EKOLOGIE A ZDRAVÍ

Zdá se být samozřejmé, že pokud člověk jedná proti přírodě a poškozuje její přírodními silami vyvážené vazby, zvrhává tím na sebe odpovědnost za veškerou disharmonii, kterou svými činy působí, a otevírá tak prostor dusícímu zlu a tím otevírá propast sám v sobě. To má za následek poškozování fyzického i psychického zdraví a nejen svého.

Člověk, který je ve svém módu soustavně naladěn jen k boji se svým vnějším prostředím, se těžko může dopátrat jemnějších psychických vazeb, které mohou harmonizovat. To nelze s nalomeným a poškozeným zdravím tam, kde je zvrácená celková přírodní rovnováha.

Jenže co se z něj pak stává? Jen živořící troska, která se zničenými vitálními silami nemůže se niterně restaurovat, chybí mu tvůrčí energie, a tudíž pozvolna degeneruje. To platí pro celou lidskou společnost a kulturu.

Hledání smyslu bytí a udržování své vnitřní a vnější rovnováhy jsou tedy spolu úzce svázány.

13.1.88

…

 

 

CESTA VZHŮRU

Svou individualitu můžeme plně projevovat jen ve svých fyzických zrodech a zde na ní také aktivně pracovat. Své myšlenky projevujeme skrze konkrétní činy a vyhodnocujeme pak jejich důsledky. Vše se zde projevuje skrz odrazy fyzikální reality.

Bez pochopení a lásky k individualitě se z nás snadno stávají dogmatici a cynici, protože nám uniká i její smysl. Poznávání své hlubší podstaty není důvodem úniku ze smyslového života, ale abychom jako bytosti mohli překročit iluzivní zemské hranice a plně se rozvinuli směrem k metafyzické realitě kosmu, která by nebyla životná, kdyby zůstávala jen ve filosofické abstraktní rovině. Život v ní je utvářen právě energetickým průtokem duší.

Lidstvo dostává svůj úděl vývojově stále víc do svých rukou, do své moci. Překonává tak postupně svou pudovou pasivitu a začíná již stále víc ve svých osudech spolurozhodovat. Země jako živá jednotka tak dospívá k aktivnímu spirituálnímu projevu.

19.1.88

…

 

 

PAMĚŤ A EMOCE

Vše ve vesmíru kmitá a vše je cyklické ve svém trvání, plynulost toho můžeme vnímat díky smyslovým orgánům a mozku, které propojují vše do souvislých dějů. To je kompletně promítnuto do tělesného systému, do bílkovin i kyselin a ovlivňuje jejich skladbu. Silnější emoční reakce na opakující impulsy jsou pak postupně přenášeny z krátkodobé do dlouhodobé paměti, překonávající rozměry jednotlivých životů.

Při příjmu informací hrají nezastupitelnou úlohu naše emoce, které mají hlavní vliv na celkovou paměť. Emočně nepodstatné události z povrchové paměti rychle vymizí, silné pronikají na úroveň podvědomí až nadvědomí, zapisují se do struktury DNA a hrají tak neviditelnou roli při další orientaci dotyčné bytosti.

Pokud nás tedy chce život něčemu důležitému naučit, činí tak metodou soustavného cyklického opakování, aby tak informace přešly až na buněčnou úroveň.

Znamená to, že neustále valící se informačně energetický příval je chaotický jen zdánlivě. Soustavně se opakují cílené frekvenční kódy vzruchů ze vzájemných vztahů, dokud neprovedeme některou z vnitřních změn, potom se mění i vztahové projekce, tedy náš přístup k nim.

Pochopíme-li tento princip, můžeme mu předejít vlastní mentální činností a pracovat na změně konkrétních nežádoucích vlastností, jinak jimi budeme soustavně bolestivě atakováni, dokud se v naší psychice něco nepohne samovolně.

…

I do temných světů se rodí čisté bytosti, jejichž vůlí je pozvednout je víc ke světlu. Dobře tento protiklad znázorňuje kruhový znak I-tingu, kde v světlé půli je ohraničený černý úsek a v černém bílý a dochází k vzájemné interakci obou polovin. Z toho vyplývá, že i ve zlu jsou ukryta semena dobra a v dobru zla, je třeba ale hledat tuto symbiózu až na hlubší úrovni. Svět temnoty tak proti své vůli aktivuje i světlé duševní proudy ve vzájemně propojen metamorfóze.

4.2.88

…

 

 

O PASIVITĚ

Smyslem našeho života na zemi je také vypěstování si své kvalitní osobnosti jako jedné z buněk celého kosmického těla, čímž se aktivně sami podílíme na svém evolučním vývoji.

Unikat od vnější reality nořením se jen do své astrality (citovosti) je tedy také polovičatost a svým způsobem cesta zpět ke zvířecí skupinové (pasivní) duši. Zvířata mají tuto emoční rovinu vyvinutější než svou abstraktní mysl.

Pasivní citovost, ale je snad lépe říkat podvědomí, spadá do méně vyvinuté struktury duše, je spíš obranně reflexivní a pudová. Mezi jí a vyšší duchovností zeje ještě velká propast nepochopení a člověk by tak posiloval víc egregory své minulosti a v budoucnu musel na sobě z karmických důvodů víc zamakat, aby vyvážil veškeré vztahy k okolnímu světu i vlastní rovnocennou aktivitou.

V této aktivitě ve vnější realitě nás naviguje hlas vnitřního svědomí, které má snahu uvádět naši bytost do rovnováhy s vyššími silami.

Evoluční tlak, který je na nás nezávislý, nás jednoho dne k aktivitě dotlačí, ať z vlastní vůle či už vynucené. Tělesně žijeme ve světech mnohosti a našim duchovním úkolem bude ještě dlouhou dobu tuto členitost aktivně zpracovávat a integrovat zpět do jednoty.

…

 

 

FREKVENCE IDEJÍ

Každá živá idea v kosmu je zastoupena a oživena přináležejícími bytostnými dušemi a vytváří kolem sebe svůj mikro-makro svět, jehož vibrace je i otevírajícím kódem ke vstupu do něj. Tyto frekvence by se daly převést přímo do hudebních kompozic harmonických i značně falešných. Tyto ideje mají i svá planetární či nadplanetární centra, ať fyzicky hmotné, tekuté, žhavé, plynné či éterické, v nichž je přítomen život v jeho adekvátních formách.

Tyto vesmíry z hlediska naší schopnosti vnímání se ve své mnohosti prolínají, stejně jako se prolínají i pozemské mentální či fyzické světy a lze s nimi navázat kontakt myšlenkovým koncentrovaným napojením, víme-li jak. Mluvím spíš o stavu duše než prostoru, ale i ten k ní právě v různých podobách patří.

Celý vesmír je tedy hierarchicky oživen bytostnými proudy či bytostmi, které vycházejí z nejvyšší jednoty, jako přímá emanace boží Podstaty.

17.2.88

…

 

 

PAMĚŤ A ENERGIE ARTEFAKTŮ

Lidské výtvory jsou inspirovány poznáváním přírodních zákonů a jejich rozmanitostí. Samotné zákony vyplývají z archetypálních úrovní, majících svůj původ v Podstatě, na jejíž princip bychom se měli soustředit, chceme-li porozumět planetárnímu přírodnímu řádu hlouběji. Veškerým děním prochází tvořivá energie odvozená ze základního vyzařování.

Jak se to s ní má ale v lidské tvorbě, například v malířství? Jak je to se zachycením tohoto energetického vyzařování v jednotlivých dílech a může v nich působit obdobně? A co u reprodukcí těchto děl, je i tam ještě jejich energetický přesah v zobrazení nebo už zcela chybí a jsou to jen mrtvé rozmnoženiny, kterým dává život jen divák ve své mysli?

Podobnou otázku můžeme vztáhnout i k nejrůznějším jiným artefaktům, například ke kultovním a magickým předmětům (talismany, klenoty, magické hůlky, věštící předměty aj.). Do všech je při používání vkládána určitá forma energie, čím kultivovanější, tím konkrétnější. Jsou nadaní lidé, kteří umí z této paměti vyčíst alespoň částečně její obsah.

Vše ve vesmíru má svou paměť, jejíž informační vyzařování přetrvává dokonce i nějakou dobu po zániku samotného zářiče. Kvalita energií tak formuje celé světy. Konzumně užitkový vztah k veškerým objektům vyplývá z nepochopení jejich myšlenkové subjektivity, kdy vnímáme vztah jen k jejich povrchu či účelovosti a nevnímáme je v celé existující komplexnosti. Pokud jsou těmito objekty živí tvorové, pak největší zlo pochází z našeho mechanistického přístupu k nim, jako by to byly věci.

Veškeré stvořené jsoucno je možné z vyššího pohledu vnímat coby silovou strukturu, kdy námi vnímaný svět je jen různě formovanou a zakódovanou energií. Silová pole vznikají vyzařováním kolem svých základních silových center, jež jsou příčinami a podněty k vzniku Tvůrčího díla ještě dříve, než hmotný vesmír mohl vůbec vzniknout, a to v konceptu samotné boží Podstaty.

Všechna tato tvůrčí energetická centra makro či mikrovesmírů jsou vzájemně propojená a hustota a charakter těchto polí dává vzniknout celé škále rozmanitostí jimi stvořených světů.

17.3.88

…

 

 

VŠE, CO JE I CO NENÍ

J. Zezulka ve své filosofii definuje vědomí božské Podstaty jako „Jsem vše, co je i co není“. Z tohoto vědomí vše vzniká a v něm také končí, ono samo ale nikdy nezaniká. Vše existující je tedy jeho integrální součástí.

Co ale znamená druhá polovina pojmu „Jsem, co není“? Co vlastně znamená toto sdělení? Můžeme to definovat jako „Jsem bez existence“ nebo se tím sděluje: „Jsem vědomí nezávislé na existenci a jsem mimo takový pojem“ ve smyslu, že pojem existence přeci znamená, že se jedná již o něco reálně hmatatelného?

Z filosofického pohledu vše, co je člověkem myslitelné, je i možné existovat. Je ale možné pochopit neexistenci čili absolutní prázdnotu, která však podléhá řádu v podobě tvůrčího dechu Podstaty, jímž veškerá existence vzniká? To jsou ale otazníky bytostí, které reálně existují, tedy těžko si mohou představovat nicotu. Je o tom možné meditovat hodiny, ale řešení tohoto koanu není ještě ve schopnostech lidstva.

To, co není, je pro člověka prakticky nemyslitelné, jak říkali už filosofové ve starých dobách. Lidé mohou své vědomí rozšiřovat pouze z hlediska první části tvrzení „Jsem vše, co je“, a tím rušit jeho vnitřní mnohost. Druhá část tohoto axiomu přináleží až k vyšším úrovním vědomého kosmu, bytostem, které se již nepoutají k zrozování do hmotných osudů a jsou vysoko nad tímto časem i člověkem.

My dnes máme ale především za úkol znovu pochopit význam bratrství se všemi tvory planety a naši vzájemnou rovnost ve svém existování. Život je ve všem, ať pasivní či aktivní, v organické či anorganické hmotě, i ona má přece svůj osud, byť nevědomý. Stačí tedy alespoň chápat, že spolu s naším dílčím, je zde i vědomí absolutní, které ovlivňuje vše a my coby bytosti jsme výtvory, které to postupně zažívají, abychom jednoho dne zjistili, že my sami „bohové jsme“.

23.3.88

…

 

 

O VÝVOJI VĚDOMÍ A SPOLEČNOSTI

„Moudrý není ten, kdo svět vidí, ale kdo mu rozumí“.

 

Člověk hledá smysl převtělování v kosmické „hře“ sil, kterou Indové nazývají „Lílá“ coby projev božské energie „Shakti“. Byli jsme v podobě bytostné řady vyzářeni z Podstaty a znovu se do ní cyklicky vracíme na konci určité vývojové periody splynutím s jejím nadvědomím. Z vyššího hlediska to lze vnímat jako tvůrčí boží dech, pulsující jakoby ven z ní a zase dovnitř, ale stále je to jen část pravdy.

Vývojově směřuje vše k duchu od nejnižší existence nějakých virů, přes rostlinnou a živočišnou říši a člověka k univerzálnějším bytostem kosmu až k nejvyšší jednotce ve vědomí Tvůrčího díla, kterou Indové nazývají Átmanem, my mu můžeme říkat universální duše, ale které již není bytostné povahy.

Duchovní hledání se dotýká i polarity jako je dělení na vnější a vnitřní. Na nižší úrovni rostlinstva, živočichů a částečně ještě i člověka je toto dělení nezpochybnitelné. Veškerá bytostně živočišná pozornost je směrována z nitra ven a odsud odrazem zpět do nitra a jedná se ještě o pasivní přístup k životu. Takové bytosti jsou nuceny prožívat jen to, co jim vnější okolní realita umožnila, ještě nemají rozvinutou intelektuální nadstavbu natolik, aby svou realitu mohly aktivně měnit za určitým záměrem, natož aby mohly chápat vyšší univerzalitu života a jejich veškerý zájem je zaměřen především na přežití ve svém prostředí.

Člověk již může o svém životě rozhodovat víc a působit stále aktivněji i na své okolí, proměňovat ho k svým představám. To ale ještě neznamená, že je někým, kdo může zcela bezostyšně rozhodovat o životech nižších tvorů, kteří mají rovněž své plnohodnotné životy, v nichž také poznávají svět a duševně rostou.

Vývojovým přechodem do vyšší rasy než lidské, je polarita vnějšího a vnitřního stále víc chápána jako fiktivní dělení, umožněné nedokonalým smyslovým vnímáním jednotného univerzálního a bezčasového bytí. Člověk může tyto vyšší dimenze vnímat už jen jako nerozlišitelné světelné a jiné druhy záření, zatímco on s ostatními bytostmi potřebuje k fyzickému přežití na planetě hrubohmotné tělo a vše, co s ním souvisí.

…

Životní pocity a nálady vyplývají z přímo poznaných hodnot napříč životy i z kulturních tradic té, které oblasti, do níž se zrozujeme. Celková kultura a duchovní úroveň společnosti je nadstavba nad jejím prakticky zaměřeným životem a je odrazem historického vývoje a poznání životních zákonitostí. Je i schopností udržovat její rozporuplný vnitřní chod v určité celistvosti.

Tím, že se silově ve vesmíru střídají dominantní 4 živly, jejich vzájemná konstelace má na život na Zemi rozhodující význam, neboť určuje i jeho formy, vždy v trochu odlišném módu. Projevují se ale i v samotné struktuře kosmu, v hvězdných soustavách, v krystalizaci hmoty i ducha. Jedná se tak o základní archetypální síly, které vytvářejí celkovou existenční stavbu všeho jsoucího.

Proto je pro vědomou společnost přímo nutností charakter těchto živlů co nejlépe prozkoumat a přizpůsobit jim ideální trend svého směřování. Toto vědecké zkoumání tak může rehabilitovat i starověké moudrosti, které se teprve začínají více odhalovat modernímu lidstvu v celé své komplexnosti

Postupně z toho vyplývá poznatek, že evoluce se neřídí mechanistickými fyzikálními zákony, které jsou až druhotným hmotným projevem daným v systémové koncepci Podstaty a člověk může jen postupně tuto koncepci odhalovat a chápat.

…

Podvědomá mysl bez vnějšího uvědomění svého obsahu reaguje jen na podněty, do ní se dá zařadit i samostatná dílčí inteligence jednotlivých tělesných orgánů až k buněčné úrovni. Nemůžeme tudíž hodnotit jejich pravdivost, protože neprochází přímo aktivní rozumovou úrovní.

Vědomá mysl již může aktivně pracovat s vnímanými fenomény, může už odhalovat právě i své nevědomé obsahy a vyvozovat z nich hodnotící závěry. Je zkrátka již ve své osudovosti akceschopným činitelem.

…

Žádné dílo postavené v čase neunikne zániku. I když zánik může působit sebe tragičtěji, je pouze proměnou v něco nového dalšího jako pták Fénix. Nic nezaniká, nic nekončí a na jiné úrovni vědomí se děje stále.

…

V gnoseologickém procesu poznání procházíme myšlenkovými zónami, kdy kritický rozum hledá univerzálně platné ideje, je však často zacyklen ve vnějších kruzích, v nichž je neumí nalézat. Nejvyšší ideje se v jistém okamžiku střetají se základnou v našem trojrozměrném světě a procházejí jí.

26.3.88

…

 

 

O UMĚLÉ INTELIGENCI

Vědomí odtržené od emoční složky, která je základem každé bytosti, je principem umělé inteligence. Je to strojová počítačová paměť, odtržená od živé existence. Pokud by uměla pociťovat sama sebe, jednalo by se o uměle stvořenou skutečnou bytost.

Živočichy jako takové dělají především vášně a pudy, tedy emoční světy, z nichž vyrůstají ušlechtilejší city, a je jedno, jestli se to děje na vědomé či podvědomé úrovni. Zpracování nižších vlastností je psychickou kultivací a míří přes mnoho zrození směrem k překlenutí duality a jejích strukturálních kódů.

Bez existence emocionálních rovin by naše vědomí bylo jen strojové a vyhroceně racionalistické, tj. staly by se z nás pouhé automatické stroje. Umělá inteligence se tak jeví jako přesný protipól skutečného bytí.

27.3.88

…

 

 

O NÁBOŽENSTVÍ A ZMĚNĚ MYŠLENÍ

Naše mlhavé názory na pravěké lidi byly ovlivněny představou Darwinovy evoluční teorie, že čím dál do minulosti, tím byl člověk blíž zvířatům, tím byl barbarštější, neboť u něj nebyla ještě rozvinutá jeho „jemná a pronikavá inteligence“. Iracionálně mnozí staví šelmy na vrchol hierarchického žebříčku evoluce zvířat, a z toho vyvozujeme jejich krvelačnost, vlastnost, kterou přisuzujeme i prvním lidem. Zapomínáme přitom, že evolučně vyspělých je i mnoho jiných druhů na souši, ve vodě i ve vzduchu.

Svou vlastní odtrženost ve vztahu k přírodě přisuzujeme často i prvním lidem a zapomínáme, že právě oni byli s přírodou srostlí nejvíc, kdy chápali po svém její procesy a spiritualitu a nenapadlo by je obracet se proti ní, neboť to pro ně byla živá pečující síla. Zemi považovali za svou velkou matku symbolicky i doslovně, což vyjadřovali ve svých kultech a ritech.

Tento negativní postoj k „primitivním“ tvorům je spíše než mezi badateli rozšířený u laické veřejnosti, která zůstala většinou u mlhavých znalostí ze základní školy. Už samotné dělení zvířat na užitečná a škodlivá, jak jsme se dozvídali v hodinách přírodopisu, je absurdně zcestné a povýšenecké.

Stále víc lidí si začíná ale již uvědomovat, že právě poslední dvě století „inteligenčního boomu“ se rozvojem techniky zasloužilo o zkázu přírodní diverzity nejvíc.

Vzrůstající inteligence nás zavedla co do šíře skutečně hodně daleko, nikoli už ale stejně tak do hloubky ke smyslu kvality našich životů. Přivedla nás k světské moci a vládě nad přírodou, jak se tím pyšní nejrůznější ideologové pokroku. Schopnost nelítostně a beztrestně si z ní brát vše co se zamane, máme skutečně obrovskou. K přírodním bytostem se stavíme stále jako by to byly neživé předměty, stejně jako se kdysi zpupní Římané stavěli k svým otrokům a označovali je jako „věc mluvící“.

K vyšší inteligenci by totiž spíše patřilo o své prostředí pečovat. Lidstvo by se potřebovalo naučit využívat svou inteligenci k prospěchu všeho ve jménu lásky a dobra, nejen pro prospěch vyvolených vrstev. Špatný směr inteligenčního rozvoje nás vede spíše k zotročení jeho technologickými vynálezy, než aby lidstvo povznesly na vyspělejší úroveň.

Pomalu ale jistě začínáme dnes vidět spoušť, kterou jsme plni optimismu z vědeckotechnického vývoje svým směřováním napáchali, ale i tak k tomuto závažnému problému přistupujeme stále ještě krátkozrace. Není možné jen tak tento děsivý sen přerušit a začít jinde a jinak s neposkvrněným přístupem, i když budeme vědět, že jsme došli už do bažin.

Byla by nutná dalekosáhlá změna kolektivního myšlení, které je v současnu zamotáno v nejrůznějších zvycích, rituálech, fixacích, a hlavně v nevědomých procesech, nedovolujících radikálnější obrat v společném směřování. Pouhé „palácové revoluce“ proti viditelným špičkám režimů na to nestačí, jsou prorostlé do velkých hloubek společnosti. Bylo by třeba hluboké prověrky společenského myšlení a jednání, kdo by jí však mohl provést? Život jede dle kosmických vlivů, které na nás soustavně dopadají a obrat ze špatného směru by byl náročnější než otočit včas Titanic. Můžeme alespoň na sobě provést něco málo změn, které se pak nějakým způsobem odrazí také i směrem ven.

Snad by se daly očekávat nejradikálnější kroky v tomto smyslu od světových náboženství, která by měla být ve vztahu k duchovnu nejblíž, ty ale řeší spíš vnitřní problémy kolem otázek víry. Ačkoli věřící sami často hovoří o škodlivosti slepé víry, to je tak asi všechno, co s tím dokáží prakticky dělat a stále dál pasivně přijímají dogmata, která mnohdy duchovnímu proudění spíše škodí, než aby pomáhala. Neodvažují se překročit literu katechismů směrem k jejich pravému smyslu a biblická podobenství z nedělních kázání se jim zdají vrcholnou formou poznání.

Kristus se na zemi nezrodil kvůli založení křesťanské církve v podobě nějaké světské instituce, ale aby jeho duchovní hnutí pomáhalo jako určitá průvodcovská berlička na cestě aktivní lásky celému lidstvu. Kdyby toto pochopili i církevní představitelé, možná by se přestaly prát o pravost té, které náboženské odnože a mohli by zasvětit své životy právě aktivní službě lásky.

Potom by snad nepovažovali za hlavní úspěch jejich víry co největší stádo oveček ve své ohrádce, ale jejich kvalitativní růst a duchovní osamostatňování se. Právě uvědomění si takové služby by mohlo nejlépe předcházet jejich vzájemným rozporům.

Egoismus ale zůstává egoismem i za branou kostelů. Existují zde církevní předsudky různých řeholníků, hlásajících psychologii „odumírání světu“. Evidentně zde došlo k nepochopení této myšlenky. Pro egoistu to může znamenat jednoznačný příkaz k pohrdání světem a životem v něm, aby se ještě víc před ním uzavíral do iluzí spirituálního snění. Původní myšlenka snad ale byla, že věřící má pracovat na kultivaci svých nízkých pudových vlastností a jejich impulsům se bránit.

Vlastnění a moc jsou fenomény, jdoucí ruku v ruce. Pochopí-li ale člověk světskou moc jako povolání k službě ostatním, jak si to Kristus ve jménu spirituální lásky představoval, může se stát motorem pozitivní transformace celé společnosti. V tom by byla skutečná křesťanská pokora, jak ji církev ráda hlásá.

Kristus poukázal na to, že i v lidském těle lze být nositelem pravdy, že i skrz lidský čin proudí božská energie, čímž se takový čin posvěcuje. Upozornil, že člověk svým svědomím a vlastní vědomou aktivitou má moc rozhodovat se mezi cestou dobra či zla, tedy že odpovědnost za jeho život leží především v jeho vlastních rukou.

…

Kdysi zde na Zemi převládalo obrazné myšlení, které se postupně pod vlivem kosmických konstelací proměňovalo až v současné vyhroceně pojmové. Vodnář a následující doba po něm by měly být ale věkem určité syntézy (po tezi a antitezi). Je to již vyšší forma uvažování syntetizující intuitivní a rozumové poznání jako vzájemně rovnocenné, pro něž již není velkého rozdílu mezi vnitřním a vnějším světem, mezi já a ostatními.

29.3.88

…

 

 

ODHALOVÁNÍ NA PŘECHODU DOB

Stojíme na prahu doby odhalování a otevírání skrytého. Kultura každého národa je vždy postavená na jeho dobových ideálech, vycházejících z charakteru dopadajících vlivů a dějinných zkušeností. Tyto ideje jsou nyní právě v pohybu a kultura s nimi.

Pomalu ale jistě se začíná vyplavovat bahno ze dna dosud stojatých rybníčků. Dříve neotřesitelná dogmata se začínají hroutit pod náporem informačních proudů a nic nezůstává statické. Je možné se připojit k tomuto směru nebo naopak bránit konzervativní přístupy společenského uspořádání, je to na každém v rámci jeho vnitřní svobody.

Ideální by bylo udržet v sobě rovnováhu mezi těmito protikladnými silami. Starý svět se svými folkloristickými tradicemi ale bezesporu rychle mizí z našeho povědomí, stejně jako tradiční lokální kroje z venkovského života.

Jisté je ale to, že lidé dalších generací se budou ubírat ať dobrovolně, tak i z donucení od povrchu do mnohem větších hloubek, což s sebou přinese i nový rozkvět celé civilizace. Pokud ovšem projdeme úzkou branou do nové doby bez většího poškození.

30.3.88

…

 

 

ÚVAHY 88/1

Společnost postavená na hodnotách bytí je ve svém projevu sociálně spirituální, neboť je zbavena nejhorších aspektů současně dominujícího boje o moc a jejího přízemního materialismu. Jejím cílem je zajištění podmínek pro harmonický život na společné cestě k seberealizaci každého z jejích členů. Předpokladem ale je, že bude alespoň částečně pochopen i univerzální smysl takového přístupu.

…

Vědění by se nemělo stát dogmatem, které zotročuje. Vědění je dynamické myšlení, které se nechce nikdy zastavit v neotřesitelné jistotě již dosaženého stavu. Proto je třeba nebrat jednotlivé myšlenky příliš osobně a ani na nich zuřivě nelpět za každou cenu.

…

Chce-li se člověk začít vnitřně měnit na základě určitého poznání, napovídá to něco o egu, které se takto rozhoduje pro výhodnost či nevyhnutelnost takové změny. Na sobě lze pracovat stejně jako na objektu, podobně jako když sochař modeluje z hlíny svou sochu. Navíc aktivní proměna je opakem egoismu.

…

Vůbec si neuvědomujeme, že zvířata bedlivě pozorují náš lidský svět, protože pro ně znamená jisté ohrožení, ale kupodivu i zdroj zábavy. Ptáci jej mapují, když krouží nad městy, pevninami i moři. Vzrušují nás otázky, jestli existuje někde ve vesmíru život, jestli nás navštěvují nějací ufouni, a přitom žijeme v prostoru plném nejrůznějších bytostí, kteří nám jsou často vzdálenější než oni fiktivní návštěvníci.

23.4.88

…

 

 

O EGU

Co je ego? Je to nějaký vlastnický komplex ještě nerozvinuté duše? Možná, že se často umocňuje spíše obavou o zachování své identity v chaotickém světě a jako obrana před jeho odcizeností a manipulacemi, tj. z důvodu „vlastnit“ alespoň nějaké malé jistůtky.

To není jeho obhajoba, ale snaha o pochopení, proč potřebuje člověk cokoli vlastnit a mluvit o tom, že je to jen jeho. Spíše je to ale vymezení svého nezastupitelného místa v časoprostoru. Pouze vyspělejší duše, které už museli projít leckterým ohněm, ho dokáží vyměnit za hlubší spirituální roviny duše.

Není ale třeba nic rušit, protože ani „povrch“ není prázdný, je iluzivním odrazem hlubších sil. Překážkou je pouze lpění na něčem dávno přežilém ze strachu jít hlouběji pod povrch, být sám sebou, jen tento strach brání v komplexnějším poznání.

Vnitřně se uvolnit můžeme jen smířením svých vnitřních zápasících protikladů, odstraňováním napětí mezi nimi, a postupně tak skrze všechny své polohy se i poznávat. Chtít předčasně utéct ze svého jinak smysluplného osudu do fiktivní „neexistence“ je destruktivní počínání, které se karmicky vrací.

Nejde v první řadě o to uspět na společenském žebříčku, ale rozvíjet v sobě pól bytí = jsem ten, který jsem.

Není-li energetický průtok duše v pořádku a je-li potlačen tvořivý duch, vzniká v nitru bojiště žádostí a frustrací.

6.5.88

…

 

 

O HMYZU A LIDECH

V knize Marcela Safíra „Hmyz je docela jiný“ se autor snaží čtenáře nenásilně naťuknout, že i takový hmyz, a především mravenci jsou schopni organizace a situačního myšlení, kdy musí řešit nejrůznější kolektivní životní situace (např. boj s jinými druhy mravenců), rozdělení pracovních úkolů či vzájemnou synchronizaci. Z toho vyplývá poznatek, že vědomí sebemenších bytůstek není nutně odvislé jen od mozku, a že zde existuje ještě hlubší vrstva kolektivního myšlení.

Myšlení hmyzu nemusí být až tak udivující z hlediska reinkarnačních zákonů, kdy zkušenosti z jednotlivých předchozích ještě nižších životů se vrací podvědomě do dalších vyšších evolučních druhů. Když si uvědomíme, že i úplně prvotní viry mají již schopnosti pohybu, a tedy primitivního rozhodování, a taky své obrany, tak právě u mnohem vyspělejších mravenců to nemusí až tolik překvapovat.

Samozřejmě, že u zvířat má jejich kolektivní podvědomí mnohem větší vliv než individuální vědomí, ale nedá se to samé říct i o člověku? Nejrůznější tušení, sny, přitažlivost či odpudivost, tedy sympatie a antipatie, záliby, nezvládané emoce, je to vše vědomé? Naopak většina těchto pudových pohnutek je iracionální, podvědomá, vyplývající ze struktury naší povahy.

Hmyz jedná samozřejmě přísně účelově, na danou situaci reaguje vrozenými instinkty, chybí mu abstraktní nadstavba intelektu, kterou již má individualizovaný člověk. To ale není ještě důvod k pýše, když si uvědomíme, co vše svým intelektem dokázal napáchat a zdevastovat za krátkou dobu na svém životním prostředí.

Hmyz reaguje pasivně na úrovni „druhotné inteligence“. V konkrétních případech se ale zdá, že dovede vyvinout i způsob myšlení na hranici jeho možností, tj. kolektivní obrannou či útočnou strategii, kde i jednotlivci mají svou nepostradatelnou roli.

Co nás zajímá je komunikace a spolupráce a její uvědomělost či pudovost. Je toto u lidí, které by takové srovnávání s hmyzem uráželo, naprosto vědomé? Nepatří to u člověka rovněž k nervové signální soustavě, ačkoli se považuje za nadstavbového tvora nad zvířecí říší?

Schopnosti vyhledávat potravu, ale i reakce úleku, překvapení, sebeobrany či útoku, předpokládá rovněž jistou formu logického myšlení a paměti. Nicméně je otázka, jestli jsou zvířata schopná nějakého vědomého cíleného plánování dopředu, nebo jen reagují zcela instinktivně a zděděně?

Strategie lovu u zvířat se liší druh od druhu. Asi bychom lépe pochopili jejich duševní stránku, pokud v jejich počínání budeme vidět ztělesněnou nějakou myšlenku. Každý zvířecí druh v průběhu vývoje došel určitého konkrétního poznání a tomu odpovídá i jeho tělesná forma a projev.

Pro všechny tvory je charakteristické, že jejich poznávání se točí kolem udržení si svého vlastního života, své vlastní existence. K tomu potřebují všichni potravu, kterou musí ale nějak získat, a to plným využitím svých dispozic, které si v průběhu reinkarnací rozvinuli. Naruší-li se tato přirozená funkce, zvíře se octne v chaosu, v krizi, se kterou se buď dokáže vyrovnat nebo zahyne. Ale stále, není to obdobný intelektuální přístup jako u člověka?

Zvíře se může s touto situací vyrovnat tím, že svou potravu začne hledat i jinde, než bylo navyklé, nebo přejde na náhradní zdroje. To vše je ale již proces vědomějšího myšlení.

Žádný duševní proces ani u lidí se však neodehrává jen ve sféře vědomého intelektu či naopak nějakého animálního snění. Je zde přítomná soustavná souhra myšlení a intuice. Čím je tvor evolučně nižšího druhu, tím spíš inklinuje k instinktům neboli zděděné a naučené formě chování. Člověk již může takové modely chování vědomě překračovat, zvíře o něco takového neusiluje, naopak snaží se se svým okolím maximálně sladit. Zvíře nepotřebuje měnit sebe ani svět, bere jej takový, jaký je, jak se mu jeví a jeho poznávání se mu děje automaticky.

Zvíře dělá, co dělá a neptá se, proč to dělá, jaký to má mít pro něj smysl. Trýznivé otázky jsou až údělem člověka a jeho rozporuplného intelektu (případně z malé části i jím domestikovaných zvířat). Zvíře prostě je takové, jaké je a dle toho i jedná v rámci své biologické rovnováhy. Potravu spotřebovává účelově, pokud ji hromadí, pak jen na krátké období zimních měsíců, což svědčí o intuitivnějším porozumění přírodním zákonům, včetně vyciťování blízké budoucnosti. Mezi jednotlivými druhy jsou ale v tomto také velké rozdíly.

Žádný živočišný druh kromě člověka se rovněž nesnaží vědomě vyhubit kompletně jiný druh, protože každý z nich zastává v přírodě svou specifickou funkci, potřebnou pro zachování celého přírodního komplexu.

…

 

 

O KOMUNIKACI

Současný člověk směřuje stále jednostranněji do vnějších konzumních vod a tomu odpovídá i jeho způsob komunikace stále prázdnějšími a povrchnějšími frázemi a zájmy. Vše se točí převážně kolem vlastnictví bez jakéhokoli vyvažování z jiné strany. Hledají se nejrůznější způsoby, jak zkomercializovat i ty nejvnitřnější citové a duchovní hodnoty.

Pojem „vnitřní“ chápeme povětšinou jako uzavřenost do sebe, do fiktivních sfér představ. Není ale takové pojetí jen nepochopením?

Skutečná uzavřenost by znamenala zapouzdření v nějaké vzduchotěsně uzavřené bublině. V takové bublině by však brzy „vydýchal veškerý vzduch“ Buňka uzavřená jen sama v sobě by brzy odumřela.

Člověk je ale soustavně propojen na hlubší nevědomé úrovni s jednotou celé přírody, protkanou všemi možnými strukturami a organizovanými řetězci. Každá buňka má určitý svůj kód, vibraci, které ji váží k jiným frekvenčním nabitým buňkám pozitivně nebo odpudivě. Každá má svou roli pro celkový organismus. Je zde tedy hlubší tělesná inteligence, která nám nedovolí odříznout se zcela od svého reálného prostředí a žít jen svými sny.

Stejně jako se buňky organizují do vyšších orgánů a organismů, obdobně tyto utvářejí další nadstavby. Naše existence tak závisí na existenci ostatních a absence určité složky vytváří disharmonii v celém organismu. Vše tak souvisí se vším.

Nelze nutit a podřizovat složitost postupně provazovaných vztahů nějaké utopické ideji. Doslovně nutit živou tkáň, aby nám materializovala naše formální představy. Teoreticky by to jistě šlo, je možné působit šílenými kličkami. lží a manipulacemi na mysl ostatních, ale postupně to vede k narušení celého organismu. Potom dostává i takový aktér hrůzu ze svého prostředí.

Každý živočich je propojen nejen se zevním světem, ale svými energiemi i s vnitřním psychickým vesmírem. Kdyby byl jen mechanickým objektem, hnaným nějakou vnější silou, jednalo by se o výrobek, o umělého robota, o stroj.

Uvažujeme jako lidé a nedokážeme se tak příliš vcítit do myšlení jiných tvorů a obsáhnout jejich vnitřní svět, pochopit jejich motivace. Vidíme jen zevní projevy, ale nechápeme pohnutky. Nevíme, co se odehrává v jejich dimenzích. Nedokážeme se plně vcítit do identity druhých ani ve své lidské rase; do autenticity ostatních životních pocitů a postojů. Všechny ty projevy zvnějšku porovnáváme se sebou samými, svými osobními zkušenostmi, protože zatím ještě nelze prožívat autenticky zkušenosti druhého.

Když přemýšlíme o zvířatech, jejich psychika nám nevrací ony čitelné reflexy k porovnání se svým osobním charakterem, těch vodítek ke vcítění do vyšších rovin myšlení konkrétního zvířete nemáme tolik, jen hrubou představu na základě toho, co vypozorujeme z jeho projevů. Pro tuto neschopnost empatie většina z nás považuje zvíře za něco velmi primitivního až bezduchého. Ještě před 30 léty se debatovalo o tom, jestli zvíře pociťuje vůbec bolest a bylo mnoho vědců, kteří to popírali (převážil u nich zřejmě ničím nezatížený jídelníček).

Souhrnně vzato, nedokážeme-li s něčím plněji komunikovat, vcítit se do druhého subjektu, je pro nás mrtvý a nicneříkající, a dovoluje nám to tudíž o něm uvažovat převážně jen z hlediska oné užitkovosti. Schopnost navazovat všestranně různorodou komunikaci je pro naše zdraví a harmonii ale nepostradatelné.

Smysl komunikace také leží v proměně našeho postoje k okolí. Tím, že dokážeme navázat komunikaci s kýmkoli či čímkoli, dělá z vnějšího „jen“ objektu psychologický subjekt a partnera. „To“ se mění v „Ty“, v přímý zainteresovaný vztah a může nastat rovnocenný dialog. Právě k větší vzájemné intenzitě v tomto směru povedou vodnářské energie příštích 2000 let.

Vědecká pozorování prokazují, že nižší tvorové, než jsme my, dokáží telepaticky i vciťováním komunikovat mezidruhově mezi sebou. Proč my lidé jsme z toho vyčleněni? Proč my to neumíme? Pokud bychom lépe rozuměli ostatním přírodním tvorům, nežili bychom v onom technologickém bezcílném vzduchoprázdnu.

Náš mozek není zbůhdarma tak obsažný, pouze jsme zanedbávali dlouhou dobu příslušná centra v něm, která umožňují i jiné neverbální formy komunikace se vším živým. Jsou to přeci naše společné přírodní kořeny, z nichž jsme vyrostli, a i nadále pevně spočíváme v půdě komplexního ekosystému.

Svou roli v tomto antagonismu lidé x zvířata jistě sehrál námi definovaný potravní řetězec, kvůli němuž jsme poztráceli schopnost ovládat základní prařeč společného života s nimi. K tomu se přidala neopodstatněná pýcha z biologické a rozumové nadřazenosti. V budoucím čase se vše toto bude přehodnocovat.

Přicházíme do éry komunikace, a to značí učení se také cizím jazykům, nejen lidským. Předpoklady pro to máme, stačí je začít jen znovu rozvíjet, protože komunikace s celou organickou říší je analogická s prouděním kyslíku a krevním oběhem našich těl. A navíc, jak bychom chtěli rozumět budoucím případným hostům z vesmíru, když si nerozumíme mezi sebou ani zde na Zemi.

…

Nedokážeme-li s přírodou komunikovat skrze svého ducha, činíme to alespoň skrz žaludek.

Pojídání zvířat je pro nás formou, jak se jim přiblížit.

Žaludkem zažíváme jiného tvora osobně a vnitřně.

Svou lásku ke zvířatům dokazujeme tím, že je vpustíme u oběda až do vlastních útrob.

Druhé tvory máme rádi pěkně voňavé, křupavé a do zlatova vypečené.

…

Zvířata bedlivě pozorují náš lidský svět, ptáci jej mapují, když krouží nad městy a vytvářejí si z něj své intuitivní závěry. Lidstvo je tak pod soustavnou bedlivou pozorností a kontrolou ostatních živočišných druhů.

Jen bokem, byl by zajímavý psychologický rozbor jedlíků dle jejich chuťových preferencí oblíbených částí mrtvolek na talíři. Je rozdíl mezi těmi, co milují stehýnka, prsíčka či biskupa? A co se honí hlavou gurmána u jeho oblíbených býčích koulí?

Automatizace našeho života souvisí s automatizací získávání potravy. To vede k automatizaci myšlení, a tedy i rození a umírání. Automatizace života nedovoluje vymknout se jejímu stereotypnímu rytmu a žít si někde ve skrytu anonymně svůj vlastní nezávislý život.

Automatizace je předpokladem sériovosti, účelovosti a zjednodušování, čímž degraduje individuální jedinečnost. Tato degradace pak omezuje vnitřní rozměry duše a zapříčiňuje rozklad struktury celého organismu. V podvědomí takového jedince i společnosti panuje pak chaos, izolace, samota, a buduje se „kultura smrti“, tj. kultura pomíjivosti a zmaru.

Je proto potřeba obnovit osobní přístup ve vztahu ke všem rovinách života a nenechávat se strhnout čím dál povrchnějším strojovějším myšlením a způsobem života. Nestačí proto mít neujasněný vnitřní pocit jednoty, ale je potřeba mít úctu a respekt i k jednotlivým formám projevu nejrůznějších bytostí, nejen animálních, se kterými sdílíme tuto planetu.

12.5.88

…

 

 

NUTNOST SVOBODY

Po veškerém tom letitém „budování“ socialistické společnosti, zde chybí stále prostor pro pozitivní tvořivost, která je základem celkové její dynamiky a sebeuvědomění, její latentní možnosti zůstávají tak ve velké míře nerozvinuty.

Samozřejmost svobodného duševního prostoru pro realizaci i okrajových myšlenek probouzí životní síly, radost a cílevědomost, jinak se životní energie obrací ven destruktivními způsoby.

Pro tuto vnější svobodu a rozvíjení alternativních možností je nutná demokracie a ekonomická samostatnost s možností nezávislého a poctivého podnikání.

Další podstatnou věcí zdravé společnosti je i svobodné šíření informací. Nyní je tato komunikace záměrně ze strachu mocenskými sil paralyzovaná, neboť pro jejich účely je příliš svobodná společnost nebezpečím.

17.5.88

…

 

 

OKAMŽIK ČASU I VĚČNOSTI

Stvoření času jako určitého procesu se pravděpodobně událo v jediném okamžiku spolu s první bytostí, která ho začala prožívat. Nedělitelná skutečnost se pro ni stala postupným časoprostorovým zkoumáním. Jako bytosti vidíme skutečnost rozloženou na etapy, neboť jsme zakletí v její dualitě. Je ale pro nás nepochopitelná otázka, jak v nekonečné Jednotě mohl náhle vzniknout onen první časový okamžik.

Tento „nadčasově vzniklý časový okamžik“ může ale pro naše lidské vnímání trvat nekonečně dlouhou dobu, a paradoxně přitom současně být propojen s naším pojetím okamžiku.

Pokud se na věc podíváme z takového úhlu, pak stvoření, jeho průběh i zánik vesmíru se může skutečně dít v jediném bezčasovém okamžiku, což zní zdánlivě jako úplný paradox. Pro nadčlověka, který by stál již vývojově nad námi, je ale takovým paradoxem spíše lidský a bytostný svět vůbec, když v něm běžně nadřazujeme relativní okamžik v čase nad okamžik věčnosti.

…

 

 

DVA MYŠLENKOVÉ PROUDY

Rozvinutí vědomí lidstva nad jeho současnou pokleslou úroveň bude znamenat konec diktátu ideologických monopolů. Lidé začnou hledat vnitřní jednotu skrz své nitro, tzn. že se začne rozvíjet jejich spirituální rovina narozdíl od dnešní vnější strojové expanze.

Pokud je vnější realita takto deformovaná, nutí se uzavírat jinak myslící do skrytu soukromí. Pokud by byl vnější svět přátelský, demokratický a skutečně lidský k nejrůznějším názorům na život, nemá v něm uzavřenost své místo. Kolektivní hodnoty tak mají hlavní vliv na uzavírání či naopak otevírání a proudění tvořivé energie všech.

Při materialistickém myšlení se lidská energie projevuje především tvorbou hmotných předmětů k ulehčení životních podmínek, a tento mechanismus musí již z principu soustavně pokračovat i přes nepotřebnost takového množství umělých výtvorů až do úplného zahlcení.

Při spirituálním směřování je orientace zaměřená spíše na vytváření kolektivní společenské i individuální rovnováhy a psychického rozvoje každého jejího člena. Smyslem není mít ale být, jak už v 60.letech psal Erich Fromm, na což se ovšem odkazovaly i radikální levicová hnutí. Problémem je, že k takovému myšlení ještě nedozrály životní podmínky a násilí vše ještě víc zkresluje a zamotává v karmicky zacyklených dějích.

Do tohoto světa se rodí mnoho spirituálních osobností, kteří se snaží o jeho posun výš, zprůchodňovat tuto cestu nitra k větší transparentnosti i svobodě ze zotročení celých národů globálními mocenskými skupinami. Rodí se však proti nim i stále další ideologičtí fanatici, věřící jen ve své „nespasitelské“ ideje, což povede ještě k dlouhým bojům o budoucí směřování planety.

…

Z modliteb a meditací lze načerpat mnoho vnitřních sil. V životě jde o pochopení jeho osobního, a ještě lépe nadosobního smyslu, nejen o vyměřený čas trpného přežívání v každodenní pracovní rutině. Ideální by bylo umět prožívat naplno své životní okamžiky, naplněné vědomou a univerzální láskou, což ale jako protikladné bytosti zatím neumíme. V zájmu moci je však spirituální myšlení bagatelizovat a zesměšňovat jako tmářství, s tím že se jedná o pouhou slepou víru, což popravdě v minulosti tak i bývalo.

Pokud ale není bytí a myšlení v rovnováze, dochází k pozvolné destrukci psychiky člověka. Svému osudu neunikneme, neboť ho konkrétně splétáme ze svých vlastností, fixací a směřování, je odrazem našich psychických kódů. Teprve když změníme ty, mění se postupně i kvalita osudových úrovní také navenek. Hmotná rovina má za psychickou vždy určité zpoždění.

Dnes se jeví spousta věcí jakoby nedokvašených, v intencích již starých nevyhovujících procesů. Nenastal ještě čas úrodné sklizně. V kultuře, vědě a prakticky celé společnosti soustavně narážíme na shnilý povrch, ze života se vytrácí postupně jeho moudrost a zůstává jen její vnější slupka v podobě prohnilé vychytralosti.

Prosazují se na povrch fikané metody, jak se dokonale zařídit bez ohledu na druhé, bez pochopení skutečných potřeb duše. Je kultivovaná vnější pokožka místo vnitřní podložky. Kultura smrti umí zasáhnout hluboce každého. Formulace vyššího vědomí jako „Já jsem každý, kdo je“ zní tak mnohým spíš jako směšně banální úsloví. Jednou ale budou tyto egoistické časy považované za hluboký pád do nevědomí a zla.

10.6.88

…

 

 

NAIVISTICKÉ ÚVAHY O BOHU

Osud si připravujeme svým vypěstovaným charakterem na základě mnoha životních poznání. Nabízí nám nejrůznější myšlenkové formace, kterými máme projít, a které nás mají svým vlivem měnit. Je v tom hluboký smysl i úmysl.

Existuje tu tedy přítomen „velký dirigent“ se svými záměry, což může urážet všechny propagátory bezbřehé lidské svobody, nebýt toho, že tento dirigent pracuje zevnitř nás a pro nás, pro skutečnou svobodu duše a nikoli pro naši zpupnou svévoli vnější moci.

Pokud to pojmeme jako pohádkový fantasy příběh, mohli bychom říct: Zplodil nás tento velký Otec, vypravil na cestu, ponechal nám svobodu na ní i bloudit či vytvářet si vlastní zájmové okruhy, obdařil sebepoznáváním z těchto zkušeností a ukázal nám i cestu zpět ke svému skutečnému domovu a rodině na horizontu bezčasové věčnosti. Po této cestě ale musíme jít již vlastními silami a rozhodnutími, jinak by nešlo o svobodu ale diktát monarchy.

Co by v takové pohádce bránilo hypotéze, že On sám je tento spletitý vesmír nucen tvořit a my jako jeho děti mu máme pomoct jednoho dne tento příběh halucinujícím životem vzplanuvšího kosmu uzavřít.

Hypotéza, že jsme zde jen za účelem, abychom se sami stali tímto božstvím je jaksi neuspokojující a omezená. Pro člověka asi zůstane věčnou enigmou, proč byl tento vesmírný svět stvořen, to je kardinální otázka, nad níž stojí ještě náročnější: Co vlastně ten tvořivý bůh je a proč?

Jako dítě jsem často přemýšlel, kde se vlastně ten bůh nalézá, když vše je vlastně v něm a nic mimo něj. Naivně jsem přemýšlel o prostoru, nikoli o stavu ducha. Má vůbec na to ten bůh odpověď? Rozhodně by měl o sobě vědět víc než my o něm, přestože to není bytost. Anebo je vše úplně jinak a on sám v sobě s celým tím pro něj fiktivně stvořeným světem je pohlcen coby absolutní bytí bez jakéhokoli rozdvojení, a tedy i zkoumání se? Něco jako počítačový program?

My se můžeme touto otázkou zabývat díky této vnější polaritě. Přístupů může být hodně a žádný nebude úplně pravdivý. Z formulace, která ho charakterizuje jako „Jsem vše, co je i co není“, jinými slovy jsem všude a nikde, se o původu jeho existence moc nedozvíme. Důležitější otázkou pro nás bude, jak se k tomuto fenoménu vůbec postavit, co z toho vyplývá pro naši relativní existenci.

Nicméně jsou také úvahy, že jsme to právě my bytosti vesmíru, které stvořil, aby dostal odpovědi na otázky kolem svého smyslu, že právě my to máme zjistit díky jím stvořené dualitě, stočit k němu svou vnější pozornost a informovat ho o svých poznatcích. I taková teorie se jeví dětsky naivní, protože takto může uvažovat jen omezená bytost, třebas i mírně nadlidská.

Copak je možné, aby veškeré stvoření sloužilo jen k provětrání božích myšlenkových závitů a naše dualita byla jen mechanickým spojováním logických obvodů integrované paměti v systému kosmického počítače? Výsledný výpočet by byl již dán a my se jen k němu prodírali jedničkami a nulami v jakémsi simulačním programu? Či aby se jednalo přímo jen o celokosmické mechanické perpetuum mobile?

Co lze ale s jistotou tvrdit je, že Bůh nevězí v čase a prostoru, ale ty jsou až jeho projevem. Proto si ho nelze představit ani pochopit, můžeme mít jen různé úhly náhledů založených na nejrůznějších analogiích a logice na tuto centrální nad-ideu, z níž vycházejí všechny ostatní rozvětvené ideové systémy, ale i tak se bude vymykat jakémukoli tvrzení jakoby ani nebyl.

Tím ovšem máme jako bytosti právě onu bezpříkaznou svobodu, že si můžeme utvářet sami své vlastní empirické světy a fantazie. Pokud bychom boha skutečně do hloubky poznali, přestáváme být stvořeními, ale stáváme se jím samotným. Co k tomu ještě dodat? Jak dalece budeme mít ve vědomí i tento náš tragikomický časoprostor?

15.6.88

…

 

 

VNITŘNÍ PEVNOST

Všichni tvorové jsou napojení na své „energeticko-ideové obvody“ – tj. na osobní psychickou strukturu. Z nadčasového hlediska jsou nám k dispozici veškeré tvary, osudy, možnosti, styly života. V osudové rovině je ale důležité mít svou osobní ideu, které se držíme, abychom nebyly zaplaveni právě tím chaosem možností, které by člověka pouze paralyzovaly. Jakákoli přetvářka činí autentický život lživým a umělým.

Osobní ideje dávají našim životům určitý smysl i poslání. Jsme nuceni k jednotě všeho procházet skrz osudovou dvojnost stvořeného světa svým osobním snažením, vlastní aktivitou. Střídání nejrůznějších zkušeností vytváří dočasně ideový chaos v duši a je potom třeba najít pro znovunalezení rovnováhy sjednocující vyšší rovinu. Té nejvyšší možné se v křesťanských zemích tradičně říká žít život v Bohu.

Lidská historie je nekončícím úsilím pochopit tyto nejvyšší stavy univerzálního ducha a každá doba má svůj osobitý přístup k těmto metafyzickým otázkám. Současná se vyznačuje naopak jejich úporným popíráním.

21.6.88

…

 

 

ÚVAHY 88/2

Vše v přírodě je závislé na energiích, protože jimi oživujeme své mikrovesmíry. nedostatečná energie ubíjí tělesné i myšlenkové procesy. V „mysli“ Podstaty je přítomen i celý sofistikovaný vesmír, který by bez její energie byl mrtvý, neschopný reálné existence. Bytosti jsou celoživotně k tomuto energetickému prameni taženi podvědomě a pudově.

…

Pud k životu s velkým „Ž“ musí překonat na své cestě všechny nástrahy protikladů, pak se dostavuje nesmrtelnost.

…

Mezi únikem od reality a jejím pozorováním z vědomého odstupu je výrazný rozdíl. Dokonalý únik není v podstatě ani možný, mysl to nedovolí, stále je u ní přítomná určitá interakce. Ani sebevražda definitivně nezruší bytostnou strukturu duše, naopak v další inkarnaci vrátí dotyčného do ještě tvrdších podmínek nižšího levelu, se kterými se musí tak dlouho potýkat, dokud svůj problém v rámci vnitřní rovnováhy nevyřeší.

…

Při dokonalé koncentraci není ve vesmíru pro meditujícího nic důležitějšího než právě předmět této koncentrace. Je jedno, zda se jedná o hmotný předmět nebo abstraktní ideu. Mysl táhnou dolů ke hmotě naše smysly. Pokud je však již vyspělejší a očištěnější od primární pudové složky, má možnost se povznést až ke své jednobodové příčině, k vyšší rovině náhledu na sebe samu.

…

Altruistické sjednocení s bytím je dosahováno obrácením mysli vzhůru do hloubky, tj, opouštěním nižších myšlenkových vln (indicky = Vriti).

…

Bůh k nám hovoří stále, my ho jen pro své vnitřní duševní šumy nemáme možnost správně uslyšet. Mimo naše svědomí se jedná i o ještě jemnější vlivy. Meditace při ztišení smyslů je metoda, která pomáhá tento univerzální boží hlas slyšet jasněji.

…

Vše v životě je závislé na energiích, jsou jimi oživeny naše mikrovesmíry. Ubíjená energie ubíjí myšlenkové procesy. Celý vesmír je v mysli Podstaty a bez oživující energie by zůstal jen v latentním stavu bez svého smyslu v projevení. Jako bytosti jsme touto životní energií taženi k samotným jejím pramenům.

…

Při meditaci na prázdnotu vyvstávají často nejvíc osvícené myšlenky. Člověk získává schopnost chápat kauzalitu = provázanost v řetězení dějů i jednotlivostí, chápe jejich stavbu a strukturu. Cílem je vnímat své čisté bytí bez fixací k něčemu dalšímu přidruženému.

…

Podle J. Zezulky na 1. místě duchovních snah by měla být potřeba stát se na své vývojové cestě kvalitní buňkou Tvůrčího díla (TD). Nejde tedy o nějakou sportovní disciplínu, abychom co nejdříve a nejvíce vynikli v duchovní rovině, ale o náš komplexní pozitivní vztah k realitě jako takové.

Z nejvyššího hlediska jsou naše duše již komplexní a dokonalé, jen v průběhu osudového evolučního postupu jsme omezeni svým nevědomím s ohledem na okolní silové poměry, které proto vnímáme svými nedokonalými smysly jako neúplné. Z tohoto úhlu pohledu se celá evoluce TD zdá být jen určitou fikcí.

13.- 23.7.88

…

 

 

O TICHU

Lidstvo již dlouho postrádá vnější léčebné hojivé ticho. Nelze ho však zvnějšku jakkoli násilně utišit veškerý hluk kolem nás, ale spíš poukazovat na možnost takové formy myšlení, která lidi do tohoto stavu ducha přivede sama.

Zahlcenost a chaos mysli vede jen ke snížené zdravotní imunitě a neuropatologickým chorobám. Ty umí nejlépe hojit právě schopnost vnorů do vnitřních ztišených hlubin jáství.

Žijeme ve světě přeplněném rušivými vlivy z toho, jak velmi hlučně realizujeme svá přání a sny, z čehož nebude brzy už úniku. Jediné východisko je nebrat to vše až tak vážně a koncentrovat se spíše na vlastní tvořivou činnost. Pokud se bereme příliš vážně a dramaticky, bude i svět našeho prožívání takový.

Vnitřní klid stojí nad věčně soupeřící dualitou, je spojen s uvědoměním si duševních hlubin.

Stav bdělého vědomí je v zájmu harmonické existence celé společnosti. Je to tvořivý průtok mentální energie, díky němuž proudí naše radost i do vnějšího světa.

K vrcholům poznání a soucitu se vším tvorstvem se člověk dostává přes prvotní rozumové kalkulace a postupně přichází až k hlubší empatii ke skutečnosti. Teprve v takových rovinách lze pociťovat skutečnou lásku a nikoli ve světě hluku a chaosu, které ho naopak jen ještě více deptají. Pravidelnými vnory (introspekcí) do svého nitra tak bytost posiluje i své ochranné filtry před bočními strhujícími vlivy.

Ponechme světu, co jeho jest. Je přemrštěnou pýchou myslet si, že bez našeho potu zhyne, že jsme sto jej sami změnit a upravit ke svým potřebám. Svět je jaký je právě na základě minulých příčin a následků v kombinaci s právě panujícími fyzickými a spirituálními silami. Není třeba ho ani dobývat, ani se ho vzdávat, ale spíše vnitřně „hledat království boží“, což jinými slovy znamená poznávat jeho hlubší hladiny vědomí, jednotu protikladů pod vší tou třeskutou dualitou.

Neexistuje jiná cesta než postupně pravdivě kráčet k vlastní Podstatě.

22.7.88

…

 

 

MEDITACE NA NICOTU A JEDNOTU

Naše emoce i myšlenky se pohybují napříč nejrůznějšími strukturami a konstelacemi pod vlivem základních silových živlů. Některé přitom převažují, jiné jsou potlačené, smyslem ale je udržovat se vůči nim v určité harmonii.

Pro čisté bytí je realitou to, co pro nás je pouhou latencí, v níž jsou ukryty všechny myslitelné možnosti, a k čemuž evolučně opět míříme rozšiřováním svého individuálního vědomí.

Nicotu nelze svými tělesnými smysly vnímat. Lze jen rozumově o ní meditovat a pokoušet se o to určitým vnorem, tj. odpoutáním se od tělesného omezení a přítomného času, tedy překlenutím bytostných hranic a schopností ve ztotožnění s nejvyšší poznanou úrovni, jakou může ještě člověk chápat. To ovšem znamená překročit fenomén duality pochopením její fiktivnosti a reálném ztotožněním svého já s univerzální jednotou.

U této meditace je třeba se soustředit na vztah mezi individuální bytostí v čase a nejvyšší bytostí univerza, jejíž jsme pouhou malou částečkou, abychom plněji pochopili hlouběji smysl našich životů.

Pokud lze nejvyšší (nejhlubší) existující vědomí definovat jako „Jsem vše, co je i co není“, pak každé jeho omezení do konkrétních tvarů prostorových i časových je již formou iluzivního vnímání bytostnými nedokonalými senzory. Dualitu pak můžeme chápat ještě i v protikladech všeho a ničeho, v projevenosti či neprojevenosti myslitelného i nemyslitelného.

Postupné překonávání duality pracuje na základě pochopení, že celý vesmír je v podstatě základní myšlenkou kosmicky zmaterializovanou pomocí 4 primárních živlů, které se rovněž z této jednoty vyčlenily.

Proto je třeba u meditace opustit soustavné srovnávání omezených fenoménů, vnímaných našimi smysly, a naopak snažit se pochopit jednotnou strukturu pravého Já pod viditelnými hranicemi světa.

Je to cesta uvědomování skrz individuální roviny vědomí i podvědomí (vnitřní bytost) směrem k již univerzálnímu nadvědomí. Do podvědomí (dlouhodobé paměti) se ukládají zpravidla jen silnější zážitky, sklony, vazby, tvořící celkovou kvalitu bytostí.

27.7.88

…

 

 

DUŠEVNÍ EVOLUCE

Kultura každé doby je přechodná, protože je postavená na časové ose mířící odněkud někam. Přesto má každý její okamžik své věčné trvání na vyšší dimenziální a bezčasové úrovni a může být kdykoli prožíván dalšími a dalšími proudy duší. K takovému uvědomění se budou dopracovávat lidé v nadcházející odstředivé éře.

Hloubka bytostného vědomí je u každé bytostné skupiny a každého tvora různá a závislá na zkušenostech předchozích inkarnací. To, co označujeme za podvědomí jsou zkušenosti naše i kolektivní z minulých životů, které vstupují neuvědoměle do současné přítomnosti.

V nadvědomí je již obsažena kompletní minulost všech tvorů včetně teprve očekávaných budoucích dějů na časových liniích, neboť čas je v těchto mimočasových úrovních fiktivní. Miliony let mohou být viděny jako jedna vteřina a vteřina jako miliony let, protože objektivní časová kategorie je zažívána až teprve na individualizované úrovni.

Každý zažívaný pocit má svou mentální základnu, je aktivizovaným odrazem právě panujících silových frekvencí v dualitě. Sám o sobě je na konceptuální bázi nekonečný. Jeho potlačováním se zbavujeme části energetických informací o svém momentálním stavu duše a také se astrálně ochuzujeme o jeho smysluplnou náplň a energii. Tím nerozvíjíme svou individualitu do úplnosti, ale naopak ji zplošťujeme na úzce vymezený zájmový okruh, o to víc jsme pak otevření nevědomé hrubější pudové stránce. Astrální světy jsou přitom frekvencemi jemných psychických zákonitostí.

V odcizeném světě lze zachovat svou nezávislou subjektivitu asi jen těmi nejčistšími eticko-filosofickými představami. Umělecká představivost není z podstaty revoluční, protože nepřeceňuje skutečnost a nepodřizuje určité její vidění dočasným revolučním požadavkům, i když mnohé snahy by byly. Může ale spíše jen negovat předkládané hodnoty (viz-židovský filosof Henry Marcuse). Snahy o realizaci a vnucování své vnitřní společenské vize světa (představ) vedou k aktivistickému nemilosrdnému boji.

…

 

 

ÚVAHY 88/2

Naše nejhlubší podstata je vnořením v absolutním zapomnění sebe sama, nepřipoutaná k jakékoli představě o sobě, až k úplnému vymizení jakéhokoli možného dvojího pohledu. Můžeme mluvit o absolutní nicotě či absolutní plnosti a mělo by to znamenat ve stavu nedělitelného totéž. Snad tento stav hermetici označují jako „Černý oheň“ při dokončení a vymizení odrazu pulzace mezi ničím a vším, tedy i vymizení světů rozpolceného vědomí mezi protiklady (viz: „Jsem vše, co je i co není“).

…

Narážíme a tříštíme se o události jako se lámou světelné paprsky při dopadu na pevnou plochu. Každá myšlenka je k tomu poukazem.

Naše energie jsou zaměřeny převážně vnějším směrem do hmotné reality, čímž oživujeme různé roviny svých osudových linií od pozitivních až po ty nejhorší. Každá naše hlubší myšlenka si zasluhuje určitou pozornost, pokud přichází z našeho autentického psychického jádra, a nese i určité sdělení o nás samotných.

…

Sled svých jednotlivých inkarnačních životů můžeme vnímat jako rozložení psychologických stavů a stupňů proudícího duševního vědomí skrz časoprostorové dimenze. Jde tak o kauzální (příčinné) čili časové okruhy na celkové životní spirále kosmické duše.

…

Již brzy vstoupíme skrz planetu Pluto do sociálního věku Vodnáře, kdy budou hlavní dynamickou silou odstředivé tendence narozdíl od poslední dostředivě chladné éry křesťanských Ryb. Veškerý život bude ovlivněn těmito paradigmatickými změnami kosmického záření. Nicméně pro zachování harmonického středu osobnosti a nesklouznutí do svobodomyslné anarchie, bude nepostradatelná i jistá dávka individuální dostředivosti.

4.10.-29.11.88

…