O ILUZIVNÍM VÝVOJI

Pokud dokážeme pod zdánlivě mrtvou slupkou hmoty najít její vnitřní živý obsah tak ji to „posvěcuje“ a posiluje i naše pozitivní vnímání reality.

Proto by byl nesmysl v zájmu vyšší jednoty popírat materiální různorodost světa, neboť ta nás provází na cestě životy a všechny námi vnímané projevy jsou vlastně Boží tvorbou. I proto nemůže být mnohost chápána jako zlo, ale patří k vývojovému stupni bytostného poznávání, kterým je třeba nejprve projít.

Individuální já vědomě poznávající svět je trvalé s pocitem vnitřní kontinuity, vedoucí přes množství svých hmotných projekcí.

Křesťané reinkarnaci vyloučili ze svého učení hned na počátku svých církevních dějin. Používají spíše alegorii o tzv. „čistých duší patřících v nebi na Boha a pějících mu chorály chvály před jeho trůnem“. Stačí jim dodržovat desatero a výsledkem jejich života ve víře bude tato metafyzická odměna. U muslimů je to rafinovanější, ti, pokud se svému Alláhovi znelíbí, budou muset žít v celibátu asi i po smrti a tiše jen závidět svým padlým soudruhům ve zbrani, užívajících si po fyzické smrti nejrůznější erotická dobrodružství s neposkvrněnými pannami (kolik jich asi musí v jejich nebi být, pokud žena je pannou jen jednou?).

Naše pozemská těla i způsoby myšlení (ty pomaleji) s fyzickým odchodem pomíjejí, ale možnost vnitřního poznání vyšších sfér a napojení se na ně trvá stále. Potom i pocity životních jistot a radostí se mohou lépe projevovat, uvědomíme-li si, že jsme v této unitární jednotě osobně zakotveni. Jako vlnky v moři a z něj zrozené, jsme zde ve své soustavné přítomnosti propojení s celým oceánem jednoty, a jako radující či trpící duše jsme neseni tímto unitárním prostorem.

Světské ale i duchovní vzdálenosti jsou jen dílem Máji, výsledkem smyslové iluze. Jsou utvářeny strukturou našeho duálního myšlení: ano – ne. Ve skutečnosti se pohybujeme v proměnlivé, a přitom neměnné struktuře Tvůrčího díla (TD) vyšlého z Podstaty. Jsme soustavně vnořeni v této věčné přítomnosti ona je v nás. Tvoříme společně zatím neuvědomělou jednotu. Tvůrce i dílo jsou na všech úrovních zanořeny neměnně v sobě, tvoříce jediný celek.

Vzdálenost je tedy jen relativním pojmem mysli, a přestože máme pocit vzdálenosti, jsme neustále přítomni v jediné boží přítomnosti. Od tohoto chápání nás vzdaluje jen naše individuálně omezené smyslové vědomí, které má na svědomí prožívání všech časových souvislostí. Sami tak ve skutečnosti tento čas spoluutváříme a naše myšlení je umožněno jen projekcí sebe sama do časových linií bytí.

Skutečné a podstatné vědomí Já je neměnné a vyvíjí se tudíž jen naše smyslová a myšlenková soustava, aby jednou mohlo dojít k závěrečnému a vědomému splynutí inkarnačního proudu duše v rozpoznání sebe jako Tvůrce. Naše bytostné životy se tedy na povrchu projevují jako valící se vlna, ale v největší hloubce jsme neměnnou podstatou.

6.1.85

…

 

 

O KOSMICKÉ HŘE A BOHU

Temné síly nás dokáží reálně obkličovat, strašit, vysávat a zbavovat radosti ze života. Zato smrt ohrožuje jen zdánlivě. Ve skutečnosti nás zbaví jen toho, co je pro náš život již nepotřebné, přežilé a stagnující, tj. života ve zchátralém již nevyhovujícím těle. A my se jich přitom tak zoufale snažíme držet v přesvědčení, že je lépe mít blbé než žádné. Potom i umírání v závěru života se nám místo radostné transformace v transcendenci proměňuje v tragédii.

Smrti je neprávem připisována představa zla, neboť je vůči ní egoisticky omezená vůle bezmocná. Přitom nás vrací jen blíže svému počátku i tvůrci, do mocných přívalů kosmických energií, které jediné omlazují naše duše.

Ve své podstatě jsou všechny duše svaté a nedotknutelné, pocházející z nejvyšší roviny existence, což si v běžném životě málokdo uvědomí. Také proto jsou vzájemné vztahy takové, jaké jsou.

I když můžeme v životě pociťovat peklo, jsme přitom soustavně vnořeni v unitární struktuře vědomí, neboť mimo ani být nelze. Peklo se odehrává jen ve smyslové oblasti, která je zatížená nepřekonatelnými rozpory. Žádný relativní stav netrvá pro bytosti ale věčně, a pokud mluví křesťané o věčném zatracení, jedná se o duchovní omyl, který vyplývá z jejich odmítání reinkarnačních zákonů. Jeden život nestačí na to množství vývojových úkolů, které před námi leží

Není tedy nic, co se nedá dodatečně napravit, myšleno metafyzicky. Oč víc zla jsme pomáhali v minulosti vytvořit, o to větší porcí dobra budeme muset vyvinout v budoucnosti. Vše, co jsme si neprávem přisvojili nebo zničili, budeme muset zase jednou napravovat. Vesmír si vyžaduje rovnováhu sil.

…

Tzv. „vnitřní obrácení“ má člověka vést k jeho pozitivnímu směřování na osudové cestě, propojené i s ostatními cestami. Na ní dostává bytost nejrůznější i varovné signály a upozornění od svých neviditelných průvodců, když se odchýlí od své vytýčené trasy, od před zrozením naplánovaných životních úkolů a cílů. Toto nenápadné vedení můžeme vnímat skrz osobní svědomí, které k nám umí i velmi nepříjemně hovořit. Pokud člověk delší čas ignoruje veškeré vnitřní rady, pak obyčejně dostane karmicky přes prsty, neboť neřešené psychické události již dozrály až do hmotné podoby.

Může nás ale uklidňovat vědomí, že v minulých životech jsme na tom byli charakterově mnohem hůře, a přesto jsou naše současné osudy ještě docela přijatelné, alespoň těch, co se už dokáží tímto svým svědomím (skrz životy přijímaných a upevňovaných hodnot) také řídit. Boží zákony neznamenají nemilosrdné a vražedné smeče v reakci na naše pokleslé činy. Není to snaha „odněkud z centra“ nám to nandat a ukázat, že jsme jen prach před vyšší majestátností. Jejich účelem je znovu proklestit cesty mezi nižším a vyšším Já. Boží duch přátelsky proniká i k těm nejmenším, a v tom vězí jeho velikost.

Karma sice dokáže tvrdě vracet naše hloupé činy, není to ale jen slepá zeď, o níž si pinkáme. Je hluboce rozlišeno, co jsme vykonávali z pouhé nevědomosti, slabosti, přinucení anebo záměrně ze schválnosti či zlé vůle. Za své osobní podvědomí, svázané úzce s kolektivní myslí, naše individuální bytost plně neodpovídá, proto ani karmický zákon nepůsobí rovnou na všechny nepravosti duše, ale souvisí s postupným procesem sebeuvědomování. Můžeme dokonce říct, že sami sobě jsme svou vlastní karmou, kterou chtě nechtě jsme nuceni vpustit do svých životů, aby se mohly odehrát důležité změny ve vnitřním charakteru.

Bůh však tyto hry hraje s námi s láskou a pochopením naší kosmické nepatrnosti. Podává nám ruku ne jako soupeř, ale jako spoluhráč. Vždyť on nás v této hře učí a není tak v jeho zájmu rozdrtit nám osudem ego na padrť. Jde především o vnitřní prožitky a nová poznání z těchto životních her. A jako správný rodič nám na této cestě i nenápadně pomáhá. Láska světských rodičů ke svým dětem je nepatrná oproti „boží lásce“ k svému tvorstvu, neboť ve skutečnosti je s ním zajedno.

Bůh nás tak hrami učí jej lépe chápat. Dokud se lidstvo nachází ve stavu dětství, dostává nejprve nejrůznější citové a hmotné hračky a teprve později se učí ve vzájemných vztazích. Skrze naše nitro k nám z jeho centrálního vědomí přicházejí rady i karmické „odměny“, protože ona univerzální láska je všepronikající i všeodpouštějící, která bere vždy v úvahu i potřebný čas na naši vnitřní proměnu.

Později nám nechává i víc svobody s vědomím: „Dělej, jak myslíš, máš svobodnou vůli, ale nezapomínej nikdy, že je zde i tvůj rodič a přítel a jednou zase spolu splyneme ve vzájemné jednotě. „Ty trpíš, protože jsi nyní propadl vnějším a vnitřním rozporům, ale věz, že v tvém budoucím čase jsou všechny tvé pomíjivé věci zahojeny.“

Možná že jednou v některé z astrálních sfér uslyšíme celý svůj život převedený do konkrétní intergalaktické symfonie a veškeré prožité utrpení a zlo budeme vnímat už jen jako nepatrnou disonanci v její harmonii. Zpětně zažívaná skladba tak pozbyde své chmurné atmosféry a stane se naplněním již svobodné duše.

Naše osudy jsou složeny z vnitřních i vnějších disonancí téměř vždy, jinak bychom se tu nemuseli ani rodit. Jako lidé už ale můžeme ladit a postupně rozvíjet své myšlení do vyšších celků, čímž se nám rozšiřuje i repertoár ve výběru příštích bytostných osudů. Dnes vše vnímáme nedokonale pouze z důvodů nedokončeného vývoje, který je determinován souhrnem posbíraných zkušeností v čase po mnoho a mnoho tisíciletí či statisíciletí prožitých životů, a které se odráží i v celé naší smyslové škále.

Každý z nás je v této historii duše hozen různě dlouhou dobu, proto nelze po druhých požadovat, aby uznávali shodné hodnoty a postoje spolu s námi. Kvality života se nám zrcadlí dle naší vývojové vyspělosti, jež je podmíněná i délkou pobytu v těchto osudových učebnách života. Analogie k základní škole je namístě. Ještě dlouho se nám nebude ve vědomí odrážet kompletní vesmír, na jeho nekonečně hlubší část coby lidské bytosti ještě zdaleka nedosáhneme.

Jako bych teď zaslechl slova z nitra: „Vnímej mne, neboť věz, že všude, kde se nacházíš, jsem s tebou i já. Zatím se chováš spíše jako hulvát, který ignoruje hosta, nebo zoufalec, který vidí jen sebe a svou ubohost a nepovšimnul si významné návštěvy, která mu přináší do domu mír a štěstí. Tvůj vlastní nářek přehlušuje mou zvěst o tom, že je ti dáno přesně tolik darů, kolik k svému životu právě potřebuješ. Ty to však neslyšíš a křičíš: „„O ne, nic mi již nemůže pomoct, jsem nadobro ztracen v chaotickém světě a všichni se mi navíc škodolibě vysmívají a nerozumí mému trápení!““. Já Jsem však tady s tebou skutečnější než ty sám. A toto je ta nejlepší chvíle pro novou zkušenost dobrodružného poznání nekonečných a nikdy nekončících světů duše. Naše podstata je tatáž.

7.1.85

…

 

 

PŘEDPOKLAD SVOBODY

Tři hlavní vztahy:

1)      Vztah individua sama k sobě

2)      Vztah individua k ostatnímu světu

3)      Vztah individua k Tvůrci

Osobní vůlí můžeme dojít k blahobytu jen tím, že poznáváme evoluční zákony vesmíru a existence jako nutný předpoklad. Pokud žijeme nevědomě, osud se nám bude jevit jako série nahodilostí, z jejichž chaotičnosti získáme pocit, že musíme o své místo na slunci soustavně bojovat, čímž ten boj prakticky svévolně aktivujeme.

Těžká a odcizená práce jako prostředek sebeobživy i poddanství nás bude provázet tak dlouho, dokud člověk nebude ctít určité bratrství a citové ztotožnění nejen s lidmi, ale všemi tvory planety. Do té doby ho budou provázet i pocity stálého nebezpečí a ohrožení životních zájmů. Tyto strachy se odráží na celkové atmosféře doby. Vtip je v tom, že nejlepší fyzické zabezpečení nenajdeme v materii ale v psychické rovině.

Svobodu v osudu zaručuje neulpívání na pomíjivosti, hluboké pochopení jednotného zákona duality všech dimenzích a prvků viditelného vesmíru

14.1.85

…

 

 

ÚVAHY 85/1

Kam směřuje tato expanzivní kultura? Jak pevné jsou její základy? A jak chápe pravdu či klam? Každý člověk musí na tyto otázky narazit, a hledá-li opravdově, dostane se k poněkud znepokojivým odpovědím. Společnosti se nehodí hrabat se v svých útrobách příliš důkladně. Chce mít zaujatý nezpochybňující postoj k hodnotám, které momentálně zastává, jinak se pro ni z takovýchto pravdu hledajících občanů stávají vnitřní nepřátelé.

…

Vidět život jen rozumově a nezažívat ho i v citové hloubce, podporuje pýchu ega, kdy rozum se vidí zářit povýšeně nad tělem, ale není přitom propojen se zbytkem povahových vlastností člověka. Takový stav vede ke křivé páteři.

…

Duchovní cesta se alegoricky podobá pouti z mírného pásma pohodlí skrz tropy i polární krajiny duše, než se po ní dojde do vysněného ráje. Je to tedy tvrdá cesta sebezapření a vůle, otužování se k připravenosti po pravdivějším poznání sebe sama.

…

Duchovní adepti se vzhlížejí ve svých moudrých učitelích, kteří však ke svému poznání dospěli složitou autentickou cestou vývoje. Oni se ale jen snaží napodobit vnější formu svých guru, protože jejich ego má ještě potřebu vzhlížet se v krásném obleku. Teprve pod jeho povrchem je ale začátek skutečné duchovní cesty. Je rozdíl mezi napodobováním a bytím jako takovým.

…

Největší učitelé lidstva se v určitých periodách vrací cyklicky do nižších rovin mezi lidstvo a pozvedávají ho na vyšší kulturní úroveň. Nicméně jsou nuceni hovořit takovým jazykem, jaký jim ta která doba vibračně umožňuje a jak jim to lidé taky dovolí (viz příklad 2000 let nazpátek).

…

Chápat druhé znamená nalézat v nich styčné body se sebou samými. Spojuje nás vyznávání podobných hodnot, ať je to touha po štěstí či vnitřní plnosti, každý k jejich realizaci vidí trochu jiné cesty.

…

Je velký rozdíl ve víře v přítomnost živé síly boha v celém kosmu či jen ve víře v kosmickou mechanistickou strukturu. Při meditaci o bohu s ním komunikujeme přes srdce či dialogem mysli přímo. U kosmického řádu zkoumáme racionálně jeho zákonitosti

…

Vnitřní mír umožňuje nepředpojatost k nejrůznějším činnostem. Pokud je člověk charakterově pevný, nepodléhá již tolik chaosu vnějšího světa a jeho mocenským nástrahám. Interakce mezi egem, světem a vesmírem je soustavné hledání souladu podobné jako když hledáme harmonii mezi ohněm a vodou.

…

Ďábel je zpodobněním klamu, iluze, Máji. To jsou relativní fenomény. Není tedy důvod věřit ve věčné peklo a ani v jeho samotného. Zlo a dobro jsou krajní rozpory psychických kvalit jdoucí vždy spolu. Dokud je tu jakýkoli rozpor, je v této dualitě obsažen i časový rozměr cesty, a proto i možnost se v ní aktivně pohybovat a řešit ho. Pro bytosti jsou všechny stavy a tvary světa relativní. Iluze vznikají jen z nedokonalého vnímání a chápání skutečnosti.

16.-27.1.85

…

 

 

DUŠE A TĚLO

Je pokrytecká stylizace do nejrůznějších rolí, neboť tím jen cosi napodobujeme, abychom před druhými vypadali lépe, než jací opravdu jsme. Tím ale ztrácíme svou autenticitu, protože zastíráme skutečnou povahu pro nějaké fiktivní výhody. Tělo je ale podřízeno živé duši a ta jej tvaruje ke své podobě.

…

Duch přeneseně znamená moudrost. Individuální duše vidí plnost v duchu, a chce jím být naplněna. Duše jako ženský princip touží po spojení s ním, a tím se její touha spojuje s moudrostí. Duše proniknutá duchem pak touží společně po svém Zdroji a jím je i tažena k svému naplnění.

…

Rozměr a čas z hlediska hlubší komplexnější roviny je fikce. Křesťani mají alegorii o neposkvrněném početí přinašeče Krista pannou Marií. Aby se mohl zrodit Kristus – vnitřní člověk, boží syn nebo Pán světa, jak je různě nazýván, musí být duše oplodněná vysoce spirituálním elementem. V bezčasové rovině je přítomen soustavně a jeho duch proniká skrze dualitu sil až do našeho světa. Tak všepronikající duch, Krist i Bůh jsou latentně přítomni i v každé bytosti.

…

Vše v kosmu pulzuje, vše se po dokončení svého životního cyklu vrací zpět do silových center Tvůrce. My můžeme hovořit jen o kvalitě vědomí, které jako lidské bytosti máme na vývojové cestě velmi omezené. Můžeme jím sice různě manipulovat, ale jeho vývojový směr zastavit nelze.

…

Směrem od těla k duchovním rovinám leží množství nadřazených dimenzí se svými přechody. Je-li ego hrubé, těžko může u něj nastat jemná komunikace s duší. Potom spolu hovoří spíše jen pudové vášně s jejichž animální podstatou se takové bytost ztotožňuje.

Běžný sex vychází obyčejně z pudové potřeby 1 a 2. čakry a o vyšší rovině lásky nelze příliš hovořit. Čím je bytost oduševnělejší, tím oduševnělejší je i její láska, její citová empatie. Potom sexuální spojení se současně stává i spojením duchovně éterickým, kdy mizí rozdíl mezi prožitkem těla a ducha a sexuální energie může postupem vzhůru otevírat vyšší čakry vědomí, namísto aby se jen vybíjela přes pohlaví. Čím schopnější jsme vcítit se do partnera, tím bude hlubší a duchovnější i sexuální spojení.

20.1.85

…

 

 

MIMOVERBÁLNÍ KOSMICKÁ ŘEČ

Lidská řeč z kosmického hlediska by mohla být vnímaná jako blábol. Kosmická řeč vychází přímo z psychického naladění bytostí a telepaticky se přenáší do vnímání dalších bytostných duší.

Abychom dokázali telepaticky vyjadřovat své myšlenky (např. v modlitbě či meditaci), musíme se naučit vědomě rozpoznávat a formulovat své psychické stavy a potřeby. Lidstvo je dosud jako malé dítě, takže i jeho přání a formulace tomu odpovídají. Základní stavy jeho duše se dají zúženě vyjádřit jako „potřebuji, toužím, chci, miluji, mám, nemám, strádám apod“ celkem v tom není rozdíl od ostatních zvířecích druhů.

Telepatická komunikace se dá zaměřovat k nejrůznějším rovinám – k přírodě, lidem, andělům, vnitřnímu já, Bohu atd. Bez porozumění psychickým stavům bychom dokázali přijímat i vysílat jen velmi nejasně a chaoticky svá sdělení, musíme umět tedy své duševní stavy rozpoznávat a rozlišovat, což si nelze osvojit jinak než jejich osobním prožitkem.

Pokud se snažíme takto komunikovat s vyššími duchovními bytostmi, které jsou již plně vědomé a rozumí všem nižším stavům duše, neboť jimi také v minulosti procházely, nemá smysl cokoli před nimi předstírat a hrát si na něco, co nejsme. Autenticita pro takovou komunikaci je nutností.

Souhrnně pod tuto kosmickou řeč můžeme řadit telepatii, modlitbu, meditaci, vnitřní dotazování, kontemplaci či věštění, vesměs tedy intuitivní schopnosti, na základě neverbálního nepojmového myšlení. Budou-li tyto stavy duše nevědomé a neurčitě zamlžené, vznikne z toho nesrozumitelný blábol, jemuž může být z druhé strany sice nějak rozuměno, ale odpovědi budou nesrozumitelné pro dotyčnou osobu a spíše skončí u samomluvy nebo dokonce v schizofrenii.

Soustavným tréningem, jako u všeho, se člověk naučí navazovat tyto neverbální vnitřní kontakty stále dokonaleji. Ve chvíli, kdy v nás vznikne v určité pokoře (opaku mentální pýchy) hluboký prostor k naslouchání duši světa, nebudeme už tolik zahlušeni a zaslepeni jen jeho povrchním chaosem.

Potom si možná povšimneme i toho, že vše kolem k nám soustavně a tiše promlouvá svou vlastní moudrou řečí. Tak se naučíme vnímat v jednotlivém celek a v celku jednotlivost, v pohybu vidět klid a v klidu pohyb. Postupně tak dojdeme ke stále hlubším úrovním vědomí, které nám dokáže dávat srozumitelné odpovědi na kdejakou naléhavou otázku.

Řeč duše a ducha je tak mnohem plnější, hlubší a svobodnější než nejefektnější kecy světa

…

 

 

O POMOCI BEZ LPĚNÍ

Umět nepohnutě vnímat utrpení druhých je velice obtížné. Mnozí si však musí prožít ve svých životech tvrdé pády, které je mají přivést k důležitým změnám v jejich charakterech. Bez jistého nadhledu se neobejdeme v ničem, neznamená to ale citovou lhostejnost k utrpení druhých, jen je u toho nutná psychická ochrana v zájmu harmonie vlastních vnitřních sil.

Extrémní vciťování do utrpení druhých spíše paralyzuje a rozhodí i naše emoční pole, čímž ničemu nepomůžeme a spíše naopak. Aby byl člověk schopen druhým pomáhat i v takových případech co nejlépe, potřebuje být vnitřně pevný a vyvážený. Těžko by mohli světští záchranáři poskytovat účelnou pomoc, kdyby je na místě hned rozhodilo lidské utrpení, kterému bezprostředně přihlížejí.

Důležitou roli sehrává také to, jakou případnou pomoc od nás druzí vlastně očekávají i jaké jsou u toho jejich motivace. Je možné přímo žádoucí zmírňovat druhým jejich osudově karmické šlehy, ale musí to oni napřed sami chtít, být takové pomoci otevřeni a nediktovat si formu, kterou se to má dít. Bylo by již také násilím, kdybychom jim nutili představu, jak jedině má naše pomoc vypadat. Proto je třeba svobodné rozhodnutí na obou stranách bez vytváření jakýchkoli herních strategií.

…

 

 

VELMOMOCENSKÉ SYSTÉMY

„My poznali dějinnou nutnost a jsme tudíž neomylní“, „Naše strana volí za vás, proto vaší povinností je volit nás“, „Stačí být naší straně věrný a ona se o vás postará“, „Volíte-li jinak, volíte proti nám“, „Vaší osobní vůlí budiž prosazovat vůli naší strany“, “Váš nesouhlas je již bojem proti naší dějinné vůli a naší stranické neomylnosti“. Tak lze parodovat donekonečna demagogické hlášky současné komunistické moci.

Je to prosazování diktátu jedné společenské skupiny nad ostatními, kteří myslí trochu odlišněji. V tomto kolektivismu je hluboká neúcta a pohrdání mocenského systému jediné vládnoucí strany individualitou občanů a jejich svobodami.

Je politickou snahou tento mocenský monolit dál agresivně utužovat. Snaha ho jakkoli oslabit vzbuzuje ještě větší agresivitu a brutalitu. Jen vnitřní neochvějnost podložená hlubšími pravdami dovolí v něm žít a nepodléhat mu. Vnitřní nejistota systému vede ale ke stále nevybíravějším metodám nátlaku mocenského aparátu a znásobuje izolaci nesouhlasících jedinců.

Je takový systém moci vůbec zespoda napadnutelný? Ten protitlak by musel být uvnitř něj tak silný, až by postupně rozleptal celou hierarchickou strukturu i jednotlivé její složky. Například ve chvíli, kdy příslušníci mocenských aparátů by ztráceli své elitářské výhody, a naopak by jich začali vidět víc ve vnějších strukturálních změnách. Ego v tom vždy hraje svou roli.

Trochu absurdně působí snahy Západu zničit tento režim, neboť sám je již nahlodáván rozkladnými procesy. Jakousi změnu by tak mohl přinést jen skutečný dialog Východ – Západ, kdy by došlo k povýšení společných zájmů v nutnosti řešit závažné celoplanetární problémy. To není ale zatím možné bez pravdivého poznání skutečného stavu světa.

Na straně obou světových mocností by muselo dojít k přehodnocení politických a ekonomických zájmů, utlumení velmocenského boje, a podpory humanistického rozvoje světa, založeného na vzájemné spolupráci, což je z dnešního hlediska dosud nepředstavitelné.

Pokud chce ale Západ zabránit šíření komunistické ideologie i na své území, musel by být sám morálně pokročilejší, zabývat se skutečnými potřebami lidí, nejen svých elitních vrstev, a tedy být mnohem demokratičtější.

Oba světové systémy stále usilují o dosažení nadvlády nad svým protivníkem, což je vede k trvalému ideologickému boji a tím i ke stále větší militarizaci světa. Žene je strach z mocenského uvolnění jako možného ohrožení samotných základů obou režimů.

Pokud chce ale lidstvo bez úhony dál pokračovat na své cestě, jsou celosvětové změny nutností. Jen větší rozvoj pluralitního humanismu může překonat globální konzumnost a uniformitu současné doby, spadající plně do materialistického způsobu života vládnoucího na obou stranách světových politických soustav.

21.1.85

…

 

 

PÝCHA KOLEKTIVISMU

Preferované marxistické pojmy: Moc proletariátu, socialistický řád, třídní uvědomění, vůle lidu, dělnická třída, jednotná fronta, politické masy, dialektika třídního boje, komunistická ideologie, strategie hospodářského rozvoje, budování pětiletky, světlé zítřky…

Jedinec se v tomto zřízení má obětovat zájmům celé dělnické třídy a ideji nového světového komunistického řádu.

Taková ideologie ale nemůže přežít dlouho, protože je postavená na oběti svobody jednotlivce a podřízení se kolektivistickým zájmům. Narozdíl od duchovní křesťanské pokory je tato oběť ve jménu mas přímo vynucována. To z ní činí absurditu. Copak je možné srovnávat obětování špatných vlastností ega pro duchovní cíle s obětí své individuální autentické duše? V komunistickém pojetí tu ale kolektiv není od toho, aby pomáhal mentálnímu rozvoji všech jednotlivců, ale aby jednotlivci budovali jednotný kolektivistický společenský egregor.

V současnosti se tento režim již zákonitě nachází v hluboké duchovní krizi, kdy jeho přitažlivý potah se již prošoupal a zevnitř vylézá čím dál větší vycpávka lží. Připomíná tak prošoupanou vojenskou matraci. Začíná to být již viditelné všem a aparát si neví rady se svou propagandou a čím dál víc lavíruje. Už dávno překroutila vládnoucí třída své ideologické „vědeckotechnické náboženství“, a zabývá se hlavně už jen způsoby udržení moci.

Církve by podobné dilema řešily poukazem k větší pokoře svých oveček a poukazem na jejich nebeskou odměnu po smrti. Taková cesta je pro materialistický režim nemyslitelná. To, co může být pro jedny síla, to je pro jiné známkou slabosti a záhuby. Je to tedy forma nebetyčné pýchy vládnoucích tříd, která je nakonec sama zahubí.

Církev začala ztrácet svou autoritu paradoxně ve chvíli, kdy dospěla k největší zevní moci a propadla autokratické pýše. V té chvíli z ní vymizela skutečná duchovní autorita a stala se spíše světskou mocenskou organizací.

Propadne-li režim své naduté pýše, stává se z něj bezduchý stroj, neovladatelná jednosměrná mašina, slepě a bezohledně se řítící vpřed a devastující vše nač dosáhne. Stává se vyšším nástrojem ničení.

Pohonem všeho je ale lidská energie, která je stále víc vysávána ze všech stran tímto duševním vykořisťováním. Stravuje člověka jako svůj pohon. Už na něm nezáleží, důležitý je jen užitek z něj. Když dochází lidská energie podněcována vírou ve společný účel, i mašina ale ztrácí svou výkonnost, což je předzvěst jejího konce.

…

 

 

MORÁLNÍ OTÁZKY

V jakékoli společenské struktuře, která je založená převážně na vykořisťování svých lidí, chybí vždy autentická svoboda. Vnější svobody jsou omezovány vládnoucím hierarchickým řádem. Svoboda je povolena jen odsud pocud, tak, aby neohrožovala ani v nejmenším uniformitu celku.

Je ale to, co je společensky nutné, i dobré? Jak se vyhnout konání nutného, pokud to z hlediska svědomí považujeme za zlo? Kde v tom leží hranice svobodné volby? Nebo snad je vyšší dobro totožné se společenskou nutností? Marx nám přeci hlásal myšlenku, že svoboda je poznaná nutnost.

Mluvím zde o dobru v humanistickém i metafyzickém smyslu. Je-li někdo společenským škůdcem, který škodí všem nevyjímaje, je nutné, správné a dobré ho násilně odstranit z kolektivu nebo naopak ho v rámci humanity převychovávat?

A jak je to s lidským právem na svobodnou volbu? Vše toto spadá pod všeobecně platné morální otázky tradičního práva, které jsou nahlíženy podobně jak v socialismu, tak kapitalismu. Na celém světě se řeší vztahy mezi občany a systémem, všude je jen jinak položený akcent. Znamená to, že i morální hodnoty lidské společnosti jsou relativní a teprve se vyvíjejí ke své sofistikovanosti

…

 

 

VNITŘNÍ OBRANA

Nejde o to, prosazovat něco proti něčemu, ale o zkoumání a pochopení vnitřní plnosti pod veškerým povrchovým děním a odhalovat tím nevědomé procesy, které se uvnitř nás skrývají, tj. nalézat otevřenou cestu pod agresivní povrch společenských konfliktů.

Rozpohybované společenské děje, které vnímáme na povrchu, přesahují ve všem individuální schopnosti v nich fungovat kvalitně a nebýt zasaženi zrcadlením vnějšího chaosu.

Člověk je tak nucen v nepříznivých podmínkách zúžit a koncentrovat své zájmy jen na jemu blízký specifický okruh, současně ale udržovat i určitou rovnováhu se zevní realitou.

…

 

 

TVORBA A POLITIKA

Skutečná tvorba ve svém tvůrčím procesu objevuje nové souvislosti, nové vztahy, roviny vnímání i postoje, které lépe vystihují svou dobu.

Marxisticky angažované umění se jen pasivně přehrabuje v tom, co bylo stranou a vládou povoleno, tj. v rovinách které neposkytují žádné odpovědi na aktuálně žhavé otázky současnosti.

Proto také vše, co vzniká v intencích této režimní kultury, je už předem mrtvé nebo alespoň impotentní svou plytkostí a jedná se především o ideologické chvalozpěvy.

Kam vede taková povrchní kultura věčně přežvýkávaných banálních polopravdivých myšlenek? Skutečnou kulturu spojenou s hloubkou života nemůže žádný autoritativní režim uznat, protože ukazuje pravdivě vztahové souvislosti, a to je pro něj vždy nebezpečné. Režim v umění nezajímá role samotného člověka, ale aby v díle byla zastoupena především jím uznávaná ideologie, tedy mocenská rovina a nikoli ta mravní.

Tím se postupně vůle mocenských skupin a vůle lidu dostává do stále hlubšího rozporu. Je to absurdní, protože komunistická strana, která vznikla proto, aby bojovala za ponižovanou společenskou třídu se sama dostala do pozice těch, kteří ponižují jiné. Ve chvíli, kdy si přičichla k moci, nastal rychlý úpadek jí dříve vzývaného humanismu a dostavil se klasický elitářský mocenský boj o kariérní židle.

Pokud už přijmeme ideu boje za blaho všech za svou, ta může být motivována jen citovým soucitem s trpícími. Komunistická strana však z toho udělala fenomén, kdy trpící jedince proměnila v masu, jakousi anonymní množinu, čímž byl obyčejný lidský soucit s jednotlivci nahrazen ideologickými imperativy. Tvrdý mocenský souboj tak započal revoluční vzpourou dříve zotročených společenských skupin vůči buržoaznímu vykořisťování námezdních sil a končí podmaněním vlastních řad. Lidské dějiny se tak soustavně relativizují.

Tato kolektivistická ideologie je tak postavená na oběti individua vyššímu kolektivně třídnímu řízení, se kterým ale souzní jen úzká skupina těch, kteří se vyšplhali až na mocenský vrchol a mají z toho své výhodičky.

V současnosti se tento režim zmítá v již takových rozporech a krizi, že vypadá jak prošoupaná děravá matrace a nemůže ho už zachránit ani další várka ideologických lží. Podobné to bylo dříve i s katolickou církví, která ale stojí na mnohem hlubších základech než jen politická strana, takže je v jejích silách se ze svého srabu nějak i vyhrabat.

…

Jak krásně zní tyto marxistické pojmy: nový světový řád, třídně uvědomělá společnost, politická moc pracujících, boj lidových mas proti imperialismu, socialistické uvědomění, dialektika dělnické třídy, politická strategie a plánování, jednotná národní fronta, budování světlých zítřků na věčné časy a nikdy jinak…

27.1.85

…

 

 

ÚVAHY O MOCI

Příčinou agresivity u člověka je jeho nezvládnutá pudová stránka. Agresivní tendence se aktivují nedostatečnou svobodou a možnostmi realizovat se tvořivě svými nejbližšími zájmy. Ty jsou jeho hnacím impulsem k dosažení postavení ve vnějším světě, a tedy i formou léčení minulých komplexů z předcházejících životů.

Obyčejný člověk má potřebu vnějších autorit, k nimž může vyjadřovat svou úctu a důvěru. Potřebuje v nich ale vidět pozitivní vlastnosti jako je empatie, odpovědnost, pravdivost, altruismus. To jsou projevy skutečné lásky, které agresivitu umlčují a povyšují lidskou kvalitu.

Rozvíjení poznání neslouží egoistické moci ale vyšší pravdivosti, kterou je však třeba vnášet do konkrétnosti běžného života. Pudový boj o moc jen odkazuje k zanedbané duši aktérů. Pokud ale fyzická síla pochopí svou odvislost od vyšší duchovní úrovně, i ona se kultivuje a může stát pozitivní vlastností.

Úkolem inteligentní elity by měla být proto altruistická sjednocující péče o všechny společenské názorové vrstvy, ale současně se jimi nenechat podmanit. Potom je možné dosažení jisté míry společenské harmonie. Proto potřebuje mocenská elita sama pochopit principy moci a její účel, globální i lokální problematiku řízení, zkoumat i své skutečné duchovní poslání a hledat cesty jejího harmonického rozvoje. Tím slouží k zrovnoprávnění a sjednocení celé společnosti. Toto egoistická moc ovšem nedokáže, přestože může mluvit o demokracii od rána do večera.

Pokud chce nějaká politická strana usilovat o sjednocení všech, musí přestat prosazovat jen své vlastní ideje a vidět pozitivní myšlení i u druhých. Musí se vzdát patentu na svou neomylnost, ale jít k podstatě problémů, které společenské skupiny staví proti sobě, jít po jejich příčinách a smyslu věcí. Prozkoumat zpětně i důvod svého vzniku a snažit své poslání udržovat čisté. Chce-li si udržet svou životnost, musí se spojit s trvalými hodnotami. Pokud jim odporuje, je její další existence již zbytečná a navíc škodlivá.

Zatím se však z globalizované moci postupně stalo nezastavitelné monstrum. Západ je přežrán hmotným konzumem a luxusem. Lidská tvůrčí síla je stále víc nahrazována mechanizací a její uniformitou. To však nevede k uplatnění a seberealizaci každého člověka, ale přesně opačným směrem k jeho otroctví. Pro zastavení tohoto zhoubného směru je potřeba nových idejí, nových mentálních vibrací, které by se dotkly svou lechtivostí všech duší. Někde pod povrchem se již zdá, že svět se stále rychleji hýbe k takovéto nové kvalitě.

…

Církve měly vždy za úkol přivádět lidi k Bohu, tj. k nejvyšší myslitelné autoritě. V současnosti téměř všechny propadly určitému egoismu, kdy si myslí, že jedině jejich cesta je správná a ostatní vedou do pekel. Všechny tak byly zasaženy dostředivou pýchou a vymazováním se místo služby jednotě věřících.

Ani katolická církev zdaleka ještě nedošla ke svým čistým kořenům a pochopení svého zakladatele Ježíše Krista. Ani ta ve svých kněžích ještě nepochopila zcela jeho ideje lásky a duchovní jednoty ve světě mnohostních protiv a uchyluje se k světským a mocenským manipulacím. Pouhým naplňováním náboženských dogmat a představ se sice dá získat pro budoucnost lepší karma, ale duše i nadále zůstává nevědomá.

…

 

 

PROTI STAGNACI

Kdo usiluje o životní plnost nemůže stagnovat, ale kráčí stále kupředu. Má to své vývojové fáze, kdy je nejprve třeba ve své každodenní činnosti jít, pokud možno, vždy do větší hloubky, což učí bdělé koncentraci na svou činnost. Vnášením kvality do ní vpouštíme ji tím do sebe a očišťujeme se od závislostí na nepodstatném a zavádějícím.

Další fází bývá snaha v meditacích o ujasnění si hodnot dobra a zla, uvědomovat si jejich propojenost v běžném životě a vyvažovat svým myšlenkově emočním přístupem. S tím souvisí i redukce zbytečné a zavádějící činnosti, která vede spíše k sebezničující rutině a stagnaci. A takto se dá postupovat do svého nitra stále hlouběji.

…

 

 

ZVÍŘE V NÁS

Pokud chceme ochočit divou zvěř, a tím ji zbavit přirozené pudové agresivity, je třeba ji nejprve poskytovat pravidelnou stravu. Tím získáme její důvěru a zbavujeme jí přirozené predátorské nedůvěry. Její omezenou svobodu nahrazujeme pozornou péčí a láskou, čímž se duše takového zvířete povyšuje o dosud nepoznané rozměry. Jeho klec však nesmí být příliš těsná a nepohodlná, potřebuje svůj ohrazený výběh, který zvířeti poskytuje náhražku za úplnou volnost.

Tou zvěří jsou symbolicky myšleny i naše nižší pudy, vášně a žádosti uvězněné ve společenských systémech. Stravou pak mohou být myšleny naše koníčky a záliby. Pokud se k nim přihlíží, člověk nemá až takový důvod se bouřit proti svazujícím společenským pravidlům, a přitom se nestává ani jednou z důvěřivých ovcí – je mu umožněn určitý výběh.

Naše smyslová zvířátka potřebují v realitě soustavně své uspokojení, jinak se z nich stanou nezvladatelné a hladové šelmy. Pokud je budeme svévolně nějak ubíjet, narušíme tím svou silovou rovnováhu. Být zabit svými nezvládnutelnými vášněmi je podobné jako být zabit divokým zvířetem. Proti násilí máme právo se bránit, nikoli ale bezdůvodně útočit. Smyslem je udržování vnitřní rovnováhy.

Aby člověk nebyl ostatními jen pasivně smýkán, musí si v sobě vytvořit pevné body, jichž se může za každé situace pevně přidržet. Těmi jsou určité zásady ale také vnitřní čistota, která spočívá v oprošťování se od podléhání nejnižším tělesným žádostem, od naivity i nepodstatného šumu vnější reality.

To je nejspíš možné jen pokud pochopí své smyslově omezené postavení zde na Zemi a ví, kterým směrem má směřovat pro své prohloubení. To je již cesta k vyššímu vývojovému stupni nadčlověka.

Aby měl tedy takovýto krotitel sama sebe vnější či vnitřní autoritu před svým stinným zvířetem nebo dokonce získal i jeho náklonnost, musí si ho nejdřív tato síla něčím vážit a mít společný zájem. Něčím, co sama postrádá a my jí to dáme.

Stále platí moudrost, že je třeba nejprve poznat sám sebe, abychom poznali i druhé a získali tak určité sebevědomí, společenskou autoritu a důvěru a s ní i pozitivní vliv na okolí.

28.1.85

…

 

 

EGO

Každé ego touží po své úplnosti, ta je ale jen v Bohu. Dá se proto říct, že ego nevědomě touží po splynutí s ním. I když se bytost ztotožňuje se svým vnějším malým já, tak ono ve svém nitru touží po splynutí s velkým a celistvým JÁ a relativní tak chce přerůst v absolutní.

Je ale otázkou, pokud se rozplyne tato egoistická vůle, zda místo ní se ihned zpřítomní vyšší vůle boží? A co si lze pod takovým rozpuštěním ega vůbec představit, když bytost a ego jsou vlastně tímtéž? Mělo by se proto spíš mluvit o kultivaci bytostného ega. Jeho nedokonalost se často maskuje i do altruistické práce pro druhé, kdy ve skutečnosti si tím ale dotyční jen kompenzují své osobní nedostatky, aby vypadali lépe v očích druhých.

Naše ega jsou projevem charakteru vlastní duše na vývojové cestě. Nicméně i cesta je z hlediska nečlenitelné jednoty klamem. Ve skutečnosti vše trvá právě nyní – ve věčném okamžiku TEĎ. V něm není nahoře ani dole, minulost ani budoucnost. Cesta časem je jen postupným vnímáním onoho TEĎ. Integrace já a ty pak otevírá ono velké JÁ bez jakýchkoli dalších přívlastků a sloves, a tedy i bez osobní charakteristiky.

Vesmír jako univerzální bytost vnímá každého jednotlivce, každou oživlou myšlenku, protože bez jejich přítomnosti (a nemusí být právě ani vtěleni) by nemohl vůbec existovat. Každá myšlenka je v podstatě jeho integrální součástí.

Jestliže jakákoli individualita má problémy, vesmír je bere za své a pomáhá nalézat jejich řešení. Promlouvá k nám a také radí skrz individuální svědomí. Jedná se tedy o vzájemnou kooperaci. Pokud to člověk vnímá takto, neztotožňuje se tolik se svým nedokonalým egem a nezveličuje tolik jeho tíži, tím se i lépe se od něj odpoutává. Stává se více nezaujatým pozorovatelem, což osobní problémy mnohdy vyřeší lépe než přehnaný aktivismus.

Ve své podstatě jsme tak všichni čisté duše, které si jen dočasně „oblékají“ tělesné šaty a s nimi i všechny ať důvodné či neodůvodněné strázně. Nejvyšší inteligence tu ale stále nad námi bdí, i když skrytě pro běžné vědomí, aby mu nenarušovala jeho svobodnou rozhodovací vůli.

2.2.85

…

 

 

MATERIALISTICKÝ SMYSL ŽIVOTA

Materialistická filosofie něco jako věčnost bytí neuznává. Z duchovního pohledu bytí trvá věčně a ve vývoji se mění jen jeho uvědomování.

Nalezením smyslu v samotném bytí, tj. v zakotvením vědomí v něm překonávají bytosti dualitu kosmu. Otázky kolem nejhlubšího smyslu samotného bytí mají tedy odpověď jen z hlediska připuštění nadčasové věčnosti nikoli z hlediska relativní mysli.

Má tedy lidská společnost smysl sám o sobě? Materialismus ho vidí v postupném nad generačním dobývání planety, které označuje za její „zlidšťování“, v dosahování čím dál větších hmotných úspěchů. Vidí ho v technologizaci životního prostoru, umožňující poskytovat všem životní zabezpečení.

Dala by se v tom ale najít i jiná psychologická motivace v zapomnění na strach z relativity existence a smrti. Konzumní materialistická ideologie se snaží vkládat do přechodných věcí trvalý smysl a zůstává na úrovni zemské hmotné roviny a ztotožnění s lineárním časem. To ji má ospravedlňovat ve veškerém kořistění a rabování světa.

Ze spirituálního hlediska lze brát hmotné předměty, jimiž se obklopujeme, jako pomůcky na mentální cestě vzhůru, nikoli jako smysl a cíl lidského snažení a zajišťování se jejich množstvím. Idealistické směry vycházejí z pojetí, že svět je řízen nadčasovou absolutní vůlí a vůle lidská je jen relativním úsilím o cestu k ní. V absolutní vůli je tak obsaženo jak toto trvání, tak i relativní změny a pomíjivost stvořeného.

Kristus ve svém působení odkazoval na směřování k Otci, tedy k vědomí nadčasového trvání. Následovat Krista tak pro křesťany znamená srdcem a myslí překonat duálně stvořený svět. Tzv. realizace „božího království na zemi“ ve smyslu sjednocení protikladů je tedy záležitost kristovského myšlení, nikoli materialistického.

Veškerá náboženství, filosofie i duchovní metody jsou tak pro hmotně inkarnované bytosti jen pomocnou berličkou k onomu stavu metafyzického nadvědomí. Můžeme si je tedy představit jako pomyslnou nit nataženou mezi bytostným a kosmickým vědomím.

12.2.85

…

 

 

CESTY HLEDÁNÍ

Pro udržení si duševní rovnováhy ve vykolejeném světě začíná být humorný nadhled nad životním děním téměř nutností. Současně jí napomáhá kritické, a přesto tolerantní pochopení druhých i s jejich osobními pravdami, ale přitom se řídit především vlastním svědomím a intuicí než radami nejrůznějších pseudoautorit. Je dobré pochopit, že lidé ve většině jednají z nevědomých pozic, motivovaných převážně momentálními emocemi než hlubší logikou a poznáním, které jim ovšem nikdo nesdělil. To je i důvod k jejich častému sklouzávání do samotného zla, přestože jsou přesvědčeni o opaku, že činí dobro.

Pro lidstvo má význam hledání smyslu existence v samotné cestě. Cestou je myšlená jeho vnitřní proměna, metamorfóza z hmotného pasivního tvora v duchovního člověka. Můžeme sice odmítat iluzorní svět jako přelud, ale nevidíme-li v něm myšlenkový základ, nejsme svým vědomím doma nikde a stáváme se věčnými tuláky v čase.

Ale i hmotné přístupy jsou potřebné pro uvědomění si významu konkrétnosti bytostných subjektů a uplatňování svobodné vůle v jejich nezávislém myšlení.

13.2.85

…

 

 

DUŠE A SMYSL

Chodíme světem i se svou hloupostí, kterou vytrubujeme do světa, a při každém dalším kroku se nám ještě víc rozevírá. Není při uvědomění si pomíjivosti života vše jen marnost nad marnost? Je hlavním smyslem našich rozhodnutí a činů jen dojít nakonec k poslednímu splynutí velkého Tvůrce světů se svým kosmickým dílem? Do splynutí ve věčném nadčasovém okamžiku? Jaká je potom lidská útěcha? Jen soustavný neklid ve svém vědomí? Jsme tím odsouzeni k doživotním bojům o prosazení své existence ve světě?

Naše jednání koriguje svědomí, nasazuje nám hodnotovou laťku stále výš a výš. Je-li nejvyšším kritériem pravdy ale pouze Tvůrce, nelze dosáhnout klidu, dokud nepřekonáme své vlastní lidství. Taková představa ale sráží jednotlivce do pocitů marnosti svých kroků.

Má být takové poznání filosofií útěchy? Protože, co jiného hledat než útěchu, když jsou měřítka nastavená tak vysoko a přitom vše, co činíme, vede jen k dalším názorovým rozporům?

Kdo alespoň na okamžik prožil náznak svého neomezeného bytí, toho mysl je při návratu zpět do běžného lidského vědomí již hnána neklidem a nutí tento stav opětovně hledat, dokud nedosáhne znovu této jedinečné zkušenosti. Pro toho, kdo zažil nečekaně tuto „milost“ rozšířeného vědomí, se může jevit další běžný život spíše jako trest a břemeno, protože tato zkušenost mu otevřela takovou hloubku poznání, o které obyčejný člověk ani nesní. Dává mu ale i vnitřní jistotu, že život má mnohem hlubší smysl, než si jen myslíme.

Je pravdou, že takové rozevření mysli člověka osvobozuje od mnohého dalšího časoprostorového bloudění a zbytečných bolestných zkušeností, je to však za cenu většího mentálního úsilí. Za cenu ztráty iluzí o realitě, v jejíž pevnost a neochvějnost jsme věřili, a ta otřese duší až do základů a zboří mnohé pracně budované iluzorní stavby. To již nelze pak zvrátit, protože duše po zážitku spirituálního světla nechce již zpět do temnot pozemského vězení.

…

Vztažení mysli od země k duchovním rovinám neznamená méně lásky k pozemským tvorům, právě naopak. Duše je již obohacená o soucit a hledání pravdy v každém z nich. Spíš než na chyby, měli bychom se zaměřovat na božský zdroj v každém z nás a nacházet tak i skryté dobro, které časem veškeré mentální deformace rozpustí.

Pochopíme-li, že zlo vyplývá jen z nevědomí, nikoli z vědomé mysli, je to důvod k odpouštění. Když křesťan mluví o tom, že je třeba nést svůj kříž, značí to tedy trpělivost i odpuštění, kterému má ale nejprve předcházet také jisté pokání, tj. uvědomění si chybného jednání.

Je ale pravda, že chceme-li pochopit duši druhých, musíme si nejprve uvědomit tu svou. Ne ji popírat, ale naopak ji osvobozovat od slepoty a necitelnosti, od egoismu s jeho nejpudovějšími vášněmi. A nebát se cesty mezi štěstím i bolestí.

Člověk si získává sympatie i úctu druhých spíše tím, když nemaskuje a nezabaluje svou duši do přejatých dogmatických frází a rolí, které překrývají její autenticitu. Když stojí za hnutím svého srdce a dokáže kvůli tomu snášet zvnějšku i různá příkoří, protože považuje duši za svůj nejcennější poklad a pravou podobu.

Soustavně svou duši otupovat je jako rozházet královský poklad, vyměnit ho jen za pouťové cetky. Má ji od Boha, a proto by jí měl chránit před špatnými silami. Jen tak může svůj cenný poklad i rozmnožovat. Tím roste také v očích druhých, neboť mnoho z nich se cítí být nedobrovolnými otroky svých vášní a potřebují vidět nějakého živoucího „slunečního hrdinu“.

…

Analogii „magických“ vztahů mezi duší a tělem ve vnějším světě lze vidět na změnách společenských řádů v průběhu dějin.

Otrokářský systém tak byl analogickým zpodobněním zotročené duše pudovými vášněmi. Kněžská kasta se pak honosila tím, že jsou těmi, kteří dokážou udržet své pudy na uzdě, a vedlo to k jejich pocitům velké nadřazenosti nad ostatními. To postupně upadalo a do vůdčích elitních rolí se dostávali zástupci jiných společenských skupin. Za feudalismu byly tyto vnitřní vazby mezi třídami už uvědomělejší. Poddaní měli už mnoho svých práv. Byla to doba prosazované a rozvíjené křesťanské kultury a jejího důrazu na symboliku srdce, na světlo duše, které prostupovalo temnotami podvědomé pudovosti.

Demokratický systém by měl formálně již odpovídat rovnoprávnosti duše i těla a odzrcadlovat pochopení jejich vzájemné jednoty. Tato vazba bude postupně lidstvu otevírat i jeho vyšší vědomí.

Příchod Krista byl v nám známých dějinách důležitým kulturním předělem, protože tento přinašeč otevíral již časoprostory vyšších duchovních center (čaker) v tělesné psychice. Do světa přišla čistá bytostná duše, aby mu pomohla překonat jeho vývojový předěl. A přestože byl záhy fyzicky odstraněn, duchovní světlo, které přišlo spolu s ním, mohlo ozařovat svět dalších 2000 let.

Židovští hodnostáři jeho ukřižováním tak nevědomě ukřižovali vlastní duši. Vyměnili svou intuitivní citlivost za pyšnou a zpupnou moc. K čemu je ale dobré bohatství a přepych skrytých vládců světa bez duševního jasu, citlivosti a cti. Není proto divu, že jsou až do dnešních časů vesměs nemilovaní. Co je to za ubohé krále, na které zbytek království tolik nevraží?

16.-17.2.85

…

 

 

ÚVAHY 85/2

Subjektivní čas se při hlubokém soustředění zpomaluje a vnitřní prostor rozšiřuje.

…

Vše, s čím se v životě setkáváme, se může stát prostředkem duchovního poznání. Každá jednosměrnost je ale zavádějící. Tak i přílišné soustředění, pokud v tom není uvolňující prvek, vede ke křeči, protože potlačuje ostatní životní procesy. Důležitá je rovnováha sil.

…

Když se člověk vydává na duchovní cestu, podvědomě očekává i efektní nadsmyslové prožitky, které ho motivují v jeho dalších snahách. To se nějakou dobu i děje, po čase ale ustávají, jak si tělo zvyká na zvýšené vibrace, a taky z důvodu, aby se mu z těchto prožitků nestala drogová závislost ega.

Dostávat „duchovní dary“ a pak o ně opět přijít je často náročnější pro psychické srovnání než nemít zkušenost s žádnými. Taková duše si může náhle připadat v nemilosti, přestože je teprve na začátku duchovní transformace svého ega.

Označovat věci pravým jménem bývá bolestivé. Různá náboženství dávají člověku útěchu, protože nazývají věci krásnými slovy a obestírají je božskou vznešeností. Ony opravdu vznešené jsou, ale to si lze uvědomit až v okamžiku, kdy jsme zažili jejich skutečnou hloubku. Do té doby jsou pro nás běžnou realitou. Vše je odvislé od uvědomování si toho.

…

Každý tlak budí protitlak, síly se obrací proti sobě a dochází k jejich souboji a tím i vzájemnému oslabení. Konflikt se díky tomu neřeší a jen se odkládá do chvíle, než dojde k opětnému dozbrojení.

…

Boží vůli lze chápat jako pevně danou strukturu a řád, promítnutý do osudovostí Tvůrčího díla (TD). Jí prochází a aktivizuje bytostná síla, rozčleněná do množství individuálních vůlí, které v ní kormidlují různými směry podle své vývojové vyspělosti. Na konci časů spolu splývají v Jedno.

…

Všechna naše směřování a činy oživují pro nás pozitivní nebo negativní vibrace a působí tak na kvalitu osudovosti. Touto určujeme, do jakých osudů se zrodíme příště. Vyplývá to ze způsobu našeho myšlení.

…

Jako bytosti jsme teprve kousek za opicí, proto je třeba se se svou nedokonalostí smířit. Své osudy prožíváme tak, jak jen umíme, ale měli bychom pochopit, že jde o cestu, která nás má teprve někam dovést. Na ní nás společně doprovázejí na jedné straně svědomí a na druhé karma.

…

Veškerá tvořivá činnost, kterou v souladu se svým svědomím děláme pro druhé, je podporována vyššími silami a má hlubší význam, než si můžeme domyslet.

…

Žijme s lehkostí, ne abychom před druhými vynikali, ale pro vzájemné naplnění a povznesení, nezanechávejme po sobě jen zklamání a prázdnotu.

Je jedno, zda děláme vysoké umění nebo jen dobrou večeři. V obojím se dá najít prvek tvořivosti s autentickými zážitky a zkušenostmi. Vztahy, kterým takové tvořivé věci chybí postupně vadnou a odumírají ve vyprázdněné rutině.

Tvořivé vztahy nás přivádějí k vzájemnému sblížení na základě respektu, úcty i vnitřní svobody. Není důležité, jestli spolu ve všem souzníme, stále je k čemu se přibližovat. Teritorium našeho nevědomí je x krát větší než prostor našeho uvědomování a leží v něm i příčiny všech událostí, s nimiž se setkáváme. Svými vztahy k vnějšímu světu pronikáme stále hlouběji i sami k sobě. Proto je v realitě tak důležitá vlastní kvalita, protože pokud ta je mizerná, takový odraz budeme přijímat i z vnějšku.

…

Pokud má člověk pochopit hlubší zákony života, nemůže myslet jen na sebe, ale měl by si uvědomit, že problémy jeho duše souvisí s problémy celého světa, protože všichni jsme součástí jednoho celku.

Existuje zde koncept lidské evoluce, který si každý neseme zakódovaný v jádru své vnitřní bytosti. Postupně ho v jednotlivých životech oživujeme prožíváním nejrůznějších rozporuplných stavů mysli a emocí, se kterými se ztotožňujeme a dáváme jim průchod ven.

Víc, než vize nebe je stav Jednoty, který je bezhraniční.

18.-22.2.85

…

 

 

CESTY K BUDOUCNOSTI

Denně jsme unášení protichůdnými vlivy své doby, která se začíná vyznačovat ohromným energeticko-myšlenkovým průvanem vodnářského znamení, jenž symbolicky vylévá na svět své vzdušné vlnění. Potácíme se v tom vichru sem a tam nevěda čeho se dřív zachytit, co je ještě pevné a stabilní a co již míří k nenávratnému rozkladu.

Složitě proto hledáme v houštinách myšlenkových soustav svůj pevný a neotřesitelný bod vlastního vesmíru, svůj roh hojnosti, zlatý zámek, svatý grál či chceme-li tak přímo Boha, a je jedno jaké pojmy k tomu použijeme. Jelikož dnes světu chybí (čili není známa) všemi uznávaná autorita, za kterou by všichni šli jako za svou hvězdou, hledá každý svou cestu na vlastní pěst. Co ještě včera bylo skvělé, dnes je nedostačující. Co bylo pevné, je dnes již labilní. Takto krizově se může projevovat jen zánik starého a příchod něčeho nového. Rozpoutává to ve světě energie jak pozitivní, tak i negativní. Tyto vlivy jsou tak silné, že snad jen člověk stoprocentní víry či poznání jim může delší dobu odolávat. Nedá se před nimi utéct do spánku, do sladkého nevědomí a blažené tuposti spáče. Dotýká se nejrůznějšími způsoby nás všech.

Jak se orientovat v takové situaci? Po spoustě prosazovaných ale protichůdných filosofií, definujících úděl člověka, jeho vztahy a vývoj, se zdá nalezení nezavádějící cesty ještě složitější. Každá myšlenka oplývá tisíci nuancemi a mnohovýznamovostmi svých pojmů a záměrů.

Měli bychom si ale uvědomit, jestli nám jde v životě jen o omezené lokální zájmy a dosažení především hmotných berliček anebo zájmů, které nás svým rozměrem dalece přesahují. Zda na nejvyšší místo klademe především ekonomické zájmy svoje a své rodiny či celé společnosti nebo dokonce zájmy nadčasové. Zda tedy hledáme druhé, sebe, sebe v Bohu či Boha v sobě a tomu přizpůsobujeme i svou činnost. Je třeba zvažovat, zda naše představa vysněného cíle je skutečně to, co celou svou bytostí chceme nebo si jen myslíme, že z toho mohou kápnout nějaké výhody pro vlastní ego.

V podstatě vše živé usiluje o své naplnění, tedy o své štěstí. Každá bytost po něm touží, pouze každá ho vidí jinak a jde za ním jinými cestami. A když už dosáhla svého lokálního cíle, po nějaké době se jí zmocňuje opět neklid a zjištění, že to stále ještě není ono, co ji pudilo k cestě, a vydává se na další neznámou dobrodružnou výpravu. A ta se opět otevírá dál a dál a každý dosažený cíl je tak jen další a další relativní odpočinkovou stanicí v jejím průběhu. Dnes už nestačí to, co stačilo ke štěstí včera.

Jde o to, aby se takovýto hledač předčasně neunavil a rezignovaně neuzavřel před další svou poutí, neotupěl, nerezignoval. V tomto hledačství stále nových obzorů je obsažená lidská velikost i malost, v touze nutící soustavně překonávat sama sebe, v neutuchající vytrvalosti, činorodosti a schopnosti se tomu všemu, s čím se střetá, navíc i umět smát. Schopnost sebeřízení je tak ukrytá v trvalé cílevědomosti až k nejvyšším metám, kdy již splývají protiklady pozemského a nebeského, tvora a jeho tvůrce.

Máme zde dnes nepřebernou spoustu nejrůznějších duchovních nauk a metod, jak na těchto cestách postupovat. Za každou z nich je stojí svými zkušenostmi celá řada prožívajících bytostí, a z vyššího pohledu jsou to celé řeky duší, které postupně vplývají do větších toků, veletoků a končí v nadčasových mořích.

Jsou zde velké filosofické i náboženské řeky, ať se jedná o křesťanství, judaismus, islám, hinduismus, buddhismus nebo dokonce i marxismus, což je ale už jiná velmi pokleslá kategorie víry. Naše evropská kulturní tradice je židokřesťanská s řeckořímskými základy už víc jak 2000 let.

Filosofové už dávno vyvrátili koncept existence „věci samé o sobě“, tedy pochopení, že není nic, co by nesouviselo s něčím jiným a bylo odtržené od ostatních vazeb a řetězců. Nic není účelem samo o sobě, tedy samoúčelné a jen pro sebe sama a poukazuje tak k něčemu dalšímu.

Od počátku filosofie se myslitelé zabývali dvěma fenomény: bytím a vědomím jako základem všeho ostatního. Proto když hledáme směr své cesty, nejde nám o směr jako takový, ale o jeho vnitřní přesah, jeho smysl a cíl. Dobrá duchovní nauka je tedy návodem a mapou pro takovou cestou, která nás má dovést k vytýčenému cíli bez zbytečného bloudění.

Každá duševní činnost zpředmětněná ve vnější realitě se odráží zpět do osobního i společného vědomí spolu s hodnotícím svědomím, které udržuje hodnotový systém v integritě přes mnoho individuálních životů. Je to průvodce na této kosmické cestě a je jen na nás, necháme-li se jím vést v bludištích světa. Co bytost, to originální forma cesty.

Nacházíme-li vedení jen v tom, co se nám nabízí zvenčí od nejrůznějších autorit, budeme muset neustále korigovat buď sebe nebo tyto informace, protože se jedná vždy jen o dobové relativní poznání, které však lze rozšiřovat donekonečna. Přitom již od narození měl člověk povědomí svého příštího putování, byť z větší části neuvědomělé, ale s aktivním magnetismem.

Jsou to generační úkoly, prošlapávat nové a další pěšiny ducha v souvislosti s dobovými vlivy. Ti, co po nich půjdou nebudou to mít o nic snadnější, než to měli ti, co šli před nimi. Budou nuceni řešit své vlastní dosud nevídané problémy a možná, že i těžší, než byly ty dřívější. Budou mít ale s předešlými generacemi společné to, že i oni se budou pohybovat v dualitě tohoto světa se všemi vnitřními protiklady, o něž budou rovněž zakopávat. Je to tato dualistická členitost světa, která vede všechny nakonec stejným směrem ke sjednocenému duchu, v němž hledají své naplnění.

Jdeme tak v různých dobách každý sám za sebe, a přitom za společným cílem. Veškeré utrpení i zlo na nás číhá jen tam, kde jsme díky ztrátě své bdělosti zbloudili. Nicméně jako lidé jsme stále bytostmi jen polovědomými, takže svými bludišti poznání si musí nakonec projít každý, než se opět vrátí na svou přímou stezku. Ti, co po ní šli před námi už dnes pracují na jiných konceptech a projektech.

22.2.85

…

 

 

TÍHA NEJISTOT

Vše v realitě je myšlenkové podstaty včetně našeho nitra (vnitřní bytosti), kterou můžeme stavět jak nad sebe, tak pod sebe či dovnitř sebe, to je pro nás ale jen nějaký jiný fiktivní rozměr. K této sféře se v životních krizích také obracíme pro určitou pomoc. Ale není tedy i ta jen jakousi fikcí, chápeme-li ji ještě rozměrově?

Z těch nevídaných rozměrů čiší možná určitá bezútěšnost. Jako bychom se plavili na obrovském oceánu neznáma. Kde potom čerpat vnitřní jistoty, ze kterých pramení například obyčejná radost, když v jakékoli chvíli lze o ně náhle přijít? Lze v takových chvílích věřit jen sobě a svým instinktům? Lze věřit vnějším vůdcům, kterých se individuální krize druhých příliš nedotýkají?

Zákonitosti boží vůle, tj. zákonitosti světa, mají mnoho rovin. Směr vzhůru přináší bytostem vnitřní napětí, směr dolů zase napětí z vnějšku. Lze tyto rozpory nějak vyvážit, aby se dostaly do rovnováhy? V každém případě je třeba respektovat obojí, protože v obém je obsažena životní energie, má pouze odlišní kvality.

Celé dilema pravděpodobně vzniká tím, že jednostranně příliš lpíme na své malé osudové pozici, jsme příliš ztotožněni se svým relativním egem, což vede k jakémusi soustavnému boji o přežití v tomto světě. Přikládáme své osobě příliš mnoho váhy, a proto i naše životy se stávají tak těžkými. Stačilo by proto se jen trochu lépe odpoutat od pozemské přitažlivosti a spousta problémů se nám tím vyřeší samo.

28.2.85

…

 

 

POUTA A SPÁSA

Nemá v životě příliš smysl se soustřeďovat jen na své chyby a ztrácet tím vnitřní sílu. Minulost se opouští – odpouští obrácením se na vyšší vědomí změnou starých překonaných postojů.

Prvořadé není přemýšlení o své čistotě či nečistotě, ale snaha o pochopení vyšších pravd a konfrontace svého dílčího poznání s přesahujícím celkem. Soustředěním jen na své malé osobní problémy zůstáváme stále v rovině ega a tato hlubší jednota uniká. Smyslem celé osudovosti je dojít jednou k pochopení bezpojmového stavu vědomí. Pojmy jsou jen představem = představou o něčem, nikoli plným vnímáním skutečnosti, která za nimi stojí.

Naše bytosti jsou určitými průsečíky nejrůznějších životních rovin, i naše sebevědomí je tudíž potom relativní. Proto je dobré nezveličovat ani své chyby ani své klady. Nesnažit se o jakési své „spasení“, ale pokoušet se o rovnovážný průchod svou osudovostí.

Křesťané takovýto pohyb na cestě k Bohu nazývají „spásou“ a s ní spojují i pojem „pokání“, což znamená změnu minulých postojů a opuštění tak starých duševních pout, aby se v duši mohla projevit plněji nezávislá „boží“ přítomnost. Kristus proto zdůrazňoval úlohu lidského srdce.

Fixace jen na vlastní spásu (osvícení) je egoisticky omezený přístup. Církve dávají předpisy, jak postupovat a jak dosáhnout kýžených hodnot, přičemž každá chápe tyto pojmy po svém. Přitom lze říct, že dějinami takové duchovní spásy (tj. splynutí s božstvím) je celá naše evoluční spirála od počátku stvoření, spadá tudíž do toho i běžný život jednotlivců. Vše nižší je řízeno vyšším

Usilovat o jednotu protikladů člověk – bůh neznamená ničit to lidské a individuální, ale znamená neupínání se jen k vrcholné ideji a rozšiřování svého vědomí harmonicky do všech rozměrů. Proto je potřeba zbavit se i pocitů viny za svou nedokonalost (hříchy), přestat být tedy svým způsobem přehnaně malicherný.

V malichernosti tak bývá ukrytá velká pýcha ega, jejíž součástí je i lpění na své duševní čistotě. Lze ji však vyřešit hlubším náhledem na skutečnost. Přehnaným lpěním na čemkoli jen rozkmitáváme karmické odrazky. Každá myšlenka je předstupněm k ještě hlubší myšlence. Není třeba ji zveličovat či absolutizovat, to vede spíš k duševní křeči a je třeba smířit se s tím, že budeme se svým nedokonalým já ještě dlouho společníky na svých osudových cestách k vyšší jednotě.

Pravdivé poznání nás vede k vnitřní svobodě. Umožňuje lépe zažívat realitu kolem sebe, která nás soustavně vnitřně koriguje. Na této cestě nám byla dána schopnost nezávislého myšlení a ta se stále víc rozvíjí. Vzdávat se svého myšlení by tedy byl největší hřích vůbec. Vzdávat se máme jen toho, co nám v nezávislém myšlení brání a upevňuje tak naše pouta. Člověk jen opouští nedokonalé představy, aby uvolnil prostor reálnějším pohledům na realitu. Teprve když vyklidí v sobě podvědomý chaos, může stanout v úctě před velikostí vyšší pravdy ale i před nemožností ji vůbec nějak interpretovat.

Geniální duchové lidstva, kterých ale není mnoho nejsou na myšlenky své doby poutáni, jsou schopni se na skutečnost dívat nestranně z hlubin nesmrtelné duše. Na jaký časový rytmus se napojujeme, takový je i náš životní osud.

…

 

 

MARNOST NAD MARNOST

Jsme soustavně vnořeni v kaleidoskopu lidských myšlenek. Názory, postoje, představy, přesvědčení, sny. Dokonalý mumraj a zrcadlení našeho lidského mikrovesmíru a my se v něm pohybujeme s domýšlivou ješitností pánů tvorstva. Pokud ale začneme srovnávat i s jinými rovinami života, můžeme náhle vidět spíše omezenost, malichernost, hloupost, marnivost a někdo dokonce i marnost tohoto všeho hemžení.

Co velkého taky čekat od produktu mozku, který je stále jen něčím tísněn, konfrontován, neurotizován a v neustávajícím pohybu. Bylo by proto nedomyšleně hloupé trpět pro svou vývojovou nedokonalost. Náš evoluční stupeň je takový, jaký je. Sny jsou sny a dokonalost leží ještě daleko před námi.

Každý lidský čin je jako veslo, kterým pádlujeme v nekonečném oceánu a účinek je tomu úměrný čili marnost nad marnost, bychom mohli říct spolu s králem Šalamounem, ale i to bude jen relativně omezenou představou.

4.3.85

…

 

 

KE SPÁSE DUŠE A VĚDOMÍ

Veškeré bytí vychází z Podstaty. Křesťané říkají, že pramení v Bohu, s ohledem na své učení o spáse duší. Když ale jejich učení říká, že Bůh je ve všem, vyplývá z toho poznatek, že bytí ve smyslu své naplněnosti spaseno již je, tedy je stejně nesmrtelné jako Bůh. Potom ale ve skutečnosti nejde o spásu bytí duše, protože být znamená existovat, a to se děje v jakémkoli stavu a stupni (třeba i v pekle). Musí se proto hovořit o spáse vědomí, které k tomuto absolutnímu naplnění teprve směřuje. Jde tedy o vývoj vědomí, které se však rozšiřuje jedině poznáním.

Dojít svým vědomím až k úplnému splynutí s Bohem je ale v jednom reálném životě nereálné, protože jsme omezeni časem, v němž tak dlouhou cestu poznávání nelze jednoduše stihnout. Od toho tu ale právě existuje reinkarnace duší s celým řetězovitým věncem vnějších životů. Netřeba se tedy bát ztráty existence svého jsoucna jako takového, ale mohli bychom se obávat jedině úpadku či úplné ztráty svého vědomí a zabřednutí do labyrintů nevědomého chaosu. Hloubka vědomí tak rozhoduje o veškeré kvalitě našich životů.

V moderní společnosti ale není téměř nikdy dovoleno, aby mohla vrcholná kvalita zazářit naplno i vně. Bytostné životy jsou tak plné nejrůznějších kompromisů, které i vyspělejší jedince vedou k průměrnosti. Je zde spousta sil, kterým se chtě nechtě musíme ve své lidské nedokonalosti podřizovat. Abychom alespoň některým dokázali vzdorovat, nejde to bez náročné práce na své psychice. Máme zde však jistotu, že duši neztratíme nikdy celou, jen ji musíme osvobozovat z pout nevědomí stejně jako se zachraňují princezny před zlými draky.

12.3.85

…

 

 

O FILOSOFII VŮLE

Platon: „Čas je pohnutý obraz věčnosti“.

E. Kant se zabýval časem, prostorem a kvalitou, tj. hlavními formami našeho světského života. Tyto tři kategorie se zabývají mnohostí, vznikem a zánikem. Pracoval s pojmem imanentní představy, kdy nevíme nic o nadvědomém Já a známe ho jen v souvislosti s nějakým konkrétním jevem. Transcendentní představa je zaměřena na nepoznané části světa a sebeprohlédnutí v něm.

Platon i Kant se ale shodují v tom, že viditelný svět je světem zdání a význam a reálnost má jen tím, co je za ním a co jím prosvítá. Pravá skutečnost leží mimo jevy jako „věc o sobě“.

A. Schopenhauer (viz Filosofie vůle) k tomu říká, že věc o sobě je poslední a nejjednodušší zákon bytí a je jím vůle. Pramenem všech jevů je vůle k životu. Vůle tak přímo s poznáním nesouvisí, je původní, nepodmaněná, nezávislá na soudu o životě, je slepou nutností, pudem absolutna, které je nemotivované a na ničem nezávislé.

Všichni se tak shodují, že podstata věcí leží mimo vnější svět, vůle se zobjektivizovala a z původní jednoty tak vznikla mnohost. Vůle stvořila intelekt, a proto je vládnoucí složkou ona, nikoli intelekt, duch či poznání. Ty z ní jen vycházejí a jí i slouží. Intelekt tak má pro vůli jen racionalizovat naše pudy. Pro Schopenhauera je proto filosofie vůle a filosofie pesimismu totožná.

Vůle je tudíž přímým protikladem k zahnívajícímu klidu a spokojenosti jako předzvěsti rozkladu. Vyvolává vnitřní neklid, žádostivost, touhu, chtivost a z těch odvozené utrpení. Svět vůle = svět bolesti. Vůle je objektivizující v celém jsoucnu, „pyká“ za metafyzické potěšení ve fyzické oblasti, strašným způsobem pyká v tomto světě a tímto světem, který vytvořila. Sebevražda je z tohoto pohledu jen cesta k výhodnějšímu sebeuskutečnění. V geniální objektivitě přestalo poznání otročit vůli, pozornost není kalena motivem chtění (vůle), ale je stavem odevzdanosti, neboť se ocitáme v plné blaženosti.

Řecký filosof Epikuros považuje bezbolestný stav za trvalý stav bohů, Ve své epikurejské filosofii hovoří o nekonečně uklidňujícím pohledu na krásu představ, není to ale ještě konečné vykoupení. Následuje hlubší stav, kde vůle je natrvalo zastíněna zářivým poznáním. Podobně dovršením umělce se stává světec.

20.3.85

…

 

 

ÚVAHY 85/3

Umění mívalo kdysi zprostředkující roli mezi nižším hmotným a vyšším duchovním světem, mezi jevem a idejí, bylo tedy smysluplné.

…

Naše myšlení je životním kormidlem. Myšlenky otevírají určité cesty doprovázené životní energií. Nejsou až tak podstatné přelétavé jednotlivosti, ale celkový způsob myšlení, ze kterého pramení určitý postoj k životu

…

Existují dva stupně na duchovní cestě:

Těch, kteří teprve hledají a těch, co již nalézají.

Pro ty, kteří hledají je důležitý cíl.

Pro ty, kteří nalézají je důležitá i cesta.

Kdo tedy hledá vidí smysl v cíli. Kdo již nachází, vidí ho v samotné cestě.

 

Zvykli jsme si jít co nejrychleji za svými cíli a jsme nespokojeni, trvá-li to příliš dlouho, což svědčí o netrpělivosti a nedostatku pokory velkého ega. Vytváří se tak rozpor a napětí mezi hmotou a duchem, světem a ideálem.

Svět věcí tak stále víc zastupuje svět idejí, ale i na nich se nepřímo učíme chápat zákonitostí vědomí. Jednáme-li hrubě ve vztahu k hmotě, jak bychom mohli jednat jemně s myšlenkami?

…

Hluboký vnitřní mír jednoty leží mimo všechna pojmenování v hloubce TEĎ. Musí ale nejprve projít hledáním, aby se později už jen nalézalo.

…

U Krista jako nejvyššího avatara minulé doby můžeme vnímat dvě jeho polohy – omezenou jeho lidstvím a neomezenou jeho božským vědomím, tedy jeho osudovou osobní rovinu a onu nadčasovou. Proto člověk může chápat jen částečně jeho vnitřní život a spíše jen přes citovou srdeční čakru než rozumem, ukotveném v materiální dualitě. K pochopení tohoto velkého Přinašeče se nejlépe přiblížíme pomocí vědomé meditace, ve které je zapojen jak rozum, tak cit a intuice.

…

Modlitba je nadstavba přemýšlení o něčem, kdy potřebujeme nadpřirozenou pomoc. Vyžaduje, abychom šli aktivně sami, kam až můžeme a prosili tam, kde už nemáme dostatek sil jít sami dál.

…

Čistý vnitřní pozorovatel (bez postranních osobních myšlenek) je obrazně stav, kdy jedna část v nás se učí (myšlenky) a druhá, aby ji nerušila v soustředění, nechává ji samostatně konat, ale z dálky ji bděle pozoruje a je-li potřeba, teprve zasáhne.

…

Vůle po Bohu sama o sobě nepramení z našeho ega, ale je to jeho projevená vlastnost. U člověka je to kultivovaný pud sebezáchovy.

…

Spinoza: „Koho vede rozum, je zároveň veden vlivem dobra, působícího na jeho mysl“.

Sv. Augustin: „Jednej tak, jak tobě libo, jen když miluješ Boha“.

A říká: „Skutečnost učiníte zlou nebo dobrou jen tím, co si o ní sami myslíte. Hlavní vaší starostí je ovládnout myšlenky“.

„Všechny útočné stavy vášnivého nadšení otupují člověka, že pozbývá citu pro zlo…často lze zlo změnit v osvěžující a posilující dobro prajednoduchou změnou, která se stane ve vnitřním stavu trpícího, změnou strachu za bojovnost…když se po marném pokuse vyhnout se zlu odhodláme obrátit se a nést jej s veselou myslí…“.

…

Držet se především svého svědomí poskytuje vnitřní svobodu. Tento systém ve své obludnosti se mu ji snaží soustavně brát.

…

První příčinou všech nemocí, slabostí a sklíčenosti je odloučení od božských sil. Vše ve hmotě je obrazem duše, ať ve vývoji nebo v pádu.

…

Při zkoumání větviček života je třeba si uvědomit jejich souvislost s celým stromem, z něhož vyvěrají, tj. neulpívat jen na povrchu, ale dokázat vnímat celý strom. Potom pochopíme i samotnou ojedinělou větvičku.

Při poctivém zkoumání hmoty dojdeme nakonec k popření existence jí samé o sobě. Je to jen hustější projevená frekvence jednotného ducha. Pokud ve hmotě hledáme sebenaplnění, znamená to, že v ní nevědomě hledáme duši. Tu ale lze hledat s mnohem menší námahou přímo a natrvalo v sobě.

…

Křesťané se modlí: „Buď vůle Tvá jak na nebi, tak i na zemi…“, čímž hermeticky říkají, že v pravé skutečnosti jsou rozměry iluzí a existuje jen Jednota.

…

Paradox věku Ryb: Bůh se vtělil do člověka a člověk se povýšil na Boha.

…

Špatný charakter brání mnoha kotvami dostat se psychicky výš. Musí nejprve napravit své chybné směřování, zbavit se zatěžujících vlastností. Jen čisté nezatížené vědomí se může vibračně propojit s čistým bytím.

…

Vše je již nyní dokonale jednotné, a jen pro naše vnímání je protikladně rozložené do mnohosti projevů. Jinými slovy to znamená, že Bůh je vše a ve všem, tedy pohroužen sám v sobě. Splývání s Bohem je tak splynutím nejvyššího stavu vědomí sama se sebou bez jakýchkoli dalších rozporů.

Vzniká-li touha ega po spojení omezeného vědomí s touto jednotou, znamená to pro nás vnímající v rozměrech jít odněkud někam, tedy spirituální cestu.

…

Příštích 2000 let bude probíhat doba odstředivého vodnářského uvolňování a duševního prohlubování, a po ní na dalších 2000 let nastoupí éra vyvažující stabilizace a koncentrace díky dalšímu znamení dostředivého Kozoroha (viz výdech a nádech).

…

J.Zezulka: „Hodnota života je všude stejná, lišíme se jen inteligencí.“

V Bohu jsme si všichni rovni, tj. hodnota všech bytostí je stejná, v každém je latentně přítomen Kristus i Bůh = jednota vědomí i nevědomí.

Pocit marnosti v osudu mizí přiznáním „bytnosti“ realitě, její schopnosti naplnit se a završit do vědomého celku, proto je třeba ji chápat rovnoprávně vůči sobě.

Každý náš projev, myšlenka, čin má smysl, přesahující naše vědomí. Skutečné JÁ není jen toto mé vědomí, ale je toto vše, zde i tam, i když prozatím neuvědoměle. Vše je svázáno v jednom. Lišíme se pouze v sebeuskutečňování, ale ve skutečnosti jsme stále vším.

20.3.- 25.4.85

…

 

 

HLOUBKA I EFEKTIVITA ŽIVOTA

Ať jsme tvorové jacíkoliv máme stejnou hodnotu života. Původní Jednota, z níž jsme všichni vzešli, je rozstříknutá do pestrosti forem a nezáleží až tak na stupni našeho vědomí, ale jsme spojeni svým bytím, svou jsoucností.

Když něco je, pak je v tom možné najít i nezmapovatelnou hloubku, nic není jen prázdným povrchem (ani ten povrch) bez své podstaty. Je třeba jen tuto slupku odkrýt a vstoupit dovnitř.

Zvykli jsme si negovat bez uvážení spousty věcí, a tak už dnes nemůžeme v životě najít skutečnou jednotu. Vidíme už jen vzájemně bojující protiklady.

Vše má právo na svůj život, jde ale o to zachovávat rovnováhu, aby jedno jsoucno neparazitovalo na úkor druhého jsoucna. Pokud takový názor uznáváme, nemůžeme se ztotožňovat se snahami o jakoukoli uniformitu životního stylu. A nejedná se jen o mezilidské vztahy. To, že se člověk považuje za nejvyspělejšího tvora planety, ho neopravňuje, aby násilnil a hubil ostatní bytostné druhy, ale naopak by jim měl pomáhat v moderní civilizaci přežít.

Pasivní tupé myšlení ulpívá na povrchu a takoví lidé touží, aby i ostatní vnímali realitu tak, jak oni uznávají za správné a jak to vyhovuje jen jim.

J. Zezulka uvádí ve svých textech analogii o lyžaři, který sjíždí zasněženým údolím a má v něm již vyznačenou sjízdnou stopu. Když z ní svévolně vybočí na neproježděný postranní svah, musí vynaložit ke své jízdě víc úsilí. Pro onoho symbolického lyžaře je proto mnohem efektivnější držet se vyježděných stop před sebou a pak může jet i rychleji a korigovat jen přesnost své jízdy, aby z této stopy nevyjel a nemusel zbytečně vydávat víc energie, než je pro jeho osud potřebné. Sami sebe stejně nepředhoníme.

Pokud takto vynaložené úsilí nám neefektivně sebere větší část energie, nezbývá jí už na další potřebné věci a tím nám mizí i větší svoboda ve svém životním rozhodování. Člověk pak přestává být tvořivě aktivní a nechá se jen pasivně vláčet svým prostředím.

Ale jak při svobodném aktivním projevu, tak i pod pasivním tlakem osudu se nakonec dostaneme k tomu, k čemu se dostat máme, jen je to namáhavější a bolestivější cesta. A taky s ohledem na nutnost prožít víc zrodů delší. To, co máme v životě zakusit, to i zakusíme. Žitý osud je vždy odrazem stavu naší mysli.

…

 

 

DVA PŘÍSTUPY

V náboženském uctívání je možné najít zřetelně také mnoho egoistických snah o zalíbení své osoby Bohu, o vzbuzení jeho lásky k nám (obdobně jako domácí zvířátka usilují o lásku člověka). V takovém postoji je možné vidět velké pokrytectví ega, protože tací lidé jsou převážně dogmatici, kteří se snaží o vnější napodobování kolektivních představ, jak by se měli vně chovat, vlichocují se do přízně druhých včetně v hlavě vyprojektované představy Boha, ač v hloubce takoví nejsou a jedná se jen o vypočítavost.

Esoterní přístup se naopak snaží přijít na podstatu věcí a jejich mechanismy hlubokým zkoumáním, porovnáváním a proměnou svých kvalit vůči vnitřně poznané duchovní autoritě.

Ideální je harmonické propojení jak rozumové, tak citově intuitivní složky, což umožňuje poznávání všech životních rovin včetně jejich protikladností. Pak lze snadněji odhalit i falešné kolektivní představy o individualitě jako takové, uvědomovat si lépe celou škálu vztahů mezi omezeným a absolutním ap. Hledající pravdu se tak stává jistým způsobem „věčným poutníkem“. Prvopočáteční zběsilý běh za fiktivními vidinami může vystřídat uvolněná ale soustředěná chůze svým osudovým bytím. Na této cestě pak i lépe ve svých meditacích poznáváme rozčleněné, sekvencované absolutno v jeho rozměrové existenci.

5.4.85

…

 

 

UMRTVENOST KATOLÍKŮ

Sv. Jan, Nový zákon: 17/17 „Posvěť je Pravdou, Tvoje slovo je Pravda“.

Je zvláštní kolik katolíků působí neživotným dojmem. Svou osobní identitu schovávají za církevní dogmata a nejraději jsou viděni ve svých mimikrech svatosti, než aby byli skutečně autentičtí i se svými lidskými chybami. Svým způsobem se za své lidství stydí před sebou samými, druhými i svým uctívaným Bohem. Vzhledem k jejich „povinnosti“ očišťovat se pravidelně u svatých zpovědí je to trochu paradox. Přitom ona duševní zkostnatělost by se dala očekávat spíš od těch, kteří na nějaké hlubší zásady kašlou.

Mnohem větší pocit živosti a duchovního jiskření přichází často od lidí, kteří dosud tápou a teprve hledají svůj pevný životní bod. Církev by snad získala i větší úctu, jen pokud by se „víc hýbala“ a probíhaly by v ní dynamičtější polemiky o samotné podstatě duchovnosti, než jen autoritativně prosazovala literu dogmat. K tomu ale věřící nenacházejí příliš odvahy ani podpory ze strany duchovních autorit. Je v nich strach projevovat více pochopení pro samotný život. Kristus ale přece nepřinesl do světa křeč, naopak proti církevním dogmatikům celý svůj ukrácený život vystupoval.

Pravda má být lidem sdělována, proto tisíciletí obemílaných dogmatických frází může sice duši uklidňovat a uspávat, ale nenahradí její aktivní tvořivé myšlení. Kněz by měl být duší i tak trochu umělec, aby jeho kázání bylo originální, autentické a mohlo nově odkrývat a více do hloubky odkrývat příčiny lidského světa a nejen papouškovat naučené fráze.

Kristus je chápán jeho apoštoly jako vtělení samotného „logose“, což znamená hlavně archetyp myšlenky a slova (pojmu). Tohoto se mnozí velmi bojí. Kristovo učení neznamenalo omílání naučených frází a dogmat, proti kterým naopak vystupoval, ale velmi živého ducha. Vše uhlazené a stokrát zkorigované působí mrtvolně a nezáživně. Jedná se ale většinou jen o pózu a nasazenou masku svatosti. Smyslem je přeci odkrývání a prohlubování duše a to je velmi komplikovaný proces.

Proč současní katolíci nevidí i Kristovu radikálnost? Jako by dnes probíhala kolektivní paralýza lidského myšlení ve snaze o poslušnost, nezlobivost, zařazení do stáda průměrnosti. Být „hodný“ souvisí s přáním být společensky uznáván a povýšen. Ego tak touží po odměně za své přizpůsobivé chování. Já budu takový, jak si „oni“ přejí, a za to si mě budou víc vážit. To je ale jen obyčejný kalkul a faleš.

Pravda ale je jaká je, často dost syrová, nepotřebuje být hlazena až k uhlazení. Jde jen o to, aby nebyla potlačovaná, a ne aby našemu egu způsobovala pocity blaženosti. Hodně katolických představ tak vychází z nepochopených a zkreslených pojmů.

17.4.85

…

 

 

ÚVAHY 85/4

Sestupování vyšší pravdy do pozemské úrovně se v křesťanské terminologii nazývá jejím „posvěcováním“. Vždy to bude jen její malý výsek, protože lidským rozumem celou pravdu nelze poznat.

…

Ve vědomé pozornosti je ukryta velká síla, která umožňuje zachytit i ty nejmenší nuance emocí a psychiky. Předpokladem je ale respekt i k nejobyčejnějším věcem světa. Nic není zcela nedůležité, proto je ke všemu třeba přistupovat nepředpojatě, aby se dalo hlouběji proniknout do duše předmětu našeho zájmu. Předpojatost už dopředu omezuje.

Meditacemi či modlitbami lze pochopit a zažít smysl i zdroj mnoha věcí, pokud nejsme vědomě zcela pohlceni povrchní matérií kolem sebe.

…

„Jak soudíme druhé, tak jsme sami souzeni“. Tato biblická věta odkazuje přímo na zákon karmy. Budeme-li k druhým přísní a kategoričtí, to samé bude obratem karmicky uplatněno i na nás. Je to zákon nejvyšší duchovní spravedlnosti. Pomalý, ale jistý a má své hluboké opodstatnění.

Ani na tzv. „božím soudu“ nejsme souzeni dle představ o dokonalosti, ale podle naší vývojové příčky, tj. jak sami se sami vědomě chováme vůči okolnímu a rovněž nedokonalému světu, jaký vztah zaujímáme k polaritám dobra a zla na své úrovni, jak se stavíme ke svým vnitřním démonům, jak jsme sami už samostatní a přemýšliví. Kdybychom byli už dokonalí a páchali všemožně zlo, byl by takový i náš „boží soud s věčným zatracením“, takto se jedná spíše o projev boží lásky a milosti, umožňující lidským bytostem se co nejlépe realizovat i na své ještě nedokonalé evoluční úrovni.

Pokud chce být někdo skutečným křesťanem, měl by se stát v tomto světě spíše poutníkem, který má svůj domov v duchovních světech. Měl by poznávat účel své cesty a povzbuzovat na jejich cestách i druhé a pomáhat jim odhalovat jejich účel a smysl. Z lásky k svému Bohu tak posvěcovat Zemi pro všechny.

…

Vnitřní bytost promlouvá k vnější formou svědomí, které je naším celoživotním průvodcem. To má ale rovněž různé roviny, podle již prožitých zkušeností v mnoha životech a jimi vypěstovaného charakteru. Čím citlivěji vnímáme, tím lépe uslyšíme svůj vnitřní hlas při různých životních volbách.

Rady svého svědomí se ale můžeme snažit jen dohánět, jako lidé s ním pro svou vtělenou nedokonalost nebudeme nikdy v absolutním souhlasu.

…

Chtít lépe pracovat se svým dostředivě orientovaným egem znamená mít plnou pokoru před vyšší pravdou. Pokud toto chybí, takové ego se příliš nemění.

Čím je individualita vyspělejší, tím méně má neřešených chaotických rozporů a integrace do vyšších rovin ducha se tak postupně zjednodušuje.

Postupným chápáním (čili po-chopením) příčin rozličných jevů odhalujeme jejich komplikovaný mechanismus ve vytváření následků. Mysl tak přestává bezcílně bloudit po povrchu dění a osvobozuje tak více i individuální vůli. Tím chápe i právo ještě nedokonalého na svou existenci a přestává si vynucovat věci násilím.

…

Na svých cestách se k chápání plné pravdy jen přibližujeme. Nejsme sto jí do své mysli pojmout celou najednou. Zatím se pouze ztotožňujeme s postupně utvářenou představou o ní. Potlačujeme-li ji ale, potlačujeme tím sami sebe a vyjadřujeme tak neúctu k projevům samotného života.

…

Vše se děje, jak se děje a každá bytost vnímá z tohoto komplexního děje jen nepatrnou částečku. K překonání této omezenosti musí proto hledači pravdy pravdivě poznávat i to, co dosud považovali za bezvýznamnou vnějškovost a chápat, že i s ní jejich duše souvisí víc, než si dovedou uvědomit. Tímto poznáváním roste vnitřní kvalita charakteru.

…

Věk Vodnáře = věk propojení intelektu a intuice v duši = nový logos, nové paradigma, nový typ poznávání a nová duševní energie.

…

Když Kristus prohlásil, že on je Pravda, nemyslel tím samozřejmě svou osobu, ale stav svého vědomí vnořeného v jednotě ducha. Potom mohl zcela bez jakékoli lidské pýchy prohlásit i věty:

„Já jsem cesta“.

„Já jsem život“.

Chce-li kdokoli lépe poznat vnitřního Christa jako zvěstovatele nejvyšších idejí, tedy vnitřní pravdy, nejde o znalost jeho osudového lidského příběhu, jeho vtělení do člověka, ale následování směru k duchu velké Jednoty bytí.

…

J. Zezulka: „Bůh je vše, co je i co není.“

To je poměrně hezký koan k meditacím a je dobré si ho trochu zanalyzovat. Potom můžeme říct, že Bůh obsahuje vše, co se jeví i co zůstává pro nás neprojeveno, ale přesto je v něm možné.

Je ale možné naše chápání toho, co vůbec není, tedy stav úplné prázdnoty pro mysl? Lidským rozumem lze myslet jen abstraktně logickým vymezením opaku, tedy toho, co možné ještě je, co ještě spadá do schopnosti chápat omezenou myslí. Vše závisí na našem smyslovém uchopení reality, to se však neustále vyvíjí kupředu.

…

Přirozené je poznávat, poznané zažívat, a tím rozšiřovat své vědomí na co nejširší okruh. Svou racionalitu tak mít harmonicky propojenou s intuicí i invencí. Přirozené je i to, že tyto procesy není možné pro nás pojmout najednou, což by ovšem mělo vést ke zbavování se své lidské pýchy a k duchovní pokoře vůbec.

K pokoře patří také chápání toho, že v životě nejsme jen vědomí, ale z větší části podléháme smyslovému nevědomí – podvědomí, u každého v jinak namíchané směsi.

…

Většina lidstva chce slyšet pravdu pouze takovou, jak je zvyklá z vnějšku tradičně přijímat, tj. spoléháním na vnější kolektivní autority než na schopnost průniků vlastním přemýšlením. To vede k poddajné víře s pocity větší příjemnosti ze sdělovaného.

Pravdu ale není třeba hledat někde mimo, naopak TADY, TEĎ a V TOM. Metafyzický duch je tu s námi stále přítomen, i když si to běžně neuvědomujeme. Abychom cokoli mohli lépe pochopit, je třeba do toho celou svou bytostí vstoupit a dostat se tak ke skutečným příčinám jevů.

…

Společnost, která potlačuje vnitřní svědomí a lže navenek je falešná, trpí vnitřní krizí a neodvratně a skrz úpadek svých hodnot, na nichž byla postavená, míří tak neodvratně ke svému úpadku.

1.5.85

…

 

 

I TI DRUZÍ

„Jak soudíte, tak budete i souzeni.“

 

Charakterem Vodnáře je, že své mentálně energetické vlny vylévá, ne že je zadržuje.

Tím, že všechny bytosti vyvstaly z „mateřské“ Podstaty, mohli bychom se navzájem vnímat jako jedna velká rodina, nehledě na svůj vývojový druh, tedy svou evoluční historii. Všichni jsme tak na společné transformační cestě k opětovnému vzájemnému sjednocení. Čím jsou lidé vyspělejší, tím je pro ně samozřejmější myslet nejen na sebe, ale i na druhé bytosti, protože se již cítí být přirozenou součástí celku a prací pro druhé pomáhají navíc ve vývoji i sami sobě.

Když říkával velký indický guru Mahariši: „Nech svět světem a hleď poznat pravé Já“, myslel tím, že je třeba pochopit především svůj základ, že ve skutečnosti jsme my ten Átman i Bráhma, a že existuje jen jediný duch, a že pak je teprve možné něco velkého vykonat i pro druhé. Do té doby pracujeme jen pro své ego a lpíme na plodech svých činů.

Všechny duchovní nauky vedou vesměs k tomu, aby člověk odvrátil pozornost jen od svého ega. Je to cesta skrz 4. srdeční čakru, přinášející ideály lásky, bratrství, vnitřní integrace dříve nesmiřitelných protikladů v duchovní jednotě. Předpokládá to proto i schopnost a vůli odpouštět druhým i sobě. Nezáleží tolik na naší společenské „velikosti“, týkající se 3.čakry, ale na vnitřní kvalitě člověka.

Je potom výstižná myšlenka: „Budeš-li hledat boží spravedlnost pro všechny, vše ti bude také přidáno. Budeš-li hledat jen svou spravedlnost, ztratíš ji.“ A také: „Cokoli budete činit, čiňte kvůli Bohu. Bůh chce být nalezen ve všem.“

Věta „Vezmi svůj kříž a následuj mě“ je přisuzovaná samotnému Kristu. Ať už je to jakkoli, dá se vysvětlit i tak, že je třeba nejprve dojít vnitřně ke smíření protikladů (onen kříž), sobě vládnout a druhým sloužit. Křesťané říkají, že „Vše, co dáváš, vrací se ti znásobeno, co dáváš druhým dáváš Kristu, čímž získáš i jeho lásku. Netuž po odměně a Bůh bude tvůj otec i přítel, protože jsme všichni jeho děti“. Toto chápání je ale třeba rozšířit i na ostatní tvory, na zvířata, dokonce i rostliny jsou bytosti, přestože na počátku své evoluční cesty.

Síla ducha se mimo jiné projevuje pozorností, která dokáže zaostřit pohled na veškeré jsoucno jež nás obklopuje. Můžeme tak vnímat i ty nejjemnější nuance každého subjektu, objektu, každého děje, odhalovat jejich příčiny i souvislosti, jejich vnitřního ducha. K tomu je ale třeba mít jistý respekt před objekty svého zkoumání a ty se pak sami rozevírají našim zrakům. Toto nelze dělat násilím, jinak zůstáváme jen u představ a mínění, nikoli samotného odhalování pravdy.

Tvůrčí dílo (stvořený vesmír) ve všech svých úrovních bytí je již hotové, neměnné v bezčasovosti, je TEĎ a STÁLE. My jako bytosti oživujeme svou permanentní přítomností a vnímáním jeho osudovost, onen pojem TEĎ skrze plynoucí čas. Nejvyšší vědomí JÁ JSEM je však věčné.

1.- 10.5.85

…

 

 

APEL K ŽENSTVÍ

Milé ženy, kam se poděla vaše něžná ženská duše, proč přestáváte být ženami? Vždyť být ženou znamená být láskou, láskou k životu, být jeho ploditelkou, ochránkyní a šiřitelkou jeho krás.

Vidím vás vychovávat své děti a trochu mě to děsí. Smýkáte s jejich psychikou jako s kusy nábytku, protože jsou jistou přítěží ve vašich fiktivních kariérních ambicích. Jak můžete vy samé nalézt svou plnost, když plností ženy je teprve ve spojení vaší duše s duší muže a společných dětí. Ve své mylné představě naplnění bojujete na všech frontách o moc a dominanci, přestože ta leží hluboko pod úrovní lásky, k níž jste byly především stvořeny. Takové chcete být milovány? Znáte ještě skutečnou lásku, nezvulgárněnou JEN na sexuální ukojení, po němž bez skutečné lásky přichází spíše prázdnota?

Kam se podělo vaše srdce? Láska se nedá nahradit hmotným přepychem, který bez ní je prázdný a zbytečný. Chtěly byste být ve svém ženství zbožňované a uctívané a neuvědomujete si, že pro muže je toho ke zbožňování u vás stále méně a méně, když svou duši vyměňujete za povrchní úspěch a klamný třpyt hmoty? I přestože jste krásné a působíte svůdně, nesvádíte příliš k chuti prožít celý život po vašem boku, neboť se stáváte čím dál více jen stále prázdnějším estetickým designem.

A vaše děti? Proč dorůstají do neurotiků, násilníků, schizofreniků, narušených osobností vůbec. Nechyběla jim náhodou v dětství vaše nepodmíněná láska? Proč se z nich staly jen prázdné kalkulačky a kasírky? Copak nevidíte, jak svět bez vašeho skutečného ženství pustne a chřadne? Jak můžete vůbec milovat své muže, když samy jste plné egoismu, sobectví a panovačnosti? Jak se vůbec může dařit lásce ponořené ve vulgárnosti?

Copak nevíte, že kdo s čím zachází také i schází? Že jednoho dne se vše na nás opět vrací? Můžete pak naříkat, že vás nikdo nechápe a nepohladí, když jste vše otrávily jedem svých zcestných žádostí a intrik?

Je přeci všeobecně známo, že skutečná láska vyžaduje jisté oběti, vždyť ve vás stále dřímá podvědomá neuvědomělá touha po společném naplnění. Sám život je největší dar a největší ženy v dějinách se vždy rozdávaly. Nikoli svá těla, ale světlo svých duší. A čím víc ho rozdaly, tím víc lásky v sobě prožívaly. Co dáváte vy světu plnému sobectví a absurdity?

Bohyně všech kultur byly lidmi označovány jako „velké matky“, neboť byly dárkyněmi života všech. Ale vy se naopak ptáte: „A co za to?“ Zneužíváte emancipaci stejně jako muži zneužívají techniku. Místo emancipace své vznešené lásky, emancipujete své domýšlivé ego a stávají se z vás tak pozvolna bojovné mužatky. Nedivte se pak, že muži hledají své naplnění jinde.

Lidstvo ochuzené o vaši čistou lásku tak bude postupně degenerovat, protože bez jednoty mužského a ženského principu vzniká jen schizofrenický rozpor a boj. Válka je pak nejzazší a nejhorší možnost, aby vás vrátila zpět k svému předurčení, stát se pro muže opět vzývanými milujícími a štědrými bohyněmi.

…

 

DON BOSCO

Don Bosco: „Mezi všemi dary, které nám Bůh dal, největším darem je svoboda, tj. že nás stvořil svobodné.“

„Vědění bez svědomí není než zkázou duše.“

Don Bosco byl italský kněz a světec z 19.století, který založil řád Salesiánů. Ti se věnovali především výchově opuštěných a chudých dětí ulice.

Ve svých textech se obrací i na kněze, kde říká, že jejich posláním je zachránit co nejvíc duší, a proto má být jejich láska vynalézavá, mají být stateční a nebát se ani špíny světa. Kněžství je tak podle něj služba duši, oběť za druhé jako opak sobectví. „Tam kde je hodně lidí, je třeba i kněží.“ Kněží mají respektovat svobodu zájmů a využívat je. Ne všechny zájmy vedou k Bohu, proto je třeba nalézat tvořivé způsoby, jak každému pomoci nejen pouhým kázáním o hříchu. Mluvit jen obecně o lásce nestačí, je třeba hlubší zájem, hlouběji chápat druhé a odstraňovat psychické bloky a nespoléhat se na to, že to někdo vyřeší za nás.

11.5.85

…

 

 

JEDINÁ CESTA

Je zde mnoho nauk, které se zabývají smyslem života a každá se na tuto otázku dívá z trochu jiného úhlu a roviny.

Snad to vše začalo oním biblickým „Pádem“. Padáme z výšin dolů na Zem a jednota se tříští na střípky jako rozbité zrcadlo. V nich se pak odrážejí už jen částečky původní univerzální pravdy. Ráj duše se roztříštil do střepin jednotlivých emocí, malých kousků území. Lidé se pak zoufale chytají alespoň jednoho z nich, chtějíc podvědomě nasát ztracenou plnost původního společného domova. Naslouchají názorům druhých, tvoříce si z nich vlastní představu. „V potu tváře budete vydobývat chléb svůj…“ či tak nějak je to napsáno v Bibli o úsilí znovunalézt onen svůj ztracený ráj.

Při svých životních poutích jsme obyčejně vychýleni na jednu či druhou stranu. Bůh se tu však obrazně řečeno sklání a dává všem lidem jejich Spasitele, jenž jim má ukázat tu nejbezpečnější cestu jejich osudy. On není zatížen naším relativním poznáním, ale dává jasnou zprávu o principech našeho bytí, aby pomohl celému lidstvu v jeho dalším vývojovém úsilí. Posuzováno z lidského hlediska je to jeho dočasná oběť, neboť na tuto dobu svého pozemského života se vzdává vlastní věčné blaženosti ve sférách nebeského vědomí. Je to čas, kdy samotné nebe se z lásky sklání k malinkému tvoru – člověku.

Tím, že byl tento nejvyšší avatar v našem světě zavražděn, aby zde nepřekážel mocným, bylo v dějinném vývoji poškozeno mnohem víc, než si umíme vůbec domyslit. Svědomí lidstva bylo touto vraždou silně otupeno a světská moc „elit“ nad lidmi dostala tím pádem neobyčejnou moc.

Tato planetární doba od těch časů duchovně pustne až na ni vyrazily i vředy technocivilizace, která stravuje duše ve svých nesmyslných náhražkách. Tento pád se stále zrychluje a nastalá tříšť je tak stále větší a větší. Lidé jsou schopni se vraždit pro vteřinu své blaženosti a ničí životní prostředí i druhým tvorům jen aby nepatrně zvýšili svoje pohodlí. Nejde tak přímo o duševní harakiri, kdy duše je směňována za peníze, majetek, kariéru, moc? Vše je už zachváceno morem sobectví a nenávisti. Nenasytné davy se dál ale ženou po hromadách mrtvol za vlastní blažeností a ďábel se přitom těmto svým sluhům vysmívá přímo do očí.

Je možné ještě navrátit lidstvu jeho čistou duši z dávných předpotopních dob? Jak nalézat sama sebe v tomto zběsilém dějinném urychlovači? Své svědomí i odpovědnost uprostřed veškeré zvětšující se rozpolcené marnivosti i marnosti v jednom?

Nikdy zde ale nebyla jiná možnost než začít od sebe sama. Pro vnější změny je to však třeba dělat společně. Člověk sám v tom má jen nepatrnou šanci něco změnit přímo, nicméně ale dokáže alespoň malinko pohnout těmi druhými, pokud se drží vyšší poznané pravdy.

Slovo láska je dnes velmi zprofanovaný pojem, láska jako taková, láska k samotnému životu. Láska, která dokáže spalovat veškeré to plozené zlo. Jedině v jejím jménu se lze vzdávat egoismu své tak častokrát zneužívané moci. Jedině tato metafyzická láska překonává rozpory, chrání život a pomáhá všemu slabému a osamělému na jeho cestě. Dnes lidstvo zapomnělo na svůj jednotný původ a pro svou šílenou fikci blaha je schopné zničit všechno kolem sebe.

Dennodenně jsou vypouštěné rakety jak fyzické, tak i symbolické proti nepřátelům „našich sobeckých zájmů“. Je to do nebe volající zhovadilost a bylo by to dokonce i komické nejít přitom o vlastní krk. Jistěže, duše je nesmrtelná, může žít dál i za jiných podmínek, ale zde se jedná o šílené morální zhroucení a totální deformaci všech humanistických hodnot, kdy se až po krk nalézáme zapadlí v hluboké bažině temnoty, kam už světlo svědomí nedolehne.

A tak raději tlacháme s přáteli o nesmyslech, protože už ani nevidíme to amorální zlo, které nás obestírá stále pevněji. Svým souhlasným jednáním tak přebíráme na sebe spoluodpovědnost za tento zločinný stav světa, protože všudypřítomné zlo je páchané i naším jménem.

27.5.85

…

 

 

3. A 4. ŽIVOTNÍ ČAKRA

Tradiční systém uvádí 7 nad sebou postavených silových center v těle = čaker. Dolní tři se dotýkají především těla a smyslů, zbylé čtyři od srdce výš jsou duchovně transformační. Duchovní transformace tedy začíná na úrovni 4. srdeční čakry a na Moebiově pásce si to lze zobrazit jako její střed, kde vnější strana přechází ve vnitřní a naopak.

Třetí čakra solární vnímá veškeré vztahy ještě hierarchicky podřízené vnějšku, jsou smyslově a egoisticky orientované. Je to centrum bytostného sebevědomí, rozvoje osobní vůle a s ní související i touhy se uplatnit ve vnější realitě, tedy získat určitou moc, která souvisí ovšem s hierarchickým postavením ve společnosti.

Čtvrtá čakra srdeční již obrací individuální pozornost do nitra, kdy objevuje sounáležitost v jednom citovém celku i s ostatními. Je to svět inspirace, intuice, umění, a hlavně sounáležitosti až k bratrství. Individuální oddělenost a roztříštěnost se začíná citovým uvědoměním sjednocovat a člověk může začít vnímat i hlubší roviny ducha.

U člověka dneška by měla vést veškerá snaha k očišťování tohoto centra citové sounáležitosti. To je spojeno už s hlubším pochopením životních pravd, jak byly poskytovány ve vyspělejších spirituálních naukách. Je to prostor duše rozpouštějící negativní aspekty 3. silové čakry orientované k světské moci, zrovnovážnění rozumové a citové roviny, a tím zkvalitnění celkového charakteru člověka. Ego přestává být agresivní směrem ven i dovnitř, ale prohlubuje se a kultivuje otevřenými vztahy ke světu.

…

 

 

SVĚDOMÍ A ODPOVĚDNOST

Naše temné žádosti se projevují obrazně jako vzteklí psi, čím víc jim ale povolujeme, tím víc chtějí. Čím víc díky technice máme volného času, tím víc roste i naše svévole a duše začne podléhat převážně povrchnosti a rozptýlení. To ale k této době osvobozování z temnoty patří.

Horší je že s touto povrchností pomalu upadá i to, čemu se říká odpovědnost. Nejen k druhým, ale také k vlastnímu svědomí, které je našim nejlepším rádcem při každodenní volbě mezi různými možnostmi na cestě a pomáhá se nám tak vyhnout větším životním průserům.

Naše kritičnost a negativní emoce se pak neobrací vůči skutečnému zlu, ke kterému jsme podivuhodně měkcí a liberální, ale jen proti tomu, kdo se nám jednoduše emočně nelíbí a dráždí nás jiným pohledem na věci. Připomíná nám tak něco, co odmítáme slyšet. Potom ale zaměňujeme pravdu za pouhé emocionální dohady a představy a zdánlivě sofistikovanými řečmi zakrýváme své morální defekty a dostředivé myšlení. Tato nerovnováha mezi rozumem a citem nás takto postupně infikuje zlem.

Jediným skutečným lékem nakonec zůstává jen vytvoření si pevného etického postoje, který je založen na větším naslouchání tomuto osobnímu svědomí

…

 

 

O METAFYZICKÉM PÁDU A PEKLE

S pojmem metafyzického pádu souvisí křesťanská vize „pekla“. Jedná se o vnitřní stav, kdy duše ztratily své spojení s Bohem, a tím i svůj vědomý život. Peklo ale neznamená bezživotí, ale propadnutí neuhasitelné bolesti z metafyzické temnoty a prázdna, hoří v plamenu beznaděje a marnosti z nedosažitelné touhy, když se mluví o jejich utrpení.

Protože mimo Boha – Podstaty jako zdroje veškerého života, není nic, těžko si lze takový stav vůbec představit. Ztráta sebeuvědomění duše připomíná najetí jen na jakéhosi autopilota, který udržuje základní duševní funkce v chodu. Jak potom ale může duše trpět, když o sobě pomalu ani nic neví?

V Bohu existují všechny námi vůbec myslitelné možnosti. Lze si vymyslet naprostou nemožnost, která v prvotním božím konceptu tvoření vůbec neexistuje, když Bůh je vším? Proto, uvažuje-li se o existenci pekla, pak takové místo či spíše stav ducha musí být zahrnutý v tvůrčím konceptu Podstaty jakožto latentní možnost pro oživení.

Proto v pojmu Pekla vidím spíš proces a směr postupného se odcizování, upadání a duševního démoničtění, které s sebou nese stále větší vnitřní utrpení dříve vědomé duše. Je to metafyzický proces rozkladu a smrti, který vychází ze zákonitostí prvotní příčiny, v níž je sice každý dílčí proces tlačen ke znovusjednocení se svým Stvořitelem, ale člověk dostal možnost volby a tu zneužil.

Pokud bychom takovouto zákonitost popřeli, znamenalo by to, že se v tomto oživeném kosmickém dechu příčin a následků může nějaká duševní část absolutně odtrhnout od Boha, který je přitom přítomen svou latencí ve všem. To by ale rozvrátilo veškerou logiku poznání a chápání zákonů nekonečné Jednoty což je prakticky nemyslitelné. Vždyť nakonec i materialisté pevně věří v určitý přirozený řád věcí, přestože nedokáží vědecky naprosto vysvětlit, kde se ten z nicoty vzal.

Proto mám za logickou myšlenku, že všechny duše i po dlouhých údobích (pekelného) utrpení, jsou na konci určitého odžitého cyklu křesťanským termínem tzv. „spaseny“, tj. opět znovusjednoceny se svou vnitřní podstatou. Čili opět křesťanskou terminologií řečeno, univerzální Kristus (jako vědomí) vítězí nad veškerým zlem a omezením, a tak i samotný ďábel temnot je na konci obrácen k Bohu = „skládá počet ze svých skutků a činí pokání“. Tím jsou nebe i země sjednoceny a v rámci nejvyšší dvojnosti stvořená dualita mezi věčností a nicotou překlenutá ve splynutí v samotné Podstatě.

 

S ideou metafyzického pádu nejvyšších archandělů – tedy ještě nerealizovaných božských idejí z důvodů jejich pýchy, tedy vyčleněné jsoucnosti z původní jednoty, který v křesťanském pojetí byl příčinou vzniku duality v podobě stvořeného kosmu, a tedy i vzniku zmíněného pekla, souvisí i biblický termín „prvotní hřích“ Adama a Evy – jako symbolu polarity mužského a ženského principu. Ten je s prvotním destruktivním procesem pádu analogický v nižší rovině tvoření a díky němu mohl vzniknout i oddělený bytostný život, jak já chápu církevní analogie.

Pokud by celá tato archandělská hierarchie „nepadla“, těžko by mohl vzniknout duální vesmír včetně svých podřízených kategorií a dělení na dobro a zlo, jak je vnímáme my lidé, a vše by se dělo jen v rovině čistých idejí bez jakéhokoli dalšího členění směrem do všech odvozených hmotných projekcí. Členění vždy znamená vždy rozklad nějakého společného celku, i když třebas jen teoreticky. Proto mluvit o pádu se zdá být kontroverzní. Lépe je mluvit o „božím dechu“ majícím za následek cyklické vzniky i zániky veškerých vesmírů i multivesmírů.

 

Pokud se mluví o mýtickém pádu „prvních lidí“ v židovské nauce (patrně převzatý z ještě předpotopního mýtu), poukazuje se tím na porušení boží vůle (což jen bokem znamená, že tento prvotní pád byl rovněž v intencích Jehovy) inspirované Satanem (protikladem k světlu absolutního vědomí) v podobě mýtického hada v ráji, a tedy se jednalo tak o vznik dědičném hříchu (cyklických karmických procesů). Adam jako budoucí zástupce bytostného rodu existoval tedy původně ještě v nějakém pasivně blaženém stavu duchovní jednoty nejvyšší ale již mentální odvozené dimenze (konceptuální semínko bytostného života). Již v této úrovni je ale obsažena symbolika stvoření Evy z Adama, tedy vznik první bytostné polarity mužského a ženského principu zatím ještě v nehmotné formě. Tím, že nastalo rozdělení na mužský a ženský princip a byl zmíněn symbol krádeže plodu ze „stromu vědění“, byl přivozen „trest“ v podobě vyhnání do nižší stále víc vnější sféry duálního časoprostoru (v již členěném vědomí byl tak tvořen stále hmotnější svět protikladů, což byl i začátek rozvoje postupného bytostného sebeuvědomování. Tím se odstartovala individuace budoucího lidstva a jeho pozdějšího již vědomého úsilí o opětovný návrat do prapůvodní jednoty.

Jedná se tak stále o tentýž analogický proces rozložení z nejvyšší jednoty do mnohosti a zase zpět (archetypální dech) v nejrůznějších rovinách stvoření a zastoupený ve všech myslitelných procesech až k naší plně vnější každodennosti.

Bylo by tak možné pokračovat do stále nižších vnějších rovin toho, co chápeme jako realitu. Tento fiktivní metafyzický „pád“ se tedy odehrává i v našich myslích jako soustavný cyklický proces. Dá se takto sestupně jít až ke každodenním emočním žádostivostem a individuálním volbám mezi různými možnostmi a směry, dobrem a zlem atd. což nám neumožňuje zůstávat v onom rajsky blaženém pasivním až snovém stavu prožívání. To, co je pak považováno za individuální hřích, z hlediska „božího dechu“ vyplývá z polarity mezi vědomím a nevědomím. Našim „fiktivním trestem“ potom je, že jsme jako bytosti nuceny procházet krok po kroku evolučním vývojem, než z těchto cyklů vyjdeme a svým vědomím splyneme opět z původní Podstatou.

 

Viděl bych tak tuto archetypální událost přeneseně i v přechodu mezi zlatým a stříbrným věkem lidstva, kdy začalo docházet vlivem nepříznivých sil k uzavírání bran k nadvědomím sférám.

Jeden z velmi krizových bodů by se dal vidět před 12000 lety po velké potopě, která smetla předchozí vyspělou lidskou civilizaci a přinutila opět od začátku přetvářet život na Zemi až do dnešních dnů.

Otázka by mohla spíše znít, proč Bůh vůbec dává možnost vzniku jakéhokoli projevu a neexistuje tak jen absolutní neprojevení, proč vše nesetrvává jen v jeho latentní nehybnosti a absolutním pohroužení (pro takovýto stav ovšem chybí představy i slova).

Tento prvotní zdroj celého vesmíru s jeho fraktálním dimenzemi je tedy z nějakého důvodu se projevovat tímto rozkládáním svého nekonečna na další dílčí vrstvy a části procesu vnímání sebe sama. Jeho cyklický dech vzniků a zániků projevených vesmírů je jeho nutným univerzálním pudem.

Takové chápání univerza nás přivádí k velké pokoře, která zbavuje jakékoli viny za vlastní vývojovou nedokonalost, zbavuje ale i svévole, protože věci se dějí tak, jak se dít mají. Zůstává základní touha a motivace po znovunaplnění, daná právě odrazem onoho božího metafyzického pudu.

Co z toho si ale vzít pro praktický život mezi lidmi? Především by to mělo vést k uvědomění vlastní bytostné neoddělitelnosti od své vnitřní podstaty a naslouchat lépe hlasu své duše. To vede i k dalšímu poznání své role v celém tomto teatrálním dění světa a všeho, co s ním souvisí.

28.5.85

…

 

 

ÚSILÍ O ROVNOVÁHU

Sobectví přivedlo lidstvo k největší propasti a sebeničení špatně stráveným poznáním (které je nekončícím procesem). Vše, čeho se člověk dotkl ve snaze také to ovládnout, se nyní začíná obracet spíše proti němu. Dnes vše získává absurdně horečnatý ráz, vytržený ze svých harmonických vazeb. Lidstvo si nevědomě již dlouho vytváří kolektivní rakovinný nádor ve svých zemských vnitřnostech.

Rakovina vzniká zesíleným žárem a egoistickou dostředivou vyloučeností skupiny buněk, které stahují výživu celku jen k sobě. Vzniká řetězová reakce jimi nakažených buněk a rozrůstající nádor zabíjí další a další. Je jako zombie utržené z řetězu.

V náboženských směrech se vždy usilovalo o proměnu člověka tím, že se vzdá svých sobeckých zájmů, aby tak rovněž vyvažoval to, co jiní (rakovinné buňky) ničí. Svět je tak střetem pozitivních a negativních sil v urputném zápase o svou existenci. Čím víc je v něm temnoty, tím víc úsilí jsou nuceni vynakládat ti, co se snaží pracovat pro jeho větší harmonizaci.

Zvědomování primitivnějších částí ega je závislé také na reálných podmínkách dané doby. Čím víc se projevuje vnější kořistnictví, tím více obětí to vyžaduje od těch, kteří se snaží toto tlumit. Bez těchto dobrovolnických duší by svět došel sebezničení hodně brzy.

Z tohoto pohledu je dobré se podívat i na náboženství jako taková. Jejich úkolem je taktéž vyvažování či dokonce překonávání onoho zla pocházejícího z relativity světských hodnot. Nejsou tedy individuálním či kolektivním únikem do pro život snadnějších sfér, ale naopak větším přiblížením jeho hlubinných rozměrů lidem.

Proto ani vzdání se svého egoismu není primárně podmíněno únikem do lepších rovin, ale pro uskutečnění větší plnosti života zde v tomto našem čase. Ti, co se vzdávají z důvodů vyšších ideálů svých omezených zájmů a představ dostávají mnohem víc, dostávají svobodnou duši a přízeň vyšších sil.

Veškeré projevy askeze, překonávání vášní a pudových sklonů neslouží k získání individuální nirvány, ale k lepšímu průniku k objektivitě ducha, k otevřenějšímu vědomí skutečnosti v celé své kráse. To bez očisty duše nejde. Nedostatek ducha se projevuje zvýšenou jednostranností ega. Všichni ti světci se jimi stali proto, že dokázali překonat toto své nižší omezené lidské já.

V protikladném světě se neudrží nikdy příliš dlouho hmotný blahobyt, pokud není vyvážen duchem. Dnešním lidem chybí jemnější rozlišovací schopnosti a výsledkem je spíše tupé nečinné pohodlí. Důsledky tohoto hmotného blahobytu bez duše se odráží napříč celou společností. Svědomí, jímž se duše na svých cestách vždy korigovala ve svých zevních životech, je stále více neslyšeno a deformováno a pojmy dobra a zla relativizované a zmatečné. Svět si tak uzavírá cestu do hlubších sfér svého ducha, což ho nakonec dovede jen k nějaké formě šílenství či válečného utrpení.

8.6.85

…

 

 

ÚVAHY 85/5

Je hloupost až zločin přizpůsobovat se dobrovolně pokleslé vůli mocnějších, pokud ta pracuje proti našemu svědomí. K duchovní svobodě patří i právo nesouhlasit, odmítat a jít cestou, kterou nám ukazuje jen naše duše nezávisle na ostatních.

…

Dělá-li člověk něco jen s vědomím, že je to sice dobré pro ostatní, ale cítí k tomu zvláštní nechuť, pak se jedná spíše o nějakou formu ukázněnosti či pokrytectví, protože to nevyplývá z jeho srdce, ale jen z vypočítavé hlavy.

…

Když se člověk transformuje, nejprve se ukázní, protože ještě nedokáže rozpoznat a překonat ve svém podvědomí špatné trendy z minulosti. To neznamená, že to musí být nutně špatně. Je to ale teprve vykročení novým směrem a cesta k jeho cíli bude ještě nekonečně dlouhá.

…

Abychom dokázali být v lásce zcela nesobečtí, je třeba poznat lásku vyšší, která je ze své podstaty již altruistická. Snad každý ji pocítí, když ne dřív, alespoň v okamžiku smrti a často pak lituje, jak s ní dříve zacházel.

…

Křesťané se trochu pletou, když mluví o tzv. „věčném zatracení hříšných duší“. To by bylo možné jen pro bytost, která by byla silnější ve svém zlu, než je samotná existence absolutní lásky. To je ale nemožné, protože je nejvyšším božím projevem, na němž jsou postaveny celé světy. Proto i „zatracení“ ve smyslu karmického trestu je možné jen dočasně, projevené ve špatných osudech, než takové bytosti dozrají a změní svou kvalitu. Pud (dech) kosmu tlačí všechny bytosti vzhůru k sobě a jakýkoli svévolný protitlak proti této zákonitosti je možný jen na chvíli a způsobuje zbytečně jen stále větší utrpení.

…

Mnoho lidí trpí kvůli nedokonalosti světa. Pomohlo by jim uvědomění, že není v lidských silách jen tak změnit svět k ideální představě. To je věcí vyšších archetypálních sil. Svět je jaký je, takže můžeme měnit především jen sebe, své vnímání, rozšiřovat a prohlubovat svůj úhel pohledu a přitom se snažit pomáhati ke změně i ve svém okolí, protože jeho vlivy budou dopadat opětně zpátky na nás.

Měnit sebe ale také nelze svévolně. K účinnějším změnám je třeba, jak tomu říkají křesťané, mít „dar ducha“. Teprve s jeho nadhledem lze uvidět zoufalou malost lidského ega. Násilným bojem se ale mír duše získá jen těžko.

V kritice nedokonalé společnosti se dokáží shodnout mnozí, ale když si uvědomíme, jakých heroických činů na základě vnitřního svědomí by bylo třeba ke kolektivním změnám, rychle opět zalézáme zpět do své ulity. V současnosti vlivem exoterních sil není v moci několika málo lidí zařídit, aby byl svět krásnější. Snad jen v součinnosti s poznáním plné pravdy a v nejvyšší lásce schopné mnoha obětí je možné o něco málo pozvednout hodnotovou laťku ve svém prostředí.

Takové úsilí ovšem vyžaduje permanentně překonávat své subjektivní omezené představy a obyčejný lidský strach, pramenící z opouštění zažitých setrvačných programů v sobě. Stačí si představit, jak nesmírně těžké musí být odstraňovat ploty mezi svou a sousedovou zahrádkou. Kdo to svede?

…

Žijeme v rozporuplné dualitě a jen těžko chápeme pojem jednoty. Ve stálém pohybu je náročné i umění samotné koncentrace na cokoli vnějšího natož na věci nezávislé na čase a prostoru. Přesto je třeba meditovat o vyšších duchovních archetypech, řídících bytostné osudy, abychom mohli spatřit protiklad vůči dnešním stressům, vedoucím akorát ke stále většímu uvědomování si pomíjivosti všeho a z toho pramenícím pocitům marnosti.

…

Vtělená bytost je tvořena silami organické hmoty, oživené a řízené vitální silou (duší) psyché. Když tělo umírá a odchází ze svého dosavadního osudu, mizí s ním pozvolna i paměť na povrchové relativní věci, povrchové vědomí, ale stále zůstává jednak ze setrvačnosti jednak svým zacílením konkrétní bytostí.

Ten, kdo žil jen povrchním nahodilým životem a nevyužil ho k hlubšímu pochopení sebe sama, ztrácí ale svou pevnější integritu, svou celistvost. V dalším životě je puzen znovu tuto vnitřní integritu autenticky hledat, Hledá postupně sám sebe přes nejrůznější vnější dějové zážitky, je stále znovu prožívat i nejrůznější emoční rány, které dokáží jako jediné proniknout přes otupělou slupku ega až k živé duši a způsobují tím náležité vnitřní změny.

…

Nejvyšší uvědomění se nachází v naprosto jednoduchém ale sjednocujícím pojmu „JÁ JSEM“, patřícímu ale až velmi uvědomělé vnitřní bytosti s kvanty prožitých životů. V lidském světě se spojujeme s jeho projevy, které nás nutí na cestě k soustavným změnám. Jako lidé máme toto své „jsem“ nerozlučně spojeno s mnoha dalšími smyslovými přívlastky a ztotožněními se vším možným i nemožným, neumíme ještě plně zažít jeho nejčistší stav.

…

Tvoření je rovněž forma altruistické lásky k bytí.

11.- 17.6.85

…

 

 

O MÉM VZTAHU K J. ZEZULKOVI

Tohoto staršího pána můžete občas potkat v Praze na Smíchově hned vedle Anděla, ale určitě si ho nepovšimnete hned na první pohled. Neodlišuje se od ostatních lidí ani oděvem ani způsobem života, provázejícího naši moderní dobu. Za nenápadným zevnějškem se však skrývá velice hluboká a plně uvědomělá bytost, na jejíž dno či spíše nekonečnou hlubinu nedohlédnou ani jeho nejbližší přátelé.

Filosof, biotronický léčitel a duchovní mistr Josef Zezulka je nejčistší, nejlaskavější, nejobětavější a nejmoudřejší člověk, jakého mi bylo dovoleno ve svém životě potkat a jsem neskonale vděčný za možnost jej již tolik let navštěvovat a rozmlouvat s ním o filosofickoduchovních otázkách, ale i osobních zájmech v těchto časech beznadějného budování československé socialistické reality. Je velmi pravděpodobné, že kdyby žil v jiné době a jiné zemi, byl by obklopen davy svých žáků a uctíván jako velký duchovní mistr. Žijeme však v roce 1985 v „moderní civilizované“ společnosti, a tudíž i duch doby se projevuje poněkud jinak než na základě romantizujících představ starých časů.

Se Zezulkou jsem byl seznámen někdy v průběhu roku 78 po náročném životním období. I přes ty mnohé hodiny našich filosofických rozhovorů na věčné téma zákonů Jednoty a duality, jež spolu vedeme, zůstává pro mě soustavně velikou záhadou. Při každé návštěvě v jeho bytě, když už odléčí posledního svého pacienta, mám možnost ho zahrnovat ho spoustu svých nevyřešených otázek. Vždy pak žasnu nad hloubkou a šíři jeho probuzelého vědomí a uvědomuji si přitom, že je nemožné pochopit plně tuto osobnost stejně, jako mravenec nemůže chápat slona.

JZ kdysi shrnul náš vztah do věty, že se scházíme hlavně kvůli filosofii, abychom ji společně o něco lépe propilovali, a o to se i celou dobu snažím, jak jen umím, přestože jsem žádnou oficiální filosofickou školu nestudoval a většina těchto mých textů vychází z vlastních úvah na základě jeho filosofickoduchovní nauky.

12.6.85

…

 

 

O SEBENAPLNĚNÍ

Lidé hledají soustavně své naplnění a soustavně i objevují nějakou novou činnost, která jim přináší citové uspokojení. Tímto vnějším těkáním postupně oživují své emoční hlubiny reflexí toho, co jim citové požitky přinesly. Po čase ale jejich uspokojení z dosažených cílů opět opadá a jsou podvědomím nuceni ve svých osudech hledat další naplnění. Pozvolna tak nakonec přicházejí k poznání řádu společnému pro všechny.

Na duchovní cestě není třeba se vzdávat činností, které jsou nám blízké a naplňují nás. Nehledáme ale již smyslové naplnění přímo z nich, ale skrze ně. Jinými slovy to znamená, že k nim člověk není poután, ale jsou jen svobodným prostředkem hlubšího poznání a prožitku.

Vnitřní nespokojenost z nenaplněnosti vzniká, když zapomeneme na smysl a účel svého života a činění, ať je jakékoli, a vyvíjíme již jen činnost pro samotnou činnost k zaplácnutí volného času jako bychom byly jen nějakým strojem spuštěným na volnoběh (viz workoholismus). Svobodné duše si svou činnost užívají vědomě, vidí v ní prostředek vnitřní změny a možnost obohatit jí také ostatní.

Je rozdíl, jestli svými činy rozšiřujeme oblast všeobecného vědomí nebo jen uspokojujeme své nevědomé žádosti či pudová lpění.

…

 

 

O TVORBĚ

Ztratí-li tvůrce smysl a důvod tvorby, je to známka, že tvorba mu byla jen dočasnou berličkou a nevyplývala mu přímo ze srdce, očekával od ní nějaký vnější zisk. Když pochopí, že ho jeho činnost k vysněnému cíli nedovede, hledá jinou formu uspokojení, aby překonal svou frustraci.

Tvorba bez obsahu, bez nějaké výpovědi a sdělení se stává jen únikovou bezobsažnou hrou. Inspirující tvůrčí boj se odehrává mezi potřebou sdělení myšlenky a nalezením formy, jak ji co nejlépe vyjádřit. Bez toho se jedná o plochý rutinní formalismus.

Umělec potřebuje věřit ve smysl svého umění, v to, že je schopen přinášet i druhým pro ně jiný zajímavý pohled na skutečnost. Je to motivací k zdokonalování své činnosti ne pro samotnou virtuozitu, ale aby byla co nejpřesvědčivější i pro diváka - „konzumenta“. Postupně si tak precizuje svůj umělecký jazyk, svůj styl a sloh a z vnější strany mu reakce publika odráží, jak si s tím stojí.

Zákonitosti tvorby se ale nevztahují jen na umění, stejný princip tvořivého hledání a nacházení výrazu a smyslu se děje v jakékoli životní činnosti a pro mnohé je sám život pojímán jako tvorba.

…

 

 

SÍLY ZLA

Do „stínů světa“ lze s větším bezpečím nahlížet, jen když jsme poznali už také jeho hlubinné světlo. Jen tak nás nedokáže démonické zlo zlomit a ochraňuje nás postupně odhalovaná pravda. Pokud víme, že existuje nekonečně mnoho rovin vědomí, od těch špatných až po ty nejvyšší, nezasáhne nás síla temnot tolik, jako by se to stalo ještě naivním a povrchním bytostem.

Jestliže již trochu známe i hlubší zákonitosti světa, víme také, že existuje u všeho několik odstupňovaných rovin řešení jakékoli události a snažíme se proto vždy nacházet to nejvyšší a nejlepší. Pouhým rozumem bez zapojení srdce bychom ale takové hned nepoznali, vždy je třeba být zaangažován celou svou bytostí.

Dnes, kdy světové síly jsou už tolik vyhroceny, příliš nepomůže pouhé konstatování, že něco je ve světě špatně. S takovýmto obecným konstatováním se můžeme smířit v mírových dobách, ne ale dnes, kdy je třeba být soustavně bdělý a ostražitý, a kdy svádíme svůj každodenní boj s tímto metafyzickým zlem přímo ve svém nitru. K tomu můžeme nalézt sílu jen pokud známe smysl těchto věcí.

Odhalování zla je vždy nebezpečné, protože se nejedná jen o jeho psychologickou kvalitu, ale o velmi živé a mocné síly, které usilují o prosazení svých plánů přímo v duši lidstva.

Pokud by šlo vytvořit vnitřní harmonii ve světě ryze materialisticko-technickými způsoby, nebylo by pak snad třeba hledat ani vyšší duchovní principy. To ale ve světě protikladů není možné, takže skutečný mír bez charakterní etické duše na základě jejího svědomí nelze dosáhnout.

17.6.85

…

 

 

KŘESŤANSKÉ „ZVĚSTOVÁNÍ“

Pojem „zvěstování“ jinými slovy znamená šíření určité zvěsti a jde tedy o informační zpravodajství, kdy se ze zpráv dovídáme, co se děje zase nového a převratného. Pokud je u toho přídavné jméno „radostné“ má nám mimo pouhou informaci, přidat i její hodnocení, že jde pro nás o skvělou novinku, a tedy už i doporučení, jak k ní přistupovat. V tomto je již obsažen i ideologický význam zprávy.

V tomto případě nám to tedy sděluje význam zprávy pro novou naději v našem dalším životě, bez kteréhožto hodnocení bychom si mohli vsugerovat také určité pocity deziluze či rezignace ze zhroucení starých pořádků. Zvěstování je tak událostí, která nás má vyburcovat k nějaké pozitivní aktivitě, důležité změně způsobu myšlení. To dokáže kdejaká ideologická informace, ale v tomto náboženském významu jde o odhalování hlubších pravd, tedy o změnu celospolečenského paradigmatu.

Začteme-li se do současného tisku, který je nositelem zpravodajství, tedy přinášení zvěstí, co se stane? Lze říct, že ve většině případů téměř nic. To, co v něm nacházíme, zanechává nás celkem lhostejnými, protože se jedná o soustavný stereotyp, který jsme slyšeli už v tisícerých podobách po několik desetiletí, aniž by se nějaké ledy vůbec hnuly.

Lze pak ještě mluvit o zpravodajství? Spíše z toho vyplývá, že tento pojem byl dávno zdegenerován na pouhou ideologickou masáž a školení mužstva, a stal se tak jen neúčinným mlácením prázdné slámy. Nejde potom o zpravodajství, ale spíš o „blbodajství“ nebo něco ještě horšího.

Jestliže se prvotní křesťanství začalo šířit světem tak progresivně, pak právě proto, že tyto zpravodajské zvěsti dokázaly posouvat měřítko lidských a společenských hodnot na novou vyšší úroveň, než nastala aktuálně po rozkladu římské říše. To, jak byly tyto na svou dobu převratné myšlenky postupně překrucované a podřizované světské moci, je už jiná věc.

V době „Pražského jara“ nazpíval V. Neckář písničku: „Dobrou zprávu já přináším vám“, která se v rádiích už opět začíná kupodivu hrát. Z tohoto úhlu pohledu se zdá jako by současní marxističtí ideologové netušili, o čem to vlastně zpěvák zpívá, že v textu vlastně přináší určitou zvěst tak, jak ji kdysi šířili křesťanští apoštolové? Anebo nám chtějí něco jinotajně sdělit?

…

 

 

DUCHOVNÍ A NÁBOŽENSKÉ ZMĚNY

Existovaly v posledních staletích různé doby, ať extatické, asketické, slepověrné, ortodoxně racionalistické či přímo válečnické. Vždy se v nich ale nějak řešil vztah člověka vůči určitému univerzu. Každá doba má v sobě zahrnutou i minulost, vývoj příčin a následků, jinými slovy vývoj lidského vědomí.

V příštích odstředivých časech budou lidské zájmy soustředěny už víc do hloubky, více stavěny nad dostředivé ego. Lidstvo bude mít zájem o veškeré životní oblasti i o vládnoucí univerzální řád ve vesmíru, který propojuje všechny roviny do vzájemné jednoty. Pokud budou tedy chtít současné církve přežít i v této době, bude se i na nich požadovat, aby šly pravdivěji do hloubky podstaty života, než činily dosud.

Jít k jádru věcí, znamená také podporu samostatného myšlení a tvůrčích aktivit. Nebudou rozhodně již stačit jen hlásání ustrnulých církevních dogmat s rituální mší při nedělních kázáních, s odkazy na to, co v té, které roční době zrovna Kristus činil a jaký příklad si z toho mají věřící vzít. Mnohem důsledněji bude zkoumána i odhalovaná hlubinná psychologie samotného bohočlověka, jeho skutečné postavení v univerzálním řádu ducha a bytostné vztahy nejen už pouze lidí ale všeho tvorstva vůči samotnému Stvořiteli. Nastane opět příklon k cyklickému pojetí dějinného času oproti současnému lineárnímu. Takovéto hlubší chápání fyzikálně spirituálních procesů značně pozmění i současné náboženské směry, pokud tyto vyloženě nezaniknou z důvodů svého ustrnutí v minulosti.

Pokud bychom chtěli opravdu lépe pochopit staré dějinné poselství Ježíše, oč vlastně zde na Zemi usiloval a co je stejně tak platné i dnes, museli bychom velmi důkladně analyzovat současný stav našeho kolektivního myšlení, protože jsme v něm plně uzavřeni a zacykleni.

Každé zlo, které jsme do světa z nejrůznějších příčin vyslali, musí být opět námi stráveno, aby došlo k jeho pochopení a neutralizaci v opětné harmonizaci života. To je také účel karmického zákona. Hlubší duchovní poznání přímo omezuje a eliminuje samotný vznik současné disharmonie. Vnášení pravdy do temnot ducha coby světlo v tmách vždy ale rozvíří její hladiny, proto se takové změny nemusí zrovna líbit ani mnoha upadlým dogmatickým církvím.

Pokud se na zemi objeví jednou za dlouhý čas takto vyspělý avatar jako byl Kristus, samotnou svou přítomností dokáže nazvednout do vyšší úrovně celou svou dobu a její kulturu na tisíciletí. Kdyby byly vyšší pravdy jen obyčejným relativním lidským poznáním, byly by dávno překonány a nepřežívaly by mezi lidmi celá tisíciletí. Proto i negativní vlivy by tak dopadaly na lidstvo s mnohem větší intenzitou a možná bychom zde dokonce jako lidský druh už ani dávno nebyli.

Proto je pro lidstvo nejvyšší prioritou soustavné úsilí v hledání skutečné pravdy a v různých dobách různými formami se k němu i dostávají, pouze nemusí být pro mnohé vždy příjemné.

27.6.85

…

 

 

O SÍLE LÁSKY

Člověk je tvor společenský a jeho přáním je prožívat blaženou plnost ve svých potřebách. K tomu hledá nejrůznější různě se křížící a protínající cesty. Skutečná cesta je ale jen jedna a toto jsou pouze různé její etapy s individuálními přístupy.

Plností lze chápat celkový stav vnitřní životní harmonie, jejímž předpokladem je ovšem altruistická láska čili schopnost „vydávat se“ neboli stát neochvějně za tím, co milujeme, a tím překonávat svůj vrozený lidský egoismus. Pro silného egoistu slouží vše jen k vytvoření si určitého osobního blaha klidně i na úkor ostatních.

Skutečná láska ale není jen nějaká emoce, nějaký příjemný pocit, je to aktivní duševní stav vycházející z kvality charakteru. Je v ní zahrnutá schopnost pomáhat k jejich růstu i ostatním. Předstírá-li to někdo jen ze sobeckých pohnutek, tak opět jen pokrytecky pro udržení si svých individuálních pocitů.

Jako lidé máme všichni možnost směřovat ke své duševní naplněnosti, všichni ji mohou nalézat už nyní, ne někdy jednou, ale přímo TEĎ a TADY. Stačilo by nelpět tolik na svých vnějších přechodných pocitech a dogmatickém myšlení, ale být vnitřně více otevřeni i k druhým bytostem a vnímat tak jejich strasti i radosti. Člověk, když věnuje někomu či něčemu svou pozornost, tím se energeticky nezruinuje, ale naopak životní síla, kterou vnitřní rozpory blokují, se uvolní a proudí s větší intenzitou.

Tím, že člověk není křečovitě zaťatý chtěním udržet si své navyklé pocity, své dennodenní rituály jistot, stává se také více uvolněným a nevyčerpává si tolik ani svou nervovou soustavu. Ta se nejvíc napíná snahou si udržet to, co již udržet z různých příčin nelze.

Stačí chvíli sledovat malé dítě. To ještě není do sebe soustředěno na sbírání si pocitů, to prostě dělá vše přirozeně, hraje si, poznává, a své pocity ze hry hodnotí až druhotně. Teprve časem se začne upínat právě k nim a začne je priorizovat. Jelikož to jsou ale jen přechodné emocionální efekty, nutně je časem i ztrácí, což ho začne nutit orientovat se přednostně na jejich sběr. Účelem jeho činností se tak stává, aby mu pomáhala tyto pocity udržet co nejdéle, a jeho aktivity se náhle stávají převážně účelovými, jak se dítě mění na dospělého.

Egoistu ve skutečnosti nezajímá blaho ostatních natož celku, i když o tom může přesvědčivě vyprávět, je to ale především jeho vlastní osoba, jeho vlastní emoce, čímž se ostatním začne vnitřně odcizovat. A protože skutečná láska a pocity zamilovanosti jsou odlišné věci, postupně se mu vytrácí její pravý význam a on se začne potácet už jen ve spletitém labyrintu chimér vlastního mozku.

Lékem by bylo vyjití ze sebe sama, přestat se tolik zabývat vlastní osobou a zmiňovanými emocemi. Začít v sobě odstraňovat všechny ty překážky, které drtí jeho citový život i schopnost poskytovat nezaujatou lásku ostatním. Takové sebe ozdravění dokáže léčit i celou jeho nervovou soustavu, protože ji tolik nezatěžuje dosahováním svých nereálných cílů a nechává svůj organismus volněji dýchat.

Ten, kdo předává pozornost svému okolí, současně odrazem od něj i něco přijímá. Kdo chce jen přijímat, zničí sebe i své okolí. Jak bylo řečeno, člověk si takto zvykl dělat vše jen pro své povrchní ego a hlubší zdroje energie mu tím vysychají. Je to jak s bazénem s vodou, když mu chybí proudění, začnou se přemnožovat mikroby a plísně.

Samozřejmě nejsme nikdy schopni milovat druhé plně, ale to neznamená, že se k tomu nemůžeme alespoň přibližovat. Nač jsou sebekrásnější filosofie a dokonalost technologií, když lidé ztratí svou lidskost, milosrdenství a lásku? Bez nich žádnou lepší společenskou koncepci nelze uskutečnit.

15.7.85 (Z dopisu J.W.)

…

 

 

MOC MYŠLENÍ

Každá bytost vibracemi své kvality působí na okolní svět. Svým myšlením vytváří emoční vlivy, které zpětně dopadají potom i na ni.

Jestliže společnost vytváří svým myšlením totalitní struktury, oživuje tím i adekvátní dění. Oživuje tření, neklid, zmatek, bezpráví a celek to je nucen strávit. Tím si společnost podkopává sama své kulturní základy.

Protože v ní ale budou vždy existovat i její antisystémové „buňky“ založené na opačném typu myšlení, které bude do celého systému zvolna pronikat, přestože z televize, filmu, novin lidé jejich pravdy neuslyší, nikdy takovýto totalitářský systém na delší dobu nepřetrvá. Pravda jde vždy zevnitř, nikoli zvenčí. Proto má velký smysl duševní kvalita každého jedince při vytváření souhrnné kvality celé společnosti.

Vědomé myšlení tak ovlivňuje i celkovou hmotnou strukturu světa. Dnes stojíme na prahu revoluce vědomí. Lidstvo se pomalu blíží ke své velké transformaci ducha, která ovlivní celý náš hodnotový systém. Bude to znamenat úplné přehodnocení dosavadní lidské historie, jak ji momentálně porůznu známe. Vodnářská éra svými dynamickými vibracemi postupně otevírá novou kulturní éru lidstva. Metafyzicky to bude znamenat vnitřní syntézu mezi zemí a nebem, aktivitou a pasivitou coby protikladných principů.

Veškeré jsoucno je silového charakteru. Celá kosmická existence je strukturou silových polí včetně nás živých bytostí. Takto se je možno synteticky dívat i na historický vývoj lidské společnosti jako na „silový boj“ protikladů v rámci společné jednoty.

Schopnost využívat myšlení k svému vývoji vytváří určitou volnou hranici mezi člověkem a zvířetem. Zvířata i nižší organismy myslí samozřejmě rovněž, ale v trochu jiných frekvencích, trochu jinak, nejsou ještě schopny hlubšího sebepoznávání. Myslí převážně v rámci přijatých kolektivních zvyků a pudových podnětů, které nejsou schopny svým přemýšlením individuálně zcela změnit. I když i mezi nimi se objevují jedinci s individuálnějším myšlením.

Lidské myšlení je rozpoznáváním duality dění už velmi komplikované. Evoluční vývoj vede lidské bytosti k přemyšlení, které již stojí nad protikladností hmotného světa, a stále víc se bude blížit k jeho vnitřní jednotě. Vývojová bytost nad člověkem stojí nad touto protikladností stvořených světů se svými protichůdnými ději už plně.

Pokud by si lidstvo dokázalo více uvědomovat své „magické“ tvůrčí možnosti, vedoucí k jeho spojení s celým stvořeným vesmírem, přestalo by se handrkovat o relativisticky omezené a pokleslé dobové myšlenky a získalo tak obrovskou pozitivní energii, kterou by dokázalo i adekvátně řešit již s vědomým nadhledem.

Každý lidský jedinec je nucen ve světě dualit se soustavně rozhodovat a volit mezi mnoha možnostmi svého jednání. V okamžiku, kdy dokáže vnitřně prohlédnout a integrovat rozpory vnějšího světa, zaujmout nadhled nad tímto rozhádaným světovým hřištěm, bude to pro něj znamenat velký vývojový skok a změnu kvality veškerého života na této planetě vůbec.

15.7.85

…

 

 

RESONANCE, IDEJE, MANDALY,

Zákon hermetismu: „Jak nahoře, tak i dole“.

Když na vibrující kovovou desku nasypeme malá zrnička písku, uvidíme, že začnou vytvářet určité geometrické obrazce, což jsou zvukové vibrace převedené resonancí do tvarů.

Na základě těchto fyzikálních vibračních sil zřejmě vznikaly autenticky i původní lokální jazyky a později i písmo. Proto se mohou jazyky lokálně odlišovat a lze pozorovat i jejich pozvolné místní přechody, pokud nebyly na území vneseny násilně, neboť odpovídají souhře lokálních a kosmických magnetismů o příslušných konkrétních vibrací.

Hermetici říkají, že údajně takovými resonančními jazyky jsou např. hebrejština, sanskrt či javánština. Rovněž se mluví o existenci tzv. andělského jazyka. V umění či duchovní filosofii lze nalézat analogie s mandalami, zachycujícími adekvátní vibrační struktury v nejrůznějších idejích a jejich archetypech.

Mandaly jsou plošným zobrazením těchto konkrétních silových struktur, oživovaných „božskou“ energií ze svého tvůrčího nekonečného středu. Takto zformovaná zhmotňovaná vibrující energie proniká vším jsoucím, vše formuje a vše ji opět odráží dál.

Vše, co něco získává, vydává tedy i dál. Zdá se to být opakem oproti modernímu člověku, stavícímu se svou egoistickou vůlí do záporu k vyšším silám, který veškerou energii spíše pohlcuje jako černá díra. Pokud by měl ale vyzařující předmět dávat jen to, co vnějšně získá, a nešlo by to z jeho energetického silového středu, brzy se vyčerpá, zhroutí a zanikne.

Člověk v harmonickém souznění se svým Tvůrcem je pro své okolí rovněž takovým vyzařujícím zdrojem jako slunce či galaxie, pokud se nesnaží brát svou energii z druhých, nebojuje s nimi jen o své místo na slunci a nesnaží se tak žít na úkor sousedních planet. Takový člověk ať už mlčí či mluví, je to totožné, protože je pevně usazen ve svém nitru a tím jeho energie proniká vibračně i do jeho okolí, které pak určitým způsobem s ním začne resonovat, je obrazně onou „vibrující deskou“.

29.-30.7.85

…

 

 

PROBLÉMY DOBY

·         Přemnožení lidstva

·         Devastace planety expanzivní činností

·         Protikladnost idejí a mocenský třídní boj

·         Technologie vedoucí k odcizení a zániku

 

Totalitářské ideologie deformují charaktery jednotlivců a jejich tvořivé úsilí. Mělo by být úkolem alespoň církví, aby udržovaly ve společnosti živé i vyšší ideje než jen tyto světské. Jednosměrné úzké specializace v nejrůznějších oblastech namísto syntetizování poznatků oddělují od sebe jednotlivé složky společnosti a odcizují a znemožňují tím lepší spolupráci mezi všemi subjekty pro hlubší celospolečenský rozvoj

Mocenské omezování se týká hlavně oblasti veřejného mínění, pravdivého informování společnosti v ideologicky šířených polopravdách a lžích. Morální zásady a společenská moc tak spolu příliš neladí, neboť zde chybí všeobecná úcta k lidské důstojnosti. Není vládci ani zdaleka pochopeno, že blaho jedinců je fyzicky i emočně propojeno s blahem celku. Svou moc převážně staví na egoismu osobním, skupinovém, národním či korporátním.

Chce-li někdo vybudovat lepší a kulturně vzdělanější společnost, je to odvislé od morálních postojů všech. Ty však nevznikají ze vzduchoprázdna, ale vyžadují již na předchozí cestě jejich soustavné komplexní rozvíjení. I proto se jeví tyto společenské sny zcela nereálné, dokud nenastanou vhodnější celoplanetární podmínky k jejich realizaci, což není zcela v rukou lidstva.

…

 

 

SVĚTOVÉ SYSTÉMY

Omezenost současných mocenských ideologií nedovoluje úspěšné vyřešení závažnějších společenských jevů. Při hlubším ponoru do struktury materialistických systémů bychom mohli vidět, jak destruktivní jsou a působí spíš jako jakési psychologické klece pro lidstvo.

Účel společenských organizací a institucí by měl být v co nejlepší službě duševního rozvoje občanů. Jejich záměrné zneužívání vede jen k nedůvěře v ně k vytváření dalších společenských rozporů, které končívají buď anarchií nebo totalitou.

Z hlediska vývoje je přirozené, že vnitřním tlakem vznikají stále nové spolkové a další struktury včetně duchovních či náboženských, které hledají nové konstruktivnější přístupy v organizaci celé lidské společnosti. Jsou ale i takové, co to jen předstírají a pod touto maskou šíří pravý opak.

Amerika i celý Západ jsou sice oficiálně křesťanskými kontinenty, ale forma jejich křesťanství se jeví jako silně egoistická a konzumní, čímž ztrácí jakýkoli kontakt s hlubšími rovinami ducha, přestože má k dispozici množství moderních prostředků ve svých možnostech poznání a působení.

K tomu jim ovšem chybí praktická vůle, protože jsou v konfliktu se samotnými křesťanskými idejemi a zásadami duchovního dobra a lásky a mnohem bližší je jim kšeftařské myšlení.

Na třetí svět pak doléhají všechny světové rozpory konzumních strategií západních velmocí, přitom by zde mohl být prostor pro nové humanistické koncepce možná širší, než se nám zde zdá. Problémy ale leží v globálně mocenském provázání jednotlivých sil tohoto světa.

 

Respekt ke kulturním i etnografickým zvláštnostem jednotlivých zemí a území by měl být z humanistického pohledu obdobný jako respekt ke každé bytostné individualitě, ať pochází z jakékoli oblasti a jejích kulturních tradic. Ty dávají jednotlivcům i celkům zázemí, o něž se mohou opírat.

Odkazy minulosti (v kultuře, vzdělání, duchovnu, ekonomice, osobním i národním sebeuvědomění atd.) jsou hluboce provázené se směřováním do budoucna, se směrem společné cesty. Proto je třeba si soustavně připomínat kořeny, ze kterých vzešla celá tato dnešní civilizace.

Zabíjení vlastní kultury je podkopávání si pevné půdy pod nohami. Naše vlast leží někde na rozhraní mezi východní a západní politickou i kulturní hemisférou. Je proto nucena mezi nimi i neustále lavírovat a řešit civilizačně narůstající reálné rozpory z obou stran a snažit se je vnímat z hlediska určité jejich nadstavby.

Stejně jako ve všem, působí i na Zemi analogické proudění od vzniku k zániku. Je to dechový rytmus. Kdysi jsme tak vzešli z kolektivistického ranního Východu, abychom se cestou k večernímu a nočnímu Západu postupně na této zemské cestě individualizovali, což je analogické s denním putováním Slunce. Snad lze říct, že naše země tak leží někde na půli této sluneční pouti cesty, tedy na hodinách by tak představovala poledne. Naše historické zkušenosti by tak mohly analogicky osvětlovat i západní svět. Větší uvolnění světové politiky v současnosti může nastat ale jen pochopením hlubšího smyslu naší lidské existence na této planetě. Nicméně autenticita cesty je stejně důležitá jako její cíl!

…

 

 

ÚVAHY 85/6

Dokud své Já spojujeme jen se svou tělesností, pak naše aktivity budou z přirozenosti sobecké a velmi nevědomé. Čím víc je bytost „zvědomělá“, tím narůstá i její kvalita. Toto bytostné uvědomění se rozrůstá až do stavu, v němž se bytostné já cítí být každým vtěleným i nevtěleným tvorem neboli je hlubinně propojeno se vším živým v universu. Každý tvor je tak projevem onoho nejvyššího Já. Druzí na této cestě nám přehrávají vlastnosti našeho vlastního nevědomí, a skrze ně si je můžeme v dobrém či zlém zvědomovat.

Z tohoto uvědomění, že ve skutečnosti „Já Jsem Každý“, vyplývá teprve skutečná láska, očištěná od pomíjivých tělesných žádostí. Taková bytost pociťuje přímo ve svém jádru veškeré nepravosti a utrpení světa z konání nevědomých tvorů. Přesto jim nemůže bránit v jejich autentických projevech a svobodě volby a jejich změnu ponechává v gesci karmického zákona.

…

Pro svobodný nezávislý život je charakterní pevnost nutná, ale vždy je třeba se něčeho na své pouti přidržovat. Opěrnou holí v tomto případě jsou názorové postoje, které vyplývají již z hlubšího pochopení zákonitostí života. Teprve uvědoměním si svých základů ve vnitřní jednotě, začínáme lépe chápat svůj úděl.

Pro takové sebeuvědomění je třeba si ujasnit, kdo či co vlastně jsem JÁ? Po správné odpovědi na tuto otázku ostatní hodnoty vyplynou už samočinně. Řekneme-li si „Já jsem člověk“, co to vlastně značí? U běžného člověka se nejvyšší pojem jáství váže k jeho egu čili relativní povrchové rovině bytosti, na její projevovaný charakter. Svou strukturální úplnost bytost ještě nedokáže zažít v absolutním rozměru a musí k ní teprve postupně docházet pronikáním fiktivností kosmické duality.

V Bohu je obsaženo vše v konceptuální jednotě, takže projevuje-li se člověk podobně, žije v souladu s jeho vůlí. Na základě toho mu vyplyne i jeho role ve společnosti, v níž svou psychickou kvalitou působí na kvalitu i svého okolí. Životní projev je důležitý, ale je to až následek povahy, její základ leží v oblasti příčin. Proč jsme takoví, jací jsme, proč jednáme, jak jednáme?

…

Ve všem projeveném můžeme nalézt božský řád Jednoty. Vše je tedy věčné a jen struktura našich smyslů a mysli vytváří fikci časové pomíjivosti, u každého živočišného druhu zčásti odlišnou. Z tohoto pohledu i pojem evoluce má jiný význam než v materialistickém přístupu.

Vše je sice TEĎ a STÁLE, ale bez vnitřního pochopení a zažití je to pro bytost jenom koncept a realita je pro ni proměnlivá a pomíjivá.

…

Už v počátečním tvaru je zastoupena boží plnost, zatím je ale latentní pro naše vědomí. Počátek je tak paradoxně přítomen v konci našeho poznání, a také naopak, protože vše je současně zacyklením nějakého děje. Každý počátek je tudíž z tohoto úhlu pohledu jen nedokonalým rozloženým vnímáním na časové spirále.

…

Katolická eucharistie čili svaté přijímání je založeno na víře, že u oltáře podávaná oplatka je magickým obřadem prosycena přítomností Kristova ducha. Ve své době byl mnohými považován za zástupce samotného Boha na Zemi. Aby se tato eucharistická proměna mohla uskutečnit, musí proběhnout magický rituál její transformace. Je to liturgický akt vyšší magie, proto je u ní velmi důležitá čistota kněze, který magicky oplatku posvěcuje a transformuje tím její hmotnou strukturu. Pokud je kněz ale nečistý, hrozilo by nebezpečí, že do obřadu proniknou prvky černé magie.

…

Láska se projevuje touhou po milovaném objektu. Pokud je takový objekt ale z říše hmoty, pak se jedná spíše o chtíč, protože skutečná láska je duchovní povahy. Staří Řekové měli pro lásku dva výrazy: Erós a Agapé neboli rozlišovali lásku na dostředivě a smyslově žádostivou a odstředivě duchovní a bezpodmínečnou.

Láska k životu je síla, dána všem tvorům, pouze je neuvědomělá. Všichni jsme tak v podstatě milující bytosti od neviditelných virů přes zvířata k člověku. Vše je tak božím odrazem.

5.8.85

…

 

 

ČAS A VĚČNOST

Prvotní třesk i vše, co po něm následuje, ve své nejvyšší rovině soustavně trvá.

Myšlenkové i emoční reflexy tancují stále v našich myslích. Mají svůj náboj, dynamiku, krystalizaci, své zakódované frekvence. Je proto těžké změnit jejich charakter, neboť jsou podmíněny zažitými zkušenostmi minulostí i dobovými konvencemi v jednotlivých osudových zrodech.

Je proto třeba zachytit se nějakého pevného ideálu, který člověka nadnáší, umožňuje mu vytrhnout se z přízemnosti, změnit chod každodennosti a dostat se do vyšších obrátek svého osudu. Lidstvo se bez vnitřních přesahů beznadějně plácá v kruhu, vrhá se vzájemně v boji na sebe, rozvrtává svou planetu a vytváří tak pro sebe jen další a další soukromá peklíčka.

Vrcholné duchovní nauky učí, že v nejvyšší fázi poznání už nenalezneme pomíjivost začátků a konců. Je zde jen věčné pohroužení vědomí v nekonečnu. Čas vzniká fiktivním vydělením částky univerzální mysli od tohoto stavu božské jednoty, a ta začíná vnímat tento celek rozloženě při sestupu až do hmotných úrovní. Duše tak podléhá na čas klamu nezávislé individuální existence, než se začne sjednocovat ve svém vývoji opět s prvotní Jednotou.

Vznik a zánik vesmírů je analogický k dechu se svým 4fázovým rytmem (výdech – pauza, nádech – pauza), jako každý proces ve vesmíru. Všechny tyto fáze jsou ve všech svých dimenzích stále přítomné, ale aktivované v určitých časových cyklech.

Ve skutečnosti existuje jen jediné Já, které je v našem vnímání jakoby rozsypané do nekonečného množství entit. Z tohoto univerzalistického pohledu ale i ono prvotní absolutní Já prostupuje veškerou dualitou, neboť ji i utváří. Reinkarnace v tomto pojetí existuje jen, dokud trvá individualizovaná duše, naplněná nevědomými protiklady a toto její trvání je podmíněno iluzí své vlastní nezávislé subjektivity. Jung mluví o egu, nevědomí a Das selbst.

…

 

 

ÚVAHY 85/7

Kouření má vliv na zmagnetizování krevního oběhu. Do krevního řečiště i buněk se dostávají kovy a záření, které působí na tělesný organismus a vychyluje ho z jeho rovnováhy.

…

Lidé, kteří se dožívají vysokého věku, žijí převážně v oblastech silných pozitivních vlivů. Souvisí to s jejich osudem a karmou. Boční vlivy z prostředí na nás dopadají stále, některé jsou pozitivní a některé negativní, přestože je nemusíme vůbec vnímat. Některým je ale třeba se aktivně bránit.

Pozitivních vlivů nicméně stále víc ubývá tím, jak se „uzavírá klec“ (viz ekologie) s rozvojem lidských aktivit. U technologického rozvoje zatím chybí větší varující zkušenosti (kolektivní pohromy), které by měly sílu tento trend zvrátit.

…

Člověk potřebuje pojmenovávat věci kolem sebe, zvláště ty nové. Dává jim jména, aby se mu jejich novost zlidštila. Jméno je ale něco odlišného od obsahu. Skrz jméno – pojem je třeba proniknout, aby se odhalil obsah – smysl.

Je ale v pořádku chtít všechno takovým pojmenováváním měřit? Nevede to také ke zničení onoho prostoru, který se otevírá hloubkovým zkoumáním? Je vůbec dobré dávat lidem popis toho, co mají teprve sami v budoucím čase odhalovat a předčasně otevírat utajované komory?

…

Ráj je časoprostorem neohraničené svobody ducha. Chybí tam odcizenost a různorodost je hluboce spjata se společnou jednotou. Snad v něm ale chybí něco jako dobývání cíle, protože je mentální podstaty a nač pomyslíme, ihned toho i dosáhneme a smrt se stává fiktivním pojmem. Chybí prožitek duální časovosti. Vše je zde propojeno průzračnou láskou boží vůle.

…

Ze všech situací existuje nějaké východisko, je ale třeba se občas na své cestě hledání i vracet. Když člověk proniká do svých hlubších rozměrů, zanechává na místě za sebou ještě mnoho svých nezpracovaných vlastností. Musí se tedy po určité době k nim vrátit a „dočistit“ je. Jeho ego se musí sladit s novým poznáním, jinými slovy transformovat se.

…

Člověk může běhat po světě, jak chce, ale stejně zůstane soustavně v subjektivních hranicích sebe sama, byť ho poznal celý.

…

Energetické frekvence jednotlivých vesmírů (egregorů) jsou rozdílné. Chce-li člověk poznat jejich nejrůznější úrovně, vyžaduje to jeho vnitřní proměnu. Do určité hloubky poznání již není vpuštěn s dosavadním egem. V ní už nelze předstírat. Jeho mysl i tělo by neunesly tamní energetické frekvence. Musí se tedy vnitřně před touto cestou nejprve očistit a transformovat k odpovídajícím úrovním a pak se teprve může ve vnitřním míru do nich nořit.

27.9.85

…

 

 

O VNITŘNÍ BYTOSTI A ODEVZDÁNÍ

Bylo by ideální mít při zkoumání své duše pevné psychické základy a ty pak jenom dál rozvíjet. Bez toho se člověk dočká ještě velkého bloudění. Rozhodně duchovní cesta neznamená ničení svého ega, svého lidského já. Smyslem je naopak zaujmout jen lepší, hlubší postoj vůči životu, vnímat ho mnohovrstevnatě a z mnoha úhlů. Při obrácení se k hlubinné bytosti nám může pomáhat meditace i modlitba (prosba k vyšším silám).

Ve skutečnosti je tato naše osobnost jen jedním ze specifických projevů života nesmrtelné duše, která se projevuje skrze svou individuální tělesnou schránku. Toto naše vtělení je jen jednou její větví. Pokud se jakýmkoli způsobem smyslově poškozujeme, nemůže k nám duše pronikat a mluvit ve své plnosti a jednotě.

Nicméně tato vnitřní bytost je opět jen částí ještě hlubší bytosti, a ta ještě hlubší, jak o tom hovoří ve spise Bytí Josef Zezulka. Toto zacyklení končí až u samotného nejvyššího zdroje – Tvůrce. Zkoumáme-li tedy zákonitosti života do maximální hloubky, je to naplňování boží vůle.

Naše bytí je tedy vyzařováním hlubších existenčních sil začínajících u samotné Podstaty. Jsme jedním z jejích paprsků a našim údělem i úkolem je poznávat ji co nejvíce do hloubky v tomto specifickém prostředí planety a postupně vědomě splynout s celým universem.

V dnešní době se soustřeďujeme z pohodlnosti své existence spíše na individuální a sobecké zájmy vtělené duše, tedy na její tělesnost a její plnější poznání odkládáme někam na neurčito. Přitom vnitřní bytost obsahuje obrovské síly, které dokáží vyléčit i běžně nevyléčitelné nemoci psychiky a těla.

Křesťanské náboženství, když mluví o odevzdání se Bohu, zůstává v tomto jen na půli cesty. Není to ještě poznání zákonitostí jeho tvoření, ale jen polovičaté vyjádření své pasivní víry v nejvyšší tvůrčí ideu.

…

 

 

STROM ŽIVOTA

Toto tisíciletí se zdá být na kraji podzimu, oprošťujíc se od bujné minulosti jako strom, když shazuje své listy, skrz mnohost míří hlouběji ke kořenům, k uzavření své kauzality

Lidé se ale chtějí opírat raději o listy, než aby chtěli chápat celý strom. Raději spolu soupeří a bojují ty jednotlivé listy o své místo na slunci, třesou se ve větru a pak, zmírají chladem … a pak opadnou.

Jednou jistě pochopí všichni, že společně vyrůstáme z různých větví stromů, a že někdo je teprve tím malým lístkem, někdo už květem, zatímco jiný už dozrál do plodů. A ty větve vyrůstají ze společných kmenů.

Tak i každý dobový cyklus je jedním z takovýchto stromů. A možná, že lidé jednou pochopí i svou originalitu v mnohosti, že vyrostl-li konkrétní list na určitém místě, a ne na jiném, že přesně tam i spolu s ostatními patří.

Není tedy důvod propadat panice ze své pomíjivosti, protože na jaře se stromy opět obalí novými lístky a vše začne znovu.

2.10.85

…

 

 

O OČIŠŤOVÁNÍ EGA

Naše budoucnost se odráží vždy od přítomnosti, od současného myšlení a činů. Právě v tom je i hluboký smysl dobrovolné vnitřní proměny, v očišťování svého smyslově zabarveného charakteru. Toto samotné lze přímo nazvat tvůrčím činem, protože transformuje vnitřní tvořivé síly.

Mnoho duší v mladších zrodech podléhá komplexu z vlastní nedostatečnosti, což je vede k pasivnímu přimknutí k vnějším autoritám. Proces očišťování naopak znamená, že se člověk zbavuje povrchního a konvenčního myšlení na základě kolektivistických názorů a vzorů a začíná sám přemýšlet víc do hloubky. Lepším pochopením svého já uvádí do pohybu svou dynamiku, a uvolňuje tak větší potencialitu a průtok vitálních sil.

Jde především o přístup ke světu, jak se nám jeví. Ne před skutečností zavírat oči a snít, že je jiná, ale vidět ji naopak kriticky pravdivě. Pokud odstraňujeme své vnitřní bloky, které nám zaclánějí ve výhledu, nikoli pro jakousi fiktivní ideu, ale pro větší plnost života, pro větší lásku k existenci vůbec, jsme na nejlepší cestě k všeobsáhlému duchu.

To, že žijeme v destruktivní společnosti vidí každý kriticky uvažující jedinec a každý si to řeší po svém. Mnoho lidí se s tím také odmítá smířit. Útočit ale na druhé kvůli jejich duševnímu zatemnění, vede k ještě větší temnotě i u samotných útočníků. Pokud kdokoli pociťuje nenávist k těmto dosud nesamostatným „ovcím“, dostal se na pozici zla. Jediná cesta je snažit se probouzet druhé mírumilovně a tvořivým způsobem.

Neměli bychom hledat u druhých jen chyby, ale zajímat se o skutečnou duši a k té se obracet. Božským se stává to, co je zbaveno nízkých představ jako zdroje klamu – Máji. Není třeba různorodost a mnohotvarost negovat, ale chápat jejich individualitu.

Na této současné destruktivitě moci je nejhorší její nedotknutelnost. Tam kde je strach z trestu, tam je i naivita a nevědomost. Skutečnost i přes svou nedokonalost je nekonečně různotvará a je zločinem proti duchu tuto diverzitu ničit, takže i ona by měla být podle téhož zákona nedotknutelná.

Pokud je nějaký proces zablokovaný a stává se destruktivním, je třeba se nebát ani špinavé práce v „kanále“, kdy bahno a sračky lezou na člověka odevšad. Po vyčištění stoky se člověk (jeho duše) omyje a převleče opět do čistého.

Žijeme bohužel v době, kdy čisté ideály se už moc nenosí, důležitější pro všechny je v ní obstát. Důsledkem je takový svět, jak ho dnes vidíme. Člověku je dovoleno leccos, ale podkladem by měla být vždy nesobecká láska, ať už má různé přívlastky.

4.10.85

…

 

 

O MOCI A LÁSCE

V zglajšaltované autoritářské ateistické společnosti lze děkovat za každý tvořivý akt. Každý takovýto počin totiž uvolňuje skryté síly, které jsou jinak zatlačené do nevědomí. Je nutné uvolnit podvědomí společnosti, prorazit odtoky, jimiž zpočátku vyteče špína a bahno zdecimovaných energií, ale později by se měl tento odtok začít už více pročišťovat. Kulturní temno zasahuje všude, kde vázne svobodná výměna informací a názorů, když je individualita přitlačená ke zdi, a je-li pěstována nedotknutelnost primitivního.

Nedokonalé samo o sobě nemusí být ještě destruktivní, je předurčeno k tvořivému rozvíjení i seberealizaci jednotlivce, podílejícího se na tvorbě své reality. Destruktivní se stává moc nad tímto nedokonalým, její boj proti svobodnému se rozvíjení, potlačující všechny tvůrčí činy, které vznikly z lásky k životu a za jeho obhajobu.

Kristus označil za neodpustitelný snad jen jediný hřích člověka, a to hřích proti svatému Duchu, tím pádem i proti lásce. Dnes se lidské duše ruinují masově a systematicky a mocenské zájmy se povyšují až k samotné božské nedotknutelnosti a tím se povyšují nad samotný život.

Duchovní Ideály zde jsou právě ale pro kvalitnější život, nikoli naopak. Každý tvořivý čin proto přeneseně zachraňuje bezpočet duší a dává jim posilu a motivaci hledat své štěstí, rozvíjet své duševní bohatství.

Každý, kdo chce jen využívat energii druhých pro pohon vlastní mašiny, je spolutvůrcem celosvětového zla, staví se proti hluboké jednotě světa, proti humanismu vůbec. Jeho postoj mu musí být už snad jasný, protože současná úroveň poznání každému trochu myslícímu člověku umožňuje rozlišovat obecné dobro od zla.

Je jen škoda, že mnohdy pyšná domýšlivost nedovoluje samotným tvůrcům pochopit hlubší smysl jejich díla. Malicherné boje o prvenství nahrávají pak opačné straně, které takováto tvořivost vadí.

V oficiálních místech dnes panuje určitý strach z výbuchu živelnosti, která by smetla jimi pracně poskládané a umrtvené přihrádky. Ten strach je ale docela oprávněný, protože by se to opravdu stalo a lidé moci by si museli přiznat své omyly a chyby, což dokáží jen opravdu silné osobnosti, pro něž je objektivní dobro důležitější než jen soustavná starost o svá pohodlná bidla. Pohodlí plodí lenivost a umožňuje slastné propadání se do Morfeovy říše.

U dnešní mládeže existuje pouze radikální řešení – ano nebo ne, buď věci přijmout či odmítnout, žádná cesta skrz střed. Chybí zasvěcenější diskuze. Jde v tom cítit všudypřítomný strach z obnažení se a zviditelnění svých postojů. Raději egoistická pýcha než si přiznat vlastní chyby. Je to obdobná tendence jako u lidí propadlých moci, kterým právě takový stav vyhovuje a o to snaživěji nebezpečnou komunikaci druhých potlačují. Je to postoj lidí, kteří si v podstatě nejsou dávno jisti sami sebou, lidí hnaných strachem o sebe, když „zaprodali svou duši ďáblu“ momentální pohodičky.

Těmto mladým chybí jakýkoli rozhodný čin. Zamlžují se do mnoha slov, do nenáročného pohrávání si s rovinami jejich významů. Když pak o něco jde, vytratí se do ztracena jako pára a pak se v soukromí nechají masit pocity viny, protože jejich svědomí cítí ten rozpor mezi slovy a činy.

Zdá se často, že my lidé jsme „inteligentní“ až příliš moc, což je už na závadu. Uvědomujeme si přespříliš různá nebezpečí, která nás mohou ohrožovat. To „přešlechtěná“ inteligence umožňuje, aby nás potlačený pudový strach dokázal ovládat.

Nemyslím, že bychom se teď měli všichni jednotně zvednout a… (i když by to nebylo vůbec špatné). Jde o to, abychom v sobě nenechávali zabíjet svou duši, neničili si životní tvůrčí sílu. Abychom proti strachu a pasivní lenosti postavili svou aktivitu, proti konformitě a průměrnosti stavěli originální duševní autenticitu. Proti skrytému i otevřenému tlaku se lze ubránit právě svou tvořivou originalitou, byť by šlo jen o pouhé pozorování této reality.

Jedině duševní mládí, neparalyzované ještě trpkými osudovými zkušenostmi, dokáže se radikálněji ubránit tuposti a rezignaci a prosazovat si různými cestičkami své hlubší zájmy. Jde o uvolnění tvořivých sil celé společnosti, jsme-li už plně obklopeni účelovou vypočítavostí, a využít je ve prospěch duše celku než jen relativního konzumního blaha.

Zbabělost vzniká z nedostatečného sebevědomí, z rozmazleného změkčilého ztotožňování se s vražednou pomíjivostí jen vnější roviny světa. Zkrátka ze ztotožnění se s entropickou hmotou místo věčného ducha.

8.10.85

…

 

 

BIOENERGIE

Svou bioenergetickou potenci modulujeme kvalitou myšlení. Bioenergetická léčba (vyzařování z rukou léčitele – biotronika) se tedy zaměřuje i na zkvalitnění psychiky.

Energie je v základu jen jedna, ale prochází a spojuje se jak s hmotným, tak i duševním ramenem, na něž se ihned od počátku bytostného stvoření dělí. Zezulka ji rozděluje na energii organickou a anorganickou. Psyché je ale v této dualitě dominantní a pasivní hmotu formuje. Psyché tak tvoří obsahový koncept, hmota formu – tvar, obal, tělo. Energie sama o sobě vytváří dynamiku, pohyb, život.

V nejvyšší existenci pojem JÁ JSEM vyjadřuje jednotu všech těchto nižších složek. Anorganická hmota je zcela pasivně poddaná, a vlastní uvědomování ji tedy chybí, proto je formovaná vnějšími silami.

Tím, že nějaký anorganický objekt existuje, stává se současně subjektem. U bytostí je subjektivita do určité míry uvědomována, u materie je nevědomá a podléhá vlivům jiných objektů či subjektů. Přesto i ona má svou paměť.

10.10.85

…

 

 

POLITICKÝ SYSTÉM

Pokud člověk spojuje své nejlepší úmysly s osudem celého národa, jeho kvalitativním egregorem, nutně ho to přivádí i k určité politické konfrontaci s jeho mocenským uspořádáním, třebaže může být jen vnitřní a neprojevená. Mnohem bezpečnější jsou v tomto směru úvahy ve filosofické rovině, týkající se humanismu obecně, protože je to méně osobní rovina a konkrétní moc se necítí být obecnými formulacemi tolik ohrožená. Čím osobněji tu, kterou věc prožíváme a projevujeme, tím je pro nás autentičtější, dramatičtější i nebezpečnější zároveň.

V některých vrstvách společnosti dnes visí ve vzduchu otázky, jak proměnit autoritativní systém k jeho humanističtější formě. To je ale v silách malého procenta ortodoxnějších jednotlivců a skupinek v podzemí, jakési navenek zneuznané elity?

Atmosféra v naší společnosti se mezitím soustavně zhoršuje a její morálka a kvalita klesají. Rozpory narůstají a političtí vůdci nenabízí žádné reálné východisko z tohoto marasmu kromě dalšího neurotického utužování své třídní moci. Většinová společnost si tuto původně „proletářskou elitu“ přitom stále už několik desetiletí „dobrovolně“ volí dál.

Bylo zde vsugerováno přesvědčení, že v celospolečenské cestě vpřed existují jen dva směry, a to ještě pevnější budování komunismu nebo návrat je kapitalismu (který ale KSČ nepřipustí) a nic jiného mezi touto bílou a černou již neexistuje. Vyplývá z toho, že i nadále se bude pokračovat v huntování národního sebevědomí, dál se bude společnost třídně rozdělovat na dělnictvo a inteligenci a rozbíjet se tak celospolečenská jednota, dál se budou zkreslovány hranice mezi dobrem a zlem.

Totalita vyžaduje od národa jednomyslný souhlas se svým konáním, celá společnost je podřízená jednotné ideologii. Individualita má smysl jen jako omezená jednotka, která musí dobrovolně-povinně podporovat jednostranná stranická dogmata a usnesení. Ode všech je vyžadováno dát se pokrytecky povinně do duševního otroctví systému a sloužit mu do roztrhání těla.

A protože jedinec by to dobrovolně nikdy neučinil, vytváří se záměrně atmosféra kolektivního strachu. Totalita je tak přímo i nucena falšovat životní hodnoty, negovat cokoli vyššího, než stojí nad její duševní úrovní, aby nebylo ani možné s ničím jiným kritické srovnávání. Strach obecně o bezbolestnou existenci pak nutí lidi ke kolaboraci i s těmi nejhoršími režimy.

Systému tak nejde o pravdivé poznání reality a hledání nejlepší cesty pro harmonizaci společnosti, ale naopak o rozbití předchozích dějinných tradic, odtržení od původní kultury a o převýchovu lidí k oddané poslušnosti novým pánům. Hlavní idea je, že jednou někdy v budoucnosti bude vybudována beztřídní společnost jako nový ráj na zemi a všichni tam budou blahobytně šťastní.

Jsou to vlastně náboženské doktríny ateistického státu, kdy vše je viděno z jediného hlediska dobře promazaného ideologického stroje. Morální postoje se ohýbají a relativizují do podřízenosti zájmům vedoucí strany a vlády, a pozitivně jsou hodnoceny, jen když jsou s nimi v souladu.

Hodnota jedince je tak posuzována hlavně z hlediska jeho loajality, která je dána mírou znásilnění strachem ze společenského vyobcování na okraj a zhoršení si životních podmínek. Nic není tak účinné na občany jako takovýto soustavný tlak.

Spojení strachu s budovatelskou vizí „světlé rovnostářské budoucnosti“ pomáhá nadřazovat moc stranického vedení jakožto jediného majitele pravdy nad individuálními pravdami jednotlivců. Nicméně ale i toto stranické vedení musí být poslušné ideologii nadnárodních ideologů, kteří bdí nad materialisticko-marxistickým směřováním celé socialistické soustavy.

Totalitní systémy se spolu navzájem velice podobají, ať jsou zprava či zleva. Ideologické i psychologické metody a tlaky jsou si téměř totožné pro podřízení jednotlivců i celých skupin, všechny se orientují na udržení si moci především uplácením občanů za jejich loajalitu.

Vnucovat svou víru a představu o smyslu života zůstane vždy jen pouhým diktátorstvím ať v osobním či společenském měřítku. Jediná schůdná cesta ale leží ve vzájemném dialogu a čistotě srdce i úmyslů.

Lidé si napříč dějinami vytvořili představu určitého kolektivního blaha ať už hmotného či duchovního, o které vždy nějakým způsobem usilovali. Tento pojem je ale vždy subjektivní na základě určitých omezených představ. Proto operuje-li systém s myšlenkou, že může lidi do fáze uvědomělého kolektivního vědomí dotlačit třeba i násilím, je jeho vize směšně tragická a absurdní současně.

…

DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV:

(*10.12.1948)

Článek 3: Nikdo nesmí být nucen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek 9: Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.

Článek 19: Každý má právo na svobodu náboženství; toto právo v sobě zahrnuje i svobodu projevovat svoje náboženství nebo víru, ať sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě.

15.11.85

…

 

 

STRACH A ODCIZENOST

Vědomé rozbíjení národní kultury a tradic vede občany k odcizenosti vůči své společnosti. Lidé se váží stále méně ke společným zájmům a uzavírají se do svých bublin. Převažuje dělení na my a oni. Leží ale klíč k řešení lidství skutečně ve vazbách k národním otázkám?

Osvícená mysl přistupuje i k národům jako k živým subjektům, organismu, který má nárok na svůj život a je třeba mu pomáhat. Upadá-li do regresu, který je již nevyléčitelný a všem a všemu už jen škodí, má ještě smysl udržovat jeho systém při životě?

Čechy jsou v schizofrenní situaci. Ateistický komunismus se snaží vymýtit vše, co odporuje jeho ideologickým hodnotám. Běžný život ale není jen o moci a poddanství. Duchovní hodnoty v něm hrají větší význam, než si umíme vůbec domyslet. S nimi totiž souvisí celý náš morální žebříček a kulturní úroveň vůbec.

Odcizenost v takové úpadkové kultuře izoluje člověka v oblasti společenských vztahů, zvláště vnímá-li kolem sebe neproniknutelnost a zlovolnost nejrůznějších agresivních uskupení. Je ale potřeba rozvíjet svou duši v nejrůznějších rovinách, aby mohlo docházet k pozitivnímu vývoji. Budeme-li dítěti předčasně brát jeho hračky, doženeme ho akorát k neurotickému chování. Podobně se to má i se společností, pokud se jí upírají její základní práva.

Stále je ale ještě co ztratit. Jako základ všeho je naše vůle k životu, nám daný metafyzický vývojový pud. Je v něm obsažena také vůle po vnitřní jednotě a harmonii. Jsou to síly, které překonávají a transformují veškeré ustálené a již nevyhovující formy k hlubší kvalitě.

18.11.85

…

 

 

ÚVAHY 85/8

Předpokladem hluboké koncentrace je vnitřní zaujatost řešeným problémem, na který se zaměřujeme. Při stále jemnější pozornosti v tichém uvolnění a „obejmutí“ zpočátku jen tušeného, vyplouvá na povrch jiný svět vztahů s hlubším chápáním jeho kauzality.

Kdykoli dochází k posunu vědomí do hlubších rovin, je třeba umět posoudit jejich význam a tyto zkušenosti integrovat do každodenního přístupu v realitě, aby to, co bylo pochopeno vnitřně se přenášelo i vně a meditace tak prosvětlila také hmotný rozměr.

…

Dnešnímu světu chybí vnitřní mír a možnost sladkého uvolnění. Jsme stále v presu jak v tlakovém hrnci, který hrozí každou chvíli výbuchem z vnitřního přetlaku.

…

Každý zhmotnělý nedokonalý tvar je vzdáleným odrazem čisté ideje. Svět je odrazem našeho duševního mikrokosmu, a tak putujeme životem stále ve vlastních bublinách či hlubinách.

20.11.85

…

 

 

O SVÁTCÍCH, OSLAVÁCH A HOJNOSTI

Dnešní člověk pomalu a jistě ztrácí pochopení smyslu všech těch svátků, které se rok, co rok pravidelně opakují v kalendáři. Svátky vždy pozvedávaly a prohlubovaly společenský život často až k jistým mystériím a hlubším propojením s jinými úrovněmi reality.

Z celého arsenálu křesťanských svátků (odvozených od pojmu svatý) se svými tradicemi, slavnostmi, bohoslužbami, rituály či obřady, pro dnešní společnost ale zbyly už jen ty hlavní jako jsou Vánoce a Velikonoce, tedy oslavy narození a smrti Krista. I ty se dějí už v silně okleštěném významu. Nepočítám samozřejmě nejrůznější ty novodobé umělé svátky práce, povstání apod., to je jiná liga, která s duchovním svěcením nemá nic společného.

I v této tvrdě ateistické době stále ještě pociťujeme, že doba Vánoc i Velikonoc má v sobě něco přesahujícího. Naše každodenní materiální zkušenosti ale postupně zevšedňují a odsvěcují i to, vnášejí do všeho stejnou šeď a průměrnost, snad kromě nákupního šílenství, které je v tuto dobu extrémní.

Svátky našich předků měly za úkol působit na společnost očistně. Byla to mimo jiné doba, kdy se běžně rozjímalo nad osudem a poselstvím Kristova pobytu na zemi a duchovní alegorií z toho plynoucí, doba spirituálního povzbuzení mezi každoročními praktickými činnostmi. Tyto dny byly naplněny jistou neobyčejností a duchovním povznesením, nebo alespoň takovými být měly. Člověk pohlížel na svůj život z jiné roviny, kterou ostatní dny, naplněné prací, neumožňovaly. Svátek byl časem očisty i oslavy společného bytí.

Církevní rok má mnoho svátků, které mají být i jistým mementem před pádem do jisté živočišné animality a animozity či pouhé pragmatičnosti života. Křesťany naplňuje cílevědomým smyslem a poskytuje jim hodnotové jistoty. Vede jejich duši k chápání života jako jedinečného neopakovatelného daru, životního okamžiku prosyceného posvěcením věčnosti.

Svátky tedy nebyly jen oslavou žaludku a hojnosti, jak se to převážně děje dnes, ale symbolickým vnorem do samotného lidského údělu. Hojnost se nevztahovala jen ke hmotnému světu, ale i na stav věřící duše, schopné vidět hojnost v duševně duchovním smyslu. Celý rok tak byl skrze své rituály připomínkou věčné cykličnosti času.

V takovém pojetí zahrnovaly jak tělesnou rovinu, tak mentální s projevy radosti, oslavou života, veselím a srandou. Srandou ze všeho, co jinak tížilo a ztrpčovalo běžný život.

Pro nás ještě zůstávají Vánoce oslavou obdarovávání, jako alegorického „happeningu“ vzájemné sounáležitosti. Někteří sousedé, zvláště na venkově, se stále ještě setkávají při té příležitosti s druhými, odsouvaje své každodenní lidské sváry najindy.

Vánoční svátky, převzaté v jiném významu už z předkřesťanských dob, vyvolávají v dnešních lidech ale spíše už jen jakési pocity nostalgie z pozapomenutých vzpomínek na dětství. Vytratilo se z nich ono venkovanské sdílení duchovní kolektivity a stal se z nich režimně podporovaný jakýsi neurčitý svátek rodiny.

Na piedestal se povýšilo jakékoli pracovní volno, dobré jídlo a materiální hojnost, tedy čistě relativní i když důležité hodnoty, které s životem Krista toho ale nemají už moc společného. Duchovní rozměr života byl nahrazen oslavou spíš mít než být.

Všichni ale cítíme, že žádná světská oslava nemá takový přesah jako ta církevní, tradovaná po tisíciletí. Všechny ty nepovinné povinně oslavy práce, revolucí a dalších pomíjivých výročí způsobují spíš nechuť, než aby povzbuzovaly a naplňovaly novou energií či vírou. Čiší z nich klam, předstírání a mocenské manipulace a potlačená duše to úkorně cítí. Tyto pseudosvátky jsou jen prázdným povykováním, přinášející do života jen neurotickou absurditu.

Teprve pochopením smyslu svátků, jejich světícího (osvětlujícího) charakteru, se otevírá cesta i k pochopení vlastní kultury a tradic, tedy cesta také ke svým vlastním kořenům a humánnímu lidství vůbec, zahánějící společenskou odcizenost a bezkrevnost a čili dotýkající se tak naší vnitřní přirozenosti.

…

 

 

K UMĚNÍ DNEŠKA

Mnoho umělců tohoto století sledovalo se znepokojením směr vývoje světa a relativizaci všech jeho dosavadních hodnot, kdy padala jedna jistota za druhou a do života se vkrádala stále větší odcizenost. To je vhánělo do stále hlubších depresí a prázdnotě, což se projevovalo i na jejich tvorbě.

Tato odcizenost „moderního věku“ se projevuje stále obludnějším charakterem, začínajícím zachvacovat celou soudobou civilizaci. Zvláště po roce 1914 a 1. světové válce se rozběhla kola tohoto směřování plnou parou vpřed. Není to již zkušenost jen několika málo citlivců, nýbrž se dotýká už všech, kdy namísto harmonického vzájemného porozumění vystupují do popředí existenciálně úzkostné pocity lidstva.

Skuteční umělci nemohou nevidět současnou celospolečenskou mravní upadlost a neuvědomovat si přitom vlastní bezmocnost s tím cokoli udělat. Síla srdce a rozumu zdaleka už nestačí na mechanismus tzv. pokroku, který se utrhl z řetězu a nezastavitelně se řítí, válcujíc nevybíraje i samotné jeho tvůrce.

Současná mladá umělecká generace je už dávno odtržená od vlastních tradic. Pokleslost socialistického umění se projevuje v předstírání, že ideologicky podbarvené dekorace jsou skutečnými uměleckými díly, obsahujícími hluboké myšlenky, přestože jsou především směšné.

Po několik desetiletí zde byly všemožné mocenské snahy skutečné kriticky vypovídající obsahy potlačovat, zneškodňovat jakékoli hlubší sdělení a nahrazovat je ideologickými bláboly.

21.11.85

…

 

 

O VÁZE MYŠLENEK

Chceme-li lépe pochopit objektivitu (či subjektivitu?) světa, je třeba se nějakým způsobem povznést nad zaujatost všedními a rychle pomíjivými myšlenkami, v nichž se denně neustále brodíme a topíme, podobnými spíše odpadu než čisté řece. Každý subjektivní myšlenkový tok ale zůstává stále jen jedním z mnoha, zastupující jen jeden osobní omezený názorový pohled, kterým vyhodnocujeme okolní jsoucno. Není to tedy ještě pohled univerzalisticky vědomý, o který se nesměle začínáme jako jednotlivci i celé lidstvo pokoušet.

Jediná možnost, nechceme-li se stát jen pouhými sběrateli nejrozmanitějších zbytečných myšlenek, jež k nám „náhodně“ připlouvají a my jim bláhově věříme, že se nějak časem vnitřně slepí dohromady a vytvoří ucelenou harmonickou strukturu (obdobně jak si materialisté představují vznik a existenci vesmíru), tak jediná možnost jejich integrace je se pokoušet pronikat k jejich skutečnému významu. Potom můžeme svobodně ty zbytečné nechávat odplynout, protože jinak nás vtahují do herních světů druhých.

Není důvod se k nim poutat. Každé utkvělé zabetonované mínění nás totiž vtahuje i do svých mentálních her, vytvořených kdysi dávno vlastní minulostí, a jejichž residua neseme stále ještě s sebou i přes aeony věků. To rozhodně neznamená, že máme přestat myslit a postupně nechat mysl zblbnout, smysl je v pochopení těchto proudících myšlenkových útvarů, které se náhle odněkud vynořily a vybafly na nás svou přehnanou naléhavostí.

Pokud se je pokusíme chápat do hloubky, jaké jsme schopni a následně je ponechat jejich vlastní svobodě, udělali jsme pro rovnovážný průtok vitálních sil to nejlepší. Takto s nimi pracuje bdělá mysl.

Nemá smysl se proto trápit prvotními neúspěchy ohledně prvních pokusů o vědomou duševní koncentraci, kdy je třeba nejprve zkrotit svou nepoddajnou mysl tak, aby nás co nejméně rušila v hlubších meditacích. Často se to pak podobá až krocení nepoddajného mustanga. Vždyť do této doby jsme se domnívali, že naším skutečným já jsou právě ony přelétavé myšlenky, nápady a pocitové impulsy, a my sami že jsme jen jakýmsi jejich souhrnem, neustále je obíhaje a svolávaje dohromady jak stádo vyplašených rozutíkaných ovcí. Člověka odcizuje takovýto neregulovatelný tok představ, dojmů, pocitů a veškerého duševního balastu, co nám naše nevědomí v kontaktu se světem hrne do hlavy, a čemu říkáme objektivní realita. Postupně ale nakonec stejně zjišťujeme, že ty duševní streamy jsou generovány právě jen těmito samočinnými myšlenkovými mechanismy.

Jenže čím jsme pak my samotní doopravdy? Jsme bez nich vůbec ještě něco či někdo?

27.11.85

…

 

 

ENERGIE EMOCÍ

Dle osobní kvality se vtělujeme do různě kvalitativních dob, které by se daly přirovnáním jejich charakterů yugovým cyklům rozdělit na duchovní, citové, rozumové až hmotné. Každá tato rovina obsahuje celou soustavu dalších dimenzí, své vnitřní egregory plné mentálně emočních obsahů. Je-li s nimi duše v souladu a harmonii, pak nemá karmický důvod rodit se do disharmonických dob, pokud se nejedná o určitý dobrovolný úkol.

Je-li člověk naplněn láskou a duchem, pak je jeho snahou, pokud možno bezbolestně, dojít, až k metafyzickým hlubinám jednoty. Ve skutečnosti je s ní nevědomě propojen soustavně, jen to je mimo běžné uvědomění. Proto lze říct, že bytostná existence je posvátná a má hlubší smysl, než si umíme vůbec představit.

Jsme zrozeni do těl v časoprostorových souřadnicích, ale naše trvání je zabezpečováno z nitra. Prostředí, čas, tělo, pocity, myšlenky, vitální síla, dechové frekvence, uvědomění se stále mění. Co se nemění je naše bytí, které vnímáme jako vědomí JSEM. To není vázáno na formy projevu, je to stav sebeuvědomění si existence sebe sama.

Nejrůznější emoce jako jsou pocity libosti, nadšení, frustrace, prázdnoty aj. se stimulují dechovými frekvencemi a také dalšími energetickými drahami v těle, které jsou známé z čínského či indického léčitelství. Stav tělesných orgánů hluboce souvisí s emocemi (afekty) a navzájem se ovlivňují. Stejně tak působí stavy mysli.

I po odstranění či zániku konkrétních objektů a subjektů přetrvává po nich vyzářený psychoenergetický otisk, tedy jakási paměťová stopa v prostoru, jíž lze dešifrovat.

Jen tak něco bez uvážení svévolně něco bořit a ničit vytváří zlo. Opakem je snaha o konstruktivní rozvíjení všeho nedokonalého. Zlo vždy cizopasí na něčem, nemá vlastní existenci, je to nevědomá deformovaná síla.

Jsme řízeni zevnitř emocemi a myslí, proto je důležité naslouchat vnitřnímu hlasu svědomí, které je soustavně s námi a pramení z hloubky naší vnitřní bytosti. Je dětskou pýchou a hloupostí ega stavět se proti němu, přestože člověku pomáhá při jeho důležitých volbách.

Naše nitro si nepřeje nic jiného než všeobecnou blaženost a plnost, tedy dobro, má to však podmínku, být vědomě a autenticky v souladu s jeho vibracemi. Teprve potom lze hovořit o vnitřním míru, který přináší úctu k životu.

Jde zde tak o určitý vztah „já – nejá“ čili „já – ty“. Při vyšším harmonickém myšlení si začne jedinec uvědomovat svázanost všech těchto bytostných, nebytostných či nadbytostných já, jejich existenční svázanost a praktickou jednotu. Je potom hlubokou neúctou k životu druhých chtít jim cokoli násilně vnucovat, násilně je měnit, přestože naše motivace mohou být různé.

Pozitivním činem je tak nejlépe šíření hlubších pravdivých informací, které druzí mohou dobrovolně přijmout nebo taky nemusí. Pokud stavíme druhým překážky do cesty, to samé v rámci zákona odrazu můžeme očekávat i my od nich zvnějšku.

Duševní chaos se objeví ve chvíli, kdy ztrácíme smysl toho, proč zde vlastně jsme, co tu vůbec děláme, při ztrátě vnitřní kontinuity a autenticity, ztraceni ve světě polarit. Jenže cesta vede právě skrze to vše, skrze tento neopakovatelný život, pochopením jeho příčin a následným psychickým vyladěním, kdy si už nahodilé myšlenky a emoce nemohou s námi dělat, co je právě napadne.

29.11.-6.12.85

…

 

 

SAMOSTATNÉ MYŠLENÍ

Zkušenost učí, že každý detail může být velmi důležitý při vnímání celku. Přitom jejich vnímání nezávisí úplně na plném uvědomění, většina toho se děje v rámci nevědomí a my můžeme jen pozvolna chápat další souvislosti proč jednáme, jak jednáme.

Je-li ale v životě vše tak důležité, pro každého něco jiného, pak je třeba používat silně kritické a samostatné myšlení, logiku i intuici, abychom se vyhnuli manipulačním tlakům či citovému vydírání zvnějšku. Předpokládá to pochopení společenských rolí, jaké lidé ve svých životech zastávají a proč. Známe-li psychologické příčiny jejich chování, můžeme si domýšlet i důsledky toho a nevytvářet zbytečně další nové příčiny vedoucí ke zlu.

Vědomí, že plnou pravdu nevlastní nikdo, a všichni mají jen určitý názor, svůj úhel pohledu na skutečnost, zbavuje ego jisté domýšlivosti a nadřazenosti, a také neurvalosti vůči ostatním. Mělo by vést i přes dané rozpory k určité úctě vůči všem, protože dokonalý není nikdo.

„Nestačí jen vědět, ale také tím být“, říkal často filosof a léčitel J. Zezulka svým žákům. K pochopení plnosti věcí je nutný i hluboký citový zážitek, který tříbí psychiku s jejím úhlem nazírání.

11.12.85

…

 

 

VLIVY MOCI

Na dostředivou dobu se díváme z duchovního hlediska jako na éru duševního poklesu do hmoty, ztrátu hlubšího propojení s universem, a tedy jako na dobu temnoty. Nicméně z duchovního pohledu se jedná jen o jiné vlnové frekvence, které mají rovněž důležitou funkci ve vývoje duše a jsou tedy i ty nutné.

Lidstvo kdysi mělo snadnější přístup k vyšším životním pravdám. Potom ale přišla éra, kdy jako by vše zapomnělo a obrátilo svou pozornost jen ke svému vnějšímu egu, nastala tak éra vlády malého člověka. Ta nyní příchodem Vodnáře končí. Na jejím počátku bylo lidstvo ještě silně „snivé“ - imaginativní, dnes se již stalo racionálně pragmatickým.

Jsme globálně dušeni psychickými regresivními proudy nižší kvality, která sráží všechny vyšší pozitivní snahy dolů k všeobecné kolektivizaci. Vůle, rozum i cit jsou zatemňovány duševním chaosem mocenských tříd, v němž jsme stále více všichni vnořeni.

Život se nám tak stále víc zužuje jen na péči o vlastní hmotnou stránku, což podporuje stále ale větší expanzi, boje o moc či uzavřenost v pudových žádostech.

Vládnoucí moc se snaží obsadit všechny volné průduchy k hlubším rovinám skutečnosti, tj. alegoricky „uzavřít nebe“ a vše otočit k uskutečňování jen svých pozemských záměrů, vytvořit z podřízených jen pracovně výkonné jednotky. Vše, co odkazuje k hlubším souvislostem se v jednotlivých společenských sférách potírá třídními demagogickými frázemi o budování beztřídní společnosti. To vše ale stupňuje i všeobecnou agresivitu, a ještě větší hlad po jen konzumním blahu. Podpora takového druhu moci je podporou nelidskosti vedoucí k fašismu.

14.- 16.12.85

…

 

 

VĚDOMÍ A NEVĚDOMÍ

Naši vnitřní strukturu spoluutváří poměr mezi vědomím a nevědomím, proto se lidé na své duchovní cestě snaží o soustavné udržení si vyššího uvědomění a z něj řeší odpovídajícím způsobem své vztahy.

Tito duchovní adepti si uvědomují, že nikdy nejsme plně a bděle soustředěni na přítomnost, protože to předpokládá již koncentrované vědomí bez chaotických myšlenkových toků, přesto vnitřně plné. My se k tomuto stavu mysli můžeme jen přibližovat.

To, s čím se běžně střetáme, žijeme a myslíme na to, mělo by přesto vést k přemítání nad jeho smyslem, protože vše má i své konkrétní příčiny. Vidět podstatný smysl v jakékoli naší činnosti je již záležitost vyššího uvědomování, než je dosud běžné.

Je rozdíl mezi smyslovým vnímáním a introspektivními vnory. Vnímání okolní reality je tělesně smyslovým automatismem, kdežto vnory jsou již o cíleně zaměřené pozornosti otevřené duše.

Člověk potřebuje vykonávat své činy, je to jeho forma uvědomování sebe sama i svého prostředí, kdy si ověřuje své síly v určitém společenském postavení. Zpětné odrazy z nich mu pak poskytují potřebné informace pro další rozhodování na své cestě. Ty pozitivní ho takto uvolněnou energií povzbuzují, negativní přes způsobovanou psychickou frustraci ho tlačí zpět, což ho nutí víc na sobě zpracovat.

Proto je důležité nezavírat oči ani před pomíjivými stránkami reality, protože ty nám ukazují přesně stav, v jakém se nacházíme svou formou vnímání a postoji. Pokud to nerozeznáme, nemůžeme zjistit ani to, co má být vnitřně změněno. To je i důvod proč se soustavně rodíme do fyzikální duality, než pochopíme její pravý účel.

Na tuto planetu se tedy soustavně vracíme z důvodu své mentální nevyspělosti, každý trochu jiné. Naše nedostatečnost se nyní oblékla do tohoto kabátu, který máme právě na sobě, a jímž jsme poutáni k určitým vztahům a dějům. Jinak to nelze. Až kabát vyměníme za jiný, bude i naše přítomnost ve svém charakteru poněkud odlišná.

Součástí tohoto pochopení je, že naše dosavadní vnímání světa není absolutní, což nás má vést k vnitřní změně postojů a rovněž pochopení, že pravda se skrývá ve všem kolem nás. My jen procházíme svým uvědomováním jejími silovými drahami a centry skrz iluzivní konkrétnosti světa a postupujeme tak na spirálách vývoje svého ducha.

27.12.85

…