Próza : Epos - 4

Věnováno Dašitce, aby jí sny nezapadly prachem

Motto:

…Neviděl už tvář přítele Siddhárthy, viděl místo toho jiné tváře, mnoho tváří, dlouhou řadu, plynoucí řeku tváří, sta, tisíce tváří, a ty všechny přicházely a míjely, a přece se zdál, že jsou zároveň všechny přítomné, že se všechny neustále proměňují a obnovují, a přece všechny jsou Siddhártha. Viděl tvář ryby, kapra, s ústy nekonečně bolestně otevřenými, tvář umírající ryby, ale s kalnýma očima - viděl tvář novorozeného dítěte, rudou a plnou vrásek, staženou k pláči – viděl tvář vraha, viděl, jak vráží nůž do těla nějakého člověka – viděl v témž okamžiku, jak tento zločinec klečí spoutaný na kolenou a jak mu kat jediným úderem meče sráží hlavu – viděl těla mužů a žen nahá v rozličných polohách a zápasech zběsilé lásky, viděl natažené mrtvoly, tiché, chladné, prázdné – viděl zvířecí hlavy, hlavy kanců, krokodýlů, slonů, býků, ptáků – viděl bohy, viděl Kršnu, Agniho – viděl všechny tyto postavy a tváře v tisících vzájemných vztazích, jedna druhé pomáhající, milující, nenávidící, ničící, znovurodící, každá byla ztělesněnou touhou po smrti, vášnivě bolestným vyznáním pomíjivosti, a přesto žádná nezemřela, každá se jen proměňovala, každá se znovu rodila, dostala vždy novou tvář, aniž byl položen mezi jednu a druhou tvář čas, a všechny tyto postavy a tváře odpočívaly, plynuly, utvářely se, odplývaly a slévaly se spolu dohromady, a nade všemi bylo stále cosi tenkého, nehmotného, přesto jsoucího, taženého jako tenké sklo nebo led, jako průhledná kůže, jako mísa nebo forma nebo maska z vody, a tato maska se usmívala, a tato maska byla Siddharthovou usmívající se tváří, které se Góvinda v tomtéž okamžiku dotkl rty. A jak Góvinda viděl, tento úsměv masky, tento úsměv jednoty nad proudícími postavami, tento úsměv současnosti nad tisíci narozeními a úmrtími, tento úsměv Siddharthův byl přesně tentýž, přesně stejný, mírný, jemný, neprůhledný, možná dobrotivý, možná výsměšný, moudrý, tisícerý úsměv Gautamy, Buddhy, jak to sám stokrát s úctou pozoroval. Góvinda věděl: tak se usmívají dokonalí…

Hermann Hesse: Siddhártha

II.

…Všichni my náročnější, my s touhou, s tím jedním rozměrem navíc, bychom vůbec nedokázali žít, kdyby kromě atmosféry tohohle světa nebylo možno dýchat i ještě jiný vzduch, kdyby kromě času neexistovala ještě i věčnost, a to je ta pravá ryzí říše. Patří k ní Mozartova hudba a básně tvých velkých básníků, patří k ní světci, kteří vykonali zázraky, zahynuli mučednickou smrtí a dali lidem velký příklad. Ale k věčnosti patří právě tak i obraz každého ryzího činu, síla každého ryzího citu, i když o tom nikdo nic neví a neviděl je ani nezaznamenal a nezachoval pro budoucnost. Ve věčnosti není žádná budoucnost, tam je jen současnost

…Zbožní lidé tohle většinou věděli… proto vytvořili světce a to, čemu říkají „společenství svatých“. Světci, to jsou praví lidé, spasitelovi mladší bratři. Na cestě k nim jsme po celý život, každým dobrým činem, každou statečnou myšlenkou, každou láskou. Společenství svatých znázorňovali v dřívějších dobách malíři ve zlatých nebesích, zářící, krásné a plné míru – není to nic jiného než, co jsem předtím označila jako „věčnost“. Je to říše mimo čas a zdání. Tam patříme, to je náš domov, po něm prahne naše srdce, stepní vlku, a proto toužíme po smrti. Tam si ty znovu shledáš se svým Goethem, svým Novalisem, s Mozartem a já se svými svatými Kryštofem, Filipem, Nerim a všemi ostatními. Je spousta světců, kteří dřív byli zatvrzelými hříšníky, i hřích může být cesta k svatosti, hřích a neřest… ach jakým neřádstvem se musíme probrodit, abychom se dostali domů! A nemáme nikoho, kdo by nás vedl, naším jediným vůdcem je touha po domově…

Hermann Hesse: Stepní vlk

olo

ÚVOD

Z ozvěn mého srdce v tiché kontemplaci vyplouvají k mému vědomí obrysy dávno zapomenutých obrazů. Ve vlnách prostoru spatřuji vznášet se krajinu, kterou snad i znám, avšak dávno již nevím odkud a jak. Je to země Pé, země mých reflexů a emocí. Z ticha vyplouvají i tváře jejích obyvatel, spolu se svými osudy a legendami.

Dávný, pradávný epos mé duše skví se nyní přede mnou se svým časem a prostorem, někam zapadajícím ve velkém Tvůrčím díle. I sny mají právo na existenci. I sny jsou živé, dokud je živá cesta k všeobjímajícímu zářivému centru…

Z mého srdce začíná se odvíjet začátek času této země, ve světle mého vědomí pak i končí a já musím vstoupit tam do onoho snu, abych mu pomohl proměnit se z mnohosti nevědomí v jediný tón či odstín světa.

ČAS. Co je to? Kam se ženou jeho řeky, koryta, jimiž protékají, zůstávají neměnná. A snad je možno jimi proti proudu dorazit do oněch míst, jež dávno už minula. Snad. Čas má svou šíři, a tak když jsme proplouvali tím místem, pluli jsme jen jeho určitou šíří, vše ostatní nám bylo ukryté. A tak mohou kronikáři lhát a dějiny se překrucovat. Není důkazů o tom, že vše bylo, jak se traduje. Jsou i slepá ramena, vodopády, propadliny, vřídla. To vše je čas. Není plošný a jednosměrný, je rozlitý do všech stran a záleží jen na mně, jak ho vnímám, odkud a kam. On je rozložen do všeho, já jej toliko oživuji. Já dávám jen rytmus hvězdám, vesmíru a všemu dění. Já svým vnímáním, neboť čas je enigmou vědomí, jako vše, vždy a všude.

Ten příběh nemizí. Je tam někde, v kterémsi místě řečiště. Jen ho nalézt, jen se pro něj ponořit do dravé řeky života, vylovit jej z veliké hloubky a pak jej převyprávět. Je na to ale třeba hodně úsilí, protože ne na povrchu slov se ten příběh odehrává. Slova jen napodobují. Je to stejné jako u sochaře, jenž vytesal sochu z kamene a nyní si přeje, aby se na kámen zapomnělo.

Ten příběh je tam v tom řečišti od nepaměti do nepaměti prožívaný a já jsem si přál pouze proklestit mu cestu do této chvíle, projít s ním královstvím kouzelníka časoprostoru. Snad jen proto, aby mohla být naplněna možnost jeho existence, která stejně dobře mohla zůstat nepovšimnuta. Ale nejspíš proto jsem ho zapsal, přišlo to ostatně tak nějak samo sebou. Věci jsou ve skutečnosti prosté.

olo

kapitola 1.

ZÁPAD SLUNCE

Zapadající slunce zbarvilo oblohu do ruda a krajina pod ní ležící zčernala a zalila se nyní jejím přísvitem.

Do široka se rozpínaly ztemnělé skály, které předstupovaly jako čestní strážci vysokým horám obestupujícím údolí ze severu, západu i východu. Byly to hory tak vysoké, že na jejich vrcholech ležel po celý rok sníh, který nikdy neroztával a jeho příkrov se usazoval po věky. Zde v údolí, jež bylo chráněno proti studeným větrům, bylo však po většinu roku poměrně teplo. Z jižní strany pak bylo pobřeží ostrova poseté četnými skalisky. Některé z nich chránily i přístup z moře. Jen velmi zruční plavci si uměli s nimi poradit.

Stáli nehnutě na skaliskách, jako temné obelisky a pozorovali velkou rudou kouli, jež se kutálela po skalních hřebenech anebo to alespoň předstírala. Občas jí prolétl temný stín, to jak skalní orlové kroužili kolem svých hnízd. Kroužili slavnostně a důstojně soumrakem a oni toužili mít křídla, jako tyto impozantní královské bytosti vzduchu.

A přeci, zdálo se jim, snad to byl skutečně jen sen, i když… že to také kdysi dokázali, ba že dokázali mnohem víc než se pouze vznášet na vzdušných proudech své imaginace. Byl to pocit jako po návratu z dlouhé cesty na místo jejího počátku, místo které předcházelo té vleklé těžké nemoci – žití. Snad jim to napovědělo ono zmírající slunce, které se příštího rána opět inkarnuje plné nových sil.

Stáli tam nehnutě alespoň hodinu, svědkové kosmického happeningu a ta krása je natolik prostoupila, že nedokázali porušit magický obřad podzimního večera ni slovem ni gestem.

Slunce bylo již způli schované za Černou věží a mraky potemněly. První se probral z tichého ustrnutí noční vítr a zachechtal se divoce a studeně do krajiny. Na jeho křídlech přilétla vládkyně Noc a jemně zahalila kraj do svého temného závoje.

Princezna vydechla a mimoděk vztáhla paže k obloze. Orlové zmizeli ve svých skalních hnízdech. Brzy bude zima, pomyslela si. Slunce již docela zmizelo a vzalo s sebou i krajinu. Pocítili závan prošlého času, kdy byli tak dlouho skryti ve tmě. Jen chvíli bylo světlo a opět to přichází, opět to přichází.

olo

kapitola 2.

NOČNÍ SHOW

V tu chvíli kmitly oblohou na jihu záblesky. Uslyšeli podivný hlomoz, jako by jej vydával obrovský tkalcovský stav velikosti snad Černé věže. Pohlédli vyděšeně tím směrem. Na horizontu začaly vystřelovat prudké záblesky a opět rychle mizely. Dunění neustávalo, spíše naopak, sílilo a pohlcovalo stále více ostatních nočních zvuků. Záblesky prudce bičovaly a křižovaly noční nebe.

„TECHNICAL!!!“, vydechl Naslouchač. Bylo tomu skutečně tak. Přes léto musel velice zmohutnět, neboť minulé zimy ho ještě slyšet nebylo. A nebylo tomu ani tak dávno, kdy s úžasem a zatajeným dechem chodívali v noci k moři, aby mohli zhlédnout tu úžasně bizarní hru tajemných světel. To se začínal Technical teprve probouzet. Za poslední rok však záblesky zesílily a zmohutněly a nyní se prvně i ozval. Technical se naučil mluvit! Moře roznášelo ten skřípot, klapot, bušení a rachocení do všech světových stran tak, jak ho samo slyšelo. Moře vykecá všechno.

Té noci, kdy se poprvé ozval, nemohli přátelé usnout až do rána, ale postupně si alespoň částečně přivykli na tajemného vetřelce, o němž skoro nic nevěděli. Přes den přeci jen zahalovaly jeho odpornou show mraky a hukot věčně si hrajících vln a křik ptáků pak přehlušovaly onen randál, který začal Technical tropit. V noci se však stával absolutním pánem. Tento zrodivší se Pán Temnot počal trhat hebké závoje tmy a prostor se náhle zdál zatížený těžkou dusivou temnotou.

Co víme je, že Technical žil na sousedním ostrově vzdáleném mnoho mil od ostrova P. Přeci však ne dost daleko, aby jeho moc nezačala dosahovat až sem. Zpočátku byl velice nepatrný a bezmocný i proti ostrovu na němž vyrůstal. Zdál se být dokonce téměř nevinným. Ale stalo se a on přežil embryonální stav a začal vyrůstat z dětských plenek, přičemž požíral vše, co mu stálo v cestě. Jeho výměšky se pak navlas podobaly jemu samému a netrvalo dlouho a on začal dominovat celému ostrovu. I stalo se jednoho dne a on jej zcela pohltil a ve svých útrobách v sebe sama přetvořil. Dalo se tedy jen očekávat, že nebude trvat dlouho a místo se mu stane těsné. Jak Technical vypadal, to obyvatelé státu P. přesně nevěděli. Každý si ho představoval po svém a trochu jinak, přitom však jakousi společnou konstantu jejich představy měly, snad, že hrůza v každé bytosti je odlišná a individuální a přesto unitárně typizovaná a srozumitelná všem. Jen za velmi jasného počasí bylo možno na horizontu spatřit nějaké podivné konstrukce a stožáry, potrubí a dráty zahalené do jedovatých kouřů a plynů. Když pak byla zcela bezmračná obloha a slunce se zvysoka opíralo do Technicalu, zářil ten oslepujícím ocelovým leskem na mnoho mil široko daleko, a ta zář byla tak prosycena jedem, že zabíjela okolo letící ptáky; ti pak v hejnech padali mrtvi přímo do vln oceánu.

Pé nakopl šutr povalující se nenuceně na pěšině, ačkoli ten za nic nemohl. „Co asi udělá? Začíná mu být zjevně těsně.“

„Pravděpodobně se bude snažit dostat na sousední ostrovy!“, ušklíbl se Blázen tyrkysového pohledu.

„Asi ano, ale nemůže, protože kdyby mohl, určitě by to už udělal.“ Pé nevěděl, jak hluboce se mýlí. Bylo by všem jistě velmi úzko, kdyby jen tušili, jak se věci mají.

Sestupovali ze skal a vraceli se k Paláci. Nevěděli, co si počít, jak se bránit proti zlu, které se začínalo zvolna z Technicalu šířit. Na ostrově vojsko nikdy neexistovalo. S poutníky z moře vycházeli obyvatelé země vždy přátelsky, a jelikož ostrov neoplýval žádným hmotným bohatstvím, i poutníci z moře, byť to často byli i zvědové, vycházeli přátelsky s ostrovany. Po několik generací žili tudíž v poklidném a důvěřivém duchu. Teprve v poslední době poznali pocit ohrožení, do té doby jim cizí. A i kdyby zde vojsko bylo, co by si mohlo počít proti tak nedefinovatelnému vetřelci.

Ten večer, kdy se Technical dal prvně slyšet, se přátelé v Transcendentním sále dlouze modlili k své božské bytosti, prosíce o radu. Té se jim však nedostalo; jakoby i ona byla zaskočena a nevěděla si rady. Uléhali proto neklidně a plni obav k spánku. Nikdo nemohl tušit, že právě tuto noc se v Technicalově zvrhlém mozku zrodil zločinný plán. Obloha nad ním v tu chvíli zazářila bláznivěji a jedovatěji rudými záblesky vášnivého třeštění než jindy a vybuchovala slastně až do rána. Nikdo nespočítá mrtvých netopýrů pod hladinou oceánu tu noc.

olo

Kapitola 3.

VÝLET

Ráno byla obloha zatažená a moře šedivé a zpěněné. Přes noc vyvrhlo na pobřeží a mezi skaliska spoustu podivného harampádí, jaké tu od dob Praotce nebylo vidět. Po písku se rozlézali malí olejově černí brouci a rychle mizeli v nejrůznějších škvírách a děrách.

Slunce nesvítilo a těžká mlha zahalovala ve své náruči vše, nač jí oko padlo, což vyvolávalo mocnou iluzi jednoty, poněvadž všechny tvary, barvy a jednotlivosti byly setřené a prolnuté do pozadí. Byla to však jednota iluzorní, smutná, hrobově studená.

Princezna Světlonůše bloudila broskvovou alejí, která se táhla od Paláce až k moři, na druhou stranu k horám byly aleje meruňkové. Ve studeném ránu hřál Světlonůši Peův měkký kožíšek, který měla přehozený přes záda. Ovocnými stromy, nezvyklými ještě na tak studená rána, pronikal chlad a choulily se větvemi k sobě. Princezna přemítala o nočním snu, na jehož smysl ne a ne přijít.

Zdálo se jí, že jde velice dlouhou předlouhou dobu, snad přes všechny časy, co jich kde bylo, přes šířavy i dálavy. Šla zemí, vodou, vzduchem i ohněm tak, jak byly tyto praživly symbolizovány na soše Čtvernosti poblíž Paláce. Kráčela vedle Praotce, jehož byla dcerou. Když si jej však prohlídla zblízka, zjistila, že má Peovu tvář. Ohlédla se a spatřila, že za nimi kráčí celý národ od kněží až po obyčejné sedláky. Věděla, že putují ze vzdálené země, do které se již nikdy nevrátí, hledajíc nový domov, na cestách, kudy je vedla toliko sama prozřetelnost. Ta je nakonec i přivedla na tento ostrov, ztracený v nedozírném oceánu.

Když se jejich nohy dotkly nové domoviny, Praotec, dosud mlčenlivý se otočil k národu a z jeho očí vyšel takový jas, že nebylo možno mu do nich pohlédnout. Pak pravil hlasem tak zvučným, který od něj dosud nikdo neslyšel, a začala se pod jeho silou drolit skála.

„Hle, to je Země, kterou nám darovala sama prozřetelnost, zde bude náš domov pro příští věky!“, promlouval pak k národu, který se za ním pohupoval na vlnách, a jeho konce nebylo v dáli možno dohlédnout, a jen hukot příboje trval dál. To se však již Princezna začala probouzet. Vedle ní Pé lehce a spokojeně ve spánku oddechoval a na jeho tváři se zračil nadoblačný úsměv.

Nyní bloudila alejí a ten sen v ní uzrával jak dobré víno. Příboj se rozrážel o skaliska a pěna usazovala v jejich štěrbinách.

Zaslechla za sebou spěšný dupot a prudce se otočila. Byl to Blázen Tyrkysového pohledu, který se hnal pěšinou v aleji, ruce zdvižené nad svou dosněda opálenou nahou postavou a hlasitě opakoval svou ranní mantru:

„IAUEiaueIAUEiaueIAUEiaueIAUEiaueIAUEiaueIAUEiaueIAUEiaueIAUEiaueAHOJiaueIAUEiaue…“

Studeným ranním vzduchem provibroval kolem Princezny, která se jen pousmála a nakrátko pocítila závan vibrace i na sobě. Hned jí to zlepšilo náladu. Zamířila ke Skalnímu městu, které pocházelo již z dávných dob Praotce. V těch časech sloužilo rituálním účelům, které však již dávno upadly v zapomnění. U sochy Bohyně čtvernosti uviděla Naslouchače, a aby ho nerušila, sedla si opodál pod jednu ze čtyř kamenných paží bohyně. Přemýšlela teď o nočním snu. Stále totiž nevěděla, jaký tvar a barvu mu dát ve svém příštím obraze. Odsud viděla dobře Blázna, kterak se šplouchá v zálivu, a ačkoli bylo moře už v tuto dobu poměrně chladné, patřilo to k jeho ranním radovánkám stejně jako vibrující běh.

Zanedlouho se přišoural v hlubokém zadumání, obdobně jako Víra, i Pé. Přisedl si k ní na velký plochý kámen.

„Zdál se mi dnes děsně divnej sen,“ pronesl k Princezně ochablým hlasem.

„Mně taky,“ přitakala Světlonůše.

„O Praotci,“ řekl Pé.

„I mně“, odvětila Princezna překvapeně.

„A byli jsme tam my dva.“

„Hmm…“ přisvědčila.

„Tak to se nám zdál jeden a týž sen,“ zasmál se Pé již trochu rozveseleně. „Rozumíš tomu?“

„No moc ne,“ přiznala se Princezna.

„Tak se na to zeptáme Naslouchače. Je to přece filosof.“

Naslouchač se právě vracel ze svých duševních toulek do reality a teď na ně vesele mžoural.

„Ahoj, ani jsem si vás prve nevšiml, jak jste se vyspali?“

„děkuji za optání, šlo to, a ty?“ usmála se na něj Víra Světlonůše.

„Myslím, že to taky šlo.“ Hrábl si rukou do kadeřavých vlasů, které mu splývaly po ramenou a loktech až k pasu a podrbal se v bujných vousiscích, které si s vlasy nic nezadaly. Měl to vždy ve zvyku, když o něčem přemýšlel.

„Podívej, Naslouchači, zdál se nám oběma podivný sen,“ řekla Princezna. „A k tomu navlas stejný,“ dodal Pé: „Co si o tom myslíš?“

Potom mu oba vyprávěli celý snový příběh, přičemž se vzájemně doplňovali v detailech a udivovalo je, jak hluboce si byly podobné. Naslouchač je napjatě poslouchal, a pak se zamyslel, přičemž se opět drbal ve vousech. Nakonec pravil:

„Co si o tom myslím? To vážně nevím, ale co vím je, že jsem měl taky sen, a ten byl navlas podobnej tomu vašemu.“

„Přátelé, nebudete mi to věřit,“ ozval se jim za zády Blázen Tyrkys, „ale dnešní noci já neměl zdání jiné, však nevím, co dál z toho plyne,“ zadeklamoval, nezapíraje v sobě poetu.

„to by mě vážně zajímalo, co tohle to všechno má znamenat,“ povzdechla Princezna.

„myslím, že to ještě zjistíme.“ Řekl zcela vážně Naslouchač.

…

Po ranní meditaci a snídani usedli přátelé na Skákavce a s novou veselostí se vydali na skákavou pouť k Jezírku Zrcadlení. Po čase opět vysvitlo slunce a příroda se rozjasnila nekonečnými odstíny podzimního hávu.

Skákali právě jeden za druhým po zarostlé pěšině, když náhle Iris, přítelkyně i komorná Princezny, vykřikla úlekem i překvapením současně. Všichni se otočili a stačili ještě spatřit za skálou mizet nějaký stín.

„Co to bylo?“, vydechla Světlonůše. Iris celá bledá blábolila něco o přízraku.

„Nějaký pták prolétl oblohou,“ zažertoval Pé.

„Ptačí křídla, jež stín svůj o zemi drtí,“ zadeklamoval opět poeticky Tyrkys.

„Kuš!“ okřikla ho Víra.

Nakonec se jim společnými silami podařilo Iris uklidnit, a aby se opět rozveselila, doskákali na břeh Jezírka, ve kterém byla po celý rok teplá voda, rychle ze sebe shodili šaty a hupli do ní i se Skákavci. Křišťálová hladina se rozčeřilas.

„Chtěl bych být jako to jezero,“ zvolal Naslouchač a pokračoval: „ve své nezčeřené hladině odrážet celý vesmír a v rozčeřenosti neztrácet sebe!“

Tyrkys se mezi tím ještě celý mokrý, snažil vyšplhat na Skákavce, ale jeho kulovité tělo se vždy překulilo a shodilo jej zpátky do vody.

Když se vykoupali a oblékli, zamířilo pět Skákavců zpět k Paláci.

„Hele, mutant Čichoslíd Pružný!“, zvolal náhle Blázen a bylo tomu opravdu tak. Objevil se před nimi zčistajasna na mýtině, měl hebký kožíšek na holém těle a chrupavčitý ocásek. Jeho čtyři pružné nožky, ne silnější než stébla trávy, ho přinesly až doprostřed mýtiny. Tvář měl člověčí, avšak s krysím čumáčkem, který nepokojně větřil na všechny strany, a stejně šmejdily i jeho nervózní krysí očka. Jinak vypadal docela mile, pokud jste přimhouřili trochu oči.

Když je spatřil, povyskočil úlekem alespoň půl metru a saltem zmizel v houští. Jeho zbabělost všechny rozesmála, přestože věděli, že Čichoslíd by mohl být i nebezpečný. Potká-li či vyslídí osamělce, který je ještě zbabělejší než on, takového nepustí z očí a sleduje ho tím více, čím je zbabělec zbabělejší. Jeho potravou je totiž nasávání cizích strachů, čímž kompenzuje strach vlastní. Může se pak stát, že takto svou nebohou oběť zcela vysaje a prázdnou slupku ponechá svému osudu. Obrana je přitom docela snadná - nedat na sobě poznat strach. To pak okamžitě Čichoslíd Pružný pln úzkostí mizí v nějaké díře, neboť nemá z čeho se posilovat, a tam se klepe tak dlouho, dokud z toho neusne a neuklidní se. Takto žije tento ubohý tvor svůj smutný a neurotický život.

Obyvatelé země toto moc dobře věděli, a tak se jej už nebáli, pociťujíc k němu spíše soucit, než nenávist. Z toho důvodu mu občas padl za oběť spíše některý z jiných mutantů nebo nějaký příslušník divokých kmenů z Pustiny, protože těm špatné svědomí nedávalo nikdy příliš velký pocit jistoty, a kteří se bůhvíjak bůhví kdy dostali na ostrov.

„Nakonec, já mám ráda i ty mutanty,“ prohlásila Princezna Víra Světlonůše, „vždyť oni za svůj žalostný stav, že jsou takhle zmutovaný, ani pořádně nemůžou. Zmutovali ze své vlastní blbosti, ale stále jsou ještě živí a mají i svou osobitost, a já doufám, že se z toho jednou taky nakonec vysekají.“

„Ano, nemilovat je, to je jako nemít rád děti.“, zadeklamoval Pé a ihned slíznul od Princezny pohlavek.

„Vy jste, kluci, blbí!“ řekla naoko znechuceně Iris.

„No ne, to jsou vážný věci, že jo?“ obrátil se Naslouchač na Blázna.

„No samo, to jsou základní životní otázky, tady jde veškerej stud stranou… to kdyby se nehovořilo o tomhle, tak…“ hledal Tyrkys vhodná slova, ale kupodivu se mu žádná nechtěla rýmovat.

„I zvířata jsou vlastně takové děti,“ navázal Pé na předchozí svou myšlenku a pokračoval: „chytají teprve rozum a jednou se jim ho podaří i chytit, a možná že až tak moc, že z toho nakonec zblbnou, jako se to stalo před katastrofou lidem. Ale lidi, ti se z toho třeba taky jednou dostanou, až chytěj tolik intuice, jako maj zvířata.“

„Teda, to jsou špeky,“ uchichtla se Iris.

„No pochopitelně,“ začal vysvětlovat Filosof a Naslouchač v jedné osobě, „lidi chtějí slyšet jedině myšlenky, takové ty špekaté a voňavé, takové myšlenkové jitrnice a jelita, bych řekl, navlečené bezpečně do střívek a z obou stran pečlivě a hezky zašpejlované, aby jim z nich nevytekly. To jsou pak myšlenky blízké masám a masný průmysl je i produkuje.“

„Pánové, neodbočili jste nějak od těch mutantů?“ zvolala Princezna pobaveně.

„Ani ne, milá princezničko, myšlenky, mutanti a masny spolu velmi úzce souvisejí, a pokud ne, tak rozhodně začínají stejným písmenkem.“ Zakončil tuto tirádu Básník Tyrkys.

To už procválali na Skákavcích starým dubovým hájem Kyön-huara. Žily zde nejstarší a nejvznešenější duby na ostrově. Jejich kmeny měly silné a bohatě rozvětvené koruny. Přátelé z Paláce pozdravili uctivě tyto moudré a ušlechtilé stromy a v odpověď jim vznešeně zašelestilo jejich listí. Pak jako vždy u obřadu Stromů, obejmuli jejich kmeny a skrze svá těla nechali proudit jejich energie, než se na chvíli v myšlenkách společně setkali. Věděli, že dokud bude existovat tento obřad, dotud bude bezpečno pro stromy i pro lidi. Dotud budou moci komunikovat nejen spolu, ale s veškerou zdejší přírodou i vesmírem, neboť se zde jednalo o obřad Duše, která je jediná ve veškerém bytí světa.

Po obřadu usedli všichni opět na své domestikované mutanty Skákavce a plni obnoveného porozumění vraceli se zpátky do Paláce.

olo

kapitola 4.

VEČERNÍ MODLITBA

Seděli nyní v kruhu, dotýkaje se dlaněmi a nad nimi hořel věčný oheň ve skalní stěně. Jeho plameny vrhaly na tváře splašené stíny. Seděli nehybně a soustředěně, nemyslíce na nic jiného, než vzájemné propojení. Z úst jim vyluzoval táhlý zvuk, který nic nevyjadřoval, a přesto tu byla cítit jeho vibrace. Nebylo nic, jen oni a tato podivná vibrace, která se od nich pozvolna odpoutávala, letíc nad hory a jezera.

Uběhlo mnoho času, na obloze se vyhouply první hvězdy a oni ještě seděli a zpívali svou mantru. Její tok byl stále plynulejší a hlubší, že chvílemi se zdálo, jakoby prolínal celou přírodu vůkol. Náhodný pozorovatel mohl mít pocit, že tato mantra zněla již při samotném zrodu nebe i hvězd.

A čím více byli pohrouženi do svých niter, počala je poznenáhlu zalévat vlna příjemně teplé energie, a ta stoupala výš a ještě výš, až je zaplavila celé. Jejich myslí se prohnal prudký příliv a oni vnímali svátostně a radostně sebe navzájem, jako jednu mysl, jednu bytost, jež pomalounku plyne a rozlévá se do všech stran všehomíra.

S pocitem svátosti dostavil se i pocit všeobjímající lásky a oni ji něžně vysílali do vesmírných stran a vesmírné strany ji vnímaly a přijímaly. Tam, kde dopadl byť jen odlesk oné lásky, tam jakoby se něco uvolnilo a rovněž zněžnělo. Sněhová krusta zapraskala a v trhlinách začaly vykvétat malé modré kvítky. Byla jich spousta kolem samotného Paláce. Vyrážely zpod sněhu a vzduch nad celým ostrovem byl náhle prosycen jejich něžně bezbrannou vůní.

…

V tu chvíli Technical náhle zmalátněl a s třeskotem a lomozem se od něj odloupl kus slizké hmoty a s velkým žuchnutím dopadl na zem. A z Technicalu samým vztekem vylétl ohňostroj zlostných jisker.

…

Večerní modlitba skončila a oni se vraceli z chrámu zpět. Cestu jim osvětloval jen přísvit modravých tónů lásky, jenž z nich i nadále vyzařoval a hvězdy, z nichž přilétalo poděkování za takový dar.

olo

kapitola 5.

ZEMĚ PÉ

Bylo to v časech, kdy povrch země byl přetvořen k nepoznání. Tam, kde se dříve rozkládal mohutný západní kontinent zvaný Emerika, rozlévaly se nyní jen vlny oceánu, z nichž vystupovaly tu a tam jen menší ostrovy. Život na nich nabyl opět svých primitivnějších forem. Většinu z nich již mezitím obydlily kmeny a skupiny tzv. Uctívačů Magického Oka (UMO). Jejich oltáři se stávaly malé ploché bedýnky z neznámého materiálu, jejichž přední stěna působila sklovitým dojmem. Takových se dalo na některých místech najít velké množství. Místní kněží tvrdili, že kdysi dávno existovala na zemi civilizace, která ovládala jejich kouzlo. Stoupenci náboženského směru UMO, vzývali boha jménem Týví, aby učinil zázrak a sestoupil do jejich oltářů. Každý večer kolem sedmé hodiny usedali kolem svých oltářů, čekaje zda se Týví zjeví. Ostatně v tom byli povzbuzováni kněžími, kteří tvrdili, že kdykoli o samotě rozjímají, rozsvěcují se obrazovky magickou září. Málokdo z ostatních je však natolik čistý a pokorný, aby i on mohl spatřit tento zázrak, způsobovaný bohem Týví, jenž sídlí ve vzdálených a mýtických Kavčích horách.

V místech, kde se dle starých map rozkládala legendární pevnina Jivropa, jejíž sláva sahala od severu k jihu a naopak, a kde dle prastarých legend kdysi žila velmi vyspělá civilizace Fordů, Chryslerů, Mercedesů, Citroenů, Fiatů, Gazů, Moskvičů, Lad, Beemvéček, Škodovek a mnoha dalších ras a kmenů, jejichž pozůstatky byly leckde ještě i objeveny a jejichž zvláštností bylo, že měly končetiny opatřeny gumovými koly. I na tomto kontinentě zabral kus území nyní oceán. Ani další kontinenty neunikly té zkáze a po dlouhodobé sopečné aktivitě se vynořily dokonce dva nové. První se objevil v oblasti bývalých Azorských ostrovů a druhý v oblasti, kde dříve bývalo souostroví Nového Zélandu. Z těchto ostrovů se pak staly převysoké hory. Pevninu Azory pak ve větší vzdálenosti směrem od západu obkružovalo několik ostrovů staré Emeriky, které tvořily společné souostroví. Nejblíže sousedil tento kontinent se zbytky …

Na jednom takovém z nově vzniklých ostrovů se nacházela i země Pé. Kdysi dávno po Velké Potopě sem svůj národ přivedl praotec Pé a založil zde novou společnost, tak vzdálenou geograficky i spirituálně ostatním kulturním centrům. Vskutku se dalo hovořit o vysoké duchovní kvalitě tohoto nárůdku, který povzbuzoval během jeho dlouhého putování po mořích a oceánech, hledaje správné místo pro jejich nový domov.

Ostrov se svým pohořím týčil vysoko nad okolní oceán i ostatní ostrovy, které bylo spíše tušit než vidět. Dalo by se dokonce hovořit o jakési Citadele obklopené vodami. Jak jsme již zmínili, povrch ostrova byl tvořen převážně vysokými horami s velmi hlubokými a neschůdnými soutěskami, sestupujícími směrem na západ až k moři. Z této strany se vypínaly z vln i velké skalní obelisky s vtesanými tvářemi bájných hrdinů. O čí práci se jednalo, bylo však dávno zapomenuto v časových propadlištích dějin. Do jedné ze skal ostrova bylo v dávných dobách vytesáno i obrovské dlouhé schodiště, končící hluboko ve vlnách oceánu. Na jedné z vyvýšených planin na úpatí hor, odkud se táhlo hned několik údolí na různé strany, tyčil se ostrovní Palác, kolem dokola obklopen menšími sídly a zemědělskými usedlostmi. Kdysi zde na západním pobřeží kvetla i překrásná zahrada s alejemi ovocných stromů všech možných druhů.

Pokud byste se vydali směrem ke skalám do vnitrozemí, museli byste procházet okolo menšího, avšak nádherného jezírka, oživeného všemi druhy ryb i ptáků, a tak došli do prastaré dubové aleje Kyön-huara, kde se konávaly tradiční obřady svátku Stromů. Touto alejí se táhla od moře stezka, vinoucí se kolem Paláce i usedlostí výše k horám, procházející kolem Skalního chrámu až ke Skalnímu městu Edrigoänu s vysokou sochou bohyně Čtvernosti, a pak ještě výše až k hranicím Pustiny. Od moře na východě k této skulptuře nebyla vzdálenost větší než jeden kilometr. Stejně tak od sochy k jezírku, vyznačujícího se celý rok příjemně teplou vodou. Bylo patrné, že Skalní chrám byl vytesán neznámými prapředky dlouho před katastrofou a obyvateli země Pé byl toliko přizpůsoben jejich potřebám. V tomto chrámu se scházívali k nejrůznějším oslavám a obřadům.

Je třeba říci ještě něco o Pustině. Zčásti se tak stalo již v předchozím vyprávění a z části si o ní povíme o něco později. Nyní vám chci popsat, co se stalo jednoho pozdně podzimního a nevlídného večera.

olo

kapitola 6.

NEVYDAŘENÝ KONCERT

Obloha zesinala v nádechu kovově šedé jako nůž, a stejně i rozbouřené moře, které nedává úlevu unaveným ptákům. Je zlověstné a těžké jako pytel cementu.

Na obzoru, který svou žlutí překřičel všechny ostatní pocity, se náhle vynořil vířivý trychtýř, sahající od rozvášněné hladiny až k těžkým agresivním mrakům. Zběsile poletoval sem a tam, vlníce se v podivném tanci smyslnosti. Do svého středu strhával z oblohy i zoufalé ptáky, jejichž křik o pomoc přes hukot moře nikdo neslyšel. Byl to křik hrůzy před jistou smrtí.

Trychtýř se pomalu blížil k ostrovu, a čím byla obloha žlutější, tím on více černal, až se zdálo, že je v něm zahalena sama temná noc.

Zvedl se prudký vítr a jeho nárazy ohýbaly stromy jako by byly z laminátu. Ty, vyrušeny ze svého klidného rozjímání, nyní hlasitě sténaly. Vichřice očesávala jim listy z větví, až celý prostor byl pln zběsilého kmitání zelených, okrových a červených skvrn. Okolní štíty hor odrážely tyto větrné nápory, takže se před nimi vytvořil mohutný vzdušný vír. Krajina byla plna sténání, hukotu a kvílení tak mocného, že to vyplašilo veškerou zvěř, a ta se snažila ukrýt mezi štíty skal hluboko v horských údolích.

Na planině se mihlo i několik mutantů Homíčů a s děsem v očích o překot skákali směrem, kde se snažila ukrýt i ostatní zvěř.

Okenice Paláce byly pevně zabouchnuty a kvílení větru zalétalo proto dovnitř jen komíny. Aby zahnali všechny chmury, obyvatelé Paláce rozsvítili všechny svícny a lampy, co jich zde bylo a muzikanti na své nástroje vyloudili první tóny 267. Ostrovní symfonie zvané Žlutý anděl podzimu. Připojil se i Pé na silový syntezátor a Naslouchač na biofonické varhany.

Princezna opřená zády o Tyrkyse naslouchala se zavřenýma očima skladbě, jejíž počáteční improvizace byla inspirována kvílivým vichrem. Postupně do nejasných zvuků syčení, pištění, sténání, houkání, tlučení, hučení, břinkání a cinkání z onoho prvopočátečního chaosu dvěstěpadesáti muzikantů, začal se vyloupávat pevný šestnáctinový rytmus, který odpichovaly křišťálové bicí, za nimiž vždy posedávalo až šest muzikantů. Postupně se přidávaly i další nástroje dechové, strunné č syntetické. Po 28. taktu se v tříčárkové oktávě vyloupla píšťala silových varhan a do kontrarytmu vibrovala melodicky mezi nejspodnějšími basovými tóny Peova silového syntetizéru. Avšak symfonie byla napsána tak, aby vibrování nástroje bylo příjemné pro uši.

Když skladba dospěla k 97. taktu, připojily se do basové linky všechny basové nástroje a rytmus pozvolna ustával v mohutně širokém a sytém monotónním hukotu, nad který se jen chvílemi vyšplhal zvuk píšťal, trub a houslí v neuvěřitelně jemných nuancích, a ty potom zanikaly pohlceny jednotným hukotem. Celá skladba takto asociovala šelestění křídel Podzimního anděla ztrácející se v hluku vichřice.

V jednu chvíli se dostal hukot k samotné hranici ultrazvuku, a takto v myslích přítomných byly vykreslovány složité komponované představy, v nichž se prolínala nekonečnost oceánu s nekonečností vesmíru. To již jako záblesk se vynesla do výšky pulzace zcela nervní silové kytary, dobarvené magnetickými píšťalami. Pohlceni touto téměř ďábelskou symfonií, dostávali se posluchači postupně do transu.

Bláznovi Tyrkysového pohledu, který podpíral Princeznu Víru Světlonůši, plynuly nevědomky z úst slova básně, jež se ihned rozplývaly do nevědomé neohraničenosti. I přes zavřená víčka, vyzařovala z něj tyrkysová záře, jako vždy, když upadl Tyrkys do hlubinné kontemplace.

V okamžiku, kdy začala skladba vrcholit, s děsným rámusem a řinčením rozbitého skla rozlétla se náhle velká okenice a sálem prolétlo cosi temného. Než si posluchači stačili cokoli uvědomit, zmizelo to v protější stěně. Vzápětí směrem od Pustiny se ozvalo tak silné zadunění, jakoby se utrhla velká skalní stěna.

Hudebníci i posluchači strnuli a symfonie odumřela v rozsypaných střepech na podlaze. Rozbitým oknem ihned vtrhlo zvenčí do sálu kvílení větru a rachot hromů. Za zdmi Paláce se rozpoutalo hotové peklo. Nikdo z přítomných se neodvážil ani pohnout, a když děti začaly naříkat, matky je křečovitě sevřely v náručí.

Rozbitými okny vlétl dovnitř šíp ledového vichru a uhasil většinu svící, takže se všichni ocitli téměř ve tmě. První se vzpamatoval vrchní správce Brum, rychle zavřel rozbitou okenici, zatáhl hutné masivní závěsy a rovněž nechal znovu zapálit velké svíce kolem dokola sálu.

Princezna bledá jako smrt nemohla odtrhnout oči ode zdi, v níž před chvíli zmizel ten děsivý přízrak. Nyní však po něm nebylo už ani památky. Vzpomněla si maně na příhodu, kdy se s Iris vydali na výlet se svými Skákavci. Pé spatřil smrtelně bledou Světlonůši a rychle k ní přiskočil, snažíc se ji uklidnit.

„To nic miláčku, už to je zase v pořádku,“ konejšil ji a líbal do vlasů. I básník Tyrkys, vyhozený prudce ze svého lyrického nekonečna pocitů, se již vzpamatoval a pomáhal Peovi uklidňovat Víru. Po krátkém čase se uvolnili už i ostatní, nepříjemný pocit jim však zůstával v srdci, nehledě na zkaženou koncertní slavnost.

Pé odvedl Víru Světlonůši do její komnaty.

„Neopouštěj mě, drahý,“ zašeptala stísněně. „Pojď si ke mně na chvíli sednout,“ pevně se k Peovi přitiskla. „Bojím se, velmi se bojím… mám zlé tušení…,“ šeptala rozrušeně. Pé ji uklidňoval „Ale lásko, neboj se, byla to nejspíš nějaká davová sugesce.“ Sám však svým slovům příliš nevěřil.

Nebylo ani důvodu tomu uvěřit, tušil velmi dobře, že to byly zhmotnělé stíny Technicalovy temné mysli. Vyslal je nazdařbůh, věda, že se zajisté někde uchytí a připraví mu tím nový prostor k jeho výbojům.

Vraťme se však ještě na chvíli k Peovi a Princezně. Víra Světlonůše totiž Presidenta náhle pevně objala a zkoumavě se mu zahleděla do očí. Potom zašeptala: „Musím ti, drahý, něco důležitého říct“, na chvíli se odmlčela, a pak rychle dodala „asi nás brzy navštíví někdo třetí.“ Pé se překvapeně zasmál a pevně ji objal.

olo

kapitola 7.

TÍŽIVÉ POCITY

Byl pokročilý podzim a od moře stoupaly šedé chuchvalce mlh, z nichž se co chvíli vynořovaly jakoby mlžné drápy, snažící se uloupnout tu kus stromoví, tu obemknout celé skalisko. Vypadalo to téměř, jakoby ta mlha byla ztělesněným smutkem. Ten se nyní vkrádal do srdcí obyvatel ostrova Pé, říše Pé a zanechával je prázdné a opuštěné. Mlha vymazávala ze světa všechny tvary, a ty z ní vystupovaly jen v podobě jakýchsi strašidelných a nebezpečných torz.

Lidé se tulili a choulili hluboko, hluboko do sebe, dokonale opředeni pavučinami toho tíživého snu a smutku. Nebylo čeho se zachytit. Vše pevné již mlha pozřela a i slunce bylo uvězněné v nejspodnější kobce jejího království. Pobledly a zešedly něžné obláčky a bublinky mnoha meditací, a pak osamoceně bloudily tím nekonečným prostorem mlžné prázdnoty. Všechny bytosti obemkla a drtila.

Ani Princezna Víra Světlonůše nebyla ušetřena této tíživosti. Právě v této době pociťovala, že hluboko v jejím nitru, až tam, kde tělo prostupuje s duší, se cosi zvláštního odehrává. Někde tam se prokmitl záblesk nového života. A někde tam se počal paprsek tvarovat do malé bubliny, jež nebyla ještě hmotná, ale jakoby přibírala nové a nové vibrace, sílila a rostla. Tak hluboko v ní započal tajemný a impozantní proces posvátné materializace.

V Princeznině duši započal tak proces evoluce nového živého vesmíru, a ona nyní, prostoupena hřejivým jasem zevnitř a studeností zvnějšku, prožívala podivný zmatek, o němž se nedalo ihned říct, zda to je radost či bol. Nejspíš však obé současně.

Malovala nyní obrázky zahalené a neurčité, jen tu a tam na nich pod nánosem šedí probleskoval světlý záchvěv barev. Vše ostatní bylo v nich potlačeno stejně, jako krajina vůkol. Nebyly to obrázky vůbec povzbudivé a mísil se v nich i velký strach. Sama nevěděla proč, ale občas se na nich objevovalo něco, připomínající temný mrak.

Naslouchač se nad nimi jednou hluboce zamyslel, a pak tvrdil, že takto může z Princeznina podvědomí prostupovat i přízračný drak Technicalu. V duchu obdivoval Princeznu, která přes veškerou nejistotu z budoucnosti ani na chvíli nezapochybovala, že příchozí dítě bude šťastné. S tímto jejím stavem souvisely i sny, které se u ní začaly objevovat.

Tenkrát jí přinesl Blázen Tyrkysového Pohledu tuto dlouhou báseň, jež pro ni složil po dvou dnech kontemplace na opuštěném skalisku ve vodách Západního oceánu:

Báseň se jmenovala KORMIDELNÍK a měla původně celých 35 stran. Byla jednou z mnoha, které básník Tyrkys zplodil, a patřila k těm smutnějším, jež stále častěji psával, aniž by věděl proč.

olo

kapitola 8.

DNY PLYNOU

Dny plynuly zvolna jako dech. Každý den proudila éterem trochu jiná vůně. Někdy víc melancholická, jindy více radostná, a ještě jindy opět klidná a zase jindy vzrušená, to podle toho, na kterém místě kosmu se planeta právě nalézala a v jaké vesmírné konstelaci. Těmito výpočty se zabýval Filosof a Naslouchač v téže osobě. A nejen dny střídaly své vlivy, ale i hodiny. A tak to byl neustálý gejzír novosti pro toho, kdo uměl vyciťovat její jemnosti.

Princezna se nechávala inspirovat tím neviditelným vánkem, super jemnou vůní, ve svých obrázcích. V hodinách vzdušných, kdy mysl volně poletovala mimo své tělesné uvěznění, malovala převážně oblohu, vzdušné zámky i pouhé malé oblačné polštářky, bubliny touhy i beztělesná spojení, plná tiché lásky a radosti či pocity z nočních snů. Na takových obrazech se vznášející lidé objímali s mraky, stromy, vodou a voda zase se zvířaty a zvířata s travinami a vše bylo zabarveno do splývavé blankytně modré jednoty, kterou si Víra zvolila za hlavní barvu svých emocí.

Naproti tomu, když vládly živly těžké a zemité, vše na obrazech bylo schouleno jaksi do sebe. V těchto obrazech používala těžké barevné pasty a struktury, aby tak vyjádřila tíhu a tlak. A na rozdíl od modrých vzdušných obrazů, i kompozice byly stažené a vklíněné do středu plátna. Tyto obrázky tónovala Světlonůše do žlutohnědých a červeno okrových barev podzimu. A bylo v nich opravdu možné nalézt spousty pokroucených a zmírajících listů, které příroda při své očistě před zimním spánkem už víc nepotřebovala, a tak je prožité a použité po jejich jarní a letní službě odhazovala do větru. Vše nyní v jejích obrazech tíhlo k zemi, vyznívajíc tak působivou nostalgií.

Byl pak i čas vlivů klidných, jako hladiny jezer, to Princezna přecházela pro změnu k zimním námětům. Ale byly také vlivy teplejší, kdy na jejích obrazech propukalo pučení a žár léta. Stromy byly plné listů a rozmanitost vládla všude. Pro toto období využívala nejčastěji barvy oranžové a červené. Podobnou symboliku bylo možno najít i na soše Bohyně Čtvernosti.

Jelikož se však vlivy měnily a prolínaly, bylo tomu podobně i s barvami a tvary Princezniných obrázků, v nichž to hrálo tisícerými nuancemi, a ona by jen stěží dokázala vysvětlit, proč své pocity vyjádřila tak či onak. Malovala prostě tak, jak to právě cítila, jaké nálady ji právě inspirovaly, neboť byla vskutku velice citlivá a nebýt Pea, stěží by sama nacházela potřebnou rovnováhu.

Pé byl v tomto směru mnohem aktivnější, nezávislejší na svých pocitech a možná proto tíhnul spíše k sochařství. Měl zálibu v práci se dřevem a kdykoli objevil v okolí kousek vhodného kmínku, vyvráceného pařezu či bizarně zkroucených větví, ihned pomocí sekery, dlát a nožů, snažil se do nich vtisknout své nápady, podřizované adekvátním přírodním materiálům. A tak, jak byl Palác plný Princezniných obrázků, tak byl plný i jeho sošek a plastik. Byl plný Palác, ale i přilehlé zahrady a skleníky, a dokonce i na okolních skaliscích u pobřeží se týčily jeho totemy a obelisky.

Jednou, když se procházel za soumraku po pobřeží a slunce zabarvilo skaliska ostrým rudým přísvitem, pojal nápad, který mu pak dlouhou dobu nedal spát. Nakonec ho pobízivé múzy přeci jen donutily vzít do rukou kladivo a dláta a jal se vytesávat do skalisek nejroztodivnější tváře, které se mu vynořovaly z nevědomí. Snad to způsobila směs jeho hrdosti i podvědomý strach z hrozícího nebezpečí od Technicalu. Všechny ty vylupující se tváře působily velmi majestátně a výhružně, hledíce směrem, kde víc a více bujel zhoubný nádor Technicalu a rozežíral vše, nač při své expanzi narazil. Byl to v tvorbě Pea nový prvek, neboť dříve se v jeho pracích takový vzdor neobjevoval.

President Pé pracoval na svém novém díle celé dny i noci při svitu loučí a měsíce. Zpočátku mu sem tam pomáhali i Tyrkys a Naslouchač. Princezna, která byla příliš křehká na takovou těžkou práci, pomalovávala tyto vystupující tváře alespoň barvami různých živlů.

Práce Pea upoutávala pozornost i u ostatních obyvatel ostrovní říše. Zpočátku přicházeli alespoň se dívat, ale zanedlouho pod jeho vedením i oni přikládali ruce k dílu, takže brzy se do jeho konceptu zapojil téměř celý národ a on si uvědomil, že je to mnohem hlubší a významnější projekt, než si zpočátku myslel.

A tak se stalo, že tam, kde před ještě dvěma měsíci stála jen větrem a mořem ošlehaná skaliska, která sem v dávném čase vrhly ledovce a sopky, rozkládal se nyní stále větší panteon postav a tváří, hledících upřeně do mořských dálav. Byla mezi nima i taková torza, která vzhlížela k známým souhvězdím noční oblohy. Mezi nima byla i ta, která měla dle astrologických poznatků Naslouchače zřejmý vliv na jejich říši.

I přestože byl první tvůrčí impuls intuitivní a bezprostřední, při práci si Pé uvědomoval stále nové a nové významy svého díla. Umožnilo mu poznat mnoho nových věcí, které by jinak jen velmi složitě chápal.

Jednou pronesl k Naslouchači, kterého rovněž velmi zaujalo toto dílo, a často o něm přemýšlel:

„Jako lidská domýšlivost týčí se skalní tváře ve vodách oceánu; jako zkamenělá ega, osamělá a izolovaná, co tvář to skála, co život, to pýcha, arogantní, nesnášenlivá. V samotě jsme zrozeni v sousedství ostatních, v samotě žijící i odcházející.“

Naslouchač pak zaznamenal myšlenky Pea do kroniky země a sám k nim dopsal:

„Každá skála, každý ostrov, každá říše, obklopené oceány a větry je memento, symbol i varování naší domýšlivosti a uzavřenosti, neboť za toto se platí osamělostí i odumíráním. Ty kamenné stély i hroby, ty zakleté tváře v kameni budou promlouvat, varovat a připomínat všem, kteří by chtěli s takovou tváří k nám zavítat z moří.

Pro některé to bude zrcadlo a bude je přitahovat, neboť narcisové zrcadla vyhledávají. Když však přijdou blíž, zaleknou se sami sebe. Pro jiné budou to symboly moudrosti, neboť pro takové je moudrost k nalezení všude. Pro blázny bude to bláznovství a pro démony, budou to démoni strašlivější jich a oni v hrůze prchnou. Každý v nich nalezne svou pravdu…

Blázen Tyrkysového pohledu a Princezna Víra Světlonůše si byli čímsi velice podobní. Zevně snad jen tím, že Bláznovy oči vyzařovaly tyrkysovou nostalgií a ze Světlonůše se linulo světlo víry. Oba byli nesmírně citliví, že v dlouhých zimních časech velké pasivity, prokmitávala jimi vnitřní bytost natolik viditelně, že se až zdálo, jakoby se chvílemi téměř rozdvojili. V těchto chvílích oba měli velmi jasná tušení věcí příštích. Tato jejich vlastnost však měla i svůj rub, neboť v dobách zlých, ne vždy dokázali zabránit jisté rozladěnosti, a zanášeni tak zlými pocity, ne vždy dokázali přepnout na druhý program přítomné reality.

Ale nechme již Blázna Bláznem a jeho podzimním chmurám, bez nichž, přiznejme si to, nemohl by být tím, čím svým založením byl. A tak, jak se časem rozkládají samotné hory, musel se občas rozložit i on sám. Zatímco tedy prožíval nyní mučení na duševním skřipci svého já, svou srdeční kocovinu, současně věděl, že z toho v budoucnu vznikne i další z jeho úžasných básní.

…

Princezna se snažila uchovat si v srdci ten krásný pocit, který před chvílí s Peem zažili. On záhy usnul, ale jí bylo líto zaspat něco tak krásného, co očišťovalo od všech škraloupů a zatvrdlin, které se soustavně usazují, opomene-li se jisté očišťování.

Dnes prožila velmi krásné uspokojení. Vracela se zpět do kouzelné vize, která jí probíhala celým tělem. Bylo to něco jako sen o duhových motýlech, křišťálových koulích, mýdlových bublinách a smaragdových perlách mezi květy bílých lotosů, ba ani ty růže nebyly banální. Jejich trny však nebyly sedmibolestné, ale plny lyrického půvabu. Těšila se, že hned zítra namaluje obraz plný bílého peří prolnutého vločkami sněhu i prostoru duhových zrcátek a zářivých sklíček, mezi nimiž budou poletovat průhledné bubliny, aniž by se vzájemně zraňovaly, to celé pak jako vánek v Peově tváři.

Ač spolu žili již velmi dlouho, cítila, že jej miluje stále víc a nemůže již bez něj žít a sladká pouta jejich lásky zaměnit za beztvarou blaženost svobody a nespoutanosti. Pociťovala, jak její nitro je naplněno krásným teplem, které nezmizí, ani kdyby nyní kráčela sama ve vysokých horách studenou větrnou nocí. Milovala život a s ním vše skrze Pea a on vedle ní ve svém snění prožíval její radost, neboť muže naplňuje blaženost ženy, a i ve spánku ještě pociťoval žhavost jejího nahého těla. A kdoví, snad jejich naplnění dolehlo až k Tyrkysovi, který pocítil, že o toto je ochuzen.

„Jak by bylo krásné, kdyby měla každá žena svého Pea,“ pomyslela si Princezna ve chvíli, kdy upadala do růžových snů.

…

Vraťme se však zpět k Bláznovi a jeho pozdně podzimním chmurám, bez nichž, přiznejme si to, nemohl být tím, čím opravdu byl. Nic není stálé, vše se mění. Kameny se drolí v písek, tělo v prach a pohoda v umrtvenou nečinnost, která naplňuje duši prázdnotou. Vše se mění, a tak do ní vkrádá se nepokoj a trýzní ji až do rozbolavění, drásané srdce uchvátí a nepustí. Jak uklidnit nemocnou duši? Jak potom léčit ono nebožátko, když každá vteřina zasazuje rány hlouběji a hlouběji?

Blázen Tyrkysového pohledu již dlouho seděl uzavřen ve svém podkroví a nevycházel vůbec ven. Miloval tento svůj intimní prostor, ten jej však nyní tlačil svou těsností a strohostí. Jakoby se uzavřely všechny průduchy, jimiž se dříve noříval do nekonečné hloubky časoprostorů, a z nichž čerpával svou imaginaci. Podkrovní místnůstka zdála se mu čím dál menší, syrovější a prosycená tím bolem odnikud nikam všude. Ta místnost samotná bolela, celá zšedla a zhrubla. Omotávala jej ocelovými strunami bezvýchodnosti a nepomohlo už ani psát básně. I ty náhle zněly prázdně a plechově, někam se z nich vytratil oživující duch. Už i oči začaly Bláznovi šednout a to bylo vážné.

„Umírám,“ šeptal si sklesle stále znovu a znovu, neboť takový měl skutečně pocit. „Zachrání mě ještě něco? Jak mě vůbec mohou druzí porozumět mé nemoci, když jí nerozumím ani já sám? Svět, který mi vždy připadal tak bezhraničný a plný, je náhle vyplněn prázdnotou divadelní kulisy, kusem děravého hadru a bohapustým nesmyslem.

Oh, dobře vím, že se světem se nestalo nic, je pořád stejný, plný i prázdný, takový, jaký je - neutrální, pro každého s vlastní tváří, to jen tma v mém mikrosvětě odráží se i v makrosvětě. Chci se radovat a nejde mi.

Jsem nemocný či zakletý, možná by mě dokázala vyléčit ženská duše, ale na tu chybí vnitřní síla. Hroutím se do sebe, jak ohořelý papír, stejně křehký, chatrný, drolivý a černý jako noc, zranitelný sebemenším vánkem. Jak však vymést ze sebe ty strašné husté pavučiny? Brrrrrrr … Tak strašně mě brní hlava a každá myšlenka je jak rána palicí…“.

Tyrkys takto lamentoval, ležíce ochable na posteli a hledě na tmavou skvrnu na stropě, stále víc se rozšiřující. Byl tak silně zabrán do sebe, že docela zapomněl na to, že nic není stálé, vše se mění, vpřed spěchá dění a kameny drolí se v písek, bolest v nicotu a z nicoty tryská pramen nové čisté radosti po čase. Očišťování není nic než smývání kalů a cesta kupředu lemována je očistnými sprchami. Kdyby mohl vidět dopředu v čase, spatřil by že osud mu přichystal zase cosi jiného. Nechme však na chvíli být Blázna Bláznovi bláznem…

olo

kapitola 9.

ZIMA

Země, nebe i moře slily se do jediného šatu, přičemž jen karmínová zářící koule naznačovala, jak to vlastně s tím prostorem je. Voda vykrystalizovala do drobných bílých kraječek a biliony jednotlivých vzorů spojilo se v hustý sněžný plášť. Stále nové a nové, zlehka a pomalu sypaly se z nebe, „jako by chuligáni ubili lahvemi od piva na nebesích labuť a smutné peří dolů padalo“, jak stojí v jisté Skácelově básni.

Všechny stromy, kameny, stavby i těla byly již pokryty naducanými polštářky, v nichž tetelila se jedna vločka k druhé a společně k dalším. I záliv již zkrystalizoval a mění své skupenství. Ó mocná jednoto…

Toho roku byla těžká a studená zima. Nic nenarušovalo její chladnou krásu, nic neposkvrňovalo její běl, neboť teplé prsty slunce nedosáhly až k zemi. Jakoby vše upadlo nyní do bezvědomí a snilo jen o zrodech a smrtích. Jednotlivé životy slily se v jediné celistvé a neuvědomělé bytí. Stromy po zářivém létě, kdy se snažily svými větvemi vyrazit ze sebe vše, co cítily v sobě ukryté, a po podzimu, v němž pocítily v sobě pokoru a potřebu oproštění po bujném mládí, kdy shazovaly z větví maximum plodů, spaly nyní staženy do holé podstaty svého bytí.

Slunce bylo studené, a přeci tu život byl, byť ne zjevný. Byl uzavřený v měkkém bříšku, počínající sát nektar tohoto světa. To Princezna Víra Světlonůše se připravovala k posvátnému rozdvojení, slavnosti procitnutí, kdy k nim sestoupí ze sfér latencí nová bytost, a kdy nastane velký zázrak inkarnace do světa určitostí. Neboť vše je spojeno a prolnuto se vším…

olo

kapitola 10.

ODKAZ PRAOTCE

Již v časech legendárních předků a Praotce řídila se země Zákoníkem, který se v četných svitcích a na hliněných a dřevěných tabulkách, dochoval až této doby. Nyní byly všechny tyto dokumenty skryty ve Svatyni Práv. Postupem věků přibývaly i další části a dodatky, které se zabývaly rekonstrukcí nedochovaných pasáží nebo hlubšími dodatky, komentáři a výklady jednotlivých textů Zákoníku. Celkově však zůstalo jeho vyznění v duchu, jak ho sám Praotec zamýšlel, neboť ani prošlé věky nedokázaly pozměnit jeho pravdy.

Často dlel Naslouchač a Filosof v jedné osobě ve Svatyni Práv u studií těchto posvátných textů. Inspirován Zákoníkem zamýšlel se nad jeho odkazem pro přítomnou dobu a v duchu uznával velikost Praotcova díla. Ten, ačkoli uplynula celá staletí od doby, v níž žil, ožíval přesto v myslích i srdcích obyvatel při nejrůznějších ostrovních slavnostech.

Naslouchač znal již téměř zpaměti tento kodex, a přesto se k němu neustále vracel, snažíce se z něj načerpat co nejvíc. Zkoumal, zda mu přeci jen neunikl nějaký důležitý odkaz, či správně pochopil každou formulaci.

Zde je dochovaný přepis jednoho textu převedený do modernějšího jazyka:

…

Častokrát Naslouchač dumal nad tímto apelem Praotce Pé a historie častokrát potvrdila i pravdivost jeho slov. Země již prošla mnoha těžkými zkouškami, mnoho původního se i ztratilo v hlubinách času. Filosof však cítil, že nejtěžší zkouška je teprve před nimi, přitom se cítil tak zoufale bezmocným. Co mu je platné posvátné vědění, když nemůže odvrátit toto přímé ohrožení. V této době již nezůstávalo mnoho z původní kultury a on tušil, že buď již jeho generace či jejich dětí, stanou se završovateli svého věku a to mu rvalo srdce. Cítil hlubokou lásku a sepjetí se svou zemí Pé.

Na jiných svitcích se Praotec podrobněji zabýval uspořádáním země, právy i povinnostmi, zabýval se zákony, které umožňovaly co nejlépe dodržovat všeobecnou harmonii. V dalších textech se zamýšlel nad vírou a náboženstvím, které nedovolují zatoulat se příliš daleko od božské harmonie, kultury či mravnosti. Vždy to však byly zákony vystavěné na všeobjímající lásce a úctě ke každé živé bytosti a duch smířlivosti měl řešit i občanské spory.

Naslouchač se velmi rád nořil do těchto svitků i knih, a mnohokrát měl pocit, jakoby rozmlouval se samotným Praotcem. Skutečně mnoho na něm záviselo, byť ostrovní země nebyla příliš rozsáhlá, a také i obyvatel v ní teď žilo méně, než tomu bylo dřív, kdy byl obýván celý Ostrov včetně Pustiny ve vnitrozemí. To však byla už jiná historie.

Pocítil nyní v sobě neklid i bolest v sobě, protože události posledních měsíců na něj silně doléhaly. A zatímco se Pé, rodový následník Praotce, zabýval každodenními starostmi své země, Filosofovi spíše náležely problémy duchovní povahy.

I Princezna Víra Světlonůše, která vystupovala na veřejnosti jako smírčí duše země, cítila se nyní bezmocná, i přestože denně sedávala ve své komnatě a vysílala vibrace lásky k rakovinnému nádoru v moři. Šířené zlo z něj se však zdálo již příliš silné, než aby v něm vykvetly květy dobra. Byla pak unavená a smutná, strachuje se i o plod, který se v ní probouzel k životu.

Čím víc byl Technical silnější, tím usilovněji se všichni přátelé nořili do vnitřních modliteb, prosíc Praotce i samotného Tvůrce světů, aby jim ukázal další cestu vpřed. Někdy se jim zdálo, že byli i vyslyšeni, jindy se zvedali ze svých pozic v ještě větších obavách. A všechen jejich lid, o něhož se snažili tak pečovat, si počínal obdobně.

olo

kapitola 11.

POUŤ ZA HVĚZDOU

Byla to dlouhá, předlouhá cesta, dlouhá jako touha i naděje. Šli mnoho nocí a mnoho dní, vítajíc na své pouti jaro, léto, podzim i zimu. Odrazovali je nepřátelé jejich velké ideje, oni však museli jít dál na své magicko-magnetické pouti. Byla totiž ukryta v nich. Ne nebyly kočovnými cikány, ty takovou ideu v sobě nenosí. Cikánská ležení se rozprostírají na cestě odnikud nikam, žijíc jen přítomností. Tito lidé očekávali s neutuchající nadějí budoucnost a vše na Cestě považovali za dočasnost, předzvěst nového života a další krok k milence - Ideji - velké hvězdě svého žití.

Vyšli už kdysi dávno, sami už nevěděli kdy, protože kalendáře jsou na takových cestách zbytečné. Jejich čas započne až prvním dnem života v nové vlasti, novým začátkem v cíli cesty.

Vyšli v zaprášeném kdysi, na popud Praotce Pé. Snad to byl jeden z jeho živých snů, který o tom všem rozhodl, proto tedy toto putování bylo poutí snů a za snem.

Vyšlo jich tenkrát mnoho, někteří odešli z jejich středu na jinou vyšší cestu, a jiní skrze Tunely zrodů se přidali zase k nim.

To pak vždy Praotec Pé pronesl velkou sváteční řeč, kdy byla již smyta krev bolesti a nový poutník odstřižen od kosmické placenty. A Pé mluvil takto:

„Buď pozdraven nový příští poutníku naší společné cesty za snem. Jsi důkazem, že naše pouť je tvým příchodem požehnána, že se o ní ví v i v jiných dimenzích časoprostoru a tví andělští pomocníci a ochránci se nyní stávají pomocníky i ochránci celého našeho kruhu.

Rodily se krásné děti do jejich středu, a i to posilovalo sílu naděje. A Pé takto prohovořil k svému lidu mnohokrát. Proto ani jejich Pouť nestárla. A byly to děti a andělé, kteří se stali ochránci poutníků. Potom i barbarské kmeny, jejichž územími byli nuceni procházet, ustupovaly před krásou a prostotou malých.

Po večerech u ohňů předčítali starci, učitelé i mudrci kapitoly z Modré knihy Centra, kterou kdysi Praotec, inspirován patrony ideje, sepsal ve stavu šťastných a povznesených vizí. Tak byla posilována myšlenka a vlévána do stále nových srdcí. Ale i ti, co již nemohli dál a odešli Jinam, provázeli je i přesto nadále ve svých myslích, krajinami a větry a žehnali jim. Tak se utvářel postupně nový národ na pouti za svým sebeuskutečněním, tak hmotněly myšlenky, vyvolávajíc tím velkou energii.

„Věřte že,“ prohlásil jednoho večera Praotec Pouti Pé, kdy se takto narodilo první dítě, „ naše pouť dojde jen tehdy šťastného cíle, když nezapomeneme důvod cesty a účel cíle. Jen tak vznikne ušlechtilost v našich duších a takový pak bude i náš národ.“ A pokračoval: „Chtěl jsem vás vyvést z pokrytectví, lží a marasmu, vyvést ze slepoty, které se rozmohly ve světě, jejž jsme opustili. To byl pravý účel Cesty. Bylo by nemožné uskutečnit naši ideu ve staré vlasti, upadlé do rukou temných sil a bažin egoismu vládychtivého šílenství. Proto jsme se vydali na tuto svatou Pouť do dosud nezkažených končin. Cestou nás vysušoval žár pouští i očišťovaly proudy řek, které jsme museli překračovat. Abychom přežili, museli jsme udržovat pevnou sounáležitost a spojenectví s ostatními. Ti nedočkavci, kteří chtěli ostatní předhonit a dojít sami první, zbloudili a zhynuli v bludištích svých chaotických myslí. Takové je i memento pro budoucnost.“ A ještě dodal: „museli jsme zvolit tuto cestu, neboť nové vznešenější ideje uprostřed staré zvrácenosti nenašly by prostor k svému růstu a zoufalý boj by jen otevřel nový kruh příčin a následků, otevřel by Kruh Zla. My však hledáme čistý pramen.“

Takto tedy mluvil praotec a jeho řeč zůstala navždy uchována v srdcích poutníků.

Po kruté zimě na rozlehlých pláních, kde divoké sněhové vichřice útočily v nerušené síle, a kdy ukončilo svou cestu mnoho vysílených poutníků, nadešlo přeci jen nové jitro, nové jaro a na horizontu před nimi vyvstalo pásmo vysokých hor.

Jedné noci na vrcholu hory, kam přicházel Pé v pokoře se sklonit před neodvratnou silou osudu, zdál se mu živý sen. Skrz mlžný opar vesmíru k němu přistoupila žena, oděná jen v suknici, tělo pokryto neznámými hvězdami a souhvězdími a řekla: „ Jste u konce své pouti. Až překročíte toto pohoří, před vámi vyvstane širé moře. To v něm leží vaše zaslíbená země. Nelekejte se a mějte víru, neboť ta překonává nepřekonatelné. Svou novou zemi spravujte s láskou a moudrostí, neboť byla vytrpěna a vykoupena těžkou a dlouho modlitbou vašeho putování. Tam nalezneš splnění svého snu, Pé.“

Takto promluvila žena k Praotci a její vlasy ve vlnách vlály již skrze noční oblohu. A jak s ní postupně splývala, uvolňovala se z jejího těla všechna ta souhvězdí, vystupovala vzhůru k nebesům, až se staly hvězdami zářícími vstříc novému nárůdku. Pak se ozval shůry nebes hlas: „Jsem nebe nad všemi národy a zeměmi. Nikdo si mě nepřisvojí!“

Hned druhého dne vyvedl Praotec poutníky na hřeben hor a před sebou spatřili zářící oceán a v něm svou novou zemi. Posíleni neskonalou vírou, vkročili do vln a ty je přenesly na zaslíbený ostrov. Toto byl tedy začátek Eposu země Pé.

olo

kapitola 12.

NASLOUCHAČOVY MYŠLENKY

Poslední dobou bylo možno uvidět často Filosofa a Naslouchače v téže osobě velmi zadumaného. Dokonce přicházel i pozdě k večeři. Dlouho, dlouho vysedával, nebo se procházel po okolních zahradách. Stávalo se nezřídka, že seděl a náhle prudce vyskočil a začal nervózně popocházet sem a tam, nebo naopak procházel se a v tom si zčista jasna sedl na bobek, nezřetelně si přitom cosi mumlaje. Toto bylo nezvyklé počínání i pro něj. Ostatní přátelé nad tím nechápavě kroutili hlavou, nechtěje ho však rušit, raději mlčeli. Domnívali se, že Naslouchač musí mít pro své zvláštní počínání zajisté dobrý důvod.

Pé byl v té době plně zaujat vytvářením plastik

A báseň pokračovala stále dál a dál. Není nutné ji však uvádět zde celou, neboť je k dostání u vašeho knihkupce za velmi dobrou cenu.

olo

kapitola 13.

TEMNÝ PŘÍZRAK

Dlouho Princezna nemohla usnout, hledíce do tmy před sebou. Vedle sebe slyšela hluboce oddychovat Pea. Její myšlenky ho na chvíli objaly teplou něhou a pronikly do něj tak hluboko, že se zatoulaly až do krajiny jeho snů. Usmál se v duchu a Princezna jeho úsměv vycítila.

V té době měla stále častěji pocit jemného splývání s Peem. Snad nikdy jej tolik nemilovala, jako nyní, kdy se v jejím bříšku počal dít ten záhadně mystický pohyb. Stále jemněji vyciťovala Peovy myšlenky, hnutí srdce a všechny nevyřčené pocity. I on se k ní choval nadmíru něžně a tolik si přál uchránit ji sebemenší trýzně či stesku, přestože tušil, že před tím, co Princeznu trápí nejvíc, ochránit nedovede. Hovořila o tom, co nejméně a obdobně se tomu v její přítomnosti vyhýbal i Pé. Jistě, nešlo o nic jiného, než o Technical, který se v poslední době snažil vplížit do jejich říše, a činil to alespoň skrz podrážděnost obyvatel. Začínalo se pomalounku dařit jeho temnému dílu.

Nyní Princezna hleděla do tmy a hlavou jí přelétali barevní ptáci pocitů. Byli duhoví, šedí, bělaví i černí. Nedokázala zastavit jejich let, a vlastně se o to ani nepokoušela, jen pasivně se oddala rytmům mávání jejich křídel. Ptačí křídla vytvářela na obloze Princezniných představ nejrůznější obrazce, které se podivuhodně prolínaly, vystupovaly ze sebe a zase v sobě mizely, zanechávaje po sobě jen směs nejrozličnějších dojmů.

Její vědomí začalo již splývat s těmi představami, když tu náhle zakryl oblohu od východu k západu tmavý stín. Vyrůstalo odněkud cosi nesourodého a cizího na pozadí snových představ. S výkřikem se probrala, ale stačila spatřit už jen cosi tmavšího, než je neprostupná tma a rychle to mizelo kdesi v neohraničeném prostoru. Natolik ji ta vize vyděsila, že se ukryla pod peřinu a do očí jí vytryskly slzy, neodvažujíc se ani pohnout. Tu pocítila ve vlasech teplý dotek dlaně. To se vedle ní vzepřel na loktech nechápavě Pé a snažil se ji uklidnit.

„Zdálo se ti něco ošklivého?“ Světlonůše zavrtěla hlavou, „Ne, to nebyl sen. Nějaký přízrak, jako tenkrát na výletě, jestli vzpomínáš, a potom … potom ještě při slavnostním koncertu“, vzlykala, objímaje si pevně kolena.

Pé si v duchu povzdechl, neboť ho samotného bolela ta přílišná přecitlivělost Princezny v poslední době. Cítil se bezradným, protože nechtěl její úzkosti ani zlehčovat ani přeceňovat či jim přizvukovat. Beze slova se k ní tedy naklonil a líbaje ji na tvář, jemně ji uložil zpět do polštářů, nepřestávaje ji hladit, dokud opět neusnula. Pé velmi dobře věděl, že to, co Princeznu vyděsilo, nebyl ani v nejmenším sen, a taky věděl, odkud ona noční můra přiletěla. To Technical se nenápadně vkrádal do jejich země.

olo

kapitola 14.

ODCHOD ZIMY

Minula zima a hlásilo se opět jaro, s nímž odcházela i zamračenost a stísněnost obyvatel. Přes všechny prošlé starosti i únavu pocítili, že se opět do nich vlévá přeci jen trocha naděje.

V těchto dnech nebyly jejich modlitby už tak stísněné a občas se jim i přihodilo, že při nich zcela zapomínali na své obavy, unášeni jakousi jarní radostnou energií.

V takových chvílích cítili, že vzduchem, ač ještě mrazivým, jsou již cítit první vibrace vůní, tolik povzbuzované nadějí. Vyciťovali ji ze všeho stále silněji. Jako by skutečně prolínala vším a oni se utvrzovali, že bude zase dobře, jen chvíli ještě vyčkat teplejších slunečních paprsků.

S postupujícím jarem opětně se radovali jako dřív, oddávaje se dětské bezstarostnosti a důvěře. Ta pak často přecházela až v bláznivou radost, kdy dovádějíc v alejích, podivovali se tomu, jak ještě před nedávnem mohli propadat takovému zoufalství.

Princezna v této době domalovala nový obrázek. Z šedé a zvrásněné plochy, odněkud z centra nesměle prozařovalo stříbřité světlo. Věděla, že dle starých věd planetární barva i znamení Měsíce, nese s sebou v dobrém aspektu naději. To, že špatný aspekt přináší závist, si odmítala připustit.

olo

kapitola 15.

ZJEVENÍ ZLATÉHO PALÁCE

Rozevírají se květy časného jara, otevírají se první jeho pocity, otevírají se časné jarní myšlenky. Mrazivé mlhy pomalu ustupují z hor, uprazdňujíc cestu teplejším paprskům slunce, které otevírají oči, uvolňují póry a obnovují buňky v těle. Všude se počalo hlásit zatím ještě koncentrované uvolňování a uvolněné napětí. Země Pé se probouzí z dlouhé mrazivé zimy a její očištěné vědomí rozvibrovává zvonivě vesmíry vůkol i uvnitř.

…

Slunce se stahovalo za moře a večerní oblaka se rozzářila rudým leskem. Jakoby vše v tomto vesmírném divadle ztratilo nyní svou tíži. Siluety vysokých hor pomalu tmavly s přibývajícím šerem.

Stáli na skalních obeliscích a jako dříve pozorovali ten úchvatný výjev, když vtom Princezna Víra Světlonůše vztáhla ruku a užasle zvolala: „Podívejte, támhle“, ukazovala prstem.

Pohlédli tím směrem a všem se zatajil dech. Nad skalními soutěskami směrem k Pustině na východě začínala vystupovat zlatavá záře, naprosto kontrastující se zšeřelou krajinou. Zazdálo se jim dokonce, jakoby z těch míst zaslechli tóny jakési něžné ale slavnostní hudby. Dalo by se však říci, že ta melodie zazněla spíše v jejich nitrech, než že by byla slyšitelná zvnějšku.

Stáli mlčky a užasle v napjatém očekávání. Zář se pomalu jakoby zhušťovala a jim se zazdálo, že spatřují siluety výstavního paláce, utkaného samotným světlem. A skutečně, siluety byly neustále zřetelnější. To se již slunce počalo nořit do vln oceánu na západě. Melodie, kterou zaslechli ve svém nitru, se jim zdála být velmi naléhavou, znějící podivným příslibem, o němž se nedalo říci cokoli bližšího, avšak jim se zdálo, jako by je volala k sobě.

Slunce již zcela zapadlo a jen po hladině moře se rozlil zpozdilý paprsek rudého přísvitu. Obloha ztemněla a na druhé straně severním směrem se rozblikal lunaparkový rej jedovatých ohnivých světýlek. Mohly by vypadat docela poeticky, nebýt jejich agresivní nenasytnosti. Melodii z nitra počal dusit sílící dunivý zvuk, vydávaný Technicalem.

Zář nad soutěskou pohasla. Nejprve se rozplynula silueta zlatého paláce, následována jeho září, až zlatavé světlo vymizelo úplně rozpuštěno noční tmou. Na krajinu se nečekaně snesla temná noc beze hvězd.

Od horizontu po horizont se nyní rozléhalo supění, bušení a pískání, temné údery Technicalova srdce, z něhož co chvíli vylétl snop jisker až k nebi a se syčením zapadl zpět do oceánu. Začalo každonoční představení šíleného tance chorobného mozku.

Přátelé hbitě seběhli z kopce, zmateni ještě nečekaným úkazem, který zahlédli poprvé a tou zvláštní vůní nepopsatelných pocitů. Toho večera již spolu nepromluvili, uléhajíc však v podivné předtuše, že cosi velkolepého se právě začíná.

olo

kapitola 16.

PUSTINA

Druhý den snídali mlčky, jen kradmo pokukujíc po sobě, neboť každý měl něco na srdci. Teprve Tyrkys prolomil mlčení a pravil:

„Měl jsem v noci zvláštní sen. Šel jsem k světelnému paláci, který jsme včera zahlédli. Stále ještě zářil. Měl jsem ale pocit, že jsem k němu tažen neznámou silou, byl to však spíše let. Jako bych byl zbaven těla a jen má duše se k němu pohybovala. Už jsem byl docela blízko, když tu jsem pocítil, že se na mě někdo upřeně dívá. Nikoho jsem však nezahlédl, a přesto jako bych ten pohled od věků znal. Jakoby na mě hleděl odněkud, odkud jsem strašně dlouho pryč, rozumíte? Zalil mě pocit teplého domova,“ snažil se Blázen vyjádřit svůj sen co nejlépe, a přitom si obtáčel kolem prstu pramen svých k pasu splývajících kadeří.

„Když jsem se ale přiblížil k tomu paláci, ten přede mnou začal ustupovat, jakoby byl jen z duhy. Zoufale jsem se ho snažil dostihnout, to již však zcela zmizel a s ním i onen pohled, který jsem všude kolem sebe vnímal. Pak jsem se probudil.“

Když básník Blázen hovořil, stoupal princezně do očí zvláštní lesk. Všichni se na chvíli zahloubali a pak promluvila Princezna Víra:

„Také já měla v noci sen. Zdálo se mi o Praotci. Skláněl se nade mnou, jako už v tolika jiných snech, něžně mě pohladil po vlasech a pak povídá:

‘Vaše naděje zasela semena víry a z víry vyrostl strom plný plodů dosud neprobuzeného očekávání.‘ Potom se rozplynul v povětří, ale přitom jakoby nezmizel zcela, pouze zprůhledněl a prostoupila jím noční hvězdná obloha.“

Tato vyprávění v nich ještě silněji oživila včerejší zážitek. Všichni tušili, že pokračování nečekaného dobrodružství na sebe nenechá dlouho čekat a nemýlili se.

…

Později navrhl Pé, aby uskutečnili výpravu k území Pustiny. Na místě prozkoumají terén včerejšího zjevení. Princezna s Iris však měly zůstat doma, neboť na cestě mohlo číhat mnoho nebezpečenství, nakonec si však obě vynutily rovněž účast na výpravě.

…

Na tomto místě je třeba říci si něco bližšího o Pustině tak, jak jsem dříve slíbil. Na velmi starých, mnohdy již neplatných mapách, které byly objeveny v jedné z jeskyň ostrova, byly na jejím území vepsány názvy a jména až z druhé strany času; jména, která již dávno ztratila svůj význam a zůstala z nich jen zvukomalebná poezie, dráždící fantazii. Byla to jména jako Phledonika, Vöriphéte, Kéyümonust, Sakóritia, Tyrökör Earthy, Wanníu Hyorter a mnoho dalších. Byla to jména hor, údolí, skal, řek, ale i usedlostí, osad a samot, které v Pustině, která však nebyla ještě onou pustou a nebezpečnou krajinou, jak ji znali naši přátelé, byly pojmenovány jejich předešlými obyvateli v dobách před Velkou Katastrofou. Samotný ostrov byl v těch časech propojen ještě s pevninou úzkým koridorem.

Zvláště básník Tyrkys si občas rád slabikoval tato jména z propasti časů a zdálo se mu, že to jsou magické klíče, formule a staré mantry k zapomenutým tajemstvím a pravdám.

Pustina byla skutečně plná divů a velmi záludných nebezpečí. V hlubokých lesích žili tzv. Starci, opředeni mnohými neuvěřitelnými legendami. Říkalo se mezi lidem, že před mnohými léty odešli z říše, staří jako sen a snad i nesmrtelní. Dokonce bylo i několik pověstí o Nesmrtelném Starci, který přišel na ostrov již s Praotcem, a který údajně stále ještě žil v těch nejpustějších nepřístupných skalách. Jen málokterý obyvatel ostrovní říše Pé se s těmito Starci skutečně setkal, neboť téměř nikdo do těch míst nezabloudil. Bylo to jednak smrtelně nebezpečné a jednak nebylo důvodu tam chodit. Stávalo se totiž, že většina těch, kteří tam z nejrůznějších příčin museli, se již zpět nevrátila zpět.

V Pustině také žily divoké kmeny Masojedů, barbarských divochů, pojídajících jak zvěř, tak i sebe navzájem. Také se v ní nacházelo několik táborů Vyhoštěných. V předešlých dobách tam totiž posílali i zločince, a někteří v té nehostinné krajině kupodivu stále ještě přežívali, pokud nepadli za oběť divoké zvěři a mutantům. A nemělo by se zapomínat ani na několik odtrženeckých sekt, které tam kdysi dobrovolně odešly, o nichž však další zprávy již nepřicházely. Zvláště nebezpeční byli pro všechny mutanti, živící se živočišným strachem, neboť lidé s nečistým svědomím byli pro ně snadnou kořistí.

Už dávno se takto netrestalo, takže osady a ležení Vyhoštěných hodně prořídly, mnohé byly zničeny za zvlášť záhadných okolností. Mohlo by se zdát, že v tom měly prsty nečisté magické síly démonů, neboť v Pustině bylo možné skutečně cokoli. Nicméně za jasných nocí, bylo možno na některých místech v horách občas ještě spatřit sem tam nějaké ohně. Byly to zřejmě poslední osady potomků vyděděnců, divokých a hrubých lidí, bojujících každodenně o svou holou existenci.

Již dříve jsem se zmínil o kmenech UMO – Uctívačů Magického Oka, kteří se usídlili na více ostrovech, a také zde jich přebývalo několik na protilehlé části ostrovní říše. Traduje se, že kdysi před mnohými časy bylo jejich náboženství rozšířeno po celém světě, aniž by bylo nutno prolévat krev za jeho šíření. Celý svět usedal pravidelně ke svým magickým oltářům, hypnotizován téměř k euforii jejich světelnými paprsky, vykreslujícími v magickém oku nejrůznější obrazy a děje. Lidé tak věděli, co se děje kdekoli ve světě a všichni se klaněli bohu Týví.

Byl to zajisté věk, kdy ještě planetu obývali skutečně zbožní lidé. Když později došlo k velké katastrofě, zmizelo i toto náboženství, nicméně v nejprimitivnější podobě se dochovalo až do této doby. Věřící se snažili napodobovat původní magické oltáře z nejrůznějších krabic či bedýnek, doufaje, že Týví do nich opět vstoupí. Takto UMO sekty přežívaly už několik staletí.

V poslední době však přišlo z Pustiny několik zmatených zpráv, že prý oltáře opět promluvily. Bylo zvláštní, že se začaly šířit ve stejné době, jako se objevil i Technical. Našlo se i několik jedinců, kteří tajně v noci utekli, aby se přidali k sektě. Bylo jisté, že v Pustině se začalo něco zvláštního dít. A když se pak objevil světelný palác na hranici s ní, napadlo Pea, zda to vše spolu nesouvisí. Později však usoudil, že tomu tak nemusí být.

…

Rozhodně ale jejich výprava neměla být jen lecjakou vycházkou.

olo

kapitola 17.

VÝPRAVA K PUSTINĚ

Dalšího dne časně zrána nasedli na své Skákavce a vyrazili směrem k soutěsce. Pohybovali se jim dobře známou krajinou po stezce směrem do hor k území, které zabírala Pustina. Občas jim přes cestu přeběhla divoká zvěř a opět zmizela v spletitých lesních houštinách, ze kterých pociťovali na sobě ulpět skryté pohledy jejich obyvatel. Sami nespatřili nikoho až na dva zvířecí mutanty, kteří vypadali zjevně zamilovaně, takže zapomněli na ostražitost.

Stezka byla sice pozvolná, ale stále zarostlejší, neboť do těchto končin obyvatelé země Pé zavítali jen málokdy. Zanedlouho se objevily první skály. Pěšina vedla nyní kolem strmého kopce a skákání Homíčů bylo již značně obtížné. Takto se asi po půl hodině dostali až na skalní plošinu, odkud se rozevíral čarokrásně romantický výhled dolů na rozeklané štíty skal, mezi nimiž prosvítala modrá jezírka. Skály zahaloval mlžný opar, v němž bylo možno rozeznat klouzavě krouživý let skalních i mořských orlů.

Téměř na okraji plošiny se vypínal kamenný sloup, vysoký asi patnáct metrů, který zde zanechali předci, jako symbol díkůvzdání za dar, jehož se jim dostalo v podobě této země. V těch časech se zde konaly obřady k svátku Počátku, ale nánosy věků pozměnily lidské zvyky a obyčeje. Pomalu se z nich vytrácel původní smysl, až nakonec zůstal už jen tento sloup a legendy, do nichž byl obalen.

Přátelé zde již téměř rok nebyli, neboť přes zimu byla tato končina nepřístupná pro naváté závěje, jejichž hloubka byla často bezedná. Iris se Světlonůší nyní smetly z podstavce sloupu usazené nánosy zimního kalu a pietně naň položily kytici prvních jarních květů. Všichni se na chvíli oddali rozjímání nad svou zemí, a potom se vydali na sestup směrem k Pustině. Zde se táhla skalní soutěska, která oddělovala Pustinu od země Pé, aby ji později vystřídala hraniční zeď, která byla vystavěna po celém obvodu hraničního pásma později, kdy Pustina se stala Pustinou. Právě někde v těchto místech zahlédli před dvěma dny Světelný palác.

Usoudili, že nejlépe bude ponechat Skákavce na skalní plošině, neboť další terén by byl pro domácí mutanty už příliš obtížný. Skákavci nebyli proti a spokojeně se popásali na čerstvé travičce, která tu a tam již vybujela ze země.

Sestupovali obezřetně dolů na druhou stranu, až se dostali k bystřině, protékající divoce mezi skalami. Nad nimi nyní čněly rozekláté stěny kaňonu. Soutěska se divoce klikatila a mnohde bylo možné dostat se kupředu jen po provazových žebřících a můstcích. V místě kde sestoupili, se ale prostírala malá mýtinka. Také soutěska, jinak úzce sevřená skalami, ohraničujícími nebezpečné území, byla na druhé straně říčky narušená. Ve skále tam byla přírodní brána, jíž se dalo projít, a člověk se ocitl již přímo v Pustině. Ostatně to byl jediný vstup do ní z této strany. Na chvíli pocítili zamrazení v zádech a v myslích se jim vyrojily všechny ty zvěsti a legendy, které tento kraj provázely.

Po starém a na mnoha místech již zchátralém můstku se jim podařilo přejít říčku a dostali se teď přímo k Bráně. Zde tedy již skutečně začínala Pustina se všemi záludnými nebezpečenstvími a bylo nutno být nanejvýš obezřetnými. Brána byla vysoká asi pět metrů a chodba vedoucí skalou na druhou stranu mohla mít tak kolem sto dvaceti metrů. V polovině se mírně zatáčela, takže nebylo možno vidět skrze ní východ, jen odrazy světla na stěnách tunelu naznačovaly, kudy jít. Snad byla tato Brána v dávných dobách vytvořená mýtickými obry, kteří zde údajně žili dávno před příchodem lidí. Ale možná byla pouhým dílem přírody v časech, kdy její panství a pozemský ráj nebyl ještě rušen lidskou rasou.

Po kamenných terasách vystoupili nyní až ke vpusti do skály a vstoupili do temné chodby. Po předchozí zimě byla mokrá a po stěnách stékaly pramínky vody, takže ze všech stran bylo slyšet neustálé kapání a šumění, které se mnohonásobně odráželo od stěn a neúměrně zesilovalo. Byl zde navíc i ostrý průvan a ozývalo se nepříjemné svištění větru.

Skupinka mlčky postupovala kupředu a jejich vzrušený dech, nepřirozeně zesilovaný tímto prostředím, se mísil s ostatními zvuky, což vytvářelo psychedelickou atmosféru. V chodbě bylo jinak zcela mrtvo, což značilo, že ani bytosti z Pustiny neměly valný zájem se do ní pouštět, a taky co by zde vůbec pohledávaly.

Náhle však Princezna s Iris zděšeně vykřikly a ostatní sebou prudce trhli a pohlédli směrem, který obě ženy tak vyděsil. Na zemi v záhybu chodby spatřili ležet člověka. Byl mrtev a jeho tělo zde zřejmě leželo už delší dobu, neboť na ně hledělo prázdnými očními důlky. Opatrně se mu vyhnuli a Pé zašeptal, že by to mohl být některý z uprchlíků, který se v noci chtěl dostat k UMO sektě. Kdoví, co se mu zde stalo osudným, neboť výraz jeho obličeje prozrazoval zděšení. Snad strážní duchové, kteří dle legend vesničanů hlídají tuto chodbu?

Ztichli a ještě obezřetněji postupovali vpřed. Teď byli asi v polovině cesty a vchod za nimi zmizel v oblouku. Zato se před nima objevil průhled do Pustiny a oni mohli vidět před sebou vystupovat sráz hory Poznání. Na jejím vrcholu stávala údajně svatyně, v níž kontemplovali kdysi dávní kněží. Vrchol hory byl ještě stále zabalen do sněhové čepice, na níž se černalo několik obelisků, většinou povalených, nesoucí v sobě paměť na pradávný kult, již dávno umrtvený pomalým tokem času.

Bez další úhony se dostali až k východu z Brány a ocitli se opět na mýtině podobné té předchozí. Nikde nikoho neviděli a všude vládlo nerušené ticho. O kousek dál již začal prudký vzestup, neboť stanuli na úpatí hory Poznání. Nyní v březnovém počasí byly všechny balvany notně kluzké.

„Tady někde na úpatí to muselo být,“ přerušil ticho Pé. Na mýtině však nenacházeli zhola nic neobvyklého, ačkoli se pozorně rozhlíželi kolem dokola. Loňská zežloutlá tráva byla polehlá od sněhových závějí, a tu a tam, kam sluneční paprsky ještě nedolétly, bělaly se sněhové závěje. Princezna se sehnula a pohladila několik čerstvých kvítků, které se jí podařilo v trávě objevit.

„Jsou drobné a křehké, jako naše naděje,“ zašeptala si spíš pro sebe.

Ať se však rozhlíželi sebeusilovněji, nic zvláštního nenalézali, a přestože si to nepřiznali, lehké zklamání pocítili všichni. Žádnou konkrétní představu o možném objevu sice neměli, ale v hloubi srdce si přeci jen přáli něco nezvyklého a mimořádného objevit. Nad hlavou jim s křikem přelétla sojka a jim se zazdálo, že se vysmívá: „Vy blázni… blázni…“

Po nějakém čase, stráveném detailnější prohlídkou tohoto kousku území, se vydali na zpáteční cestu, neboť nemělo smysl pokračovat dál. Prošli opět Tunelem, vyhnuvše se mrtvému ubožákovi, a po provazovém můstku přešli nazpět bystřinu. Když se však vyšplhali zpátky na kamennou terasu, se zděšením zjistili, že Skákavci byli do jednoho pryč a v blátě nalezli jen podezřelé stopy, které rozhodně nepatřily měkké obuvi obyvatel ostrova. Obyvatelé Pustiny už vůbec nemohli mít takovou obuv.

Stopy byly poměrně velké a vtisknuté hluboko do země, plocha otisku byla posetá ostrými dolíky. Vzhlédli na sebe bezradně, a tu si uvědomili, že mezi nimi chybí Tyrkys. Naslouchač a Filosof v téže osobě si vzpomněl, že ho naposled viděl u vstupu do brány. Semkli se těsněji k sobě. President Pé se rozhodl, že se vrátí zpátky ke Bráně a ostatní se pomalu vydají zpět do Paláce. Pokud by se do večera nevrátil, zalarmují vesničany, aby ho šli hledat. Naslouchač s Vírou a Iris se tedy vydali sami k Paláci a Pé se plížil obezřetně zpět k Bráně.

olo

kapitola 18.

VYSVOBOZENÍ WRONGWILLA

Vraťme se však do chvíle, kdy všichni dospěli až k Bráně, tehdy uviděl Blázen Tyrkys velmi podivného brouka. Vzpomněl si, že jemu podobné již spatřil kdysi na pobřeží po noční bouři. Olejově lesklý brouk pádil hbitě mezi trsy a stvoly trávy a Tyrkys jeho dráhu bedlivě sledoval. Náhle mu však uklouzla noha a on se propadl do jakési šachty, která však nebyla příliš hluboká. Mírně omráčen zvedl se zpět na nohy. Hrozně mu však brněla hlava a téměř nic neviděl. Nad sebou spatřil osvětlený otvor, kterým zřejmě propadl. Podle průvanu jistil, že se nalézá v nějaké chodbě. Právě chtěl zavolat na ostatní o pomoc, když tu uslyšel ve tmě před sebou táhlý a hluboký vzdech. Po zádech mu přejel mráz, neboť se to ozvalo docela blízko něj. Ano, nemohl mít pochyb, když se vzdech opakoval. Tam někde musí být člověk, který je ve velkých nesnázích.

Tyrkys si dodal odvahy a poslepu vykročil směrem, odkud se vzdechy nesly. Nad hlavou uslyšel tlukot křídel a něco tmavého se mu otřelo o tvář. Až v krku ucítil tlouct srdce, jak se lekl. Snad to byl jen netopýr, uklidňoval se.

Vzdechy teď zněly mnohem blíž a bylo již zcela jisté, že někde tam musí být člověk, který trpí. Pomalounku se šoural chodbou a už začínal rozeznávat její skalní stěny. Odněkud sem dopadal úzký paprsek světla. Zjistil, že stojí na prahu rozsáhlé jeskyně, odtud se sténání rozléhalo. Zazdálo se mu, že ve tmě rozeznává jakousi architekturu. Skutečně, byla to chrámová síň se zdobenými sloupy, která Tyrkysovi něco připomínala. Pak si náhle uvědomil, že to musí být dosud pro ně neznámá svatyně.

Sténání se nyní neslo zcela jasně od protější stěny, zahalené v neproniknutelném šeru. Tyrkys se vydal podél zdi, přičemž zakopl o jakési bedny. Když se podíval blíž, zjistil, že to jsou truhlice, z nichž tu a tam se zaleskl povrch nějakých prastarých nádob či se zatřpytil démant. Zřejmě zde ležel celý poklad, kdoví kým, kdoví kdy a kdoví proč sem uložený.

Náhle ho uviděl. Byl tam u zdi shrbený nějaký člověk, od něhož přicházelo toto sténání. Byl přikován k jakémusi starodávnému oltáři. Tyrkys neopatrně šlápl na kámen, čímž způsobil nepatrný hluk, avšak i ten stačil k tomu, aby postava u zdi ztichla a zvedla pomalu hlavu jeho směrem. Ve tmě zazářily zelené oči a vzápětí ho zasáhl pohled ostrý jako břitva. Vyděsil se. Teď již rozeznal hroznou tvář, která jej téměř uštkla. Chtěl se otočit a rychle prchat pryč, ale nenalézal sil odlepit se z místa. Jeho vůle byla absolutně ochromena. Pocítil malátnost a zděšení ustupovalo tupé ospalosti. Na chvíli zapomněl, kdo je a co se s ním děje. Přeci se mu však ještě podařilo podívat se lépe ve směru, odkud se do něj zabodl ten neúprosný pohled. S překvapení m zjistil, že na něj vlastně hledí drobná stařecky vrásčitá tvář, a náhle už nebyla vůbec tak hrozná, jak se mu v prvé chvíli zdálo. Od oltáře na něj hleděl nějaký zubožený stařeček, a ten k němu náhle zvolal:

„Ach, pomoz bratříčku ubohému staříčku!“

Tyrkys přistoupil blíž a skutečně uviděl před sebou politováníhodného stařečka, který byl upoután železným plátem kolem pasu k podivnému oltáři. Pocítil hluboké pobouření nad tak krutým a bezcitným činem neznámých zlosynů.

„Ach, pomoz mi, hochu!“ zvolal opět stařec a zalomil zoufale rukama, „bohatě se ti odměním!“

Blázen Tyrkysového pohledu přistoupil nyní až ke starci, nevěda, jak by ho mohl toho kovového pouta zbavit. Sotva však vztáhl ruku a dotknul se ho, plát se uvolnil a s řinčením odpadl sám k zemi. Vzápětí se ozvalo ostré zasyčení a v mžiku jej země pohltila.

Vtom se rozburácel svatyní hrozný smích, až z něj tuhla krev v žilách. A zmatený Tyrkys opět před sebou spatřil tvář démona. Po starci nezůstalo památky, promluvil však démon:

„Víš, kdo já jsem, hlupáku? Mé jméno je Wrongwill. Kdysi dávno ve starém čase mě přemohl Goodwill, bílý mág a já tu trčím od té doby. Konečně můžu vstoupit do své myšlenky Technicalu a zničit Goodwilla, jak bylo již dávno předpovězeno v knihách Osudů. Pak se zvedl, s divokým smíchem jeho stín prolétl svatyní a zmizel v jednom s temných otvorů.

Blázen, otřesen tím, čeho byl právě svědkem, potácel se bezcílně temnými chodbami. Ztratil již zcela smysl pro orientaci, takže nevěděl, jak dlouho podzemím už bloudí, a jen občas vyplašil ze spánku skupinky netopýrů. Zcela vyčerpán na pokraji sil, potácejíc se jako ve snu, došel nakonec až ke kamennému schodišti. Kdesi, strašně vysoko byl ve skále otvor, a tím se se linulo po schodišti slabé denní světlo. Po mnohahodinovém bloudění již ale neměl sílu vystoupat po schodišti a ještě než vyčerpáním omdlel, uslyšel v hlavě text této básně:

olo

kapitola 19.

PEA BLOUDĚNÍ

Zatímco dovedl naslouchač stísněnou Princeznu a její komornou a přítelkyni zpět do Paláce, vracel se President Pé zpět do Pustiny hledat ztraceného Tyrkyse. Nebyl si jistý, co dělat, neboť kdyby se snažil nahlas volat, mohlo by je to oba přivést do ještě většího nebezpečí. Stále doufal, že Tyrkys je v pořádku a zdráv a jen zabloudil někde v okolí Brány.

Přešel opět přes bystřinu a vstoupil dnes již potřetí do skalní chodby. Jaké bylo jeho překvapení, když v místě, kde měla ležet mrtvola uprchlíka, nebylo po něm ani památky. Vlastně se polekal mnohem víc, než když mrtvého prvně objevili. Netroufal si přemýšlet, co se zde prvně stalo a rychle vyběhl ven na druhé straně na úpatí Hory Poznání.

Zde však zůstal stát jako přimražen. Před ním se vypínal mohutný strom a ten, byť byl jen slabý vánek, ohýbal se i s celým kmenem nalevo i napravo jako nějaké kyvadélko. Pé fascinovaně i s hrůzou hleděl na kývající se strom, když v tom spatřil, jak se z koruny odloupla nějaká postava, zahalena celá v mnišské kutně a seskočila na zem. Ještě uviděl, jak neznámý vetřelec kráčí směrem k Pustině. Co však bylo nejděsivější, jeho kutna jakoby neměla konce, stále se odvíjela od kmene stromu. K jeho úděsu však čím byla záhadná postava vzdálenější, tím jakoby se zvětšovala a zdálo se tudíž, že se k Peemu spíše přibližuje. Vtom se záhadný cizinec otočil a Pé uviděl, že nemá žádnou tvář. Hluboko z šera kapuce ostře žhnuly jen jedovatě žluté oči, z nichž sálalo nekonečné zlo.

To již Pé na nic nečekal, otočil se a prchal směrem k Bráně. Neopatrně však došlápl, na mokré trávě uklouzl a začal se kutálet po svahu přímo do strže. V poslední chvíli se mu podařilo přímo nad hlubokou rozsedlinou zachytit se kleče a zbrzdit tak neodvratný pád. Vzhlédl vzhůru ke svahu, temného mnicha již ale nespatřil. Přisoukal se až k okraji převisu, na němž se zachytil a pohlédl dolů. Téměř se mu zatočila hlava, pod ním zela stopadesáti metrová propast a dole, až na jejím dně… ležel bez hnutí Tyrkys.

Presidentovi se nakonec podařilo nalézt schůdnější terén, v němž bylo ještě rozeznat stopy prastaré stezky a pomalu se po ní spouštěl dolů do propasti. Celou dobu byl přesvědčen, že takový pád nemohl Blázen přežít. Předpokládal totiž, že se mu přihodilo totéž, co před chvílí jemu. Po zhruba hodině opatrného slézání skály, stanul nakonec na dně kaňonu hned vedle Tyrkysového Blázna. Jaká byla jeho radost, když zjistil, že Tyrkys je nezraněn a ponořený jen do hlubokého spánku.

…

Do Paláce došli až pozdě večer, kdy už vystrašený Naslouchač začal shromažďovat vesničany na záchrannou výpravu. S pochodněmi v rukou se scházeli všichni dospělí muži z okolních vesnic a farem. Když však spatřili oba v pořádku a ve zdraví přicházet, propukli v bouřlivý jásot a nadšení. Nikdo si už ve tmě nevšiml staré lípy, jejíž kmen se začal houpat ze strany na stranu, ač bylo naprosté bezvětří.

…

Té noci však na horizontu začal divoce bouřit Technical. Muži proto vytvořili noční hlídky, které pak hlásily, že v Pustině bylo spatřeno mnoho nečekaných ohňů. Bytosti Pustiny jakoby tušily nějaké záhadné nebezpečí a ohně byly zažehnuty z toho důvodu.

olo

kapitola 20.

CO DÁL?

Gigantické snopy jisker z šlehajících plamenů, jedovatě olejnaté kouře a kovově řinčivý hluk Technicalu nebyly nikdy dosud tak intenzivní a zlověstné. Po hladině moře se rozlévala rudá zář a hvězdy nebylo pro valící se dým vidět.

Přátelé se sešli v meditovně, kde se radili, co dál. Pé byl toho názoru, že stopy ze skalního ochozu patřily zcela jistě démonu, se kterým se střetl Blázen, a byl to jistě tentýž, kterého spatřil i on sám. Princezně bylo nesmírně líto Skákavců, neboť jistě padli do rány tomu nestvůrnému mágovi Wrongwillovi. Snad poprvé jim došlo, že už je od expanze zla nedělí moře, to se volně pohybuje po jejich ostrovní říši a oni jsou proti němu tak bezbranní. Nevšimli si přitom, že skrz vitráže oken se na ně upírá výsměšný pohled žlutě žhnoucích očí. Byl to jen okamžik, než opět zmizel.

Wrongwill tedy nespěchal, jistý si svým vítězstvím. Čekal totiž na někoho jiného a správně předpokládal, že ho má zde na zemi vyhlížet poblíž Paláce. Byl ostatně dobře naložen, Skákavci mu nesmírně chutnali.

…

Druhého dne kolem půlnoci spatřili všichni směrem od Brány opět se linout zář a skrz ni bylo možno zahlédnout obrysy světelného paláce. Pocítili ve svých srdcích nesmírnou touhu. Přemýšlel o ní zadumán každý sám ve své komnatě. Byla to touha po návratu řádu věcí do své přirozenosti, touha po opětovné čistotě mysli bez neustálého ohrožení Technicalem, po původní čistotě, dřímající až na samém dně jejich srdcí. Byla v tom touha po ztraceném pozemském ráji tam někde téměř na věčnosti skrytém.

Žádný z nich ale netušil, že v té touze je ještě mnohem, mnohem více; že je v ní zaklet celý pozemský úděl. Věčná touha napjatá jako struna od věčnosti k věčnosti. Byla v nich od věků, jen ne tolik oživená, jako nyní v předvečer svítání. Netušili, že ta touha je mnohem silnější než vše, co až dosud prožívali, a že předznamenává zmrtvýchvstání opuštěných duší. Vědět to ani nemohli, neboť byla tak nejasná, zaznívající vzdálenou melodií a jim dosud chyběl člun, který by je převezl po vlnách tohoto oceánu k naplnění svého údělu. Ještě mnoho očišťování je čekalo, mnoho slastí, ale mnohem víc utrpení. Píseň touhy byla zatím pouhou předzvěstí, vzdálenou ódou na věčnost. Teprve až tam, v té plamenně milující věčnosti je čekal cíl a smysl jejich pouti. K pocitu marnosti by však vedla nenaplněná touha. Snad to byl ten pravý důvod zjevení světelného paláce, jako zpředmětnění trpícího nitra, kde bezmocnost a naděje spolu bojovaly svůj osudový zápas. A mohla to být pochybnost a nedostatek víry, které posilovaly probíhající nebezpečí, a z něj vzniknuvší ochromující strach.

…

Týden na to, obyvatelé pobřežní osady spatřili na mořské hladině velké temné skvrny, olejově se lesknoucí a nesnesitelně zapáchající, kterak se pohybují od ostrova Technicalu. Další den vyplavil příliv jen stěží definovatelné úlomky předmětů pokrytých mazlavou černou hmotou.

Blázen Tyrkysového Pohledu od toho dne, kdy se v podzemní svatyni setkal a vysvobodil Wrongwilla, opět chodil zadumán a duchem nepřítomný. Nebylo možno klást mu za vinu, že černého mága, zlého démona osvobodil, neboť ten jej omotal mlhou svých čar. Básník však cítil, že zlo, se kterým se tak náhle a zblízka setkal, jakoby na něm čímsi ulpělo a někde uvnitř ho poznamenalo. Nebyly na to však slov, jen příměry, i přestože zcela zřetelně tušil, oč se jedná.

Jednoho večera, kdy přemýšlel v Meditovně – komnatě ducha, náhle uslyšel za okny jakousi melodii a současně za nima zahlédl přízračně zlatavou zář. V domnění, že se opět rozzářil světelný palác, přiskočil k okennímu výklenku. Zůstal však překvapeně stát, neboť za okny uviděl stát několik velice krásných a vznešených bytostí, které mu kynuly s úsměvy na pozdrav. V prvé chvíli okouzlen chtěl otevřít okenici a vkročit mezi ně do zahrady, když v tom si uvědomil, že okno je vysoko nad zemí.

O své vizi neřekl nikomu, přestože se mu opakovala ještě několikrát, chodil pak po paláci ještě více zadumán než obvykle. A nikdo ho nenutil, aby se vypověděl.

olo

kapitola 21.

SMUTEK PREZIDENTA PÉ

Z horské osady se ozval tón pastevecké píšťaly a rozechvěl krajinu nostalgickou melodií. Jakoby v sobě skrývala smutek a bol probuzení z rajského snu. Čišel z ní poslední zbytek pozbyté blaženosti i zármutek z návratu do zlem ztemnělého světa. Tak to alespoň Peovi připadalo. Zvuk píšťaly z hor dozněl a krajina se ponořila do chladu noci. Na horských úbočích se rýsovaly proti obloze siluety hor Černé věže, Hory Poznání i Hory duchů s věkovitými zříceninami, zbytky nosných sloupů, pozůstatky starých věštíren i kamenů dávných obětišť a pohřebišť. Kamenný val táhl se napříč horami mezi skalními srázy, rozdělujíc tak ostrov ve dví, oddělujíce šťastnou říši Pé od nehostinné a tajuplné Pustiny s jejími roztodivnými obyvateli. President cítil, že i jeho srdce je takto rozpůlené.

Pozoroval nyní v noční tmě světla ohnišť v Pustině, zapálených bůhvíkým, viděl i ohně z horských vesnic, a pocítil náhlý příval lásky k svému ostrovu. Současně mu však strašná předtucha rvala srdce. Byla to nejniternější obava o další osud ostrovní říše, strach o její samotnou existenci. Nemohl ani necítit, jak vše kolem začíná být už otrávené Technicalem. Jak může náhle v malé chvíli propuknout tato nemoc v smrtelnou epidemii. Přitom to bylo údobí dějin, jež přes všechny proroky slibovalo návrat do nového požehnaného věku, kdy umělci vytvářeli svá nejlepší díla, filosofové objevovali nové universální pravdy a učitelé myslí našli způsoby, jak se nejlépe přibližovat k vědomí velké harmonie. Právě v tuto chvíli, a možná právě proto, vyvstalo nedaleko od nich toto velké zlo jako těžký stín, dusivá tíže a nerozlučný protiklad, aby zhatilo veškeré tyto naděje.

Presidentovi bylo těžce, neboť cítil, že takto nebude moci dokončit své tvůrčí dílo na zemi. Ve starých spisech z dob Praotce bylo pamatováno i na tuto dobu. Neznámý pisatel jakoby znal přesně budoucí chod událostí v Zemi Pé, ale sepsal je tak, aby se odhalily, až skutečně nastanou. Věděl, že předbíhat času ničemu dobrému neprospěje. Svým proroctvím musel mít tedy na mysli něco jiného.

Pé nyní pochopil, že stránky starých letopisů se počaly otevírat, otevíralo se proroctví Zániku z posvátné knihy Vědění: „Až z ledu budou šlehat plameny…“. Nikdy dříve tato slova příliš nechápal, ale nyní se jejich smysl začal sám vyjevovat v jeho mysli. Ledem byla míněna bezcitnost a temnota, která začne vraždit a spalovat vše živé.

Nyní na konci předešlého věku, v éře vlády lidí, éře pozemské duševní noci, v níž pohled do hloubi času je tak temný a věci příští jeví se náhodně a chaoticky, má být onen věk sečten a zúčtován. S žalem pomyslel na dítě, které nosí Princezna pod srdcem, neboť mu nebude moci zajistit sebemenší jistoty. Vstříc mu jen mávala jediná jistota – jistota nejistoty.

Scházel zvolna po pěšince od Skalního města k Paláci, hluboce ještě zamyšlen, když tu zakopl o něco velmi tvrdého. Překvapeně pohlédl k nohám a spatřil velký kovový předmět s mnoha mastnými olejnatými výstupky a o kus dál ležela kovová zkroucená trubice. Pé si rozsvítil svíci, aby si mohl předměty lépe prohlédnout. Oba byly pokryty mazlavou černou hmotou. Ihned mu bylo jasné, že se na toto místo nemohly dostat od moře samy. Znepokojeně se rozhlédl napravo i nalevo, ale nemohl vidět, že přímo za jeho zády se náhle rozkývala vysoká palma.

olo

kapitola 22.

PŘÍCHOD GOODWILLA

Jednoho časně jarního rána, kdy den se jal zvěstovat příjemné zážitky, spatřila Princezna, jež se opět po dlouhé zimě procházela alejemi broskvoní a meruněk, že na skalním výstupku pod sochou Bohyně Čtvernosti stojí nějaká postava. Mírně se zachvěla, neboť si vzpomněla na noční sen, ve kterém viděla Praotcovu tvář, kterak se na ni vlídně usmívá.

Nyní se jí zazdálo, že postava na kopci je skutečně postavou Praotce, nějakým magickým řízením vystoupivší z jejího snu. Víra se chtěla ihned rozběhnout k Paláci, aby zvěstovala i ostatním, čeho byla svědkem, ale její pozvolna zvětšující se bříško jí už nedovolovalo se tak lehce pohybovat. Teď uviděla, že i ona záhadná postava sestupuje dolů k palácovému komplexu. Současně jakoby se jí začal zmocňovat jakýsi sladký a klidný pocit, který ji už zcela zbavil strachu. Zvědavě tedy vyčkávajíc, sepnula si ruce pod bříškem. To již uslyšela lehký krok a z aleje se vynořil stařec v dlouhém modrém plášti. Dlouhý bílý vous a vlasy mu vlály kolem hlavy v slabém ranním větříku a v očích mu zasvítila veselá světélka, když došel až k Víře Světlonůši. V neskonalém údivu otevřela ústa, neboť stařec byl skutečně velmi podobný Praotci z jejích snů, a dokonce měl ve tváři i cosi z Pea.

„Buď zdráva Princezno Víro Světlonůše,“ pokynul jí rukou. „Jsem Goodwill, bílý mág a vyslal mě k vám sám Praotec Pé,“ mrknul na ni vesele.

O několik chvil později, seděli již přátelé spolu s Goodwillem kolem kulatého dubového stolu v komnatě Ducha a svěřovali se mu se svým trápením.

Goodwill zamyšleně pokyvoval hlavou a pak řekl: „Ano, vím o tom všem, proto jsem přece i přišel. Dokud byl Wrongwill přikován v podzemní svatyni, nebylo nebezpečí tak velké, ale poté, co se mu podařilo osvobodit z okovů,“ mág pohlédl s úsměvem na Blázna, „začalo být nebezpečí příliš vážné.“

A Goodwill se pustil do vyprávění. „Kdysi dávno před mnoha staletími jsem s Wrongwillem, svým úhlavním nepřítelem, svedl vítězný souboj. Na dlouhou dobu tak byl ve svém černém díle ochrnut a bezmocný. Doba se však zhoršila a těžké kosmické vlivy nebránily temnotě, která tak měla prostor k rozšíření, až získala schopnost zapustit kořeny a materializovat se i na sousedním ostrově. Tím byl neobyčejně posílen i černý mág, uvězněný po velké katastrofě před příchodem Praotce. Bylo už jen otázkou času, kdy se mu podaří vysvobodit se ze zajetí,“ zapálil si Goodwill dýmku a pokračoval: „Doufal jsem, že se mi tomu podaří předejít, ale než jsem se k vám dostal, bylo už pozdě.“

Všichni poslouchali napjatě čarodějovo vyprávění, a to se protáhlo hluboko do noci. Zvláště je potěšilo, když se rozhovořil o dávných dobách, kdy zde žil ještě Praotec. Iris se jej nevinně zeptala, zda se s Praotcem setkal a Goodwill se jen tajuplně usmál pod vousy.

Když se zde nyní mág objevil, všichni pocítili velké ulehčení a nejraději by chtěli, aby u nich zůstal nastálo. On se však po půlnoci zvednul a odkráčel směrem k Pustině, odkud teď zářil zlatý palác jasně a plnou svou intenzitou.

Byl tu však ještě ten druhý. Ukryté temnotou, vše pozorovaly zlé a nepřátelské oči. Wrongwill však nepocítil ještě svou jedinečnou příležitost.

olo

kapitola 23.

ROZPRAVY S GOODWILLEM

Byl tomu již druhý rok, co poprvé nechal Technical o sobě znát. Od té doby však dostaly všechny události prudký spád, a byla to Pea země, kde se nyní oba mágové, bílý a černý, opět střetli. Na jednu stranu to zmírnilo obavy přátel, na druhou stranu věstila přítomnost obou hlubokou závažnost celé situace.

Zatím se však již po několikáté setkali s Goodwillem a ten se jim snažil vštípit myšlenky, které byly s to ulehčit jejich společnou tíži.

„Z vlastní prázdnoty a zahořklosti vzniká zlo.“ Řekl jednou čaroděj a pokračoval „Snaží se strhnout do záhuby vše, neboť tuší, že vládne vždy jen dočasně a nakonec musí zaniknout. Chce tedy vzít vše s sebou. Dráždí ho pomyšlení, že může být něco životnější, než ono samo, a tak namísto porozumění, ve kterém spočívá největší síla, bojuje vehementně o absolutní a znásilňující moc. Usiluje jen o to, aby se mu vše podobalo, aby bylo vše stejné jako on, neboť jinému a odlišnému nedokáže porozumět, což jej přivádí k nepříčetnosti. Proto se snaží vnutit všemu živému jen svůj pohled a dostat tak vše pod svou moc.

„Ale jak se máme proti němu potom bránit? Jak se nenechat zatáhnout do jeho myšlení?“ zeptal se Naslouchač i Filosof v jedné osobě.

„Harmonie, mé děti, harmonie, to je nejvyšší moudrost života,“ odvětil mu Goodwill a pokračoval: „Harmonické nic nepostrádá, proto nemůže být ani zlé. Zlo vzniká jen z neúplnosti a ze sžíravé závisti. To jsou však pravdy staré jako svět. Jak dosáhnout takové harmonie a neodvracet se přitom od skutečnosti v celé její šíři, to je ta hlavní otázka.“ A Goodwill se na ně zkoumavě zahleděl, než řekl: „To lze jen v naplnění láskou k veškerému životu. Je třeba opustit bojující strany, místo toho stát se jejich těžištěm. Jen sounáležitostí v jednotě lze udržet vnitřní harmonii,“ pokračoval mág.

„Jenže slova, jimiž se k sobě obracíme, jsou pouhými abstrakcemi, pod nimiž si lze představovat cokoli. Slova nikdy neumí opsat celou myšlenku a lidská bytost je příliš nedokonalá, aby ji pochopila v celé své úplnosti. Nedokáže totiž vystoupat na nejvyšší horu, horu hor, svatou horu Odevzdání. Démon pýchy je mnohem silnější, proto je člověk tak snadno zranitelný. Má příliš mnoho i co ztratit. Lidé tráví celý svůj život stoupáním na tuto velehoru, aniž by kdy dosáhli vrcholu. To však není důvod k rezignaci. Nejde ani tak o cíl, ten je někde v budoucnu tak jako tak, ale důležitý je prožitek této cesty a snaha o její naplnění. Toto v lidské moci je. Vždyť sám Naslouchač, byť svérázně, ale pravdivě řekl, že se můžeme všichni v životě jen přibližovat, ať jde o cokoli. To vědomí Cesty vede ke skutečné pokoře. Cíl Cesty, ten leží zcela jinde, než si dokáže malý človíček představit.“, pronesl moudře čaroděj a dodal:

„Proto lze paradoxně říci, že ačkoli cíl nedosáhneš, přesto ho dosahuješ každým svým okamžikem. Sám život je ostatně paradoxem a já místo, abych vás učil bránit se aktivně zlu, jen tady hloupě filosofuji a blábolím,“ řekl s jistou poťouchlostí a pohladil si dlouhé bílé vousy. Když však uviděl jejich zklamané obličeje, zasmál se:

„Ale žádný velký strach, zase tak úplně vás neopustím. Když jsem však řekl, že údělem vás lidí je prožít svou cestu, znamená to, že to nemůžu udělat za vás. Svou cestu musíte žít sami, byť by v sobě nesla ty sebebolestnější trny bezvýchodnosti či dokonce smrti,“ pohlédl bílý mág na Tyrkyse a pokračoval: „Já vám mohu pouze pomoci ji ukázat, ne však jít ji za vás. V mé moci to sic možné je, ale není to smyslem vašeho života,“ rozhlédl se po všech přítomných, a nakonec s úsměvem pronesl: „Ale myslím, že jsme byli již dlouho vážní a moudří. Teď můžeme udělat tu nejjednodušší a nejpříjemnější věc na světě, jít se dobře vyspat.“

Všichni s Goodwillem souhlasili, a ještě před odchodem do svých ložnic se dohodli, že uspořádají na jeho počest velký koncert, na jehož programu bude jarní fuga „Otevírání poupat duše“.

A koncert se skutečně i vydařil, což bylo znát i na Goodwillově spokojené tváři.

olo

kapitola 24.

JEŠTĚ O DOBRU A ZLU

Když druhý den opět Goodwill navštívil palác, vrátil se k hovoru minulého dne. Ukázal prstem na znak, visící v komnatě Ducha. Byl to kříž uzavřený v kruhu.

„Pohleďte na tento znak s křížem, jak je harmonický. Kde se tam ta harmonie vzala? Přitom můžeme říci, že je zde v té nejčistší abstraktní formě a nenajdete v něm nic disharmonického. Je zde vyjádřena protikladnost horizontály vůči vertikále, která vyjadřuje svět hmoty a kolmo na něj svět ducha, protiklad života a smrti, tohoto světa a světů vyšších, člověka a boha a obsahuje i tajemství dvoupólnosti všeho existujícího. Tímto křížem můžete tedy vyjádřit každý protiklad, který vás jen napadne.“

A pokračoval: „Je zde dokonce symbolizován i konflikt těchto protikladů ve středu kříže, a přesto i zde je zachována harmonie. Co se děje v tomto centru střetu obou ramen?“ položil čaroděj řečnickou otázku a ihned na ni odpověděl: “Je to místo bolesti i plamenné lásky, pekelných světů i světů blaha a to, co se v něm skutečně děje, je slovy nevypověditelné,“ řekl Goodwill a všem okolo se zdálo, jako by se na chvíli do onoho středu sám vnořil. Pak hlasem o poznání objímajícnějším pravil:

„Střet těchto ramen je posvěcený, neboť ve světě není nic, co by tento střet, toto centrum neobsahovalo, a tedy co by neobsahovalo i hlubší smysl, Je to srdce kříže, kterým lze vnikat do nejhlubších dimenzí života. Skrze něj existuje nekonečné přibližování, v něm je cesta i cíl i vše živé. Kdo pochopí tajemství kříže, pochopí i tajemství celého stvoření. Zlo nechápe princip kříže, neboť by jinak samo sebe ukřižovalo.“

„Takže vše ve vesmíru i sám vesmír je takto plozeno ze svého středu a vnějšího střetu?“ zeptal se se zájmem Naslouchač.

„Ano, vše stvořené je současně i posvěcené, byť se to lidem může zdát i malicherné. Jenže nízké a vysoké, to je lidský pojem. Dobro i zlo ve svém středu je posvěcené a schopné plození, neboť božská jednota září nad všemi protiklady a její porod do nižších světů, její materializace v dualitě, děje se skrze onen střed. Když bohové stvořili naše světy, byla tu náhle božská neměnnost a současně i jeho dynamická myšlenka. A protože bůh je neměnný, vše je jím a ani ona nestojí mimo něj. To z hlediska myšlenky se pak uskutečnil první střet, a ten pokračoval stále dál ve svém štěpení, až jí celou pronikl. Tímto zrcadlením vznikla veškerá mnohost a také čas, protože oddělené již nemůže vnímat sebe v plné, věčně trvající jednotě přímo, ale jen postupně v rozšiřujícím se pohybu poznávání na své cestě. Čas je tedy jen pohybem nižší myšlenky ve vyšší myšlence, a každý pohyb světů je založen na střetu ve středu kříže. Kruh, v němž je kříž uzavřen, pak symbolizuje onu věčnou božskou jednotu a přítomnost“, promlouval dál zamyšleně Goodwill.

„Každý pohyb směrem dovnitř zrcadlí současně i pohyb ven a naopak. Je to velká kosmická hra protikladů, kdy například radost je vyvažována protipólem bolesti. Proto dobro a zlo se neustále následují, stejně jako noc a den, zima a léto, život a smrt, vytvářeje tak ramena rovnováhy. Proto snaha chtít definitivně zlo zničit je marná, a naopak sama zlo plodí, chápete?“ Goodwillovi zazářily oči, když se rozhlédl po ostatních a ještě dodal: „Ale vše je vlastně ještě složitější a současně i jednodušší. Přemýšlejte o paradoxech.“

„Prosím tě, vysvětli nám blíže myšlenku, kde hovoříš o stvoření světa nejvyšším bohem,“ obrátil se Pé k mágovi.

„Myslíš o dělení světa do mnohosti a jeho zpětném skládání k jednotě, aniž kdy z Velké Jednoty vlastně vyšel, viď? Jak bych to jen řekl?“ podrbal se mág na bradě.

„Nejvyšší bůh je tedy bohem stále – absolutní, věčný, nedělitelný, nemůže vystoupit ze své celistvosti. To veškeré rozdělení světa vnímají jen zdánlivě oddělené bytosti, jako je vegetace, zvířata a lidé. Ty si říkají: „Tady jsem já a tady Bůh, tuší ho vně přes ramena kříže. Ve skutečnosti jsou však rovněž jím samým, jen se cítí být od něj odděleni. Je tomu tak proto, že Bůh, který je vším myslitelným i nemyslitelným, má v sobě i veškeré možnosti – jak věčnost, tak i dění rozdělené v čase, vědomí i nevědomí všeho. Přesto je to stále On. Je sebou i svou myšlenkou současně a stále. Nic o sobě neví a současně myslí sama sebe. My, oddělené bytosti ve světech dualit, si myslíme, že naše vědomí stojí proti jeho, opět spojitá ramena jediného kříže. Naše vůle je jen slabým odrazem jeho vůle a bez ní by nebyla ani naše. Zkrátka je vším, čím je a my jsme jeho buňky, ačkoli ta oddělenost je jen naše fikce z dosud nerozvinutých smyslů. Tohle je nejabstraktnější ale současně i nejvýstižnější snaha o jeho vystižení. Stejně to však platí i obráceně. Když si plně uvědomím, že jsem vše, co je i není, blíží se to již jeho pochopení jako sebe sama. Jenže takové pochopení leží ještě daleko za hradbami lidských duší.“ Vyprávěl dlouze Goodwill a ještě pokračoval:

„Odjakživa toužilo vědomí všeho živého po opětovném spojení se svou podstatou, s Ním, jen o tom málo vědělo. Proto mají všechny bytosti snahu se spojovat s tím, co leží mimo ně. Cítí se neúplní, neúplní o svůj protiklad – vzduch, potravu, lásku. Je to touha po úplnosti, která je pohání a motivuje k jejich činům. Láska je obejmutí sama sebe ve své absolutnosti. Tato touha je dána všem bytostem světů. Každá však svou celistvost hledá po svém, pro každou je však otevřena tu kratší tu delší cesta. Tíhnete-li k duši, spatřujete ji ve všem živém ba i neživém a nedopustíte nikde její ničení. Nedopustíte vraždění nižších tvorů, neboť i v nich vidíte otevřenou cestu boží myšlenky a plánu cesty k ní. Láska je také touha po své celistvosti, po spojení všech protikladů, spojení absolutním a nerozlučném. A je to i božská vůle. Čím víc, děti, proniknete k podstatě lásky, tím hlouběji procítíte své bytí, a tím poroste i vaše pochopení a plnost. Potom opět uzříte i svůj skutečný domov, ze kterého jste před miliardami let vyšli na svou cestu. Jedině tak pochopíte, že jste odjakživa boží děti a jednou se s ním spojíte tak, že budete již jen On, neboť Vše je On.“ Dokončil Goodwill svou úvahu i poselství zemi Pé.

„Ale, opět jsem toho napovídal až dost. Nejde však o slova, ale o pochopení smyslu, o ponoření do srdce svého kříže. Já mám teď ale ještě jednu vzácnou návštěvu zde v Paláci,“ řekl čaroděj a se smíchem ukázal prstem někam vzhůru.

…

Mnohokrát se ještě takto sešli přátelé s Goodwillem. Přicházeli za ním buď k soše Bohyně Čtvernosti, kde často pobýval, zabrán do svých hlubokých myšlenek a modliteb, nebo přicházel i on sám za nimi do Paláce. Tak bílý mág stále více upoutával jejich myšlenky k pravé podstatě jejich osudu a učil je vidět věci skryté pod zjevným děním. Takto se všem otevírala nová dimenze a v bezvýchodnosti doby objevil se jim široký průchod.

olo

kapitola 25.

PREZIDENTŮV SEN I BLÁZNOVO SNĚNÍ

President od časného rána procházel alejí, ponořen ve svém přemýšlení. Obnažené větve stromů se zvolna začínaly obalovat pupeny, chystajících se ke svému rozevření, což byl neklamný příznak, že jaro je již blízko. V určený den se v Palácových zahradách konala každoročně slavnost Otevřenosti, kdy se všichni snažili očišťovat od zimních nánosů duše.

President se nyní na své procházce ocitnul až na pobřeží. Vlny hnaly k ostrovu bílé chomáče pěny, a ty se rozstřikovaly o pobřežní skaliska, včetně těch, v nichž byly Peem vytesány tváře. Události prošlých dnů byly příliš pohnuté. Na jednu stranu zjevil se zde mág Goodwill, který v nich probudil nové roviny k přemýšlení, na druhé straně se někde po Ostrovní říši kolem nich potuloval zlý mág Wrongwill. Jeho přítomnost byla patrná i na ostrově Technicalu, neboť ten počal bujet daleko zhoubněji a mnohem větší silou.

Noc, co noc se na obloze objevovaly hřibovité kouře, které zastíraly i samotné hvězdy. Často oblohu křižovaly fosforově žluté pruhy světel a v mracích se odrážel krvelačně rudý přísvit a ozývaly se divoké rány, výbuchy a neustávající rachot. Do rána pak padal z oblohy černý popílek, který vyvolával dusivé záchvaty kašle u obyvatel země Pé. V posledních dnech dokonce bylo často slyšet svištění, jakoby jim nad hlavami létaly střely. Obyvatelé pak nacházeli na svých pozemcích stále častěji podivné mastně lesklé předměty, zakřivené trubice a pláty či zkroucené dráty. Ze všech stran země byl rovněž hlášen výskyt dosud neznámých černých brouků, požírajících vše, nač narazili. Objevovaly se stále nové a nové vlny tohoto hmyzu a nikdo nechápal, kde se ho tolik vzalo.

President tušil, že Goodwill je připravuje na nějakou závažnou událost, přestože se o něčem takovém dosud nezmínil. Právě dnes v noci se Peovi zdál podivně zvláštní sen, který si nedokázal vůbec vysvětlit. Měl však neodbytný pocit, že se sen týkal právě těchto všech událostí.

Zdálo se mu, že hned vedle Paláce stála ohromná bílá pyramida. Když do ní vstoupil, spatřil velké schodiště, po kterém vystupovaly výpravy návštěvníků, vedenými průvodci. Pé se přidal k jedné ze skupinek a nechal se vést turistickou trasou do různých pater a sálů v nitru stavby. V jednu chvíli si povšiml úzké kolmé šachty směrem k vrcholu pyramidy, kterou ostatní návštěvníci neviděli. Tímto velmi úzkým tunelem prozařovalo syrové a strašidelné světlo. Vtom pocítil vnuknutí, že když se odváží vstoupit a vyšplhat se tou chodbou, zvítězí nad veškerým nebezpečím a vše se v dobré obrátí. Tunel byl však natolik těsný, že při sebemenší panice hrozilo nebezpečí, že v něm uvízne a nedostane se již nikdy ven a Peem projela taková hrůza, že rychle odběhl zpět a připojil se opět k lidem na schodišti. V jednom z pater se všichni ocitli na kamenném ochozu, z něhož uviděl obrovský sál, ztrácející se v temnotě a v něm spatřil, jak se tam ty skupinky lidí mezi sebou různě hnětou a mísí, tvarují, jakoby byly jen mokrou hlínou a obrovský démonický exkavátor ji mohutnými ocelovými lžícemi nabíral, převracel, mísil a vše to skřípělo, vzdychalo, trpělo, samotná hlína se tím procesem postupně zjemňovala a světlala. Už to dávno nebyli lidé a nebyla to ani hlína, ba ani bagr, ale gigantické Kolo Osudu se zde točilo a z něho ve vířivých prstencích se sypal prach. A Pé viděl, že to kolo se zmocnilo i jeho, neboť nebylo možno se vymknout svému osudu, když nedokázal projít onou chodbou Strašné Osamělosti.

Té stejné noci, kdy měl Pé tento zvláštní sen, spatřil Tyrkys za okny své komnaty opět zářivé veselé anděly, kteří mu kynuli a lákali ho do svého zářivého světa. Přitisknuté tváře na sklo, ověnčené dlouhými zlatými kadeřemi, hleděly ze svého ráje na básníka. Tyrkys viděl, jak ze všech věcí jejich světa vyzařuje prazvláštní plnost, stačí na ně pohlédnout a radostí naplní duši.

A jak pozoroval plnost jejich světa, začal si uvědomovat prázdnotu toto svého světa, až ucítil nesnesitelnou bolest u srdce. Odolal však odejít za nimi a napsal tuto báseň:

olo

kapitola 26.

NÁVŠTĚVA ZLATÉHO PALÁCE

Této noci měla Princezna Víra Světlonůše nový živý sen. Sedm zářivých hvězd objevilo se jako koruna nad její hlavou a z nich vycházela píseň touhy, vzývajíce na cestu.

Po probuzení jej všem začala vyprávět. A ti ihned věděli, kam se onoho nedělního rána vypraví. Vykročili směrem k Bráně a hned na nejbližším vrcholku poznali, že jejich rozhodnutí bylo správné. V prvních slunečních paprscích spatřili zazářit zlatý palác Goodwillův. Dosud jeho zář vídali jen za nocí, nyní je velice udivil svou živou přítomností, neboť byl náhle tak skutečný a všichni byli v tu chvíli zaplaveni vlnou jiskřivé radosti.

Již zdálky pak spatřili na kamenné terase pod sloupem sedět vznešenou postavu.

„To je určitě Goodwill!“ zvolala radostně Iris. Čaroděj zvedl hlavu a svou magickou holí na ně zamával. Chvatně se vyšplhali za ním na terasu, on jim však nedopřál odpočinku, neboť se ihned zvedl a zvolal: „Pojďte, je čas!“

„A kam půjdeme?“ zeptali se téměř jednohlasně. Mág se však jen usmál a zamířil k propusti ve skále. V čele s čarodějem prošli tentokrát bez jakýchkoli zvláštních zážitků Branou a ocitli se přímo před majestátními branami jeho Světelného paláce. Záře z něj nebyla vůbec oslepující, příjemně lahodila všem smyslům, a ba co více naplňovala jim duši příjemným, dosud nepoznaným blahem.

Přistoupili k bráně, kterou hlídali zlatí lvi, kteří k nim ihned přiběhli, ale nedotkli se jich. Goodwill je oba pohladil po zlatých hřívách a ti se jim okamžitě před očima proměnili v zářivé anděly s planoucími meči.

„Je to jako bychom vstupovali zpět do ráje,“ zašeptala Princezna. Pé ji něžně objal a přitiskl k sobě. Prošli pak ještě několik podobných bran a výjev se lvy se vždy opakoval. Posléze se ocitli až na čtvrtém nádvoří. Pokud však mohli dohlédnout, brány paláce pokračovaly stále hlouběji a někde v dáli jimi prozařovalo zlatavé světlo.

Na tomto nádvoří však Goodwill zahnul doleva a všichni vstoupili na široké schodiště čtvrtého nádvoří. Když po něm vystoupali vzhůru, spatřili na portále ohromné tlukoucí srdce, z něhož vystupovala zlatavě růžová zář. To již všichni pocítili v hrudi jemnou vibraci a současně jakoby z nich opadávala špína věkovitých nánosů, obav i úzkostí, ba i pokleslých tužeb. Duši jim zalil hřejivý mír.

„Toto je očistné srdce Nejvyššího Tvůrce,“ pošeptal jim Goodwill a oni na něj nechápavě pohlédli. „Je ještě mnoho tajemství, která se vám odkryjí v pravý čas,“ řekl mág.

Vstoupili pak do nedohledného sálu, který se však zdál být spíše nádhernou krajinou. Tyrkys měl dokonce pocit, že ji snad i poznává. Pohybovala zde spousta nejrůznějších bytostí. Některé byly podobny lidem, jiné andělům a některá dokonce i zvířecím bohům. Jak mohli přátelé vidět, všechny bytosti zde byly šťastné a svobodné.

V čele místnosti spatřili mohutný trůn, utkaný ze světelných květů. Na něm seděla úchvatná bytost v zářivé říze, z hlavy jí splývaly zlaté kadeře a její tvář byla nekonečně krásná. Samotný její pohled vyzařoval nedozírnou lásku, která je všechny ihned objala, takže v tu chvíli zapomněli na všechna svá pozemská trápení.

Všichni přítomní se v úctě skláněli před tímto trůnem a bylo na první pohled patrné, že pociťují nejvyšší blaženost. I naši přátelé ihned poklekli před trůnem, neboť tento projev nejlépe vyjádřil jejich pocity. Princezně a Iris vytrysklo z očí dokonce několik krůpějí šťastných slz. Měli dojem, že se vrátili na místo, odkud se před dávnými věky vydali na svou dlouhou strastiplnou pouť, takže na něj dočista zapomněli. Nyní věděli, že sem patří a všichni, kdo tu s nimi jsou, jsou jejich dávní bratři a sestry, a všichni se také přátelsky usmívali na ně a kynuli jim na pozdrav. Bytost na trůně na ně rovněž přátelsky pohlédla a oni se cítili naplněni nejvyšším blahem.

Goodwill, který je celou dobu provázel, pokynul, aby jej následovali dál. Došli až k nebesky modrému jezírku, kolem něhož posedávali skupinky bíle oděných bytostí. Nehovořili, ale přesto byli spojeni pouty srdce. Také oni si sedli do měkké voňavé trávy, která je ihned blaženě přijala, a čaroděj jim řekl:

„Zde žijí ti, kteří po mnoha strádáních a protivenství došli míru a pokoje. Ti, kteří vyvažovali zlo vlastní bolestí, a kteří se tak přiblížili lásce ke všem bytostem světa a nejen lidským. Vládce Čtvrté komnaty bdí nad jejich mírem.“ A všem se zdálo, že v očích mága spatřují rovněž nedozírnou hlubinu lásky, jako byla v očích vladaře.

Goodwill pak pokračoval: „Bytosti této komnaty žijí v neustálé bohoslužbě duchovní lásky, která pak vyzařuje a naplňuje celý vesmír a všechny bytosti v něm se z ní mohou radovat. Ti, co zde žijí, jsou tak ochránci všech na jejich strastiplných cestách.“ A pokračoval „Doba lidského života je pro ně jen chvilkou pouhého úsměvu. Neklanějí se zde Vladařovi, ale skrze něj velebí Nejvyššího Tvůrce, a tak přes Vladařovo srdce proudí jeho živá láska, a ta prozařuje dál a dál do hlubin všeho stvoření. Bytosti různých dob ji přijímaly v nejrůznějších podobách a ritech. Od těch dob se ještě více přiblížila Zemi a ve Čtvrté komnatě její paprsky objímají všechny bytosti, které tam žijí.“

Potom je Goodwill přivedl až k Jezírku Zrcadlení a nechal je do něj nahlédnout. Tu spatřil každý sebe, svůj osud minulý i budoucí a současně každý z nich prožil usmíření se svou Cestou osudu, byť na každého čekalo ještě mnohé strádání. Když se však odklonili od nebesky křišťálové hladiny, ihned vše zjevené zapomněli, zůstalo však ono tiché vyrovnání se vším, co má ještě přijít.

Na zpáteční cestě se ještě jednou uklonili před Vladařem a Goodwill je vyvedl zpět na nádvoří, neboť ještě nenadešel čas, aby zde mohli zůstat natrvalo.

Zamířili k další bráně. I zde se zopakoval výjev metamorfózy lvích strážců v andělské bytosti, jež však byly ještě zářivější než v předešlé komnatě. Jejich velebnost byla mnohem mocnější a plamenné meče uzavíraly bránu.

Když přišli blíž, spatřili jakéhosi človíčka, plížícího se podél zdi a ustrašeně se ohlížejícího, a přesto je neviděl. V očích mu plála chtivost i strach zároveň a pot se z něj jen lil. Právě se chtěl nepozorovaně protáhnout branou kolem ohnivých mečů. V tu chvíli z jednoho z nich odlétl plamen, který na vetřelce dopadl a vzápětí jej proměnil v hromádku popela. Princezna s Iris si s výkřikem zakryly oči. Goodwill však na ně pohlédl svým laskavým pohledem, potom vztáhl ruku k hromádce popela a v tu chvíli tam opět stál onen vyděšený nešťastník, skrývaje si obličej v dlaních. Ve stejnou chvíli se odněkud přihnal větrný vír a oni spatřili, jak uchopil prudce smrtelníka a vzápětí vynesl z paláce ven.

„Kdo to byl?“ odvážil se zeptat překvapený Pé. Goodwill se pousmál.

„Byl to jistý velmi zpupný člověk, přestože i on byl kdysi zaníceným hledačem Velké Pravdy. Když poznal pár jejích střípků, jeho srdce zachvátila pýcha a domýšlivost. Chtěl stále víc, chtěl vyrvat boží tajemství a proměnit jej ve svou moc. Zpupnost mu už nedovolovala trpělivě čekat, až jej nejvyšší milost vnese sama již očištěného do Paláce Poznání. Nyní ho čeká pouť mnohem svízelnější, dokud se jeho srdce neuzdraví.“

Potom bílý mág pohlédl upřeně na Princeznu a Iris a pravil: „Jen váš soucit způsobil, že ten člověk dostal ještě jednu šanci v tomto životě. Nebýt toho, jeho popel by roznesl čas a on by musel čekat na novou příležitost někdy v dalších životech. I to je tajemství lidské lásky, soucitu a modliteb za druhé bytosti.“, dodal s úsměvem.

Ocitli se na pátém nádvoří. Všude kolem i v sobě vnímali jen zářivou energii. Byl to třpyt a zář, vycházející ze všeho a vše v sobě pohlcující. Celý vesmír se jim slil v pestrobarevné vířivé energie. Jejich těla, pocity i myšlenky se proměnily v barvy a mohli vnímat i průzračnou zář Goodwillovu. A ve chvíli, kdy na něho pohlédli, pocítili, že i oni jsou do té záře jemně vtahováni. Pak s úžasem pochopili, že on sám je branou na šestém nádvoří. A když na něm stanuli, v jediném okamžiku pochopili uspořádání všech světů a vesmírů. Vše jim otevřelo svá tajemství jako prostou myšlenku, koupající se v zářivé energii lásky. Toto vědění bylo nedozírným zdrojem blaženosti. Tu již spatřili každý sám v sobě, a přitom společnou bránu na sedmém nádvoří, a pak ho uviděli…

Seděl tam na zemi Pán celého vesmírného bytí a stvořitel všeho živého, pán nad životem i smrtí. Byl to… ach ano… byl to sám velký bílý mág Goodwill. Byl však celý proměněný, nepopsatelný lidskými slovy. Jeho živá přítomnost spaloval vše nedůležité a povrchní a jejich jedinou touhou nyní bylo splynout s ním ve věčné přítomnosti.

Pokynul k nim rukou a pohnuly se všechny vesmíry. Vše se v nekonečné touze obracelo k němu. Pohnul malíčkem a celý vesmír přistoupil, aby sám sebe naplnil v absolutně věčném bytí.

…

Goodwill se usmíval. Seděli opět na kamenné terase ve své zemi Pé. Kolem vesele švitořili ptáci a sedali jim na ruce. Jako nikdy dříve, vnímali nyní čistě jemnou vůni i hlasy přírody. Cítili se vnitřně propojeni s veškerým životem kolem, nic je nestavělo proti sobě, vše pociťujíc jako jednotu duše a vším prozařoval vnitřní mír.

„Tak jak se vám líbilo v paláci?“ zasmál se náhle dětinsky mág. Neodpověděli, protože Goodwill od nich ani žádných slov nepožadoval. Cítili se jako znovuzrozeni. Jejich duše teď znala svou příští pouť a oni byli klidní, ničeho dalšího nevyzvídaje. Věděli, že bílý čaroděj není bůh, a vlastně působil i trochu komicky se svými bílými vousy a vlasy až ke kolenům a svými narůžovělými tvářemi či ústy, šklebícími se přátelsky od ucha k uchu. Pro nezaujatého pozorovatele to byl navenek vlastně takový srandovní dědek. Co na tom ale záleželo.

Po chvíli mlčení Goodwill opět spíše sám pro sebe promluvil: „Lidé všech dob svou duchovní pouť museli vždy zvnějšovat do symbolů, alegorií, rituálů, mýtů, výjevů či obrazů, protože čistou bezobraznou pravdu ještě neunesou a nepochopí. I váš výlet do vyšších říší byl jednou z pohádek a obrazových výjevů, protože vše je možné vidět ještě sterým a tisícerým jiným způsobem. A museli jste se z něj vrátit, protože nenadešel pro vás ještě čas Nečasu a Nepohnutelnosti. Potom nebude již Zlatý palác ve světě a svět vložený ve Zlatém paláci. Slova nebudou zavádějící tak, jako nyní. Proto bylo nutné se vrátit zpět k vašemu pozemskému času, aby ten váš vryp do stromu života se neustále zdokonaloval…“.

Zvedli se a Goodwill ještě naposledy k nim takto promluvil: „Co jsem byl s vámi, dával jsem vám do srdcí spíše myšlenky útěchy než cokoli jiného. Neunikne zániku dílo postavené v čase. Jenže nic není úplné, ani ten zánik, byť se může jevit sebesmutněji. Je to jen soustavná proměna v něco jiného, nového. Nic nekončí ani nezaniká, vše stále je. Proto, třebaže se nyní rozloučíme, opět se shledáme jinde, jinak a jiní ve věčné Přítomnosti.“

A Bílý mág pomalu odcházel směrem k Pustině, neboť své poslání v zemi již splnil a nyní mu zbývalo připravit se na magický boj s Wrongwillem, jak si to vyžadovala vůle nepřítele.

Stáli, dívali se za ním a necítili zklamání. Tiše se vrátili do Paláce, aby se každý v tichu připravil na své budoucí chvíle. Princezna se nyní celou svou bytostí soustředila na zázrak zrození, k čemuž měla předurčení a Tyrkys napsal poslední báseň tohoto znění:

olo

kapitola 27.

ZROZENÍ DÍTĚTE

Jednoho časného rána, kdy slunce začalo vystupovat nad východními výběžky hor, zazněl Palácem zvuk, jakoby cinknul křišťálový zvonek. Uslyšel ho i Pé ve svém pokoji. V příští chvíli vzkřikla Princezna Víra Světlonůše bolestí a zanedlouho se rozlehl její komnatou dětský pláč.

K této události se začali ihned slétat všichni andělé země Pé. Dítě na ně pohlédlo nekonečně průzračnýma očima a Víra ihned viděla, že to jsou oči Praotce, Goodwilla, Vladaře 4. Komnaty i Pea. Náhle pochopila úplně vše.

Za malou chvíli se radostná zpráva roznesla po celé zemi. Princezně Víře Světlonůši se narodil syn. Když Pé přiběhl za ní, spatřil svou lásku s dítětem v náručí již spát klidným spánkem.

…

Toho rána našel správce Brum ležet pod okny Paláce mrtvé tělo Blázna Tyrkysového Pohledu. Bylo roztříštěno pádem z výšky. Nikdo netušil, jak se to mohlo stát.

…

A toho rána v Pustině vyslal Wrongwill na Goodwilla vražednou myšlenku. Její intenzita byla tak mocná, že Goodwilla na chvíli ochromila, avšak odrazila se zpět od jeho ochranné aury na Wrongwilla a zabila jej.

olo

kapitola 28.

ZÁNIK

V tu chvíli se země zachvěla, obloha zčernala a temné mraky se daly do zběsilého tance, prozařované velkými rudými výboji. Sirnaté blesky krájely a řezaly oblohu. Vzduch se zaplnil malými dusivými částečkami popela a jedovatými výpary. V tu chvíli se na ostrově Technical rozlehl mohutný ohlušující výbuch a jeho záblesk oslepil vše vůkol. Děsivý světelný hřib vyrostl nad oceánem, jehož vody se zbarvily rudě světélkující barvou. S děsivým rykem přelétaly přes zemi Pé temné stíny a vzápětí na ni udeřil plnou silou zběsilý uragán. Rval stromy z kořenů, strhával vše živé a drtil zemi na kusy. Z moře se vyvalily obrovské vlny a ty smetly zbytky všech obydlí.

Hluboko v horách Pustiny se zmocnil obyvatel lesní říše děs a panika. Mezi bezhlavě prchající zvěří se proplétaly i postavičky mutantů a křehké víly byly unášeny daleko do oceánu. Země pukala a pohlcovala vše živé, blesky v krátké chvíli zapálily hluboké lesy a požáry se úděsnou rychlostí zakrátko rozšířily po celé zemi. Ostrovní říši zachvátilo peklo. Byl konec.

olo

kapitola 29.

ZÁVĚR

To však již kráčelo 5 světelných postav po zářivém schodišti Světelného paláce vzhůru k hvězdnému nebi a hvězdy se smály smíchem bílého mága Goodwilla. Dítě v náručí Princezny Víry Světlonůše k nim vztáhlo bílou ručku. Nejzářivější z hvězd se vzápětí snesla do jeho dlaně a konejšila ho líbeznou melodií, které rozumělo jen ono.

Pé se ohlédl, ale místo zpustošené země, viděl všude okolo zářit jen barevný, důvěrně známý a něžný vesmír. Spokojeně se usmál, neboť si uvědomil, že ji nenechali pekelnému chaosu, ale odnášeli si v srdci celý její čas a prostor do nebeských výšin.

…

S láskou jsem se díval za nimi, vždyť to byly moje děti ráje a nyní jsem byl již bez obav. Nemohlo nás již nic rozdělit. Říši, kterou jsem kdysi v dávných časech založil, nemohl můj ubohý nepřítel Wrongwill zničit, protože jej hluboce přesahovala. Zavřel jsem tedy klidně oči a nechal si zdát, jak mne nese Princezna Víra Světlonůše v náručí, neboť teď jsem byl její dítě. Pak jsem se ponořil do svého ticha a slyšel již jen radostný smích andělských bytostí.

olo

konec 4. dílu