ANARCHIE A TOTALITA

Filosof Karl R. Popper byl vůdčím představitelem liberalismu a svůj systém nazval kritickým racionalismem.

Popper ve svém učení vyvracel naši předurčenost i vyšší smysl dějin, poukazoval na to, že pouze my sami jsme strůjci svého vývoje. Pravdu dle něj nelze poznat, tudíž každé dogma je lživé. Staví na negaci pasivního fatalismu a zajímá ho především vývoj.

Přestože to jsou archetypy, které působí na lidské kultury, utvářené z větší části zdola kolektivním nevědomím (neuvědoměním), je možné mu dát částečně za pravdu. Archetypální síly nepůsobí až tolik na silné individuality, které již překonaly nižší animální stádium.

Zezulka například mluví o fázi, kdy ještě animální pasivitu ve vývoji střídá již vědomá aktivita a člověk je již mnohem samostatnější a dospělejší individualitou než v ranných dobách.

 

V nám známých dějinách probíhá soustavný střet kolektivní mysli (v podobě masového myšlení) a silných vůdcovských individualit. Období, kdy převáží jen síla masy (ve smyslu ulice) je svým způsobem anarchistické a směřující k povrchní pasivitě, tedy ke stagnaci nebo přímo retardaci. Ale na druhé straně převaha elitářského individualismu vede k totalitářskému řízení společnosti a jejímu kastovnímu rozdělování.

Cyklický vývoj v kosmu existuje soustavně, ne lidsky přímočaře, ale jako střídavé proudění konstrukčních a destrukčních energetických vzorců. V našem povědomí se tudíž může povrchnímu pozorovateli jevit beze smyslu. U člověka se jedná o tvůrčí myšlení v osmyslnění takovéhoto vývoje.

Každý totáč usiluje o nadvládu určité skupiny nad všemi ostatními společenskými silami, a vyhovuje mu tudíž pasivita občanů. Tím ovšem brzdí dynamiku a vývoj celé společnosti (i když z delšího časového období marně). Jednosměrné myšlení umrtvuje společenskou dynamiku, což je vždy sebedestruktivní proces, neboť společnost se tím pozvolna konzervuje a izoluje do stále ohraničenějších bublin až nastává její plná dezintegrace.

Vlivy dob buď napomáhají společenstvím ve vývoji nebo je naopak dusí. Odstředivost kosmických vlivů podporuje více otevřené společnosti, tedy i pluralitu individuálních a skupinových názorů a zájmů, a tím otevírá prostor působnosti nejrůznějším aktivitám napříč společností. Pokud ale neexistují jisté hranice jako brzdy, stávají se tyto aktivity bezbřehé, a tedy rovněž destruktivní.

Jsou zde tedy 2 krajní polohy: totalita a anarchie, mezi nimiž se odehrává každá společenská systémová hra. Problém dnešní doby je najít mezi nimi funkční rovnováhu.

K tomu jen bokem: V podobě Havla a Klause-se zde krásně vizualizovaly 2 protikladné společenské síly: liberální demokracie versus pragmatický techno-kapitalismus. Osobní jména obou představitelů jsou shodná, jako by předznamenávala pro národ možnost vydat se oběma směry. Význam jména Václav značí „vítězství“ a je to důležité jméno v celých dějinách národa.

V intencích humanitní či technologické mentality se tak střetává protikladný dvojí typ politických vizí, a to buď ve směřování k technologické či humanitární společnosti, které se zdají být za současných politických podmínek naprosto neslučitelné, což se zrcadlí i na antagonismu samotných obou vůdců.

Současné projevy liberalismu se ale jeví spíše jako naivní příklon k naprosté anarchii a rozvratu i toho pozitivního z minulé kolektivistické doby. Naopak technicistně pragmatický proud, uznávající konzervativní hodnoty, protože jsou pro něj výhodnější, má velkou tendenci působit totalitářsky s především stanovenými ekonomickými cíli. Každý z proudů pak vyvolává celou řadu dalších podřízených procesů.

Krajní póly mezi anarchií a totalitou, dáme-li je spolu do jedné časové roviny, jsou však jen krajními dimenzemi téhož způsobu vzájemně konfliktního myšlení, tj. buď anebo a touto svojí polaritou uzavírají spolu kruh (tj. potřebují se navzájem k svému vymezování). Tzn., že i když se mění v tomto zacyklení úhel pohledu, stále to nebude nový typ společenského myšlení. Vládnout znamená řídit společnost a pojem řídit je odvozeno od řádu = pravidel.

Jde tak o vyvážení protikladu mezi svobodou a řádem, který vypichuje jen určité omezené hodnoty. Každý systém na ně klade důraz trochu jinak, což vyvolává soustavné střety, které korigují trvalejší směr společenského vývoje. Potěšitelné snad je to, že s demokracií se otevřela síla, která je schopna korigovat tyto vzájemné protiklady ve vývoji, aby je navzájem vyvažovala.

 

Minulost se z úhlu otevřené či uzavřené společnosti (vrátím-li se k Popperovi), jeví převážně jako brzda, snažící se všechny udržet v jejím starém dobovém vlivu. Přitom je již přítomná silná potřeba společnosti vstoupit do nových oživujících energií, aktivně překonávat strach z nového ještě nepoznaného a přestat se poutat k brzdícím retardujícím vlivům. Teprve touto větší otevřeností jsou bytosti povznášeny vzhůru, což je rovněž i chrání, neboť stoupající energie sama o sobě je životodárnou (andělskou) silou.

V každé době je potřeba silných ideálů. Dnešní problém spočívá v rozbíjení starých iluzí, ale dosud nebyly obecně zformulovány nové pozitivní ideály. Momentálně je to spíš jen retrográdní návrat k ranné éře nejtvrdšího kapitalismu a jeho všeobecnému drancování. Nedošlo zdaleka k pochopením dvou protipólných systémů kapitalismu a socialismu, aby mohla být vůbec nalezena další cesta v jejich společné nadstavbě a tyto snahy se podobají spíš vytváření kočkopsa.

…

 

 

O DUCHOVNÍ CESTĚ

Většina těchto mých úvah je založená na podkladě filosofickoduchovní nauky Josefa Zezulky a tudíž na metodě samostatného analogického přemyšlení ve spojení s logickou analýzou a intuitivními náhledy, které jsem si postupně osvojoval při svém studiu a návštěvách tohoto velkého duchovního mistra. Jedná se tedy především o moje vlastní úvahy s občasnými poukazy i k jiným filosofickým a duchovním autoritám.

Vodítkem mi byl především základní princip analogie, který byl již v dávnověku na samém počátku současných esoterických tradic zformulován ve známé Smaragdové desce duchovního otce této hermetické školy Herma Trismegista. Jedná se o mýtickou postavu údajně propojující řeckého Herma a egyptského boha Thovta z let 2000 př.n.l. Tato deska poskytuje klíč k předvěkému osvícenému poznání a dává tak vodítko pro další pokračovatele i v naší době. Její základní teze zní: „To, co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole“.

Spouštěcím motivem pro mě byla ale spíš potřeba objevovat si tyto skryté zákonitosti přímo a autenticky, protože jen nerad přebírám cizí soudy. Veškeré tyto úvahy jsou proto mým subjektivním pokusem udělat si více jasno kolem životních zákonitostí, kterým všichni podléháme.

Proto jsem neměl ani potřebu uchopit komplexně vyčerpávající ucelený filosofický náhled, ale spíš jde o vnímání poutníka putujícího duševními krajinami, které moderní svět odsunul do nevědomí mimo hranice svého zájmu. Snažím se putovat v této nikde a nikdy nekončící krajině již mnoho let svého pozemského času. To však nic neznamená, protože čas je ze své podstaty fiktivní a proměňuje se stejně jako cesty v něm.

Co se týká těchto vnitřních krajin, vím jen tolik, že vstupní brány k nim se nacházejí v jakémkoli bodu vesmíru. V každém čase tu bude existovat jistá „poréznost“ hmoty i ducha, umožňující procházet jejich souvislostmi.

Jen naše subjektivní vědomí vytváří hranice a iluze všech těch časoprostorů. Toto vědomí není statické, ale podléhá soustavné změně a plodí veškeré iluzivní představy. Ty se v konfrontaci s unitárním prostorem kolem nás neustále proměňují, když se oprošťujeme od krátkodechých iluzí a směřujeme ke stále komplexnějšímu uvědomování si skutečnosti až k hranicím mimo čas a prostor. Zatím jsme všichni jen poutníky na těchto cestách.

Duchovní struktury a tradice, všechny spirituální směry, proudy a školy či náboženské systémy jsou jen jistými rozklíčujícími šablonami přiloženými na „datový tok“ živé skutečnosti, umožňující uchopit zabstrahované výsledky. Vytvářejí skrze tuto v jádru bezrozměrnou skutečnost sítě souřadnic jako pomůcku pro schopnost racionálního pochopení skrytých souvislostí a zákonitostí, jež se vzájemně prolínají ve „vířivém tanci“ základních praenergií.

25.2.94

…

 

 

ARCHETYPÁLNÍ SPOJENÍ

Světlo a energie, to jsou síly, oživující naše světy. Světelná energie není jen fyzikální silou, ale především spirituální, pramenící z božské Jednoty. Čím hustší energetické frekvence, tím větší temnota nevědomí kolem nás i v nás.

Všechny vztahy jsou z archetypálního hlediska projekcí energeticko-kvalitativních vlivů a jim odpovídajících vyzařovaných sil. Jak dalece je naše psychika čistá či průzračná, takovou kvalitu vyzařujeme do svého okolí. Rozpětí je široké od škodlivé až po léčivou.

Z hlediska základní Jednoty jsou si v projekcích Tvůrčího díla všechny bytosti rovny. Vyspělost a nevyspělost je viděna jen z hlediska naší časovosti v jednotlivých osudových liniích. Potom jsou všechny bytosti našimi bratry a v konečném důsledku jsme to vše my sami v rozšíření na společné JÁ, zahrnující všechny fiktivně rozčleněná já v kosmu (viz „Vy bohové jste“).

Všichni jsme tak v hloubce spojeni zářivými vlákny svých osudů s prapůvodní Jednotou. Ty jsou jak zlaté vlasy děda Vševěda, vlnící se v kosmickém vánku životního dechu.

Rozdělení na minulost a budoucnost se děje v našem povědomí jen na dimenziální časové ose, nicméně v nejvyšší konceptuální rovině je vše TEĎ v nekonečné Jednotě.

Takže tím, že se snažíme pochopit i své nevědomé či podvědomé složky, zapojujeme se do proudu otevřeného vědomí vycházejícího ze své prapůvodní jednoty. Vše stvořené ve svém členění má tak i snahu po opětovném vzájemném spojení, jak vody v oceánu.

Uvědomí-li si lidé, že skrze ně proudí prapůvodní archetypální energie a oživuje jejich charaktery, pak získají i jiný vztah ke svému okolí a ostatním bytostem v jejich životnímu teritoriu.

Týká se to všech, tedy i lidí, kteří touží jen po spojení skrz prachy, moc, slávu, sex, blahobyt, přenášeje své bláhové sny na další pokolení, čímž se naopak pravé jednotě ještě víc vzdalují a zbytečně bloudí mnoha životy. Každý se ale činí, jak to umí nejlépe, jak byl učen autoritami i prožitými zkušenostmi.

Je třeba v životě silného spirituálního tvořivého impulsu, který nám dokáží dodat jen ti, co jsou již duchovně prozřelí a rozumí příčinám i důsledkům věcí. Ne aby něco získávali či ovládali, ale aby se svět lépe zbavoval svého omezení a z něj vyplývajícího strachu.

Člověk by měl vědět, že dělá-li něco i pro ostatní, stává se duší, která pracuje na kvalitě celkového tvůrčího projektu Universa. Pak je veden duchem, a nejen přízemním egoistickým rozumem orientovaným hlavně na svůj zisk.

12.3.94

…

 

 

ÚVAHY 94/1

Přechod Zlatého věku do Stříbrného v pradávných časech byl dán změnou frekvenčních sil působících na větší hmotnou krystalizaci nejen na Zemi, ale na celou galaxii s jejími procesy.

V časech, kdy kvůli tomu mizela u lidí postupně schopnost telepatického a přímého napojení, byl to impuls k rozvíjení sofistikované řeči a písma (zpočátku obrazového), aby alespoň část vyššího vědění z dřívějších časů byla zachována.

Tím došlo k rozvoji od původně pasivního vědomí rajského tvora k protikladné stále víc zašifrované rozumářské lidské bytosti, „vyhnaného“ do úrovně vnějších světů. Snad se jednalo o onen biblický pád Adama a Evy. Něčeho temného se musely tehdy tyto vnitřně propojené rajské bytosti dotknout v obklopujícím je „světle“ božství. Začaly poznávat i protikladnou – pozemskou – stránku života, tj. prostor asynchronních a odtržených zkušeností, rozčleněných vlastností, narušené příčinné kauzality a vnitřní individualizace svých duší.

Pád Adama mohl tak symbolicky znamenat vytržení lidské bytosti z celkového kontextu, vyvržení z rajské nerozlišenosti do sfér sekularizace, objevení komplikované mnohosti, dovedené do extrému v současnosti relativizováním všeho, čím jsme denně obklopeni, sebe nevyjímaje.

…

Čím větší úcta k životu, tím více jsme schopni z něj čerpat své poznání. Účel cesty leží ve zvědomování duše. Tvrdí se, že jeden spravedlivý může spasit celý svět. Tento spravedlivý pomáhá svým poznáním pozvedávat společnou životní rovinu do vyšších kvalitativních dimenzí v boji mezi dobrem a zlem. Všichni máme stejnou cenu, neboť jsme vibrující energií vzešlou ze společného základu a letící tímto vševesmírným prostorem.

Všichni mohou pracovat na velkém Díle věků i v současnosti. Lze zvrátit sílu zla prací na sobě samých a svých vztazích ke světu. Nečekat, že to za nás budou dělat druzí. (viz Ladislav Klíma: Já solipsista řídím svět a mnou se řídí).

…

Každý z mesiášů, kteří cyklicky přicházejí na svět přibližně jednou za 2000 let, je nucen reagovat na dobovou strukturu společnosti, předestřít jí nový úhel pohledu na universální skutečnost a nově formulovat duchovní vědění v kontrastu k dosavadnímu panujícímu společenskému poznání.

…

Současná globalizovaná společnost je založena na objektivně uznávaném systému materiálních hodnot a všeobecné konzumitě vycházející převážně ze silových polí 2.a 3. čakry.

…

Archetyp ďábla mi symbolicky asociuje krajní rovinu extrémně chladného rácia, manipulujícího dušemi přes média, reklamy, byznys, včetně umělé komputerové techniky.

…

Staré magické síly ze světa nevymizely, jen se svou formou přizpůsobily nové době.

…

 

 

MYSTIKA ZVÍŘAT

Čistě hypoteticky by některé starodávné mýty o světech dávno před lidmi mohly mít své kořeny možná až ve zvířecí říši. Už tam by se dala určitě najít nějaká soustava představ o svém bytí v této materiální rovině, protože zvířata (ale dokonce i vegetace) nejsou jen nějakými pohyblivými stroječky, ale hluboké bytosti na své úrovni, prožívající si svou vlastní realitu a dramata.

Právě díky preferenci citové roviny nad racionální jsou mnohem citlivější k archetypálním řídícím silám, kterým rovněž víc podléhají než lidská rasa. Ta v dnešní době rozvíjí převážně racionálně logické myšlení na úkor oné pudové a citové stránky. Ne nadarmo se zjišťuje, že zvířata žijící s člověkem dosahují inteligence malých dětí. O mentální rovině divokých zvířat nevíme prakticky téměř nic. Jisté je jen to, že všechna nás velmi bedlivě pozorují a zkoumají, bohužel i se všemi našimi chybami.

Nejen lidská duše tráví čas mezi hmotnými inkarnacemi v astrálních rovinách, ale i ostatní bytostné druhy. To jsou dimenziální světy nezatížené hmotnými formami, takže umožňují i přímější mezidruhovou komunikaci a vědomí společného údělu. Vývojové rozdíly vyplývají spíše z časových souvislostí, kdy tyto duše započaly své první inkarnace a kolik zkušeností mezitím svým přerozováním nabyly.

Proto i zvířata mají svou transcendenci a schopnost vyššího poznávání, tedy i své zvířecí bohy a mudrce. Navíc nezatížené ráciem jsou schopné vnímat pro nás i neviditelné přírodní bytostné a duchovní síly. Proto moje hypotéza nemusí být vůbec zcestná. Lidstvo ale zajímají spíš ufouni z jiných planet než bytosti, které s námi spolusdílejí tentýž časoprostor.

(M. Safír v knize o životě hmyzu se zmiňuje, že mravenci zaujímají svým hemžením mnohdy velmi zajímavé geometricky mandalovité tvary jakoby se v nich odzrcadlovala jednotná neurální struktura mozku. Vytvářejí inteligentní živé energetické spoje a okruhy s dělbou svých funkčních rolí ve společné mysli a ta je vizualizovaná do vnějšího prostoru. Celá skupina těchto malých entit tak představuje jeden kolektivně propojený mozek).

…

 

 

O DUŠI A SYSTÉMECH

Každý řídící archetyp, jemuž podléháme, se analogicky zrcadlí ve všech vibračních sférách vnější osudovosti. Jednoduše řečeno, vnímáme realitu skrz určitou kolektivní šablonu. Každá bytost je nositelem archetypálních vlastností a každý má onu frekvenční strukturu v sobě jinak složenou. Každý archetyp je sám o sobě jistým géniem – živou inteligentní energií a z hermetického pohledu je zastupován také jednou z vyšších bytostí.

Mentální sféra člověka má ještě kauzální charakter, kdy na základě příčin a následků umožňuje myšlenkový chod rozprostřený do časoprostoru, ve kterém dotyčný žije. Příčina proč ten, který jedinec se zrodil právě tam, kam se zrodil, lidem uniká a ani o ní neuvažují. Přednější je pro ně „síla rodné krve“. Spojují především rodinná pouta, protože jisté je, že bytosti se nerodí spolu náhodně, ale na základě magnetické jisté přitažlivosti.

Inkarnace duší do konkrétní rodiny, národa, osudu není vůbec náhodná, protože každá myslitelná jednotlivost je projevem určité konkrétní příčiny a není souhrnem chaosu a náhod, jak si dnes lidi myslí. Platí to pro jakoukoli strukturu ve světě hmoty. Každý národ, rodina, jednotlivec má určitý systém mentálních hodnot a zvyků a ty je i tvarují a vytvářejí jejich příběhové dějiny. Bytosti tak přicházejí do jim odpovídajících vibrací a vlivů, odpovídajících jejích vlastní vnitřní kvalitě.

Vodnářské myšlení je založeno na hlubším vědeckém zkoumání, které se neuzavírá před různými metodami. Nesnaží se znásilňovat skutečnost ideologií a dokazovat ji vědecky, ale všemi dostupnými etickými formami hledá pravdivější řád světa i kosmu. Teprve na základě nejhlubších zkoumání a vnorů do této struktury, se mohou vytvářet nějaké preambule a definice. U duchovního poznávání je účelovost jen jedním z ovlivňujících faktorů člověka.

U Zezulkovy filosofie, pokud jsem ji dobře pochopil, vidíme důraz na myšlenku rovnocennosti existence všech bytostných forem a kvalit. To není zcela běžný přístup v náboženských pojetích. Dosud se preferoval spíše uzavřený hierarchický systém pyramidální nadřazenosti. Samozřejmě, že bez hierarchického uspořádání prvků nelze vytvořit žádný systém, ale nové mi na tom připadne to, co by se snad dalo označit jako otevřená hierarchie. V této hierarchii zdůrazňuje souvislou vývojovou inkarnační řadu od prvotních virů až k člověku a dál.

Hermetická uzavřenost systémů, chránících se před novými vibračními vlivy, je v době přechodu do odstředivosti spíš příznakem budoucího regresu, výpadku z živého proudu vibrací, dogmatická šablona se stává důležitější než ustavičně proměnlivá skutečnost, což je u současných náboženských systémů čím dál viditelnější jev. Takové stočení do sebe mělo svůj smysl v silně úpadkovém období vládnoucích sil zemské dostředivosti, kdy tyto vlivy zhoršovaly kvalitu myšlení obecně a kolektivní primitivismus ohrožoval vyspělejší jednotlivce. Nyní ale žijeme již v začínajícím odlišném proudění vzdušného živlu.

Všechny systémy v čase jsou jen přechodné na určitou dobu. Proto je třeba k nim přistupovat spíše jako k pracovní dobové pomůcce a být připraveni ji reformovat, pokud již není schopná reagovat na stav společnosti nebo jde nakonec proti ní. Veškeré ideové šablony (systémová pravidla) jsou proto jen pomocnými nástroji na vývojové cestě poznání a svým systémem nejrůznějších opor, milníků a ukazatelů jakousi pomocnou mapou či kodexem pro naše jednání.

Skryté hlubiny duše, máme-li se v nich nějak orientovat, vyžadují pro naši cestu určité ukazatele, návěstí, značky. K tomu slouží filozofické a náboženské systémy. Ne, že bychom byli bez nich bezmocní, ale ušetří spoustu zbytečného tápání, oklik a znovuobjevování dávno objeveného. Svou roli zde tedy hraje i kolektivní zkušenost lidstva.

Velké množství průměrnějších nauk má jen dobově omezenou platnost. Je potom snaha je neustále obnovovat aktuálními novelizacemi. Tím se ale mnohdy „zaplevelují“ nepochopením jejich původního smyslu. Tento problém znají právníci jako neustálé novelizace společenských zákonů, které se stanou de facto nakonec labyrintem, a situace je pak natolik neúnosnou, že je stejně nutno přeformulovat tyto zákony znovu od základů, mají-li odpovídat potřebám společnosti.

V takovém čase vzniká i všeobecná touha a potřeba po novém hodnotovém systému a přehodnocení toho starého od základů. V období chaosu tak vzniká poptávka po výrazných osobnostech, které by vrátily společnosti opět řád pokud možno lepší, než byl předchozí. Tak se z nevědomí oživuje i archetyp moudrého starce (viz C.G.Jung) Začíná být zvýšená poptávka po vůdci, osvoboditeli, bájném rekovi, spasitelském mesiáši.

V Bibli je správně řečeno, že v takovéto chaotické době se objeví hromada falešných proroků a lidé jim uvěří, protože hledají alespoň nějakou útěchu a jistotu i když falešnou. Tito nositelé zbloudilých idejí a řešení patří do tohoto duševního kvasu. Parafrázováno s Cimrmanem, jde o „pionýry slepých uliček“.

Přesto i oni naplňují svou rolí daný scénář tím, že ve společenském povědomí ještě víc umocňují potřebu změn a čeří stojaté vody systému, aktivují svým fanatismem názorové dialogy, střetnutí a tříbení názorů. Tím ale možná jen připravují živnou půdu pro příchod někoho opravdu vyspělejšího, kdo dokáže přinést nový pohled na skutečnost a dát mu i vhodnou formální strukturu nevycucanou jen z prstu.

Taková úloha bývá ovšem velmi trnitá a nevděčná, jak známe z historie, kdy jeden takový skončil na šibeničním vrchu.

Tento systémový pohled na neustálý svár a střídání archetypálních vývojových sil dovoluje vidět dějiny jako nekončící spirálovité proudění, jemuž lidstvo i další bytosti plně podléhají. Na základě silového charakteru si dotvářejí svou pozemskou hierarchickou strukturu.

Člověk je zatím na planetě jedinou bytostí, která může s těmito vlivy alespoň částečně spolupracovat tak, že se je snaží aktivně vyrovnávat svými povahovými vlastnostmi do určité harmonie, narozdíl od jiných živočichů, kteří se mohou jen trpně daným podmínkám přizpůsobit nebo taky ne a rovnou vyhynou.

18.4.94

…

 

 

AKTIVITA, PASIVITA, POJMOVOST

Lidé postupně opět přicházejí k uvědomění, že všechny tvůrčí a oživující síly plynou z našeho nevědomí či podvědomí, které je neskutečně obsáhlejší, než si vůbec dovedeme představit. Náš rozum, na který jsme tolik hrdi a pereme se kvůli němu do krve, je jen nepatrnou částečkou v tomto nepoznaném oceánu vědomí.

U člověka probíhá neustálý konflikt mezi aktivním vědomím a pasivním opakem. Tato pasivita je přechodným vývojovým stavem, kdy dopad ještě nezvládnutých vibrací je ještě natolik mocný, že magnetizuje a ochromuje bytostnou vůli, čímž ovládá veškeré nižší vývojové skupiny. Postupně tyto svazky frekvencí bytosti zakoušejí a začínají více chápat jejich rozmanitou skladbu. Učí se tedy lépe přemýšlet. Jejich volní aktivita tím vzrůstá, až po mnoha a mnoha reinkarnacích se tyto duše posunou ve vývojové řadě přes člověka k nadlidské fázi, v níž již spočinou ve stavu aktivní pasivity a nemusí se již dál rodit v tělesné rovině, jak o tom mluví J. Zezulka (ve smyslu: Cítím se být již každým a vědomě nechávám vše přirozeně plynout bez vnucování své autoritativní vůle nižším tvorům, protože jejich tvůrčím úkolem je samostatně se dopracovat vlastní aktivity).

U všech těchto úvah je nebezpečí chycení se do pasti slov. Duchovní rozšiřování nutně předpokládá určitou kontemplaci, tedy vcítění a vnitřní prožitek toho, k čemu se předtím došlo na základě přemýšlení a meditací. Jinak se mysl jednostranně zahlcuje a zacykluje v nejrůznějších abstrakcích a jejich rozporech, aniž by se harmonicky rozvíjela samotná duše. Končí to v nekonečném myšlenkovém kroužení bez účasti vnímavé citové stránky, jak lze dobře vidět na příkladu mnohých filosofujících intelektuálů současnosti.

Neustále se zde pohybujeme v oblasti paradoxů. Slepé přebírání sebelepších názorů pouze zvnějšku je nutně zavádějící, neboť ty nepřicházejí z vnitřního rozpoložení a potřeby příjemce v uvědomění si svých skutečných rozporů, ale jsou přebírány od nejrůznějších vnějších autorit různého založení a osobních zájmů, čímž se stávají pro člověka ideově manipulativními. Bez komplexního ztotožnění a zažití jsou tato abstraktní cvičení spíše povrchním myšlenkovým balastem, který duši jen zbytečně zatěžuje. To je již věci bližší řeč obrazná čili magický jazyk poezie či hudby, typický pro nejstarší kultury, protože má schopnost v duši vyvolávat a zrcadlit citovou frekvenční odezvu. Tím se harmonicky vyrovnává poznávající a emoční duální princip a navzájem se tudíž nepředbíhají a nedeformují.

…

 

 

ODSTŘEDIVOST – DOSTŘEDIVOST

Odstředivé síly umožňují větší propojení s komplexnější částí univerzálního vědomí než síly dostředivě, které zde vládly zhruba posledních 6000 let. Umožňují nám tedy uvědomit si mnohem širší a hlubší souvislosti. Tomuto snadnějšímu propojení převážně skrz meditace není již tolik bráněno zemským formujícím principem, jako dosud. Předpokládá to, že ve vědomí člověka už je zažitá zkušenost racionality ega a nyní může aktivněji postoupit do další fáze odlišných frekvencí ducha. Rozvinutější myslící a akční princip mu už dovoluje lepší sebeřízení a kontrolu a vědomí se tak může rozšiřovat a prohlubovat bez většího nebezpečí.

V dostředivé době nebyla motivace k poznání tak silná, aby se stala hnací silou, neboť chladně dostředivé vlivy vedly k určitému psychickému ustrnutí, statičnosti, členitosti, hromadění a konzervování všeho druhu. To vše jsou vlastnosti podporující egoistické myšlení a jednání, uzavírající brány vyšším silám v člověku a vedou ho hlavně k samotnému přežívání na zemské úrovni a nutící ho řešit svou pomíjivost.

Odstředivý pohled dovoluje chápat smrt spíš jako transformační proces v rozšiřování vědomí směrem k nehmotnému univerzu, aniž bychom přitom ztráceli svou individualitu. Naše JÁ zahrnuje stále více sfér, získává stále širší a hlubší pojem o sobě. Dokážeme ho koncentrovat jako ohnisko čočky a nikoli vystavěné zdi vůči neznámu. Je to postupné nalézání přátelského vztahu mezi mikrokosmem a makrokosmem.

S novou érou odstředivých sil se tedy před námi otevírají netušené možnosti nekončícího poznání. Dosud bylo toto poznání zúženo osobním přístupem jen na úzký okruh zájmů točících se kolem zevních smyslů. Jako bychom přivřeli kohoutek s tekoucí vodou jen na malý protékající čůrek. Transcendentní energie byly tak tímto prizmatem statického ega silně blokovány. K lidem se tak tyto vyšší ideje mohly dostávat spíše jen prostřednictvím různých církví či lidí s výjimečnými schopnostmi náhledu. Nyní bude lidstvo dostávat tyto esoterní informace více prostřednictví vlastních vnorů – někdo víc, někdo méně, dle jeho zaměření.

…

 

 

ROVNOST PŘED BOHEM

Co se týká originality výjimečně nadaných jednotlivců, nedá se říci, že hodnota jejich života je vyšší než hodnota malého zvířátka, pokud přijmeme hledisko, že bytostný život vychází ze společné podstaty a v ní i končí. Pouze na této dráze začal někdo dřív a někdo později, každý ale bude končit v univerzálním vědomí nejvyšší kosmické bytosti.

V každé částečce je obsažen celek a oddělenost našeho bytí s bytím druhých je tak jen zdánlivá, projevovaná pouze v časoprostorových souvislostech, jejichž dualita vůči Podstatě je ale rovněž jen fiktivní. Toto rozčlenění je umožněno nedokonalostí našeho smyslového vnímání, které se však postupně rozvíjí směrem k jednotě. Ve skutečnosti každá bytost mimovědomě vnímá komplexně realitu, pouze její časoprostorový smyslový filtr si z ní vybírá a filtruje určitá pro ni důležitá fakta, která působí a rozvibrovává její smysly, a tím utváří i způsob jejího myšlení včetně tělesné výstavby.

…

 

 

ANALOGICKÉ MYŠLENÍ

Abychom dokázali pochopit a propojit podstatnější myšlenky, je třeba naučit se myslet také v analogiích (podobnostech). Předpokládá to uvědomovat si souvztažnosti mezi nejrůznějšími dimenzemi života na základě pochopení logiky protikladů, umět zobecňovat zkušenost až k jejímu archetypálnímu významu. Znamená to i zpětně pochopit, jakým způsobem se odrážejí univerzální atributy v konkrétním dění života kolem nás. Samozřejmě základem je hlubší přesvědčení, že vše je podloženo všepronikajícím vyšším řádem. Potom člověk začíná chápat, jak vůbec vznikají iluze a začne se blížit univerzálnějšímu již nadlidskému přemýšlení.

Vytváříme-li něco konkrétního v realitě, jde o improvizující zhmotňování něčeho nového, autentického a originálního, nebo je to již latentně (konceptuálně) v boží rovině přítomné a my jen bezděčně tyto scénáře oživujeme?

Můžeme to chápat tak, že jsme nezávislé individuální jednotky, které se neustále převtělují do nově vybíraných osudových forem, nebo se jedná spíš o kolektivní živý proud duší, rozčleňovaný během své vývojové doby toliko do nejrůznějších bytostných forem, se kterými se v rámci osudovosti teprve ztotožňujeme? Je-li každý okamžik stále trvající a neustále oživovaný energií bytostného proudu, je každé vtělení do něj stále ještě autentické?

Z pohledu nadčasovosti jsou všechny časoprostorové osudy soustavně žité, právě z principu, že se jedná o nadčasovost, zahrnující veškerý život ve své jednotě. Mluvit zde o množství takto zrozovaných duší je absurdní, protože mnohost souvisí až s fyzikálními projekcemi do časoprostorového rozhraní a každé individuální já je tím pádem fraktálně zrcadlenou částí jednotné kolektivní bytosti.

Potom je ale třeba hovořit spíše o mentálním duševním streamu vyšší roviny než o fyzikálně izolovaných nezávislých buňkách jednotlivých bytostných entit, přestože má každá svůj individuální fyzický tvar. Jejich existence vyplynula ze základní společné jednoty a teprve cestou na časově vývojové spirále celého kosmu se začala charakterově členit.

Z nadčasového pohledu je tak každý prožívaný okamžik tohoto streamu (proudění) stále konceptuálně bezhraničně trvající a něco jako časová ohraničenost coby izolovaný úsek zde nemůže tedy samostatně existovat, individualita se tak vyvíjí až v rozložených zhmotněných projekcích různých frekvenčních pásem. Vyzářený kosmos je tedy multidimensionální strukturou těchto různorodých frekvencí. Vše, co je konceptuálně myslitelné, se pro naše vědomí tak i prakticky projeví.

Nerozlišitelné a neměnné bytí však pod všemi vyprojektovanými frekvencemi zůstává stále a náš charakterový vývoj jako nerozvinutá semínka možností rovněž. Takto zasazení do časoprostorovosti jako do hlíny rosteme a proměňujeme se prožíváním odvíjené vibrační dějovosti, která byla konceptuálně vyznačená již v samotném bytostném jádru.

Kde je pak ona omezenost jednoho smrtelného života? Co je potom skutečně ono naše JÁ, pokud jsme všichni individuálně tvarovaným průnikem čirého bytí v průchodu časovými rovinami.

1.6.94

…

 

 

ÚVAHY 94/2

Pluralita je postavená na svobodné vůli všech zúčastněných. Absolutní vůle umožňuje svobodné vytváření všech možných variací projevů. My bytosti ale podléháme determinaci osudového předurčení, které vyplývá z kombinace dosud rozvinutých i nerozvinutých vlastností. Můžeme tedy jednat jen z hlediska svého vývojového stupně. Takto omezená individualita neumožňuje plnou svobodu, která leží za jeho psychickými hranicemi.

…

V podvědomí každé bytosti je zaznamenáno vše, čím tato od počátků svých inkarnací až dosud prošla. Z vnitřního centra pak pramení i síly její vnitřní energie. Odříznutí se od něj jen do vně projektované iluzivní reality vede k jejímu pokřivení a zakrnění. Rozvíjela se u ní jen jedna stránka osobnosti.

…

Každé cestování je prakticky cestou i do vlastního podvědomí, každé navštívené místo otevírá v duši jiný aspekt kolektivních vlastností odpovídajících danému prostředí. Věci oživujeme tím, že je vnímáme a dáváme jim svůj psychický náboj. Tím se podílíme na celkové atmosféře místa a potažmo i své doby, v níž jsme plně ponořeni.

…

Jen velmi tenká stěna nás odděluje mezi tělesným bytím a nebytím.

…

Dokud existuje bytost, dotud trvá i její ego. Je ale domýšlivé myslet si, že bytost se může zbavit sama sebe. Bytost se může zbavovat jen svých pout.

…

Moderní technocivilizace se valí jako neurotický kolos poháněný hrůzou jednotlivců, hrůzou z vypadnutí z celku a z nenavratitelnosti smrti.

…

Nacionalismus = nekritické ztotožnění s určitým národem a pohrdání ostatníma.

Vlastenectví = podpora a práce pro svou společnost, v níž žijeme, snaha o její zkvalitnění a rozvoj a tím i vliv na přeshraniční celky. Je to stejné jako když se venkovan stará o svou zahradu a inspiruje tím i své sousedy.

…

Vědomí rostlin nás obklopuje všude, uchytí se kdekoli, prostupuje dokonce i námi.

…

 

 

PŘES SVĚTY MAGIE A TECHNOREALITY DÁL

Magie narozdíl od mechanistických věd pracuje s organickými čili psychickými silami. Ty dokážou ovlivňovat, dosáhnou-li určité intenzity, i panující zákony fyzikální reality. Podle charakteru svého působení se dělí tradičně na bílou a černou.

V starověkých magických kulturách byly tyto psychické síly brány smrtelně vážně, což vedlo k jejich uctívání v různých ritech. Bylo to i věcí více pudové ne až tak rozumově sofistikované povahy tehdejších lidí jako je tomu dnes Mnohem lépe tudíž chápali, že veškeré životní události se odehrávají v cyklickém čase, v jehož rámci probíhají relativní děje a jejich proměny (viz I Ting).

Tvarové, zvukové, čichové, vizuální a další projevy energií mají schopnost zasahovat a měnit strukturu hmoty. Vyšší formy magických rituálů aktivují psychické procesy a ovlivňují je pro individuální účely magiků, což je ale již jen krůček od jejich zneužívání a taky se tak i záměrně děje, a pak se jedná již o magii černou. Ta ovšem vyvolává tvrdou odpověď nejtěžšími karmickými odrazy pro duše aktérů.

Proudící energie je možno zesilovat či transformovat různými způsoby, např. skrz nerostný či rostlinný svět. Rostliny je třeba považovat také za bytosti se svou zatím velmi jednoduchou psychikou.

Planeta je protkána nespočtem silových proudů z jejich jednotlivých center a ty působí na krystalizaci hmoty a její zabarvení specifickými energetickými vlivy. Hmota je pasivní substancí a přijímá a tvaruje se pod jejich působením. Rostliny mají už svou zatím silně omezenou vlastní vůli a životní plán, jsou již aktivnější vůči zcela pasivní nerostné říši.

Tato poznání o aktivní nadřazenosti ducha nad hmotou vedla v starých dobách k magickým praktikám jako k běžné součásti komunitního života. V časech pozemského regresu a úpadku poklesly tyto rituály později až k lovecké magii z nedostatku přirozenější rostlinné a ovocné potravy. V těchto těžkých životních podmínkách (doby ledové) tak mohla magická praxe pudem sebezáchovy poklesnout až k 2. tělesné čakře zaměřené na zajišťování pouhého přežití tehdejší society.

Na dějiny lidstva je možné tak pohlížet i z hlediska rozvoje a úpadku magického myšlení. V temných dobách byly přírodní vlivové podmínky přitvrzeny, začaly stahovat všechny síly k sobě, k planetárně dostředivému krystalizačnímu principu a k pudovému egoismu. Tím nastala i nutnost rozvíjet fyzikální chápání světa s jeho zákonitostmi.

 

Pulzace vzájemně odstředivých a dostředivých sil dopadá a formuje lidskou činnost a celkovou kulturu, která je z nich odvozená a jimi se vytvářejí celé psychické komplexy představ a poznatků. Klíč k chování lidstva lze tedy nalézt až v nadřazené archetypální úrovni střídajících se 4 základních sil a jejich vlivů, jež se analogicky projektují do všech dalších dimenzí.

Deduktivně můžeme odhalovat působení panujících energetických vzorců těchto archetypů na nám známých kulturách i směrem do minulosti. Potíž je v tom, že máme jen skromné informace o civilizacích poslední 6000leté éry, v níž panující silové podmínky planety byly bližší našim psychickým vzorcům v časoprostorové dimenzi.

V době minulého cyklu před 24000 lety, v období vlády odstředivosti (obdobné do jaké teprve míříme), a spojené s podvlivy žáru a nadšení, zde byly naprosto opačné vzorce myšlení, než je tomu dnes v dostředivé době. Mohli bychom se tedy domnívat, že se jednalo o onen bájný Zlatý věk nejvyšší Yugy či přinejhorším o její dimenzionálně vyšší stupeň, než je tomu v současnosti.

K této charakteristice lze přiřadit i typ komunikace na mnohem vnitřnější mentální úrovni (např. telepatie). Řeč nebyla tou nejpodstatnější vlastností, a tedy nepotřebovala být ani tolik rozvinutá, neboť obrazné (magické) představy převládaly nad pojmově abstraktními či naopak těmi až příliš konkrétními. V obrazném myšlení působí více citové intuitivní pronikání do duše světa a její chápání se děje tudíž i přirozenější formou. Takový způsob vnímání a komunikace je pro nás blíže nižším astrálním úrovním.

Teosofická nauka by to označila jako nazírání do vyšších duchovních světů. Takovým pohledem je například možné obyčejnou louku vnímat např. jako zářící energetický koberec, drahokam či jako vesmír se svými galaxiemi květných soustav apod.

Tuhnutím planety vlivem dostředivě chladného faktoru tuhlo i naše vnímání mikrovesmíru. Naše těla i bytostná mysl se pevněji formovala a uzavírala přeshraničním vlvům, což přerušilo jejich kolektivní propojení a objevil se tak svébytný nový princip individuálního vědomí. Zmizela tím ale schopnost jemnějšího pronikání do skutečnosti a vzniklo i více neporozumění a nedorozumění. Do vědomí tak vstoupil nový prvek v rozlišování na vnější a vnitřní, na ty a já, my a oni apod.

 

Toto zamlžení tak přineslo i potřebu větší sofistikace života, rozvoje komunikace, upřesňování pojmů, je to doba sekularizace pojmového myšlení. Je to však vývojově i rozvoj vyšší mentální roviny, než byla dosavadní citově intuitivní, tato je ale zatím v méně rozvinutém ještě značně primitivním stádiu. Proto se nám může jevit spíš jako úpadek vědění vůči předhistorickým stavům. To je provázeno rovněž vydělením se ze světa fauny a flóry a povyšováním se nad ostatní přírodní tvory. Posiluje se postupně u lidí individuální aktivita jejich již plně lidského ega a začíná se rozvíjet expanzivní kultura se vším, co známe, a zasahující do životního prostoru ostatních živočichů až k vytvoření umělého světa nad světem přírodních sil.

Stále větším pozemským realismem nastává i nutná preference časovosti, a tím i zvýšených obav ze smrtelnosti a pomíjivosti individuálního života. Jsou vytvářeny nové kalendáře, které již nestojí na cykličnosti dob, ale na jejich pozemské linearitě. Zpočátku v rozdělování světa na „zde“ a „tam“, a postupným ztotožňováním se jen s poloviční jeho částí „zde“ a zpochybňováním onoho „tam“. Duální myšlení tak pronikalo do všech oblastí lidského života. Je to rozpolcení, které zapříčinila preference pojmového myšlení a pojmenovávání okolního světa nad oním zmiňovaným imaginačním myšlením. To vše měl na svědomí nastoupivší „nejupadlejší“ vibrační cyklus Kaliyugy, kdy svět již obrazně stojí jen na jedné ze čtyř svých nohou.

Nový impuls Vodnáře opět začne do hry zapojovat i hlubší a primárnější roviny duševních vlastností jako je právě ona intuice a další v současnosti nerealizovatelné schopnosti. S tím bude postupovat uvědomění a sbližování duálních polarit při uvědomění, že se jedná o dvě strany téže mince. Minulá staletí a desetiletí byla zlomem v největší izolaci rozumové a citové sféry. Ta našla svůj projev v jednostranném materialismu a redukci na pouhou účelovost života na rozdíl od jeho minulé mnohovrstevnatosti.

Nastupující ekologické snahy jsou znakem zatím ještě primitivních počátků nové éry odstředivého myšlení. Začíná se pomalu uvědomovat hluboká sounáležitost s celou živou komplexností planety i s její členitostí. Odhaluje se důležitost myšlenkových koncepcí a osobní aktivity. Postupně začínají hrát roli i společenské nároky na zvýšenou kvalitu životního stylu. Překroucený a zneužívaný liberalismus bude ztrácet svou bezbřehost zesílenými ochranářskými snahami zdola.

Liberální myšlení se pročistí do ideje rovnocennosti všech tvorů a jejich práva na vlastní životní prostor. Původně se liberalismus začal rozvíjet v průběhu průmyslové buržoazní revoluce a v jeho základu stála pozitivistická filosofie se svou vírou v neomezený pokrok materiálního světa cestou čistého racionalismu. Ve skutečnosti ale nešlo o větší pokrok lidského ducha, ale o chůzi v začarovaném kruhu poloviční pravdy, čímž tato rozumově materialistická víra začala degenerovat.

Nakonec ať je doba jakákoli vždy na konci dojdeme opět i k jejím k počátkům, ze kterých jsme vzešli, jako Uroboros požírající si vlastní ocas.

…

 

 

IDEOVÉ ZÁŘIČE A SYSTÉMOVOST

Cesta vzhůru je cestou vědomých integrací vzájemných protikladů v nadřazených úrovních. Cesta dolů naopak spočívá v jejich polarizaci, což je retrográdní rozkladný proces. Zkoumáním vzájemných protikladů můžeme teoreticky i empiricky (zkušenostně) poznávat nové příčiny a významy věcí. V tomto přístupu je obsažena analýza i syntéza.

Každá společenská skupina má svou hierarchii utvořenou kolem nějakého svého specifického „centrálního zářiče“, který je opět podřízen vyššímu centru atd. Tímto silovým centrem může být pro ni cokoli přitažlivého ať ideově či osobnostně. Každá skupina tak vytváří v psychické rovině něco jako vlastní „mentální krystal“ čili svůj egregor, silovou myšlenkovou strukturu projevovanou do vnější reality. Má tak svou identitu i své aktivisty, a také vztahy k jiným skupinám. Vnitřní vztahy se projevují formou nejrůznějších psychologických her a rituálů. Jejich narušením či negací se většinou deformuje a hroutí i celá tato subskupina.

Toto schéma platí pro jakoukoli skupinu (partičku, rodinu, klan, region, stát, systém, náboženství, evoluční druh ap.) Je-li skupina zformována jen účelově pro realizaci nějaké ideje, ta se pak stává zdrojem její existence, kolem něhož se vše točí a vytváří vůči sobě přátelské či nepřátelské vztahy. Uvnitř spolků funguje většinou hierarchie. Ta je nositelem jistého vnitřního řádu. Převaha anarchie by mířila k chaosu a rozpadu. Zdroj (idea) je proto vždy prvotní, vše ostatní je již její projekcí v konkrétních skupinových vztazích. Vždy je pro ně nutná určitá činnost směrem ven, jejímž účelem je shromáždit kolem svého zdroje víry co nejvíc duší. Tito členové pak svou duševní energií udržují uctívanou projekci při životě. Ve vnějším působení tak záleží vždy na kvalitě takovéto centrální projekce.

Pro lidi tak může být zdrojem cokoli, co je oslovuje, přitahuje, pro co jsou ochotni obětovat kus sebe sama ať v dobrém či zlém, a to pak i svou vůlí krmí.

…

Dnes existuje všeobecná nevíra v tvůrčí božskou rovinu“, na jejichž principech může existovat veškerý reálný vesmír a život v něm. Je zde nevíra právě v onu odvozenost.

Z dosavadních dějin známe spíš autoritářské formy mocenských zřízení. Vidíme jak expanzivní národy, které násilím dobydou nějaké území, se na něm postupně usazují, vrůstají do něj, prochází proměnou svých postojů i organizační struktury a postupně začnou splývat s původními obyvateli. Tím ztrácejí svou začáteční bojovnost, na nových územích utužují kolektivní soudržnost, a postupně tak začínají bránit tuto komunitu před expanzivními útoky zase nových dobyvatelů. Tato proměna se děje díky soustavným změnám ve frekvencích, které na planetu v čase působí.

…

Vyšší pravda osvobozuje, lidská systémovost svazuje. Pravda absolutní je nedělitelná a platná pro celé Tvůrčí dílo, postavené na rovnosti veškeré mnohosti. Dosáhnout takovéto pravdy by ale znamenalo pochopit a překlenout veškeré rozpory duality, protože pravda Nejvyššího leží až hluboko pod veškerou myslí, která podléhá vší rozmanitosti. Lidské dobro formuje systémy preferující přímé cesty. Složitost ze svého principu již zatemňuje.

…

 

 

INDIVIDUALITA A PROSTŘEDÍ

Individualismus ega je hlavně záležitostí pozemské úrovně a jí bližších astrálních vrstev, ve vyšších se jedná už o zcela jiné kvality.

Nesprávně pochopený individualismus nás spíše odděluje od celku do uzavřenosti sebe sama, jde o dočasně obrácený proces ve vývoji. Stejně je tomu na protilehlé straně, kdy deficitní nesebevědomé ego jednotlivce se snaží nekriticky sloužit druhým egům v uspokojování jejich potřeb pomalu do vlastního vyčerpání (v hmotné i citové oblasti). Důvodem zpravidla je očekávání ocenění z vnějšku.

Ideální rovnováhou mezi těmito protiklady je uvědomění, že ono osudově nám dané prostředí je prostorem pro naše aktivní jednání, a to má podnět z vnějšího prostředí. Potom osobní odpovědná aktivita nahrazuje vyvažující činnost karmických sil, jež na interakci s prostředím jsou vázané a v něm se prosazují.

Celkově toto osudové prostředí ví vše a současně neví nic. Musí v něm být tedy vždy něco či někdo, kdo ho aktivizuje, kdo z jeho informační paměti aktivuje určité informace a převádí je do hmotného činění. Prostředí je tak pamětí i zdrojem v kolektivním nevědomí čili podvědomí a bytosti jsou jeho aktivačním činitelem. Činitel do něj postupně myšlenkově vrůstá, poznává a získává z něj další informační energie a jejich předáváním vně se kolektivní vědomí postupně rozšiřuje a prohlubuje. Pro nové bytosti, které do něj přicházejí se stává toto nové kolektivní uvědomění již samozřejmou skutečností.

Osudovost není složená jen z jednotlivých individualit a jejich soukromých osudů, jsou zde celé bloky (buňky) rodin, kmenů, států či národů, které mají také svou kolektivní individualitu a osudové dění. Bytosti se do těchto celků vtělují na základě společné kolektivní psychiky, která ve své struktuře obsahuje velké množství vnořených dalších subdimenzí.

Je-li celek postižen karmicky určitou nepřízní osudu, pak přítomných v něm se z různých příčin tato kolektivní negativní karma dotýká, tj. mají na jejím vzniku určitý podíl. Byli na ni zainteresovaní třeba jen kdysi tichým souhlasem s páchaným zlem na druhých, a tím byli nuceni se do takovýchto souvislostí znovu zrodit přitaženi silou svých skutků, Uplatňuje se tak společné vědomí sounáležitosti i společná vina (různě odstupňovaná). Všichni jsme nějak propojeni a navzájem se kvalitativně ovlivňujeme.

…

 

 

DUŠEVNÍ POZITIVITA

Kvalita meditace a vnorů je závislá od vyváženosti myšlení. Bytost potřebuje k životu určitou harmonii, o tu se musí v nepříznivých společenských podmínkách ale postarat aktivně sama. Postupně, jak se díky tomu rozvíjí její sebevědomí, zbavuje se i strachu před možnými a nepředvídatelnými událostmi ve svém osudu a rovnovážnějším myšlením vytváří kolem sebe i kvalitnější biopole, a tím i mentální ochranu. Člověk tak vkládá svou důvěru ve vyšší a inteligentnější síly a ty ho zpětně naplňují vírou v konceptuální dobro a bezpečí, což ho vnitřně harmonizuje.

Nejde tady ani tak o víru ve vlastní schopnosti, které nutí neustále je někde prokazovat, ale o spočívání v uvědomění univerzální božské lásky, která směruje veškeré dění v universu ke konečnému dobru, neboť jinak ani nelze.

Soustavně se děje obohacování mentální sféry země o paralelní světy našich srdcí, snů, mysli, vůlí. Skrze představy a emoce probíhá naplňování frekvenční mnohorozměrnosti tohoto přítomného času. Jednou se i mezery v jeho vnímání stanou vědomými a čas vymizí ve stavu jednotného nekonečného ducha.

Žijme plně a vzdejme se touhy jenom mít, ale obdivujme i krásu harmonie kolem sebe. Z přítomných okamžiků si tak budeme vědoměji utvářet vlastní věčnost. Překračování poznaných lidských hranic je trendem (stavěním mostů) k syntéze obou světů – dolního i horního ve vědomí jejich jednoty.

…

 

 

SVOBODA A SPOLEČNOST

Jeden z největších problémů dnešní doby vychází především z přemnoženosti, a tedy i přehuštěnosti lidské populace na této planetě. To je navíc umocněno nadměrným technickým rozvojem a posílením všesáhlého anorganického záření z nekonečného množství moderních elektrických přístrojů. Jen v takových podmínkách se může ovšem dařit veškeré kolektivní masovosti, která lidstvo postihla. Jsme soustavně vnořeni do kultury masové společnosti, masových hnutí a revolucí, masové zábavy a sportu a vůbec masa jako takového.

Proto aplikace čistých technologií je možná jen při pokrývání menší hustoty populace. Potom získá jinou kvalitu i celá společnost, která je tak víc otočená směrem k lokálnímu regionalismu. Běžný život tím získává celkově jiné tempo, neboť je to právě zhušťování obyvatelstva, co zapříčiňuje zrychlování časových rytmů a vyčerpávání fyzikální i organické energie ze svých zdrojů.

 

Hlavní problém doby je zachování si individuální lidské svobody a obrana proti totalitním praktikám jejího omezování. Ve skutečnosti je masová morálka ale daleko silnější a zdá se, že tento kolektivismus postavený proti individualitě většině lidstva i vyhovuje, neboť ho nezneklidňují tolik existenční starosti.

Lidská svoboda se projevuje v možnostech individuálně se rozhodovat a být odpovědný sám za sebe i druhé. Jedná se tedy o svobodu vůle, kdy každý má právo si řídit sám svůj život, jak uzná za nejlepší. Tuto svobodu neoslabuje princip samosprávných územních celků, jsou-li zasazeny v demokraticky pluralitním kontextu coby opaku techno globalizační vlády, ke které stále rychleji míříme. Vnější kolektivní realita se tak staví do stále větších rozporů s vnitřní integritou. Člověk je nucen se i proti své vůli soustavně konfrontovat s nepříznivými společenskými vlivy, které se mu ze strany většinové společnosti kladou do cesty.

 

Ve skutečně demokratickém systému společenské zákony nesmí znásilňovat přirozenou seberealizaci. Jelikož totalitářský systém to má ve své povaze, musí být vytvořen systém brzd a obrany jednotlivců i skupin.

Kultivovaná společnost má hluboké porozumění i pro životní možností jiných tvorů než jen člověka. Lidské zákony by se měly proto zabývat i touto sférou jejich ochrany v duchu příkazu, že všichni tvorové mají stejnou hodnotu života, neboť všichni vycházíme z téhož zdroje a skrz časoprostory k němu opět i míříme. I když jsou bytosti všeobecně ještě nedokonalé, není to důvod k jejich ničení. Mají stejné právo na své světy jako my na náš.

V tomto chápání vězí rovněž význam pluralitního myšlení. Vše se vyvíjí na základě vlastních individuálních zkušeností. Zlo, které jsou bytosti schopné páchat je oživováno hlavně z nedostatečných zkušeností a poznání. Ty jsou ale individuální a nepřenosné, tudíž je třeba nechat všem prostor pro jejich nabytí.

Vnucování vlastních hodnot druhým, vede pouze k jejich dezorientaci. Stále větší množství nejrůznějších neuróz a duševních nemoci v dnešní době je toho důkazem. Každá sebemenší či sebeprimitivnější bytost je ale ve skutečnosti mnohoúrovňovým multidimenzionálním útvarem, zaslouživší si respekt.

13.6.94

…

 

 

ZŮSTÁVAT NOHAMA NA ZEMI

Drogy mohou být pro člověka, ve kterém panuje duševní chaos, velice destruktivním činitelem. Ještě více oslabují pevnost a nabourávají ochranné filtry jeho individuality. Podstatné nejsou nějaké krátkodobé efektní spirituální vize, ale aktivní kvalitativní změna v přístupu k životu jako celku.

Vědomé zbavování svých fixací ke světským klamům Máji není odtržením od světských rovin a jejich zapomenutím jako takových, ale pronikáním přes mlžné závoje fikcí k pochopení hlubší jednoty dění. Dokud nebudeme ztotožnění s poznáním „Já Jsem Vše“, budeme soustavně vraceni do koloběhů duálních světů zde na této planetě nebo jinde ve společném vesmíru.

Vtom tkví také omyl katolíků, kdy mnozí z nich tvrdí, že na rozdíl od druhých nejsou z tohoto světa. Budou z něj stále a nezáleží, jestli na této planetě či jiných, protože jejich evoluční vyspělost odpovídá přesně daným frekvencím jejich osudů ať zde či jinde a budou jimi přitahováni, dokud u nich nedojde ke skutečné charakterové změně. I kdyby žili v minulých životech na jiných planetách a ať byli dříve kýmkoli, nic to neznamená, protože momentálně jsou zrození zde a jejich duše tomu i odpovídají.

Vše v kosmu je ve svých hlubinách vibračně propojeno a je jen třeba jinou formou projeveno. Být teď a tady neznamená se tedy povyšovat nad druhé, protože všichni máme tentýž původ v božství a jen různě stanovené cesty zase zpět k němu.

V okamžiku, kdy bychom se od úrovní tohoto světa zcela izolovali, ne pro duchovní práci na sobě, ale pro svou pasivní pohodlnost se uzavírali, umrtvujeme své svědomí i vědomí. Duševní aktivita značí permanentní proudění, autenticky prožívaný střet se svým přiděleným osudem a poznáním. Teoretické abstraktní myšlení bez hlubokého zážitku vnitřní proměny ještě nic neřeší a vrací opět zpět do partií vlastních rozehraných her.

…

 

 

ÚVAHY 94/3

Původ veškeré bytostné existence leží v samotné Podstatě, odkud se konceptuálně projektují veškeré myslitelné možnosti Tvůrčího díla. To dává všem tvorům i právo na svou svébytnou i když v tomto čase zatím nedokonalou existenci. Pod veškerými životními projevy je to stále ale Bůh – Podstata, bez jejíhož silového proudění by nebyl život možný. Tak jako jsou kapky z řeky částí jednolitého proudu a řeka je tak množinou těchto kapek, má se to i s duševně bytostným ve vyšší rovině jednotným proudem, který se postupně rozčleňuje do individualizovaných osudových ramen a opět se v závěru slévá zpět do původní jednoty. Vše jsou to tedy stavy (formy) onoho prvotního božství.

Vlastní bytí božské podstaty je pro nás nepoznatelné. Většinou si myslíme že životní pravidla si určujeme sami, ale to je pravda jen zčásti. Většina našeho uvažování vychází z nevědomí, na nějž působí nejrůznější vlnová záření a ta v nás vyvolávají určité psychické impulsy. Lidská vůle je v tomto zatím velmi nedokonalá a víceméně na takové podněty dle své povahy jen reaguje.

…

Zvířecí duše, přestože není až tolik vědomá jako naše lidská, přesto spolu s námi uznává primární životní hodnoty a má smysl pro řád a spravedlnost. Jsou to vlastnosti duše všeobecné, vyrostlé z obdobných psychických základů. Jako živoucí božské entity potřebují jen svůj čas, aby se ocitly rovněž na stejné vývojové úrovni jako duše lidské, které se odlišují jen tím, že na svou vývojovou časovou dráhu nastoupily o něco dříve.

…

Existuje jedna cesta, kterou by rádi všichni šli, zároveň ale, když se s nimi o tom člověk ale baví, tak vlastně jako by vůbec neslyšeli či slyšet nechtěli. Možná, že si i vyslechnou jiný názor, ale současně v něm rovnou už hledají mezery a díry, ne kvůli konstruktivní kritice, ale jen aby ho mohli vyvrátit, přestože se nesnažili ho ani lépe pochopit.

Takže ano, lidé chtějí slyšet spásné myšlenky, ale jen takové, které je nenutí měnit své postoje, aby se nemuseli něčeho kvůli tomu vzdávat. Ale nejvíce ze všeho se jim líbí, když přiznáme, že se cítíme v tomto světě stejně idiotsky jako oni sami a potvrdíme jim, že fakt je všechno v prdeli.

…

Pod egregory se obecně myslí skupinové mentálně energetické útvary, ať se jedná o národy, rody, rodiny, třídní skupiny či další entity se svou vnitřní strukturou. Jsou oživovány nadřazenými archetypálními živlovými silami a skrze duševní subjekty modifikované, transformované a vlivově působící. Jsou udržovány kolektivní vírou ve smysl a účel uctívaných idejí, které formují celkový i specifický charakter egregoru. Mohou se tak podílet svým vlivem na celkových dějinách s jejich jednotlivými kulturami. Oddanost charakteru těchto myšlenkových „bublin“, ať vlažnější či fanatičtější, tvoří vzájemné hierarchické vztahy uvnitř těchto množinových sfér.

…

V Apokalypse sv. Jana je zmínka o návratu Krista sedícího na vzdušném oblaku. Samozřejmě se jedná o alegorický symbolický výjev, který může znamenat nový příchod velkého Přinašeče na počátku doby vlády vzdušného principu, a která začíná již za dvě desítky let vstupem Pluta do znamení Vodnáře. Tím bude zahájená další živlově archetypální éra pro příštích 6000 let.

J. Zezulka dostal v době svého duchovního probuzení zprávu od svého nevtěleného učitele o významné úloze Čech v tomto procesu. Čechy byly vždy místem, kde se dařilo víc hermetickým naukám než konvenčnímu náboženství (viz kniha italského autora Angelo M. Ripellina: Praha magická a další, např. Poselství českému národu od Boženy Cibulkové, dílo G. Meyrinka (viz Praha = Pragaja coby práh k vyšším světům aj.).

01-17.9.94

…

 

 

VIBRAČNÍ VLIVY

Každé místo na planetě vyzařuje, protože je vibračními silami i modelováno. Tzn., že mu podléhají svým vnímáním také bytostí v něm žijící. Tyto místní dobové frekvence na ně působí jako určitý filtr a tím utváří specifičnost jejich osudů. Formují se tak celé skupinově spřízněné mentální egregory.

Veškeré aktivní usilování směrem ven od sebe představuje vlivové působení. Individuální bytostné vyzařování naráží na kulturní filtry své doby, která obyčejně chrání své zakonzervované hodnoty. Individuálně žitá kvalita je ale autentičtější než dobové kolektivní konvence. Bytostná autentičnost stojí nad veškerými ustálenými často zmrtvělými zvyklostmi.

Stačí se zeptat: Co je víc: živoucí autentická bytost nebo nedokonalá kolektivní ideologie zformovaná na kompromisních základech?

Kolektivní ideje teoreticky formulují směřování, strukturálně projevený stav, který chtějí ve svých záměrech v budoucím čase docílit. Samy o sobě bez praktického projevu jsou ideje jen teoretické konceptuální a nenaplněné životní energií. Dokud se tak nestane, jsou tedy pro lidstvo neautentické a nemůže se na ně vztahovat ani privilegium svévolně ovládat lidské osudy, pakliže to není v rámci jejich karmy. Takovou moc má jen to, s čím se sami dobrovolně ztotožníme a tím pádem zastáncem toho se i s plnou odpovědností stáváme.

V koncepci boží vůle je existence živého energetického proudění ve stvořených časoprostorových sférách, osvobozující od toho, čím vnitřně nejsme, tedy od všech iluzorních fixací a manipulací, a vedou k jejich prohlédnutí a rozptýlení. Toto popírá autoritu totalitní světské moci, usilující zakonzervovat společnost na co nejdelší čas ve svých mantinelech. Ale přestože ve větší míře ještě nepadají hvězdy (ideje), jak bylo předpovězeno v knize Zjevení sv. Jana, padají již některé dosud zdánlivě nedotknutelné autoritativní režimy.

Kvůli žádné světské autoritě není třeba popírat sama sebe, nechávat se natlačit do něčeho, čím se necítíme být a co je nám duševně vzdálené. Je to právě kvůli své autentičnosti a integritě narozdíl od abstraktních idejí. Naše nedokonalá cesta má stejnou důležitost jako sebevznešenější cíl.

Každá snaha ohledně budování vnějšího řádu a struktury musí být stále korigována kritičností naší vlastní svobodné vůle. Každý vnější uměle vytvořený řád je logicky zpochybnitelný a záleží jen na úhlu pohledu, jak k němu přistoupíme. Také každé spirituální učení či filosofie mohou nám pouze své myšlenky předkládat k svobodné diskuzi, a mnoha lidem to může i pomoci v hledání pravdy, ale nutit něco pod vlivem strachu je už destruktivním zlem.

 

Věk RYB končí ve formě jakési "tapety" – reprodukce do nekonečna zmnožovaných vyprázdněných frází a lží. Kvalitu originálu lze u reprodukcí toliko ořezat, napodobit, nikoli ho více zkvalitnit tak, aby originál předčily. Z toho vyplývá, že žijeme v dnešní reprodukční době v zajetí konkurence průměru a podprůměru. Je-li něčeho stejného příliš, přestává to být ovšem zajímavé i pro fyzické smysly natož pro ducha. Je-li převaha podprůměrných duchovních autorit, ztrácejí na váze svého myšlenkového vlivu a podporují tak i podprůměrnou masovost v dané chvíli. Z hlediska delší časovosti to ale již vede k protikladu opětného oceňování originality a autentičnosti.

…

Při meditacích na absolutno je třeba se co nejvíc odmyslit, oprostit, odfixovat od smyslových vjemů časoprostoru, ve kterém se fyzicky nacházíme, tj. povznést se nad dimenzi vnímání, v níž spočíváme v běžné realitě.

…

Pochybnosti (rozptylující stav) leží jen v trojrozměrné rovině příčinnosti jevů, jež podléhá smyslovým klamům. Dokážeme-li se v meditaci odpoutat jednobodovou (myšlenkovou) koncentrací od své tělesnosti, dostáváme se do zvýšených vibrací svého ducha, tedy i k širšímu a hlubšímu úhlu pohledu nad či pod (to je shodné) trojrozměrnou hru fyzikálních sil. Každý archetyp má svého vedoucího ducha a přes jeho psychologické nebo vibrační pochopení se dá na něj vědoměji napojovat.

…

Rozum zmnožuje a staví věci do protikladů. Intuice a cit protiklady sjednocuje. Je to neustálý dech našeho myšlení i života.

3.11.94

…

 

 

K VODNÁŘSKÉ DOBĚ

Pojem „BYTÍ“ asociuje pojem plnosti existence, pocit trvání přesahující pomíjivé stavy. Bytí jako živý tok psychoenergetického proudění si vyžadující svou svobodu. V ní mu brání všechny ty staré zdí strnulého egoismu, zahleděného jen do svých úzce ohraničených zájmů. Přirozená dynamika tohoto bytí šablony a dogmata ale bourá, narušuje zdánlivě neotřesitelnou víru a celá léta utvrzovaných systémových struktur.

Ideální projekce v ryzím stavu se na Zemi cyklicky projevuje ve svůj čas jako bájný zlatý věk lidstva. V takové době vládne nepřipoutanost k povrchnímu relativismu hmoty, je přirozeně akceptována duchovní svoboda každého jednotlivce, který se ale cítí propojen s ostatními v jednom společném celku, vnímá svou plnost dovnitř i ven skrz bezhraničně proudící energii. Vytváření zla proti bližním mu nemůže vůbec přijít na mysl.

Negativní energie zla mívají příčinu v nedostatku poznání, relativismu a iracionálním strachu ze své snadné pomíjivosti. Hrůza z návratu do své nevědomé animality je ale z pozice ducha bezpředmětná, neboť animalitu utvrzuje spíše stavění hranic mezi fyzickým smyslovým světem a jeho vyššími oktávami. Tyto smyslovostí rozčeřené emoce se potlačují a zahušťují v duši a výsledkem takového omezování jsou výbuchy agresivity do všech stran.

Harmonie je mírumilovný stav schopný velkých pozitivních činů. Již ze svého principu vylučuje agresivní dobyvačnou expanzivnost, a naopak podporuje klidné a pozvolné duchovní prohlubování. Vodnář bude navracet k jisté lehkosti s poukazem k analogii kosmického dechu, tedy archetypu vzdušného plynutí a prolínání. Tzn., že se do pokročilejšího času tohoto znamení nebude možné rodit se současnou hodnotovou pokleslostí, která vyplývá z egocentrického myšlení.

Planeta Země jako směs všech 4 silových principů je nejvíc zatížená karmou tohoto způsobu myšlení. Možná ale bude hrozit opačné nebezpečí z lehkomyslné tolerance všech forem jednání, majících také právo na svůj projev (i když to se hodí spíše na současný stav), v určité rozplizlosti a bezbřehosti z nedostatku pevnějších koncentrujících bodů. Nicméně se nesmí zapomenout ani na pomoc vyšších sil, ke kterým bude mnohem otevřenější cesta.

Ke všem hlubším věcem života se lze dobrat uvolněnou cestou dobrovolné pozornosti, a nejen autoritativními saturnskými příkazy. K takovéto formě příštího duchovního „tripu“ je zde před námi připraveno zhruba 6000 let další cesty, pokud se nám podaří ve zdraví překonat vrchol krize v příštích desetiletích. Tento duchovní věk by mohl trvat dokonce až 12000 let ještě i za vlády klidového živlu vody, než se svět opět formovat jinak ve svém cyklickém proudění.

Vodnářem lidstvo znovuobjeví i moc energií všeho druhu, dynamičnost procesů, autenticitu a větší pravdivost života, radost, uvolněnost, vzlet, méně zrádných propastí, více poezie a lyriky, ale hlavně nalezení klíčů ke své duši.

OD TRAGEDIÍ K DOBRODRUŽSTVÍ POZNÁVÁNÍ

V Z H Ů R U V E R N E O V É D U C H A!!!!

7.11.94

…

 

 

SPOLEČENSKÉ SMĚŘOVÁNÍ

Světské i náboženské autority zde pod vlivem dopadajících kosmických vln v průběhu doby vytvořily určitý hodnotový řád. Jednotlivé duše na základě svých morálních kvalit se rodí do takových společenských souvislostí, které jim vibračně odpovídají anebo kde na ně čekají karmické dluhy. Potom se i celoživotně pohybují v myšlenkových mantinelech té které společenské éry. V nich mohou svým životním úsilím částečně vyvažovat krajnosti své doby, ale těžko mohou svévolně změnit jejich celkový charakter a směřování. To se stane jen působením hlubších unitárních sil v určitých dějinných údobích.

V případě nově nastolovaných systémů bývají obyčejně vypíchnuty dříve opomíjené myšlenky. To, co bylo nepřekročitelnými dogmaty ve starých časech, bývá novou dobou zpochybněno, protože již není posilováno ze strany silových frekvencí nové doby, které spadají pod jiný archetypální vliv. Současné trendy vedou směrem k větší otevřenosti, takže se bude postupně více rozumět i dříve zakazovaným a trestaným mentálním směrům.

Otázka je, zda lze na nejvyšší charakterové archetypy, které mají na směřování lidstva podstatný vliv, klást lidské rozlišování a dělení na dobro a zlo. Je to silová sféra, do které lidstvo nedokáže vidět a nedá se tudíž jakoukoli jeho technikou do ní ani zasahovat. Můžeme pouze chápat, že některé silové frekvence život usnadňují, jiné mu kladou větší překážky nebo ho ničí, ale to je tak všechno, co s tím můžeme my lidé udělat. Jsou vytvořeny kombinacemi základní tvůrčí čtyřky sil, která tento vesmír zformovala, a my bytosti planety se můžeme jen vlnit v jejich frekvenčním rytmu anebo se bránit vystoupáním do vyšších úrovní.

Současný svět půjde ještě nějakou chvíli do chaosu, destrukce a hrůz, dokud se situace většinově nestane naprosto neúnosnou. Mocenské struktury se budou ještě pokoušet pacifikovat chaos a nihilismus zvýšeným militantním jednáním, které však vyvolá ještě prudší odpor. Zároveň však návrat k minulým uctívaným hodnotám již nebude také možný a pokračovat s nimi dál také ne.

Stejně neúčinné však budou i snahy naivních idealistů a snílků, jakýchsi post hipíků, protože veškeré současné myšlení klouže jen kosmeticky po povrchu a nemění to příliš hodnotový žebříček a celkové paradigma. Navíc do této situace možná vstoupí svým vlivem i nezvladatelné přírodní síly či zcela něco nepředvídatelného. Teprve o cosi později po ustálení hlavních změn na přechodu dob se začne s opětně větší racionalizací společnosti a utvářet se nový světový řád na základě již hlubšího duchovního pochopení. Svět tak bude „pokřtěn“ novou energií.

Ve skutečnosti veškeré dění, kterým zde žijeme, míří k naší psychice, je konceptuálně naplánovanou „výchovnou“ hrou, která má rozvíjet její kvalitativní úrovně.

Dnešní doba je masově globalistická. Již co nevidět musí nastat na vlnovkách cyklického dění i opačný trend. Objeví se nová nečekaná spojenectví i nepřátelské boje, nová dělba území a přetváření celých egregorů. Barbarství i utopické vize se začnou opět prolínat a budou se utvářet nové celky.

Na územích starých států s redukovaným obyvatelstvem budou jednou opět vznikat nové enklávy, republiky, regiony, různorodé komunity a society o jejichž formách se dá jen dohadovat.

11.12.94

…