Úvahy : 1987
KŘESŤANSTVÍ A POHANSTVÍ
Castaneda: Don Juan: „Je důležité, abys přesně věděl,
proč se chceš něčemu věnovat.“
Žijeme stále ještě v židokřesťanské éře, ale postupně se oživují se i nejrůznější starší duchovní tradice, které byly dlouhou dobu zahrnované pod primitivní pohanství na základě jeho přírodní spirituality. Postupně bude docházet k integraci i s tímto vůbec ne primitivním pojetím, spíše naopak, protože mělo blíže k předchozím kulturám, které ještě nebyly tolik zasaženy úpadkovým vlivem Kaliyugy – nejnižšího cyklu kosmických Yug.
Křesťanství se šířilo skrz tzv. křest ducha coby nové světové paradigma, založeného na víře v jediného Boha – stvořitele nebe a země, a božské podstatě přinašeče Ježíše Krista, jakožto inkarnace jeho syna. Tím se zvýraznil duchovní vertikální princip oproti časově horizontálnímu (viz symbol kříže. Kristus byl spojován také s Logosem, tedy pojmem značícím universální rozum, logiku, smysl i řeč (filosofie), ale již v antice byl tento pojem znám.
Pohanství věřilo v mnohotvárnost duchovních světů, mnohobožství neboli polyteismus, vše v přírodě mělo svou božskou duši, která byla uctívána, orientace mysli tak byla na vnitřní přítomnost, což mělo hluboký dopad na chování člověka k svému prostředí a dnes by se dalo říct, že se tak jednalo o vyvážené ekologické vztahy k vnějšímu prostředí. Chybělo ale jakési zastřešení nejvyšším sjednocujícím principem jediného Boha jako posledních 2000 let v éře křesťanství.
Křesťanství bylo již aktivnější duchovní ideologií a postupně osvobozovalo člověka z jeho větší duševní pasivity, a tudíž se více začala rozvíjet jeho mentální aktivita – možnost dojít introspektivně k samotnému Bohu skrz vzájemnou lásku a soucítění.
Po znamení Ryb, patřícímu křesťanské éře, bude následovat Vodnář, symbolizovaný nádobou, vylévající ducha na zemi a šířící svou dynamickou energii. Jinými slovy to bude znamenat hlubší chápání celého univerza jako jednotné duchovní myšlenky (božího syna v křesťanské terminologii).
…
ÚVAHY 87/1
Velmi silným nástrojem moci a její ideologie jsou masové sdělovací prostředky a reprodukční technologie. Šířením se tyto technologie dostávají ale i do rukou dosud ovládaných a potlačovaných společenských vrstev, a tím dochází k vyhrocenému ideologickému boji.
…
Časem stále víc zkostnatělé mocenské struktury nemají již takovou pružnost se přizpůsobovat soustavným silovým změnám ve společnosti. Proto aby mohla taková moc přežít, musí se reformovat, demokratizovat, poskytovat prostor i polemice s protichůdnými postoji. Tím ale ztrácí svou silovou dominanci a otupuje se jednostranná agresivita a vzájemná diskuze potom smiřuje jednotlivé společenské trendy a zájmy.
Revoluce ve společnosti propukají, když je tlak na zásadní společenské hodnoty již enormní, ale je bráněno se jim projevit.
…
Soustavný akční výdej osobních energií, tj. mužský princip, vede k jednostrannosti a pro rovnováhu sil je tedy třeba ho vyvažovat pasivním ženským příjímacím principem, který zahrnuje citovou rovinu s jejím sněním, fantazií, vciťováním, intuicí, kontemplací (zažíváním).
…
Principiální idea vesmíru je opakována v mnohosti všeho stvořeného. Vše podléhá témuž řádu napříč fraktálními dimenzemi. Ve všem panuje tentýž základní silový systém.
...
Dávnou minulost můžeme odhalovat více způsoby, jak z dochované hmotné kultury a textových záznamů, tak ale i jasnovidnými a spiritistickými způsoby obsahujícími i přímé vnory což spadá to pod ženský princip.
…
Obklopíme-li se chaoticky hmotnými předměty, bráníme tím proudění energií a nehospodárně je tříštíme. Na této znalosti je postavena orientální nauka o „Chi“- energetickém proudění prostorem, které když je blokováno, dochází k oslabování organismu, stejně jako když je ztížený dechový rytmus. Takže i obklopení přemírou úžasných věcí, které nám mají v životě sloužit, nás mohou ve skutečnosti zabíjet, neboť byla narušena rovnováha sil.
…
I po smrti jsme drženi v zakódovaném vzorci své povahy.
10.1.87
…
NEMOCNÁ DOBA
Země byla kdysi přepadená zmrzačenými démonickými přízraky, usilujícími zde vše ovládnout a spolknout, hnanými svým psychickým hladem. Vše infikovat a unifikovat je jejich způsob uzdravování ze svých neuróz a zkostnatělá zdeformovaná společnost jim to umožňuje.
Mohlo by se zdát zbytečné dál se spojovat se vším, co bylo zasažené touto temnotou, infikované její zhoubnou rakovinou, protože ta se šíří stále hlouběji do celého organismu. Pro záchranu zdravého zbytku jídla bývá nutnost oddělit jej od infikované části. V životě společnosti to zní ovšem hodně cynicky.
Pokud bychom toto řešení přenesli např. na současnou civilizaci, která je ve fázi hnilobného rozkladu, a přenechali ji plně těmto negativním silám, zničíme tím ještě i zbývající zdravé části, které se v ní snaží přežívat, což by značilo metodu spálené země.
Nelze mít-ale jen takovýto pragmatický náhled na nemocnou civilizaci, protože jsou v ní stále přítomné živé autentické bytostné osudy. I samotné prostředí má svůj pevně daný osud zakódovaný v jeho charakteru. V hmotných osudech jsou přítomny i obtisky našich idejí, myšlenek a rozhodnutí. Jako potrubím v nich protéká živá energie nejvyššího tvoření v přítomném okamžiku. Je tedy třeba se do poslední chvíle snažit o záchranu tohoto světa a pak už rozhodne jen dopředu daný osud.
…
SÍLA UMĚNÍ
Má vůbec umění takovou sílu a náboj, aby dokázalo vnášet do hlav lidí smysl života, jak ho umělec vidí a cítí? Aby umělecké dílo je dokázalo motivovat k vlastnímu tvůrčímu konání a čerpat z něj svou energii?
V literatuře se žánry dělí na epické a lyrické. Týká se to však všech oblastí umění. Lyrika je doménou především poetické citové reflexe, zaměřené především na mentální nálady, sjednocující naše společné emoční pole, když se snaží pronikat co nejhlouběji až k bytostné duši. To je oblast života, která v běžném stereotypním denním shonu je těžce zanedbávaná.
Lyrikou je ale možné zpracovat jakékoli životní téma a intuitivně vystihnout jakoukoli citovou náladu a dávat tak výpověď o povaze a smyslu věcí z jiné strany než logický rozum. Skrze její tvarosloví tak dokáže hovořit přímo k duši i zdánlivě mrtvá hmota. Můžeme pak říkat, že k nám promlouvá krajina, město se svou architekturou a v podstatě cokoli pozorovatelného. Pak je darem i schopnost tyto věci vnímat a porozumět jim.
Uvažujeme ale z hlediska dnešní doby, která záchvěvům duše příliš nerozumí a skoro vůbec. Myslím, že neexistuje myšlenka absolutně vylučující ostatní, protože každá je jen částečným projevem jednotné Podstaty a antagonistickou se stává až ve světech rozdvojené reality. Mezi každou myšlenkou a absolutnem lze tedy napnout pomyslné lano. Jako lidé, ale potřebujeme rozeznat v této polaritě sféru dobra a zla, co nám z hlediska fyzické existence prospívá a co již škodí.
Každý máme své nedotknutelné hodnoty. Někdo boha jiný filosofii, umění, rodinu, auto či ekonomii a politiku nebo úplně něco jiného. Někdo preferuje moc, prachy a blahobyt, i když na poměrně omezenou dobu svého malého živůtku. Je to osobní věc každého z nás. Uděláme tedy maximum, dokážeme-li komunikovat s druhými i o tom, co zajímá právě je, čímž svým nasloucháním je vlastně bez jakékoli manipulace podporujeme v jejich osobním rozvoji.
16.1.87
…
O VĚČNOSTI A ZNOVUZROZOVÁNÍ
Pokud by naše životy probíhaly jen v rámci jednoho dne, jak to vnímáme např. u jepice (což je ale jen z hlediska našeho vnímání času, neboť ona mezitím prožije plnohodnotný život), zdálo by se nám to jistě neuspokojivé. Vše by pro nás zůstávalo jaksi nedořečené, důsledně neprožité, a tedy i marné. Co bychom tak asi za ten den dokázali zvládnout?
Ale tu samou úvahu můžeme mít i nad celým jedním životem. Co vše se dá za jeho omezenou dobu prožít a pochopit? Svým způsobem to je rovněž nedostatečná a neuspokojivá pozice zavánějící nedořečeností a tím podřízeností vyšším silám osudu.
Nejedná se tak trochu o absurdní situaci být omezen zrodem a vzápětí již končit definitivní smrtí v nicotě? A na této krátké úsečce života se zoufale snažit rychle něčeho dosáhnout, abychom to vůbec do té smrti stihli? Z takového hlediska by bylo určitě nejlépe si svůj život „užít“ s maximální hedonistickou poživačností, nehledě na jakékoli další nabízené hodnoty a nehledě na to, co se děje kolem nás. Taky k tomu tak ostatně mnozí i přistupují.
I z pozice starého člověka nad hrobem by se při jeho ohlédnutí zpět dalo hovořit podobně. Jako by celý ten prožitý život byl zpětně náhle jen jedním delším dnem a nyní začíná věčná noc. K čemu to vše pak vlastně bylo, když to již končí a víc nebude? Všechny ty touhy a naděje, všechno to životní pachtění a úsilí? A je to taky pravda nejvyššího poznání materialisty.
Byla-li naše pomíjivá existence v těle dosud tou nejvyšší hodnotou, co jsme vůbec znali, jaký smysl by měla pro nás pouhá fikce čehosi ještě vyššího, o čem vlastně nic nevíme? Z našeho pohledu by se jednalo jen o iluzivní abstraktní pojem, o němž se sice diskutuje, ale nikdo o tom skutečně nic neví. Jaký smysl by pro nás potom měly nějaké ideály a poznání, když to nemá praktický vliv na naše životní postavení a blahobyt?
Jenže ve skutečnosti je to vše přesně naopak. Konec jednoho dne není konec všeho, celé naší osobní historie a konec veškeré naší individuality. Vše ve vesmíru se děje cyklicky a spirálovitě, vše v něm spěje k postupnému naplnění v nejvyšší jednotě a jednota pro živého tvora znamená jeho vědomou duši. Zítra se opět „probudí“ obnoven novými silami v jiné fázi nekončícího děje s novými duševními rozjezdy a bude pokračovat ve své autentické jedinečnosti stále dál nehledě na formu jakou bude v tu chvíli vnějškově mít.
Nicméně pravdou je i to, že v nás skutečně něco s touto meziživotní pauzou i odumírá. Je to především ale obtíženost předešlým celoživotním „dnem“. Ze všech těch nasbíraných jepičích emocí, které nás přitlačily nakonec až k zemi, přetrvají jen ty nejdůležitější a nejhlubší s přesahem k naší nesmrtelné duši. Spolu s fyzickým tělem odumírá i naše povrchnost a paradoxně vlastně v zájmu věčného trvání pomíjivost.
…
CESTA DUCHA
Společnost, která preferuje ideologickou kolektivní nadvládu nad individuálním lidským životem a vnucuje mu svou orientaci, bude ze své podstaty vždy autoritářská a diktátorská, eliminující zájmy jednotlivců jen v zájmu celku. Vždy však budou ale existovat střety protichůdných individuálních zájmů a představ, které nakonec takovéto systémy rozloží. Čím jsou pak tyto osobní zájmy rozvětvenější, tím je tento proces rychlejší. Vzhledem k zákonům osudovosti je to vše ještě trochu složitější, ale v tomto kontextu to beze zbytku platí.
Vzniká tedy problém, jak se vnitřně srovnat s takovými společenskými směry, které jdou proti svobodnému životu. To si už ale musí řešit každý sám na své individuální úrovni s ohledem na své osobní zájmy a kvality. Naše individualita ale i tak zůstává si vědomá sama sebe jen částečně.
Absolutní vědomí se týká pouze Boha, pokud lze ještě v takovémto kontextu o něčem podobném mluvit, neboť se zde jedná o totální neztotožnitelnost s čímkoli konkrétním a pojem individuality a jakéhokoli členění patří již do světa protikladných jevů. Zde jsme teprve u prvotní příčiny, kde nic omezeného nemůže ani existovat. Čímkoli omezený Bůh by přeci nemohl být skutečným bohem, ale jen jakousi omezenou ideou.
Teprve ve stvořené dynamické realitě v jejím nejvyšším vědomí, ať mu říkáme jakkoli – „Tvůrčí dílo“, „univerzální duše“, „nejvyšší archanděl“,“ Átman“, „prvotní Adam“, „Velký duch“, či „kosmický Kristus“ aj. se dá již mluvit o určité individualitě. Tím ale, že toto chápání leží ještě stále v nedosažitelnosti lidského nevědomí (podvědomí) a jakákoli idea Boha je jen součástí dočasné struktury našeho poznání, je tudíž jen zrcadlícím se odrazem v naší mysli a vše vyšší je tak pro nás zamlžené a zkreslené. Bůh jako určitá nejasná představa pro nás sice existuje, ale zůstává na úrovni spíše abstraktní úvahy, nikoli skutečné boží přítomnosti. Teprve ve vyšší transcendenci lze přímo pociťovat již jeho energetické vibrace.
V souhrnu lze říct, že ani Bůh (takto chápaný) nemůže člověka nutit dělat věci proti jeho vědomí a svědomí, tzn. že je všemu ponechávána jeho svoboda v intencích univerzálně stvořeného silového řádu. Naše osudy jsou tak utvářeny odrazy vztahů mezi absolutnem a relativní myšlenkovou úrovní, která je u každého jednotlivce specifická. Netvoříme tyto osudy my, ty zde byly pro nás latentně dávno připraveny jako koryto řeky, jímž protékáme a svým vnímáním oživujeme. Jinak řečeno jsme všichni jen nájemníci jednoho domu, v němž celý tento organismus žije v různých patrech a bytech multiverza.
Chceme-li mít přitom nedotčenou svou individuální svobodu, pak musíme být důslední a uznávat svobodný prostor i druhých, a nejen lidí.
Snažit se chápat život v celé jeho kontinuitě a návaznosti do všech možných směrů je to nejlepší individuální východisko i v těch nejtěžších dobách, kdy jde jen o holé přežití (což je ale téměř nepřekonatelné pro obyčejného člověka).
Nejvyšší představitelné lidské pochopení je, že vše ve skutečnosti je spojeno v jednotě a vnitřní nedělitelnosti, že VŠE jsem (je) JÁ. Každá částečka protékajícího vědomí kdekoli v kosmu je částečkou této univerzální jsoucnosti. Už tím, že vůbec je, patří nezastupitelně k tvůrčí Podstatě. Nemůžeme zatím chápat toto VŠE ve svém omezeném vědomí, ale můžeme už vědět, že takovýto stav uvědomění existuje a v rámci evolučního procesu nás v budoucnu i očekává a my se postupně k tomuto uvědomění po krůčcích posouváme.
Chceme-li v životě konat optimálně pro své i kolektivní štěstí a rozvoj, potom tím, že nepotíráme násilně protichůdné postoje, ale naopak se je snažíme nejprve pochopit, a dokonce i můžeme pomáhat rozvíjet jejich smysl do jisté univerzality. Nikoli tedy se jen snažit o vlastní nadřazenost nad protivníkem, protože oním altruistickým přístupem se smývá nepřekonatelná protilehlost a posouvá obě strany o level výš, kde se věci neřeší již bojem ale vzájemnou komunikací až spoluprací.
Je jisté, že pokud se protistrana uchyluje slepě k násilným útokům, jsme také nuceni reagovat na patřičné úrovni, na což máme svaté právo. To však již není agresivní útok na cizí území, ale obrana vlastní integrity, a ta se dá dělat hloupě nebo inteligentně.
Být v životě zbabělcem se ale nevyplácí, to jen naše konflikty ještě víc prohlubuje. Chápeme-li lépe duchovní zákonitosti, jejich smysl i v praktickém životě zde na zemi, vnitřně nás to posiluje a přivádí nás k větší toleranci ostatních stran.
Vše, co se rozvíjí je jako květina, byť nemusí být pro nás přímo léčivá a má smysl spíše estetický. Naše životy jsou loukou plnou takovýchto květů. Bujení v sobě obsahuje jak radost, tak utrpení a dramata, ale je to odraz vnitřních energií, oživujících veškeré formy a dávaje jim obsah a smysl.
18.1.87
…
DVĚ VŮLE V JEDNÉ
Člověk je na přechodném stupni mezi zvířetem a vyšším nadčlověkem. Narozdíl od zvířat již začíná mít schopnost ovlivňovat život svou osobní vůlí. I vůle má ale dva póly jako vše – osobně egoistickou a univerzálně božskou, jinými slovy svévoli a univerzální záměr, jejich kombinace vytváří prostor “hřiště“ pro veškeré životní dění a formy.
Vůle znamená uskutečňování tendence směrem k nějakému cíli, nasměrování ať už k hmotnému nebo určité ideji. U lidstva je již žádoucí určitý vyšší level chápání, aby mohl spolupůsobit formou „agapé“, tedy v intencích univerzální nesobecké lásky, pokud se chce dostat ze zacykleného kolečka tupé a omezené nenávisti a agresivity.
Jak se ale vůle stane takto transcendentní? Snad jedině prohlédnutím svého egocentrismu a porovnáním s uvědomováním si smyslu své existence. V přicházející době začnou vše ovlivňovat nové odstředivé vlivy, které budou takové pochopení podporovat.
Bude to analogie nového jara po dlouhé zimě, v níž bylo lidstvo nuceno masově podléhat svévoli úzkých mocenských skupin tzv. „vyvolených“, a pozvolna se začnou probouzet i květy nových humanističtějších idejí.
Nová kultura bude tedy odvozována z mnohem univerzálnějších principů, které přesměrují omezenou vůlí lidského ega z jen horizontální časově hmotné roviny a harmonicky ji doplní vertikálně spirituálním rozměrem s mnohem větším pochopením životních zákonitostí než dosud. To umožní nové planetární paradigma na mnohem vyšší úrovni.
Bytostná psychika se skládá přibližně ze 4 rovin: hmotné, citové, filosofické a duchovní. 4 hlavní archetypální principy se tak odráží do všech životních rovin a dějů. Většina lidstva se dosud pohybovala jen v nižších dvou úrovních: hmotné a citové, a jen menší část i v dalších jemnějších dvou nadřazených.
Do 2. citové sféry zařazujeme umění a nižší pasivnější spiritualitu vůbec. Je založená více na kolektivní víře a emocích se snahami o naši osobní seberealizaci. Spadají sem i zájmy o nejrůznější přeshraniční jevy. To vše je přechodem k vyšším a již abstraktnějším frekvenčním rovinám v oblasti filosofie a duchovna.
V mnoha starodávných kulturách existovalo kastovnictví, které dělilo společnost do 4 vývojových skupin od nejnižších až k místní elitě. Mimo to byla ještě pátá skupina vyloučených obyvatel na okraji společnosti, nazývaná páriové. Každá skupina měla určené své zaměření a poslání a nesměly se míchat. Svým způsobem toto dělení přetrvává mnohde dodnes, ale je skryto a navenek potlačeno jiným společensko-třídním rozčleněním. Nicméně jaké bude společenské uspořádání v příští odstředivé době je dosud neznámo, ale pod vlivem přicházejících vibrací bude přirozenou cestou mnohem lépe chápáno pojetí rovnosti, svobody a spolupráce. Mnozí si myslí, že vyvrcholením této etapy bude nějaká forma komunismu. Pokud ano, určitě ne v takovém duchu, jak si ho v představě mnozí dnes malují.
18.2.87
…
ÚVAHY 87/2
Duchovní činnost znamená především poznávat sebe sama – skrze zážitky, logiku, cit či intuici. Prohlubováním sama sebe podprahově rozvíjíme i ostatní bez jakýchkoli tlaků a manipulací.
Pozitivnímu posunu v lidské psychice nejlépe slouží meditace o nadčasovosti, promítané skrz každodenní přítomnost a její propojování do harmonického celku. Okolní svět sice šílí, ale není důvod šílet a být smýkán jeho poryvy také. Své těžiště lze najít vždy v srdeční čakře.
…
Citliví lidé mívají pocit, že narážejí na tvrdé hranice omezenosti trojrozměrností světa, kdy se cítí jako vězni hmotné reality. Ztrácí zde své pozitivní ideály, s nimiž do tohoto světa přicházeli. Často jsou to ale spíše jen klamné iluze. Své mříže však ve skutečnosti nosíme ve svých povahách a hmotný život je jen jejich projekcí.
Copak zde není východiska pro svobodomyslný intelekt? V méně klidných časech se vnější změny odehrávají pomocí revolučních povstání a společenských reforem. Žádná z nich ale nevyřeší masový přechod všech mozků k uvědomělému duchu. K dnešnímu člověku patří především velká míra sobectví a žádný společenský systém v současných světových podmínkách nemůže toto trvale zajistit i z důvodu, že jeho občané se nacházejí na nejrůznějších velmi rozdílných stupních svého sebeuvědomění.
…
Pro harmonický život je třeba jít jak do šíře, tak i do hloubky. Jít jen jedním dvourozměrným směrem je vlastně zcestné a ďábelské. Taková polovičatost přináší vždy jen boj, protože nekompromisně směřuje proti své protilehlé straně. Příčinou je především duševní choroba z nedostatku rozhledu.
…
Jestliže nevidíme světlo v sobě, pak je dobré vidět ho alespoň nad sebou.
…
Na moderní civilizaci s jejím charakterem bychom mohli nahlížet i jako na abstrahovaný archetypální znak, s nímž je možné duševně pracovat a zkoumat jeho smysl vcelku. I její neumělá umělost souvisí se světem přírodních sil, i v ní lze nalézt obdobný odraz společného archetypu jako ve všem. Archetyp zahrnuje obě roviny pozitivní i negativní. I nehodnota je tak v podstatě jen deformovanou hodnotou.
…
Momentálně jsme zde neseni bezvýchodně stagnující českou realitou, která se z hlediska přirozeného běhu věcí jeví stále vyšinutější. Mnohé je dáno zarytým materialismem tohoto národa, který se klaní především hmotným hodnotám. Chybí mu hlubší etická síla čili onen religióznější posvátnější vztah k životu a hledání skutečného autentického smyslu našeho bytí. Dříve zde bylo období tzv. slepé víry, která určovala životní pravidla, ale taková polovičatost dnes již nestačí, neboť je nejlépe zneužívatelnou, jak lze vidět na odehrávajících se dějinách této země.
…
Kvalitní škola v jakékoli oblasti by měla naučit své žáky především samostatnosti nezávislého myšlení, jen tak nebude kolektivní poznání degenerovat a zůstane dynamické.
Samostatným myšlením se lidstvo vymaňuje z pasivní zvířecí roviny. Opodstatňuje to samotnou individualitu jako takovou i její snahy po bezhraničné svobodě.
Pravda je jen jedna a my ji pouze postupně poznáváme a snažíme se s ní nějakým způsobem sladit. To je smysl celého toho vývoje od nejnižších tvorů po ty nejvyšší. O nic jiného momentálně ani nejde.
…
Ukřižování Krista bylo následkem ztělesněného setkání božské pravdy s lidskou blbostí.
20.2 - 20.3.87
…
O HLEDÁNÍ SMYSLU
I když se může někdo domnívat, že má patent na pravdu, nemůže ostatní nutit, aby mu věřili i kdyby skutečně tuto pravdu měl. Každý má své myšlení postaveno trochu jinak a maximálně lze se jen pokoušet tyto přístupy mezi sebou víceméně harmonizovat.
Příkazy typu: Musíš dělat to a to, věřit jen tomu a tomu, nevedou k ničemu dobrému. Podstatné a nejcennější jsou vlastní zkušenosti a na základě nich činit svobodná rozhodnutí. Přijmout jen autoritami předepsané normy coby literu zákona a snažit se jim i přes odlišné pocity soustavně přizpůsobovat, vedou pouze k deformacím psychiky. Nakonec život sám přinutí časem každého svůj postoj přehodnotit. Pokud se jde po skutečném smyslu, přehodnocuje se druhotně i ona litera.
Je jen dobovou formou a nic, co by nepodléhalo toku času, v němž se vše nachází v procesu proměny. Svobodný a pravdivý duch se do zákonů narvat nedá. Ty mohou jen vytyčovat cestu k tomu, co je pro společenství dobré a co je pro něj již destruktivní, aby neupadávalo do svévolné anarchie.
Poctivým hledáním životního smyslu k nám přicházejí pravidla pro pozitivní osobní život sama z vnitřního přesvědčení. Čím jsme v tomto ohledu pravdivější, tím lépe pomáháme mimovolně i svému okolí bez jakéhokoli násilného prosazování svých postojů. Jakékoli náboženské příkazy typu, že musíme druhé milovat nehynoucí altruistickou láskou jsou jen neúčinným morálním apelem a rétorickou výzvou.
Abychom druhé zaujali, nelze to jen abstraktními sebelíbivějšími frázemi. Měla by to být spíš motivace, aby v předkládaných myšlenkách dokázali sami nalézt dosud nezformulovanou vlastní zkušenost, která je osloví zevnitř a vychází z jejich emoční roviny. Pouhé negování povrchní přízemnosti je jako přístup zcela neúčinné.
Svou osobnost nelze jen tak přeskočit a ani ji dlouhodobě potlačovat pro jakýkoli ideál. Sami sobě jsme vnitřním soudcem, filtrem i přirozenou vibrační sférou, podléhající svému vrozenému archetypu. Postupným chápáním skutečnosti se sami pročišťujeme a tvoříme si své štěstí či neštěstí.
Pokud je spiritualita autentická s hlubokými přesahy, pomáhá člověku v každodenní praxi, což nezajistí žádné imperativy ze strany vnějších autorit. Stejně tak není cílem ani formálně rutinní provádění modliteb či meditací, ale je to jen prostředek k pochopení a zažití hlubšího smyslu života. Teprve to dokáže věci měnit. Teprve takováto energie ducha nás dokáže naplňovat. Pokud se jakékoli náboženství uzavře jen ve své stojaté víře a rituálech, odumírá samotná jeho duše a časem jeho formální struktura zaniká jako nevyhovující. Potom se lidé raději obracejí k tomu, co uspokojuje jejich smysly přímo teď a hned.
5.4.87
…
ROVNOVÁHA V SMĚŘOVÁNÍ
Pýcha nedokonalého rozumu jde ruku v ruce s pýchou moci.
Otevírání vesmíru myšlenek ve vědomí od mlhavého tušení ke konkrétnímu a od něj postupně až k pochopení abstrahovaných archetypů se cyklicky opakuje na vývojových spirálách nejrůznějších rovin, a tyto stavy mohou trvat desetinu vteřiny nebo také celé aeony z hlediska pozorovatele.
Relativita těchto procesů nechává vůli jednotlivcům i celým egregorovými skupinám, kterým směrem se budou ubírat, nicméně existuje zde podprahový tlak směrem k všeobecné integraci a celistvosti na konci každého cyklu, bez níž by se vše ve vesmíru dezintegrovalo a rozpadalo do izolovaných částic.
Samotné opravdové hledání univerzálních pravd je už samo o sobě jistým ukotvením, pomáhajícím udržet osobní celistvost a směr. Jsme vedeni myšlenkou, duchem, a ne entropií rozkladu, což nám umožňuje zkoumat i hlubší fenomény jako jsou relativita času, struktura kosmu, psychoenergetické frekvence, analogie procesů skrz dimenze atd. bez většího ohrožení, že na této cestě zbloudíme. Je ale třeba do těchto snah zapojovat i srdce, abychom neupadali do jednostranné preference pouze rozumové části, neboť vše se odehrává v duálním prostředí. Bez jejich propojení není ani možné vědomě rozvíjet harmonickou a svobodnou individualitu.
Prostor světa není jen prostorem neúprosné logiky, ale i podprahové fantazie a tvorby. Pokud však chybí záměr a motivace, naše tvůrčí svoboda zůstává jen v latentní nerealizované formě a v rovině přání.
8.-13.4.87
…
LÁSKA A POZNÁNÍ
Rozdělování toku energií na osobní příjem a výdej je možné jen v dualitě, která obsahuje hmotnou, citovou i mentální dimenzi, nad nimiž se klene už jen prostor společné duchovní Jednoty. Na nižších úrovních čerpáme energii ze stvořenosti, ve vyšší mentální ji přijímáme přímo z jejího účelu a smyslu.
Nejde však ani o egoistické hromadění zajímavých duchovních myšlenek, ale o autentickou cestu a pochopení smyslu bytí jako takového, kdy vnitřní transformace je prostředkem i cílem snažení.
Univerzální láska otevírá nejrůznější životní možnosti, které by bez ní nebyly možné. Člověk tak může mnohem lépe chápat smysl své doby a života, a přiblížit se tak i smyslu celkového bytí, kdy jednotlivé doby představují jen malý výsek z globálních idejí.
Člověk může těžko milovat to, co nezná, proto i láska k Bohu je spíš láskou k poznání. I když z celostního pohledu má vše svou stejně hlubokou hodnotu, vycházející přímo z Podstaty, lidé si podle svého vývojového zaměření oprávněně cení něčeho víc a něčeho méně. Svým způsobem je tento výběr magickým aktem našeho vědomí, pomáhajícím v utváření si představ o smyslu života z jeho omezených částí.
Z jeho postupného odhalování vyplývají i naše osudové cesty. Víc než jen hromadění poznatků, obohacuje tedy duši chápání smyslu dění, cesta do niterné hloubky od relativity protikladné mnohosti v jednotlivostech k trvání univerzální jednoty.
Pokud se takový hledač pravdy dostane po smrti do nadčasové roviny a je již schopen vnímat bytostné osudy z tohoto kosmického nadhledu, má pak i možnost vědomě se vracet svými zrody i do různých dob podle své vnitřní potřeby a vnější časový průtok je pro něj více fiktivní a nezávazný, takže může řešit své potřeby svobodněji bez utváření si dalších psychických pout.
…
VÝCHOVA K ROZPOLCENOSTI
Uměle a záměrně vytvářená rozpolcenost duše mladých vzniká ve společnosti tím, že se jim odjímá právo svobodně hledat a docházet k hodnotám, které jsou pro ně nejcennějšími. Jsou společensky tlačeni do určitého ideologického systému, který přesně předepisuje, jak má jejich život vypadat, a dokonce k čemu má jejich úsilí směřovat. Systémové tlaky tak potlačují jejich svobodnou vůli a rozhodování. Tím se ale poškozuje důležitost naslouchání vnitřnímu svědomí a důsledkem je vznik šedé pokrytecké průměrnosti, kterou lze mocensky lépe ovládat.
Jak chce potom společnost mladou generaci sociálně vychovávat, když jim takto upírá jejich důstojnost? To potom není výchova ale autoritativní diktát, kdy se veškeré vnitřní rozpory skryjí za jednotnou fasádu zdání.
19.5.87
…
AIDS A CIVILIZACE
Vše v životě „zvrací“ ve svůj protiklad, jak by řekl básník. Vše v hmotném životě je strukturováno v podobě materializovaných idejí a myšlenek, a my sami jsme takto zakódováváni jejich působením, které se zachycuje do paměti DNA.
V poslední době stoupá strmě vzhůru křivka nárůstu AIDS, tj. syndromu selhání tělesné imunity. To opravňuje k úvahám o děsivém charakteru tohoto trendu i vzhledem k tomu, že nebyl dosud nalezen lék proti tomuto moru industriální společnosti.
Existují zde také názory, že se jedná o přímou souvislost i s celkovým stavem životního prostředí na planetě. Lidské přemnožení jde ruku v ruce s rozvojem technologií, založených na nepřirozeném anorganickém záření. Také všudypřítomný chemický spad dělá se zdravím své. K tomu se dá přičíst neustávající hluk, který na nás doléhá ze všech stran a dennodenní stresové situace, které soustavně ostřelují imunitu nervového systému, a mají důležitý vliv na rozpadající se společenské vazby tradičního světa. Vše je v soustavném pohybu, vše se relativizuje čímž dochází ke ztrátě pevných bodů životních jistot, což podkopává celkovou obranyschopnost lidského organismu.
Možná toto je důvodem AIDS, možná ne. Možná uvidíme v budoucnu ještě horší následky z této postindustriální doby.
21.5.87
…
3. A 4. ČAKRA VĚDOMÍ
3. čakra lidského páteřního stromu souvisí s rozvinutím osobní vůle a její akčnosti, tudíž i s mocenskými strukturami. V těch je v současnosti ponořený celý svět, přestože už před 2000 lety se zde pokoušel jistý chlapík přezdívaný Kristus pootevřít i vyšší rovinu myšlení, ukrytou ve 4. čakře srdce, související s citem, intuicí, inspirací či telepatií, a nastolovat tak větší vyváženost se sílícími dostředivými vlivy.
Bez rozvíjení těchto vnitřních vlastností duše by byl člověk vtažen jen do vnější reality bez subjektivní korekce, stal by se necitelnou bytostí s chladně kalkulujícím démonickým uvažováním. Bez této rovnováhy obou pólů psychiky by tak ztratil své vnitřní těžiště, a stal se z něj nebezpečný ideologický dogmatik.
Teprve skrz tuto 4. čakru se může plněji rozvíjet vyšší osobnost, která již chápe svět plněji a tím docházet i k větší individuální svobodě, kterou pak přeje i všem ostatním bytostem. Má tak již i větší vnímavé pochopení pro bytostnou nedokonalost.
11.6.87
…
NEDĚLITELNOST PRAVÉHO JÁ
V absolutním Já leží vše, není pro něj dělení na vnitřní a vnější, ani žádné další členění a celý stvořený vesmír teprve vystupuje z tohoto jejího absolutna.
My skutečnost v její plnosti vnímat nemůžeme, zachycujeme pouze jakýsi její stínový odraz skrze své nastavené smyslové kódy, které mají vliv na vnímanou skutečnost a díky nímž můžeme rozlišovat ve vnější realitě.
Do svého osudu zapadáme jako kolečko do stroje a svůj příběh můžeme tak prožívat přes smyslové vnímání. Neexistuje přesná hranice mezi našim já a nejá, kde začíná a končí naše lidské ego.
To, co ale tuto pomyslnou hranici rozšiřuje je soustavné prosvětlování, očišťování a zkvalitňování své duše a jejích vlastností, které jsme si v nejrůznějších životech v různých dobových společnostech během převtělování vypěstovali. Dosažení vyššího vědomí neleží ale plně v naší moci. V naší moci je narozdíl od zvířat ale již schopnost této aktivní změny a postupné odstraňování překážejících bloků při seberealizaci.
Objektivní a subjektivní od sebe dělí jen nevědomost, stejně jako když pes vnímá ruku a obličej páníčka jako oddělené subjekty, jak alespoň tvrdí vědci. Čím hlouběji se ale do skutečnosti ponoříme, tím jasněji vnímáme svou spjatost všeho se vším. Ostatně i fyzika pozvolna odhaluje, že je vše ve vesmíru propojeno shodnými elementárními částicemi. Podobnost zde tedy bude týkat i fenoménu objektivního času, který klademe běžně mimo sebe, před sebe, za sebe ale nikoli již do sebe.
Být absolutním „Já Jsem“ značí tedy odpoutanost od fixací na dvojnost světa, neživit se už jen jeho povrchem, ale jít do příčinného středu čili stát se postupně vědomě každým a vším současně. Toto je ovšem nadčasový evoluční úkol, který nelze během lidského života naplnit.
Vše ve vesmíru je archetypálně mentální povahy. Jakýkoli časový úsek je jen jednou z myšlenkových dimenzí. Tělo a mysl může fungovat v 3D realitě samostatně, ale vědomí Já Jsem je obsaženo ve všem a vším se i prolíná mimo naši vůli.
Na vnitřní vývojové změny mají dosud největší vliv krizové situace, protože jsou karmické a zasahují bolestně do zatuhlé psychiky. Je kontraproduktivní proto lámat svou individualitu jen pro včlenění do jakéhosi fiktivního kolektivismu s jeho rituály v naší současné civilizační bublině.
17.6.87
…
PODVĚDOMÍ, VĚDOMÍ A NADVĚDOMÍ
„Lidé dobře tuší, že tato doba je silně povrchní, a proto
vedou i povrchní životy“.
Naše pohledy a postoje vůči skutečnosti se propojují míšením do společné dimenze a tvoří tak jakýsi jednotný společný zorný úhel, který se promítá do veškeré lidské činnosti a dobových rituálů. Vytváří tedy jakousi mentální strukturu, odraz kolektivního vědomí o světě.
V této symbióze je ale nesmyslné uměle vytvářet jen jediný správný názorový model vidění a chápání reality. Subjektivní duše je reálný fenomén, proto je potřebná i důvěra v ni. Všichni jsme vnitřně součástí Jednoho, proto i každá subjektivní cesta vede nakonec vždy jen k této nejvyšší pravdě a je jen záležitostí času, kdy se tak stane. Jakékoli vnější tlaky do předčasné jednoty, a tedy jen její imitace, vytváří pouze nové konflikty v rámci polarity boje a míru.
Každá přirozená forma je vyjádřením a materializací svého obsahu, má svůj osobitý vztah k Věčnosti a má proto i právo na svou existenci a seberealizaci, je nedokonalou ale přesto částečkou celkové pravdy. Až toto pochopí všichni, bude na světě líp.
Odhalováním archetypálního nevědomí odhalujeme smysl své existence v univerzalitě bytí. Obíháme jako planety kolem našich sluncí. Esoterické poznání vede k uvědomění, že vše je obsaženo ve všem coby tedy v jednotě protikladů.
Lidé jsou svou astralitou (citovostí) vnořeni do fyzického vědomí, které je v současnosti egocentrické, neboť dostředivé je dnes i hlubinné záření, které zde ještě doznívá. Nad ním se nalézá mentální „sluneční“ sféra, zahrnující již svět idejí, a tedy i smyslu bytí. Astrální rovina se pak dá připodobnit lunárnímu světu.
Nelze ale zkoumat nadvědomí bez vnoru do svého neuvědomělého podvědomí, do svého stínu. Vnášením světla a hledáním řádu i v podvědomí, otevírá se nám i hlubší pochopení nadvědomí. Křesťané by řekli, že se jedná o otevření neosobnímu a božskému Duchu svatému.
Jedná se tedy o proces postupného splývání relativního s absolutním z důvodu jejich vnitřní integrity v jediném nejvyšším a všezahrnujícím pojmu JÁ. Proto má nepostradatelný smysl v jisté fázi vývoje začít pracovat na svém charakteru, aby se obrousilo co nejvíc jeho bloků v tomto procesu transcendentního splývání.
Právě odhalování svého chaotického nevědomí a vnášení světla do něj v každodenní všednosti dává nezastupitelný smysl materiálnímu osudovému bytí i přes jeho ohraničenost. Odkrývání vnitřních neuvědomělých sil prakticky „očišťuje“ od temnoty celý svět, překračují se negativní konvence a vnáší se tak do reality vyšší vibrace.
Hermetické tradice se odráží prakticky i v theurgické (bílé) magii. Je to již ale odvětví vyšších zasvěcenců, kteří pracují s vyššími silami na harmonizaci, léčení a produchovňování našich světů.
26.6.-17.7.87
…
USTRAŠENÁ DOBYVAČNÁ EGA
Struktura našich osobností je složena s množství ujasněných i neujasněných malých já, tj. osobních zájmů v nejrůznějších směrech, které se mnohdy vzájemně i potlačují a ruší. Nade všemi ale stojí naše povědomí vnitřní integrity propojené do osobní vůle.
Filosofie „Věčnosti“ vede k poznání sebe sama jako součásti boží duše. Postupně poznávat smysl a podstatu života je opakem expanzivně dobyvatelského úsilí, které je důsledkem nepoznaného podvědomí, vnímajícího vše v nejostřejších protikladech, tedy i v dělení mezi subjektivním a objektivním, vnitřním a vnějším, mým a tvým. Veškeré úsilí a zájmy jsou tak zaměřeny jen do vnějšího prostoru, v němž je třeba své cíle dosahovat za každou cenu, tedy o ně zápasit a bojovat. Smysl věcí se tak nedosahuje bezprostředně přímým poznáním a zažíváním, ale oklikou skrze konfliktní mocenskou rovinu, odsud pochází i pojem „zmocnit se něčeho“. Je to povyšování relativního já s jeho egoistickými záměry, kdy druzí jsou spíš překážkou v jeho cílech.
Člověk není nikdy diktátorem, vrahem, filosofem či světcem absolutně. Jsou v něm s nadsázkou různé shluky a soustavy jeho já se svými směřováními, která se v jednotlivých životech dostávají porůznu k moci či nemoci. Je proto třeba posilovat své skutečné já, které na nic z tohoto není fixováno, a přitom sdružuje všechny.
Hrany konfliktů se nejlépe obrušují, když dokážeme pochopit, proč je kdo takový, jaký je a chápat i příčiny, které ho tvarují. Většinou se jejich původ dá vystopovat v oblasti podvědomého strachu o přežití a v touze po štěstí, které si každý vizualizuje do něčeho jiného. Stále nám ale vládne ještě měsíční noc a chybí jasné sluneční světlo poznání.
…
Občas je dobré podívat na sebe do zrcadla a uvědomit si sebe jako každého druhého ve společných vnějších vazbách. To dokáže v mezilidských vztazích odstranit spoustu ostrých hran a vede i k větší toleranci k svému protipólu.
Utíkáme-li ustrašeně před ohrožením určitým vnějším zlem, vlečeme ho tím vlastně s sebou, neboť od stínu se odtrhnout nedá, pokud jsme sami jeho příčinou zaktivovanou vlastní polovičatostí. Vnější vlivy jsou odrazem naší vnitřní psychické konstelace.
Utíkáme-li tedy před světem, o to naléhavěji se k nám vrací. Před čímkoli v podstatě utíkáme-, objeví se nám nečekaně z druhé strany. Každý neřešený konflikt nás bude soustavně pronásledovat klidně i přes několik fyzických životů. Budeme trvale naplněni napětím ze strachu a odnese to nakonec opět jen naše nervová soustava. Šíření jakýchkoli strachů je proto i nejlepší zbraní mocných, protože naše duše jsou chytlavé.
20.-21.7.87
…
SVĚTY PROŽÍVÁNÍ
Ve věčnosti jsme ponořeni soustavně, to jen naše emoce, myšlenky a těla plují na vlnách času, protože ho samy i vytvářejí. Nasazení našeho uvědomování do něj nám umožňuje prožívat osudové životy jednotlivců. Pociťujeme vášně, touhy, bolest, lásku i radost na základě smyslových vjemů i významu, který jim přisuzujeme. Proto také může být vše pro jednoho plné významu a pro jiného zcela prázdné.
Vše, nač reagujeme, je myšlenkově energetické povahy. Tento astrálně mentální svět námi ve fyzické rovině prolíná a my s ním osobitým způsobem rezonujeme, berouce ho za jedinou možnou variantu skutečnosti, s níž se ztotožňujeme. To nás také nejvíc tvaruje na naší cestě časovostí.
Je zdravotní nutností nechat čas občas plavat a celého toho bláznivého světa si alespoň na chvíli nevšímat. Mnohem víc pozitivního pro zdraví uděláme pravidelnými meditačními vnory „do hlubin osobní věčnosti“, které samy o sobě jsou plné léčivých vibrací. Tím světu přispíváme mnohem pozitivněji než jen soustavnými konfliktními třenicemi.
6.8.87
…
O BOŽÍM PŮSOBENÍ
Působí-li naše vůle do vnějšího prostředí, stáváme se aktivním činitelem, který je nucen se spoléhat především na schopnosti svého ega a vlastní psychické síly. Stavy strachu, úzkosti či nejistoty vůli rozleptávají a ochromují, a tento nedostatek sebevědomí vede naopak k pasivitě.
Není však jeho nedostatek zapříčiněn i tím, že se mnozí klaní jen jakési imaginární představě Boha vládce a nikoli jako Boha coby zdroje života, tvůrce všeho a nikoli jako domýšlivého uzurpátora? Jak se může skutečný Bůh skrze nás projevovat, když se uzavíráme do svých vzduchotěsných emocionálních bublin? Energie potřebuje proudit, ne se v nich zacyklovat. Evoluční vývoj nás svým pudovým tlakem i tak ale vede vzhůru od duševní pasivity k aktivitě duše.
Nesoudí nás bůh, ale naše povaha. Jen na nás záleží, zda se budeme omotávat bezvýznamnými pavučinami vnějších dějů nebo budeme aktivně směřovat za skutečným zájmem a cílem své duše. Je jen na nás, čemu přiložíme větší či menší váhu. Nic ale není až tak důležité, tragické a konečné, jak si často myslíme v těchto světech protikladů. Každý názorový postoj je v této mnohosti jen jedním úhlem pohledu z mnoha
Lidé uštvaní soustavnou honbou za svými hmotnými výdoblitky se při setkání s člověkem naplněným hlubokým mírem a klidem, většinou zarazí, neboť z něj vycítí tu hloubku a jsou pak často z takovýchto lidských výjimek zmateni. To je ale pro ně již určité poselství, že existují i jiné a mnohem lepší přístupy k životu, než jen povrchně uspěchaný a pomíjivý konzum.
5.9.87
…
PÁR SLOV O MAGII
Dle Cornelia Agrippy, novověkého německého lékaře, vojáka, mystika a hermetika, je magií nejhlubší ovládnutí skrytých zákonů přírody.
Každý esoterik či jen pouhý věřící ví, že vyšle-li se s určitým záměrem ven zformovaná myšlenka, je tím již vytvořena konkrétní mentální vazba, kterou prochází psychoenergetický oživující proud, a ten může ovlivňovat emoční roviny druhých a nejen lidí. Pokud se jedná o vědomé egoistické úsilí, spadá taková mentální činnost většinou už do temné magie. Je charakteristická tím, že se jedná o zneužití osobní či skupinové vůle proti jiným entitám z důvodů egoistických záměrů.
Bílá magie pracuje vždy jen v souladu se svým nejčistším svědomím a souhlasem vyšších sil pro ušlechtilé záměry především ve zdravotní oblasti. K jejímu praktikování musí být ale člověk už hodně vyspělou bytostí, aby se mu nepodařilo rozpoutat ještě horší nevědomé síly.
Nejznámější čeští magici byli mimo jiné Jan Kefer (1906-1941) a jeho dílo „Theurgie magické evokace“ a František Kabelák (1902-1969) s dílem „Kabbalistické zasvěcení“ a mnoha dalšími spisy.
„Všechny věci mají duši a v každé z nich působí duch světa. Jsou mezi nimi skryté vztahy a působení.“
„Všechny věci v téže rovině bytí na sebe působí
přitažlivostí a odpudivostí, uplatňujíc se stejná či odlišná podoba
(fyziognomie).“
Eliphas Levi:
„Lidská vůle je reálná materiální síla, která usměrňuje a podmiňuje realizaci imaginace.“
„Zprostředkující činitel mezi vůlí a realizací je astrální světlo. Vůle musí být tedy postavená na moudrosti.“
17.9.87
…
O SMYSLU UMĚNÍ
Umění má schopnost poukazovat k spirituálním rovinám duše. Lze jím proto z estetického a etického pohledu na okamžik pozvedávat i celou svou dobu, do chvíle, než jeho artefakty jsou zapomenuty v proudu času.
V dnešní době, stejně jako i vše další, podléhá své rychlé degradaci díky neskutečné kvantitě podnětů a tím i zpovrchnění jakékoli činnosti. I z dříve vysokého umění se tak stává součást ořezaného zábavního průmyslu vedle filmu či televize, u nichž není nutné příliš přemýšlet.
Kvalitní umění si vyžaduje i kvalitní diváky, již samostatně uvažující osobnosti, nikoli zmanipulované „neosobní stádo“, kterému postačuje jen krátkodobý vzruch a dál se věcmi nezabývá. Tito lidé nejsou schopni si žádné zážitky, kromě těch pudových, prožít plněji do hloubky, aby je to skutečně vnitřně zasáhlo a oslovilo. Lidé berou jen to, co je pro ně nejvýhodnější, nikoli už co je hluboce pravdivé. Z velké části mají ale na tom vinu i boční celospolečenské vlivy, zvyky a rituály doby.
Umění tedy může člověka na chvíli vyladit, ale protože lidé ve svých životech běží chvíli sem a chvíli tam, je i jeho dosah velmi relativní.
25.9.87
…
ÚVAHY 87/3
Je otázkou, zda nepřináší do moderního světa větší hodnoty spíše ticho než hlasitý křik, léčivé ticho v chaotickém bujení emotivních myšlenek, stonásobně zesilovaných všemi možnými reprodukčními kanály. Kdo ale dokáže vytvořit tak hluboké ticho, že zklidní ono nekončící lidské hašteření?
Ve střetu jsou zde dvě metafyzické síly ticha a emočně mentálního bujení. Dokázalo by ale kolektivní ticho ztlumit kolektivní křik?
…
Osvícenější přístup k světské moci by značil současně i pozitivní rozvoj 3. volní čakry, projevovaný jako služba celku, čímž se rozvíjejí charakterové vlastnosti všech a souvisí i s tzv. „dobrou karmou“.
…
Civilizační krize lidstva vychází z nedostatečného poznání životních zákonů. To je odvětví především filosofie, která formuluje dobový vztah k poznané pravdě, a s ní pak souvisí i její vědecké zkoumání.
Náboženská filosofie křesťanství byla postavena na „nadlidské“ povaze Krista a jeho učení o otevření 3.čakry univerzální lásce ve 4. srdeční úrovni.
Postmoderní filosofie naopak spočívá na desakralizaci (odposvátnění a zesvětštění) hodnot ve všech životních směrech, zploštění na funkcionalistické horizontální povrchové myšlení. Duchovní člověk by řekl, že se jedná o démonické boření sloupů ducha.
…
Náš lidský úkol je zde na Zemi, proto nelze dosáhnout jeho naplnění účelovým únikem do jiných vysněných rovin. Jako vtělené bytosti vnášíme svého ducha do smyslového světa založeného stále na pudovém základě. Tím, že se to dotýká všech, připravuje se celá země na transformovaný vstup do světů vyšších tvůrčích sil až nastane ten správný čas, který se pomalounku ale jistě blíží.
…
Před lidstvem stojí největší překážka posledních dob, a to změna jeho paradigmatu (přístupu) k celému životu. Tomu přechází i aktivizace karmických následků předchozího materialisticko-technologického směřování, které nebylo zvládnuto mentálními přístupy. Státy se v rámci svých systémů brání radikální společenské proměně zuby nehty, což potlačuje přirozenou tvořivost občanské společnosti, která se tak stává čím dál pasivnějším příjemcem zákonných nařízení.
…
Oblast ekologie se snaží napravovat jen ty nejviditelnější škody, není to tedy vyloženě radikální cesta. Radikální by byly snahy změnit úplně životní systém v odklonu od stále mohutnějšího streamu technologicko-materialistického směřování a jeho harmonizace s probudilým humánním myšlením.
…
Povzbuzování ke kariérismu, korupci, protekcionismu, fízlovství a udavačství je dokonalou strategií manipulace se společností. Principem je odměna a trest. To se nezmění, pokud to lidé masově snáší. Jedině hlubší společenský otřes začíná tento pasivní stav nevratně měnit. Lidé, kteří se do té doby pasivně vezli, by museli jít dál už jen po svých. Je to nakonec stejné jako ve fyzice, kdy je třeba přivést kapalinu k varu, aby se nastartovaly i další chemické procesy a mohla nastat změna celého skupenství. Tak se má současné znamení vodních Ryb měnit do budoucna na plynného Vodnáře.
…
O svobodě osobní vůle můžeme hovořit jen tehdy, pokud není zotročená relativními zájmy nejrůznějších vnějších struktur a vnitřních závislostí.
14.-30.10.87
…
NEZASTAVITELNÝ TREND
Na osudové události lze nahlížet z nejrůznějších úhlů a výšek, to pak může vytvářet ve vědomí nejrůznější formy a významy. Čím lépe chápeme příčiny těchto dějů, tím lépe rozumíme i jejich smyslu, nejen jen jejich viditelné zmaterializované formě, a nejsme pak k nim ani tak silně stahováni.
V kritických dobách je přímo životní nezbytností snažit se chápat, co se kolem nás děje, abychom nebyli vnějšími proudy strženi tam, kam bychom jinak dobrovolně nikdy nešli. Je třeba zůstávat vždy svůj, ve smyslu odpovědnosti za vlastní život.
Ve světě dnes probíhá velký boj za mír, demokracii a svobodu, kterému se snaží mocenské elity maximálně bránit, ale vlivy archetypálních vibračních sil se zastavit nedají a je jen otázkou času, kdy plně převáží myšlenky svobodné společnosti.
15.11.87
…
DOBA KRIZE
Krize této civilizace spočívá především v narušení přirozené rovnováhy mimo jiné i mezi reprodukcí a spotřebou. Množství vždy nějak souvisí s kvalitou. Pokud dochází k přemnožení lidstva, zhoršuje se tím tedy automaticky i kvalita jeho života ze samotného principu většího nahuštění v omezeném prostoru, lidově řečeno „lidé si pak lezou víc do zelí“. Zvýšená výroba pak produkuje neúměrný odpad a problémy s tím spojené zůstávají neřešeny.
Ke krizi přispívají 4 základní negativní faktory
technologické společnosti = 4 apokalyptičtí jezdci Apokalypsy (pátá je už
jen smrt).
Chemické zamoření země, vody, ovzduší, a tedy zpětně i potravin kontaminačním smogem.
Fyzikální zamoření energetickým zářením nespočtu vysílačů a spotřebičů včetně hluku.
Genové inženýrství u potravin a jejich dopad zdraví.
Přemnožení (natalita) – jeho expanze v zahušťování i osidlování nevhodných území, včetně válečných výbojů a veškeré propagandy okolo.
Svým konzumním myšlením člověk ždímá a saje do krajnosti okolní prostředí, což spěje v průběhu času k jeho naprosté destrukci. Pokud nezmění tento přístup, rozehrávají se tím karmické síly, které vyváží směřování civilizace bolestivějšími zásahy do lidské společnosti, což vyvolá utrpení, kterému se dalo vyhnout, pokud by lidé mysleli o trochu vyspěleji a neviděli smysl života jen v nejbližších hmotných požitcích.
Jsou to ale především frekvenční vlivy kosmického záření, k nimž se lidstvo takto ladí a vnáší je do dynamiky své doby. Tyto vlivy tvarované základní čtveřici archetypálních sil vytvářejí mezi sebou 12 dominantních vlivů, z nichž se pak odvozuje nespočet dalších kombinací na všech úrovních vesmíru.
Dnešek je poznamenán onou zvýšenou zemskou přitažlivostí = dostředivostí, která vibračně maximálně podporuje relativistické lidské ego a jeho pragmatickou sekularizaci veškerého života. Protipólné vyvažující odstředivé tendence jsou zatím ještě oslabeny (viz protiklad hierarchického mocenského postavení vůči všeobecné rovnosti, jejichž rovnováha je nepostradatelná pro skutečnou občanskou a demokratickou společnost).
Každá doba má ale svůj vyměřený čas i se svými pravidly. Nejtěžší krizová období se nacházejí v přechodech mezi nimi, než se ustálí pravidla nová, často silově protichůdná. Na takovém přechodu se nacházíme i dnes a krizové vlivy se budou tedy nutně ještě nějaký čas zesilovat, než nastoupí nová doba.
22.11.87
…
UMĚNÍ A SOUČASNOST
Ve společnosti se většinou hovoří o smysluplnosti umění vůbec. Jde o to, zda přijímat všechny formální a myšlenkové přístupy v umění, nebo naopak jen něco a ostatní eliminovat jako nežádoucí pro společnost. Pluralitní harmonická a sebevědomá společnost by s tím neměla mít žádný problém, neboť její vnitřní trendy se dokáží vzájemně vyvažovat.
Z tohoto hlediska je potom na každém, aby si vybral, jaký úhel pohledu ho nějakým způsobem inspiruje nebo neoslovuje, ale může oslovit třeba jiné. Je tedy na samotném konzumentovi, jaký má k umění postoj a co vyhledává.
Laici iluzi většinou přeceňují, a mnozí ji berou smrtelně vážně, a proto kladou své nesmiřitelné nároky i na formální stránku uměleckých děl. Chtějí v nich vidět věci takovým způsobem, jako vidí svět oni sami, proto tolik vyzvedávají realističnost provedení děl v nejrůznějších uměleckých žánrech.
V každé době má veřejnost k umění trochu jiný
přístup. Jiný v časech materiálního hédonismu, jiný v obdobích
společenských askezí. U přírodních národů se výtvarné zobrazování vyznačovalo
stylizovanou ornamentalitou a symbolikou poukazující k cykličnosti dějů apod.
na základě jejich většího propojení s přírodními silami. Materialisticky smyslové
doby naopak preferují maximální realističnost vyjádření. Bylo by tedy
zajímavé rozebírat dějiny umění i z těchto hledisek rozporu mezi
smyslovostí a spiritualitou, který z jakých trendů převažuje a jak souvisí
s celou svou dobou.
Do naší současnosti potom zcela jistě patří i ono psychotické a neurotické umění, jimž se to v moderní době všude hemží, a které vyznívá jako výkřik o pomoc z beznadějného stavu této civilizace u rozervaných uměleckých duší.
…
VĚDOMÍ BÓDHISTTVŮ
Veškerá spirituální literatura se zabývá cestou od fiktivního zdání k prohlédnutí a pochopení iluzivních závojů Máji. Nevím ale o takové, která by se zabývala přímo samotným životem nad těmito klamy protipólné duality, onou vyšší nadlidskou fází, která nastoupí v řadě po rozpolcené lidské rase. Jedná se již o evoluční stupeň samotných osvícených bódhisattvů, kteří se vždy inkarnačně vraceli na zemi ze soucitu s ostatními tvory a hledačům pravdy pomáhali ukazovat správný životní směr.
Tato vyspělá forma již není spjata s pozemským lpěním a činěním, pokud zde něco tvoří, tak ne z osobního ale z nadosobního hlediska, které pociťují jako své vlastní. Nepřizpůsobují se onomu rozpolcenému lidskému stupni vědomí, nýbrž jsou již prostoupeni univerzálním duchem jednoty přímo. K tomuto nadosobnímu postoji ale museli rovněž dojít skrze předchozí inkarnační úsilí ega.
Museli již dříve poznat napřed teoreticky struktury vědomí v celém kosmu, struktury, které matou svou vnořeností v jiných strukturách planetárních i nadplanetárních, než odhalili celé toto univerzum jako svou niternou součást. V jejich vědomí je pochopení všech stupňů vnímání kosmu i nadřazených univerzálních systémů.
26.11.87
ZMĚNA PARADIGMATU
Filosofie i věda by potřebovaly zkoumat především hodnotu samotného života. Otočit lidské pragmatické (sobecky omezené) uvažování ke zkoumání vyšších mentálních pravd i dosud ještě latentní jednoty všeho bytí. Jedině kolektivní změna tohoto paradigmatu otevírá nové cesty poznání a dokonalou revizi všech dosud uznávaných hodnot.
V případě vědy nejde o propadnutí metafyzické iracionalitě, ale právě naopak její univerzální racionalitě. Pak má věda šanci nestát svými výzkumy proti přirozenému životu všech. Nebude usilovat o vytváření umělého virtuálního světa na úkor přírodního, ale naopak hledat cesty k jejich rovnováze.
Nejde tedy v budoucnu o návrat zase k nějaké slepé víře, iluzivním pověrám a středověku, jak se to snaží mnozí interpretovat, ale naopak by mělo jít o věk obrozeného ducha a výzkumu všech jeho fyzikálních i spirituálních dimenzí.
Nejvyšší pravda nepotřebuje výt ničím dokazována, ta se děje každým okamžikem, pouze my lidé ji nedokážeme přes kvanta svých omezeností lépe vnímat. To se ale začíná pozvolna měnit, čímž se pravda dokáže nakonec sama. Život v dualitě se vývojově děje ve svých krouživých spirálách a konec každého okruhu potvrzuje i jeho nový začátek na úrovni vyšší kružnice.
17.12.87
…
O REVOLUCÍCH
Ani vzedmutá nespokojenost společnosti a její politické demonstrace proti panujícím mocenským podmínkám nevyzvedávají hodnoty samotného pravdivého bytí nad partikulární společenské zájmy a neusilují tak o skutečnou svobodu, ale spíš o svůj podíl na struktuře moci.
Svůj velký smysl ale mají v každém případě, alespoň v rámci zákona „mírného pokroku“. Pokud by ale měla lidová nespokojenost přinést skutečnou svobodu, muselo by mít její povstání konceptuálně jasný program a své vůdce, kteří ho dokáží zformulovat a realizovat, což se děje málokdy.
Ovšem i v případě vítězství nových hnutí, se lidé zase jen obrátí k poslušnosti novým vůdcům, kteří postupem času podléhají také omamné vůni moci, když z nich vyprchá revoluční elán. Skutečně svobodní jedinci jsou ale nezávislí na jakémkoli politickém systému, neboť se stávají již více nadčasovými pozorovateli než aktéry své doby a svobodu ducha staví nad všechny systémy světa.
…
O LÁSCE A POCHOPENÍ
Mnoho duchovně orientovaných lidí řeší rozpor mezi altruistickou láskou a láskou, jak ji chápe většina z nás. Je to ale zcela zbytečné dilema. Láska je jen jedna a buď v nás žije nebo je umrtvená. I naše osobní ega jsou součástí všech ostatních a nelze tudíž milovat druhé a sebe ne, to je protimluv.
Ve skutečnosti je jen jedno JÁ, které proniká vším životem vesmíru. Každá bytost ho vnímá ve svém nitru, pouze je u každé jinak zabarvené, na jiném stupni uvědomění a fixované jinými zájmy a směřováním.
Z hlediska hlubšího poznání lze říkat, že „já nejsem jen tento konkrétní tvor, ale ve mně je obsažen i každý druhý. Je to v duchu zenové moudrosti, v níž se praví, že v jednom lvu je milion lvů a v milionech opět jeden. To je již pevný pohled na jednotu a mnohost, který odpovídá úrovni 6. a 7. čakry čili stavu ducha Bodhi a tedy nejvyššímu lidskému poznání.
Toto pochopení univerzální jednoty neznamená, že se člověk vzdává sám sebe, svého ega, ale naopak ho prohlubuje i životům všech ostatních. Tímto rozšířením vědomí přerůstá význam svého malého pozemského ega, takže se již nemusí zpětně rodit do lidských osudů, protože již zvládl pozemskou vývojovou školu.
Stavíme-li nad sebe vnější partikulární záležitosti a autority, kterým bezvýhradně věříme, stavíme se k nim vědomě do ponížené pozice, s čímž ale souvisí i ztráta vlastní důstojnosti a upadnutí do pasivní role, a to určitě není o skutečné lásce.
Chceme-li ovládnout sebe, abychom nebyli vlečeni jen nízkým atavismem, je třeba více pochopit archandělské vědomí, kdy celý stvořený kosmos je prodchnutý vědomím, že to Vše Jsem Já. Potom je již snadné pochopit i veškerou rozpolcenou zdánlivost našich životů a lépe rozumět i vnitřní nadbytostné jednotě celého kosmu, z čehož pramení i pozitivní sebevědomá tvůrčí síla.
Naše myšlenky, které lze rozvíjet do nekonečna, jsou pouze jedním z částečných projevů těchto vyšších sil. Absolutizací bychom je stavěli nad samotnou příčinu jejich vzniku. Jsou tedy jen průvodci těmito stvořenými světy. Ve vývoji jde ale o víc než jen o naše znalosti, jde o dosažení přímého vědomí tohoto univerzálního nadsmyslového bytí.
Bytí samo o sobě je již zářivou božskou energií. Pouhou svou duševní přítomností se tak všichni podílíme na kvalitách tohoto světa. Každý má právo na svůj vlastní postoj k němu, rovněž ale i odpovědnost za to, co s ním udělá. Pokud v sobě dokáže probudit skutečnou lásku k životu, nemusí mít důvod k zbytečným obavám.
20.12.87
…