BOŽSTVÍ V NÁS

Každá květina potřebuje k svému životu vhodnou půdu, jinak hyne. Pokud neodpovídá prostředí naší povaze a potřebám, dochází k vibrační disharmonii a nemocem.

Z přítomné reality můžeme čerpat pochopení a současně ji sami rozvíjet svým myšlením a činy, čímž proměňujeme její kvalitu.

Celá existence kosmu je božím dílem, ale propojení s ním je možné jen přes omezené bytostné vědomí. Sama Podstata vytváří síly, které ho pudí v Tvůrčím díle (TD) k sebeuvědomění a k závěrečnému vývojovému splynutí s ní.

TD (Tvůrčí dílo, univerzum) je tak projevem Podstaty. Z toho důvodu je třeba pochopit svět ve všech sférách jako projev jejího bytí. V nadčasové jednotě s tímto bytím se uzavírá evoluční bytostný vývoj.

To je již nadkosmická bytost, v níž se sbíhá vědomí všech bytostí kosmu. Do doby, než dojde ke splynutí s ní v jejich vědomí zůstává přítomná rozporuplnost a pocity izolovanosti ze světa protikladných sil. Cítíme se jako subjektivní jednotky a realitu dělíme na vnější a vnitřní. Tuto dualitu překonáváme jen tím, že pochopíme příčiny protikladů a oddělenosti.

Každá společnost má kvalitu zprůměrovanou z dílčích kvalit svých členů. Jakákoli celková společenská změna je podmíněná jejich změnou. Je to společná práce na transformaci vnímání našeho časoprostoru.

Každá subjektivní realita je procesem. Je tvořen strukturou vědomí konkrétní bytosti. Lidé ještě nedokážou chápat plnou pravdu, jen se k ní v průběhu časů postupně přibližují.

Každá entita v kosmu včetně myšlenek má své silová pole, siločáry, které v daném časoprostoru působí na jiné silové struktury, čímž dochází k soustavným změnám jejich kvalit. Proto i každý individuální skutek má určitý význam pro ostatní.

Současná stále rafinovanější technika odvádí člověka z jeho nitra a narušuje jeho vnitřní frekvence. Každý autentický tvůrčí pokus o jeho plné sebevyjádření je proto lidským pozitivem pro všechny, protože alespoň zčásti vyrovnává poměr vzájemných sil.

6.1.86

…

 

 

MYŠLENÍ, ENERGIE A REALITA

Úlohou ideálního společenství je zájem o blaho všech jedinců a tím i společného celku. Úlohou státu je tedy uspořádávat co nejharmoničtěji zájmy a vztahy mezi společenskými skupinami. Čím víc ale stoupá hustota obyvatel, tím více se v jeho organizaci vytrácí role jedinců a vše je orientováno převážně do ekonomické roviny.

Pojem „mít“ v současnosti ale již dominantně stojí nad pojmem „být“ (viz Erich Fromm: Umění milovat). Nelze tedy ani očekávat, že se systém najednou začne zajímat také o duši obyvatel a její svobodný rozvoj.

Konvenční myšlení nás provází každodenním životem a určuje charakter a tvar životů a ke změnám dochází jen pozvolna a po částech. Je nereálné, aby náhle došlo k „osvícení“ celého lidstva, a to zčistajasna změnilo směr svého myšlení. Jen pozvolna se posouvají hranice poznání a relativních pravd blíže absolutní pravdě. Konvenční pravdy chrání jistotu průměrnosti, jsou ale oporou před pádem do úplného chaosu a anarchie. Jejich kvalitativní úroveň vytváří kulturnost celé skupiny.

Negativně orientované mocenské směřování ve společnost nutí duchovní lidi postavit se k němu do opozice anebo se alespoň nezúčastňovat jeho aktivit. Naopak pozitivní společnost usiluje o zrání a duchovní růst všech svých členů, čímž otevírá vyšší úroveň společenských kvalit.

Na každou společnost se lze dívat jako na určitý celek, množinu či kvalitativně silový egregor coby souhrn všech jejích hluboce strukturovaných vztahů. Člověk tu ale není v prvé řadě pro jakékoli její instituce, ale pro svůj vlastní vývoj vedoucí k vymanění z kolektivního nevědomí. I při respektování odlišností zde není nic samoúčelně jen samo pro sebe, ale vše je hluboce propojené a kooperující

Obava z nejistot a tím pádem i z ohrožení osobní integrity brání samostatnému kritickému myšlení a zbavuje odvahy k němu. Příčinou tak je nedostatečné sebevědomí, tj. opory ve svém hlubším vědomí.

Nedemokratické autoritativní společnosti podporují obecné konvenční myšlení a vyhovuje jim, pokud není příliš uvědomělé, neboť je lépe ovladatelné. Marxistická ideologie „diktatury proletariátu“ má ve svém pojetí přímo zakódováno potlačování všeho, co přesahuje jeho ideologii průměrnosti a nižší myšlenková forma tak může ovládat tu vyspělejší. Sama si tím ale podkopává víru v ní, když z ostatních třídních skupin chce mít jen poslušné součástky kolektivního stroje.

„Přestaneš-li samostatně myslet a budeš mě na slovo poslouchat, budeš pak žít v blahobytu“. Viz orwellovské: „Svoboda je otroctví“.

Tato ideologie je tlačena do člověka po celý jeho život od narození, přes výchovu v rodině, v zaměstnání až do smrti. Ve společenských vztazích nejde o vzájemnou lásku, ale o funkční pragmatické myšlení. Tím se po celé generace buduje tento kult podprůměrnosti, kult totalitarismu, a ve své dravější formě přímo kult fašismu. Ve společnosti tak postupně dochází k jejímu celkovému úpadku a zablokování vlivu všech pozitivních sil.

Aby dostala myšlenka sílu, musí být pevná a jasná. Čím je složitější, tím je i méně srozumitelná pro druhé. Její energie pak celkově ztrácí na síle. Proto je třeba soustavný návrat k jejím kořenům a přehledné jednoduchosti – s hlavou v oblacích a nohama na pevné zemi. Není to nic jiného než volání po zdravém selském rozumu. Nepochopením ideologických procesů částí společnosti dochází k jejímu odcizení. Složitost navíc nutí k specializaci a nadměrná specifikace vede ke ztrátě chápání souvislostí.

Evoluční vývoj se děje v určitých spirálovitých procesech. Je zde soustavné střídání tlaku k mnohosti a členitosti s protisměrným, který vede zpět k jednoduchosti, ale již na vyšší kvalitativní úrovni. Komplikovanost v mysli člověka vzniká z nepochopení jasných kosmických zákonitostí. Pokud je komplikovanost již extrémní, vede k rozpadu společenských struktur, protože rozumová a citová sféra je v neřešitelné asymetrii a disonanci.

…

V přírodě nacházíme dva typy energií: Anorganická patří neživé přírodě a organická flóře a fauně. Převaha anorganických vibrací, jako jsou nejrůznější druhy záření, ovlivňuje náš organismus záporně, zatímco organické energie živé přírody náš organismus podporují, protože jsou vlastní i nám. Není-li mezi nimi alespoň částečná rovnováha, působí anorganické energie záporně. Pracovat vědomě na rovnováze těchto přijímaných sil vede tedy k jistému souladu v životě, a tím pádem i naše vědomí se může pohybovat ve své větší hloubce.

Jak tedy v sobě rozvíjet schopnosti přímého nabírání organických sil? Je třeba se nejprve zamyslet nad samotným svým životem, jeho účelem a smyslem, protože se tyto otázky dotýkají samotných základů naší psychiky a individuality.

S tím souvisí i vztah k jiným tvorům než jen k člověku a odtud je již přímá cesta k vegetariánského stravování. Destrukce životního prostředí ohrožuje celkové bytostné ekoklima v jeho silovém složení. Zvěř ve vypěstovaném strachu z lidí k nim nevysílá právě ty nejzářivější duševní vibrace, spíše naopak.

Oslabování přírodní vitality je přímo úměrné poškozování lidských hodnot, jejich odcizování k technologické komplikovanosti a abstrakcím, které svou nesrozumitelností posilují ještě víc kolektivní nepochopení a disharmonii.

To jsou důsledky v hmotné sféře, příčina ale leží v psychické oblasti každého z nás, kdy na nás dopadají kolektivní mentální vlivy své doby, ale i genetické výbavy z minulých životů a také dědičnosti po rodových předcích. Každým tak svou přítomností zde ovlivňujeme zčásti kvalitu celého společenství, ale především své vlastní životy nynější i budoucí.

12.-23.1.86

…

 

 

VZTAHY VE SPOLEČNOSTI

Obdobně jako lidské vědomí není schopno řídit do podrobností činnost jednotlivých buněk v těle, není ani společenský systém sto kompletně řídit život jednotlivých členů společnosti a vzájemné vazby se vnějškově udržují systémem mocenských prostředků. V rámci jakékoli společenské podskupiny je proto nejlepší cesta pomáhat každý sám za sebe rozvíjet její vnitřní vztahy, které pak budou svou kvalitou zvnějšku dopadat na všechny a vyvažovat celkové naladění společnosti.

Hodně dnešního zla vyplývá z konzumního myšlení a jeho konvencí, z jeho orientace na okamžitý hmotný prospěch za jakoukoli cenu. Vše ostatní v životě je tomuto podřízeno. Tak se všichni vezeme na společné lodi nekompromisně mířící ke svému zničení v budoucím čase.

Celospolečenský obrat k lepšímu může nastat až nasměrováním kolektivních sil k pochopení pravého účelu a smyslu našeho konání a bytí se snahami, aby se stalo co nejprobuzenější. Potom může dojít i ke skutečně svobodnému rozvíjení názorů a postojů jednotlivců a jejich tvořivé spolupráci pro blaho všech.

Běžní lidé mají ze změn strach, cloumá jimi nejistota, jak by náhle jednali v dosud neznámém prostoru. Chybí jim potřebná sebedůvěra a schopnost jednat s druhými i jinak smýšlejícími. Nedůvěra k druhým pak znamená také nedůvěru v sebe sama, ve své schopnosti, vnitřní nesamostatnost, podléhají pak cizím vlivům a manipulacím. Problém českého národa i historického podléhání cizím mocnostem je tak vlastně problémem jeho vlastní duševní nesamostatnosti a strachu být sám sebou a za tím si i umět stát.

Člověk žije v prostředí, které mu psychologicky a karmicky odpovídá a není tedy náhodné, je-li v něm něčím či někým ovládán a směrován. Ve skutečnosti žijeme v hmotném projevu navzájem provázaného psychického prostoru. Při víře ve vlastní aktivní schopnosti mizí i osobní strach z neznámého, z jeho dopadů. Každá úspěšná osobní volba zvyšuje celkovou psychickou pohodu a sebedůvěru ve své vlastní síly i další akceschopnost, potencuje tak i další přísun nových vitálních sil.

Meditace vedoucí k vnitřním změnám jsou tak nejlepším způsobem pro sebeřízení vlastního vývoje a uklidňuje karmické síly, protože je nahrazuje vlastní duševní aktivitou. K pozitivním psychickým změnám dochází dobrovolně na základě naší osobní vůle a nikoli z donucení.

…

 

 

ÚVAHY 86/1

Potřeba vnucovat druhým své názory vyplývá z vnitřní nesamostatnosti a nedůvěry ve vlastní síly a svědčí o hlubokém osobnostním komplexu.

…

V evoluci postupně míříme k oproštění se od nejrůznějších nepravých atributů jáství a k posilování základního již vyčištěného vědomí JÁ JSEM, které však ve své latentní formě obsahuje i všechny ostatní stavy duše.

…

Originalitu vytváří schopnost tvořivé aktivity a schopnosti vidět věci jinak, než umožňuje jen povrchní kolektivní myšlení. Originalita tak vychází z vnitřní autenticity a samostatného myšlení.

…

Touha po dítěti je vnitřní neuvědomělou touhou po plnosti a završení (2+1 = 3 = archetypální trojce = duch, energie, hmota). A sice, že partnerská dvojce deleguje své vnitřní nedořešené vztahy (včetně generačních a rodinných) na další osobu a osudově jí tak přenechávají to, co sami nezvládli nebo nechtěli řešit. Tak se odehrávají rodové linie v čase a každá má své zkušenosti s kolektivní dědičnou karmou. Jejich definitivním dořešením patrně končí i rodová větev, protože její cíle byly naplněny.

…

Tradice a avantgarda jsou dva protilehlé krajní přístupy, kterým však ve skutečnosti jde o totéž: o bezbolestný chod celé společnosti. Od jedněch podporou dosavadních pravidel a od druhých právě jejich negací. Vítězství jen jedné strany z nich vede k deformacím a konfliktům. Smyslem by proto mělo být nastolování rovnováhy mezi nimi nikoli bojem ale dialogem v souladu slov i činů.

…

Vše ve vesmíru má svou psychickou strukturu a kód (konkrétní vibrace), má tedy i své jádro včetně jeho povrchového obalu. Existuje tak nekonečno vztahů uvnitř i vně. Bytosti se v těchto strukturách pohybují a poznávají v nich společný obsah, čímž se vytváří neutuchající rozmanitost vědomí a jeho forem.

…

Naše současné vztahy jsou výsledkem našeho myšlení a činů z minulých životů. Nezáleží na tom, v jakém prostředí jsme se ocitli, ale jak ho naplňujeme svou přítomností nyní. Neznamená to nutně zvyšovat jen intelekt, ale spíš naše emocionální pochopení, potom se mění i náš úhel pohledu na citlivější vnímání dění kolem nás.

25.1.- 11.2.86

…

 

 

NAPLNĚNOST POZNÁNÍ

Poznávání se děje cestou analytického a syntetického zkoumání skutečnosti, jíž může být objekt, emoce, myšlenka, proces. Sebepoznáním oddělujeme své osobní já od relativního nejá, a naopak se ztotožňujeme se svým já skutečnějším a univerzálnějším.

K pocitu naplněnosti je potřebná uvolněná koncentrace k předmětu našich zájmů. To, co nás vnitřně nejvíce přitahuje, to nás emočně i tělesně nabíjí. Asketické zavržení by znamenalo určitý duševní hlad.

Často člověku brání v jeho snahách ale nejrůznější nemoci. Ty znamenají vždy určitou psychofyzickou nedostatečnost a svou příčinu mají z velké části v mentální sféře, tedy oblasti myšlenkových hodnot. Psychosomatika dokáže způsobit velké deformace osobnosti.

Okolní realita nám nabízí nevyčerpatelné možnosti sebepoznání. Předpokladem je však náš postoj, chtít se zbavovat slupek nejá, které chaotizují naši psychiku.

Laťka vyšších idejí je nadosobní, nastavuje nám takové pojmy jako je trvání a věčnost. Jako lidé vnímáme tyto veličiny rozloženě v čase, procházíme jimi a jsou to tudíž pro nás časově relativní okamžiky, přestože jsou ve své podstatě konceptuálně věčné. Při tom je je naše poznávací ústrojí rozpolceno na ideově myslící princip a zažívací – emočně smyslový. Postupně je nahrazován náš pasivní více animální přístup stále aktivnějším a spirituálnějším.

…

Každý by se rád věnoval tomu, co ho nejvíc v nejrůznějších oblastech – tělesné, citové, psychické či duchovní naplňuje, ale osud mu do cesty staví nejrůznější životní překážky, které je třeba zdolávat. Pasivitou nevyřešíme mnoho a bude nás často zavádět z naší cesty. Je proto třeba nenechat si své záliby brát, ale naopak s nimi rezonovat a aktivně je prohlubovat.

Tímto rozvojem měníme své duševní kvality, což má vnitřní dopad i na vnímání vnějšího světa, který zase reaguje nějakou vnější změnou. Vidíme ho potom z nového a zajímavějšího úhlu. Těmito vnitřními změnami jednotlivců a skupin se postupně mění životní podmínky a kulturní úroveň všech a tyto dočasné překážky se postupně odstraňují.

Aby bylo takové působení pozitivní, značí to umět rozvinout své osobní dosud omezené zájmy a hledat hlubší motivace pro své činění, než jsou jen světské emocionální vztahové „hry“. Čili je třeba neulpívat jen na povrchu předmětného světa a spíš se naučit nořit do jeho řádu a harmonie pod zjevnou hladinu plnou vášní, bojů a utrpení. Bytosti jsou z jistého pohledu světelným zářením.

…

Vnitřní neklid a odcizenost vzniká tím, že nevíme, na co se v mnohosti reality vlastně koncentrovat, když se pohybujeme různými vnějšími událostmi, přičemž k nim nemáme motivující osobní vztah. Potom se můžeme cítit opuštění celým tímto dynamickým světem. Cítíme se být zbaveni svých každodenních jistot, což jeví jako malá psychická smrt, ale ve skutečnosti je to bývá i součást duševní transformace k vyššímu vědomí. Žádná smrt není zcela totální a definitivní, vždy se jedná jen o část odumřelého již nefunkčního stavu duše, který ji již bránil v příjmu hlubších sil. V hlubinách život trvá věčně.

Koncepce evolučního vývoje spočívá ve stálém puzení skrz protiklady světa docházet k hlubšímu stavu jednoty až definitivnímu splynutí s ní. Na této kosmické pouti se nám inkarnačně střídají dějinné epochy, někdy je nám v poznávání pomáháno jindy naopak jsou nastavěny překážky. Nic není náhoda a vždy to má svůj význam pro psychiku jednotlivců, aby došlo ke motivačnímu zvýšení jejich samostatné aktivity, neboť jen na nich pak záleží, jaké světy si svou myslí vytvářejí.

…

V astrální sféře vznikají různé předobrazy pro pozdější hmotný život, v němž jsou snahy po jejich uskutečnění. Tyto vizualizace vznikají na základě mentálních příčin, které jsou ale člověku v životě víceméně skryté a odrážejí se spíše v celkové jeho kvalitě.

Všechny bytosti v kosmu podléhají vývojové svému charakteru v kombinaci s vyššími i nižšími silami. Za nejvyšší z nich můžeme považovat bytost samotného Tvůrčího díla (TD), v níž je obsaženo již vědomí všech ostatních existujících bytostí a ve své nejvyšší a konečné vývojové fázi dochází ke sjednocení se samotnou božskou podstatou, kde je již živé uvědomění „Já Jsem Vše“.

Naše vzájemná uvědomělá propojenost s ostatními sahá do takové hloubky, jakou umožňují naše charaktery. Těmi společně utváříme určitou fyzickou i duševní kulturu své doby. Pokud se mezi námi objeví z určitých důvodů vyšší bytost s rozšířeným vědomím jako byl například Kristus, tak pouhou svou přítomností dokáže ovlivnit celou svou dobu do vyšších obrátek.

Část z absolutní plnosti zažívá neúplná lidská bytost již nyní skrze poznávání vyšších nehmotných idejí, kdy jejich mentálně astrální předobrazy jsou převáděny skrz tuto její mysl do dimenzí fyzického světa a vibračně oživovány jejími prožitky.

30.1.86

…

 

 

ODCIZENOST

Duševní a fyzická odcizenost a z ní odvozené deprese vznikají z nejrůznějších důvodů v negativně orientovaném společenském prostředí. Příčiny tak často leží v potlačování osobních emocí i názorů, což vede k duševní strnulosti a ke snahám o únik z nepříznivé přítomnosti. Chybí tak hlavně vědomí unitárního propojení časoprostorových sfér a jimi všepronikající božské síly. Bytost je izolována v malém uzavřeném kousku osobního prostoru bez otevřených průduchů.

Je to nepříjemný momentální stav ega, ale pro jeho transformaci je i jím nutno projít a dosáhnout rozšířené změny postoje.

Jak se stát vědomým a nedestruovat svůj přirozený charakter? Pokud vyloučíme možnost, že budeme svatým duchem náhle osvíceni a povzneseni, pak jediný způsob je soustavné přemýšlení, meditace, modlitby, vizualizace a vžívání se do vyšších pravd, a na základě takového pochopení odstraňovat ze své povahy vše, co brání otevřenějšímu nazírání a postojům.

…

 

 

ÚVAHY 86/2

Totalitní systémy soustavně bojují o plnou moc a kontrolu nad ostatním obyvatelstvem. Následkem je otrava přirozeného chování občanů, jejich psychická destrukce. Tím se staví přehrady mezi elitními vrstvami a běžným obyvatelstvem a celá společnost tak žije ve vzájemném obelhávání. Nadstavba bez zdravých základů se svým tlakem na spodní patra ale nakonec ve vhodnou chvíli vždy zhroutí.

…

Čas to je následnost okamžiků, jdoucích za sebou jako sedadla vlaku. Přítomný okamžik prezentuje momentální koncentraci našeho vědomého zájmu, kdy v příštím okamžiku ho opouštíme pro jiný, abychom si vychutnali tuto světskou mnohost. V soustavné přítomnosti jsme oproštěni od časoprostorových „her“ věčného TEĎ a jsme jen stavem dynamického bytí. To se děje nikoli únikem z reality, ale naopak hlubokým vnorem v ní.

Ucelené představy jsou tvořeny na základě nejrůznějších úsudků a soudů, tudíž na základě jistého poznání zákonitostí a smyslu dění, a z toho vyplývají i různě kvalitní či nekvalitní vnější formy. Bezobsažné představy jsou ale spíš jenom plevelem.

…

Naše vnitřní představa předchází úsudky i soudy a má tak svou příčinnou kvalitu i formu. Je to postoj vztahující se k něčemu dalšímu, který je schopen aktivovat naši osobní vůli. Komplexní představa Boha je něco zcela nemyslitelného.

…

Absolutně čistý pozorovatel bytí není již účasten fyzicky na dění světa, ale zároveň vše má v něm svou dynamiku. Jen zcela prázdná mysl má schopnost odzrcadlit bezhraničnost všeho.

Okamžiky prožívá, zadržuje či urychluje jen ego, jeho myšlenková struktura. Ta vytváří jeho věčné otázky, jinak bychom v tomto světě nemohli ani existovat.

…

Je třeba naučit se opouštět konvenční strnulé zvyklostí. Být, protože jsem, mít, že mám, nikoli, že o cokoli veškerými svými silami usiluji. Ve skutečnosti není třeba nic zaznamenávat, nic hromadit, protože pravá přítomnost zahrnuje vše. Proto mohou osvícení učitelé hlásat: Osvobodit se i od chtění po osvobození a osvobodit se i od tohoto osvobozování a zůstávat jen v čirém bytí.

…

 

 

MYSL A ABSOLUTNO

Jak být v plné harmonii rozumu i citu? Pokud k nám přicházejí soustavně otázky, je to již myšlenkový proces, který odvádí od zastavení mysli v jednobodové pozornosti. Myšlenkami již někam v čase míříme. Jen plně uvědomovaná přítomnost zbavuje neklidu a otevírá hluboké prostory vnitřní svobody.

Být TEĎ, bdělý v každém okamžiku, s bdělou pozorností a uvolněností, která v tu chvíli nic neshromažďuje, nic nedrží, o nic neusiluje, a takto prochází svou každodenní přítomností.

To neznamená zdaleka ještě splynutí s absolutnem. O absolutno usiluje jen naše ego, které si pohrává a manipuluje představami. Absolutno pouze je, přestože ego má právě svou „noc ducha i duše“, ve které je nuceno se aktivně očišťovat od žádostí až mu zůstává jen jediná: „Být sám sebou“.

Mysl hozená do světa ho chápe jako hru představ a konstrukcí a je plná očekávání, protože pohyb potřebuje ke svému životu. Určuje naše volby, oživuje z latence nejrůznější děje, prochází mentálními tunely a labyrinty a zároveň tyto cesty pozoruje. Snaží se dojít k trvalé přítomnosti, a přitom samotná její činnost tomu brání, jak je v ní soustavně vnořená.

Jako lidé nedokážeme vstřebat všechny ty proudící myšlenky, názory, pocity kolem nás. Můžeme je jen částečně chápat, žádné z nich ale nejsou absolutní a mají v našem uvědomování své hranice stejně jako my sami. Můžeme dokonce vědět i o svém nevědění. Integrovat tuto rozmanitost znamená být již svou přítomností nad samotným člověkem jakožto bytostí. Ve svém nynějším stavu jen definujeme, zda jsme to či ono nebo takoví či makoví. Teprve vyšší mysl se dokáže integrovat do universality jednotného bytí.

…

 

 

PŘÍTOMNOST A CHTĚNÍ

Každé naše chtění vyvolává určitou odezvu. Cítíme euforii při dosažení žádaného i depresi, když se nedostavilo očekávané naplnění. Stále v nás zůstává vnitřní neklid, který ale nutí dosažené po čase opouštět a hledat dál něco ještě víc naplňujícího naši věčně hladovou duši. Je to dáno naší vnitřní neúplností, která nedovoluje zůstat plně v přítomném okamžiku TEĎ, nutící pokračovat stále dál. Jsme hnáni vnitřním pudem. Přitom každý okamžik je nekonečný do šíře i hloubky, každá vteřina v sobě obsahuje nekonečnost.

Z přítomnosti se přitom vytrhnout nedá, pouze ji nemusíme plně vnímat, ale vnoření jsme v ní soustavně včetně své minulosti a vlastně i budoucnosti, pokud na ni nahlížíme z většího nadhledu. Způsob našeho myšlení nám ji sám vybere.

Snaha o vnor do přítomného okamžiku je v přímém protikladu k chování současné lidské společnosti, která se už jen soustavně honí za pomíjivým vnějším štěstí. Lidská mysl se chytá stále dalších a dalších „nepostradatelných“ předmětů, staré opouští pro nové. Je to její dynamicky aktivní vlastnost, chyba je ale v tom, že místo spirituální sféry tak činí toliko ve hmotné konzumentské rovině.

Bytí je mnohem víc než jen myšlenková konstrukce a definice. Znamená to pochopit význam osobní vůle a rozvinout v sobě tvořivou mysl.

16.- 18.2.86

…

 

 

BYTÍ V PŘÍTOMNOSTI

Být vědomě v TEĎ – ve svém přítomném okamžiku vůbec nevylučuje přemýšlení, naopak meditace a kontemplace k tomuto stavu vedou. Bytost se svou myslí je rozložená v časoprostoru a přemýšlením se mění, rozšiřuje a prohlubuje. Je to strach z budoucího neznáma, co nás nutí k soustavnému neklidu a vede k chaotickým činům.

Je rozdíl mezi absolutní přítomností, kdy je vše v „každém okamžiku“ konceptuálně hotové, a pomíjivou osobní přítomností v ději, kdy tuto bezčasovost oživujeme průběžným postupem skrz časovou linii. K nadčasovým stavům vědomí můžeme zatím pouze směřovat, přestože v duševním podkladu jsme v ní nevědomě ponořeni stále. Touha po vyšším vědomí podněcuje aktivní usilování na rozdíl od pasivního přístupu spočívajícího v oddání se osudovým okolnostem. Takové zažívání je pasivní stav, ve kterém na sebe necháváme trpně působit nejrůznější vlivy zvnějšku či zevnitř.

Tak se svým smyslovým omezením pronikáme trojrozměrným prostorem k určité univerzalitě, v níž poznáváme, že vše ve vesmíru se cyklicky opakuje i když vždy v trochu jiných nuancích, a že vše má stejnou základní strukturu jen projevenou různými formami. Duše se jí pohybuje v soustavném uvědomování si své přítomností a má tak pocit trvalé vnitřní integrity.

Být soustavně vnořeni ve své přítomnosti je tedy naše. Vnorem do okamžiku noříme se současně do jeho hlubší multidimenziální struktury, což ve stavu probuzelé mysli může představovat jakkoli dlouhý čas.

Vše se pro nás děje v tento moment a pojem TEĎ poukazuje k trvalé přítomnosti, přestože věci se již udály v onom minulém TEĎ. V onu chvíli byly přítomností, protože TEĎ trvá stále.

Vnucovat cokoli druhým je svým způsobem odváděním od jejich soukromého TEĎ, od jim vlastního způsobu vyhodnocování přítomného času. Každý sám si musí objevit tu tajemnou magii bytí vystupující z nitra věcí kolem sebe. Lze druhé jen seznamovat se svým viděním a spolupracovat s podobně naladěnými lidmi.

Vše je vibrací, s níž vnitřně korespondujeme ve své přítomnosti. Uvidíme-li shodnou podstatu všeho jsoucího, oslabuje nám to vnější neklid a honičky za předměty nám přijdou směšné stejně tak jako i snaha po trvalém zabetonování těchto prchavých okamžiků.

Je zde určitý paradox. Vnitřně hluboký vztah k nějaké jednotlivé entitě (věci, člověku, myšlence) překrývá vnímání její formální vydělenosti a proniká až k jejímu univerzálnímu smyslu. Individuální vědomí se tak může propojovat s mimočasově trvalým skrze přítomné okamžiky.

V čase každým dalším okamžikem stále „budujeme“ svou kontinuální existencí, zhmotňujeme a oživujeme svým vnímáním její osudové události, přestože jsou ve vyšších rovinách všechny možnosti latentně přítomné soustavně.

V našich příštích okamžicích jsou obsažené už zažité zkušenosti těch minulých (člověk je „těhotný svou minulostí“). Minulé se tak rodí skrz přítomné do své budoucí přítomnosti. Kde je v tom tam a zpět, když je ve skutečnosti přítomná bezrozměrovost ve všem, jen my to nejsme schopni smyslově zachytit? Nač potom i ten spěch „v boji za něco“? Mnohem kultivovanější způsob je zkoumání a chápání dění kolem nás. To je možné jen ponořením se do přítomného času v klidných a koncentrovaných meditacích.

Znamená to ale také, že pod povrch dění lze aktivně vstupovat skrz cokoli a kdekoli, protože Bůh čili ona věčná Podstata je přítomna ve všem a vše je v ní. Proto je dobré dělat vše s pozitivním přístupem a láskou. Potom to není práce už jen našeho ega, ale mysl nám povedou vyšší tvořivé síly.

Být si plně vědomi přítomnosti jakéhokoli okamžiku znamená, že si přestáváme programovat svou budoucnost povrchními vazbami, které vtahují do nechtěných cizích her, ale žijeme mnohem autentičtěji.

Člověk mezi sebe a realitu staví filtr kritického rozumu, zkušeností, přání, očekávání či dobových zvyků a představ, tedy svou individualitu, svůj psychický kód, vytvořené na základě vlastních zkušeností. Je to jeho úhel pohledu na vše kolem něj. Plnou přítomností je ale celý ten proud bytí, jen ho neumíme smyslově ve světě dualit uchopit.

Být co nejplněji ve své přítomnosti značí tedy potřebu pročišťování svých filtrů, přestože ani tak se nemůžeme svou povahovou strukturou vytrhnout z již žitého osudu, v němž prožíváme svůj předurčený program. Můžeme ho ale povýšit do jeho lepší a snadnější průběhové roviny. Tzn. můžeme využívat svůj rozum k odstraňování barier zavádějících iluzí.

Žijeme neustále v nejrůznějších fixacích a klamných představách o sobě i světě druhých. Vše to jsou svým způsobem psychologické hrátky, které dualita světa umožňuje. Jedině v nejvyšší jednotě chybí tato hra, protože tam není ani pohyb, ale všechny možnosti leží rovnocenně vedle sebe připraveny k prožití.

20.-24.2.86

…

 

 

AKTIVITA ROZUMU

Vývoj od nevědomí k vědomí se odehrává v bytostné rozumové sféře. Samotná univerzální duše je zde přítomná přitom stále nezávisle na tomto procesu. Evoluce se tak odehrává až v její v materiální projekci.

Našim skutečným domovem je univerzální duch, který však vyšel do zjeveného světa jako malé omezené ego, a teprve ho zkoumá.

Vše má snahu po své úplnosti, po dokončení svého účelu, nejinak náš rozum, jakožto aktivní činitel svým rozšiřováním a prohlubováním. Opačná cesta vede k rozpolcenosti a zhloupnutí, projevujícím se úniky do konzumnosti života, touhy po mocenském sebepotvrzení, soustavné sháňce po čemsi, ale nikoli k rozvoji intelektu.

Samozřejmě I duševní pasivitu je nutné akceptovat jako přirozenost, je to ale ještě stav duševního spánku či období dětské kolektivnosti. Jedná se teprve o odpočinek před samostatnou cestou k budoucí individualizační transformaci, které se nemůže žádná lidská bytost ve vývoji vyhnout.

Naše fyzické smysly potřebují neustále svou potravu, nelze žít ve vakuu. Pokud člověk žije ve vnitřním míru, potom je mu ale cizí rozpor mezi duchem a hmotnými smysly, anebo alespoň se alespoň snaží urovnávat jejich vzájemné vazby, takže nepotřebují spolu bojovat.

Cesty poznání nejsou tedy jen rozumovou záležitostí, ale komplexním sebevyjádřením. Svou aktivitou můžeme dosáhnout čehokoli, ale větší hodnotu má udržení si vnitřní harmonie v této neklidné realitě doby.

26.2.86

…

 

 

ÚVAHY 86/3

Vědecké objevy vyvolávají řetězově další objevy a ty jsou příčinou opět dalších. Je to nekončící řetězec technického vývoje ke stále novým a „lepším“ předmětům, stále dál a dál. Lidé s vyplazenými jazyky se pak za nimi uštvaně honí jak za svatým Grálem.

Obrana se zdá být jednoduchá. Nechat to vše plavat a obrátit svou pozornost k trvalejším hodnotám, a hlavně ke své hlubší přítomnosti, abychom zdokonalili svou individualitu, svou duši. Nikoli konzum, ale čistější vztahy mezi sebou a ostatními.

Z pozice univerzálního ducha žijeme v soustavné přítomnosti. Své ego (mysl, pocity, tělo), svou individualitu, vnímáme teprve ztotožněním s myslí ve světech dualit.

Bytost, která zůstává na pozicích ducha, stojící nad astrálně hmotným světem, je bez totožnosti a souřadnic.

…

Ve světech zrodů je osobní vůle strhávána silami protikladů. Je zde pohyb, a tedy i vytrhávání z vnitřní integrity duše. Přiblížení a pochopení druhých se děje jen na základě chápání jejich subjektivních pocitů a postojů, čímž si osvojujeme i jejich životní rovinu.

Vše má stejnou hodnotu, ať je to člověk, zvíře nebo rostlina. Všichni jsou spolutvůrci svých životů. Tím pádem jsme ve vzájemném spojení tvůrcem jediným, tvořícím toliko v různých sférách a formách.

Ve všem nalezneme silový tvůrčí střed, totožný se všemi dalšími centry. V každém bodu je tak latentně přítomen i celek, jeho univerzální JÁ. Proto lze takové vědomí charakterizovat pojmem jako „Vše Jsem Já“ a našim údělem je k takovémuto uvědomění i dojít.

Co je nahoře je i každou svou částí dole.

…

Dokud se nenaučíme i přes své chyby vzájemné toleranci, dokud nepřestaneme mít větší nároky na druhé než na sebe, bude mít svět problém stále. Pokud si budou lidé víc pomáhat, bude vše vypadat hned lépe, protože naše chyby leží většinou jen na povrchu.

…

Dokáže-li nás mít někdo rád bez ohledu na naše názory a životní styl, je to altruistická láska, křesťané by mohli dokonce říct, že je to láska Kristova či boží. Je to druh energie, která druhé léčí a rozvíjí. Bez ní se svět stává plně dravčím.

…

Pokud chybí rybníku přítok a odtok, stává se z něj bahnitá smrdutá bažina, než později vyschne úplně. Přítok a odtok je životně důležitý pro všechny sféry, je to dech života, jeho proudění a dynamika.

…

Duch neusiluje, duch je. Usiluje ego.

2.-.26.3.86

…

 

 

MYSL A JEDNOTA

Božství poznáváme v životě skrze myšlení, cítění, smyslovost.

Každý okamžik je nekonečnou hlubinou, která trvá stále dál, ačkoli v našem vnímání již pominula. Jen naše mysl a smyly určují rozměry časoprostorovosti.

Čas je také rozměr daný dynamikou a kvalitou mysli, která nemůže určité hranice poznání překračovat. Časový okamžik ale nelze vnitřně obsahově vymezit jinak, než vyhodnocením myslí. Vnímání časoprostoru tedy závisí na formě myšlení, které je zase výsledkem evoluční historie subjektu.

Každý vnímá realitu svým způsobem trochu jinak. Jaká je tedy její objektivní platnost, je-li možné žít v různých stavech vnoru, v odlišných silových polích, v různými mentálních sférách? Být pánem času by znamenalo schopnost vnořit se libovolně do jakékoli souřadnice či silového centra a tam i svobodně působit.

Každý myšlenkový systém je v časovém horizontu relativní, i když latentně trvá stále. Pro bytosti je pomíjivé vše. Proto čím víc se na něco fixují, tím větší bolest z případné ztráty i pociťují. To se týká všeho včetně dějinných dramat v úsilí udržet si dosavadní stav myšlení.

Cílem je být svobodní lidé i od relativních autoritářských systémů, ale se zakotvením ve společné jednotě. Naše životy jsou tak odvislé od nejvyšších duchovních idejí v projekcích do světů proměnlivých a protikladných hodnot. Čím jsou tyto ideje čistější a univerzálnější, tím jasnější a pohodovější jsou i naše životní osudové příběhy.

1.4.86

…

 

 

ČERNOBYL

Dnes máme tu „čest“, prožívat významnou a v dějinách tolik očekávanou biblickou událost. Již 3. anděl zatroubil na svou polnici 26.4.86 v 01.26 hodin, aby mohla do tmy zazářit hvězda zvaná Pelyněk čili Černobyl a otrávit třetinu vod, jak popisuje svou vizi sv. Jan v knize Zjevení. Zamořena radioaktivním zářením je půlka Evropy.

26.4.86

…

 

 

CHAOS A CESTA

Existuje jediná cesta na spirále poznání, která z jedné strany je lemována konkrétním a jedinečným ve stvoření a z druhé abstrahovaným řádem všeho stvořeného a všechny bytosti se pohybují klikatě po ní.

Současná projevovaná realita tak vytváří v našich hlavách z jedné strany značný chaos, který je však jen zdánlivý, protože z druhé strany lze najít i v něm jeho abstrahovaný řád a strukturu, jen ho neumíme dost dobře dešifrovat.

Na této evoluční cestě na počátku existuje jen neuvědomělá individualizovaná bytost a na jejím konci leží idea věčného bytí. Mezi těmito protipóly se vinou cesty osudů.

My už máme dle svých duševních kvalit na vybranou, buď se nořit do chaosu doby a být jedním z jejich pomíjivých „hráčů“ nebo naopak pokoušet se svým vědomím vznést nad její protikladnou relativnost a octnout se v roli nezaujatého pozorovatele, což ale předpokládá už alespoň částečnou znalost jejích mechanismů.

 

Dělení na vnější a vnitřní se děje především na hrubohmotnějších úrovních, na jemnějších v nich až takový rozdíl není, a na těch nejvyšších není žádný, je vnímán unitární prostor, v němž všechny ty osudové hry probíhají.

V rozloženém hmotném světě emocionálních odrazů podléháme podvědomě chaosu, strachu se smrti, z vnitřního rozkladu. Pokud by neexistoval jednotný univerzální základ, v okamžiku smrti by naše osobnosti definitivně zanikly, což jde zcela proti principu zachování energie i veškerým dalším poznatkům o mentální struktuře univerza.

Je věcí vnitřního přesvědčení pochopit pod povrchovým děním jeho účelný smysl i cíl, ale i jejich inteligentní řízení, které má k tomuto dovést. Nezáleží na dočasném „chvilkovém“ zapomnění, což je lidské, ale jde spíše o hlubokou citovou zkušenost ve svém podvědomí, která nás k něčemu vyššímu přivádí.

28.4.86

…

 

 

VĚČNOST A OSUDY

Ve světě abstraktních idejí je vše již hotovo a mysl se mezi nimi jen prochází, rozkládá je do protipólných kvalit, které pak opětně zase syntetizuje.

V každém tvaru jsou obsaženy možnosti všech tvarů, protože se jedná o fraktálové částice multidimenzionálního celku. V každém bodu v jeho hloubce se tak skrývá nekonečno. Omezenost věcí při jejich uvědomování vytváří jen smyslová mysl, procházející tímto vibrujícím nekonečnem. Jen ta vnímá začátky i konce u toho, co je ve skutečnosti celistvé, homogenní a integrální. Jakákoli vnější obrazovost je tak produktem frekvenčně smyslového vnímání.

Postupným poznáním vnitřních zákonitostí bytí odhalujeme, že také osudy, do kterých postupně přicházíme, jsou již konceptuálně dané a synchronní s našimi psychickými kvalitami, v čemž leží naše největší jistoty. My pouze jimi smyslově proplouváme a kormidlujeme do šíře či hloubi a každá volba má vliv na další naše vnímání.

Každý okamžik je tedy nekonečný a trvalý, ale ve ztotožnění se smysly a myslí nejsme schopni ho takto hloubkově vnímat. Můžeme si o tom vytvářet pouze nějaké své představy, dokud jdeme víc po vnější formě než vnitřním obsahu, a dokud chápeme jako svou realitu rozdvojené světy polarit, skrz které si utváříme své názory.

Tak se pohybujeme postupně ve svém nekončícím bytí, v absolutním JÁ, v Bohu. Jako z něj odvozená bytost jsme tak jednou z vývojových inkarnací sebe sama nekonečného a věčného.

Vše v nás i kolem nás je v soustavném pohybu a my sami svým uvědomováním se pohybujeme touto relativitou. Současně je ale pod povrchem ve všem obsažen i hluboký klid. Na podkladě božích plánů si svými osobními vlastnostmi sami spoluvytváříme své subjektivní světy. Bez tohoto vědomí by nebyla možná taková forma světa, jak ho vidíme, protože jedině my vtělené bytosti ho svými smysly vnímáme tak, jak ho vnímáme. Ve skutečnosti je vše navěky hotové, bezčasové bez konců a počátků.

Žít dle nejlepšího svědomí a vědomí člověka očišťuje. Dokáže-li opravovat své vlastní chyby na cestě, předchází tím karmickému školení osudu, jež se snaží dovádět duši k harmonii za něj, přitom jde už jistá citlivost poněkud stranou.

5.5.86

…

 

 

MAGICKÉ MYŠLENÍ A RACIONALISMUS

V průběhu novověku bylo magické spirituální myšlení stále víc potlačováno a nahrazováno věkem ideopojmového racionálního myšlení. To přineslo do hry také vzestup individualismu.

Původně se celistvé lidské vědomí díky změně frekvenčního záření vibrujících sil vnitřně rozdělilo a jedna polovina v něm začala přetahovanou o vládu nad druhou částí a začal tak vzrůstat nesoulad mezi rozumovou a citovou složkou.

Samotné slovo a pojmenování nějaké věci bylo původně již chápáno jako magický úkon, protože tím člověk získával racionálně ovládací moc nad vnějším světem jevů. Tento zvýšený aktivismus spadá pod 3. tělesnou čakru, přes níž se rozšiřuje poznávání principů světských zákonitostí, od nichž se odvíjí celý moderní technokraticky řízený svět.

Tak došlo ke ztrátě vertikálního napojení na magické dimenze života a všeho se mohl zmocnit kalkulující rozum. Tím nastoupil trend k jednosměrné všednosti, průměrnosti a ubíjející pracovní rutině. Člověk začal v sobě potlačovat nepostradatelnou intuitivní část svého vnímání a narušil tak svou poznávací celistvost.

Tím se prohloubil také rozpor mezi viditelnou realitou a ideově abstraktní dimenzí, a do životů vstoupila jistá odcizenost. Touha po stálosti a trvalosti ale zůstala dál a paradoxně se tím stále víc zvyšovala rychlost a prudkost lidských aktivit, které ji však začali hledat v majetkovém vlastnictví. To opět ale prohlubovalo rozpor mezi být a mít a zvyšovalo relativitu vnějšího hmotného života.

Současně tak rostla také potřeba vše kolem sebe pečlivě zaznamenávat, katalogizovat, třídit a řídit. To vedlo k objevům záznamových a reprodukčních zařízení až jsme skončili u současné komputerizace pomalu každého našeho kroku, protože v této nesmírné společenské složitosti člověk si náhle přestal uvědomovat sám sebe, své nezávislé životní postavení, natož aby do sebe narval ty kvanta nových plovoucích informací k udržení se ve společenských procesech. Tato komplikovanost mu zcela zastínila ostatní vyšší nemateriální hodnoty.

Svět, který byl dříve silně niternou citově zabarvenou záležitostí, se postupně přenesl směrem do vnějšího prostoru, čímž se duši značně odcizil a mohl tak být agresivně a bezskrupulózně dobýván. Význam jednotlivce byl stále víc devalvován na pouhou zastupitelnou výkonnou jednotku a dříve spřízněné bratrské společenství na odcizenou lidskou masu. Dokonává to subjektivní povrchnost a odcizenost v pomíjivém bezútěšném životě bez hlubšího transcendentního smyslu.

Se stále větší společenskou sofistikovaností šlo ruku v ruce i budování stále nových mocenských i jiných institucí a organizací a vzájemné mezilidské vztahy se tím ještě více odosobňovaly. To vše dokonal prudký rozvoj moderních technologií a společenský život začal připomínat spíš chod mechanického stroje. Dřívější magické (silově emoční) vnímání reality tak bylo odstaveno za hrací čáru společenského hřiště, neboť odvádělo pozornost i síly od „budovatelské“ přítomnosti.

Tyto sféry magického myšlení, propojené s dalšími hlubokými rovinami duše, se přesto nedají zcela vytlačit z lidského povědomí. Jen samotný spánek nás vyvádí z této reality do světa podvědomí a snů, kde racionalita mozku nemá už své místo, ale vše v této dimenzi vědomí je zastoupeno symboly, analogiemi či alegoriemi. Je to subjektivní sféra duše se všemi svými zákonitostmi.

Do magické roviny lze nepochybně řadit umění, které však ve světě plytkých povrchových designů ztrácí postupně rovněž svůj kdysi zasvětitelský význam a originální autentičnost a přechází k reprodukčnímu množení, klouzajícímu na vlnách společenské plytkosti. Vnitřní kanálky, kterými umělci čerpají svou kreativitu a inspiraci, jsou postupující ztrátou vnitřní autenticity stále zanedbanější a ucpanější, takže i oni se brodí spíše už jen prostory pomíjivosti a zapomnění.

Jsme pohlceni masovou sugescí, že společnými silami budujeme tu jedině správnou a možnou cestu do budoucna ať už na Východě či Západě. Tato filosofie bojovné vůle vyplývá z názoru, že svět je ve své materii nedokonalý a evoluce se může dít jedině revoluční cestou lidské expanze v něm.

Jít svou vůlí v čase stále kupředu znamená tedy ale už nebýt TEĎ v plné své přítomnosti. To je dilema rozpolceného ducha.

Být vědomím plně v přítomných okamžicích nevede k nějakému zhloupnutí, byť se může zdát, že zastavením nekoordinovaných soustavných myšlenkových proudů v mozku dochází k úpadku intelektu. Toto ale není pravda, protože se naopak uklidněním mysli zesiluje intuitivní složka vnímání podprahových informací.

Celé lidstvo se dnes žene za jakousi fatou morgánou iluzí a vidinou štěstí v materiální sféře, ačkoli toto vše na něj čeká mnohem blíž přímo uvnitř něj v jeho samotné duši. Je to však obaleno a blokováno iracionálním strachem z neznáma a současné společenství ho ještě více umocňuje.

Moderní člověk zatím nedokáže čerpat přímo ze vztahu ke své vlastní podstatě čili k svému pravému Já. Potřebuje okolní svět duality jako oporu pro svou vtělenou a tvrdě sofistikovanou duši a jeho vědomí se rozšiřuje jen velmi zvolna.

Chápe-li se však jako pomíjivý materiální tvor, bude pro něj pomíjivé i vše ostatní, jeho život bude také relativní bez přesahujícího hlubšího smyslu. Nejdůležitější přesah pro něj bude hmotný blahobyt a rodové krevní pouto pokračující někam do neznáma. To nemůže uspokojit subjektivní potřebu po trvalém štěstí.

26.5.86

…

 

 

GLOBÁLNÍ POLITIKA

Je stále zjevnější, že ve společnosti chybí porozumění pro větší spiritualitu, což má za následek izolovanost stále většího množství jejích sociálních podskupin. Pokud se tomu bude vyhýbat i do budoucna, postupně se rozpadne celá její soudržnost.

Jakýkoli ucelenější systém může být funkční, dokud je podporován myšlením dostatečného množství jeho podporovatelů. Ideje socíku byly postupně zneužívány a deformovány mocenskými ambicemi členů jediné „vyvolené“ státostrany. Budoucí trendy se tak budou točit kolem uvolňování všeho potlačovaného.

Co to značí z politického hlediska? Čím více potlačování a regrese ze strany moci, tím více bude narůstat nespokojenost a vnitřní napětí v radikalizované společnosti a nůžky třídních rozdílů se tak budou stále víc rozevírat a docházet se k společenské odcizenosti.

U mocenské elity probíhá momentálně asi velký zmatek. Neví, jak se stavět k událostem současné doby. Cítí dobře ten společenský přetlak, hrozící výbuchem (viz nedávno i symbol Černobylu). Dalo by se ještě hodně protikladů usmířit, kdyby se v politice pěstovala pravda a čestnost.

Pokud by mocenské skupině skutečně šlo o blaho lidu, pak by se nesnažila potlačovat jeho názory, ale naslouchala by jim. Potom by nezáleželo až tak na určitém typu, jaký „ismus“, zde vládne, ale jakou váhu přikládá celkové kvalitě života.

Pod veškerým lidským činěním se skrývá touha po životním blahu, jen jednotlivé koncepty na něj se navzájem kříží a bojují spolu tvrdě o moc. Pokud však dojde k neřešitelné situaci, kdy už vše hrozí destrukcí, zbývají pak jen revoluce, kdy emocionální výbuch lidové nespokojenosti starý řád rozmetá. Běžný antagonismus k chodu a vývoji demokratické společnosti patří, bez něj se vždy stane jednostrannou, což je začátkem jejího konce.

Je chybné nadřazování kolektivního myšlení nad individuální svobodu a stejně naopak tlačit všechny do individualismu. Obě formy spolu tvoří celek, kdy ideální je jejich rovno-vážnost.

Pohybujeme se v oblasti politiky, tedy ideologických metod a strategií. Pokud by Západ Východu hrozil zbraněmi skutečně jen z humanistických důvodů, tj. lepšího prosazování lidských práv v demokratické společnosti, potom by to byl pozitivní krok, pokud by vše zůstalo jen u tohoto slovního strašení. Ale tak to samozřejmě není, na obou stranách jde především o mocensko ekonomické zájmy.

Západ by se ale potřeboval zabývat také sám sebou, rekapitulací vlastních hodnotových zájmů a vztahů, čímž by teprve mohl postavit svou kulturní laťku (k míru) výš, než to dokáže jen obyčejným konzumem a vševládnou kulturou peněz. Kapitalismus je nicméně o penězích a surovinách, takže se jedná o utopii.

Aby se společnost mohla začít léčit, musí si nejprve připustit, že je v hluboké krizi, že je na smrt nemocná a léčbu potřebuje. Pak může začít hledat i vhodné léky.

17.6.86

…

 

 

LÁSKA, ROZUM A LEŽ

Každý bod v sobě obsahuje nekonečno bodů, každý pocit nekonečno pocitů. Vše je v jednom a jedno ve všem.

Každým svým okamžikem jsme vnořeni do plnosti bytí, pouze ji neumíme vnímat. Uvědomujeme si vždy jen určitý výsek na linii dění, a tomu říkáme realita. Každý má omezení trochu jinde, dle programu svého psychoenergetického kódu (DNA).

Ve skutečnosti je vše neomezené a vnitřně se prolíná a resonuje. Přestože např. taková kytka nemá schopnost rozumové úvahy (analýzy a syntézy), prožívá rovněž své životní pocity, patrně plné důvěry, radostného očekávání a lásky k životu. V každém živém organismu proudí tvůrčí oživující síla vědomí.

Spirituální mysl dokáže vidět projev plnosti i v jednotlivostech, chápat společnou duchovní podstatu všeho, a tak se pak i ke všemu i stavět.

Dnešní doba vsadila vše jen na rozum. Ten není možné zatracovat, pokud nehodláme rychle zhloupnout. Pro mnoho jedinců jsou však jejich rozumové schopnosti předmětem netušené sebe pýchy a sobectví, což je v podstatě duševní puberta. Tito psychopati touží po moci a mají neodolatelnou potřebu ovládnout pro své vlastní zájmy i druhé, ačkoli jim nedokáží ani porozumět.

Vztah ke světu stojí nad obyčejným věděním a v tom případě se dá mluvit o lásce k životu. Ta je ze své podstaty altruistická. Dokonce i zhnusení nad světem je jedním z jejích projevů, když se nad tím zamyslíme. Je dáno zklamáním naivního ideality z jeho morální pokleslosti. Lidská podoba lásky je ale jen slabým odvarem metafyzické lásky, onoho božího „pudu“, tvořícího veškeré vesmírné světy. Všechny formy ve vesmíru jsou tedy projevem této síly.

Cesta lásky k Bohu je tatáž jako cesta lásky k živým bytostem, neboť i ony jsou svou podstatou rovněž božské, pouze zabarvené energetickými vibracemi nejrůznějších dob, do nichž vstupují pro svůj rozkvět.

Víra v dobro je jedním z nejvyšších projevů lásky. Tam, kde chybí, chybí i naděje a život se stává přízemně živořícím a prchavým, bez křídel. Tam kde je skutečná láska, je pak i Bůh a otevřené nebe.

Všechno vyzařuje svou energii, jde jen o to, zda září barvami nebo páchne špínou. Bez této záře se vše podobá odumřelým listům a sebedokonalejší pravdy se stávají zbytečným balastem.

…

Jednání podložené vyšší vůlí umožňuje člověku jít i cestami, kterými se před tím nikdo neodvážil (Kristova chůze po moři). Je to stav duše, vyžadující již celistvou bytost (v kinech právě běží premiéra filmu Gandhi). Je-li někdo schopen takovýchto přesahujících činů, pak jedině v rámci vyšší pravdy. Pro lež jsou takovéto heroické činy nepředstavitelné.

Vnitřní jistoty spočívají ve víře v nezničitelnost vyšších metafyzických pravd, i kdyby už nežil na zemi ani jeden jejich zastánce. Lež by si sama musela vytvořit na základě světské duality svůj protipól, protože by jinak nemohla sama o sobě existovat, neměla by se vůči čemu vztahovat.

Absolutní pravda je nedělitelná a nesmrtelná, kdežto lež ano, protože je pouze její časově omezenou deformací. Pravda svou antitezi proto nepotřebuje, nemá k tomu důvod.

Lež vychází jen z nedokonalého poznání pravdy, proto je relativní, a i ona je proto tlačená evolučními silami se konfrontačně vyvíjet, čímž ale postupně začne negovat samu sebe. Proto každá kultura stavící násilně na lži je nutně rozpolcená a sama si tím naprogramovala svůj zánik.

V dnešní situaci lidstva, kdy jsme ve stavu permanentního znásilňování duší i těl, se zdají být morální zásady velkému množství lidí absurdní a sisyfovské. Přesto jsou pro jeho přežití zásadní. Dokud jsou alespoň částečně uznávány, lidstvo stále ještě nepropadlo do reality skutečného pekla, i když zde běhá nespočet Jidášů.

Nikdy není zcela pozdě začít s duševní očistou. Stářím sice odchází síla i paměť, ale orientace jako spodní proud duše zůstává a jáství ani individualita nezaniká, naopak se pozvolna prohlubuje a nachází nové nečekané cesty nejen pro sebe. Vše pozitivní je projevem pravé lásky vanoucí vesmírem.

31.7.86

…

 

 

O UMĚNÍ DOBY

Komiks, bláznivé romány, ještě bláznivější filmy, obrazy, bigbít, surreálno, monstrózno, zkrátka umění naší doby. Žije to zde v tomto světě, který se zdá být ve svých podvědomých hlubinách v podstatě dosti patologický. Vše to jde z lidských niter ven jako podivný hmyz.

Je bolestné poznání, že žádný náš ojedinělý čin nepřemůže toto zdivočelé divadlo světa. Zaujmutí pozice „kolektivistické normality“ je tak z tohoto pohledu útěkem a útěchou jednotlivce před uvědoměním si dobové absurdity.

Člověk stále více odtržený od svého univerzálního základu se tak stává vlastní karikaturou, monstrózním šílencem, utrženým z řetězu. Odtržený od schopnosti vidět věci objektivněji přes hranice vlastních filtrů.

 

Každý okamžik dobra i zla trvá věčně ve svém principu, ne však pro individuum, které jím prochází, pro něj je to aktuální záležitost, v níž může mezi nimi kormidlovat a mnoha negacím se tak vyhnout.

Nebe i peklo máme v sobě všichni jako latentní stav, který je ale možné kdykoli oživot a vypustit do života. Zničující zlo, snažící se vše dobré zmařit a zatáhnout vše do duševní slepoty je zde stále přítomné a schopné plodit agresi, monstrozitu i zoufalost.

Čin jednotlivce nemá sílu tento mechanismus změnit, ale může evokovat duševní síly, které rozpohybují i další subjekty v řadě jako domino a tento pohyb je pak východiskem z e stavů bezvýchodnosti a umrtvenosti. A lidstvu přeci o ten pohyb k lepšímu vždy šlo.

Umění se vždy zajímalo o niterné věci, proto mu nemůže být cizí ztvárňovat i krajně hraniční stavy lidské duše a ducha.

17.8.86

…

 

 

VNITŘNÍ PROPOJENÍ

Šumění stromů je jejich řeč, a když se vítr opírá do listí v korunách, volají celou svou bytostí “Jsem, já žiji a rostu!“.

Ubližovat druhým bytostem je jako ubližovat sobě samému, protože v podvědomí jsme všichni i emocionálně propojeni. Namísto jeho zažití jsme se obrátili ve svých bojích proti sobě. Namísto vytváření vzájemné harmonie, která v sobě zahrnuje jak cestu, tak i její smysl.

Nic nemůže duši ale ublížit, je-li vědomím vnořená ve své hlubině, protože světské formy jsou právě jako to šustění listí v korunách či vlnění klasů v lánech obilí.

Skrz tvar je možné uctívat beztvaré a skrze beztvaré tvar. Skrze bytost božské a skrz božské bytostné. Rozčlenění a proměny jsou vlastnosti duality, která je však součástí božské jednoty, čímž dostává teprve vše hlubší význam.

Je třeba pochopit, že všechny bytosti máme stejnou cenu života. Každá vyrůstá z vnitřní podstaty a je součástí jednoho propojeného celku. Jestliže pracujeme na své změně, ovlivňujeme tím tedy i ostatní jakožto buňky jednoho těla.

Naše současné bytí určuje kvalitativně náš život i do budoucna. Z přítomnosti se v čase rodí budoucnost, aby ta se stala opět pro nás další v řadě přítomností. Naše jednání v ní určuje životní kvalitu i pro příští generace dětí, které by nemusely již karmicky vyrovnávat tolik chyb z minula jako jejich předchůdci, pokud by předchozí generace dokázala pozvednout kvalitativně svou vývojovou laťku výš. A dělala by to i pro sebe, protože v dalších životech ji bude sama zažívat.

Jsme sice dočasní tvorové, podléhající entropii hmoty, ale přitom nejsme od budoucnosti odděleni. Nejen tím, že se v ní znovu inkarnujeme, ale i tím, že v nejhlubším nitru čas pro vjem „JÁ“ neexistuje.

20.-27.8.86

…

 

 

O LÁSCE SOBECKÉ I DUCHOVNÍ

Poznávání životních souvislostí je předpokladem změny postojů, především tomu ale pomáhá postupné odhalování transcendentní nadrozumové sféry, na kterém se harmonicky zúčastňuje citová i rozumová sféra osobnosti využíváním logiky i intuice. Pokud se toto neděje z niterného přesvědčení, jedná se ale spíš o vnější rozumové ukáznění, tedy o přetvářku a sebeklam.

Na lidské dějiny se můžeme dívat také na jako soustavná dramata lásky a nenávisti,-na konflikt osudové magnetické přitažlivosti a odpudivosti. Láska ve svém plnějším významu znamená sounáležitost čili vnitřní plně neuvědomělý vztah k daným subjektům a objektům, k nimž jsme pudově, citově či intelektuálně přitahováni.

Skutečná láska je ale altruistická, nikoli pouhým smyslovým zažíváním citových reflexí. Je v ní zahrnutá aktivní činnost pro sebe i druhé i očišťování od malosti v osobním egu. Čím je tento stav duše pročištěnější, o to účinnější a bohatější je i jeho působení a vnímání. Nejvyšší formou takové lásky je pak oběť vlastních zájmů ve prospěch druhých, což svedou jen ti největší mistři (viz Kristus).

Tím, že si člověk uvědomuje vnitřní provázanost s ostatními, přibližuje se i své vlastní vnitřní bytosti, která je ve své podstatě unitární, když sdružuje řadu inkarnačních životů pod jednou integritou.

Zabývat se převážně jen svými subjektivními emocemi a reflexy, které označujeme také za lásku, značí spíš majetnický přístup a posilování nižší složky bytostného ega.

 

Je jednoduché obdarovávat druhé hmotnými předměty, ty nejsou naší vnitřní součástí. Těžší je projevovat jim své city, nejtěžší je ale soustředit svou životní energii na každodenní práci pro ostatní. Když člověk přestává myslet jen na své vlastní blaho, ale pracuje pro blaho i ostatních ve společném celku.

K takovému projevu lásky k bližním je už potřebná i nadosobní vůle bez ohledu na vlastní pocity a překážky od případných nepřátel. Křesťané by to mohli pojmenovávat jako „ztotožnění s Kristem“ či „život v Kristu“, kdy se propojuje lidská a boží vůle do aktivní jednoty.

Z takové pozice lze tedy vidět, že všichni chtějí jednu a týž věc – štěstí, blaho, plnost a co nejdelší spokojený život. Tato vnitřní vůle je jednotná, pocházející z nejvyšších rovin ducha. Roztříštěnost do dílčích ne plně uvědomělých zájmů je vnějším pozemským atributem.

Proto teprve zažití vyšší transcendentální zkušenosti s jiným náhledem na realitu, způsobuje hluboký převrat v myšlení přesahující hranice subjektu. To může nastat po určité osobní krizi, která předtím narušila a zbourala dosavadní jistoty a zvyklosti, čímž se duše otevřela svým skutečným autentickým hlubinám za hranice běžného ega.

Shrnutě řečeno, pro běžného člověka znamená láska obyčejný cit a fyzickou touhu, kdežto pro probuzelou bytost se již jedná o samotný tvůrčí princip božství, pud tvořící celé vesmírné dimenze.

…

 

 

NADŘAZOVÁNÍ ROZUMU

Podle Biblických příkazů a jejich výkladů nám zvířata mají sloužit, neboť jsou na nižší příčce vývoje (jestli je jim nějaké vědomí vůbec přisuzováno). Jejich účelem je pro nás proto být především na seznamu potravního řetězce člověka. Tím se ovšem například křesťané zpronevěřují Kristovu poselství, který jinými slovy říká že, kdo chce být největší ať slouží těm nejmenším. Židé pak mají příkaz, že nesmí pozřít nic, v čem je krev. Krev byla chápána jako nositel života a smysl toho byl přestat zabíjet druhé tvory pro potravu. Jenže ti, aby tuto nepříjemnost obešli, vymysleli vychcaně košerování, kdy rozříznou zvířeti hrdlo a nechají z něj krev vytéct. Tím dodržují literu zákona, nikoli však jeho smysl. Navíc utrpení zabíjených zvířat tímto ještě víc prohloubili. To může být také jedním z důvodů jejich nepříznivé karmy.

Spousta věcí nehodících se do krámu bylo z Bible postupně vyškrtnuto, včetně myšlenek kolem vegetariánství. Pár zmínek k této problematice se v ní ale přesto uchovalo. Názor, že nižší má sloužit vyššímu byl dán tehdejším chápáním spirituality a Bůh byl pojímán jako neomezený a krutý vládce nad životy všech. V dostředivých dobách jsou společenské systémy a celkové uspořádání lidstva postaveny na vnější hierarchické moci, kterou si dobová elita přisvojuje.

Ve skutečnosti je to přesně naopak. V rozšířeném vědomí je zcela jasné, že všechny bytosti tvoříme společnou jednotu a spojuje nás jediné všeobecné „pra-já“, které prostupuje všemi těmi životy. Vzdát se partikulární světské moci, značí potom vzdát se hierarchického způsobu myšlení jako dočasného a nevyspělého mentálního stavu. Jedná se pak o transformaci Jungovy tzv. persony čili osobní společenské role, která chce být společensky důležitá v daném systému.

Ve vyšším hermetickém uvažování není rozdíl mezi nahoře a dole, mezi malým a velkým, důležitým a méně důležitým, začátečním a pokročilým, obsahem a formou, protože již stojí na dualitou protikladného zjeveného světa a hodnota jejich existence je prakticky totožná.

Malý je malý jen ve srovnání s něčím větším, ale toto je větší opět jen ve vztahu k onomu menšímu. Žijeme v dualitě vůči podstatnému bytí, ve kterém jsou rozměry jen latentní možnosti a neexistují tedy měřítka.

Lidský rozum je to jediné, co nás staví nad „nerozumné“ živočichy a ve své konceptualitě nebyl vymyšlen proto, abychom si hráli na bohy a nutili druhé, aby se staly naší potravou. Jediným argumentem je povýšená pýcha a domýšlivost na své ve skutečnosti nepatrné ego v celkovém kosmickém kontextu.

Pokud se tedy lidský rozum staví nad samotné bytí, nad život sám o sobě, jde to i proti duchu samotného křesťanství. Když Kristus říkal, že on je tím pravým životem, nemyslel tím svou osobu a své lidské já, ale vědomí jednotného univerzálního ducha.

Pakliže tedy cítíme nadřazenost nad zvířecími tvory, pak jen z pýchy na svoji mozkovou činnost, která ale není zas až tak slavná a takový pocit nadřazenosti je dán jen tím, že do zvířecí psychiky prakticky vůbec nevidíme a soudíme jen na základě nedostatečných kolektivních představ.

29.8.86

…

 

 

BOČNÍ VLIVY

Vše, co činíme směrem ven, se dá nazvat vnějšími bočními vlivy pro ostatní, a ty na ně předvídatelně působí. Nemáme ale právo druhé manipulovat v jejich přesvědčení, pouze lze druhé inspirovat a vysvětlovat jim své vidění světa. Každá manipulace by byla již snahou zabrzdit druhé v jejich přirozeném projevu a jejich osobním vyzařování.

Člověk oživuje v průběhu života určité psychické kvality a ideje. V diktatuře jsou tyto nezávislé ideje potlačovány, aby nebyly pro režimní systém nebezpečné. Je ale nutné hrát s mocí tuto ideologickou hru? Nechat se dobrovolně chytit do pasti a nechat se kastrovat? Všichni hrajeme nějaké své hry, každý trochu jinou a v jiné roli. Čím jsou ale tyto subjektivní „hry“ omezenější, tím se jeví i agresivněji, tím více jsou pod záminkou kolektivní jednoty vnucovány. Jednota je ale to, co je dnes nejmíň vidět.

Kdyby bylo řešení problémů světa odvislé jen od politiky, bylo by vše jednodušší, stačilo by nalézt tu jedinou správnou cestu a lidstvo by se mohlo po ní vesele vydat ke své „zářivě světlé budoucnosti“. Hlavní překážka ale leží v rozporuplném lidském charakteru, který se nedá tvarovat tak snadno jako těsto, i když se dělá pro to vše.

23.9.86

…

 

 

O FALEŠNÉM ALTRUISMU

Není to skrytá pýcha a arogance v představě, že musíme nést na sobě veškerá břemena odpovědnosti za osud tohoto světa, která tak drtí? Nemluví z toho spíš velké ego? Kde je potom tolik kýžená ona duchovní svoboda? To by potom mohlo být vrcholem altruismu naložení si na záda co největšího počtu křížů za kdejakou lidskou nepravost. Altruismus by pak byl cosi jako vrcholové vzpírání duševních činek zatížených nespočtem všech možných hříchů lidstva. Pokud tak někdo činí ve víře, že tím následuje Krista, znamenalo by to pak, že ten musel mít bicepsy jako vrcholový olympijský vzpěrač, pouze hozené do svého ducha.

Takový omyl spočívá v myšlence, že vše musíme udělat my sami, že bez nás se nepohne ani stéblo. I když v případě blbosti to může být snad i pravda. Je to ale zásadní nedůvěra v životní řád. Kdyby zahradník nedůvěřoval semínkům, že při zasazení již vyrostou sama bez úpěnlivého přesvědčování, těžko by mohl pečovat o celou svou zahradu. Zahradník věří v klíčivost semen, ví, že je nemusí k růstu přemlouvat, pouze jim poskytne vhodnou půdu a údržbu. V té sféře je to zcela jasné, ale na stejném principu se děje vše.

V oblasti duše se to ale tak jasné už nejeví, přestože všechny děje v sobě skrývají analogii. Například v manželství, kdy žárlivý manžel vidí v každém setkání své ženy s cizím mužem ihned nevěru a považuje ji tak z důvodů své nevíry v podstatě za zkažené semínko. Svou egoistickou domýšlivostí si sám na hrb nakládá nesnesitelné břemeno, nesmyslný kříž, a tím se ještě víc deformuje.

Z nevíry v druhé omezovat jejich samostatnost je duchovní tyranství, pramenící z vlastních mindráků a svědčí tak spíš o duševní pubertě ne-li psychické úchylce dotyčných, kteří nedokáží respektovat právo všech na rozhodování v jejich osobních životech.

Podobné to může být i s uzurpací sebe sama, své vlastní přirozenosti, např. při stylizaci své role do něčeho, čím nejsme, do přehnaně ideální podoby. To se často děje u fanatických věřících nejrůznějších církví, na něž padne „svatosti třes“. Pod takto předstíranou svatostí se ale skrývá spíš velké pokrytectví. Takový člověk ale zakrývá úžasným designem spíš zrezivělý podvozek.

6.10.86

…

 

 

ÚVAHY 86/4

„Cesta je cílem a cíl je cestou“.

Našim údělem i smyslem je jít svou osobní cestou a na ní rozvíjet své poznání. Tím se transformuje naše osobnost směrem k celkové jednotě. Jak jinak lze pochopit svou existenci? Tím, že zkoumáme a prožíváme existenci subjektivního světa, rozvíjíme i ten objektivní.

…

Masová hnutí bývají podezřelá. Mohou být ozdravná v případě systémových chyb, ale taky svým způsobem zrádná, protože každý subjekt se v davu rozpouští, přijímá jakousi kolektivní identitu a bije se pak za ne zcela pochopenou věc. Často pak ve své hlouposti či lenosti přemýšlet se staví za věci, které jdou přímo proti jeho zájmům, kdyby lépe chápal.

…

Oživený duch soustavně rozmělňuje tuhnoucí formy světa jako mořský příboj skálu. Kdyby to ustalo, vše ztrácí schopnost živé existence. Lidstvo by nejprve totálně zblblo, a pak zaniklo docela.

…

Má smysl vnitřní poznání, které není možné nijak praktikovat či jakkoli ztvárnit? Jaký smysl mají naše vnitřní postoje i pro ostatní, pokud je neprojevíme navenek? A jak by měl takový projev vlastně probíhat?

…

V herecké branži jsou uznávány dva hlavní přístupy k roli. Východní dle ruského divadelníka Stanislavského a západní podle Bertolda Brechta. První přístup si zakládá na hlubokých prožitcích rolí, aby byly na diváka přenesené maximální emoce, a druhý je založen spíše na intelektuálním odstupu herce i diváka, nadhledu nad charakterem ztvárněné role, aby divák o něm spíše přemýšlel.

To samé ovšem platí pro naše životní role, kdy svůj osud buď prožíváme plně v emocionálním duchu nebo již s intelektuálním přesahem.

…

Zdá se, jako by už na lidstvo nepůsobily vlivy hvězd, jak tomu bylo dříve, kdy jich bylo na obloze vidět myriády, jako bychom je již přehlušili svým artificiálním (umělým) světem s jeho vlastními pravidly. To je však velká fikce. Někde hluboko pod povrchem v iracionálních rovinách duše a mimo náš zrak se dějí neustálé změny, které na nás ze skrytu mentálně působí a nenápadně nás tak všechny mění.

…

Život všech má stejnou existenční hodnotu, nevyjímaje ani mocensko-elitářské povahy. Hluboko pod lidským vědomím tvoříme všichni jediný duševní stream.

…

V každé části je obsažen i celek, v každém celku všechny části. Jinými slovy v jednotě je mnohost a v mnohosti jednota.

6.-30.10.86

…

 

 

MYŠLENÍ A SKUTEČNOST

„…I shlédl zrakem všechny věci své doby a shledal je prázdnými a prohnilými. Kam se poděl všechen jejich smysl? Kam vyprchala radost, smích, štědrost, láska? Chybí-li živý smysl, čemu vlastě ještě slouží…?“

 

Všechny filosofické nauky i společenské systémy jsou jen nedokonalým a relativním odrazem v poznání skutečné pravdy. Člověku dnes chybí vědomí vlastní nadbytostné integrity, pochopení svých cyklických příchodů do tělesných forem zde na zem.

Tyto dávnověké znalosti se nám poztrácely vlivem předchozích nenahodilých dobových katastrof. Mohla tak nastoupit také éra, v níž se vše kolem nás začalo dělit, půlit, drobit, členit dík posílenému zemskému silovému vlivu, který nás nakonec celé uvěznil ve své vibrační cele a my uvěřili, že je to jediný možný životní prostor.

Stáváme se vždy tak trochu tím, s čím se spojujeme svou myslí, co nás nejvíce přitahuje a čemu se pak i plně věnujeme. Stáváme se tak tíží, hodíme-li si na ramena jako kříž celou váhu své doby, jsme lehkostí, odvrhneme-li všechny přebytečné starosti vyprovokované především kolektivními či vnitřními strachy. A jinými tedy i budeme, zvedneme-li svůj zrak trochu výš k vnitřnímu smyslu všeho toho dění.

Ke všemu důležitému je potřebná duševní rovnováha, abychom vedle vnějšího světa zachovávali bez narušení svědomí i svůj vnitřní svět.

 

Být altruistou znamená umět dávat i přijímat v jednom, neboť je to zákon jednoho o dvou pólech. Nebýt jen otrokem hmoty znamená vnímat a chápat pojem JÁ ve všem bytostném či dokonce nadbytostném. Potom cokoli děláme pro druhé, děláme i pro sebe, a co jsme přijali, zpětně předáváme i dál.

Rozporuplné problémy lze vyřešit kladně jen tím, že postupně skládáme v životě poznanou dvojnost do jednoty, rozumíme propojení vzájemných protikladů i ve zdánlivě zanedbatelných souvislostech.

V životě nás dle naší povahy zajímá buď společenský systém nebo skutečná pravda, jejíž povahu ale předem celou neznáme, jen postupně rozumíme jejím určitým pravidlům. Na cestě k ní není ale třeba odvrhovat věci, které k nám samy přicházejí, stačí jen nejít po jejich kvantitativnímu hromadění, po maximalizaci zisků a jiných čistě pragmatických účelech. Není třeba mamonit dokonce ani moudré myšlenky, mnohem důležitější je samotná naše duševní povaha a na ní trochu zapracovat.

V životních procesech se soustavně mění kvantita na kvalitu, ale jsou také degradační směry, kdy se naopak kvalita snižuje do nekvality a končí hromadami nesouvislých a roztříštěných jednotlivostí. Nikdo ale nemůže říct, jak má vypadat konečné poznání, může maximálně vymyslet určitou nedokonalou teorii, vycházející z dobově omezených znalostí.

I když se budeme držet axiomu, že „dvojnost přechází do jednoty a bude jen vědomí já jsem vše“, nevíme, co to vlastně plně znamená v prožívaném uvědomování. Sebedokonalejší teorie bude stále jen dočasnou a relativní úvahou, nikoli reálně prožívanou pravdou.

Pravda a láska jsou ve vyšších rovinách totožné a všeobjímající síly. Kdo chce být tedy pravdivý, musí umět přinejmenším chápat práva i druhých tvorů na svou existenci a životní prostor. To samo o sobě vylučuje boj s druhými o svou hierarchii v systému a rozvíjí spíš pozitivní komunikaci a spolupráci v rámci jednoty protikladů.

31.10.86

…

 

 

POSTOJE A POZNÁNÍ

V realitě nelze žít v plné shodě s nejvyššími ideály, je možné se jim jen soustavně přibližovat. Je to neustálý proces, cesta, pohyb, permanentní změna, která úplně neodvisí od našeho přání. Nelze mít tyto síly příliš pod vědomou kontrolou. Člověk je nucen v běžném životě soustavně improvizovat

Předpokladem duchovního hledačství jsou i racionální pochybnosti o dosažené úrovni našeho poznání. Pochybnost o jistotách v relativním světě je pramenem moderní filosofie. Osvobozuje tak z moci vnějších autorit i slepé víry, která se soustavně v mnoha směrech ještě vyžaduje. Iracionální víra ale není výsledek vlastní aktivity a zkušeností, ale zvenku přijatá sugesce.

K realitě se můžeme stavět různě. Můžeme zapomenout na své dřívější ideály a rezignovaně se přizpůsobovat společenským poměrům a dočasným společenským „hrám“ druhých. Můžeme se v mysli povznést také nad svou dobu, snažit se vidět její celistvost z větší výšky, ale neztrácet s ní přitom kontakt. Nezralé duše se pak mohou neurvale drápat ke svým drobným cílům a prát se o ně s druhými. Naše postoje nás tak směrují daleko dopředu, někdy i na více životů.

Duševní mlhy dané přetržením kontinuity s hlubšími dimenzemi existence nám dnes stále ještě zakrývají konkrétní smysl i účel našich osudů. Z toho vyplývá i chaoticky jevící se současnost, přestože i tento chaos má svůj přesný řád, který jen neumíme v onom množství překrývajících se dějů uvidět.

…

 

 

ÚVAHY 86/5

Množí se zde jen bezobsažné obrazy, výjevy bez katarze a hlubinné transformace, bezradostné až depresivní.

Zdá se to být už jasné, chcípá tahle vepřoknedlová éra a pomstychtivě chce strhnout do záhuby vše s sebou. A smysl toho uniká.

…

Je poetičnost, lyrika a citovost primitivnější formou zkoumání světa než vědeckoanalytický způsob poznání? Oba přístupy se dotýkají poněkud odlišných dimenzí vnímání reality, které jsou ale pro vnitřní harmonii oba nutné ve svých vzájemných polaritách, aby se jednou vzájemně sjednotily.

Jedná se i o tradiční dilema formy a obsahu. Obsah může být totožný, ale formy jeho vyjádření různé. Respekt k nim je předpokladem svobodné vícenázorové společnosti. Každý by měl mít právo z předkládaných názorů si vybrat to, co považuje pro sebe za přínosné a na co je svou povahou nejlépe vyladěný. Nic se nedá „na věčné časy“ vtloukat do hlavy

…

Časoprostorové omezení překračujeme pouze myšlenkami, a ty předurčují i naše příští osudové cesty. Proto je myšlení nejcennější lidskou vlastností, a taky nejvíc zneužívanou.

…

Hloupost nabývá svou sílu množstvím, má totiž podivuhodnou schopnost se sdružovat. Byla by to skvělá vlastnost hlavně pro moudrost, jenže ta je povětšinou individuální narozdíl od masové hlouposti.

2.-12.12.86

…

 

 

EMOCE A NOVÁ DOBA

Emoční prožitek přichází vždy zevnitř jako rezonanční odraz v duši z nějaké vnější události., která v ní rezonuje ať pozitivně či negativně a vyvolává tím určité náladové stavy. Z vnějšku přichází impulsivní podnět, a ten spouští vnitřní reakci.

Vše se nám může stát osobním, oslovuje-li nás nějakým způsobem probíhající událost, neboť vše má svou konkrétní duševní příčinu. Něco nám bývá bližší než jiné v souvislosti se subjektivními smyslovými filtry, které naši povahu spoluutváří. K nejlepšímu řešení se ale dochází skrz srdeční čakru, tj. přes cit, intuici a lásku.

Vše živé, čemu věnujeme patřičnou pozornost a péčí, se rozvíjí ať ve hmotě nebo v psychice a skrze odrazové reflexy nám dává i svou informační odezvu.

Oč vlastně v životě běží? Jedná se o hromadění hmotného majetku, o bohatství? Jde snad o maximum informačních poznatků? Je to cíl nebo jen prostředky, pomůcky? Oč jde potom skutečně? Je to přímo naše bytí, naše existence a její autentičnost? Jsou to vztahy k okolnímu světu i jeho podstatě?

Dnešní doba svým otevíráním jemnějších energií ve vědomí směřuje celá k budoucí spiritualitě. Vládnout začíná zcela opačný trend než několik předchozích tisíciletí. Všechny nesmyslné duševní konstrukce a stavby postavené na vodě, se budou rozpadat nahrazovány postupně novými mnohem dynamičtějšími. Dlouhou dobu tak bude svět ještě neklidným.

Půjde o skutečně nový řád bez zátěže dosud nedotknutelných silně dostředivých mocenských principů. Půjde o tvůrčí svobodu a půjde i o nové náboženství bez slepé víry a jejích doktrín. Půjde ale také o nové dobrodružné odhalování hermeticky skrytých vnitřních souvislostí na rozdíl od omezené průměrnosti každodenního života v zacyklených politických a ekonomických systémech, tedy přímo o aktivaci autentického ducha.

15.12.86

…

 

 

LÁSKA A POZNÁNÍ

Bez fenoménu lásky se neobejdeme při realizaci osobního štěstí. Skutečná láska nebere ale pomáhá a slouží, je tedy altruistická. Nelze své štěstí stavět na neštěstí druhých.

Příčiny svých problémů můžeme odhalit jen pokud otočíme svou pozornost k duchu, ke své vnitřní spiritualitě, která nás niterně spojuje s veškerým životem vůbec. Lepším pochopením sebe můžeme automaticky chápat lépe i druhé, a tím při osobní realizaci jim už nebudeme krást jejich svobodný prostor. To je důkaz skutečné lásky, ponechávat ostatním bytostem rovněž svobodnou možnost přirozené a nenásilné seberealizace.

Není důvod pro osobní zájmy vnášet do světa druhých chaos a násilí, a je to přímo zločin, stačí jít ve svém snažení jen víc do hloubky pod povrch, odkud se náš postoj bude již značně odlišovat. Těch postupně odhalovaných povrchů je mnoho, a stále je tedy na duchovní cestě co objevovat. Z každého povrchu se při dobré snaze lze dostat do hloubky.

Teprve v rámci altruistické lásky je možný skutečný dialog, kdy ve společné jednotě lze zachovávat odlišnosti. Jakýkoli diktát a nadřazování se nad ostatní má jedinou snahu odlišnost a originalitu potlačovat a tím deformuje realitu i pro samotné aktéry.

Vědění samo o sobě časem vyprchá, nemíří-li k svému zdroji, nestává-li se stále hlubším a širším, a tedy i objektivnějším. Věci vytržené z kontextů jsou samy o sobě spíš zavádějící.

Není vůbec jednoduché najít v tomto světě svou skutečnou roli, a bylo by pýchou ega chtít obsáhnout v sobě vše najednou. Na takové „břemeno“ naše ego jednoduše nemá a zhroutilo by se.

Je-li člověk alespoň částečně již vnitřně očištěn od povrchového informačního balastu, tím, že pochopí jeho příčiny, bude mít mnohem jasněji i ve světě svých subjektivních protikladů. Bude je již umět vnímat z více stran. Pročištěné ego již nemůže pochodovat za svými cíli přes mrtvoly druhých, jak se tomu děje běžně dnes v zákulisí moci. Skutečná láska a pravda jsou z takového pohledu nejsilnější spojenou akční silou.

Odraz nejvyšší Jednoty v člověku i jeho postavení v nedokonalém světě dualit spočívá ve schopnosti chápat a tolerovat i odlišné názory od jeho vlastních. Je to uznání práva na život ve všech jeho podobách.

Ale I konané zlo se může v průběhu času nakonec potenciálně proměnit v dobro, ovšem platí to i naopak. Záleží do velké míry na dobovém pohledu, jak vnímá a uznává všeobecné morální hodnoty. Nicméně i temná existence zla v karmických procesech přivádí k duševnímu probuzení mnoha, protože tyto pracují ve vesmíru pro udržování jeho rovnováhy.

Asi není možné přesně formulovat, kdo duchovním člověkem je a kdo již tuto klasifikaci nesplňuje, protože i pod ateistickými názory se často skrývají velmi hluboké duše a pod idealistickými by se našlo spousta velkých zločinců (viz židovské i křesťanské náboženství). I samotný pojem duchovnosti může zavádět, protože v průběhu času se častokrát měnil jeho obsah.

Každý hledáme štěstí a blaho v něčem jiném, jak je kdo schopen. Je to způsobeno délkou i kvalitou prožitého inkarnačního času na Zemi či jinde na planetách, v němž záleží na nabytých osobních zkušenostech. Nakonec vše stejně končí na svém dalším počátku, jak je symbolizováno Uroborem, hadem požírajícím vlastní ocas coby alegorie uzavřeného cyklu příčin a následků.

16.12.86

…

 

 

JSME JEN LIDMI

Člověk se svým vědomím nemůže zatím plně postavit nad tento duální svět, protože je bytostí jeho protikladů. Mimo jiné by to znamenalo jakési opovrhování svojí realitou. Uznávat jen absolutní, božskou a neosobní jednotu, a ne již její projevy, by bylo pouze poloviční pravdou tudíž pololží, která deformuje komplexní vnímání.

Když se podívám na svou ruku, stavím se snad nad ni a mám k ní negativní postoj, protože neobsahuje celé mé já? Nechám snad kvůli tomu své končetiny zakrnět? Celé ač pomíjivé tělo, je mou integrální součástí, i když do jeho dokonale funkčního mechanismu také plně nevidím.

Podobné odtahování od života přináší přesný opak jeho naplněnosti. Přináší spíš pocity marnosti a zmaru, ztrátu smyslu existence v bludné nepřipoutanosti ducha. Jednotlivé části života jsou pak rozpojeny a rozdrobeny, tj. nejsou integrované, čímž dochází ke ztrátě osobní motivace vůbec a člověk by tím jen popíral svou přirozenost.

Ve vztahu s vnějším světem si lze skvěle uvědomit vlastní mantinely v množství svých záporů, zákopů a obranných valů. Lidé stále „tančí“ mezi svými zdmi, vytyčují stále přesnější hranice vůči ostatním, izolují se postupně do malých buněk, odmítajících spolupráci s ostatními buňkami na společné věci.

Toto by měla být pravda o naplněné existenci? Není to spíš jen touha po zbabělém úniku ze života ve hmotě místo poznávání skutečného JSEM napříč časoprostorovými dimenzemi?

Pouhý idealismus bez pochopení praktického vývoje vede k nevyvážené jednostrannosti a deformaci stejně jako jen preference chladného rozumu nad intuitivní složkou duše. Bez rovnováhy se nedá na obou nohou delší dobu udržet.

27.12.86

…