PSYCHOENERGETICKÁ POLE

"Buď přátelský ke světu a svět k tobě bude takový i k tobě".

Každý společenský systém je v podstatě pojmový prostor a psychoenergetické pole v jednom. V něm všechny zúčastněné subjekty mají své dané role. Prožíváním své osudovosti v něm upevňujeme či naopak narušujeme jeho psychickou architekturu. Tento svůj životní prostor lze kultivovat tím, že se sami ladíme k nejlepším svým ideálům, protože vše má na nás konkrétní frekvenční dopady.

V podstatě každá naše myšlenka a emoce spolutvoří toto silové pole, k němuž jsme pevně připoutáni. Z tohoto důvodu je potřebná soustavná duševní očista, abychom si zachovali určitý nadhled, který umožňuje lepší chápání sama sebe v porovnávání vlastních představ s reálnou situací, a tím i uvědomělejší volbu svých dalších kroků.

Pozitivní společenský systém by měl v kolektivním duševním prostoru udržovat rovnováhu sil, pak může být i generátorem vyšších psychických frekvencí a příjemnějšího života.

…

3 prostorové dimenze:

psychický (mentální) prostor = myšlení (spiritualita, filozofie a věda)

citový (astrální) prostor = emoce (empatie, intuice, umění, magie)

hmotný prostor = (běžná lidská činnost)

…

Zákon analogie = zrcadlení shodných frekvencí, které jsou promítané do všech jevových rovin. Ty se mohou jevit povrchnímu pozorovateli na první pohled chaotické, jejich základem je však obdobný vzorec, opakovaný ve všech fraktálových úrovních vesmíru a projevující se nejrůznějšími formami.

Paměť předmětů: tvary také vyzařují své vibrační vzorce, jsou tedy aktivními činiteli, ale mají také svou pasivní paměť. Tzn., že z každého předmětu lze teoreticky načíst určité informace. Může se to dít pomocí přístrojů ale hlavně telepaticky napojením na jednotlivé paměťové vrstvy předmětů, tj. jejich silové pole, kde se veškeré dění kolem nich zaznamenává jak na filmovém pásu kamery.

Telepatie probíhá napojením se na aktivně vysílanou představu či myšlenku. Existuje také pokročilejší možnost v jejich vysílání na dálku k celé skupině příjemců. Proto je možné říct, že má reálný podklad alternativní myšlenka, že věci (kniha, bylina, amulet apod.) umístěné v noci pod polštář působí aktivně v podobě určitých informací do odpočívajícího mozku.

…

 

 

Vyšší kvalita života má také vyšší mentálně vibrační napětí, které otevírá hlubiny mysli.

Objekty našich silných přání aktivují potenciál a dynamickou energií v člověku, čímž získává větší sílu k jejich dosažení ve vnější realitě. S dosažením těchto přání přichází současně jistá duševní katarze a uvolnění. To je ale přechodný stav, který zbavuje předchozího napětí, ale současně podněcuje již k dalším podobným krokům.

Určitou míru vnitřního napětí potřebujeme k svému životu stále. Člověk je na tento napěťový frekvenční rytmus (vybití – nabití) zvyklý, protože na něj působí opojně a oživujícně i elektrochemicky. Je to obdobné jako s fázemi dechu. Z cíleného usilování (ve všech oblastech života) je v přeneseném významu vlastně určitým narkomanem emočního uspokojování Pro tento efekt může být předmětem našich zájmů tedy cokoli, protože se tak jedná o zástupný proces duševního nabíjení, kdy vysláním své imaginární představy do vnějšího světa očekáváme slastnou odměnu v nějakém emočním efektu. Pro subjekt je tedy nejdůležitější získání emoční energie z těchto volních procesů.

Čím je společnost sekularizovanější (rozškatulkovanější) a čím více virtuálních umělých náhražek v realitě si vytváří, tím se ale také úsilí jedinců stává vnějškově více mechaničtější, a o to hůř se pak dokáží vnitřně soustředit na dosahování svých nejdůležitějších potřeb. Tím méně výsledné katarze jako psychické odměny proto za své úsilí také zažívají a onen emoční dopad je prázdnější.

Když je narušená účinná forma zvyšování psychofyzických frekvencí skrze plnění si malých přirozených žádostí, člověku potom chybí potřebná duševní energie, což blokuje dynamické tělesné procesy vyvolávané chemicky dopaminem z takovýchto podobných drobných emocionálních odměn a drhne potom i lidská motivace k další činnosti. Vznikají psychické potíže, které se ventilují čím dál hůř a mnohem nebezpečnějšími formami, než jsou tyto hmotné hry, mající za účel oživit ono tvořivé vnitřní vibrační napětí.

Narkomanie je pak jednou z těchto již nebezpečnějších „her“. Nepředvídatelnost a riskantnost zážitků vzbuzuje potřebné adrenalinové vzrušení. Dokonce i již zcela vyhrocená hra se smrtí může být jednou z herních úrovní. Strašení narkomanů nebezpečím smrti je pak tedy trochu groteskní, protože riziko smrti k této duševní hře přímo patří.

Narkomanie je také nevědomý způsob překonávání zasutých psychických traumat a mindráků, a je náhražkou přirozeného vývoje duše. Má mnoho nejrůznějších forem. Možná by se dala najít dokonce i paralela narkomanie s nábožensko-sektářským poblouzněním. I takováto náhražka dává iluzi jedinečnosti a výjimečnosti duše. Umožňuje únik z konzumní stádnosti anonymní společenské masy, a tím potvrzuje důležitost vlastního subjektu. Jde tak opět o ono emocionální oživení vnitřního napětí a dynamiky. Nadneseně by se mohlo říct, že v základu narkomanie je paradoxně přítomná víra v hlubší roviny existence, pro běžnou mysl jinak nedosažitelné. Pro neočištěnou duši je to ale přímá cesta do nevědomého duševního labyrintu, v němž se rozpadá její integrita a pevnost.

29.3.1995

…

 

 

Pokud bychom chtěli lépe chápat význam historických osobností na svou dobu, museli bychom se věnovat hlubinné analýze jejich úmyslů a z nich pramenících činů.

Analýzou konkrétní osoby pochopíme lépe její archetypální charakter a proč tedy zastává takové ideje, které zastává. Kromě určitých mocenských ambicí jde třeba i o důvod jejího příklonu k určitému náboženství, filosofii, způsobu vnímání své doby a její hlubší a univerzálnější rozhled v životě vůbec. Způsoby prosazování úmyslů (i nevědomé) a vnější dopady vyplývají vždy z povahy člověka.

Také ale hraje velkou roli náš vlastní subjekt, když se pokouší hodnotit myšlení lidí jiné doby, protože ho nutně konfrontuje s dnešní úrovní, která leží ve zcela jiné dimenzi na spirále času.

Bez podobných vnitřních rozborů (např. astrologického) zjistíme jen těžko oč tito duchovní a další „otcové“ zakladatelé a vůdci rodů, národů či moderních států skutečně usilovali a jak vůbec zde vnímali svůj duchovní úkol.

Každý národ má ve svém vnitřním egregoru předurčen i určitý časový průběh, v němž se střídají období rozkvětu až hvězdných okamžiků i úpadku. Vše existující má přirozenou tendenci přetrvávat v čase co nejdéle při životě. Aby to bylo možné, inkarnují se do něj další a další sympatizující bytostné duše s jeho egregorem, které se snaží svou spoluprací tuto životní množinu pozvedávat anebo u počátečních lidských zrodů se také jen nechat nést vymoženostmi dané společnosti.

Z hlediska bezčasovosti není rozhodující, v jakém egregoru se nacházíme, ale jak v něm působíme. Váže se to i ke karmické stránce, kdy určitá osobní zatíženost nedovoluje vibračně vystoupit do „kvalitnějších“ časoprostorové roviny.

Záleží na tom, zda bytost již svou vyspělostní kvalitou dokáže částečně proniknout do nadčasové – příčinné sféry, či zůstává upoutána fixacemi k dobovým vnějším autoritám v nižších silových centrech, jinými slovy do jaké míry je již svobodná a nezávislá jejich duše.

Pouze odpoutanost od nejnižších pudově zvířecích rovin existence dovoluje již svobodnější volbu a vytýčení si vlastních individuálních úkolů, nikoli jen pro uspokojování ega, ale i pro inspiraci druhých.

Při rozhodování před každým příštím vtělením potřebuje již vyzrálejší duše vidět před sebou možnosti, které jim dává příští role, aby ji mohla sehrát dle svých nejlepších představ. Čím se cítí svobodnější, tím více možností se jí i nabízí.

6.4.95

…

 

 

Mnoho lidí, se kterými jsme nuceni se stýkat, na nás mnohdy vysílá i nežádoucí a nepřátelské emoce a my je můžeme silně pociťovat. Jaká je proti tomu obrana?

Jedna z nejlepších je vypěstování si schopnosti vnitřního odpoutání se od konkrétních situací, uvědomění, že naši nepřátelé vysílají svou negativní energii jen na jednu malou částečku naší emoční mysli a my jsme přeci mnohem hlubší a obsáhlejší bytosti. Proto není v moci nikoho zasáhnout náš kompletní rozsah. Potom na ně můžeme pohlížet spíše se soucitem, neboť tím škodí především sobě. Budou to oni, kdo bude nucen v budoucnu čelit bolestným dopadům svých předchozích postojů a činů přes osobní karmické působení, protože v hloubce jsme spojitými nádobami.

Karma pracuje na základě přímých odrazů v příčinné oblasti. Do pohybu je uváděná chybným z rovnováhy vyvedeným uvědoměním a z něj pramenícími skutky. Je to především naše škola a každá duchovní škola mění vnitřní strukturu svých žáků. Jedná se tak o interakci mezi vnější a vnitřní bytostí, kdy se tímto otevírá cesta k jejich sladění.

V běžném životě nás průběžně mění silné emoční zážitky, silné události, které mají za cíl naši hlubokou osobní změnu a tím harmonizaci s univerzálními rovinami duše. Kdyby tomu tak nebylo, naše vnější bytost by nemohla vůbec proniknout ke své vnitřní a osobnost by byla dezintegrovaná. Jung mluví o interaktivitě mezi DAS SELBST a egem. (Das selbst coby univerzální vnitřní princip).

22.5.95

…

 

 

Vývojové čili evoluční tlaky nás ženou soustavně vpřed, i když přitom děláme hrubé chyby. Dle filosofie J. Zezulky nelze jít vývojově zpět proti tomuto silovému působení. Je možné jen na chvíli zachaotit a uhnout ze své cesty, na chvíli se ztratit ve svém duševním bludišti. v konečném důsledku se ale tlaku archetypálních sil vyhnout nedá. V praxi to dle něj znamená, že se můžeme v jednom či pár životech vrátit až na úroveň zvířete, ale je to jen dočasné a později po vnitřním vyrovnání taková duše opět pokračuje v lidském životě již poučena o důležité zkušenosti.

Vyšší schopností člověka je také zajímavá možnost retrográdního myšlenkového působení na svou osobní minulost, kdy je možné ze své momentální přítomnosti vysílat zpětně již kvalitnější myšlenky a duševní vibrace do předchozích stavů, a tím je zpětně ovlivňovat svou nynější kvalitou. To by se dalo rovněž chápat jako duchovní pomoc shůry. Jsme to však potom ještě my z minula, koho se v oné chvíli dotkne takovéto působení z budoucnosti – našeho dneška? Tím by se totiž nutně změnila i naše nynější příčinná přítomnost.

Bude to ale stále ještě naše minulá cesta nebo se to bude dotýkat spíše už naší duše z alternativní osudové roviny (časy a prostory jsou relativní), na niž bude navázaná další osudovost současného našeho já, kterou jsme pak procházeli? K tomu je třeba si uvědomit, že všechny duše jsou součástí jednotného streamu a každý náš minulý osudový okamžik je soustavně oživován tímto nekončícím duševním prouděním, a přitom se cítíme být stále sami sebou. Kde je pak naše individualizovaná výjimečnost?

Ale se stejnou logikou to samé platí pro naši přítomnost, kdy nějaké naše vyspělejší budoucí já posílá svou myšlenkovou energii zpět do této přítomnosti a tím působí současně na zkvalitnění své vlastní minulost. A aby byla absurdita celé této záležitosti dovršená, stále se jedná o celkové jen časoprostorově rozložené celistvé a jednotné já

Protože nás tlak kosmické pulzace ale tlačí soustavně kupředu není ani třeba se tímto způsobem snažit o takovéto zásahy, protože to můžeme stejně dobře a přirozeně činit pro své budoucí životy právě nyní celkovým zkvalitňováním sebe sama v přítomnosti a tím ovlivnit své další kroky i v budoucnu.

Pluralita životních postojů a jejich diferenciace nás vede k uvědomění, že co bytostná duše, to paralelní struktura a paralelní realita, projektovaná a odrážející se ve vnějším světě.

27.5.95

…

 

 

Oživená karma se aktivuje v místech a okamžicích, kde člověk v minulých životech sešel ze své cesty určitým psychologickým chováním a nezávisle na čase v některém z dalších životů přivede dotyčného bolestivě zpět k samotné příčině takového jednání. Z podvědomí se tak můžou oživit věci, před kterými jsme jinak chráněni svým zapomněním a člověk má pocit, že je to dílem náhody.

Každé dítě žije zpočátku ve svém subjektivním psychosociálním prostoru vytvořeném směřováními v minulých inkarnacích a zaznamenaném v jeho DNA. Ten je vesmírem vlastní reality v uzavřené bublině a postupně se teprve začíná konfrontovat se svou novou vnější projekcí osudu.

Všechny skupiny včetně rodinných, národních, kulturních, školních, profesních, kultovních, náboženských apod. spoluvytváří kolektivní živý egregor, jehož vzájemně posilují svým myšlením a konáním a ten na ně zpětně psychoenergeticky dopadá a buď jim tak pomáhá nebo také i škodí. Jeden z velmi důležitých představuje dnes také militantní nacionalismus a přehnaná xenofobie (strach z cizího) a představuje i silné karmické vazby a dopady.

…

 

 

V mystických naukách se často hovoří o existenci astrálních psychických útvarů, nabitých energetickou potencí, které jsou schopny se přisát v prostoru na osobu nebo celou skupinu, silově se z nich vyživovat a působit na nevědomé psychické úrovně. Mystici o nich hovoří jako o astrálních larvách či elementálech. Tyto energetickopsychické parazitární a upíří struktury byly oživeny našimi potencovanými myšlenkami, sklony, a vášnivými emocemi osobními i skupinovými a mohou mít vážný dopad na naše zdraví. Součástí dřívější magické praxe bylo pak i jejich eliminování.

Existovali a stále existují mágové, kteří uměli vytvořit i umělou elementální sílu jako svého pomocníka (viz Golem rabína Leva) nebo jako škůdce proti svým nepřátelům.

…

 

 

Odhalování univerzálních pravd v osudovosti je procesem otevírajícím do našeho vědomí vyšší úrovně reality. Doba dostředivá podléhala trendům k izolovanosti, škatulkování, popisnosti, konzervaci, vypočítavosti apod. a byla tak opakem k vodnářskému energetickému proudění.

Odstředivá doba je otevřená již ke konfrontaci s hlubšími univerzálními pravdami. Jejím následkem tak bude rozptylování klamů zabetonovaných forem, bude se tak bouráním falešných iluzí i značně otřásat. V přechodu to tedy bude období staroindického boha Šivy s jeho alegorickým všeničícím tancem, doba aktivního dynamického pohybu ve všech sférách, tj. doba „dušetřesení“. Z astrologického pojetí se oživí její charakter odpovídající nadosobním = transpersonálním planetám Jupiteru, Uranu, Neptunu či Plutu ve vnějším prstenci Sluneční soustavy.

Bude to tedy doba, kdy budou rozptylované nižší staré egregory, tj. doba revolucí a válek bourajících zkostnatělé hierarchické vztahy a podporující duševní transformaci. Charakter Vodnáře v negativním vymezení představuje svobodomyslný chaos, v pozitivním pak vyšší energeticko-duchovní proudění, skrz otevírající se brány dimenzí.

Dá se předpokládat, že před hlavním bodem tohoto obratu je zde ještě jistá časová rezerva, než dojde k nepřehlédnutelnému působení nových sil, poté se již procesy změn rozjedou plnou parou. S tím ovšem souvisí i aktivace karmických sil, aby došlo k určitému vyrovnání psychických dluhů. Předcházet také ještě budou menší lokálně omezené otřesy a konflikty, stejně jako u zemětřesení předchází hlavnímu úderu několik menších tektonických rezonancí. Obdobně i u vulkánů hlavní explozi předchází varovná sopečná aktivita. V proroctví sv. Jana se hovoří alegoricky o 7 vylitých nádobách na Zemi, než se spustí hlavní transformační procesy.

Dá se celkem s jistotou očekávat, že všechny tyto společenské pohromy po jejich odeznění povedou časem k daleko větší lidské soudržnosti a civilizačnímu zjednodušení, než je možné v dnešní době ideologicky přeorganizovaných systémů.

Současnou svobodomyslnou společnost Západu tedy čeká zbavování se spousty vymožeností a svobod. V dobách přechodného chaosu začnou se k moci dostávat totalitnější mocenské systémy řízení, nastanou velké systémové poruchy, silné migrační vlny, bude přibývat stále více ekologicky poškozených území s jejich fyzikálním a odpadovým zamořením, vymíráním dalších přírodních druhů, vzroste nedostatek pitné vody a kvalitních potravin, svět budou strašit lokální války, takže dojde k posilování vojenských obranných systémů, a pokud bude ještě hůř, tak se může vrátit i přídělové hospodářství a nikdo s tím nic nenadělá.

Teprve později, po zhroucení dosavadních pseudodemokratických mechanismů, udržujících lidstvo v iluzi vysněného ráje plného chrámů konzumu, a po přechodové totalitní době včetně všech těch doprovodných konfliktů a bojů, se začne více šířit přímá skutečná demokracie a začnou postupně vznikat nejrůznější regionální svébytné systémy správy.

5.-31.5.95

…

 

 

Svatý Augustin: „Miluj a dělej, co chceš“

Určitě nebylo nejvyšším konceptuálně duchovním záměrem této doby vytvářet zde nejrůznějšími ekonomickými, politickými či právnickými bariérami a tlaky všeobecné utrpení, a to nejen lidstva. Svět je natolik různorodý a dynamický v propojení všech svých sfér, že naopak evolučně směřuje od této dogmatické strnulosti k otevírání širších a hlubších rovin vědomí. To, že se dnes jeví svět tak apokalypticky, znamená pouze to, že tyto bariery si zhmotňuje samo lidstvo ve své 1. vývojové pubertální fázi „chytání rozumu“.

Moderní celoplanetárně propojená ekonomika se stává čím dál hladovějším upírem, sajícím vitální krev všech na potkání. Nelze z ní utéct a čím dál omezenější možnost svobodné volby tak člověka stále víc a víc zotročuje. Industrializace a nadvláda finančních toků pohlcuje úplně vše, a nenávratně se zakusuje do životního prostředí i všech ostatních tvorů.

Lidstvo je tlačeno záměrně stále víc dolů k uspokojení převážně už jen primárních tělesných potřeb v rámci téměř celoživotního pracovního otroctví, aniž by dosahovalo skutečného duševního blahobytu. Civilizačně mocenské trendy vygumovaly z hlav lidí dokonce i vize alternativních životních možností. Moderní mýtus, že úspěch a bohatství patří k sobě a jsou hlavní lidskou motivací, je silným ideologickým nástrojem (post)industriální společnosti. Technika se stala smyslem a cílem života, nikoli pomůckou k dosažení jeho vyšších stránek. Nejvyšší preferovanou hodnotou lidstva je tudíž relativní zajištění hmotného blaha.

Na počátku jsem uvedl citát jednoho z největších ranných křesťanských myslitelů, v němž sděluje, že bůh lidem blaho nezakázal, naopak, ale je třeba hledat k němu klíč nejprve v srdci, v jeho všeobjímající lásce. Vždyť i duchovní pojmy jako je „dobrý osud“ či „karma“ předpokládají určité hmotné zajištění, možnost uvolnění sil pro duševní činnost. Je to i smysl božích přikázání, která lze chápat jako návod na takovouto dobrou karmu. Není božím úmyslem, aby člověk žil v trvalé fyzické nejistotě. Ta je spíše produktem vnitřního a vnějšího chaosu pramenícího z nevědomých obsahů duše.

…

 

 

Vize budoucího stylu života společnosti závisí od zvládnutí kritického přechodu do nové odstředivé doby. Pokud by byl tento průběh katastrofický, zřejmě by došlo k velké civilizační regresi. V průběhu času by společenský vývoj nejspíše potom dospěl k vytvoření nějaké formy zemědělsko-pěstitelské sociálně laděné společnosti, protože potraviny tvoří ve fyzickém životě základní potřebu.

Současné aglomerace by se nutně rozpadaly a zanikaly díky výpadku složitých udržujících technologií a prořídlého obyvatelstva, které by už nebylo schopno znovu zrekonstruovat staré systémy společenského řízení. Lidé by se tedy nutně museli přeorientovat na jiné hodnotové struktury, které by se ubíraly odlišným směrem než dosud. Vůbec to neznamená, že špatným, spíše naopak. Menší počet obyvatel a decentralizace automaticky zvětšuje životní prostor a svobody pro každého z nich.

To, co přivedlo kdysi lidi z venkova do měst, byla automatizace výroby a tím větší možnost uplatnění. Postapokalyptická budoucnost by byla nucena probíhat alespoň z počátku na komunitním či komunálním základě. Karmicky aby lidstvo mohlo dál fungovat, by bylo nuceno věnovat velké úsilí také očistě přírodních zdrojů (vzduchu, vody a půdy), tj. vracet přírodě s jejími tvory zpátky jím ukradená a zdevastovaná teritoria.

27.6.95

…

 

 

Z metafyzického pohledu by bylo možné vnímat náš život jako jakýsi neuvědomělý trans, který část naší duše fyzicky bezprostředně emočně a psychicky zažívá na vlastní kůži.

Hmotný život je tak projekcí psychických stavů duše a ducha přenesených do časového „lineárního“ osudu. Na časové linii jsme uváděni do psychologických modelových situací, kterými procházíme a jsme nuceni je řešit.

Naše lidské vědomí je pro nižší živočichy určitou formou jejich nadvědomí, kterou jsou v určitém rozsahu schopni částečně chápat (všichni jsme téže podstaty), stejně jako může člověk částečně pochopit stupně vědomí bytostí nad sebou (v tomto čase zatím hmotně nezúčastněných). Proto nižší tvorové k člověku vzhlížejí, dříve v úctě, dnes smíšené se strachem. To je ale už jen následkem našeho „božského“ chování k nim.

Je dost pravděpodobné, že v budoucnu bude mít člověk rovněž vedle sebe bytostný druh, jehož vědomí bude pro lidskou rasu spíše nadvědomím. Jsme již dnes výjimečně schopni si udělat jistou představu o takovém způsobu myšlení, protože bytostné základy jsou shodné.

Předpokladem univerzální mysli takového vyššího druhu je její jednotná, celistvá, nedělitelná a harmonická struktura, protože už chápe souvislost, že vše je obsaženo ve všem. Budoucnost je pro ni tedy již hotová, včetně okamžiků na nižších vývojových příčkách vědomí. Ty jsou nehotové jen z hlediska našeho rozpolceného časového vědomí, čerpajícího své poznání převážně jen skrze nedokonalost svých smyslů.

Naše umístění a rozložení v individuálních osudech odpovídá přesně těmto vnitřním kvalitám, na kterých však lze pracovat směrem k svobodné vůli již nyní.

Prožít život v pasivním masově orientovaném kolektivismu může být pro poddajné jednotlivce velmi příjemné ať už vládne jakýkoli režim, který toto umožňuje. Pro ty, kteří již myslí kriticky a nezávisle je to naopak nejtěžší období bojů a konfrontací.

Ti mají na vybranou buď s takovým prostředím se nějakou formou skutečně potýkat nebo dokonce se pokoušet o jeho změnu, anebo se nad svou dobu povznést a stát se nezávislými pozorovateli světského dění či se věnovat raději introspektivní práci na své duší.

Pokud se chceme skutečně vymanit z těchto světů lidského utrpení, nezbývá nám nic jiného než snažit se dávat do harmonie vnímané protiklady pochopením jejich hlubšího smyslu a snažit se projevovat v životě jejich pozitivní stránku, což je i součást transformace ducha.

12.7.95

…

 

 

Sebelepší formulace sebelepších názorů ještě nezaručuje, že posluchač přijme a pochopí sdělení, pokud není také sám naladěn na podobnou frekvenci. Lze to přirovnat k televiznímu či rozhlasovému vysílání, kde může být signál také sebekvalitnější, ale probíhá-li na jiné vlně, než jakou máme naladěnou, tak jej nezachytíme. Ostatně o tomto již dávno mluvil sv. Augustin, který říkal, že nelze plně pochopit od jiných sdělovanou zkušenost, pokud už nebyla předtím nějakým způsobem smyslově zažita.

Vyplývá z toho nepostradatelnost osobních prožitků a nedokonalost jen rozumového přesvědčování, kdy dojde k pochopení sdělení pouze v určité racionální rovině, vyplývající z obdobných světonázorových postojů, bude však chybět hlubší prožitek obsahu.

Jinak řečeno hlubší porozumění lze dosahovat jen mezi lidmi s obdobnými zkušenostmi. Na druhou stranu jde opravdu jen o to, abychom komunikovali pouze s těmi, kteří jsou s námi na stejné mentální vlně? Nebo bychom měli spíše už myslet za hranice svého subjektivního vymezení?

Názory lidí, kteří cokoli hlásají, ač logicky odůvodněně, jsou ale pro druhé nezávazné, pokud se s takovou argumentací tito vnitřně neztotožňují. Každý má právo na svůj úhel pohledu.

Cesta poznání je tedy individuální, nezávazná pro druhé a měřítkem našeho myšlení je vnitřní pravdivost. Ta má pro jedince větší význam než slepé přijetí sebedokonalejší vnější filosofie či ideologie. Nejdou-li morální hodnoty také zevnitř, byť ty zvnějšku mohou být pravdivé, jedná se spíš jen o vnější přizpůsobení tedy pokrytecký přístup.

 

Zdá se, že se dnes na lidech v praxi testuje několik odlišných modelů řízení společnosti. Je tedy nutno je povinně vůbec akceptovat? Každý z nich hledá přirozeně podporu co největšího množství svých „oveček“ a snaží si v boji s ostatními vyhradit nezastupitelné místo jediného možného výkladu reality.

Vládnoucím společenským modelem v budoucnu bude zřejmě prosazování demokratické plurality, která umožní na rozdíl od současného globalismu více rozličných cest. Heslem takové společnosti by mohlo být: tolerovat, spolupracovat ale zůstat sebou. Jinými slovy nikoho nenutit přijímat naše názory. Chtít přesvědčovat ostatní násilím je dokonce analogií křižáckých výprav. Skuteční spojenci přicházejí mírovým způsobem.

Pochopení jednotné pravdy ovšem leží, a ještě dlouho ležet bude, mimo schopnosti našeho běžného lidského myšlení. Je to čirá a základní existence bez přívlastků čili Bůh a boha nelze stlačit jen na pouhou naši představu nebo sebedokonalejší ideu. Ty mohou k němu jen poukazovat a snažit se popisovat jeho viditelné projevy.

Podmínkou skutečného pochopení čehokoli tedy nestačí jen rozumové, ale i citové zažití. Autentičnost takovýchto zážitků formuje bytost na její individuální cestě, a každá má tak v genech zapsanou trochu odlišnou životní zkušenost. Každá manipulace usiluje o masový dosah své ideologie ve vnějšně přijímaných kolektivních hodnotách co nejvíce lidí. Nicméně agresivita v jednom směru, vyvolává stejně prudkou reakci z druhé strany.

J. Zezulka vždy zdůrazňoval, že hříchy jsou individuální kategorií a u každého se jedná o jiný přístup. Pro jednoho může být hříchem něco, co pro jiného je teprve nejvyšší dosaženou laťkou poznání (vynecháme-li skutečně zločiny), což vyplývá z vnitřního charakterového nastavení a evoluční vyspělosti, dané také množstvím odžitých životů a nabytých zkušeností. Zabití jiného tvora šelmou pro svou obživu je zcela jiná kategorie než u vraždícího člověka. Šelma se na své úrovni chová přirozeně a je k takové potravě i fyzicky přizpůsobená, což člověk není.

…

 

 

Ekologické myšlení předpokládá obecné uvědomění si sounáležitosti lidí a celé přírody a existenci zákonů omezujících svévolné brutální expanze do životního prostředí a vraždění jiných tvorů.

Takovéto uvažování je svázané s humánně morálním, a tedy i s odpovědností za celkový přístup k životu planety. Vzhledem k dnešnímu stavu světa nelze předpokládat, že k takovému pojetí obecně dojde v nejbližší budoucnosti.

Dá se v pohodě říct, že vnímání naší „matky Gáji“ je záležitostí „Máji“ (světské iluze), a je přímo úměrné ještě primitivně zaměřenému lidskému myšlení jen na sebe. Jde tak o proces pochopení účelu a smyslu života. Na této cestě jsme přitom z vyšších sfér „hlídáni“ karmickými pravidly. Karma, přestože je univerzálním zákonem, není pro všechny stejná. Při aktivaci míří ke konkrétním deformacím u subjektů a u každého bytostného druhu respektuje jeho vývojovou úroveň. Jinak by tento zákon odrazu nemohl být skutečně objektivní.

21.7.95

…

 

 

V časopise REGENERACE v článku o J. Zezulkovi autor Lebeda varuje před těmi, co chtějí druhé vést, a to i v dobré víře. JZ i on mají snahu vyprovokovat u lidí kritické myšlení, aby si každý našel sám svou duchovní cestu. Varují před slepou vírou i k těmto jejich radám. Než člověk cokoli přijme, má si vše kriticky a důsledně ověřit a potom za tím pevně stát. Smyslem je tedy vlastní aktivní cesta se svým vnitřním soudcem.

JZ nikdy nikoho k ničemu nenutil, neboť věděl, že člověk ke všemu musí dojít sám svou aktivitou. Zdůrazňoval proto vždy vlastní přemýšlení, protože kdokoli může cokoli tvrdit a vést druhé někam. „To jste pak ale jen trakařem, když se necháte vézt“, říkával Zezulka.

Pokud by učitel vnucoval svým žákům víru v hotové pravdy, omezoval by je v svobodném myšlení. Poutal by je tak k své osobě svému egu, jako jedinému vnějšímu autoritativnímu zdroji těch jedině správných myšlenek. Bez jeho autority by podle něj tak všichni zůstávali uvězněni ve svých bludech, neboť jen on má pravdu. Takto se ale mohlo myslet jen v dostředivých dobách, kdy brány hlubšího vědění byly z velké míry zavřeny.

27.7.95

…

 

 

Představme si spirálovitou křivku, na níž se odehrává kmitání v podobě sinusoidové vlnovky. Její amplituda zachycuje krajní výchylky určitého myšlenkového či emočního stavu, promítané do nejrůznějších životních rovin a dimenzí.

Toto kmitání znemožňuje prakticky jakékoli jednostranné a trvalé vybočení z daného rytmu. Protilehlý tlak vrací každý proces zpět do rovnováhy.

Každý krajní směr, který nabereme na vlnovkách svých přání, se časem vrací do svého průměru tlakem hlubších sil. Přílišný tlak jedním směrem je tak vzápětí vyvažován hlubokou potřebou uvolnění. Energie, která byla přitom vypuštěná jako šíp, působí ale dál svou setrvačností.

Je-li např. v nějakém národě z kolektivního nevědomí vyzdvižená a povýšená agresivní nacionalistická vůle, je to kolektivní chyba celého skupinového egregoru a karma podobnou silou pak postihuje celou tuto skupinu. Tímto zrcadlovým efektem se vyrovnávají jednostrannost při směřování k vytčeným cílům.

Tento hermetický zákon „Jak nahoře, tak i dole“, může společnost plněji chápat až na určitém stupni svého rozvoje.

Jednotlivé hvězdné konstelace aktivují určité adekvátní formy emocí a myšlení a potlačují zase jiné. Záleží pak na složení charakteru aktérů, jak se s těmito vibrujícími frekvencemi dokáží srovnat. Mohou je chápat jako výzvu k akci nebo také jako povel k uklidnění či vyklizení pole.

Kolektivní karma pracuje přesně podle osudových hvězdných scénářů. Jsou-li v příhodném čase a prostoru již shromážděny duše všech, co mají na sobě zkušenost konkrétní karmické konstelace zakusit, zaktivuje se. Tyto duše jsou do těchto rovin přitaženy radiací svých odpovídajících psychických vzorců, které v sobě předtím vývojem zformovali a s nimiž bude příslušná hvězdná konstelace a karma v určité interakci.

Vyspělejší psychika se již dokáže řídit sama a nepotřebuje už pro svou aktivaci jednoduché karmické dopady, uplatňované především na pudově nevědomé stránky osobnosti či celé skupiny. Každé pozitivní zvědomění bytosti je tak i jejím dílčím ochranným štítem proti nepředvídaným událostem přicházející ze sfér nevědomí.

Karmické odrazy jsou tedy univerzální dynamickou silou, aktivovanou našimi předchozími skutky a myšlením. Na druhou stranu zde působí i výše zmíněný štít, který je tak pevný, jak pevný je charakter člověka. Konaným zlem se však citelně zeslabuje.

Psychologicky a vývojově vyspělejší člověk, který konal zlo, může očekávat větší paletu „trestných zásahů“ než ten, který teprve začíná po zvířecích životech žít svou lidskou vývojovou řadu. Nelze na ně z hlediska jejich zkušeností klást stejné požadavky.

Nemá velký smysl pouhé ukáznění dotyčného, to by byla jen víra v nějakou ideologii a povrchní přizpůsobení se jejím hodnotám (kam vítr, tam plášť), byť by byly i správné, nešly by mu ale z duše a v dalším životě by znovu sklouzl do svých negací. Je to dané tím, že se nacházíme v soustavném vlivu minulých programů zakódovaných v našich genech, dokud je nepřepíšeme hlubší změnou směru svého uvažování.

Dobrovolnou sebereflexí a následující kvalitativní přeměnou předcházíme karmickým reakcím, které by jinak měly automatickou povinnost onu změnu samy přivodit tvrdším způsobem. I v případě, že by se dobrovolná změna stala pozdě a karmický „úder“ byl již spuštěn, pak by proběhl v lehčí rovině.

Intuicí lze vytušit mnohá blížící se nebezpečí a předejít jim vnitřní sebereflexí a očistou. To je asi i původní rituální význam oběti. Aby měla konkrétní dopad, obětujeme to, na čem nejvíc lpíme zcestným uvažováním a co nás tedy zavádí špatnými směry. Obětí je tak myšleno překlenutí starých duševních schémat. Čím víc se pak přiblížíme jádru problému v nevědomých vrstvách svého charakteru, tím větší pozitivní účinek takové změny zažíváme.

7/95

…

 

 

Myslím, že velcí váleční zločinci neprožívají karmicky v dalších životech pocity absolutně každé jedné z obětí od A do Z, kterým ublížili (například jejich zatažením do SVÉ války). To by z utrpení zřejmě nevyšli už nikdy. Po několika životech plných bolestivých prožitků často právě v roli obdobných obětí z opačné strany zrcadlově se odrážejících, nastává zlomový okamžik lítosti nad svým jednáním, pochopení dosahu svých skutků, empatie a zoufalé snahy o nápravu chyb a rovněž potřeby oboustranného odpuštění.

Pokud se po mnoha těžkých životních zkouškách, vyvažujících dřívější zlé konání, skutečně jedná o vnitřní citovou změnu a člověk se hluboce od své minulosti již distancuje, může pak nastoupit něco ve smyslu křesťanské boží milosti. Cílem karmy je dávat věci do rovnováhy a není tedy jejím úmyslem duši zničit totálně, ale dát jí naopak možnost právě k nápravě svého přístupu ke světu.

Těžká zločinecká karma má ale určitě delší setrvačnost a dohru na několik inkarnací a dá se předpokládat, že některé události budou po určitý čas pronikat nadále k duši i po její změně, než se zcela očistí od zbytků bývalých myšlenkových vzorců. Proto je možné takové zločince už dopředu politovat při představě, co si na sebe mnohdy i na staletí navařili.

Morálně pravdivé postoje jsou brzdami proti kumulaci negativních energií ve vnějším i vnitřním prostoru. Ty byly nahuštěny ještě primitivně pudovým a sobeckým jednáním. Pokud by tyto negativní vlivy začali ve společnosti převládat, dává se do pohybu kolektivní karma, která bude hodnotové systémy dávat opět do určité rovnováhy.

Takže vše, co povzbuzuje konstruktivní přístup k životu, je v souladu s vyšší vůlí a ta tomu i pomáhá. Kdežto co život deprimuje a ničí, je předurčeno ke změně buď dobrovolně nebo karmickým odrazem.

Patrně ale patří již k chodu věcí světa, aby si každá civilizační kultura na svém konci rozflákala svůj společenský systém a z jeho zbytků začala tvořit nový pod vlivem nových dobových vibrací.

2.-24.8.95

…

 

 

Zpětně se dalo na lidské dějiny pohlížet jako na zobrazení lidských mindráků a úchylek. Disharmonie mezi rozumem a citem vždy silně poškozuje duši a zbavuje jí jejich důležitých intuitivních schopností. Vítězí pak princip chladné racionální kalkulace a sobectví bezskrupulózních jedinců, samozřejmě na úkor ducha a myšlení.

Moderní člověk s poškozenou emoční empatickou duševní rovinou vytváří vůči životnímu prostoru ostatních bytostí často hotový armageddon. Je to jen důkaz celkové degenerace současného lidstva, které momentálně nabralo směr spíše ke stále většímu barbarství a tím možná i svému zániku.

Možná ale, že jen uběhla ještě příliš krátká doba na větší zkulturnění člověka, který se tak stále plácá ve své vývojové pubertě, a není ještě schopen se podívat dál než do přihrádek své peněženky. Určitě nemyslel Kristus svou slavnou větou: “Buďte jako děti a království nebeské vám bude otevřeno“ až takovouto progresivní paralýzu.

Pokud jsou ve svobodných volbách stále dokola voleny násilnické a prolhané vlády, pak jsou přímým odrazem myšlení a vůle svých občanů, kteří chtějí být reprezentováni sympatickými silnými vůdci a ti se do těchto rolí snaží nainscenovat. Jejich myšlení vyplývá z dětinských obav, pramenících z nedůvěry ve vlastní schopnosti. To jen potvrzuje výše řečené.

…

 

 

Hříchy jsou individuální, pravda je univerzální. Neznamená to ale, že by se měla potlačovat relativita individuálních bytostných pravd (i lží) a jejich zorný úhel pohledu veřejně odsuzovat. Tím by se jen stavěly proti sobě dva protikladné principy: čas a nadčasovost i nadřazenost absolutního nad relativně omezeným, kterému však má zůstat svoboda na jeho omezené často i lživé názory, pokud jimi neubližuje ostatním.

Perou-li se pak dva takto omezené názory mezi sebou a vnucují-li svou pravdu i dalším, lze to vnímat téměř na 100 procent jako klam či přímo podvod.

Téměř ve všech vyspělých duchovních naukách platí, že chceš-li změnit svět, změň napřed sebe sama. Zezulka k tomu dodává, že změna sebe k větší harmonii má ale probíhat v přirovnání k vyššímu celku. Nejde tedy o změnu pro změnu, ale o přibližování se poznanému ideálu.

Pokud to člověk nebude dělat a nechá se jen pasivně unášet na hřbetech druhých, měnit se bude stejně, změna bude ale později víc bolestivá. Život ho bude učit tvrdými ranami a ze spravedlivé karmy se stane bič. Prakticky se tak jedná o dvoupólný přístup, kdy na jedné straně je vlastní aktivita a samostatnost, na druhé pasivita a zákon odrazu, který učí svými nevyhnutelnými lekcemi.

Ať tak či onak, stále se jedná o odraz univerzální vesmírné dynamiky a cykličnosti života. Z vyššího hlediska jednoty je jedno, zda výuka proběhne v rovině jemně mentální, dobrovolné a bezbolestné nebo se bude pro duši i tělo jednat o velmi citelnou školu. Podstatný zůstává smysl takového dění.

V případě dobrovolné snahy o sebevzdělávání je člověk ušetřen mnoha zbytečných překážek a kopanců, které si svou blbostí nastavuje do cesty. Snaha by často i byla, ale lidský tvor je ještě příliš nedokonalý pro hladký a bezbolestný průchod životem a teprve se začal učit lépe ovládat svůj myslící nástroj v hlavě. Současně má navíc, raději ale dává přednost pohodlné poslušnosti vůči vnějším autoritám.

Bůh po nás samozřejmě nežádá být ihned dokonalými, proto nám ponechává i svobodu pro vlastní růst. Karmicky tedy platíme jen za to, co je v naší moci, jak věděli už starořečtí stoikové (viz Epiktétos) a teprve později se určité nesplacené dluhy sčítají.

Je tak jen na nás, jak často jednáme v rozporu se svým svědomím, je to jen naše zodpovědnost (od pojmu „odpovídat“ = reagovat). Vyplývá z toho i individuálnost samotného hříchu. Kdyby tomu tak nebylo, utopili bychom se rychle v kolektivní vině i za všechny ostatní, co páchají zlo.

Takže odpovědnost za nedokonalost svých skutků lze rozdělit na nedokonalost danou zatím evolučně, za kterou se ještě nepropadá do karmické polepšovny (stejně jako po prvňáčku se nechtějí znalosti deváťáka). A na nedokonalost, za níž neseme už odpovědnost a vinu, pokud již dobře víme, jak mají být věci správně, ale z různých důvodů záměrně to překračujeme v rozporu se svým vědomím i svědomím (základní pravidla mimo jiné jsou zjednodušena v Desateru).

Z toho plyne také fakt, že ať se nacházíme na jakémkoli vývojovém stupni, vždy lze jednat ve vztazích buď pozitivně či negativně i z roviny relativní úrovně svého osudu. I v samotné lidské dimenzi se nachází každý z nás na jiné vývojové příčce, někdo blíž, jiný dál od svých počátečních zrodů. A také záleží na tom, dle jakých měřítek se poměřujeme, zda z hlediska cílů v jednoho konkrétním životě nebo již vzhledem ke svému vyššímu Já zbaveného dětských přízemních iluzí.

22.9.95

…

 

 

Pokud druhé do něčeho nutíme, byť i v dobré víře, a táhneme je tak proti jejich vůli jiným směrem, neseme za ně také plnou odpovědnost. Zbavujeme je totiž svobody jejich vlastní vůle a rozhodování a karma za jejich další činění tak dopadá na nás, protože oni jednali z donucení. Každý člověk se potřebuje rozhodovat na základě vlastního mínění, protože jeho cesta osudem je i jeho škola samostatnosti.

Rodič sice vysvětlí dítěti vlastnost ohně, když mu říká: „Nesahej na horkou plotnu, spálí tě to“. Ale když ho dítě neposlechne a chce mít přesto vlastní zkušenost, těžko mu v tom zabrání. Obdobně to může probíhat v nejrůznějších vztazích. Každý má právo na vlastní zkušenost, i když pro něj nemusí dopadnout právě nejlíp.

…

Tlučeme se zde o moc, a přitom na další cestě budeme potřebovat více vzájemné důvěry a sil pro překonání budoucích krizí. Aby duše mohla uvolnit své tvořivé síly, potřebuje i vnější oporu v pozvednutí se nad vlastní animalitu.

…

Mystickou smrtí v hermetickém smyslu se myslí „odumírání“ vnějších projekcí či zděděných a naučených schémat mysli. Je to jiný typ umírání a představuje zbavování se klamných iluzí v procesu zvnitřnění. Není přitom nutné opouštět vše vnější, co máme rádi, a odtáhnout bydlet někam do jeskyně. Jde o změnu celkového přístupu k životu a očištění se od svého psychoemočního smogu. Jde o vnitřní realizaci duše ve vnějším projevu. Jinak by se jednalo jen o formu úniku. Duševní tlaky nás přímo upozorňují na takovou potřebu změn.

…

Pokud se rozhodujeme v životě s respektem k vnitřní pravdě, pomáhá nám přitom i hlas našeho svědomí. Je jako maják v bouři vnějšího světa, určitý pevný bod, který vychází z naší nejhlubší podstaty.

4.- 8.11.95

…

 

 

Tvrdí se, že ženy si vybírají za partnery muže, kteří se něčím podobají jejich otcům. Může ale být, že si vyberou přesný opak, aby otce podvědomě negovaly, nicméně i v tomto případě řeší svůj vztah k rodiči. Často se pak snaží partnera převychovat ve vlastnostech, pro které si ho vybraly a naprojektovaly do něj otcovské vlastnosti a ty pak zástupně přes něj v sobě řeší.

Pokud člověk svůj vztah nezvládal s rodiči, pak dost obtížné to bude i s partnerem. Tato disharmonie se může dědičně táhnout i přes generace, uzavřená v mentálně emočním duchu rodinného egregoru, který představuje archetyp určité formy myšlení a chování.

V partnerství tak zaujímáme své z domova naučené role, které mu mohou pomáhat anebo škodit. Pro lepší kvalitu partnerských ale i jiných vztahů je zbavení se těchto psychických přenosů nutností, aby se mohly stát oboustranně rovnocenné, tzn. je nutnost zrušit v sobě programy vyplývající ze šablony zvykového jednání, aby takový člověk vyšel ze svého zacykleného kolečka.

Je tak třeba začít vnímat partnera pozorněji a realističtěji, jaký je opravdu, ne jak si jen představujeme, že takový je. K tomu je bdělého vnímání třeba. Tedy přestat ho vidět jen jako věšák svých přenosů a projekcí, protože tím ho naopak do takové role nakonec opravdu natlačíme. To se týká samozřejmě jakýchkoli vztahů a nejen partnerských.

Z psychoanalytického pohledu k vlastní plnosti potřebuje muž osvobodit a zrovnoprávnit svou vnitřní animu a žena animuse, čímž se zbavuje zkreslených projekcí do svých partnerů. Toto vnitřní zrovnoprávnění ale naprosto neznamená, že se stane svým pohlavním opakem vnějškově, jak to mnozí nesprávně chápou, ale že rozvine tímto porozuměním k druhým svou empatii.

Svět mužské dominance pomalu a jistě končí, souvisí s tím i kult expanzivní síly. V budoucnu se stále víc bude prosazovat rovnocennost všech aktérů. Pomalu začíná doba prosazování ideálů a provázená všeobecným povrchovým chaosem, nabourávající dosud pevné jistoty, doba vulkánů, uragánů, tornád, boření řádu starého světa. Bůh Šiva se pozvolna ujímá své vlády (ještě se ošívá), aby zde byl připraven prostor pro semínka nového věku, který se bude ubírat trochu jinými cestami, než se dělo dosud. Nadlehčení individuálních osudů v tomto období nejistot se dosáhne ovšem jen kolektivní prací na očistě celé společnosti.

Vše je nyní na vážkách, což vede i k bdělejšímu naslouchání osudovým událostem ve světě. Je to vyšší škola pokory a nefixování se jen k zájmům malosti svého ega. Jako vtělené bytosti však i v tomto psychickém uragánu budeme muset udržet i své hmotné jištění – zajištění.

Pro určitou odpoutanost v meditaci je třeba zkoncentrovat svou energii do klidu, a vše vnímat z méně osobní pozice, přitom však s citovou otevřeností.

11.11.95

…

 

 

Neexistují snad partneři, kteří by si splňovali navzájem všechny své ideální představy o sobě, naopak jsou povahově často v přímém rozporu. Pokud chtějí spolu přesto žít v souladu, museli by přestat do sebe navzájem projektovat své podvědomě naučené vzorce a pokoušet se respektovat i ve svých protipólných odlišnostech.

Je třeba navzájem respektovat svou vnitřní animu, tedy duševně emoční sféru a tu rozvíjet. Nikoli se jen povrchně přizpůsobovat svým chováním, ale snažit se probouzet v sobě vše, co souvisí s nesmrtelnou duší a korigovat a harmonizovat to také svou rozumovou složkou.

Vnímání a respekt k jinak formovaným citům a náladám druhého, jejich proměnlivosti, vede při takové otevřenosti k velkému vnitřnímu obohacení obou partnerů. Dokonalý vztah v nedokonalém světě je ovšem nemožný, ale v souladu s racionální kritičností lze vnášet mnohem lépe hlubší řád a harmonii do svých vztahů, což se projeví i navenek.

Do současných mezilidských vztahů, aby se alespoň částečně dokázaly léčit, je třeba dávat tedy mnohem víc vzájemné empatie, víc tvořivosti, naděje, světla i vytrvalosti. Skutečná rovnováha nastává až při vědomí vyšší vzájemné sounáležitosti. K tomu nejlépe pomáhají meditace na tato témata. Např. vciťováním do představ „Jsem každým tvorem, ať je to tento či tamten, rostlina, zvíře, člověk, muž či žena, v tělesné formě či jen jako duše“. Jde tak o přímé vciťování a prožití takového uvědomění nejen o rozumem sdělenou informaci. Abstraktní pochopení problému je jen začátkem, ale veškeré poznání je nutné hluboce emočně prožít, protože k hlubší transformaci povrchní rozum nestačí a povrchní poznatky zanikají spolu s ním.

Proto nechtějme nikoho spoutávat jen kvůli vlastnímu pocitu nedostatečnosti, nechápejme druhé jako své podřízené nebo dokonce jako svůj doživotní majetek či ještě hůř jen jako sexuální objekty pro ukojování vlastních pudů.

Ideálem je, pokud na svém vztahu pracují vědomě oba partneři, neboť světlo a stín se dotýká všech a všeho. Možná tak dojdeme zpětně i k onomu prvotnímu impulzu a jiskření, které nás kdysi tajemně spojilo na našich společných cestách.

Je třeba poznat a zažít svou sílu, aby se mohly provázat a zjemnit vnitřní protiklady a vytvořit tak něco nového. Dnešní doba již směřuje k osvobození ženské duše od machisticky patriarchální nadřazenosti, které kdysi v dávných těžkých časech mělo svou důležitou roli v ochraňování a znovu zalidňování zpustlé země po velkých katastrofách, a kdy silní nezlomní muži se tak stávali rytíři ženských srdcí. Nicméně i tehdy jejich duše rozvíjely svou vnitřní ženskou část, jen jinými prostředky.

25.11.95

…

 

 

Udržování dobrých vztahů s druhými lidmi z „psycho-ekologického“ hlediska symbolicky znamená nevytěžovat je, ale „procházet se v nich“, občas něco, co je potřeba, i zalít, zasadit, pečovat o tento mezivztahový ekosystém jako o zahradu. Lidská kultivovanost předpokládá nekrást v něm, neznásilňovat druhé tvory a nechovat se tak jako primitivní barbar.

Nesnažit se tedy ani ve svých bližních násilně „zabydlovat“, obsedávat je svými neurózami, přizpůsobovat jejich vidění světa svému. Vidíme to na příkladu, jak se člověk snažil po dlouhou dobu přizpůsobovat si planetu k svému obrazu, až ji beznadějně poškodil. Je proto zločin násilnit duše i těla druhých, nacpat jim všude do života své tlampače, reflektory a čidla. Lze se pokoušet jen sdílenými informacemi rozsvěcovat lidské myšlení tam, kde se děje něco zlého proti všeobecné humanitě.

Děje-li se něco zlého v kolektivním lidském nevědomí, nelze za to přímo vinit jen konkrétního jedince, ale spíše pochopit odkud vzešla jeho motivace, kdo a co za ní skutečně stojí, jakými způsoby bylo toto zlo oživeno a co se jím sleduje. Jinými slovy pochopit příčiny jeho jednání. Teprve potom si udělat jasný kritický názor.

Pozvolna se v tomto čase otevírají průchody a prostory pro dobrodružství nových výzkumů ducha, k novým ještě neobydleným pevninám a člověkem nepoškozeným územím. Po vyčerpání současných civilizačních forem leží v mlhavé dálce před námi nový kontinent zatím pro nás ještě mimovědomé budoucnosti, kam se ale dostanou jen více uvědomělejší duše, nezatížené tolik zlem minulých dob.

Naše vnitřní bytost má pro nás ale stále připravené klíče k vyřešení veškerých svých rozporů se světem a čeká, až si pro ně sami přijdeme.

27.11.95

…

 

 

I při v sebevětší psychické deformaci (viz Duše a vesmír str. 240 o projekci) je jakékoli podnícení (inspirace, popud, motivace) plusem a může pomoci něco v psychice rozrezonovat, tj. uvést zpět do léčivého pohybu.

Všechny „vnější“ bytosti jsou v jednotlivých životech projekcemi vlastních vnitřních bytostí v různých časech a prostorech. To je přirozená evoluční zákonitost a jde jen o to, jaké kvality je tato materializace, tj. jakou schopností sebereflexe jsou obdařeny a schopny zpracovat i své negativní vlastnosti a kvality.

Časem, když se člověk zbavuje starých neuróz, začne se obklopovat lidmi na podobné úrovni vědomí. Dokud má v sobě chaos, chaos je i v jeho vnějších vztazích, a bojuje-li sám se sebou, přitahuje podobně rozpolcené typy, takže nemůže být obklopen lidmi míru a souznění.

Pokud potlačujeme násilně nižší sféry své osobnosti, ony si nakonec vždy najdou skulinku, jak se dostat na povrch. Při hlubším uvědomění necháváme nižší já také „žít“, jen mu nevěnujeme tolik pozornosti a energie a posilujeme vyšší roviny svého vědomí. Tím by mělo docházet k určité rovnováze automaticky.

1.12.95

…

 

 

Planeta Pluto symbolizuje nutnost sebe proměny, sílu k transformaci a růstu směrem k univerzálnějším formám vědomí (viz kniha Duše a vesmír).

Alchymistický význam: Starý král nemůže již vládnout, protože nic nového už nevytváří, lid strádá, země pustne.

Alegorie: Přichází tzv. incest = Plutův posvátný sňatek s matkou, sestrou, dcerou = spojení 3 druhů životní energie z téhož zdroje. Pluto musí proto sestoupit do hlubin moře či země pro takové spojení. Ve vrcholném okamžiku je roztrhán, umírá pozřen temnou ženou, s níž se spojil. Královna otěhotní a porodí po jisté době syna – dítě, a tím je král opět znovuzrozený. Mládí i mužnost je obnovena a do země proudí nový život a nová jeho vláda. Jen to, co je schopno se zničit, žije dál.

V této alegorii je přítomná souvislost s reinkarnací = symbolem věčného trvání, probleskuje skrz věčnou relativitu individuálního koloběhu. Minulé, současné a budoucí životy jsou vyvažováním protikladů mezi sebou.

Vše staré a zakonzervované brzdí novou energii a Pluto je toho ničitelem. Ideální by ovšem byla drobná psychická vítězství bez ničení, tedy umění nechávat dobrovolně starou nefunkční formu rozplynout, na ničem smrtelně nelpět a ani tomu nevnucovat svou subjektivní vizi formy a řádu. Nechat volně tryskat novou energii a být tady teď, a přitom obrácen směrem vpřed. Jedná se tak o vnitřní transformaci, o níž se v metafyzice hovoří jako o mystické smrti malého já (ega) a jako o zkoušce symbolickým ohněm.

27.12.95

…