Próza : Epos - 3

Motta:

J. L. Borghes: ARTEFAKTY

…smrt (nebo pouhá narážka na ni) dodává lidem na ceně a činí je patetickými. Lidé vzbuzují dojetí, protože jsou vlastně pouhými přeludy. Každý jejich čin, může být činem posledním. Každá tvář se může co chvíli rozplynout jako ve snu. Mezi smrtelníky má všechno cenu nenahraditelnosti a náhodnosti…

…

Nietzsche:

…každá pravda je křivá, sám čas je kruh…

…

André Breton:

Všechno nás vede k víře, že existuje určitý bod ducha, kde život a smrt, skutečnost a obrazotvornost, minulost a budoucnost, vše sdělitelné i nesdělitelné, vysoké a nízké, přestává být vnímáno v protikladech.

…

J.Bergier: JITRO KOUZELNÍKŮ

Podstatným úkolem by mělo být dospět do stavu prozření, k duchovnímu nadhledu… vyšší nástroje našeho mozku jsou snad použitelné, jen když celý život (individuální i kolektivní) se nám stane nástrojem, je celý pokládán a prožíván jako určitý způsob, jak vytvořit napojení…

…

Ion Anderson /YES: POVĚSTI Z TOPOLOGIE OCEÁNU

Zjevení božské pravdy můžete vidět jako věčně se rozvíjející květ, ze kterého se vynořují jednotlivé pravdy, které zkoumají celky a kouzlo minulosti, a proto bychom neměli zapomínat píseň, která nám zůstala, abychom jí naslouchali.

olo

kapitola 1.

EXPOZICE

…

Země bývala jednodušší, chyběl v ní totiž chaotický rozum, a přesto byla rozumnější. Byla řízena svým protipólem.

Růže, představ si přesýpací hodiny. To je nekonečno! Neustálé obracení zrníček písku. Země a počátek života byly v jedné půli a cíl, božství, v druhé a Tunel mezi nimi určoval chod dějin. Celá nádoba představuje jediné bohatství.

Započal život, někdo uvedl v chod hodiny a spodní nádoba se zaplňovala, až se v určité chvíli celá zaplnila. Byl jen Bůh. Pak se vše otočilo a písek se začal znovu přesypávat do vyprázdněné druhé poloviny formy. Bůh se přesypával, přerůstal, a tak stále dokola. Rytmus božství.

Bylo zrníčko - virus - a přibývaly další a další a stmelovaly se v jednoduché sloučeniny, pak přišly na řadu rostliny. A přibývalo jich. Do trav a stromů, a dál do života živočichů. Až tu náhle stanul člověk. Jeho vlastností bylo, že již pochopil systém toho, v čem proplouvá a snažil se to vše zjednodušit. Ale tím pádem začal dělat v hodinách bordel. Na svou újmu, protože ven z nich už nemohl. Jediné nač mohl stačit, bylo pochopit svůj úděl a usnadnit si tím průchod Tunelem. Místo toho se však snažil v něm zadrhnout a ovládnout masy písku nad sebou i pod sebou. Čím více úsilí však vynakládal k udržení se v ústí Tunelu, tím více na něj doléhal tlak písku nad ním a on nakonec stejně bezmocně sklouznul do jícnu, navíc celý potlučený. Udělal blbost. Místo, aby pochopil, co se to s ním děje, kde je, izoloval se do jediného zrníčka… Jednou to však pochopit stejně musel. Je to zákon, a čím dříve by pochopil, tím dříve se mohl vcítit do celého mechanismu hodin – malého to božství, a tím se pak i stávat božstvím větším.

Ale povšimněme si nejprve okamžiku, kdy stále ještě stojí s rozkročenýma nohama a ohnutým hřbetem, pot se z něj leje pod tím tlakem, snaží se na zádech udržet celou vesmírnou klenbu písku.

Všimněme si toho blázna, který se rozhodl zastavit chod hodin, protože se nedokázal smířit s pomíjivostí. Z našeho hlediska je vskutku obdivuhodný, z hlediska života vesmíru je to obyčejný blbec.

…

Bylo Sídliště vystavěné z panelů. Vyrostlo na místě, kde sídlilo nejprve moře, jež později odteklo, vcuclo se či vypařilo.

Na místech, kde se nejprve shromažďoval k erotickým hrátkám plankton, později už i hmyz, miniještěři, ještěři i maxiještěři. Ještě později tlupy prapředků, praotců a pramatek.

Na místech, kde tucty slavných rytířů se odebíraly k věčnému spánku po kláních šlechtických, i hordy vojáků po kláních mocenských.

Na místech, kde se mísil dějinný optimismus s krvavou truchlohrou a ušlechtilost s barbarstvím a tupostí.

Na místech, kde sloh střídal sloh, až z ryze funkčních důvodů byl nahrazen universálností masového bydlení, jež vítězila nad estetikou individualismu a umění vystřídala nahá věcnost a dějinná nutnost.

Na místě, jež bude zajímavé jistě i nadále a dějiny Sídliště budou pro něj jen přechodnou epizodou.

…

Bylo to právě v době, kdy k nebi vyrážely obrovské betonové houby, propojené, spletené a zauzlované drátky, dráty, hadicemi, trubicemi a potrubími jako střevy, které nahradily jemné předivo nitek spojení duchovního. Bylo to v době, kdy reálné bylo jen to, co bylo viditelné; v době, jež byla stejně hrubá a neotesaná jako ty fasády sídlištních lidojemů. Kdy cenu mělo jen to, co se dalo zachytit a zabetonovat. A tak mizela postupně struktura jemných duchovních vtahů, struktura propojení okamžiků s věčností a zůstávaly jen prchavé momenty, jako puštěná oka na punčoše historie.

Tehdy tyto rakovinné houby zaplavily a zaplevelily povrch země a svět se stal malou vesnicí, kdy lidé, obývající onen čas, věděli ihned, co se kdy a kde děje. Dělo se tak za pomoci svazků drátu a anorganické energie; a současně lidé platili daň onomu životnímu stylu formou masového zneužívání, masových podvodů, klamů, sugescí a smogů.

Právě tehdy začalo vznikat i Sídliště, které je spojujícím článkem celého tohoto Eposu. Sídliště, které se vepsalo do myslí jeho obyvatel jako obrovský symbol a metafora omezenosti bytí. Jako symbol, kam až může dojít lidská pitomost ve stavu permanentního rozpínání.

Toto Sídliště, tato ohromná zeměkoulská dědina, stala se místem tohoto příběhu, vesnického románku, v němž vystupují obyvatelé jako typizovaní představitelé širokých lidových mas či jako individualističtí bezední šílenci, v podstatě stejně typizovaní jako zástupci širokých lidových mas šílenců.

Jinak jako v každé vesnici, nacházelo se zde několik baráků, hospoda, kostel, konzum, NV i JZD, i když s jinými názvy a jiným množstvím, neboť jde o vesnici světovou.

Další jakákoli podobnost je čistě úmyslná a příběh převzatý ze života.

…

Jsem president státu Pé, státu zaujímajícího jistou dimenzi ve vesmírném oceánu, vesmírném mozku a mým údělem, stejně jako údělem ostatních bytostí, je převtělovat se z života do života, z dimenze do dimenze, abych ve svém stále se rozšiřujícím poznání a vědomí splynul jednoho dne ve stavu všejednoty.

Nyní jsem však zakletý v absurditě děje a tato absurdita odpovídá tomu, kam jsem až dosud pochopil celou tu neohraničenou nádobu nekonečna. Je na mně, jak naložím s tím, v čem jsem se svým nevědomím plně ocitl. Mým státem je celá tato vesnice a já jsem jejím zahradníkem i princem své malé planety. Na chvíli jsem se vrátil ze svých kosmických poutí ke své růži. Přivítala mě na oko lhostejně, ale já rozumím jejímu vnitřnímu hlasu a vím, že byla ráda.

Ó růže, je třeba o tebe pečovat a s trny počítat. Já, poučen zkušenostmi galaktických cest, už tuším, co ode mne potřebuješ:

Beton, plevel, který ji obrostl a vysává její životní mízu.

Jsi moje růže, světová vesnice. Nechci ti ubližovat, a proto se tě snažím pochopit. To Princezna Víra Světlonůše mi pomohla pochopit onu lásku a nyní skrze ni ti ji chci věnovat. V tobě jsou nyní všechny princezny. Jsi čarokrásná, bolestně slastná růže a potřebuješ, potřebuješ, potřebuješ lásku k svému životu.

Vrátil jsem se k tobě v čase, kdy počaly na tvém těle vyrážet panelové nádory, houby, které tě dusí. Bože, poraď, co nyní, jak tě ochránit, dokud je čas. Sama ani netušíš, jak je to s tebou zlé.

Jsem z tebe nemocný, ale i nemocný nemocnému snad může pomoci. Slyš růže, budu ti vyprávět o tobě, o jednom z nádorů, jenž vyrostl na tvém stonku. Je celý betonový a hemží se bizarním životem.

Popíši ti ten nádor. Trochu se zmenši a pohleď na něj očima mikroba. Jen tak poznáš jeho nesmírnou škodlivost. Nepřehlížej jej. Z velké výšky uvidíš sice mnoho, ale nespatříš všechny ty drobné detaily. A vše se přece rozrůstá od malých buněk k prostornosti vesmírů.

Zmenši se a snaž se uvidět. To Sídliště je obklopeno ostnatými dráty nevědomosti. Za ně nemůžeš, jsou napájeny zlomocnou elektřinou,

Zprvu zde bylo stavěno od středu, a postupně se rozrůstalo do stran a výšek. V těch dobách, než se odněkud objevil necitelný panel, se tomu všemu dalo ještě zabránit. Jednu bradavici lze vypálit snadněji, než jimi zbrázděnou kůži s miliardami svých mokvajících výstupků.

Nejprve postavili několik Paneláků. Pak přibývaly obchody, kanceláře, správní budovy, úřady, kostely zadaptovali na školky a školy, muzea a diskotéky. Rozrostlo se i JZD, jež bylo postupně změněno na síť vědeckých pracovišť. Později některé z nich zabrala armáda pro vlastní účely a vytvořila z nich centra SO (Sídlištní obrany). Jak houby po dešti vyrůstaly sklady, ubikace, cvičiště, další obytné Lidojemy. Zahušťovala se síť urbanistická i interpersonální. Vznikala pole orná i válečná, silová, přesilová či obchodní. S Í T Ě. Sídliště bylo stále více přizpůsobováno dokonalému hodinovému přístroji, precizována síť vztahů. Přitom se nevzpomnělo na to, že čím jemnější mechanismus, tím je sic stroj přesnější, ale i poruchovější.

…

Má růže, jsem nejen tvým zahradníkem, ale i hodinářem. Snažím se vytrhávat plevel i vymítat prach z tvého nitra. Jsem tvůj věčně naivní ochránce. Jsi růže výbušná; stačí málo a rozletíš se na malé střípky. Kdo tě pak ještě slepí? Kdo tě potom vůbec ještě sesbírá? Bojím se o tebe!!!

Zmenšuji se a procházím tvým panelovým nádorem. Poslouchej…

ooo

kapitola 2.

OSTROVNÍ ŘÍŠE

Kdo by neznal Ostrovní říši? Byla tu od nepaměti, a tak dlouho tu ještě i bude. Byla cílem poutníků, mořeplavců, filosofů, snílků, ale i nejrůznějších dobyvatelů. Ti skromnější chtěli být jejími tuláky a vandráky; toužící po moci, chtěli ji ovládnout.

Ta říše se rozprostírala do všech dimenzí a nacházela se v ní i Křižovatka, která hledače vypravovala na nejroztodivnější cesty či sváděla přímo na scestí. Ta Křižovatka nebyla vidět, nesl si ji každý sám v sobě a každý jí mohl i zřetelně porozumět, pokud chtěl. Patřila k člověku stejně jako oči, ústa, ruce, nohy. Jen lidé trpící vnitřní slepotou ji neviděli, či vidět odmítali. Byli pak i takoví, kteří, když se ozvala v jejich duších, přesto jí nevěřili. Ti zbloudili ihned… a je známo, že bludiště jsou plny koster.

Do Ostrovní říše se dalo dostat jakkoli, a i ta bludiště byla její součástí. V tom vězelo její tajemství nepomíjivosti. Byla přístupná každému dle jeho srdce. A jak již bylo řečeno, obklopovala ji změť nejrůznějších bludišť. Na koncích slepých cest, nacházel každý to, co od říše očekával. Každý tu měl přidělenou svou komůrku představ. To mi vyprávěl velký Mudrc.

Nikdo neznal tvář stavitele a současně vladaře. Mnozí říkali, že již dokonce ani nežije a chtěli svévolně přistavovat další a nové komůrky sami. Jejich svévolné stavby se však rozpadaly v prach. To proto, že byl stále živý a mezi nimi, byť nespatřován. Ti, co jej instinktivně hledali, tvrdili, že žije pouze v nich, a vše kolem, že je jen smyšlenka jeho fantazie. Jiní tvrdili, že i oni jsou jen jeho myšlenkou. A někteří dokonce tvrdili, že žádný stavitel ani neexistuje, a že říše vznikla sama vlastnostmi hmoty. Kupodivu těchto bláznů přibylo v poslední době nejvíce. Ostrovní říše tak byla pro ně už jenom pouhým svévolným bludištěm. Ti, kteří však chtěli, těm postupně otevírala svou jednoduchou strukturu.

Říše ležela na kulatém ostrůvku, obklopena bludišti moří i bludišti souší. Směrem do středu dopadalo do chodeb stále víc světla a až v samém centru stál Zlatý palác, který vrhal své paprsky do spletitého labyrintu chodeb.

V bludišti se často mluvilo o tom, že tam žije samo Slunce. Blázni hmoty zas tvrdili, že jde jen o soustavu velkých zrcadel, která se sama seskupila do náhodných konstelací.

A tak každý zde žil dle svého srdce a jedni nevadili druhým, neboť každý šel tou svou chodbičkou.

Ti moudří brzy pochopili, že je nesmyslné procházet neustále oněmi labyrintálními spirálovitými dimenzemi a snažili se dostat k Paláci po směru jeho světla. Prý se to i mnohým podařilo, ale ty už nikdo nikdy více nespatřil. Ti, co se pohybovali jim nejblíže a viděli je naposled při vstupu do paláce, popisovali, jakoby tito náhle ztratili rozum a běželi dovnitř naplněni všeobjímajícím štěstím. V okamžiku, kdy se dotkli bran, rozplynuli se náhle a navždy jim zmizeli z očí.

Kdo jen ví, co ukrývá ZLATÝ PALÁC uvnitř…

ooo

kapitola 3.

TUNELY

Motto: Čas nechápe, že býti odsouzen k tomu, abys miloval, jako miluje čas, je prokletím.

…

Ostrov, žlutý útvar v zeleni moře. Tvé soustředění přitahuje smysly stále blíže; přehlížíš podivné struktury, přehlížíš prazvláštní děje.

…

Kráčí si z války vojáček, jde, hvízdá si a prozpěvuje, o svém štěstí medituje. Kamarády země pohltila, kříži se ozdobila. Ženu mu znásilnili, pak usmrtili. Hysterie bolesti již vymizela, zlověstný mrak zla vypršel, do země se vsákl spolu s mrtvolami kamarádů, mrtvolami žen i dívek, s mrtvolami schizofrenních snů.

Jde z války vojáček, noha protézu sotva mine. Tu přespí a dál zas vandruje, po světě širém opuštěný dům si hledá. U něj pak zahrádku si vypěstuje, chryzantémy zasadí; ve světničce u okna vysedávat bude, do hospůdky na návsi na pivo si zajde a se sousedy na válku celý život vzpomínat bude…

…

Nad Ostrov vichr zahnal bílé mraky. Mraky jak husy nadité. Z mraků sníh se sype. Slunce je studené, nehřeje. Slunce je nezúčastněné. Slunce je otupělé. Nesčetné bílé chuchvalce zaplnily prostor mezi nebem a zemí. Ocelově se předvádí mořské vlny, jak zuby žraloků, jako zuby ozubených kol, sněhové peří požírají. Tichý, neslyšný vydávají vločky svůj šepot. Pouze tichý vzdech a již zemřely a splynuly se svou vodní podstatou.

Tolik vody a mráz, co suše štípe. Tolik zimy pálí jak oheň. Studené bílé šeptá sborem: „ůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů…“

V tom bílém prostoru loupou se tvary, loupou se děje, v té temné zeleni oceánu kymácí se stěžně. Víry jsou zrádné, víry nám brání v cestě přímé, v cestě k víře. Ale my přesto musíme, musíme, MUSÍME… tam k tomu břehu.

…

Třesu se zimou a tolik těl kolem mne. Jedno velké tělo tvoříme. My, zdivočelé buňky. Teď se dotýkáme a doteky pálí suchým mrazem. Vyrážejí skvrny na kůži. Jsme již spáleni ledovými doteky, omrzliny umrtvily nervové sítě. Jsme jak jedno bolestivé tělo ve vagónu metra; rozbolavělý flák masa řítící se temným T U N E L E M.

Jako kdysi. Je to v nevědomí. Kdo má ale ještě sílu, vzpomene si. Je to až na hranici mezi zrodem a smrtí – v okamžiku střetnutí. Vzpomeňte si. Jděte až za vzpomínky na prožité příběhy. Zatajte dech a vnořte se až na dno svého rybníku. Možná si pak vzpomenete i na jeden temný Tunel, jímž jste přišli k nám do této reality. Objevili jste se tu překvapivě v jedné budově uprostřed města. Vytryskli jste náhle jako fontána. Spadli jste „odkudsi“ přímo do středu této absurdity a ihned jste byli v tom. Omotáni sítěmi bizarnosti, oky osudu. Zaletováni do konzervy času. Utonulí v této hře od kořínků vlasů až po paty. Udiveni, že všechno je zase jinak než před malou chvílí.

A vzpomeňte si také na jeden temný Tunel, jímž jste odešli od nás a náhle byli pryč. Jen skořápka těla tu po vás zůstala … a hle, novou absurditou jste opět obklopeni. Sotva jste se protáhli Tunelem, už vás Loď převozníkova odváží přes Oceán snů k nové pevnině, nové realitě. Provází vás vznešené vědomí posledního života, který jste nechali za sebou a již se k vám vztahují ruce nových přátel, nových rodičů, jimž jste se právě na druhém břehu zrodili, a pro které jste museli zemřít rodičům zde. A po naplnění i tohoto života, opět jste odešli i těmto, a skrz Tunely vrátili se novým rodičům opět tam, dle neúprosného zákona protikladů. Pendlujíc nekonečnem vesmírů z náruče do náruče, z pohlaví do pohlaví, z lásky do lásky. Proč v ni stále tedy nemůžete uvěřit? Ó věčný úděl poutníků: věčné pulzování v Oceánu lásky…

…

… Ale ten vojáček s dřevěnou protézou na místě, kde přesto pociťuje svou končetinu, není to nikdo jiný, než sám Odysseus, velký poutník Ostrovy a Oceány. Kosmický Odysseus a jeho hvězdné války. Odysseus s tváří Mohameda, tváří Kaina, Napoleona i tváří Hitlera, tváří Vikinga, Supermana a tváří pana Nováka z vrchního patra, ale i otroka a egyptského faraona, negra, Číňana či rasisty, s tváří indiána, tváří fašisty i demokrata, teroristy i hippie, s momentální tváří tebe. Nikdy neměl rád masky a kolik jich vystřídal za dobu své velké pouti.

Byl prvokem i prvosenkou, dinosaurem i svatojánskou muškou. Visel rozříznut vejpůl na městských jatkách, po automatické lince si to hasil do vývařovny, aby se ujal role nevyhnutelných živin. Byl tak chvíli jatečním dobytkem a chvíli svým řezníkem. Chvíli se opěvoval a chvíli si vrážel nůž do těla.

A je stále týž, rozbolavělý kus masa, jedoucí mrazivým vagónem metra temným Tunelem z bodu A do bodu B. Cestou občas spatří jinovatku na sklech oken či zářivé hvězdy topící se v temné obloze. Ubohý Odysseus v zemi Laistrygonů, ubohý pan Novák, zajatý nymfou Kalypso. Hlava v pejru i oblacích. Ubohá cesta mezi dvěma hranicemi lásky, mezi hranicemi rozkoše a svatého přijímání, mezi hranicemi štěstí. Nádivka absurdity v boží formičce.

…

Asi bude obtížné v této kosmické bábovce upnout se na malou chvíli na jeden malý bod. Asi to bude i absurdní a nesmyslné. Chceš ale, milý čtenáři, mít před sebou nějaký příběh. Chceš to mít logické s hlavou a patou a dále číst se zatajeným dechem, co nepředvídaného příští děj přinese. Chceš řetěz příčin a následků, ve kterých si tak libuješ. Chceš mít horror k odventilování svých emocí, komedii k jejich uvolnění či komiks pro dobrodružství prožívání.

Proto ti chci říct o zemi ukryté kdesi v éteru, o zemi, jež skutečně existuje v kterési myšlenkové dimenzi, byť by zaujímala prostor sebemenší. Možná již víš, že prostor se neměří na metry, ale na hloubku, tedy kvalitu.

Možná si to ani neuvědomuješ, ale v tuto chvíli i ty ses stal občanem státu Pé. Proto ses jím stal, protože ses do této zprávy vžil. Vtáhl jsem tě na určitý čas mezi dvěma Tunely do této země, neboť ze mě je, a já tě vtáhl do její vize i logiky. I ty mi ji zalidňuješ svou existencí, milý čtenáři, oživuješ ji svou mentální energií čtenáře. I ty ses stal občanem mého státu Pé, ať už jsi milenec či vrah, dělňas či intoš, umělec, dítě, stařec, politik či policajt, mafián, kněz či šlapka nebo snad prezident či král.

V mém státě můžeš být však vším. To je moje nebeská past, černá díra, bermuďák, pasti, které byly k tomu účelu stvořeny. Tato kniha je jen druh mucholapky, stejně jako každá jiná, a dokud ji budeš číst, dokud bude v tobě vězet, budeš ode mne dostávat znamení i potvrzení, že jsi mou zemi navštívil. Bude to tvoje duševní občanka, kterou se prokážeš v Tunelu.

Jelikož ses však v této chvíli stal občanem státu Pé, nezbývá ti než přijmout i jeho zákonitosti, přestože se ti to nemusí líbit. Na nesouhlas máš však právo, a proto ti doporučím, abys knihu v takovém případě raději včas odložil. Zkus však nejprve pochopit, a pak teprve soudit:

No tak vidíš, nevíš 😊

Teď tedy procházíš Tunelem do mého státu a nacházíš se pravděpodobně duchem ve vagonu metra (tělesně buď, kde ti libo). Jsi buňkou v rozbolavělé flakse masa, ženoucí se z bodu A do bodu B.

Stojí zde také jedna úžasně krásná dívka, laň ztepilá, nohy vyhnané vysoko až do zadnice. Domnívá se o sobě, že je neocenitelně originální, a je proto i patřičně domýšlivá. Chudák však netuší, že jsem si ji jen vymyslil pro tuto krátkou chvíli.

Kus masa, asi telecího, se žene z vagónu po perónu, ozářeném blyštivými zářivkami. A teď ho laply přísavky pohyblivých schodů a prd! – už vystřikují lidičky na povrch šachty jak bublinky sody. Plesk! Rozprsklí na podlaze, zvedají se, opráší a hups! Do tramvaje. Ta je v sobě zaletuje a odváží, kam se jí to hodí.

Jenže ty jsi nevstoupil, neboť znechucen, nechceš hrát buňku v tomhle kusu hnijícího masa… a tak dál vůkol mrzne, až praští…

…

Začalo hustě sněžit a už se stmívá. Podél ulice přívětivě září okna malých domků. Procházíš se kolem nich rád, vždy tě lákal pohled do zakázaných zahrad, pokojů, cizích dějů. Jsi pozorovatel, který se na malý okamžik vžívá do cizích tváří chodců vůkol. Vídáš usedat lidi ke stolům či uléhat do načechraných peřin. Vždy vášnivě hltáš alespoň trochu té atmosféry, trochu světla, tepla a pohody, která navrací do mlžné poezie dětství.

Jdeš dál a náhle stojíš na opuštěném náměstí. Fasády se secesně kroutí jako lehké děvče a ty možná zrovna myslíš na ufouny. Vidíš přistávat zářící disk. Sníh víří do všech stran. Zaháníš tu představu. Naproti, kde se zvedá ulice směrem k Zámku, prochází shrbený muž, límec zvednutý, klobouk naražený hluboko do čela.

Zeměměřič už týden bloudí vesnicí kolem Zámku. Je mu divně a nemůže pochopit, sám neví co. Odysseus v moci Charybdy a Skylly. Ale ne, to je přeci Franz Kafka. Chodí zde večer co večer a přemýšlí o zdech, sám jejich zajatec.

Dolů ulicí si to řítí na sáňkách malý chlapec. Právě míjí Franze a hněvivě na něj zvolá: „Uhni vole, nebo bude z tebe mrtvola!“

Jsem konsternován krutým dítětem. Tu uslyším z dáli rolničky. Od mostu vidím víření sněhu a náhle se přede mnou zjevují bílé sáně tažené sibiřskými soby. Sedí na nich vznešená žena, celá je zabalená v kožešinách ze stříbrných lišek, v ruce bičík. Projíždí kolem mne a sprška sněhu mi sevře tvář ledovou obručí. Sáně se prudce zatočí na náměstí. V tu chvíli Káj přivazuje hbitě svoje sáňky vzadu k spřežení a už všichni ujíždějí dolů újezdem a mizí mi z očí. Mám pocit, jako bych tohle už kdysi prožil. Deja vu.

Jdu bezmyšlenkovitě dál. V rozzářených oknech vidím svítit vánoční stromky. Až ke mně se line vůně jehličí a teskné tóny koled. Jen já a Franz jsme v tuhle chvíli na zachumelené ulici. A malý Káj, který už projel svým Tunelem, aby vzápětí zmizel ze scény. Gerda, opuštěná, hledá jej tam, kde není.

Jdu ulicí k Zámku. Pára vystupuje z úst a zledovatělý sníh křupe pod nohama. Náhle se přede mnou z tancujících vloček vynořuje opět obrys Franze. Teď jsem jej právě dohnal a chvíli, míjejíc se, kráčíme vedle sebe. Neodvažuji se zvednout oči a pohlédnout mu do tváře. Bojím se, co bych zahlédl, snad jen obraz vlastní fantazie. Vím, že i on myslí na totéž. Je to jen vteřina či dvě a už je za mnou. Nyní on vidí můj zátylek a pozoruje jak se mezi neúnavně padajícími vločkami rozmlžuji ve tmě, kam plynové lucerny už nedohlédnou. Výměna rolí. Měl bych snad jen ještě dodat, že držel ten úctyhodný muž v ruce zednický metr, jímž poměřoval pečlivě svou chůzi.

Neznámá síla mě uchopila a mé kroky jsou stále rychlejší. Táhne mě víc a víc kupředu. Už jsem prošel Úvozem a mířím kolem kláštera k Petrovu vrchu. Jen na chvíli se mi zazdálo, že obrysy budov jakoby zjasněly. Dole z města se line vyzvánění půlnočních zvonů. Když pohlédnu tím směrem, vidím osvětlenou kopuli kostela, náměstí i most. Druhý břeh však lze jen stěží rozeznat. V té sněžné tmě lze však přesto spatřit vypínat se štíty chrámů v podivném slohu. Je krásný, ale nepoznávám ho. Opět vzhlédnu k Petrovu vrchu, věž však nevidím. Namísto ní se tam rýsuje vysoká katedrála, obklopená řadou malebných uliček. Osvětleny jsou barevnými lampiony a hemží se lidmi. Lidé tančí a zpívají.

Vcházím do těch ulic. Jsou opravdu krásné. Každý dům, ač je hezky zdobený, působí prostě. Opravdu jsem nikdy tento architektonický sloh ještě neviděl. Vmísil jsem se mezi lidi, kteří společně kráčeli směrem ke katedrále. Vesele se spolu baví, ale ke mně dolétají jen útržky slov a já nerozumím jejich významu. Došel jsem s ostatními až nahoru, kde již stojí stovky dalších a na něco čekají. A pak jsem spatřil JEHO…

…

Jsou hranice věcí, hranice tvarů, významů, symbolů, dějů, příběhů, časů i prostorů. Jsou mosty, které je spojují s každým naším okamžikem, a my jsme v nich přítomni. Jsme puntíky na těch plochách a díváme se vůkol zrakem puntíků. Spojujeme ty jednotlivé body a vznikají jakési úsečky - úsudky, z nichž tvoříme definice a zákony. Jak ale mohou puntíky v nekonečnu udělat ze svého iracionálního postavení zákony? To je směšné, ty zákony vypadají dle toho.

Odkud se tedy ale vzaly všechny ty zákony, jež nám dokáží vyrážet dech? Zákony, které by rády obsáhly celé to nekonečno? Je to opravdu jen práce všech těch Zeměměřičů s tesařskými metry?

…

Pochopil jsem, že jsem prošel Tunelem a na spirále času udělal další kličku. Můj skutečný čas byl daleko vpředu nebo vzadu. Kdo ví. Čas platí jen pro rozměr, ve skutečnosti je jen trvalá přítomnost všech časů najednou, a také vývoj je iluzí, ostatně jako vše.

I dřív jsem o tom přemýšlel, byly to však jen nesouvislé pomíjivé představy. Vždy, když jsem kráčel starými romantickými uličkami, odsouval jsem halasnou přítomnost z cesty a ve svých vizích oživoval ony uličky historickými krámky, obchodníky, vetešníky, pekaříky, trhovci, trhany i trhanci, ale rovněž koňskými spřeženími kočárů vznešených a urozených lidí. Ale také i podivnými proklatci ducha, jež jsem vnímal jako ze snu. Tato struna se ozývala z podvědomí a našeptávala: „Tady jsi už žil, v tom jsi už kdysi pradávno byl!“

Často jsem pak ve svém bloudění potkával sama sebe, jak v zahloubání vycházím z některé potemnělé uličky. Ohlížel jsem se za tím svým přízrakem v tmavém obleku. On mne však nespatřil nikdy, zatímco já jeho mohl pozorovat velmi dobře. A vždy jsem tak trochu tušil, kdo vlastně jsem.

Ale i toto byly jen pouhé představy, jež jsem vyvolával v podrážděném podvědomí. Podvědomí zná velmi dobře naše minulé i příští osudy, neboť je naší pravou vnitřní bytostí a jednotlivé vnější životy má navlečené kolem krku jako korálky na niti. Záměrně jsem dráždíval onu bytost, rozdrásával do krve, abych se prokousal až k Tunelu, kde rozum jde stranou a na jeho místo nastupuje tušení, intuice, zření…

Nyní to však bylo jiné. Nyní jsem prošel Tunelem doopravdy, ani netuším kdy a na jakém místě to bylo. Ba zda vůbec bdím či vše je jen snem, iluzí, v nichž se topím a propadám do ještě hlubších snů či iluzí. A náhle jsem spatřil toto:

Spatřil jsem sebe, malého človíčka, obklopeného do nekonečna září světelné Koule vesmíru. Byl jsem snad nejmenším tvorem v tom zářivém prostoru, a ten prostor měl pokračování i skrze mne. Stále hlouběji, stále šířeji. To pokračování se propojovalo a navazovalo opět na prostor kolem.

A pak jsem počal růst, zvolna se zvětšoval a zaplňoval onu nekonečnou Kouli svým vědomím. Zpočátku jsem byl jen oním prvokem, který se rychle měnil v celou škálu rostlin a zvířat, současných i pravěkých. Naše já se slévala v mohutnou řeku, na jejímž konci jsme se slévali do jednotného vědomí univerza.

Nyní jsem mohl zpětně přehlédnout už i osudy svých předchozích životů, následujících za sebou jako zážitky jediného dne své nejniternější bytosti. Zpětně jsem ve vzpomínkách prožíval jejich příběhy. A také jsem uviděl, že ta nekonečná koule je jen jedna z nekonečna dalších nekonečných koulí, a i ty se slévaly do jediné mohutné symfonie, do nekonečnosti jediné absolutně nekonečné Koule všehomíra. Když jsem se ohlédl zpět, spatřil jsem, že se tam uvnitř rodí další a další červíčci, i oni rostou, aby se nakonec slili spolu se mnou do té zářivé nekonečnosti a já byl tak niterně obohacen o všechny další příběhy univerza. A tak jsem ho pochopil, jako jedinou živoucí bytost veškeré existence vůbec.

Poznal jsem však, že ani mnou nic ještě nekončí, jako ani nezačíná. Stále bylo ještě „cosi“ přede mnou. Stále jsem ještě nevyšel ze zákona polarity, stále jsem byl i přes to vše, jen jedním jejím pólem, ten druhý jsem mohl jen tušit. Byl neohraničitelný, bez prostoru v bezčasí, ač tak blízko.

Toto vidění jsem tehdy měl. Když jsem se z něj probral, stále jsem byl ještě na náměstí a z ulice poblíž mostu jsem viděl vířit chuchvalce sněhu. Ohlédl jsem se, po sněhu však ani památky. Byl teprve začátek podzimu. Znovu se otáčím. Ležím v posteli v jednom z nekonečných pater výškového Paneláku. Ležím v bílých peřinách, propocený horečkou.

Chřipka mi dráždí vědomí a já se propadám do halucinace jakési podivné země. Jmenuje se Pé. Představuj si, co chceš. Propadám se do jakéhosi podivného a nesmyslného Ústavu, plného absurdních bláznů. Bloudím jeho sídlištěm, hledajíc v něm svou dívku, přestože tam vůbec být nemůže, protože se ještě nezrodila. Bloudím v horečkách minulými životy a cítím se nesmírně prázdný a opuštěný. Vše je nekonečně cizí. Princezna i Jamaica uniká jak vítr, co není k uchopení, pohlazení. Jen přelud, a přesto skutečnost v nějaké škvíře času. I ve své halucinaci si na ně živě pamatuji, věda že žijí v některé ze svých dimenzí. Neexistuje jen to, co není myslitelné.

…

Chci se vrátit, a proto zavírám oči. Zneklidňuje mne, koho jsem to vlastně potkal na Petrově vrchu. Op-artové mžitky před očima blázní. Kdo je ON? Jaká to síla z něj vyvěrala? Jak zplodil jaro uprostřed zimy?

Oči zabloudí na stůl s ležérně pohozenými předměty. Jejich detaily však nevidím. Uvědomuji si jen jejich zvláštní konstelaci se skrytým významem, a ta se mění v jakési abstraktní vzorce. Výjev se zvolna vyplňuje jakousi realitou a já náhle chápu, že ta realita obsahuje v sobě všechny smysly i myšlenky v jednom. Vše vibruje v neuvěřitelném milostně chaotickém tanci.

To už se ocitám někde vysoko nad Sídlištěm. Z ptačí perspektivy vidím řadu klecí, budky s bidýlky a obrovské krabice napěchované lidskými postavičkami a jejich majetky. Vše se slévá a já už ani nevím, co se mi snilo předtím a co nyní. Zdálo se mi, že ležím v jakési posteli, co bych však v ní dělal, vždyť ji nepotřebuji? Jsem astrální bytost oddělena od světa hmoty a přesto ji vnímající. Za ruku držím svou Princeznu. Jsme šťastnou dvojicí, spoutanou navěky silami lásky, nejsilnějším poutem Vesmíru. Bez ní je jen prázdnota a oddělenost. To láska je tmelem jednoty. Přitahuje nás to, co dokážeme milovat, a čím víc toho je, tím hlubších rozměrů dosahujeme.

Opět vidím svou Princeznu. Patrně se nám před očima odvíjí děj z časoprostorové konstelace, kde láska je prázdný pojem. I proto vypadá to Sídliště tak nešťastné a odcizené. Vše v něm je roztříštěné, jako je roztříštěná duše jeho obyvatel. Ti, klaníce se toliko božství chladně kalkulujícího rozumu, nedokáží lásku pochopit ani prožít, uzavřeni tak v bublinách svého egoismu.

Strnulé sochy Velikonočních ostrovů drolících se osaměle v rozmarech živlů…

ooo

kapitola 4.

DÍVKA Z PEREL

Na březích nasládlých jezer se stříbřitě modravou stuhou vln stála dívka perlivé kůže, utkané z měsíčního závoje jinovatky.

Její oči vpíjely celý vesmír stříbrně modrých barev a vyživovaly jím nepopsanou bílou barvu duše.

Vsávala své anděly v proudu.

Dívka vsazená do listů s kapičkami rosy, jimi napájená. Víla květů.

ooo

kapitola 5.

JEDNA Z MNOHA KLECÍ

…

Jejich byt připomínal klícku na ptáky či akvárium pro rybky, aneb chcete-li, terárium křečků a ještěrek. Byl však utkán daleko důkladněji a pečlivěji. Zdánlivě neměl stěn, a přesto v něm lidé ctili přesně jeho hranice. Nosili si ho s sebou všude, kam se vydali. Byl upředen jemnou sítí společných myšlenek, citů i strategií. Každý z rodiny byl oplandán, a jinak se to ani říci nedá, nánosem pavučinových nitek, pod kterými se dusil každý záchvěv svobodného gesta či představy. Sotva se taková představa zrodila, ihned si jí některá z nitek povšimla, hodila na ni smyčku a počala ji škrtit. Zvolna, jako krajta, omotávala se kolem ní, dusila, až nebohá představa vypustila duši a zbyl jen prázdný obal.

Tak nějak tedy pan Hamáček, můžeme bezpochyby říci, umotal, obalil, oroloval, uplandal, jak bourec morušový, paní Hamáčkovou. Byl v tomto směru před dvaceti léty úspěšnější než tehdejší jeho sok pan Hlaváček. Ten po neúspěchu u nyní již paní Hamáčkové, vzal si za ženu alespoň její starší sestru. Nyní bydleli společně v jednom z paneláků. Hamáčkovi v 19. patře a Hlaváčkovi v patře 20.

Hamáčkovi si přáli dceru, narodil se jim syn a u Hlaváčků tomu bylo naopak. Chvíli dokonce uvažovali o výměně, ale pak do toho přišly závažnější věci. Děti spolu vyrůstaly, i když vztahy mezi rodinami byly přinejmenším napjaté. Nejprve spolu chodily do jeslí, školky, základní školy a střední školy, kde právě nyní prožívaly svou přítomnost. Zanedlouho nastoupí společně ke studiu na škole vysoké a sblíží se daleko důvěrněji než dosud, a to je už co říct. Pak dosud znepřátelené rody, prožívající shodné chvíle večer co večer jen u televizních seriálů, budou nuceny uzavřít smír a společně budovat hnízdečko lásky mladého páru, neboť láska silnější je zbraní.

ooo

kapitola 6.

OBRÁCENÍ INSTALATÉRA HUSNICI

Josef Husnica cítil, kterak neznámá síla jej uchopila a náhle měl dojem, jakoby prostor kolem něj se začal rozvlňovat a posléze začalo vše růst. Zoufale se zachytil okraje desky stolu. To se však již židle pod ním ztratila někde v dálce a on zůstal viset na okraji rozsáhlé zvlněné plochy. Dole pod ním zela nekonečná studená propast. Vydrápal se těžce na plochu a vyčerpaně se plazil po něčem, co připomínalo ponejvíce velmi hrubou textilní tkaninu, dokonce tak hrubou, že se občas propadal její strukturou. Na horizontu uviděl ohromný objekt, ne nepodobný Paneláku. Objekt měl na výšku asi 20 metrů, neměl okna ani dveře a zdál se jako vystřižený z kusu papíru.

Instalatér došel obezřetně až k němu a chvíli přemýšlel, jak se dostat dovnitř. Náhle si všiml úzké škvíry až u země. Vyskočil na okraj štěrbiny a vplížil se do tajemného příšeří.

Uvnitř byla poměrně tma, z níž vystupovaly poměrně úzké a vysoké stožáry. Vypadaly jako stromy, ale neměly kůru a byly hranaté. „Hm, to je mrtvé dřevo,“ pomyslel si. Stále však nemohl pochopit, kde se to vlastně ocitnul. Nechápal ani to, co se mu vlastně přihodilo. Pokoušel se úkaz, který se mu tak znenadání přihodil, alespoň k něčemu přirovnat. Náhle ho však přepadlo neblahé tušení a podivná úzkost. Zalekl se svých vlastních myšlenek.

Netušil vůbec, jak se vše dále seběhlo. Z místa, kterým vešel do této podivné budovy, ozvalo se hromové zaburácení, budova se zatřásla a kolem něj se rozprostřela neproniknutelná tma. Poslepu se snažil nalézt východ, avšak neúspěšně. Škvíra, kterou se protáhl dovnitř, zmizela. Vtom se mu země pod nohami zachvěla a další prudký otřes mu podrazil nohy. Upadl a klády nad hlavou se mu nebezpečně rozkymácely. Přitiskl se vystrašeně ke zdi. Zdálo se mu, jakoby se celá ta ohromná budova vznesla a rozletěla vzduchem. Všude kolem se rozléhal děsivý praskot a skřípot. Jakoby hvězdy se utrhly z oblohy a odpadávaly ze svých nebeských drah. Instalatér, pokud to vůbec jenom šlo, padnul na kolena a poprvé ve svém životě mu skrze rty prošla slova: „Otče náš…“

A potom stěny náhle zmizely a Josefa zaplavilo oslnivé světlo. V oné záři stačil ještě zahlédnout, kterak se k němu blíží veliké převeliké silně pórovité těleso, aby vzápětí omdlel uprostřed neřešitelné existenciální krize.

…

Pan Hamáček uchopil krabičku zápalek, aby si připálil 28 Spartu večera. Rozhovor s Hlaváčkovými uvázl v posvátném tichu na mrtvém bodě po výroku paní Hamáčkové. Ta obdobně, jako většina jí podobných žen, propadala tu a tam metafyzickým úvahám. Nyní rezolutně prohlásila, že podle ní je bůh, něco jako trouba, v níž se to všechno peče a smaží. Paní Hamáčková byla totiž vynikající kuchařkou a vaření považovala za uměleckou činnost a poslání, ba dokonce za posvátný úkol v této inkarnaci. Nikdy se proto netajila svým názorem, že na jejím umění závisí život i smrt celé jejich rodiny. Z tohoto důvodu její osobitý výrok, týkající se smyslu celé boží existence, nepostrádal logiku ani oprávněnost.

V nastalé chvíli ticha, v níž sňatkem potomků obě propojené rodiny, společně i každá zvlášť, se zahloubaly nad velikostí jí vyřčené myšlenky. Byla to ta chvíle, kdy se po jejích slovech všichni přítomní spatřili v celé své duševní obnaženosti coby křupavé pečivo v nitru božské trouby až je z toho polilo horko. Tak právě v tuto svatou chvíli pan Hamáček neprozřetelně uchopil krabičku zápalek, aby si zapálil 28. Spartu večera.

Přihodilo se v onu chvíli totiž cosi, co vzápětí všechny přítomné pro změnu přimrazilo hluboko do plyšových křesel. Předešlá emoční poleva brilantně ztuhla a paní Hlaváčková zatančila skvostný mentální taneček až na pokraji propastného infarktu.

Právě v ten okamžik se totiž zápalková krabička v ruce pana Hamáčka rozlétla do všech světových stran a před zraky přítomných, jež nemohly zůstat neužaslé, z ní vypadl a zůstal nehybně na stole ležet mezi talíři, sklenkami s Klášterním tajemstvím a popelníkem instalatér Josef Husnica.

Po této zručně sepsané zápletce i gradaci kapitoly můžeme již prozradit, co se to vlastně přihodilo. Instalatér Husnica, o němž se všichni domnívali, že po opravě klozetu již dávno odešel, se podivným řízením osudu, který zde nemá smysl vypisovat, náhle smrštil do nepatrných rozměrů, jak již někteří chápavější čtenáři zajisté pochopili a obdobně podivným způsobem se ocitl v inkriminované krabičce zápalek. Snad za to mohly i ony spirituální úvahy paní Hamáčkové, která tím spustila chod této metafyzické události.

Jisté bylo jen to, že nyní o nic méně vytřeštěně, hleděl instalatér na obě shromážděné rodinky a ty opětovně na něj.

Tato událost měla na všechny přítomné dalekosáhlé následky. Hamáčkovi i Hlaváčkovi začali věřit v neomezenou moc boží, veškerý zbytečný majetek odevzdali na OPBH a až do smrti žili chudý a svatý život v modlitbách. Obdobný názorový zvrat nastal i u Josefa Husnici. Přerušil veškeré další styky s vyděračskou, teroristickou a špionážní chuntou, která tak přišla o nejlepšího svého agenta, a sám se uchýlil do samoty v podzemí Panelového sídliště, kde až do smrti meditoval nad nevyzpytatelnými stezkami Páně.

ooo

kapitola 7.

CHUNTA OPBH

Chunta OPBH měla dokonale propracovaný systém i strukturu své organizace. Kdo je v ní šéfem, v podstatě nikdo pořádně nevěděl. Rozkazy, výkazy a zákazy přicházely vždy na úředním papíře s hlavičkou organizace a nečitelným podpisem. Podřízení úředníci v agendě s obyvatelstvem vždy jen s jakousi nepojmenovatelnou bázní poukazovali na to, že každé rozhodnutí přichází „shora“, přičemž nábožně zvedali oči někam vzhůru, sníce o výsluní, jehož by se jim mohlo za dobré služby jednoho krásného dne dostat.

Úřednický aparát byl dále rozdělen na několik sekcí. Jednalo se o sekci bytovou, služeb a osvěty.

V bytové sekci v několika kancelářích se nacházelo ještě několik dalších oddělení, kde úředníci přijímali žádosti i reklamace na přidělení bytů v přináležejícím sektoru Paneláku. Úředníci buď vraceli žádosti jako neúplné anebo je posílali „výš“, kde povětšinou, snad strachem z výšky, jakoby se zcela vypařily. Takto se v této sekci držela vláda nad nájemníky a podnájemníky. U nájemníků podezřelých z určitých nekalostí, se rozhodovalo, zda jim přidělit do jejich bytů některého z úředních agentů. Agenti vystupovali často v nejrůznějších rolích od chudých studentů, přes potrhlé lékaře a vědce až k osobám zcela neznámým, neproniknutelným a odtažitým. Ti pak měli ve sledované rodině za úkol kromě špehování a psaní posudků, které odesílali na kádrová oddělení, také plnit funkci jakéhosi rodinného psychologa a ideologa. Zájem o tuto profesi byl vštěpován dětem již od mateřských školek.

V sekci komunálních služeb se podřízení pracovníci starali o závady na bytových jádrech. V jednotlivých případech vzpurných nájemníků však tyto závady v dotyčných bytových buňkách ale i dálkově způsobovali. Nepoddajní nájemníci museli potom za trest strpět i několikaměsíční rozkopání přidělených bytů. Stávalo se pak zcela běžně, že v této době jim mizely obsahy knihoven, psacích stolů, ba i trezorů či vkladních knížek. Takto postiženým občanům však nezbývalo než mlčet, neboť sekce bytová i služeb byla zastřešena pod jedinou organizací OPBH a při případném protestu, byť jen šeptem mezi členy rodiny uzavřené mezi čtyřmi zdmi své bytové buňky, bývala taková rodina nemilosrdně bez náhrady vystěhována. Tato činnost spadala mimo jiné do kompetence sekce Osvěty.

Zde pracovali hromotluci, s nimiž si nebylo radno příliš zahrávat. Pokud věci nezašly příliš daleko, pak tato rabijátská stvoření docházela dvakrát týdně na večer do rodin, kde diskutovala s nájemníky o jejich problémech, právech a hlavně povinnostech vůči Organizaci. Tito zaměstnanci absolvovali vysokoškolské vzdělání na Institutu fyzikálně dynamicko- politicko-řečnickém (IFYDYPOŘ).

Tak ovládala chunta OPBH celý okrsek a řídila je ve spolupráci s dalšími chuntami, s nimiž tvořila i další a nové nadstavby a monopoly, aby život nájemníků na Sídlišti běžel bez společenských zádrhelů.

…

Právě v té době byl instalatér Josef Husnica vyhodnocen jako nejlepší pracovník sekce Služeb. Po osudově kritické události u Hamáčků, měla však tato za následek Josefovo nenadálé obrácení. Podivuhodná změna u něj nastala a on si uvědomil pro jak nízké a mrzké cíle za ubohý bakšiš se upsal. V plném světle nahoty spatřil náhle svůj předešlý život instalatéra. Hlubokou alegorii svého osvícení si uvědomil díky krabičce od zápalek, která mu tak vnesla do života nové světlo. Nyní již chápal svou předešlou roli figurky na šachovnici moci v rukou velkého Šéfa. Ten pod maskou všemocné anonymity, mohl mít tvář kteréhokoli souseda, pokud tedy vůbec existoval a nebyl jen pouhou fikcí, mezi obyvateli dogmaticky zakořeněnou.

Husnica si sice stěží dokázal vysvětlit zázrak, který se mu udál, potají však začal sbírat a studovat tajné materiály OPBH, z nichž se mu začalo vylévat stále víc špinavostí přímo do tváře. Posléze dospěl k přesvědčení, že je to právě on, komu osud napovídá, aby se nenávratně vzbouřil proti stávajícímu systému.

Vždy navečer vycházíval ze svého podzemí a potají navštěvoval „své“ rodiny, přičemž potají spřádali nitky budoucích událostí. Ještě později počal organizovat i koordinaci mezi podzemními a nadzemními patry Paneláku, vyhýbaje se zručně buldokům z Osvěty a častokráte jim i unikajíc na poslední chvíli labyrintem chodeb a světlíků, jež ze své předchozí profese dokonale znal.

I přesto bylo zanedlouho nalezeno jeho rozčtvrcené tělo v odpadovém potrubí Paneláku. Vyšetřovací komise vyhodnotila tuto skutečnost jako sebevražedný akt.

ooo

kapitola 8.

DAVID

Uliční kravál prořízl ostrý zvuk houkačky. Kolem se mihlo blikající modré světlo. Na rohu 5. třídy 6. ZDŠ zaskřípěly brzdy, ozval se náraz a blikačka zmizela za rohem 6. třídy 5. ZDŠ.

„Kruci, co se stalo?“ procedil mezi zuby malý muž, známý z televizních seriálů a sídlištních zábavných estrád jako vítěz soutěží o nejlépe provedený řez bochníkem chleba.

David R. stál u vchodu do metra a naslouchal harmonii dlažby. Auťáky – basy – důůůům; chodci – dam – tada – tam – data; hlasy – quikál – quílik – čer – naschl – egelín – tup – uíííííí… tohle byla ale houkačka. Fuj, disharmonie … koho asi vezou?… co mu kdo udělal?… lumpové!!! … dlažba… kostky… da – d – da – d – da – d… krajníky – blum … blum … asfalt … kola… dzdzdzd… Fuj, někdo teď špatně šlápl do notové osnovy a vepsal tam dvojitý křížek. David se otočil a seběhl po schodech do Metra. Zmuchlané noty odhodil do koše.

Stála tam na perónu dívka. Krásná, och, krásná – vlasy, oči, řasy, víčka, váčky, nos, chřípí, líce, boltce, spínací špendlík. Vedle ní postávala rovněž krásná dívka – šíje, ramena, ňadra, plíce, žaludek, bříško. Vedle ní stála také krásná dívka – boky, podbřišek, ba přímo klín, stehna, holeně, kotníky, palec, kramflek… ó jak něžně se dotýkala těmi kramfleky studené dlažby nástupiště. S citem, ó bezcitná!!!

Celá třídní jednotka, baterie dívek vyjezdivších odkudsi kamsi … ať si…

David nepohlédl na dívky, styděl se. Díval se někam nad ně, pod ně, ve dně. Pak se nechal uzamknout hlasem z reproduktoru do prostoru plechové škatule, a ta se jak krtek začala značnou rychlostí probíjet tunelovou propustí v zemině, ó jémine…

Představil si a odstavil vagón i s baterií dívek a ostatními cestujícími ze své mysli, a teď letěl tím prostorem sám. I tělo zanechal svému osudu na druhém břehu. Za příšerných tónů své uliční hudební symfonie pohyboval se svým vědomím v onom temném Tunelu, spojujícím život se smrtí.

Na pátém kilometru se jeho vědomí nabouralo s realitou a on se vrátil Tunelem zpět do svého těla mezi baterii dívek a ostatní cestující.

Dívky volaly jedna ke druhé:

Dvanáct dívek apoštolek rozkutálených po vagónu mluvilo o něm, o Davidovi.

V tu samou chvíli v TV show rozřízl malý muž nejrychleji a nejdokonaleji svůj bochník a stal se opět, jako každý předchozí rok, vítězem estrády a srdcí všech hospodyněk Ústavu.

O chvíli později David na jezdících schodech podával ruku všem protijedoucím se slovy:

…

Matka ležela v posteli. Ztrácela se v ní, jako list javoru v zamrzlém rybníku. Malá lampička ozařovala její obličej a Knihu. Četla ji snad již po tisíci. Byla to jediná kniha, kterou kdy četla a měla vazbu celou černou. Byla to kniha, která měla moc přenášet matku do nekonečného prostoru a ona sama se tak mohla tím prostorem stávat. Byla Knihou a Kniha byla jí i prostorem…

Neměla televizi ani život před sebou. Měla poslední chorobu života a poslední možnost stát se prostorem. Matka umírala. David, její syn, stejně jako ostatní synové svých matek, které právě umíraly, umřely nebo teprve umřou a stanou se prostorem – prostorem plným matek – to samozřejmě již tušil.

Nyní stoupal po vrzavém schodišti do jejího bytu. Stoupal tiše se zatajeným dechem i záznamem o výtržnosti v metru, při níž se nabouraly jeho vize s realitou, ale především se strachem, jestli najde svou matku ještě živou, nebo zda již vejde jen do Prostoru matky.

A matka odkládá Knihu a on je teprve v mezipatře; a matka si upraví vlasy a on je teprve v druhém mezipatře; a matka si posune brýle na nose a on je v dalším mezipatře; a matka si uhladí peřinu a on vkročí do předsíně. A matka ho vidí celou tu dobu, co vstoupil do dveří domu, protože co nevidět bude již Prostorem.

A matka se usměje, oči se zalesknou podivným světlem a David cítí, že by měl pokleknout před tím magickým světlem, které je počátkem matčiny inkarnace do Prostoru. Ale neklekne. Slyší své srdce, které jej od toho Prostoru dělí. A světlo matčiných očí nabývá na jasu a vystupuje z nich. Celá místnost je jím již ozářená a matka zašeptá: „Sbohem, synu, až přijdeš příště, budu tě čekat v Prostoru.“

„Sbohem, matko, určitě přijdu“, šeptá David, světlo se prolomí a její oči jsou náhle bezbarvé, vyhaslé a matka je již pryč. Matka je Prostorem.

Zůstala jen Kniha a matčina schrána. Nyní již prázdná a zbytečná forma. David otevírá černou knihu, aby pochopil její tajemství, a vidí, že jsou to jen prázdné desky. Prostor v nich zmizel. I s matkou. Zmizel a splynul a kdo ví…

David R. seděl sám v koutě místnosti a … brečel. Pelargonie na okně zasténala a zhroutila se žalem sama do sebe. Bylo jí smutno a nevěděla, proč dál žít. Umřela. David to rovněž nevěděl a … žil.

…

Baterie dívek odkudsi kamsi - cupity dupity - cupitala, dupitala dál po dláždění metra a šťouchala se přitom vesele prstíky do pasů.

…

…

Při vstupu do přepravní šachty kamelot vyvolává jednotlivé tituly ústavních novin. D. přistupuje a ptá se:

„Nová svoboda není? Ruďase nechci!“

„A co bys tedy rád, mladej?“

„Naděj!“

„Padej raděj!!!“

Zařazuje se tedy poslušně do chaotických průvodů v ulicích. Táhnou se podél zdí, prolévají podchody, kličkují mezi lešeními, protahují se průchody a průjezdy, přeskakují zebry. Průvody. Cik a cak, cik a cak, cik a cak. Pouliční průvody města, chybí však lidé, jen anonymní průvody rozprostřely se městem. Průvody měst, koryta řek, krev v tělech, dech, elektřina mašiny.

D. se zastavil a chytl za klopu kabátu nejbližšího chodce. Strhl jej k sobě a natočil jeho bledou tvář proti slunci. Chodec se roztřásl, zesinal a něco zablekotal. Jeho pohled byl vyhaslejší než oči matčiny mrtvé schrány.

„Kdy jsi umřel?“ zeptal se jej však mírně D. a bylo znát, že chodci se zřetelně ulevilo, vida že nebude tlučen a odvětil: „Myslím, že to bylo tenkrát, když jsem se narodil.“

Potom si upravil kravatu, zdvořile uklonil a cítil se šťasten, že byl na chvíli vytržen z anonymity davu v průvodu města. S díky pak odkráčel zařadit se pokorně zase zpět.

„Asi bude válka, lidé ztratili barvy i důstojnost“, pomyslel si David a dál počítal, kolik úderů kol o kanály zazní během jedné minuty…

…

Létající disky na orbitu dál působí mrtvou nehybností.

ooo

kapitola 9.

SÍTKO ČILI SMĚR DOVNITŘ

Auto se jen pomalu vyloupávalo z prostoru. Nejprve předek, pak zadek, kola, reflektory až se vzápětí vynořil i celý interiér.

„Kde to jsme?“ vybafl překvapeně promovaný historik Smetáček. Kolega docent přírodních věd Alois Virus se rozhlédl nedůvěřivě kolem sebe. Poslední vzpomínka, která se mu vybavila, že na 36. km Dálnice ve směru na Sídliště AY-7, kde měl být zahájen kongres AV, vjeli náhle do husté neprostupné mlhy. Vzápětí se však přihodilo něco, co si ani jeden z vážených kolegů nedokázal seriózně vysvětlit. Oba získali těžce definovatelný pocit, jakoby se prostor kolem nich náhle rozevřel a oni se do něj ohromnou rychlostí i se svým benzínovým ořem propadli. Ne, lze to říci ještě lépe – jakoby se veškerá hmotná substance kolem počala nepředstavitelně rychle zvětšovat a rozestupovat, až je ve svých zduřelých pórech zcela pohltila. Či snad dokonce naopak? Oba vědci se zmenšili natolik, že tou hmotnou sítí zcela propadli?

Ať již to bylo jakkoli, na čele docenta Viruse se zaleskly krůpěje potu. Ano, propadli hmotou, jako zrnko písku řešetem.

„To by ale znamenalo, že nyní…,“ otřel si kapesníkem zpocené čelo „jsme uvězněni někde hluboko v těch sra…!!!“, nedopověděl a naznačil rukou projímací gesto.

Opřeni zničeně o kapotu snažili se oba vědci přijít na to, kde se vlastně nacházejí, neboť hustou mlhou vůkol nebylo možno pohlédnout dál, než pár metrů. Jisté bylo jen to, že se nalézají někde pod povrchem věcí. Tento fakt Dr. Viruse nesmírně iritoval, neboť se mu to jevilo jako holá vědecká nemožnost a nelogický paradox.

„Co by tomu řekli moudří otcové ateistické filosofie a vědy? Vždyť jim nebudu moci ani pohlédnout do očí, …a to se musí stát právě mně, nositeli a propagátorovi jejich hlubokého vědeckého odkazu!“ lamentoval nasraný Virus.

Historik Smetáček se projevil pragmatičtěji: „Průser je, když už jsme v prdeli, že nevíme v jaké výši a jaké její historické rovině se nacházíme. Pane kolego, my jsme někde vypadli z naší kauzální dějinné dimenze a nevíme ani, co bylo příčinou této… této kritické kolize, navíc vůbec netuším, jak se dostat zpět do naší krásné, vzkvétající a tudíž jediné správné přítomnosti na časové ose.

Oba muži si rezignovaně zapálili. Bylo nadevší pochybnost jasné, že konferenci již dávno prošvihli. Mlha začala pozvolna řídnout, až se zcela rozplynula.

…

Na pódiu kongresového sálu před užaslými zraky všech přítomných vědců se pozvolna zhmotňoval červený žigulík i s oběma vědeckými kapacitami, od nichž se linula jen sprška sprostých nadávek.

ooo

kapitola 10.

ZNEUŽITÍ POTENTNÍHO FAKTORU V PROSTORU Xx 28 - 6

Území Sídliště X5 bylo již delší dobu obývané. Bylo též členěno na menší územíčka, a ta ještě na menší, a tak dále. Bylo to dokonalé území, neboť všichni jeho obyvatelé měli své soukromé území přirozenou cestou takto dané, a tudíž si nevadili. Zvláště rostliny si lebedily a na rostlinách hověli si živočiši, kteří již měli rostlinnou minulost vývojově za sebou, a jen v nočních snech ožívaly v podvědomí příhody té doby, kdy život co život měnili své podoby.

Teď však byli živočichy a tedy se i tak projevovali. Nutno říci, že čím vyššími živočichy byli, tím to s nimi bylo podivnější. Zvláště slečna Zvonílková se projevovala prapodivně, a to od té doby, co pracovala jako uklízečka na VVUPFOVLPNBOAV (Vědeckovýzkumný ústav pro fyzikálně optické využití laserových paprsků na bionickém oddělení Akademie věd.)

Vše se seběhlo v době, kdy se laboratoř zabývala jistým výzkumným úkolem. Později se rozneslo po okolí, že tam dokonce straší, a tak byla mezi vědci familiárně přezdívaná jako ‘Faustův dům‘. Ještě předtím začal však tento prapodivný příběh.

…

Někdy kolem vánoc dokončil vědecký tým akademika Ivana Ivanova praktickou aplikaci simultánního využití laserového homunkula, zvaného bodře mezi týmem ´Laserový robomuž‘ či přímo ´Laseroboman.‘

V té době Zvonílková ještě spořádaně a důsledně den co den poklízela laboratoř, a snad by takto poklízela až do své smrti či alespoň invalidního důchodu, nespatřit ho jednoho dne klíčovou dírkou za dveřmi č. 13. A tu její srdce vzplálo podivně spalující láskou k laserovému homonkulovi a on vzápětí její lásku opětoval stejně horoucně svým elektrickým srdcem.

Domluvili se, že pro jistotu zachovají celou věc v tajnosti. Od té chvíle zůstávala uklízečka do pozdních nočních hodin v Ústavu s neplacenými přesčasy a novým milencem.

Vše by zajisté zůstalo v tajnosti, nebýt zde zásahu ženské marnivosti a nenasytnosti. Zvonílková by snad nebyla ani ženou, natož uklízečkou, kdyby se nechtěla před svým milým svlékat z nových módních, vkusných a elegantních šatů, které zakoupila jen kvůli němu. Její nároky tak neustále stoupaly, až byl její milý, z důvodů neutěšené finanční situace, donucen obstarávat své milence garderobu jinými cestami. Jakožto umělé inteligenci mu totiž nebyla uznána za vědeckou práci v ústavu mzda, s odůvodněním, že pokusným králíkům se rovněž nevyplácejí prémie, přestože jejich práce v laboratoři je vysoce riziková. Tak Laseroboman sklouznul na dráhu zločinu.

Když počalo docházet v sídlištním územním prostoru X5 ke stále častějším vloupáním do obchodních domů, vložila se do věci konečně kriminálka. Trvalo dlouho předlouho, než přivedla konečně stopa kpt. Zemáka až ke vratům vědeckovýzkumného ústavu, a tehdy se provalil na veřejnost velký skandál o prvním zneužití laserobota ženou.

Tímto však události teprve začaly nabírat spád. Aby Ivanov zabránil dalším skandálům, dal na noc Laserobomana rozkládat do hmotných, psychických a vitálních částic a uschovával je pak každou zvlášť v uzavřených kádinkách. Netušil, chudák, jak se tím dotknul ubohého a trpícího homunkula, který vzal u soudu všechnu vinu na sebe, aby tak ochránil svou milou před spravedlivými chapadly zákona. Ivanov svým bezpečnostním opatřením se dotkl jeho mužské cti i ješitnosti a v něm počala bublat jen těžce zvladatelná zavilost.

Dlouho však uklízečka netruchlila, neboť byla ženou činu a brzy ve svém kýblsmetákamrlíku pojala spásnou myšlenku, jak svou noční lásku opět vzkřísit k životu.

Jedné noci, bylo to právě na Tři krále, vkradla se tiše do pracovny akademikovy a zcizila zde z mikimauze (jednalo se o mírně nevkusný věšáček, který si Ivanov ve chvílích vědeckého zadumání sám z ohebného drátu ukroutil a na svůj výtvor byl i náležitě pyšný. Dokonce pobízel i ostatní kolegy, aby následovali jeho příkladu, jak sbližovat prakticky duševní a fyzickou práci) klíče od třinácté komnaty, v níž se nacházel laserbox s kádinkami a rozloženým robotem, a zmizela tiše za dveřmi.

Náhodný divák, který by čirou náhodou právě v ten čas a tím místem procházel, mohl by pak spatřit uklízečku, ona před laserpultem sama mixuje jeho program, aby mohla v prostoru XX 28 - 6 opět svého miláčka scelit a ukojit tak dlouho potlačenou touhu po jeho žhavém objetí.

Zprvu namíchala jeho psychickou složku tak, jak se domnívala svého miláčka znát z láskyplných a vášnivých dřívějších nocí. Zmáčkla knoflíky: NĚHA, TAKT, KOREKTNOST, MUŽNOST, SÍLA, TOUHA, VÁŠEŇ, CIT, KRÁSNO (coby estetická kategorie) a nechala programově sečíst jednotlivé tyto ingredience. Pak ji napadlo, že by neškodilo více posílit faktor něhy a vášně a na klávesnici dodatečně posílila hodnoty těchto položek. Dále lineárně k psychické složce naprogramovala vitální rovinu, přičemž ždibec ubrala z mozkové potence a přidala ji k užitečnější potenci potentní. Nakonec obě vibrační roviny smíchala dohromady a zalila je ionizujícím zářením.

Zvonílková vždy ráda vařila a tento programovací akt jí přišel ne nepodobný. Dokonce se přistihla při představě, jak si vlastně svého milého peče v mikrovlnce. Zvlášť si připravila zásmažku ze čtyř hlavních principů: tepla, chladu, dostředivé a odstředivé síly, a když zmáčkla tlačítko pro sčítání, automaticky se již vytvořila hmotná poleva z předešlých faktorů. Zbývalo už jen zaměřit životabudičské paprsky do prostoru XX 28 - 6, což bylo silnou analogií vyklopení pečínky na talíř.

Ve stále zanícenějším milostném vytržení stiskla čudlík COCTAIL, a tu se stalo to, co se stává jen nepozorným milencům zabraným do svých lubostných hrátok. Uklízečka místo sčítání stiskla umocňování, aniž by si čehokoli povšimla. Prostorem svižně projel svazek modrých blesků a v teritoriu XX 28 - 6 počal divoce bujet život.

Zpočátku to byl pouhý virus, jenž rychle nabýval na rozměrech i kvalitě, až se posléze v buněčném kvašení změnil v drobnou a slabou rostlinku. Ta se bleskurychle přetvářela před očima a již zde byla konvalinka, zvoneček, zvonek, zvon, keřík, strom jako hrom, vše v rychlém sledu za sebou i v sobě. Uklízečka v úžasu sledovala tu velkou metamorfózu svého milého, který právě opětovně procházel svou životní evoluci. A již se zde rozhlížel první malý živočich. A tvary se dál měnily, zdokonalovaly, výstupky vyrážely, dorážely a opět srážely, tak jak si naprogramovaná bytost urychleně razila individuální vývojovou cestu evolucí. Teď se zjevil mastodont, slůně, slon a ještě větší slon, a pak zlom a byla zde šelma a z ní kotě, pes a opice a náhle zde v plné kráse stál před ní opět její milý.

Již, již k němu chtěla vztáhnout své roztoužené a dychtící paže, ale evoluce pokračovala dál. (Laskavý čtenář si jistě vzpomene na ten nešťastný knoflík). A už spatřila dlouhého tvora s lysou lebkou, a ten se roztahoval v dál i v šíři. Jeho končetiny počaly ochabovat a již se slily s tělem a hlavou. Nový tvor právě psychofyzicky překonal dualitu. V příští sekundě se útvar počal zvětšovat, kynul jako gigantický knedlík, a tu k smrti vyděšená uklízečka vidí jeho kůži, kterak se rozpíná, póry se zvětšují a rozestupují a nyní vidí již i stěny pórů a v nich další póry a v těch další a nové.

Laboratoř je již zcela vyplněna tělem nové bytosti a toto monstrum hučí, řinčí, skřípá, šustí, šelestí, šumí, ševelí, pípá a zvučí. Stále hlubší zvuky vyluzuje jeho metamorfóza, až se slévají do jediného jemného hukotu, připomínajícího mořský příboj. Všude kolkolem spousty stříbřité záře, která zalévá všechny póry těla.

Uklízečky se zmocnil prudký záchvat erotického transu. V nyní již průhledném tělesném knedlíku začala spatřovat nejrůznější obrazy. Tu kus lesa a modrá oblaka, tu pohled na širý oceán a stříbřitě zlatavá záře stále neumlká. Teď uviděla celou planetu visící v stříbrně modrém prázdnu a k ní přibývají další a další kosmická tělesa, a vše se stále rozpíná. Vesmír bují z jednoho bodu do své mnohosti. Později vše žhavé a rozptýlené počalo chladnout a pro změnu nastoupil dostředivý faktor. Rozpínání se zastavilo, narůstal chlad a opět se vše vracelo do původního bodu. A opět znovu, vše v neutuchajícím pulzování a opakování. To bytost stvořená uklízečkou dýchala.

A v jednu chvíli tento nesmírný vesmírný organismus pohltil uklízečku Zvonílkovou, která již dávno ztratila vědomí v kosmickém extatickém orgasmu.

Tak byla uklízečka povznesena do vyšších dimenzí, kam, to se však neví. Jisté ale bylo, že když přišel ráno do laboratoře vědecký tým akademika Ivanova, nezpozoroval nikdo nic zvláštního. Na Zvonílkovou záhy zapomněli a vymizení Laserobomana bylo vysvětleno vědecky exaktně rozložením a opotřebováním ingrediencí v kádinkách. Zvláštní na celé věci bylo snad jen to, že nikdo nikdy více z živáčků už nespatřil ani tento vědecký tým. Ba co víc, kdokoli vkročil do osudné laboratoře, mizel stejně záhadně. Seznam pohřešovaných se tak brzy rozrostl také o hezkou řádku kriminalistů i žurnalistů. Nebylo tedy divu, že se lidé brzy začali tomu místu zdaleka vyhýbat a příhodně jej nazývali Faustovým domem.

Časem se vynořilo i mnoho vykladačů a sekt. Hovořilo se o únosech UFO, černých děrách, nebeských pastích, alefech, rozhmotňování, bytostech astrálních i pekelných démonech. My jim však nevěříme, neboť víme, že všichni byli pohlceni vesmírným tělem laserového robomuže. Ten se takto stal novým makrokosmem všech pohlcených, kde dál, nic netuše, pracovali a žili jako dosud, neboť jak víme, v každém atomu je obsažen celý vesmír a v každém člověku jeho ustálené a zaryté představy.

A jelikož uklízečka Zvonílková při stvoření tohoto nového makroprostoru přidala navíc i ždibec něhy a potence, rozlily se jeho chvějivé vibrace novým vesmírem a život na jeho jednotlivých planetách získal tím mnohem živější náboj. To jediné také bylo starému dobrému akademikovi trochu divné, neboť po jeho bývalé impotenci nezůstalo ani stopy.

Tak se stala uklízečka Zvonílková Velkou Matkou nového kosmu a byla pak v jeho nejrůznějších náboženských kultech uctívána jako nejvyšší ženské božství plodnosti.

ooo

kapitola 11.

ČESNEK, PROFESOR FILOZOFIE A MLADÝ BÁSNÍK

Studená rána, unavené hlavy, šumění hlasů coby příboj a odliv, plyšové koberce, po nichž neslyšně krouží černí číšníci a fialové servírky, od stolu ke stolu; bývalý baleťák s knírkem pod nosem s podnosem, za okny sychravé překrývající se děje jako nánosy kulturních vrstev na vykopávkách, černošky zpívající blues za odcházející muže, blues nad bílými geometriemi hrobů…

V sychravém ránu zakryty jsou dobrodružství chunt i nájemníků bytových buněk.

…

Profesor filosofie v invalidním důchodu vzhlíží den co den se stoupajícími obavami ke hřbitovu. Na Sídlišti žije mnoho lidí, na hřbitově jich zatím odpočívá méně, neboť hřbitov je stejně mlád jako sídliště.

Nervózně sleduje, jak den co den jich přibývá, hodinu co hodinu, minutu co minutu přebíhají lidé ze Sídliště panelového do Sídliště rovů.

Ten den, kdy počet mrtvých i živých se vyrovná, ten den má vyznačený černě v kalendáři. Spočítal si ho. Ten den jej nesmírně děsí. Ten den stane se cosi divného, hrozivého. Mrtví povstanou a uchopí Sídliště do své moci.

S bezmocnou odevzdaností profesor filozofie odškrtává dny v kalendáři a předpovězené datum je stále blíž.

Profesor filozofie obkládá dveře i okna česnekem, obkládá stůl česnekem. Česnek už pokrývá každý centimetr jeho pokoje. Vždy se však najde ještě škvíra, malá skulina, která jej náhle vyděsí zejícím prázdnem. Tunel, kterým je možno k němu prostoupit. Česnek je ve vaně, je v klozetu, je všude. Profesor byl vždy pedantický. Česnekem jsou potřeny lustry, peřiny, knihy. Profesor natírá se co chvíli česnekovou šťávou, vtírá ji důsledně do všech pórů své kůže. Pach česneku se šíří z jeho bytu po celém Sídlišti.

Držáky a očka, pomocí nichž se pohybuje profesor svým bytem, visí v malých rozestupech ze stropu. Ručkuje po nich z místa na místo, aby nepoškodil svou česnekovou ochranu, a blízko je den, kdy na jednom z nich naleznou ho bezvýchodně oběšeného. Jeho oprátka bude impregnována česnekem.

Zemře, ale jeho duše je nyní uvězněna v česnekové cele. Trhá ji na kusy astrální česneková vibrace, nemůže nalézt skulinku, kudy vyvanout, a tak musí snášet hrozná muka, dokud nebude někým vysvobozena. Všichni andělé se však zdaleka vyhýbají tomu smrdutému místu.

Nepředbíhejme však, den, kdy zvítězí mrtví nad živými v Sídlišti, se dosud pouze jen blíží.

Nic netušící Sídliště však nerozumí stezkám a pěšinkám profesorových myšlenek, neví nic o nich, a tak s nebetyčnou naivitou i nadále živí pozůstalí krášlí hroby svých mrtvých poodešlých.

…

A zatím ve vedlejším bytě dlouho do noci sedí mladý básník. Před očima se mu vznáší obraz jeho milované vzdálené, do níž se mu zúžil celý svět a stal se tak stejně vzdáleným a nedostupným.

Básník píše blouznivé verše, které si nikdo nikdy nepřečte. Ukládá je do šuplat, šuplíků i šuplíčků, ukládá je do regálů, přihrádek, krabic i krabiček, co jich po bytě je a vše je již plné jeho bolestného blouznění. Občas se ozve rána, jak některá z přihrádek neunesla tíhu marné lásky. A tak leží básně všude, kam oko dohlédne. Průvan je roznáší po bytě.

Jeho milovaná, žijící v sousedním Paneláku se svým právoplatným manželem, stále častěji pociťuje, jak je od něj stahována neznámou iracionální sílou, tam ke vzdálenému oknu, za nímž noc co noc spatřuje vyzáblou básníkovu siluetu. Ten, protože v Boha nevěří, povýšil na bohyni ji.

Celé dny i noci se modlí před jejím oltáříčkem a zhmotňuje ji svými horoucími představami. Bude-li dostatečně vytrvalý, stane se, že ona žena jedné magické noci záhadně zmizí od svého muže a vykrystalizuje před básníkem v celé jím vysněné svůdnosti. Bude to láska metafyzická a křehčí než křišťálové poháry octnuvší se v prudkém žáru.

V okamžiku, kdy se však k těm dvěma prodere puch česneku z profesorova bytu, tehdy nastane první krize jejich lásky a bude velmi tragická, neboť tolik reality vržené do fikce zabíjí.

…

Záhadné disky na orbitu zejí ještě nečinností….

ooo

kapitola 12.

MAGNET T.LAMZÍKA

Theodor Lamzík bezmyšlenkovitě chodí Sídlištěm sem a tam a tam a sem, a tak stále již třetí rok. V kapse svírá křečovitě magnet, který by nikomu nepůjčil ani za živého boha. Když se ho zeptáte proč, s bezelstnou upřímností vám odpoví: „V tom magnetu mám otce.“

Někteří ho politují, jiní se vysmějí, ale povětšinou si ho již nikdo nevšímá, neboť svých starostí má beztak každý až nad hlavu a bláznů se pohybuje po Sídlišti nepočítaně.

Theodor Lamzík býval úředníkem Spojů a ničím dříve se od ostatních úředníků čehokoli nelišil. Byl to svobodný mládenec, tu veselý, tu smutný, tak, jak to už v tom našem světě chodí.

Říkám úmyslně, že úředníkem býval. Už není. A sice od doby, kdy jeho jediný otec zemřel. A stalo se to takto:

V době, kdy jeho stařičký otec vážně churav ulehl do postele, ze které již neměl nikdy vstát, počal jeho syn zoufale studovat všemožné učené knihy, které mu přišly pod ruku, jen aby mohl svého otce zachránit.

Prostudoval kompletně již celé bylinkářství, biologii, farmakologii, fyziku, biofyziku, fyziologii, chemii, biochemii, termodynamiku i termostatiku, teledynamiku i telestetiku, telepatii, astronomii i radioastronomii, astrologii, kosmologii a kosmogonii, chiromantii, akupunkturu a akupresuru, okultní a mystické nauky či přírodní léčbu orientální a mnohé jiné a další nauky, lék pro svého otce však stále nenacházel. Ani magie a alchymie mnoho nenapověděly, a přestože nabyl při studiu gigantických znalostí ze všech odvětví vědeckého poznání, smrt stále zřetelněji a netrpělivěji klepala na otcovy dveře.

Kolik nocí Theodor probděl, aby ji zaplašil, kolik horečnatých snů prosnil, kolik utrpení vytrpěl, vše marno. Nepomáhaly ani bylinky ani masti, vykuřování ani zaříkávání, tabletky ani ozařování. Inu na stáří léku není.

A tak hladový a vyčerpaný, bylo tomu právě dva měsíce, co započaly jeho útrapy, usnul nad učenými knihami, a tu se mu zdál zvláštní sen.

Spatřil ohromnou žhavou kouli. Byla jak slunce a vše vůkol spalovala v prach. A viděl i sebe. V podobě meteoru kroužil příjemně chladnými dálavami kosmu, když v tom s překvapením spatřil ono zářivé slunce. To ho však již uchopila dostředivá síla žhavé koule a počala jej vtahovat do svého nitra, aby jej mohla pozřít. Theodor má ukrutný strach, celý se potí, bojí se, že shoří; a skutečně celé jeho tělo je již v jednom velkém plameni. Kupodivu však k žádné velké bolesti nedochází a on stále žije dál. Tělo má už na popel, ale on tu je stále plně přítomen. Pak záblesk… m y š l e n k a !!

Probouzí se zcela propocený, šaty ohořelé. Pomalu otevírá oči a vidí, že leží přitisknut nosem na fotografii sluneční soustavy. V té chvíli se mu v mysli odvine znovu celá noční můra.

„Heuréka!“, vyskakuje Theodor radostně a běží do železářství.

…

Druhý den se vrací domů v povznesené náladě. Políbí otce na tvář a vsune mu něco nenápadně pod polštář.

Ještě tu noc otec umírá, TL je však až nečekaně klidný. Další den brzy zrána přicházejí dva zřízenci pohřební a odtahové služby.

„Brýtro, tak kdepak ho máme, pane?“

Theodor je poněkud zaskočen: „Ale, vždyť jsem to ještě nehlásil,“ diví se upřímně.

„To by taky bylo zbytečný, Lamzík !“ říká mu bodře zřízenec v bílém plášti se zlatě vyšitou lebkou na klopě. „Naši průmyslovou televizi, kterou nainstalovalo do všech bytů OPBH, neoklamete, víme, Lamzík?“

Theodor je sice nemile zaskočen, neboť nyní chápe proč na OPBH vždy okamžitě věděli o nepohodlných nájemnících. Nemá však čas si uvědomit celý dosah svého poznání, neboť zřízenec vytahuje injekční stříkačku, odkápne a vpíchne mu tekutinu do žíly.

„To jen pro uklidnění,“ zachechtá se přátelsky bezzubým šklebem. „Abyste zapomněl na zbytečný starosti! Víme, tolik přečtených knih k ničemu dobrýmu není!“ dodává vědoucně ještě na odchodu, když pod bílou plachtou vynášejí prázdnou schránu otcovu.

Výtah, k němuž postavili nosítka, je však příliš úzký. Zvednou je proto do svislé polohy a tělo k nim přidržují. V přízemí jej opět přikryjí plachetkou a zastrčí do otevřeného vozu venku na ulici, jako do penálu hned vedle paní Martínkové z 1. patra, k mrtvole profesora filosofie, odporně páchnoucí česnekem a mladému básníkovi, z jehož kapes vytékaly již zaschlé stružky poezie neopětované lásky.

Tohle vše už ale Theodor Lamzík nevidí, protože zpod polštáře vítězně vytahuje veliký magnet ve tvaru podkovy a tiše si pobrukuje: „Neumřel, n e u m ř e l…“ a postaví si magnet na stůl. Sám si lehá naproti na pohovku a přivřenýma očima se dívá na předmět svého zájmu proti světlu okna, pod nímž stůl stojí.

Zčistajasna sebou prudce trhne, vyskočí a zkoprní úlekem. Ve vší hrůze si náhle uvědomí, že vlastně neví, jak teď otce z magnetu vysvobodit. Tak dalece svou geniální myšlenku nepromyslel. Dosud řešil jen to, aby jeho duše neodešla současně s tělem.

Magnet je otci určitě těsný, říká si a celý popletený pobíhá po obývacím pokoji sem a tam. Neví… n e v í ! Nemůže spát! V noci, když celý dům již spí, slyší zvláštní šelesty. Tuší, že to duše otcova prosí Theodora, aby ji propustil na svobodu z vězení magnetismu. A on má teď vše popleteno. Vše, co za tu dobu nastudoval, se mu po injekci vykouřilo z hlavy. Už si ani nevzpomene, jak se otec ocitnul v magnetu.

Od té doby, již třetí rok tomu je, chodí po Sídlišti jako bez ducha s magnetem v kapse. Zastavuje kolemjdoucí občany, dokonce i malé děti a prosí úpěnlivě o radu, jak vysvobodit otce z magnetu.

Když ho na Sídlišti potkáte, poraďte mu, prosím vás. Je mi totiž velice líto jeho uvězněného otce.

ooo

kapitola 13.

SPIRITUS

Světlo svíčky se blikotavě šířilo po místnosti. Eliminovalo zvolna tvary nábytku, snažilo se dostat a uchytit až v roku místnosti.

Tváře, soustředěně skloněné nad stolem, získaly onen kýčovitě strašidelný výzor, tak dobře známý z béčkových horrorů, jenž se usilovně snaží vzbudit v divákovi existencionální a metafyzickou úzkost, a které ve vypjatých klíčových scénách vyvolávají spíše bujaré veselí diváků. Zde však ona ponurost vládla zcela nefalšovaně. Její jemné vibrační drápky přenášejí se do prostoru, a ten rezonuje podivnými vzdechy, sténáním, skřípáním, sípáním a praskáním.

Vysoký kostnatý muž, se zelenkavou barvou ve tváři a velkými kostěnými, slonově bílými obroučkami brýlí, za nimiž bylo možno spatřit prudce a ostře vystupovat malinká šikmá očka, která oč byla menší, o to intenzivněji propalovala vše, na čem spočinula; tedy tento muž, sedící v čele stolu, propadl se nyní ještě více do nezdravě bledé zeleně svého propadlého obličeje.

Očička, která se ještě před chvílí tak pálivě vpichovala do ostatních přítomných tváří, se nyní zakalila, zalévajíce se nafialovělou mlhou. Její chuchvalce stále narůstaly a houstly, až zalily celé zorničky, a jen ve štěrbinách, kde se mlha občas protrhla, prosvítalo jeho mrazivé bělmo. Po slunci tam nebylo ani památky. Muž teď s veškerou svou seriózností odložil si brýle na stolek.

Bylo zjevné, že se ten nesympatický chlapík zjevně chystá upadnout do transu. Mlha mu již zcela vyplnila zbývající štěrbinky v očích a začala se zvolna valit ven. Linula se kolem hlavy extatika, ozářená náhle prudkým vyprsknutím svící v místnosti.

Všichni přítomní se pokusili křečovitě potlačit své vzrušení v hlubokém soustředění a některým se to snad i zdařilo. Světlo svíček na nich vykreslovalo kovově lesklé reflexy. Vzápětí se z hrdla předsedajícího tranzistora vylouplo přiškrceným sonorním avšak mrazivým hlasem zvolání:

„Thosheposhere, vládče starobylé dynastie egyptské, jenž spočíváš na vzdušných polštářích vyšších plání astrálních, prokaž nám svou laskavost a projev se!“

Hlava předsedajícího ztrácela se již zcela v mlžných chuchvalcích, které vystupovaly až ke stropu a vytvářely na něm začoudlou skvrnu.

Celá místnost náhle utichla, jakoby v předzvěsti blížící se klimatické bouře. Mrtvé ticho se dalo případným sekáčkem téměř porcovat. Zastavil se dech přítomných, i syčení unikající nafialovělé páry utichlo, jako když utne.

O malou chvíli později bylo možno zaslechnout z neurčité dálavy něco podobného sborovému zpěvu. Zpěv ten se nesl v tak neuvěřitelně vysoké tónině, že vibroval téměř na hranici infrazvuku. A byla to převelice tklivá melodie, jež svými vibracemi zaplnila veškerý prostor děsivou nostalgií, až z masivní dubové skříně v rohu počala vytékat na koberec mastně slaná tekutina; vpíjela se do koberce, takže ten zcela zvlhnul. Hle tak vypadají pravé skříňové slzy.

Magický kolektivní soprán se rozplynul stejně rychle, jako se i objevil. To znamená ihned. Místnost opět ožila uvolněným výdechem a nábytek i zdivo se divoce rozpráskaly a místnost zdivočela zběsilými reflexy a stíny.

Fialový mlžný závoj, pokrývající již celý strop, se rychle rozplynul a zbytek se chvatně vrátil do očí kostnatého média. Za malou chvíli se protrhly mlhy i v nich a zableskly se opět pronikavě slídivé zorničky. Celé jeho tělo podivně zaskřípělo a propadlo se kamsi do poněkud nesympatické vláčnosti. Muž zašmátral po brýlích a dlouhým hubeným ukazovákem si je pomalu urovnal na nose. Tímtéž ukazovákem, nabývajícím jen velmi zvolna přirozenější barvu, si chvíli třel zpocené místo mezi obočím. Pak až nečekaně prudce hlasem neuvěřitelně změněným téměř do pištivého kvičení vražděného domácího pašíka, zvolal:

„Pánové, musím s politováním říci, že dnešní inkarnační seance se nezdařila. Měsíc v konjunkci se Saturnem byl sic v příznivém postavení, ale byl nečekaně spálen Plutem při jeho přechodu 8. domem ve znamení Štíra a komunikační kanál, takto vytvořený, byl zkratován fluidickou silou, vycházející ze 7. tisíciletí př. n. l., kterážto se kryje s časoprostorovou dimenzí legendárního anatolského města Catal Hüyük. Tím došlo ke konfliktu a vzájemnému rušení dvou nesourodých astrálních plání.“

Z hrdel přítomných vyletělo zklamané zamručení: „Mrrrrrruuuuumm!“

„K našemu bohulibému záměru bude třeba vyčkat do zítřejší půlnoci, kdy si probíhající konstelace navzájem vyřeší svou dominanci, a kdy se opět sejdeme, abychom posvětili toto místo i sebe přítomností Thosheposhera, vládce starobylé dynastie egyptské.

Muž médium sfoukl svíci a současně někdo z přítomných rozsvítil v místnosti opět lustr. Ozvalo se zavrzání a zaskřípění mnoha židlí odsouvaných po šedivém linoleu. Za tichého hovoru odebrali se všichni přítomní do předsíně, oblékli své svrchníky a jeden po druhém nenápadně mizeli v chodbách Paneláku a o chvíli později i v mrazivé zimní noci.

…

Druhý den Theofrast Polívka, neboť to bylo pravé a ctihodné jméno vůdčího spolku, vypadal velice nevyspale za svou listovní přepážkou na místní poště ve 235. etáži panelového domu. Musel si neustále třít svá zarudlá myší očka, což vzbuzovalo veselé štěbetání brigádnic od balíků.

„Snad jste nám včera neflámoval, pane Polívka?“ zvolala na něj se smíchem obtloustlá Anežka a vytočila před ním elegantní piruetu. V jedné chvíli se její zadeček ocitl úplně na opačné straně těla a jej napadla hříšná myšlenka, že by se Anežka nechala ráda pozvat na skleničku dobrého vína do vinárny ‘U dvou pohlavíček‘. Uvědomil si však, že jej dnes očekává náročná noční seance s Thosheposherem, a ihned pustil tento lechtivý nápad z hlavy. Tady přec jde o nejsvětější záměry, a kam se na to hrabe Anežka Hrabalová.

Ani ostatní členové spolku SPIRITUS nevypadali ten den lépe, a museli s velkým úsilím a sebezapřením přesvědčovat své drahé manželky, drahé milenky i drahé přítelkyně, že i dnešní pracovní porada se v práci protáhne hluboko přes půlnoc, protože ostatní pracovníci se nehorázně flákají, a pak to musí „odsrat“ za ně sami.

Už v 5 hodin odpoledne se začalo smrákat a do osmé byla tma jak v ranci. Navíc se nad Sídlištěm snesla hustá sněhová vichřice. Přesto však všichni byli v určenou hodinu na určeném místě – v bytě poštovního úředníka Theofrasta Polívky, který jim na uvítanou připravil svůj vyhlášený boršč. Po vydatné večeři vytáhl z příborníku načatou lahev skvělého Courvoisier a pronesl krátký přípitek, jenž byl v tomto spolku již tradicí.

Úderem za deset minut půl jedenácté, kdy Slunce opustilo 8. dům, seance započala. Směnový mistr autodílny Halúzka, jehož jméno i vzhled prozrazovaly bodrý moravský původ, stačil ještě pošeptat kolegovi Pandrlemu, jinak revizoru DP a plukovníkovi ve výslužbě Štábovi, že by se rád toho faraona zeptal, jaký čísla vyjdou tento týden ve Sportce. To se však již začala opakovat scenérie včerejšího večera.

Theofrast Polívka se opět urychleně ocitl ve svém transu, opět zadýmil místnost u stropu fialkovo bílým čmoudem a jeho hlas se opět ustálil z kvikotu v poloze sonorního basu. Zopakovalo se i iniciační zaklínadlo, obdobně jako záhy zavládlé ticho, jež bylo jen chvílemi rušeno rozkacenými manžely Perničkovými ze sousedního bytu, neboť se jim konečně podařilo usvědčit se ze vzájemné nevěry. Po několika vhodně volených úderech na společnou stěnu profesorem Žalzíkem, provedené jeho pověstným ukazovátkem, které sloužilo příležitostně i jako rákoska či opora v chůzi při cestách z vinárny ´U dvou pohlavíček‘, manželé utichli a nic již nerušilo chod dalších událostí. A ten byl věru podivný.

Do těžkého ticha, které by nerozsekla ani řeznická sekera, vtrhnul náhle odněkud prudký závan větru a sílou uragánu prolétl místností. Svíčka zhasla, dveře letí, někdo vchází do dveří. Ale ne, kdepak. Nikdo dveřmi nevkročil. Místnost se nyní začala topit ve tmě vytřeštěné reality. Láhev nedopitého francouzského koňaku je smetena někam do kouta. Prostor je náhle celý těhotný vzrušeným očekáváním a volně poletujícími oxeroxovanými listy mystických spisů páně Polívky.

Tu spatřili již poněkud vyděšení členové spolku rýsovat se ve tmě nezřetelný obrys vysoké postavy a ten nabýval stále větší hmotnosti, obklopený skupinou děsivých biřiců. V příští vteřině stáli před nima rozkacení faraonovi strážci a místností se rozlehl dunivý hlas, připomínající obra Koloděje.

„Ó vy směšní červíčkové, jak se opovažujete rušit nebeský klid našeho velikého faraa, prostředníka božího na zemi a vládce egypťanského? Vy trubice degenerovaný, vy se opovažujete zasahovat do chodu nezrušitelného osudu a vytrhávat z věčného odpočinku nejvyššího prostředníka bohů na zemi, našeho osvíceného pána Thosephosera v jeho nebeském domě na nejvyšších pláních mentálních, nutíce jej vydat se zpět na cestu dimenzemi pomíjivého času?!“

A tu se již biřici faraonovi s velkými palicemi vrhli mezi ctihodné spiritisty. Za velkého rachotu se nábytek tříštil s pláčem na třísky, které po chvíli pokryly celou podlahu. Faraonovi bodyguardi likvidovali neúprosně vše, co jim přišlo pod ruku. Ušetřena nezůstala ani lahev koňaku, která se vznesla a nenápadně zmizela někde v chumlu astrálních rabiátů. Kuchyňská linka, lednice, boiler, koupelna i klozet bylo vše v krátké chvíli proměněno v ruiny. Nic nebylo ušetřeno.

Někteří členové spolku v hrůze pozorovali toto divadlo zpod dubového stolu uprostřed místnosti, jiní byli odmrštěni do všech koutů a dalším zvesela zatančily trestající obušky na zádech. Marně se snažil Theofrast magickými úkony zapudit rozkacené síly. V příštím okamžiku i on dostal jedním obuchem přes prsty a tiše kňučel bolestí pod stolem. Bylo zajímavé pozorovat, jak zběhlí jsou zuřiví strážci v této destruktivní činnosti. Byla zde znát již určitá rutina v tomto jejich ďábelském počínání a chvílemi se zdála připomínat i praktiky modernější.

Profesor Žalčík, klečíc nyní na kolenou, modlil se škytavě, přičemž sliboval, že už nikdy nevztáhne rákosky na své žáčky a bude jim vštěpovat již jen pokornou víru v neomezenou moc hmoty. Přesto slízl obuchem taky jednu.

Tak náhle, jak vše začalo, tak to i skončilo. Postavy egyptské mytologie se záhy vytratily někam do tmy a tichý mír dopadl na unavené bojiště a zalehl ho svým zkoprnělým klidem. Někdo se pokusil rozsvítit světlo. Členové spolku začali vzápětí urychleně opouštět své úkryty, aby se záhy spatřili ve velice bědném stavu. Theofrast stále ještě kňučel bolestí, k níž se přidal i strach, jak tuhle spoušť vysvětlí na OPBH.

Jeho obava však byla zcela zbytečná, neboť nemusel vysvětlovat vůbec nic. Druhý den se totiž ihned po ránu do jeho bytu dostavili oba hromotluci z bytové sekce a nebohého Polívku odvlekli do společných ubikací v chudinské čtvrti Sídliště, kde musel za trest i dožít.

Nicméně, já pojal podezření, zda celé to zjevení nebylo jen umnou inscenací chunty OPBH, která díky tajně zabudované průmyslové televizi měla přeci přehled vždy a všude o svých nájemnících. Kdo ví.

Jisté bylo jen to, že od této nepovedené seance se spolek SPIRITUS scházel i nadále, byť bez pana Polívky, a jen okruh jejich zájmů nabral trochu jiný směr. Večerní dýchánky s muzikou, tancem a pitím ve vinárně ‘U dvou pohlavíček‘ si pochvalovaly teď dokonce manželky, milenky, spolupracovnice či přítelkyně.

ooo

kapitola 14.

LVODUB

V ústavu makromolekulární chemie na 5. oddělení, vymyl asistent Chomáček kádinky, baňky, zkumavky a další křivule. Rovněž zkontroloval hořák na kahanu a pečlivě kapesním nožíkem ořezal profesorovu tužku. Do laboratorního deníku pak vzorně tiskacím písmem vepsal: Pokus 2896; cyklus XI; č. 812; datum…

Na 5. oddělení byl dnes významný den, ačkoli tomu předtím nic nenasvědčovalo. Úderem 8. hodiny se seřadili asistenti v bílých, čerstvě vypraných pláštích a s emblémem laboratoře na prsou (jednalo se o graficky zpracovaného usměvavého mikroba, házejícího véčko ve zlatě olemované zkumavce) čekali připraveni u dveří laborky.

Hned na to dovnitř vstoupil malý dobrosrdečný mužík s bílým vlasem a kozáckou bradkou a halasně a optimisticky zadeklamoval s nečekaně mladistvým elánem:

Poté všichni zaujali svá pracovní místa a se soustředěnou tváří sledovali, kterak stařičký profesor, byť tolik útrap již v životě přestál, syna u Stalingradu ztratil, ženu svou před léty pochoval, stále však čiperný a družný, uchopil kádinku s nápisem: ‘SEMENO DUBU KAVKAZSKÉHO‘ a druhou s nápisem: ‘SPERMIE LVA SIBIŘSKÉHO‘. Poté vítězoslavně zvedl obě kádinky nad hlavu a pečlivě jimi zatřásl před zatajeným dechem svých žáků a asistentů. V tu chvíli nastalo takové hrobové ticho, že by bakterii na zem dopadnout bylo možno zaslechnout. Vážným krokem pak Alexej Ivanovič přistoupil k laboratornímu pultu a zvolal:

„Nu, Váňuško, plyn spusť!“ a Váňuška už ke kohoutku přiskakuje, pravou rukou jej otáčí a plyn vesele zasyčí.

Alexej Ivanovič zápalku z krabičky vytahuje, hořák zapaluje a roztoky z kádinek slévá do kastrůlku nad hořákem. Roztok se zakalí a záhy z něj již vystupují bublinky a smrduté páry se valí. I tu, všichni jak jeden muž vydechnou. V kastrůlku se objevuje vajíčko, celé průhledné, postupně nabývá na objemu, roste a zvětšuje se. Právě započal život nového evolučního druhu.

„U všech Darwinů!“ zakleje si pod vousy Chomáček a zapíše přesný čas pokusu do laboratorního deníku. „Tak se nám to dílo přeci podařilo!“

Mezi tím za neustálého míchání embryo nadále roste. Vtom vajíčko s jemným lupnutím praskne.

„Urá, urá!“ rozlétne se vítězný řev asistentů laboratoří. Vrhají se k sobě, rukama široce se objímají, na obě tváře líbají, někdo i kozáčka zatancuje, a Alexeji Ivanoviči hobla dávají.

Konec pokusu náleží už jen Chomáčkovi, který do připraveného kořenáče přesazuje tenký již kmínek, obalený malými bobulkami na ještě průhledných stopečkách, který již takto z vajíčka stačil v malé chviličce narůst. Asistent staví kořenáč pod ústřední topení, aby nový rostlinoživočich měl dostatečný přísun tepla.

Načež profesor je svými asistenty uchopen a vynesen na široký stůl uprostřed sálu, odkud svým chrabrým hlasem válečníka vědy zvolá:

„Přátelé drazí, bratři moji rozmilí, pojďte, vodky popijeme, porozprávíme spolu, zazpíváme sobě, hmotu oslavíme!“

A již se ženou společně ruku v ruce chodbou a schodištěm dolů. Chomáček to sjíždí rovnou po zábradlí. „Juch, uch, hopsa hej!!!“

Laboratoř osiřela a jen pod radiátorem ústředního topení se ozvalo tiché zakňučení a sípavý dech, to jak se první bobulky rozevřely teplem a malinké lví hlavičky na stonku užaslýma očkama zamžouraly kolem sebe.

…

Disky na orbitu sebou neklidně zavrtěly.

ooo

kapitola 15.

REVOLUCE VE SKLEPĚ

Ve sklepeních Paneláků v suterénních bytech bydleli povětšinou mladí lidé, které sem nastěhovali, aby nerušili svými prostopášnostmi postarší spoluobčany v nadzemních ubikacích. Zde v podzemních sklepeních nikomu až tolik nevadili, neboť jen málokdo z ostatních nájemníků se sem odvážil vkročit.

Mezi lidmi nahoře se šířily zvěsti, že se zde líhnou tajemné a hrůzné zločiny, které čas od času otřásaly vědomím Sídliště.

Skutečně zde několik takových mládežnických organizací existovalo. Na svých motokoních projížděly rozsáhlými sklepními prostorami a skladišti, která byla už dávno opuštěná. Občas se jim podařilo založit i požáry v domnění, že se oheň prokouše až do nadzemních pater, kde se nacházely obchody a úřadovny, případně řemeslnické dílny. Stropy mezi patry však byly proti takovému počínání zabezpečeny a tudíž odolné, oheň se tudíž mohl šířit jen dole, a tak ho raději nakonec sami uhášeli.

Členové těchto anarchistických bojůvek, z nichž nejaktivnější byly gangy Black Riders, se rekrutovali nejčastěji z bývalých vojáků, desertérů od policejních jednotek, kriminálních živlů a několika dekadentních romantiků či zvrhlých filosofů a jejich přívrženců.

Mimo tyto polovojenské bojůvky se právě v poslední době zrodilo i hnutí svobodomyslných Neokvětníků, ideově vycházejících ze základů dnes již bývalého celosídlištního hnutí Květníků. To však nedosáhlo svého cíle, neboť bylo zavčasu rozprášeno bezpečnostními složkami Sídliště. Čas pro jejich kulturu, spojující všechny svobodné vůle, ještě zdaleka nenadešel.

Neokvětníci, na rozdíl od Black Riders, byli přesně opačného smýšlení, šíříce volnou lásku, pacifismus či spirituální poznávání. Název jejich hnutí vycházel z faktu, že nikdy ještě nespatřili žádnou květinu, protože ty už dlouhou dobu žádné nekvetly. Při jeho výběru byl zohledněn i filosofický názor, že co není fyzicky projevené, tomu nelze ublížit.

Svá obydlí, v nichž v jedné společné rodině povětšinou spolu intimně soužilo i několik členů hnutí, si opevňovali převážně kvůli nechvalným akcím bojůvek Černých jezdců. Většinu času však trávili poslechem magických tónů sitárů, syntetizérů a elektrických nástrojů vůbec, a na jejich vlnách se tak nořili do tajů svého bytí. Jediná rostlina, které se zde dařilo, byl Darjan, z něhož si balili dlouhé vonné cigarety a kouřové tyčinky, jež s oblibou zapalovali při svých meditacích.

Bylo jen otázkou času, že mnozí z nich se dokázali dostat tak hluboce do tajů hmoty i ducha, že mohli volně levitovat, být na několika místech současně, procházet mezi jednotlivými dimenzemi a stávat se často i neviditelnými pro své okolí, což je zachraňovalo při náhodných střetech s Jezdci. Ti nejvyspělejší pak dokázali zmizet z tohoto časoprostoru nadobro.

Právě někdy v této době vydalo několik takových komun tento důležitý manifest:

…

…

Takto bylo formulováno konečné prohlášení Neokvětníků. Zpočátku se chtěly jen distancovat od vlivů života ostatních nájemníků, neboť jim přišel naprosto absurdní a prohnilý. Postupně však i lidé v nich stárli a měnili poznenáhlu svůj pohled. Zvláště když odumírání Sídliště trvalo již příliš dlouho a oni ztráceli svou nesmrtelnost věčného mládí.

Někteří z nich, kteří z nejrozmanitějších příčin nedokázali si svou nezávislou a pacifistickou ideu udržet, začali uvažovat o násilné revoluci v Sídlišti, čímž chtěli uspíšit jeho pád. Tím však nevědomky porušili a zradili zákon o Kruhu zla. Tajně pak tito renegáti prokopávali podzemní chodby i do ostatních Paneláků a organizovali jednotnou frontu odboje. Časem se některé ze sekt prolnuly dokonce i s militantními gardami Black Riderů, čímž se vytvořila celá škála nových organizací nejrůznějšího zaměření, od krajně pravicových po krajně levicové. Cíle těchto zdaleka již neodpovídaly proklamacím otců a matek zakladatelů, a tak i oni upadali mezi sebou do žabomyších sporů a podzemních válek.

Podzemí tedy začalo ožívat a vřít revolučním kvasem. Ideálem některých revolučních organizací se stala pak osobnost Josefa Husnici, jenž se stal před léty jedním z předních bojovníků za svobodu, a jehož mučednická smrt se stala mnohým příkladem k jeho následování.

Zbylé komuny ortodoxních Neokvětníků zůstávaly však věrné prvotním ideálům, a přestože je odřízl i jejich věk od nové, povětšinu militantněji naladěné a netrpělivé mladé generace, vybudovaly si v podzemí činžáků nejrůznější své úkryty, špeluňky, kryty, ba dokonce i rozlehlé haly, od ostatních podzemních chodeb značně vzdálené. Přístupové chodby a cesty k nim za sebou pak z bezpečnostních důvodů zasypali a zazdili.

Zde pak, izolováni ode všech a všeho, společně při vůni Darjanových tyčinek a cigaret, o to usilovněji pracovali nekolaborující příslušníci komun na svém rozhmotnění a přehmotnění, aby tak mohli učinit kvantový skok do budoucích a šťastnějších dimenzí, nezasažených již bujením Sídliště. To se jim nakonec i podařilo, neboť když později vtrhla policejní komanda do sklepních chodeb a prostor, aby eliminovala tyto vzpurníky, našly se už jen prázdné a holé úkryty bez jakéhokoli živáčka. O dalším osudu pravověrných Květníků pak již nikdo víc neslyšel.

…

Vraťme se však ještě na chvíli do inkriminovaného a kritického času komunálního bujení v podzemí. Situace u zradikalizovaných skupin natolik již tehdy vykrystalizovala, že jednoho dne bylo tajně dohodnuto datum, kdy měl být proveden převrat a násilné odstranění chunty OPBH i dalších mocenských centrál, organizací a orgánů. Bylo dohodnuto, že vedení převezmou jednotky revoluční samosprávy.

V den, kdy již mělo dojít k uskutečnění převratu, byly náhle, na jakési anonymní udání, veškeré vchody Paneláků v Sídlišti obsazeny policejními a armádními jednotkami Sídlištní obrany. Ty pak hermeticky uzavřely i vchody do sklepního podzemí. Na místo pak dorazili pracovníci Odboru služeb (OS), vyšroubovali pojistky všech elektrických rozvodných panelů a otevřeli všechny uzávěry vodovodních potrubí, ústících do podzemí.

Když se pak vrátili o pár hodin později z restauračních zařízení, opět je pečlivě uzavřeli a v 6 hodin odpoledne, kdy se začali vracet první pracující ze šicht, bylo podzemí již naprosto bez života. Nikdo z nájemníků netušil, co se zde v době jejich nepřítomnosti přihodilo, a ostatně to nikoho z nich ani nezajímalo, protože všichni spěchali, nechtěje si nechat ujít nejnovější díl TV seriálu ze života Sídliště, věnovaný počínající lásce dívky z 5. patra oddělení A4C71 k mladíkovi z 58. patra W96D12a. Nikdo tedy neměl potřebu se zabývat tím, co se událo jen kousek pod ním, za několika silnými podlahami z betonu.

Na domovních nástěnkách bylo navíc oznámeno, že Podzemí ve skutečnosti nikdy neexistovalo a veškeré pověsti a šeptandy o něm byly jen výplody frustrovaných disidentských nájemníků, kteří z vlastní škodolibosti chtěli toliko ostatním nájemníkům komplikovat jejich spokojený život. Totéž bylo v TV zprávách zkušenými ideology z Odboru služeb vysvětleno pro těch pár zbylých případných pochybovačů.

…

Po mnoha staletích se při vykopávkách Sídliště podařilo archeologickému týmu profesora Asimova objevit náhodou dosud neznámý podzemní sál, ve kterém chyběly jakékoli hmotné artefakty, které by svědčily o jeho obyvatelnosti v dávné minulosti. Snad až na několik Darjanových tyčinek povalujících se kdesi v zašlém rohu, kterým však nikdo nevěnoval sebemenší pozornost.

Zvláštní komise v nově založené Akademii věd později objevila ve ztrouchnivělých archívech, obsahujících několik dávných legend z této doby, zmínky o příchodu jakéhosi neznámého kmene do kraje s horou ve tvaru ženského prsu v jeho středu. Říkali si údajně Slované a vyznačovali se hlavně pěstováním životodárné byliny Darjan, v jejich jazyku nazývané chmel a konopí.

ooo

kapitola 16.

AKCE: SMĚR DOVNITŘ

„Chceme-li prozkoumat směr, kam se bude řetězová reakce ubírat, musíme přistupovat k této věci velice obezřetně. Každý neuvážený čin by mohl mít nedozírné následky a naši věc pouze poškodit.“

Generál Fred Loop se vítězoslavně rozhlédl po zakaboněných a souhlasně pokyvujících tvářích přítomných členů generálního štábu. Bylo znát, že jeho krátký projev, v němž se hlavně soustředil na pregnantní formulaci své myšlenky, ostatní vojenské činitele rozhodně nezklamal.

Fredova příslovečná stručnost a schopnost vystihnout jádro problému byla ostatně všeobecně známá, a také velice oblíbená. V kuloárech mimo jiné o ní kolovalo i mnoho skvělých anekdot, které Fred přecházel jen blahosklonným úsměvem. Jeho heslo totiž znělo: „Dokud o mně mluví, dotud žiji, a tedy jsem.“

Některými vojenskými kolegy bylo ceněno stejně vysoko jako jeho jiné heslo: „Strategie boje neleží na bojišti, nýbrž na bitevním poli šedých buněk mozkových,“ které pronesl v dobách, kdy byl ještě pouhým desátníčkem 3. čety 45. pluku 7. tankové divize. Konečně to byl právě tento citát, který údajně pronesl v ložnici manželky svého tehdejšího velitele. Když ten se od ní dověděl, že jeho vojáček má nejen přednosti fyzické, ale i duševní, vyneslo to Fredovi povýšení a následné zařazení do jednotky TBC (Tajné bojové cíle) a jeho další kariéra byla už k nezastavení.

Nyní tedy Fred zakončil svůj krátký projev a rozhlédl se vítězně po přítomné generalitě v očekávání pochvalné reakce. Tu očekával zvláště ze strany podplukovníka Andersona, který, ač velice mlád, snažil se v poslední době prosazovat na úkor ostatních důstojníků. Zřejmě zde sehrál svou roli i fakt, že byl novopečeným manžílkem a o jeho ženě kolovalo množství divokých drbů, hlavně ve sborech nižších důstojníků. K tomu se jednou na slavnostním večírku důstojnického spolku O.B.R. podplukovník vyjádřil, že jde jen o pouhou závist, neboť jeho Elen je tou nejskvělejší ženou, kterou mohl potkat (není třeba podotýkat, že byla také jedinou, kterou se mu potkat podařilo) a z ostatních mluví jen závist. A opravdu, když spolu kráčeli, téměř se vedle ní ztrácel, což v něm vyvolávalo mocný pocit mateřského bezpečí.

Nyní tedy Fred očekával reakci především tohoto ambiciózního důstojníčka. Byl dnes totiž v dobré náladě a dostal chuť pronést některý ze svých dalších vydařených vtípků na jeho adresu.

Anderson skutečně poodstoupil od okna, u něhož okázale předstíral nudu a sarkasticky prohodil: „Poškodit? Snad, ale o jakém neuváženém činu to hovoříte, soudruhu generále?“

Ostatní na sebe nechápavě pohlédli, ale Loop, jakoby čekal přesně na tento potměšilý útok, ihned pohotově vystřelil: „Samozřejmě, nebo se snad domníváte, podplukovníku, že k tomu, aby byl člověk zplozen, postačí pouhá slova?“

Tímto výrokem trefil, jak se mezi vojáky od nepaměti říká, kulku rovnou mezi nohy. Ve štábu to zabublalo smíchem, ačkoli se nedalo říct, že této sentenci porozuměl byť jen jeden z přítomných. Nicméně Fred si samolibě pohladil holou bradu a mladičký podplukovník zrudl rozpaky a záhy i vztekem, neboť nevěděl, jestli generál náhodou skutečně nemíří do míst, o kterých byla řeč výše. Ostatně možných výkladů bylo vícero a on sám nejlépe věděl, že zdaleka ještě nesplnil celou řadu Eleniných požadavků, které mu předávala při svatebním obřadu. Nepřiznal by to však za žádnou cenu žádnému ze svých soudruhů velitelů. Proto nyní usilovně zauvažoval, jestli Loop něco netuší.

Stalo se to tak. Jednoho večera se vydali s Elen do kina na film ‘Bombardér B52 a já‘. Spletli si však na lístku datum a místo toho zhlédli film ‘Ta moje Káča malá, kdy bude konečně už zralá‘. Zde se Anderson poprvé seznámil s dosud pro něj neznámou dětskou problematikou. Po návratu z kina byl z toho už tak psychicky rozměklý, že sám zatoužil být obklopen křehkostí a nevinností dětského světa, i požádal proto Elen, aby mu jedno podobné dítě rovněž zplodila. Elen však věrná zásadám svého otce generálmajora Tlustinova jeho žádost odmítla, řka: „Inter arma silent muse.“ Teprve po dlouhém doprošování a mnoha slibech v pozicích, jež mu jeho fantazie, a za studií na vojenské akademii letmé nahlédnutí do eroticko-technické příručky ‘Kámasútra‘ s doplňujícím komentářem Mudr Úterýčkové, se rozhodla Elen, že nejprve musí dosáhnout hodnost plukovníka, což nese zvýšení platu o pět stováků. To plně vysvětlovalo nynější podplukovníkovu ctižádostivost.

Pochopil nyní, když ho generál takto přede všemi znemožnil, že jeho úsilí o úspěšnou vojenskou kariéru, a tudíž i rozšíření rodiny, bude mnohem komplikovanější, než se zprvu domníval. Proto alespoň probodl generála umně skrytým pohledem, ostřejším než vojenská šavle, která by se z tohoto úhlu jevila jako kaučukový bimbouš.

Slova se poté ujal generál Potters, starej podšitej lišák, jemuž ve tváři nikdy nechyběl zkřivený úsměv, věštící vždy přicházející bouři. Co mu však chybělo, byla levá noha, kterou kdysi zanechal domorodým kmenům při kolonizaci jejich území, na němž později vyrostl úsek Sídliště BX79-53. Nyní poplácal bodře Loopa po rameni, takže Fredova hruď se hrdě nadmula nezměrnou pýchou, neboť když tento starej válečník na někoho šmátne, to už pak něco opravdu znamená (ačkoli nikdo přesně neví co).

Generál si okázale odkašlal a lakonicky pronesl: „Soudruzi, mohu vás ujistit, že úderná akce „Sítko čili směr dovnitř“ se úspěšně rozběhla. Právě mi volali z vyššího velení, že jaderná hlavice, kterou nezbytně potřebujeme pro udržení moci nad Sídlištěm, je již na cestě k nám.“

Bujaré skandování důstojníků generálního štábu bylo mu odpovědí.

…

Zlaté disky na orbitu se zaleskly v záři zapadajícího slunce.

ooo

kapitola 17.

CHARAKTER DALŠÍ MOŽNÉ VÁLKY

PŘÍSNĚ TAJNÉ!!!
MATERIÁL K AKCI „SMĚR DOVNITŘ“

Generální štáb sídliště

§§§

Dvě podmínky další války

Zlaté disky na obzoru, zdálo se, vyměnily si své pozice…

ooo

kapitola 18.

UNHAPPY END

Omítka v jednom místě na stropě se náhle rozletěla do stran. V puklině to křáplo a začalo se z ní drolit zdivo. Ze skuliny vyčouhl šlahoun, slepě zatápal v prázdném prostoru a střelhbitě vyrazil kupředu. Postupně sílil a ze stále se zvětšující skuliny se draly další a další výhonky. To se dělo po celé šířce stropu, až se ten v jednu chvíli s rachotem provalil do nižšího patra. Za malou chvíli zde vybujela mohutná a hustá spleť houští. Jako nekonečný had se proplétaly nervózní šlahouny, kudy to jen šlo, a vytvořená hradba tak byla stále neprostupnější. Do místnosti odněkud proniklo lví zařvání.

V příštích vteřinách se rozječely sirény. Byl vyhlášen poplach 1. stupně. Nájemníci vybíhají v hrůze na chodby a prchají po nekonečných schodištích. Někteří upadli. Něčí ruce se zoufale snaží zachytit nohou nemilosrdně dopadajících na ležící těla.

První šlahouny prorazily stěny laboratoře a začaly natahovat svá chapadla po chodbách. Pupeny se prudce rozevírají a odhalují malé lví tlamičky. Chodba je již plná řevu. Zdviž se zasekla v kterémsi patře, neboť první šlahouny dorazily již do výtahové šachty. Spouštějí se šachtou dolů tam, kde cítí právě svou kořist. Cestou pučí nové a nové lví tlamy. Teď narazily na kabinu výtahu a krvelačně se do ní zakusují a z něj zaznívají zoufalé výkřiky.

Ve chvíli je jedno celé patro s laboratořemi prorostlé již Lvodubem. Lví tlamy jedna přes druhou řvou hlady i neskonalou energií. Z vojenského skladiště je hlášen únik nebezpečného bojového plynu ‘ZRYCHPOH‘, který urychluje bujení organismu. Biologické tkáně během několika minut prodělávají vývoj, který jinak trvá celý život.

…

Létající objekty, až dosud monitorující z orbitu dění, opouštějí střelhbitě stanoviště a mizí v hlubinách vesmíru.

…

Vojenská jednotka bezpečnostní ochrany VJBO stále ještě nezjistila, co se to vlastně ve skladišti přihodilo, a kolik bylo poškozeno kontejnerů. Další jednotka bezpečnostní pohotovosti JBP s bombami neutralizační chemické látky vyjíždí okamžitě na místo.

Mezitím lidé v panické hrůze dál vybíhají z Paneláků. Několik stromů v ulici se během chvíle rozkošatělo, aby se v dalším okamžiku seschlo stářím a rozpadlo v troud. Na ulici už leží první lidská těla, ostatní je při útěku přeskakují. Další masa se valí přes ně. Tváře se rychle pokrývají vráskami, lícní kosti vystupují a oči se stařecky propadají. Staří umírají přímo v běhu následkem stáří a z dvacetiletých se stávají ve chvíli starci.

Lvodub již prorostl skrz naskrz jeden z Paneláků. Ze zdí vystupují větve poseté lvími hlavami. Stvoly se vyplazily, hnány ukrutným nenasytným hladem na ulici a vrhají se na nejbližší mrtvoly. Rvou je na kusy a dál posilují svůj organismus, jejich staré hlavy odumírají, ihned nahrazovány novými a novými a starci a stařeny, nezvládajíce již utíkat, jsou jimi doháněny a rváni na kusy.

…

Četa VJBO konečně vnikla do skladiště. Poručík Schmidt zůstává stát a bezmocně se rozhlíží. To je konec, bleskne mu hlavou. Uvolněný plyn z jednoho kontejneru urychluje i korozi kovů. Poručík vidí, jak také ostatní kontejnery, plné chemických a biologických látek, se pokrývají rzí; jak se odlupuje nánosová barva a koroze proniká stále hlouběji do kovového opláštění.

„Zpátky, přišli jsme pozdě!!“ zařve na chlapy ve speciálních kombinézách s plynovými maskami. Vrhají se k východu. Tu si Schmidt s hrůzou uvědomí, že do vedlejší haly byla minulé úterý umístěna jedna z jaderných hlavic. Jediné, co teď ví určitě, že ji plyn nesmí v žádném případě zasáhnout. To by byl konec. Prodírá se mezi množstvím barelů a kontejnerů, již notně poničených rzí. Z některých začínají unikat další a další obláčky plynů a virů. Doběhne do haly k velkému kovovému trezoru, v němž je jaderná hlavice umístěná. Jen letmo zaregistruje všude se povalující mrtvoly stráží, které jsou již v pokročilém rozkladu. Samotný trezor je již také pokryt rezavým práškem. Poručík kopne do jedné stěny neprůstřelné schrány a ta se rozsype. Před očima mu zazáří jaderná hlavice smrtelně kovovým odleskem.

S námahou ji uchopí do náruče, bere ji opatrně jako kojence. Do rozkladu uranu a následné reakce zbývají snad jen vteřiny. Pod vahou hlavice běží poručík těžce k jaderné bezpečnostní buňce, která je izolována proti veškerým možným vlivům.

…

Mezitím pohled na Sídliště naskýtá hrůzné divadlo. Ulice jsou již celé posety mrtvolami zetlelých starců. Mladí lidé, kteří ještě před chvílí byli dětmi, omámení plyny a viry, motají se po této bizarní scéně, bleskově napadáni tesáky času, a nad nimi se ozývá mnohahlasý lví řev, smíšený s řevem domovních sirén. Tam, kde ještě před chvílí stál šedesátiposchoďový Panelák, vypíná se obrovitý Lvodub s třímetrovými hlavami šelem.

Vše je již v pokročilém rozkladu. Budovy se sesypávají rozdroleny v prášek, asfalt popraskal a v jeho spárách si razí cestu ke světlu mohutná živočichovegetace. Jakoby jen jí uvolněné chemikálie prospívaly. Přesličky dosáhly již do výše pěti metrů a dál rostou.

Poručík Schmidt nemá ani páru, jak věci venku pokročily. Možná by dávno rezignoval. Takto alespoň stále ještě věří, že nejhoršímu jde ještě zabránit. V podzemním labyrintu chodeb je jako doma. Běží jednou z nich. Na stěnách jej doprovází znak černé lebky se zkříženými hnátami a šipky navádějící směr k bezpečnostní buňce. Plyn se natáhl už i sem. V běhu vidí nesčetné množství rozkládajících se těl vojáků. Za jedněmi dveřmi je místnost generálního štábu. Zvědavost na okamžik zvítězila a on v běhu vykopne dveře štábní místnosti. Ve velínu, armádním centru nejvyšší sídlištní moci, spatřil se povalovat obtloustlá těla důstojníků a generálů. Byla již v takovém stupni rozkladu, že celá podlaha byla slita v nechutnou smrdutou břečku, v níž se pohybovala jen dlouhá vypasená tělíčka bílých červů.

Udělalo se mu nevolno. Vidí, že kov hlavice, svírané pevně v náručí, začíná rovněž rezivět. Dá se do zběsilého běhu, jak mu to jen tíha bomby dovoluje, v hlavě ještě tristní obraz velitelského stanoviště. Měl neodbytný pocit, že v té břečce rozpoznal podoby Freda Loopa, podplukovníka Andersona, generála Potterse, dokonce i generálmajora Tlustinova. Necítil však lítost nad jejich osudem. Naopak, naplnilo ho spíše jakési uspokojení až zadostiučinění, sám netušíc proč. Nicméně teď nebyl čas o tom přemýšlet. Už jen padesát metrů jej dělí od bezpečnostní buňky. Tíha je obrovská, div mu neutrhne ruce.

Za sebou zaslechl nějaké mohutné rány. Nechce se mu to uvěřit, ale vidí, jak strop nad hlavou se začne v několika místech vydrolovat a v okamžiku je pokryt mohutnou spletí prasklin. Opět drolení doprovázené praskavými zvuky. Už se sotva belhá a od komory ho stále dělí sotva dvacet metrů. Otočí se a vidí, jak první úponek hbitě ohmatává prorazivší zdivo. Za ním se derou další a další, jakoby neměly žádného konce. Deset metrů. Opět strašlivá rána. Tentokrát těsně za ním. Hlavice je již celá pokrytá rzí. Těsně za jeho zády teď s další ohlušující ranou se zřítil k zemi celý kus stropu a otvor okamžitě ucpávají stále mohutnější stvoly.

Poručíka napadne, že ty šlahouny a úponky mají snad rozum, neboť směřují přesně ve směru jeho běhu. Z hlavice začínají odpadat první kousky rzi a jemu zbývá již jen necelých pět metrů. Ozve se další třeskutá rána. Strop se nyní s praskotem propadá i před ním a betonová tříšť, z níž vzlínají chuchvalce prachu, mu tarasí zbytek chodby. Šlahouny, které okamžitě vyrážejí otvorem, se vztekle vrhají na poručíka, jako by dopředu znaly jeho záměr a chtěly mu v něm za každou cenu zabránit.

Jeden se mu omotává kolem hadice masky s protichemickou látkou. Druhý mu ji strhává z obličeje. Jejich pohyby jsou chirurgicky přesné a koordinované.

„Vždyť to jsou super inteligentní bytosti!!“ vzkřikne poručík, ale to již leží na zemi, chráníce si jednou rukou obličej, který začal bleskově stárnout, a druhou si tiskne na prsa už zcela zrezivělou jadernou hlavici. V příští chvíli zaduní chodbou pronikavý řev tisíců lvích tlam.

…

Sídliště je náhle nehybné a strnulé. Dokonce utichl i nesnesitelný řev lvích tlam, a také vegetace na okamžik ustrnula v překotném růstu. Jakoby předzvěst něčeho strašného a nepředvídatelného se zmocnila všeho živého. Lví tlamy bojácně zakňučely a schoulily se do sebe. Prudce se setmělo.

Vtom ohromný výbuch otřásl vším živým i mrtvým. Na obloze zazářilo tisíce sluncí. Tlaková vlna porazila a vypařila zbytky rozpadlých zdí. Přesličkový prales táhnoucí se do nedohledna, hroutí se žárem. Gigantický Lvodub se otřásl ve svých kořenech, zčernal a zuhelnatěl. Pozůstalé zbytky zdí Paneláků se spekly do sklovité hmoty a vysoko nad obzor se z náruče poručíka Schmidta vyvalil obrovský radioaktivní hřib. Vše zesinalo a ohnivá koule rozevřela vchody všech přítomných Tunelů do dalších dimenzí.

…

Poručík nyní užasle vnímal, jak je tažen jedním z Tunelů. Nepociťoval ani horko ani zimu. Cítil se naopak neskutečně blaženě. V mysli mu prolétla vzpomínka na to, co si nikdy nepamatoval. Ano, takhle nějak snad probíhal i jeho zrod. Tenkrát však obdobným Tunelem vyšel z klína své matky. Byl slepý, ale vnitřně viděl, stejně jako nyní a byl to stejný pocit blaha, dokonce i o cosi větší. Vnímal teď veškerou sounáležitost s celým tím světem, životem, vesmírem.

Uvědomoval si náhle celou svou životní analogii a spojnice osudových nitek. Souvislost všeho se vším. Před jeho zraky, ačkoli tělo již zmizelo v jaderném epicentru, se mu zpětně promítaly všechny ty osobní zážitky, jichž byl kdy účasten. Mládl. Zprvu byl mladým chlapem, co se rozhodl pro vojenskou kariéru, vzápětí chlapcem, dítětem, kojencem. Odvíjelo se mu nyní zpětně vše, jak na magnetofonové pásce.

Teď se viděl letět k nějakému zářícímu centru, a jako by se zmenšoval do jediné buňky. To již pochopil další analogii. Právě zmizel v posledním atomu, jenž současně vnikl zpět do mateřského lůna. Jeho cesta však nekončí a letí dál. Ocitá se v novém mikrovesmíru a je již jakoby něčím jiným. Přesto vnitřně ví, že je to stále on. A to si již poručík uvědomuje další analogii. Prolétá nyní zpět všemi svými životy daleko do minulosti, pokud lze o minulosti vůbec hovořit, neboť je vidí vedle sebe, rozmístěné jako perly náhrdelníku. Ne všechny však mají zářivý lesk, těch je dokonce jen poskrovnu. Zpětně vidí své jednotlivé osudy a chápe, že všechny byly stvořeny odrazem jeho činů a myšlenek. Tunel se rozvlňuje a poručík Schmidt se vytrácí ve světle mléčné mlhy.

…

Ohnivá koule jako tisíc sluncí zvolna pohasíná a uzavírá opět Tunely dimenzí. Mohutný hřib se rozpouští na zčernalé obloze. To již poručík potkává v prostoru své dávno zemřelé soudruhy v boji i obyvatele Sídliště, kterak ho přátelsky vítají mezi sebe. Dělí je již od sebe jen nějaká nepatrná přepážka. Vypadá jako dveře antijaderné buňky. Hladce jimi proniká. Atomy se rozestoupily a on se ocitl v nové dimenzi.

…

A všem je náhle nesmírně vesmírně líto, co se zde přihodilo.

…

Všechny disky na obzoru zmizely z obzoru.

ooo

kapitola 19.

VYKOPÁVKY

Nad bažiny stoupal studený bílý kotouč ranního slunce a jen pomalu protrhával páry, které zahalovaly tento kraj do ponurého mlžného přísvitu.

Archeologická výzkumná expedice se v plátěných stanech probouzela do nového dne. V polní kuchyni kuchař expedice Ciao-Peng rozdělával oheň pod měděným kotlem, a zpíval si přitom jakousi starodávnou píseň beze slov o podivné zemi, zvané Pé.

Vedoucí expedice archeolog Dr. Ivan Asimov seděl zamyšleně na latríně a hleděl v stranu, kde se v potrhané mlze rýsovaly siluety vykopávek. Komáři, plni nově nabytého elánu, rozlétávali se do široka na výživné pastviny. Ve vycházejícím kalném slunci budila silueta doktora, sedícího na latríně, dojem jedné z pradávných soch Velikonočního ostrova.

Probíral se v duchu výsledky práce za poslední týden. Nebyl nespokojen. Za poslední dva měsíce se podařilo odkrýt valnou část půdorysu pravěkého Sídliště. I když šlo jen o půdorysy staveb, byl vůbec div, že se dochovaly.

V radostném vzrušení, které zná každý opravdový badatel, podaří-li se mu odkrýt alespoň kousek zapomenutého tajemství, snil Asimov o přínosu, který položí na oltář světové vědy. Lidské dějiny jsou spletité jako živý organismus a každý jeho nově objevený úd může mít cenu netušeného poznání. Může rozšířit obzory hrdé lidské historie a odhalit tak nezměrnou velikost lidského ducha a hlavně rozumu, jak Ivan věřil. Byl přesvědčen, že Sídliště, které objevili a vytrhli tak z hrobu zapomnění, je právě takovým dokladem vysoké kulturní úrovně společných předků. Asimov pro ně razil na světových fórech a vědeckých sympóziích označení Homo Panelus.

Pomalu vstal z latríny a povznesen úvahami nad velikostí lidského rodu sestupoval po svahu k vykopávkám. Na vrstvu nových fekálií se vrhlo s chutí hejno much a odněkud pod nimi se ozvalo jakési slabé zamňoukání, které zvolna sílilo…

olo

konec 3. dílu