Úvahy : 2011

MODERNÍ SPOLEČNOST

Převládající ideje současnosti: Soupeření, dravost, síla, úspěch, moc, bohatství, elitářství. Není to nic jiného než psychologická reakce na nedostatek lásky, harmonie, vnitřního klidu a míru v lidech. Všechny společenské cíle jsou kladeny do vnějších sfér pomíjivosti na časové ose před sebe směrem do „někdy v budoucnu“, nikoli skrz sebe „in vitro“ – směrem k vnitřní podstatě života.

Technologie umocňující vysávání biologických sil nejen u člověka, ale v celé přírodě. Tyto vynálezy sugerují lidem pocity všemohoucnosti, ruší hranice mezi přirozeným a extrémním, ruší korigující hlasy k rovnováze. Staly se drogou, která ale funguje jen do doby, než dojde z nedostatku biovitálních sil k imunitnímu zhroucení, tj. dokud neselže biologická pružnost tělesného systému.

Programy: Lidé chtějí a potřebují programy ve svých životech = děj, příběh, osudovou hru, dobrodružství, emoce, lásku, uznání, štěstí, ale hlavně smysl, tj. nebýt unášeni proudem života, neplácat se jen tak ve vesmíru sami, bezcílně, nazdařbůh. Jednou z jejich obranných vlastností je proto i kreativita.

Moderní technologická společnost však osobní kreativitu postupně ztrácí, vytváří silné vlivy, které tuto individuální tvořivost tlačí do strojově masového jednolitého způsobu života jediné uznávané roviny: práce a konzumu, tj. vše je mířeno hlavně do ekonomické sféry. Ostatní roviny se spíše ignorují, potlačují, ořezávají, takže se z občanů postupně vytvářejí závislí nevolníci – otroci, zformovaní jako karoserie aut.

Nazrává ale doba, která potřebuje hlubší smysl než jen takovéto přežívání. Potřebuje konstruktivní ideu, zabývat se skutečným smyslem lidských aktivit, namísto jen bezúčelného konzumování, nicneříkající brakovosti či honby za povrchním vzrušením.

9. 1. 2011

…

HROZBA PRO EVROPU

Hrozba muslimské expanze vrací Evropu zpět do svých starých nevyřešených problémů, které se táhnou už téměř 2000 let do dob, kdy se začalo formovat křesťanství. Na Islám se dá totiž dívat i na jako velmi zkomolené a zjednodušené křesťanské náboženství určené nomádům v poušti. Téměř se zdá jako by katolická Evropa neintegrovala něco ve svém podvědomí, co nám snad má toto expanzivní náboženství připomenout.

Chybu je třeba hledat hned v počátcích nového duchovního hnutí, vznikajícího záhy po smrti Krista. Hlavní roli v následném příběhu hraje mocenská manipulace a osekávání nově utvářené křesťanské nauky do pro tehdejší moc méně škodlivé víry.

Značnou škodu v tom napáchalo především vyloučení reinkarnace a karmy z nové věrouky, poznání, které církevní otcové – zakladatelé ještě preferovali. Rovněž byl potlačován i důraz na vegetariánský způsob života.

…

V OSUDOVÉM DĚJI

Procházíme časovou osudovostí naší tzv. reality a svými smysly se zapojujeme do prožívání jejích dějů. Pokud se ale dokážeme na tuto interakci podívat z trochu většího nadhledu, můžeme i mnohem lépe přehlédnout a uvědomit si své nadčasové postavení v tomto dění.

Ve vzpomínkách nám čas splývá s prostorem, můžeme si vzpomínat na „místa“ pohody, změn, útlaků i expanzí. Můžeme v čase zpětně vysledovat svůj příběh vztahů se svým okolím. Můžeme tak na své osudové linii uvidět i příčiny, proč jsme tam kde jsme, a takoví jací jsme. Můžeme si uvědomit i tzv. „malou karmu“, kdy naše akce vyvolávají zrcadlově přímé reakce ještě v tomto životě. Příčiny vždy plodí následky, a ty rozvibrovávají další příčiny a děj je tak nezastavitelně generován do nových a nových časoprostorových události.

3. 2. 2011

…

O CHÁPÁNÍ REALITY

Smyslem nabývaných zkušeností je jejich integrace do vědomé mysli. Pokud by tomu tak nebylo, nastoupily by psychické poruchy ve vývoji osobnosti. Individuální život by tím zcela ztratil smysl. Každá inkarnace v sobě obsahuje vždy určitý specifický vývojový plán pro jednotlivé bytosti.

Proto mohou být před nás v osudu stavěny stále nové úkoly, které nutí nesetrvávat na jednou již dosaženém místě, je vytvářen prostor pro stále nové začátky, což v důsledku posiluje i víru ve vlastní aktivní schopnosti a otevírá prostor pro soustavné vnitřní změny.

J. Zezulka v jedné diskuzi s žáky radil, že v meditacích není zapotřebí utíkat předčasně do dalších dimenzí, ale ¨v prvé řadě je třeba pochopit tu zdejší osudovou a vyřešit své osobní vztahy nejprve na této úrovni, než se pustí adept hlouběji. Jinými slovy se dá říct, že je třeba vrátit se zpět od abstraktních úvah o duchovních světech k mnohovrstevnatosti zdejší reality, pochopit ji a na základě toho měnit své postoje. Pak jsme schopni lépe pochopit i časoprostorovou provázanost s pojmy jako je „nekonečno“ a „bezčasí“.

Takto lze postupně dojít k hermetickému zjištění, že není nahoře a dole, je jen TEĎ, je jen nekonečně věčné Já, jehož částečkou jsou i naše časově omezené životy. Z toho vyplývá, že každá bytost je božské podstaty a má tedy i právo na svůj život a adekvátní životní prostor. Individuální vývoj proto neleží v potlačování a ničení „omezeného“, ale v rozvíjení všeho nedokonalého na své cestě k vyšším rovinám skutečnosti.

…

ZROZENÍ A KARMA

Pro jednoho může být nový zrod štěstím a šancí k novým zážitkům, vztahům, dobrodružství, splněným přáním či k poznání sebe sama. Pro jiného to je trauma, neštěstí, nutnost ke konfrontačnímu návratu na místa svých předchozích špatných skutků, a tedy i opakování učební lekce, propadák, jako ve škole při nezvládnutém učivu. Jinými slovy ho již očekává jeho špatná karma přinesená z minula. Nové zrození je pro něj tedy ztrátou dosavadních jistot i dřívějšího společenského postavení, bolestivé přeformátování své psychické oblasti v již mnohem méně příznivých podmínkách.

Ale i u takto „špatné“ karmy se bude stále jednat o transformační přerůstání duše směrem vzhůru k jednotě. Karmický zákon odrazu jen navrací z nerovnováhy zpět na cestu ke svobodě.

16. 2. 2011

…

NĚCO MÁLO O ČASU

Naše civilizace se svými „rozehranými“ archetypy, které jsou momentálně projektovány do hmotného dění, klade velký důraz na časovou kategorii. Čím je společenský systém organizačně sofistikovanější, tím i čas a jeho měření se stává reálnější a nevyhnutelnější veličinou.

S tím souvisí technologický vývoj měřících přístrojů všeho druhu, vynucený organizačně stále složitějšími pracovními postupy ve finančně průmyslovém chodu světa. Tyto stále přesnější měřidla času pak tyto procesy ještě víc zpětně umocňují v podléhání časové nevyhnutelnosti, čímž se celá civilizační mašina stále více komplikuje a tím se zrychluje i naše časové vnímání.

Nedostatek času na cokoli se tak stal symptomem moderní doby, která je posedlá produkcí a kumulací všeho kapitálu, což se považuje za mocenskou prioritu. Mysl všech účastníků je tak upnutá ve svém šíleném fofru soustavně kupředu k iluzi budoucích blahobytných rájů. Místo toho ale generuje jen o to větší neklid a frustraci, odtrhávající od spokojeného harmonického života.

21. 2. 2011

…

O TRANSFORMAČNÍCH VLIVECH

Na planetu je soustavně vyvíjen tlak proudícími neviditelnými energiemi (kosmické záření, geomagnetismus…), působících v nejrůznějších úrovních, čímž je takto spoluformuje a oživuje jejich procesy.

Také každá bytost svým myšlením i činěním nebo pouhou svou existencí vyzařuje do svého okolí nejrůznější vlivy, čímž se také podílí na jeho změnách. Obdobně působí vnější vlivy zpětně i na ni. Část těchto sil může být bytostně přívětivá, část nepřátelská či neutrální, jak se kdo o to někdy v minulosti svým jednáním sám přičinil.

Každá bytost má v základech zakódovanou i osobnostní příčinu, která se podílí na způsobech jejího myšlení. Je to souhrn minulých ideálů, zkušeností a sklonů, přenášených z života do života. Tato bytostná rovina je v soustavném napětí s univerzálním základem, což vytváří nekonečné vývojové variace v bytostných osudech.

V lidském vnímání jsou vesmírné světy protkány silami dobra a zla a na tomto pojetí jsou vystavěny i příběhy našich lidských osudů. To naše nevědomí formuje tyto světy i příběhy, které nás mění, a na jejichž konci budeme již jiní.

Odkud přicházíme a kam se vracíme? To je věčná otázka. Přitom jsme přítomni soustavně zde v sobě a vnější cesty jsou jen materializací těch vnitřních.

7. 4. 2011

…

O KARMĚ A MILOSTI

Stále se hovoří jen o lidské karmě, ale co karma stromů a květin? Mají ji i tyto? A čím si ony zasloužily, že jedny žijí ve „svatých hájích, živeny posvátnou energií“ a jiné jsou vyživovány jen jedem výfukových zplodin na pokraji silnic?

Je to dědičná karma coby následek nekvalitních skutků celých generačních rodů uložená v DNA všech bytostí v rámci řetězení příčin a následků? Je to důvod proč dnes všichni polykáme tuny jedů zacykleni v následcích svých minulých fyzických i duševních odpadů?

Lze mluvit o něčem jako je tzv. boží milost, víře, že můžeme být osvobozeni z pout karmicky dědičné minulosti tak, jak tomu věří křesťané? Anebo hinduisti, hovořící o osvíceném vytržení či vyvanutí ze světů příčin a následků, židé spoléhající se na svou smlouvu s Jahvem, materialisté radující se z vědeckého poznání duality či věřící obecně ve víře, povznášející duši k nebesům?

To vše nevysvětluje, proč našim přičiněním trpí i zcela nevinné bytosti jiného druhu.

16. 4. 2011

…

O RECYKLACI A VĚČNOSTI

Bylo již vše rozhodnuto v okamžiku našich zrodů, včetně definitivního a předem určeného konce hned na začátku, neboť v dimenzích vyšší jednoty příčina i následek jedno jsou? Jak se ale dívat na skutečnost, že při svých tělesných inkarnacích myriády nejrůznějších bytostí i bytůstek hynou hned z počátku života a zůstávají jen ty „vyvolené“, které ten pozemský nápor vydržely?

Příroda je co do porodnosti štědrá, jak vidíme na jaře, kdy vše nadšeně klíčí a ožívá nadějí nových životů. V evoluci ale nepřežívají jen ti fyzicky nejsilnější, ale spíše ti vnitřně pružní, odolní a ryzí, čímž jsou automaticky redukovány nejrůznější nahodilé mezidruhové mutace. Jestliže tyto vlastnosti jsou u nich nějak poškozené, již dopředu jsou „odsouzeni“ trpět při své nápravné transformaci, pokud přeci jen přežijí své první dny na tomto světě.

V cyklech časů každé jaro přináší novou naději na život. Omlazující energie, deroucí se na povrch, tak soustavně oživuje naši biosféru. Z tvrdé kůry větví raší nové citlivé kvítky a lístky, změkčující tak tvrdý zážitek své zimní minulosti. To je naděje a jistota věčnými proudy energie omlazovaný život. Stejně jako je na programu nabírání nových zkušeností a pozdější přípravy na pozvolný odchod k novému zimnímu spánku po naplněném čase své další životní epizody, kdy stromy sní o příští jarní recyklaci. Ale ani my lidé se nevylučujeme z těchto cyklických procesů, podobni oněm květům na dědičných řetězcích vtělení do svých individualit.

Každé semínko v přírodě v sobě obsahuje celý svůj osobitý mikrovesmír, toužící se rovněž projevit, uskutečnit vlastní osobitou pouť ke svému naplnění. A během této cesty ve chvílích únavy pak znovu začne toužit po návratu zpět, do prostor nikdy nekončící věčné lásky na svém počátku i konci. V počátku je tak současně obsažen už i konec, a také naopak v konci je počátek.

I bažiny mají ale svou víru a světlo, jak vidíme, když z jejich temnot raší bílé mandaly leknínů, nad kterými poletují vážky jako hlučné helikoptéry. I skrz svrasklou ztuhlou kůru stromů raší vždy na jaře nové pupeny. Všechny bytosti tak touží žít a osobně prožívat citově naplněný život ve svém krátce vyměřeném čase. Ne všem se to napoprvé ihned zdaří, příště ale už určitě.

…

Síly soupeřící duality umí být také velmi kruté. Pro citlivé poetické povahy se může jevit takto projevený život mnohem náročnější a odcizenější než pro zatvrzelé cyniky. Ideální bývá pro společnost ale cesta někudy středem mezi krajními polohami těchto protipólů. Toto pravidlo platí pro všechny děje.

Nebýt soustavného vyvažování všech projevených sil a jejich protitlaku také zpět ke „Zdroji“, nemohl by Átman (subjektivní božství) splývat zpět v Bráhma (nejvyšší neprojevené božství), neboť sám je plodem onoho prvotního rozdělení, a tím i jakéhosi prvního odcizení od Zdroje.

V okamžiku, kdy věčná Podstata „poprvé nahlédne na sebe samu“, což je lidská fikce daná její evoluční úrovní, a umožňující nahlížet tuto událost jako 1. impuls budoucího stvoření, prvotní ideu duality, zatím ještě v konceptuálním stavu semínka. V tento „okamžik“ (protimluv vzhledem k nadčasovosti) začíná“ i řetězový proces dalšího dělení a materializací, čímž se zjeví celé Tvůrčí dílo, obsahující veškerý budoucí fraktální universum v zárodečném stavu, ale se svým ještě nerozlišeným vědomím, které se postupně sofistikuje v podobě stvořených bytostí. Tyto jsou ale stále jen součástí boží projekce s fiktivní samostatností.

Toto boží Tvůrčí dílo je tedy plně přítomno v „božím dechu“ od samotného počátku jako jeho substance, je přímo oním dechem. V takovéto iluzivní hře vyšších sil se tak musí nutně projevit i stavy všech možných prožitků, vyvolávaných psychofyzickou bytostnou reakcí na panující energetické podmínky svého prostředí, včetně stavů nesouladných, projevujících se v nich pocity neštěstí či utrpení, pokud se v těchto protikladech na své vývojové pouti nešťastně zamotají.

Můžeme se jako lidé tudíž domnívat, že Věčnost si tímto způsobem prožívá a uvědomuje také pomíjivou iluzivnost své tvůrčí akce, své vnitřní projekce, pro naše chápání jako opaku její nesmrtelné věčnosti. Pomíjivá smrtelnost či smrtelná pomíjivost jsou tedy iluzivní fyzicko-duševní stavy naší úrovně poznání, naší transformace duše z jednoho stavu do jiného, a jsou přitom rovněž jedním z atributů boží věčnosti.

…

Negativní bolestivé dopady v konkrétních životech pociťujeme v praxi především tam, kde se vytratil z vědomí filosoficko-duchovní obsah universální Jednoty, a kde místo ní nastoupily dualistické systémy poznávání, a z nich i nekonečné mocenské boje o nadvládu nad ostatními. To vede k ještě roztříštěnějším formám společenského uvědomění, kdy stále větší část lidstva trpí metafyzickou odcizeností a samotou vycházející z našeho nevědomí.

Většina lidí nezná příčiny (a z jakéhosi metafyzického strachu ani znát nechce), pro něž se nyní pohybuje v osudových kulisách tohoto světa. Můžou si říkat, že je to prostě smůla, když se narodili do těchto současných světových podmínek. Jenže jsme dostali karmicky všichni jen to, na čem jsme už dříve pracovali a oč se sami zasloužili.

Výhledový optimismus lze ale čerpat z poznané víry, že se jedná jen o dočasné zatmění ducha, než lépe pochopíme zákonitosti své určenosti. Oč hůř jsou na tom příslušníci nejrůznějších autoritativních náboženství, kteří jsou svými vůdci strašeni věčným zatracením v pekelných mukách, pokud nebudou věřit tak, jak jim je v té které kultuře předepsáno Metody poznání vedené strachem jsou ale již samé o sobě kontraproduktivní a vedoucí právě jen k materialistickým vzpourám, a tím pádem k ještě většímu zacyklení ducha.

Ze skutečně vědomého úhlu pohledu na duchovní výstavbu kosmu nelze brát své individuální utrpení, způsobené dočasnými bytostnými hříšky tragicky, neboť i ty jsou jen projevem vlastní iluzivní hry ve vztahu k nejvyšší dokonalosti. Naopak, jejich zkušenostní rozpoznání vede k vědomější cestě směrem k vlastní vnitřní podstatě.

…

NĚCO O SVĚTLE

Tvary jsou jak zamrzlé květy živlových energií, které tvoří mráz na okenních sklech. Světlo je v nich i za nimi.

V nočních snech lze někdy zahlédnout i setmělé zmírající a strašidelné světy, plující prostorami daleko od center svých galaxií. Světlo v nich si musí jejich případní obyvatelé spíše vizualizovat, než aby jím byli reálně opájeni. Šero v těchto časoprostorech proudí skrz všechny možné tvary, šerá je hmota i myšlenky a hladová temnota pohlcuje vše nač nalehne. Nakonec požírá i samotné své tvary. Po probuzení z takových halucinogenních snů se můžeme cítit šťastni, neboť nám zde slunce ještě jasně svítí a můžeme se tak jeho světlem stále ještě opájet.

V dětství jsem měl i sny, kdy světlo žárovky v místnosti bylo neskonale temné s jedovatě jódovým přísvitem, takže sotva prosvítalo okolní tmou. Spíše to vyznívalo jako by se z žárovky linula spíše samotná tma, která přitahovala v šatnících ukryté nejrůznější démony. Byly tu ale i sny opačné, kdy při usínání mě oblil nekonečný prostor absolutně bílého světla, bělejšího než lze v reálném světě uvidět. Možná mi byla takto znázorněná polarita tohoto světa.

Úvahy o světle patří nepochybně k velkým tématům. Světlo ze své podstaty má vždy pozitivní konotace, pokud z toho ovšem vyloučíme světlo vyprodukované požáry či zářením jaderných a jiných bomb.

Rozpouštění svých vnitřních problémů ve vizualizovaném světle je však bezpečné a je nezpochybnitelnou součástí meditací. S tímto světlem k nám přichází hlas přátelsky nakloněné spirituality, neboť je to světlo vnímané srdcem za všemi kulisami setmělého atrofujícího světa.

…

O MEDITACI

Zkoušet se nořit do meditace jen tak bezcílně nedostačuje, protože člověka okamžitě zaplaví chaotická směs nevědomých asociací, u nichž není ani jasné, jestli k nám patří a kam směřují, jestli vůbec. Takto nevyladěná pozornost ztrácí rychle svou koncentraci i sílu.

Podstatné tedy je, s čím se vlastně pokoušíme propojit, neboť meditovat lze prakticky o čemkoli, ale ne vše je přínosné a bezpečné. Naopak nás tento tok neřízených asociací může zavést úplně opačným směrem, jak jsem se zmínil výše. Přemýšlet v meditaci například o „temné straně“ stvoření není určitě vhodné pro začátečníky, ale jestliže vůbec, tak až pro vyspělejší duše, které již mají se strukturou vzdálenějších světů určitou zkušenost. Jinak není nikdy jistota, jestli takto posíleným myšlením nepřitahujeme na sebe nějaké „hladové“ či jinak deformované síly.

…

V dřívějších dobách mnoho nejvyšších vládců a císařů vnímalo velmi konkrétně svou roli jako bohem danou vyvolenost a pověření sloužit svému lidu a celé své společnosti. To je vedlo k jisté odpovědnosti před lidmi i bohy. Přestane-li však panovník chápat, že se jedná především o úřad (řád), a tudíž formu služby druhým, počne-li adorovat především své ego, dostává ho to do destruktivních procesů, jak je typické pro dnešní dobu. Tím pak strhává s sebou celou svou societu a otevírá prostor bolestivé karmické nápravě.

…

Moderní člověk zůstává ve svém běžném životě „zaklesnut“ vědomím někde na úrovni prvních 3 až 4 čaker – center smyslové reality. Účelem života ale je rozvíjet se na vývojové cestě stále dál, a přitom postupně chápat, že jsme nedílnou součástí celokosmických biologických řetězců. Je proto potřebné pokoušet se v sobě neustále oživovat toto vědomí sounáležitosti a jednoty.

…

Střed vesmíru je všude v nekonečnosti stvořeného. Pro charakteristiku tohoto zákona existuje starý koan o lvu, v němž jsou obsaženi i všichni ostatní lvi a v nich je opět jen ten jediný.

12. 5. 2011

…

K PŘECHODU DOBY

Poslední tisíciletí lidského vývoje přibližovaly kolektivní životní styl ke stále silnějšímu kultu materialistického smýšlení tak, jak ho zde pomáhaly zformovat archetypálně dominantní dostředivé vibrace zemského živlu. Na jejich základních frekvencích se vytvářely emoční systémové modely a technologie, které umožňovaly lidskou expanzi do stále větší šíře hmotného světa. Toto směřování ale spustilo i masivní lidské množení, čímž se paradoxně zúžil prostor pro svobodný život všech bytostí.

Další vývoj, odehrávající se v cyklických vlnovkách protikladných sil napříč dimenzemi z důvodů udržování své rovnováhy, nebude tímto směrem v budoucnu již dost možný, protože dochází ke stále většímu jednostrannému a extrémnímu narušení přirozené živočišné rovnováhy, a tím i entropickým procesům hroucení životních podmínek na planetě.

V tomto posledním cyklu našich dějin se odehrával vývoj, preferující pyramidální mocenský systém nadřazené vládnoucí elity a jí podřízené společenské základny. To se mohlo dít díky vibračnímu „zatmění“ komunikačních center vyšších čaker. To nakonec postihlo i nejvyšší elitářské řídící špičky, čemuž odpovídá i úroveň a kvalita celé lidské společnosti. Původní spirituální směřování tak bylo odkloněno do vnějších rovin především světské příčinnosti, což stále pokleslejším vládám umožnilo zbavovat se odpovědnosti za tyto své destruktivní projekce.

Současný již motivačně a energeticky vyčerpaný trend se v blízké době odrazí karmicky zpět k novému narovnání, aby bylo umožněno pokračování dál zase o něco jiným způsobem. Karma není nic jiného než zrcadlo našich motivací a skutků, a jaké jsou tyto, taková je i další kvalita celé společnosti.

Život půjde dál bez větších zničujících katastrof, pokud by se tedy podařilo změnit úpadek dosavadního neblahého paradigmatu a přijetí vědomějších životních principů. Dosud západní společnost vycházela z židokřesťanských idejí, tj. aktivního působení ve vnějším „objektivním“ světě, což se ale dělo na úkor ostatních spolu zúčastněných tvorů. Nyní s érou Vodnáře naopak přichází potřeba naplnění vzájemné lidské i mezidruhové spolupráce, jakou si v dějinách lidstvo nepamatuje.

8. 7. 2011

…

ÚVAHY 2011/1

Přemnožování živočichů vede k zahušťování, a tím také k násilné redukci životního prostoru všech. To způsobuje ztrátu individuálního smyslu v takovéto davovosti a aktéry vede k větší dravosti. Všichni tak jsme smýkáni i větší silou vnějších bočních vlivů.

…

V Bohu je obsaženo v jednotě to, co my lidé dělíme na dobro a zlo. To jsou ale naše morální hodnotící kategorie na základě dobového hlediska, tudíž jsou relativní vzhledem k hodnotám vyšších dimenzí. Z nadčasového hlediska je možné na ně pohlížet trochu odlišným pohledem, takže vše může být i jinak. Pro zdravou lidskou společnost jsou však tyto relativně dané hodnoty nepostradatelné, pokud nemá dojít k jejímu zhroucení.

…

Na principu Moebiovy pásky lze názorně vidět že, co bylo v minulosti uvnitř nás, obrací se nyní ven do světa, a co je vně, míří opět dovnitř. Ale také to, co trvá v čase tisíciletí, v nadčasové rovině se může odehrát v jediném okamžiku, a lze to říct i obráceně.

11. 8. 2011

…

OD LOKALNÍ ORIGINALITY KE GLOBÁLNÍ SLEPOTĚ

Pro duši začíná život v mnohosti reálně hmotného světa zrodem do určitého místa v časoprostoru, který se spolupodílí na jejím povahovém dotváření.

Každé geografické místo na planetě je spoluformováno také lokálními geomagnetickými, elektromagnetickými a kosmickými vlivy, které mají dopad do místní mikrostruktury regionu.

Vytváří to specifickou lokální situaci v celkové struktuře a povrchovém tvarování daného území. Podílí se na složení jeho hornin – rud, minerálů, spodní vody ad., které rovněž vyzařují své energetické frekvence do okolního prostoru a tvoří se tak jeho unikátní mix.

Pokud by došlo k jejich násilnému vytěžení či jinému postižení, má to negativní vliv na komplexní silovou strukturu daného místa a odráží se i do psychických rovin z důvodů oslabené ekologické diverzity daného místa, mající svůj ochranný význam v imunitě místního života. Každý krajinotvorný prvek tak hraje svou důležitou roli v tvarování celkového charakteru daného území.

Tyto vlivy dopadají a psychicky tak formují všechny bytosti dané lokality, ovlivňují myšlení, fyzické zdraví, kulturní zvyky i projevy, podílí se na typu vegetace i složení jejích živočišných obyvatel.

Vládne zde tedy interakce mezi konkrétním geomagnetickým anorganickým a organickým prostředím a univerzálními hmotnými i nehmotnými silami na základě kombinací 4 dominantních archetypálních sil. Ty společně vytváří určitou resonancí s bytostnou psychikou, unikátním svérázem i celou místní historií.

Přibližně před 200 lety se dostala poprvé k moci nad světem filosofie technokratického materialismu v podobě prvních strojních fabrik, které se od té doby stále více automatizovaly až do dnešních komputerových časů. Tento trend byl ideově podpořen mnohem staršími mechanistickými filosofiemi, vznikajícími již někdy od konce 14.-16. století. To bylo převratné období pro nové objevy a námořní expanze v celosvětovém měřítku. V té době byly položeny základy budoucího evropského rozvoje a směřování od lokálních měřítek ke globalistickým ambicím Jako jeden z hlavních důsledků tohoto trendu byl i prudký nárůst porodnosti.

Postupným rozvojem a šířením stále většího množství technologií se neurvalými zásahy do krajiny začaly nevratně mazat rozdíly mezi lokálními odlišnostmi a zvláštnostmi se svou neopakovatelnou originalitou a estetikou v jednotlivých regionech. Z posvátného sakrálního a duševně léčivého prostoru krajiny se postupně stávala světsky urbanizovaná pouze užitková teritoria, vedoucí nakonec k jejich biofilní degradaci

…

Světu nadřazené univerzální ideje a síly mají vliv na kvalitu života na Zemi. To, co je pro vývojově nižší bytosti zásadním mezidruhovým bojem o přežití, může být na lidské úrovni už jen kultivovaným diplomatickým jednáním při setkání dvou protichůdných myšlenkových postojů. Vědomým nadhledem a hledáním společných bodů lze mnohem lépe vyrušit zájmové konflikty mezi různorodými skupinami. Dnes bohužel ale opět vidíme směřování mocných k pravému opaku.

Tato doba nás plnou silou „pozvedla“ do roviny mocensko-globalistických vizí a na ně napojených technokratických koncepcí, takže nějaký návrat zpět k předchozímu rurálnímu způsobu života, a tím i zvýšené ochraně krajinných sil, už není při takovém směřování prakticky možný.

Zhoubná expanze do šíře i hloubky v hledání dalších a dalších nalezišť technologicky potřebných surovin a zakládání stále nových lidských sídel na územích, patřících dosud ostatním tvorům, postihla prakticky celou planetu. Tím se samozřejmě nenávratně vyčerpávají všechny přírodní zdroje, které se podílely na původním silovém vyzařování těchto míst. Brzy tak již nebude kam se dál „rozlévat“ v tomto lidsky stále hustějším a technokratičtějším prostředí bez jakýchkoli životodárných biologických sil. Při nezastavitelném trendu stále většího přemnožování se tak budeme moci už jen „stlačovat“, míchat, zahušťovat a o sebe zakopávat i se všemi zdravotními následky, které tento proces doprovázejí.

Jsme tak stále více „drceni“ navzájem jedni druhými, čímž dochází k prolamování všech dosavadních tabu ve zkušenostech lidské psychiky a stále častějšímu nastolování krizových scénářů, nevylučujících ani válečná řešení. Tyto negativní trendy postupně dovedou lidstvo až k úplnému popření a odbourání demokratických svobod, k vnucenému diktátu kolektivistické masovosti a stejnosti, až k narušení samotných hranic psychofyzické imunity všech jednotlivců a tím i ke globálním epidemiím.

V této krizi lidstva tedy nutně dojde a již i dochází k přehodnocování a třídění všech dosavadních idejí a filosofických koncepcí, až zůstanou jen ty nejpragmatičtější, nacházející se na úrovni primárního ekonomického přežití, čímž bude neslavně uzavřen celý jeden civilizační okruh.

Doba se tedy tímto jednostranně materialistickým zaměřením stále více zplošťuje a zbavuje všech „zbytečných kudrlinek“ a osobitých lokálních zvláštností. Ozubená kola mechanicky vycizelovaného lidského činění tak zapadají stále přesněji a nemilosrdněji do této molochovité civilizační mašiny. Tam, kde je dosud kdejaká nepřesnost, dochází k bolestivému drhnutí v tomto bizarním soustroji, který již tak dlouho na této krásné planetě společnými silami budujeme.

22. 8. 2011

…

POMÍJIVOST I TRVÁNÍ JÁ V JEDNOM

Historie se cyklicky opakuje, přestože v nadčasové dimenzi každý její okamžik trvá neustále. To se týká i všech našich skutků. V kosmu existuje univerzální paměť na vše, co se v něm kdy a kde odehrálo. Mystikové ji nazývají Akášickou knihovnou.

Z hlediska kvantové i metafyzické filosofie vše je i není současně (viz kvantová teorie Schrödingerovy kočky). Pro fyzicky procházející duše zemským prostředím však stále existuje nezrušitelnost času se svými kontinuálními příčinami a následky. Času, kdy nám přítomné okamžiky nenávratně mizí v minulosti, ale i přesto zůstáváme soustavně v neustálé své přítomnosti.

Z tohoto metafyzického pohledu každým jednotlivým osudem i jeho okamžiky protéká soustavný psychoenergetický stream věčně se inkarnujícího duševního pole, takže jak minulost za námi, tak budoucnost před námi je soustavně žitá jednou částečkou našeho vědomí. To se však stále cítí být celistvě osobité v jakémkoli tomto časovém okamžiku, přestože se nacházíme již v úplně jiné fázi života. Přítomnost za námi však stále trvá, oživována novými proudy bytostných jednotek.

Znamená to ale, že z hlediska fiktivní časovosti je před námi rovněž žitá už i naše budoucnost, a to přímo námi, pakliže připustíme onen nadčasový duševní stream. Potom i to, co považujeme za svůj subjekt má zcela jiné a nadčasové parametry. Jsme to však stále my se svým individuálním vědomím.

Je to dokonalý absurdní paradox z hlediska této naší časově kontinuální dimenze, kdy se cítíme být individuální nezávislou jednotkou, přičemž ale jsme celistvým proudem ve všech paralelních časoprostorech svého osudu. Jinými slovy, žijeme ve všech paralelních realitách současně se subjektivními pocity plynoucího času, a každá z těch vlnek se cítí být ve své konkrétní přítomnosti stále námi.

To ale neubírá nic na naší jedinečnosti v časové kontinuitě vědomí, což stejně tak mohou říkat i všechna naše paralelní já, ať leží v jakémkoli časovém okamžiku tohoto konkrétního osudu.

A pak je zde ještě další vyšší rovina „nadreálného“ vědomí, které vnímá celé kosmické dění jako svou individuální přítomnost. Toto vědomí J. Zezulka přiřazuje komplexní bytosti celého Tvůrčího díla a Indové ho označovali jako Átman – oživenou duši vesmíru.

27. 8. 2011

…

ÚVAHY 2011/2

Současná doba všemi svými nároky je přímo specialistou na destrukci lidských povah a téměř celé lidstvo ve svém nevědomí již bohužel tomuto dobovému fenoménu podléhá.

Dosud zde v kolektivním měřítku chybí vyšší duchovní vize našeho civilizačního směřování, společná idea pro rodící se novou dobu. Bez ní ale příští společnost nedokáže vytvořit žádnou jednotnější a životaschopnější strukturu.

Stále automatizovanější technologie na základě anorganických přírodních sil působí na planetární biosféru víc a víc zhoubně, místo aby jí pozitivně pomáhaly. To má samozřejmě velký vliv také na naši podvědomou kolektivní mysl, která pak oživuje spíš nižší roviny hmotné reality a chybí ji integrace s vysokovibračními duševními frekvencemi. To celé společenství stahuje do primitivnějších animálních rovin, v nichž mizí pozitivní ideály a hodnoty a hlavní roli začínají hrát spíše pudy k přežití za jakoukoli cenu.

29. 8. 2011

…

PO SMRTI

Po fyzické smrti přichází stav, kdy se duše introspektivně setkává a konfrontuje se svým předchozím životem a skutky, může tak zrychleně a zpětně procházet jeho jednotlivými epizodami z pozice sebe, ale také druhých, s nimiž byla v interakci. Může tak nyní přímo na sobě pocítit své dřívější jednání k svému okolí v minulém hmotném životě.

Tato duše je stále spojená se svou individualitou i kontinuitou. Telepaticky pak vnímá na sobě pocity druhých, nejen lidí kolem sebe, jak je v nich sama svým konáním vyvolávala v předchozím tělesném životě. Z toho lze usoudit, že fyzická oddělenost mezi námi ve hmotě je jen iluzorní, kdežto v psychických rovinách jsme všichni navzájem propojeni do jednotného duševního pole.

Poeticky lze říct, že jako individualizované duše svými osudy jen protékáme a bude to pravda. V každém okamžiku jsme v nich však přítomni plným svým hlubinným „já“, rozprostřeným do celé osudové délky, šíře i hloubky. Je to jako velká hluboká řeka s mnoha svými přítoky. Z patřičného nadhledu můžeme spatřit tuto řeku v jakémkoli místě toku. Obdobně lze po smrti komplexně uvidět i všechny události svého osudu ve všech jeho průtokových časech. To pak má vliv na přípravu svých budoucích osudů.

9. 2011

…

ÚVAHY 2011/3

Existují dvě hlavní názorové koncepce vzniku vesmíru a života.

Evolucionismus: vědomí člověka se na zemi evolučně vyvíjí na základě jeho příčinné interakce svým přirozeným výběrem ve hmotě a na konci života se rozplyne do nicoty (materialismus).

Kreacionismus: světy vznikly božskou konceptuální kreací a emanací, duše je nesmrtelná a vrací se zpět do jednoty (idealismus).

Nepřátelsky vyhrocený antagonismus mezi oběma teoriemi vznikl na základě relativního dobového poznání a vědecké domýšlivosti. Není přitom tak těžké pro obě nalézt a formulovat jednotnou syntetizující teorií, která obsahuje jak Bohem stvořené univerzum, tak i evoluční řadu v něm

…

Konec 19. a začátek 20. století byly psychologizujícím údobím humánních věd, tj. dominoval názor, že veškerý společenský vývoj a individuální problémy z něj jsou založeny převážně jen na vzájemných emocionálních vazbách mezi subjekty, neboť jako lidé se pohybujeme víc v emoční sféře než v poznání univerzálních logických zákonitostí. Ve 21. století se ale začnou zkoumat všechny naše životní vazby mnohem hlouběji, a bude tedy nutné pustit do hry i oblast metafyzické vědy.

…

Podle mnoha proroctví mají se v této době začít dít velké přírodní apokalyptické události. Božena Koubová v knize „U karmického soudu“ píše, že v tomto dění budou hrát roli i „bytosti odjinud“, jež se budou podílet na „zjemňování“ těchto procesů. Ve své knize zasvěceně hovoří o hvězdných branách a portálech, přes které je soustavně otevřená komunikace mezi našimi světy ve vesmíru.

Z hlubšího pohledu je toto tvrzení zcela na místě, vesmír je totiž jedna společná velká analogie, v níž živlové sféry, konkrétně projevené v jeho nejrůznějších částech, spolu vzájemně kooperují obdobně jako jednotlivé portály, časové cykly věků nebo jakékoli jiné ucelené procesy. Koubová vychází z nauky jejího učitele St. Germaina a jeho díla „Shambala“.

…

C.G. Jung ve svém psychologickém díle stanovil 12 archetypů – základních pravzorů bytostných povah, které vznikly kombinací 4 hlavních formujících nadbytostných sil. Jednotlivé bytostné osudy pak vyplývají z napojení na některý konkrétní z nich (viz podobná struktura osobnosti, podobný styl myšlení, podobné problémy). Nicméně tyto dominující archetypy si nemůžeme pro sebe svévolně vybírat jako housky na krámě, ale je to věcí dlouhodobě utvářené povahy v průběhu našich nesčetných zrození. Samozřejmě jako na všem, tak i zde se dá pracovat na postupné změně a osvobození z předešlých vlivů.

…

Dokud se cítíme jako oddělené samostatné jednotky (ega), vnímáme i své vyšší Já vnějšně od sebe oddělené jako samostatnou entitu, a vesmírné sféry TD jako fyzikálně objektivní entity. Ve vyšší úrovni vědomí se toto postupně mění a my již můžeme na vše nahlédnout jako na své vlastní subjektivní procesy vědomí.

…

Hluboké meditace mají silný vliv i na vnější svět a pomáhají jeho kvalitativnímu formování. To může běžný člověk chápat jen velmi omezeně. Proto jsou mnohé osvícené osoby, které předběhly svou dobu, pochopeny až mnohem později, kdy jejich poznání se již začalo vnějšně šířit z více zdrojů a zasahovat tak stále širší část populace.

16. 9. 2011

…

ZMĚNA PARADIGMATU

Vědomí vysoké bytosti je propojeno

Se svými předchozími inkarnacemi

Se všemi dušemi planety i kosmu

Se svým bytostným středem (Átman)

S univerzálním Tvůrcem (Bráhma)

Dnes se již začíná výrazněji měnit kolektivní vnímání světa počínajícím „vzdušným“ prouděním vodnářských sil. Tato změna se projevuje i v nejrůznějších osvobozeneckých hnutích a revolucích, v požadavcích na uznávání práv na individuální odlišnost či v touze všech podmaněných národů po samostatnosti a opravdové demokracii, A nejen jejich předstírání. Velmi významný je ale také postupný přechod k informačnímu (digitálnímu) věku. Počítače se staly celosvětově moderními modlitebními oltáři.

Na Západě začíná docházet k revizím globálního kapitalismu, rovněž způsobenými těmito vlivy. Objevil se i nový konflikt mezi masovými technologiemi a individuální svobodou. Postupně se již přichází na nemožnost další neudržitelnosti celého dosavadního globálního řetězce (bankovnictví, výroba, spotřeba ad). Současně s tím dochází ke stále většímu rozevírání nůžek mezi bohatstvím minority a ekonomickým otroctvím většiny světa. Vykořisťování a destrukce planety jsou tak již zcela nepřehlédnutelné.

Na řešení všech nahromaděných krizových faktorů si však budeme muset ještě hodně dlouhou dobu počkat, Bude trvat ještě dlouhý čas, než nastane větší revize ukradeného a zničeného prostoru jiným životním druhům, zvířatům i rostlinám. A ještě velmi dlouhou dobu nedojde ani k revizi falešně hlásaného lidského „potravinového řetězce“.

Stejně tak i pochopení důležité role kolektivních genetických řetězců, svévolně ovlivňovaných migračním rasovým míšením nejrůznějších kvalit spolu s nekontrolovatelným množením, zanechá své dlouhodobé následky. To vše bude srážet lidstvo ještě dlouhý čas do primitivně destruktivních poloh.

Spolu s těmito populačními procesy se nutně zhoršuje také kvalita potravinových produktů, čím dál víc zamořených chemickými jedy, včetně jejich nekvalitních imitací z náhražkových nezdravých surovin.

To vše má samozřejmě vliv na psychickou sféru, kdy v součtu tím vším dochází k intelektuální degradaci člověka, což zahrnuje ztrátu i jeho individuální kreativity a originality, a jeho utápění se v konzumně povrchní masovosti (včetně překonzumování se masem).

Nicméně procesy velkých změn jsou již skutečně na obzoru a nedají se lidskými zásahy zastavit. Dnes si neumíme ani domyslet, co se s touto dnešní kulturou v budoucnu vůbec stane.

22. 11. 2011

…

ÚVAHY 2011/4

Ve velkém cyklickém střídání dob se čas od času střídá i vnímání toho, co považujeme za vnější a vnitřní prostor. Děje se to na stejném principu jako změny zemských pólů, či střídavé rození duše do mužských a ženských rolí a všechny další cyklické projevy.

To, co v psychické oblasti vnímáme po jistý čas jako vnější, se jindy stává našim vnitřním světem, který se v jistou dobu pro nás přetáčí opět do zpět do vnější roviny. Takto podléháme stále těmže pulsujícím rytmům (viz Moebiova páska).

…

Staré struktury dostředivé doby Ryb (E-U) se začínají hroutit (stejně jako staré budovy) a řád Země se pozvolna mění . Je to důsledek zákona soustavného vyrovnávání hladin ve spojité nádobě, soustavně se střídajících cyklů pro celkovou rovnováhu.

…

Anglosaský svět, coby součást zemské hemisféry, živené končícími vlivy dostředivých energií, má již v této době hodně snížený práh intelektuální citlivosti (vyšších vibračních čakrových center), což posouvá dolů duševní a kulturní úroveň celého tohoto společenství (pudy, vášně, žádosti, necitelnost, touha po moci, honba za bohatstvím, to vše bylo jimi živeno). Toto se nyní stává stále větší překážkou transformace celého tohoto systému.

…

Snahou skutečných elit, nikoli dnešních protekčních pseudoelitek, by mělo být v udržování zemí v pozvolné a permanentní transformaci lidského uvědomování a v podpoře duchovní diverzity i individuality, neboť to je trend nově nastupujících dynamických vodnářských sil. Jen takto by mohly v nové době i nadále sehrávat svou vůdčí osudovou roli.

…

Pokud obohacujeme druhé o jiné rozměry vnímání, rozvíjíme tím i sebe.

…

Jak lze posuzovat dnešní lidské myšlení, bude muset být ještě mnohem hůř, abychom byli opět schopni naslouchat hlubším tónům života.

25. 11. 2011

…

ÚVAHY 2011/5

Po nástupu éry Kaliyugy, se začaly ve vědomí lidstva uzavírat brány a průchody k jemnějším a hlubším dimenzím skutečnosti. Tyto její síly vedly lidstvo po tisíciletí do převážně hmotných rovin světa (do hrubohmotnějších čaker), ale tendence dalšího směřování se již začíná pomalu obracet zpět k vyšším úrovním.

…

Pokud bychom sledovali hmotu nějakým extra super kvantovým mikroskopem, uviděli bychom její neskutečnou poréznost, a takto bychom odhalovali soustavně i stále další obdobně vystavěné mikrosvěty. Takže i přes vnory do hmoty bychom mohli nakonec dospět k vnímání fikce o její neprostupnosti a k fraktální jednotě celého kosmu.

…

Máme stroje naprogramované k permanentní výkonnosti a nadbytku, které chrlí nové a další produkty stále většího celosvětového konzumu. Systém je tak založený na stejných pravidlech jako letadlové hry, udržované především množstvím „věřících“ a jejich kupní sílou.

…

Smyslem jisker je v jejich krátkém pomíjivém životě na chvíli prozářit temné hlubiny, není v tom podobnost i našimi životy?

Prvotní pád andělů vyznívá také jako ony vystřelené jiskry z věčného plamene, ozařujícího temnotu dosud nezrozeného kosmu. Ve svém letu do hlubin pozvolna pohasínají ze ztráty svého kontaktu se Zdrojem, ze ztráty své paměti, stávajíce se takto obyčejnými smrtelníky.

…

Ač je vše vnořeno v sobě navzájem; přesto se nám to jeví oddělené, neintegrované a samostatné; oddělené světy, oddělené bytosti, oddělená přání. Dokonalá iluze.

3. 13. 2011