Poezie : Teď v tom a tady

TEĎ V TOM A TADY

(výběr 1977-1979)

VZPOMÍNKA Z R. 76

Vzpomínky na dávné okamžiky
Kdy v půlnočních kavárnách
Bylo nám špatně z vypočítavých filosofů
Lehkých holek a zvídavých tajných
Hlava ti zvolna vplouvala mezi lokty
do něžných krajin snů na desce stolu

Kolik nám bylo? Stále stejně
Lásky ty se na roky nepočítají
Tehdy jsme ještě dělili světy na:
„tohle je Tvůj, a to zase Můj“

Díval jsem se přes okna do noci
Tam někde poletovali černí ptáci
A zatímco jsi snila vymýšlel jsem legraci
pro chvíli až se probudíš!

Potom jsme zaplatili pár mizerných čajů
a opilou tramvají milovat se jeli
někam, kde budeme jenom sami
kam nedohlédnou oči žádných orgánů

Byli jsme nehmotní mezi znavenými opilci
snad proto, že na dosah jsme byli snů
ti věčně neposední milenci
majíce světy na dotek, i když každý svůj
Jednou jsme do nich navždy pak zmizeli
a co bolelo, o tom už dávno nikdo nic neví

NÁSLEDUJEŠ MĚ DÁL

Objevuji tě na každém rohu náhle
Vidím tě všude, když zatajím dech
Sám stojím uprostřed ztřeštěné mnohosti
Čekám, až vrátíš se z neznámých svých cest
Ta představa pronásleduje mě stále dál
Na stezkách bludných i slavných náměstích

Jsme si už vzdáleni v průchodu dění
Jsme oděni zkreslenými vzpomínkami
A dávno zapomenutým svým chtěním
Jsme opředeni záhadnými legendami
Těch, co kdysi jenom přihlíželi
My na to však dávno již zapomněli

A náhle uviděl jsem tě na cestách svých
Reflektor vzpomínek osvětlil ty scény
Když kráčíš právě kolem, avšak s jinými
Jen tvůj pohled plaše ke mně zamíří
Dál tak procházím mnohostí denní
Vyhlížeje si arénu pro své příští snění

A náhle uviděl jsem tě na cestách svých
Reflektor vzpomínek osvětlil ty scény
Když kráčíš právě kolem, avšak s jinými
Jen tvůj pohled plaše ke mně zamíří
Dál tak procházím mnohostí denní
Vyhlížeje si arénu pro své příští snění

VYPOVĚZENI DO KRAJŮ OSAMĚNÍ

Na krajích osamění svítí mdle i hvězdy
K pádu tam se ubírají andělů zástupy
To nebe již nechce znát vyvolených
A nežádá si více oltářů obětních

I ti, co dříve v ráji již dlouho byli
Vyhnáni jsou nyní zase k Zemi
Sklíčen zástup tiše kráčí alejemi
Rajské stromy pro ně však zapovězeny
A nezbývá jim než to lidské osamění

ZRCADLOVÉ SÍNĚ

Na zapařených sklech rychlíku beznaděje
V odrazu noci zrcadlit se vidí jenom sebe
Uvězněn v zrcadlové síni, kam nedosáhne nebe
Cestovatel světy, které nejsou vidět ve dne

Osamělá kapka s druhou na skle se pojí
Svoje síly takto zdvojí místo mne a tebe
Začátky a konce příběhů nám tají
Zamyšlená postava v kupé u okna stojí

Bloudící duše bloudící časem snad také zrají
Byť odrazů zrcadel se ještě tolik bojí
Hmat studí na klikách a srdce nic neočekává
V útrobách koluje splín jak černá káva

Posazen pasažér v rychlíku beznaděje
Jež zrcadlovou síní dokola tam krouží
Ten cestující bojí se dalšího teď děje
Po bližních svých však nezatouží

Převážen prostorami, jimi mučen, jimi učen
Zrcadlových síní věčně nemohoucí učeň
Po slunci nevidět zatím ani památky
Jen zašlá sláva posílená kdysi mávátky

Za okny čerň bubnující paličkami deště
Vlastními pocity po nocích bloudící
Chladem na chodbičkách vagónů se třese
Nenalézaje nic než prázdné vzpomínky

Osvícen toliko studenými zářivkami
Svou věčnou cigaretu pod nimi tam kouří
Než přiteče ráno zpět zas po zeměkouli
Do světa přízraků své oči mhouří

Co všechno již poznal a co zapomněl
Co přitom nabyl a o co byl okraden
Co skutečně stalo se a co si jen vysnil
Teď právě mihlo se za okny v krajině jitřní

Z místa na místo tak žene svůj sen
Zahalen v kupé kouřovým závojem
Vyčerpán nenaplněnými vteřinami
Vždyť vše je jen koloběh, vše Mája jen

ONI A MY

Světlo noci střídá světlo dne
Proč tváří se všichni tak zavile?
Co sílu zrodů dosud nepoznali?
Co na moudré si zatím jenom hráli?

Nás cesty jejich ale míjí jak dech vílí
Pro nás příznačné stává se
Co nahlas bojíme se vyslovit
Stačí si tiše jenom pomyslet

Ref:
Válečné rozbroje bojové výboje
Opět nás chtějí vyhánět do boje
Vhodného nepřítele najdou si včas
Co jen jejich je, nikoli ale náš

Mnoho uběhne ještě špatných dní
Světa cesta zakletá stále ještě je
Pro nás však zdá se již teď zřejmá
K poznání pravdy nás vedou Světla
Provázeni vždy jsme hejny ptačími

Ti, co se zbraní při zemi se jenom plazí
Ač v mundůrech, a v duši přitom nazí
Svými činy smrt svou tak přivolají
Pro slávu zrození jsou, pro slávu padlí
Navždy z chyb zůstanou nepoučeni

Ref: Válečné rozbroje bojové výboje
Opět nás chtějí vyhánět do boje
Vhodného nepřítele najdou si včas
Co jen jejich je, nikoli ale náš

Červené závoje krve je halí
Hřmotně v nich křižují bitevní konvoje
Zalehle v uších válečný lomoz zní
Darmo lidský duch ke hrobům zalétá
Ozdobeny bývají jen květy zla

A na dně moří pak zahlédneš vrásky
Po žilách věků prošlých svých
Jak lodní kýl prožraný hladovou rzí
Tak skončil se i nám vyměřený čas
Čas zdánlivě nehynoucí krásy i lásky

Ref: Válečné rozbroje bojové výboje
Opět nás chtějí vyhánět do boje
Vhodného nepřítele najdou si včas
Co jen jejich je, nikoli ale náš

KONVOJE

Konvoje lodí chaosem řinčící
Dech květy zla zatajený
Na mořských dnech vidět lze vrásky
Jak zbytky žláz věků prošlých
Lodní kýly leží tam prožrané rzí

A tváře lidí, jež se již nestydí
Z divokých snah podlých svých
Vše ještě vyždímat z možností zbylých
Násilím ozřejměn je jejich styl
Doufaje, že nikdo je u toho neuvidí

Co slzí protéká, co duší utvrdí
Léta válečná, mlhavé stíny
Skutečnost předbíhá iluzi viny
To absurdnost lidí se předvádí
Než spolu upadnou do kocoviny

Všechny ty přízraky zarputilých tváří
Od armád dětských až po ty starý
Světla dnů a noci stále se střídají
Co dodat k těm co spí a nedbají
Otroky zůstanou svých dalších dní

V závojích červených na konci dní
Křižují konvoje chaosem řinčící…

VESMÍRNÉ KORÁBY DUŠE

Prostory bytí dýchají jednotou
Koráby vesmírné brázdí nám nitry
Slepí i vidoucí mají své názory
Někteří hloupé, jiní zas chytrý

Kormidelníci zákonů znalí i bludní Holanďani
Brueghelovi slepci dál padající nicotou
Proud bezejmenných metamorfóz a mimikry
Jsou stále to samou kosmickou hrou

Velké události vidět teď pod mikroskopem
Smrt mozkových buněk nebývá náhodou
Hle - výbuchy, částečky vesmíru tu krouží
Zničeny byly čísi tou velikou zlobou

O neohraničenostech věcí vědoucí vědí
O totožnosti malých i velkých vesmírů
Vše je tak cizí, a přitom nám na míru
Vše nové je, i když se po předcích dědí

Podobné je to i se smrtí, co pomalu přichází
Jen ten, kdo v ní uvěří, umírá navěky
Ponechme slepcům ty tvary k zachycení
Ohraničenost času jen jejich je omezením

Ponechme slepým jejich blouznění
když padají do svého tmavého nitra
Jen ten umírá navěky, kdo v smrt svou uvěří
Jen ve své fikci však a matných domněnkách

Bruegelovi slepci jen na chvíli osleplí
Kroužíce v galaxiích svých mlhavých fikcí
Jsou jako zrníčka písku ve svých myslích
Své neviděné teritorium si očurávající

Vesmírné koráby brázdící teď nitrem
Cesty se odráží v osudech plovoucích
Jen řady zrcadel se svými odrazy
Tak je to i se smrtí v každé vteřině
Fikce, co nikdy nebyla, není a nebude

PODZIM NA KONEČNÉ

Podzimní krajiny, kam nevstoupila noha učitele
a kam rodí se jen ti, co se zemi jsou stále propojení
Ti, co vidí všechny ty divy v ní ukryté
a dovedou naslouchat vesmírům duševním

Země, rozkládající se za konečnou tramvají
kam nedosáhnou ještě drápy technologií
a k čistému prameni, co nenapájí tovární turbíny
jaderné rakety snad nikdy tam nedoletí

Země, kde nevysílají se televizní programy
kde nedojedou autokary a hromadné výpravy
kam chodí se zatím jenom po svých
když ovocné stromy právě dozrávají

Jsou pak dny, kdy tušit lze víc za plochostí dění
kdy andělé protřou si oči své ospalé
a vše jiskřivě nové zdá se tu náhle být
duše pak žasne, jak mizí hranice moci dočasné

„Čistotu, nebudeme chemickou vodu pít!“, ozve se zvolání
žrát více už nechceme z velkopěstíren voly a krávy
vše nevinnou krví jejich je již potřísněné
pro ty, co jimi sytí se, však znamení to bude zlé

Čistotu! jednou svorně volat budeme všici
než nás tady oni všechny otráví
jak přejí si ti podplacení panovníci
Jednou i je osud drsně od korýtek ale odstaví

ZROZENÝ VE HVĚZDÁCH

Ve hvězdách zrozený
Syn jejich bloudí
V temnotách v ústraní
Světlo tam neletí
Stojí on na horách
Ve vlasech hvězdy má

Očima vidoucí
Ušima slyšící
Srdcem pulzující
Od země prokřehlý
Jak se vše otáčí
Hlavou se protáčí
Kolotoč lunapark
Točí se stále dál
Nikdo však neví jak
Ten koan pochopit

SPÁČ VE HVĚZDÁCH

Dotýkám se pouze jednotlivostí
žhavých sluncí v galaxiích pocitů
kráčeje po nich k svému orbitu
a tvé srdce v té pouti mě hostí

Kráčeje tiše po hvězdách
jak spáč nevědouc kam šlápnu
na chvíli procitám a pak jen žasnu
zda je to další sen, co se mi nyní zdá

Budu asi ukřižován paragrafy krásy
když po louce se plazím mezi stébly trávy
když po vlasech tě hladím a cítím uragány
Čas očistce nastal teď za odměnu či za trest?

Zrcadla karmy vkrádají se i do snění
vyháněje z něj svou divokou vegetaci
dužiny a šťavnaté listy pudů života
Teď do noci září jen průvodů pochodně idejí

Já zatím toulám se v atomech pohlcen
temnými kobkami duše své spletité
Vzpomínka v hlavě na další pád anděla
pod vrstvou vědomí zebe mě mrazem

Mé já, jak vrstvy cibule pomalu rozpadá se
až zmizím a vysublimuji do prázdna
Dějiny lidského chtění krví jsou napsané
I já jsem tyto hry sám kdysi hrával

V TOBĚ

V Tobě je dobro i zlo
Jen v Tobě
V tobě je vrchol i dno
Jen v Tobě
V Tobě jsou pouště i moře
Jen v Tobě
V tobě je radost i hoře
Jen v Tobě
V Tobě je život i sen
Jen v Tobě
V Tobě je smích i sten
Jen v Tobě
V Tobě jsou hvězdy i čas
Jen v Tobě
V Tobě jsou noci i dny
Jen v Tobě
V tobě je teď i dějiny
Jen v Tobě
V Tobě jsou andělé i démoni
Jen v Tobě
V Tobě je odpočinek i cesta
Jen v Tobě
V Tobě je vše, jsem tam i já
Jen v Tobě

DOMY LÁSKY

Chvěješ se jak světlo svíčky,
když neklidně vzhlížíš do noci
vcházeje tiše do domů lásky
zatím snad jen v představách
Červený stín i tak do duše ti pad
a trápí tě svou bolestnou slastí

Na prahu stojíš a vstoupit se bojíš
jako ti před tebou, co dávno vešli však
Plyšové hračky ve skříni teď prožívají
ze smrti dětství své stařecké úzkosti
Z těch domů totiž návratů již není
a ty ocitla ses ve smrtelném obklíčení

OTEVŘENÍ

Dlaň, jež zaujímá tvar a v něm vidět lze krajiny
plné vyrytých vrásek kopců a cest
do nichž vchod je v každém bodě či ve chvíli
Jen umět říct správně tu formuli: „Sezame otevři se!“
Každý okamžik průchodem je do rozevřené hlubiny
co trvá navěky tam někde uvnitř nás

Mikrovesmíry v megakosmech a naopak
Jen umět je uvidět, dobře se podívat
od zběsilého pohybu k zastavení času v Teď
Skrze údolí a soutěsky bolestí všech
kde vládne noc a krouží démoni hladoví
co sytí se jen marnou pomíjivostí

Příběhy, co vytváří všechny ty zázraky
Magické noci rozpouští ponurá sklepení
To bývá předstupeň slunečního přijímání
Otevření, jež vynáší poklady ze země
Otevření, jež ze zahrad vyhání děsivé sny
a čerstvé síly proudí na křídlech nového dne

Čarodějná a mystická noc, která rozpouští
všechny komory, cely, místnosti či zdi
Otevření, jež odlepí nás od tíhy Země
co navěky zahání tmy z kouzelné zahrady
a nová síla proudí na křídlech všech vůní
To otevření je tvým svatým přijímáním

Otevři okna i dveře svých místností
Zbav všeho se, co dusí či škrtí tě
ne gestem revoluce a zběsilého násilí
ale v sladkém a jednotném splynutí
kam vstoupí duše tvá a svět bude rázem
už jenom prostorem bytostí zářících

INVENTURA

Spálil jsem polibky všech svých múz
a jejich nahotu pohřbil jsem do urničky
Pak s trochou nostalgického smutku
zavzpomínal jsem na hravé jejich kličky

Životní inventura jako vždy dopadla tragicky
pro národ písmenek z Papírového království
Jejich nesmrtelná duše však tady krouží dál
svou plností gravidní i pro věci příští

Ty slepé ohrady bez neónů u silnic
Saze, koks, tetovaný vzduch hřebíky
kudy Kristus neprošel, i když tu mohl být
On však dál tam stál jen opodál
a společného nechtěl s tím nic mít

Teď vesmír se prolíná s tovární čtvrtí
Slyšíš ten sten i bratry jeho roční období
jak dotýkají se zpuchřelých rzivých zdí
aby se čas od času opět zahalily
svou nekonečně dekadentní poezií?

COSMIC GAME

Moje hruď je komora či vesmír beze stěn
Vplouvá do ní sen svou září prosvětlen
Zrozeným touhou poznat se v něm
Má plachty bílé, vzduté jsou větrem

Ref:
Na přídi stojím, sebe mám v mysli
Mysl má v hrudi, srdce v písni
Píseň ve větru, vítr sviští
Sen lodi o skálu se náhle tříští

Skála zplozená v jediném mžiku
Mžik propadl se do výkřiků
Z těch utkaná síť je okamžiků
Všech možných zániků i vzniků

Stěny pukají, sesouvají se v prach
Prach víří, poletuje ve skalách
V komoře srdce podivný vzlíná strach
Vesmírná hra spřádá se dokola zas

Ref:
Na přídi stojím, sebe mám v mysli
Mysl má v hrudi, srdce v písni
Píseň ve větru, vítr sviští
Sen lodi o skálu se náhle tříští

PODZIM

Čas, kdy žár láme se zase do zimy
a bytosti noří se do svého nitra
Z unavených větví spadává listí
před zraky všech na zemi zmírá

Obnažuje teď nahá se podstata
Nemaje dál čím se již přikrýt
Ještě na ni nepadla sněhová peřina
Pod ní děj rozkladu již jen probíhá

DUALITA

Na dobré i zlé rozděleni
Na Krista a Satana
Co dřímaj v každém z nás
V každé světa době
I ve všech zemích
Co nejsou ani na mapách

ČARODĚJKA

Podáváš mi nyní ruku svou
Já svírám ji, ty dítě neznáma
abych se vydal za tebou
na neznámou dlouhou pouť
co teď rýsuje se před náma

Ty vrhla ses ale do snů magických
jak do pralesních tůní
v nichž se jen měsíc odráží
a noční vzduch omamně voní
jak už to chodí v krajinách snových

Magie temnou však stává se
s démony žíznivými kolem
co o život připravit chtějí tě
když pod hladinu hlavu skloníš
Jsou zlověstné hry temné té bažiny

BOJ A MÍR

Vichr temný tady věje
Mizí prostor poezie
Do pohybu se vše dává
Bojovat teď za svá práva

Miluj svého nepřítele
Říká se už po staletí
Mír raději miluj tedy
Nebuď tolik zarytý

Vše k jednomu cíli míří
Jak andělé, tak i štíři
Míří k svému naplnění
Na tom žádný nic nezmění

Mír to je jak mysli spánek
Smíření s tím, co je dané
vyvětrá i sluje temné
ovlaží jak mírný vánek

DARY

Dáváš mi dlaň a ona je ve mně
Dáváš mi polibek a já jsem v něm
Dáváš mi celou nyní sebe
A společně hned jsme TAM

NA POČÁTKU SAMOTY

Samotný v sklepní místnosti
ponořen v její šedosti
kdy osud dál nic neslibuje
srdce v chladu sklíčeností bije
V nicotě naděje vždy zmírá
když vládne jim hodina Štíra

Ta, která s ním tu kdysi byla
valčík tančí na slavnosti jiných lidí
svléknout před ním se již stydí
Vzpomínka bolestně udeřila
Hvězdy netečné jsou ve své kráse
On uvězněn je ve stojatém čase

PŘEDSTAVENÍ

Je všude tolik rolí kolem
Tam kde ale pravda není
Divadlo v klam se změní
A v iluze a triky pouhé

Na srdci nic než jinovatka
Do krystalků ledu tuhne
Chvíle a opona sebou škubne
Jak ji povoluje kladka

Bez potlesku končí hra
Před poloprázdným sálem
Ten, kdo ji chvíli sledoval
Už dávno sám jinou hraje

Ref: Ještě zamyslí se herec
Než vyčerpáním padne
Snad teprve roli pochopil
Se silami však je na dně

Čas hry je právě pohřební
Herec v rakvi relaxuje
Režisér však jako krejčí
Novou roli už na tělo mu šije

Vzhůru opět letí opona
Herec svoje síly sbírá
Před poloprázdným sálem
Nová šance kývá na něj

Jen ten, kdo hraje s chutí
Od srdce a s láskou
Dá smysl tomu představení
A neplete jej s fraškou

Je tolik rolí všude kolem
Však tam kde láska není
Mění se drama vážné
V ochotnické představení

Ref: Ještě zamyslí se herec
Než vyčerpáním padne
Snad teprve roli pochopil
Se silami však je na dně

POLIČKY

V přihrádkách se válí různé knížky
Fetiše zdobí poliček příčky
Z plastu Venuše je tam zhmotnělá
Už jenom vydechnout, to výhodu má
Ve věčném okamžiku být vnořená

LABILNÍ OSUDY

Z setrvání marnost kyne
K okrajům cest jenom tíhne
Pod nohama zem se kývá
Nebezpečná cesta bývá

NULA

Nafoukla se jedna nula
Na tabuli se teď vydula
Prý je jako čiré božství
Obsahuje všechna množství

CIBULE

Velice mě trápí myšlenka hloupá
Když cibuli loupám, je mi to až k pláči
Četl jsem totiž v učených knihách
Že vše jádro má, co vyloupnout se dá
Teď dumám nad cibulí a slupky odhazuji
Cibule stále menší je a já se jen podivuji

Milá v koupelně se před zrcadlem líčí
Ne nepodobna surrealistickému kýči
Zdalipak milá nejsi jak ta cibule
Když šminky si sundáš, co z tebe zbude
Cibule je moudrá, dobrou radu dává
S pokorou na ni vzpomeň každičkého rána

Ať čteš si noviny, či bejvák zřizuješ
Máš velký plány, po prachách jdeš
Vzpomeň na cibuli a nad sebou spláčeš
Bez jádra totiž, stejně jak ona, seš

4 ROČNÍ DOBY

Létem vládne mnohost žáru
zrodivší se na jaře
Na podzim jde k soustředění
V zimě v lůně vše již spí

VLOČKY

Obloha má vrásky z větví
Občas se i propíchne
A pak se z ní sype peří
Vločky bílé skryjí zem

Do jednoty spojily se
Do veliké peřiny
V té budeme já i ty
Nenápadně ukrytí

Nenajde nás ani tání
Pod tím sněžným úkrytem
Na té velké bílé pláni
Plánujem si se smíchem

MASKY

Jen zhmotnělé myšlenky
člověka velkého to čaroděje
co přes formy a šablony
přestal dávno vidět sebe
Zešedlo již jeho nebe
a hvězdy vymizely z oblohy

Masky k srdci přirostly mu
a nesundá je už ani z obličeje
Zamřížován za předměty svými
do světa lásky hledí skrz ně
Když zmírá bez ní opuštěný
a ještě cynicky se směje tomu

SNĚHOVÉ PLÁNĚ

Sněhové pláně v rychlosti projíždím
Šedivé myšlenky z hlavy propouštím
Do podvědomí láduji zmizelé vteřiny
Možná se vše vrátí zas do doby nevinný

OMLUVA

Jen tobě omlouvám se tiše
Tvým zářením provoněn skrze tělo
Omlouvám se, že nedoznělo to, co mělo
Já sám ale úmyslně jsem to zkrátil
Aby nebolelo, co nebylo ještě ani porozeno
Tím jsem vše pro nás ale jen zhatil
Do zimy se vrátil z tvé něžné plyše

V BODĚ VPICHU

Na vesmírné skluzavce
noha se mi teďka smekla
Já dolů padal bezhlavě
Byl to zaručeně pozdrav z pekla
co takto právě vypeklo mě

Kloužu dlouhou temnou rourou
vyplněnou jen rudou mlhou
Někdo mě chyt za vlasy - kdo asi?
a tahá zpátky do civilizační pohádky
po okraj naplněné již jen odpadky

I kdybych si hlavu rozkrájel
nemůžu se hnout tam ani sem
v silových polích navěky vyznačen
Je to pravda nebo sen
ten rozpadlý svět jako ze skládky?

RUCE PODTÓNÚ

Zbystřele nasloucháme
podtónům řečí bližních svých
Taženi spolu osudovým potrubím
co blíže má spíš k únikům
Naskočit se pak snažíme
na vznášedla nočních snů

Krajiny studí svým mlčením
Nevíš, jak se s nima domluvit
Cizotou se chrání před dobyvateli
jako ten, kdo opouštěl tě jedné noci
kdy nevědomí vystrčilo zas svůj xicht
na němž oba ulítli jsme jako cvoci

Skladiště rezavějícího haraburdí
Krámy podtextů všude se tu válí
pod dávno zbytečnými vzpomínkami
kde už jen chaotické emoce
podávají ti své ruce nemocné
zapletené do všech sítí
coby lživé zdůvodnění tvého bytí

ZACHYTIT

Zachytit trochu tepla v písmenech
Zachytit sebe v temných snech
Zachytit jemný vánek ve dlaních
Zachytit ranní svítání
Zachytit včelu na louce
Zachytit zralé ovoce
Zachytit rychlost jestřábí
Zachytit všechny nápady
Zachytit to, co pomíjí
Vynechat to, co zabíjí

NEMOC

Sám tady v šeru
ve vlhku a zimě
k světlu se deru
prchajíc rýmě

Nemocem nuzným
uhýbám zdatně
myšlením bludným
a heřmánkovým čajem

SMUTEK

Smutek zas mi zpod pokličky utek
a touha z hrnce na mě šplouchá
To jen skončila se další sloka
Já po žebříku rýmů se tu šplhám
Ze zdi na to sere moucha
Že co nevidět to skončí doufám
Z takových chvilek by jeden i změk

KOLEČKOVÉ BRUSLE

Svět má brusle kolečkové
a sotva při té rychlosti
nohama se dotkne země
nepostojí a již zas ujíždí
přičemž stále ale spí
Sní o sobě v horečce
když míří přímo do hýždí

RITUÁLY

Chorobné města rituály
Futurologické to sněmování
Všechna přání jsou hned k mání
V gravidních ulicích lidmi obtížených
Nervózním chvatem oplozených
Teď není čas na modlení
Vnořen a olupován soustavně
O svou čest i identitu
Zoufale si chráníc integritu
Všude ale vládne jenom spěch
Co všem už zničil imunitu

CIVILIZAČNÍ BLOUZNĚNÍ

Civilizační blouznění
Za volanty, za pedály
Za pákami, za mířidly
Za tlačítky, za přístroji
Moderní to běsnění
Co bylo dřív, již není

Sotva někam zamíří
Už vítr směr obrací
Silové zpupné proudění
Beze smyslu pro legraci
Každou hru tak převrací
Do neznáma příštích dění

CHORALS NOS. LAND 2 CESARA FRANCKA

Touho, zazníváš ve mně varhanní fugou
Touho, vynášíš z hlubin to, co zapomenuto chtělo být
Touho, držíš mě v hranicích k propastným pádům
Ty přetékáš svou podbízivou hudbou
Já klopýtám a nepřátelům nastavuji svůj iluzorní štít
Tak zoufale podobný bez pastýřů stádům

Touho, vynášíš mě k arkýřům a odtud necháš padat
Touho, svrháváš mě do hlubin kalů a odtud abych vzešel
Touho, necháš mě houpat na patetické melodii
Já padajíc chci zachytit se alespoň kláves varhan
Já uhýbajíc bojím se, abych ze své cesty nesešel
A svou věčnost neztratil tak, přestože ji stále míjím

KARMA

Kdo cítí se být vyvolený
ten snadno potom klesá k zemi
Kdo cítí se být oslavený
ten přicházívá o svá jmění

NEVĚDOMÍ

Nejvyšší hledáš
a držíš se země
Bojíš se ztratit
co patří jen jí
Okovy kuješ
a jimi se trestáš
Je ale zbytečné
se takto jitřit
když v tobě je
navěky Vše

IV. CENOVÁ

Nasládlá vůně kořalek a rumů
V prostorách plných dýmu cigaret
Sedí tam postavy v mlčení zahalené
Pobledlé tváře z vtisknuté beznaděje
Co netrefí už večer ani domů

Jen občas proberou je chvíle vzruchů
Když přeci jen kolem něco se uděje
Čas na chvíli pak vrací je zpět
Málo je ale kolem čerstvého vzduchu
Z již vyšeptalých smutných vzpomínek

ŽIVOT

Život ti utíká
před tvým chtěním
Honíš ho udýchán
s nejapným klením

Bůh na to jen zírá
nechce být stranický
Ví, že tvá víra
má právě spalničky

Ref:
Napřed ho zapřeš
budeš se radovat
Na hubu padneš
než znovu začneš
opět ho milovat

Nezapomeň že všechno
co ti kdo povídal
je stále jen jedno
a vše se ti jenom zdá

ROZEVŘENÁ TAJEMSTVÍ

Já v úžasu zde stojím
když srdce rozevírá svoje taje
a hvězdy svlékají své hávy
Moc hvězdnou nad námi
tak ještě mají stále

Když nahotou svou promlouvají
o velkých těch tajemstvích
Jak knihy mágů se rozevřely
a ti, co klíč k nim hledali
podívat do zámků se zapomněli

POUTA

Spoutaná fantazie
Probuď se k životu
Svobodou napájená
Na pouti výchozí
K dravosti svaté
Jež ti je předurčena
Než zhyneš osamělá
vizí svou poslední

ZASUTÉ OBRAZY

Vzývám vás obrazy
vystupte z nitra
ponořte svoji tvář
v nová svá jitra

MĚSÍC

Ač stále tady je
Od znova začíná
Život svůj prožívat
Naplňujíc sebe
Měnlivý, nestálý
Sám sebe vede
Koláč měsíční
Ve světle svítání
Jak přelud mizí
S tmou tvář svou
Divoce zvrásněnou
K Zemi zas přiklání
Vůbec ne cizí

IDEA

Nadějí idea
Do noci září
Idea jako hra
Vrostlá do tváří

SLOVOTVARY

Do tvarů zachycená slova
Myšlenka se z nich tvaruje
A až si je takto sková
Zase je nakonec zneguje

ŘÍKADLA

Nekrofil s biofilem
dělí si mě rovným dílem

Vše pohltil jsem
co předloženo bylo
Teď vypínač hledám
aby se mi rozsvítilo

Čím podělit se dá
a čím už asi ne?
Co z toho setrvá
časem netknuté?

Co v radosti je obsažené
co zevnitř ven se změní?
Co nedotčené zůstane
v tom každodenním snění?

Není samoty
kdepak, není
To klam prázdnoty
Se v ní jen mění!

Spolu ruku v ruce
rozum a cit
chodí po dvojicích
nenalézaje klid
Nespasí je revoluce

S iluzí klam a mam
za ruce se spolu vodí
Ty ochutnáváš
jejich plody
či i ty se jim jen zdáš?

Jak ve světech galaxií
Nalézat svou tvář?
V nich sebou se i cítit
Vychutnat si jejich zář?

Každá námaha
Roztáčí karmana

DUSNO

Ta dusna
dusí tak
celičký
panelák
i lidičky
co nemaj
vaničky
Jenom já
tu volný
jako pták
píšu si
básničky

ZÁKEŘNÁ EMOCE

Zbloudilá emoce
Co budí nemoce
Teď si to zákeřně
K nám mrcha šine

Věříme nicméně
Hrdě a statečně
Že nás obejde
Že útočí zbytečně
A snad nás i mine

Jsme totiž schovaný
V hospodě narvaný
U stolu až v rohu
Hluboce dumaje
O světě v Bohu

Choděj tam máničky
Tokají i milí
Celej den lidičky
Pivíčko chlazený
Do sebe tam lijí

NOČNÍ MŮRY

Jen v temné noci
vládne žezlo moci
Za to však přes den
zmizí ten hrůzný sen

MOUDRO

Zabití v sobě moudrost skrývá
Vždyť za bytím věcmi se zabývá

SMÍCH

Já vzplanul jak ve vichru vích
když až z míchy smích jí šplích

NA CESTĚ

Jdeš hledati Boha
Chacha
Kamsi se ti schoval
Chacha
Není už tam, kde byl
Chacha
Zřejmě už dosloužil
Chacha
Vyjít musíš znova
Chacha
Hledat svého Boha
Chacha

PŘÍČINA

Když vše jasným se již zdá
přichází nová příčina
Duši, co bránila se novotám
znovu na kousíčky roztrhá

BUDHA

Od svítání do smrákání
Na stole mi Buddha stojí
Usmívá se v zadumání
Rány své si přes něj hojím

Ze dřeva je vyřezaný
Nehýbe se, nepromluví
Žádné chmury, žádné hrany
Proto se s ním tak rád pojím

KLAM

Proplétám se vidinami
svých představ se dotýkám
Horečně se s nimi radím
pospíchat však není kam
Vím totiž, že vše je tady
jenom pouhý světa klam

RODIČE

Otec Smrt a Matka Život
Vedou si mne za ruku
Až poteče mi znovu do bot
Jenom v nich mám záruku

HRY IMAGINACE

Tady jen a jinde ne
Tady jsem já přítomen
Bloudíc časy s imaginací
Na honěnou hraji si
Celou noc i celý den
S klamy možných kombinací
Měníc se i nezměněn

JEN JÁ SÁM

Sám určuji si cesty svý
přestože jít není kam
Sám si spřádám události
přestože jsou pouhý klam

Sám vciťuji se do věcí
kterým jméno teprv dám
Sám utíkám od všech tady
co jak svoje boty znám

Sám, vždy jen já sám
v hlavě ale prázdno mám

ZASVĚCENÍ

K zasvěcení pár světlušek stačí
V zářících ohních můry zmírají
Bolest ve světle smrt značí
Nový zrod děje se přes starý

TRVÁNÍ

Přemíra je mírou míjivosti
Léto s bujením nečiní trvání
A zima s oproštěním jakbysmet
Můžeš mít o tom své pochybnosti
Trvání však předchází celý náš svět

TEĎ V TOM A TADY

Dnes vím, co je sobectví
Prošel jsem už jím
Podobné bylo Rudému moři
co odstoupilo taky

To víra hory přenáší
a zhmotňuje nám sny
Jen trpká zkušenost vtlouká
hřebíky pravdy do hlavy

Dnes již jsem pochopil
jakými kolečky svět se řídí
a teď obrušuji jeho hrany
Stejně z toho průser kouká
bez příslibu boží many

Ne nejsou svatí bojovníci
to jen další fanatici
ohánějí se svým kopím
a vroucí voda dále stoupá
Bůh tedy buď tady s námi

Vše nyní v pohybu je
dle zákonů velké změny
Podzim v lásce i v myšlení
A když čas dál popojde
mohou mrazem pukat stěny

Ten chlad v duši uháší plameny
a hladová nastává pak zima
v níž vyjí vlci teskně na měsíc
Kolem sídel vzlíná stará vina
duší bludných hřbitovních

Dnes vím už, co je samota
Jak hlavu člověku zamotá
když i víra náhle osiří
zavěšená jen za drápky netopýří
v jeskyni marného doufání
To svět v nicotu se naklání

Sezame, otevři se!
Ali Baba se čtyřiceti loupežníky
chce zalepit uražený svůj cit
náplastí ženského pohlaví
Sezame, otevři se!
Sezame, otevři se!
A poslední ať zhasne

MOŘE A TY

Tam kde končí proud
a začíná nekonečné moře
Tam čas ztrácí svoji moc
a mizí všechna světa hoře

To moře to jsi také ty
v něm není žádných idejí
Tam v jednotě všech proudů
již není bojů, není soudů
ani toužebného snění

Chybí tam i všechno chtění
Tam není já již ani ty
To moře ducha věčné je
a stálé Teď v něm kraluje

Pochopil jsem smysl moře
i když k němu jsem nedošel
Tam mizí zima, mizí křižovatky
Mizí čas i cesty zpátky

Z ničeho nic stojí tu dívka
Srdce začíná vzrušeně bít
Z absolutna vykvetla kytka
a zrodil se zas nový cit

To tebe jsem hledal po nocích
To ty trápilas mě svojí absencí
To ty tak věčně latentní
Toužím po tvém zhmotnění
Pro tebe stvořena je hmota
i chaos tohoto života

Pro tebe mrznou i tají ledy
Pro tebe vesmír rodí se i zmírá
Není to poprvé ani naposledy
Z tebe pramení má víra
To ty jsi kočím kosmického kina
a bez tebe zbývá kocovina

To ty, paní na svém kolotoči
z nějž hlava často se mi točí
Chvíli šťastný a chvíli v křeči
Z tvých nedozírných snivých očí
co smějí se i když občas brečí

Ty záhadný můj smysl všeho
co zůstalo ještě neskončeno
Ty, bez níž nepoznal bych
osudů protiklady propastné
co dobro v nich a co zlo je
ve všech životech svých

Ty matka noci i dne
To dílo je jen tvoje
Ty zrodila jsi poezii
Ty zrodila jsi i boje
Ty chvíli neznámá
a chvíli zase moje

Tebou stvořeno je tolik krásy
S tebou jedině svět si zpívá
Z tvého klína roty pochodují
To ty jsi andělem mé spásy
když kolem tebe poletuji

Ty silnější jak atomová elektřina
V tobě nálože vybuchují
a jaderné květy kolem bují
Mrtví se rodí a živí zmíraj
Já v náručí tě i tak svírám

A nezbývá mi než pochopení
jak vše plyne a jak se mění
od zapomnění k probuzení
Stále nová, stále živá
ke mně přidělená jsi má víra

Já ocitám se opět na začátcích
teď v tom a tady
To odplata je za tvé poznávání
kdy stále znova spřádáme své sny

Dnes už vím, co je sobectví
také jsem prošel jím
Bylo tak podobné Rudému moři
A rozestoupilo se spolu s ním

RYTMY

Monotónní rytmus léčí nyní jizvy něčí
Krev pění, v divošské skřeky se mění
Vytříbený vkus upadá do zapomnění
Divoká hudba teď zimním krajem zní

PŘELÉTAVOST

Věčné jsou ty egoismu lety
Z kalichu na kalich přelety
Z života do života jen v objetí
Oběti však nikdo neposvětí

POUTNÍCI

Poznal jsem samotu i trpkost míjení
Poznal jsem pocity poutníků všech
když někdo s tebou se zastaví
nebo jen po boku chvíli ti jde
To pak počítáš minuty takto uběhlé
na cestě své dávno vysněné

A víš, že jen do další křižovatky
než hry života zase kostky rozhází
Prokleté rytmy jsou v tom zakleté
Vracejí se zpět jako zvratky
z toho, nač jsme zatím krátký
Snad život si vše teprve přebere

Ne nejsem hodinářem emocí
Analytický jeho cit chybí mi
To spíš už lodníkem na mořích
brázdícím jejich nesčetné hladiny
Tulákem po hvězdách za nocí
či měřičem dálek nevlídných

POCITY

Pocity sází své reflexy
jako zahradník květiny
Stálá změna je definicí hry
jen formy stále se měnící
u pořád stejné myšlenky

Ne, není to smutné žvanění
To jen písmeno k písmeni
umocňuje takové vyznění
A slova hutní, táhnou do boje
když přijímáš pod oboje
vše, co život ti přinese

Není to nic než poezie
co věčnost tobě poodkryje
od nesmyslných abstrakcí
v nichž nenalezneš cit
Ale i ona je jen analogie
a přitom hravou umí být

Ne, není to teskné žvanění
To jen písmeno k písmeni
umocňuje takovéto vyznění
A slova hutní, táhnou do boje
Když přijímáš pod oboje
Vše, co v lásku umí se proměnit

ŘEČI

Žádná z řečí nebyla bezvýznamná
Ať byla hloupá, chytrá nebo zrádná
Ať byla křehčí než miska z porcelánu
Či něžná láska tulipánů k ránu
Žádný z těch lidí, co ty řeči vedl
Se sám sobě tak docela nepovedl
Každý si tu svoji pravdu jenom vedl

Žádný z nich nebyl ani bezvýznamný
A občas řekl i nějaké ty pravdy
K absolutní té však nedokázal dojít
To musel by umět všechny ostatní spojit
To musel by umět všechny ty lidi chápat
Ne za svou pravdou neustále jen se drápat
To musel by umět dát si ji i do vědomí
A takový i být, a nejen o tom hezky mluvit

KAZISVĚTI

Vše, co jsme nalezli, bylo smysluplné
Ten, kdo to zanechal, miloval prostotu
My však se zbláznili, všechno mu rozbili
jak dítě s kladivem, které teď nejvíc chce
rozbitou celistvost sestrojit zpět po svém

SVĚT

Vklouzl jsem do světa zrodem
Ten však byl jen mým počátkem
Vstoupil jsem do podivného dění
jež se mnou pohrálo si a již ho není
přesto však dluh splácet nucen jsem

VNOR

Až pochopíme velikost
A posvátnost to okamžiku
Majestátnost pojmu „Teď“
Svátost nejmenšího dílku
Pak ohlédnem se zpět
A uzříme svoji věčnost
V níž každý ponořený jest

PŘEDZVĚST OČISTY

Na sklonku noci přichází úsvit
Neměnná pravda věků všech
Když končí starý tento svět
A nová éra začne se probouzet

Ten propadl se zpět časem
Kdo osudem rozpolcen je
Hnán jenom svým strachem
Božího jména IEOUA bojící se

Teď zrodí se bytosti mladé
Jež posílí pozemské toto dění
Naplní se pravda v pochopení
Dobra a zla či černé a bílé

Ti, co k pochopení nedospěli
Do minula vrátí se zpět zas
Dál obrušovat duše hrany
Aby se zaskvěl čistý diamant

SPASITEL

Všichni té doby spasitele čekali
A on byl zatím mezi nimi
Přes svou vizi však nepoznali
Toho, v něhož věřit si tak přáli

Svou víru tak časem ztráceli
I ti, co dokonce jej zblízka znali
Ani ti jej však nepoznali
Když o svém spasiteli přemítali

Byl přitom tentýž jako tenkrát
Co v čase onom na kříži zmíral
Trpěl bolestnými vteřinami
A davy se mu jen vysmívaly

A nyní tentýž opět se tu zrodil
I když jiný ve své stejnosti byl
V běhu věcí všech pomíjivých
A jen pro nás v zdánlivém vývoji