Próza : Epos - 5

PŘEDMLUVA

Je třeba popravdě říct, že děj tohoto povídkového románu se odehrává hluboko ve strukturách myšlení; v spletitých chodbách a labyrintech mozkových; vtrhává do soukromí osob, zde zúčastněných, zcela nečekaně a ze zálohy, sledujíc je tak z perspektiv zcela neočekávaných a nejrozmanitějších, ba občas se vkrádaje i do nich samotných; pozorujíce je pak i z jejich vlastního nitra, aby se vzápětí přenesl do míst zcela odlišných o několik dimenzí. Zkrátka autor si zde neklade žádných omezení, co se týče formálních i ideových přístupů, neboť ty jsou mu zcela protivné, statické a nudné (viz současnou produkci i reprodukci), pakliže ona nuda není uměleckým záměrem a nadstavbou. Autor totiž věří, a je o tom i bytostně přesvědčen, že vše má zde rovnocennou a stejně významnou hodnotu, byť se to může laskavému čtenáři zdát naprosto samoúčelné, neúčelné, neužitečné a bezvýznamné. Proto by autor pocítil jako poctu, pokud se tato kniha bude jevit čtenáři coby chaotický a přeci zamyšlení hodný sen, který se tu či onde stává náhle a neočekávaně realitou, aby se vzápětí zjistilo, že to byl opět jen sen za realitu se vydávající, či snad realita vydávající se za sen.

ooo

„Labyrint - mytologická stavba s důmyslnou spletí chodeb, kterou podle báje vystavěl Daidalos králi Minoovi, jako úkryt pro nestvůrného Minotaura. Minotaura zabil athénský hrdina Théseus s pomocí Ariadniny nitě a nalezl z labyrintu východ. Podle některých hypotéz jsou jádrem pověstí nejasné pověsti na minojské stavby z období krétsko-mykénské kultury.“

Malá československá encyklopedie

Slovník cizích slov

kapitola 1.

MĚSTO MLŽNÉ

Motto: ať říkáte cokoli, vždy se můžete stát mluvčím určité skupiny lidí.

Večerní mlha bezskrupulózně proniká do oken. Není ještě úplná tma. Skrz parčík sem doléhají monotónní údery míče o zeď. Asociují tak neúprosný tikot hodin, nezadržitelné plynutí času, v němž jsme namočeni až po uši. V říjnu se duše snaží o zachycení niterných téměř metafyzických pocitů. Někdy se jí to i na okamžik zdaří. Pokud ne, vmáčkne ji do hrsti touha a dusí rozervaným neklidem. Jako divoké zvíře, uzavřené v kleci, mysl krouží sem a tam a tam a sem, a tak nepřestajně.

Jeho mysl si tak udržuje víru, že až se vrátí k protilehlé straně klece, najde v ní otvor, východisko z nemohoucnosti okamžiků. Kmitá tak do vyčerpání, než usne. Zpravidla se mu pak zdají nezachytitelné sny, z nichž si lze zapamatovat jen prchavý chaos.

A tak se náš hrdina už po mnoho let systematicky obklopuje věcmi, které ho mají právě takových okamžiků ušetřit, v pravou chvíli vnuknout mu tu pravou myšlenku. Když však takové chvíle nastanou, leží tyto věci mrtvě kolem něj a jejich přítomnost ho spíše dráždí. Ví, že obsahují ty správné myšlenky, ale jemu už chybí energie, aby je i chápal. A tak soustavně a marně schraňuje další zbytečnosti, přikládajíce jim znovu a znovu jejich osvícenecký smysl. Schraňuje takto celé věky ale jen svůj vnitřní rozpor.

…

Město mlžné je nejkrásnější, je totiž nadčasové. Je metafyzicky těhotné, ztrácí se tak jeho konkrétnost a s ní i povrchnost. Stává se zrcadlovým subjektem, jehož posláním je asociovat v duši její vlastní obrazy. Je latentní jako nové omalovánky a předkreslené formy jsou vybarvovány toliko vlastní fantazií, ke smůle všech, co ji postrádají. Ve městě mlžném vznikají teprve ty pravé pocity, které by během jasného dne musely podstoupit boj o své přežití.

Bylo by vhodné založit tvůrčí společnost „Město mlžné“. Jistě by měla co říci k duši, neboť město mlžné umí odkrýt kdejaký společný archetyp. Ve městě mlžném jsou i měšťáci jednotní, neboť se spíše vyciťují, aniž by byli nuceni se spatřit. Vidí-li se totiž občané města napřímo, upadají kupodivu do destruktivních pocitů. Paradoxně se tak jeví být dušemi poetickými, a tím i prokletými. Celá pokolení masochisticky destruktivních duší zde takto přichází jedna po druhé na scénu.

Je čas říje, je čas burčáků a jepičích spirál před nesčetnými nálevnami. Sladkokyselý voňavý nápoj osvobozuje na okamžik ze stereotypní gravitace. V kleci se objeví uvolněné oko, díra do říše Freudovy, do tajemně slastných zahrad za betonovými zdmi, do nichž vedou jediná vrátka a ještě zamčená. Podzimní rané víno je však tím kouzelným klíčkem, který je vpustí na chvíli dovnitř, aby v dalším okamžiku, bylo-li klíčů vícero, prudkým kopancem vylétli všichni zase zpět na dlažbu.

Toto vše mu je vlastně ukradené. Jeho burčákem v ony chvíle je jeho psací stroj a podzimní smrákání. Melancholiky zajisté stvořilo město mlžné.

I mlžné sídliště dovede vykonat své, to je však již zcela jiná dimenze. Chybí mu rozměr stále přítomné minulosti, a to je rozměr nepostradatelný. Přítomná minulost se jen velmi těžce nahrazuje jinými berličkami. Pro mládí Sídliště neměla vlastně ani čas začít. Ta se týká toliko starobylých sídel, přetrvávajících z mlžného dávna. Kdyby chtěl někdo mlžnou minulost situovat do této doby, tak mu z ní vymizí poezie, její základ. Vše by mu sklouzlo do kýčovitého horroru, neboť čas této doby totálně zblbnul, jakoby vyprchal do černé díry i děr jiných. To už však je opět případ pro Freuda. Je tedy velkou pravdou, že mlhy a mytologie patří nerozlučně k sobě.

Kouří, hodně, pije kafe, černé. Jde mu o metaforu doby. Tma je stále hustší, sotva už vidí na písmena i slova z nich sestavená. I to je však metafora a záměr. Prodírá se do krajin temnoty, nočních snů, halucinací, vnitřních démonů a neohraničena. Světlo tam má jinou barvu i formu. Psací stroj mu však dává naději. Každé písmenko je pro něj naděje, docela malá lucernička. A každé nové slovo je opakováním naděje slova předešlého. Snad jej někdo uslyší a otevře mu vrátka do Slunečních zahrad. V okamžiku zrodu nového slova přichází k němu nejvyšší Tvůrce, rodí se Spasitel; v okamžiku doznění vrací se utrpení z hořkého poznání, že to nebylo opět slovo poslední a Spasitel se opět nedostavil. Smrt nepochopeného slova, nutí ke zrodu nového. Vznikají tak celé věty, rodové generace slov, předávajíc si tak naději, že poslední člen rodu dospěje ke konečné pravdě stejně, jako poslední lístek na stonku rostliny uzavírá její růst.

Vzpomněl si na indiány tento náš člověk a naděje mu zhořkla v ústech, neboť poslední z jejich rodů poznali jen nejtrpčí rozčarování a zmar své budoucí přítomnosti zde. Ale možná, že jen ti poslední nevyslovili ještě svá poslední slova a jejich hroby nebyly završeny. Jejich kříže nebyly dozdobeny červotoči času. Duchové, kteří nespočinuli v pokoji, budou i nadále nuceni vracet se zpět stále a znovu. Nesou tíhu odkazu věčnosti na svých bedrech, hledajíce další duše, s kterými by se o ni podělili. Proto jsou v nich ten strach a hrůza vzbuzovány, hrůza z boholidské historie.

Bez onoho strachu by však nevznikaly další a další slova jako nádoby pro ukotvení tvůrčí energie. Vyvstala by přehrada, znemožňující stvořit slovo poslední a definitivně absolutní - stvořit tak Boha a anihilovat tím světy v nekonečném jsoucnu. A tak smutně i vesele vznikají stále další a nová slova, věty, souvětí, odstavce… Kdyby náhle vybuchly a uvolnily tím energii vší té myšlenkové akrobacie, zničily by celý vesmír

Ach, vy myšlenky, dejte mu již konečně pochopit, že vše, nač zírají jeho šedé a kalné oči, je napěchováno energií až po okraj a je samotnou touto kosmickou stavbou.

Sedí tam unaveně a shrben na židli ve své komůrce a nechápe, že kolem něj víří gigantické a strašlivé erupce toho nekonečného tvoření. Jak by měl do nich vklouznout, jak by měl pít jejich živou vodu, byť složenou z banálních všedností, v nichž se svými myšlenkami sám uvěznil? Jak by měl navrtat studnu do neoblomné skály, aby po vytrysknutí nánosů bahna nad hladinu se její pramen sám pročistil a zazářil skvostnou svou jedinečností? Jak jinak by měl na tom lidském smetišti nalézt valoun zlata, kámen mudrců, živou vodu, svatý grál? Je tam, je v tom! Jak by měl z moci černého mága osvobodit všechny ty žabí princezny? Jak by měl jinak probudit poslední indiánské šamany z Morfeovy říše a nechat je tryskat světlem nesmrtelných, v němž čas vymizí – nezmizí, neboť ani nikdy nezačal? V němž čas svlékne kůži šelmy a promění se v zářivého anděla… sejme okovy zmaru a pomíjivosti…

…

Už nezní duté údery míče na protější zdi. Mizí asociace budíků. Mlha se slastně prolnula s noční tmou a listy stromů se uklidnily po náporech větrů. Nyní jeden vedle druhého chápou svou nerozdílnou spřízněnost s větvemi, na nichž vyrašily, a ty s kmenem stromu, a kmen se zemí i podzemím… a země i podzemí s mlhotmou. Přichází jednota noci a lidé v ní jak listy stromů, všechny s příchodem temné zimy opadnou, ztrouchniví a zmizí.

On hraje si však stále svou snivou hru s Májou a psacím strojem, jakoby nic ve své důležitosti nespěchalo více. Pravděpodobně se ocitl ve škvíře mezi slovy a k porodu dalšího se teprve připravuje. Je v jeho očekávání. Staré dluhy jsou splaceny a nic v tuto chvíli jeho duši nebolí. Hle otevřel se před ním další průchod do světů doufání a víry…

ooo

kapitola 2.

NALEZENÍ HNILOBY

Motto: Absence jednoho z protikladů má za následek vždy jen destrukci.

Uléhám na pohovku a nechávám své vědomí bloudit tělesnými místy všech nemístných tlaků a bolestí. Zvolna rozevírám dusivá sevření a vytrhávám šípy agresí světa jeden po druhém ze svých vnitřností. Pak nechávám rozpínat své tělo do okolního prostoru a hle, tu se otevírá nenápadná křivolaká chodbička, tunel do hloubky toho nekonečného organického labyrintu. Tak tak uskakuji v podzemní dráze Metra před náhle se vynořivšími vagóny plnými špíny, plnými stlačené a deformované energie.

Postupuji hlouběji do temného tunelu a vidím, jak postupně mizí z jeho stěn elektroinstalace a on nabývá zcela jiný dobový charakter. Ční zde gotické chrliče a kamenné tlamy nestvůr a démonů, jež mají v alchymickém pojetí své osobité významy. Chodba je zaprášená a ztrácející se ve tmě. Stěny z hrubě otesaných kamenných kvádrů jsou vlhké a stékají po nich pramínky špinavě hnědé vody. Jsou porostlé plísní. Se strachem postupuji dál do hloubky tunelu. Napravo spatřím železná zrezivělá dvířka s kruhovým klepadlem. Za nimi, z hlubin stěny, se ozývá táhlý a bolestný zpěv žalmů. Přitisknu ucho, ale hned na to vyděšeně odskakuji od kamenů, neboť za dvířky srdceryvný výkřik roztrhl melodii žalmů. Co se tam stalo, to už se nikdy nedovím. Snad tam právě kněží ukřižovali nějakého dalšího Krista.

Utíkám dál chodbou. Pod nohama se mi objevily jakési zářivé body. Lesknou se i na stěnách. Pohlédnu blíže a vidím, že kol dokola se třpytí samotný hvězdný vesmír. Chci si do něj sáhnout, ale má ruka naráží na neviditelný odpor. Nekonečné nic tvoří stěnu chodby. Jsem tedy ještě stále v Tunelu svého bytí, i když šlapu po galaxiích hvězd. Každá z těch hvězd je okamžikem mého času prošlého i toho, který mne teprve nese do budoucnosti.

Náhle se přede mnou vynořuje malý zářný bod, který se rychle rozrůstá do nepředstavitelných rozměrů, a v příští chvíli vidím, jak se přede mnou zvolna otáčí obrovské slunce neznámé galaxie. Jeho žhavá energie téměř spaluje. Kolem zahlédnu i miniaturní oběžnice. Chci se jedné z nich dotknout prstem, neboť není větší než malá třešnička. V tom okamžiku však projede vzduchem modrý výboj; je cítit vůni ozónu. Planetka rudě zazáří, pak opouští opile svoji dráhu a padne mi k nohám. Shýbnu se a zvedám si ji k očím. Je to skutečně jen malá shnilá třešnička. V tomtéž okamžiku mne uchopí mocná síla a přitahuje mě stále blíž k červené kuličce v ruce. Jsem už nyní jen nepatrnou tečkou oproti rudé gigantické shnilotině, kterou jsem ještě před chvílí docela maličkou držel v dlani. A pak se ocitám v novém prostoru…

…Ležím na pohovce. Vždy jsem tušil, že ve mně musí být něco velmi shnilého a konečně jsem to po dlouhé době i objevil. Ano je to ve mně. Jsem v tom.

ooo

kapitola 3.

KOJENEC A SMRT

Motto: Většina lidí rodí se mrtva.

Mořské vlny se vrhají proti mně a rozstříknutá pěna mi stéká po těle. Já však jsem již jinde.

Hyne perský bojovník s kopím v zádech; žebrák u silnice rozdrcený koly královského povozu; kulka v hlavě Napoleonova vojáka; smrt letce v troskách sestřeleného stroje.

Jsem to já sám, každý z nich. Všemi smrtmi jsem již prošel. Všechny patřily mně. Tušil jsem to již jako malé dítě, ale nenalézal jsem pro to slov, vyjadřoval jsem je tedy pláčem.

Již v době, kdy jsem spatřoval první předměty tohoto světa, učil se mít rád první bytosti zde vtělené, už tenkrát procházel jsem zpětně svými životy a jejich odlesk se zrcadlil v nově zrodivším se vědomí.

Zatímco matka mě kojila ze svého prsu, já se nechal unášet rozkoší milování s krásnou židovkou Rachel, jíž jsem posléze opustil kvůli perské otrokyni, abych i tu vzápětí ponechal upadnout do zapomenutí.

V mysli kojence se zaleskly vzdálené představy tajemných osudů nelogicky spjatých jako pavučina opilého pavouka a doznívaly v něm tajemnou magickou melodií. A rodiče… volali na kojence ŤUŤUŤU… BUMBRLI… JUCHJUCH… ŘUCHŘUCH… FUNNINI BUM… a myslí jeho pronikl rachot samopalu poslední ze světových válek…

ooo

kapitola 4.

VLAK

Celé hodiny dokázal pozorně sledovat hry dětí kolem sebe, byť se jich sám nikdy nezúčastňoval. Připadaly mu drsné a zlé, napodobující svět dospělých a on tušil, že jednou bude rovněž takový. Byl-li někdy do takové hry zavlečen, úzkost mu zadrhávala hrdlo, škrtila jej a celého svazovala do ztuhlé křeče. Dlouze pak plakával o samotě, než se z toho všeho opět očistil. Proto jej děti nechali nakonec být, myslíce si o něm, že je podivín a bezcenný blázen. Bylo přitom zvláštní, že se mu ale nikdy nesmály, jakoby vycítily, že není ani čemu se smát. Nakonec o něm ani nepřemýšlely, neboť tu bylo tolik jiného a zajímavějšího k úvahám. Byl pro ně jen neškodným, malým a bezvýznamným objektem tohoto světa.

Vždy sedával v různých koutech kupé. Tam se cítil být bezpečný, a nikdo na něj nemohl z žádného jiného kouta vybafnout. Stalo-li se, že byly kouty obsazeny a on posazen doprostřed mezi ostatní spolucestující, zmocňovala se jej nevýslovná hrůza a panika, která mu zaplavila zmatkem celou mysl téměř k ochrnutí. Byl divný a nešlo takhle žít.

Když později zjišťoval, že život není jen náhodnou absurditou, a že skrývá v sobě jistý smysl a řád, trochu jej to vzpamatovalo. Jednou zaslechl, že každý člověk má své učitele a on je po čase taky nalezl. Byly to dívky, které v kupé potkával, a do nichž se povětšinou i plaše zamiloval. Ne najednou, pěkně do jedné za druhou, a také ony na chvíli poseděly na jeho sedadle, než je vítr opět odvál do ztracena. Trvalo předlouho, než pochopil, že ani pro ty dívky nemělo smysl s ním pobývat dlouho, jen takovou malou krátkou chviličku.

Tenkrát se však nacházel teprve na kraji cesty a nedokázal si představit celou délku trati vlaku, v němž seděl. Vše bylo nové a on teprve ochutnával a zkoušel… a zažíval zklamání a beznaděj. Nedokázala ho uspokojit ta realita podobná vlnkám na venkovském rybníce. Nechtělo se mu uvěřit, že to, co poznal, je vše a nic více už není. Byl zmatený, byla to nová zkušenost přestat věřit pohádkám. Svět je vlastně jednoduchý a praktický, pro snílky jeho typu má jen hořké rozčarování.

Na druhou stranu zde bylo něco jako intuice, která ho nenechávala v klidu a šeptala mu: „Hledej, hledej, nic není tak plytké, jak se zdá, to jen lidská hloupost je taková a bojí se překročit a uvidět.“ A taky mu našeptávala „Hranice jsou jen závan snů, neboť kdyby byly skutečně neprostupné, jak bys mohl uslyšet mé volání, které ani tvá plytká zkušenost neumlčela?“

Tehdy to byl divný čas. Byl to čas vnitřních bojů, čas křižovatek, útěků i občasných slastí, kterých se mu poskrovnu rovněž sem a tam dostalo. K nim náležela i ta dívka, do níž se posléze zamiloval. V té době to bylo to jediné, co jej uklidňovalo. Jen kvůli ní se snažil ze sebe tenkrát vyházet všechny ty zmateně protichůdné pocity, které jej pravidelně zaplavovaly. A ona mu nejraději vyprávěla o dětském zážitku s tátou, kdy na sněžné pláni vytvářeli své anděly. Netušil ještě, že právě toto bude počátek jeho příštích bolestí, které se pak měly vinout jeho dalším osudem jako rudá nit. Proč však dál o něm psát, když je tolik podobný milionům dalších, a když lze vše vyjádřit jedinou větou: … a tak stárl, stárl a stárl. Až jednou…

Čekal pokorně, až smrt vstoupí do jeho kupé. Snažil se dokonce představit si i její tvář. Z vyprávění jiných slýchával, že smrt si bere na sebe tvář toho, koho jsme měli v životě nejraději. To není špatný konec, ale konec konců není třeba předbíhat a smrti nadbíhat.

Až tehdy zalitoval, že toho nestihl prožít více, ale konec konců, ani to nelze předběhnout a vše tedy zůstávalo stejné, jak tomu bylo dřív. Čekal nyní na svou další inkarnaci a nebylo důvodu litovat toho, co nezažil, bylo třeba litovat jen toho, proč to nezažil.

Potom ji spatřil přicházet. Byla krásná, ó převelice krásná a něha ji obestírala jako závoj Královnu jitřního třpytu. Pokynula a natáhla k němu svou malou ručku. Zvolna vstal a ještě se ohlédl po lidech v kupé, ti si jej však nevšímali. Možná že o něm po celou dobu ani nevěděli, příliš zaměstnáni sami sebou, stejně jako v dětství, zaujatí svými hrami, než aby mohli spatřit tak neskutečný výjev.

Vyšli spolu na chodbičku vagónu, a ta nebyla nyní vůbec temná, jak se zdálo z předchozích jízd. Naopak, zvenčí ji ozařovalo slunce a on spatřil poprvé z nezataženého okénka úchvatnou krajinu, jíž projížděli. Viděl luka, pastviny, lesy i pohoří, viděl azurové nebe. Ani jeho nejčistší představy nebyly tak jasné, jako krajina za okny nyní.

Vlak zvolnil, až zcela zastavil. Za okny uviděl malou osadu. Bylo to jen pár malých barevných domků, ve věži malého kostelíka právě zněl zvon. Královna otevřela dveře a oba vystoupili na miniaturním nádražíčku. Překvapeně se rozhlédl. Ona mu pak zašeptala do ucha: „Tvoje jízda je zde u konce.“

Stál tam hlouček lidí v prostých lněných oděvech, všichni se na něj usmívali a podávali ruku.

Nyní již zcela bezpečně věděl, že čas, strávený ve vlaku, nebyl vůbec zbytečný. Pak jej odvedli do bílého domku pod lesem. Žil zde pak šťastně až do smrti, než nasedl na nádražíčku do dalšího vlaku.

ooo

kapitola 5.

ALBÍN A STROMOBIL

Stojím na kopci, sněžný, umrzlý, zimou schoulený, celý scvrklý. Šlapal jsem po jeho svrasklé kůži, přikryté jen hávem studené běloby a on musel pociťovat snad i bolest a nebo… nebo všechen cit z něj již vyhnal ledový mráz? Později se jej na to určitě zeptám.

Šlapal jsem po něm vzhůru tam, kde řídly trsy chapadel, nyní holých a bezbranných ve svém vědomí schoulených nyní do sebe.

Cesta vedla kolem mohutného dubu, který čerpal živiny ze hřbitovní půdy, ale jinak byl hodný a bezelstný. Nemohl za to, že vyrostl právě zde. Snad si myslel něco o vůli boží, za kterou pokládal zřejmě ty malé mobily, které viděl procházet vždy kolem, a některé z nich se usazovaly dokonce v jeho větvích.

Teď spatřil právě jednoho takového projít kolem. Sám nedokázal pochopit tento životní styl. Nebýt pevně srostlý se zemí, jaká to podivnost? Svědčí to o jejich pomíjivosti, avšak na druhou stranu z nich vyciťoval i něco vrcholně božského.

Jeden z mobilů se nyní přiblížil a něco k němu promlouval. Vůbec mu nerozuměl, ale pocítil proud příjemných pocitů a vibrací. Každá jej pohladila a přisála se do jeho nervové soustavy. Tušil, že tento mobil je něčím výjimečný, a i proto se mu otevřel.

…

Stál jsem a mé ruce pocítily příjemný dotyk s kmenem, s jiným tělem. Právě došlo k jejich spojení a vitální síly obou se propojily, a jejich myšlenkové vibrace se propojily, a jejich těla se propojily. Došlo k vzájemnému propojení - ztotožnění. I vyvstal v tu chvíli u hřbitova nový tvor - Stromobil.

Do času byla vpíchnuta kóta. Zde v této časoprostorové souřadnici navždy bude ukotveno zrození Stromobilu a od ní povedou dvě cesty. Jedna bude cesta stromu, který již navěky bude obohacen mobilem, a druhá bude cesta mobilu, na věky poznamenaného stromem.

Ale bude tu i třetí cesta, i když jaksi fiktivnější. Stromobil už navždy zůstane Stromobilem a bude lákavé se vydat právě po cestě této.

Kráčel jsem vzhůru po kopci, jenž se choulil mrazem (později se ho na to musím určitě zeptat), a má noha, co nohu minula, byla minuta opět nohou. Když se to vezme důsledně, byly obě pominuté a míjely se v čase. Každé pominutí bylo pak pro ně již minulostí. Jako vzpomínky, když se právě nemíjely, vzpomínaly na okamžik, kdy se minuly naposledy a dychtily opět po onom okamžiku střetnutí, opět a opět, a byly smutné, když se minuly, a radovaly se, když se střetly, a vzpomínaly na to, jak se minuly. Byly jako děti, a co teprve když se mohly míjet i s jinýma, a nejen míjet (to už ale do tohoto příběhu nepatří).

Tak jsem kráčel vzhůru sotva noha nohu mine a pozoroval ty dvě nešťastné pominuté bytůstky, kterak nikdy nedojdou klidu. Až do okamžiku, než spočinou tam, odkud bral strom sílu, a od něhož i já jsem trochu té síly přebral. Já si vlastně bral sílu od těch mobilů, co přestaly být mobilní vertikálně, ale už jen horizontálně spočívaly ve hřbitovní půdě, a pomalu do hloubky se rozkládaly. Vlastně se spíše štěpily. Nejprve se rozštěpily jejich jednotlivé orgány, pak buňky, a jádra těch buněk, a v těch jádrech další jádra, a v těch dalších opět další, a tak stále do nekonečna, neboť to je vlastnost vesmíru. Štěpily se takto navěky, přestože už v té půdě mrtvých nebyly vůbec patrné. Je to logické, když je něco nekonečné, a navíc se to štěpí, pak to nemůže přestat někde v půli cesty. A takto jsem tedy meditoval, když jsem sledoval ty své pominuté pomíjivé končetiny, kterak se neustále míjí a nedocházej klidu.

Pokoušel jsem se uvolnit, abych se mohl do toho všeho lépe vžít, avšak větve v zimě stěží dojdou uvolnění. Když je zima, míza dřímá, proto jsem nemohl uvolnit ani svou korunu. Aby jí nebylo smutno, zavěsil jsem si do větví spoustu stříbrných zvonečků a dobrot pro létavé mobily, a celý rozcinkaný a přitažlivý kopcem dobrůtek, kráčel jsem po hřbetu bílého kopce.

…

Celý se rozechvěl, když ucítil, že jej něco šimrá na pravém obočí. Sáhl si na to místo a ejhle, on to byl Stromobil, který rozcinkaný a přitažlivý dělal právě prostředníka mezi stromy a mobily. A jak se kopec zachvěl, Stromobil se celý opět rozcinkal a všechny létavé mobily tím vystrašil.

Sedl si smutně a koukal na mrazivě červené slunce, které lhostejně dřepělo na obloze, jak knoflík na kabátě a sepínalo oblohu se zemí. Nebo to snad bylo velké Kyklopovo oko uprostřed vzdušného čela, jímž obloha pokukovala kolem sebe?

Albín kopec zatím vstal. Nespal dlouho, ale i to stačilo, aby ho celého zasypal studený sníh. Teď se oklepal a sníh setřásl zpod límce, kde jej nepříjemně zastudil. Vydal se na cestu vzhůru sadem kolem hřbitova, který byl v tu dobu nahý a studený. Albín zatoužil po trochu teplé něhy, a přestože nahota sadu byla krásná a geometrická až geomagnetická, nemohl ji sad Albínovi nabídnout. Nezbylo mu tak nic jiného, než se co nejrychleji odhmotnit a časovým tunelem se vrátit do jednoho krásného dne na sklonku léta. Sedl si tam do listnaté koruny jednoho stromu, který byl ochotný se s ním propojit a snivě vplynout do úžasné chvíle další metamorfózy. Teprve později si uvědomil, že to není pravý strom, ale Stromobil, a tehdy vznikla nová bytost - STROMOKOPCOBIL

ooo

kapitola 6.

BÍLÁ ZÓNA

Motto: Ten Bůh silný přepasuje mě svou udatností a činí dokonalou cestu mou.

Žalm 18.

Tělo, smysly, prána a temnota nás obklopující nejsem Já. Jsem čistým bytím a tyto klamné slupky mi nepatří.

Mahariši

Bílá deska dálnice protínající horizont a dál nic, tak tu leží mrtvá cesta.

Jeho dech bubnuje do zrcadla zdevastované krajiny a odrazem vrací se výsměch jejích vypálených očí. Vyhořelé pojistky jedné z časových rovin přítomnosti.

Jde? Potácí-li se dlouho? Čas neexistuje pro něj. Už ne. Když upadl, viděl její oči a uslyšel hlas té malé dobrotivé dívenky: „Vše je jen loutkové divadélko.“

…

Bílá, bílá deska. Pláň pokryl sníh. Bílé polštáře hřejí větve stromů. RUP!!! Sprška sněhu řítí se z větve dolů a veverka poplašeně uskakuje.

„Vidělas ji?“

„Hm.“

Otec holčičku šťouchá přátelsky do zad.

„Víš, jak se dělají andělé?“

„No přeci BUM!!! do sněhu,“ odpovídá dívenka.

Letí mraky, letí les, letí pláň, letí otec, až jsou všichni vzhůru nohama a je večer. Jiskřivě září hvězdy, jako vločky sněhu, a ona leží, oči hluboce rozevřené, hlavu nazad zvrácenou. Otec je již někde vpředu a tu… tu je spatří. Hledí na ni. Kolik jich tam vlastně je? Jsou tak velcí a hledí, hledí svrchu na ni. A ona leží na scéně loutkového divadélka. Provázky jsou povolené. Nechávají ji. Kolik mi jen mohlo být? Věčnost! Pak se provázky napnou a zvedají ji opatrně ze zasněžené země. Zůstává tam jen otisk anděla. Poslušně cupitá dívenka za tátou. A vidí tu ruku nad sebou, která ji vede. A vidí tu ruku nad tátou. A vidí ty napjaté provázky. A vidí, že hvězdy jsou zářivé pihy na andělských obličejích andělů.

„Táto, jsme v pimprlové krabici. Nemusíme se bát, oni si s námi jen hrají!“

Zvedl se. Do roztrhaného rukávu si otřel krvavý ret. Krajina je stejně jen fototapeta, za níž je…

Ohlíží se. Ach ano, okamžiky za ním mizí strašně pomalu. Jako setrvačník, jako ozvěna. Vidí sebe, jak si otírá zkrvavený ret, jak se zvedá, jak leží, jak mu dívenka rozpráví o andělích, jak padá. Ale to již mizí a s ním mizí i dívka. Mizí, jak vstává a jen mlha zahaluje vše, i rozbitý ret. Dostal strach, že za chvíli vyzmizíkuje i jeho, a skutečně… hladová mlha se již zakusuje do tohoto okamžiku. Ukusuje z něj, jako dravec ukusuje z věčnosti chvíle, a mizí již i jeho ohlédnutí.

Klopýtá, jakoby se neohlédl, v patách Žrouta Nicotu, Žrouta minulosti, Žrouta vzpomínek. Zbývá už jen naděje, že dorazí domů dříve, než ho Žrout dostihne a stráví.

…

Bílá, bílá, bílá deska stolu. Celistvější než smetí, jež se uchytilo v jeho mozku, o kterém říká „JÁ“ a „MŮJ ŽIVOT“ - malé smítko v celistvosti jeho bytosti, obsahující veškeré Bytí.

…

Měla zálibu v zrcátkách a netušila proč. Strace se líbí to, co se leskne, jí se líbilo to, co odráželo. Z toho zrcátka intuitivně cítila, že něco není v pořádku, i když nechápala co. Já to však asi vím.

Možná i tušila, že v jednom střípku se odráží celé zrcátko. Mezi střípkem a zrcátkem stála ona sama, a tak viděla jen sebe. Viděla v zrcátku také nebe a bílou, bílou, bílou pláň voňavě naškrobeného prostěradla… a tam, někde z dáli hřejivé dotyky i hlas, jenž svou barevnou tóninou ji ukolébával k blažené odevzdanosti, blažené odkrytosti, blaženým pocitům proniknutelnosti. Každý pór mu otevřela, každým pórem chtěla jej do sebe přijmout. Ženy byly vždy blíže vesmíru. Ukažte mi chlapa, který by tohle svedl, který by takto snil. Gayové jsou toliko padlí, p a d l í…

…

Žrout asi právě odpočívá a nechal mu záblesk těchto myšlenek, anebo ho zmátl na křižovatce dimenzí? Možná, že se vydal jinou chodbou Labyrintu, jiným pórem přítomného okamžiku.

Potom se rozhodl. Sedl si a soustředil, jak nejlíp dovedl. Jeho ruka přiložila chladnou čepel nože na své srdce a ústa řekla: „Jestliže nebudu do půl hodiny osvícen, ostří nože rozevře mou tkáň a srdce pukne.

Byl osvícen.

„Naposled se pomodli!“ Stál nad ním v drátěné košili a jeho meč se mu vrýval do krku. Kdyby se tak nebál o svůj život, kdyby tolik neprosil Boha o milost…

Byl osvícen.

…

Bílá, bílá, bílá, bílá zóna. Žrout se ještě neukázal, snad nezabloudil. Vždyť mu nechávám jasnou stopu? Všechny okamžiky, kterými jsem prošel, zůstávají zřetelně za mnou. Jsem opravdu komický, jak si je tak prohlížím? Probůh, copak tu budu trčet věčně? Mám zdání, jako bych jel právě vlakem a procházel jednotlivé vagóny… procházeje ty okamžiky.

Ty vagóny za mnou nemizí, ty schrány, ty póry, které jsou ustrnulé, jeden jako druhý. A já měl přitom pocit, jak jsem svobodný. Snad to nebyl jen sen? A teď, když se ohlédnu, vidím, že jsem uvězněn v tomto okamžiku. Rachot kol o pražce. Vypadnu raději z vlaku do bílé, bílé, bílé, bílé, bílé nicoty.

…

Opět jej vyčmuchal. Chroustal ty vteřiny za ním a rychle jej doháněl. A on se přinutil sebrat poslední síly k běhu.

Ještě jedny dveře, další, ještě jedny, běží komnatami, nemůže ven, v každé někde je. Snad i sebe tam zahlédl. S rodiči, první láskou, poslední…

Průvodčí běžel za ním skrz vagóny. Teď ho čeká poslední a průvodčí v patách. Za posledními dveřmi sviští už jen koleje někam pryč do ztracena, do prázdna…

…

Jedou starou tramvají, líbají se. Je časné ráno a žlutozelení makáčci od nevyspání jedou makat. Oni zas z mejdanu. Míjení začátku a konce…

Stojí s ženou u nové postýlky. „Po kom asi bude?“

…

Mozaika. Vše je mozaika. Stejně jako ty komnaty osudového dění. Stejně jako ten vlak. Mozaika složená z barevných světýlek, slévajících se do spektrální bílé, ó, jak milé…Černá totéž, co bílá, záleží jen, z jakého úhlu to vnímáš.

…

Zelené ponožky, boty, trenýrky, trička, košile, kravaty, kalhoty, bundy, kabáty, čepice, zbraně… hrrr na ně… Jsou tak zelené nebo snad bílé?… Bílé tak, jako světlo, jež rozzářilo planety v dalekých galaxiích… Hele mele, supernova: „Hlásí se souhvězdí WC 00.“ Svět dostal kmitavý ráz… Zahříváním porušeny jsou oběhy elektronů na valenčních sférách, a už je v tom bordel… Hlava nehlava, sráží se to… sráží hlavy… To… vzduch prosycený mikroskopickými makrobodavci…

…

Upadl, rozhlíží se a vidí v tom světle, které by rozsvítilo všechny noci, co jich jen je od Stvořitelovy neděle až do soboty, v tom světle vidí jen kontury – udivené, zmatené, mizející. Tvary se rozpouštějí, přání mizí, vše důležité je jen ničím. Šumák ve sklenici zašuměl, pár bublinek vyprsklo, snad smíchy, a zmizelo v prázdnotě. A s nima mizí jeho nohy, mizí ruce, mizí tělo, mizí hlava… kouká překvapeně, kam se vlastně sám sobě poděl. Jen bílá, bílá, bílá, bílá, bílá, bílá…

Žrout

Poslední dveře vagónu

Kam se jen sobě ztratil?

On i ti druzí?

Bílá… krajina za okny…

Táta s holčičkou se brodí po kolena sněhem, opodál se lesknou v mrazivém vzduchu koleje. Dej jazyk na ně, a jsi bez něj. Zahoukal vlak a prohnal se noční krajinou. Třpytivé hvězdy pohasly na chvíli v roji rudých jisker, jak topič do kotle přiložil.

Ze stromu se sesypala lavina sněhu. Dítě padá do ní naznak a z nočního nekonečna se usmívají tváře loutkovodičů. Táta vybírá malý stromeček. Děvčátko chvíli hledí na ty tváře, které si něco mezi sebou šeptají, chvíli na tátu, který stromeček ověšuje vánočními řetězy. Řetězy.

Vlak zahouká a přežene se nocí. Z posledních dveří se někdo vyklání. Loutkáři poprašují scénu dalšími a dalšími vločkami zmrzlého sněhu. Po obloze letí zlaté spřežení. Dítě vstalo a za ním zůstal jen bílý anděl. Loutkáři kapesními zrcátky vrhají nyní malá světelná prasátka. Anděl leží vtisknutý ve věčnosti okamžiku a hledí na otevřené dveře posledního vagónu s nezřetelnou postavou vtisknutou v okamžiku. Děvčátko hledí na tátovu ruku zamrznuvší na zlaté baňce.

Odražená světla zrcátek křižují bílou krajinou, jak bláznivé dýky světlometů. Pak se všechna zrcátka otáčí proti sobě a vše zaplavuje jas bílý, bílý, bílý, bílý, bílý, bílý, bílý…

Postava na konci vagónu zmizela v prázdnotě. Sežral ji Žrout. Spektrum se naplnilo o poslední barvu. Atomy pimprlové krabice se hroutí žhavým mrazem.

Kampak se nám schoval Kašpárek, děti?

ooo

kapitola 7.

NA MRTVÝCH STAVÍME SVÉ ZÍTŘKY
ANEB ZTRÁTA ILUZÍ DAVIDA P.

Motto: Je velmi zajímavé pozorovat, jak se svět před vámi škube v smrtelných křečích.

Městem se rozlehl vzdálený výbuch. Někde opět bouchl plyn.

Toho dne z mostu Svobody skočil již 128. sebevrah a muž u benzínové pumpy dole pod mostem si udělal další vryp do futra dveří, které tím postupně získávalo velmi osobitý ráz. Ačkoli na první pohled zdály se být zářezy ledabyle nahodilé, pozornější divák si musel povšimnout, že jsou tvořeny se zvláštní zarputilou a téměř až pedantskou naléhavostí. Jakoby pro muže od pumpy značily něco zvlášť závažného v jeho duševním životě, ačkoli sám si nic takového zdaleka nepřipouštěl, ba naopak měl pocit, že mu ty pravidelně servírovaní nebožtíci záměrně překážejí ve výkonu jeho profese. Nikdo, ačkoli to věděli naprosto všichni díky základním školním znalostem psychoanalýzy, mu neřekl, že jen kvůli nim se zde podvědomě nechal zaměstnat.

…

David P. kráčel po chodníku pěší zóny soustavně dloubán a orážen někam se nesmyslně valící masou, samozřejmě, jak bylo již vypozorovaným pravidlem, vždy v protisměru. Prudilo ho to i mrzelo současně. Mrzlo. Povšiml si klouzačky posypané pískem. Netušil přesně, proč upoutala jeho pozornost, ale měl neodbytný dojem, by byl o tom přímo přesvědčen, že mezi zrnky písku zahlédl stopy krve. Stávalo se mu občas, že zahlédl-li na vozovce stopy písku, jeho nitro se naplnilo neklidem a v něm se probudila morbidní obrazotvornost. Zvláštní bylo, že písek povalující se jinde, v něm tyto představy nevyvolával.

Nyní si okamžitě vybavil chodce došlapujícího na kluzký led, nohy mu podjíždějí a on padá na záda, lebka cvaká o tvrdou zemi, KŘUP!!, a nevinný chodec zůstává ležet na klouzačce před mateřskou školou.

Výjev se mu opět rozplynul. Klouzačka byla zcela bezvadná a ani stopy po krvi patřící náhodnému chodci, kterému se zde rozlil mozek. Dalo se s naprostou pravděpodobností říci, že tam v podstatě ani žádné být nemohly. To jen zjitřená Davidova fantazie dovedla vykouzlit tyto morbidní představy, jak jsme si zde uvedli názornou ukázku.

David kráčel dál, nicméně jeho nespoutaná mysl umělce si již zcela žila vlastním životem, drážděná svými neutuchajícími asociacemi, reflektujícími mu soustavně padající chodce na všech klouzačkách světa. Někteří z nich se zvedli, oprášili a jakoby nic, šli zas dál, jiní však, a těch byla většina, zůstávali nehybně ležet v temně rudých tratolištích vsakujících se do neposkvrněné bělosti sněhu.

Na rohu hlavní ulice u výlohy obchodního domu spatřil hromadu kartonů z krabic. Již zdálky ho poutala něčím neobyčejným a v srdci se mu ozval ten známý neklid. U hromady bezduše zevloval uniformovaný strážník. Davidovi se však něco na tom místě nezdálo být v pořádku a skutečně, když přišel blíž, zpod kartonů od másla a sušenek vyčuhovala mrtvolně něčí bledá ruka. Bylo tedy naprosto jasný, že David má na mrtvoly čich.

V tu chvíli Davidovo vnitřní já jakoby chtělo opustit i jej. Začalo vystupovat někam bokem vzhůru, snad že chtělo vzít roha z tohoto místa, či se snad v ten moment setkalo s k smrti vyděšenou duší nebožtíka, jež zde zmatená bezradně poletovala, aniž jí docházelo, co se vlastně přihodilo.

Ještě dlouho poté, pociťoval David jistou nevolnost. Velmi jasně vnímal, že v místě kartónového environmentu u obchodního domu pod výlohou s mixéry a vysavači je prolnut tento konkrétní prostor s ještě další zcela mu neznámou dimenzí, z níž vanul podivný a nepříjemný chlad. Pociťoval to naprosto jasně až hmatatelně a jeho duše se instinktivně otřásla hrůzou při představě, že by mohla také uvíznout v pasti tohoto místa. Ano, bylo to zcela jisté, že tam byla nastražena past přímo na něj.

Jeho dedukce byla naprosto bezchybná, nikdo jiný by si zde totiž ničeho zvláštního nepovšimnul a past sklapovala právě na principu povšimnutí si jí. Byla to vědomá past pro vědomé. Environment zde byl tedy přichystán nějakým nepoznaným osudovým konceptualistou jen výhradně kvůli němu, a onen neznámý hybatel způsobil, že David své kroky v danou chvíli, kdy past byla stvořena, zamířil právě na toto místo. Smysl celého příběhu uviděl pak v tom, přivést ho na zcela specifické myšlenky. Snad jen smrt, mohla to celé takto skvěle zaranžovat, neboť ta, ač ji nevidíme, je naší neustálou průvodkyní a důvěrnicí.

David dál teď zamyšleně vykračoval ulicí posypanou pískem proti náledí a meditoval. Smrt, kráčející neviděna s ním, jako nejvěrnější družka se zalíbením naslouchala jeho myšlenkám. Náhle jej však přepadla jedna obzvlášť strašlivá. Uvědomil si, že vlastně na každém místě této ulice, z důvodů pravděpodobnosti, muselo v průběhu dějin již dojít k nějakému úmrtí. Ano, teď mu to bylo naprosto zřejmé. Kdykoli tedy kráčel městem, šlapal po místech posetých mrtvolami. Jeho probuzená fantazie mu také ihned začala přehrávat patřičné výjevy. Polil jej studený pot. Odhalil zajisté jakési strašlivé tajemství, jiným skryté milosrdně závojem nevědomí, a za toto odhalení ho nemůže minout nějaký trest. Všechna ta místa s mrtvými, jedno vedle druhého, zjevovala se mu náhle před zraky. Viděl nyní mrtvoly ležící na chodnících, ulicích ba i na střechách i v oknech domů. Některé z těch mrtvol byly zohavené, některé v pokročilém rozkladu, doprovázené nesnesitelným puchem a zvýšeným rojením hmyzu. Čím pak byla ulice starší, a tudíž i sytější dějinami, tím byl i výskyt mrtvol hustější.

David začal v panické hrůze mezi nimi kličkovat, snažíc se po nich nešlapat, ale hnijícího masa nebylo konce, ba zdálo se, jakoby bylo přiváženo ze všech márnic a koutů vesmírných časoprostorů. Ležely zde vedle sebe mrtvoly čerstvé i historické, mrtvoly lůzy i aristokratů, luzné i démonické, divou zvěří rozsápané, v šarvátkách probodené, v soubojích i bojích skolené, koly aut rozježděné i ledovými krápníky, ze střech upadlými, probodené, kolapsem stižené či pouhou srážkou chodců do stavu tohoto přišedšivší.

David začal křičet hrůzou a chodci, ten věčně tupý dav, netušící po čem to vlastně šlape, se za ním jen udiveně ohlížel. A to již ve zvláštním transu, pod pláštíkem smrti spatřoval také je; umírali mu před očima jako mouchy, a na koho nechtěně pohlédl, ten se začal ihned kácet k zemi. David teď viděl v přímém přenosu smrt všech těch spoluchodců, pro ostatní ukrytou na stezkách i soutěskách budoucích časů. Nebylo již volného místa, nebylo kam šlápnout. Mrtvoly vršily se na sobě jedna na druhé a vytvářely neprostupné zdi, bariéry, ba i kopce a hory.

Chodci překvapeně odvraceli oči od výkladních skříní s novými lustry, obleky, knihami, fotoaparáty, videi i kompjůtry, otáčeli je od nafukovacích loží, rybářských prutů, vycpaných psů a koček, od proutěných klecí a nových vozů turbo, prefabrikovaných stavebnic z plastů dodaných na klíč, od okýnek intimních kabinek a nesčetných dalších podivuhodných záležitostí, aby spatřili ubohého blázna, kterak pobíhá vůkol nich, ječíc přitom nespoutanou hrůzou. Nějaký duchapřítomný občan ihned zavolal na linku 158 a za malou chvíli již přijíždělo žluté policejní auto. Po zběžné perlustraci jej naložili do vozu a rozjeli se. David se slzami v očích děkoval za vysvobození v poslední chvíli. Z okénka se však dívat odmítl, aby nemusel vidět tu hrůznou scénu, kterak se policejní auto brodí nekonečnými hromadami mrtvol.

„Dnes jsou vidět nějak zřetelněji než druhdy, co?“ přerušil mlčení vedle něj sedící mladíček v uniformě.

„Hm, hlásili po ránu v rádiu nezvykle zvýšenou sluneční aktivitu a geomagnetické anomálie,“ podotkl řidič a soucitně pohlédl na Davida.

„Hm, to bude tím. Koukni, jak jsou dneska nápadně flekatý! “ Uniformovaný mladý příslušník poněkud zneklidněl, naprázdno polkl, pak se náhle rozzářil, vytáhl umaštěný pytlík a s chutí se zakousl do housky se salámem

Auto zamířilo k Bohnicím, bývala to ostatně jeho obvyklá štace. David byl přeci jen jedním z mnoha, komu spadly klapky iluzí z očí, a on tak pohlédl do tváře syrové reality. Málokdo to zmákl s chladnou hlavou.

ooo

kapitola 8.

KRAJINA BEZ DUŠE

Motto: Nezáleží tak ani na tom, co říkáte, ale jak to umíte podat.

Dusná noc napěchovaná po okraj nikotinem, pach alkoholu smísený se zvratky v noční tramvaji. Ti opilci vypadali všichni stejně, ač k svému satori či úhoně přicházeli různými cestami. Hle: Od mnohosti k jednotě. Těžké dusno, takové, že někteří chtěli rozepínat i kůži na prsou.

Tramvaj č. 5 projíždějící přidušenými ulicemi se zvolna nořila do ponurých částí města, kde světla je mnohem méně a tedy i tváře zdejších chodců jsou jaksi temnější.

Dělnická čtvrť mřížovaná šedými fasádami pravoúhlých zdí, dlouhých jak utrpení na kříži. Teď jsou zčernalé, plné chmurných odkazů zlého svědomí.

Špinavě mastným oknem mezi kusy hadrů, sloužících za závěsy, pronikají ze zahrady paprsky světla. Nelze mluvit ani o zahradě, spíše malý dvorek s pruhem časem zešedlé trávy a obklopený dvěma fabrikami. Okno suterénu chráněné před paprsky slunce skalkou, z níž vyrůstají snad jen vajgly cigaret. Ve vzduchu je cítit kouř a železo, ale lidé zde ještě žijí.

…

Země, země, buď k nám milostivější, neboť sama jsi nás zrodila, sama jsi nás zvolila za své děti.

Země, země, nenech nás propadat barbarství z hladu, neboť sama jsi nás zvolila za své děti.

Země, země, šlechti nás, jako my šlechtíme tebe, neboť sama jsi nás zvolila za své děti.

…

Mladý muž, svírán bolestí srdce, takovou, při které se začínají ztrácet barvy, a uvadá se. Barvy blednou vždy, když na ně dopadne žal a síla pak vyprchává jako vánek.

„Bože proč jsi mě opustil? Teď klečím v blátě a mám ho v očích, ústech, uších; tlející bláto proměněné z mé lásky. Vyměnil jsem tě za bláto. Vyrobil jsi prý kdysi z něj člověka a ženu. Chtěl jsem mít to druhé a to změnilo se v bláto; tvůj dech někam vyvanul. Ano, asi ano, byl to tvůj dech, který jsem ve skutečnosti miloval a teď on opouští i mne a já se zvolna měním ve slizké studené bláto.“

…

Když šel o něco později okolo Poutník, spatřil jen hromadu rozteklého bahna, a to roztékalo se a vpíjelo do velkého a neproniknutelného močálu. Stejné našlo si tak stejné. Tímto se až dojemně naplnil mýtický příslib splynutí.

O kus dál uviděl karavanu. Bylo v ní mnoho mladých a krásných žen, a každá z nich snila o lásce věčné a absolutní, každá zvlášť a všechny shodně chtěly se z ní radovat věčně.

Na horizontu, kudy karavana směřovala, týčily se mrtvé obelisky, mrtvé hory kamene, které sem někdo někdy odněkud dopravil, někdo jiný je opracoval a opět někdo jiný se jim klaněl, neboť ty hory kamene jevily se majestátně a věčně. Nánosy věků pak z nich vytvořily živoucí mementa. Komu a čemu sloužily vlastně, a proč vůbec?

Bloudily nyní karavany krajinami bez duše; mrtvými schránami jen, jimž dala prázdnota zapomenout na jejich utrpení i na vše ostatní. Proč vlastně?

Karavany vyhýbaly se setmělým a zetlelým korábům měst a nikdo nevložil do nich ani zbla milostného citu.

…

Až čas se dovrší a rozpadnou se kamenné obelisky a karavany touhy dojdou svého cíle; až zblácená země dostane konečně své vytoužené živiny; až zastaví se hodinové ručičky všech světových hodin, kyne pro ně jistá naděje. Noční tramvaje opilců pak zmizí kdesi ve věčné noci ničitele světů Šivy.

To však je již příběh jiný, tento za cíl měl nihilistické poučení jen, moji milí.

ooo

kapitola 9.

LABYRINT SRDCE A RÁJ SVĚTA

Motto: Vypadá to, jakoby z dnešního světa vyprchala životní energie - jak z hnijícího masa.

Když se Mobiliště probouzelo do nového dne, bylo již zcela prosyceno pachem čerstvě poraženého dobytka, který byl brán vážně toliko ve chvílích degustace. To bylo možno pak spatřit roztodivnou chásku ve vzácné chvíli slastného satori. Staří, mladí, milovaní i prokletí, ti všichni, ale i ti druzí, všichni svorně do stehýnka zakouslí, do stehýnka nazlátlého zlehýnka, šťávami a kyselinami zurčící, spokojeně buňky živočichů trávící. Pak přesyceně odfrkujíc, když seznají, že již slasti bylo dosti, do starostí světských vydají se po své orální katarzi, s hlavou ještě plnou toho mastně břišního sexu, uvolněni svorně v solar plexu. Kýty a krkovičky, prsíčka a biskupy, křidélka a stehýnka a mnoho dalších příjemných věcí požívala a prožívala vnitřně ta roztodivná cháska ve svých panelových klecích. Blažené bylo mobiliště a láska tvora k tvoru byla zcela zjevná.

…

Snad se mi něco jen zdálo? Někde na zrezivělém nábřeží, přesto olejnaté řeky, ozval se další výbuch.

Kam oko dohlédlo, vypínaly se vysoké a klikaté zdi, některé zubaté, jakoby hladové prý, jiné již notně zpuchřelé, a hle…

Kráčel jsem unaveně okolo a přemýšlel marně, kam že to vlastně chci dojít. Konečně, na mém přání zbla záleželo, neboť zeď sama určovala mou chůzi a já si mohl ušetřit bolest hlavy z neřešitelného koanu. Byla by to extrémní náhoda narazit v onom bludišti na nějakou kloudně smysluplnou cestu, kterou by navíc ještě stálo za to vůbec jít. Na chvíli jsem se musel zastavit, abych si uvědomil, proč jsem vůbec dnes, do toho Labyrintu lez.

Matně jsem si jen vzpomněl, že jsem nějakému člověku půjčil housle a on mi je ještě nevrátil. Kdo ví. Možná chtěl a zapomněl, možná chtěl a netrefil ke mně. A možná vůbec nechtěl. Ano, ano, kvůli houslím to bylo, kvůli těm idiotským houslím jsem jistě vyšel ven, kvůli nim to bylo. Pakliže se ta věc s houslemi vůbec týkala mne, neboť si nevzpomínám, že bych kdy jaké před tím měl. Je však dobré držet se alespoň jakés takés příčinné linie, dokonce i takto stupidní. Proustovi by jistě vydržela na několik románů. Takže ano, o housle se jedná. Zastesklo se mi snad po jejich čistých tónech? Ó ano, ano, tak to bylo. Jenže nevím, kde ten člověk, existuje-li vůbec jaký, vlastně bydlí a tak již notně dlouho bloudím, kroužíc kolkolem Labyrintem chodeb a ještě slabě doufám v onu extrémní náhodu, která mne snad k němu dovede.

Pomalu se té naděje začínám ale vzdávat, protože chlapíka ne a ne potkat, tak jak jsem původně doufal. A pevně věřil. Víra hory přenáší. Hory možná. Byla to překrásná iluze. A doba. Snil jsem o tom, že mne k němu přivede má neochvějná víra. Nejlépe pak slepá. Místo toho vidím na rozcestí před sebou jen pořádkovou hlídku mé i veřejné bezpečnosti. Veřejná žena ocení veřejnou bezpečnost i bezpečný sex. Předstírám před nimi, že nic, předstírám jen neškodnou zdravotní procházku. „Věřte mi, soudruzi, jen trochu nadechnout se, čerstvého vzdoušku se mi zachtělo, páni velkomožní, buď fit, znáte to, ne?“ Klaním se až k zemi a podlézám je a téměř i sebe. Pohlédnou na mě ostražitě jako na latentního zločince a mnou projede záchvěv až do morku kostí, zda na mé vizáži není skutečně cosi… nějaká snad… lepkavé je to… či co… taková nepěkná věc… ulpělá vina… však víte, ne? Zpytuji zděšeně své svědomí a vynakládám veškerý svůj um, aby můj úsměv byl takový přirozený, nezáludný, jednoplánový, bezstarostný, dostatečně nablblý, neschopný ničeho vedlejšího, zkrátka takový soudružsky stejnomyšlenkový. Otráveně mě propouštějí, je mi nevolno, k zblití, ale pociťuji k nim vděk. Říkám si, no vida, vždyť oni jsou to taky lidi, to se zas napovídá kdoví co. Kdyby přece byli zlí, tak by určitě už na mě něco našili, nějaký flastr. Kdyby chtěli, nějakej hříšek by se vždycky dal odněkud vyškrábnout. No na každýho. Ale oni dnes nechtěli, oni taky toho mají hodně. Ostatně dobře si chlapci plní svoji povinnost. Poslední dobou je ostražitost zcela na místě. V některých částech Labyrintu se množí takoví podivný elementi, takové podezřelé věci se tam dějí, a jeden ani neví, co se to tam vlastně děje. Dokonce, jsem slyšel, nějaký sabotáže že byly, nějaký zdi chtěly ty existence povalit. To je potřeba se vypořádat s takovým vandalismem.

Úplně jsem zapomněl, co jsem to vlastně chtěl. V trafice si kupuji čerstvý Sport. Ta veršovánka v záhlaví se mi moc líbí. Vzrušuje mě něčím, ponouká mě to k vlastním myšlenkám. Ne, nevím ještě k jakým, jen cítím, jakoby tam v tom místě na čele, dyť víte kde, nějaká, no asi myšlenka to bude, že? Jako by chtěla, tento… Jó, tak je tam napsaný:

Čelem k sportu

sportem k masám

a já nad tím

ihned jásám

…

Labyrint dýchá, často přerývaně a sípavě, často vzrušeně, někdy chrápe docela i nahlas, a páchne po všech čertech. Neustále se proměňuje vnitřně to ústrojí, dle poměru sil v něm vládnoucích v tu kterou chvíli. Ostatně je to živý organismus. A tam, kde včera byly zdi, jsou dnes proraženy chodby či tunely, a tam, kde se táhly vznešené bulváry, stojí dnes nové zdi. Nepředvídatelné! Ale život je dech. Dech je proměna. Dech je život.

ooo

kapitola 10.

SVĚTA KŘIK

Motto: Prázdné a pozérské umění nejlépe vystihuje dnešní dobu, a ti, kteří se v bolestech do něj snaží porodit duši, jeví se být komickými figurami.

Ve chvíli, kdy na Basru byly svrženy nové bomby, v Bejrútu vybuchla puma v autě zahraničního diplomata, v Gruzii protrhla se přehrada a v Afghánistánu se střetla sovětská a vládní vojska s povstalci; tak právě v té samé chvíli byla v Richmondu přepadena centrální banka, v Etiopii byla zaplavena větší část území, kdy Japonské ostrovy postihl ničivý tajfun, v Praze na Vinohradech byl ve svém bytě zavražděn důchodce K. M., kdy v NSR zadrželi pašeráckou bandu s heroinem, v Itálii odsoudili válečného zločince; v té chvíli se v Tichém oceánu převrhl vor s korejskými utečenci a byl uskutečněn dvacátý pátý tisící potrat toho dne, tak právě v tu stejnou chvíli napadla Davida v kavárně nová zvláštní myšlenka.

Tentokrát se dostavilo uvědomění, že svět je jen zoufalý výkřik v temnotě kosmické noci. Zdaleka neměl ani tušení, že právě v tu samou chvíli se odehrály i předchozí události, neboť kdyby takové tušení měl, pak by nutně pojal i tušení následující, a sice že všechny ty události musí s jeho myšlenkou nějak tajemně souviset. Ba co víc, muselo by mu i dojít, že ony události jeho myšlenku přímo stvořily, ačkoli o nich neměl ani ponětí. Pokud by ale šel ještě hlouběji pod povrch dění, dokonce by musel připustit, že to byla právě jeho myšlenka, která uvolnila tu spoušť všech těchto světových událostí. Jelikož však David žádné obdobné tušení pro svou typickou do sebe zahleděnou mysl nepojal, přemýšlel zcela bezelstně a bez rušivých dojmů o tom, co mu vlastně chtěla jeho soukromá idea sdělit.

‚Svět je zoufalý výkřik v temnotách kosmické noci,‘ opakoval si pro sebe tu větu, snažíc se přitom vplout nějakým způsobem do zúženého koryta jejího pochopení, když náhle byl zaplaven oslňujícím poznáním. Vždyť samotná jeho myšlenka je takovým výkřikem v temnotě jeho ducha, což si předtím nemyslel až tak doslovně. Pohlédl opojen tímto novým osvícením na uklízečku, která okolo něj právě zručně šúrovala mokrým hadrem, a v tu chvíli spatřil rovněž i v jejím počínání obdobně zoufalý výkřik lidského tvora. Pankáč, který ve stejnou chvíli spustil hrací automat v rohu lokálu, jakoby i on vykřikl zoufale tím stiskem tlačítka. A David viděl, že dokonce i smích servírky, či mírně lascivní fórek knírače u baru, je výkřikem úzkosti v temnotách jejich duší.

Zmatený sám sebou nad takto podivnou rovinou vnímání obrátil David P. svou pozornost z okna ven. Upoutala jej tam letící velká masařka právě ve chvíli, kdy se čelně srazila s automobilem značky Lada a on i přes sklo uslyšel její smrtelný vzdech. Ještě spatřil, kterak pneumatika auta projela trsem trávy mezi dlažebními kostkami, a v tu chvíli zaslechl bolestný výkřik zlomených stvolů. Když pak vdechl dým cigarety, z vlastních plic k němu dolehlo bolestné vzdechnutí; položil hrnek s kafem zpět na podnos a i jeho sten zaslechl; a pohlédl na propisovací tužku, jíž si bezcílně čmáral po papíře a náhle i jej uslyšel vzdychat. To již David nevydržel, neboť nemohl unést na svých bedrech veškerou bolest světa a poloprázdnou kavárnu přimrazil jeho strašlivý výkřik. Křičel zoufale z plných svých plic tak, že všichni ztuhli hrůzou, neboť skrze něj se nyní drala i jejich nevyslovená bolest, všechny ty steny života kolem, a pak všichni zmateně vyběhli z kavárny a zoufale utíkali pryč z toho bolestného prostoru zraněných citů.

V tu stejnou chvíli v celém světě zavládlo na okamžik strašlivé ticho a v kosmickém časoměru zapadlo ozubené kolečko do další drážky. V jisté vzdálené a téměř neznámé galaxii na její šesté planetě, ve formě prvého viru, se právě zrodil nový život. Porodní bolesti v tu chvíli ustoupily a vystřídal je slastný výdech nového tvora.

A v tu chvíli na planetě Zemi v jednom velkoměstském sídlišti, kudy budou vždy, dokud bude toto město stát, kráčet dějiny, v té chvíli v jisté kavárně, napadla Davida nová velice zvláštní myšlenka, že ´Svět je vlastně božím kojencem sajícím mléko kosmické duše´. Zaplavila jej vlna něhy v onu chvíli, a týkala se veškerého života. Svým vnitřním zrakem se rozhlédl vůkol a uviděl v lidech kolem malá a bezmocná batolata, jež se teprve učí pohybovat po čtyřech, a ta představa ho rozesmála.

V tu chvíli světové agentury vyvrhly do éteru čerstvé zprávy, z nichž vydechl duch uvolnění a spolupráce mezi národy, zeměmi i vesmírnými světy.

…

Létající disky si vzrušeně vyměnily své pozice na obzoru.

ooo

kapitola 11.

SYSIFOVSKA HISTORIE

Koan: Stále více lidí zjišťuje, že ví, že nic neví. Jsou moudří?

Důchodkyně Elisabeth Horáčková toho dne posedmé domyla podlahu své garsonky. Kbelík se špinavou vodou vylila do hajzlu a nyní se pokoušela narovnat v zádech. Tiše si povzdychla nad trudnou trpkostí stárnutí: „Kurva, už mě ten každodenní úklid zmáhá.“ Pohled ji bezděky padnul na kuchyňský stůl. Jeho plocha byla celá pokryta malými papírky. Líza totiž ve svých dvaaosmdesáti trpěla pokročilým alzhajmrem, a vědoma si své nedostatečnosti, raději si všechny denní úkoly pro jistotu zapisovala. V mládí měla nenaplněnou ambici být spisovatelkou sci-fi, takže nyní mohla na stará kolena svůj talent prakticky zúročit.

Došourala se ke stolu a pozvedla jeden papírek k očím. Stálo na něm: „Lízo, nezapomeň umejt podlahu.“ Bouchla se do čela. „Málem bych zapomněla, ještě že si to všechno píšu,“ pochvalovala si Elisabeth.

Natočila do kbelíku teplou vodu, přidala sapón a začala rejžákem drhnout. Stalo se po osmé toho dne. Když domyla podlahu, vylila kbelík do hajzlu a pokoušela se narovnat v zádech. Tiše si povzdychla nad trudnou trpkostí stárnutí: „Kurva, už mě ten každodenní úklid zmáhá.“ Pohled ji bezděky padnul na kuchyňský stůl. Jeho plocha byla celá pokryta malými papírky. Líza totiž ve svých dvaaosmdesáti trpěla již značným alzhajmrem, a vědoma si své nedostatečnosti, raději si všechny denní úkoly pro jistotu zapisovala. Ale to jsem tuším již říkal, nicméně právě došla ke stolu a pohled jí padnul na stůl…

Každé ráno si takto hned po snídani napsala na papírek úkoly pro celý den a lístek vždy položila na stůl, aby jej nepřehlédla. Protože se však bála, že by ho přehlédnout mohla, napsala pro jistotu ještě jeden. Mezi tím však zapomněla na první dva, takže je napsala oba ještě jednou, no a za hodinku byl celý stůl pokryt papírky tak, že již nebylo kde umístit další a Líza si povšimla, že si již úkol zapsala. Po každém umytí podlahy pak lístek zničila, aby ji nepletl a nemusela podlahu mýt znovu. Takto pracovala po celý den, dokud nebyl stůl prázdný.

Když uléhala na lože zmožena celodenní dřinou, blyštěla se podlaha dvaceti až čtyřicetinásobnou očistnou procedurou (víc papírků se na stůl nevešlo).

Každý, kdo stařenku navštívil, chválil převelice její vzorně vycíděné dlaždice a ona v tu chvíli pociťovala rajskou blaženost. Ostatně pro co jiného se ploužíme v tom absurdně nesmyslném světě a děláme to, co děláme, než pro tu trochu chvály od svých bližních. Slity pak v jeden celek, dokáží způsobit stav ne nepodobný nirváně z rajských výšin, pakliže zprávy o rajských výšinách nejsou pouze mýtickou projekcí následků takovéto chvály. To však Líza neřešila, ani nemohla, plně ji uspokojoval lesk podlahy, odrážející se pak třpytivě i v její duši.

Když takový návštěvník odešel, padl ji opět pohled na stůl s papírky. Došourala se k němu a pozvedla jeden z nich k očím. Stálo na něm: „Lízo, nezapomeň umejt podlahu.“ Bouchla se do čela.

„Málem bych zapomněla, ještě že si to všechno píšu.“, pochvalovala si Elisabeth. Natočila do kbelíku teplou vodu, přidala sapón a začala rejžákem drhnout.

Opakování je matka moudrosti a cesty svatosti jsou nevyzpytatelné. Kurva, ještě jsem chtěl cosi chytrýho dodat. No nic, příště si to zapíšu na papírek.

ooo

kapitola 12.

ADEPTI NA SPASENÍ

Motto: Ten, kdo není ve stavu transcendentálního vědomí, ten ani neovládl svou mysl, ani nemá spolehlivou inteligenci. Bez ovládnuté mysli a vyrovnané inteligence není možno dosáhnout míru. A štěstí bez míru neexistuje.

(Bhagavadgíta - zpěv 2/ text 66)

Leo byl jogín s mesianistickým komplexem. Přemýšlel často, jak zachránit lidstvo, které do propasti pekelné máji stále jistěji se ubírá (ani na své východní stezce nezapřel v sobě židovsko-křesťanskou tradici). Silně zadumán, pohroužen hluboko ve svém zářivém nitru, bloumával bezcílně ulicemi, a pokud náhodně vyvrhl svůj zrak do vnější reality, bylo to jen další potvrzení lidské nepravosti. Jeho rozhořčení nad zlobou světa pak nebralo konce, proto se raději urychleně navracel zpět uvelebit se ve své svaté vnitřní blaženosti. Stávalo se mu pak zhusta, že vrážel zprudka do chodců vůkol sebe, což ještě více utvrzovalo jej v poznání lidské neomalenosti a hrubosti.

I vypravil se Leo jednou na Jižní sídliště navštívit svého soudruha a bratra v královské cestě Jógy. Zcela zamyšlen nad smyslem světa, vystupoval do stále vyšších pater státního činžovního domu. Snad to bylo tím mechanickým výstupem, uvedlo jej to do jistého transu, v němž viděl se stoupat do samotného nebe blažených, šťastné to Dévalóky. Již zdáli tam spatřil jít mu v ústrety samotného velkého gurua Mahareše Mohiše Mahurašiše, známého tím, že míval to největší satori ze všech guruů, co jich na tom božím světě kdy pobývalo.

Ten se před Leem hluboce uklonil a zval jej dál do své Loky. V Leovi takové pozvání nejvyššího probudilo neskonalou pýchu a sám se chtěl také uklonit velkému mistrovi. V tu chvíli jej však skolila k zemi ohromná pecka do hlavy, velký Mistr byl v tu chvíli pryč a on pozdě pochopil, že se před ním nesklání zlomyslný guru, ale právě narazil hlavou na snížený strop půdy v nejvyšším patře schodiště. Leo, vrátivší se tak bleskurychle na zem, se vyděšeně rozhlédl. Spatřil se stát uprostřed nahé, ničím nepřikrášlené a do ničeho nepřioděné reality, a na hlavě mu právě rašila zdařilá boule, která se měla čile k světu.

Nemá smysl líčit další útrapy tohoto městského jogína, stačí říct, že se nakonec přeci jen šťastně trefil do správných dveří kamarádových v 7. patře (které dříve ve svatém pohroužení minul), čímž se mu podařilo přeci jen zvítězit nad klamy omamné Máji.

Spolujogín a starý již třicetiletý mládenec Oswald jej nechal vklouznout do své garsonky v 7. patře (v čemž zasvěcenec nemohl nevidět hlubokou synchronicitu se sedmistupňovým systémem čaker a tedy i jakýsi mystický příslib budoucí nirvány).

Na gramofonu se nyní točila dokolečka dokola gramofonová deska s indickými rágami a pokoj se elasticky vlnil za zvuků sitáru. Po pravém jóga tee, které Oswald, v civilu úředník dopravních podniků, uvařil podle zaručeně pravých receptů gurua Jámanámahy. Pohodlně usazeni v lotosových pozicích, které pro nezasvěceného čtenáře ani zdaleka nepřipomínaly pro civily tak oblíbené pozice tantrické, byť i ty by mohly být srdci i dalším orgánům adepta východní moudrosti blízké, v ruce tyčinku vonného santálu, zamručeli si svou oblíbenou mantru ÓMÍÓMÁ, aby se tak naladili na pozitivní vibrace kosmické mysli samotného boha Bráhmy, který je samozřejmě oba nesmírně miloval pro jejich svatý a hlavně příkladný bezpohlavní život (byť jistými nedostatky spíše vynucený) v novodobé děvce Babylónu.

Takto příjemně naladěni a uspokojeni dosaženým stupněm zasvěcení, vrhli se slastně na zákusek zářivé hlubiny věčné moudrosti.

„Vše jest Mája a tento svět je pouhým vydechnutím velkého Bráhmy.“ citoval Oswald. Oba se pak na potvrzení této svaté moudrosti nadechli, počítaje přitom do pěti, zadrželi dech na tři doby a vydechli prudce na jednu, a to celé po sedmkráte opakovali.

Čtenář si jistě opět povšimnul té nápadně časté frekvence čísla 7, a nyní si snad již říká, že to nebude zajisté náhoda. Plnou autoritou autora mu jeho domněnku potvrzuji a rovněž mu doporučuji, aby to neřešil a bral to jako jen pouhý můj rozmar, neboť by mu mohla uniknout další dějová linie. Po odreagování v tomto intermezzu vraťme se tedy zpět do děje.

Oba cvičenci po této dechové matematice ihned pocítili, jak jejich těla naplnila životodárná prána, jako voda pískem zavátou studnici v pouštní oáze. Prána nyní prýštila ze všech koutů všehomíra, což je povzbudilo k další intelektuální koupeli.

„Je třeba se plně soustředit na beztvaré božství a kontemplovat v jeho záři,“ řekl Leo. Když to Kundalíní šakti, schoulená dosud ve své páteřní šachtě uslyšela, samou radostí povyskočila a dupla si tak, až se čakra zatřásla.

Jenže, co čert nechtěl, náhle se za panelovou zdí ze sousedního bytu ozval břeskný zvuk řízné dechovky. Hadí síla zaječela hrůzou a s vytřeštěnýma očima zajela zpátky do páteřního kanálu, kde se snad přikryla i duchnou. Tento bezpříkladný precedens tupě ateistického souseda naplnil oba světce hnusem.

„To mi ten materialistickej kretén Odvedle dělá schválně!“ zaječel protivnou fistulí náhle zcela proměněný Oswald. „Je to primitiv a jeho příští inkarnace v chrousta bude plně zasloužená a jedině správná a… a nealternativní!“ zakoktal se vzteky.

Budoucí inkarnace chrousta však zřejmě neslyšela, neboť dechovka vesele dál válcovala vše, co se jí postavilo do cesty. Navíc se do ní vmísilo cinkání příborů, mlaskání a grkání od sousedova nedělního oběda. Oba jogíni polkli slinu, což je popudilo ještě víc, neboť to znělo jako výsměch jejich asketickému odříkání.

„Nacpávaj se tam hnusným bůčkem, mrchožrouti!“ zvolal již zcela vzteklý Leo.

Materialistickej kretén Odvedle jim úplně zkazil svatou atmosféru lásky, kterou Oswald celou půlhodinu před příchodem kamaráda pracně vydechoval do místnosti, transformujíc tak panelovou garsonku ve ztělesnění duchovní svatyně. Dechovka však dál vulgárně korumpovala jím zplozené vibrace lásky. Usoudili proto rozladěně, že se jim již po zbytek dne na Bráhmu nepodaří vyladit. Oswald tedy pustil alespoň video s přednáškou Mahareše Mohiše Mahurašiše, doplněnou praktickými ukázkami každodenní hygieny 1. až 7. čakry, aby mohlo být docíleno blaženého spočinutí v pravé podstatě nadkosmického Já.

Ačkoli adepty nechtěně upoutával, a můžeme i směle říct, že vzrušoval, což by za živého Bráhmu nepřiznali, očistný proces zvlášť první čakry, spočívající ve vsávání a opětném vypouštění očistné tekutiny konečníkem, oba nahlas a shodně přitakávali Mahurašišově tvrzení, že účinek mantry „Houha hu hej!“ má skutečně obdivuhodný účinek na synchronizaci energetického proudění mezi pětkou a šestkou, jak familiárně označovali čakry. Mantru je třeba vyslovovat co nejhlasitěji, přičemž je nutno vložit do ní veškerou bdělou pozornost, vnitřní mír a nejméně hodinovou koncentraci na vršek pupíku.

Přátelé proto ihned začali tento poznatek praktikovat a s každým novým výkřikem „Houha hu hej!“ se uváděli do větší a větší rozjařenosti. Ani si nepovšimli, že rámusící dechovka utichla a místo ní se Odvedle pokoušel prorazit smetákem díru ve zdi. V jednom místě se dokonce odchlípla indická tapeta se vzorkem ÓM a ze zdi začala vytékat jakási hustá lepkavá tekutina. To však oba sídlištní světci neviděli, neboť v tu chvíli již zcela povzneseni nad přízemní realitu, vznášeli se ve vlnách rozjařené mantry.

Rozzuřený soused Odvedle držíc v jedné ruce kachní stehno, zakusoval se omylem do smetáku v druhé ruce a nepříčetně přitom řval na svou dobrotivou a tichou paní: „Jástěmaparchantamazatočímnechámjezavřítažzčernajdělajnámtuzbarákuakorátazijatskejmrdník!!!!!!!“

ooo

kapitola 13.

ÚNOS

Pan Hníčko si otevřel dalšího lahváče a čerstvý výtisk Večerního Velkoměsta (VV). Čítával nejraději linku 158, neboť se mu zdálo, že z ní je nejsilněji cítit ten správný pach skutečného života. Sjížděl pohledem sloupce, až mu oči zabrzdily o článek s názvem Bezpříkladný čin. Podtitulek zněl: Brutální přepadení OPBH - únos instalatéra. Pan Hníčko se dychtivě začetl:

„Včera v odpoledních hodinách bylo maskovanou dvojicí zákeřně přepadeno OPBH v našem bloku. Teroristé, kteří vnikli dovnitř po úředních hodinách, vyhrožovali s odjištěnými granáty vyhozením budovy do povětří, nebudou-li splněny jejich požadavky. Stateční zaměstnanci OPBH se pokoušeli usmlouvat termín na příští kvartál. To však natolik popudilo teroristy, že si odvedli rukojmí v osobě instalatéra J. Vaničky a beze stopy zmizeli. Příslušníci Veřejné bezpečnosti ve spolupráci s kriminálním oddělením zahájili ihned vyšetřování tohoto nebezpečného protispolečenského činu. Rozsáhlá pátrací akce přinesla vzápětí své ovoce. Nešťastná oběť únosu byla vypátrána v silně podnapilém stavu v hospodě U bůčku. Při výslechu bylo zjištěno, že instalatérovi byly teroristy zavázány oči, byl neurvale naložen do auta a pro zmatení případných pronásledovatelů několikrát provezen městem sem a tam.

Když mu byla konečně sňata páska z očí, zjistil, že stojí v neznámé koupelně nějakého cizího bytu. Oba únosci jej pod pohrůžkou rozčtvrcení a napěchování do odpadního potrubí nutili k pracovnímu úkonu. Drze vyžadovali po nešťastném muži odborné zapojení vany k odpadu, což instalatér Vanička s krajním sebezapřením, hladový a žíznivý, během deseti minut raději vykonal. Jaké bylo jeho překvapení, když mu oba únosci se slzami v očích, což poznal dle zvlhlé tkaniny na černých ponožkách přetažených přes obličej, začali srdceryvně děkovat. Vnutili mu dokonce pivo a tlačenku, což dotyčný raději v rámci sebezáchrany přijmul, a tudíž to nelze kvalifikovat jako trestní čin přijetí úplatku. Po gáblíku mu opět zavázali oči a instalatér se probral až U bůčku. V kapse pak nalezl bankovku v hodnotě 200 Kč, kterou z prožitého šoku celou propil.

Dalším vyšetřováním bylo mjr. Jiřinkou zjištěno, že domnělé granáty, jichž bylo použito ke spáchání trestného činu, byly ve skutečnosti zatvrdlé housky, jak odhalily laboratorní expertizy z nalezených drobečků na chodbě OPBH. Práce kriminalistů se však nečekaně zkomplikovala, když dalším šetřením byl vytipován okruh možných pachatelů. Bylo totiž zjištěno, že ve městě je zhruba 23583 žádostí občanů na připojení vany na odtok, a bude tudíž nutno prověřit minimálně 23583 alibi. Situaci rovněž zkomplikoval fakt, že mnozí z žadatelů nervově nevydrželi a po několikaletých urgencích si připojili vanu na odpad neodborně sami. Ani daktyloskopické analýzy tvrdého pečiva pohozeného v popelnicích, nepřineslo zatím kýžené výsledky. V pátrání se však úspěšně pokračuje a dopadení pachatelů je jen otázkou jistého času.“

Pan Hníčko odložil noviny, spokojeně se uchichtl, docucl dvanáctku a zavolal do kuchyně, kde paní Hníčková kuchtila právě večeři.

„Je to v suchu, mámo, věděj akorát hovno! Ty housky eště nestrouhej, zejtra zajdem na Stavební obnovu kvůlevá obezdění tej vany!“

ooo

kapitola 14.

PARK ZA OKNY

Plamen svíčky se zvolna propaluje ke stropu v ostré svislici a horký paprsek je nyní viditelný až k lustru, téměř se nehýbe, zatímco venku zuří nápory vichřice s prudkým lijákem. Rve ze stromů ještě zelené listí. Nestačilo ani pořádně zežloutnout a park za okny mi řídne přímo před očima, jako vlasy či kosti osteoporótika. Mám okna přes celou jednu stěnu. Jen v tomto období mohu zahlédnout, že i na druhé straně parku se něco nachází. Na jaře to opět zmizí v zelené cloně. Vlastně to ani pořádný park není, spíše to bude přebujelá zahrada mateřské školky, co však na tom sejde. Školka nebo hřbitov. V noci mezi stromy prozařují žlutooranžové a modré uliční svítilny. Jedna je rovnou pod oknem. Je jak policajt, nedovolí nikdy zákeřné a zrádné tmě, aby mě mohla absolutně pohltit.

Nápor větru přestal stejně rychle, jako předtím započal. Trval jen chvíli, ale způsobil, že opět vidím mezi stromy o něco dál, hlouběji směrem ke druhé straně. Něco tam skutečně je, nějaký obrys upomínající snad na siluetu starého domu, ale nevidím tam ještě dosti zřetelně.

Bydlíme zde se ženou již druhý rok, ale ještě jsem tam - na druhé straně - nikdy nebyl, alespoň si to nepamatuji. Ani nevím proč. Člověk dělá spoustu podivných věcí zdánlivě bezdůvodně. Vím, stačilo by se teď zvednout od psacího stroje a jít se tam podívat. Jenže…

Venku opět začala skučet meluzína a na sklech oken se zaleskly nové dešťové kapky. Uliční lampa mi svítí k psaní. Jsem stále zvědavější, co tam jen může být. Dnes večer mě fyzicky ale nic nedostane z mého starého snivého ušáku, plného podivných snových obrazů, zavrtaných v něm jako larvy molů. Nic kromě naprosto všedních a banálních věcí, jako je nečekaný telefonní hovor, teplá koupel, příjemná návštěva, živelná pohroma apod. Budu muset tedy svou zvědavost ukojit jinak. Jako nematerialista vím, že zajisté existuje ještě jiná možnost tam dohlédnout, jen na ni přijít.

Zkusím tam proniknout přímo svou mysli. Zvolna se budu vciťovat do parku, stále hlouběji a hlouběji… Musím se přeci někam dostat, vždyť tlak je rovněž formou pohybu. V nejhorším se opět ocitnu zde, v svém zamilovaném ušáku.

Začal jsem pomalu pronikat tmou, mezi větvemi stromů, stále hlouběji se nořím do prostoru parku. Vítr se znovu vzbouřil, pokouší se mě strhnout z cesty. Za stromy začíná pomalu prosvítat druhá strana. Teď, něco se tam prokmitlo ..... blíží se to… nevidím to zřetelně… náhlý příval hrůzy… jde to po mně.... cítím silný pach zetlelého listí, hřbitovní hlíny a hniloby… vždyť to jsem... ......néééééééééééééééé.............

Když se večer vrátila jeho žena z práce, našla ho nehybného sedět v ušáku. Zatřásla jim, nejevil už známky života. Jeho duch už nebloudil parkem mrtvých vzpomínek. Po větru nebylo ani památky. Svíčka zhasla. Listí opustilo větve stromů a leželo teď nehybně na ulicích, aby do jara zetlelo.

Už věděl, co je na druhé straně, došel tam. Sedí tam teď ve svém ušáku, kouká okny skrz park a snaží se zahlédnout, co je na druhé straně. Strašně by ho zajímalo, co je na druhé straně. Nechce se mu ale právě nyní vstávat ze svého ušáku. Jeho žena stojí vedle něj, drží ho za ruku a podivně se usmívá, její bledý mrtvolný obličej…

ooo

kapitola 15.

O ČASU SMRTI A SMRTI ČASU

Listopad - čas dušiček - svátky mrtvých. Smrt, nejbarevnější stav přírody a oproti ní jaro, prudké, barevně však mnohem CHUDŠÍ – VŠE v něm masově zbarvené, není čas na individualitu. Pučíme a basta. Mám rád tu představu umírání - je poetické a mystické, neboť otevírá dveře k cestě do daleka. Před cestou se loučíme, aniž víme, kam nás přivede. Také pociťujeme strach. Pocity, jako před maturitou či svatou zpovědí, kdy na podobnou cestu odcházejí naše omyly a chyby, naše dennodenní hříšky.

Ach, paní Smrti, jste umělkyně a malíři proti vám jsou hotoví břídilové. Přesto jsem pozitivista, protože právě v oné dočasné smrti přírody vidím zrody něčeho daleko skutečnějšího. Odcházím z listopadové roviny spolu s listím a deštěm do jiných tajuplných dimenzí. Nečekám na zimu, vklouznu do škvíry mezi dvěma obdobími… ŠUP? … a jsem tam, ocitám se v poetické krajině romantiků.

Už chápu, kam se všichni poděli. Vlastně je sem vytlačil buldozér technocivilizace, dcery skutečné smrti. Ta smrt, které se všichni bojí, je ve skutečnosti jen stará romantická dáma, plná šarmu a elegance, je teplo u ní.

Skutečná smrt - chladná, zářivkově jedovatá a ostrá, má království jen zde. Jsme obklopováni přízraky a démony, které pro nás stvořila. Démony civilizace. To před ní prchají všichni ti romantici právě do náruče oné secesní a trochu sentimentální dámy, a já, na rubu i líci spadaného listí, k ní právě také nacházím cestu. Už ji i vidím. Fialovočerný krajkový šat jí lehce vlaje ve větru a z širokého klobouku chumelí jí slaměnky. Co jediné nyní svedu, je nechat se unášet s přivřenými víčky barevným prostorem, královstvím smrti.

Míjím mladého muže s plavými vlasy. Nevím, proč si všichni představují ČAS jako schouleného starce. Čas přeci nestárne, je věčně mladý, věčně ponořený v sobě, v sobě, kde čas se nedotýká Času. Nestárne. Minul jsem čas a náhle chápu, že jsem jím a on mnou. Oba jsme tentýž; čas pohroužený do snění o sobě, pohrouženi navěky v Nečase.

Ach, kam se poděla paní Smrt? Vidím teď jen sebe. Už chápu romantiky v lásce k ní. Žádná není! Není nic jiného než Já, já, který jsem usnul, a zdá se mi teď sen o světě tvarů tvorů.

Procitám. Sestupuji po schodišti, které jsem stvořil myšlenkou; sestupuji, jsa svou myšlenkou a vcházím do světa lidí, které jsem si vymyslel. Jsem plný sebe a radosti, neboť jsem všude a nikde, jsem sám i společný, tvořím a rozpouštím… a spím…

Probudila mě meluzína v komíně. Venku asi sprchlo. Jsou čtyři ráno a asi se mi zdál divný sen. O smrti. Byl však krásný. Co se to se mnou děje? Někam opět propadám…

Pfuj, to byl ale sen. Zdálo se mi, že padám do prázdna. Kde to však jsem? Nic nevidím, všude jen tma. Co se se mnou děje? Něco mi sahá po krku! Pomóóóóc!!! Áááách…

Pfuj, to byl hroznej sen. Ale, koukejme na to, támhle leze snídaně!

Vrabec zatřepal křídly a klofl po mouše…

ooo

kapitola 16.

LABYrintu BOJE

Motto: Díky celosvětové alfabetizaci stále více lidí se pokouší zmanipulovat své okolí. Je to, jako byste postavili gorilu ke kulometu.

ODRAZY LABYRINTU

Pohlcujíc cigaret dýmovnice

Myšlenky bloudí labyrinty zrcadel

Tu a tam zachytí se vědomí

Zajiskří a zhasnou smrtí krásnou

Zástupy nemocných duší

Mají právě ohňostroje z děl

A obdivují se smrtelné kráse

Která jim tak neskutečně sluší.

Křivolaké jsou Labyrintu chod

Křivolaké uličky staré doby

Zrcadel odrazy se tříští a lámou

Bloudící zapomíná melodii známou

Ty střepy odrazů podobny jsou pravdě

A smysly jako pravdy se jí chápou

Už není jednoty, osamostatnily se objekty

Prostor duše prohloubil se odrazy

A lákají, lákají navěky ty obrazy.

To, co jsem byl já

Vše, čím jsem byl kdy

Potkávám nyní jak cizí přeludy

Snad pohltilo mne už Bardo

Svojí nesmrtelnou pravdou

…

Metro mě vyprsklo ve stanici C5 X12, kudy jsem prošel na náměstí v -28 etáži. Letmo jsem si všiml spousty nových chodeb a ulic jak v číselné, tak abecední vrstvě, jak jsme si již zvykli označovat městské souřadnice. Tyto nové části byly zatím uzamčeny. Pravděpodobně to mohlo souviset s vystěhováváním obyvatel z centrálních čtvrtí, jak se již delší dobu proslýchalo a názory na to byly různé. Většinou se hovořilo o asanacích bytových fondů a zkvalitňování životního prostředí a životní úrovně občanů. Lidé žijící v centru se měli přestěhovat do nových prefabrikovaných bloků s veškerým vybavením, které se houfně stavěly na periferii.

V poslední době dosáhla technologie výstavby takové úrovně, že stavební četa dokázala z jednotlivých unifikovaných dílů sestavit skelety i pěti budov za noc. Nicméně obyvatelstva z centra levé části sídliště Labyrintu se ovšem nikdo neptal, zda chtějí opouštět své staré domovy či ne. Předpokládalo se za samozřejmost jejich společenské uvědomění, že je třeba souhlasit, protože jiná alternativa ani není možná. Mezi zasvěcenými probleskovaly fámy, že v centru mají být zřízeny vojenské a policejní objekty, který budou strážit klidný a spokojený život i na periferii, a současně to zmate případného nepřítele, kterého ani nenapadne, že klíčová obrana leží tam, kde by ji nikdo nečekal. A aby bylo tato lest úplná, původní byty budou nyní jen pro vojenské činitele a politickou a vládní elitu.

Obyvatelstvo pravé části Labyrintu, oddělené zónou zdí, sledovalo toto utajované počínání ze svých věžáků s úžasem i škodolibými vtípky na účet sousedů, neuvědomujíc si, že tím prozrazují vlastní hloupost. Proč?, to měli později také zjistit.

Poslední dobou se situace vůbec vyostřovala, protože pravá část Labyrintu zastávala spirituální názor na VCL (Velké Centrum Labyrintu) a jejich největším potěšením bylo získávat pro svůj názor i odpadlíky materialisticky nakloněné levé sídlištní části. Z tohoto důvodu „leví“ se odmítali na přání svých vůdců dobrovolně stýkat a navštěvovat „pravé“. Takto se pak obě části této mozkové hemisféry Sídliště stále více od sebe izolovaly a vzdalovaly, až se nakonec oddělily již zmíněnými zdmi.

Nejmladší generace se narodila už po tomto „velkém třesku“, jenž Labyrint rozdělil na dvě samostatné jednotky. Vládly v nich nyní navzájem znepřátelené ideologie. Jak již bylo zmíněno, jedna byla postavena na duchovní povaze Centra a druhá zastávala pozici, že celý mechanismus Labyrintu je jen bezduchý stroj, a jen lidé svou prací zajišťují jeho stabilitu.

Duchovní vyznavači naopak prosazovali teorii o hledání smyslu Labyrintu a život jeho Centra spojovali se svým vlastním životem. Smyslem bylo splynout s ním do jednoty, a dojít tak svého vlastního naplnění.

Paradoxem bylo, že oba tábory prosazovaly myšlenku osobního štěstí, ale měly na něj odlišný náhled a postoje protivníka vášnivě odmítaly. Proto i potyčky mezi jednotlivými stoupenci byly stále častější, a tu a tam docházelo v některých chodbách i k bojům a revoltám větších skupin. Tak nakonec došlo až k oné historické události zvané Velký Třesk, jehož následkem bylo právě osamostatnění obou částí mozkové hemisféry Centra.

…

Minotaurus, který se právě probral ze spánku nejasným hlukem z okolních chodeb, ospale se otočil na bok. Cítil, že levá a pravá část jeho mozku se odmítají zkoordinovat. Chvíli se pokoušel přemýšlet, ale mozek ho neposlouchal. Pocítil ukrutný hlad a se zájmem se zaposlouchal do hluku doléhajícího sem nyní z chodeb. V žaludku mu opět táhle zakručelo. Protáhl tedy své chlupaté pavoučí nohy a vydal se na obhlídku své sítě zející prázdnotou, zda se v ní neobjevily nějaké trhliny. Hlad neustupoval.

ooo

kapitola 17.

HRDINOVÉ ŽIJÍ VĚČNĚ

Motto: „Čtyřicet hrdinů padlých při osvobozování naší vlasti se rozhodly přijmout za své členy na počest 40. Výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje a osvobození vlasti kolektivy BSP n. p. Prefa Olomouc. Budou za ně plnit plánované úkoly po dobu 40 dní. Jen za toto období se tak podniku podaří překročit státní plán o 1 milion korun…“

(Z denního tisku)

V podniku na výrobu domácích robotů ve středovýchodní části Labyrintu přišla mládežnická brigáda „Radostné mládí“ s iniciativním návrhem, kterak pomoci podniku s plněním pokulhávajícího plánu výroby.

Předseda mládežnické brigády Pavel Mysliveček tenkrát dlouho do noci přemýšlel, jak pozvednout iniciativu svého kolektivu, který by rád pracoval ještě více, ale chyběl mu ten správný motiv. Všechny, mládežnickou skupinou vyhlášené závazky a úkoly, byly již splněny, avšak k ukojení jeho elánu to stále nestačilo.

Pavel Mysliveček přemýšlel o nové injekci, která by v mladém kolektivu probudila ještě větší inciativu a pracovní optimismus. Přeci jen po splnění úkolů se dostavuje jistý útlum a smutek, neboť, co bychom si nalhávali, ze zpětného pohledu se dá každý závazek splnit na mnohem větší počet procent.

„Je pouze třeba kápnout na tu správnou myšlenku, jež všechny naladí a rozehřeje,“ přemýšlel Mysliveček, převalujíc se dlouho do noci na svém loži. Maně se probíral závazky, které již byly naplněny a nebyly to úkoly malé. Lze zde jmenovat jen některé z nich, jako například: Na počest 31. výročí oddělení levé a pravé části Labyrintu, či k výročí podniku, kdy bylo odpracováno tolik hodin navíc, kolik dával součet roků členů mládežnického kolektivu včetně jeho předáka. Ale i ty, které sloužily jako poděkování za ustanovení volných sobot, a kdy se parta dohodla, že odpracují navíc tolik hodin, kolik činí doba volna, ale i něco navíc.

Páva se nořil stále hlouběji do minulosti, aby tam našel nějaký dosud neotřelý odkaz pro přítomnost, coby zdroj inspirace k novým, ještě vyšším pracovním výkonům. Myšlenkami dospěl až k době VK (Velkého Třesku), a tu ho osvítila báječná idea. Ihned si ji zapsal do svého notýsku a konečně usnul spánkem spravedlivých.

Když se členové brigády sešli na ranní desetiminutovce v zasedačce závodu, vítal je již Mysliveček se zářným úsměvem a svým typickým elánem. Nejprve pohovořil o již dosažených úspěších a postupně dospěl až ke své nové myšlence.

„Kamarádi, spolupracovníci,“ oslovil přítomné, a ti byli plni napjatého očekávání, očekávajíc čím je Páva zase mile překvapí.

„Dlouho jsem přemýšlel, jaký si dát nový dárek v podobě údernického závazku, abychom věrně pokračovali ve stopách svých minulých pracovních hrdinství,“ pronesl k nim Páva pateticky a pokračoval: “Když jsem se před spaním skláněl hluboce před památečním oltářem našich padlých kamarádů soudruhů hrdinů, napadla mě tato úžasná iniciativa. Náš příští závazek bude zasvěcen právě jejich světlé památce. Každý člen naší party si zvolí svého nejmilejšího padlého hrdinu a za něj odpracuje i jeho směny, které by hrdina odpracoval, kdyby ještě žil. Tím mu vyjádříme své nejhlubší díky za jeho hrdinství a závodu ušlý zisk z jeho pozdějších absencí na pracovišti.

Páva se rozhlédl vítězně po přítomných, aby se ujistil, jaký účinek vyvolal jeho skvělý nápad. Na chvíli zapanovalo hluboké ticho, ale hned vzápětí ozval se frenetický potlesk, do něhož zaznívaly jen jednotlivé výkřiky: „Bravo Pávo!!!“, „Sláva tobě Myslivečku, mysliteli!!!“, „Geniální, a přitom prosté!!!“ Nakonec ještě celý kolektiv zadeklamoval svůj pracovní popěvek:

„Hip hip hip elá elá !!!

Teď bude ta správná mela

My jsme parta Pávi Myslivečka

Zpátečníky kopnem do zadečka

Nás žádná práce neleká

Neb dělá z nás opravdového člověka

Nás čeká budoucnost skvělá

Hip hip hip elá elá !!!

Od onoho dne zavládlo nové pracovní nadšení, které postupně zachvátilo i ostatní zaměstnance závodu. Páva sám si vybral padlého hrdinu, který pracoval kdysi na stejném soustruhu jako nyní on. Stroj byl sice již notně zastaralý a poruchový, nicméně jej posvěcovala aura hrdiny. Ten padl právě při obraně svého soustruhu proti zpátečníkům, kteří prosazovali zájmy jednotného Centra, nechápajíce novou dějinnou úlohu levé centrální hemisféry.

A tak každé ráno v 5 hodin zapínal Páva svůj hrdinský soustruh a usilovně pracoval až do čtrnácté hodiny (hodinu si k tomu přidal ještě jako svůj soukromý závazek). Ve 14.30 hod pak spustil stroj znovu a až do pozdních nočních hodin odpracovával závazek za padlého hrdinu. Ještě pak i na konci směny přidal hodinku navíc, neboť se uvědoměle domníval, že jeho hrdina by učinil totéž. Podobně k práci přistoupili i ostatní mládežníci.

Tak se stalo, že podnik díky této iniciativě plnil své plánované úkoly na 380 % a sídliště Labyrint zaplavila řada krásných, zbrusu nových domácích robotů. Část utrženého zisku věnovala brigáda Pávi Myslivečka na vybudování pomníku padlým hrdinům zdejšího závodu. Když se pak tato událost roznesla a doslechli se i v ostatních závodech o tomto heroickém počinu, následovali i ostatní jejich příkladu.

Jenže tímto vyvstal ohromný problém, neboť se zakrátko zjistilo, že nabídka padlých hrdinů neuspokojuje zdaleka jejich poptávku, přestože byl statistickým úřadem ve spolupráci s ústavem historické paměti vypracován rozsáhlý seznam všech padlých hrdinů, i těch z okraje Sídliště. Seznam byl rozesílán do všech institucí a každý pracovník si v něm zaškrtl jméno, se kterým spojil své pracovní úsilí. Když hrdinové došli, musel být proto rozšířen i o jména nehrdinů, ať už o bývalé zaměstnance, kteří zemřeli, nebo o ty, kteří odešli do důchodu.

Hnutí, nyní známé pod názvem Myslivečkova iniciativa, se tak postupně rozšiřovalo do všech odvětví národního hospodářství, včetně nevýrobních sektorů. Aby probíhalo vše bez zbytečných prostojů, dohlížely nad vším skupiny odborníků a pomáhaly plánovat další pracovní výzvy.

Ani pracující inteligence nezůstávala pozadu. Vědci z Akademie věd se zavázali za padlé hrdiny na poli vědy dál rozvíjet jejich nedokončené vědecké práce, lékaři léčili ve svém volném čase úrazy, které zůstaly po padlých hrdinech lékařích, a umělci si dali závazek, že dotvoří po těchto jejich nedokončená díla. Vojáci si s chutí prodlužovali činnou vojenskou službu o několik dalších let, aby je nahradili ve zbroji.

Menší úskalí nastalo ve státní televizi a kinematografii, neboť nikdo nyní neměl čas se věnovat této zábavě, což si ovšem pochvalovali očaři. I tento problém byl však záhy vyřešen. Tito kulturní pracovníci nyní trávili čas na přednáškách, školeních a seminářích, které pořádal jako svůj závazek Ústav občanské výchovy (ÚOV). Takto se nakonec vyřešily všechny problémy hospodářství, vědy i kultury.

Díky těmto iniciativám tak mohli sociologové i psychologové brzy rozpracovat hlubokou ideu o zastupitelnosti všech jedinců ve společnosti, a převedenou do tezí ji označili jako Duplicitní zákon.

Takto mohlo být celé hnutí zaneseno do Zákoníku práce a hospodářských směrnic plánování. Obdobně byl upraven i Trestní zákon, vztahující se na porušení Zákoníku práce, včetně trestných činů spáchaných přiděleným dublérem hrdiny. Jednalo se například o případy, kdy občan zastupující hrdinu, odmítl zaplatit dvojitý účet za sebe i za hrdinu, nebo za krádeže a ublížení na zdraví, které spáchal jako dublér kryjící se hrdinovým jménem. Zákoník pamatoval i na absentéry, neboť tím snižovali hrdinné zásluhy hrdinů nebo je stavěli do role příživníků. Toto bylo bráno jako zvláště nebezpečný protispolečenský čin. Nicméně s těmito výtečníky a delikventy byl činěn krátký proces, odpykávali si pak dvojitý trest. Složitější případy nastaly, když se objevilo několik prohlášení a pamfletů, které byly od dublérů podepsány příjmeními hrdinů, které však nebylo možno nalézt v pečlivě sepsaných seznamech.

To vše ale byly jen zanedbatelné excesy proti budovatelsky hybné síle, která se Labyrintu díky Pávovi zmocnila. Stálo by toho jistě za povšimnutí více. Například ve veřejné dopravě si cestující kupovali dublované jízdenky za dvojnásobné jízdné, děti zplozené při dublérově sexuální simulaci hrdiny si později dávali jejich jména, a kdybychom se snažili popsat všechny rysy nové radikální skutečnosti, nedopsali bychom se konce. Jisté je jen to, že Sídliště díky svým pracujícím vzkvétalo, jako nikdy předtím.

Jisté je také to, že když Páva Mysliveček padnul brzy na to vysílením u svého hrdinného soustruhu, přijmul člen jeho kolektivu závazek, že mimo osobního hrdiny, odpracuje i za Pávu a jeho hrdinu směny navíc, což dohromady činilo třicet dva hodin denně a tím dal nový vzor všem dalším pracujícím Sídliště.

Několik dnů po Myslivečkově pohřbu byla vedle již legendárního pomníku hrdinů odhalena i socha Pávy. Týčila se hned vedle haly, v níž stál jeho pověstný soustruh. Sochař do pomníku dokonale vtělil ideu hrdiny práce. Polovina tváře patřila totiž Pávovi a druhá hrdinovi, kterého dubloval.

ooo

kapitola 18.

POETICKÝ VÝNOS

Motto: Vždyť troch poezie nikoho nezabije

Toho roku byly splněny všechny ukazatelé, směrnice a nařízení v živočišné i rostlinné výrobě v podzemních chemických závodech (pěstování plodin a chov dobytka byly již dávno uznány za nevědecké metody). Také stavaři odevzdali nový panelový sídlištní úsek, jenž ve velice krátké době vyrostl v místech bývalých historických čtvrtí, hyzděných starými nevkusnými domy a nejednotnou zástavbou, neodpovídající již novému duchu doby. V levé části Labyrintu tak zavládlo nové budovatelské nadšení.

V té době byl legendární hrdina Páva Mysliveček ještě docela malým chlapcem, který se od ostatních hochů na sídlišti ničím nlišil, jen s malou výjimkou, že si nehrál s míčem či samopaly, jako oni, ale přemýšlel, jak by on, malý hoch, byl nápomocen k vybudování ještě krásnějšího Labyrintu.

Tehdy ho inspiroval plakát, který spatřil, když ho jednou otec vzal coby pětiletého hošíka na jednu ze svých četných brigád. Stál na něm muž s ocelovými svaly a s pompézním zanícením drtil v rukou vše přežilé a nežádoucí pro tuto dobu. Umělec tyto přežitky zobrazil výstižně jako hnis vytékající z jeho všedrtící pěsti. Tento plakát pak na celý život ovlivnil chlapcovu citlivou povahu, a byl to právě on, co přivedl Pávu na cestu hrdinství.

…

Po četných výtkách na úpadek kultury, napadlo pana X z kulturního ministerstva, že je třeba vnést do života více poezie. Mělo to mít hned několik výhod. Jednak vzroste tvořivost pracujících mas, odpadnou stížnosti na upadající kulturnost, lidé se rytmicky vyladí a umění vstoupí do praktického života. Proto napříště měly být všechny žádosti, stížnosti, urgence i projevy a prohlášení, včetně výnosů, příkazů, zákonů a vyhlášek, psané již jen v rýmovaných verších. Nejlepší práce budou potom honorovány a dokonce i vystaveny na veřejném místě. Takto vstoupí múzy do služeb lidu a konečně se zavře huba neukojeným básníkům a literátům, mnul si ruce pan X z kulturního ministerstva.

Rovněž ho napadlo, že by nebylo od věci konání povolených poetických demonstrací, které by se mohly jednou za měsíc konat na předem vyhrazeném místě. Lidé se potřebují odreagovat, a toto bude vhodná příležitost, jež jím nabídne jisté zadostiučinění. Lid se seřadí a po předem vytýčené trase obejde okruh, při němž bude deklamovat svá přání a tužby. Tyto rýmované deklamace a proklamace budou účastníkům rozdány těsně před pochodem. Když se po okruhu vrátí na výchozí stanoviště, setkají se zde s představiteli Sídliště, kterým slavnostně odevzdají rýmované petice. Ti jim pak rovněž ve verších přislíbí nápravu a zveřejní práce a fotografie nejlepších demonstrantů.

Tato praxe vnášení poezie do všedního života se může osvědčit i na nejrůznějších úřadech, kudy bude pravidelně procházet jejich ředitel a zdravit všechny žadatele rýmovanou zdravicí, čímž se sníží agresivita neukázněných občanů, navštívivších daný úřad. Nejlépe zrýmované žádosti budou vyřízeny přednostně.

Dále budou zřízeny veřejné básničkárny, kde bude možno využít služeb i profesionálních poetů, specialistů na jednotlivá odvětví života, a tak budou mít tito nedozírný prostor pro svou realizaci a současně i službu lidu.

Rovněž herci dostanou možnost se aktivně zapojovat do veřejného života, neboť budou moci suplovat na úřadech za jednotlivé žadatele, a zapojovat se tak svým hereckým mistrovstvím přímo do potřeb společnosti. Tím se vyřeší i povážlivý nezájem o klasická divadelní představení a divadlo se přestěhuje do ulic, úřadů, čekáren a dalších veřejných prostor, čímž zmizí jeho odtažitost od života. Tak i dramatici a scénáristé dostanou možnost psát nyní své divadelní kusy přímo pro praktické a konkrétní účely. Tím se vyřeší vyšší požadavek, aby umění sloužilo masám a zájmům pracujících tříd.

Pan X se nyní hluboce zasnil nad genialitou své myšlenky a jal se ve verších skládat oslavnou ódu na své budoucí úřední nařízení.

…

Někde v podzemí Labyrintu se opět ozval výbuch plynu.

ooo

kapitola 19.

HŘBITOVNÍ ROMANCE

Motto: Duše nemůže být nikdy žádnou zbraní rozštěpená na kousky, ani nemůže být spálená ohněm, zamokřená vodou nebo vysušená větrem.

Bhagavadgíta 2/23

Cesta ke hřbitovu vedla rudými a caput mortovými haldami a kopci bez jakékoli vegetace. Slunce už zvolna zapadalo za jednu z hald, když David vstoupil na půdu hřbitova zrezivělou secesní brankou, z níž kdosi funkcionalisticky zaměřený, ulámal zbytečné krucánky.

Z kraje se pěšina klikatila jen mezi starými a občas propadlými rovy. Vpravo za smetištěm, vyrostlým z uvadlých květin, věnců a stuh, byl plac, na který se vyvážely starší, již zetlelé mrtvoly, které bylo nutno vykopat, neboť pozůstalí, při stále stoupajících cenách, neměli již na placení hřbitovní činže a budoucí nájemníci, ve snaze rezervovat si lukrativní místo posledního spočinutí, vysoce přepláceli tyto částky.

Stávalo se proto často, že hrobníci museli vykopat čerstvou mrtvolu již za týden, neboť movitější zájemce, který si dělal zálusk na její místo, podplatil pohřební službu. A tak předchozí umrlec zatím spočíval na Odpaďáku, jak se říkalo placu za smetištěm, a hrob mohl být rezervován pro tohoto nového klienta. Nezbývalo pak nic jiného, než aby rodina zesnulého se vzchopila a vybrala všechny své úspory ze Spořitelny, a tak se mohl umrlec nastěhovat zase zpátky do svého hrobu. Stávalo se dokonce, že zemřelý, zatímco celý svůj život prožil v jediném panelákovém bytě, se nyní stěhoval i pětkrát či šestkrát tam a zase zpátky.

Většinou se takové souboje končily zruinováním méně movitých soupeřů, což pak obratem vyvolávalo i msty mimo rámec hřbitova, avšak často končící zase v něm.

Tímto způsobem samozřejmě ceny hrobů nesmírně stoupaly a rodiče nabádali své ratolesti již od mala ke spořivosti. Jen tak bylo možné si nastřádat dostatečnou sumičku umožňující klidný a nerušený posmrtný život.

Nutno ještě podotknout, že tyto urputné boje se odehrávaly mezi 2. a 3. hrobní kategorií, jež byla určena obyvatelům panelového sídliště. Náhrobky zde byly také povětšinu panelové, neboť se jednalo o levnější materiál, než byl přežilý a drahý mramor. Navíc i lépe asociovaly nebožtíkovu povahu a jeho životní prostředí za života.

To však nyní Davida příliš nezajímalo, neboť měl namířeno do odlehlejší a starší části hřbitovní zástavby. Tam se nacházely hroby prvé kategorie, v nichž se odráželo jmění několika generací, na něž občané ze sídliště jednoznačně neměli. Také zde byla mnohem větší jistota ohledně trvání pobytu v hrobě. Proto David chodil nejraději sem. Tyto hroby byly velmi výstavní a pocházely právě z doby před třeskem.

Nicméně i zde byl již krajní nedostatek místa, protože vážení občané tenkrát jakoby vycítili nastávající dobové změny a houfně vymírali, aby si včas zajistili místo v této luxusní čtvrti hřbitova. Hroby tudíž byly na sebe velmi těsně namačkány a často na jednom hrobě vyrůstal další, tvoříce tak jakousi organickou jednotu a celkem bizarní architektonický labyrint.

Sídlištní občané, lidé nového věku, mohli o luxusu této čtvrti jenom snít, ve svých chmurných depresích se viděli spíše na Odpaďáku, což je vedlo k ještě usilovnější spořivosti. Stávalo se tudíž, že taková rodina žila celý život velmi chudobně, obklopená jen holými panelovými stěnami, prostou kuchyňskou linkou a strohou koupelnou, jen aby si stačila našetřit i na solidní panelový hrob. Jediné, co mělo ještě jakousi hodnotu, i když proti místu na hřbitově velmi relativní a zanedbatelnou, byla barevná televize a ojetý automobil. Konečně, tyto tři věci postačovaly k docela spokojenému životu, a taky spolu dosti korespondovaly.

David tedy chodil do této historické hřbitovní čtvrti, neboť ta jediná v celém městě živých i mrtvých představovala pro něj klid a neměnnost. Obyčejně sedával u hrobu 2189 CX-6, opíraje se zády o nohy pomníku předtřeskového starosty města. Byla to socha v nadživotní velikosti, takže vévodila celému hřbitovu, obdobně jako pan starosta vévodíval zaživa městečku. David se vždy vklínil mezi jeho rozkročený postoj a ukolébán okolním klidem usínal.

Jeho počínání však skrývalo hlubší smysl, než se povrchnímu pozorovateli, kdyby tu náhodou nějaký byl, mohlo zdát. Chodil sem totiž zcela programově nechat si zdát své sny. Již dávno si uvědomil, že skončí tak jako tak na Odpaďáku a se svým osudem byl zcela smířen. Nehodlal se oddávat asketické řeholi jako ostatní občané, a tak si zvolil toho nejušlechtilejšího koníčka, jakého si byl sto představit.

Vždy po probuzení si své sny pečlivě zapisoval do svého Seníku. I to by se jevilo jako bláhové počínání, nebýt toho, že tím zamýšlel daleko podstatnější věc. Umínil si totiž kdysi, že bude studovat a pochopí duševní život svých spoluobčanů a hřbitov se mu zdál tím nejvhodnějším místem pro jeho výzkumy.

Zpočátku se o své snové studie pokoušel v panelové čtvrti, tam však byl neustále vyrušován pracovní četou hrobníků, kteří od rána do večera měli plné ruce práce se zakopáváním, vykopáváním, přenášením a opětným zakopáváním pozůstatků občanů v místě jejich posledního neklidu. Při takové neustálé migraci nebožtíků se jevily rakve již naprosto neúčelně. Snícímu Davidovi se pak občas i stávalo, že neopatrní hrobníci, přenášející stále dokola svůj mrtvý náklad kolem něj, upustili mu na hlavu nějakou tu končetinu, nebo si ho dokonce i s mrtvolou popletli a vynesli jej na skládku. Tam se rovněž špatně snilo. Jednou se o to dokonce i pokusil, aby se lépe vžil do psychiky obyvatel sídliště. Když se však probral, zjistil, že leží zpola zaházen nemajetnými mrtvými, což jej vyrušilo z koncentrace. Nakonec si tedy našel své oblíbené místečko „U starosty“. Sem za ním občas přicházel i prastarý hrobník, se kterým si dlouho do noci pak povídal.

Hrobník byl skutečně převelice starý, takže si pamatoval ještě doby, kdy se panelová sídliště ještě nestavěla a občas zavzpomínal i na dobu před Třeskem. Byl chudý stejně jako David, neboť všechen zisk shrábli vždy jen pohřební úředníci, a po prožitém životě na hřbitově mu bylo lhostejné, ve které jeho části nakonec spočine, předpokládaje, že to bude stejně na Odpaďáku.

David brzy poznal jeho hlubokou životní moudrost i čistotu. Popíjeli pak spolu rum, který děda nafasoval a přinášel s sebou v bandasce. Někdy takto jen mlčeli a pozorovali šrumec v panelové čtvrti, jindy děda usínal spolu s ním, a po probuzení si vyprávěli sny, jež se jim zde zdály.

Rozuměli si tak den ode dne lépe a lépe. Hrobník, za čas strávený na hřbitově chápal život do veliké hloubky a uměl o tom i zajímavě rozprávět.

„Tady najdeš celý vesmír,“ říkával s oblibou. „Je to taková metafora, víš? A pánbů ji stvořil jen pro nás dva, protože jen my dva v tom jejich duelu nehrajem, rozumíš? Je to tady pro nás takový poslání, chápeš jo?“ přihnul si z bandasky a podával ji Davidovi.

Byl to vlastně on, kdo mu vnukl myšlenku začít zde studovat život obyvatel celého Labyrintu ex post. Dokud se nepotkali, chodil sem David jen jaksi bezcílně, hnán toliko nejasným vnitřním puzením a teprve po seznámení s hrobníkem, našel svůj životní smysl. I toto klidné místečko k meditacím a snění v závětří mu poradil on.

Tehdy mu řekl: “Mladej, di si raděj lehnout k starostovi, tam máš přehled po celým hřbitově a je tam klid. U „paneláků“ uvidíš akorát tak velký hovno. Maximálně, gdyž tě tam uviděj pozůstalí, budou si myslet, že jim chceš vyfouknout tu díru v zemi a pomůžou ti akorát na Odpaďák.“

A tak David postupně pronikal do tajů života a smrti s novým starým přítelem. A jednou, jak tak spali, už se víckrát neprobrali, neboť novou městskou správou bylo rozhodnuto zrušit starou hřbitovní část, aby se uvolnilo místo pro nové hřbitovní panelové sídliště.

Stalo se to tak, že jednoho dne uprostřed jejich snu přijel obrovský buldozér a blahosklonně je zahrnul hlínou. A byť o své místo posledního odpočinku neusilovali, spočinuli nakonec v bývalé historické čtvrti i bez nájemného. Takto se oba stali i základem pro nový krásný hřbitov, který vyrostl na jejich kostech. Byl celý z plexiskla a plastických hmot, aby byla takto završena absurdita jejich života a dán tím účelný smysl jejich snům. Dodnes tam sní svůj velký sen přímo v srdci funebrálního dění.

Ale to jsme poněkud předběhli, protože zatím David stále ještě žil a oduševňoval labyrintní sídliště svými myšlenkami.

ooo

kapitola 20.

SVĚTEC

Motto: Jsme fascinováni logikou paradoxů. Zločinci mají tváře spasitelů, světci darebáků. Jde o vážnou snahu objevit ve zlu neposkvrněný základ?

Prošel všechny chodníky Labyrintu, monotónně odměřujíc své kroky … a ničeho nenalezl … toliko únavy.

Prošel všechny dvory, chodby a pasáže… a sešel se tam opět jen se svou samotou, sebe nenalézaje.

Pozoroval víčka žen, kterak se sklápějí a byly to mžiky kosmického dne a kosmické noci, přesto zůstával nenaplněn. Únava se do něj vkrádala a zamlžovala mu vůli nemohoucností. Věděl jen, že vše, co hledá, je právě zde v tom všem, ale jeho vlastní myšlenky stavěly mu zdi do cesty, tvořily spleti chodeb, až nakonec zcela srostl se svým Labyrintem a stal se jeho poutníkem časy i prostory, které sám pomohl vytvořit ve své duši. Jako oživeným snem pak procházel oněmi zruinovanými krajinami. Chápal, že trpí z vlastního výtvoru, z vlastní trnové korunovace, o to víc pak trpěl. Vlastnil klíč k zámku, ale chyběla mu již síla jím otočit. Patřil k dědicům Adamovým, Kainovým, Ikarovým, Prométheovým, Sisyfovým. Byla v něm ta zvláštní démoničnost, za níž se platí bolestí a on téměř šílel při tomto bolestném uvědomění.

Kráčel po chodnících a v tváři se mu zračilo nesmírné vypjetí, protože nebylo jiné možnosti, než procházet křížovými cestami Labyrintu. A noci byly jedovatě žluté jako síra a vetché, jako ztrouchnivělé kusy zdí. Z takové nemohoucnosti se rodí čistota svatosti.

…

Eskalátory vyvážely jej z přepravního prostoru (jednou mu dokonce skříply chodidla a začaly pomalu, ale neodvratně požírat jeho bílé tenisky, usilovně se snažíce pozřít mu prsty nohou). Za ním neustále někdo hvízdal, nemelodicky a odcizeně. Byl to opět jeden z mnoha hvízdavých Danů (patřili do kategorie monologistů, těch bylo nejvíce a často jich spatřil i několik na jedné ulici. Vedli vždy velmi hlasité monology, a ti nejagresivnější jimi mrskali jako bičem kolem sebe).

Patřil spíše k masochistickým meditátorům. Časem si i našel racionální zdůvodnění , které mu nedovolovalo se příliš vytrhávat ze společnosti Labyrintu a bylo velmi humanistické. Ke svým spolubližním pociťoval nesmírný soucit. Chápal všechny jejich projevy, jako skrytou touhu po sebeuskutečnění. Měl soucit dokonce i s chlápkem, který mu dal v jakési hospodě přes držku. Dobře si uvědomoval, že ten muž měl z toho vnitřní uspokojení a zůstal by jinak vyprahlý. Cítil, že je to naprosto správně, že to schytal právě on, který to dovedl pochopit. Kdyby se to stalo jinému, řetěz zla by dále pokračoval. Jen on dovedl eliminovat toto zlo, a s tímto posláním spojil svůj osud v Labyrintu, aby tak bral na sebe utrpení druhých. Pro jejich spásu zachovával neustálou laskavou zdvořilost i v úřadovnách OPBH, a to bylo již co říci. Přestože s ním nikdy nejednali příliš vlídně, věděl, že jednoho dne jeho neoblomná laskavost přiměje všechny ty úředníky k zamyšlení.

Byl ostatně slušný i k vyšetřujícím orgánům, když ho tu a tam vytáhli z anonymity davu, aby si ho pod lupou přiblížili. Chápal, že to jsou zoufalí hledači řádu a spravedlnosti, kteří chtějí ohraničit, usvědčit a potrestat zlo ve svých spolubližních. Věděl, že jim svým postojem pomáhá naučit se rozlišovat a hodnotit. A když se jim to sem a tam i podařilo, prožíval s nimi opravdovou radost. V tu chvíli bylo možné spatřit kolem jeho těla jakési zvláštní jemné světélkové vibrování, vycházel pak z něj mír a láska, byť on sám v sobě hořel, přičemž vydával vzdechy jako žárem uhelnatělé dřevo v krbu. Bral to vděčně, neboť chápal svou očistnou metamorfózu. To kvůli němu nedštil ještě Hospodin plameny a síru na město propadlé hříchu a nepohltil jej v prach, neboť tento světec stahoval sám na sebe všechny hříchy ostatních občanů a spaloval jejich utrpení z trestů.

A město žilo hlučně a bezstarostně dál díky jeho stále se zvyšující se svatosti.

Jednoho večera zabloudil i do sídlištního chrámu. Usedl do jedné z lavic a zadumal se. Několik modlících se stařen po něm šlehlo svými nenávistnými pohledy, neboť věru byl celý sešlý a zchátralý, a lesk chrámu jakoby byl pohlcován jeho kalem. Světla svící se ztrácela v černých děrách jeho rozvrásněné duše. Ty pohledy udeřily mu do tváře takovou prudkostí, že mu na chvíli zčervenaly líce, tvář opuchla a dva zuby odlétly až ke skleněné rakvi se sušenou světicí.

A právě tehdy se stalo, že svíce, na níž měl ochable zakleslý zrak, se rozkmitala a on se náhle propadl kamsi hluboko do svého nitra. Tu spatřil, kterak se dřevěné sochy světců pohnuly, obklopily jeho znehybněné tělo, něco si šeptaly, ukazujíce na něj. A rovněž postavy mýtických obrazů vystupovaly z rámů, když kolem něj procházel mesiáš, špinavý, zpocený, celý od krve a s rojem much kolem své hlavy, nesoucí těžké břevno na svém rameni. Jen maličko pootočil utrápený zrak k němu a maličko se pousmál, jen tak, co mu utrpení dovolovalo, a pak se sesunul pod tíhou hříšného světa, těžce se zvedl a klopýtal dál chrámovou lodí.

A muž uviděl, jak vedle něj vztyčili vojáci dva kříže s postavami, a i on se vznesl náhle vzhůru s neskonalou bolestí v zápěstí. Nyní tam viseli tři, a ten uprostřed k němu pronesl: „Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

A pak mu puklo srdce.

Stařeny, které jej ještě před malou chvílí zfackovaly svými pohledy, na příkaz kostelníka vyvlekly jeho seschlé tělíčko ven do tmy a nechaly ho ležet před hospodou v chcankách.

„Vožrala jeden, namaže se, a pak vypustí svou červavou duši ve svatostánku páně!“ utrousil kostelník, a obávaje se dalších nepříjemností nařídil kostel bábě, aby po něm pořádně vydrhla podlahu.

Tu noc postihly Labyrint slabší seismické otřesy, jako je tomu vždy, když Země vypudí ze svého středu nevinnou svatou duši. Další den už ale běžel život dál dle svého neměnného řádu. Byl to důkaz, že anomálie všeho druhu se dají vstřebat.

ooo

kapitola 21.

TICHÁ SMRT V LABYRINTU

A zatímco lidé zapomněli na odpočinek, tiše zmíraly lesy celé planety. Zmíraly tak tiše, že si toho nikdo ani nepovšiml, neboť lidé skrz rachot a skřípění svých produkujících mozků, nemohli zaslechnout tu obsedantní naléhavost ticha. Chápali smrt jako něco hlučného, teatrálního a egocentrického, tudíž nemohli ani přikládat váhu něčemu tak klidnému a neznatelnému mimo sebe.

Pouze jistý starý muž, žijící celý život ve sklepení pod hlavní třídou Labyrintu, povzdychl si tiše: „Umírají-li stromy, bude je následovat fauna a již brzy…brzy… přijde řada na nás.“

Právě v té době vláda Labyrintu rozhodla, že je třeba skoncovat s přežilým pesimismem a prohlásila jej za oportunistický a blahu obyvatel nebezpečný. Pro lid vyhlásila slavnosti a trudnomyslným boj, jehož prohrou bylo vězení, a vskutku, zakrátko byly věznice plny.

A jistý vládní představitel prohlásil moudrou myšlenku: „Když maso hnije, začíná to od buněk, je tedy třeba hnijící buňky odstranit!“ I odstranili ty, kteří na hnilobu poukázali, neboť tak to bylo nejsnazší.

Všichni běžní občané velmi záhy uvěřili, že vláda, která dává optimistické záruky do budoucna, to s nimi myslí dobře, a tak se brzy příkaz optimismu rozlil do většiny duší, neboť většina duší optimistickou autoritu naléhavě potřebovala. V tomto bujarém nadšení skutečně nemohl nářek zmírajících stromů nikdo zaslechnout.

…

Žil jeden chudý malíř, který marně přemýšlel o velkém obraze, jímž by vyjádřil vše, co jej děsí v opilých nocích, nakonec však pochopil, že takový obraz nelze vytvořit; jen nekonečný proud malých obrázků, stejně plochých jako lidé Labyrintu a stejně tak bezmocných, neboť není takového člověka, jenž při pohledu na obraz, stal by se bohem, jehož zář ozdravěla by posléze všechny stromy i obyvatele Labyrintu. Pochopil ten malíř, že není lidského činu, který by jedním rázem proměnil zmírání v zář nového života.

A spatřil onen malíř nekonečný proud umělců a myslitelů v podobě hada, plazícího se skrze časy a prostory a jehož dílo přechází v zmar nepochopení a odmítnutí. A jednoho rána umělce zde nebylo, neboť propustil život ze svých služeb.

…

A brány temné noci se otevřely. Noci vražedné, prosící zoufale o smilování, noci hrůzy a bolestného úpění. Noci krvavé, naplněné utrpením z nedořečenosti; noci spalující i mrazící vášně; noci mystické svatby mrtvých; noci, jež o sobě dosud neví, že má se stát předzvěstí nového jitra očištěného od vraždících mozků pološílených bytostí, jež upadlé do nejprimitivnějšího barbarství, slepě vraždí vše živé, křehké a bezmocné. Noc agonické smrti vrahů, kteří dlouho budou čekat v síních Valhaly na své vzkříšení; noc andělů smrti; noc krvavá smýváním vin; noc bezostyšně beznadějná; noc proklínání i skřípotu zubů.

…

Ráno bude neobvykle tiché. V novém nádechu jiskřivého života brzy zapomene na halucinující hrůznou noc. Ráno bude opět bezbolestné v znovuzrozených tvorech zbavených noční můry, hrůzy a otroctví. Vykoupené pro život smrtí jeho vrahů.

Dusivý dým všech vzplanuvších rovin rozežene čerstvý ranní vítr, zapadnou do hlubin matky země všechny konstrukce a stavby, které z ní byly násilím vymačkány, vyždímány. V nové jednotě splyne opět roztříštěná a bolestí šílená hmota a … a nastane čas nekonečně plného nádechu života. Nikoli však již pro starého člověka.

Takto o samotě blouznil neznámý mladý básník-vizionář vysoko nad zemí v jednom malém neútulném syrovém pokojíku panelového lidojemu. Pro sebe si však ponechal apokalyptické proroctví ze strachu o svou svobodu.

…

Vláda se zpětně nakazila optimismem svého národa, sama tak propadnuvší vlastní ideologické sugesci. I žoviálně vydávala nová a nová prohlášení a sliby, stále více propadaje iluzi všemocnosti své moci, neboť opět po čase pocítila v plachtoví zavanout vítr víry svého lidu.

…

Několik andělů na stříbřitých pláních se zvučně rozesmálo, několik andělů zaplakalo, několik zaťalo pěsti a několik mávlo znechuceně rukou. Tak začala válka v nebi.

…

V novinách bylo psáno: „Je třeba více pracovat! Je třeba budovat! Je třeba plodit! Nechť vzkvétá náš blahobyt! Je třeba jednotně podporovat společné úsilí…“. „…A jednotně vlézt do stejné prdele!“ podotkl sarkasticky nějaký opomenutý oportunistický trudnomyslný.

…

„Myslím, že dnes je v nebi pěknej zmatek,“ prohlásil jakýsi muž při pohledu na oblohu a vskutku, jako by ho tam nahoře zaslechli a za chvíli se lednovou nocí snášel k zemi vlahý kyselý déšť.

„J..ješště ddoma ssem si tahhal z hhlllavy chchommáče vlassů, ani nesttačily zeššeddivět. Kokonečně, pproč bby šešedly, pproč bby vlastně ššedly…dobbře hholky udělaly…“ blábolil ve vinárně opilý chlap v umaštěných montérkách, a pak se se svým kumpánem oba divoce rozřehtali.

„Užžžij ssi, zzítra tto už nneppude kemo!“

„Pánové, platíme, zavíráme!“, sklonil se nad jejich účtem vrchní a začal přísně sčítat útratu. Zpropitné si nevzal a skutečně venku už čekala jím přivolaná hlídka a vskutku se zavíralo. Vrchní byl tajný a pro štamgasty to bylo veřejné tajemství.

…

Jeden anděl se tak rozesmál, až se z toho rozbrečel.

…

David pak dlouho, dlouho bloudil slepě nočními ulicemi, dokud mu neznámý slepec nenabídl rámě a nezavedl jej domů.

Když rozsvítil ve sklepním pokoji světlo, z žárovek se linula jen nepatrná jodově jedovatá záře pozřená ihned tmou. Zhasnul, bylo to přirozenější.

Z horního bytu prosakovala stropem televizní diskuze o škodlivých účincích drog. Když se moderátor zeptal na příčiny tohoto nežádoucího bujení, školený hlas mu odpověděl, že mládež, znuděná svým životním komfortem hledá snadné rozptýlení a dobrodružství.

David si představil velkou prdel i pusté pláně Krušných hor, kterak z apokalyptických chemických mraků na ně vytrvale dští síra, pak zahrabal se hlouběji do studeného zvlhlého spacáku a nechtělo se mu už nikdy, nikdy probudit.

…

Světlo, světlo, hledám tě. Tmou se dusím, plíce nemohou se nadechnout. Zřetelně slyším, jak buňky mozku jedna za druhou přetlakem podtlakem antisvětla pukají.

Pouhý jeden paprsek, pramínek. Kde jej vzít? Všemi průduchy valí se dovnitř šero a tma. Přízraky se pozvedají, tlačíc mne do země. Odvolávám svou pýchu, omamující mne v časech denních. Teď vychutnávám si svou bezmocnost až do kořínků nervů a slyším elektrický praskot svých vlasů stávajících hrůzou. Bez jediné jiskérky světla.

Prvotní děs ze tmy však časem také rezignovaně pomíjí, to jak duše zvyká si na věčné šero a jeho halucinogenní přízraky a časem se do něj i aktivněji zapojí, považujíc je dokonce chvílemi snad i za zábavné.

Nikdo si však neumí představit tu hrůznou úzkost padlého anděla, drasticky procitnuvšího uprostřed temnot noci pozemského bytí ve sféře zešílivších mozků.

Nikdo si nepředstaví onu palčivou žízeň po blahodárném světle. Když anděl sám trpí za svou pýchu a sluneční zář, co se občas ještě line, je pouhým stínem ztraceného světla jeho duše; vesmír stává se nezřetelně prázdným.

Ó Satane, jaké muselo být tvé utrpení, než ses opět naučil smát, cynicky, tvrdě a sžíravě, přesto však.

Ze tmy vystupuje černá silueta, cizí, nepřátelská a ledová. Teprve po čase zjišťuji, že i zde v beznadějných pláních tohoto vesmíru žijí bytosti, že i zde bují něco podobného životu; plochému a prázdnému, přesto životu!

A já, poznávám Labyrint, zemi, do níž vstupuji a zapomínám již na prvotní zděšení a hrůzu, když jednoho dne v iluzích času, pohasla kolem mne ta láskyplná všeobjímající zář. Dávno jsem zapomněl na svůj skutečný domov, vím jen, že po dobu co budu nucen žít v tomto karmickém vyhnanství, bude ve mně trvat ta palčivá neuhasitelná žízeň. Žízeň po světle, žízeň po Životě.

Již oblékl jsem černé brnění a za malou chvíli vydám se do velké bitvy hledat skrze Labyrint cestu zpět. A budu-li poražen? Stále budu v nočních snech vracet se do míst svých nesčetných prohraných bitev i svých hrobů následných, dokud jednou konečně snad nevrátím se jako vítěz domů z bitvy poslední. Pak svými bratry anděly opět budu přijat do jejich společenství.

…

Labyrintem zrodů a smrtí bloudím, hledaje paprsek divotvorného meče pravdy. Nalevo i napravo tančím podivný tanec, při kterém před mým zrakem odkrývají se hroby,

V nichž má těla věky tlela, aniž duše by zemřela. Já, bludný rytíř od jednoho k druhému putující, zatímco ty anděli, bratře na nebesích, jsi stále spící, Bráníc se démonům zrozeným mou temnou myslí, přesto stále zemi svou milující.
Když ne jas, alespoň přízraky teď vnímat musím, ještě na cestě jich hodně zkusím,
dokud neprocitnem všicci, zalití jasem Já Jsem.

ooo

kapitola 22.

DAVIDOVO SAMÁDHI

Motto: S pochopením bratrství se vším poroste v tobě další velká síla. Je to základ pravého nadšení pro pravdu. Nemůže být pravé nadšení tam, kde pravda není poznávaná. Teprve na pravém poznání poroste velká dynamika síly nadšení, která tě povede jako motorická síla vzhůru. Tak budeš počínat práci na základech poznávaní pravdy a spojování se s ní. Z Podstaty jsi vzešel, do Podstaty se vracíš. Musíš tedy Podstatu a její pravdu pochopit. Protože životní pravda je vše, vyžaduje na tobě pochopení všeho. Není to vše, ale jsou to první nutné kroky.

Josef Zezulka: Bytí

…

Vše začalo jednoho obyčejného večera, kdy David ležel unaveně na posteli ve své sklepní místnůstce. Postel spolu s dalším bazarovým nábytkem, na jehož bocích se ještě skvěly štítky: „Ministerstvo vnitra“, vyhrál jednou v jakési místní loterii, a tak byl ušetřen nákladných finančních výdajů. Toho večera se stalo, že přišel k němu na návštěvu Bůh.

Pocítil, jak mu náhlé uvolnění projelo břichem takovou razancí, až se mu málem celé promáčklo a současně jakási přívalová vlna energie mu začala vystupovat vzhůru k hrudi. Uviděl její ostré světlo, ne vně, ale v sobě. Světelná energie dostoupila až do hrudi, téměř se zalykal. Světlo mu začalo zaplňovat všechny dutiny v těle a jeho plíce jakoby roztávaly. Vnější svět se všemi svými tvary i pohybem v nečekané záplavě onoho metafyzického jasu někam vymizel. Změnil se v jakési neurčité vlání a tušení, zatímco on pomalu splýval se světelnou záplavou.

Byl zde, ale současně i mimo, nad tím, a přesto teď. Cítil se být ponořen v jakési jednotě ducha i těla, nepopsatelným mixem pocitů blaha i lhostejnosti současně. Zároveň v něm vzrůstala i zvědavost spojená s těmito posvátnými pocity.

Vnímal, jak světelný sloup v něm chce růst stále výš a výš. Zůstal z toho naprosto zmaten, neboť na jednu stranu cítil mnohem plněji svou přítomnost, ale současně uviděl sám sebe z jakéhosi abstraktnějšího nadhledu. Jeho malé já v něm bylo zavaleno smrští otázek, které se však v postupující energii vzhůru samy vzdalovaly a rozpouštěly.

David teď vnímal, že stojí kdesi vysoko nad životem i smrtí, časem a prostorem a současně i zřetelnou lhostejnost, co s ním bude dál. Přepadla jej náhle prudká bolest v hlavě i plících, jak se energetický proud snažil šplhat stále výš. Energie bylo již příliš a v něm se projevila obava, zda vydrží její intenzitu. Strach sílil a tím, jakoby se pomalu vracelo i jeho obyčejné lidské já. Pak světlo pohaslo a on se znovu ocitl ve tmě času i prostoru.

Byl z toho docela popletený, protože ještě před chvílí mu připadl obyčejný život v těle naprosto běžný, byť absurdní, a teď v tom vězel zase až po uši. Zpětně nedokázal ani odhadnout, jak dlouho mohl trvat jeho neobvyklý zážitek. Mohla to být minuta, hodina, dvě, mohly to být současně ale i věky, neboť čas v tomto stavu pociťoval jen jako jakési zvláštní chvění či vlnění, asociující něžné vlnění zralého obilí v odpoledním vánku.

V dalších dnech jakoby ztratil schopnost veškeré komunikace se svým okolím. Vše mu teď přicházelo vyprahlé a prázdné, všechny ty lidské emoce, vášně a touhy lidí kolem sebe, viděl jejich povrchnost a bezcílnost. Současně jim proběhlo vzrušené zachvění, když si uvědomil, jak blízko byl něčemu zcela neznámému, síle, jež nebyla z tohoto světa, a že k opětnému setkání s ní může opět kdykoli příště zase dojít. Jakoby se mu tím otevírala úžasná budoucnost a nekonečné dobrodružství… někdy příště…

…

Jednoho dne, kdy se David právě připravoval na zkoušky z vědeckého ateismu, našel ve schránce dopis od kamarádky z ciziny a v něm byl vložen výstřižek z novin s datem 25. 4. 1982 a s tímto textem:

…

David se musel ironicky ušklíbnout nad naivním obsahem i nad novináři, kteří tento bizarní apel zveřejnili, když tu si povšiml, že ty dva slibované měsíce uplynuly právě dnes. Zapnul si rádio a mechanicky přejížděl po vlnových délkách. Z přístroje se ozývalo hučení, kvílení, pískání, útržky melodií i vět v nejrůznějších jazycích, a opět kvílení a šumění. Náhle zaznamenal v hrudi lechtivý pocit. Bylo to ve chvíli, kdy se náhodou vyladil na vysílání rádia Monte Carlo. Velmi zvučný a energický hlas hovořil anglicky o míru a spolupráci obou světových hemisfér a o vzájemném sdílení. Z rádia se záhy ozval bouřlivý potlesk.

„To musí být fakt ten Maitreya,“ podivil se David. Zdálo se mu neskutečně absurdní, že článek nebyl až tak zcela vymyšlený a neznámý velký Mistr skutečně uspořádal tiskovku. Ještě chvíli naslouchal samozvanému mesiáši a posléze rádio vypnul.

Opět pocítil, jak se ho zmocňuje mocný proud energie, mířící tělem vzhůru, a v mysli se mu náhle vybavilo jméno jednoho z následníků Krista, svatého Jana. David teď zažíval zcela konkrétní pocit dosud nepoznané vnitřní jednoty. Zážitek se opakoval, tentokrát příval energie překonal snáze ostré trny v plících, způsobené snad jeho kuřáckou vášní, a vystoupil mu až do hlavy. V ten samý okamžik si uvědomil, že vnímá sebe i své okolí mnohem ostřeji a plněji.

Místnost byla osvětlená pouze starou ušmudlanou žárovkou, visící zprostřed stropu. David na ni bezděčně pohlédl a v tu chvíli se to stalo. Jeho vědomí se náhle od něj celé odlepilo a ocitlo se přímo uvnitř žárovky. V onu chvíli stal se touto rozsvícenou žárovkou přímo fyzicky a reálně prociťoval své skleněné tělo, visící tam od stropu. Pobaveně vzhlížel na žárovku a z žárovky zase na tělo v posteli. Ale to nebylo vše. Tak, jak se nyní cítil být žárovkou, stejně intenzivně cítil se dokonce i jejími světelnými paprsky a uvědomoval si, jak sám nyní osvětluje prostor svého kumbálku.

Udiveně se začal rozhlížet kolem sebe, a vše, kam mu zrak zabloudil, každý předmět, obsahoval vědomí jeho já, které se ze všech stran navzájem pozorovalo. Předměty stály dál nehybně na svých místech, teď však byly naplněny jím. Byl nyní zdí, byl stropem, byl nábytkem, byl i postelí, na níž ležel a byl dokonce současně i sám sebou. A bylo to tak přirozené, že se nyní podivoval sám sobě, že si to neuvědomil dříve. A potom se stal vesmírem.

Náhle však světelný sloup energie ve všech jeho tělech zesílil tak, že jeho skutečné tělo bylo náhle tou silou mrštěno na dřevěnou podlahu. Nohy samy od sebe zaujaly polohu kleku a odevšad k němu přistupoval stále se rozšiřující obzor vědomí a on teď pocítil ubohost omezenosti své vlastní tělesné schránky. Rozvzlykal se blaženým štěstím i bolestí, jakoby se v něm svářil nekonečný protiklad a on se stal jeho těžištěm.

Kdyby zde byl přítomen nezaujatý pozorovatel, myslel by si, že se ten člověk asi zbláznil, neboť by viděl, jak se nyní David válí po podlaze v záchvatech bolesti a současně svaté extáze. V příští chvíli už nemohl ten energetický nápor snést a celé jeho tělo bylo jako v plamenech. Šeptalo: „Svatý… svatý… svatý…“

O něco později neznámá síla pozvedla jeho mysl ještě výš, a ta se šílenou rychlostí počítače dala do zběsilého pohybu. Ve vteřině jí najednou projelo tisíce informací, které do té doby jen pomalu s obtížemi sbíral po celý svůj dosavadní život, a mnohem dál. A pak se mysl zabrzdila nad hlubokou myšlenkou jednoty a duality tohoto světa. A v okamžiku, kdy se tohoto tajemství dotkla, spatřil David veškerou tuto abstrakci zhmotnělou přímo před sebou. Ocitl se v mentálním vesmíru své duše, v němž každá jednotlivá idea měla svůj tvar, svou kauzalitu, naplněnou bytím a vědomím. Chápal nyní, že veškeré lidské tužby a myšlení od stvoření světa po absolutní realizaci, je zde obsaženo i žito.

Stačilo jen, aby jeho vůle zatoužila přiblížit se jakémukoli problému, a ten ihned před ním naprosto realisticky vyvstal ztvárněn a oživen bytostmi, které jej právě řešily a potýkaly se s ním. Zatímco však ony byly v problému lapeny, jak mouchy v síti pavouka, on jej celý lehce prohlédl a chápal. Pak zamířil dál, kam ho jeho vůle směrovala. Takto kroužil nyní celým vesmírem stvoření. Vnímal, že není nic, co by nebylo právě žito, žádná idea, která by byla jen abstraktní. Vše dýchalo právě teď, v tuto chvíli všemi časy a prostory a mizelo to, když o myšlenku ztratil zájem. Vstup do nových idejí byl podmíněn pochopením idejí předešlých, a to byl i motor jeho kosmického letu.

A viděl dokonale, kterak je chvíli pohlcen myšlenkou – vesmírem a jeho vědomí letělo hvězdnými tunely bytostných osudů, jakoby to byla krev v tepnách, a když se více nadechl a soustředil, prohlédl onen vesmír protikladů a vyneslo jej až nad veškerou dualitu. Stál nyní sám nad sebou, nad iluzemi rozdvojené mysli i mentálních struktur.

Později si všiml, že jeho dech v těchto stavech je jiný, odlišný; že mezi nádechem a výdechem uplynul celý věk lidských pokolení; a že ve všech jeho fázích se odehrávaly velká dramata vesmíru. Pochopil, že jeho vnímání je postaveno na jiném rytmu, než běžně zažívá, a vteřiny pro něj mohly být tisíciletí pro lidstvo. Pocítil jakousi marnost z času, kterým se musí ještě lidstvo protrpět, než doklopýtá svým myšlením do stupně vývoje, v němž on nakrátko nyní byl. Může ještě uběhnout desetitisíce roků zrodů, než všichni dojdou k této vesmírné integritě. Čas však je relativní, je to klam, jehož se však ostatní usilovně drží, jako neměnné reality.

Prostor Davidovy sklepní místnůstky s velmi nízkým stropem byl už jen malinkým atomem, nepatrným okem v univerzální síti mentálna, kdykoli v jakémkoli čase neustále oživovaným dalšími a dalšími bytostmi, které však byly všechny soustavně jedinou bytostí jménem David. Byl to on jediný, který tomuto atomu ve vesmíru dával smysl.

…

Kdykoli v příštích dnech se snažil s někým o tomto svém zážitku promluvit, střetával se jen s nepochopením. Byl toho plný a nedokázal hovořit o ničem jiném, ale nikdo mu nerozuměl, i jeho známí na něj začali pohlížet jako na blázna. Takto strávil celý rok štěstí… a samoty.

…

O několik let později, během nichž se prodíral opět temnotou reality a záblesk světla nepřicházel, zůstávala mu již jen vzpomínka na ony zázračné chvíle, ale i zvláštní pocit jistoty, že vše špatné je jen dočasné a nutné, neboť osudovou chodbou je třeba dojít až do konce.

…

Stál tam muž a kouřil na zápraží domku v horách, uprostřed noci plné zářivých hvězd. Jeho žena uvnitř již spala a on se nechával unášet nočním půvabem, který vyčaroval úplňkový měsíc. Byl pořád sám sebou, stejný jako dřív, ale pociťoval únavu z dosud prožitého života i svých nemocí. Tíha zkušeností mu již nedovolovala vzlétnout volně a lehce vzhůru. Jeho lety do neohraničitelnosti vesmírů patřily již dávno minulosti, neboť vše má svůj vyměřený čas. Poznal již pozemskou míru věcí.

Byla teplá květnová noc. Celý den kopal s tchánem příkop na zahradě, a teď se cítil příjemně fyzicky unaven. Byl to zvláštní stav, který se mu náhle dostavil, a který již celou věčnost nezažil. Díval se před sebe na siluetu hromady hlíny, kterou přes den vykopali. Rýsovala se proti temnému zalesněnému kopci v pozadí. Pod ním zářila do tmy řada oken domků s břízolitovými fasádami. Bylo ticho a on si při pohledu na tu nehybnou přírodní scenérii uvědomil, jak je jeho mysl zaprášená a zšedivělá. Za ta léta se již dokázal s kýmkoli bavit i o těch nejvšednějších banalitách, znát jejich hodnotu a žít už všedními a každodenními starostmi. Teď uprostřed magické noci se mu zastesklo po časech jeho mystických výletů do kosmického neznáma. Jenže vše bylo už tak dávno a země ho nyní držela pevněji než kdykoliv dříve a on podléhal obdobné otupělosti, jako jeho venkovští sousedé.

Vtom pocítil jakési podivné napětí, překvapeně zbystřil, ale všude kolem panoval dál nerušený noční klid. Neklid musel přicházet z jeho nitra a nedalo se jej nijak zbavit. Pomyslel si, že to mohly zapříčinit jeho uvolněné vzpomínky. Vyrušilo ho až zaštěkání osamělého psa, doléhající z některé z chalup pod lesem a odvrátilo mu chod myšlenek jiným směrem. Štěkot mu náhle rozechvěl nitro smutkem i jakousi osamělostí. Pokusil se plněji uvědomit svou přítomnost zde v náručí lesů a na chvíli se mu to i podařilo. Zde měla příroda oproti městu ještě svou moc, kterou nedokázalo pár sídel v okolí narušit. Bujení lidských myslí v nich bylo zcela nicotné a téměř komické. Ne nadarmo ho napadlo přirovnání okolních venkovanů k malým hobitům, žijících své životy v bezpečí a bez zbytečně velkých dobrodružství, tím pádem i bez velkého utrpení. A vtom jej napadla ta myšlenka, která z něj rázem smyla všechny ty nánosy všednosti.

Cítil teď silněji originalitu této chvíle, ale i to, jakoby zde jeho těkavá mysl nebyla již sama a přidal se k ní neurčitý pocit všudypřítomného ducha. Na pozadí své mysli již pevně věděl, že ten je neustále přítomen ve všem okolo nás i v nás. Z knih se i dozvěděl, že se takovému stavu říká dar ducha. Nedělí svět na malé a velké, významné a bezvýznamné, důležité či banální. Je přítomen ve všem a vše je obsaženo v něm a je třeba jen neustále znovu a znovu usilovat o pochopení, ne se jen nechat unášet víry vzpomínek, jen tak lze dojít k integritě lidského vědomí. Vždyť vše má svůj význam, který nám vstupuje do vědomí, pokud na to soustředíme svou pozornost.

Náhle a nečekaně do Davida vstoupilo nové uvědomění univerzální jedinečnosti a originality osobnosti, a spolu s tím jedinečnosti okamžiku a posvátnosti chvíle v prostém bytí. Pryč byl nyní neklid, pramenící z úzkosti, strachu a pomíjivosti, který ještě před chvíli zažíval, a náhle ho zaplnil hluboký mír, který ho smiřoval se vším, co prožil a co ještě prožije. Srdce mu zalil soucit a vlna lásky ke všemu tomu malému a nedokonalému a on prožíval smíření s tím vším. To jen mysl podléhající povrchním smyslům po celou dobu stavěla laťky, hranice a zdi mezi něj a velkého ducha a nutila k neklidnému snění.

Stál tam nyní pod hvězdnou oblohou a prožíval štěstí ze znovunalezené metafyzické integrity. A bylo to štěstí mnohem hlubší než ono náhlé kosmické osvícení v mládí, neboť nyní vyvěralo z jeho nejvnitřnější bytostné podstaty, kdy dokázal již stát pevně nohama na zemi a viděl, že ti venkovani nejsou ani zdaleka tak nudní a prázdní, jak se dosud domníval.

Od té doby se snažil předávat své poznání i jim, a ti mu kupodivu začali teď i rozumět.

ooo

kapitola 23.

MINOTAURUS A PÁD LABYRINTU

Motto: „Ach, přemizerní, bídní, nešťastní lidé, totoliž jest vaše poslední sláva.

Kéž jsem nikdy skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach Bože, Bože, Bože; Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!“

(J. A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce)

ooo

Minotaurus, již před chvílí vyrušený ze svého spánku, pocítil nesmírný hlad i tupou bolest ve své býčí hlavě. Jeho obě mozkové hemisféry odmítaly cokoli společně vymyslet. Měl pocit, že hlava se mu napětím rozskočí. Takovou bolest ještě nikdy předtím nezažil, přestože v centrální části Labyrintu žil již po dlouhé věky.

Rozhlédl se kolem sebe. Stěny centrální komory byly popraskány a z vnějších chodeb ho dráždil stále větší hluk, který mu přímo probodával mozek. Všechno to v něm vyvolávalo podrážděné a nepříjemné asociace.

Pokusil se na svých pavoukovitých nohách vzpřímit, ale ty byly tak zesláblé, že jej neudržely a on se těžce svalil na břicho. Hlava se točila a bezmocná malátnost zachvátila celé jeho tělo. S posledním vypětím vůle se snažil udržet při vědomí.

Hluk byl stále silnější a mohlo se zdát, že i pukliny ve zdech se zvětšují. Pak ve svém bezmocném těle pocítil, že se země pod ním chvěje. Chvění vibrovalo i jeho mozkem, neboť jeho mozek i Labyrint byly totožné. Pocítil hrůzu z neodvratně se blížícího mrazivého neznáma. Snažil se alespoň doplazit doprostřed komory, blíž svému vlastnímu zdroji, tělo ho však odmítlo poslouchat. Projel jím nový záchvat hrůzy, který jeho úsilí udržet si vědomí, oslabil a on bezmocně propadal do niterných halucinací.

Spatřil se kdysi dávno v dobách svého mládí, byl pružný a silný, jeho mysl se cítila povolána k velkým činům. V té době začal v hlavě spřádat osnovy své příští stavby. Když pak byl Labyrint hotov, pociťoval Minotaurus mohutné uspokojení a pýchu. Netrvalo to však dlouho, neboť potřeboval někoho, kdo by jeho dílo docenil. Stvořil tedy bytosti, jimiž Labyrint oživil. Věděl o nich a oni o něm ve vzájemné úctě. Avšak tyto první bytosti s dětskou myslí časem sílily a osamostatňovaly se, až nakonec ve svém objevovatelském nadšení zcela zapomněly na svého tvůrce.

Častokrát je pozoroval skrze jejich noční sny a tužby, snažíc se je pochopit. Čím více je však poznával, tím více se před nima uzavíral v sobě, neboť pochopil, že by ho v jeho vlastní podobě nedokázaly přijmout jako svého Boha. Tenkrát se poprvé zděsil své nestvůrné ošklivosti a dlouho předlouho tím trpěl, než sám upadl do blahodárného spánku.

A jeho sny spřádaly dále osudy oněch bytostí i celé jejich dějiny. Později přišly i doby, kdy ho tyto, již samostatné bytosti začaly hledat. Mnoho odvážlivců bloudilo chodbami Labyrintu, hledaje jeho nejvnitřnější centrum. Minotaurus však spal, tušíce, že nenadešla ještě vhodná chvíle pro zjevení svým dětem, aby jim pak mohl předat část své stvořitelské moci. Stále ještě nedokázaly přijmout jeho hrozivou podobu a ve jménu své vznešené představy by ho chtěly zahubit.

Až zcela nedávno byly jeho sny zpřetrhány, neboť pocítil ve spánku ohrožení samotného svého bytí. V chodbách Labyrintu to vřelo, stejně jako v jeho mozku a on neměl sílu nalézt jedinou skulinku, kterou by své dílo prosytil utišující energií.

V této době největšího třeštění chorobných mozků, kdy v Labyrintu vzplály nové boje, a kdy se rozechvívaly samotné základy jeho několika tisícileté kultury, zřejmě cosi náhle povolilo, nějaká pojistka nevydržela již stoupající duševní tlak a Labyrint zachvátila smrtelná choroba, která jeho obyvatele kosila v celých houfech. Nad jeho patetickým vzepjetím stáhla se mračna a celý Labyrint zahalila do dusivé noci.

Tma a smrt ještě více vzněcovaly rozpolcenou mysl obyvatel, což vyvolávalo spory a boje mnohem agresivnější, až mozek Labyrintu, paralyzován neprodyšným rozdělením obou hemisfér, začal produkovat obranné chemické sloučeniny v zájmu zachování své vlastní existence, které sice zabíjely ostatní organismy, ale bránily napadení samotného ústředního nervu. Tyto organismy byly snadno reprodukovatelné, hlavní životní nerv Labyrintu však nikoli.

…

Již delší čas jistý stařičký cukrář, žijící v Labyrintu, mluvil o jeho odumírání, avšak nikdo ho neposlouchal. Každý měl svých starostí až nad hlavu. Cukrář nikoho nepřesvědčil ani tím, že dokázal vkládáním rukou vyléčit mnoho lidí postižených smrtelnou chorobou a mohl ještě mluvit o štěstí, že ho ostatní alespoň nechali dožít a v klidu zemřít.

Vědci a lékaři dál hledali protilátky na zhoubné viry, vytvářejíc ve svých genových laboratořích nové a ještě zhoubnější. To však stále bylo ještě v souladu s myšlenkou centrálního mozku, v souladu s plánem jeho sebezáchovné reakce. Vědci mu tak nevědomky pomáhali zachovat si svůj život zničením života svých výtvorů. Pomáhali mu produkovat obranné chemické sloučeniny, a toliko urychlovali konečný zhoubný účinek.

Minotaurus nyní plakal a svíjel se bolestí, neboť Labyrint byl zakořeněn v jeho mozku a srdci a on cítil, jak se v něm vše trhá a rve na kusy. Omdlel.

…

Kdesi strašně hluboko, až na samotném dně duševní propasti, se náhle, snad pod dotykem Minotaurovy slzy, roztrhly mlhy a dusivý kouř a jasně tam zazářila malinká hvězdička. Byl to jen nepatrný žhoucí bod, ale s ní zasvitla i nepatrná naděje. Namáhavě se plazil k této poslední své záchraně, a tu z hvězdičky vysvitl a dopadl mu k nohám tenounký světelný paprsek. Pevně ho z posledních sil uchopil a pocítil, jak ho paprsek nese neprostupnou tmou zpět ke hvězdě. A ta rostla a zvětšovala se. Minotaurus nyní letěl do svého centra, zanechávaje za sebou trosky Labyrintu. Ve chvíli, kdy zmizel v oslepující záři, zaplavila ho vlna dlouho nepoznaného štěstí.

Labyrintem projel poslední obrovský otřes a jeho zdi se sesypaly, pohřbívaje pod sebou vše, co dosud bylo ještě živé. v místech, kde se dříve rozprostírala centrální komora srdce, leželo pod ruinami malé tělíčko pavoučka s býčí hlavou.

ooo

kapitola 24.

MLHA

Mlha, mlha… zahaluje město, a jen jako přízraky vynořují se z ní na chvíli siluety, a než kolem nich přejdeš, aby se opět slily do neviděna, neslyšena. Mlha Popelčina, mlha přízraků, mlha věků, věčnější od času do času než samotné město, které nyní halí do své náruče. Mlha, žena, jež dusí ve svém lůnu polapené milence. Mlha tajemství, mlha milování, mlha zahalených lumpáren, zlomyslností, nenávistí, kdy bratr bratru ubližuje, neviděn, neslyšen.

Jsem v ní ponořen a ona ve mně. Zahalila všechny konstrukce, jež jsem vystavěl+ zahalila temné body a oč se nyní opřu? Ostrovní říše se v ní topí, Labyrint mizí a pozbývá na významnosti; malé a velké frašky a tragédie se slévají v jejím hávu. Něžná Mája pohltila spektra, infra a ultra myšlenky a vrací zpět k prvotním zkušenostem, avšak i ty ztrácejí jistotu.

Mezi beztvarými útesy vedu svůj koráb a Bůh mi buď nápomocen v životě mém, i těch, kteří mi důvěřují, zachovat, co má být zachováno pro další pokračování.

Ta mlha položená mezi staletími, mlha provázející odumírání, mlha předvoj temné zimy, uštknutí mrazem, snění touhy…

ooo

EPILOG

Labyrintem, umělým vršením podivuhodných prostorů, skrze průchody, průduchy, otvory, díry, propadliště, skrze okna, dveře, tunely, šachty a komíny, i skrze zdi, přehrady, ohrady a zahrady, prolétal Duch jako kometa vědomí. Na chvíli ozářil temná zákoutí prostorů myšlenek i citů, na malou chvíli vystoupal s nimi na světlo a v příštím okamžiku opět je ponechal zapadnout do šera nikdy nekončícího proudu podvědomí. A Labyrint dál rodil se, žil i zmíral i se svými Minotaury, ve věčné metamorfóze, v níž vše je originální a neopakovatelné a stejně tak i tuctové a konvenční, tisíckrát přežvýkané, nevybočující z kontinuity řádu dění.

Soustavná neutuchající pulzace osobně zakoušena a prožívaná nekonečným proudem myriád podivuhodně zvláštních bytůstek, ve svém údělu velice pošetilých, neboť bez ní by se do tohoto prostoru neodvážily nikdy vstoupit.

Jen duchu patřila neomezená a tichá svoboda, a jen na chvíli ti, co se s ní střetli, pocítili také její chabý odlesk, aby jejich duše mohla o to víc toužit, o to víc trpět, o to blíž postát ve světle svého skutečného bytí. Krásně bizarní to symfonie kosmu…

ooo

Doslov 1.

Scifi, fantasy pohádka, absurdní groteska, dada, parodie, pokleslá fraška, guláš, schizoidní sranda, literární revolta? Všechny tyto přívlastky se dají použít na zatím pětidílný epos: „Epos o zemi Pé“, rok od roku nekoordinovaně se rozrůstající do stále pompéznějších rozměrů, co se týče kvantity popsaných stránek.

Již na první pohled je zřejmé, že autor v nadšené záplavě nežádoucího subjektivismu dává hodně na frak historickému marxistickému objektivismu, stavíc tak svou bizarní kostrbatou románovou konstrukci, v mnoha pasážích navíc i notně prorezivělou, v místech, kde se navíc ani stavět nic nedá.

Ačkoli by se mohlo na první pohled jevit, že autor propadl zhoubné bezbřehosti a nihilistické zatrpklosti, není tomu tak. Ba právě naopak! JPK se staví ke své epopeji, jako k vysoce humanistickému dílu, které má dle něj pomáhat řešit rozporuplné problémy naší doby. Je dokonce natolik povznesen nad rádoby módní dekadenci, chtivou co největšího množství čtenářů, a tím i zisku, že mu dokonce nevadí ani, když si jeho díla, završujícího celou jednu dekádu, čtenáři vůbec nepovšimnou.

„Nepíšu pro čtenáře, ale pro přítomnost,“ konstatuje autor a mohlo by to být klidně i jeho spisovatelské krédo.

Autor totiž dobře zná tu skutečnost, že nejde ani o to knihy číst, jako spíš je psát. Tudíž hodnota jeho literárního braku spočívá paradoxně v představě, čím víc bude dílo pro čtenáře nepřínosné a nezajímavé, tím spíše naplní svůj účel.

Neznámý literární kritik

Doslov 2.

Když jsem se snažil nalézt objektivní hodnotící hledisko k posouzení tohoto prazvláštního „díla“, přiznávám, nenašel jsem jej. Jakoby se autor JPK zuby nehty bránil svému zařazení do análů české literatury.

Již, již se mi zdálo, že nalézám v díle stěžejní ideu, abych vzápětí zjistil, že svírám v ruce úplně něco jiného. A jakoby autor na něco takového právě čekal. Když jsem tedy žádnou podstatnou myšlenku v rovině hluboké humanistické filosofie nenalezl, skočil jsem za ním přímo doprostřed smrdutých vod tohoto pseudoliterárního kýče, snaže se doplavat blíže k jeho objektivnímu pochopení. V tu chvíli se však on nadechl, ponořil do této své slovní břečky (nechci přímo říci: průjmu), aby v příští chvíli na mě vybafl z protějšího břehu, přioděn jen cynickým naturalismem. Byl jsem dokonce ochoten doklopýtat za ním i tam, jenže to už se on vesele vznášel na obláčku bezbřehé a vulgární metafyziky, pro kterou by v naší progresivní společnosti nemělo být žádného místa.

Proto jsem dalšího úsilí dostihnout autora, jak se říká „na holičkách“, zanechal. Co čert ale nechtěl, v tu chvíli stál přímo přede mnou a nabízel mi přátelskou ruku k dialogu. Když jsem ji po chvíli otálení přeci jen chtěl stisknout, s potměšilým úšklebkem ucukl a já sáhl opět jen do prázdna.

Tímto bezpříkladným precedentem jsem si však jen potvrdil původní domněnku, že jeho dílo, ba i sám autor, jsou jen lacinou provokací, ačkoli nasazující si masku starostlivého vrásčitého moralisty. Ve skutečnosti je to naprosto nespoutaný a neodpovědný živel vůči všem pokrokovým humanistickým odkazům a historickým tradicím naší krásné české literatury, patrně se přitom domnívaje, že jeho se ten závazek, z toho plynoucí, vůbec netýká.

Musí si však uvědomit, že sám stojí ve vzduchoprázdnu a jeho dílo není nic než literární slátanina a paskvil s negativním vlivem na naši mladou generaci. Jeho práce se tedy nedá ani omluvit žádným vyumělkovaným novátorstvím či experimentálními přístupy.

Pokud už se bohužel stane, že si toto jeho pseudodílo někdo přeci jen přečte, potom jedině s mým vysvětlujícím komentářem, aby se nemohlo v žádném případě stát, že by byl čtenář zavlečen tímto zvrhlým pseudopisálkem na bludné pěšiny, zarostlé jen plevelem a bodláčím buržoazních pseudohodnot, z nichž není úniku.

Literární kritik Šmilda Kritický

ooo

konec 5. dílu