SUBKULTURY

Ačkoli je vesmír jednotný, každý jeho sebenepatrnější útvar má přitom svou vlastní strukturu a originalitu. Lidská společnost v tom není výjimkou. Jednotlivé subkultury svou různorodostí vnášejí své zabarvení do celé společnosti, čímž mizí její uniformní šedivá fádnost. Toto ozvláštnění je proměnlivé v různých dobách a taková societa pak může hrát všemi barvami.

Osobitosti je třeba všude. Dává člověku pocit, že ač je součástí celku, jeho život je specifický, neopakovatelný, nenapodobitelný, zkrátka originální. Každý pak pohlížíme na svět skrz toto své individuální prizma.

Člověk potřebuje různorodost, neboť ta probouzí jeho vnitřní zájem, jeho aktivitu, kreativitu a energii. Jednotná uniformní šeď tuto energii otupuje, vysává ji a celá společnost tím upadá do kolektivní letargie až rozkladu.

Podpora různorodosti životních forem tak vede k překonání čistě jen konzumního způsobu myšlení a k překonání pokleslých kolektivních rituálů. Společenská potřeba vzdělávání a poznávání dalších dimenzí světa přivádí do ní i nový život.

Socialismus se snažil tuto různorodost potlačovat, neboť takováto diverzita ohrožovala jeho monopol na moc. Každé velké ideologii vyhovují jednotné masy stejně smýšlejících, z nichž čerpá energii pro svou expanzi.

Rozvoj subkultur naopak prohlubuje vnitřní myšlenkovou variabilitu jednotlivých skupinových zájmů, zviditelňuje je pro druhé, čímž obohacuje všechny.

Vytváření určitého specifična je tak aktem tvořivosti, hledání aktivního vztahu k vnějšímu světu. Je to především niterný proces, neboť skutečnost poznáváme skrze své osobní prožitky, kdy se nás realita jejím prožíváním citelně dotýká, a nejedná se jen o rozumově chladné abstrakce.

Člověk přestává být postupně stádovitou bytostí a naplňuje se individuálními zkušenostmi, které si teprve sám svou myslí abstrahuje do pro něj srozumitelného celku a nepřejímá jen hotové a přežvýkané názory druhými. Vyvažování svého „specifična“ vůči vnější skutečností se tedy děje skrz kritickou mysl.

Myšlenkové stereotypy uzavírají člověka do uzavřených bublin vyježděného mechanismu a postupně mu uzavírající schopnost udržet si vlastní nezávislost na cestě životem.

…

 

 

ÚVAHY 90/1

V životě jsme doprovázeni vnitřním hlasem svědomí, prokmitávajícím z hlubin bytostné duše, našeho podvědomí čili vědomí vnitřní bytosti. V té jsou zachyceny zkušenosti celého věnce předchozích osudových inkarnací, takže může být majákem na naší pouti „pozemskými temnotami“. Nedbáme-li této vnitřní moudrosti, jsme nuceni těmito temnými labyrinty jen slepě bloudit.

…

Celé fraktálovitě utvořené univerzum je bytostné povahy, jejíž kvalita určuje kvalitu veškerého životního dění kosmu.

…

Postupné splývání duší zahrnuje také splývání jejich pamětí, odrážejících se pak skrz podvědomí v kolektivních zkušeností všech. Z této roviny lze pomocí intuice a vnorů čerpat svou inspiraci a poznání.

…

Lidské myšlení je v převážné míře lokálního charakteru ale současně podřízené i globálním a univerzálním procesům. Těžko ale lze v jednotlivých lokalitách prosazovat nějaký ideální uměle vykonstruovaný model řízení, pokud tomu neodpovídají celospolečenské podmínky a nejsou s ním v určitém časovém vibračním souladu. Tyto podmínky nastávají nezávisle na naši vůli a na základě podprahových archetypálních sil, jejichž frekvence inspirují k nejrůznějším nápadům a myšlenkovým vzorcům až v určitou pravou chvíli, neboť pod jinak zabarvenými vlivy by nebyly vůbec možné.

…

V konstruktivních dobách se otevírá inspirace a tvořivost přímo z nitra. Sami o sobě ale nic nevymýšlíme, jen svou otevřenější myslí objevujeme i smysluplnější koncepty, které lze za pomoci individuální vůle také zhmotňovat. Je to přesný opak povrchně materialistického konzumního myšlení, směřujícího k pasivnímu formě života. Jen v destrukčních dobách převažuje snaha o zakonzervování všeho včetně dosavadních společenských struktur coby status quo.

…

Nejlepší formou mocenského uspořádání v této době je demokratický systém. V „samochodu dějin“ jsou obsaženy 2 krajní póly, které aktivují buď demokratické myšlenkové proudy nebo naopak totalitní, a mezi tím se pohybují různě namíchané společenské systémy.

…

Současný přechod dob se bude odehrávat směrem od pasivně konzumního myšlení k tvořivým aktivitám s vědomím lepšího pochopení svázaností všeho se vším.

Vůle, dříve posilovaná egoistickými žádostmi a dobýváním nových a nových vnějších prostorů, se začíná pod vlivem dynamičtějších vibrací více zušlechťovat rozumově citovým poznáváním. Pozvolna začínáme chápat, že jsme všichni buňkami jednoho organismu a úzce s ním spjati. Naše vůle je tak schopná transcendentně evolučního zušlechťování vlastního bytí.

S tím souvisí i uvědomění, že pracujeme-li pro druhé, rozvíjíme tím i svou osobnost, neboť v největší hloubce jsme jedním celkem.

…

Josef Zezulka ve svém filosofickém systému mluví o nejvyšší lidské vývojové úrovni jako o aktivní pasivitě. Vědomí těchto ještě lidských bytostí je ale rozprostřeno daleko za individuální hranice jednotlivců. Tito vyspělí tvorové jsou již schopni chod světa ovlivňovat pouhým vyzařováním své jsoucnosti a přítomností v něm. Jejich vědomí Já a světa jedno jsou.

Jako lidé jsme ale nuceni ještě reagovat na okolní podněty na všech úrovních, s nimiž jsme v interakci, pokud nechceme být strháváni boční vůlí jiných. Jsme nuceni naučit se sami kormidlovat ve svých osudech a neutopit se v nich. Čím lépe se dokážeme vyrovnaně ve svých osudech pohybovat, tím se i více blížíme těmto vyšším stavům vědomí.

…

 

 

V PULZACI DECHU ČASU

Vše stvořené ve své existenci neustále pulzuje, střídají se v něm fáze klidové stability, ohnivé dynamiky, přitažlivosti i odpuzování. U člověka je to analogie dechu. Jedná se o základní čtveřici archetypálních živlů působících napříč celým universem.

Lze to sledovat ve všech dimenzionálních sférách jako dech času, ať jde o periodicitu hodin, dne, ročního období či jakkoli dlouhých cyklů, v nichž vznikají či zanikají celé galaxie a vesmírné sféry.

Doposud je nám známá jen částečně historie posledních 6000let, která je pod vlivem zemského živlu, ve kterém je lidské vědomí velmi omezeno dostředivými silovými vlivy. Bezprostřední pro nás až snové nazírání astrálně duchovních sfér v předvěkých dobách bylo takto postupně stále víc omezováno směrem k hmotnému principu, egu, tělu, formě, povrchu, lineární časovosti, a zvláště poslední dvoutisíciletí „rybího chladu“ tento příklon k zemnímu materialismu umocňovalo.

Zemský princip je charakterizován svou členitostí, složitostí a cyklickou uzavřeností do pevných forem a struktur. Každé dílčí poznání univerzality je v této době panování dostředivých vlivů těžce vydobyto. Je zde množství překážek, které se staví proti duševnímu vzletu a dynamice. Je to také doba tragických osudů velkých a originálních myslitelů, kteří zůstávají nepochopení nebo jsou přímo odstraňováni, protože překážejí zájmům rozdělených rolí mocenských tříd, jež jsou také udržovány při životě těmito zemskými silami.

Teprve koncem tohoto tisíciletí je již cítit trochu větší rozlet v gnoseologickém poznávání, zasahujícím do stále širšího okruhu společnosti. V tomto směru udělala své i masová komercionalizace osobních počítačů, přinášející lidem množství dosud netušených informací, myšlenek a odhalení. Bohužel to je vyvážené i negativními dopady, které se budou v budoucnu stále více načítat a umocňovat.

V nově přicházející spirituální éře Vodnáře se bude lidstvo vracet také k vrcholnému poznání z dávných mytologických časů, v nichž měli lidé vesmíru mnohem blíž než v posledních tisíciletích pod dostředivými vlivy znamení Býka, Berana a Ryb.

Tím se začnou stále víc popularizovat i alternativní obory jako je např. astrologie, přírodní léčitelství, telepatické dálkové přenosy a mnoho dalších. Bude to svým způsobem návrat k výchozím základům vědění staré předkatastrofické doby, ale již na trochu jiném okruhu vývojové spirály. Na těchto vyšších úrovních ducha se pradávné lidstvo pohybovalo ale již (nekonečně) mnohokrát a mnohokrát i zanikalo, protože jde o cyklický pohyb ve věčnosti. Pokud k nám tedy začíná pomalu a jistě doléhat hlas těchto odstředivých dob dávnověku, je třeba si uvědomit, že jsou mezi sebou přes propasti časoprostorů vibračně propojeny a život v nich se děje soustavně právě v tuto chvíli.

13.2.90

…

 

 

HLEDÁNÍ PEVNÉHO BODU

Jako lidské bytosti hledáme soustavně své osobní místo ve vesmíru, svůj pevný bod v prostorech nekonečna, o který bychom se mohli opřít a odpíchnout ve svých životních vzletech. Vést tak sami linii svého neopakovatelného prožívání, své identity na cestě za realizací svých přání a představ o štěstí a plnosti. Hledáme soustavně účel a smysl svého životního údělu.

Někteří z těch, co již překročili hranice kolektivního dobového myšlení, potřebují ještě naléhavěji podobnou oporu. U těch se poznávání stává bezpodmínečnou potřebou k nezávislému aktivnímu životu.

Bez odhalování skrytých univerzálních zákonitostí se život jeví jako nepředvídatelný chaos, kterým jsou nuceni procházet, v němž se topí a jenž jim nedovoluje nalézt nic skutečně pevného, oč je možné se opřít v tomto světě klamů.

Postupně přicházíme na časové linii dějin k jakémusi centrálnímu bodu kříže, v němž se mísí síly otevřenosti se starými dostředivými brzdícími silami, které se již projevují zkostnatělostí a ustrnulostí, což se bude stále víc odrážet ve velkém civilizačním konfliktu

Postupně budou nové generace stále silněji uchvacovány těmito dynamickými vibračními proudy, které se budou projevovat vnitřními revolucemi duší v permanentním překračování vnější zatuhlé ohraničenosti. Přichází tak nevyhnutelně perioda Vodnářského věku, který zahajuje 6000letou éru vzdušného živlového proudění. Vrací se přístup k staronové spirituální dimenzi, v níž jsou lidské bytosti nasměrovány k samotným principům bytí. Dle dávných proroctví by střední Evropa v čele s naší zemí měla sehrát ještě velmi významnou roli.

14.2.90

…

 

 

VODNÁŘ – VĚK CHARAKTERU

Znamení Vodnáře je řazeno do kategorie aktivních znamení, tzn. že je v něm kladen větší důraz také na lidskou samostatnou aktivitu a vůli včetně její synchronizace s celkovou vyšší vůlí kosmického proudění. Je to znamení odhalující vnitřní skrytosti, obrazně: vylévající své vlny na svět. Oživuje a posiluje altruistické myšlení a vše, co spadá do vzdušně plynných energií.

Měl by to být tedy počáteční věk budoucí spirituální kvality, tím i posílení role vnitřního svědomí, coby průvodce na pro nás dosud ještě neznámé cestě. Lidstvo tak začne více uplatňovat svou dobovou vůli v souladu s univerzálními zákony života jako jednoho celku. Pozvolna tím skončí doba vykořisťování celého zemského biotopu jedním expandujícím živočišným druhem. Jakou konkrétní formu bude tato nová společnost mít, můžeme ale zatím jen tušit.

Lidstvo těžkým přechodem ke skutečné demokracii se tak postupně vymaňuje z vnucovaného kolektivního myšlení (včetně sakrálního) k individuální svobodě a odpovědnosti za život svůj i jiných utlačovaných živočišných druhů. Připravuje se tak na dlouhou pouť rozpoznávání svého skutečného postavení ve vesmíru jako spolutvůrce v této dimenzi bytí.

20.2.90

…

 

 

VĚDOMÍ A BYTÍ V DEMOKRACII¨- vůle individuální a univerzální

Myšlenky vyjadřované slovy či obrazy jsou rovněž aktivní síly – vibrace energií, které mají svůj mentální i fyzický dopad

K. Marx tvrdil, že „společenské bytí předurčuje vědomí“. Veškerá duchovní nadstavba je dle něj tedy až odrazem ekonomicko-společenské základny (viz jeho poznaná nutnost), k níž se má vázat veškeré úsilí lidstva a určovat tak společenský vývoj v duchu materialistického myšlení. Uvědomělé budování ráje na zemi kdesi v budoucnu.

Obyčejný člověk má na vybranou jen mezi přizpůsobením se kolektivistické rovině společnosti nebo se postavit vůči ní do opozice. Buď anebo. Bílá nebo černá. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Není zde místa pro individuální svědomí, protože i ono je podle marxistické víry jen odrazem panujících podmínek materiálního světa.

Spirituální myšlení se staví do opaku vůči lineárně zaměřené společnosti. Z jeho pohledu naopak vědomí předchází bytí, je prvotní v projekci do materie a je tak tvůrčím principem v univerzálním řádu všeho stvořeného. K němu se člověk upírá zatím spíše jen svou vírou, intuicí či pocity, tj. citovou sférou své osobnosti, čímž se přibližuje k plnějšímu mentálnímu uvědomění.

Svědomí je na této cestě interakcí vnějšího i vnitřního poznání díky zkušenostem z mnoha předchozích životů a pomáhá tak udržovat vývojovou rovnováhu i pozitivní směřování.

 

Západní svět chrání údajně svobodu slova, ale s množstvím těchto slov přibývá současně i verbálních manipulací a celková degradace myšlení, neboť lidé ztrácí k pojmům větší úctu pramenící původně z magické schopnosti ovládat jimi dimenze vnějšího světa (viz svatý Jan: „Na počátku bylo Slovo…“). Ve vzduchu je tak už příliš mnoho zavádějících verbálních myšlenek s překroucenými význam. S rozvojem technických možností sdílení tak bude docházet k jejich čím dál většímu úpadku, a tedy i konfliktům.

Mravní imperativy každé doby vznikají kolem kolektivních či individuálních prožitých či převzatých pravd. Pokud by bylo poznání jen povrchně rozumové bez citového ztotožnění, zůstalo by pouze majetkem vnější paměti a vnější pomíjivé bytosti jednoho specifického života. Bylo by stejně pomíjivé jako člověk sám a zaniklo by smrtí jeho těla. Takto relativní je i myšlenková úroveň celé dnešní materialistické doby, kdy mocenský aparát je postavený na smrtelné vážnosti a zbožštělé ideologii, slibující zaručené štěstí a spásu jen v kolektivním myšlení a individualisty posílá na smetiště dějin.

 

V současnosti přichází do naší společnosti demokratické ideály, které však vyžadují i lidi samostatně myslící, a přitom vyznávající základní etické kodexy. Takový trend je vede k tvůrčímu myšlení a aktivnímu rozeznávání důležitých polarit v jejich společenské nadstavbě, tedy jemnějšímu rozlišování v kategoriích dobra a zla. Pro celou společnost je tedy pozitivní hluboké ztotožnění s takto individualizovaným přístupem a jeho aplikováním v běžné realitě kolem sebe.

Díky vyspělému myšlení je již možné měnit celý svět k lepšímu. Demokracie tedy není anarchií libovůle a svévole, ale stavem odpovědného otevřeného uvažování. Dle slov sv. Jana prohlásil Kristus několikrát: „Vy bohové jste.“

Zejména 20.století jednostranně preferovalo hlavně rácio a osobní vůli, přičemž ale záměrně opomíjelo intuitivní citovou sféru s jejím hlubokým významem v rámci jednoty protikladů, čímž narušilo harmonickou rovnováhu mezi oběma složkami lidského myšlení.

Nejde jen o sběr racionálních informací, těch je dnes už všude nadbytek, ale o hlubší uvědomění a pochopení významu a smyslu pod přívalem všemožných slov.

 

Vůle je akčním prvkem psychiky, jejím nasměrováním do určitých sfér reality se rozvíjí i psychika. Vůle je tak základem lidské tvořivosti, parafrázující vůli všeobecnou tím, že otevírá v životě stále nové rozměry.

Vodnářská éra povznese v budoucnu citovou i rozumovou sféru člověka (a nejen jeho) do vyšší psychoenergetické úrovně, analogicky ke Kristovým slovům: „Jen skrze mne vede cesta k Otci a jeho duchovnímu království“. Tím nemyslel svou osobu, ale právě ono univerzální kosmické vědomí, tedy duchovní vývojový stav budoucího nadčlověka.

Lidská vůle v příznivějších silových podmínkách nebude již tolik podléhat „egoismu Země“, tj. dominanci přízemního hmotného myšlení. To bude ustupovat a vyvažovat s imaginativním poznáním duchovních světů, a postupně tím sbližovat vůli individuální s vůlí kosmickou, a o to lépe konstruktivně pracovat na naplňování svého lidství.

Lidská duše je v tomto čase dosud nedovyvinuta (proto je také v tomto časoprostoru nucena přebývat), takže je nucena svými aktivními silami pracovat na lepším sebepoznání jako nedílné součásti své jednotné hlubinné bytosti. Skrze svou roztříštěnost ve stvořeném světě se svou dosud neujasněnou vůli člověk dnes složitě kráčí k opětovnému znovusjednocení se svým univerzálním Já.

 

V kontrastu ke světskému materiálnímu západnímu pojetí života stojí staré orientální nauky, které kladly hlavní důraz na pochopení a prohlédnutí tzv. Máji čili světských iluzí ve vnorech k pravé podstatě bytí. Zřejmě to bylo formulováno až v době, kdy se začínalo vlivem nepříznivých vibračních podmínek ztrácet autentické vnímání univerzální jednoty. Bezprostřední vnímání duchovních rozměrů se v nastalém čase stále víc zatemňovalo, a učenci v těchto dobách v rámci zachování starého vědění hledali způsoby, jak ho co nejlépe zachovat nadobyté znalosti.

Proto se mohly začít v rámci jejich zachování rozvíjet i radikální názory v celkovém odmítání fyzického světa coby reakce na vibrační sestup do stále nižších jeho úrovní. Hmotná rovina je však jako integrální součást s duchovní nepostradatelná pro náš celkový vývoj, pokud je ovšem udržována v rovnováze se spirituální.

Zemský živel pomáhá posilovat individuální vůli člověka a jeho samostatnost a odpovědnost. Semínka se rovněž ve své metamorfóze do rostlin rozvíjejí v půdě. Jen tak lze jasnozřivé pasivní existenci kolektivní duše proměnit v aktivní jedinečnou transformující vůli, a rozpoznat dosud neznámé síly vnitřního i vnějšího světa jako síly své vlastní duše propojené v jednotném univerzálním duchu.

Možná že právě v této době stojíme před dalším evolučním krokem onoho propojování lidské individuality s univerzálním charakterem stvořeného kosmu i jeho Stvořitelem, abychom pochopili vlastní význam na nic nefixovaného pojmu „JÁ“.

Lidská rasa tak vstupuje na časové linii této doby do transformačních sfér, které Vodnářská éra bude postupně ještě víc posilovat, aby se mohli lidé lépe poznat jako integrální součást celého stvořeného díla. Obrazně řečeno člověk dostává do rukou panovnické žezlo, tj. moc spolupodílení na časovém díle univerza. Není to již jen výsadou „vyvolených elit“, ale všech, kdo usilují o hlubší poznání a svůj seberozvoj.

Člověk se tedy bude vědomě identifikovat víc jako duše než jen tělo se svými smysly, reflexy a svou smrtelností. Postupně bude stále lépe chápat svou roli spolutvůrce univerzálního dění. Dojde tak po mnoha dalších inkarnacích evolučně až do úrovně, ve které již nebude figurovat tolik v pulzující protikladné realitě, nýbrž ve stavu jednotnějšího vědomí, v němž nebude tak propastný rozdíl mezi Tvůrcem a jím stvořenou existencí bytí. Každý jeho tvůrčí paprsek je i individuální cestou k vlastní podstatě, tedy zpět k němu samotnému.

Tím, jak bytosti postupně integrují ve svém vědomí veškeré prohlédnuté protiklady světa, dochází tím současně i k jejich vědomému zjednodušování, kdy vůle, rozum i cit se vzájemně propojují v sebepoznání Jediného, a tak překlenují časoprostory duálních světů a přestává být u nich potřeba vtělování do hrubohmotné reality.

Smysl vnitřní bytosti (duše) je tedy rozvoj směrem k pochopení vnitřní jednoty všeho živoucího. Tvořivá individualizovaná duše se proto zajímá o kontinuitu svého vývoje, neboť na konci zjišťuje, že toto „Vše Jsem pravé Já“. Je jako semínko, v němž je ale přítomna už budoucnost celého stromu ve všech jeho životních procesech. Vnitřní bytost usiluje o spojení s věčností prohlédnutím svého rozložení v čase, o boží realizaci skrze svou osudovou mnohost.

24.2.1990

…

 

 

SVĚT IDEJÍ

Svět idejí a božských archetypů (bohů, démonů, andělů aj.) spí dosud v našem nevědomí, než opět procitne ze svého morfického spánku a vstoupí nám znovu zpět do vědomí.

Do každé doby se rodí jí charakterově odpovídající bytosti, které se pod jejími vlivy vyvíjejí na časové křivce svých osudů. V různých dobách je kvalita našich životů vždy trochu odlišná, někdy je víc progresivní jindy jde spíš do regresu. Některé doby přejí víc rozumu, jiné citu. Tak se mohlo i stát, že to, co už dnes oddělujeme od fyzického světa a charakterizujeme jako svět jemnohmotný – astrální svět duše, mohl být dříve v citových dobách prožíván jako fyzická dimenze reality. Lidé mohli být v běžném životě vnořeni více do své pasivní „snivosti“ – ženského elementu, a tak vnímat až za hranice rozumového chápání, jak ho známe z dnešní doby. Pro lidi naší doby jsou tyto světy již mimo jejich smyslové frekvence. Vyplývá z toho poznatek, že takto mohli staří ve svém duševním rozpoložení částečně vnímat či se přímo setkávat pro nás již i s nehmotnými bytostmi hlubších sfér, a ty pak označovat za své bohy. To je ale jen moje logická úvaha, nicméně podložená i určitými fakty.

 

Smrt =transformační změna vědomí, průchod do jemnohmotnější dimenze mysli. Přesto se nedá říct, že se náhle nacházíme někde zcela jinde a mimo. Ono „jinde a mimo“ leží stále v prostoru našeho vědomí a nevědomí, dochází jen k jinému vnímání časoprostoru zbaveného škatulkujícího mozku, který je však pro každou inkarnaci znovu materializován na základě vnitřní struktury duše. Tudíž i po smrti máme vědomí vlastní autenticity, byť ne již v tak pevných hranicích, které nám v inkarnaci nadefinovala energetická hustota hmoty. Jsme také blíže své vnitřní bytosti, která jednotlivé životy v sobě vyprojektovává do vnější reality.

…

 

 

ARCHETYPÁLNÍ GÉNIOVÉ

Můžeme si představit kosmické schéma, kde kolem každého silového centra se vibračně utváří psychofyzické energetické soustředné okruhy, vytyčující jednotlivé kvalitativní úrovně (dimenze) se svým dalším členěním. Jimi pak proniká čisté záření z centra, které se průchodem těmito sférami vlivů postupně stále víc deformuje. Čím vzdálenější jsou od centra, tím jsou vibrace těžší a hmotnější povahy, jsou jakoby stínovější.

Každý z vyzářených paprsků může představovat archetyp určitého charakteru, proudícího z centra ven a lomícího se v dolních světech do mnoha a mnoha dalších úrovní. Ale také i archandělského génia s jeho duchovním prouděním, odpovídajícím silovému charakteru nejrůznějších dob. Když se střídá jejich cyklická vláda v kosmu, střídají se i charaktery dob na Zemi, protože stále platí jak nahoře, tak i dole.

Vůle pro nás představuje dynamický akční prvek psychiky. Absolutní vůle je pak vůlí nejvyššího tvůrce světů. Jeho vyzařovanými odráženými projekcemi se utváří schéma všech postupně komplikovaných fraktálních dimenzí, oživovaných energetickým duševním prouděním. V konstruktivních (spirituálních) érách planety se hledá hlubší smysl celého stvoření. Také kde jinde hledat než v prvotních příčinách.

Posílení lidské vůle je potřebné právě v naší době přechodu k odstředivému altruistickému principu, neboť těmto novým psychoenergetickým vibracím je ještě silně bráněno starými dostředivými dosluhujícími silami.

Otevírání a zkoumání těchto proudů v lidském nevědomí má kulturní dopad na celou společnost, projevující se množstvím nejrozličnějších forem. Společnost, která má strach z vlastního usilovně potlačovaného obsahu kolektivní mysli se řadí k autoritativně diktátorským formacím a je v průběhu času odsouzena k nutnému zániku.

Podle starých nauk má každý živý celek (a také neživý) své génie (božstva, anděly, inteligence, energie, které ho ochraňují. Na jejich jménu až tolik nezáleží. V různých časech měly tyto síly jména různá, podstatné je, že jsou to síly, které udržují světy před rozpadem (entropií).

18.3.90

…

 

 

STEREOTYPY

Životní stereotypy umrtvují duši, protože jsou schematicky zacyklené a bez autentické improvizace. Člověk ale bude vždy vnitřně toužit po dalším svém rozvíjení, k čemuž je puzen z nevědomí. Objevování stále nových cestiček je také jistou formou transcendence duše.

Coby bytosti vnímáme realitu reflexivně smysly a mozkem. Pokud se takové vnímání rozšíří i o spirituální rozměry, jedná se již o transcendenci vědomí, která překračuje čistě smyslové roviny. To je také jediný pozitivní a nenásilný přístup, jak rušit své stereotypy v životě. Hledáme-li smysl a cíl jen v jedné rovině tohoto světa, končívá to obyčejně v těžké deziluzí.

Ve středním věku může člověk začít pociťovat určitou skepsi a rozčarování ze své dosavadní životní dráhy. Začíná si uvědomovat, že existují i hlubší roviny než jen povrchně materiální cíle, a tím vlastně teprve začíná dozrávat. To v něm vyvolává potřebu objevit hlubší smysl dění kolem sebe, potřebu po větší komplexnosti své individuality.

Teprve v tomto věku se mu zúročuje jeho předchozí myšlení a jednání a je to i pravý čas k rozhodování, zdali se dál ubírat cestou do hloubky své osobnosti nebo dožít v již dosažených hmotných jistotách s občasným potlačováním vnitřního hlasu.

…

Alegorický obraz: Polní cestou si vykračuje tulák, který ale časem zjišťuje, že to on sám je touto cestou, po níž kráčí také v roli tuláka, který spatřuje tuláka kráčejícího cestou, o níž zjistil, že jí je on sám, po níž kráčí…atd.

…

Na vrcholu lidského vývoje stojí tzv. Avataři – Bódhisattvové, tj. bytosti vyššího vývojového stupně než lidstvo, ale kteří se k němu v rámci zákona Jednoty navracejí, aby mu pomohli v překonávání jeho těžkých vývojových schůdků. To jsou ti, kteří již soucítí s utrpením jiných tvorů, neboť již vnímají vzájemnou sounáležitost všeho jako sebe sama.

27.3.90

…

 

 

REFLEXIVITA

Člověk je schopen přijímat jen omezené kvantum informací, protože ho omezují vnitřní poměry jeho vyspělostní hladiny.

Informace jsou energetickým prouděním, stimulujícím a nabíjejícím neuronové sítě mozku a tím se naše myšlení může organizovat do analogických řetězců, umožňujících kauzální (příčinný) pohyb v trojrozměrné realitě. Tvoří se tak mentální vzorce, které jsou na nejrůznějších úrovních fraktálově zmnožené, utvářející ve vnější realitě nejrůznější kombinace i s dalšími vzorci jiných subjektů, čímž se společně utváří „noosféra“ planety, jak ji definoval T. Charden.

Pro jednotlivce je tato sloučenina kolektivního vědomí a nevědomí podstatným vlivem, který s ním konvenuje, pomáhá mu anebo naopak oslabuje či zcela škodí. To, že se ocitl na konkrétním osudovém místě v charakteru těchto silových sloučenin, je konceptuálně dáno již před jeho samotným zrodem díky souhrnné kvalitě předchozích životů.

Aby bylo možné zharmonizovat všechny vnitřní vztahy subjektu, je třeba jít více do hloubky individuální duše. Jsou-li vzájemné neuronové vazby narušené, začnou zkreslovat, blokovat a paralyzovat plynulý energetický informační průtok. Takový jedinec onemocní či lidově řečeno přímo zblbne. Dostavuje se mu postupně určité odcizení a zvýšený strach až panika z reality, ztrácí se sebedůvěra ve vlastní síly a schopnosti; obavy, že nezvládneme přicházející situace ho již předem programují k neúspěchu.

Schůdná je tak cesta právě opačným směrem, nechat v sobě prostor k růstu pozitivním silám. Budoucnost lidské společnosti náleží takovému uvažování, které dokáže uvolnit osobní tvořivou energii a otočit ji směrem i k ostatním, neboť jsme všichni součástí jediné buňky v celkovém organismu kosmu.

Pochopení univerzálních životních zákonů pomáhá duši překonávat strach ze své existenční pomíjivosti a fiktivního zániku. Pak mnohem snadněji budeme chápat celkový smysl i svých osobních životů v univerzální sounáležitosti.

4.5.90

…

 

 

MATERIALISTICKÉ TLAKY

Materialistické konzumní myšlení ochromuje tvůrčí motivaci, a tím i vůli, neboť vnáší do života stavy a pocity pomíjivosti, marnosti, lhostejnosti, zbytečnosti, což připravuje člověka o vlastní identitu, integritu a autenticitu. Stlačuje ho retrográdně dolů na biologickou atavistickou úroveň, kdy hlavní náplní každodenního prožívání je už jen potrava, práce, sex či povrchní televizní relax. Současná kulturní úroveň doby asociuje alegorii v obraze Brueghelových potácejících se slepců pod vedením jednookého na cestě svým osudem, nebo pasivní stádo ovcí hnané na jateční porážku.

Dnešní doba je ale zvláštním způsobem i jakousi skupinovou akupresurou zkostnatělých společenských struktur, působící na jejich pomyslná centra a meridiány (bioenergetické dráhy). Panuje tak všeobecný nevědomý tlak na zdynamičtění života a větší uvědomění si jeho kauzality.

Přeneseně do abstraktnější sféry silových polí, nám to možná sděluje, že je třeba se konečně začít víc mentálně obrozovat, abychom se vymanili z magnetismu neživotnosti pomíjivých věcí třírozměrné reality.

Změnu úhlu pohledu lze bez zbytečného utrpení dosáhnout především nezávislým přemýšlením o univerzálních vztazích v polaritách světa, v jejich cykličnostech, v nichž se snažíme nalézt společnou niť významu v hlubší jednotě nikoli jen v povrchním antagonismu.

15.5.90

…

 

 

RŮZNÉ POHLEDY

Ve svých úvahách vycházím soustavně z náhledu reálné existence univerzálního vědomí, kterým se zabývá pouze tzv. idealistická neboli spirituální filosofie a náboženství. Zajímá mě, jakým způsobem a do jaké míry se tyto síly projevují působením na náš třírozměrný svět, o což se vždy vedly hlavní filosofické spory.

Na jednotu nadvědomí, z něhož vycházejí všechna podřízená individuální vědomí, se můžeme analogicky dívat stejně jako na galaxie, sestávající z jednotlivých hvězdokup, a ty zase z planet, obíhajících svá jednotlivá hvězdná centra. Ty se na mikroúrovních skládají zase ze svých atomárních soustav, které jsou kombinacemi dalších ještě vnořenějších celků.

Co individualita, to jiný aspekt v celku, jiný pohled na tutéž věc, z jiné vrstvy vědomí, a čím je hlubší, tím je i obsáhlejší a univerzálnější.

Každá činnost dělaná poctivě člověka duševně zdokonaluje. Podmínkou je vytrvalost, opakování a intenzita koncentrovaného zacílení. To samé platí jak ve vědě, tak i v poznávání spirituálních sfér, kdy takto se rozšiřuje a zintenzivňuje úhel pozorovatele.

Pro jakoukoli motivaci je rozhodující její účel, zda jde jen o nějakou vnějškovou pózu či o skutečnou potřebu pochopit a posunout se zas o krůček dál v chápání sebe i druhých. Pokud vše činíme jen pro zájmy svého ega, přestane nás to po čase bavit a svou pozornost otočíme směrem k bližším zájmům, jak se praví i v přísloví o košili či vrabci.

…

 

 

IDENTITA, PLURALITA, SMĚŘOVÁNÍ

V průběhu věků byly používány nejrůznější praktické postupy na duchovních cestách lidstva. Pokud jsou snahy o prosazení jen jediné správné cesty pro všechny, poškozuje to samotný princip důležitosti individuálního přístupu k těmto vyšším pravdám. Žijeme v duálním prostředí, a bez pluralitního myšlení se daleko nedostaneme.

Proto k univerzální jednotě vedou originální cestičky od každé bytosti zvlášť, a jsou odvislé od celkové jejich citové, rozumové a volní struktury.

Při cílevědomé cestě je třeba neustále přihlížet k vnitřní pravdivosti svého počínání, neboť každá duševní pohnutka ovlivňuje průtok živých energií působících v podvědomí a motivuje ke konkrétním činům. Potlačíme-li tuto vnitřní pravdivost, potlačujeme tedy i svou autenticitu, tak nevědomé energické proudění nás pravděpodobně zavede úplně jiným směrem, než bychom si přáli a značně to zkomplikuje i další návaznou cestu.

Postupně tak ve vztahu relativity a trvání stále lépe chápeme veškeré otázky kolem dočasností a nahodilostí v konkrétních životech. To nás automaticky nutí přehodnocovat i kolektivnímu myšlení své doby, v níž se právě inkarnačně nalézáme.

Vnější spirituální působení směrem i k ostatním předpokládá již pevné vnitřní zakotvení, nikoli v individuálním egu a jeho zájmech, ale v univerzálnějším napojení a čerpání z hlubinných rovin bytí.

24.6.90

…

 

 

ZTRÁTA ENERGIÍ

Odkud pramení pocity prázdnoty a bezvýznamnosti v lidském konání? Snad že ze ztráty jeho autenticity a originality, v masovosti doby? Nebo z nevíry v úspěšnost našeho konání či ze strachu žít svou vnitřní pravdou? Nebo snad z hořkého zjištění, že vše se stejně ubírá jen v čase ke svému zániku?

To, co skutečně trvá jsou soustavně proudící toky energií v nás všech, které lze využívat jak pro pozitivní prospěch nebo jen k naprostým kravinám či dokonce záměrnému šíření zla. Energie je život. Přesto svět vadne jako by se jí přestalo dostávat. Jak je to tedy možné, když její toky jsou ustavičné?

Nejspíš je to z důvodů, že ji lidé obracejí a soustavně vybíjejí v malicherných střetech a bojích mezi odlišnými představami. Vypichují svou pravdu proti pravdám druhých a vzájemně si tak již přestávají naslouchat.

3.7.90

…

 

 

POCHOPENÍ SVÉ DOBY

Nelze jen tupě přijímat a reprodukovat staré duchovní systémy, neboť ty se formovaly za zcela jiných vibračních silových podmínek a nekorespondují již příliš s myšlením naší doby a nelze je tedy ani na sebe jen mechanicky aplikovat. Každá doba má trochu jiný svůj úkol v otevírání vědomí lidí, jiný rytmus života. To, co mohlo být vrcholné poznání před tisíci lety, nemusí dnes člověka vůbec oslovovat anebo ho zavádí zcela jiným směrem.

Je proto třeba alespoň částečně pochopit svou dobu, čím je tvořená, jaké hodnoty vyznává, o co se v ní vůbec globálně usiluje, a skrze toto vnímání přítomnosti se i pokoušet nacházet nové cesty k chápání univerzálně platných pravd. Tím si člověk také zachovává svůj rovnovážný stav a zbytečně nebloudí v názorových oceánech.

Lidské nevědomí, přestože leží mimo oblast aktivního uvědomování, ovlivňuje emočně většinu našeho chování a působí ve všech sférách psychiky. Aktivním zkoumáním sebe sama se přesto postupně přibližujeme směrem k plnějšímu chápání reality, a proto je třeba soustavně pročišťovat a zprůhledňovat své myšlení a cítění.

Protože současný svět je již ve značně pokročilém stupni destrukce, pro duševní rovnováhu je potřeba pracovat v co nejvyšší mentální až archetypální úrovni. Tlaky zvnějšku potom nebudou vyvolávat tak silnou potřebu protitlaků zevnitř. Přemrštěná racionalita je tímto vyvažována intuitivními složkami mysli, vnější neuvědomělý kolektivismus uvědomělým subjektivismem apod.

Každý extrém je zhoubný, ať na jednu či druhou stranu. Je zde ale i síla centra, jeho těžiště, které usiluje tyto veškeré extrémy vyrovnávat.

Z hlediska zdravějších vztahů jednotlivců i celé společnosti je třeba pochopit oba protipóly – jak racionální, tak onen pro mnohé iracionální a magický, protože se jedná o dvě strany téže mince. Tak se dostaneme i k lepšímu pochopení jejich společné vnitřní dimenze a tím i nové úrovně jejich kvality. To je platné pro veškeré protiklady a pohyb v duálním prostoru.

V praktickém životě to znamená racionální pochopení smyslu hodnot, které nás denně obklopují, jako jsou moc, kariéra, sláva, bohatství, ale současně i vyciťování hlubších metafyzických fenoménů jako jsou reinkarnace, karma, genealogické řetězce, iluzivnost času či omezenost pouze smyslového vnímání a mnoha dalších.

Je-li v demokracii prosazovaná pluralita postojů a názorů, pak na jejím podkladě se rozvíjejí i nová centra aktivit, která se prostupují a vzájemným dialogem různých úhlů pohledů ovlivňují pozitivně celou společnost, i přestože se každé orientuje trochu odlišným směrem anebo právě proto. Každý náš čin sehrává určitou společenskou roli v reflektované realitě a nikdy dopředu neznáme dopady v jejích jiných propojených úrovních.

…

 

 

OSOBNÍ I KOLEKTIVNÍ VINA

Kolektivní myšlení vychází emočně z nižší pudově smyslové skupinové úrovně. Dnes se odmítá princip kolektivní viny čili kolektivního selhání v rámci nejrůznějších dějinných procesů. Vše se hází výhradně na několik viditelných vůdčích jednotlivců, kdy se má za to, že tu kterou situaci způsobili jen oni sami, čímž se ostatní od nějaké konkrétní spoluviny oprošťují. Jak prohlašuje V. Havel: „Kolektivní vina neexistuje“, což bylo patrně míněno vzhledem k chování sudeťáků za 2. světové války a tím i bagatelizace jejich chování, ale také k nástupu komunistické vlády po válce u nás. Problémem v demokraciích ale je, že právě celá společnost si taková vedení svobodně volí a masově je i po nějakou dobu podporují.

Vždy proto bude záležet na našich skutcích, co podporujeme a čemu jsme ochotni se přizpůsobovat, jaké hodnoty budeme vzývat a k čemu se přímo podílet. Tyto kolektivní hodnoty jsou součástí našich personálních rolí ve společnosti a naší odpovědnosti vůči ní i sobě samotným.

Pojem viny a trestu odvozujeme od vžitých morálních hodnot i svého myšlení a chování, přičemž v reálném životě je často jen velmi obtížné rozeznat v nejrůznějších rovinách pravdu od lží a manipulací. Přesto naše řetězící se osudy jsou od takovýchto osobních voleb odvislé.

 

V našem osobnostním charakteru hrají důležitou roli tyto faktory:

1)      Geny dědičné po předcích a vlastních minulých životech.

2)      Výchova v rodině, škole, organizacích, sebevzděláváním.

3)      Osobní aktivní vůle a hodnotové vazby dané i množstvím prožitých zkušeností a životů.

 

Tyto příčiny se vzájemně kombinují, doplňují a třídí všechny do určitých mentálních struktur – egregorů, které vědomě a mimovědomě svým jednáním lidé posilují a ony zas posilují ale i svazují preferovanými vnitřními hodnotami je. Všichni do nich nějakým způsobem zapadají. Proto je možné říkat, že jaký je národ, takoví jsou i jeho vůdci. Proto je možné mluvit i o kolektivní vině. Masové schvalování jakýchkoli morálních a fyzických zločinů (ona podpora Hitlera německým národem či nejrůznějších násilnických expanzí v dějinách) aktivuje kolektivní vinu, a tedy vedle osobní i kolektivní karmu na všechny, kteří takto jednají (pokud sami ale nebyli podvedeni).

20.7.90

…

 

 

VŮLE K BYTÍ

Budeme-li ve hmotné rovině o něco urputně a důsledně usilovat, je jistě šance na dosažení toho (i když v mnoha případech jinak, než si představujeme), neboť do toho byla zapojena veškerá naše vůle a síly. Pokud se jedná o malichernosti, mohou tyto vnitřní životní energie ale chybět později pro závažnější věci, protože hmotná bytost má jen jejich omezený repertoár. Svým směřováním rozhoupáváme také adekvátní karmické odrazy, pokud bychom překročili určitou mez.

Proto je vždy dobré si rozmýšlet rozumnost chtěného, jestli skutečně stojí za veškeré naše úsilí, nebo je možné se bez toho obejít a jít jinudy přirozenější cestou. Jako všude, platí i zde úměra o rovnováze sil. Vyhrocený egoismus se za rozumný považovat nedá. Rozumnost sama je odrazem jistého objektivního řádu a nerozumnost se dá tudíž označit za neřád.

22.7.90

…

 

 

O LÉČITELSTVÍ A J. ZEZULKOVI

V posledním čase se stále častěji objevují ve specializovaných časopisech zmínky na téma alternativního léčitelství, speciálně o léčení bioenergetickými silami z rukou léčitelů.

Mediálně jsou prezentovány i názory jednotlivých terapeutů na tuto věc, úroveň těchto informací bývá ale různá, od zasvěcených až po pseudo esoterické fráze a bláboly. Často k jisté pokleslosti v tomto oboru napomáhají i stále hojnější návštěvy tzv. „zázračných kazatelů i léčitelů“ hlavně z Ameriky, kteří získali ve svém sebepřeceňování dojem, že zdejší „primitivní divoši“ potřebují trochu jejich osvěty a péče.

Většina těchto shromáždění je postavena na tzv. „zázračném“ uzdravování vozíčkářů, kteří náhle po letech nemohoucnosti povstávají ze svých vozíčků, jiní zase odhazují své berle za nadšeného aplausu obecenstva. Jak to je opravdu si může každý domyslet sám. Tito „zázrační uzdravovatelé“ ale bývají i na samotném Západě často již dost profláklí touto svou výdělečnou činností a hledají proto nové ovečky právě u nás na „divokém Východě“. Pravdou ale zůstává, že informace z esoterických oblastí nejsou v západních zemích tolik cenzurovány jako se to děje stále zde.

Bohužel tyto náboženské a sektářské skupinky degradují v očích kritických pozorovatelů skutečné alternativní léčitelství obecně, když vidí, že těmto pseudokazatelům jde jen o pouhou manipulaci lidí pro svůj zisk. Méně kritičtí jedinci v záplavě všemožných kvalitativně protichůdných informací jsou potom ochotni uvěřit i sebevětším nesmyslům.

Sám jsem měl možnost se víc než desetiletí stýkat s jedním z našich i ve světovém měřítku největších duchovních filosofů a léčitelů Josefem Zezulkou, zakladatelem české biotronické školy. Širší veřejnosti, přestože působí a úspěšně léčí své pacienty v Praze (hlavně různé formy rakovin) již od 50. let, je prakticky zcela neznámý, protože veškeré informace o něm se přísně potlačovaly a on sám byl neustále sledován tajnou policií.

I dnes přes svůj pokročilý věk stále ještě působí. Přitom je v odborných kruzích známější v zahraničí (Rusko, Amerika) než v naší vlasti, kde soustavným mocensko-policejním šikanováním byl izolován v přísně střeženém soukromí, přestože za nim dříve chodívali i významné politické osobnosti jako byl např. sám president Ludvík Svoboda.

Celý život, snad právě kromě kulturní revoluce konce 60.let, tak musel odrážet nejrůznější ataky naší vůdčí ateistické leninsko-marxistické fronty v čele s STB, vlastně chci říct KSČ, která se jakoukoli aktivitu na poli esoteriky snažila ze společnosti vymýtit coby buržoazně zaostalou pavědu.

To, že měl vysokou úspěšnost své léčby, včetně těžce vyléčitelných nemocí jako je již zmíněná rakovina, a zachránil tak mnoha lidem život, v rámci ideologické zaslepenosti komunistické funkcionáře příliš nezajímalo. Teprve když docházelo jednotlivě i na ně, začali se tajnými návštěvami na něj obracet. Snad právě jen díky tomu v prostorách svého malého bytu v ulici Jindřicha Plachty vedle Anděla mohl i nadále provozovat svou utajovanou léčitelskou praxi, byť omezenou jen na své známé. Byla to velká škoda, protože v jiné situaci mohl zachránit život mnoha nemocným lidem. Tak to u nás ale chodívalo a stále ještě chodí.

23.7.90

…

 

 

DVĚ POLOHY

Naše doba stojí ještě stále na starých a přežilých koncepcích a hodnotách, energeticky posilovaných kolektivní vírou celého lidstva. Tento stav se však pomalu a jistě stává neudržitelným z hlediska proudění nových sil, které budou přinášet i nová poznání , pod nimiž se začne stará víra postupně hroutit.

Ve snaze udržet se setrvačně u moci, zesilují vládci svou aktivitu demagogickou manipulační propagandou.

Pokud budou jejich snahy pokračovat tak i nadále, povede to k:

1)      Ztrátě individuální svobody

2)      Extrémnímu nacionalismu, rasismu, na druhé straně technoglobalismu

3)      Náboženské nesnášenlivosti a bojům

4)      Válkám

5)      Migracím

6)      Ztrátě imunity a pudu sebezáchovy

7)      Hladomorům

8)      Likvidaci ekosystému celé planety

 

Narozdíl od tohoto, duchovní zaměření dává tyto schopnosti:

1)      Vyšší stupeň vnímání v intuitivní a filosofické oblasti

2)      Zaměření více na celou bytostnou sféru nejen člověka.

3)      Schopnost bioenergetického léčení

4)      Telepatie a jasnozřivost

5)      Schopnost vstupovat do akášické knihovny (paměti země)

6)      Dálkový přenos vitálních sil

7)      Vymísťování z těla a bilokace (bytí na dvou místech současně)

28.7.90

…

 

 

ÚVAHY 90/2

Apokalyptické a válečné sny a představy obyčejně pocházejí z kolektivního nevědomí. Čím víc společnost zatlačuje a skrývá svou vnitřní agresivitu, tím zrůdnější bývá její náhle projevení navenek. Je to jako se sopkami, kdy postupně v podzemí narůstá tlak lávy a jednoho dne z nečekaně vystřelí napovrch.

Pokud společnost odmítne uvidět i svou odvrácenou skrytou tvář, svůj stínový projev, je to začátek všemožných konfliktů. Tím, že dokážeme vidět a akceptovat svůj stín, dokážeme pak řešit i mnohem složitější problémy, neboť tím odblokujeme kvantum energie spoutané dříve svými potlačovanými komplexy.

…

Totalitní myšlení se projevuje ve velké míře i u duchovních lidí v jejich snaze o získání na svou stranu maximálního množství stejně smýšlejících duší. Vzniká tak spousta nejrůznějších sekt, které se potřebují vymezovat proti jiným a zapomíná se na skutečný obsah duchovní cesty. Je to nevíra ve vlastní síly a duchovní pomoc zevnitř a současně přeceňování vnější smyslové reality.

…

Bůh je v nás a my v něm, a tudíž pocit jakési vnitřní vyprahlosti z jeho oddělenosti od osobní duše je chybou v logickém uvažování. Takový člověk ještě silně podléhá a ztotožňuje s iluzí materiální mnohosti. Tato separace je ale jen v naší mysli. Všechny představy a přání vznikají pak na základě našeho rozdvojeného myšlení. Z hlediska nadřazené jednoty jsou ale iluzorní, nicméně stále její vnitřní součásti. Pokud chce lidstvo postoupit výše na vývojovém žebříčku, musí pochopit tuto smyslovou klamnost viditelné reality.

…

Narušení mnohoúrovňového egregoru propojeného komplexu horizontálních i vertikálních vztahů v něm vyvolává vnitřní bouři a mobilizuje odvetné reakce, neboť se to bolestně dotýká kolektivně uznávaných hodnot a bourají se zaběhnuté dráhy konvenčního společenského řádu. Taková porucha egregoru se pak přímo dotýká i jednotlivců, kteří náhle ztrácejí kolektivní jistoty a zvnějšku navyklou podporu. Z pozitivního hlediska je to ale nutí k samostatnému myšlení a konání. V záporném k pokleslosti a degeneraci celých skupin včetně samotných egregorů.

29.7. 1.8.90

…

 

 

O DUCHOVNÍCH NAUKÁCH

V dnešní době informačního hluku jsme ponořeni do směsi nejrůznějších duchovních nauk a filosofických systémů, vzájemně si odporujících a směřujících různými směry, jakoby se nám zbláznil kompas. Lze je rozdělit na:

1/ staré – neodpovídají už vibračně dnešní době

2/ poškozené – jsou zanesené emocionálním i mentálním balastem i záměrným zkreslením.

3/ negativní – záměrně zavádějící a zvýhodňující jen „vyvolenou“ část nad celkem

 

Aby se dalo mezi nimi orientovat, je třeba používat kritické myšlení a nepřebírat slepě názory zvnějšku jen proto, že to říká většina nebo, že z toho plynou nějaké výhody.

Pravdivé spirituální učení pomáhá rozvíjet vyšší duševní činnost a současně odhaluje i naši nižší přirozenost, člověk pak vidí skutečnost blíže tomu, jaká opravdu je a neobestírá ji svými domněnkami a iluzemi.

Je tedy třeba si nezastírat přirozenou pudovou stránku své osobnosti ve fyzickém světě jako součást osobnostní složky, můžeme k ní ale přistupovat vědomě. Potřebujeme se stát pevnými, aby s námi nepohnulo ani antagonistické prostředí a nebyli snadno manipulovatelní.

Špatná nauka osobnost dezintegruje a přehnanou kritičností zase můžeme odmítat vše, co přesahuje její osobní představivost či zkušenost.

Vesmír je živá a vědomá struktura na základě své tvůrčí podstaty. Toto uvědomění by mělo vést k naší snaze o aktivní rovnováhu s jeho životními silami.

…

 

 

O ZLU

Metafyzické zlo má vždy zájem hlavně o silné osobnosti, které by mohly efektivně pracovat v jeho službách, a proto se v nich potřebuje co nejhlouběji zahnízdit. Snaží se spojit s temnějšími nevědomými stránkami lidských charakterů a pudově je tak celé ovládnout.

Ve světě polarit bude vždy prostor pro boj dobra a zla, protože se v realitě musí projevit z principu obě polohy. Pochopit ale temnotu jako takovou v její plnosti se dá až z hlediska jednoty protikladů. Člověk se může před ní bránit jen tím, že se pevně drží pozitivních morálních zásad tak, jak je nejlépe chápe. Jedná se o permanentní proces v osobních volbách, protože zlo předvádí stále dokonalejší mimikry.

Jedině silné osobnosti bez těžších charakterových vad, které se snaží kriticky přemýšlet a jednat, mu mohou lépe vzdorovat. K tomu nestačí ale jen abstraktní vědění, neboť zlo útočí velmi konkrétně skrze naše nedokonalé emoční vlastnosti. Na nich by tedy měl člověk pracovat jako první.

Zlo zneužívá především lidský strach a vzájemné odcizení, pokud se člověk nenachytá již dopředu na sliby nějaké odměny za své služby. Když tedy jedince nedostane svými „otrávenými dary“, jde na to mnohem tvrději. Jak jinak, že?

Psycholog E. Fromm říká, že produktivní osobnost, která si již hodně věří, nemusí mít až takové obavy. Takový člověk chápe, že vše v životě obsahuje nejen bílou a černou, ale i celou další škálu odstínů mezi nimi. Zhruba na úrovní 4. čakry srdce se klade hranice mezi vědomím a nevědomím, první tři jsou převážně kolektivní a pudové a ty hrají hlavní roli v příklonu k té, které straně.

…

Vrcholem zla je ale černá magie, která člověka poškozuje, neboť je zde vůle někoho jiného, která ho ovládne v určitých sférách. Narušuje mu identitu, integritu, kauzalitu i bioenergetický tělesný systém. Navíc spouští těžké karmické odrazy do dalších životů.

…

 

 

O PRÁZDNOTĚ

Dokonce i meditace na úplnou prázdnotu nás může přivést k lepšímu pochopení principu božské jednoty, v níž protiklady vše a nic nejsou oddělené nezávislé stavy, jak je my vnímáme, což je ale pro nás, kteří pojmenováváme úplně vše, naprosto nepředstavitelné.

Ono i když žijeme v zdejší realitě, překračujeme každým okamžikem fiktivní propasti prázdnoty, neboť vše v dualitě kmitá mezi bytím a nebytím, vše jsou frekvence, jen náš mozek ale z toho dělá souvislý děj.

Meditace na prázdnotu mají hluboký význam pro logické uvažování, založené na dialektice, protože z hlediska duální existence vesmíru se jedná o nejkrajnější myslitelné protiklady. Můžeme pak lépe chápat i veškeré děje na Zemi, jejich jednotlivé příčiny i cykly, pochopit tak například i poslední tisíciletí, podporující lidský egoismus jako únik před strachem z této metafyzické prázdnoty a hromadění bariér z hmotných věcí kolem sebe.

Z hlediska vyšší roviny bychom se mohli snad dívat na stav, kde se dotýká absolutní nicota s absolutní plností (matematicky snad jako vztah ∞ k 0, jako na první i poslední příčinné místo bytí, nejvyšší pojem Já.

V tomto bodě už individualita, jak ji známe my, není a vše je propojeno ve všeobjímajícím nerozčleněném vědomí. To stojí nad polaritou veškerých zrodů a smrtí. Takže absolutně prázdná mysl neznamená tupou mysl.

…

Lidem ale nelze neurvale brát a bořit jejich představy, jak to tak rádi činí nejrůznější šéfové Zeměkoule, fanatičtí dogmatici, psychopaté či sociální inženýři. Ke svému vidění světa dospěl každý svojí cestou a nikdo nemá právo jim v ní bránit, pokud vyloženě neškodí druhým. Jinou kategorií je samozřejmě páchání zločinů a následných trestů.

…

 

 

ÚVAHY 90/3

Přehnané ztotožňování se svou společenskou rolí v systému vede k fanatickému zaslepenému boji za oficiálně hlásané pravdy a k neschopnosti chápat pravdy jiných, kteří k svému přesvědčení dospěli vlastním uvažováním a analogiemi. Tito psychopaté a sociopaté polemiky o svém vlastním přesvědčení vůbec nepřipouští a jakoukoli kritiku chápou ihned jako frontální útok přímo proti své osobě, a nikoli jen polemickému názoru. Tam, kde chybí argumenty, o to větší existuje prostor pro emoce a iracionální víru.

Znamená to ale jediné, že takoví lidé nejsou autonomně zdaleka sami sebou, ale jsou závislí od vnějších autorit, a ty většinou zas od dalších, a ty rovněž od dalších, takže se jedná o zacyklené řetězce v klamných kolečkách.

…

Komunistická neantagonistická společnost je z hlediska dnešního nastavení vibračních vlivů ryzí utopickou fikcí, i když stále budou probíhat neúspěšné pokusy o nějakou cestou k ní. Ve skutečnosti je tato perspektiva do budoucna jen optickým klamem, jen nekonečným přibližováním ke konceptuální fikci, ve stále obnovovaných cyklech vzniku a zániku.

Nicméně i tak se už opět po necelém roce po sameťáku začínají znovu objevovat marxisticko-ateistické vize o budování světlých zítřků a pozemských rájů to na pohled. Místo cílenějšího směřování k prohloubení kolektivní moudrosti.

…

Každý útvar v kosmu je současně formálním projevem osobitého myšlenkového obsahu, protože obsah i forma jsou ve vnitřní jednotě tímtéž.

…

Strom života = strom vědění.

…

Magičnost krásy vyplývá z její vnitřní harmonie a vybuzování touhy. Citové touhy plodí hmotné činy.

…

Láska je jedinou silou, která umožňuje zmrtvýchvstání všeho harmonického a krásného.

23.8.90

…

 

 

SEKTA TM A MANIPULACE

Sotva se naše země začala otevírat více světu, již jsme terčem bojů nejrůznějších světovládných vlivů, snažících se dostat tuto zemi pod svou moc. Děje se to na všech společenských úrovních, včetně těch duchovních.

Až překvapivě u nás začala lavinovitě šířit svůj vliv sekta TM (transcendentuální meditace). Je to samozřejmě dáno i reakcí na 40leté potlačování všech vážněji míněných duchovních snah. Současná reakce je tedy náležitě živelná, protože část lidí stále ještě hledá přeci jen trochu víc než pouhé konzumní ukojení. Pak není divu, že ve své neznalosti padají do lákavých pastiček nejrůznějšího sektářství.

Nebezpečný akční rádius se co do expansivity a také agresivity dá srovnat se současným šířením nemoci AIDC, i když ta postihuje především tělo a nejde po psychické integritě a autenticitě.

Dalo by se říct, že prakticky je TM jakousi náboženskou verzí metody brain washing (ideového vymývání mozků a manipulace). Je tudíž zneužitím duchovních snah člověka konce 20. století, který začíná hledat východisko z krize racionalismu a bludné materie v transcendentální rovině existence.

Zdá se, že tato Maharišiho sekta (jako jedna z více), usiluje tady o rozšíření svého mezinárodního působení. Lze ji podezřívat ze skrytých mocenských ambicí, neboť se zaměřuje především na intelektuální elity. Mimochodem za Mahariši Mahešem jezdili i slavní Beatles, to ale trvalo jen velmi krátce, než ho lépe prohlédli a rozešli se kvůli jeho morálním prohřeškům.

Je zde totiž přítomno několik zarážejících faktů, jako je například jmenování svých duchovních coby „ministrů světa“, což asociuje rozdělení teritorií světa pod svůj duchovní vliv. Také nejrůznější masové náborové kampaně, využívající k tomu masmédia, připomínají spíš tvrdý byznys a mocenskou geopolitiku.

Při bližším pohledu na učení tohoto gurua, který slibuje spasit svět, vidíme, že jsou lidem předkládány převážně poškozené védantské nauky (viz odborné články české náboženské společnosti Universalie a také odborníků na Védy). Tvrzení, že je snahou přenést je v zjednodušené formě na západní myšlení, nemůže obstát, neboť překroucené nauky zavádějí své následníky spíše na scestí.

Pro materialisticky smýšlející spoluobčany se to celé může jevit jako nesmyslný blábol nebo snaha o cenzuru konkurenčního hnutí, což není jejich případ, ale to je omyl. Dle filosofického učení T.P. de Chardina jsou všechny bytosti planety vnořeny do jedné společné noosféry (zemského myšlenkového egregoru), takže způsoby našeho myšlení zasahují všechny a ovlivňují je i v běžném životě.

Jsme-li po určitou dobu uzavřeni ve společném prostoru s druhými, naše myšlenky se začínají postupně navzájem synchronizovat. Stejný princip jako v tomto mikroprostoru se odehrává i v dalších oblastech a sférách, protože vše souvisí se vším.

Všechny vyzařované vlivy se šíří prostředím a my v nich plaveme jako ryby ve vodě. Prolínají se tak našim vědomím i podvědomím, a pak často nedokážeme rozlišit, zda se jedná o naše myšlení nebo už implantované někým zvenku. Čím víc lidí potom uvažuje podobným způsobem a směrem, tím silnější energii takové myšlenky získávají a mají tak i větší sílu nás tvarovat. To jsou prakticky už zákony magie.

Můžeme tak mluvit o skupinových egregorech založených na určitém typu myšlenkových vzorců. Ty jsou ve všech oblastech – ideových, kulturních, národních, kmenových, rodinných a mnoha dalších. Pokud se podíváme na dějiny posledního dvoutisíciletí, pak i jejich jednotlivé kulturní etapy jako např. gotika, renesance, baroko, moderní doba, jsou samostatnými buněčnými množinami, vnořenými v dalších nadmnožinách a podmnožinách, tedy ve svých vibračně specifických egregorech.

Příkladem může tak být ideologický egregor, kterým jsme byli zasaženi všichni, a to marxistická doktrína. Možná právě zde se nabízí analogie s TM. Zdá se, že v mozku jejího zakladatele žije právě podobná idea ovládnutí světa, jak tomu bylo u komoušů. Rozdíl je snad v tom, že východní myšlení na rozdíl od západního jde na věci zevnitř. O to může být ale nebezpečnější, neboť zvnějšku nedohlédneme přesně jeho záměry.

Všichni šílenci 20.století, kteří usilovali o světovládu, se snažili člověka spoutat zvenčí institucionálními formami. Díky znalostem psychologie či sociologie předpokládají, že masovým informačním působením na psychiku lidí spojeným s nadbytkem konzumu se člověk postupně změní v loajálního či alespoň neodporujícího člena určité společenské skupiny.

U TM je možné spatřit opačný postup. Nejdříve se zasahuje přeprogramováním psychika jedinců, aby vykonávali jakékoli příkazy dobrovolně a s radostí, což je o mnoho zákeřnější přístup. Záměrně zkreslené praktiky je v tom jen umocňují a znemožňují zdravý a kritický individuální postoj. Právě naopak jsou z nich vytvářeny lehce manipulovatelné a nesvobodné loutky, navíc s vědomím, že čím více jich v sektě bude, tím větší vliv budou na celou společnost mít.

Je psychologicky zjištěno, že při určitém poměrně malém procentu stejně smýšlejících, začínají jejich vlivem uvažovat podobně i další a vzniká tak tzv. „fenomén 100. opice“, kdy se informace a myšlenky přenášejí podvědomě telepaticky i na ostatní. Ostatně Mahariši Maheš původně vystudoval fyziku, kde jeden ze zákonů zní: Čím více energie napřeme určitým směrem, tím dynamičtěji na daný proces působí.

Rozvoj vyšších duševních schopností a kritického myšlení čili individualizace lidského vědomí, takové snahy nabourává. Člověk se stává méně manipulovatelným, nepodřizuje se již tolik vnějším autoritám, a tudíž je celkově i svobodnější ve své vůli a rozhodování. Také získává větší pozitivní vliv na své prostředí, což je pro totalitní mocenské snahy nebezpečné.

Jeden z dominantních symptomů Maharišiho charakteru je, že sám sebe považuje za boží vtělení na zemi, což odhaluje jeho mesiášský komplex vícecennosti i pyšnou nadřazenost nad ostatními. To by bez totálně oddaných oveček asi moc nešlo.

Svět se dnes ale začíná již pomalounku probouzet z hrůzných snů totalitářských systémů. Začínají zde mnohem silněji proudit už i odstředivé energie budoucí doby.

Nicméně kvůli minulé totalitě u nás chybí zkušenosti s alternativními spirituálními proudy, což je potom živná půda pro nejrůznější vychcánky a podvodníčky či psychopaty a šílence. Lidem chybí obšírnější zkušenosti s podobnými sektami, nemohou srovnávat tak jako na Západě, kde již dlouhou dobu vycházejí zasvěcené studie a knihy na tato témata. Nejsou tam tudíž natolik náchylní věřit každé manipulující blbosti (i když v jiných směrech si mohou s námi podat ruku). I to může být důvodem, proč tato sekta chce působit právě u nás a v zemích za bývalou „železnou oponou“. Na západě už mnozí prohlédli.

Demokratická pluralitní společnost si umí sama nalézt obranu proti dominantní převaze jednoho myšlenkového proudu nad ostatními. Může to být v některých směrech i nevýhoda, neboť může konzervovat a integrovat i destruktivní trendy, ale dokáže zajistit mnohem větší společenskou stabilitu, než kdyby naopak měli zelenou jen progresivistické síly. Svobodná výměna názorů a myšlenek má svou analogii ve zdravém imunitním tělesném systému.

…

Pozitivní nauky se snaží osvobodit člověka jako individuální duši z její kolektivistické animální pudovosti a myšlenkové pasivity, rozvíjet u ní psychický i citový život k mnohem vyšší kolektivitě kvalitativně opačné než její pozemská projekce. Vedou jednotlivce a skupiny individuální cestou k pochopení smyslu života a bytí vůbec, nestahují ho pryč od prostředí, v němž žije, ale naopak mu pomáhají ho lépe dešifrovat a formovat svou existenci zde na zemi. Takové filosofie odhalují nezastupitelnou hodnotu a význam všeho živého, protože jsme si zde vzájemně bratry a sestrami, což by měl být i pravý obsah nejen spirituálního ale i ekologického myšlení.

Vede-li jakákoli filosofie a nauka k duševnímu odcizení, je z podstaty špatná. Naopak, podporuje-li harmonii života a snahy po dobru a lásce, má kladné znaménko a lidé ji dokáží ve svém srdci dobře rozeznat.

Ale zpět k TM. Přibývající zkušenosti prokazují, že lidé, kteří praktikují metody sekty TM, poškozují v sobě tyto pozitivní schopnosti a povzbuzují spíše svůj egoismus. Netýká se to však jen této sekty, ale je zde také mnoho dalších myšlenkových proudů a nejen duchovních, usilujících o totéž podmanění obyvatelstva. Jsme-li vedeni špatnou naukou, je to stejné jako bychom se navigovali podle špatné mapy, zkomplikuje nám to životní cestu, zabloudíme ve zmatcích a rozporech. To může dojít až k určité paralýze naší duševně mentální roviny.

O to nebezpečněji působí pak snahy institualizovat takovéto sekty formou speciálních škol, k čemuž právě úsilí pana Maheše u nás i směřuje. Absolventi těchto škol budou tak mistry v zavádění dalších hledajících, a ty zase dalších a dalších což je už forma duševní epidemie.

…

 

 

JEŠTĚ K SEKTĚ TM (2.verze)

Asi se tato úvaha bude jevit trochu přitažená za vlasy, ale jedná se o to, že se zde začíná u zájemců o spiritualitu šířit nákaza TM neboli aktivizace sekty nazývající se „Transcendentuální meditace“ indického gurua Maharišiho Maheše. Někdo ji přirovnává k šíření AIDC v tělesné sféře. Tato infekce však může být mnohem zákeřnější, protože postihuje přímo duši a ducha adeptů. Jejich metoda je udělat z lidí bezduché nesamostatné loutky, lehce manipulovatelné svým vůdcem.

U této sekty existuje podezření, jestli jen nejde o cílenou snahu dostat své ovečky do područí přes duchovní sféru. Lidé, kteří jí uvěří by tak mohli být svázaní silami temné magie. Materialista se tomu sice může smát jako blábolu, ale netuší, že právě infekční šíření díky fenoménu „sté opice“ může dosáhnout až k němu.

Duchovní nauky mají pomáhat člověku na jeho životní cestě, „vyprošťovat“ jej z kolektivního nevědomí k lepšímu chápání smyslu svého života.

U sekty TM je možné vnímat ale opačnou snahu. K osobní individuaci nestačí příslušnost vůdci a dodržování přináležejících rituálů. Mohli jsme si to vyzkoušet a pochopit za vlády marxistické ideologie. Jedná se o mocenský ideologický způsob myšlení. Mahešovy metody jsou však mnohem rafinovanější, neboť méně viditelné. Snaží se působit přímo na podvědomí věřících a uzavřít je do svého systému. Duchovní cesta je ale individuální věcí, není to dopravní pás, na němž se vezou nějaké prototypy nadčlověka v sériové výrobě. Duchovní cesta je individuální poznávání pravdy skrze vlastní životní zkušenosti a kritickou rozumovou úvahu v rovnováze s citovou intuitivní složkou osobnosti.

Řekne-li někdo, že k osvícení duše stačí denně napočítat do sta, budeme to považovat za blábol. Přesto lze vidět, že ty statisíce praktikujících stejným nesmyslům v TM plně věří. Je to samozřejmě pohodlnější než se vydat na namáhavou cestu skutečné sebe proměny v překonávání nízkého egoismu a hledání pravdivého poznání.

 

Začínáme být ve společnosti svědky opětného návratu totalitních snah, což jsou všechny, které tvrdí, že jen ony mohou spasit a vytvořit dokonalý svět. Kolektivní myšlení však v této době již pomalounku odchází od podpory hierarchického vnímání světa, od nadřazenosti jednoho tvora nad druhým, míří pozvolna k altruistické otevřenosti, kdy je chápána hodnota života všech tvorů jako rovnocenná.

V sektě TM je pod záminkou sebezdokonalování zastoupen opačný princip, směřující ke kolektivistickému myšlení a podřízení stáda vůdci. Navíc je sekta v tomto směru agresivně expanzivní. Už to odhaluje její nečestné úmysly. Zlo je vždy jednostranné, chce svět plně ovládat svým úhlem pohledu.

Mahariši Maheš tak nepochybně patří ke všem dalším totalitářským psychopatům moderní doby, kteří rovněž touží přizpůsobit svět ke svým představám, ale zde se jedná už o zneužití duchovních a magických sil k ovládání druhých.

To, že mají tyto snahy u posluchačů živnou půdu, svědčí o tom, že mnozí hledají cestu ven ze zakletí nesmyslným konzumem, a že jejich duši chybí vícerozměrný prostor. Potom se nekriticky přiklánějí k nejrůznějším autoritám, aniž by se přesvědčili o jejich kvalitách. Lidé věří, že přijde někdo, kdo je spasí a zbaví všech problémů bez jejich vlastního úsilí. Chtějí se vlastně nechat jen naprogramovat. Skutečný guru se ale nijak nepodbízí a ukazuje pravdu tak, jak ji sám vnitřně zažil a pochopil, jinak to pro něj může být jen výdělečný džob.

Proto je třeba šířit jen ty nejkvalitnější nauky a odhalovat naivitu či škodlivé záměry nejrůznějších duchovních šílenců či vykutálenců, pokud se má ve světě začít něco měnit k lepšímu.

Společnost, která se náhle otevírá světu je vystavená nejrůznějším tlakům, útokům a snahám všemožných i nemožných ideologií. Je tedy třeba naučit se kriticky rozlišovat pozitivní od negativního, dobro od zla.

Snaha po ovládnutí světa technikami TM není až tak absurdní idea. Od počátku psaných dějin tady vždy obdobné snahy byly. V dnešní ateistické době si tento fakt už ani neuvědomujeme, protože v takovém totalitárně nasměrovaném prostředí žijeme soustavně. Důkazem jsou všechny ty nesmyslné války, výboje, pocity národní nadřazenosti a pýcha národů na své povětšinu krvavé dějiny.

Atraktivní a podbízivé myšlenky, které člověku slibují něco příjemného, se dokáží řetězově rychle šířit napříč celou společností. Jde jen o zvolení „správné“ metody, jak lidi nachytat. Slibuje se leccos, jako je blahobyt, ráj na zemi, vyřešení všech společenských problémů, světská či magická moc aj. Lidem tak lze nabídnout i leckteré méně podstatné duchovní poznatky, které dosud neznali, a které vybudí jejich zvědavost a víru do takové míry, že se často stávají skálopevně oddanými služebníky různých lžiproroků.

Jde jim tak o získání určitého většího množství lidí pro své osobní plány. V jisté chvíli se tím mění intenzita jejich kvantity na expanzivní energii (teorie 100. opice) a idea se začne lavinovitě šířit napříč celou společností. Podvědomě tak budou zasahováni i citliví lidé, kteří ještě nemají v sobě vybudovanou psychickou odolnost. Následně jsou tyto uměle formované energetické frekvence přenášeny na celý egregor, který je pak zpětně vyzařuje na všechny přítomné účastníky, čímž je i ladí k svému psycho programu.

Další fází indoktrinace je zajistit, aby věřící ovečky pod těmito vlivy setrvali co nejdéle a nejplněji, což se děje postupným omezováním kritického myšlení a stupňujícím agresivním autoritářstvím. Nicméně všechny autoritářské celky pracují jen se slepou vírou a poslušností, která se může kdykoli zase změnit a obrátit proti nim. Na tom také po nějakém čase i končí.

V oblasti duchovna mohou falešní guruové lidem podstrkovat záměrně „špatné mapy“ pro jejich individuální cestu, tj. záměrně poškozené nauky. Ti, co se jimi řídí, pak bloudí v určité zacyklenosti. Nicméně je jim říkáno že, ne mapa je špatná, ale ty jsi zlý. Ne v pevné pravdivé individualitě, ale v dětinské kolektivitě pod osvíceným vedením je řešení všech vašich problémů. Není to ovšem nic jiného než klasické vymývání mozků (brain washing).

Takto se dnes využívají veškeré poznatky moderní psychologie jako je propaganda, reklama, marketing, kterými se přes masmédia působí na veřejné mínění. Takto se úspěšně formuje i celoplanetární myšlení. Zvláště efektivní je využívání nejrůznějších módních trendů, umělé vytváření vlastních avantgard a vzorů, zpochybňování dosavadních tradic, které přeci již neplatí v naší úžasné a osvícené éře lidstva. A již si ani neuvědomujeme, že je ze všech stran na nás manipulativně útočeno, což jen potvrzuje nebezpečnost propagandy jako takové. Implantované myšlenky začneme časem považovat za své vlastní.

 

Jako všude, tak i v duchovní oblasti lze najít dva směry: pozitivní a negativní, obecně bílý a černý. „Bílí“ se snaží dostat společnost více k hlubší všeobsáhlosti, obracet pozornost ke smyslu dění, pochopení své role v tomto světě. Naopak „černí“ se snaží uchovat hierarchicky mocenské uspořádání světa, na jehož vrcholu se nalézají oni sami, aby mohli celou tuto pyramidu ovládat.

Právě v tom leží problém polarizace dobra a zla. Zlo je retardující, pokoušející se neustále navracet vše do nižší a primitivnější polohy, byť ta by mohla v dávnější minulosti pod jinými energetickými vlivy být i něčím pozitivním, dnes však již nefunkčním či přímo retardačním. Mezi tím se však odehrálo mnoho vývojových změn, které nastolily nové mentální úkoly před lidstvo. Vývoj se ovšem neodehrává přímočaře, jak se domnívali představitelé pozitivistické filosofie v minulém století. Celou dobu procházíme vlnovkami cyklů konstruktivních i destruktivních tvarujících naši povahu.

Vnímání současného světa se děje na křivce vývojové spirály převážně v nižších třech energeticko-hmotných centrech – čakrách. Právě proto jde ve spiritualitě (všimněme si slovního základu pojmů spir-it a spir-ála) o snahu po určité rovnováze vůči dominujícím silám T4 (Tvůrčí čtyřky základních archetypálních sil). Pokud začne dominovat jen jedna z nich, vede to obyčejně k narušení rovnováhy a následné deformaci v procesech.

Individuální rozvoj nelze posuzovat jen jedním metrem a obecně stanovit pro všechny jakési univerzální kritérium pro „dobro“ či „hřích“. Každý jsme jiný, s jinak postavenými hodnotami, na jiném stupni vývoje z hlediska minulých již odžitých životů, proto i posuzování dobra a zla je u každého jinak postaveno a posuzováno.

Je ale dobré vidět věci prizmatem společné nedělitelné jednoty ve vyšších sférách, z níž vše rozdělené a k sobě protikladné vychází. Při tomto vědomí i naše ochrana před negativními životními vlivy je mnohem silnější. Tak se dá posuzovat i kvalita duchovních společností, sekt, nauk, filosofií či hermetických lóží. Buď nám něco odhalují a vysvobozují z nevědomí nebo spíše vše zamlžují a zastírají.

 

Současný svět je společným vědomím vnořen v ateisticky materialistickém egregoru 3.čakry, k níž obyčejně přináleží vlastnosti jako touha po vnější moci, vládě, kariéře, pragmatismu, egoistickém povyšování. Pomalu se však začíná uvědomovat, že tyto projekce jsou do velké míry retardační, povrchní a narušující rovnováhu vnitřních sil, byť mohly být původně progresivní reakcí na slepou a fanatickou víru starověku a středověku. Došlo to ale do protilehlé absurdní polohy, kdy jedině hmota začala být předmětem náboženského uctívání i u samotných vědců a filosofů.

Je to myšlení pomalu odcházející doby, jejího duševního egregoru, sil dostředivého chladu (EU). Doba chladu (U) nastoupilas jako reakce na předchozí dobu dostředivě ohnivou (EA), začínající před 4 a končící před 2 tisíciletími, kdy převládalo ve společnosti nadšení až fanatismus a v přírodě byly více zaktivované ohnivé síly. Snad z tohoto vlivu stále ještě čerpají některé indické duchovní směry, i když jejich žár byl oslaben podvlivem chladu v posledních 2000 letech.

Inkarnace nejvyšších Bódhisattvů coby učitelů lidstva se vždy děje pod vlivem střídání těchto dobových cyklů, kdy přinášejí učení pro nadcházející časy, aby lidstvo nemuselo ve svém tápání tolik bloudit. Jejich přijetí je ale odvislé od úrovně kvality té které společnosti, do níž se tito přinašeči zrozují. Jejich charakter, myšlenková nauka i způsob praktikování, odpovídá vždy vibracím až nové doby, kterou tak pomáhají pro lidskou sféru mentálně otevírat. Dominantní změny totiž v trojrozměrné dimenzi nejdou zespodu a zvnějšku ale svrchu a zevnitř, pak teprve lze mluvit o spojení nebe a země.

 

Mahariši Maheš jistě dobře ví, že na uskutečnění svých idejí potřebuje energii velkého množství lidí a na to má tedy svou metodu. Aby byl úspěšný v autoritativním ovládání mysli svých žáků, musí nejprve oslabit jejich samostatné myšlení. Potřebuje je tedy nalákat na jisté sektářské výhody, k čemuž mu postačí pár drobných psychologických triků, což platí obecně pro jakoukoli kolektivní manipulaci. Ve skutečnosti mu pak jde o materializaci své psychopatické vize, kdy může před svými následníky sám sebe pokládat za vtělené božství. Pro tento účel vytváří svůj černomagický egregor, v němž bude tak dlouho po smrti adorován, dokud bude mít svůj egregor napájen energií uctívajících věřících.

 

Svým myšlením si určujeme individuální osud a jeho události. To, co nás silně poutá a k čemu plně upínáme svou mysl, k takovým vibracím se i časoprostorově přitahujeme. Jsme tedy spolutvůrci svých osudů, hlídaných ale zákonem odrazu – karmou.

Hlubší poznávání vede k překonání všeho nízkého, co nám osud vyplavuje z nevědomí. Svou osobní vůlí oživujeme ideje, které pak na nás zpětně dopadají a posilují naše vzájemná pouta. Proto není jedno, jakým způsobem přemýšlíme a co tak nevědomky aktivujeme pro sebe i druhé.

16.9. 90

…

 

 

HARMONIE PROTIKLADŮ

Coby hmotné bytostí fungujeme na základě střídání příjmu a výdeje (viz tělesné pochody stravování či dechu). Ve zdravém organismu má být vše v rovnováze. Nikoli jen přijímat, nikoli jen vydávat, jinak to ve světě pulzujících polarit ani nelze, maximálně chvíli posilovat a brzdit jednu z těchto procesních stran.

V psychice znamená pouhé braní vyhrocený egoismus, a naopak její přehnané vydávání vychyluje směrem k bezbřehému altruismu bez zachování si pevného vnitřního středu. Podstatná je pak praktická otázka, proč děláme to, co děláme a jaký má naše konání účel a smysl.

V židovské kabale je zobrazováno schéma tzv. Stromu života (Sefiroty), odkazujícího na univerzální strukturu kosmu. Je vystaven ze 3 sloupů. V krajních dvou funguje karmický zákon odrazu, jen ve středním proudu již karma nefiguruje, neboť zde jde o přímé autentické proudění životní energie. Vnější a vnitřní je ve vyšší rovině totožné ve vědomí vyšší bytosti než člověk.

Vzájemnou harmonii osobního a neosobního nelze uskutečnit pouhým rozumem (intelektuálně), ale jen zažitým vnorem celou svou duší, potom může teprve docházet k uvědomění si hlubší jednoty. Naše činnost by proto neměla stát v protikladu k celkovému smyslu bytí, vedlo by to jen k jeho postupnému zatemňování a vývojové degradaci.

…

 

 

NEVĚDOMÁ CIVILIZACE

Vzbouření loutek nebo sametově naaranžované revoluční divadlo 89. roku, které se nám ale trochu vymklo z rukou?

Mocnosti hrají soustavně své hry, skrz ropu, suroviny, hmotné produkty, ekonomické vydírání. Proto zde budou i nadále snahy podrývat naši českou ekonomickou cestu a zavázovat si nás pro jejich vlastní cíle.

…

Je vlastně absurdní, když si představíme, jak rychle je možné zlikvidovat dnešní technokratickou civilizaci. Stačí ji jen zbavit jejích zdrojů energie. Proč stojí právě na uhlí, plynu a ropě? Bylo toto zaměření již dáno v božím projektovém plánu? Nicméně vše ve vesmíru se děje podle konceptuálního tvůrčího řádu, neboť všechny jeho dimenze jsou jen množinami frekvenční projekce z centra.

Je skutečně tento typ civilizace pro lidstvo takovým dějinným pokrokem, jak se vštěpuje lidem od mala do hlav? Jedná se přitom o pyramidální systém společnosti, na jejímž vrcholku dřepí nikým nevolené elity, které rozhodují o způsobu života ostatních. Jsou z duchovního hlediska opravdu tak osvícenými, jak si o sobě myslí, že mohou určovat osudy druhých? Nebo jsou také jen nevědomými loutkami v rámci momentálně panujících kosmických vlivů, aby plnily roli aktérů v působení určitých karmických sil?

Jaké následky by vůbec vyvolalo náhlé zničení této technocivilizace? Primitivismus? Animalitu? Sestup k nejnižším pudům? Nebo právě naopak hluboké poučení a vyšší kvalitu myšlení? Asi jak u koho. Zná zde někdo z lidí hlubší smysl existence na této planetě a hledá ji vůbec?

V současné světové krizi se úloha křesťanského náboženství projevuje již poněkud impotentně. Změnu v globálním vědomí by mohlo přinést jen hlubší zkoumání duchovních faktorů, které ovlivňují naše osudy. Uvědomění, že jejich příčiny leží v nás samotných, v naší struktuře mysli a celkové vývojové vyzrálosti. A muselo by se takové poznání začít vyučovat už od základních škol. To v dosavadních systémech není zatím ale ještě možné.

30.9.90

…

 

 

ÚVAHY 90/4

Neřízená snaha za každou cenu získávat magické síly a znalosti a jimi se pokoušet ovládat je zhoubná a vedoucí k posilování nejhorších smyslových vlastností ega. Nadřazujeme tím část nad celek, omezené a nevědomé osobní bytí nad univerzální vědomí. Toto osobní vědomí, které je výsledkem karmického vývoje, je naopak třeba dále prohlubovat a ladit.

…

Vše živé touží po nekončícím štěstí, neboť každá rozptýlená částečka touží silově po opětovném sjednocení se skupinou. Štěstí však dokáží šířit zase jen šťastné bytosti.

…

Skutečný altruismus (nikoliv jeho předstírání) pramení z poznání zákonitostí a smyslu života, kdy všichni tvoříme lepší či horší společnou kvalitu. Láska k životu a moudrost se rodí z chápání souvztažností všeho se vším. To je poznání přenesené z mozku do srdce a jeho hluboké procítění.

…

Dnešní doba je dobou kydání hnoje, doba, kdy se odhalují veškerá lidská svinstva symbolického Augiášova chléva.

…

V politice je to stejné jako v hokeji: Musí se hrát v plném nasazení a improvizovat, kombinovat a snažit se vyhrát nad protivníkem i za cenu faulů. V zápalu této hry se zapomíná na občany, kteří tyto politiky zvolili.

…

Dezinformace ve svobodném tisku tlačí k otupení kritického a nezávislého postoje čtenářů. Jsou to mocenské manipulace zaměřené k jejich podmanění

…

Současná techno-konzumní forma civilizace již dlouho neodpovídá účelu našeho života na Zemi, a proto nemůže ani učinit člověka šťastným, neboť je v rozporu se zákony vnitřní harmonie. Svým myšlením generaci po generaci vycházíme ze stále narušenějšího stavu světa, takže se nám může občas jevit účelným jednání, které ve zdravějších podmínkách by bylo vnímané jako zcela šílené a zvrácené.

…

Současná demokratizace a její reformy jsou jen 1. krokem k většímu ozdravění společnosti. Nacházíme se v procesu, jehož zatím velmi vzdáleným účelem je i uvědomění si vzájemného vnitřního propojení živých organismů celé planety ve vzájemné rovnováze všech životních forem. Tento proces je třeba posilovat poznáním, pochopením a osvojením hlubší zákonitosti jevů, nikoli svévolí diktátu moci a násilí.

…

Tvořivost nestojí jen na náhlých myšlenkách zplozených ráciem, které nahodile projedou myslí, ale je to dlouhodobá kontemplace, vnor a napojení na určité dimenze astrálně mentálních světů.

1.-26.10.90

…

 

 

O DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI

Lidé tvrdí, že se toho za rok od sametky příliš nezměnilo. Patrně nesledují pozorněji (nebo se neorientují) události na politické scéně. Možná ale jen stále uvažují totalitářsky. Očekávají jako nevolníci, kdo jim, co dá, jak se o ně „ti nahoře“ postarají, kam je nasměrují, jaké další výhodičky budou z toho mít. A chtějí především silné, avšak zcela neposkvrněné téměř svaté vůdce.

Dnes lidé požadují především komerční změny s konzumní hojností západních produktů. Nezajímá je až tolik psychická změna k jejich kvalitnějšímu osobnímu růstu, přestože jsou náhle nuceni se více potýkat se svou nesamostatností. Demokracie ale stojí právě na samostatném kritickém myšlení. Je to analogické s opouštěním dětství v pubertě, nechuti stát se dospělými a plně odpovědnými člověkem. Jsou sice navyklí kritizovat druhé i vše kolem, to ale ještě není uvědomělé a kritické myšlení, jen emotivní reakce bez pevných vnitřních zásad a vlastní odpovědnosti. Větší duševní samostatnost znamená tedy i větší schopnost individuální tvořivosti v životě.

Většinově tak lidé stále chtějí, aby se jim shora říkalo, co si mají myslet, co mají dělat, koho milovat a koho nenávidět. Nechtějí věci chápat z různých osobních zorných úhlů, ale preferují jednotný dominantní společenský postoj, pokud možno ten, který se ale líbí jim. Chtějí mít k dispozici profesionální „čističe pro své duševní kanály“, aby nemuseli koukat na svou vlastní špínu a nemuseli se v ní babrat.

Je to vlastně i pochopitelný kolektivistický stav, pro který byli od mládí vychovávaní, bez připuštění si, že by věci mohly být i jinak. Demokratické procesy společenské očisty a nápravy jsou spíš dlouhodobější povahy. Zdá se sice, že tyto změny jsou již nezvratitelné, nicméně obrat směru o 180° a extrémní snahy o likvidaci všeho starého, co zde za dob socialismu vzniklo, obsahují v sobě často i nové totalitní a diktátorské tendence včetně oživení starých bolestí 1. republiky, byť v současnosti skrytých pod demokratickými maskami.

Bez hlubší změny vědomí se ale v materiální rovině tyto „obrodné“ odstředivé procesy opět časem zadrhnou, neboť zde budou o sebe narážet i nesčetné nadnárodní síly ve svých centristicko-ideologických snahách. Skutečně pozitivní společenské změny lze učinit dynamickými právě jen při transformaci kolektivního povědomí celé společnosti, která nechá do popředí vyniknout nejlepší osobnosti věrné humanistickým ideálům. To rozhodně neznamená usilovat v prvé řadě jen o materiální blahobyt, ale právě o pravdivější postoje k vnitřním hodnotám.

Nikomu by nemělo být bráněno v jeho představách o vlastní seberealizaci, pokud tyto nejsou zaměřeny přímo proti svým bližním, a naopak vytvářet prostředí, které takovéto tvůrčí snahy podporuje.

Komunismus se stal zločinným právě zúžením a prosazováním jediné cesty k cíli. Cíl a cesta mají však v duchovní rovině stejnou hodnotu, obojí je stejně důležité, a proto jakékoli uplatňování násilí vůči jiným skupinám, devalvuje také cíl a odhaluje skutečné představy mocných elit. Usvědčuje je z toho, že ve skutečnosti žádnými demokraty nejsou.

Skutečné demokratické ideály věří ve schopnost každého jedince nalézt si svůj soukromý prostor, ve kterém může svobodně myslet a tvořit. Nejde tedy o vytváření jen jakési další formy kolektivismu. Ten bude klidně dál házet klacky pod nohy výrazným osobnostem a snažit se je nejrůznějšími způsoby pro své účely manipulovat. Jen rovnoprávná a odpovědná různorodost individuálních názorů a postojů udržuje svobodné prostředí čisté. Onoho, ze kterého měl komunismus právě ten největší strach.

Společnost ale začne degenerovat a hroutit, pokud v ní není obsažen i spirituální rozměr, tj. transcendentálně metafyzický výhled na smysluplnost jejího směřování. Je-li jediná preference společných hodnot postavena na mít je víc než být, pak je taková demokracie jen falešnou zástěrkou materiálního konzumu.

Smysl vidím jen ve vzájemné společenské odpovědnosti jak jednotlivců vůči celku, tak i celkové společnosti vůči různorodosti lidských postojů a zájmů. Taková ideální rovnováha ale zřejmě přesahuje možnosti jakýchkoli systémů. Ty mohou jen vytvářet právně ekonomické podmínky pro udržení vzájemné celistvosti a tím usnadňovat nebo znesnadňovat život svých občanů (viz pojednání sv. Augustina: O učiteli).

V dnešní době demokratické systémy Západu jsou stále ještě pod nadvládou dostředivých elitářských sil, vycházejících z industriálně mechanistických a materialistických koncepcí konce 19. století, z ateistického racionalismu, postrádajícímu svůj druhý nadstavbový intuitivní pól. Ten, který se týká spíše emocionální dimenze společnosti, jejího neujasněného kolektivního povědomí i podvědomí v nejrůznějších svých vazbách. Je pak samozřejmé, že v takové struktuře chybí ujasněnost hlubší společenské koncepce, nejen její ekonomické roviny, ale samotného účelu a smyslu a proto i jejího následného úpadku.

Mechanistické koncepce chápou jiné životní formy jen užitkově z hlediska svého prospěchu a prosazují tudíž jen svou vlastní tržní ideu na úkor ostatních životních rovin. Není to v podstatě nic jiného než snaha udržet si stále svůj pro sebe výhodný uzavřený systémový model.

Skutečnou změnu hodnot mohou do společenského systému vnést jen dobře promyšlená hnutí, která kladou důraz na rovnítka technologického pokroku (mužský princip) i spirituální a ekologické roviny (ženský princip). Nikoli tedy aby stála k sobě v rozporu vytvářená technologie a úcta i k odlišným formám života na této společné planetě.

Vnitřní svoboda jednotlivce se nedá zcela zrušit ani v totalitních systémech. Je v nich ale potlačená možnost svobodné realizace směrem ven k druhým. Vnitřně svobodný jedinec má však potřebu se o svou svobodu dělit i s ostatními, protože jen tak se prostor svobody dál rozšiřuje. Pokud potlačující trendy převáží, dojde nakonec vždy k antisystémovým vzpourám mírnějšího či krvavějšího charakteru.

V demokracii žijí ale především nedokonalé lidské bytosti, a proto jsou dosud nutné i nejrůznější organizační struktury (instituce a zákony), neboť individuum bude vždy stranit především vlastnímu prospěchu. Proto je velmi důležité, aby byl systém neustále hlídán nekompromisní kontrolou všech orgánů s výkonnou mocí.

Společenskou kvalitu lze zvyšovat především vzděláváním, které člověka individuálně rozvíjí, a tím jej činí samostatnějším, odpovědnějším a svobodnějším Totalita naopak infikuje celou společnost zlovůlí a rovněž i neschopností mocných, neboť usiluje o kontrolu a podmanění všech společenských vrstev pod falešným praporem.

Proces transformační očisty celé společnosti spočívá tedy v osvobození všech jejích dosud potlačených tvořivých sil. Mocenským zločinem bude vždy potlačování svobodných názorů, s nimiž vládnoucí elity nesouhlasí. Správně je třeba diskutovat se všemi a ve společném hledání se dobírat pravdivějšího náhledu.

Skutečně demokratický systém nakonec vždy dojde časovým obloukem k jednotlivcům, proto jeho nadstavbou i smyslem by měla být podpora svobodně myslícího obyvatelstva, které se touto důvěrou stává dobrovolně i odpovědným vůči celé společenské komunitě.

1.11.90

…

 

 

TVOŘIVÁ SÍLA UNIVERZA

Tvořivá síla kosmu je organizující a směřující k univerzální jednotě bytostného ducha. Díky této se mohou všichni seberealizovat i ve hmotném životě a z latence zhmotňovat své životní představy.

Veškerá stvoření se svými osudy jsou z určitého nadhledu vlastně řadou reflexí existence absolutního ducha. Aby ale bylo možné cokoli reflektovat, a tím i zhmotňovat, je k tomu třeba dualitní základna – protikladnost prostředí. Je to svým způsobem prostor jakési simulace pro rozrůstající se uvědomování souvislostí.

Mnohost vzniká v samém zárodku Stvoření, kdy se proti sobě postavily dvě protilehlé síly jako základ příští duality. To umožnilo vznik něčeho třetího – nové kvality. Potom se již děje něco podobného, jako když proti sobě postavíme dvě zrcadla a jejich odrazy se reflektují v podstatě do nekonečna kam až sahá světlo. Každým odrazem ale proniká i vědomí původního absolutního jáství.

Vše ve vesmíru má i svou paměťovou schopnost. Existuje jak paměť tvorů s jejich tělesnými orgány i buňkami, tak paměť veškeré přírody do všech detailů, a dokonce i paměť jakéhokoli lidského výrobku. Paměť je vlastností hmotných vibrací. Je tak přítomná ve všem stvořeném a pro způsobilé jedince může být tak otevřenou jako kniha.

Je mnoho lidí, kteří se umí napojit na tzv. akášickou knihovnu, jak bývají označovány tyto sféry uložených paměťových informací, a ti dokáží například přečíst hůře či lépe text i ze zavřeného dopisu při přiložení si ho k čelní čakře. Nebo dokáží vyčíst určité dění na dálku jako dálkoví pátrači, čímž se zabývá převážně armáda pro své neblahé účely.

Všichni máme pocit své jedinečnosti a neopakovatelnosti, svou originalitu. To je náš trojrozměrný náhled na sebe. Pokud bychom vystoupali do vyšší dimenze rozšířenějšího vědomí, pak můžeme vidět své časové osudovosti mnoha životů jako jeden celek, a každý jejich projevený okamžik vnímat jako soustavnou přítomnost, tedy vidět každý takový okamžik jako trvalý, věčný, dokud trvá samotné Tvůrčí dílo (TD). To znamená, že je i soustavně oživený vědomím, které si říká já – našim vědomím rozprostřeným takto skrze spirály času.

Jsme tak v průběhu vývoje stále polem jednoho kolektivního já, které je jen projevené se svými nejrůznějšími charakterovými fixacemi v podobě časových oddělených jednotek. Jinými slovy se jedná o vtělenou kolektivní duši do různých vývojově ohraničených osudů. Jsme tak jakousi frekvenční vlnou, prouděním či vibračním polem, „rozstříknuti“ do nekonečné nekončící řady jednotlivých životů, v nichž se teprve částečky duše blíže specifikují a individualizují.

Je možné si to představit komplexněji i tak, že každý časový okamžik v našem průchodovém vnímání je ve skutečnosti věčně vnořený v nadbytostném vědomí nedělitelného Já, které jen z hlediska svého jedinečného postavení v rozčleněné kosmické projekci se vnímá oddělené, jejími frekvencemi zredukované a ořezané, čímž získává ale pocit své subjektivity. Je to stejná fikce jako když rozstříkneme kapalinu do jednotlivých kapek, ty ale stále zůstávají i nadále kapalinou. Vědomí Já tak může procházet současně všemi těmi individuálními formami a dimenzemi najednou, i když z naší rozstříknuté kapičky se to jeví, že se jedná o různé časy.

Neustále se tedy nacházíme v určitém proudění a něco zase proudí (psychicky, energeticky, tělesně) námi. Neustále se tak mimoděk proměňujeme – zmíráme a rodíme se znovu v každém okamžiku ve všech svých částech na nejrůznějších psychoenergetických frekvenčních úrovních coby individualizované Já. Paměť nám pomáhá udržovat v pocitu individuální integrity a kontinuální autentičnosti prožitků.

Takto jsme v životě „protínáni“ nekončícím proudem vlivů a spoluformuje nás souběh nejrůznějších procesů odlišných vlnových délek a šířek, dynamických vlivů myšlenek a emocí, jako velký koncert uskutečňovaný v našem podvědomí. Bez koncentrující síly vnitřní podstaty by se nám tak život zcela rozpadl do chaosu těchto vlivů.

Jak jsem uvedl výš, na všechny životní okamžiky se můžeme dívat z vyšší frekvenční hladiny vědomí jako na věčně trvající přítomnost. Z toho vyplývá, že individuální čas se generuje pohybem naší vědomé i nevědomé mysli, která je jen velmi nedokonalým odrazem „mysli“ nejvyšší inteligence. Je to duševní pohyb v souběhu se silami, jež zhmotňují iluzi námi vnímané reality, a tedy i náš konkrétní časoprostor. My jsme přitom soustavně soustředěni na prožívání přítomného okamžiku, i když na to nemyslíme, proto vnímáme skutečnost posloupně jako řetězec přítomných okamžiků jdoucích kontinuálně za sebou, což dotváří naše psychické složení. Tento úhel pohledu tuším úzce souvisí i s kvantovou teorií.

Jednotlivé osudy vzešlé z archetypálních úrovní, jsou nepřetržitě vyzařovány a oživovány vědomím v časových spirálách, pro nás v minulosti přítomnosti i budoucnosti. Pouze díky úzkému smyslovému spektru v posloupném vnímání reality jsme tedy s to vůbec myšlenkově uvažovat v těchto časových kategoriích a ve skutečnosti tedy z nadčasové přítomnosti vůbec nevycházíme.

O to je vše komplikovanější, že v každém osudovém pásmu existují ještě další průběhové roviny a dimenze, které označujeme jako alternativní, nicméně opět jsou žité některou částí hlubinného já. Pro nás jako tuto konkrétní bytost se ale nacházejí ve vibračním prostoru nevědomí.

Všechny tyto dimenze mají tedy různé psychoenergetické kvality a my svým psychickým naladěním se automaticky přitahujeme k takové, která je pro nás vibračně nejbližší a plně ladí s naší psychikou.

…

 

 

ÚVAHY O NEKONEČNU

Existují momenty, kdy se můžeme na časové linii osudu určitou volbou přesunout do jeho vyššího levelu, který je z hlediska své hloubky mnohem komplexnější a tím i přívětivější k prožívání, než kdybychom se nechali jen pasivně nést svými nahodilými emocemi a vlastnostmi.

Ve svém osudu již jako lidé máme relativně svobodnou vůli rozhodovat mezi jednotlivými kvalitativními úrovněmi a jsme tak i spolurežiséry svých individuálních životů. Každý tak má možnost svojí aktivitou se přiblížit k té své nejideálnější úrovni.

Pokud se to vyjádří abstraktněji, pak se dá mluvit o nekonečném proudění v nekonečném TD (Tvůrčím díle, univerzálním kosmu) či o Jednom, z něhož vycházejí všechny formy mnohosti a jimi všemi i prochází, aby ty se mnohost stala opět tímto Jedním, přestože jím nepřestala nikdy být, tentokrát jde ale o uvědomění si tohoto.

Zenové učení mluví o jednom objektu (bodě), v němž jsou obsaženy všechny ostatní objekty a v těch všech opět jen jeden. Jedná se tak prakticky o fraktální filosofii opakovaných do sebe vnořených dimenzí. To je možné pochopit uvědoměním, že celý vesmír je mnohovrstevnatá do sebe vnořená struktura vědomí v plné své autentické přítomnosti. Naše vnímání je rozložené do časoprostorových rovin, v nichž teprve hledáme a objevujeme tyto širší souvislosti. Ve své komplexnosti tuto metafyzickou „boží“ Jednotu nelze slovy popsat, ani zcela pochopit, dokud máme individuálně a časově omezenou mysl.

Pojetím nekonečna se ve své teorii transfinity zabýval v Petrohradě narozený geniální matematik George Cantor, který se snažil řešit aritmeticky tyto otázky kolem nekonečna, například existuje-li více nekonečen anebo vztahy nekonečna na nekonečno. Tuším, že se zasekl někde na jejich mocninách, a nakonec skončil v ústavu pro choromyslné.

Ve skutečnosti nekonečno nelze matematicky dělit, ani násobit, ani s ním dělat jakékoli další matematické operace, protože to není číslo množství, ale nejvyšší abstraktní koncept Jednoty a není možné si ho tedy ani představit. V každém nekonečném bodu nekonečna je tedy obsaženo opět nekonečno dalších bodů a vůbec čehokoli myslitelného, a tudíž matematické operace s ním nemohou pracovat. Připomíná to proti sobě postavená do nekonečna se odrážející zrcadla univerza.

Proto lze se dá říct, že se zde hovoří už o samotném Bohu Tvůrci, o Podstatě, z níž vzešlo veškeré Stvoření. Logicky odvozeno není tedy nic mimo Boha jak vcelku, tak ve svých částech, jehož charakteristika vyplývá z pozice umístění Pozorovatele v této vyprojektované struktuře, a který sám je tudíž relativní i nekonečný současně.. Toto nejvyšší možné vědomí se snažil alespoň zčásti přiblížit Josef Zezulka jako: „Jsem vše, co je i co není“, což je skvělý koan pro meditace o existenci Jednoty i Nicoty jakožto téhož.

Mnohost stvoření je z takovéhoto zorného úhlu tedy „optický“ klam, stejně jako individuální mysl tento klam dál reprodukující, přičemž sama je již relativisticky klamná. Tzn. že i stvořenost čili bytí univerza je možné chápat jako pouhou fikci, formovanou omezenými bytostnými smysly vnímání, a přesto bereme svět jako reálně vnímatelnou entitu. Jedna absurdita s druhou.

Z toho lze ale vyvodit poznání, že absolutní vědomí ze své podstaty je věčné a nekonečné, protože je mimo jakékoli rozměry, jinak by nemohlo být absolutnem. Kde není rozměr není ani čas, a bez nich by nebylo není možné jakékoli dění. V důsledku je tak vše absolutnem.

Lze tedy říct, že jak absolutní, tak v našem chápání relativní má z filosofického hlediska stejnou (absolutní) hodnotu a nelze je tedy ani měřit ani hodnotit. Hodnocení lze provádět až v jejich časoprostorovém rozložení. Z tohoto pohledu je naše relativní existence rovněž fikcí a v Podstatě jako oddělená množina neexistuje.

…

Nás může nejvíce zajímat, jak je na tom v tomto všem lidská potažmo i svobodná vůle. Z onoho jednotného hlediska by neměl být rozdíl mezi „být vším a být ničím“, pro nás individuální bytosti to však je ale hodně dost podstatný rozdíl. Odvozené pojmy „peklo a ráj“ tačkoliak vycházejí jsou z jedné stejné v podstatyPodstatě, přesto jsou lidmi v dualitě vnímané jako antagonistické. Obdobně se to má s našim rozlišováním dobra a zla a veškerými dalšími protiklady..

Jako živé bytosti v duševním vývoji se potřebujeme držet záchytných bodů a myslet především pozitivněkonstruktivně. Negativně směrované procesy nás vedou jen k  psychickému či fyzickému rozkladuúpadku, tedy jakoby vývojově zpět. I když i toto tvrzení je relativní a ve skutečnosti jsou všechny vlivy pro nás vývojovou zkušeností, pro každého trochu jinou, nicméně subjektivně platnou. Neexistuje tak jednotná kolektivní šablona pro všechny stupně vědomí, je to spíš vždy „stav osudu na míru“ pro každou zrozenou bytost, stejně jako u velikosti obleků.

Nicméně jsme v naší realitě bytosti nejrůznějších prolínajících se kvalit, a proto musel vzniknout i nějaký vnější objektivníě společenský morální kodex, kdy obrazně se jednotlivé buňky společnosti mezi sebou tříbí a ladí, některé musí napravovat chyby jiných buněk apod., čímž přeneseně vytváří jakousi dobovou buněčnou tkáň, formovanou dobovými frekvenčními vlivy.

Problém jednoty a duality z abstraktně logického pohledu se dá tedy částečně pochopit i lidskou myslí, složitější je již ale nějakým způsobem tho i žít a prožít, dostat ho z úrovně našeho polovědomého mozku emocionálně i do srdce.

10.11.90

…

 

 

O ÚCTĚ K ŽIVOTU

Tato úvaha je částečnou reakcí na článek z Lidových novin č. 205 „O ztrátě duše“.

Neměl jsem sice možnost přečíst si celý původní článek, ale bouřlivé ohlasy na něj jsou víc než vypovídající, proto uvažuji jen v nejobecnější rovině s ohledem na základní smysl tohoto připravovaného zákona o ochraně zvířat, od něhož by se mohla dál odvíjet malá cestička k vnímavějšímu vztahu k jiným s námi zde žijícím tvorům.

Úcta k životu by měla být v jakékoli podobě základním projevem lidské kultury a celospolečenské vyspělosti. Pokud nevyplývá automaticky z charakteru každého člověka z důvodů jeho citové i morální okoralosti, je nutné ji zajišťovat zákonem, který ji bude alespoň částečně suplovat právními prostředky.

Je asi obecným povědomím, že ztráta této úcty je svázaná s jednostranným konzumním životem a vulgárně materialistickým přístupem velké části dnešní společnosti, která staví vše na osobním i skupinovém egoismu.

Ačkoli se již objevují náznaky potřeby překonat tyto techno-industriální systémové modely a dostat se tak do postindustriální epochy, ve skutečnosti v nás stále doznívají absurdní teze 19. století o „dobytí a ovládnutí přírody“, jejímž výsledkem je ale jen rapidní hroucení ekologické rovnováhy planetárního organismu. Jedná se o procesy, které se jen stěží podaří zmírnit, či dokonce zastavit, aniž by lidstvo změnilo radikálněji své postoje k životu vůbec.

Život na planetě, ať chceme či ne, je svázán v jednom integrálním živoucím organismu, který je buď zdravý a prosperující, nebo trpí zhoubnou rakovinou a postupně odumírá. Absence zmizelých různorodých organických forem lidským přičiněním tak přímo zplošťuje i naše duševní obzory, čímž nás postupně odcizuje nejen okolní přírodě a jejím ozdravným silám, ale citově i nás vůči sobě samotným.

Toto zplošťování lidské psychiky na pouhé racionalisticko účelové zájmy má pak vliv na celý komplex duševních poruch a následný vzrůst vzájemné agresivity. Nemluvě už o hlubokém poklesu morální úrovně celé společnosti. Tím se snižuje i chápání základní hodnoty života a jeho smyslu vůbec. Jednostrannost tak plodí ještě větší jednostrannost, což vede jen k dalším ještě horším psychickým zrůdnostem. Jedna z nejraději přehlížených je, že nekonečné miliardy zvířat musí trpět a umírat jen proto, abychom se jakožto páni lidstva dobře v poledne nasytili. U prvotního člověka, který byl sběračem plodů, takové počínání patřilo do přísného TABU a rozšířilo se až z důvodů nehostinných změn v zemském klimatu.

Z takového postoje k druhým tvorům vidíme zde vládnout kult čistě jen racionální složky mozku na úkor citové, s čímž následně souvisí i ztráta empatie (vciťování) a intuice (vyciťování), a jíž se z důvodu rovnovážného myšlení musí nutně doplňovat jeho abstraktně logická část. Jít jen jedním z těchto směrů je vždy cestou do pekel, jak může každý pozorovat na dějinách posledních období.

 

Často mě u lidí, kteří se považují za duchovní, jejich postoje k jiným tvorům překvapují, neboť své „duchovno“ zredukovali jen na vztah „já – Pánbů“ a o problémy jiných se už nezajímají. To mi přijde naopak jako příznak velmi posilovaného egoismu zaměřeného jen na sebe sama.

Z takového přístupu spíše čiší snahy po osobním povýšení a po dosahování vlastního blaha, ať se děje, co se děje. Častěji lze takový přístup vnímat spíše u západního člověka, který třebas i přijal nějakou indickou duchovní nauku, ale nezná její celkový podtext (viz jógová cvičení). Najde se ale i v křesťanství, judaismu a o islámu nemluvě.

Každé z velkých dobových učení zvýraznilo některý z podstatných aspektů univerzálních duchovních zákonů. Východní učení tak mluví o karmě a přerozování, křesťané o univerzální lásce, řecká filosofie o archetypálních živlech nebo muslimové přímo o bohu (Alláh).

Vše to jsou ale spíš dílčí poznatky, chybí zde stále základní uvědomění faktu, že celá příroda i s člověkem, dokonce celé Tvůrčí dílo, tvoří jeden navzájem propojený a na sobě závislý celek ve vzájemné rozmanitosti všech bytostných druhů. Většině lidstva dnes chybí schopnost autentického vcítění do jiných živočišných forem, a tudíž se klaníme se především modle svého nedokonalého lidského rozumu. To, co mu neodpovídá, vyignorováváme, přičemž citová sféra není o nic méněcennější než racionální. Pokud bychom byli důslední, museli bychom v této adoraci rácia začít negovat i sami sebe, protože ani my nesplňujeme tato přísná měřítka na rozumové poznání a argumentačně operujeme paradoxně převážně jen svou iracionální vírou.

Uznávat pouze hodnoty suché myšlenkové abstrakce vede k deformaci psychiky stejně, jako když na druhé straně používáme jen slepou a fanatickou víru. Nezávisle na sobě vede obojí k zdeformovanému chápání poloviční pravdy a obé tedy značí mentální omezenost, která brzdí veškerý duševní pokrok člověka.

Planetární síly působí jak horizontálně ve hmotě, tak vertikálně napříč dimenzemi, z nichž získáváme mnohdy ještě plnohodnotnější poznatky. Ideálem je rovnováha příjmu a působení ve všech směrech. Duchovní cesty nemají vést k úniku, ale k co nejplnější realizaci našich schopností a možnostem obohacovat i ostatní. Smyslem je dojít k takovému lidskému uvědomění, které v sobě dokáže zahrnovat vše. Život se pak stává smysluplnějším i se svou transcendentní nadstavbou. Potom může dojít k překročení povrchní plochosti s jejími nesmiřitelnými protiklady v uzavřených bublinách vzájemných vztahů.

Nové tisíciletí bude začátkem dlouhého období zaměřeného k vyššímu uvědomění, než jaké bylo možné dosud. Současný svět trpí extrémní relativizací, a tím i degradací všech tradičních hodnost, nihilem, z něhož se sice mohou koncipovat zdánlivě zajímavé teorie, ale jsou v podstatě jen reakcí na zvrácenost současných hodnot. Pokud jsou jen opozičním protestem, chybí jim vize konstruktivního východiska a nedotýkají se zdaleka podstaty celé této hodnotové krize, kterou naše civilizaci prochází.

Tolik asi můj komentář k připravovanému zákonu o ochraně přírody.

28.11.90

…

 

 

SNOVÝ SVĚT

Vládnou nám sny a iluze, které v denním životě sníme, dokud nedojdeme až do krajů „Velké Prázdnoty“. Tam je již konec těchto snů a zbývají jen slupky vyhaslých tužeb po stále nových pavoučích sítích představ a iluzí, pro něž opouštíme dokonce i svá snová těla.

Sen bez naší spoluúčasti neexistuje. Vyhaslý sen je buď bezesný spánek nebo bdělé vědomí, kdy již nejsme ztotožněni se svým malým vypočítavým já a jeho snovými hrami.

To svázanost s věcmi povrchu tvoří naše lidské snění. A můžeme se jimi nechat dál mámit až do tuposti nebo se naopak postavit do role pozorovatelů, vědomých si těchto nereálných iluzí.

Ano, dnes je snaha ve velkém likvidovat magické světy snů, těch, co se nehodí ředitelům Zeměkoule, takže s vaničkami se vylévají i děti. Jak ale potom mohou tady působit dál i dobří čarodějové, kteří tento svět soustavně zachraňují?

4.12.90

…

 

 

ÚVAHY K ČLÁNKU R. STARÉHO

(Několik poznámek k článku astrologa Rudolfa Starého v časopise Horus I., str.62.)

„Blouznivostí lze nazvat levičácký utopismus, v němž se odráží eschatologická touha po spáse (viz usmiřování protiv – polarit. To znamená rušení vývojové teorie, postavené na příčinném základě protikladů teze a antiteze, směřujících k syntéze v novém kvalitativně vyšším stavu. Ten se časem stává opět „zahnívajícím“ a pro další dynamické řetězení je k němu třeba nového protikladu (antiteze).

Eschatologický model ráje, tj. smířených protiv ve světle společenského vývoje, má snahu nastolit ideu společenského pokroku, spásnou a definitivní, ve formě „sociálního ráje“. Znamená to cestu od individualistického přístupu ke kolektivistickému myšlení, kdy ale ochabuje dynamika společenských sil.

Z hlediska křesťanského pojetí by šlo takový společenský stav chápat jako kolektivní splynutí v jednotě s Kristem. Viz pasivní lidská masa si rochní v blaženosti nejvyšší lásky jako teplé bahenní koupeli. Je jako buňky těla zbavené povinnosti zastávat své specifické a nezastupitelné úkoly. To ovšem není následování Krista a postupné splývání v jednotě s ním, ale cesta živočišné pasivity, která vede k postupné degradaci individuality.

Sociální utopie tak nevedou k otevřenému posílení aktivního prvku vůle jednotlivců, ale naopak k jejich konformitě s většinovými názory a ztotožnění se s převládajícími rituály dané společnosti. Lidově řečeno, stačí být hodný, poslouchat a příliš nevyčnívat – stačí být pokrytcem.

V takové interpretaci křesťanských idejí vězí nedostatek skutečné spásy duše a cesty k ní, což je ale symptom celkového dostředivého charakteru doby. Nastupující vlivy odstředivosti budou i za cenu mnoha utrpení otevírat z této uzavřenosti bránu k dynamičtějšímu pojetí vývoje.

…

„Zezulkovský“ úděl člověka by se dal charakterizovat jako proces permanentní metamorfózy směrem k absolutní jednotě.

Lze přemýšlet o tom, zda existuje nějaký konečný stav klidu duše a jak ho vůbec chápat. Je to vůbec ještě klid, jak mu rozumíme my lidé, nebo je to stav totální nahuštěnosti energií? Klid a pohyb z absolutního nedualistického hlediska vědomí by měl být tímtéž. V lidském měřítku světa protikladů je krajní klid ale spíše již zahníváním v neměnnosti.

Extrémní klid hromadí pozvolna špatnou karmu, protože je zabrzděno dynamické proudění vitálních sil.

…

Pomalu nastává doba otevření velmi dynamického proudění vodnářských vzdušných sil, jež půjdou po veškerých pevně uzavřených zakonzervovaných psychických formách. Možná to bude onen prorokovaný boží soud, který bude rozhodovat, zda půjdeme do nebíčka nebo do peklíčka na konci těchto časů (myšleno jedné živlové doby). A možná do dalšího levelu projdou jen dynamičtější a otevřenější povahy, které budou již mnohem aktivnějšími účastníky života. Z toho by šlo usuzovat, že tato závěrečná fáze dostředivých dob nemůže proběhnout v klidu a dá se ještě očekávat mnoho civilizačních pohrom a katastrof.

Pro Česko to může znamenat, že zde nebude klid, dokud tento silový nápor nerozmetá všechny ty naivně idealistické a kolektivistické teze a iluze z jedné strany a z druhé institucionalizovanou nehybnou zakonzervovanost a nedojde k nějaké syntéze na vyšší úrovni vědomí v pochopení hlubšího vývojového smyslu.

Teprve po takové transformaci myšlení by si Česko mohlo zahrát roli „vyvoleného národa“, jak mu bylo několikrát v dějinách prorokováno. Pokud by to byla pravda, pak nás do budoucna čeká ještě smršť velmi dramatických událostí, jejichž cílem by však nemělo být zničení, ale národní obnova a renesance.

Nová kultura bude vznikat ve vroucím gulášovém kotli nejrůznějších možných vlivů ze všech světových stran. Budou tlačit na rozmetání vysněných iluzí a neuvědomělých představ a tvrdě nás probudí do nepřikrášlené reality.

Určitě vzroste i brutalita lidí a chaos, na což jsme nebyli dosud zvyklí. Nejvíc si to patrně odnesou ti nejmenší, chudí i průměrní, tedy pasivnější část spoluobčanů, neboť kolektivní nevědomí bude pod největším náporem. Rovnou se můžeme vzdát představ o západoněmeckém blahobytu, protože ani tam nevydrží dnešní konzum.

Znovu taky vzroste zájem o levicové strany, slibující veškeré sociální jistoty a starostlivou péči. Ale i když se dostanou k moci, smete je vlna dalších ještě prudších světových událostí, než dojde k plnému přechodu do odstředivého věku. Nyní jde tedy hlavně o to, do jak dlouhé doby bude promítnuta veškerá intenzita těchto změn.

Lidi by se měli asi připravit na ty nejkrajnější varianty v dobách tohoto velkého historického přechodu, kdy nastane i migrace téměř celých národů a boj o obživu, velká nezaměstnanost, nedostatek ropy, plynu, elektřiny a s tím výpadky infrastruktury. Rovněž peníze již nebudou mít takovou sílu po soustavných devalvacích, což velice zhorší společenské klima. Nastane tak období oddělování zrna od plev, zesílení protikladů mezi dobrem a zlem a hledání skutečného smyslu života.

Asi se nebude dát příliš kličkovat před něčím, co přijít musí a čím my musíme osudově projít. Nicméně, pokud se nám to jako lidstvu podaří a nezničíme-li se v jaderné 3. světové válce, odhalí se před námi nejduchovnější éra v celém astrologickém okruhu.

Takže takovýto katastrofický scénář se týká především našeho malého ega. Z hlediska duchovních zákonitostí života je to ovšem scénář očišťující, neboť z pekel hnilobných totalitních systémů minulosti a kolektivního nevědomí vystupujeme do vyššího levelu očistce, tedy již blíž své duchovní podstatě a s ní autentičtějšímu životu vůbec. Mýtický zlatý věk to ovšem také ještě nebude, protože na to by byla třeba úplná změna lidského vědomí směrem k sounáležitosti všeho se vším.

7.12.90

…

 

 

MIGRACE

Imunita mnoha lidí bude v budoucnu selektivně oslabená. O to hůř budou snášet smrště valících se nepříjemných informací, což oslabí ještě víc jejich vůli. Do toho vstoupí procesy migrace milionů lidí z východu a jihu.

Jde tedy o zachování kulturní laťky a tradic, ale i sociálního cítění v naší zemi. Do jednotlivých národů se lidi nerodí náhodně, musí k tomu existovat určité předpoklady a vazby. Nově příchozí tak mohou sice přinést i určitý hmotný prospěch a narušení domácích myšlenkových stereotypů anebo taky společenskou katastrofu a barbarizaci celé společnosti. Záleží to na samotných příchozích.

Migracím se vyhnout nedá, zvláště když je již společnost natolik zkostnatělá a jednosměrně v koncích, že automatismus univerzálních polarit sám spouští své protikladné síly, o to divočejší, oč větší společenský úpadek nastal. Tím se pak dokončí celý její rozvrat.

Současná společnost by potřebovala být už dopředu připravená na všechny eventuality kolem masové migrace z rozvrácených národů jihu. To by měla být povinnost státu, politiků i státních úředníků, protože tento fenomén vyplaví na povrch celou řadu negativních a iracionálních vášní a konfliktů, ale na druhou stranu snad i nutné hledání východisek z tohoto budoucího marasmu.

Hlavním problémem současné doby je překonání diktátorských a totalitářských systémů, aby se mohla lépe prosazovat demokratická pluralita ve svobodných diskuzích a volbách obyvatel tohoto světa. Tuto očistu však může zaručit jen skutečně pluralistický demokratický model společnosti, neboť bez osobní svobody není kreativita ani produktivita.

V nadsázce řečeno biblickými pojmy: Ďábel byl smeten z nebe na zem, ale teď je třeba ho svobodným lidským úsilím svrhnout tam, kam skutečně patří, aby lidstvo mohlo pokračovat dál do budoucího duchovnějšího věku.

10.12.90

…

 

 

O MENTÁLNÍ MAGII

Bytosti na planetě soustavně ovlivňují objektivní skutečnost tlakem svých myšlenkových energií, někteří vědomě, zbytek nevědomě. Do tohoto bytostného světa musíme ale počítat i vegetaci a zvířenu. To vytváří celkový charakter doby a její kulturu.

Může však jednotlivec silou své myslí a vůle měnit skutečnost jednorázovým přáním? Pokud si budeme namlouvat, že moc našich přání je natolik silná, že dokáže měnit chod věcí k naší představě, dostáváme se přímo do prostoru mentální magie, která je velmi nebezpečnou a negativní disciplínou. Je to tím, že přenosy myšlenkových přání z podvědomí ven za pomoci určitých magických rituálů, aktivují působení nevědomých sil, které jsou velmi chaotické až agresivní a manipulují vůlí druhých. Skoro vždy se tak jedná o černou magii s dalekosáhlými karmickými důsledky jak pro oběti takového působení, tak i pro samotné aktéry. Taková magie ještě víc prohlubuje temné mentální úrovně, v nichž už dnes žijeme všichni, a jež mnohé z nich byly právě těmito praktikami ze strany mocenských elit v průběhu času evokovány.

 

Působení naší mysli je nutné k zachování individuální rovnováhy ve vývoji. Svou psychikou kormidlujeme v možnostech, jež realita nabízí a aktivujeme tak nejrůznější vlivy, které na nás dopadají v kauzálních řetězcích příčin a následků. Myslí se dá tvořit i bourat, záleží na našem kvalitativním ustrojení a možnostech, které jsme si osudově otevřeli. Nezpracovali-li jsme ale své nižší povahové rysy, dosáhneme spíš opaku toho, oč jsme usilovali a dostáváme se tak do rádiusu karmických sil.

Samotná běžná myšlenka nedokáže toho moc změnit, protože jí chybí nabití potřebnou emoční silou. Sílu získává také je-li ztotožněná s hlubšími idejemi své doby, a pak záleží na tom, jestli tyto ideje pracují v této rovině ke kvalitám dobra či zla. K tomu, aby člověk nezabředl v anarchii kolektivního nevědomí, nám má právě sloužit zdravý rozum a jeho tichý průvodce v podobě vnitřního hlasu svědomí. Abychom jej ale uslyšeli, je třeba napřed ztišit automatismus svých hlučných myšlenkových procesů a koncentrovat se spíš na jejich příčiny a význam.

 

Se zdravým rozumem souvisí i celková bytostná imunita, která je v dnešní době stále víc oslabovaná nepřirozenými psychickými i elektromagnetickými vlivy. Tento trend je na vzestupné bázi, čím blíž jsme vstupu generační planety Pluta do znamení Vodnáře v roce 2025-6.

Čím víc se oslabuje vůle jednotlivců ve společnosti, tím víc je nechává na pospas vnějším chaotickým vlivům právě tohoto energetického přechodu. Je proto třeba se vůči nim maximálně „otužit“, brát skutečnost jaká opravdu je a nenechat se vehnat do duševního spánku. Ve prospěch vlastní svobodné aktivity útočné vlivy doby je nejlépe odrazit otočením jejích vlastních sil na ni v duchu asijských bojových umění. Skvěle to charakterizoval mystický básník a malíř William Blake větou: „Musím si vytvořit vlastní systém, aby mě nezotročil systém druhého“.

Pokud toto dokážeme, sami uvidíme proměnu svého praktického života a radostnější pocit z něj i bez působení svévolných magických sil.

13.12.90

…