem; a jako koule v úplňku je již analogií splynutí s výslednou jednotou.

V kouli, která nemá ohraničení, není vývoj a vše v ní je latentně obsažené. Není u ní žádný záchytný bod ani východisko; sama o sobě je neduální a možné je v ní vše myslitelné. To, co je nemyslitelné, se do ní jako do Tvůrce obrazně řečeno „nevejde“ (co je pak ale nemožné a nemyslitelné?).

Jdeme-li soustavně do hloubky, můžeme jít tak dlouho, dokud ji neobsáhneme celou v úplnosti. Jak tedy naplňovat svou každodennost?

Bude asi potřeba vytvořit jazykové novotvary a pojmy, kterými bude možné pojmenovat a utřídit veškeré nově objevované procesy duchovních cest a Tvůrčího díla (TD). Navíc vyvstane potřeba, aby pomocí nich byla definovaná i každá z dalších možných rovin poznání a uvědomění hloubky, stupně či vrstvy reality.

9. 3. 1980

ÚVOD KE KNIZE
(koncept)

Žijeme na počátku 80. let dvacátého století; v době rozumu, techniky, vynálezů, pronikání do tajů hmoty i vesmíru, ale také v době rakoviny, automobilových nehod, civilizačních frustrací, bídy a válečných událostí, ve známé historii nejsilnějších. Jsme obklopeni zbraněmi, které posíláme už i mimo planetu. Ztrácíme postupně pevnou půdu pod nohama, přesto jsme se rozhodli věřit právě jen a jen hmotě a jejím systémům, a z toho vyplývající realitě.

Toto vše je dáno vlivem doby, její krizovostí, přechodem z dostředivě klidové éry do odstředivých vzdušných vlivů, což potvrzují i astrologové. Tento vliv sám o sobě by nebyl až tolik zhoubný, kdyby zde nespolupracovala směrem dolů do zla i lidská vůle.

Od konce 19. století, kdy se rozběhlo kolo vědeckého zkoumání na plné obrátky, tedy od doby, kdy se tyto nové vlivy začaly vehementněji prosazovat, začalo se i lidské myšlení rychleji rozvíjet. Bohužel se zaměřilo tím nejpřízemnějším směrem, a to do hmoty. Podařilo se mu pochopit částečně její strukturu a již začalo vynášet nekompromisní „vědecké“ soudy o její jedinečnosti. Společnost ji také začala plněji využívat a výsledek můžeme vidět v nedávné historii na dvou světových válkách za pouhých 30 let a přípravě nové. Dítě tak dostalo do rukou nebezpečnou hračku, o které se pouze domnívá, že jí rozumí. Člověku se podařilo rovněž zničit hodnoty, které, kdyby přetrvaly, mohly posunout kvalitu vývoje o několik století vpřed.

Těžko dnes vyčíslíme, kolik výdobytků lidského poznání skončilo svůj osud v nejrůznějších válečných konfliktech. Pokud by byl člověk fatalistou, možná by si mohl i říct, že to takto bylo správně, protože ve spoustách zničených knih byla uložena taková tajemství, která kdyby se dostala do rukou dnešních neodpovědných politiků a armády, mohly by zničit svět daleko rychleji a snadněji. To mi ale nyní nepřísluší posuzovat.

V této úvaze se chci zabývat vývojovou cestou z hlediska nové nastupující filosofie Vodnáře, jak jsem ji mohl poznat od vyšších zasvěcenců. Mně zůstává jen možnost analýzy tohoto jejich poznání, za což jsem jim ale velmi vděčný.

Jisté je to, že v dnešní době oficiální filosofie, ať už materialistické či spirituální (včetně preferovaných náboženských systémů), které máme k dispozici, procházejí vlastní hlubokou krizí, související s cyklickou krizovou dobou celé planety. Je ale otázka, zda i pozůstatky těch nejstarších náboženství (např. Indie či přírodních národů) nebyly také postiženy nejrůznějšími dobovými deformacemi.

Také bych se chtěl později dotknout mnohokrát přetřásaných hypotéz kolem gigantických staveb z dávné minulosti, postavených návštěvníky odjinud, a jejich možného vysvětlení a účelu. Domnívám se, že lidstvo mělo dříve k vesmíru mnohem blíže, dokud nám techno-civilizace nezatarasila ve městech pohled na noční oblohu plnou hvězd, a i lidé byli ochotni dívat se daleko otevřeněji a komplexněji na svůj život než dnes.

Dále tu jsou takové otázky, jako je pozorování UFO, telepatie, levitace, léčitelství, hypnóza, rozhmotňování, fakírství a mnoho dalšího. Toto jsou však podružnější věci pro smysl knihy. Jejím záměrem je nacházet psychologické i filosofické cesty k novému myšlení a jeho aplikacím.

Snad nikdy za poznanou historii se člověk tolik nebránil přijmout jiné filosofické modely než ty, které jsou mu denně předžvýkávány nekončící propagandou. Na nich stojí současné světové systémy, které by se dávno musely zhroutit, nebýt jejich soustavného propagandistického posilování. Materialistická ideologie, která se tak vychloubá svojí koncepcí duality, tuto spíše neguje, neboť hovoří výhradně jen o existenci hmoty a nepřipouští duchovní rozměr v dualitě = poznávání rozumem (logikou, srovnáváním) a citem (intuicí, inspirací apod.)

9. 3. 1980

…

SLOVA Z NITRA
(po přečtení knihy NEOSOBNÍ ŽIVOT)

Vše, co jsi prožil, bylo jen proto, aby ses jednou mohl spojit do jediného a definitivního Já a zrušit tak čas a mnohost, protože mnohost je jen rozčlenění plného do časoprostoru. Čím víc budeš tedy usilovat o pochopení jednoty se vším, tím dříve ji i dosáhneš.

Potom se i Tvoje mysl otevře do všech stran a ty budeš vědět, že všechny ty osudy a činy jednotlivých životů, byly osudy Tvými; že sám sobě jsi dříve nerozuměl, a proto bylo i tolik zla.

Vším ale bylo a je nutné projít. Od nepatrností až po Podstatu, aby ses mohl stát plným i ty – stát se sám sebou – tvůrčí silou – absolutní existencí.

Nyní dosahuješ této jednoty pouze svým tušením, odhadem či přemýšlením. Jsi však stále vázán na dualitu času a pochody v tvé mysli jsou reálně přítomné.

Daleko před tebou stojí ještě ta chvíle, kdy budeš moci vplynout do bezčasí a bezrozměrnosti; kdy vše v mnohosti bude již pro tebe jen latentní; kdy se sám staneš bohem, z kterého jsi kdysi odešel do této členité mnohosti vesmírů, aby ses vydal na velkou okružní cestu zpět, protože to je velká a jediná cesta božského principu tvoření.

25. 4. 1980

…

BYTOST RAKOVINA

Špína světa se setkává s iluzivní představou očisty v „jedné ulici“, v jednom čase, v jednom člověku.

BOJ.

Rakovina je jako dravá šelma, šílená anarchistka, extrémní egoistka.

BOJ, ŽRAVÝ BOJ.

Buňka po buňce prohrává, buňka po buňce se rozkládá. Rakovina je energie zla, ničící jednotu organismu. Zablokuje sílu touhy, táhne dolů do duševní dezorientace.

Rakovina – duševní špína světa.

Uvězněn v civilizační rakovině, rakovinný robot šířící nákazu, neví, kde a nač je napojen; otrok – robot zotročený skupinkou tupých magnátů; jeho mozek zotročený je skrz řídící pulty demagogie. Otrok robot – vykonavatel – zmáčknutím knoflíku. Člověk – otrok – robot – stroj; otrok bytost, člověk stroj bytost zotročen nebytostí tupého robota; člověk otrok hadr vyždímán strojem člověkem – rakovinnou bytostí.

…

RAKOVINA VÁLEK

Pokud dokážeme pochopit strukturu politických systémů, nemůžeme pak již nikdy být jen energetickou součástkou jejich ideologických válek, a tím je posilovat. Jejich boj, byť ho budou prohlašovat bojem za mír a svobodu, zůstává stále bojem a přináší do světa zase jen deformace.

Není jiná cesta, než se aktivně nezúčastnit tohoto rakovinného bujení civilizace a čerpat sílu spíše z přírody, nezasažené ještě tolik činěním těchto skrytých válečníků. Válka absolutizuje zlo, zlo je výsledek války. Nevěřme ve spravedlivou válku či válku svatou, o níž jsou válečníci tak přesvědčeni. Válka je cynický škleb do „boží tváře“. Je nejpadlejší myšlenkou; válka proti všem bytostem lidským i přírodním. Z určitého hlediska není rozdíl mezi válkou vnější a vnitřní, či individuální a kolektivní. V okamžiku zachvácení rakovinnou válečnou energií, hyne čistota božství v bytostech. Je tedy nutné se zachraňovat nejrůznějšími prostředky, které spolupráci s rakovinou vylučují.

Pod pláštěm všech materialistických (dostředivých) systémů je takto rakovina ukryta. Současná civilizace, ovládající již celou planetu, je jen její maskou. Kde hledat před ní únik a zůstat přitom čistou a uvědomělou bytostí v této realitě? To je třeba pochopit dříve, než sejme také nás.

Rakovina má všemocné prostředky pro své šíření, a dá-li se její proces do pohybu, je to lavina či domino. Stačí podlehnout jednomu a řítí se jich na nás hromada dalších.

Rakovinný boj i o tvou duši!

14. 5. 1980

…

HMOTA = ENERGIE = VIBRACE

Vesmír je vytvářen vibracemi nejrůznějších kvalit, které jsou základem jeho hmotné, duchovní i energetické složky. Ty mají svou kvalitu, pro nás se projevující od záporné a primitivní až po kladnou a vyspělou. Celková vibrace je neutrální. Pro jakoukoli bytost je tedy podstatné jejich rozlišování a vzájemná harmonizace. Bytost člověka je zatím ve vývoji nedokonalá, proto musí tento stav vyrovnávat pomocí vlastní pozitivní vůle a poznávání. V nejdokonalejší „kosmické bytosti“, začínající od nejvyšší lidské vývojové fáze, se již projevuje rovnováha všech jejich částí = aktivní pasivita.

Každá část materie je i energií, kterou lze vnímat jako vibraci. My rozlišujeme hmotnou a duchovní část bytí jen díky nedokonalým smyslům, které nedovolují vnímat jednotu všeho přímo. Jsme zapojeni ve svých frekvencích na centra s určitým vlněním a ostatní nám unikají. Pokud by tomu tak nebylo, mohli bychom vnímat vše najednou (viz pověstný bod Alef G. G.) a vidět tak všechny dimenze každého okamžiku najednou.

…

VNÍMÁNÍ ČASU

Když pojedeme tramvají z centra města, bude se nám s přibývajícím časem vzdalovat, až zmizí docela. Ono však ve svém časoprostoru stále trvá a vyvíjí se. My však již ve svém čase vnímáme jinou realitu. Jsme jednotka, která vnímá okamžiky jednobodově – kam se zaměří pozornost, to se stává naší realitou.

Pokud bychom měli takovou schopnost, že kudy projdeme, tam zanecháme část bdělého vědomí, které by nás soustavně informovalo o místním dění, vnímali bychom všechny ty časy a místa najednou.

Takovou schopnost jako lidé nemáme, ale pokročilejší bytost ji už mít může. Ta bude již víc „rozprostřena“ skrz dimenze, bude moci být vědomě i na více místech současně. Lidé si mohou toto představovat jen rozumově či imaginací. Mozek zapisuje do paměti každý náš prožitý okamžik. Schopnost si ho zpřítomnit je však ještě velmi nedokonalá.

Otázka je, zda je to dáno vývojovou nedokonalostí lidí, nebo jejich současnou pokleslostí do hrubozrnné hmoty.

…

PROSTOR KONCENTRACE

Každá hmota je současně i energií, kterou je možno také nějak využívat. Jedná se o skladbu určitých frekvencí vůči sobě tak, aby mezi nimi nastal vztah – vazba – synergie – interakce. Každý materiální předmět má v sobě souhrnnou energii, ať už organickou či anorganickou, tvarovanou dle jeho silové podstaty. To platí i pro mentální oblasti – bioenergii, psychicko-vitální síly. Stejně jako v chemii se odehrává určitý proces v prostoročase, stejně je tomu v duševní rovině na základě myšlení a kvantity bioenergetických (vitálních) sil zaměřených na danou konkrétní myšlenku.

Existuje také protikladná polarita mezi hmotným a duchovním pólem: na jedné straně předmětná rozprostraněnost, na druhé duševní koncentrace.

…

NEGATIVNÍ STRATEGIE MOCI

Technologická civilizace vyplodila energetické sítě, které brání kolektivně pronikat do vyšších dimenzí a tlačí lidstvo dolů ke stále povrchovějšímu a hmotnějšímu způsobu života.

Ti, kteří se snaží jít opačnou cestou, cítí se nutně diskriminováni, znásilňováni a izolováni hmotným i psychickým nátlakem, a nejen politické moci. Je to dokonalá strategie materialismu skrz konzumentství s iluzí osobní svobody, která udržuje masy pro své záměry. Je to i obrovský podvod na lidstvu mající velice rozpracované postupy.

Komu tyto strategie slouží? Toto je třeba hledat na pozadí a v komplexnosti celého jednoho časového období historického vývoje, v rámci střídání sil zvířetníkového kruhu.

Pro posledních 6000 let dostředivé doby byli „vyvoleným“ národem židé. Z vyšších rovin dostali poslání šířit do světa hlubší duchovní učení, které přinesli jejich tři avataři – mesiáši. Židé však egoisticky porušili tuto úmluvu, a místo toho chtěli nově získanými magickými znalostmi svět ovládnout. Židy byli i Marx (v mládí byl věřící) s Engelsem, a ti rozpracovali a povýšili materialismus na jedinou možnou revoluční filosofii, vedoucí k uskutečnění komunistických vizí lidstva.

Stará židovská filosofie bývala na poměrně vysoké úrovni, a obdobně i přírodní a další vědy, což je dochované v jejich duchovních knihách. Jsou-li známy některé duchovní principy, včetně černomagických praktik, není tak těžké vypracovat pak na jejich základě i takto negativní mocenské plány k ovládnutí světového systému. A je-li tomu tak, potom zajisté musí být v pozadí veškerého světového dění i utajená(é) „organizace“, která(é) ovládá(jí) „loutkové boje“ v tomto světě.

Marxismus byl a je zneužitím prvních vlaštovek nové odstředivé filosofie, která bude muset být mnohem víc sociálně orientovaná a hlavně postavená na duchovních základech.

…

O SMYSLU

Citát: Tao, které je vyslovené, již není to Tao.

Takže čím víc usiluješ o poznání pravdy, tím víc se jí vzdaluješ, ale musíš stejně jít. Jiná cesta není.

Co je to úsilí?

Teprve v konečné a nadšené „lhostejnosti“ tvého splynutí se vším, přestaneš o cokoli usilovat a Pravda z Tebe vysvitne jako ranní Slunce.

…

Ot: Co je to ZEN?

Od: co je to ZEN?

…

Člověk může být lhostejný, ale to není smysl života.

Člověk může být aktivní, ale to není smysl bytí.

Kde a Co je tedy smysl?

Co je to smysl, když už pouhé lidské chápání pojmu „smysl“ zatemňuje konečnou – prvotní – věčnou pravdu?

Čím tedy jsi, když uvědoměním si tvého pravého já, mizí ti samotná otázka?

Co je to pochopit nepochopitelné, tedy „to, co je, i to, co není v jednom“?

Kde je tvé místo v nekonečné vibrační kouli, když vibrace je vše a v Podstatě je vibrace nevibrací?

Již samotným vyjadřováním vytváříme určitý řetězec příčin, ale bez vyjadřování, stáváme se pasivní manipulovatelnou buňkou.

…

ZRNO PŘÍČINY

Zasadíš-li zrno Příčiny, sklidíš úrodu důsledků. Budeš-li se snažit nesít, uhyneš z tohoto světa. Octl-li ses však v tomto světě, který si setbu vyžaduje, pak proto, že jsi stále ještě semínkem – počáteční evolucí.

Vnímáš svět ještě jako zrnko, ač je již v tobě latentně přítomen celý strom. Máš tedy nevyhnutelnost vyjádřit ho i materiálním růstem. Na každém stupni tvého růstu, bude se ti měnit svět před očima, jak se tvé větve budou do něj rozrůstat. Neúplné stávat se úplným.

Až zaplníš poslední neúplnost, staneš se věčným. Nyní jsi ještě semínkem věčnosti, a proto musíš růst. Čím více by ses tomu bránil, o to bolestivější by tvůj růst byl. Tvůj porod je bolestivý jako důsledek tvého strachu a tvé obrany.

…

O PŘEDSTAVÁCH I KAUZALITĚ

Vše kolem nás je rytmické. Věci samy o sobě jsou bez pocitů, tyto vyvěrají až z nás, vpíjíme se do jejich materie, a tak je nasáváme a vysáváme. To je jedna alternativa. Druhá je, že ve věcech pocity jsou, neboť ve všech proudí jejich tvarující energie, tedy oživující vibrace hmotné myšlenkové struktury.

…

Byl jsem na výletě toulat se vesmírem. Stačilo se pořádně uvolnit, vcítit, a stávat se tím, čím jsem chtěl být. A tak jsem se stal na chvíli i kauzalitou – řetězcem příčin a následků, rytmem protikladných vibrací: chvíli barvou, chvíli zvukem, chvíli tvarem, chvíli výslednicí předchozích, chvíli plynutím, chvíli hmotou, chvíli vodou, a chvíli i plazmou – to vše lze ve své představě uskutečnit.

Viděl jsem se jak v čase, tak i v bezčasí, byl jsem prostorem i bez-prostorem, byl jsem květinou a broukem, chvíli i svými kamarády. Viděl jsem tváře, které během zlomku vteřiny se změnily z kojeneckých v stařecké, aby došly znovu k těm kojeneckým; stejně jako se slunce rodí na východě, umírá na západě, a opět se rodí na východě, prožívaje život nám nevídaný. Hle – slunce neumírá, jen my to tak vidíme.

Takže se navenek jeví, že tu sedím, stejně jako rok minulý, předminulý a dál, a nic se nezměnilo, mezitím však probíhal bohatý život představ, v tomto prostoru nevídaný…

Z dopisu M+S

…

VNOR K PRAHU BOŽSTVÍ

Smyslem naší dlouhé evoluční cesty je dojít k velké Jednotě. V procesu k jejímu dosažení jsou momenty změn a zvratů (přechodů mezi protiklady či protipóly) zdánlivě hierarchicky uspořádané.

…

Duchovní cesta znamená i odstraňování překážek a konfliktů ve svém vědomí. Každá nevědomá činnost vyvolává mechanismus chaotického pohybu a jeho regulace a zvědomění je úkol pro naši vývojovou fázi.

…

Každé poznávání je nekonečné, protože se děje ve spirálovitých cyklických kruzích a v nich je zahrnuto vše.

…

Až jednou pochopíš zákonitosti duchovní cesty, dostaví se nový zmatek, protože se ocitneš v bodě, kde jsi již stál, než jsi po ní vykročil. Bude to však jen zdánlivé, protože se budeš nacházet už v jiné výši spirály. Potom možná poznáš, že všechny cesty jsou ti otevřené. Poznáš, že jsi součástí sebe celého: lidstva, kosmické bytosti, božství. Potom naslouchej už jen svému srdci, protože uvidíš, že neexistuje světské autority, která ti může dát víc než tvé vlastní poznávání. V tobě je totiž poznání již zakódované, latentně přítomné. Nejen v tobě, ale ve všech vývojových jednotkách.

Pak poznáš tedy jednotu, ale také pochopíš, že se budeš muset vrátit zas do jednoho jejího bodu, okamžiku všeho. Staneš tam, odkud jsi kdysi vyšel na kosmickou cestu a budeš se ptát, zda ještě jít a kudy. Jdi potom tam, kam tě povede vlastní srdce. Nevyvolávej ale na své cestě nové příčiny ke konfliktům, protože jedině to je práh k Božství.

…

Zapomenutí prvního slova, slova – pohnutky mysli k projevení na samém počátku, je práh božství.

…

Až tvé vědomí se rozroste a stane se součástí celku, staneš se jím vědomě. Zatím jsi neprobuzený, je v tobě vše jak v semínku, jen to ještě nevíš, spáči.

…

Představy ústí z konceptuálních vizualizací do hmotných vibrací, vytvářejí či spojují v sobě protiklady. Můžeme si představit jakýkoli proces a zpomalit ho ve své mysli, zvětšit, urychlit ap. Je zde svoboda představ; vnitřní svoboda, která je předpokladem odmítnutí, naplnění či integrace egoistických přání.

…

Všechny věci jsou samy o sobě energetickými centry, které na nás vibračně působí.

…

Každý pocit lze převést i do tvaru, barvy, vůně, zvuku.

…

Máme možnost vcítit se do čehokoli kolem sebe, představit se v představě či skutečnosti, která je opět představou představy. To je princip umění, ale i vyšší magie.

…

Pravdu lze vytušit v čemkoli, vyšší je už ji vyciťovat, později ji chápat, vnímat přímo, a nakonec se jí i stát.

…

Tvořím v tvořeném, až se sám stávám Stvořitelem stvořeného.

…

Vše je již ve stvořeném vesmíru hotové, i když pro nás zatím v budoucím čase. Můžeme to jen tušit a snažit se do toho vciťovat. Vše je však možné, protože není nic a současně vše.

…

Jsem tím nejmenším i největším

Jsem pasivní i aktivní

Vše je rozměrné i bezrozměrné

Vše má i nemá smysl

Vše je i není

…

Kaleidoskop času i prostoru

Jsem ten i tamten

Všichni prožíváme to či to

Všichni jsme v jádru stejní

Všichni jednou splyneme v nadbytosti

Budeme již jen Já vše v bezčasí

Jsme dosud Já nyní v mnohosti.

…

Kvalita má nezastupitelný smysl, protože kvalita značí hloubku, a čím je vše hlubší, tím víc je i vším.

…

Jsi vším a současně tím nejmenším, protože v bezrozměrné skutečnosti rozměr zkrátka není a jen my tomu raciem dáváme určitá měřítka.

…

Nebýt v křeči a neubližovat, být jedno.

Buď, jaký chceš, jsi, ale je to jedno.

Hraj si, zkrátka tvoř zábavu, pohodu, poznání, neubližuj!

Jíš maso? Proč ubližuješ?

Jsi jedno ano i ne.

…

Prožívej okamžiky co nejskvěleji (skvět se = sdílení s květem = kvést).

…

Uvolnění = počátek průniku do hloubky.

…

Ve všem je jedno a v jednom je vše.

…

Vše je ve vnitřní jednotě a toto poznání dodává radost a svobodu.

…

Jde také o zábavu, legraci, radost, veselost, je to vlastně jedno, hlavně ale nebýt v křeči a neubližovat.

…

Každý jsme uvolněný v jiném směru. To není důležité. Buď ale uvolněný a nepocítíš samotu.

…

Vše je ve skutečnosti Jedno

Při průchodu dualitou je ale příjemnější světlá stránka

…

Poutáme-li se na konkrétní filosofický systém, jsme vázání již jeho zákonitostmi.

…

Bůh je bez vlastností

Jakýkoli blábol je pravda

Nejblbější je i nejgeniálnější

V dualitě je však rozlišování.

…

Co je to dualita + jednota = konečnost spojená s nekonečností?

Jak si představit jejich spojení?

…

Pochopení citátu: Vím, že nic nevím, leží teprve vyšším patře poznání.

…

Bůh je poznatelný i nepoznatelný.

…

Drogy odcizují a duše ztrácí.

…

Kouření, drogy, alkohol – to vše je znásilňování, od velkých věcí k nejmenším.

Proč však rozhoupávat řetězy příčin a následků?

…

Přemýšlet i nepřemýšlet v jednom.

Ztratit pojmenování.

Sledovat protiklady.

Být free.

…

Nebojuj!

Buď volný ve všem a nerozhoupávej řetězy příčin.

Jsi to i to.

Jsi volný.

Jsi škrcený.

Je to jedno.

…

Vše je jedno – pracuj, sni, lítej.

Vždyť je to jedno a o to jde.

…

Cítit neklidné nutkání k činnosti – to je už nepochopení.

…

Můžeš i spát, chceš-li, vše je přece hra, chceš-li.

…

Absolutní protiklady:

Nelítej v tom.

Lítej v tom.

Obojí plně.

Pořád jsi však rozdvojen v dualitě, ze které jsou utkány tvé iluze.

…

Deprese je poznávání odvrácené strany radosti, pro následné sjednocení.

…

Ty sám jsi stavem vlastní mysli.

…

Tvoř pro tuto chvíli

A bude pro tebe stále.

Přemýšlej a medituj,

Uvolni se, buď!

Je to Jedno.

…

Na počátku je slovo – pojmenování věcí.

Rozmělňováním ztrácíš smysl,

Skládáním ho obracíš,

I blábol má tak smysl.

…

Otázka a odpověď „proč – proto“ je zásadní pro zbavení se pout.

Když ji ztratíš, zhloupneš, ale je ti to jedno.

Hra je hra.

Potácíš se mezi ty a já.

Jsi to však také ty.

Nehýbej se chvíli!

…

Je v běhu osudu smyslem všechno poznat, nebo zapomenout?

Vyslovením myšlenky ji už zapomínám – jsem již v dalším časovém okamžiku.

…

Má smysl otázka: “být či nebýt?“

Nebo pochopit jednotu tohoto protikladu a spojit se v ní?

Být tupý či bystrý?

Být jednotou toho?

Být s velkým B nebo jen tak být?

…

Rozstříklé ego do časů, prostorů a těl

Rozstříklé ego do činů a myšlenek

Rozstříklé ego se zase spojí

Jednoho dne ve svém Bezčasí.

(1980)

…

O SPOLEČNOSTI A HVĚZDNÝCH UČITELÍCH

Jistě to nebyla náhoda, že naše poslední setkání před tvým odjezdem bylo na filmu Evangelium sv. Matouše; a naše rozloučení bylo naplněno těmito zvláštními pocity.

Šel jsem pak dlouho ulicemi plnými lidí, domů a strojů; ulicemi letního potu, automatického chrčení motorů, rozvášněných i ztupených emocí; ulicemi schizoidního rozumování a vášnivé arény egoismu, kde „závodníci“ chtějí vlastnit to, co uvidí; kde se s řinkotem valí řeka mincí, a kde úspěchem je stihnout poslední noční tramvaj; kde lidé šíří nervozitu při červeném světle semaforu, aby pak o kus dál a jinde strávili hodinu tupým zíráním do blba či ještě tupějšími kecy…

Šel jsem tou ulicí města a bylo mi smutno, tak moc, že jsem v tu chvíli nechtěl být sám uprostřed všeho toho chaosu. Ale zastavit někoho a začít s ním rozmlouvat, by bylo bláznovstvím, alespoň v jeho očích. Bylo mi smutno z lidí, proč jim všechen ten klam tak vyhovuje?

Od začátku věků rodí se zde dobrovolně bytosti, které lidstvo učí, jak nahlížet na své osudy a život. Lidé však „kamenují proroky“ a svou cestu vývoje ohraničili kříži a hroby mučedníků. Lidstvo podobné malým zlomyslným dětem.

Jak jinak se dívat na ty slepce, kteří si myslí, že mohou vše, co si usmyslí; že jejich lopatička a kyblíček je ten nejkrásnější, a bábovička nejpovedenější ze všech ostatních. Proroci a učitelé umírají rukou těchto dětí jen proto, že jim chtějí vysvětlit, že je víc než jen ten jejich domeček, kyblíček, lopatička; že jsou i smysluplnější věci a stavění báboviček není jedinou činností ve vesmíru. Dětem se to nelíbí, tak svého spasitele uplácají lopatičkami a někam zahrabou, aby už nedráždil jejich představy.

„To maloměšťáci ve skutečnosti zabili Krista!“

Bylo mi smutno a říkal si: „Copak já nepatřím mezi ty děti? Copak se jim nepodobám? Copak netoužím po hračkách, po pohlazení za něco úspěšného, a copak nejsem taky takový egoista? Vždyť není jen vlastní osobní egoismus, ale i egoismus města, státu, generace, egoismus systému, egoismus filosofie i náboženství, egoismus zeměkoule, egoismus egregoru, egoismus hmoty.

Vše, co nevidí a nechce vidět souvislosti a sounáležitosti, spadá pod egoismus, vše takto izolované je omezené a slepé. Hvězdní učitelé se vždy snažili otevřít druhým oči, nabádali k pokoře lidského ducha, protože ten je z větší části dosud nevědomý. Bůh je neomezený a neegoistický, proto není důvod, aby „miloval“ víc tebe než ostatní.

Co je to ten Bůh, kterého náš vesmír je jen projevem? Je úplně jiný než my z bytostného světa, a přesto jsme jeho obrazem – odrazem; a přeci jsme jím a On námi – ale někde v té nejhlubší hlubině, kam nesahá ani naše vědomí, ani podvědomí, ani naše představy; kde „Já Jsem“ je v nejvyšším bezrozměrném tichu pohroužení. Tímto směrem vede cesta k Bohu, a protože jsme z Boha vzešli, znamená to, že i cesta k němu zpět je na začátku a konci naší okružní cesty bytím.

…

Ve vesmíru, na jakémsi atomu, stavějí si děti bábovičky, a tvrdí, že svými bábovičkami ovládají přírodu, a ovládnou prý i celý vesmír, a pak se zase chvíli zabíjejí a pojídají navzájem.

A pak přichází kdosi z budoucnosti, kdosi dokonalejší – nadčlověk, který už prošel cestou člověka; a on se jako Avatar vrací, protože ví, co je to skutečná láska a dobro; je tím naplněn a chce pomoct i druhým. Jeho poznání je už přímé, umí prohlédnout v čase i hloubce. Zná smysl života, a proto pomáhá i těmto dětem, a tím i sobě a celému vesmíru. Je naprosto neegoistický, to člověk nepochopí. Ale i on se musí narodit jako člověk, protože v tomto čase ještě není vyvinutá dokonalejší forma lidství na planetě. Přesto má však jako jediný schopnost vnímat přímo. Pouze vyjadřovat se musí lidským způsobem. A jak plně vyjádřit božství?

Každý egoistický člověk se může cítit jako boháč, čím víc má však v sobě zkresleného, tím spíše se nechce vzdát své ješitnosti, aby byl pouze prostým, bezstarostným a usměvavým jako nezkažené dítě. Kristus řekl: „Těžko se boháč dostává do nebe…“ Kristus žil v těžké vlivové době i prostředí, kdy vše bylo zaměřeno silně dostředivě a egoisticky. Musel proto apelovat víc na víru než filosofické poznávání, které ve všem umožňuje nalézat kličky.

Dnes přichází vliv Vodnáře a s ním nová odstředivá doba, která bude rozpouštět všechny zkostnatělé a nefunkční vazby. Ten, kdo přijde (přišel) „z hvězd“, bude proto nyní apelovat na vlastní vývojovou cestu každého jednotlivce. Bude odkrývat pravý význam dobra a lásky.

…

Z Bible:

Blahoslaveni milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou

Blahoslaveni čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou

…

Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše

Dobré a slaví otce vašeho, jenž jest v nebesích

…

Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle,

Dokud jsi s ním na cestě

…

A prosícímu tebe dej, a od toho, kdo by chtěl vypůjčiti

Od tebe, neodvracej se

…

Neboť milujete-li ty, kteří vás milují, jakou odplatu

Mít budete?

…

Avšak masa s duší jeho, kteráž jest krev jeho, nebudete jísti. A zajisté krve vaší, duší vašich vyhledávati budu, z rukou každého hovada vyhledávati ji budu, i z rukou člověka, ano, i z ruky každého bratra jeho budu vyhledávati duše člověka. Kdokoliv by vylil krev „člověka“, skrze „člověka“ bude vylita krev jeho, neboť k obrazu svému učinil Bůh člověka.

(Genese 9. kap.)
2. 7. 1980

…

PONOŘIT SE

Mít schopnost v jakoukoli chvíli ponořit se hluboko do svého nitra, ale i do nitra prostoru, v němž se nacházím.

Mít schopnost řídit své vnory. To může jen ten, který není plně uchvácen ani hmotným, ani citovým ba ani filosofickým rozměrem; který však ani neutíká před „čímsi“, a který volně plyne ve svém osudu, jako kormidelník neustále připravený kormidlovat svou loď sjízdnými cestami. Kormidelník, který však ví, že jeho cesta není zbytečná, že má smysl, pokud ho sám uzná. A protože už není uchvácen, ví, že věci mají pro člověka takový smysl, jaký jim dává. Snaží se to dělat i pro ostatní, obohatit ostatní o nezaujatý pohled, a snaží se o takový pohled, který bude naznačovat další a další možnosti… Bude spojovat do jednoty a odhalovat další zákonitosti, protože pohled, říkající něco o komplexnosti, je nejcennější – je ho mezi lidmi nejméně.

…

Žijeme vtěleni, proto víme, že každá myšlenka má i svou hmotnou a citovou podobu. Je umění najít pak hmotnou podobu filosofické myšlenky a v hmotné podobě najít onu myšlenku.

…

Hmota je oblekem. Zatím stále hledíme víc na povrchní efekt, než na kvalitu a smysl. Proto tak přistupujeme i k lidem a ostatním tvorům – nerozumíme jim, protože jsme příliš zaujati střihem vlastních šatů.

11. 7. 1980 Piešťany

…

JAKO VLNY

Jsi zmítán osudem jak zápalka v rozbouřeném moři. Nepotopíš se, ale je to vysilující. Tvoje energie čili tvá svobodná vůle, by ti měla ušetřit mnoho síly. Můžeš si to zjednodušit, když na chvíli vypneš a oddáš se vůli boží čili svému osudu. Ten je však široký jako průplav. Vlny, boční vlivy civilizace, si budou s tebou pohrávat. Stal ses neosobním, a tudíž bez úsilí směřování. Vlna po vlně na tebe dopadá a strhává tě svým směrem, protože každá vlna je tak trochu egoistická; každá vlna v moři je individuální, i když se společným základem.

Ty ses sice egoismu vzdal, snažíš se spojit s nehybnou hlubinou, ale jsi stále ještě člověkem a tvá neosobnost patří teprve budoucnosti.

Zatím se musíš bránit těm vlnám, musíš se rozhodovat a volit. Nemůžeš být jen pasivně smýkán. Jednou se staneš bohem, proto musíš jít za rozhodováním a volbou. Tvá vůle se však musí stát všeobecnou, myslící na vše jako na sebe. Jsi nucen ji rozšiřovat do šíře a hloubi směrem k vůli božské. Je to ještě cesta dlouhého vývoje sjednocování sebe s ostatními. Jsi zatím kormidelníkem v průlivu. Zamíříš-li kormidlo do jeho středu, kde máš stejně daleko k oběma břehům, narazíš na proud, který tě již bude unášet sám.

Čím hlouběji půjdeš po zákonitostech bytí i celého vesmíru, tím víc se budeš fiktivně vzdalovat od společnosti ostatních lidí, už proto, že uvidíš jejich malicherná trápení i radosti, jejich každodenní trable, přání, činy, pro tvou osobu naprosto nesmyslné. Budeš dokonalejší, ale i ztracenější ve světě vztahů, který si vytvořili právě těmito malichernými touhami a činy. Nezbývá než se obrnit před jedy tohoto světa. Jejich svět je silně egocentrický, protože v centru jejich zájmů je jen osobní blaho.

Hledání zákonitostí za vším – jen tak se dostáváš do rovnováhy. Proto ten, komu hloubka nedá spát, je pro normální všednost ztracen.

Stejně jak děti učí se hrou, tak i dospělci poznávají svět skrze svou činnost. Je to tedy stále týž opakovaná hra, nepotřebná ve chvíli, kdy již dosáhneš hlubokého vědomí.

22. 7. 1980

…