Úvahy : 1982

AGRESE NEBO POCHOPENÍ?

Vše, nač se útočí, vyvolává odpor, protože vše (každý subjekt či objekt) má svou konstrukci založenou na konkrétním silovém centru, které je chráněno. Tlak budí protitlak a vyvolává tak zvýšenou obrannou reakci, tím se pak uzavírá řetězec násilí.

…

Vnímání reality kolem nás odpovídá realitě i v nás samotných, tedy vnitřnímu složení smyslových orgánů a povahových vlastností a psychoenergetickému uspořádání silových (duchovních) center – čaker, které vytvářejí svá silová pole. Skrze tento filtr vnímáme vše kolem nás.

…

Agresivita pramení z preferování a prosazování určitých osobních zájmů násilím.

Vnitřní svoboda spočívá v pochopení životních zákonitostí a ztotožnění s nimi. Tzn., že mizí emoční agresivita a bytost je naplněná pochopením. Tato vyváženost postojů ji staví nad protiklad boje a míru, protože opravdový mír leží až v hloubce poznání. Lidé sice nazývají mírem stav mezi dvěma boji, ale to je jen stav příměří.

Pochopením se však člověk stává pozitivní hybnou silou – tvořitelem – polobohem, který může ve své oblasti zasahovat do dění, ale taky nemusí. Jedná se o volbu mezi protikladem zasahování a nezasahování.

Chceme-li cokoli ve svém okolí změnit, musíme to nejprve změnit v sobě – najít jiný postoj, a tím i jiné ladění svých vlastností a vnímání, dát do souladu svůj „mikrovesmír s makrovesmírem“, čímž harmonizujeme svůj „lidský“ vesmír.

…

SVOBODA A POZNÁVÁNÍ

Všechny vztahy vnímáme vnitřně, zaujatí přitom hrou protikladů. Dostaneme-li se však do pozice nadhledu, uvidíme je jako osudové hry příčin a následků.

Hierarchie – vypíchnutí něčeho nad něco jiného vede k zaujatosti, přitom něco jako pevný bod neexistuje (Archimédes: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zemí.“). Tento pevný bod (veličinu) si musíme fiktivně dosazovat do věcí sami (preferencí osobních hledisek) a činíme tak dle vlastní kvality. To pak ovlivňuje i náš pohled na svět.

Svět hmotných věcí je však jen iluzí, o níž se ještě potřebujeme opírat jako o berličky. To, že se v takovém světě nalézáme, je projevem celkové nevyzrálosti naší duše.

Pravdivé poznávání berličky nepotřebuje, snad jen v komunikaci s ostatními. Poznání spočívá samo v sobě.

Ustálené pojmy a slova jsou nutné berličky pro komunikaci s ostatními.

Vnitřní svoboda spočívá v nepředpojatosti. Taková bytost slouží tam, kde je třeba a kde to umí.

Semeno vnitřní svobody leží v poznání osudové nutnosti a pochopení zákonitostí.

Komunikace utvrzuje či neguje postoje.

Poznávání má smysl jen vede-li k rozšiřování a změnám postojů.

Kde v tomto vzniká humor?

…

KARMA

Karma pracuje proti uzavřeným (zacykleným) systémům v nás a rozbíjí je jako staré zdi. Přitahují ji ohniska těchto valů, je jako válečník, kterého dráždí nedobytná opevnění (možná, že z tohoto úhlu pohledu byla touha po větší otevřenosti rysem i některých slavných válečníků?).

Karma rozbíjí nefunkční modely a struktury, ale jejím účinkům můžeme předejít tím, že sami otevřeme brány svých nedobytných pevností a vyjdeme vstříc událostem v klidu a míru.

Karma je jako boží bojovník, otevírající brány k božství – a nechceme-li jít sami a vědomě, dokope nás tam drsnějším způsobem. Vítejme ji tedy s pokorou jako „božího posla“.

Vše, co nás drží v určité rovině – způsobu myšlení, vychází z ladění duchovních sil v nás, z jejich gravitace a frekvencí.

Bůh existuje jen pro bytost, chápající pod mnohostí bytí jednotu. Tak má svou individuální pravdu i ten, který tvrdí, že Bůh není – pro jeho uvědomění opravdu ne.

(02/1982)

…

SOUKROMÉ VÁLKY

Dnešní materialistická společnost v sobě stále ještě obsahuje prvky z křesťanské etiky, a proto se jí trochu přidržím v tomto textu i z důvodu, že její duchovní pojmy jsou našemu chápání nejbližší. K otázce samotného křesťanství, v němž hlavní úlohu zde hraje láska a víra v Boha, dojdu později.

Láska je jednou z nejlepších cest k dosažení vnitřní svobody a poznání světa. Hodně se o ní mluví, každý si myslí, že ji prožívá, ale asi to není docela tak pravda. Dnes ji chápeme velmi sobecky a okleštěně.

Lidstvo tvoří jediný celek a myšlení a jednání každého člověka obsahuje jak ho samého coby individuum, tak i přináležitost k onomu celku. Neseme v sobě celou historii lidstva, a taky každý z nás je v ní obsažen. Vyplývá z toho, že vše, co děláme, se různými formami na lidstvo vrací také zpět (ať už přímo či nepřímo). Zde lze hledat i skrytou příčinu dnešního propastného způsobu života a myšlení. Jelikož jedna příčina je semenem dalších příčin a následků, je takovým semenem – příčinou i každý náš čin. Dnes jsou už tak zřetězené a zašifrované, že na lidi působí téměř nerozšifrovatelně. Lidé se topí ve svých činech, nerozumějíc jim.

Vše, co děláme, se nějak odráží a zpětně na nás dopadá. Jelikož je člověk ještě dost primitivní tvor, který nedokáže nahlédnout dosah svých činů, strhává ho ještě živočišný „hrubohmotný pud“ více k pólu zla než k dobru. Zde někde na počátku vývoje člověka se nachází první příčina chybného kroku, který neseme celé lidstvo v sobě jako „dědičný hřích“, protože jsme zakleti ve světě příčin a následků. Je to tedy jakási naše klec.

Někde tady hraje svou obrovskou roli i agresivita. Jde ještě o vlastnost nedokonalého tvora snažícího se o přizpůsobení světa své vlastní nedokonalosti. Tato agresivita námi prolíná a odráží se skrytě i zevně ve všem, co děláme. Jen tak mohla vzniknout i naše technická civilizace, která se ze služebníka obrací proti nám a začíná nám diktovat a vládnout.

Domnívám se, že prvotní člověk žil v harmonii s přírodou; byla to jakási pasivní resistence, přejatá ještě ze světa zvířat, a více rovnovážná. Člověk začal poznávat svět a ze začátku se mu i ve všem přizpůsoboval. Postupem se ale začal domnívat, že je„ nejdokonalejším“ existujícím tvorem, což v něm vyvolalo velikášské pocity. Tak začal do přírody zasahovat, stavět se nad ni. Tím ale začal porušovat svoji harmonii se svým prostředím. Začal vraždit jiné „nepohodlné“, či naopak pro něj „užitečné“ tvory, a posléze bojovat i mezi sebou. V přírodě spolu vše souvisí jako cihly ve zdi a vše co činíme, ovlivňuje nějak naše okolí, proto se začalo toto narušování na něj vracet ve formě disharmonie jeho ega. Zhoršil si tím svou osudovost, a tak byl nucen vynakládat i větší tlak, čímž jeho agresivita sílila. Čím větší tlak vynakládal na své okolí, tím silněji však tento tlak dopadal odrazem zpětně i na něj.

Pojmem karma označujeme právě onen odraz jeho činů (J. Zezulka ho označuje jako zákon odrazu). Zlo plodí zlo. Vytvářel se tak jeho uzavřený kruh, ze kterého se dalo čím dál hůř uniknout. A protože život jedince úzce souvisí s životem celku, přenášel se každý individuální tlak i proti celku. To je onen „dědičný hřích“.

Dnes je těmito tlaky prosycen téměř každý, což se odráží agresivitou v nejrůznějších formách. Příčina tedy tkví v nedokonalosti osobního postoje.

…

Jsou dva hlavní protipóly: světlo a tma. Tmou můžeme přeneseně označit i nevědomí, z této duševní tmy pramení bolest, úzkost, strach, chlad, pocit odloučenosti a izolovanosti. Opakem je pak pojem duchovního světla – lásky, poznání, vědění, překonávání osamělosti směrem k jednotě.

Jsme tedy agresivní od velkých činů až po nepatrné. Proto, když jsem v našem rozhovoru konstatoval, že dnes pojem lásky ve své úplnosti téměř nikdo nechápe, a už vůbec tak neprožívá, měl jsem na mysli, že téměř nikdo jí není prodchnut natolik, aby se zračila v každém jeho gestu, pohybu, myšlence. Právě ona je přitom cestou k vnitřní svobodě a harmonii. Tak se sami zaklínáme do malosti, bolestí, strachů, izolovanosti, blbosti. Jednáme slepě, působíc si tím jen další a další utrpení. Mřížujeme se do čím dál menších prostor svého jáství; ve své hlouposti pak oslavujeme filosofie momentálního blaha, vybičovaných vášní a orgasmů, odtrhujíc se tak od jednoty a lásky s celým světem. Trpíme pak jejím nedostatkem.

…

Smyslem všech náboženství a duchovních nauk bylo původně nalézt cestu, dveře k oné jednotě s celkem a k vzájemné harmonii. Různé náboženské směry šly na to různě, používajíc na shodné věci různých pojmů. V principu však vždy šlo o dosažení opětné původní jednoty, poznání a vnitřní svobody.

Jestliže jsem se kdysi začal zajímat o mystiku, byla to jen jedna z mnoha cest k pochopení smyslu života, smyslu bytí, k nalezení oné jednoty a harmonie v sobě. Tenkrát to byla pro mě životní křižovatka v mém osudu. Dnes vím, že tyto různé duchovní cesty jsou skutečně jen cestami k jednomu a témuž. Pravda je jen jedna; nevyplývá z toho, co by si chtěl člověk o sobě myslet, ale co skutečně je z principu a zákonitosti vesmíru.

…

Cesty jsou různé skrz umění, filosofii, vědu, náboženství, život sám o sobě. Pokud známe smysl a víme, kam chceme dojít, nezáleží na tom, kterou cestou se vydáme. Hledáme tu, která nám působí co nejméně tření, bolesti a oklik.

Bolesti se dá vyhnout, jdeme-li správně. Může být tedy pro nás i měřítkem správnosti cesty, dostaneme-li se do životních situací, v nichž se jen velmi těžce pohybujeme. Většinou se tak děje, když děláme něco špatně. Ztížená situace je odrazem našeho jednání někdy v dávné minulosti, jako v konečném důsledku ostatně vše. Je pouze na nás, jak moc jsme schopni něco v sobě změnit a usnadnit tak průchod těmito událostmi. Největší blbost je držet se, ať už ze sentimentality, slabosti nebo hlouposti, prázdných dogmat, které nás vnitřně svazují. Toto vždy svědčí o vnitřní nesvobodě, vážeme-li se k něčemu, co nás soustavně brzdí (nemyslím to však ve smyslu kariéry a egoismu, ale ve smyslu negativních povahových rysů).

…

Vyspělejší náboženství se vždy snažila o vytvoření takové filosofické struktury, pomocí níž mohou lidé pochopit jednotu. Vnitřně svobodný člověk, který už ví, že je součástí jednoho celku, a že vše, co činí, odráží se jak na něj, tak i na celek, nepotřebuje již obecná náboženská přikázání, má vodítka v sobě, má v sobě „světlo“. O to taky jde.

Ve vlivovém působení Vodnáře (tedy příštích 2000 let) bude působit odstředivý vliv (v psychice zastoupen altruismem), a ten bude člověku pomáhat v jeho „duchovní“ – aktivní samostatné cestě, narozdíl od posledního znamení Ryb, který spíše svými vlivy brzdil, protože odvracel hlavní pozornost a smysl k hmotnému rozčlenění (co z toho vzešlo, vidíme dnes na vlastní oči).

Člověk už nebude přeměňovat násilně své prostředí, ale pracovat sám na sobě; bude se snažit vnitřně odpoutávat od nedokonalosti, a tedy i zla. Z tohoto budou vycházet všechny lidské disciplíny, které budou mezi sebou i lépe provázané. Tedy nikoli už jen tlakem z okolí – destrukcí, ale konstruktivně odbouráváním vnitřních nedokonalosti. Jde však nyní o to, aby se člověk přehoupl přes toto krizové období a nezanikl dřív, než něco hlubšího pochopí.

…

Jestliže se dnes hovoří o válce, je to zákonité a reálné. Je-li totiž v člověku agresivita, tedy násilí, které šíří kolem sebe ven, toto se ve společném měřítku ještě více zesiluje. Proto budou války do té doby, dokud si každý sám v sobě nevyřeší tu svou soukromou válku , dokud se nezharmonizuje jeho bytost.

Z toho pramení i dávka osobní pokory a skromnosti. Žádná velká domýšlivost se člověku ještě nevyplatila. Vždy to vede jen k povyšování jednoho nad druhé, a tudíž zase uvolňování příčiny ke zlu. Není tedy možné vyřešit problém války pouze nějakými jednáními, ale vždy musí tato potřeba vystoupit z nitra jejích účastníků, o obecném „boji za mír“ ani nemluvě.

Člověk, který je prostý násilí v jakékoli formě, stojí většinou jaksi mimo ostatní společnost. Agrese zvenčí se ho nemůže zdaleka dotýkat tolik, jako by byl na ní osobně zúčastněný. Mírumilovnost se potom projevuje i v jeho pomoci ostatním, protože ví, že jen tak lze nad dědičným řetězcem zla vyhrát.

…

Při léčení nemocí jsou dvě následující fáze: Odstranění špatných energií a naplnění dobrými, čistými – to se týká přeneseně ale prakticky všeho. Je však třeba jasně rozeznávat, co je ono špatné v nás.

…

Živočišný a rostlinný život na planetě můžeme chápat jako celek a jednotu v různosti. Člověk, který tuto jednotu vnímá, začíná chápat a časem i milovat vše živé, a překonává tak protiklad já a ty, člověk a zvíře, rozpor dobra a zla, války a míru, lásky a nenávisti a ocitá se postupně nad touto dualitou. Evoluce směřuje k překonávání rozporů a protikladů. Takto lze dojít hodně daleko, dokonce až k takovým věcem, jako je překonávání momentálního času a prostoru (i v tom všem nalezneme vnitřní protiklady), a jsme tak na cestě až k absolutní jednotě.

Ve vývojovém stádiu člověka ještě těžko můžeme dojít až na konec, můžeme se zatím jen přibližovat. Ale protože v Podstatě existuje pouze jednota, pro nás v přítomné době zatím rozstříknutá do protikladné členitosti, je ve skutečnosti i naše vědomí věčné a v průběhu jednotlivých životů se tak mění jen formální obleky. V Podstatě je to ale stále jednotný pól života.

Člověk, který se takto chápe jako článek v řetězu vědomí, je už na dost vysoké úrovni. Nejde však jen o chápání, ale i o cítění se tak. Můžeme to vidět i tak, že uspořádání našeho já je výsledkem veškerého života před námi a ve vývoji budeme svým úsilím pokračovat směrem k prohlubování a rozšiřování k této jednotě; k překonávání časových i prostorových dimenzí. V době, kdy se staneme touto jednotou mimo čas a prostor již opravdu (pro nás v daleké budoucnosti), uvědomíme si vlastní já jako já všeho živého od počátku do konce věků. Tedy procítíme celou svou bytost – nebytost, celou její evoluci jako stále přítomnou a věčnou.

Je to podobné, jako když dnes vnímáme své jednotlivé dny, kdy bdíme a noci, kdy spíme, akorát ve vyšším měřítku, kdy jednotlivé bytostné životy v řadě budou oním naším jedním dnem. Je to podobné i tělu a jeho buňkám. I tělo má vědomí svého já – svého programu, skládá se ale z jednotlivých buněk, které taky mají svůj vědomý program, který je však podřízen současně nadřazenému vědomí celého těla. Buňky soustavně odumírají (prožívají si své smrtelné životy) a v rámci regenerace organismu se na jejich místa rodí nové.

Tak je to dnes i s našimi životy. Rodíme se a umíráme jako buňky v těle; zase se doplňujeme, a navíc evolučně rozšiřujeme své vědomí, které přerůstá z pozice vnímání buňky na pozici vnímání celého organismu. Jde tedy hlavně o změnu postoje k životu celého vesmíru a čím víc rozšiřujeme svou mysl a srdce k tomuto celku, tím blíž se dostáváme k rovnovážnému vědomí nekonečna. To je stručně k „duchovní cestě člověka“. Samozřejmě, že čím budeme duchovnější a rovnovážnější bytosti, už se, obrazně řečeno, na planetu „nevejdeme“, a tak můžeme postupně přerůstat prací na své vnitřní kvalitě ve vyšší kosmickou bytost.

…

Dnes už člověk začíná uplatňovat v myšlení více logiku, a proto si může dovodit i směr svého dalšího vývoje. Nemluvil jsem však ještě o vývojovém tlaku , který nás právě k oné Jednotě samovolně postrkuje. Dá se také nazvat jako objektivní nutnost daná přírodními zákony (materialismus) či daným osudem (spiritualismus). Tento osudový tlak je tlakem vycházejícím ze zákonů bytí samotné Podstaty a můžeme ho přibližně označit jako zákon „Centrální Inteligence“, ale také pomocnými názvy jako Bůh, Podstata, Pravda, Světlo, Blaho, Jednota ad. – v různých dobách byly pojmy různé, vystihující však totéž.

Už samotný fakt existence takového evolučního tlaku směřujícího k jednotě, tuto jednotu dokazuje. Ta je nadčasová a rozprostřená na vše existující a vše je jí, přestože pro naše běžné vědomí je ještě nezachytitelná.

Člověk se však již, narozdíl od ostatních tvorů, dostal do vývojového stádia, kdy začíná lépe vnímat i svou vnitřní svobodu a její aktivní možnosti. Jelikož ta je ještě nedokonalá, zatím ji nedokáže sladit s nadčasovými aktivitami.

Všechny vyspělejší filosofie a náboženství se snažily o pochopení těchto procesů, o pochopení postavení bytostí v universu s více méně naivnějším či moudřejším přístupem.

…

Také v umění můžeme sledovat podobné procesy, protože tvůrčí zákon je ve vesmíru univerzální. Pomocí nejrůznějších protikladů vytváří umělec na plátně určitou jednotnou kompozici – obraz, na jehož počátku byla jeho představa (stejně jako existují představy v kosmickém měřítku), a z mnohosti tvarů, barev, struktur, světelných efektů či tahů se vytváří celkový obraz. Jsou-li jednotlivé kroky chybné, je to poznat i na celém obraze. Dobrý malíř potřebuje mít vnitřně zažité všechny tyto zákonitosti výstavby, a nestačí je znát pouze rozumově. Tak je to i s poznáváním řádu života. Nestačí znát jen něco rozumově (v tomto je vadný celý systém dnešního školství), ale je třeba mít vše vnitřně zažité i citem, aby to zasáhlo i vnitřního člověka a prosytilo tak celou jeho bytost. Teprve potom se může stát člověk vnitřně svobodným a tvůrčím. Filosofie pak přestávají být jen slovy, ale člověk vnímá principy bytí v každém záchvěvu života.

To je ono PROBUZENÍ, které je snahou všech duchovních nauk. Zpětně si pak může člověk uvědomit všechny ty chyby svého života a začít s tím něco i dělat. Začne se pak stavět úplně jinak k životu vůbec, nepotřebuje už cizí berličky, protože již vnitřně ví. Není pak již tolik závislý ani na poznávání materie, a všeobecné lidské vědomosti se pro něj stávají jen snůškou určitých dogmat. Velice těžko pak hledá lidi, kteří jsou skutečně moudří a nepapouškují jen jiné papoušky.

Je nesmyslné stavět se vědomě proti tomuto probuzení, když k němu člověk stejně podvědomě směřuje a jednou, dřív či později, k němu dojít musí.

…

Takže takto to dnes vidím. Je to vše snad jednodušší, než se mi daří vyjádřit, ale chybí mi ještě ty správná slova, takže mohu ty věci popisovat jen přibližně. Čím víc tím člověk žije, tím průzračněji vidí tu složitost světa, vidí ji tak trochu průhlednou a dočasnou, za ní však již tuší světelné paprsky jednoty, které se pomalu vlévají i do něj a naplňují ho teplým pocitem míru a větší jistoty. Jen špatné ladění jeho ega mu ono světlo zatemňuje, světlo, které je všude pod temným chaosem lidského jednání. Dokud se však budeme poutat ke tmě (nejnižší složce svého já), bude nás tma, a z ní vyplývající strach a bolest i nadále provázet.

Celé to životní divadlo je tedy dáno jen našim postojem k okolnímu světu a sobě. Kdyby si to lidé uvědomili, zůstalo by víc prostoru pro humor, legraci, lásku a hraní…

(z dopisu M.+ J.N. 7. 3. 1982)

…

O POSTOJI

Postoj – toť vše, zaujetí jistého postoje značí vytýčení konkrétního bodu v nekonečné kouli univerza. Tento bod by mohl být i zcela jiný, ba úplně na jiném místě, ale pro naše vnímání světa je rozhodující. Jsem proto skeptický, tvrdí-li někdo, že jeho postoj je správný, na rozdíl od postojů druhých. On sice může být správný, subjektivně správný totiž může být jakýkoli postoj, je však vždy současně i omezený. Jenom souhrn všech postojů dohromady nám může dát ucelenější obraz reality.

…

AGRESIVITA V RÁMCI PROTIKLADŮ

Nárůst agrese je v podstatě důsledkem dnešního stavu civilizace. Vše, co člověk tvoří, je zhmotnělou myšlenkou. V dávných dobách začal působit svým tlakem na hmotu, a již tento tlak byl sám o sobě důsledkem určitého kvanta agresivity v jeho myšlení. Dovedeno do důsledku je vlastně i sám pohyb v prostoru už projevem jisté agresivity. Dnes říkáme, že každá příčina plodí následky, tedy i zvýšený pohyb, který se promítá do nejrůznějších sfér, oblastí a stavů. V psychice má za následek procesy obdobné jako ve hmotě. Z toho vyplývá, že bytost, která se obrátí od vnějšího k vnitřnímu (duchu), dojde jednou do stavu bezpohybového, bezprocesuálního absolutního bytí.

Ale zpět k agresivitě. Dnes jsme jí naplněni téměř všichni, a dle zákona dal – přijal, tj. zákona karmy, působí na nás i zpětně. Navíc, protože v jednom jsou obsaženi všichni a ve všech jeden, jak učí zen, stačí jeden, aby vytvářel agresivní vibrace směrem ke všem a oni to pocítí.

Je v tom obsažen dědičný hřích jako uzavřené zlo v kole dějin. Když se mluví o lásce jako protipólu agresivity, tak málokdo ji chápe absolutně. Absolutní láska je bezprocesní, nepreferuje jen něco z mnohosti, co je její povaze nejbližší, ale dokáže obejmout mnohost v její celistvosti.

Vše v životě má své protipóly a člověk je vždy jen jedním z těchto pólů – v tomto případě oživuje i pól agresivity. Stejně však může stát i na opačné straně. Znamenalo by to potom, že veškerou jeho činností prolíná uvolnění a něha, v každém svém pohybu je jimi prosycen. Takový člověk působí na své okolí mnohem silněji než sebelepší řečníci, aniž by vůbec promluvil. On vnitřně září a „odlesk jeho záře dopadá na všechny kolem“.

To jsem však mluvil stále o protipólech. Ve vyšších fázích vývoje však takové dělení mezi polaritami dobra či zla neexistuje. Na naší lidské úrovni ještě taková jednota ovšem možná není, my musíme soustavně volit mezi dvěma póly a ideální je pro rovnováhu sil volit vždy „bílou“ stranu před „černou“, neboť tím se naše duchovní cesta velmi zjednodušuje.

(z dopisu B.Č. 1.3. 82)

…

VLAKY A ZRCADLA

…

Ty verše J. Kainara se zdají blízké mé tématice. Doufám, že jsi v sobě ještě nezavraždil poetično, neb poetično naplňovalo činy velkých mužů vždy; poetično hýbe dějinami stejně jako sex, a bez poetična byla by pustina „v krajinách duší a těl“.

…

Jezdím vlaky a opět se vžívám do jejich atmosféry naplněné pohybem (jak Rimbaudovské). Dle zásady, že v jedné věci, ukryté jsou všechny věci – tj. zákona polarity mezi mnohostí a jednotou. I ve vlacích nalézám celý mikrovesmír obdobný s jeho bratříčkem makrovesmírem. Je v něm obsaženo vědomí, podvědomí i nadvědomí; zrcadlové odrazy na oknech vlastního ega, neboť ono okolí je jen zrcadlením našeho nitra. Kdyby tak nebylo, nevnímali bychom jej tak, jak ho vnímáme.

Povrchní vědomí prolíná se s podvědomím a vytváří atmosféry v nás; odrazy spících prolínají se s výjevy za okny, a tak můžeme vidět prolétávat hlavou alkoholového spáče hejno havranů, na zadku vojáka v chodbičce kupé zrcadlí se tvář spanilé studentky marx-leninismu, či dokonce na ňadrech afektované mondénní čtyřicátnice lze spatřit zvenku nápis: Zastávka Dolní újezd.

Průniky, odrazy, reflexy, vnímání moderního člověka uzamčeného v kleci různorodých prostorů. A není bodu ve vesmíru, který by byl pevný. Jednodušší se proto obklopují věcmi ze solidních materiálů, o něž možno je se opřít, netušíc, že se opírají jen o další vrstvu vesmíru, v níž je to analogické. Jak nahoře, tak dole. Opírají se jen o své nedokonalé vnímání, tudíž i o svou slabost (a ono je to kupodivu udrží). Kdyby vnímali plněji, absolutněji, vnímali by bezhraničně skrze všechny ty hlubiny.

Hranice jsou jen představou bytosti lidské. Halucinujeme, halucinujeme realitu a vše se přitom odehrává úplně jinde, v hlubinách podvědomí. Jsme jako přisávací hadice vedoucí do jiných dimenzí, jimiž protéká šťáva života. Průtokem se filtruje a přichází v základních podobách jako třeba radost, žal, pohoda, agresivita, které se lepí na silová centra našich vlastností, a buďto je posilují či ubíjejí.

Jsme vězni zrcadlových prostorů našeho ega, složených ze zrcadel vlastností. Rozbijeme-li jedno ze zrcadel, můžeme na chvíli uvidět něco mimořádného. Člověk materialistický snad temnotu, člověk duchovní světlo, i když v podstatě jde o totéž, neboť absolutní protiklady splývají.

…

Josef Kainar

(z dopisu R. K 21.3.1982)

…

POSTOJE

Přijmi pozdrav k počátku jara, doby odstředivé, kdy i myšlenky začínají vylézat z kutlochů ega, mrazivá dostředivost pukla jako krunýř kolem pasu mytologického démona, symbolizujícího železnou nutnost, jíž člověk podléhá. Vůbec podléhá mnohému, i když by mohl umět ovládnout alespoň sebe.

Hledaje pevný bod, na který by se dalo zavěsit vše ostatní, zjišťuje človíček, že onoho není, a že pevným bodem si může stanovit jakékoli místo časoprostoru a bude mít pravdu, stejně jako ji mít nebude. Toť duálnost bytí. A tak, zvolivše si bílou nebo černou barvu, bude jimi i procházet.

Uvedu názorně:

černá = tma, nepoznání, osamělost, strach, chlad.

bílá = poznání řádu jednoty, míru, světla, blaha, podstaty, či jak to nazvat.

Temnota sama žene nás ke světlu, toť onen vývojový tlak, toť ony přesýpací hodiny. Temnota naplňována světlem, odloučenost pudící ke spojení, pochopení a lásce. A láska? Zvykli jsme si formulovat fráze, protože nedokážeme ještě chápat beze slov.

Slova jsou příčiny k řetězové reakci. Temnota, plodící strach z chaosu, nutící nás hledat jistotu a agresivně tlačit na své okolí, na nějaký ten knoflík, který vyvolá další reakce. Temnota rodí tlak a tlakem agresivitu; z agresivity bolest. Okruhy bolestí – příčiny a následky.

Agresivitou naplněni, tvoříme, materializujeme do obludných forem ve hmotě. Civilizace dneška povstala z agresivity a zpětně nás do ní i zatahuje. Jediný únik – zrušit ji v sobě, vyhnat ji z těch nejmenších detailů, jako může představovat i vzteklé lomcování klikou u dveří či zuřivé zaboření sochařské špachtle do hlíny. Vyplnění každého pohybu něhou, to by byla věc. Sám pohyb je v podstatě skrytou formou agresivity, a pak jen něha může ji vytlačit, otupit její ostny, proměnit ji a naplnit mírem. Samotný ohyb palce na ruce je semenem dalších příčin.

Náhle začínám chápat pojem aktivní pasivity, jakožto vnitřní i vnější svobody absolutním odpoutáním od vnějšího pohybu, splynutím s univerzálními zákony kosmu; ztotožněním se s ním… to však není už člověčí. To člověk ještě nemůže, člověk je vězněm protikladů, a proto musí volit. Je to jako fotbalové utkání dvou mužstev v dresech bílých a černých, kdy fandíme klubu bílých. Po utkání si sundají dresy a jsou stejní. Nicméně náš postoj nás nutí fandit bílému mužstvu.

Vše je nehybné, jen naše postoje prochází onou nehybností. Proto je možno chápat vše ostatní jen změnou vlastních postojů, tím, že se podíváme na tu nekonečnou kouli z jiného místa, jiného schůdku Jákobova žebříku.

Můžeme se jen psychicky vyčišťovat, uzavření v zrcadlové síni svého ega, stvořeného ze zrcadel vlastností; můžeme jen čistit oka sítě, v níž se nacházíme, zvětšovat je, aby k nám dopadlo více světla. A čím víc světla, tím průhledněji uvidíme skrze bariéry svých možností. A pak nastane ten zázrak, zázrak prostoupení zdí, a my se ocitáme ve větší místnosti; a znovu cizelujeme, čistíme, ladíme, přestavujeme v sobě nábytek vlastností, oněch duchovních sil, které jen svou konstelací vytvářejí to, čemu říkáme realita a skutečnost.

Zdají se pak trochu tragikomičtí lidé, kteří pracují pouze na svých „parapsychologických“ vlastnostech, ti, kteří si vytvářejí kolem hlavy bizarní konstrukce na zesilování energií (jako jeden z vůdců brněnské duchovní sekty); kteří ze všeho dělají fyziku a počítají míry duchovních rozměrů tam, kde žádné nejsou. Jen oni sami vytvářejí si všechny ty krkolomné konstrukce ať duchovní či hmotné atd…

(z dopisu R.W. 21. 3. 1982)

…

PROČ

… co je to zdánlivost? Proč a k čemu je? Učím se ptát: „PROČ“ a začínám tím chápat svět dítěte. Slovo „proč“ je klíč k poznání, slovem „proč“ docházíme k prvotní prapříčině všech jevů. Slovo „proč“ u dítěte je prověrkou rodiče. Je to sonda do hlubin bytí. Je to dětská psychoanalýza světa, a tedy i sebe, protože svět je zrcadlením nás samotných.

To, co vydáváme, to na nás po řetězové reakci i zpátky dopadá. Proč? Protože vytváříme řetězce příčin a následků. Proč? Protože jsme „zakleti“ v těchto řetězcích. Proč? Protože jsme dvoupolní. Proč? Protože jsme nedokonalí. Proč? Protože jsme v pohybu. Proč? Protože pohyb je vlastností našeho života. Proč? Protože ho z nedokonalosti vytváříme, protože náš postoj neobsahuje ještě chápání jednoty; protože dělíme pozornost mezi subjekty a objekty.

Pod tím vším se ale skrývá jednolitost vesmíru, vibrace života, které se zhmotňují do různých sfér, ať už do oběhu planet, mezilidských vztahů, psychiky apod.

Proč – je to formule odhalující tajemství, je to analýza, umění spojovat dva i více subjektů do různých struktur. Je to schopnost svobodně se pohybovat mezi různými postoji.

…

O AGRESIVITĚ

Z nedokonalosti se rodí agresivita – rozbíjení psychologických zdí násilím. Agresivita je dědičný hřích; agresivita vůči světu, myšlenkám, sobě. Jsme animální podstatou stále ještě agresivní tvorové v každém svém kroku. Samotný náš pohyb v prostoru skrývá semena agresivity; každé násilné sevření ruky v pěst či křeč svalů. A vše to jde z nás ven, aby to ovlivnilo další procesy. V důsledku i samotné ohnutí prstů je možné z jisté roviny vnímat jako akt násilí, který zabraňuje plnému vnímání jednoty a splynutí se vším. Každý násilný pohyb je na něco či proti něčemu zaměřen, a již tím, že si vybírá, volí něco na úkor druhého, potlačuje své vnímání jednoty.

Jedině prostoupení každého činu, myšlenky, dechu láskou a něhou v přítomném okamžiku může agresivitu rozmělňovat. A také vše, co z ní bylo zplozeno – celou naši přítomnost. Ten, kdo je zbaven agresivity a naplnil se láskou, je čistější, a proto i více spravedlivý. Nejedná již jen z pozice svého chtění, ale i z potřeby okolního souladu. Pracuje na největším díle – očištění lidstva tím, že jen je.

Absolutní bílá je totožná s absolutní černou, ale to ještě pro člověka není. Člověk ještě absolutno nechápe, proto musí pracovat pro bílou. Z černé rodí se utrpení, osamělost, strach, bolest, to je ego. Tam, kde je černá, je i bílá, a proto onen vývojový tlak k bílé – k poznání, jednotě, lásce. Je to princip silového pole. Očištění své zrcadlové síně ega a naplnění všeláskou obrací zrcadla, zprůhledňuje realitu a člověk začíná splývat s objektivním. To je počátek ne-egoismu, počátek pochopení neohraničenosti koule světového prostoru a ega coby úhlu postoje – vytýčeného silového bodu v oné kouli. Teprve splynutím všech postojů odráží se světový prostor ze všech úhlů.

(z dopisu V. Ko. 21. 3. 1982)

…

OD AGRESIVITY K POZNÁNÍ

Zdravím tě k prvním dnům jarním, i když tak ještě nevypadají. Zdání však vždy klame, neb zdání toť ona Maya buddhistů, kterou se pokoušejí překonávat. Vždy šlo jen o to překonat sen o realitě, zahnat noc a naplnit se úsvitem; a až později zjistit, že ten úsvit předznamenává opět další stmívání.

Stejně jako v každém poznání ukryto je semeno nepoznání a v bílé černá, ale taktéž obráceně. V lásce obsažena je nenávist. Toť stav člověčí, stav kyvadla, které čím víc se vychyluje do jednoho pólu, tím prudčeji padá zpět do svého opaku.

Na těle lidském je to symbolizováno hlavou a pohlavím (ten, kdo vytvářel česká slova, byl si toho jistě vědom). Proto se dá říct, že v pohlaví je sémě hlavy, což je podloženo i skutečností. Sémě pohlaví skrývá však i další pohlaví, v němž je opět nové sémě. Dvě proti sobě nastavená zrcadla, z nichž na nás kyne nekonečno. Ale asi jsem se uchýlil k podivným analogiím. Daleko přijatelnější je například láska s opakem agresivna. Snad jen ten, kdo je ponořen do absolutní lásky, zbavené vší agresivity, může ji chápat. Ale kdo to dnes je? Existuje takto čistý člověk?

Sebemírumilovnější tvor podléhá agresivitě. Každý páchá násilí dle své úrovně, a tím je více méně vzdálen k vnitřnímu prostoupení absolutní láskou a něhou; které teprve dokáží porušit řetězce karmy.

Výsledek dějin násilí je patrný a všudypřítomný kolem nás i v nás. To je dědičný hřích. Vše, co se kolem nás zrodí i naším přičiněním, žije dál už svým životem. Vytvořili jsme démona, který je všude kolem, a jehož tvář vnímáme každodenně v realitě, ať už je to panelové sídliště, bizarnost fabrik a jejich inhalátů, zamořená příroda, nesmyslné předměty kolem. Vše to vzešlo z první nerovnováhy lidského nitra, z prvního ještě nepatrného semínka příčiny.

Opíráme se o toto zlo světa, protože si potřebujeme teprve vymyslit nějaký svůj osobní pevný bod v pomíjivosti. Chceme rozžehnout jiskru v temnotě nitra. Vše kolem je zhmotněním nás samých. Pohybujeme se ve svých duších a realita je jejich zrcadlo. A hledáme-li únik, chodíme opět jen v zrcadlových síních, kam pravda jen slabě prosvítá. Jsme spoutáni tím, co je nám blízké, a to posilujeme na úkor ostatního, a tak nás to „blízké“ začíná svazovat a ovládat. Cesta ven z ega značí rozšířit ho na vše, přestat usilovat o své malé „pevné body“, neboť tím se jen klameme.

Tvoříme si tím iluze, že pevné body jsou všespásné. Jediný skutečný pevný bod však je: stát se jednou tím vším a nechat se prostoupit láskou k tomu. Rozpustit v sobě agresi, která nás stlačuje jen jedním směrem, a tam, kde pociťujeme tlak, nechat to prostoupit všeobjímající láskou. Naučit se jí naplňovat každý svůj krok, pohyb, gesto, mimiku. To je ono očišťování, to je ono zprůhlednění bariér agresivity. Potom k nám do našich „temných komor“ začne proudit i světlo poznání. Vnitřní čistota a harmonie ruší uzavřené kruhy dravé dobyvačnosti, protože to, co vydáváme, zpětně na nás i dopadá.

(z dopisu J. 21. 3. 1982)

…

BERLIČKY VÝVOJE

Veškeré úsilí člověka se podobá rozkvětu květiny na louce a opět návratu k její myšlenkové podstatě. Stále na sebe bereme berličky, a opět je odhazujeme, stále dokola, každou vteřinou. Jsme pulzem – otevíráním a zavíráním květu.

Veškeré vědy, filosofie, umění jsou jen takovými berličkami, sloužícími jako pomůcka na cestě ke schopnosti plného vnímání reality coby propojené jednoty v mnohosti a mnohosti v jednotě. Takže jsou to jen způsoby existování, průniky vědomí do stvořeného univerza.

Vývojem dochází k překrývání okamžiků ve vědomí do mnohovrstevnatosti, přičemž vývoj směřuje k zjednodušování, čistotě, světlu. Kritické okamžiky zasunuté do podvědomí, ovlivňují nové tím, že je nějak „zabarvují“, vždy jednáme na podkladě předchozích zkušeností. Minulost tak určuje směr budoucnosti. Je kontraproduktivní zatlačovat je do nevědomí, ale naopak „vyplavovat“ je k povrchu, a tím poznávat jaké hybné síly na nás působí.

(1982)

…

O SLOVECH

… trochu jsem snil o minulosti, trochu o budoucnosti, a co přítomnost? Jaksi ji ještě neumím prožívat tak, jak bych rád. Stále uniká, místo aby postála, stále jen míjí, místo aby trvala. Stále míjí, a ne, a ne se zastavit a trochu si se mnou „pohovořit“.

Vždy jsem instinktivně tíhnul k trvání, ale až nedávno jsem pochopil, že je možno k němu jít jen skrze přítomnost. Jít všemi smysly i nesmysly těla a duše pod její pomíjivý povrch, a čím jsme hlouběji, tím více se rozestupuje jako dveře katedrály, jako buňka pod mikroskopem, až nás celé prosytí a prolne svým světlem.

Jenže pak hup! Skok! Jen povrch, a zase běží film o realitě a je čím dál zrychlenější; auta jezdí stále rychleji a vše včetně lásky, to fofruje a fofruje, až se ufofruje ve svém zániku. Ale přitom je možné v každé chvíli se vnořit do onoho božského klidu, světla a poznání. Zatím jsme ale dál nesmyslně hnáni vichřicemi i bouřemi jako loď na moři.

A v té jízdě je třeba stále něčemu čelit. Když ti fouká do tváře neustále vítr, tak časem otupíš. A když se ženou na člověka neustále nová a nová slova, tak vůči nim rovněž otupí a přestává chápat to, co je pod nimi skryto, proč byla vůbec vyřčena. Používáme vodopády slov a popisování něčeho, co lze vyjádřit třeba jen jediným, co lze vyjádřit i bez něj. Člověk se chytá slov jako trámů na moři. Hledá v nich oporu proti vlnám života. Hledá pevný bod svého vesmíru, chce mít důkaz, že je chápán a chápe. Je námořníkem v moři slov, a i ta slova jaksi souvisí s časem. I ta slova jsou důkazem o onom filmu reality, který je pouštěn zrychleně, protože v ponoření do přítomnosti, v hlubokém potápěčském vnoru není slov.

Kvantita a kvalita slov nás obnažuje a ukazuje hloubku, v níž se nacházíme. Kde je trvání, není slov, proto se dá říct, že na počátku bylo slovo, slovo související s pohybem, slovo vytržené z Boha.

Ve vodopádech slov se najdou i taková, která zraňují, bolí, a já nevím, co vše ještě dokáží. Čím je slov víc, tím je víc i těchto, pocházejících z nižších složek našeho člověčího já.

Nikdo nejsme dokonalý a nedovede stoprocentně ukrývat svou nižší živočišnou podstatu, a tak vyplavou i takováto slova. Jenže nemá smysl je zveličovat a dělat z nich velbloudy, to by bylo nízké nazírání. Přece důležitější je to, co je v nás lepšího, čistšího, božštějšího. Kdybychom byli úplně zbaveni egoismu, nebylo by ani té nedokonalosti v nás. To ale nejsme nikdo, a tak pořád někde těmi slovy drhneme a dřeme. Ty slova jsou úzce spjatá s útočností a používá se jich jako bodných zbraní. Jsme pak vojáky slov. A přesto se potřebujeme neustále vyjadřovat a vysvětlovat; jsme kormidelníky korábů svých malých já…

(1982)

…

OCEÁNY

… z Indického oceánu jsem se asi již nevrátil. Vše je to jaksi symbolické a chápu už mnoho souvislostí s tímto životem i tvorbou. Ty oceány jsou symbolické – oceány – myšlenkové zóny. Každý oceán má trochu jinou vibraci, náleží k trochu jiné kulturní oblasti. Je symbolické, že právě Indický oceán byl pro mě osudný. U tohoto psycho oceánu jsem znovu začal…Měl jsem tam asi hodně lásek a vyprávěl jim zážitky i poznatky z cest, a taky jsem ty myšlenky převážel z jednoho přístavu do druhého – symbolicky. Rád bych se někdy ještě setkal s poezií, kterou jsem žil.

Kdo ví, kde je tomu konec. Zdá se, že se stávám snílkem, snad ano. Vracím se zpět k pochopení, že poezie je důležitým způsobem poznání, často silnějším než věda; že smyslem je poezii žít a realitu vnímat přes její prizma, nikoli jako racionálně chladný řez strukturou života.

V poezii se snoubí touha s uvědomováním. Vede k mystickému prožívání – noření se do hloubky okamžiků. Je rébusem, který máme vyřešit nikoli jen rozumem, ale celým svým bytím. Ponořit se do tohoto bytí co nejhlouběji pod vrstvy mezilidských vztahů, uvědomovat si stále kouzlo a tajemství bytí, protože každý okamžik nám napovídá cosi o podstatě.

Cítím se jako námořník, který touží po břehu, a když ho dosáhne, opět utíká na moře hledat vysněnou pevninu, blažené ostrovy; který však soustavně klouže jen po povrchu vln.

Čas a prostor zrušíme, až to budeme umět a bude to třeba. Pak přestaneme být lidmi s duší rozpolcenou a nešťastnou a pochopíme víc. Ani teď nezůstanu na pevnině, vím to. Asi tím způsobím nejbližším ještě mnoho bolestí, ale snad jim i pomůžu, někdy člověk přes bolest chápe mnohem víc.

…

Nesmíme upadat do prázdnoty, vždyť ta je jen přeludem v nás. Život nás nutí vše soustavně naplňovat. Jsme spolu stále svázaní víc, než si myslíme a rozchody bývají jen dočasné. Mění se pouze čas a prostor, spojení však zůstává. Nikdy nevíme, na kterém místě, v které vteřině dochází opětně k znovuspojení. Myšlenky jsou rychlejší než světlo, a ke spojení stačí jediná.

Člověk tak dlouho musí plout po moři, dokud s ním nesplyne a nenaplní svoji touhu. A tak to bývá i s láskou, dokud se jí nestaneme, nepochopíme ji. Do té doby jsme nuceni prožívat jen soustavné míjení. Každý hledá cestu k svému naplnění. Neplýtvejme svými silami tam, kde cesty není…

(z dopisu M. Č. 5. 5. 1982)

…

O NESOBECKÉ LÁSCE

…Lidé by se měli každou vteřinu znovuzrozovat na svých vývojových spirálách, aby mohli proniknout do větších hlubin bytí, do širší a hlubší lásky. Neznačí to opustit tento svět a vydat se jen pláněmi úvah a snění, ale naopak pronikat k těm nejnepatrnějším chvílím, nemít odstup od toho, co prožíváme – neodcizovat se tomu, otevřít se v celé plnosti, aby mohlo světlo v nás vesele proudit ven; aby ptáci byli tak okouzleni touto září, že sami budou přilétat a sedat nám na dlaně, a my je skutečně plně procítíme jako sebe sama. To bude teprve dílo velké lásky.

Člověk, ze kterého jde zář, ubírá se skutečně ve stopách Krista, je jeho mladším bratrem. Každá vteřina našeho života je hluboce mystická a má i nekonečný smysl. Je v ní ukryta nejniternější láska, světlo a blaženost. Jen tím, že je mechanicky míjíme, k nám nepromlouvají o nejhlubší pravdě. Vteřiny jako zavřené knihy. Proto je třeba otevřít všechny póry i mysl; celé lidstvo by to mělo učinit a byl by zde ráj.

Pomíjí pomalu strašák, který svírá zeměkouli ve svých tlapách. Z velkého světla se odloupl paprsek a ten míří k zemi. Co nevidět, snad v příští vteřině, se planeta rozzáří a zmizí jak strašák, tak i ti, kteří jsou jím prosyceni, ba i ten, kdo ho zplodil. Proto je třeba se očišťovat, ne potlačovat a ukázňovat v rámci nějakých příkazů. Tím bychom zatlačili zlo a agresivitu jen víc do podvědomí, ale to není ještě očištění. Je třeba uvolnit vše, co je v nás zatvrdlé a zkostnatělé; nechat se důvěřivě prosytit slunečními paprsky a rozlít v sobě něhu.

Neboj se otevřít. Láska, která z tebe bude proudit v podobě světelných vibrací, nedovolí, aby tě zasáhl blesk zla, pokud se ti skutečně podaří rozpustit agresivitu v ní. V lásce všeobjímající, která není motivovaná sobecky, která je všechápající a prostá. Láska, do které je ponořen vesmír, a z níž vycházejí všechny jeho zákony. Kristus je bytost všemilující a všecítící, a každá duše do něj jednou vplyne, neboť je samotným vývojovým bytostným stavem. To vše se může stát již v příští vteřině, když odhodíme masky svého degenerovaného dospěláctví, jež je skutečně jen maskou, co se strojenou vážností a seriózností přikrývá nevědomí. Skutečně prozřelý člověk je podoben dítěti.

Když v sobě dokážeme objevit lásku, která nerozlišuje, která miluje vše stejnou silou, protože ví, že vše je téže povahy, že vše je z jednoho a není nízké a vysoké, tak v takové lásce veškerá mnohost se zalévá světlem jednoho.

Pozoruj přírodu, pozoruj, jak se rodí ráno a umírá večer, jak slunce na nás mává ze své pouti; vnímej své jarní pocity sounáležitě s bujením překypujícím radostí v přírodě; opilou touhu mušek po životě, opojení ptáků i vnitřní rozpaky lidí, schovaných pod svými maskami. Snaž se je spatřit pod těmi škraboškami a zaplnit jejich srdce láskou, a pak uvidíš, jak budou masky roztávat, a že je nosí jen z nedostatku něhy.

Dávej lásku, šiř ji, probouzej ji, staň se dítětem Krista – ne toho papírového, biblického, ale toho skutečného … a nepomíjivého. On skutečně žije a jeho vibrace zaplavují srdce otevřených lidí. Je mezi námi, kolem nás a nenechá se opět ukřižovat. Nezáleží ani tak na tom, kdo to je, ale na tom, co v nás probouzí, protože žádný Kristus nemůže nést kříž za nás, jak by lidé rádi. K němu musí dojít každý sám. On nám jen podává ruku a vnáší do nás svou lásku a poznání. Co s tím pak uděláme, je naše věc. V každém z nás však dřímá i latentní Kristus, v každém z nás je ono latentní božství, a každý z nás ho hledá, jak dokáže či nedokáže. On nám ukazuje jen směr, kterým je dobré jít. Ukazuje na srdce, ale cestu musí uskutečnit každý sám.

Nezáleží na tom, kolik toho víme, ale jak ono poznání dokážeme realizovat. V božství je obsažen tvůrčí princip a chceme-li dosáhnout pochopení a zření, pak jedině tímto způsobem, ne čekat, až nás k tomu někdo dovede.

Duchovní není odtržené od pozemského, jako není odtržená duše od těla. V naplňování pozemského láskou je naše prozatímní určení. Není odpozemštělá, ale chápající jádro věcí a snažící se pomoct tam, kde je třeba. Láska, která v sobě zahrnuje i ostatní tvory.

Tam, kde vnitřní prožitek chybí, tam nastupuje póza a ukázněnost. Člověk má však být ve všem, co koná, opravdový a úplný, a to v soustavně. Vše lživé a povrchní se snažit rozpouštět ve světle vnitřního poznání a lásky, aby celý svět se mohl jednou vnořit do hlubokého bílého světla.

Možná příliš používám pojem „láska“, až by ji to mohlo devalvovat. Cítil jsem však potřebu napsat to takto. Slovo je pojmenováním něčeho a něco má svou příčinu. Množením slov a činů množí se příčiny. Proto cesta k absolutnu je cestou uchopování každého našeho slova, činu a myšlenky i meditace nad tím. Je to cesta k hlubokému prožívání všeho, s čím se setkáváme. Prožívání a naplňování láskou – vše hluboké je prosté…

(z dopisu I. 8. 5. 1982)

…

O NADOSOBNÍ TVOŘIVOSTI

…Tvor je v podstatě jakákoli nekonečná bytost, která se však teprve vyvíjí a realizuje v čase a prostoru. Vyvíjí se tím, že se neustále karmicky pročišťuje, ladí, prohlubuje, naplňuje a vydává, tedy tvoří. Pokud má již vnitřní potřebu uvažovat dál za hranice dění, byla k tomu nejspíš už dovedena, naplnila již to, co naplněno mělo být a otevřela se hlubšímu, jaksi už víc nadosobnímu, nadčlovíčkatýmu. Bytost se více ponořila do oceánu života, a protože každá věc, každý bod ve vesmíru i na zemi je ve své podstatě nekonečný, je nekonečná i hloubka jejího vnoru. Není to noření do tmy a propastí, ale ke světlu, které prosvítá skrze vše; k práně, kosmické energii, jež vše prostupuje. Tohle tuším učí indická filosofie a vnorům správně říká osvícení, tedy vnory do světla.

Taky by někdo mohl namítnout: „Stavíš tady takový myšlenkové konstrukce, a přitom seš ještě tak nedokonalej v obyčejných věcech“. Myslím ale, že každá stavba, každé zdokonalování potřebuje mít jakýsi plán, kostru, jasnou konstrukci. Když ji vytvoříme, vidíme pak jako v zrcadle, v čem spočívá naše nedokonalost, a co chtít v sobě měnit a jak. Jiný smysl než se měnit k větší dokonalosti ani není. Jak si dokonalost představujeme, její obraz, je už věc jiná. Už tím, že si ji člověk nějak představuje podle dosavadních zkušeností, ji oklešťuje a staví si další zdi.

Dokonalý je vlastně až Bůh a v něm zdi nejsou. Jestli se tedy usiluje o dokonalost, je třeba poznat všechny ty klamné překážky a negovat je ať pomocí psychoanalýzy, náboženství, filosofie, mystiky, jógy apod. Proto každý plán „přestavby“ sebe je dočasný. Vidíme na něm narýsované místnosti svých vlastností a přemýšlíme, jak zrušit mezi nimi příčky a stěny a plán vylepšit. Zatím tam ty zdi ale jsou, nemůžeme je nevidět, protože skrze ty zamřížované prostory vnímáme. Tak se tedy učíme procházet těmi zdmi a cestovat svobodně časoprostorem.

Takže končím tuto pseudofilosofickou přednášku, ale alespoň vidíš, o čem nyní přemýšlím; jsem o nich jaksi „odsouzen“ přemýšlet (stejně jako jiný je nucen přemýšlet o svém povolání), protože, kdo se vydá na cestu, nemůže už zpět, dokud nebude mít vše úplně jasný, dokud tím nebude naplněn, dokud světlo onoho poznání nerozpustí jeho škatulkování a on bude vnímat toto vše již přímo a plně.

Je báječná věc inspirovat lidi. Takový člověk je vlastně duševní zahradník, který zasazuje do druhých semena citu a poznávání. Myslím, že umělec, který nemá potřebu toto dělat, není ani správným umělcem. Taková duševní tvorba je nejvyšší činnost. Zpočátku může být umělecké i duchovní tvoření svízelné jako prosekávání pěšinky v zarostlé džungli, postupně však člověk pročišťuje a rozšiřuje ty průchody, a tvoření tak přerůstá v lehkost a hravost – hravost, z níž proudí stále víc radosti a vnitřní svobody.

(z dopisu D. 27. 5. 1982)

…

DUCHOVNÍ ÚVAHY

…Právě jsem se vžil do pozice duševního zahradníka, který se pokouší sázet semínka myšlenek, takže píšu dopisy přátelům.

Abych to formuloval jasněji: „Kam kráčíš, člověče?“ a odpověď je: „Kráčím, kráčím, jak sám ráčím“.

Vždy mi něco nesedělo na realitě a jejím přesvědčivém prociťování. Záhy jsem zjistil, že realita nám poměrně dost lže, i když vlastně říká jen svoji pravdu. Vyplynulo mi z toho, že tu pravdu vnímám možná špatně já sám… i vydal se Odysseus přes oceány relativních pravd hledat zpět svůj domov – pravdu absolutní.

Ano, o to mi jde, nalézt tu cestu „domů“. Umět číst v mapách květin, stromů, ptáků, větrů, jezer. Číst je ale špatné slovo, lépe zní: vnímat, toť správný pojem – vnímat skrz povrch do hlubin domova, hlubin sebe, hlubin světa, pravdy, lásky, světla, či jak to nazvat. A nejen to, ale také splynout s tím. K tomu vede mnoho cest, milý Odyssee, tedy milí kamarádi, což jak víme, tak víme.

Tuším ale, že jsem si již na kousek takové cesty šlápl – té opravdové a skutečné. Jen co jsem na ni vstoupil, otevírala jako kouzlem tajemství mnoha okamžiků, které se slévaly do jednoty TEĎ – do přítomného okamžiku. I má noha to pocítila a řekla: “Hle poutníku, zde se cítím náležitě a upřímně a skutečně. Bylo tomu tak, neboť mnohost zmizela a já náhle chápal k čemu ty okliky přání, rodících nespokojenost, k čemu okliky uznání, rodících pachtění, všechny ty porody skrze bolest a uzavřené prostory, k čemu vlastně byly?

Otevírání je prosté – otevíráme jen sebe. Tím se nestáváme výjimeční, jen otevřenější a naplnění jako hrnek s čajem. Není na tom nic mystického, ne, a přitom vše. A tak jsem pochopil samotnou mystiku a metafyziku, jako nejvlastnější bytí; podobně jako je radost z louky, ze samotného existování.

Přijde mi zcela zbytečné chtít vládnout drobnými silami, kterým se říká různě, když pravý způsob není vládnutí, ale bytí. Bolest ruší zbytečnost a oprošťuje k Podstatě – to mi řekla tráva, která vyrostla na chodníku a bylo po ní šlapáno. Pochopila, že vůbec nejvíc je radovat se ze života v každé chvíli, že ten je sice takový, jaký je, ale je alespoň takový a není menší.

V tom nejnepatrnějším je celá síla všeho. A já taky nejsem míň ani víc. O čem jiném by mohli mluvit ti, kteří ví. Ten, kdo ví, ví a nepotřebuje na to prostředníky. O prostředníky se opírají ti, kteří jsou ještě připoutáni těsně ke hmotě, opírajíc se o ni jako děti; kteří potřebují opěrné předměty, než se naučí chodit sami. Ostatní, co to již umí, nepotřebují již opory živlu Země, a pokud sem přijdou inspirovat ostatní, potom nejspíše k tomu, jak se zbytečných opor zbavit. Je to prosté jako vítr.

Není třeba se učit mystice, když je již v nás obsažená a nepotřebujeme se učit vše třídit, rozlišovat a analyzovat. Všechno to rozlišování se zdá být nesmírně zevní, a plodí spíše míjení a bloudění tmou. Pokud tak činíme, dáváme si tím jen klapky na oči.

…

Jakobův žebřík je vlastně schodiště času, po kterém kráčíme skrz dimenze. Šprušle za námi zdánlivě mizí, přenesly se do nás. Ony tam sice zůstávají i nadále, ale nepotřebujeme je již vidět.

Mezi nimi tam někde je i šprušle – rovina soucítění a ztotožnění. Ten, kdo si na ni zatím nedošlápl, může ji zatím používat jako oporu pro ruce. Je už sice zahrnutá v jeho vývojovém plánu, ale ještě na ní pevně nestojí. Je to zvláštní šprušle – vstoupíš-li na ni, porozumíš řeči zvířat a rostlin, jako řeči své. Zkrátka ztotožníš se s nimi ve své mysli, neboť miluješ život v nich. Stojíš-li už tam, kde stojíš, nechceš sestoupit již níž, rozevřel se ti květ v srdci a tvá noha šlápne-li tam, kam nemá, raní ho. Bolí to šlapat ptákům po křídlech…

Bolí vše, co je v kleci vězněno, jsou to osudy plné nesvobody. Bolest je všude, kde se příliš tlačí, kde se urputně usiluje, buduje, bourá, vrtá atd. Může bolet dokonce i jen hledět do duchovních sfér, nahlížíme-li tam velmi úzkým hrdlem. Protáhnout se tam skrz malý otvůrek nedá, stejně jako se můra nemůže spojit se světlem lampy. Může být mnoho bolesti i na naší cestě – jde se v ní časem, tudíž bolí samotný čas.

Resumé: Skrze osud, který je uzavřeným prostorem pro toho, jenž žije ještě v rovině míjení, je však možné „prosáknout“ a rozsvítit se do všech nekonečných stran. Prozářením k beztíži a nezatěžování zbytečnostmi. Zatěžování je zbytečně dlouhá chůze krajinou za nejasným cílem, než člověk pochopí (to již nemůže dál únavou), že má na dosah vše: vzduch, louku k ulehnutí, potok k napití, ovoce k jídlu, vesmír k ztotožnění; a že cíl je vlastně blíž – přímo v jeho nitru. Možná, že i o takovém člověku napsal Čapek povídku, kdy lidská stopa končí uprostřed sněžné pláně. Co se stalo potom? To je jasné: ten člověk vstoupil do sebe, neboť kauzalita je nutná a další stopu bylo možno nalézt už jen ve hvězdách – hvězdách jeho vnitřního mikrovesmíru.

Takže, kdo ví, ten ví a neusiluje (základ slova je síla). Taková bytost tvoří tím, že vnímá a inspiruje, brání se tím, že se nebrání, bojuje tak, že nebojuje a je proto, že není. Je tam, kde být a nebýt je totožné.

(z dopisu M+M 5/82)

…

O LÁSCE A JINÉ

„… čtu teď knihu Léčení duchem od Zweiga a upoutala mě tam tato myšlenka: „ Dříve byla filosofie a náboženství spjato se zdravím a nemocí – nemoc se hledala v duchovní sféře. Stále víc se zdravotnictví specializovalo a odtrhávalo od náboženství, až se z něj vyvinul odcizený mechanismus, stojící proti duchovnímu, což je ovšem nejhlubší omyl.“

Právě J. Zezulka se snaží o sepjetí vědění a zdraví, o znovunastolení harmonie a zdůrazňuje, že je v tom hluboká spojitost. Myslím, že i to je důkaz o jeho hloubce osobnosti a jeho poslání tady…

Dřív bylo léčení ducha a těla spojené. Také Kristus se svými apoštoly byli takovými biotroniky a možná i psychoanalytiky minulosti, a zajisté i mnoho z indických světců. Pan Zezulka léčí obojí: tělo i mysl. Náš politický systém mu ovšem vehementně brání, aby se mohl spojit s lékaři na potřebném výzkumu a pomoci nemocným. Tím se ale odsuzuje ve své lži, protože všude, kde stojí násilné ideje nad individuální duší, bují lež (a nechci použít silnější slova).

Žádný systém nemá právo manipulovat s člověkem pro zájmy mocných. Ovšem, neznám žádný, který by to takto chápal, takže mi z toho vyplývá, že každý systém je již ve svém základu omezený a omezuje. Mocní v jeho čele si myslí, že bez vlád a jejich úředníků by lidé byli naprosto bezmocní. Lidi se nechají vést jako ovce jen proto, že to systém po nich svými zákony a pohrůžkami vyžaduje. Kdyby toho nebylo, začali by víc myslet sami…

… přemýšlím, že má smysl více studovat dějiny, zkoumat historii apod. Vím, že smysl má to, čemu ho člověk sám přisoudí. Možná by bylo úplně stejné žít bez znalostí dějin a společenských věd. Všechno to může být jen berlička, protože nakonec zůstává hlavní jen to, že člověk si vyřeší vnitřní problémy, pochopí řád přírody a vesmíru i jako svůj vlastní řád. Pak, i když ho rozumem zapomene, zůstává přesto někde v jeho vědomí.

Bude stejný výsledek, jestliže se dnes lidé pomocí fyzikálních věd snaží vysvětlit princip vesmíru, nebo když sedíš v přírodě a svým chápáním budeš vnikat do mentality stromu, šutru, větru? V největší hloubce zůstává jen jedno, ale to je jedno…

Uvažuji o tom vlastně proto, abych se mohl lépe pohybovat i v této realitě, protože smysl našeho života je také v tom, jak zaujmout kvalitnější postoj ke všemu kolem nás. V nejnižší rovině je to postoj bojovníka – lidé zápasí s přírodou o přežití – o jídlo, svobodu, lásku – pro sebe.

V hlubší rovině odsuzují to, co považují za špatné a staví se již proti tomu (vidí rozpornost protikladů). V ještě hlubší rozpoznávají dobré i špatné, aniž by se s tím ztotožňovali, a vidí už ty blbosti, aniž by s nimi bojovali – pouze vyslovují svou pravdu, kterou buď ostatní vezmou, nebo taky ne.

Ale to mystické „jedno“ lze nalézt ve všem – v lásce, práci i na WC. Jsou to jen různé tvary v jednotě. Všechny události, činy, myšlenky, karmy, osudy, pocity, nás v životě vedou k onomu jednomu. – do stále hlubších a hlubších rovin. To, co je pak už překonané, přežilé, je již pro nás klam, vedoucí k zbytečným bojům, které již nemají pro nás smysl. Cílem bylo přestat bojovat a vnímat a být v souladu.

V lásce se skrývá cesta k nejhlubší jednotě. Je to odraz prajednoty ve sféře lidí – splývání jednotek k jednotě. Ovšem takováto jednota zde zatím neexistuje, proto to splývání je pro lidi tak nepochopitelné a láska nezmapovatelná a pomíjivá. Proto nevěřím na pravou lásku u těch, co se snaží jen zuniformovat do svých podob. To je jen vnějšek – oblek.

Věřím na duchovní lásku, dotyk pod vrstvami vědomí, z kterého proudí životní síly směrem ven. Chtějí-li si skutečně dva lidé porozumět, potom jedině pod prahem protikladů. Navenek můžou být odlišní, nemusejí se shodovat ve svých povrchových zájmech, ale měli by se tolerovat z hlubokého pochopení, už proto, že se sešli na své cestě, a ta bývá pro každého jiná. I když budou žít spolu, duševní proudy budou vždy trochu odlišné. A chtějí-li splynout absolutně, pak to lze jen tím, že překročí svět lidí, tedy svět protikladů a vnějších zájmů, a půjdou spolu k vnitřní duchovní jednotě.

Jenže kolik lidí je toho schopných ve svém dosavadním vývoji. Proto budou nuceni ještě staletí se pohybovat ve svých klamech, tužbách, neštěstí a bolestech, v rozchodech i setkáváních, v míjení i rození či umírání (ať jsou právě vtěleni, či nevtěleni). A jejich láska je právě takovým odrazem – často spíše utrpením s chvílemi extází.

V naší době byla egoistická láska povýšená jakožto nejvyšší, ale neznamená to ještě, že tak to má být. Celá naše doba je spíš propastí, než výšinou – vlivem dostředivosti procházejícího času. Já věřím, že ve znamení Vodnáře se změní pohled na lásku, a ta se stane opět hlavní duchovní silou, vedoucí k tzv. „žití v Kristu“ či v bohu…

(z dopisu D. 6.7. 82)

…

O CESTĚ K JEDNOTĚ

…za poslední půlrok jsem mnoho pochopil a mohlo by to přinést trochu světla do našich minulých filosofických debat. Snad že mnoho věcí teď vnímám více z nadhledu, u mnoha z nich jsem lépe pochopil kauzalitu a vývojovou nezbytnost. Tedy zaujal jsem trochu jiný postoj k realitě a snažím se co nejvíc odstraňovat čistě subjektivní hledisko – filtr, který z různých příčin zabarvuje pohled na skutečnost (ať už jsou příčiny různé: emotivní, dědičné, předsudky apod.) Právě o rozpuštění předsudků se snažím nejvíc – jejich pochopením.

Z hlediska příčin a následků si nejvíc všímám protikladných pojmů dobra a zla a docházím ke zjištění, že i to jsou pojmy velice subjektivní a relativní.

V jejich hodnocení hrají jednu z hlavních rolí i konvence. Myslím, že se dnes dokážu podívat na realitu očima různých filosofických směrů, poněvadž každý z nich je jen víceméně dokonalým či nedokonalým takovým filtrem – postojem – úhlem, a ač je sebevíc vyspělý, žádný nepostihuje plně vyšší pravdu. Myslím tím pravdu absolutní. Proto se dívám na jakoukoli filosofii jako na víceméně vhodnou strukturu, pomocí níž a jejím prizmatem lze sledovat jevy a jejich podstatu, ať už jde o filosofický systém J. Zezulky, marxismus, nietzscheovskou filosofii, Tao, hinduismus, buddhismus, gnosticismus, hermetismus apod. Mohl bych povýšit jednu strukturu nad druhou, ale to bych se pak zaměřoval na ně, ale ne na skutečnost, které slouží. Snažím se tedy o subjektivně nezaujatý přístup.

Vycházím z faktu, že každé poznání, ať už je jakékoli, posouvá vědomí o kousek dál k větší šíři a hloubce. Cíl vidím v plném uvědomování si zákonitostí, které nás formují (uvědomění si podvědomí i nadvědomí). Čím víc se člověk koncentruje na své vědomí, tím dochází i k jeho větší intenzitě, a může gradovat až do stavu nadvědomí, kdy já zažívá vše jako sebe sama. Vědomí je spojeno s energetickou rovinou.

Vycházím z poznatku, že relativní pravdy přináší s sebou jako výsledek i dogmata – tedy společensky nepřekročitelné definice skutečnosti. Nicméně jedná se o pravdy relativní a já se snažím o rozpuštění těchto dogmat, které spoluvytvářejí subjektivní filtr. Jedná se tedy o soustavný proces interakce mezi konstruktivním a negativním, ve smyslu zákona protikladů, přechodu kvantity v kvalitu, negaci negace. V konstrukci je však zahrnutá už i destrukce.

Učím se tedy pochopit relativitu jakožto zákonitost vývoje, což nutí být otevřený k novému. Domnívám se, že přílišná uzavřenost plodí tzv. „duševní smrt“. Maximální objektivita by byla jen v přijetí a zažití všech úhlů pohledů na veškerou skutečnost. Současně s rozšiřováním vědomí působí tedy také jeho zintenzivňování.

Člověk má právo vytvářet pomocné struktury a cíle ve svému poznávání. Nesmí je však chápat jako absolutní a jedině správné. V okamžiku, kdy se dostává dál, musí je umět i znegovat. Umět znegovat něco, za čím šel třeba 20 let, aby mohl začít třeba úplně znovu z jiného úhlu. V tom vidím důležitost vnitřní svobody. Dokázat vytvořit krásný květ a mávnutím ruky jej opět zrušit, básnicky řečeno.

S těmito věcmi úzce souvisí otázka morálky, která je trochu jiná než u toho, kdo je vnitřně nesvobodný. Vnitřní svoboda předpokládá postupné chápání jednoty protikladů . Ne však mimo sebe, jak staví materialistické filosofie, ale v sobě, jako něco vnitřně přirozeného, zažívaného. Z toho úhlu se pak také otevírá objektivnější pohled i na nižší věci, lepší schopnost analýzy v pochopení příčin a následků.

Morálka operuje s pojmy dobra a zla, ale jak jsem už naznačil, tyto pojmy jsou víceméně relativní pod měnícím se úhlem pohledu k většímu nadhledu. Nemám odvahu zde detailněji rozebírat problematiku dobra a zla. Vycházím však z toho, že vše, co se děje, dít se musí. Aby se člověk dostal nad to, musí to umět pochopit a zažít. Dokud vycházíme jen z konvenčního pohledu dnešní doby, nemůžeme nikdy pochopit jednotu těchto zdánlivých protikladů; a nemůžeme se pak ani vnitřně osvobodit – stát se „z tvořeného tvořitelem“.

Naše vědomí se stále rozrůstá, dochází k neustálému spojování protikladů do nové jednoty (kvantita měnící se v kvalitu) a k opětovné negaci v dosahování objektivnějšího poznání. Je to stupňovitý proces zažívání vědomí, jdoucí směrem až k absolutnímu vědomí (jednotě). Netvrdím, že je to cesta pro každého, ale jako dosažitelný cíl to připouštím.

Takový přístup pak umožňuje chápat i takové jevy, které se zdají být nereálné metafyzické povahy, jevy označované jako božské. Takto nahlížím i na postavu Krista, jenž je nepochopen i těmi, kteří se ho snaží vykládat, a hlavně církvemi. Jedná se o stupeň vědomí označovaný jako „bohočlověk“.

Dosáhla-li bytost roviny jednoty, tzn., jejíž vědomí prohlédlo již klamnost duality, integrovala ji, a tím se postavila nad ni, tj. subjektivní se ztotožnilo s objektivním a také s poznáním, že vše rozdvojené je jen jeho fikcí – stvořením (zdánlivým), potom se může stát čímkoli, neboť se tak i cítí.

Toto vědomí jednoty se může projevit u vyspělého člověka a hlásat např. na jedné straně „přináším vám mír“, na druhé „přináším vám meč“ – a obojí bude pravda, neboť obé jsou póly jednoho celku. „Jedině skrze mne můžete jít dál,“-nikoli však tento subjekt pohybující se v dualitě, ale jeho vyšší vědomí. Jelikož se cítí být vším, je pro něj také vše možné. Může ovládat nejrůznější síly, ale také nemusí, protože je již v jednotě protikladů. Neprosazuje tedy svou nižší vůli, a může tak klidně prožívat osud nějakého úředníčka. Jelikož se jeho vědomí rozrostlo na vše, pohybuje se i nad běžným časem (jenž je vlastně relativní povahy, protože ve vesmíru pevný bod objektivně neexistuje a pevnost je jen naší fikcí). Taková bytost je tedy vším stále.

Procházíme ve svém vývoji těmito stavy, až jednou naše vědomí spočine v onom vše-uvědomění. Proto se dá říct, že svět se neustále nachází jak v nirváně, tak i v temnotě. Časové hledisko existuje do té doby, dokud vědomí nezruší dvojnost nadstavbou jednoty. V okamžiku dosažení této nadstavby, nastává i nadčasové hledisko, čas je pak jen projekcí oné nadstavby. Je to stejné jak u buněk, jež se sice obměňují, ale naše tělo stále trvá.

Vidím už tvůj srdečný nesouhlas z pozice marxistické víry, ale to nevadí. Už tím, že sis tyto teze přečetl, už tím jsi byl obohacen o jiný pohled ve svém vědomí; už tím ses posunul o kousek k onomu vše-vědomí, což byl jediný smysl.

(z dopisu C. 01.8. 1982)

…

O CESTĚ KE SVOBODĚ

„…. Jde o to, že jakýkoli úhel pohledu na skutečnost (vše) zůstává vždy jen úhlem a je tedy omezený. Teprve všechny postoje (úhly) dohromady vytvářejí celkový obraz pravdy.

Je to jak na ulici, kde vnímáš jen určitý výsek, ale dav v ulici má tisíc očí a vidí ji ve všech úhlech najednou. Tak je to se vším. Tak je to i s vývojem člověka, kdy vnímáš stále dokonaleji, kdy jsi schopen se podívat na věci i očima druhých a rozšíří se ti tak rovina tvého vnímání.

Člověk musí ke všemu dojít, nemůže nic předběhnout. Nemůže přeskočit z dolní příčky žebříku na nejvyšší. Ani sebelepší filosofie nedovolí předběhnout sama sebe. Člověk vnímá tolik, kolik má, a pokud se už setkává s nějakou hlubší filosofií, musel se k ní nějak dostat. Filosofie mu může pouze ukázat směr, a i tu musí později umět přeměnit v prožitek, chce-li jít dál. Chceš-li totiž dosáhnout absolutního, nemůžeš absolutizovat relativní. Vše, co začneš brát jako neměnné a definitivní, už zabraňuje v další cestě. Protože přijme-li člověk nějakou pravdu a ostatní odmítá, tím se již uzavírá, vidí jen jeden úhel pohledu a objektivní pravda by přece měla umět zahrnout všechny úhly.

Žádná filosofie nemůže být tedy cílem (je to berlička), protože je omezená, je to jen jeden z obzorů. Z toho vyplývá, že nikomu nemůžeme vnucovat svůj názor; můžeme ho jen vysvětlit, jako jeden z úhlů pohledu (a čím víc úhlů chápeme, tím lépe). Ten, kdo k tomu již došel, pochopí, kdo nepochopí, ještě k tomu nedošel a jakékoli vnucování je zbytečné, protože takový člověk by stejně pochopil zkresleně.

Jakýkoli postup vnímáme jen z časového hlediska (nedokonalosti) a v něm můžeme posuzovat to, co se nám zdá dokonalé nebo naivní. Z bezčasového hlediska však vše, co je, je stejně pravdivé. Není tu již vývoj úhlů pohledů, ale ty leží vedle sebe nebo se překrývají. To je z hlediska bytosti Tvůrčího díla (TD), která nevnímá už jen dualitu, ale i jednotu. Všichni směřujeme k této bytosti a postupně se jí i stáváme. Proto se snažíme překonávat na své cestě dualitu, nevnímat až tak rozdíly, ale hledat pod nimi onu společnou jednotu, protože již chápeme, že protiklady jsou fikcí naší trojrozměrné roviny.

…

Pojmy dobra a zla si charakterizujeme sami. Vkládáme do nich obsah podle svých představ o nich. Udělám toto a považuji to za dobré, toto zas za zlé. Z nadčasového hlediska je ale vše dobré, vše nakonec slouží našemu vývoji. Bolest pomáhá uvědomit si radost apod. Abychom pochopili dobro, musíme projít také zlem. Vidíme-li to takto z nadhledu, dostáváme se nad dualitu dobra a zla k chápání jejich jednoty. Samozřejmě že každé námi vytvořené zlo se nakonec obrátí zase jen proti nám samotným.

…

Vnitřní svoboda dovádí k osvobození od předsudků a společenských dogmat. Pojem dobra a zla podléhá však také společenským dogmatům. Vnitřní svoboda nám umožňuje vytvářet cokoli: dobro i zlo, ale současně si říkáme: mohu sice udělat to i to – dobro i zlo, proč bych ale dělal zlo, když můžu dělat dobro – proč bych ubližoval, když nemusím; proč bych nepomáhal, když můžu. Vždycky nakonec jednám podle své kvality, podle osudovosti a nemůžu jednat jinak, než nakolik stačím.

Přechází-li člověk z hmotné do filosoficko duchovní úrovně (tzn., intenzivně přemýšlí o těchto věcech), jeho vědomí se zintenzivňuje. Chápe čím dál víc rovin náhledů. Stále větší část podvědomí i nadvědomí se mu dostává do vědomí (až je pro něj nakonec vědomé vše a on postupuje do tzv. aktivní pasivity). Každý jeho čin se stal již vědomým, a on si uvědomuje za něj odpovědnost i jeho hloubku dopadu, uvědomuje si ho tedy jako určitý duchovní akt. Není pro něj něco vyššího či nižšího, vše je mnohem průzračnější, vše je sice ještě nedokonalé, ale je to již předstupeň božského stavu. Potom už není tolik spoutaný karmickými závazky a nic ho k sobě násilně nestahuje; vše dělá vědomě a plně v souladu s vnitřní svobodou.

S psychickým zjemňováním se stupňuje vědomí a otevírají se příslušné energie, které se také zjemňují a intenzivní (což souvisí s otevíráním jeho čaker) - ze sexuální roviny se zjemňuje až k mentální. Také v těle se snadněji rozpouštějí všechny blokády, které jsou způsobeny karmickými pouty. Tělo je pak prosyceno jemnějšími duchovními energiemi – vibracemi (zde pak přicházejí např. dary léčení, magnetizování, telepatie apod.) – Indové tomu říkají stoupání hadí síly.

Zjemňováním vědomé pozornosti se člověk noří stále víc do hloubky k podvědomí a nadvědomí. Záleží na celém našem životě i životosprávě. Každá hrubější vibrace znesnadňuje tento vzrůst, ať už to jsou kouření, alkohol, drogy i maso, ale i emoční afekty, a vnitřní vnory se tím stěžují.

Jde o to, že je třeba hledat ve svém nitru. Okolní svět je odrazem našeho já. Je-li naše vnímání hrubé, jeví se nám tak i okolí, stavíme si „filtry“. Proto práce na sobě je nejpodstatnější úkol v našich životech, a chceme-li jít více do hloubky, nevyhneme se jí. K takové práci je třeba vzdávat se i takových věcí, za kterými jsme byli hodně dlouho sžití. O každém pojmu je třeba hluboce přemýšlet a být neustále otevření i k jiným názorům.

Boha člověk nalezne jedině hluboko v sobě – meditací apod. Každá modlitba k němu rozšiřuje naše vědomí hlouběji na vše, protože na povrchu to nenalezneme, ale tam dole v hlubinách ano.

(z dopisu K. K., Prešov 9. 8. 82)

…

O PROTIKLADECH NA DUCHOVNÍ CESTĚ

Každá doba má své náboženství – hmotné, citové, duchovní (ovlivněna Tvůrčí čtyřkou i s jejími vlivy). Každá doba má i své učitele a vůdce. Nedá se říct, že některé náboženství je lepší či horší, pokud se snaží skutečně poznávat pravdu. Může být víc hluboké nebo povrchní. Člověk, který zná zákonitosti, nepotřebuje se o náboženství opírat, přestože může být sebepravdivější, zároveň však nepotřebuje ho ani odsuzovat.

Náboženství a každá filosofie či moc vládne buď rukou dobra, nebo zla (většinou z každého něco, a záleží jaké hodnoty čemu přiřadíme). Dobro a zlo jsou ale ramena téže váhy, tvoří protiklady, a tvoří i jednotnou nadstavbu. Každé náboženství směřuje k poznávání svého nitra, univerza, Boha apod.

K tomuto poznání pak lze jít oběma cestami. Například budeme-li někoho utlačovat v dobře míněné snaze, aby ten byl donucen začít sám přemýšlet a bránit se, čímž se aktivizuje jeho mentální přístup, pak je zdánlivé zlo pro duši utlačovaného také i dobrem, protože ji nutí k přemýšlení, poznávání, zaujmutí nějakého lepšího osobního postoje. Pro nás jako utlačovatele to však bude mít určitý negativní karmický dopad, protože jsme k tomu použili svou vůli v rozporu s jeho.

Význam pojmům dobro a zlo si dává každý podle svých představ a dřívějších zkušeností, a také dle morálky společnosti. Dalo by se obecně říct, že dobro je v podstatě všechno, co v životě prožíváme, protože vše je nakonec od Boha, mimo něhož nic není. To, co považujeme za zlo, vychází vlastně z našeho nevědomí. Když něco nechápeme, působí to na nás chaotickými energiemi, a z toho pak vyplývají i naše činy. Takže se z toho dá vyvodit, že zlo vnímáme jako chaos, dobro je poznávání vyššího řádu. Chaos i řád jsou dvě strany téže mince – dva protiklady v božství, které tvoří jednotu – člověk neustále poznává i zapomíná.

Střídá se noc i den, to je odstředivost a dostředivost. Abychom se vydali na cestu poznávání, musí v nás být počáteční chaos, který ji aktivuje. Abychom tedy pochopili skutečný význam dobra, musí být pochopené i to, co označujeme jako zlo. Jestliže Bůh je ale ve své podstatě dobro, pak zjišťujeme, že zlo je jen klam, který vychází z nevědomosti na základě naší minulé kvality, která se nám takto karmicky vrací. To, čemu říkáme zlo i dobro určuje naše vývojová kvalita.

Ten, kdo prohlédne dobro a zlo z hlediska příčin a následků, pochopí, že má vnitřní svobodu volby, že může pomáhat lidem dobrem a může jim v krajních případech pomáhat i tím, co jako zlo oni chápou. Např. když se řekne někomu neznalému, komu zemřel někdo blízký, že smrt je jen klam, může tě odsoudit jako zlého cynika, a že se tím vlastně vysmíváš jeho bolesti. Nebo můžeš dokázat někomu určitou pravdu a on přitom celý život věřil něčemu jinému, pak to může být pro něj takový šok, že třeba spáchá sebevraždu. Bylo to tedy dobro nebo zlo?

Zlo vzniká z omezeného a bez sounáležitosti s celkem. Když se budeme snažit rozebírat určitá omezení, prosvětlovat je, zlo bude zvolna mizet. Vnucované omezení tedy směřuje vždy jen ke zlu, a ten, kdo to podporuje, podporuje zlo. Omezenost vždy staví okamžik nad věčnost, okamžik nad jiný okamžik, jeden postoj nad druhý postoj. Zlo je tedy nepochopení řádu dění; nepochopení, že vše má v životě svou cenu.

Lze to říct ještě i jinak:

Hmota je hrubější vibrace ducha. Ve skutečnosti je vše jen duchovní povahy, a jen tyto hrubější vibrace v nás vytvářejí zdání hmoty okolo sebe. Čím je vnímání hrubší, tím víc je omezené, uzavřené, a tím víc vnímáme jen povrch dění, marnost a pomíjivost, a tím víc vše působí na naše smysly (smrtelnost), než na ducha (nesmrtelnost).

Takže hrubost je omezenost a omezenost plodí zlo. Zlo je nepoznání širší pravdy, jsou to vzedmuté vlny na moři poznání, kal v průzračné vodě.

Pro toho, kdo však již protiklady prohlédl, taková omezenost neexistuje, protože chápe jejich jednotu. Člověk, který se projevuje jako zlý, nedovede být jiný, dospěl do toho určitými zákonitostmi. Probuzený ví, že ten zlý člověk je zlý pouze dočasně, že i v něm je „ukryt“ budoucí bůh, a proto ho neodsuzuje, ale jen se snaží vysvětlit zákonitosti. Nedívá se již očima okamžiku – této vnější osoby (tedy dostředivosti), ale nadčasovýma očima – odstředivě – z pozice hlubší bytostí. Je tedy otevřenější proti uzavřenému, který vyzvedává jen to svoje.

Hmota je hrubší vibrace ducha, zlo je hrubší vibrace poznávání. Vše, co existuje, jsou pouze stavy či stupně vědomí ducha. V našem základu je již veškeré poznání, jen si to uvědomit a otevřít se tomu. Člověk se má snažit hledat poznání hlavně v sobě, ne mimo sebe, měl by dokázat uvolnit se, soustředit a ztišit mysl natolik, aby slyšel, hlas svého svědomí i nadvědomí.

…

Lidé si např. vytvořili ideu boha, nějak si ho představují, a jelikož jsou omezeni, i ten bůh je omezený a z toho vznikají všechny ty naivity. Vytvořili si jen určitou konvenční představu. Marxisti mohou nakonec bourat jenom tyto naivní konvence, ne samotnou existenci Podstaty. Naopak, i když se to nezdá, i oni pomáhají odhalovat pravé poznání, neboť vše, co existuje, může dopomoci k poznání přemýšlivějším. Neexistuje nic, co by mohlo poznávání zastavit. Proto ani marxismus není zcela démonický. I on nakonec zamíří ke svému překonání a pozdější negaci sama sebe. Je to jen jeden z tvarů v beztvarosti, a jak může být jeden tvar lepší než jiný?

Nikdy se nedá věřit nějakým konvencím, žádné vnější pravdě, dokud si ji logicky nezdůvodníme, pokud okamžik nebudeme srovnávat s věčností či tvar s beztvarostí, v níž jsou obsaženy všechny tvary. Konvence jsou tedy dobré jen pro ty, co sami nepřemýšlejí, kteří se nechají vláčet jako ovce. I když ani je nelze odsuzovat, protože ještě k vyššímu uvědomění nedospěli. Lidé se otevírají poznání jako květy rostlin – také potřebují světlo.

…

Každá doba má svá náboženství a vyzvedává nějaký ideál, modlu či svátost, pravdu, bod, aby ho povýšila, aby došlo k nové hierarchii, novému centrálnímu řízení, řízení, jež si tak vyžadují nesvobodní lidé slabé vůle; kteří ještě nedošli sebeřízení, ne vlastní vinou, ale evoluční nutností. Tito potřebují vyjít z vnitřního chaosu a tmy k vnějšímu světlu a řádu, z bolesti do bezbolestna. Jakýkoli řád, který se podobá jejich představě o dobru a zlu, o pravdě a lži, si přisvojí, dokud díky této berličce nepovyrostou a nenarovnají se, aby ji mohli ještě později zahodit.

Potom nastává období vzpoury proti některým ideálům, které jim náhle připadly vnucené, a které kdysi sami pomáhali vystavět. Potom dochází k revolucím a prolévání krve a s ideálem odumírají i těla, dochází k očištění, k symbolickému zpopelnění ptáka Fénixe, aby se z jeho popela mohl zrodit pták nový; aby z jednoho postoje vzešel postoj další; z jedné společnosti další společnost; z omezeného širší, z bolesti bezbolestné, ze strachu radostné, ze zlého dobré.

Jakýkoli strach pochází jedině z obavy ze smrti – ať smrti tělesné či duševní; ať smrti nějaké ideje, kterou jsme žili; ať ze smrti čehokoli, protože vše, co je omezené, je omezené smrtí. Ve vyšší skutečnosti neexistuje ani jediná smrt, ani jediné omezení a je jen na člověku, aby to pochopil a vnitřně zažil.

Tím, že člověk něčemu věří, že je to tak a ne jinak, tím se omezuje. Věří-li ve smrt, bude se jí bát, a pak ji bude vidět ve všem.

…

Ve všech svých činech se tedy projevujeme buď hrubší či jemnější vibrací. Čím vnitřněji vše prožíváme, tím přímější cestou jdeme k duchovnímu řivotu. Prožívat jemněji neznačí potlačovat to, co prožíváme, ale naopak co nejplněji vnímat vše, co děláme – jemně a soustředěně, protože ve skutečnosti je ve všem neměnný duch. Proto i ve všem, co děláme, měli bychom onoho ducha se snažit nalézat. Pochopit sebe, dostat se dovnitř jevů a pochopit i jejich podstatu. K tomu je však třeba být uvolněný v těle i mysli (tělem pak prochází jemnější vibrace a může tak líp vstupovat kosmická energie) a soustředěný a bdělý ve vědomí toho, co právě děláme (jídlo, chůze, čtení, rozhovory).

Umění je konat, a přitom ještě být vlastním pozorovatelem toho. To už je záležitost vyššího vědomí, které lze snad označit již za nadjá.

(z dopisu S. K. 6. 9. 1982)

…

O LÁSCE

Předměty jsou skvrny v toku světla. Proč nás zajímají víc než celý ten světelný oceán? Asi to souvisí i s naší nepatrnou schopností se lépe koncentrovat. Dokážeme obsáhnout jen tolik, kolik vidí náš zrak. Zavřeme-li oči, můžeme pak pojmout mnohem víc.

Asi to tak bude i s láskou, která se bez snění neobejde; láskou, která si občas vyžaduje i zavřené oči; nevidět, co je, ale snít, co není – nádherný sebeklam, ale důležitý a netroufal bych si ho rušit; netroufal si ještě vymazat ty stíny v toku světla. I když by se dala rozebírat láska jako touha po spojení, touha po určité celistvosti či jako přitažlivost božího magnetu, a z toho odvozování všech možných aspektů této přitažlivosti.

Ty aspekty vyplývají z našeho pochopení sil, které námi vládnou. V okamžiku pochopení můžeme je zrušit či je nechat vládnout dál, ne již ale aby nás ovládaly, neztotožňujeme-li vědomí s tělesnými smysly a jsme-li již i jeho pozorovateli.

Aspekty lásky – daly by se rozumově nekonečně analyzovat, ale to by bylo jen rozumové, nikoli citově podložené nitrem. Nitro asi chápe onu moc – jednotu trochu jinak než vnější bytost. Nitro je altruističtější, neboť je v něm pevněji svázán náhrdelník životů. Nitro není tak opuštěné jako zevní já, jeho zájem je všeobjímajícnější, tudíž i více odpouštějící hřešícímu zevnímu já, a v podobě svědomí ho napravujícímu, nitrem prokmitává paprsek božství.

Ale tok mých myšlenek (nikoli tokání, i když možná taky) mě odnáší kamsi po fiktivní řece asociací a já musím dávat bacha, aby mě nestrhl do vodopádu, aby mě nestrhl jeho proud a víry. Ve všem jsou ale analogie a já je chci lépe pochopit. Stačí se podívat na oblohu, mraky, na slunce, analogie jsou ve všem, v každém hnutí mysli, v každém pohybu. Umět vnímat vše přímo, nejen o tom rozumově kalkulovat. To však vyžaduje ještě děsně moc energie a práce na sobě. Chce se to zbavovat karmických lpění, umět být do všeho vědomě ponořen, nejen být hnán svými vášněmi a emocemi.

Jak ale na to?

Tam, kde se láme doba, láme se i čistota a dějí se velké konflikty, i v tom se dají nalézat různé analogie. Tělo patřící staré době odumírá a probuzené vědomí přichází z nové doby. Tak je to se vším. Tělo je vždy jen obalem něčeho, jehož kvalita se změnila, a obal tudíž již přestal vyhovovat – tělo jak setrvačník…

(z dopisu D.(9/1982)

…